Sartre: Dramata

Jean-Paul

SARTRE

Dramata

(výpisky)


Obsah:

Mrtví bez pohřbu

Špinavé ruce

Trójanky



MRTVÍ BEZ POHŘBU


FRANTIŠEK: Tak budete konečně mluvit?

SORBIER (zvedne hlavu): A co bys chtěl slyšet?

FRANTIŠEK: Cokoli, jen aby tu byl alespoň nějaký hluk.

Z rozhlasového přijímače kdesi pod nimi se zničehonic ozve vulgární ječivá hudba.

SORBIER: Tady máš ten svůj hluk.

FRANTIŠEK: Tohle není můj hluk, ale jejich.


LUCIE: Poslouchám vás jen nerada, protože se bojím, abych vámi nezačala pohrdat. Skutečně potřebujete všechna ta slova, abyste si dodali odvahu? Viděla jsem umírat zvířata. A chtěla bych umřít zrovna tak: tiše.


JINDŘICH: Poprvé po letech stojím znovu tváří v tvář sám sobě. Po celý ten čas jsem dostával rozkazy, měl jsem právo na život. Ale teď mi už nikdo nemůže dát žádný rozkaz. Takový zbytečný kousíček života navíc. Ano. Přesně tolik času, kolik je třeba, abych se zabýval sám sebou.


KANORIS (lhostejně): Nic z toho, co se děje mezi těmihle čtyřmi stěnami, není důležité. Doufej nebo zoufej, nic z toho nevzejde.


JINDŘICH: Já nikde nechybím, po mně prázdné místo nezůstane. Metro je přecpané lidmi, v restauracích plno, lidé mají hlavy k prasknutí nabité drobnými starostmi. Vypadl jsem ze světa a svět zůstal plný. Jako vejce. Zřejmě jsem nebyl nepostradatelný.

(Zasměje se) Bylo skutečně úplně zbytečné, že jsem se narodil.


KANORIS: Nejsme stvořeni k tomu, abychom stále žili na krajní hranici svých možností. Také v údolích vedou cesty.


CLOCHET: Pokaždý se znovu divím, když potkám lidi, co nemaj rádi hudbu.


JINDŘICH: Jsi šťastný, že je pořád ještě dokážeš nenávidět.


LUCIE: Zničila jsem všechno ve svém mlčení. A nakonec se mě báli.


LUCIE: Každá naše bolest je jako znásilnění, protože naše rány způsobili jiní lidé.


LANDRIEU: Zase se budeme muset koukat na ty jejich ksichty. To bude den.


LUCIE: Žijte si, když dokážete vydržet sami se sebou. Já se nenávidím a přeji si, aby po mé smrti bylo na zemi všechno jako bych nikdy nebyla.

KANORIS (mírně): Cožpak ti skutečně není líto ničeho tady na zemi?

LUCIE: Ničeho. Všechno je otrávené.




ŠPINAVÉ RUCE


JESIKA: Krásný chlapeček, vzorné dítě! Ze vzorných dětí se stávají nejstrašlivější revolucionáři. Jsou tiché, neschovávají se pod stolem, nestrkají do pusy víc než jeden bonbon najednou, ale později jim to společnost všechno draze zaplatí. Pozor na vzorné děti!


KARSKY: Minulý týden jsem mluvil s vaším otcem. Zajímá vás ještě, jak se mu vede?

HUGO: Ne.

KARSKY: Odpovědnost za jeho smrt padne patrně na vaši hlavu.

HUGO: Je téměř jisté, že on nese odpovědnost za můj život. Takže jsme vyrovnáni.


OLGA: Co sem pletete lásku? Čtete příliš mnoho románů.

JESIKA: Člověk se musí nějak bavit, když nedělá politiku.

OLGA: Uklidněte se. Myslící ženy se s láskou příliš netrápí. Nežijeme z lásky.


HOEDERER: Nemáš rád lidi, Hugo.

HUGO: Lidi? Proč bych je měl mít rád? Mají snad oni rádi mne?


JESIKA: Osamělý člověk je krásný.

HOEDERER: Tak krásný, že dostaneš okamžitě chuť dělat mu společnost. A v tu ránu už není osamělý. Je to špatně zařízeno na tom světě.



TRÓJANKY

(Adaptace Eurípidovy tragédie)


VEDOUCÍ SBORU

Štěstí je nejhorší ze všech lží.

Zdání nás rázem oslepí,

že nevidíme netvora, který se za ním skrývá.


HEKUBA

Připisuj bohům všechny neřesti, co jich jen lidé znají,

svoje však neskryješ,

ty bijí do očí.