Rolland: Goethe a Beethoven

ROMAIN ROLLAND

GOETHE A BEETHOVEN


(výpisky)



PŘEDMLUVA

Cesty obou umělců se střetly poprvé a naposled v Teplicích roku 1812; příhoda, kterou tu společně prožili, stačila, aby rázem osvětlila rozpor v jejich povahách a aby je od sebe oddělila. Událost je známa. Jdouce procházkou zavěšeni do sebe, potkali na cestě královskou rodinu pruskou s dvorem. Beethoven naznačil Goethovi, že se ho nemá pustit a že se panstvu nevyhnou. Goethe se však vyvinul z Beethovenovy paže, stanul po straně cesty se smeknutým kloboukem v hluboké úkloně, zatímco Beethoven klátě rukama se pustil středem skupiny jako povětroň. Princové se zdvořile rozestoupili a přátelsky skladatele zdravili; Beethoven se sotva dotkl prsty okraje klobouku, počkal, až dvůr přejde, a když ho Goethe dostihl, pokáral ho těmito slovy: „Počkal jsem na vás, protože si vás vážím a ctím vás, jak si zasluhujete; ale prokazujete jim přílišnou úctu.“ Není známo, zda a co Goethe odpověděl. Je však jisté, že byl lekcí dotčen a že Beethovena až do smrti ignoroval.

Beethovenovo gesto chtělo být symbolické. Beethoven si přál projevit hloučku aristokratů opovržení. Lichnovskému1 přímo napsal, že děkuje náhodě zrození za to, čím je; „za to, čím jsem já, děkuji sobě“ – a aby nebylo mýlky, dodává: „Princů bylo a bude ještě na tisíce. Beethoven je jen jeden!“

Dr. V. Holzknecht



PRELUDIUM


Mýlíme se všichni, jen každý se mýlí jinak.



Žil jsem vždy tak, jako kdybych měl žít sto let – anebo měl zemřít zítra: je mi to jedno. Záleží jen na tom, abychom byli celou bytostí při tom, co děláme.

Na své cestě k Beethovenovi potkal jsem mnohé postavy. – Zde tedy dvě bytosti, jež smísily vlákna svého bytí s bytím mého Beethovena. Jedna z nich je Bettina,2 bláznivá i moudrá, jež prosnila svůj život, ale jejíž náměsíčné oči viděly na dno snu géniů, které nerozpoznali nejbdělejší duchové jejich doby: Beethovena, Hölderlina.3 – Druhý je Goethe.

Není ani mezi génii mnoho takových, kteří jsou ve stálém spojení s Duchem země!4 Goethe a Beethoven byli dva z těchto duchů důvěrných s Matkami.5

Podávám čtenářům svého BEETHOVENA.

Zas jednou je mou hrdinkou hudba. Je zde nejen jako družka Beethovena Dionýsa.6 Je to Múza, nikoli nejméně drahá, výmarského Apollóna.


ROMAIN ROLLAND

15. dubna 1930.



GOETHE A BEETHOVEN


I


Hudba je dočista prostředkování mezi životem duchovním a smyslovým.“ (Musik ist so recht die Vermittelung des geistigen Lebens zum sinnlichen.)

Zde tedy mluví Beethoven podle Bettinina podání intuitivně o hudebním podvědomí tisíckrát hlubším a prostrannějším, než je myšlenka vyjádřená slovy – předjímaje takto Schopenhauera7 a Wagnera.

„Hudba je jediný netělesný přístup k vyššímu světu vědění, který sice obklopuje člověka, jehož se však člověk nemůže chopit. – Je třeba rytmu ducha k tomu, abychom pochopili hudbu v její podstatě; dává tušení, inspiraci nebeských věd, a co duch z ní smyslově pociťuje, toť ztělesnění duchovního poznání...“


Hudba je zjevení vyššího rozumu a moudrosti.“

*

Ve všem, co se týká jeho umění, je tak opravdový a tak vladařský (herrschend), že se žádný umělec neodváží k němu přiblížit. Ale v ostatních věcech svého života je tak prosté mysli, že lidé s ním mohou dělat, co chtějí. Posmívají se jemu a jeho roztržitosti; vykořisťují ho, málokdy má dosti peněz i jen na nezbytnosti... Přátelé a bratři ho požírají (aufzehren)... Jeho šaty jsou rozedrány, jeho vnější zjev je úplně sešlý (zerlumpt). A přece působí výsostným a nádherným dojmem. (Seine Erscheinung ist bedeutend und herrlich.) Jsa velmi umíněný, nevidí skoro nic ze svého okolí. Když komponuje, je naprosto hluchý ke všemu, co je mimo něho, a jeho oči jsou zakaleny, naplňuje je harmonie, je necitlivý pro vnější dojmy; každé pouto se světem je rozlomeno: takto žije v nejhlubší samotě. Když se s ním dlouho mluví a čekáme pak na odpověď, propukne náhle v neartikulované zvuky (so bricht er plötzlich in Töne aus), chopí se papíru a píše.

Vím, že se mu křivdí, protože lidé jsou příliš ubozí, aby ho chápali.“

- Bettinin dopis Bihlerovi8

(ve svazku Goethes Briefwechsel mit einem Kinde z roku 1835)

*

Das ganze menschliche Treiben geht wie ein Uhrwerk an ihm auf und nieder, er allein erzeugt frei aus sich das Ungeahnte, nerschaffene.“

(Všechno lidské konání kolotá kolem něho nahoru dolů, on sám plodí svobodně ze sebe, co nebylo ještě nikdy tušeno, nikdy stvořeno.)

- Bettinin dopis Goethovi o Beethovenovi

*

Zdá se, že jakási politováníhodná zákonitost v životě geniálních lidí požaduje, aby přátelé geniálního člověka byli lidé hodně průměrní. S duchy své úrovně se může génius přátelit jen mimochodem.

*

Goethe nebyl nadán dostatečnou hudebností, aby v Beethovenovi viděl to, co v něm dnes vidíme bez námahy my a co Bettina jasnozřivě vytušila: vladařskou moc (Herrlichkeit) vůle nad rozpoutanými živly v umění. A měl v sobě dosti hudebního fondu (zcela jako Tolstoj9), aby tuto rozpoutanost viděl a byl jí polekán. A dívá se na Beethovena, jak posunkuje jako blázen na roubení studny, náměsíčník, jenž se nezbytně zřítí do hlubiny.10


II


O všem, co je nové, řekne: ‚Ano, to jsou velmi dobré šprýmy (recht gute Spässe), ale už mi po nich nic není!‘“ (aber sie gehen mich nicht mehr an).

  • Achim z Arnimu11 o Goethovi v dopise Grimmovi

*

Beethoven píše zachmuřen:

„O Teplicích není mnoho co povídat: málo lidí a v tomto malém počtu nic vynikajícího! Proto žiji sám! sám! sám! sám!“...

*

„Neznám jiných předností člověka než ty, které činí, že jej lze počítat k lepším lidem; kde je najdu, tam je můj domov.“

*

Goethe byl Beethovenovým zjevem ihned podmaněn:

Zusammengefaßter,12 energischer, inniger habe ich noch keinen Künstler gesehen.“ (Neviděl jsem ještě nikdy umělce soustředěnějšího, energičtějšího, vroucnějšího.)13

Jak hluboké zření! Peřeje energie, nadlidská mohoucnost sebesoustředění, niterné moře... Goethovo oko, to velké oko otevřené do vesmíru, svobodnější, pravdivější, pronikavější než jeho inteligence, vystihlo jediným pohledem všechno: všechno podstatné z Beethovenova génia, z jeho jedinečné osobnosti.


Ale zdá se, že dojem, který Goethe vzbudil v Beethovenovi, nebyl tak uspokojivý. Básník, o kterém snil od dětství jako o perutném orlu letícím proti vichřici, zjevil se mu teď jako geheimrat14 velmi dbalý etikety a naplněný úctou k hodnostnímu pořadí, jako člověk vznešené společnosti, velmi zdvořilý, upjatý a v každou dobu zvládnutý tuhou sebekázní, jako člověk, který se nikdy nerozplývá a který, když slyšel Beethovena improvizovat na klavíru (a víme, jakými živelnými přívaly byly Beethovenovy improvizace!), zdvořile mu řekl pouze to, že „hrál skvostně“. (Er spielte köstlich.)

*

Beethoven píše Bettině:

Dojatost se hodí jen pro ženské, muži musí hudba křesat z ducha oheň“ (Rührung paßt nur für Frauenzimmer, dem Manne muß Musik Feuer aus dem Geist schlagen).


„Většinou jsou lidé dobrou věcí dojati, to však nejsou umělecké povahy, umělci jsou ohniví, ti nepláčí.“


Goethe soudil nejinak:

Von Leiden kann ja bei der Kunst keine Rede sein“ (Kde jde o umění, nemůže přece být řeč o utrpení).

*

Je třeba, abychom něco byli, chceme-li se něčím zdát,“ řekl prý Beethoven Goethovi. (Man muß was sein, wenn man was scheinen will.)

*

Beethovenův dopis Bettině:

„Nebudu vyhrávat k jejich zvrácenostem...“

*

Goethe píše Zelterovi:15

Seznámil jsem se v Teplicích s Beethovenem. Jeho nadání mě uvedlo v úžas; ale je bohužel osobností zcela nezvládnutou (ungebändigt), jež sice nemá nepravdu, zdá-li se jí svět zavrženíhodný (detestabel), ale tím jej ovšem ani pro sebe, ani pro jiné nečiní bohatším na radosti.“


„Svět se mu zdá zavrženíhodný: jistě nemá nepravdu...“

Ten pesimismus, vždy pečlivě tajený!... Kdo dovedl číst v Goethově nitru? Pod delfským laurem,16 kterým ho udusili, pod tou vnucenou maskou mrzoutského Apollóna, kdo pod ní viděl zhrdavé záhyby kolem úst, stopy vyryté kolikerým zklamáním a smrtelnou vážnost a všechny slabosti, jež se skrývají v hloubi? Tento člověk, který prchal před vzrušením, před podívanou na nemocné, před podobou smrti, před každým otřesem budovy světa i vlastního já, před každým porušením rovnováhy – před démonem – činil tak proto, že to všechno měl v sobě; a jen jeho moudrost stmelila hráze, bez nichž by se byl pohroužil do vln. Tento vladař života ví, na jak křehkých základech spočívá jeho říše a co ho stálo, aby je zbudoval! Jako ten stavitel ze staré pověsti vezdil nejedno ženské tělo do vnitřku své budovy!17 Kolikerou obětí musil si vykoupit nikoli svůj sobecký klid (jak říká lidský průměr, neschopný povznést se se svým porozuměním k takovým osudům), nýbrž jas svého díla a své dovršení! Zajisté, je méně robustní, méně drsný, méně mužný, než Beethoven. Beethoven je napořád v bojové pozici; při každém kroku se s něčím potýká, poraní se, ale nezaváhá, čelem vpřed vrhá se na nepřítele. Goethe nebojuje nikdy. Nikdy se nehádá. Jeho hrdost i jeho slabost jsou zajedno v hnusu z boje muž proti muži. Nespouští se se svými protivníky, jimiž pohrdá – anebo jež miluje (a ti jsou nejnebezpečnější!). Má jen jednu zbraň, jednu jedinou, vždy touž: prchá před překážkou, prchá, aniž se vrátí. Zahladí kontakt očí i ducha.18 Zatímco jeho vnitřní život je neustálé tažení dobyvatelské, je jeho život mezi lidmi stálý ústup. Vzdálí se a mlčí...


Bolí, vidíme-li, když se velký člověk ponižuje.

*

Je-li bezmezné sobectví, v němž se zrcadlí vesmír, principem celičkého světa světelné inteligence a krásy, kdo by se odvážil zatratit je? Bylo by to tak rozumné, jako kdybychom žehrali na zářivou bezcitnost slunce!


Prostřednost si nemůže osobovat omluvy platné pro génia.


Goethe řekl:

„Jistě se jen ten, kdo byl nejcitlivější, může stát člověkem nejchladnějším a nejtvrdším; neboť se musí obklopit tvrdým pancéřem, aby se pojistil proti hrubým dotykům.“

*

Goethe projevoval odpor k indickému myšlení:

Nejsem nijak zaujat proti té indičtině (gegen das Indische), ale bojím se jí, neboť zavléká mou obraznost do beztvarosti, před kterou se víc než kdy jindy musím mít na pozoru...“ (...denn es zieht meine Einbildungskraft ins Formlose und Difforme, wovor ich mich mehr als jemals zu hüten habe).

*

Mýlíme se všichni, jen každý se mýlí jinak,“ napsal umírající Beethoven, na svém loži utrpení:19



GOETHOVO MLČENÍ


Jeho sluch nesnáší „příliš povyku!“... To je jeden z důvodů, proč ve svých posledních letech už nevychází z domu, proč už jen velkou výjimkou zajde do divadla. Nová hudba mu způsobuje tělesnou bolest. Vidíme ho, jak se dává na útěk, zacpávaje si uši...



GOETHE HUDEBNÍK


Byl nadmíru citlivý. Nesnášel hluk; pouliční vřava mu byla utrpením; jeho odpor k psům byl zčásti vyvoláván jejich štěkáním; prchal před lomozem romantického orchestru; v divadle mu údery velkého bubnu způsobovaly nevolnost: opustil pak svou lóži uprostřed představení. Nezapomínejme nikdy na výstřední reakce jeho nervů, na ten chvějící se organismus ovládaný duchem. Vědomí, jež měl o této Achillově patě – jako o všech svých slabinách – velmi přispělo k tomu, že se uchýlil do Výmaru a že měl strach z velkých měst.

Ale nemylme se! Nenáviděl jen hluk.20 Plnost krásného čistého zvuku ho okouzlovala. Sám nebyl z těch, kdo mluví v přítmí. Měl krásný silný bas a pociťoval radost z jeho poslechu.


Herec Genast21 vypravuje ve svých Vzpomínkách, jak Goethe na představení Iona22 z roku 1802 mohutným hlasem okřikl smějící se obecenstvo a jak na představení Loupežníků roku 1808 pokrotil hlučící studenty.

Podám jinou zábavnou anekdotu, vypravovanou hudebním vědcem Christianem Lobem. Lobe byl tehdy mlád a zamilován. Jeho milovaná byla herečkou ve Výmaru a hrála ve hře Turandot.23 Lobe za zkoušky vklouzl do setmělého sálu, schoval se za sloup a pokoušel se ji vidět. Ona však byla na scéně na téže straně jako on a unikala jeho pohledu. Lobe vyšel ze svého úkrytu, kradl se od sedadla k sedadlu a doplížil se tak až do středu hlediště. Viděl svou milovanou a ona jeho a oba mladí blázínkové si vyměňovali blažené posunky; samou radostí Lobe zapomněl, že povstal ze sedadla. Najednou zahřměl z lóže Jeho Excelence von Goetha strašlivý bas: „Ať už nevidím toho sviňáka!“ (Schafft mir doch den Schweinhund aus den Augen!) Lobe se všecek bez sebe skrčil a utekl, skákaje přes lavice, narážeje na rohy a hrany, polomrtev studem, pronásledován hlaholivým smíchem herců. Dověděl se teprv o mnoho později, že se Goethovo jadrné oslovení neobracelo na něho, nýbrž na opilého korepetitora Eilensteina, který na klavíru bubnoval fantastický pochod, jak mu jej vnukl bůh láhve.

*

Mohutná osobnost nepřijme nic, aniž by to její duch vrátil v oplodněné podobě. Kudykoli Goethe prošel, všude tvořil.

*

Goethe si nikdy nepostěžuje jinému člověku, pohřbívá svá zklamání ve svém nitru. A nezůstal jich ušetřen!

*

Je-li při práci génius, obsáhá niterný svět, totální Já. Člověk jako Goethe je hudebníkem v poesii, jako Beethoven je básníkem v hudbě. A kdo jsou toliko hudebníky – i také ti, kdo jsou toliko básníky – jsou jen střízlíci, omezení na své hájemství. Goethe a Beethoven jsou císaři vesmírné Duše.



BETTINA


Člověk jako Goethe náleží jen těm, kdo si nečiní nijaký vlastnický nárok na jeho svobodu.

*

Bettina byla vždy ohnivou individualistkou, jež se „nechtěla dát zařadit do stáda“.


Nikdy neuhnula. Zůstala „Freiheitsbegeisterte“ (nadšena svobodou) až do konce.


Žila pořád víc v soukromí a zapředena v snění, maličká a droboučká ve svém mnišském šatu z černé hrubé lněné látky, vycházejíc z pokoje už jen večer, aby si v pompejské síni svého domu poslechla kvarteto, v němž Joachim24 hrál první housle. Stíny jejího mládí, Beethoven a Goethe, byly jejím večerním světlem. Byla jim věrna, střežíc jejich neuhasitelný plamen.


Bettina Arnimová

s návrhem Goethova pomníku,

lept L. E. Grimma z r. 1838



BETTININ DOPIS O HUDBĚ25


Zmatek a nevědoucnost, jež jsou v každém umění a v každé vědě u zdroje živlu magického, dosáhly v hudbě nejvyššího stupně; a nikdo se nechce odhodlat, aby je ještě prohloubil. Věčně se v pozadí vnucuje ničivá prostřednost pedantů.26 Všichni se chtějí v hudbě vyjadřovat rozumně; (a je právě vlastností hudby, že začíná tam, kde přestává rozum).27 Jsou toho mínění v plné dobré víře a nevinnosti; používají netušíce magických formulek, jednou zpola, jednou ve smyslu opačném; a nyní ty magické formule, jež měly tolik elánu a třpytnosti, jsou ztuhlé v jejich ledové práchnivině a jejich smrtelné nudě.

Ale v srdci se hýbá tajné hnutí, zjeví se a zmizí, aniž vyjeví svůj původ. Náhle propukne ve své plnosti génius, jenž byl už dávno rozptýlen v neuspořádaném chaosu, ale jenž rostl stupeň po stupni... [Beethoven]. Takový je nyní stav hudby. Génius je v ní vždy osamělý a neuznán, neboť si razil svou cestu sám, nikoli v plném světle, nýbrž skoro aniž si to uvědomoval a nemaje o sobě povědomost.

Je třeba mnoha lidí, aby se zjevil génius. A naopak je třeba, aby génius živě a trvale působil na lidský průměr:28 bez čehož není génia. – Bez obecenstva není hudby.29

Rozkoš, v minulých věcích, pronikat jako naskrz krystalem do inteligence, jež vládne dílu, jež je vede, vzlet ducha... Nikdy už nic takového v hudbě! Co zhaslo, mělo svůj chrám; chrám se zřítil! A nyní máme co dělat se srdcem, v němž se musí ozývat duch hudby, a s individuálním temperamentem.30 Ale který hudebník si může zachovat dostatečnou nevinnost a čistotu, aby cítil (a vyjadřoval) jen to, co je dobré?

Podivný osud hudební mluvy: nebýt chápána! Odtud napořád to zuření proti všemu, co nebylo dosud slyšeno – nejen protože nebylo pochopeno, ale protože to nebylo ani známo. Člověk31 ztuhne tváří v tvář hudbě jako špalek dřeva.32 Co je známo, to snáší nikoli proto, že to chápe, ale protože je tomu přivyklý: jako osel svému každodennímu nákladu. Nepotkala jsem ještě nikoho, kdo by se byl unaven a skleslý odvrátil od hudby, jestliže ji po nějakou dobu slýchal. Je tu nutkavý důsledek, který chápeme daleko lépe než opak: co ještě zmůže člověk, který má velké záměry,33 nezačne-li se oprošťovat od rutiny automatického řemesla,34 nežije-li svým vlastním životem, do něhož nikdo jiný nemůže sahat rukama?... Může zajisté „dělat“ hudbu, ale nebude s to, aby osvobodil duchy od litery zákona. Každé umění si troufá odehnat smrt, vést člověka do nebe; ale tam, kde Filištíni jsou kolkolem na stráži, postává s ostříhanou hlavou a pokořeno:35 co musí být svobodná vůle a svobodný život, je už jen mechanismem;36 a od té chvíle je marné vyčkávat a věřit a doufat: nevzejde z toho nic. Dalo by se (k těm vysokým cílům) dospět jen cestami, jež jsou nyní zaneseny pískem: – modlitbou a soustředěním srdce, láskou připjatou věčně k svému Bohu. – Zde však dospíváme k nepřístupným horám. A přece se jen tam ve výši naučíme znát rozkoš dýchání...37



BEETHOVEN A ŽENY


„Láska je bezvýhradné rozhodnutí se pro určitý typ nedokonalosti.“


Aristokratičtí umělci našich demokracií s drtivým pohrdáním shlížejí na každého, kdo by chtěl při zkoumání umělecké tvorby vyhledávat prvky milostné.38 Toto pohrdání je, pravda, více než sdostatek odůvodněno povrchností nebo nestoudností kupčíků i velkoobchodníků s takzvanými „románovými“ dějinami.39 Drzá spekulace s neznalostí a dotěrnou zvědavostí širokého obecenstva nemá zábran a s jakousi zvláštní neodpovědností, bezostyšně, s nedostatkem – abychom tak řekli – profesionální svědomitosti si počíná především v životopisech hudebníků;40 neboť s hudbou může kdokoli nakládat po libosti, byť už jen proto, že z ní nic nezná – jak tomu je u většiny. Beethovenovi tím bylo ublíženo víc než komu jinému; pro svůj výjimečný osud se stal už zaživa obětí legendy. A legenda se na něm napásla dosyta! Beethovenovy životní příběhy jsou zavaleny románovými prvky. Jeho umění je třeba od nich očistit. Ať byly události jeho života sebedojemnější, skutečné drama génia se odehrávalo nad těmito příhodami, tam, kde kul své umění a kde sváděl gigantický boj ducha s živelnou podstatou svých představ. A já se ve svých studiích zajímám právě o toto drama tvoření.

Ale upírat vášním místo mezi podstatnými složkami tvůrčího myšlení, to by bylo přehnané.41

*

...Nesmíš být člověkem, ne pro sebe, jen pro jiné: pro tebe není už štěstí, leč v tobě samém, v tvém umění...“42


...Budiž tedy! Pro tebe, ubohý Beethovene, není štěstí zvenčí; všechno si musíš vytvořit sám v sobě, jen v ideálním světě najdeš přátele...“43


Nemohu milovat nic, co není krásné, sic bych se musil milovat sám...“44


Je mnoho co dělat na světě, udělej to brzy!“45


Nepokračovat v dosavadním všedním životě. Umění si žádá i této oběti. Odpočívat v rozptýlení a tím mocněji pak působit v umění!...“46


Vůči lidem nikdy zjevně nedávat najevo opovržení, jež zasluhují, neboť nemůžeme vědět, kdy je budeme potřebovat.“47

Kdo z jeho okolí tuší tu trpkou misantropii?


Alles, was Leben heißt, sei der Erhabenen geopfert und ein Heiligtum der Kunst!“

(Všechno, co se nazývá životem, budiž obětováno vznešenému a budiž svatyní umění!)


Posiluje se hrdinským individualismem:

„Za věčnou svobodu zákonem zpotvořenou!“

Opájí se „odříkáním“ – nachází sílu v samotě bez přátel48 – v přírodě, v tichu horských vrcholů, v hlasu lesů – v bezhraničném a jedinečném Já, v bohu Indů, do něhož se hrouží a jenž ho naplňuje...

A kdyby mu nezbylo nic jiného, zůstala by ještě pole, stromy, selská chalupa, třeba i v zimě... Kdekoli! (in jedem Flecken) ... „Tady mě netrápí můj nešťastný sluch. Je to, jako by každý strom na venkově ke mně hovořil: Heilig, heilig! ... (Svatý, svatý!)“ Jaké kouzlo má les!... „Süße stille des Waldes!...“49

Allmächtiger im Walde! Ich bin selig, glücklich im Wald: jeder Baum spricht durch dich. O welche Herrlichkeit! In einer solchen Waldgegend, in den Höhen ist Ruhe, Ruhe, ihm zu dienen.“50

A tak se duše domnívá, že dosáhla cíle. Velkolepým odříkáním, z něhož umění, ono „Erhabenes“,51 čerpá sílu, vytvořila si ze své osamělosti království, kde už k ní nemohou zvenčí rušivě doléhat bouře, nepřátelské vichry.52 Zdá se mu, že je sám, se svou hudbou...


Znamenitá vlastnost vynikajícího muže: vytrvat za nepříznivých, tvrdých okolností.“53


Sinnlicher Genuß ohne Vereinigung der Seelen ist und bleibt viehisch: nach selben hat man keine Spur einer edlen Empfindung, vielmehr Reue.“54


„Přirozená slabost je dána samotnou přírodou, a vládce rozum (die Herrscherin Vernunft) se má snažit řídit ji a zmírňovat svou silou.“


Tvůrčí příval smetá všechny malichernosti života. Zářivé umění je Bůh, Bůh nade vším!...

Opfere noch einmal alle Kleinigkeiten des gesellschaftlichen Lebens deiner Kunst! O Gott über alles!“55

Nač by mu byly jiné pozemské statky? Cokoli, chýška – „malý domek zde, tak malý, že máš sotva pro sebe trochu místa!...“ – ničeho víc si nežádá!

*

Pryč, ušlechtilejší, vyšší plány! Bez konce naše usilování (Streben), všemu učiní konec sprostota (Gemeinheit).“

*

Chápeme, že s takhle rozbouřeným srdcem působí tehdy na každého, kdo se mu přiblíží, jako divoch. Je, chce být, nelidsky sám.

Je to ten Beethoven nespoutaný a panovačný, jak ho viděly oči Bettininy a Goethovy.56 Žádné ohledy, ani ke géniovi – k tomu Goethovi, který je přece mužem, jejž uctívá na světě nejvíc – ani k představitelům nejvyšší moci (vzpomínáme si na výjev s císařovnou a knížaty). Nezáleží mu na ničem, leda na božstvu umění.

*

„Ach, pohleď do krásné přírody a uklidni mysl nad tím, co musí být!“



DÍKŮVZDÁNÍ BEETHOVENOVI

Přináším tomu, jenž byl velikým druhem našeho života, děkovný hold – Dankgesang.57


Žádný výboj se nevyrovná výbojům ducha. A v říši ducha není hlubšího, dalekosáhlejšího výboje, než je ten, jejž přináší hudba.


V jednom proslulém rozhovoru řekl Beethoven:

Musik ist so recht die Vermittlung des geistigen Lebens zum sinnlichen.“ (Hudba vpravdě sděluje duchovní život smyslovému.)

Myšlenka velkého hudebníka do nás vniká smysly.


Tu jsou mé dvě nejstarší vzpomínky na Beethovenovu hudbu, na první setkání s ním:

Pastorální symfonie v katedrále za jasného srpnového odpoledne. Ptačí pípání zvenčí se mísilo s ptačími zvuky v orchestru. Předtím jsem neznal z této hudby nic. A po chvilce jsem si už ani nemyslil, že je to hudba. Zdálo se mi, že vstoupilo plné, celičké léto. Zmalátněl jsem ve znělém snu přírody, zalité sluncem...


Podruhé v Paříži: hráli Symfonii A dur, neznal jsem ji... Ticho... A hned při prvních tónech jsem se octl v lese...


Zmocnil se skutečnosti, poněvadž pronikl pod vnější zdání k jádru vesmírného bytí...


Hudba vůbec rozvíjí u svých vyvolenců schopnost soustředit se na jedinou myšlenku. – Nelze popírat, že celému jeho dílu je vtištěna pečeť železné vůle. Cítíme muže, jehož pohled se strašlivě pevně noří do myšlenky. A nechová se tak jen, jak bychom se snad mohli domnívat, samotář obezděný hluchotou, k němuž z vnějška už rušivě nedoléhá žádný hluk. Týž rys se u něho projevoval dávno předtím, než ohluchl. Je to přirozený sklon. Beethoven se od dětství – jenže s přibývajícím věkem stále víc a víc – hrouží sám, a zároveň pohružuje i ty, kdo mu naslouchají, do svého vnitřního zření, do toho očima nepostřehnutelného nazírání celým tělem i duchem. Když ho náhle posedne nápad, uprostřed ulice, na procházce, mezi řečí, má, jak říkával on sám i jeho blízcí, „raptus“ (vytržení), nepatří už sobě, patří myšlence, a nepustí ji dřív, dokud se jí nezmocní docela.58


Beethoven je přírodním živlem, řekou, která se řítí vodopády. Strhuje ducha, nadnáší tělo.

Je to hudba, která pochoduje, která běží na zteč. Jak tu rozpoznáváme toho, jenž komponoval v chůzi, na čerstvém vzduchu, „spazierend dichtete“,59 jak sám říkával! Ani zdání oné hudby za zabedněnými okny, která čerpá z kalamáře. Ani zdání hudby do sebe zabrané, která se zhlíží v sobě, zmalátnělá ve svém snu! Beethovenova hudba dýchá a jde a nutí jít a dýchat. Vane po jarních a letních pláních. Je to oddechování polí a lesů, oddechování muže, který zápasí.

Žádná hudba na světě nikdy nepůsobila dojmem takové duševní čistoty.


Kdo mé hudbě porozumí, bude jistě zbaven vší bídy, s níž se jiní vláčejí!...“ (Wem sie sich verständlich macht, der muß frei werden von all dem Elend, womit sich die andern schleppen!)

Nejde tedy o to dělat ústupky lidskému vkusu – žádný hudebník nevyznal důrazněji umělcovu nezávislost na obecenstvu:

Nepíši pro dav“ (Menge), volá po Fideliovi (1806).60

A roku 1827, před smrtí:

Man sagt: Vox populi vox Dei – ich habe nie daran geglaubt.“ (Říká se: hlas lidu, hlas boží – nikdy jsem tomu nevěřil.)

26. března 1927.


GOETHE

v dílech jiných velikánů

 

Je důležitou, ale téměř neznámou pravdou, že lidé obyčejní, to jest duševní otroci, planou bezradnou nenávistí k duchům vysoce rozeným, to jest volným. Samostatný soud pociťují jejich poslušné duše jako zápach, personalitu, česky samostatnost, jako zločin. Není snad hlubší záště než zášť skutečného otroka ke skutečnému pánu, nenávist nízkého k podstatně vyššímu. Velká je už zášť proletáře k boháči, – ale čím je proti zášti obyčejného vzdělance ke géniovi! Peníze, vnější moc jsou pouhá accidentia. Myšlenka, že existuje člověk esencielně vyšší než já, – toť něco, čeho lidská přirozenost nesnese: příliš hluboko koření víra v rovnost všech lidí. „Jak mohli by ti, jimž bytost, jako jsi ty, jest věčnou předhůzkou, býti tvými přáteli?“ dí Goethe, – a Nietzsche: „Před tebou cítí se malými a duše jejich doutnají neviditelnou pomstychtivostí.“ Zvláště vzdělanci doutnají jí nejvíce. Neučený vidí ve tvé superioritě vždy jen školy a kantory, a vinu své inferiority svaluje na své rodiče, peníze, okolí a jiná accidentia a zcela se tím upokojí. Vzdělanec útěchy té nemá, tím více, když vidí, že „erudicí“ nad génia často vyniká: pomáhá si tedy – ale nepomůže – teoriemi o abnormalitě, patologičnosti géniů, namlouvá si, že jsou prostě blázny; ba pojem „génius“ má tento původ; raději normální neboli ordinární člověk připustí, že nějaká nadlidská moc, démon, obrala si z čert ví jakých důvodů právě tebe za svůj příbytek, učinila tě jen svou hlásnou troubou, než aby sáhl k nejpřirozenějšímu vysvětlení: ten člověk je vznešený, já červ vedle něho.

(Ladislav Klíma: Podivná příhoda) 

* 

V novější době bez masa žili Leonardo da Vinci, Michelangelo, Newton, Spinoza, Rousseau, Goethe, Wagner, Schiller, Byron, Shelley, Schopenhauer, Maeterlinck, Lincoln, Nietzsche, Voltaire, Ibsen, Selma Lagerlöfová, Bernard Shaw, Rabíndranáth Thákur, Gándhí, Tolstoj, Gorkij, objevitel vitamínu B¹² Lester Smith. Rovněž slavný běžec dlouhých tratí Nurmi byl vegetariánem.

(Prof. MUDr. Kinga Wiśniewska-Roszkowska: Vegetariánství) 

* 

Goethe říká: 

Co žaluješ na nepřátele?

Chceš míti za přátele

ty, kterým už pouhou bytostí svou

jsi potichu věčnou výčitkou?

(Básně, Západovýchodní díván, Praha 1955, s. 212) 

(použito in: Arthur Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti) 

* 

Velcí duchové musejí mezi lidmi žít, aniž by však k nim vlastně patřili, a proto se už od mládí cítí jako od jiných značně odlišné bytosti.


S tím hořem nahrál sis už dosti,

jež jako sup ti život užírá;

nejhorší chátra jistotu ti dá,

žes člověk v lidské společnosti.


 

Osamocenost je úděl všech vynikajících duchů; občas si sice nad ní povzdechnou, ale vždy si ji vyvolí jako menší ze dvou zel.

(Arthur Schopenhauer: Aforismy k životní moudrosti) 

*

Shledávám nářky na muka, která myslícím lidem způsobuje hluk, v životopisech nebo jiných zprávách o osobních projevech téměř všech velkých spisovatelů, např. Kanta, Goetha, Lichtenberga, Jeana Paula.

(Arthur Schopenhauer: O hluku a zvucích)

* 

A co když přírodu nakonec nelze zdůvodnit?

Goethe 

* 

Nedostatek matematických znalostí předhazovali Goethovi nechápající protivníci jeho nauky o barvách. Ovšem tam, kde došlo ne na počítání a měření podle hypotetických dat, nýbrž na bezprostřední, rozvažováním dosahované poznání příčiny a účinku, byly tyto námitky tak liché a na nesprávném místě, že jejich totální nedostatek soudnosti vyšel na světlo tak, jako hloupost Midasova jeho výroky. Že ještě dnes, téměř půl století po objevení se Goethova učení o barvách i v Německu zůstaly nerušeně na katedrách newtonovské tlachy a stále se zcela vážně mluví o sedmi homogenních světlech a jejich různé lomivosti – to bude jednou vypočteno mezi velkými intelektuálními charakterovými rysy lidstva vůbec a v Německu zvlášť. 

*

Zvláště poučný je v tomto ohledu Goethův Torquato Tasso, v němž se nám staví před oči nejen utrpení, bytostné martyrium génia jako takového, ale i jeho neustálé přecházení k šílenství.

* 

Goethův skličující výrok: „Jako se voda, prorážená lodí, za ní ihned opět spojí, tak se omyl, který prorazil vynikající duch, za ním opět velmi rychle a přirozeně dá znovu dohromady.“ (Dichtung und Wahrheit, díl 3.)

* 

„Warum willst du dich von uns Allen

Und unserer Meinung entfernen?“ –

Ich schreibe nicht euch zu gefallen,

Ihr sollt was lernen.

Goethe

*

Proto byli Kant, Goethe, Jean Paul vysoce citliví na každý šum, jak dosvědčují jejich životopisci. Goethe ve svých posledních letech koupil zchátralý dům vedle svého, jen aby neslyšel hluk spojený s jeho vylepšováním. Údajně také již ve svém mládí chodil za bubnem, aby se obrnil proti hluku.

* 

A požadovat, aby dokonce nějaký velký duch – Shakespeare, Goethe – si učinil dogmata nějakého náboženství implicite, bona fide et sensu proprio svým přesvědčením, je jako žádat, aby si obr nazul boty trpaslíka.

* 

Genialita je svou vlastní odměnou: neboť tím nejlepším, čím kdo je, musí být nutně pro sebe sama. „Kdo se narodil talentem talentu, nachází v něm své nejkrásnější bytí“, říká Goethe. Vzhlédneme-li k velkému muži minulosti, nemyslíme si: „Jak šťastný je, že ještě nyní ho všichni obdivujeme“, nýbrž: „Jak šťastný musel být v bezprostředním požitku ducha, jehož zbylými stopami se kochají staletí.“ Ne ve slávě, nýbrž v tom, čím jsme jí dosáhli, je hodnota, a požitek pak v plození nesmrtelných dětí.

* 

Žádný střízlivý člověk nemůže být geniální. K uvedeným nevýhodám se přidružuje ještě příliš velká senzibilita, kterou s sebou nese abnormálně zvýšený nervový a cerebrální život, a to ve spojení s prudkostí a vášnivostí chtění, která je rovněž podmínkou génia a fyzicky se projevuje jako energie srdečního tepu. Z toho všeho velmi snadno vzniká ona přepjatost mysli, ona prudkost afektů, rychlé střídání nálad za převládající melancholie, což nám vylíčil Goethe v Tassovi.

* 

Každý génius do jisté míry dítětem. Spřízněnost obou se ukazuje v naivitě a vznešené prostotě, což je základní rys pravého génia: Herder a jiní Goethovi vytýkali, že je věčně velkým dítětem: jistě to řekli právem, ale neprávem vytýkali. 

* 

Na celém tomto pochodu, zde vylíčeném, spočívá také krásná Goethova poznámka: „Děti nedodrží, co slíbí; mladí lidé velmi zřídka, a když oni slovo dodrží, nedodrží jim je svět.“ (Wahlverwandschaften, díl I., kap. 10.) 

*

Goethe bez obalu řekl: „Jen lumpové jsou skromní.“ 

*

Co provádějí a zpívají v Goethově „Faustovi“ ďábel a čarodějnice na svém sabatu? Necudnosti a oplzlosti. Co ve výstižném paralipomenu slibuje živý satan Faustovi? – Necudnost a oplzlost, nic víc. – Ale jedině neustálým prováděním tohoto jednání trvá lidský rod.

(Arthur Schopenhauer: Svět jako vůle a představa) 

* 

„Člověk ve svém pomýlení mocně zasáhl do přírody. Zdevastoval lesy, a tím i změnil klima a atmosférické podmínky. Vinou člověka úplně vyhynuly některé druhy rostlin a zvířat, ač měly své nenahraditelné místo v ekonomii Přírody. Čistotu vzduchu všude ovlivňuje kouř a podobně,  řeky jsou špinavé. Tyto a jiné věci jsou neoprávněnými zásahy do Přírody, jež dnešní člověk okázale přehlíží, ale jež mají největší důležitost, a jež jednou ukážou svou zlou tvář nejen rostlinám, ale také zvířatům, a jež vposledku nebudou mít trpělivost se silou odporu člověka.“ 1832

 Johann Wolfang von Goethe (1749-1832)

(citátu použito v materiálech Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva) 

* 

Vypůjčil jsem si Goethův román Viléma Meistera léta učednická. Je to docela dobré čtení: německá klasika a krásný jazyk. Přes svou rozvleklost, četná hluchá místa a koncepci v duchu osvícenského humanismu, obsahuje však tento román naopak také mnoho vynikajících pasáží, jež jsem si vypsal. V podstatě jsem tím ale vytvořil takřka jiný román. Podle mých výpisků by si mohl leckterý ignorant udělat o celé knize falešný dojem, že je román lepší než ve skutečnosti. Tak dobrý zas nebyl. Vilém Meister je mladý člověk, který se vydá do světa na zkušenou, aby poznal, jak to v něm chodí. Je pln mladického nadšení pro umění a zvláště pro divadlo.  Záhy však pozná, že lidé okolo něj takový čistý zápal nemají ani nesdílejí, a že je to samá verbež. Pro jedny je umění jen způsobem, jak si vydělat na živobytí, druhým slouží k obchodní propagaci, jiným k bezduché zábavě, další jím podlézají vrchnosti, zatímco vrchnost si jím chce dodat zdání lidumilnosti a blýsknout se jím před sousedy. Nikdo tedy nesdílí s Vilémem jeho čisté ideály, podle nichž má umění povznášet ducha, přinášet poučení a zušlechťovat duši. Všichni mají s uměním vždy ještě nějaké postranní úmysly. Nejvíce si v tomto směru rozumí jen se starým zachmuřeným harfeníkem a s nedospělou dívkou jménem Mignon. Tyto dvě záhadné postavy jsou nejsympatičtější osoby celého románu. Zvláště Mignon zde ztělesňuje typ dionýského člověka, ušlechtilého divocha, křehkého a citlivého tvora, jemuž Goethe na konci dokonce nasadí andělská křídla. Ale oba, harfeník i Mignon, pějící své k uzoufání tklivé a smutné písně, musí Goethe stůj co stůj zavraždit, neboť v novověkém světě nemají šanci přežít bez úhony. Také Vilém nedopadne podle mého zrovna nejlépe: v divadelní činnosti se zklame, nejvěrnější milenky a přátelé mu umírají, stane se otcem, usadí se, rezignuje na vlastní nezávislou vůli, zapadne do společnosti, jíž je vlečen „k lepším zítřkům“ a systém ho tedy v podstatě semele. Ke konci jsem si začínal už už myslet, že snad zemřu nudou a že tu slátaninu nedočtu. Na příliš mnoha místech Goethe nemohl zapřít svůj post státního úředníka.

(Misantrop: Zima v sousedství zlověka) 

* 

Víme, že to byl „německý duch“, tolik obávaný a nenáviděný „za horami“, který se všude, a tudíž i na území umění, stavěl uměle zaváděné záhubě evropského ducha spasně na odpor. Jestliže jsme na jiném poli oslavovali našeho Lessinga, Goetha, Schillera a jiné, jako naše zachránce od zániku v této záhubě, chceme dnes na hudebníku Beethovenovi dokázat, že jeho prostřednictvím – ježto mluvil čistým jazykem všech národů – vysvobodil německý duch ducha lidstva z hluboké potupy.

(Richard Wagner: Beethoven) 

*

Pomysleme jen, že příroda na jednoho Goetha vsadí do kožichu lidstva deset tisíc mazalů, kteří pak jako bacilonosiči nejhoršího druhu otravují lidstvo.

(Adolf Hitler: Mein Kampf)

* 

Kant se stal idiotem. – A to byl vrstevník Goethův!

(Friedrich Nietzsche: Antikrist) 

* 

Je pravda, že většina lidí si s volným časem neví rady a tráví jej třebas netvůrčím a prázdným čuměním do bulvárních novin a na nepodnětné stupidní televizní show, ale to je konec konců každého věc, čím se kdo baví, každý podle své duševní úrovně, nebo, jak krásně řekl Goethe, „každý trhá ovoce ze stromu vědění jen z té větve, na kterou dosáhne“. A rostoucí stupidita lidstva je vlastně dobrá věc, poněvadž lidstvo oslabuje.

* 

Až bude každý dostávat hned po narození nejen jméno a číslo jako obvykle, na což jsme si už bohužel zvykli tak, že ani neprotestujeme, a až jej všemocný stát vybaví i rozlišovacím čipem přímo pod kůži nebo do mozku vpraveným, pak nám nepomůže ani útěk do té nejpustší pustiny, protože nás pomocí tohoto čipu a satelitního systému GPS najdou všude. A to bude opravdový konec svobody. Už se to uplatňuje u domácích zvířat a dokonce i u některých volně žijících zvířat, která běhají po světě s vysílačkami a létají okroužkovaná jakýmisi obdobami snubních prstenů, brzy to bude povinné i u lidí. Tím si buďme jistí. Už teď nám budou snímat otisky prstů jako nějakým zločincům! Někteří to uvítají, jak již bylo řečeno, smíří se s tím všichni. Protože přece nikdo se nechce ztratit, nikdo nechce ztratit své blízké a nikdo nechce zůstat sám a bez pomoci. Ale – stejně jako u těch okroužkovaných ptáků – není to sňatek z lásky. Hlavní je zdánlivé bezpečí. Jen Já... – Neb jak praví Goethův Egmont: „Mrtev je již ten, kdo v bezpečí chce žít!“

(Misantrop: Rakovina na kůži Země) 

* 

Ve stati O vkusu cituje Stendhal ve značném rozsahu Goetha, byť podle vysvětlivek je to prý jen „údajný“ citát, který Stendhal údajně pozměňuje a provází vlastním výkladem. No, nevím. Pravdou je, že Já když cituji někoho, také to dělám volně, avšak bez pozměnění smyslu. Nicméně zde je ten citát z Goetha:

      V povaze génia je vytvářet hojnost nových myšlenek. Jeho pýcha ho vede k tomu, že raději přichází s myšlenkou, předkládá veřejnosti nějaký nový názor, který bychom marně hledali v některé jeho dřívější knize, než aby vyšperkovával a činil všem očím příjemnou myšlenku, na kterou před chvílí připadl. Ale geniální člověk netvoří bez záměru: je-li vědcem, snaží se svými díly druhé lidi osvítit (velmi goethovské!); je-li to literát, snaží se jim líbit (velmi stendhalovské!). Tady začíná působit a pracovat vkus, prostředník mezi ideálním světem, v němž génius kráčí sám v kruhu svých myšlenek, a mezi skutečným, vnějším světem, v němž je hodlá uskutečnit.

Celá průměrná a poloprůměrná část veřejnosti tyto nové myšlenky nepostřehne.

(Misantrop: Zápisník živého muže) 

* 

Měl jsem v práci tolik volného času, že jsem začal číst ještě i další kapitolu Metafory čtení. V ní jsem narazil na další pěkný citát – je od Goetha z básně Sendschreiben (Poselství) z roku 1774:

Hleď, příroda je živá kniha,

nechápaná, ale ne nepochopitelná.

(Misantrop: Zápisník mrtvého muže) 

* 

Obyčejný člověk nemůže mít nikdy dobré srdce – jinak by bylo dobré srdce něčím špatným. Dobré srdce je privilegiem velkých lidí. Ano! Dobré srdce je něco vznešeného – tedy vzácného – jak končí Spinozova Ethika. Tihle bídní červi! – Snad se, jak Goethe praví, „vyjeví u nich brzo skvělá bestiálnost“.

(Ladislav Klíma: Sus Triumphans)


 

BEETHOVEN

v dílech jiných velikánů

 

Těsně po válce se dokonce psávalo „němci“ s malým „n“, jako kdyby Němci nebyli národ, ale jen nějaká zvířata, či co. Ani toho chudáka Beethovena nechtěli hrát! Wagnera nehrají v Izraeli dodnes!

(Richard Wagner – spolu s Beethovenem jeden z největších umělců všech dob!) Jako kdyby zrovna oni dva za něco mohli! Dnes vám budou lidi pro změnu tvrdit, že Beethoven je pes z filmu.

* 

Ludwigu van Beethovene, slyšíš? Tys byl přece také jako štvaná zvěř; nastotisíckrát tě vystěhovali z domova kvůli „hluku“ – a ona to zatím byla jen tvá geniální hudba! Tys byl hluchý, ale oni to byli, kdo neslyšel!

* 

Z těchto vpravdě metalových oper nemůže mít prožitek jen tak ledajaká pouliční sebranka, tak jako nemohla v minulosti ani dnes plně procítit klasická díla Beethovenova, Wagnerova, ale i Mozartova.

(Misantrop: Bůh nesmiřitelného hněvu) 

* 

Věřím v Boha, Mozarta a Beethovena a v jejich apoštoly a mučedníky.

(Richard Wagner: Německý hudebník v Paříži)

* 

Beethoven je operními díly podněcován co nejméně.

Beethoven podobá se v kterémkoli čase člověku skutečně posedlému; o něm totiž platí, co říká Schopenhauer o hudebníkovi vůbec: že pronáší nejvyšší moudrost řečí, jíž ani jeho vlastní rozum nerozumí.

Chceme dnes na hudebníku Beethovenovi dokázat, že jeho prostřednictvím – ježto mluvil čistým jazykem všech národů – vysvobodil německý duch ducha lidstva z hluboké potupy. Neboť tím, že hudbu, sníženou na pouhé líbivé umění, povznesl z její nejvlastnější podstaty na výši její vznešené povolanosti, zjevil nám pochopení onoho umění, jímž svět se každému vědomí tak určitě vysvětluje, jak to jinak dokáže jen nejhlubší filosofie u myslitele znalého pojmů.

Drsná prudkost Beethovenovy bytosti svědčí o tom, že zakletí, v němž formy držely jeho génia, vnímal skoro tak bezprostředně, jako každý jiný tlak konvence, s pocitem osobního utrpení. Ale jeho reakce na ně se projevovala jen a jen ve zpupně svobodném rozvíjení vlastního vnitřního génia, který se nedal ničím, ani oněmi formami, brzdit.

Jeho skoro příšerně bodavý zrak nespatřoval ve vnějším světě nic než obtížné rušení vlastního niterného světa a skoro celý jeho styk s tímto světem se omezoval na to, držet si jej od těla. Tak se křeč stává výrazem jeho tváře: křeč vzdoru drží tento nos a ústa v napětí, jež se nikdy nemůže uvolnit úsměvem, nýbrž jen nehorázným smíchem.

A teď si představme, jak asi taková bytost hleděla ze své skořápky do světa! –

Cítil se vítězem a věděl, že může náležet světu jenom jako svobodný muž. Svět si ho musil dát líbit takového, jakým byl. Zachází se svými vznešenými příznivci jako despota, a dostanou od něho jen to, k čemu a kdy má sám chuť.

Ať každý na sobě pozná, jak celý moderní svět jevů, který nás k našemu zoufalství všude neproniknutelně uzavírá, před námi pojednou zmizí v nic, jakmile jen zaznějí první takty jedné z těch božských symfonií!

Schillerově básni, kterou podložil podivuhodnou závěrečnou větu své Deváté symfonie, rozeznal především radost přírody, zbavené vlády „módy“. Všimněme si zvláštního pojetí básníkových slov:

                   Kouzlo tvoje víže,

                   co kdy dělil módy přísný duch.

Zvláštní je, že toto umírněnější epitheton („přísný“) pro činnost módy vzniklo teprve později, kdy je básník zeslabil; v prvním vydání své Ódy na radost dal ještě tisknout:

                   „Co kdy dělil módy meč!“

Ani tento „meč“ nevyjadřoval – podle Beethovena – to pravé: připadal mu v souvislosti s módou příliš ušlechtilý a heroický. Proto tam z vlastní všemocnosti dosadil „drzý“, a tak zpíváme nyní:

                   „Co kdy dělil módy drzý duch!“

Může být něco pádnějšího, než je tento zvláštní, až k vášnivosti prudký, umělecký postup? Připadá nám, že před sebou vidíme Luthera v jeho zlobě proti papeži.

(Richard Wagner: Beethoven) 

* 

Přes zeď v druhém domě vedle mne bydlí zpěvačka, která mi velmi krásně zpívá. Navštěvuje ji přítelkyně a ta pro mne hraje Beethovena. Jsou to moji nejlepší sousedé a často jsem v pokušení se s nimi seznámit, abych jim poděkoval za všechny krásné chvíle, které mi darovaly, ale vždycky překonám pokušení, protože vím, že to nejkrásnější v našem vztahu by vyprchalo, kdybychom si museli navzájem vyměňovat banality.

(August Strindberg: Osamělý)


BEETHOVEN

v seriálu Monty Python's Flying Circus

Beethoven
a jeho majna


Beethoven
ženě: "Dej mi pokoj!"


Beethoven
: "Shakespeare tyhle starosti neměl."


BEETHOVEN
ve filmu Leon (1994)

Stansfield:
"Ty nemáš rád Beethovena. Nevíš, o co přicházíš."

 

Romain Rolland

Citáty

 

Vidět svět takový, jaký je, a potom jej milovat. To je největší umění.

*
Buďte shovívaví, chcete-li, ke slabostem spáchaným. Nikdy ale nesmlouvejte se slabostí, která hrozí.
*
Hudba je záchrana před obyčejným slovem.
*
Utrpení zvířat je pro svědomí člověka daleko nesnesitelnější než lidské utrpení. Neboť lidské utrpení je aspoň pokládáno za zlo, a kdo je způsobí, je zločinec. Ale tisíce zvířat vraždíme každý den zbytečně a bez stínu lítosti. A kdo by se o tom zmínil, dělal by se jen směšným.
*
Krutost ke zvířatům, ba již jen lhostejnost k jejich utrpení, je podle mého názoru jedním z nejtěžších hříchů lidského rodu a základem lidské zkaženosti. Nikdy jsem nemohl pomyslet na ty milióny trpělivě a tiše snášených bolestí, abych nebyl hluboce sklíčen. Působí-li člověk tolik bolesti, jaké má pak právo si stěžovat, jestliže také on sám trpí?



POZNÁMKY:

1 Lichnovští (z Voštic) – hornoslezský šlechtický rod; predikát „z Voštic“ odvozovali od původního sídla, vsi Voštice (Woszczyc v Polsku), příjmení pak odvozovali od vsi Lichnova na Bruntálsku. – Lichnovský – kníže Karel Lichnovský, přední z Beethovenových feudálních příznivců. Beethoven mu mj. věnoval Druhou symfonii a klavírní sonáty op. 13 a op. 26. – Poznámka Misantropova + překladatele.

2 Bettina – Elisabeth Brentanová (1785–1859), sestra básníka Klementa Brentana, žena spisovatele Achima z Arnimu (viz pozn. č. 11.), spisovatelka, nejproslulejší žena německé romantiky (na obrázku níže). Jméno Bettina je důvěrným rodinným tvarem jejího křestního jména; tak si říkala a pod tímto jménem vešla do dějin literatury. – Ráda si představovala, že je jako Mignon, tajemná dívka výrazného citu a nespoutané vášně, jakási bakchantka z Goethova románu Viléma Meistera léta učednická. Jako Mignon provázela Viléma, tak i Bettina lnula ke Goethovi. Byla oddanou přítelkyní i Beethovenovi. – Pozn. překl. + Mis.

3 Hölderlin – Friedrich Hölderlin (1770–1843), největší básnický zjev německé romantiky (na obrázku níže). K pozdnímu rozpoznání jeho básnické jedinečnosti přispěla okolnost, že polovici života – od r. 1806 – strávil v šílenství. – Pozn. překl.

4 Duch země – duch, kterého v prvním díle Goethovy skladby přivolá černokněžnickými kouzly Faust, aby mu vyjevil tajemství vesmíru. – Pozn. překl.

5 Matky – v druhém dílu Goethova „Fausta“ přiměje Faust Helenu Spartskou (její stín) k návratu na svět teprv tím, že sestoupí do hlubin, v nichž není času a prostoru, do „říše Matek“, tj. do pralůna veškerého bytí. – Pozn. překl.

6 Beethoven Dionýsos – v antickém bájesloví je Dionýsos bohem révy a posvátné zpilosti. Odtud umění dionýsovské – umění extatické, žhavě tryskající, navozující opojení v duši – v protikladu k umění apollinskému, umění zjasněného řádu a střídmé míry v projevu i prostředcích, uklidňujícímu vzrušenou duši ukázněným souladem. Jako boha Dionýsa hudby viděla Beethovena Bettina Brentanová (viz pozn. č. 2). – Protikladem těchto dvou starořeckých uměleckých kategorií se významně zabýval německý filosof Friedrich Nietzsche, sama sebe pasujícího jednoznačně do role nadlidského Dionýsa i s jeho božskou živelností. – Pozn. překl. + Mis.

7 Schopenhauer – Arthur Schopenhauer (1788–1860), německý idealistický myslitel (obr. níže); ve svém hlavním díle „Die Welt als Wille und Vorstellung“ (Svět jako vůle a představa) zapojuje do své soustavy též filosofii hudby. Měl značný vliv na ideovou náplň pozdní tvorby Wagnerovy (Tristan – Prsten Nibelungův). – Pozn. překl.

8 Bihler – Aloys Bihler, hudebně vzdělaný právník, v právech odchovanec Bettinina švagra profesora Savignyho, vyučoval Bettinu z ochoty nauce o harmonii. O duševním zjevu své žákyně napsal pln obdivu a nadšení ve svých „Vzpomínkách z mládí“. – Pozn. překl.

9 Tolstoj – L. N. Tolstoj (na obr. níže) měl k Beethovenově hudbě některé výhrady rázu mravního; formuloval je výrazně v proslulé povídce „Kreutzerova sonáta“ z r. 1886. – Pozn. překl.

10 Goethe bral každou předčasnou smrt nerad na vědomí, spatřoval v ní dezerci ze života a doklad slabosti a chabosti, zanedbání povinnosti, aby člověk rozvil a v čin a dílo vtělil všechny své vlohy. – Srovnej s parafrází podle Goetha in: Misantrop, Plivanec na rozloučenou – 6.: „Umírá se z vlastní vůle! – nebo z nudy, což je skoro totéž. Smrt vzchází z nudy. Smrt je jako spánek. Když je nuda, snáze se usíná. Snad jsi někdy taky poznal můj každodenní zážitek, že nemůžeš usnout, když se těšíš na druhý den... Když je nuda, snáze se umírá.“ – Pozn. překl. + Mis.

11 Achim z Arnimu – Ludwig Joachim von Arnim (1781–1831, na obr. níže; Achim je zkratkový tvar jména Joachim), romantický básník, spisovatel a dramatik, přítel Klementa Brentana, s ním příslušník tzv. heidelberského kruhu romantiků. Roku 1811 se oženil s Brentanovou sestrou Bettinou (viz pozn. č. 2). Nesmrtelnost si Arnim získal nádhernou, epochálně objevnou sbírkou německých lidových písní „Des Knaben Wunderhorn“ (Hochův čarovný roh), kterou v letech 1805 – 1808 vydal společně s Klementem Brentanem. – Pozn. překl. + Mis.

12 Podle Thayerova různočtení „zusammengeraffter“ (sebranějšího), což je ještě výraznější. – Pozn. autorova.

13 Přesný překlad je nadmíru nesnadný, ježto slova jsou nabita významem: „zusammengefaßter“ a víc ještě „zusammengeraffter“ navozuje představu mohutného napětí sil za účelem soustředění; a „inniger“ vládu nad niterným světem. Goethe dodává: „Chápu velmi dobře, jak podivuhodně ten člověk musí stát proti světu.“ („Ich begreife recht gut, wie der gegen die Welt stehen muß.“) – Pozn. aut.

14 Geheimrat – tajný rada, Goethova úřední hodnost, spojená s titulem Excelence. – Dokonce i doma jeho vlastní žena jej takto oslovovala: „můj milý dobrý tajný rado“. – Pozn. překl. + Mis.

15 Zelter – Karl Friedrich Zelter (1758–1832), německý skladatel, dirigent a učitel hudby (viz obr. níže); Goethův přítel, jenž zhudebňoval jeho básně. – Pozn. Mis.

16 Pod delfským laurem – v řeckých Delfách byla věštírna a pomyslné sídlo Apollóna, boha zpěvu a umění básnického. – Pozn. překl.

17 Stavitel... ženské tělo – stará pověra uplatňovaná lidskými oběťmi při budování tvrzí, mostů aj.; s jejími básnickými odrazy se shledáváme v překrásných písních balkánských Slovanů (srbská lidová skladba o budování Skadaru, bulharská o ženě stavitele-mostaře Manoila). – Pozn. překl.

18 Was euch nicht angehört, müsset ihr meiden, was euch das Inner stört, dürft ihr nicht leiden.“ (Co není vaše, to míjejte, co vám ruší nitro, to nestrpte.) – Pozn. aut.

19 Mýlíme se všichni, jen každý se mýlí jinak – v originále: Wir irren alle samt, nur jeder irret anderst. Na těchto Beethovenových slovech, jimiž Romain Rolland tak překrásně začíná i končí svou stať o Goethovi a Beethovenovi, je nejen památné, že je před odchodem ze života pronesl jeden z největších lidí, kteří kdy žili, jako pokornou výslednici poznání po životě hrdého titána – poutají i jazykově dvojí podrobností. Slovo allesamt je úchylkou od obvyklého způsobu psaní (psáno jako dvě slova) – snad nebo pravděpodobně nedopatřením vypadla pod notami spojovací čárka mezi alle a samt. Nejde však o nedopatření u slova anderst. Jeho spisovný tvar je anders; anderst je nespisovný tvar lidové mluvy hovorové. Bezděčným použitím tohoto lidového tvaru nabývá Beethovenova věta tím větší jímavosti. – Podobně jako Mozart měl i Beethoven zálibu v roztodivně šprýmovných slovních hříčkách a jazykových žertech. – Pozn. překl. + Mis.

20 Sympatický Goethův rys! Po Schopenhauerovi a Strindbergovi konečně poznávám dalšího spřízněného veleducha, jenž si mj. naříká nad ustavičným štěkáním psů! Ale na rozdíl od Rollanda bych Já tento Goethův rys jen velmi těžko mohl považovat za Achillovu patu, tedy za slabost, nýbrž naopak za přednost, dokonce za znak nadčlověka. Achillovou patou a trapnou slabostí všech velkých lidí je spíše jejich podléhání svodům lásky k ženám, k bohu nebo k lidstvu; ale to už je jiný problém, který se snad ani skutečně velkých lidí netýká, ale jen těch malých... – Co se týče hluku všeobecně, srovnej např. se Schopenhauerovým pojednáním O hluku a zvucích, dále podobnou pasáž v úvodu jeho Dodatků k první knize Světa jako vůle a představy, anebo také s úvahami Misantropovými o lidském kraválu v 15. části Vanaprasthy, guruvár, 19. srpna 44, jakož i jinde; asi nejobsáhlejší filipiku proti psům pak čti v 1.–2. části Misantropova díla Rakovina na kůži Země. – V Schopenhauerově díle Svět jako vůle a představa se přímo o Goethově nenávisti k hluku píše toto: „Goethe ve svých posledních letech koupil zchátralý dům vedle svého, jen aby neslyšel hluk spojený s jeho vylepšováním. Údajně také již ve svém mládí chodil za bubnem, aby se obrnil proti hluku.“ – Pozn. Mis.

21 Genast – Eduard Franz Genast (na obr. níže, 1797–1866), výmarský operní pěvec, herec a skladatel, autor cenných čtyřsvazkových pamětí „Z deníku starého herce“. – Pozn. překl.

22 Ion – drama romantika Augusta Wilhelma Schlegla (1803); výmarské provedení hry bylo provázeno skandálem. – Pozn. překl.

23 Turandot – hra s orientálním námětem od Gozziho, přeložená a zpracovaná Schillerem. – Pozn. překl.

24 Joachim – Joseph Joachim (na obr. níže, 1831–1907), slavný houslista a hudební pedagog, původem ze Slovenska, zakladatel proslulého Joachimova kvarteta, velkolepý interpret zejména Beethovenův a Brahmsův, osobní přítel Dvořákův a Brahmsův, jedna z vedoucích a rozhodujících osobností tehdejšího hudebního života v Berlíně a v Německu. – Pozn. překl.

25 Dopis, psaný Goethovi, je datován z Berlína, vánoce 1810 (str. 333–334 díla Bettinas Leben und Briefwechsel mit Goethe od Fritze Bergemanna, 1927, nakladatelství Insel-Verlag.

Jen s váháním se odvažuji volného překladu tohoto neobyčejného monologu, v němž jsme svědky, jak horečná idea pracuje v noci k porodu. I němečtí historikové a filologové, kteří se věnovali studiu Bettininých textů, přiznávají své pochyby tváří v tvář nejasnosti některých vět. Naštěstí parafráze, kterou pořídila Bettina ve svém vydání knihy Goethes Briefwechsel mit einem Kinde roku 1835, objasňuje smysl některých pasáží. – Odvažuji se tvrdit, že povšechný duch dopisu se mi zdál jasný: a zájem, kterým mě upoutal, dává mi doufat, že text zaujme i mnohé z mých beethovenovských čtenářů. Pod neobratností tápajícího výrazu rozpoznáváme živou a hlubokou hudební intuici; a čtouce tento text, chápeme lépe, že Bettina četla v Beethovenově srdci.

Kladu do hranatých závorek místa převzatá z Bettininy parafráze z r. 1835. – Pozn. Rollandova.

26 [„Mezi jinými Zelter nepropustí nic, co nechápe.“] – Pozn. Roll.

27 Srv. Goethovo slovo Humboldtovi: „V hudbě není nic rozumového (die reine Unvernunft), a slovo má co dělat jen s rozumem.“ (3. prosince 1808.) – Pozn. Roll.

28 auf die einzelnen Werkzeuge [Menschen]“... na jednotlivé nástroje (lidi). – Vykládám to jako rytmus akce a reakce, který se projevuje mezi géniem a lidským davem za vzájemné závislosti jednoho jevu na druhém. Géniovi je třeba této prsti. A sám zase ji zúrodňuje. – Pozn. Roll.

29 Dovoluji si hluboce nesouhlasit – a neodvolám. Eppur...! A přece...! A přece je možný génius i bez lidí! Dokonce nejlépe tak! – Eppur...! A přece je možno poslouchat hudbu i bez obecenstva! A znovu: dokonce nejlépe tak!Pozn. Mis.

30 Wie das Herz gebaut ist“ (jak je srdce ustrojeno, doslova: stavěno). – Vykládám si tento odstavec takto: v minulých stoletích se hudba řídila jasnými zákony rozumovými. Nyní vládne subjektivismus a cit; pánem je génius. Ale kdo může povědět, že se tyto temné síly budou vždy projevovat v nejčistším smyslu? – Pozn. Roll.

31 („Zelter muß vermeiden, dem Beethoven gegenüberzustehen.“ Zelter nechť se vyvaruje protivit se Beethovenovi.) – K. F. Zelter (viz pozn. 15.) byl nejprve proti Beethovenovi silně zaujat, ale nakonec se stal jeho nadšeným obdivovatelem. – Pozn. Roll. + Mis.

32 Wie ein Holzbock.“ – Pozn. Roll.

33 Doslova: „wenn er alles will“ (chce-li všechno). – Pozn. Roll.

34 Wenn er sich nicht los macht von den Handwerkern.“ Doslova: neosvobodí-li se od řemeslníků. – Pozn. Roll.

35 Filištíni jsou na stráži ... pokořeno. – Toto pěkné podobenství se zdá být inspirováno jistým místem v biblické knize Izajáš (56:10,11): 10“Ti, kdo jsou na stráži, jsou slepí, nikdo z nich nic neví; všichni jsou to němí psi, nedovedou ani štěkat; jen mluví ze sna, když ulehnou, rádi podřimují. 11Ale jsou to psi hltaví, nenasytní. A to jsou pastýři! Bez zájmu a pochopení. Všichni jsou obráceni k svým cestám, každý za svým ziskem, odkudkoli.“ – Expresívní výraz „filištín“ (podle Filištínů, kteří sídlili v jižní Palestině) znamená „chytrák“. – Ostříhané vlasy byly ve starověku poznávacím znamením otroků; byly také výrazem utrpěné porážky, pohany, ponížení a urážky nebo též znamením smutku a velkého žalu (více o tom v článku Dlouhé vlasy v dějinách). – V jedné jediné větě je tu tedy soustředěno hned několik významů. Toto je bezesporu Bettinina nejlepší, nejvýstižnější, nejfilosofičtější a nejgeniálnější věta z celého jejího dopisu! – Pozn. Mis.

36 Uhrwerk“. – Je to slovo, kterým Bettina (v proslulém dopisu z července 1810, v němž poprvé líčí Goethovi Beethovena) charakterizovala všechno ostatní lidské usilování v protikladu k jedinému Beethovenovi, jedinému svobodnému tvůrci: „Všechno lidské usilování kolotá kolem Beethovena jako hodinový stroj (Uhrwerk). On jediný plodí svobodně...“ – Pozn. Roll.

37 Shrňme ten monolog! Je všecek naplněn myšlením na Beethovena a vzpourou proti školským pedantům, kteří ho neuznávají.

Bettina plaiduje pro iracionálno v umění a hlavně v hudbě. Klade génia, jenž svobodně vyjadřuje niterné síly, proti školometům, kteří používají vypůjčených formulek, a proti chladným rozumářům. Aby žila, musí se hudba oprostit od mechanismu ducha, musí zas najít svobodnou vůli, hluboký výtrysk života. Jedinou cestou, jak toho dosíci, je modlitba, soustředění, extáze. – Bettině se v té věci dostalo přímého zvěstování Beethovenem; dostalo se jí myšlenek, jež jí vnukla její návštěva u Beethovena na jaře předchozího roku! Je to Beethovenova žeň. On ji zasil. – Pozn. Roll.

38 Kéž by to bylo pravda! – Pozn. Mis.

39 Dnes bychom řekli spíše „s příběhy jako z románu“, nebo ještě lépe „s bulvárními senzacemi“, místo „s románovými dějinami“. Podstata nicméně zůstává za všech dob stejně vulgární. – Pozn. Mis.

40 A nejsou to jen novináři a paparazziové; nezapomeňme na stejně vylhané takzvané životopisné filmy! Viz např. a mj. bulvárně zpackaného Formanova Amadea nebo šmejd Ve stínu Beethovena režisérky Agnieszky Hollandové, aj. – Pozn. Mis.

41 Mým názorem, založeným na vlastní cenné zkušenosti, jakož i na četných příkladech ze života jiných velikánů, je to, že génia milostné vášně pouze zdržují, okrádají ho o drahocenný čas (a o peníze!) a odvádějí ze správného směru, dostavujíce se navíc ještě s největší silou v to nejnevhodnější údobí života, tj. v mladistvém rozpuku sil tělesných i duševních, jež jsou tak často nevyužity nebo zcela promarněny na zbytečnosti, tj. na „milostné vztahy“. Když jsou pak všechny nízké pudy konečně po nekonečném boji, vzdychání a slzách ukojeny a všechny vášně opadnou, zbude jen vystřízlivělé podivení, hořkost a pocit trapnosti z oddání se něčemu tak pomíjejícímu a bezcennému, jež však přitom vyžadovalo tolik zbytečného trápení a tolik nicotné námahy. Obyčejné lidské hovado, jež své vášně nedokáže krotit a ovládat, přikládá samozřejmě těmto bezvýznamným věcem lásky velký význam, a to dokonce i u géniů, a mylně jim proto přisuzuje umělecký stimul. Skutečnost může být přesto právě opačná a mnozí velcí filosofové a umělci vytvořili svá nesmrtelná díla zcela osamoceni; u velkých světových myslitelů je jistý druh poustevnictví dokonce pravidlem a jejich podmínkou (namátkou kupř. Nietzsche – viz nejlépe jeho vlastní slova v Genealogii morálky o tomto předmětu!); ale též mnozí umělci vytvořili svá nejlepší díla, když byli toho času právě bez ženy a měli tedy na tvorbu nerušený klid (např. J. S. Bach složil své slavné „Braniborské koncerty“ přesně v krátkém mezidobí mezi ovdověním a novým sňatkem). – Pozn. Mis.

42 Du darfst nicht Mensch sein, für dich nicht, nur für andre: für dich gibts kein Glück mehr als in dir selbst, in deiner Kunst.“ – Úryvek Beethovenova monologu z roku 1812. – Pozn. Roll.

43 Další úryvek z jednoho Beethovenova dopisu Gleichensteinovi z roku 1810. – Pozn. Roll.

44 ...nichts nicht Schönes kann ich nicht lieben, sonst müßte ich mich selbst lieben...“ (Gleichensteinovi roku 1809 nebo 1810). – Pozn. Roll.

45 Vieles ist auf Erden zu tun, tue es bald!“ – Pozn. Roll.

46 Nicht mein jetziges Alltagsleben fortsetzen! Die Kunst fordert auch dieses Opfer. In der Zerstreuung ruhen, um desto kräftiger in der Kunst zu wirken!“ – Pozn. Roll.

47 Gegen alle Menschen äußerlich nie die Verachtung merken lassen, die sie verdienen, denn man kann nicht wissen, wo man sie braucht.“ – Pozn. Roll.

48 I nejdůvěrnějšího přítele ušetři tajností svých: věrnost bys od něho chtěl, kterou si odpíráš sám?“ – Pozn. Roll.

49 Sladké ticho lesa!“ – Pozn. Mis.

50 Allmächtiger im Walde atd. – Všemohoucí v lese! Jsem blažen, šťasten v lese: každý strom promlouvá tebou. Ó jaká nádhera! V takové lesní končině, na výšinách je mír, mír, abychom mu sloužili. – Pozn. překl.

51 Erhabenes – vznešená věc, vznešenost. – Pozn. překl.

52 Vítr ... je můj nepřítel.“ – Pozn. Roll.

53 Die große Auszeichnung eines vorzüglichen Mannes: Beharrlichkeit in widrigen, harten Zufällen.“ – Pozn. Roll.

54 Sinnlicher Genuß atd. – Smyslný požitek bez splynutí duší je a zůstane zhovadilostí: nemáme po něm ani sebemíň ušlechtilého pocitu, nýbrž jen lítost. – Pozn. překl.

55 Opfere noch einmal atd. – Obětuj ještě jednou svému umění všechny malichernosti společenského života! Ó Bože nade všechno! – Pozn. překl.

56 Ó Goethe, žádný císař, žádný král nemá takové vědomí moci...“ (Bettina Goethovi roku 1810.)

Neviděl jsem ještě umělce soustředěnějšího, energičtějšího, niternějšího...“ (Goethe manželce Christianě roku 1812.)

Srv. eseje „Goethe a Beethoven“. – Pozn. Roll.

57 Tyto stránky byly přečteny Romainem Rollandem ve Vídni na oslavách stého výročí Beethovenovy smrti.

58 Bettiny se také zmocňovaly takové „rapty“; měla vrozenou schopnost číst v podvědomí beethovenovského génia. – Pozn. Roll.

59 Spazierend dichtete – básnil, procházeje se, na procházkách. – Pozn. překl.

60 Nepíši pro dav! – když se Beethoven r. 1805 podivil nepatrnému pokladnímu úspěchu „Fidelia“, řekl mu divadelní intendant baron Braun, aby psal jako Mozart, pak že bude divadlo plné a stejně i pokladna. Beethoven zvolal, že nepíše pro dav, popadl objemnou partituru „Fidelia“ a vyřítil se z divadelní budovy. – Pozn. překl.