Ibsen: Hry

Henrik Ibsen

HRY

(výpisky)


OBSAH:

Opory společnosti

Spolek mladých

Nepřítel lidu

Domov loutek (Nora)

Strašidla



OPORY SPOLEČNOSTI


(Rörlund dočte a zavře knihu)

PANÍ BERNICKOVÁ

Taková kniha pobádá věru k přemýšlení.


RÖRLUND

Ó zajisté; blahodárný to opak toho, co se nám bohužel denně podává v novinách a časopisech. Cože vězí za tím pozlátkem a nalíčeným vnějškem, jímž se společnost holedbá? Nicota a hniloba, abych tak řekl. Slovem – obílený hrob je tahle dnešní společnost.

A skutečně zdá se vám ten život, jejž slyšíte zvenčí hlučet a burácet, tak cenný? Jen se podívejte na silnici. Lidé tam chodí v slunečním úpalu a potí se a lopotí svými drobnými starostmi. Věru že je nám tady líp, sedícím pěkně v chládku a nedbajícím toho světa, odkud ten zmatek pochází.


BERNICK

Samotný lidský život nemá cenu, jakmile jde o výdělek.


HILMAR

Člověk by neřek', jak mají mnozí lidé tuhý život.


BERNICK

V každém muži, buď kdo buď, našla bys aspoň jednu skvrnu, kterou musí skrývat, kdybys mu do srdce pohlédla.

SLEČNA HESSELOVÁ

A vy se nazýváte oporami společnosti!

BERNICK

Společnost nemá lepší opory.

SLEČNA HESSELOVÁ

A což na tom, opírá-li se taková společnost o někoho nebo neopírá! Co zde platí? Zdání a lež – a nic jiného.

Ó, tyhle opory společnosti!

BERNICK

Nenutí nás ta společnost sama, abychom po křivých cestách chodili?


RÖRLUND

Je lidský život malicherností?

BERNICK

Překáží-li tento lidský život blahu tisíců –


DINA

Hrůza mě jímá z té vší spořádanosti!


BERNICK

Lono, nepochopíš, jak hrozně osamělý jsem v této stísněné, mrzácké společnosti, jak jsem každý rok musil slevovat ze své touhy po životním úkolu, jenž by mě celého zaujal. Co jsem vykonal, ať se toho zdá sebevíc? Drobty – malichernosti. Vyššího se tady nic nestrpí! Kdybych byl jen krokem vybočil z nazírání a mínění, jež právě platilo, byla by bývala má moc tatam. Víš ty, co my jsme, my opory společnosti? Jsme jejím nástrojem – nic víc a nic míň.

Ano, ano, ano; to všechno pochází z té lži a jalovosti.

SLEČNA HESSELOVÁ

Řekni mi, Karstene, jaké máš uspokojení z tohoto zdání a klamu?

BERNICK

Nemám uspokojení. Musím vzít zasvé jako celá ta zchátralá společnost. Ale po nás dorůstá jiné pokolení: pro svého syna pracuji; jemu stvořím životní úkol. Nastanou doby, kdy vejde pravda do života společnosti, a na té pravdě nechť si zbuduje šťastnější bytí než bylo otcovo.

SLEČNA HESSELOVÁ

Na lživých základech? Považ, co svému synu odkazuješ!

BERNICK

(se ztlumeným zoufalstvím)

Dostane se mu tisíckrát horšího dědictví než sama tušíš.

SLEČNA HESSELOVÁ

Zůstaň si tedy se svou lží!


BERNICK

Ať každý zkoumá sebe sama, a slibme si, že dneškem počínáme novou dobu. Doba stará se svým líčidlem a jalovostí, se svým svatoušstvím a svými ubohými ohledy nechť se stane jakoby museem pro každého, kdo se chce poučit.

(Opona padá)


SPOLEK MLADÝCH

(výpisky)


Fjeldbo (tiše): Tak nevýslovně mnoho zmůže jedinec. Ani červa, ani zelený lísteček na cestě nemohl bych dnes rozšlápnout.1


Stensgaard: Fjeldbo, jsem člověk ctižádostivý, to víš dobře. Musím světem kupředu. Pomyslím-li, že je mi třicet let a že stojím teprve na počátku své dráhy, hryže mě zub svědomí.

Fjeldbo: Není to přece zub moudrosti!


Stensgaard: Vše jiné – ale tohle na mou věru nesnesu! Dopouštíš se špatného skutku. Olupuješ mě o povznášející náladu!


Selma: Víte přece, že vždycky přijde nějaký princ a přemůže zlé troly2 a pak je všechno dobré a krásné a ve světě nastane samá radost a samé blahopřání – – a je po pohádce.


Komoří: Ano, my, lidé, jsme krátkozrací, doktore! Nevíte o nějakém prostředku proti této chybě?

Fjeldbo: Ó ano – zkušenost. Když si člověk něco zapíše za uši, vidí příště lépe!


Stensgaard: Má ve zvyku mluvit o lidech a událostech jako o – – zkrátka, má trochu zlý jazyk.


Stensgaard: Cítím, co to je – vznešenost. Máme přece jen svou šlechtu; malý kruh, šlechtu vzdělání. A té chci přináležet. Necítíš sám, jak se zde člověk vyhraňuje? Jak zcela jiné je zde bohatství? Myslím-li na Monsenovo bohatství, zdá se mi, že vidím velké svazky tučných bankovek a promaštěných zástavních lístků. Ale zde, zde je kov, zářivé stříbro. A s lidmi je tomu rovněž tak.


Stensgaard: Chce-li se mi někdo postavit do cesty, chce-li přede mnou zatarasit budoucnost, pak neznám žádné ohledy!

Fjeldbo: Měj se na pozoru, abych neřekl totéž!


Stensgaard: Byl orel, sedící v klidu o samotě na strmé skále. Všichni měli o něm stejné mínění. „Ten je postrachem města“, pravil chraptivý havran. Ale z oné výše viděl šťastný pták daleko a pěkně přes hlubiny. Nahoře bylo ticho a sluneční záře. Nahoře teprve se naučil pohrdat oním hejnem z kurníků a nevzdělaných polí. – –


Komoří: Zasahuje-li člověk do veřejného života, pak není možno, aby si uchoval charakter i život bez úhony. Proto musí být připraven, že jej lidé pošpiní. Ale mne ať nechají na pokoji. Já stojím mimo strany.


Komoří: Ani půl milionu, ani sto tisíc neshrabe nikdo s docela čistýma rukama. Nemyslím vůči světu, to ne! Neboť zákony lze zachovávat přesně. Ale vůči vlastnímu svědomí.


Stensgaard: Budu vás pronásledovat, psát proti vám, pomlouvat vás, pohřbím vaši čest – vše, co budu moci. Budete úpět pod ranami důtek. Bude se vám zdát, že se vzduch hemží duchy, kteří vás napadají. Skrčíte se úzkostí, zalomíte rukama nad hlavou a budete se jimi krýt – budete se ploužit a přede mnou hledat ochranu!


Stensgaard: Musím se povznést z těch ošklivých poměrů, ve kterých se nacházím. Nemohu déle takto žít. Musím chodit zavěšen s Ole Persenem a s Per Olsenem, musím s nimi šeptat v koutě, pít s nimi kořalku, smát se jejich pivním vtipům, tykat si se seminaristy a podobnou polostudovanou sběří. Jak si mám uprostřed toho všeho zachovat svoji svěžest a lásku k lidem? Je mi, jako by se ve mně dusilo vzněcující slovo! Nemám místo pro své lokty, nemám vzduch, abych dýchal! Ó, přepadá mě to někdy jako pocit, podobný touze po jemných ženách. Touha po něčem, v čem spočívá krása! Ležím tu jako v bahnité zátoce a kolem mne opodál se nese jasný, modrý proud. Ale co ty víš o podobných věcech!


Stensgaard: Národ? Co to znamená?

Bastian: Nevíš, co to znamená národ? To znamená lid, obecný lid; ti, kteří nic nemají a nic nejsou, kteří vězí v poutech – –


Lundestad: Četl jsem ve starých dějepravných knihách, že před časy bývali lidé, kteří dovedli vyvolávat duchy, ne však je zahánět. – Vím, že je to pověra. Ale s novými myšlenkami je tomu právě jako se strašidly. Člověk je nedovede zapudit. A proto musí hledět, aby s nimi pokud možno vycházel v dobrém.


Napoleon: „Pochybní jsou materiálem, z něhož se tvoří politikové.“

(Opona padá)


NEPŘÍTEL LIDU


DOKTOR STOCKMANN: Chodím já někdy postranními a zadními cestami?

STAROSTA: Rozhodně máš vrozený sklon chodit vlastními cestami. A to je v dobře uspořádané společnosti skoro stejně nemístné! Jednotlivec se opravdu musí podrobit celku, nebo, lépe řečeno, úřadům, jejichž povinností je bdít nad blahem celku.

DOKTOR STOCKMANN: Možná. Ale co je mi u všech čertů po tom?


MORTEN: Petro, ty jsi asi velká hříšnice.

PETRA: Hříšnice?

MORTEN: Ano, když tolik pracuješ. Pan Rörlund3 říká, že práce je trest za naše hříchy.


BILLING: Jsem pohan, a jsem na to pyšný. Dejte pozor, brzy budeme všichni pohany.

MORTEN: A budeme pak smět dělat, co chceme?

BILLING: No víš, Mortene –


PETRA: Doma i ve škole je tolik nepravdy. Doma se má mlčet a ve škole musíme děti přelhávat.

HORSTER: Musíte lhát?

PETRA: Myslíte, že nemusíme přednášet mnoho věcí, kterým sami nevěříme?

BILLING: To je až příliš pravda.


DOKTOR STOCKMANN: Ať si přijdou jako obyčejně a říkají, že to jsou vrtochy a výmysly blázna! Jen mi dopřejte čas, dovíte se všechno, jak my lidé dovedeme usuzovat jako nejslepější krtci. Myslí, že jsem potřeštěný; ach ano, pozoroval jsem, že více lidí si to myslí taky. Ale teď občánkové uvidí –; teď uvidí –! Bude velké pobouření! To si nedovedeš představit. Psal jsem proti nim. Ale nikdo mě nechtěl vyslechnout. No, věřte mi, že jim to dám po lopatě.


MORTEN KIIL: Ach, člověk nemá nikdy na nikoho spoléhat; může si z něho ztropit blázny, než se naděje.


HOVSTAD: Všechny záležitosti se ponenáhlu dostaly do rukou úředníků –

DOKTOR STOCKMANN: No, nejsou všichni úředníci.

HOVSTAD: Ne, ale ti, co nejsou úředníci, jsou aspoň přátelé a přívrženci úředníků; jsou to všichni bohatí; ti nás řídí a rozhodují o nás. Ano, měl jsem v úmyslu roztrhnout tento kruh starých, umíněných zkostnatělců, kteří mají v rukou všechnu moc. Je nutno otřást pověstí o neomylnosti lidí, kteří jsou u vesla. Takovou věc třeba vyplenit jako všechny jiné takové pověry. Soudíte jistě jako já, že pravda má přednost před všemi jinými ohledy. Vím dobře – v táboře velkých tomu budou říkat pobuřování a takové věci; ale ať dělají, co se jim chce. Jen když budu mít dobré svědomí.


ASLAKSEN: Autority pracují poněkud těžkopádně.


HOVSTAD: Nezdá se vám, že je na čase, aby se provětrala všechna tahle ochablost, polovičatost a zbabělost?


HOVSTAD: Je jeden z těch, kdo stojí v bažině – ať je jinak sebehodnější člověk. A takoví jsou většinou; kolébají se a kymácejí na obě strany: ze samých ohledů a rozvažování netroufají si nikdy plně vykročit. Je jedna věc, kterou stavím výš: a to je stát tu jako pevný, sebejistý muž. Musíme vymýtit kult autorit.


STAROSTA: Máš neklidnou, hádavou, vzpurnou povahu. A pak tvůj neblahý sklon psát veřejně o všech možných a nemožných věcech. Sotva máš nějaký nápad – hned musíš o něm napsat článek nebo celou brožuru.

DOKTOR STOCKMANN: Ale copak není povinností občana, aby sdělil veřejnosti, když má nějakou novou myšlenku!

STAROSTA: Ach, veřejnost vůbec nepotřebuje nějaké nové myšlenky. Veřejnosti nejlépe svědčí staré, dobré, uznané myšlenky, které již má.


STAROSTA: Nesneseš nad sebou autoritu; díváš se křivě na každého, kdo má nadřízené postavení; pokládáš ho za osobního nepřítele – a hned je ti jedna útočná zbraň stejně dobrá jako jiná.

DOKTOR STOCKMANN: To je moje nejplnější a nejtrpčí přesvědčení –!

STAROSTA: Jakožto úředník nesmíš mít žádné samostatné přesvědčení. Jako podřízený zaměstnanec nesmíš vyslovovat přesvědčení, které odporuje přesvědčení tvých nadřízených.

DOKTOR STOCKMANN: Chci mít svobodu vyslovit se o všech možných záležitostech na celém světě.

STAROSTA: To ti zakazujeme.

DOKTOR STOCKMANN: Nu dobrá; ale pak budu psát proti vám. Trvám na svém přesvědčení; dokáži, že mám pravdu a vy že pravdu nemáte. A co uděláte potom? Já přece chci pravé dobro! Chci odhalit nedostatky, které dříve nebo později musí vyjít na světlo!

STAROSTA: Ty, jenž v zaslepeném vzdoru chceš městu vzít nejdůležitější pramen výživy?

DOKTOR STOCKMANN: Člověče, ten pramen je otrávený! Copak ses zbláznil? Živíme se hokynařením s nečistotou a hnilobou! Celý náš vzkvétající společenský život saje výživu ze lži!

STAROSTA: Muž, jenž vrhá tak urážlivé narážky v tvář svému rodnému městu, je zřejmě nepřítel společnosti.


DOKTOR STOCKMANN: Měl jsem se proti nim naježit už dávno – vycenit zuby – kousat! Co bys u čerta chtěla, abych dělal, když bych neměl trvat na tom, co je právo a pravda?

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale vždyť ti to není vůbec nic platné; když nechtějí, tak nechtějí.

DOKTOR STOCKMANN: Hoho, jen mi dopřej času a uvidíš, že prosadím svou. Kdybych se tak žalostně zbaběle pokořil před tou prokletou čeládkou – měl bych ještě někdy v životě šťastnou chvilku? (zatíná pěsti) A něco takového mohou tihle kancelářští otroci přivolat na svobodného, poctivého muže! Není to strašné? (stojí náhle pevně a rozhodnutě) Ani kdyby celý svět se zřítil, neskloním šíje pod jho.


BILLING: Každé slovo dopadá důrazně jako – jak bych to řekl – jako úder perlíkem.

HOVSTAD: Ale ti lidé při prvním úderu nepadnou.

BILLING: To je pravda, ale pak budeme tlouci dále – ránu za ranou, až se celá moc těch velkých pánů zhroutí. Když jsem tohle četl, bylo mi, jako bych viděl zdáli přicházet revoluci.


HOVSTAD: Všechna čestná místa by měla být vložena do rukou svobodomyslných lidí.


DOKTOR STOCKMANN: Střezte rukopis, jako by to bylo zlato. Žádnou chybu tisku; každé slovo je důležité. – Nemohu říci, jak toužím, aby ta věc byla vytištěna – vržena do světa –

BILLING: Vržena – ano, jako blesk.

DOKTOR STOCKMANN: Ach, nedovedete si představit, čemu jsem byl vystaven. – Chtěli mě ponížit, udělat ze mne bídáka –

HOVSTAD: Ach, z té strany může člověk očekávat všelicos.

DOKTOR STOCKMANN: Ale u mne nepochodí; to dostanou černé na bílém. Teď každičký den budu do nich pálit jedním výbušným článkem za druhým – srazím je k zemi, zdrtím je, srovnám se zemí jejich opevnění! To udělám!

BILLING: Nešetřte dynamitu!


ASLAKSEN: Vrhne-li se člověk na vládu, pak v žádném případě společnosti neuškodí; protože, víte, ti muži toho nedbají; – oni stojí stejně pevně.


DOKTOR STOCKMANN: Domýšlíte se, že můžete umlčet mne a pravdu! Ale nepůjde to tak hladce, jak se domníváte.


DOKTOR STOCKMANN: Všechny naše duševní životní prameny jsou otráveny a celá naše občanská společnost spočívá na zamořené půdě lži.


DOKTOR STOCKMANN: Když jsem se setkal s některými z lidí, tu se mi mnohokrát zdálo, že by bylo užitečnější, kdyby byli dostali zvěrolékaře místo muže jako já.


DOKTOR STOCKMANN: Tu se mi otevřely do široka duševní oči a první, co jsem spatřil, byla nesmírná hloupost nadřízených úřadů. Vedoucí muže nemohu k smrti vystát; – takových lidí už mám za svůj život dost. Jsou jako kozli v mladém sadě; všude tropí škodu; stojí v cestě svobodnému muži, ať se hne kamkoli – a já bych nejraději viděl, kdybychom je mohli vyhubit jako jinou škodnou.


DOKTOR STOCKMANN: Velká většina naší společnosti mne olupuje o moji svobodu a chce mi zakázat vyslovit pravdu.

HOVSTAD: Většina má vždy právo na své straně.

BILLING: A pravdu také!

DOKTOR STOCKMANN: Většina nemá nikdy právo na své straně. Nikdy, povídám! To je jedna z oněch společenských lží, proti nimž se svobodný, myslící člověk musí vzbouřit. Kdo to je, kdo tvoří většinu obyvatelstva v zemi? Jsou to chytří lidé, nebo jsou to lidé hloupí? Myslím, že se můžeme shodnout, že hloupí lidé jsou přítomni na celém širém světě ve strašně převládající většině. Ale nemůže přece, u všech ďasů, být správné, aby hloupí lidé vládli nad chytrými!

(Hluk a křik.)

DOKTOR STOCKMANN: Ano, ano; můžete mne ovšem překřičet; ale nemůžete mi odporovat. Většina má moc – bohužel –; ale právo nemá. Právo mám já a několik ostatních, jedinci.


DOKTOR STOCKMANN: Chovám v duši blahodárnou důvěru, že zaostalci, všichni starci ze zmírajícího myšlenkového světa, se znamenitě odpraví sami; není zapotřebí pomoci nějakého doktora, aby uspíšil jejich skon.


DOKTOR STOCKMANN: Nejnebezpečnější nepřítel pravdy a svobody mezi námi, to je kompaktní většina. Ano, zatracená, kompaktní, liberální většina – ta je to! Teď to víte.


DOKTOR STOCKMANN: Mám v úmyslu dělat revoluci proti lži, že většina má pravdu. Jaké jsou to pravdy, kolem kterých se většina kupívá? To jsou ty pravdy, které jsou tak letité, že jsou na dobré cestě stát se sešlými. Ale když pravda tak zestárla, pánové, pak je taky na nejlepší cestě stát se lží! Všechny tyto většinové pravdy lze srovnat s loňskou uzeninou: jsou jako žluklé, zkažené, lehce nasolené šunky. A z těch pocházejí všechny ty mravní kurděje, které pak řádí po všech společnostech. Dav, většina, tahle čertovská kompaktní většina – právě ta otravuje naše duchovní životní prameny a zamořuje nám půdu pod nohama.


DOKTOR STOCKMANN: Ano, na mou milou duši, člověče, jsme zvířata! Ale vznešených zvířat ovšem mezi námi mnoho není. Ale tak to dopadá vždycky, dokud člověku vězí v těle lidovost a dokud se nepropracoval k duševní vznešenosti.


DOKTOR STOCKMANN: Dav není jen hluboko dole; leze a hemží se kolkolem nás – až do výšin společnosti. Jeho myšlenky jsou myšlenkami jeho představených a jeho názory názory jeho představených. A lidé, kteří tohleto dělají, jsou duševní davoví lidé; proto je v základě tak málo vznešený – a následkem toho také tak málo svobodomyslný! A svobodomyslnost je přibližně totéž co mravnost.


DOKTOR STOCKMANN: Učení, že kultura demoralizuje, je jen stará, zděděná lidová lež. Ne, naopak, ohlupování, ohavnost životních podmínek vykonává tohle ďábelské dílo!


DOKTOR STOCKMANN: Tak rád mám své rodné město, že raději je chci zničit než vidět, jak rozkvétá na lži.


DOKTOR STOCKMANN: Nezáleží na tom, je-li zničena lživá společnost! Povídám, že by měla být srovnána se zemí. Všichni ti, kdo žijí ve lži, by měli být vyhubeni jako škodlivý hmyz. Nakonec zamoříte celou zemi; přivedete to tak daleko, až celé zemi se stane po zásluze, bude-li zničena. A dojde-li to tak daleko, tu pravím z plna a hloubi srdce: Ať je celá země zničena; ať je všechen tento lid vyhuben!


DOKTOR STOCKMANN: Uslyšíte o nepříteli lidu, než setřese prach se svých nohou! Nejsem takový dobrák jako jistá osoba; neříkám: odpouštím vám; neboť nevíte, co činíte.4


DOKTOR STOCKMANN: Jsou zbabělí všichni. Nikdo si nic netroufá z ohledu na jiné lidi.


DOKTOR STOCKMANN: Člověk by si nikdy neměl oblékat své nejlepší kalhoty, když jde bojovat za svobodu a pravdu. Chápeš, neběží mi tolik o kalhoty; protože ty můžeš vždycky spravit. Ale jde o to, že dav a masa si troufají se do mne pustit, jako bychom si byli rovni – to je věc, kterou nemohu strávit! Nu, to nic; ať psi štěkají. A v nejhorším případě se člověk může držet stranou. Jen kdybych věděl, kde by se dal lacino koupit prales nebo malý jihomořský ostrov –


DOKTOR STOCKMANN: Polovina obyvatelstva je šílená; a jestli druhá polovina neztratila rozum, je to proto, že to je dobytek, který nemá rozum, jejž by mohl ztratit. – Copak? Neříkám snad pravdu? Neobracejí všechny pojmy naruby? Nemíchají právo a bezpráví v jednu kaši? Nenazývají lží všechno, o čem vím, že to je pravda? Ale ze všeho nejšílenější je, že tady žijí davy dospělých liberálních lidí a namlouvají sobě i jiným, že jsou svobodomyslní! V takovém svinstvu už nechci žít.


DOKTOR STOCKMANN: Strana, to je jako masný mlýnek: semele všechny hlavy dohromady v jednu kaši; a proto jsou všichni dohromady ťulpasi a hňupové!


DOKTOR STOCKMANN: „Nebudu si troufat!“ Je jenom jediná věc na světě, kterou si svobodný muž netroufá; a víš, co to je? ti to povím: Svobodný muž si netroufá se zasvinit jako ničema; netroufá si chovat se tak, aby si musil sám naplivat do očí.


DOKTOR STOCKMANN: Teď si proti nim nabrousím pero, až bude jako šídlo; budu je namáčet do jedu a žluči; hodím jim kalamář přímo na hlavu!


DOKTOR STOCKMANN: Měl bych se snad dát zahnat na útěk veřejným míněním a kompaktní většinou a takovými čertovinami? Ne, pěkně děkuji! A to, co chci, je přece tak prosté, jasné a pochopitelné. Chci jenom vtlouci do hlav hafanům, že liberálové jsou nejpotměšilejší nepřátelé svobodných mužů – že stranické programy zakrucují krky všem mladým, životaschopným pravdám – že účelné ohledy obracejí naruby mravnost a spravedlnost, takže je nakonec přímo hrozné tu žít.


DOKTOR STOCKMANN: Tak – teď poslouchejte! Je nutno vyhubit vůdce stran. Kolik kusů bravu ti odpraví! Nebo je zhanobí a roztrhají, takže z nich nikdy není nic jiného než majitelé domů a předplatitelé „Posla lidu“!


DOKTOR STOCKMANN: Neznám žádného tak svobodného a vznešeného muže, který by si troufal převzít moje dílo po mně.


DOKTOR STOCKMANN: Ano, troufám si říci tak velké slovo, že teď jsem jeden z nejsilnějších mužů na celém světě. – Zajisté, zajisté! Abyste věděli, nejsilnější muž na světě je ten, kdo stojí docela sám.

Opona


DOMOV LOUTEK

(NORA)


NORA: Jestliže se mám vyrovnat se sebou i se světem, musím být sama.


STRAŠIDLA


OSVALD: Ach – že ten krásný, nádherný svobodný život tam venku – že je tak špiněn!


PANÍ ALVINGOVÁ: Tohle povídání o zákonu a řádu! Myslím, že mnohdy právě to působí zde na světě všechna neštěstí. – Ale já už to nevydržím dál s těmi ustavičnými pouty a ohledy. Nemohu! Musím se probít z toho ven ke svobodě.


PANÍ ALVINGOVÁ: Jako bych viděla před sebou strašidla. Ale mně se skoro zdá, že my všichni jsme strašidla, pastore Mandersi. V nás se neprojevuje pouze to, co jsme zdědili po otci a matce. Jsou tu všelijaké staré mrtvé myšlenky a všemožná stará mrtvá víra a podobně. Nežije to v nás, ale vězí to v nás a my se toho nemůžeme zbavit. Jakmile jen vezmu do ruky noviny a čtu v nich, je mi, jako bych viděla strašidla plížit se mezi řádky. Strašidla zřejmě žijí po celé zemi. Mně se zdá, že je jich všude jako písku. A potom – my všichni dohromady se tak náramně bojíme světla. – Když jste mě nutil, abych se podrobila tomu, co jste nazýval povinností a nutností; když jste velebil jako správné to, proti čemu se bouřila celá moje duše jako proti něčemu odpornému, tehdy jsem začala zkoumat stavbu toho vašeho učení až do jeho základů. Ale jak jsem uvolnila jen jeden její kámen, sesypalo se to všechno. A tu jsem poznala, že to je jen domeček z karet.


PANÍ ALVINGOVÁ: Učili mě čemusi o povinnostech a podobných věcech, v něž jsem taky tak dlouho věřila. Ze všeho se nakonec vždycky staly povinnosti – povinnosti.

Opona


POZNÁMKY:

1 Snad ozvuky autorova vegetariánství? – Poznámka Misantropova.

2 trol (příp. troll nebo trold) – (v severské mytologii) démonická bytost (skřítek nebo obr) věštící zlo. – Pozn. Mis.

3 Pan Rörlund – neúčinkující postava učitele, vypůjčená ze hry Opory společnosti. – Pozn. Mis.

4 setřást prach – obvyklé rčení na znamení rituální očisty, časté v Bibli, např.: Izajáš 52,2: „Setřes prach a povstaň, rozraz pouta na své šíji.“; nebo Skutky apoštolů 18,6: Setřásl prach ze svého roucha a řekl: „Vy sami jste odpovědni za svou záhubu.“ – jistá osoba – míněn Ježíš a jeho pověstný výrok: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23,34) – Pozn. Mis.