Stevenson: Jekyll a Hyde

ROBERT LOUIS STEVENSON

PODIVNÝ PŘÍPAD

doktora Jekylla a pana Hyda

(výpisky)

„Jak ten člověk vypadá? Není lehké ho popsat. V jeho zevnějšku něco neklape, je to něco nepříjemného, něco přímo odporného. Jakživ mi nebyl nikdo tak protivný, a přece vlastně nevím, proč. Jistě má někde nějakou znetvořeninu – budí silný dojem čehosi zrůdného, ale blíž bych to nedovedl určit. Na pohled je jaksi kromobyčejný, ale nemohl bych věru říci, v čem je odlišný.“

Stálo za to uvidět tu tvář: tvář člověka bez milosrdného srdce – tvář, která jen se ukázala, a hned vzbudila prudkou a trvalou nenávist.

Zaslechl podivné lehké kroky, které se přibližovaly.

Byl to muž malý, ustrojený dost obyčejně, a jakmile ho advokát spatřil, už z dálky na něho ten zjev působil kupodivu jaksi nelibě.

Pan Hyde zavrčel divým smíchem, ve chvíli neuvěřitelně rychle odemkl dveře a zmizel v domě.

Pan Hyde byl bledý a zakrslý – budil dojem člověka zrůdného, ač se ta zrůdnost nedala popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi odporně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil ochraptělým, sípavým, až selhávajícím hlasem – to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo vysvětlit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký budil v panu Uttersonovi. „Jistě za tím vězí něco jiného,“ řekl si, celý popletený. „Určitě za tím vězí něco víc, jen kdybych to dovedl pojmenovat! Chraň nás pánbůh, vždyť on ani nevypadá jako člověk! Spíš jako nějaký troglodyt, nebo snad byla pravdivá ta povídačka starého Fella?1 Nebo takhle proniká navenek hanebná duše a přetváří jinak neporušenou tělesnou schránku? Tohle to, myslím, bude, protože jestli jsem někdy v něčí tváři uzřel znamení Satanovo, je to v obličeji tvého nového přítele, nešťastný Henry Jekylle!“

Té noci jako by měl v žilách mrazení, vzpomínka na Hydovu tvář ho tísnila a skličovala, měl pocit (což se mu stávalo zřídka), že se mu život hnusí a protiví, a v té ponuré náladě jako by četl nějakou hrozbu v odlescích ohně z krbu, které se míhaly po leštěných skříních.

„Jistě má nějaká svá tajemství – ošklivá tajemství, vypadá na to – tajemství tak temná, že v porovnání s nimi i to nejhorší bylo by jako sluneční jas.“

VRAŽDA SPÁCHANÁ NA CAREWOVI

V ruce měl těžkou hůl, jíž si pohrával, ale staršímu pánovi neodpověděl ani slovem, a poslouchal ho jakoby rozmrzele, což se mu nedařilo utajit. Pak se najednou rozohnil a rozzuřil, dupal, mával holí a vyváděl jako šílenec. Starší pán o krok ucouvl, jakoby náramně překvapeně a drobet uraženě, a v té chvíli se pan Hyde rozlítil tak, že začal řádit jako smyslů zbavený – holí ho srazil k zemi. V příštím okamžiku už jako rozzuřená opice začal po své oběti dupat, bušil do ní holí, rány padaly jako krupobití, bylo slyšet, jak pod nimi praskají kosti, a mrtvé tělo pod nimi poskakovalo po dlažbě.

Vrah utekl, ale jeho oběť ležela uprostřed uličky, neuvěřitelně znetvořená. Hůl, jíž byl zločin spáchán, byla z nějakého vzácného, velice tvrdého a těžkého dřeva, ale přesto nevydržela nápor ukrutné, šílené zběsilosti, přerazila se vejpůl a jedna roztříštěná půlka se skutálela do stružky u chodníku – druhou si bezpochyby vrah odnesl.

Výpovědi náhodných svědků velice si odporovaly. Souhlasily jen v jedné věci, a to, že uprchlý vrah budil u všech, kdo ho uviděli, nevysvětlitelně hrůzný dojem jakési zrůdy.

Pan Hyde zmizel policii z obzoru, jako by vůbec nebyl existoval. Vyšlo sice najevo mnoho z jeho minulosti, samé hanebnosti: povídalo se o ukrutnostech, jaké napáchal ten člověk, necitelný a přitom prchlivý, o jeho ničemném životě, jeho prapodivných stycích, o nenávisti, kterou zřejmě odjakživa všude budil, ale o tom, kde by se snad mohl zdržovat, ani slechu.

Byl nějaký divný – člověku se z něho dělalo až nanic: člověka z něho mrazilo až do morku kostí – takový studený a vyzáblý.

JEKYLLOVO PODROBNÉ VYLÍČENÍ VLASTNÍHO PŘÍPADU

Člověk vlastně není bytost celistvá, ale rozdvojená. Člověk je pouhý shluk různorodých, neslučitelných a nezávislých jedinců. Dospěl jsem k poznání naprosté, základní dvojakosti člověka. Je to kletba lidstva, že dva tak nesourodé pruty jsou svázány do jedné otepi – že ti protinožci musí spolu ustavičně zápasit ve zmučeném lůně vědomí.

Člověku je navěky souzeno nést na svých bedrech břímě života, a kdykoli se pokusí je shodit, vždycky na něho opět dolehne ještě nevídanější a strašlivější tíhou.

Měl jsem podivné pocity, nějak nepopsatelně nové, a právě pro tu novost neuvěřitelně příjemné. Cítil jsem se tělesně mladší, lehčí, blaženější, a uvědomoval jsem si, že se mě v nitru zmocňuje opojná bezstarostnost, v obraznosti mi závratnou rychlostí kolotaly víry smyslných představ, má duše jako by se byla uvolnila z pout odpovědnosti a zakoušela neznámý, ale nikoli nevinný pocit svobody. Sotva jsem začal dýchat tím novým životem, ihned jsem poznal, že jsem hříšnější, desateronásobně hříšnější, že jsem se otrocky zaprodal prvotnímu hříchu, a v té chvíli mě to vědomí vzpružilo a rozjařilo jako víno. S rozevřenou náručí jsem jásotně přivítal nové pocity.

Ale přesto, když jsem v zrcadle uviděl ten ošklivý přelud, nepocítil jsem vůbec odpor, spíše radostné překvapení. Tohle jsem tedy také já! Zdálo se mi to přirozené a lidské, v mých očích to bylo živějším projevem ducha, zdálo se mi to výraznější a jednolitější než nedokonalá, dvojaká podoba, jakou jsem si do té doby přivykl nazývat svou. A tak dalece jsem bezpochyby měl pravdu. Pozoroval jsem, že když jsem se vtělil do podoby Edwarda Hyda, nemohl se mi nikdo přiblížit bez očividného mrazení v zádech. Soudím, že snad proto, poněvadž ve všech lidských tvorech, s kterými se setkáváme, je směsice dobra a zla, jenom Edward Hyde, jediný z celého lidstva, byl čisté zlo.

Ta droga neměla jen ten či onen účinek, nedělala z člověka výlučně ďábla nebo tvora k podobě boží, ale otřásla stěžejemi mého žaláře a jako vězňové filipenští2 to, co bylo uvnitř, vyhrnulo se ven. V těch chvílích, kdy mé ctnosti byly uspané, mé zlé vlastnosti, ustavičně burcované náruživostí, chopily se hbitě a rychle příležitosti, a tak vznikl Edward Hyde.

Já první jsem se mohl vláčet na veřejnosti, zatížený věhlasem počestného učence, a ve chvíli jsem jako školák mohl strhnout ty trety dlužené3 a střemhlav se vrhnout do bezhraničné svobody. Ale já osobně jsem byl v tom neproniknutelném přestrojení naprosto v bezpečí. Jen si pomysli – vždyť jsem ani neexistoval!

Ten můj nerozlučný druh, kterého jsem vyvolal ze své vlastní duše a poslal samotného na honbu za zábavou, byl tvor vrozeně ničemný a zločinný, veškerým svým myšlením a konáním sledoval jen sobecké zájmy, zvířecky chtivě slintal rozkoší, jak jen mohl co nejvíc ztýrat druhého – nemilosrdný jako člověk z kamene. Henry Jekyll se někdy děsil skutků Edwarda Hyda, ale byl v postavení nepostižitelném zákony pro obyčejné smrtelníky.

Ďábel ve mně byl dlouho zavřen v kleci – vyřítil se z ní zuřivý. Jakmile jsem lektvar polkl, pocítil jsem ještě bezuzdnější, ještě divočejší sklon ke zlu.

V mžiku se ve mně zuřivě rozpoutal pekelný zloduch. Závoj sebeklamu se roztrhl – uviděl jsem svůj život jako celek.

A přece mě to nevylekalo – můj pád se mi zdál přirozený, jako návrat do starých časů, než jsem udělal ten objev. Vždyť jsem nakonec stejný jako mí bližní, říkal jsem si, a musel jsem se usmívat, když jsem se porovnával s jinými lidmi, když jsem svou činorodou dobrou vůli porovnával s jejich nedbalou, lenivou krutostí. A najednou ze mne byl mrzký štvanec uprostřed lidstva, pronásledovaný, bez domova, známý vrah, zralý pro šibenici.

Můj rozum zakolísal, ale nenechal mě úplně na holičkách. Nejednou jsem pozoroval, že v té mé druhé podobě se mé schopnosti jaksi zbystřují, můj duch je pružnější.

Hyde při vší své životní síle byl nejen něčím, co zplodilo peklo, ale takřka i čímsi neorganickým. Tohle bylo to nejhnusnější: že ten propastný sliz jako by vydával hlasité skřeky, že ta amorfní hmota posunkovala a hřešila, že si to mrtvé a beztvárné osobovalo životní funkce. A ještě tohle: že Jekyll byl s tím odporným povstalcem spoután pevněji než manželským poutem, že byl na něho odkázán víc než na vlastní oči, že ho měl uvězněna ve svém vlastním těle, kde ho slyšel reptat a cítil, jak se rve na denní světlo, že v každé chvilce slabosti, v každém důvěřivém zdřímnutí se snažil nad ním zvítězit a připravit ho o život. Proto mi tropil všelijaké zlomyslné kousky: mým rukopisem drápal rouhavé poznámky do mých knih.

POZNÁMKY:

1 John Fell (1735–1797), anglický duchovní, autor mnoha theologických spisů a rovněž díla Dæmoniacs (Démoni). – Pozn. překladatelky.

2 narážka na text z bible (Nový zákon, Skutky, kap. 16, v. 12–26): apoštol Pavel se svým kumpánem Silasem přišli do města Filipy (v Makedonii), kde Pavel kázal a křtil, ale byli tam uvrženi do žaláře jako buřiči. „Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali chvály Bohu a vězňové jim naslouchali. 26Vtom nastalo tak veliké zemětřesení, že se vězení otřáslo v základech. Všechny dveře se hned otevřely a všem spadly okovy.“ Takto byli všichni vězňové osvobozeni. – Pozn. překladatelky; úprava a upřesnění Misantropovo.

3 ocitovaný Shakespearův výraz ze Sládkova překladu tragédie Král Lear (III. jednání, 4. výstup). – Poznámka překladatelky. (Viz citace z Krále Leara: William Shakespeare: Tragédie [výpisky z četby]. – pozn. Mis.)