Misantrop: Zpátky ke zvířeti

1. Zpátky ke zvířeti, to je návrat k přírodě. Zpátky ke zvířeti znamená zpátky ke svobodě. Zpátky ke zvířeti, to je návrat k původní anarchii. Zpátky ke zvířeti, to znamená obrodu všeho volného a divokého. Zpátky ke zvířeti je verdikt o uzdravení světa, jeho těl a tím i duší, neb být zvířetem znamená být zdravý – naveskrz zdravý!

2. Všiml sis toho vzletného slohu? Jak by ne, nejedná se tu o ničem podřadném.

3. MŮJ POJEM „ZVÍŘETE“: Zpátky ke zvířeti! Ano, ale co je to zvíře? Mám dojem, že je potřeba to vysvětlit, protože dnešek již má notně zkreslenou představu o MÉM pojmu zvířete. Neb vinou ledstva by mohl mít leckdo dojem, že zvířata jsou ty polidštěné kreatury, jež panáčkujíce prosí o potravu, vyrábějí pro človjeka potraviny, dělají za něho práci, slouží jako věci k různému upotřebení, povyražení a tak dále, vystavují se v zoologických kriminálech pro nevinné či se plouží ve značně zdecimovaných počtech po hanebných rezervacích s vysílačkou na obojku. Tato "zvířata" jsou takzvaně "hodná". Já mluvím o zvířeti "zlém".

4. Zvíře je bytost nesporně zlá, v očích ledů. Neboť kdo si chce zachovat svou důstojnost, volnost, divokost a nakonec i svůj život, musí být zlý.

5. Zvíře je právě tolik divoké, jak mnoho je nepřátelské k človjeku. Čím přátelštější je zvíře k človjeku, tím méně je divoké.

6. PROČ LEDI ZPŮSOBUJÍ VYMÍRÁNÍ ZVÍŘAT? Protože všechna nemohou zotročit, ani je dostat pod svou kontrolu, takže musejí být vyhubena. Živá divoká zvířata dávají následováníhodný příklad - pro ledy nebezpečný - zvířatům, jež si už kdy zadala s človjekem.

7. Komunisté říkali "Sovětský svaz - náš vzor". Teď je u nás Západ vzor. Já razím heslo: Zvířata - můj vzor!

8. BIBLICKÉ PTACTVO NEBESKÉ. V bibli stojí psáno přibližně toto: „Hleďte na ptactvo nebeské: neseje a nesklízí, a přece je živo..." Zde se autor bible, toho manifestu otroctví, dopustil nebezpečné dvojsmyslnosti. Podle obsahu dalších stránek bible lze s jistotou tvrdit, že to myslel s tím ptactvem nebeským úplně jinak než já. Nemyslel tím určitě, aby ledi přestali pracovat, to, nedej bože, jistě ne! Ale výrok je tak zdařilý, že mu náleží místo v mé knize, leč jen v jediném smyslu: Zvířata budiž ti vzorem pro umění žít, příkladem hodným následování. Jestliže v džungli hladovíš, pozoruj opici. Můžeš jíst všechno, co jí ona. To je moje rada na cestu.

9. NEBEZPEČNÉ V NÁZORECH LEDŮ NA ZVÍŘATA je to, že se už pomalu věří, že se zvířata sama bez přispění človjeka ani nenají. U zvířat zavlečených do jiného prostředí, než v jakém se původně pohybovala, to je bez diskuse. Stejně tak zvíře, jež se narodilo jako človjek, musí si hledat nové útočiště ve svém původním prostředí, to jest v tropickém pralese. U zvířat, která jsou zotročená či takzvaně „zdomácnělá", jak tomu říká ta hnusná ledská verbež, v prostředí, jež je blízké tomu původnímu, je jejich návrat na svobodu hladký. To vidíme například u zdivočelých mezků nebo koní. Jediná změna, ke které u nich došlo, je to, že jakmile spatří človjeka, prchají v panice pryč. A to je změna rozhodně k lepšímu. Dokazuje to také, jak jsou některá zvířata inteligentní. Smůla je ta, že některá zvířata, zvláště ta, jež jsou v područí ledů od malička, protože jim zamordovali mámu, takže se od ní nemohla naučit všem dovednostem nutným k přežití, jsou opravdu odkázána na rozmary ledského zacházení. Kdyby nebylo těch několik málo výjimek mezi ledmi, kteří se je mnohdy bezvýsledně snaží uvést zpět do divočiny, nezbývalo by, než taková ubohá zvířata upřímně politovat... Ale ne! Lítostí bychom je ještě víc ponížili! Zde je na místě jediné: nenávidět ledskou chamraď a přát si její brzké vyhynutí, k čemuž ostatně není už tak daleko! ... a ještě k jejímu zániku dopomoci!

10. OCHRÁNCI ZVÍŘAT. Z jakých sort se skládají a čím je u nich ochrana zvířat? Proč se někteří ledi tolik angažují ve věci, která NENÍ jejich věcí? Ledi bojují za takzvaná „práva zvířat", to je podivné, vždyť sami nejsou zvířaty a brání se tomu, aby je někdo považoval za zvěř. Na jejich činnost padá stín pochybností a podezření. Filmová režisérka Chytilová, ačkoliv její hlas zní jako kdákání slepice, má do skutečného zvířete hodně daleko. Na jednom intelektuálském dýchánku prohlásila, že (její) umění má vždy morální charakter. Morálka, tato človječina prvního řádu, je u zvířat neznámou veličinou. Jak by ne, když morálka je výrazem a odůvodněním pro panování a buzerování (humanizování). Ledi zkrátka i při takzvané ochraně zvířat pouze humanizují (buzerují) a dychtí po panování. Ano, ochrana zvířat, „práva zvířat" slouží ledům k tomu, co je výhradně ledské, a ne co je zvířecí; k humanizaci (buzeraci) a k panování. Nikdo z těch okravatěných panáků, kteří intrikaří v zákonodárství s „právy zvířat" a organizují demonstrace té nejhorší pouliční lůzy s mávátky a transparenty, nejsou žádná zvěř, ale prachsprostí ledi, jejichž doménou je zákon, vláda a pořádek. Kdyby aspoň chtěli prosadit nějaký skutečně účinný zákon, když je to politikaření tak strašně baví... Mohli by například prosadit zákon, podle kterého by musela být každá prvorodička hned po porodu sterilizována. To by byl skutečně účinný a potřebný zákon, jenž by byl pro nás, pro divokou zvěř, opravdovým přínosem. Samozřejmě, že pokud už mluvíme o zákonodárství, nejradši bychom viděli zákon, jenž by trestal zabíjení, mučení a omezování osobní svobody zvířat, ale podobný zákon mají ledi pro svoji vlastní ochranu a je beztak nedostačující... Naproti tomu zákon o povinné sterilizaci prvorodiček by za pár století přinesl první labužnické ovoce v podobě opětné rovnováhy v přírodě, která by nastala poté, co by se vyrovnal počet ledské populace vůči ostatním zvířecím druhům. Alespoň TO kdyby se podařilo, je-li už podstata života tak krutá, že soused požírá souseda... Ale vůbec nejhorší z ochránců zvířat jsou milovníci zvířat, často trefně přezdívaní „milenci zvířat". No, ono jde spíš o milovnice či „milenky", skládající se ze starých panen, přestárlých kurev v důchodě a jiných polepšených světic. Takové gorgony praktikují na zvířatech jakousi křesťanskou lásku, což znamená, že je peskují a vychovávají nejčastěji proti jejich vůli. Nic proti pannám, ale když jim to panenství leze na mozek, tak mě to sere. Taková baba je pak ve své hysterii, plynoucí z neukojeného pudu po vládnutí, šikanování a podobné výchově nazývající se souhrnně mateřství, natolik zmužilá, že klidně leze po horách, aby starostlivě spočítala, kolik má orlice v hnízdě vajec, a vůbec jí zřejmě nevadí, že na ni, drzým vetřelcem vyplašená orlice, neustále útočí. To je opravdu vrchol hnusu! Jaký je pak rozdíl mezi trapiči zvířat a milovníky zvířat? Z toho všeho je vidět, jak vzdáleni jsou ledi divokým zvířatům. Jeden ze znaků divokého zvířete: „nechápe dobrodiní lásky". Dodejme, že právě proto smí být ještě divoké. Ochranou zvířat se zabývají většinou baby. Čím je láska ke zvířatům u ženštin? Jde tu o taktiku v odvěké válce pohlaví. Když by baby vyčítaly mužům „to jste celí vy, muži, dovedete jen lovit a zabíjet", je to snaha ponížit a zbavit muže jejich výsadního postavení, jež vzniklo tady na severu tím, že po dlouhé období byl muž lovec jediným živitelem svých dětí a domácí semetriky, neboť zemědělství - doména bab - ještě nepřevažovalo. Tím byla po staletí ženská v nepříjemné závislosti na muži a dnes, kdy tato závislost prakticky neexistuje, se mstí mužovi a dává mu to pocítit! Při všem tom obviňování mužského temperamentu z krvelačnosti se však zapomíná na to, že jsou to právě baby, které první ječí „zabít, zabít", když ve své domácnosti uvidí nějakou myšku, pavoučka a podobně. Tak se žádné zvíře ve volné přírodě nechová, s výjimkou toho, když se nějaké zvířátko nastěhuje do kožichu. František z Assisi, přezdívaný Franta Mouchysněztesimě, to je extrém hodný zbožného svatopata jeho druhu, milujícího a pěstujícího si na svém těle vši, blechy a jiné krvelačné parazity, neboť „Bůh si přeje, abychom pomáhali zvířatům, jestliže potřebují pomoc". Za zmínku stojí také to, jak se to „slabé pohlaví" tomu „silnému" plně dovede vyrovnat. Dnešní emancipované ženštiny bravurně zvládají i býčí zápasy, nejen jako čumilky, ale i jako toreadorky. Ochranou zvířat se chtějí ledi jen blýsknout, ukázat, respektive oklamat své okolí svou předstíranou dobrotou. Leč pyšně zůstávají ledmi, to znamená těmi, kdož zvířata především vykořisťují, zatímco mnohá zvířata umějí spolu žít v dokonalé symbióze.

11. PODVOD ZVANÝ „ZOANTROPIE". Psychiatři, tito moderní nástupci inkvizitorů, přejali od svých předchůdců strážní hlídku a patrolují, aby nikdo z těch, kdož se omylem narodili jako človjek, nevrátili se zpátky ke zvířeti. Návrat ke zvířeti označili podvodně za chorobu, již pojmenovali „zoantropie". Má to být prý chorobná představa jedince, že je změněn ve zvíře, a podle toho jedná. Avšak skutečně chorobné je věřit, že človjek není zvíře. Človjek je nemocné zvíře, které nezná svou pravou totožnost a nechce se k ní znát. Mimochodem, zdá se mi už zbytečné pořád dokola polemizovat s psychiatrií, když už i široké lidové masy (a to je co říct!) se psychiatrům posmívají, nečiníce pražádné rozdíly mezi léčitelem a léčeným. Navíc je tu k dobru i jeden z mých trefných bonmotů: „V blázinci lze potkat Napoleony, zneuznané vynálezce, koně, nakřáplé hrnce... Jen ani jednoho Krista tam neuvidíš - těch běhá po svobodě až hrůza."

12. MAJÍ ZVÍŘATA TAKÉ SVÉHO UBOHA? „Věříš v Uboha?" zeptali se ledi telepaticky jednoho neznámého příšerného zvířete. „U mne nemůže být řeči o nějaké nevíře," odvětila příšera rovněž telepaticky. „Takže věříš, nebo ne?" „Nevím, co mám odpovědět. Nemám nevíru, nemám víru, nemám ani řeč, jak bych mohla mít Uboha?" zakončila příšera telepaticky tento nevšední rozhovor a zmizela zase v husté džungli.

13. PUDY ZVÍŘETE jsou úplně primitivní: najíst se, vyspat se, udržet se v teple, vyhnout se nepříteli nebo jej odrazit. Pokud jde o pud rozmnožovací, v určitém stupni vývoje je zdravý jedinec schopen instinktivně vycítit, že další řada pokolení by neodvratně vyústila v něco, co se příliš podobá človjeku, zhrozí se toho, a proto mu rozmnožovací pud chybí. Sled utrpení z tak zjevně nepodařeného druhu existence, který se nazývá život, přiměje nakonec všechny vyšší tvory k tomu, že se ponenáhlu vzdají svého práva na pokračování rodu. Živočišný druh Človjek Nerozumný bude však vyhuben násilně. Mezi pudy zvířete samozřejmě nepatří žádné výplody zkaženého ledského mozku, jako například rozum, búch, kultůra, cyvylyzace a jiné.

14. STÁTOTVORNÝ ZLOČIN ČLOVJEKA. Človjek uzavřel společenskou smlouvu. Jedním z důvodů pro tento státotvorný zločin byla vize o malé saint-exupéryovské ZEMI LIDÍ, jež bude prosta venkovního násilí a surovosti. Jak se přepočítal chorobný ledský mozeček! Neznaje se k zákonu schválnosti, jenž dopadá na opovrhovatele anarchií, tohoto paradoxně jediného kosmického řádu, vytvořili ledi, místo vysněného inkubátoru, vypocený mikrosvět, sarkastickou napodobeninu velikého světa kolem, z něhož, jako ve zlém snu, zběsile utíkají a klopýtají, nemohouce se hnout z místa. Návrat zpátky ke zvířeti je dobrotivé procitnutí spáče, usnuvšího se zvrácenou hlavou. Ó, jak najednou dobře rozeznává snění od skutečnosti! Právě tak dobře jako zvíře!

15. Cyvylyzace poskytuje človjeku práci a sport, náhradou za ztracený napjatý dobrodružný život v džungli. Ale práce je ničení životního prostředí a vrcholový sport ničí tělo sportovce, přesně podle oblíbené povídačky „sportem k trvalé invaliditě". Džungle je přirozená pracovna i tělocvična, zvířata tam vykonávají jen takovou námahu, která je nezbytně nutná k uspokojení jejich skutečných potřeb.

16. Cyvylyzace nedala, ani neubrala človjeku nic, co by neměl v džungli. To přinejmenším. Spíš se však kloním k názoru, že cyvylyzace bere požitky a dává zbytečné potřeby.

17. ANARCHIE PO LEDSKÉM ZPŮSOBU. Vždycky mě rozesměje, slyším-li človjeka mluvit o svobodě. Málokdy si musím připomínat, jakou nemožnost vyžaduji, vyčítám-li ledům, aby ctili osobní svobodu zvířat. Človjeku je totiž svoboda tak cizí, že to může přinejlepším dotáhnout nanejvýš k nějakému tomu anarchistickému sdružení. K opravdové volnosti však nedospěje. I když mluví, ach mluví, o anarchii, pořád však o ní jen mluví; svobodný, volný, divoký není nikdo z těch členů tohoto náboženského směru. Ano, náboženského, protože má své svůdce, své ubohy, své svatoušky, a příznačný je pro něj i onen nedostatek smyslu pro realitu, jestliže má za cíl svržení systému a nastolení anarchie poučenými a uvědomělými ledmi. Je to základní omyl. Ledi nechtějí anarchii. Bytost, která je volná, divoká a není pod ničím dohledem, zkrátka která žije v anarchii, není človjek, ale zvíře, a to bez ohledu na to, čím nebo jako co se narodila. Co je zotročené, zavřené nebo pod kontrolou, to je jistě človjek nebo žije buď s človjekem, nebo pod človjekem. Anarchisté budou celý život živořit a „bojovat" proti systému a nakonec chcípnou ve stejných okovech, s jakými přišli na svět, aniž by se cokoli změnilo. Většina z nich bude muset po celý život pracovat pro systém, aby se sami uživili. Budou plodit další ubožáky (jako to dělá jejich svůdce Jakub Polák), kteří se stanou stejnými otroky systému, jako jsou oni sami. A nakonec vstoupí ke komoušům, protože si uvědomí, že bez státu se žádná společnost neobejde, jak si to svého času uvědomil bývalý anarchista S. K. Neumann, který se stal komoušem. A propos, co je to vlastně anarchistická komuna? Stát v malém! Svobodný jako divoké zvíře lze být pouze v přirozeném prostředí volné přírody v nezávislém postavení vůči ostatním zvířatům a hlavně vůči jedinému protianarchistickému zvířeti - človjeku. Jediný dobrý způsob, jak vyzrát nad systém, je utéct od něho do tropické džungle. A jediný spolehlivý způsob, jak toho dosáhnout, je nashromáždit potřebné prachy na TICKET TO PARADISE.

18. Dříve zabíjela zvířata človjeka. Když človjek získal převahu nad zvířaty, našel nepřátele ve vlastních šicích. „Ojoj, to je mravní úpadek!" povzdechne si... Ne, taková je povaha života. K životu patří násilí.

19. Žehrá se na to, že prvním iracionálním nutkáním človjeka po vyhlášení jeho svobody je vyřídit si takzvaně účty se sousedem. Vždy, když ledi pozvedli hlavy z otroctví ke svobodě, skončil se převrat násilím a zdánlivě zbytečným proléváním krve. Ale v takových případech chápou svoji úlohu až překvapivě dobře. Dýchá-li človjeku človjek na krk, je jeho svoboda v ohrožení. Dech človjeka působí na probouzející se zvíře narkotizujícím účinkem.

20. T. R. MALTHUS (†1834) nebyl hned nutně misantropem jen proto, že upozorňoval na to, že obyvatelstvo (rozuměj LEDSKÉ obyvatelstvo) se rozmnožuje geometrickou řadou, ale prostředky obživy jen řadou aritmetickou, a že proto důsledkem toho jsou nutné konflikty, revoluce, války a hlad. Malthus byl kněžour a filantrop, který to myslel s ledmi dobře. Jeho kritici, hlavně z řad socanů, měli v jednom pravdu, když mu vytýkali, že se mýlí. Prostředků obživy je dost, jenže jsou špatně rozdělované. Že tržní hospodářství tyto otázky nevyřešilo, to v současnosti vidíme. Že ani socialismus tyto otázky nevyřešil, o tom jsme měli možnost se na vlastní kůži přesvědčit v minulosti. Kdyby ledi žili jen v přirozeném prostředí, jako divoká zvířata, to znamená v tropických džunglích, a ne v chladných pásmech kolem pólů a na pouštích, vůbec by nezáleželo na tom, jak jsou rozdělovány a že vůbec jsou a MUSEJÍ být rozdělovány prostředky k obživě. Každý by prostě bral plnými hrstmi z nepřeberného množství bujně rostoucího nadbytku a pojem šetření by neexistoval jednoduše proto, poněvadž by se jenom plýtvalo. Zvířatům, která neznají humanitu a soucit, se nemůže stát, že by byl tento ráj dostatku narušen přemnožením. Lvi řeší problém s mnoha mláďaty tak, že je sežerou. Primitivní divoši své děti uškrtili hned po narození, obávali-li se, že se budou muset uskromnit nebo že se stane něco tak nevídaného, jako to, že budou mít hlad. Dnešní humánní človjek má soucit s kdejakým embryem, chcípákem nebo chromajzlem, jen se sebou soucit nemá. V džungli musí a MŮŽE stát každé zvíře na vlastních nohách, nikde nemusí žebrat a doprošovat se.

21. BAJKA O TOM, JAK SE Z JAGUÁRA STAL ZABIJÁK. Jaguár měl hlad, už několik dní chodil po džungli, ale všechny plody byly snědené. Všude už bylo příliš mnoho zvířat, která se živila stejnou potravou, a tak všude přicházel pozdě. Když už šilhal hlady, uviděl náhle na druhém břehu řeky velkou pěkně vytvarovanou zralou dýni. Dychtivě se vrhl do vody, aby přeplaval řeku a dostal se tak k vytoužené potravě. Právě měl za sebou polovinu vzdálenosti, která ho dělila od potravy, když vtom uviděl opici, která jí jeho dýni. Když doplaval na břeh, opice už si jenom hladila plné břicho a labužnicky pomlaskávala jazykem, jakoby na posměch pozdě příchozímu. Jaguárovi vyšlehly z očí blesky zuřivosti. Zařval na opici: „Ty jsi snědla moje ovoce a já teď sežeru tebe místo něj!" Od té doby se stal jaguár zabijákem, šelmou. Šelmy - potomci pozdě příchozích.

22. PRAVDA je jen ledská představa o skutečnosti. A protože je človjek omylný, je jeho pravda vždy jen MYLNÁ představa o skutečnosti. Nejvíc pravdu mají zvířata dosud vědou nepotvrzená, jako jsem Já, všechny druhy yettiů, podmořské příšery, lochneska, sněžný levhart a jiná, pravdu mají divoká zvířata, z ledů mají pravdu jen cynici. Skutečná pravda je cynická.

23. ODSTRAŠUJÍCÍ PŘÍKLADY. Když se ve druhé polovině našeho „20." století (i když těch století je víc od vzniku života) objevila hnutí hippies a punk, zdálo se, že to otřese samými základy kultůry. Hlavně hnutí punk mělo v začátcích přímo v programu zničit veškerou kultůru a je to od něj určité faux pas, že tím pouze přispělo k vytvoření kultůry nové, která posloužila jako základ pro další kultůrní odvětví. Mělo by to být odstrašujícím příkladem pro procitající zvíře v človjeku. Jiránkova kreslená postavička říká: „Našel jsem ve své knihovně knihu Návrat k přírodě. Vrátil jsem se zpátky do přírody! Dnes už nechápu, jak jsem mohl žít v civilizaci... Mezi těmi blbci! Ne, to opravdu nechápu! Ale s tím je konec! Jsem volný jako pták! Každé ráno vítám východ slunce... Opájím se vůní lesa... Piju vodu z křišťálových studánek... Jsem konečně šťasten! Jediný, co mi chybí... je moje knihovna." Rovněž toto budiž tvým odstrašujícím příkladem! Ano, je-li nějaký umělecký kultůrní výtvor tak dobrý, že zrazuje sám sebe, že odrazuje od cyvylyzace, pak jediným nebezpečím zůstává už jen ta kultůra. Jestliže odcházíš do pralesa, nezapomeň spálit tu knihu, jež tě přiměla k tvému návratu zpátky ke zvířeti! Tak nebudeš mít nic, k čemu by ses rozteskněn vrátil. To je moje další rada na cestu.

24. REHABILITACE. Zvíře, jež žilo dlouho pod nebo s ledmi, ztratilo v takovém nepřirozeném prostředí své bývalé pudy, tělesnou způsobilost a volní rysy, nezbytné k návratu zpátky do divočiny. Je proto nutná rehabilitace. Za prvé je potřebné, aby si obnovilo své ztracené instinkty. Zvíře, ocitnuvší se najednou v džungli po dlouhodobém zajetí, necítí se tam již jako doma, což má za následek, že se pokorně vrací ke svému pánovi. To je dobře patrné u zotročených indických slonů. Jednou do roka mají jakousi „záhadnou" nemoc, která by se mohla nazývat ZÁCHVAT TOUHY PO SVOBODĚ. To zpřetrhají jakékoliv řetězy a s vítězoslavným troubením zmizí v džungli. Ale za pár dnů už zase trpělivě tahají nějaká nesmyslná ledská břemena a snášejí mahautův bodec. Mimochodem, kdo tolik vychvaluje ahinsu - indický mravní příkaz neubližovat živým bytostem -, měl by vidět, jakým nemilosrdným způsobem bývá chycen divoký slon a drezúrován na krotkého lesního nevolníka. „Neubližovat" znamená podle ahinsy zřejmě jen tolik, co „nezabíjet", ale než nutit hrdého divokého obra podstoupit bolestný přerod v poníženého ochočeného poddaného, bylo by ho lepší rovnou zabít. Mají ledi také takové záchvaty svobody? Možná že mají, byť se to zdá téměř nemožné. Vždyť co je to trampování a dovolené pod stany? Není to snad náznak nepatrné záhadné „nemoci"? Zmizet na pár dní z cyvylyzace? Čím jsou ty cesty kolem světa v jednomístných lodích? Co ty výstupy na nebetyčné hory, potápění na dno oceánu, odvážné výpravy do hlubin pralesa? Nicméně Já, kdybych měl moc, zakázal bych ledům vytáhnout paty z měst a vesnic, protože když jdou do přírody, tahají s sebou tu svoji cyvylyzaci. Na okrajích lesů bych postavil hlídky a pak by to šlo ráz na ráz: Chceš jít dál do lesa? Tak boty dolů, jako když jdeš do orientálního chrámu, hadry dolů, abys neměl kam schovat sirky, a můžeš jít! Konzumní roboti se vždycky vrátí ke svým strojům a nákupním střediskům. Svobodymilovná bytost musí mít závažné pohnutky, aby se soustředila na svůj návrat zpátky ke zvířeti! Uprostřed cyvylyzace ji nic netěší, nemá tam dost volnosti a dobrodružství, připadá si tam mrtvá, pohřbena za živa. Teprve ve volné přírodě ožívá, vypraví se tam hned, jak si odbude své povinnosti, posléze už se nechce vracet a zůstává v přírodě stále déle a déle, až jednou... Dřívější betonový domov již není domovem, divočina je jí domovem, protože v divočině je už nyní nejčastěji. Tak snadná může být rehabilitace, tak snadný může být návrat zpátky ke zvířeti. Za druhé je nutné, aby si zvíře obnovilo svoje tělesné síly, protože někteří jedinci vyšlí z cyvylyzace mají značně ochablé svalstvo, nepružnou kostru a malý návyk pohybovat se. Je dobré najít si pro sebe nějaký vhodný sport, nicméně není to nezbytné, pokud má dost pohybu a nejednostranné zátěže v prostituci (v práci), která slouží pouze k získání papírových a kovových kýčů (peněz) na TICKET TO PARADISE. Když píšu "sport", nemám na mysli šachy, motorismus a podobně. Sport dodává tělu sílu a umocňuje sílu vůle. Sport podporuje hlubokým dýcháním vysoký obsah kyslíku v krvi, což spolu s přirozenou stravou, bohatou na vitamíny, dělá pravé divy: jsi prakticky stále v euforii! Nietzsche psal, že bez bujné mysli se nic nedaří... Můžeš zkusit jednoduchá tělesná cvičení, jako jsou dřepy, kliky a sklapovačky. Pro začátek udělej stejný počet všech tří cviků, ale jen tolik, kolik v pohodě zvládneš, není nutné se jakkoli přepínat. Zkřiví-li se ti při cvičení námahou obličej, je to znamení, že máš přestat. Zapamatuj si číslo, kolikrát jsi provedl každý jednotlivý cvik, a celý týden tolikrát denně procvič. Příští týden a potom i další postupně zvyšuj svoje číslo o jedno. Za rok se to tvoje počáteční číslo zvýší o 52. Je to pokrok, který si ani neuvědomíš, protože tě nebude stát žádnou námahu, budeš vždy cvičit s lehkostí a tvoje tělo bude nenápadně a rovnoměrně sílit. Po čase získáš návyk a tělo samo bude vyžadovat svou pravidelnou dávku, takže nezažiješ žádné vypjaté přemáhání. Před a po každém cvičení je dobré provést uvolňovací cviky, jako je mávání pažemi, kopání, shýbání, kroucení hlavou, kroužení trupem a podobně, aby svaly netuhly a kostra získala zároveň pružnost. Nemělo by se též zapomínat na každodenní studenou sprchu, nejlépe po cvičení, jelikož se tím příjemně ochladíš, otužíš a spláchneš pot. Pokud cvičíš v místnosti, vyvětrej nebo otevři okno. Tělesnou sílu by nemělo ubírat žádné těžké jídlo. Doporučuji, z vlastní zkušenosti, volit syrovou stravu rostlinného původu s větším obsahem vody, to znamená čerstvé ovoce a zeleninu. Ostatně vegetariáni nacházejí v přírodě potravu snáze než kanibalové (masožravci). Nejen že při takové stravě budeš pořád svěží a čilý, protože žádné těžké jídlo tě nebude táhnout dolů na postel, ale také se nemůžeš nikdy přežrat. Syrové ovoce a zeleninu tráví žaludek nejrychleji a dá se toho bez přežrání sníst jen kolik je nutné k zasycení. Obsažená voda v čerstvém ovoci spolehlivě zajistí časté odplavování každé škodliviny z těla. Střeva pracují naprosto bezchybně. Pokud jde o otužování celého organismu, je nejlepší najít si nějaký zastrčený kus lesa a tam pobývat nahý, dovolí-li to severské podnebí. V přírodě se organismus otuží lépe než v místnosti, protože v lese je jiná vlhkost než v bytě při shodné teplotě. A konečně z estetického hlediska je hezčí mít opálené do bronzova celé tělo bez škaredých bílých pruhů. Za třetí je třeba osvojit si určité volní rysy, nezbytné pro život ve volné přírodě. Častým pobytem v divočině získá rehabilitované zvíře všechny potřebné návyky v tom, jak se chovat.

25. POSLEDNÍ RADY NA CESTU. Před návratem do džungle je třeba vědět, kam přesně chceš jet. Místo si zvol podle místních podmínek, které ti budou nejvíce vyhovovat. Při výběru místa je důležité předem zjistit, jaké tam panuje podnebí, s jakými zvířaty se tam budeš setkávat, jaké rostlinstvo tam roste, jaký typ prostředí tam převládá, jaká koncentrace ledů tam je, jsou-li tam vůbec nějací, a podobně. Tyto informace lze získat poměrně pohodlně a levně v každé veřejné knihovně. Zařiď si pas a až najdeš v knihách přesné místo vhodné pro tebe, informuj se na zastupitelském úřadu toho kterého státu, který dotyčný prostor okupuje (spravuje), o podmínkách požadovaných k vycestování, to znamená je-li nutné žádat o vízum a podobně. Obtelefonuj všechny cestovní kanceláře, které nabízejí jízdenky do celého světa, a zjisti si, u které z nich můžeš dostat jízdenku do tvého cíle nejlaciněji. Vždy se ptej po možnostech poskytovaných slev a využij jich. Až budeš znát ceny jízdenky, případně i víza, nezbývá již nic jiného, než si na to ušetřit, a pak hurá do pralesa! Pravý účel cesty nikdy úřadům nesděluj, tvař se jako obyčejný turista. Každý stát má vyměřeno, jak dlouho můžeš v „jejich" zemi zůstat. Kdyby se náhodou stalo, že by ses po uplynutí této doby dostal do spárů policajtů, pohraničníků, celníků nebo jiných pochopů, je dobré nemít už u sebe žádné doklady a dělat ze sebe němého. Tak se nemůže stát, že by zjistili tvoji národnost a poslali tě zpátky na sever. Že je vždy výhodnější vyhýbat se jakémukoliv styku s ledmi, není třeba ani připomínat, vůbec nejlepší je, když tě nikdo z ledů ani nezahlédne. Myslím, že v džungli to není až tak těžké.

26. VÁŽNĚ O NEBEZPEČÍ NÁVRATU. Asi si myslíš, že „zpátky ke zvířeti" je alternativou pouze pro silné a zdravé jedince, pro dobrodruhy. Ano, je to přesně tak. Jenomže je třeba si uvědomit, že v normálním světě - tedy ve světě divokých zvířat, a ne ve světě ledů - je normální být silným a zdravým jedincem. To je základní protiklad ke světu ledů, kde každý druhý človjek je nějak nemocný a každý třetí slaboduchý (to jsem si nevymyslel, to jsou oficiální čísla!) - a ještě nejsou započítáni věřící mezi slaboduché! V době, kdy drogy (léky) budou brzo platit za základní ledskou potravinu, se to mrzácké ledstvo drží nad vodou jen VINOU silných ledských jedinců. Kdyby tito neposluhovali ledstvu, dávno by se položilo. Zvíře se neptá: „jsem dost silné?", protože silný jedinec se nikdy nestrachuje, jestli má sílu. To je vlastností slabochů, že pochybují o své síle. A proč pochybují, proč se ptají? Protože VĚDÍ, že sílu nemají! Zvířata, která jsou slabá, nebo lépe řečeno SLABŠÍ, se shlukují do stád, stejně jako se ledi sdružují do států. Ale nezískávají přesto naprosté bezpečí: čím víc má stádo hlav, tím dřív spatří dravce, anebo taky ne, jestliže se každý jednotlivec spoléhá na pozornost druhého, takže nedává pozor nikdo. A když pak dravec zahájí lov, stejně mu padne za kořist ten nejslabší a nejpomalejší jedinec ze stáda. Takže z toho je vidět, že stádo či stát neposkytuje skutečné bezpečí, ale jen jakousi iluzi bezpečí. Ve státu jsou na tom nejhůř také vždy ti nejslabší, což nezmění ani žádné sociální zabezpečení. Ostatně, pokud jde o bezpečnost, my, divoká zvěř, nebereme život tak vážně jako ledi. Oni si myslí, že život jim byl dán shůry jako cosi nedotknutelného, jako posvátný dar od neznámého dobrodince, a že je to vždy hrozná nespravedlnost a světoborné neštěstí, když někdo z ledů předčasně zcepení. Tento vlezlý pobožnůstkářský omyl přetrvává ještě i u naprostých neznabohů. Je to právě opačně: život je náhoda; to, že se dožíváme vysokého věku, je tak velkou náhodou, že musíme být vděčni každé prožité chvíli slasti, každému okamžiku bez utrpení. Každým okamžikem umírají „předčasně" milióny životů zde na Zemi a miliardy hvězd ve vesmíru. Že na Zemi trvá křehký život miliardy let, to je tak nevýslovná NÁHODA, že je to skoro zázrak při tom množství všelijakých bludných komet a antihmot, jež se chaoticky řítí vesmírem. Zdravá mysl z nás dělá téměř fatalisty, a je to tak správné, vždyť jak by vypadal náš život, kdybychom ho měli trávit jedem ustavičné bázně před tolika nebezpečími, jichž je všude kolem nás plno, přeplno? „Předčasná" smrt! Ne že bych zrovna prahnul po smrti, teď, když se chystám teprve začít žít, ale co to vlastně znamená zemřít nikoli předčasně, nýbrž „včas"? Jen to, že jsi neduživý stařec s rozbolavělými údy uměle udržovaný při „životě" ve starobinci mezi samými takovými nezahrabanými mršinami, jako jsi ty sám. Život je opravdová válka, ale ne frontová, nýbrž „občanská" - smrt může přijít odkudkoli. Válčící vojáci mají dobrý recept na uchlácholení bojácných nováčků. Říkají jim, aby nejančili kvůli každému výstřelu, který zaslechnou. Ten výstřel, jenž je usmrtí, stejně neuslyší, tak co... Ve volné přírodě je umírání rychlé a často úplně nenadálé, případně po krátkém zápase. Jestli se ti někdy stalo, že jsi o vlásek unikl smrti, že ses "podruhé narodil", pak víš, že by sis nějakou hrůzu ani neuvědomil a byl mrtvý natotata. Jednou jsem málem šlápl, samozřejmě bosou nohou, na zmiji. Bylo to zrovna, jak jinak, v místech, kde bych se těžko dovolal pomoci, a než bych doběhl k nejbližší silnici, protože k nějakému obydlí to bylo ještě dál, dávno by bylo po mně. Zmije se mi klidila z cesty, jako většina zvířat, a mně se nic nestalo. Vylekalo mě to a celý den, a ještě i příští, jsem chodil tak, že jsem hodně dupal a mlátil klackem před sebe. No a vidíš, dneska zase brouzdám všemi možnými terény bez dupání a bez klacku, aniž bych se zbytečně staral o nějaké nebezpečí. Človjek je si svým životem relativně jist, ale je to život umělý a nepřirozený, který je vykupován celoživotním trápením a živořením v cyvylyzaci. Divoká zvířata žijí přirozeně a nikdy se zbytečně netrápí. To človjek je vynálezcem cyvylyzovaných běd a všech těch nelítostných forem mučení zvířat, od zoologických vězení („zahrad"), přes zvířecí koncentráky („kravíny" a podobně), až po zvířecí inkvizici (vivisekce). Ale v divočině se nejen „předčasně" umírá, ale především se tam žije - a je to život s velkým Ž.

27. Vidíš-li sebe a cyvylyzaci stát proti sobě jako nesmiřitelné nepřátele na život a na smrt, neváhej již více a učiň ten rozhodující krok, k němuž jsi vždy směřoval! Cyvylyzace, tato chlouba ledstva, ti už nic neříká? Či ji dokonce nenávidíš? Nepotřebuješ ji? Štve tě? Nuže učiň už konečně ten krok! Na co ještě, doprdele, čekáš? Kolik utrpení je ještě potřeba? Kolik logiky? Teď se musíš rozhodnout... pro návrat k přirozenosti, k volnosti, ke zvířeti. Kdy se zúročí tvoje velké znechucení cyvylyzací? Ještě nejsi otrávený tímhle človječím živořením? Jak dlouho chceš v cyvylyzaci krotit divoké zvíře v sobě?

V DŽUNGLI

Sem návrat byl tak hladký,

nuže vítej nám tu zpátky!

Zde šatů, bot nyní se zbav,

jak to káže ten džungle mrav! 

Rozpusť a rozcuchej si vlasy!

Toť zvířete v tobě hlasy.

Najdeš tu všechno - to už víš:

střechu stromů i plnou spíž,

tropické slunce a volnost,

spánku a zdraví vždy hojnost,

žádní ledi, ni žádný Búch,

jen samota, klid - a ten vzduch! 

Všude je moc ledů k smůle?

Zde jich počet klesá k nule!

Celičká džungle kyne ti:

„Jen zpátky, zpátky k zvířeti!"

L. M. XXVIII