Hašek: Účinek hudby na zvířata

Jaroslav Hašek:

Účinek hudby na zvířata

Dnes jistě nikdo nepochybuje o směšnosti tvrzení filosofa Descarta, zakladatele dogmaticko-racionelní filosofie, který zemřel roku 1650, zanechav po sobě svou nauku o zvířatech, v níž uváděl, že zvířata nemají vůbec myslící duše, že vše u nich děje se na základě mechanismu, takže zvířata jako oživené stroje jsou úplně bez citu a necítí na příklad žádných bolestí. Podobně zastaralé jsou názory Voltairovy, který považoval člověka za smějící se zvíře. Stejně pochybeny jsou názory filosofa Herdera, který pravil, že jedině lidem dána jest vlastnost dorozuměti se mezi sebou, že jedině člověk mezi vším tvorstvem ovládá pojmy dorozumívací. Dnes jest jisto, že i tato poslední věta jest nesmyslem, neboť mnoho členů ze zvířecí říše má vlastní způsob, aby se mezi sebou dorozuměli, a že jsou zvířata, zejména domácí, která rozumějí řeči lidské. Ale zvířata rozumějí také řeči, které rozumějí všichni národové, mezinárodní řeči, která vyjadřuje i nejjemnější záchvěvy duševní a která tolik působí na vnímavé duše. Zvířata rozumějí hudbě.

        Přitom ovšem, podobně jako u nás lidí, i u zvířat rozeznati lze mnoho druhů posluchačů hudby. Řada taková je přerozmanitá. Od zvířat, která postrádají hudebního sluchu, až k těm zvířatům, jimž je rozskřípaný kolovrátek ideálem tónů. Mezi zvířaty nalezneme náruživé ctitele klasické hudby, přátele staré hudební školy, najdeme však též mezi nimi ctitele Wagnera i Straussových valčíků.

        Na to hlavně má vliv temperament jednotlivých zvířat.

        O tom zmiňuje se již antický Homér, který líčí nám delfína, unášejícího poslušně na svém hřbetu starořeckého tenora Ariona. Delfín ten byl asi tak nadšen zpěvem Ariona, jako jsou nadšeni posluchači a posluchačky některého hrdinného tenora, kterému vypřáhnou z vozu koně a vlekou svého miláčka ve voze sami za nadšeného hulákání ulicemi města.

        Bohužel, a právě snad to učiní na mnohé hudební nadšence prašpatný dojem, všichni návštěvníci některých zoologických zahrad, jako na příklad berlínské, musí přiznati největší porozumění pro hudbu oslovi a vepři. Neboť ti dva jsou tak zbožnými posluchači hudby, zejména vepř, že týž v pravém slova smyslu hltá hudební zvuky, jiskří očima, hrabe nohama, zkrátka vepř je pravý hudební nadšenec.

        Od doby, kdy byl vynalezen gramofon, byly konány přečetné pokusy v tom směru, jak působí hudba i zpěv na zvířata. Pokusy těmi bylo vykonáno záslužné dílo ku poznání zvířecí duše a byl sledován přesně účinek hudby na jednotlivá zvířata.

        Poslední pokusy v tomto směru byly konány ve velké americké zoologické zahradě a měly vskutku originální výsledek.

        Gramofon byl přenášen od jedné ohrady či klece ke druhé a pozorován duševní vliv hudby na jednotlivá zvířata.

        Pokusy s hady setkaly se s úplným fiaskem. Hadi, které mají indičtí kejklíři uvést do extase píšťalkami, zachovali při zvucích gramofonu úplnou netečnost. Z toho je vidno, že ono vztyčování hadů při hudbě není ničím jiným než pečlivě naučeným kouskem drezúry.

        Ale u slonů naproti tomu měly zvuky z gramofonu neobyčejný účinek. Počali zvedat choboty i uši do taktu a konečně jeden zvědavý mladý slon vstrčil chobot do hlásné trouby gramofonu, aby vyzkoumal, kdo to tam vlastně zpívá.

        Zajímavý byl pohled na tygra, když tento uslyšel a uviděl ponejprv gramofon. Zprvu se velký bengálský tygr díval nejistě na cizí předmět a s vrčením ustupoval dozadu, pak ale počal přátelsky vrtět ocasem a při příjemných zvucích gramofonu počal se válet po zemi, přičemž předl jako kotě. Když přestala hudba, přestal se také tygr válet po zemi, když pak znovu spustili gramofon, opakoval tygr svou hru.

        Zvláštní pohled poskytují bizoni. Tito stojí vzpřímeni, naslouchají nepohnutě hudbě jako praví znalci a přibližují se zcela blízko ku gramofonu.

        Mnoho zvířat provádí při hudbě různé skoky, jako lvi a velbloudi. Jiná zvířata snaží se při hudbě spoluúčinkovat, jako na příklad jelen, který „zpívá s sebou“, možno-li nazvat tak jeho hlas, který vydává, naslouchaje hudbě.

        Vlci a psi vyjí. Psům nelze se divit, neboť staletým stykem s lidmi stali se již příliš nervosními.

        Hnědý medvěd při hudbě bručí, zda přátelsky a nadšeně, či zlostně, nelze rozeznat. Ubohý medvěd! Nikdy se při tom netočí a netančí, neboť tomu naučila jej jedině ukrutnost lidská, vymýšlející si rozžhavený plech, a nikoliv snad zvuky houslí.

        Nejsměšněji počínali si v jedné zoologické zahradě orangutani. Stejně jako malé děcko prohlíží si loutky, tak i oni se stejnou zvědavostí podrobili celý gramofon důkladné prohlídce. Že přitom opice naslouchají s láskou hudbě, nelze se diviti po nejnovějších výzkumech přírodopisců, kteří objevili, že lidoopové mají jakousi schopnost zpívat.

        A je to právě lidoop gibbon, který dovede vyzpívat celou oktávu v polotónech jako my lidé, ovšem jen je-li zamilován.

        A tak měl pravdu Richard Wagner, když řekl: „Jak krásně lze ducha hudby chápati, když milujeme. Láska je sama o sobě hudbou.“

        A gibboni zpívají svým milenkám oktávy.

Svět zvířat – 15. 6. 1909