Milton: Ztracený ráj

John Milton

Ztracený ráj

(výpisky)

Mdlít v práci či muce – bídno vždy!

Duch sobě sídlem vlastním:

z pekla on můž‘ nebe,

z nebe peklo vytvořit.

Což na tom, kde,

jen jsem-li pořád týž.

Líp v pekle vlást,

než sloužit v nebesích.

Sklál jen zpola soka,

kdo jej mocí sklál.

Ten tam je mír –

neb kdo můž‘ vzdání chtít?

Tož musí boj.

Než být menší,

dychtil spíš nebýti vůbec;

dychtěním tím

strach v něm vymizel.

Pád i sestup hnusny nám.

Mstu zoufalou i boj všem zhoubný,

kdož jsou míň než bůh,

zrak jeho hlásal.

Na zoufalství svou staví odvahu.

Ký trud,

tak věčnost trávit

ctěním onoho,

jenž nenáviděn!

V sobě hledejme spíš dobro,

žijme sobě ze svého,

ač v širé jámě té,

tu bez účtů a volni,

přednost davše před snadným jhem

robské slávy tuhé svobodě.

Mne neznat –

dí Satan zhrdy pln –

toť sám také neznám být

a v tlupě posledním.

Kdež jest, kdo má strast svou rád?

Kdož moha, nechtěl by být pekla prost,

ač zaklet tam? –

Vzbuďte se a vstaňte –

nebo věčný buď váš pád!

Šíj chcete chýlit,

pružné koleno vhod sklánět vám?

Ne, není, dobře-li znám vás,

dřív rabi nikoho,

a byť ne rovni vesměs,

volni přec.

Křivdou zveš poutat volné zákonem

a rovnému dát,

by vlád‘ rovným.

Duše rabské,

z mdloby většinou chtí sloužit.