Embedded Files
VLADAŘ
Své dílo jsem nepřikrášlil, ani nepřeplnil rozvláčnými souvětími, nabubřelými a honosnými slovy či jinými nehoráznostmi a vnějšími příkrasami, jimiž obvykle jiní spisovatelé líčí a zdobí svoje příběhy. Chtěl jsem, aby moje knížka buď nevynikala ničím, nebo aby se zavděčila čtenářům jen pestrostí látky a závažností námětu.
*
Za dlouhé a nepřetržité vlády lidé zapomenou na ústrky spojené kdysi se zaváděním nového řádu.
Lidé rádi mění pána, protože věří, že si polepší, a v této víře se chápou zbraní proti svému vládci, ale jsou zklamáni, protože se za čas přesvědčí, že si pohoršili.
Lidi musíme buď zahrnout laskavostí, nebo je zničit, neboť za drobná příkoří se mstí, ale za velká se mstít nemohou. Musí tedy příkoří člověku učiněné být tak velké, abychom se nepotřebovali bát pomsty.
Římané věděli, že válka je nevyhnutelná, a odkládá-li se, děje se tak k užitku nepřátel. Proto začali válku proti Filipovi a proti Antiochovi v Řecku, aby ji později nemusili vést v Itálii. Mohli se tedy vyhnout oběma těmto válkám, ale neudělali to. Nezamlouvala se jim zásada, kterou dnes do omrzení opakují naši mudrci, že je totiž třeba získávat čas. Přidržovali se pravidla vyhovujícího jejich zdatnosti a prozíravosti. Čas totiž s sebou přináší všechno, chystá pro nás stejně tak příjemná jako nepříjemná překvapení. Nikdy se nesmí ponechat nepříznivým událostem volný průběh jen proto, abychom se vyhnuli válce. Protože válku nezažehnáš, jen ji oddálíš k vlastní škodě.
Ten, kdo jinému pomáhá k moci, sám sobě kope hrob. Neboť mu pomohl buď důmyslem, nebo vojenskou silou, a obě tyto věci jsou novému držiteli moci podezřelé.
Jestliže nově získané státy byly zvyklé žít podle vlastních zákonů a svobodně, jsou zde tři možnosti, jak si je uchovat: za prvé zničit je, za druhé osobně se v nich usídlit a za třetí nechat je žít podle jejich zákonů, vybírat daně a dosadit tam vládu několika málo mužů, kteří se starají, aby ti země zůstala nakloněna. Taková vláda, nastolená z vůle vladařovy, je si vědoma, že se nemůže obejít bez jeho přízně a pomoci, a musí všemožně dbát, aby hájila jeho zájmy.
Po pravdě jediným spolehlivým prostředkem, jak si udržet provincii, je zničit ji. Kdo se zmocní města uvyklého svobodnému životu a nevyvrátí je, může čekat, že ono zničí jeho. Znovu a znovu se občané bouří ve jménu svobody a starého řádu. Ani dlouhá léta, ani prokázaná dobrodiní nevyhladí vzpomínku na ně. Dělej co dělej, nevneseš-li rozkol do jejich řad nebo nezničíš-li je, nezapomenou na svobodu a staré poměry a při každé příležitosti o ně znovu usilují. V Pise vzniklo povstání sto let poté, co se octla v područí Florenťanů.
V republikách koluje živější krev, prudší nenávist a silnější touha po pomstě. Vzpomínka na někdejší svobodu lidem nepopřává a ani nemůže popřát klidu. Nejjistější způsob je buď je zničit, nebo se v nich usídlit.
Lidé téměř vždy kráčí po cestách prošlapaných jinými a napodobují ve svých skutcích cizí vzory. Ale nemohou se těchto cest držet ve všem a nemohou ani dostihnout proslulosti těch, jejichž činy napodobují. Proto si má rozumný člověk vždy zvolit ty cesty, jimiž se ubírali slavní mužové, a napodobit jednání těch nejznamenitějších, i když na to jeho schopnosti nestačí, tak aby na něm lpěl alespoň odlesk jejich slávy. Má si počínat jako prozíraví lukostřelci: Když se jim cíl zdá příliš vzdálený, zamíří vysoko nad něj, ne protože by snad hodlali vyslat šíp do takové výše, ale protože doufají, že s pomocí tohoto vysokého zaměření doletí na vytčené místo.
Lidé nevěří novotám, dokud se o jejich výhodách pevně nepřesvědčí. A tak odpůrci nového řádu napadají jej při každé příležitosti velmi vášnivě, kdežto ti druzí ho jen váhavě hájí.
Všichni ozbrojení proroci zvítězili, bezbranní podlehli.
Povaha lidí je vrtkavá. Snadno se dají o něčem přesvědčit, ale jejich víra netrvá dlouho.
Lidi je nutno buď získat na svou stranu, nebo je zničit.
Lidé jsou nám nepřáteli buď z nenávisti, nebo ze strachu.
Kdo věří, že velcí mužové zapomenou pro novou přízeň na staré křivdy, zklame se.
Násilné činy nutno všechny provést rázem, protože když netrvají dlouho, dříve přebolí. Kdežto dobrodiní nutno prokazovat kapku po kapce, aby je lidé lépe vychutnali.
K vládě je možno se dostat buď z přízně prostého lidu, nebo boháčů. V každém městě se setkáváme s dvěma tábory navzájem nepřátelskými, protože lid nechce být ovládán a utiskován boháči, bohatí naopak chtějí rozkazovat lidu a utiskovat ho. Tyto protichůdné snahy vedou v obcích k jedné ze tří možností: buď k vládě jediného muže, nebo k svobodě, nebo k anarchii.
Když bohatí vidí, že neodolají lidu, začnou vychvalovat někoho ze svého středu a udělají z něho vladaře, aby mohli v jeho stínu uspokojovat své choutky.
Od znepřáteleného lidu může vladař v nejhorším případě očekávat, že se od něj odvrátí. Od bohatých mu však hrozí nebezpečí, že ho nejen opustí, ale že proti němu zahájí odboj.
Kdo se stane vladařem z přízně prostého lidu, musí si hledět zachovat jeho přátelství. Je to snadné, protože lid od něho žádá jen, aby ho neutiskoval.
Když se nějaký prostý občan spoléhá na lid a čeká, že ho osvobodí, až ho přitisknou ke zdi nepřátelé nebo úřady, v tom případě ho velmi často čeká zklamání.
Vladaři buď rozkazují sami, nebo prostřednictvím úřadů. V posledním případě je jejich postavení slabší a nejistější. Jsou zcela závislí na vůli občanů, jimž propůjčili úřední hodnost, a ti je mohou zejména ve svízelných dobách velmi snadno připravit o moc buď tím, že jdou proti nim, nebo že je přestanou poslouchat. V pochybných časech zůstane vladaři jen málo těch, jimž může důvěřovat. Takový vladař nesmí nikdy spoléhat na to, co vidí kolem sebe v klidných dobách, kdy občané potřebují státní moc. Tehdy je každý pln ochoty, každý slibuje a každý touží pro panovníka zemřít, protože smrt je daleko. Ale v krušných časech, kdy naopak státní moc potřebuje občany, nachází jich jen pořídku.
Je v lidské povaze, že lidi svazuje stejně prokázané jako přijaté dobrodiní.
Církevní vladařství opírají se o řád odedávna zakořeněný v náboženství, který je tak pevný a toho druhu, že si v nich vladaři podrží moc, ať již jednají nebo žijí jakkoliv.
O pomocném vojsku, druhu neužitečné zbraně, lze mluvit, když povoláme někoho mocného, aby nám přišel s vojskem na pomoc a hájil nás. Takové armády mohou být samy o sobě užitečné, ale skoro vždy uškodí tomu, kdo si je zavolá na pomoc. Když prohrají, jsi ztracen, když zvítězí, jsi jejich zajatcem.
Cařihradský císař povolal proti svým sousedům do země deset tisíc Turků, a ti už po skončené válce neodešli, což byl počátek zotročení Řecka nevěrci.
Kdo je tedy sám proti sobě, jen ať si poslouží takovými armádami. Tvá zkáza je zpečetěna předem.
Ale lidský nerozum se pachtí za něčím, co se zdá zpočátku pěkné, a nevšimne si jedu skrytého uvnitř.
Panovník, který ve své zemi nerozpozná rodící se zlořády, nemá v sobě skutečné moudrosti. Ta je dána jen nemnohým.
Vladař nemá mít jiný cíl a jinou myšlenku a nemá plýtvat vlohami na nic jiného než na válku, na vojenská pravidla a kázeň. Je to jediné umění slušící tomu, kdo vládne. A naopak jsme často svědky, jak panovníci, kteří myslili víc na zábavu než na zbraně, ztratili vládu. Prvou příčinou této ztráty je, že jsi zanedbal válečné umění.
Vedle jiných nevýhod má bezbranný stav za následek, že tebou lidé opovrhují. Je to jedno z těch zel, před nimiž se vladař musí mít na pozoru. Mezi ozbrojeným a neozbrojeným panovníkem není vůbec porovnání. Je zcela přirozené, že kdo je vyzbrojen, nerad poslouchá neozbrojeného, a že neozbrojený není nikdy bezpečný před ozbrojenými.
Nesmí proto nikdy pustit ze zřetele vojenský výcvik a v míru musí na něj pamatovat ještě víc než ve válce.
Přeji si, aby moje kniha přinesla čtenáři užitek, a soudím proto, že je vhodnější vylíčit pravdu skutečnou a ne pravdu zdánlivou. Je velký rozdíl v tom, jaký život je a jaký by měl být, a kdo nevidí, jak lidé jednají, ale jen to, jak by jednat měli, učí se spíš své zkáze než záchraně. Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, zcela určitě pohoří mezi ostatními, kdo dobří nejsou. Je proto nezbytné, aby se vladař pro vlastní spásu naučil, že nemusí být vždycky dobrý, ale podle potřeby někdy ano, někdy ne.
A vím, že podle názoru každého člověka by bylo nejvýš chvályhodné, aby měl vladař ze všech vlastností ty, které považujeme za dobré. Ale nikdo nemůže mít jen dobré vlastnosti a ve všem se jimi řídit, protože se to příčí lidské přirozenosti, a proto musí být panovník tak rozumný a vystříhat se těch špatných vlastností, pro které by mohl přijít o vládu, a vyhýbat se pokud možno i těm, které ho o ni připravit nemohou. Není-li to možné, může s menšími obavami povolit těm druhým. A nesmí se ani starat o to, zda ho někdo bude pomlouvat za špatnosti, bez nichž by těžko obhájil moc. Rozvážíme-li to všechno do důsledků, naskytne se mu leccos zdánlivě chvályhodného, ale kdyby se tím řídil, zničil by sám sebe. Jiná věc se opět může zdát špatná, ale ve skutečnosti znamená jeho bezpečnost a prospěch.
Žádná jiná vlastnost tak nestravuje samu sebe jako štědrost. Tím, že ji prokazuješ, ztrácíš možnost ji prokazovat dál.
Je mnohem bezpečnější být obáván než milován. Protože o lidech lze tvrdit všeobecně: jsou nevděční a nestálí, buď něco předstírají, nebo tají, a dychtí po zisku. Dokud jim prokazuješ dobro, jsou všichni tělem i duší tvoji, nabízejí ti krev, jmění, život i děti, ale jen dokud je nouze daleko. Když se přibližuje, rázem obrátí. Vladař, který se zcela spolehl na lidské sliby a nevykonal jiné přípravy, je ztracen. Lidé se méně rozpakují uškodit tomu, koho milují, než tomu, koho se bojí. Láska se udržuje poutem vděčnosti, ale lidé jsou špatní a s lehkým srdcem je přervou, vidí-li v tom svůj prospěch. Kdežto bázeň se udržuje obavou z trestu, a ta tě neopustí nikdy.
Lidé snadněji zapomenou na smrt vlastního otce než na ztrátu jmění.
Důvody k odnětí majetku nikdy nechybějí. Kdo začne žít z loupeží, najde si vždycky záminku, jak se zmocnit cizího majetku.
Musíme si uvědomit, že lze bojovat dvojím způsobem: jednak zákony, jednak násilím. První způsob je vlastní lidem, druhý zvířatům. První způsob často nestačí, a proto nezbývá než uchýlit se ke druhému. Vladař proto musí umět jednat jako zvěř i jako lidé. Tomuhle umění učili zastřeně vladaře antičtí spisovatelé. Vyprávějí, jak byli Achilles a četní jiní starověcí vládcové svěřeni do péče kentaura Chirona, aby je vychoval ve svém duchu. Mít za učitele bytost zpola zvířecí a zpola lidskou neznamená nic jiného, než že se vladař má umět chovat jednou jako zvíře a jindy jako člověk. Jeden způsob bez druhého neobstojí.
Je-li tedy vladař nucen dobře si osvojit způsoby zvěře, má si vzít za vzor lišku a lva. Lev si neví rady s léčkami, liška se neubrání vlkům. Člověk tedy musí být liškou, chce-li prohlédnout nástrahy, a lvem, chce-li zastrašit vlky. Kdo se chová prostě jen jako lev, nerozumí své věci. Obezřetný vládce tudíž nemůže a ani nesmí držet slovo, jestliže se věrnost obrací proti němu a jestliže pominuly příčiny, proč slovo dával. Kdyby všichni lidé byli dobří, nebyla by dobrá tato rada. Ale jsou špatní, a sami by rovněž nedodrželi, co ti slíbili, a proto ani ty jim nemusíš sliby plnit. Nejlépe vždy dopadne ten, kdo si důkladně osvojí liščí zchytralost. Musí však dovést toto umění utajit, musí se výborně vyznat v přetvářce a zastírání. Lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá.
Lůza dá vždycky jen na zdání a na výsledek věci, a na světě není než lůza.
Někteří vladaři ve snaze zachovat si bezpečně moc odzbrojili poddané.
Nikdy se nestalo, že by byl nový vladař odzbrojil poddané, naopak vždy se postaral o jejich vyzbrojení, byli-li neozbrojeni; protože zbraně, které jim dáš, budou tvé zbraně. Získáš věrnost těch, které jsi podezíral, a ti, kdo ti byli věrní, i nadále takovými zůstanou a z poddaných se stanou tvými stoupenci. Ale když je odzbrojíš, pohněváš si je; dáváš najevo, že jim nedůvěřuješ. A začnou tě nenávidět.
Je jisté, že vladař okamžitě ztratí město, kde vládne rozkol, jakmile se přiblíží nepřítel. Slabší strana se vždycky přidá k vnější síle a mocnější strana sama nestačí odrazit útok.
Všichni lidé jsou špatní, dokud je nutnost nepřivede k tomu, aby byli dobří.
Je to častý lidský omyl, že se za pěkného počasí nepočítá s bouřkou. Člověk nemá nikdy padat na zem, jen protože věří, že ho někdo zvedne. To se buď nestane, a i když se to stane, nejsi v bezpečí, protože taková opora je ponižující a nezávisí na tvé vůli. Jen ta obrana je dobrá, spolehlivá a trvalá, která závisí na tobě a na tvé zdatnosti.
Je mi dobře známo, že mnozí lidé věřili a věří, že záležitosti tohoto světa řídí do té míry osud a Bůh, že je lidé svou moudrostí nemohou změnit k lepšímu, ba jsou proti nim zcela bezmocní. Z toho by bylo možno vyvozovat, že si člověk nemá s ničím lámat hlavu, nýbrž že se má svěřit náhodě. A věří tomu tím spíš lidé v naší době, kdy jsme kolem sebe viděli a den co den vidíme obrovské změny, jakých se nikdo nenadál. Já sám, když jsem o tom přemýšlel, přikláněl jsem se do jisté míry k jejich mínění.
Ale přece v nás dosud nepohasla svoboda vůle, a proto je snad pravda, že osud rozhoduje o jedné polovině našich skutků, ale dopřává nám rozhodovat o druhé polovině nebo o něco menší části. Připodobnil bych osud k jedné z těch dravých řek, které v návalu hněvu zaplavují údolí, porážejí stromy a domy, urvou na jednom místě hlínu a ukládají ji na jiném. Každý před nimi prchá, každý se sklání před jejich zběsilostí a nijak jim nemůže vzdorovat. Ale i když je tomu tak, neplyne z toho, že by lidé v klidných dobách neměli stavět k své ochraně náspy a hráze, aby řeky v čas povodně tekly vyhloubeným kanálem nebo aby alespoň jejich nápor nebyl tak bezuzdný a zhoubný.
Vládne-li někdo ohleduplně a trpělivě a doba i okolnosti jsou takové, že se tento způsob vlády osvědčuje, je šťastný. Když se doba a okolnosti změní, je ztracen, jestliže nezmění chování. A nikdo není dost prozíravý, aby se dovedl těmto změnám přizpůsobit. Jednak se nemůže odchýlit od toho, k čemu svou povahou tíhne, a nic ho také nepřesvědčí, aby opustil cestu, po které až dosud šťastně kráčel. Když pak přijde čas, kdy je třeba sáhnout k násilí, ohleduplný vladař to nedokáže a ztroskotá. Kdyby měnil povahu podle doby a okolností, jeho štěstí by nedoznalo změny.
Shrnuji tedy: Jelikož se osud mění, zatímco lidé tvrdošíjně lpějí na svých zvycích, jsou šťastni, pokud se jejich postup shoduje s danými poměry. Ne-li, jsou nešťastní. Ale domnívám se, že se lépe vyplácí jednat rázně než ohleduplně, protože Štěstěna je žena. Chceme-li nad ní mít vrch, musíme ji bít a zacházet s ní neurvale. Kdo si takto počínají, zvítězí nad ní lépe než ti, kdo jednají chladnokrevně. A Štěstěna jako žena přeje mladým, protože nemají tolik ohledů, jsou divočejší a směleji si vynucují poslušnost.
VÝZVA K OSVOBOZENÍ ITÁLIE OD BARBARŮ
Beru-li v úvahu všechno, o čem jsem výše hovořil, a sám v duchu přemýšlím, jsou-li dnes v Itálii podmínky, v nichž by se mohl proslavit nový vladař, a naskýtá-li se schopnému a prozíravému muži příležitost, které by se mohl chopit pro vlastní slávu a pro blaho všech obyvatel této země, mluví dnes podle mého mínění tolik důvodů ve prospěch nového vladaře, že opravdu nevím, která jiná doba by mohla být pro něj vhodnější. Jestliže synové Izraele musili trpět jako otroci v Egyptě, měla-li se osvědčit Mojžíšova zdatnost, Peršané žít pod útlakem Médů, měla-li se uplatnit velikost Kýrova ducha, Athéňané rozptýlení, měla-li vyniknout znamenitost Théseova, stejně tak v dnešní době, aby se mohly projevit vynikající vlastnosti italského ducha, musila se Itálie octnout tam, kde teď je, zotročenější než Židé, ujařmena víc než Peršané, rozštěpena víc než Athéňané, bez vůdce, rozháraná, poražená, oloupená, zbídačelá a zpustošená, neušetřená žádnou z lidských běd.
A třebaže se občas vyskytl muž budící zásvit naděje, že právě on byl Bohem vyvolen k vykoupení Itálie,1 viděli jsme později, jak byl v plném rozletu svého snažení zaskočen osudem. Naše země leží tu nadále jako ve mdlobách a čeká, kdo vyhojí její bolesti, kdo učiní přítrž drancování a plenění, kdo vyléčí rány proměněné dlouhým časem v hnisavé boláky. Vidíme ji, jak prosí Boha, aby jí seslal muže, jenž by ji vykoupil z těch barbarských ukrutností a křivd. Vidíme, jak je plna ochoty a odhodlání jít za jakýmkoli praporem, jen kdyby se našel, kdo by jej zvedl.
I když výše uvedení byli lidé výjimeční a nevšední, byli to nicméně lidé a nikdo z nich neměl tak vhodnou příležitost, jaká se naskýtá dnes. Jejich cíl nebyl spravedlivější, ani jim Bůh nebyl příznivěji nakloněn. Je zde dokonalé ospravedlnění: „Spravedlivou válku vedou, kdo nemají jiné volby, posvěceny jsou zbraně, kde v nic než ve zbraně nelze doufat.“2 Je zde nesmírné odhodlání. A kde je velké odhodlání, nemůže být velká nesnáz.
Není divu, že pohasla vojenská zdatnost. Příčinu nutno spatřovat v tom, že politické uspořádání nebylo dobré a že se nenašel nikdo, kdo by se dovedl postarat o lepší.
Nic tak neproslaví nově se vyšinuvšího muže, jako zavede-li nové zákony a nový pořádek. Jsou-li pevně podložené a svědčí-li o velkorysosti, zjednají mu vážnost a obdiv.
Všechno pochází z neschopnosti vůdců. Nikdo neposlouchá ty, kdo něco dovedou, každý má sám mnoho rozumu, a dosud se žádný nedokázal ani schopnostmi, ani štěstím prosadit tak, aby se mu ostatní podrobili.
Je nezbytné mít v pohotovosti takovou armádu, abychom se s pravou italskou zmužilostí uhájili vnějším nepřátelům.
Tato příležitost by tedy neměla zůstat nevyužita, aby se Itálie po tak dlouhé době dočkala vykupitele. Nelze vylíčit, s jakou láskou by byl vítán ve všech krajích, které trpěly pod cizími nájezdy, s jakou žízní po pomstě, s jak neochvějnou věrností, s jakým vděkem a s kolika slzami. Které brány by se před ním uzavřely? Kdo by mu odepřel poslušnost? U koho by vzbudil závist? Kdo by mu nevzdal čest? Nadvláda cizinců se už hnusí všem.
Proti zuřivosti ctnost
zvedne zbraň a brzy pokoří ji zcela.
Vždyť dávných reků zmužilost
v italských srdcích dosud nezemřela.3
ŽIVOT CASTRUCCIA CASTRACANIHO Z LUKKY
Říkával, že Bůh miluje lidi silné, protože vidíme, že vždycky nemohoucí trestá mocnými.
Když ho někdo pomlouval, že žije příliš nádherně, řekl Castruccio: „Kdyby to byla neřest, nepořádaly by se tak nádherné slavnosti na počest našich svatých.“
Za plavby po moři přepadla jeho loď nebezpečná bouře a Castruccio se velice vzrušil. Jeden z lidí, kteří byli s ním, ho napadl, že je strašpytel, kdežto on prý se nebojí ničeho. Castruccio mu řekl, že se tomu nediví, protože každý cení svoji duši podle toho, zač stojí.
Když se kdosi chlubil, že přečetl mnoho věcí, řekl Castruccio: „Líp by udělal, kdyby se chlubil tím, kolik jich podržel v hlavě.“
Když se kdosi chlubil, že se neopije, ani když pije hodně, řekl: „Totéž dělá vůl.“
Jednou ho pozval na večeři Taddeo Bernardi, nadmíru bohatý a nádherymilovný muž z Lukky. Když přišel do domu, ukazoval mu Taddeo místnost, celou vyzdobenou závěsy a s podlahou z vybraných kamenů, které představovaly v různých barvách různě provedené květy, listoví a podobnou zeleň. Castruccio si nashromáždil v ústech hodně slin a všecko plivl Taddeovi do obličeje. Když to Taddea pobouřilo, řekl Castruccio: „Já jsem nevěděl, kam si mám odplivnout, abych se tě dotkl méně.“
Podobný člověk ho jednou znudil dlouhou řečí a nakonec řekl: „Možná že jsem vás unavil přílišným mluvením.“ – „Vůbec ne,“ odpověděl, „protože jsem neslyšel, co jsi povídal.“
Jednomu závistivci, který se smál, řekl: „Směješ se, protože se máš dobře, nebo protože se někdo jiný má špatně?“
Když viděl, že jeden člověk si dal napsat na svůj dům latinskými literami, aby jej Bůh ochránil ode všeho zlého, řekl: „To by nesměl chodit dovnitř.“
ÚVAHY O UMĚNÍ VÁLEČNÉM
Ti, kdo se uchytí v námezdném vojsku, nejenže okamžitě mění oblečení, ale zároveň s tím i zvyky, mravy, mluvu. Jsou zřejmě přesvědčeni, že se nehodí zabíjet v obyčejných šatech a že civilní způsoby a oděv jsou znaky zženštilosti. Knírem, nadávkami a kletbami chtějí budit hrůzu.
Všechno, co koná spořádaná společnost pro blaho lidí a co se udržuje před bohem a zákony, by bylo marné a zbytečné, kdyby nebylo chráněno proti útoku zvenčí. Sebelépe uspořádaná společnost bez záštity armády by na tom byla stejně jako vznosný a výstavný palác, vyzdobený drahokamy a zlatem, avšak neopatřený střechou, jež by všechnu tu nádheru chránila před deštěm.
Dnešní lidé by udělali líp, kdyby si jako jejich předkové brali příklad z velkorysých a zmužilých činů minulých generací, z otevřenosti, která jim byla vlastní, tedy z příkladů dobrých, a ne z malicherností a zženštilých libůstek odjinud převzatých a zkompromitovaných.
Mravy minulosti se nedají volně přesadit do jiné doby. Člověk, který se narodí v době pokleslých mravů a změkčilosti, se stane u ostatních terčem posměchu a pohrdání, umane-li si, že se bude vymykat obecnému obyčeji. Diogenés se procházel nahý v horku, v zimě, a všichni ho měli za blázna. Stejně tak člověk, který by živil své děti syrovou stravou, nutil je spát pod širým nebem, chodit naboso a s nepokrytou hlavou, koupat se v ledové vodě, aby přivykaly drsnému životu a tak se naučily méně lpět na životě a méně se bát smrti, by ostatním dozajista připadal jako divoké zvíře, ne jako člověk.
Nebylo by pro nás nijak těžké následovat římské ctnosti. Zamyslíme-li se totiž nad principy života Římanů, nad zákony a uspořádáním jejich republiky, objevíme mnohé, co by náš dnešní svět mohl s úspěchem převzít. A které jsou ony chvályhodné principy antických národů? Vážit si a odměňovat ctnosti, nepohrdat chudobou, ctít vojenský stav a zajistit potřebnou disciplínu, mít občany k tomu, aby žili ve shodě a jako rovný s rovným, nadřadit obecný zájem soukromému. Nemyslím, že jsou to vlastnosti už překonané a dnes neuskutečnitelné. Na jejich znovuuvedení do života bychom museli jen najít patřičné prostředky. Je v nich tolik ušlechtilosti, že by nebylo těžké nadchnout pro ně každého průměrně nadaného člověka, a tolik praktičnosti a užitečnosti jako v těch starých stromech, v jejichž stínu se tak dobře povídá.
Válka demoralizuje. Což může zůstat počestným občanem ten, kdo v poli válečném se musí proměnit v proradnou šelmu a šejdíře, aby uhájil holý život? A musí-li se člověk řídit takovými motivy jednání, nemůže to nepokřivit jeho charakter, žene ho to k loupení, násilí, vraždění, až je mu nakonec jedno, na kom se toho dopouští.
Může-li někdo žít z vojenského řemesla, i když se neválčí, ukazuje to na zkaženost doby a mravů a rozklad ve společnosti. Pokud jde o plat, na to otevřeně říkám, je to důsledek prohnilosti řádu, neboť moudrá republika ani rozumný král nebude pro nic za nic někomu dávat žold.
Musím milovat mír, ale zároveň musím umět bojovat.
Způsob života dnes, vlivem křesťanství, nezná dřívějších krajností, kdy porážka znamenala buď smrt, otroctví či chudobu. Ze strachu před těmito konci se lidé usilovně cvičili ve válečném umění a hleděli se vyznamenávat. Dnes tento strach z větší části pominul, protože z poražených je zabit jen málokterý, v zajetí také nikdo dlouho nepobude, protože vítězové si dnes na zajatce nepotrpí, a pokud jde o majetek, daleko větším zlem pro dnešního člověka jsou daně.
Jak byste chtěl zavést do života nájemného vojska některé z antických zásad? Copak lze do jeho zlenivělých rukou vnutit motyku, jeho hřbet obtížit větším nákladem, jeho nohy a celé tělo zkoušet nezvyklými fyzickými strázněmi? Vždyť jsou to změkčilé tlupy, které se bez hazardu a bez ženských neobejdou ani den a o poslušnosti a úctě nemají ani potuchy. Jak mohu žádat mravnost a ideály od někoho, kdo neví, co to je? Jak byste chtěl vtisknout tvar takové rozměklé, beztvaré hmotě, podobné tekutému bahnu? Ani nejgeniálnější sochař nedokáže vytesat krásnou sochu ze špatně opracovaného kusu mramoru, nebo lépe z čerstvě vylomeného balvanu.
Italové nikdy neměli dobré a moudré panovníky, od nichž by se něčemu pozitivnímu přiučili. Naši páni uměli jen vymýšlet vtipné odpovědi, psát krásné dopisy, vypínat se nad druhé a neuváženě se chvástat, ověšovat se drahokamy a zlatem, jíst a spát s větším přepychem než ti druzí, dopřávat si rozkoší a radovánek, obratně snovat intriky a bonmoty dokazovat svůj ostrovtip, a hlavně dřít ze svých poddaných kůži, aby měli kde brát na svůj nákladný způsob života. U nás se nikdy nepovyšovalo za zásluhy o vlast, ale za výhody pro sebe, pohrdalo se pravdou a upřímností, a dopřávalo se sluchu prázdným lichotníkům. Tak panovníci šířili nákazu po celé zemi, až pronikla do každé chalupy, a přitom si ani nevšimli, že se pozvolna stávají tučnou kořistí pro kteréhokoli útočníka. Zde jsou kořeny velkých zmatků, zbabělých ústupů a nevysvětlitelných porážek.
Leckterým velkým postavám starověku lze vyčítat přílišnou ambicióznost, ale rozhodně nikdy změkčilost a ochablost, které z člověka dělají třtinu větrem se klátící.
Kdo nehledá poučení v historii, neváží si své vlasti. A jestliže Itálie dokázala dospět cestou návratu ke starověkým zdrojům k tak vysokým metám, jak jsme toho svědky v poezii, malířství a sochařství, věřím, že se jí to může podařit i ve všech ostatních oblastech našeho života.
ROZPRAVY
o prvních deseti knihách Tita Livia
Úvodem
Lidé mají ve zvyku chválit staré zašlé časy a na současnost si naříkat. Je to způsobeno tím, že o minulosti se nikdy nemůžeme dozvědět úplnou pravdu. To, co době neslouží ke cti, zůstává obyčejně pod pokličkou, a naopak, co ji věnčí slávou, to z plna hrdla opěvuje – ať jde o vítěze, nebo o poražené, takže potomci obou znesvářených stran mají důvod vychvalovat dávné časy. Mimoto lidská nenávist je vyvolávána buď závistí nebo strachem, a protože minulosti se ani nemusíme bát, ani jí cokoli závidět, hledíme na ni zcela nekriticky.
Jinak je tomu s naší současností. Tu totiž dobře známe – nejen její dobré stránky, ale i ty, které se nám příčí – a proto máme sklon vidět ji v horším světle než minulost, i když stojí třeba v mnohém daleko výš. Nemám na mysli umění, z něhož nám zůstaly hmatatelné doklady a lidé na jeho kvalitě nemohou nic změnit, ale život a mravy lidí, na něž nemáme prakticky důkazy.
Na jedné straně tedy lidé z pochopitelných důvodů nekriticky vychvalují minulost, na straně druhé se však také v mnohém nemýlí, když ji stavějí nad naši přítomnost. Jestliže lidé ve spořádaném a prosperujícím státě reptají na současnost a oslavují minulost, pak očividně nemají pravdu, je-li jim však osudem přisouzeno prožít svůj život v době úpadku své země, pak nostalgické vzpomínky na minulost jsou jistotně na místě.
Naříkají-li si dnes Italové nebo Řekové na svou současnost, mají tedy stokrát pravdu, protože jejich minulost byla veliká a obdivuhodná, zatímco přítomnost se topí v bídě, potupě a porobě a vše se dusí v morálním bahně. Všechna neřest našeho světa je o to opovrženíhodnější, že se v ní válejí i lidé, kteří si činí nárok na neomylnost a na zbožňování všemi ostatními.
Nemýlím se však i já, když chci vyzvednout za vzor naší současnosti starý Řím? Nikoli – kontrast tehdejších prokazatelných výsledků a současná ubohost bijí do očí. Proto bych rád zachytil ve svých rozpravách všechno podstatné, co by bylo možné z minulosti oživit, aby dnešní, zejména mladí lidé věděli, kudy se mají do budoucna ubírat.
*
Ačkoli zavádění nových pravidel a myšlenek vždycky bylo pro lidskou přízemnost stejně riskantní jako prozkoumávání neznámých pevnin a moří, přesto jsem rozhodnut, hnán vrozeným pudem, na nikoho a na nic se neohlížet a jít nevyšlapanými cestami.
Nepřestávám žasnout, když vidím, jakou úctu prokazujeme slovy starověku, jak si lidé kupují za velké peníze úlomky z antických soch a vystavují je ve svých domech, stavěných v antickém stylu. Jsem smutný, když vidím, jak pouze z vnějšku obdivujeme, co vykonaly staré říše a republiky, králové, vévodové a zákonodárci, ale poučit se z jejich skutků nedokážeme.
Nenajde se vladař nebo republika, vévoda či vojevůdce, který by se řídil příkladem starých národů při zřizování republiky, při spravování státu, při vládě v říši, v organizaci vojska nebo ve vedení války, v zákonodárství nebo při rozšiřování území. Podle mého názoru příčina není jen v slabošství, k němuž dospělo lidstvo pod vlivem současného náboženství, ale spíš zahálka urozených, která zamořila mnoho zemí a měst křesťanského světa. Málo čteme o historii, a když už čteme, pak často vůbec nepochopíme pravý smysl jejích dějů.
Neumíme dát do souvislostí rozmanité děje a události, jež jsou v ní obsaženy, a nesnažíme se je následovat, protože nám to připadá obtížné, ba nemožné. Jako by se slunce, obloha, přírodní živly nebo lidé chovali dnes podle jiných zákonů než dříve, jako by lidská povaha byla uzpůsobena jinak než ve starověku. Rád bych na tento omyl upozornil, a proto jsem uznal za vhodné napsat o všech Liviových knihách, jež zub času nezničil, a popsat všechno, co ze starých i novějších událostí považuji za bezpodmínečně nutné k jejich lepšímu pochopení. Tak přinesu čtenářům svých úvah užitek z dobré znalosti historie, který nikdy není k zahození.
Historikové, zabývající se vývojem společnosti, se shodují v tom, že zákonodárce by měl všechny lidi bez výjimky předem považovat za špatné a počítat s jejich nejhoršími stránkami, protože jakmile se jim dostane příležitosti, okamžitě v nich převáží. Pokud špatnost není určitý čas vidět, pak se skrývá z nějaké nám utajené příčiny a my ji poznáváme teprve tehdy, až propukne. Odhalí ji čas, který také proto nazýváme otcem moudrosti.
Na začátku světa, když lidí bylo ještě málo, žili rozptýleni jako divá zvěř. Teprve s rostoucím počtem lidstva se objevila nutnost spojovat se ve větší celky, aby se mohly lépe bránit. Původně si vybíraly za svého vůdce nejsilnějšího a nejzdatnějšího jedince a tomu pak projevovaly úctu a poslušnost. S rostoucím uvědomováním si dobra a zla zavedli lidé zákony a stanovili tresty pro ty, kdo se proti nim provinili, a nestavěli si do čela nejsilnějšího, nýbrž nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího.
Později, když vládcové nastupovali na trůn nikoli podle kvality, ale podle dědičného práva, začali se od vzoru svých předků odklánět. Začali přezíravě hledět na statečné skutky a ctnosti ve víře, že jediným vládcovým údělem je hýřit a trumfovat druhé v přepychu a bezuzdnosti. Takový pán pak nutně upadl časem v nemilost a nenávist, z té se u něho zrodil strach a nezbylo mu než se odhodlat k protiútoku. Tak vznikly tyranie, ale i první vzpoury a spiknutí proti vladaři. Vedli je muži smělí, vynikající nad ostatní velkorysostí, šlechetností, bohatstvím, urozeností a nesmiřitelností k špatnému životu vladaře. Lid je ochotně následoval, a když vládce zbraní přemohl, přislíbil poslušnost svému osvoboditeli. Živá vzpomínka na nedávnou tyranii způsobila, že zpočátku žili podle zákonů, nad vlastní zájmy stavěli obecný prospěch a spravovali a udržovali soukromé i veřejné majetky se stejnou starostlivostí a péčí.
Jakmile však správa přešla na jejich syny, kteří už neměli zlou zkušenost otců a nepoznali vrtkavost Štěstěny, nechtěli se spokojit s občanskou rovností, propadli chamtivosti, ctižádosti a neřestem. Z aristokracie se vyvinula oligarchie, která už neměla žádný zájem o blaho pro všechny.
Netrvalo však dlouho a stihl je stejný osud jako tyrany. Lid se takové vlády brzy nasytil a vzal zavděk jakýmkoliv spojencem, který byl ochoten rozvrátit a zničit dosavadní vládu. Po pádu oligarchie už nikdo nechtěl ani slyšet o monarchii, protože vzpomínky na ni a na její příkoří byly ještě příliš čerstvé, a tak se zrodila demokracie, kdy už není u moci hrstka urozených nebo silný jedinec. A protože každá nová vládní forma zpočátku vzbuzuje naděje a jistou úctu, po nějaký čas se udržela.
Nikoli však nadlouho. Když vymřela generace, která ji vyvolala v život, zavládla brzy bezuzdnost, nevázanost, nedisciplinovanost a volnost mravů. Občané přestali respektovat jeden druhého i úřady. Každý si žil podle svého bez ohledu na ostatní. A tak když nastala chvíle nejvyšší nouze, navrátili se lidé na radu moudrého a klidného muže zase zpátky k monarchii, protože toužili skoncovat s nesnesitelnou anarchií. Monarchie pak opět dovedla společnost zákonitě k anarchii a v tomto začarovaném kruhu se dosud točí všechny státy na světě.
Jen málokterý stát dostává do vínku, ještě než udělá své první krůčky, smysluplnou a všestranně promyšlenou ústavu. Obvykle ji vydává teprve panovník, který má ve svých rukou veškerou moc. Je-li to muž na svém místě, jenž nechce sloužit sobě, ale veřejnému blahu, a nemyslí jen na přítomnost, ale i na budoucnost společné vlasti pro všechny, musí usilovat o to, aby veškerá moc byla jen v jeho rukou. Nelze odsoudit muže třeba i za krutý čin, jestliže ho vykonal ve prospěch teprve zakládaného státu nebo nově budovaného zřízení na sutinách starých pořádků. Jeho skutky jsou měřitelné jen výsledky jeho úsilí. A má-li takové, je ospravedlnění nasnadě. Jen násilí sloužící zkáze je odsouzeníhodné. Je-li však takový panovník vskutku moudrý a jeho úmysly tak vznešené, neměl by zanechat svou svrchovanou moc jako dědictví svým nástupcům. Lidé mají totiž spíš sklon ke zlu než k dobru a mohli by jí začít zneužívat. Ani základy státu, jež položil v podobě sebelepší ústavy, nejsou pak dost pevné na to, aby na jejich obranu stačil jeden jediný člověk. Odolají nepřízni času jen tehdy, pečuje-li o ně víc lidí společně. Nicméně rozhodovat v nejdůležitějších záležitostech musí opět jednotlivec, protože kolik lidí, tolik různých názorů.
Za lidi bezectné a hodné všeobecného opovržení jsou považováni zlehčovatelé ctnosti, vědění a umění, které život lidstva obohatily a posunuly jeho vývoj kupředu, tedy všichni ti přízemní cynici, tupci, nevzdělanci, poživační zahaleči, darebáci a neschopní ubožáci.
Kdo má jen trochu rozumu a zdravé morální základy, musí se s tímto žebříčkem hodnot ztotožnit. A přesto ve svých skutcích většinou, ať vědomě či nevědomě, oslněni prchavým leskem a falešnou gloriolou, následují mnozí spíše příkladů špatných než dobrých, místo uznání, klidu, bezpečnosti a nesmrtelné slávy raději volí tyranii a vydávají se napospas všeobecnému opovržení, nebezpečím, věčnému strachu a hanbě.
Panovníci a republiky musí ve svém vlastním zájmu dbát o zachování vážnosti náboženských kultů a obřadů. Není jasnějšího příznaku postupujícího úpadku než jejich znevažování.
Věštírny udržovaly lidstvo dlouhou dobu v pokorné úctě. Postupem času mocní tohoto světa víru v ně rozbili, podvod vyšel najevo, a teprve pak byli lidé ochotni opustit i vnější projevy a ustanovení s touto vírou spojené.
Kdo chce vytvořit pevný stát, lid svorný a ukázněný, musí tedy pečovat o neporušenost nosných pilířů náboženství, podporovat a posilovat vše, co náboženství prospívá, ať už v jeho pravdy sám věří, či ne.
A protože si právě takhle počínali všichni panovníci, zrodily se zčistajasna zázraky a víra v ně, a náboženství, i když jim třeba příliš pravdivosti nepřikládalo, je také nevyvracelo. Mocní tohoto světa se jimi oháněli bez ohledu na jejich pravost, protože s nimi rostla i jejich vlastní vážnost.
Každý skutku věřící člověk si musí myslet, že se neodvratně blíží konec světa a soudný den, když přikázání našeho náboženství a životní praxe dospěly do tak příkrého rozporu.
Děkujeme církvi a kněžím za to, že jsme zkažení a naše vlast že se nachází v naprostém úpadku. Sama církev ji vědomě udržuje v rozkolu a nesvornosti.
A že se Itálie dostala až tak daleko, že na ni neplatí autorita orgánů republiky ani panovníkova, za to vděčí právě a výhradně církvi. Ta si tu založila své sídlo a vykonává světskou moc, avšak nemá na jedné straně dostatek sil ani vážnosti, aby si podřídila celou zemi, a na druhé straně zas není tak slabá, aby se o svou světskou moc musela třást a volat si cizí mocnost na pomoc proti státům, jejichž moc v Itálii příliš zesílila.
V důsledku toho jsme nesvorní a slabí a jako každá snadná kořist k sobě vábíme všeliké uchvatitele. A to je dílo církve.
Národ, který delší dobu žije v monarchii a náhle se mu dostane svobody, se chová jako zvíře puštěné z klece. Stane se kořistí prvního lovce a znovu upadne do zajetí, protože neví, kde hledat potravu a jak ji vybojovat, nezná úkryty ani obranné manévry. Všemu je život v kleci odnaučil. A právě tak je tomu i s lidmi, takže zpravidla upadnou vzápětí do jha mnohem krutějšího než to, které ze sebe před nedávnem setřásli.
K základní nezkušenosti a neznalosti, jak bránit svou svobodu nebo v kterém okamžiku vést protiútok, přistupuje obvykle nejednotnost, protože v řadách osvobozeného národa bývá mnoho těch, kteří z tyranie tyli a nechtějí se se ztrátou svého postavení a majetku jen tak lehko smířit. Z toho vznikají třenice a nepořádky, které mohou vést až tak daleko jako v případě Brutova syna. Zatímco otec se zasloužil o vyhnání Tarquinia Superba a r. 509 př. n. l. se stal konzulem, syn se proti zájmům své vlasti účastnil spiknutí za návrat Tarquiniů, protože si údajně nemohl za nové vlády dovolit tolik, co v době království, a svobodu pro všechny považoval za své osobní otroctví. Brutovi staršímu tehdy nezbylo než dát syna popravit.
Naši současníci, ať už monarchové, či představitelé republik, kteří nemají vlastní ozbrojené síly, by se za to měli do hloubi duše stydět.
Otázka svobody je pro každý národ životně důležitá, zcela zásadní a je záležitostí všech.
Mnozí často volí, aby se vyhnuli krajním prostředkům, zlatou střední cestu. Ta je však ze všeho nejhorší, a nejenže pak nejsou v očích lidí ani zlí, ani dobří, ale hlavně výsledky jejich konání jsou polovičaté. Jakákoli polovičatost, nedůslednost – tak častá u lidí právě proto, že nikdo není úplně dobrý ani úplně špatný – je rovnou cestou k záhubě.
Příliš mnoho velkorysosti a nadmíru otevřená dlaň nevedou k ničemu dobrému, daleko menším zlem je opatrná nedůvěra a střídmost.
Jestliže někomu svěříme neomezenou moc, můžeme si být téměř jisti, že přinese jedovaté plody. Záleží však i na tom, jací jsou mužové, jimž je udělena. Svrchovaná moc, která se nemusí nikomu ze svých činů zodpovídat, je svou podstatou zhoubná a zkazí i mravně nejkřišťálovějšího, ať vzdělaného či prostého člověka.
Už dávní mudrcové objevili, že člověk těžko snáší ústrky, ale přílišného dobra že se také brzy nabaží, takže ve výsledku jsou účinky obojího totožné.
Příroda nás stvořila už takové, že vždycky toužíme po něčem víc, než můžeme dosáhnout, z toho se rodí nespokojenost s dosaženým a boj mezi lidmi i národy. Jedni se bojí o to, čeho už dosáhli, druzí hledí uchvátit něco navíc – a válka, která jedny povznese a druhé rozdrtí, je na spadnutí.
Nejhorší a nejčastější vlastností všech slabých republik je nerozhodnost. A když se náhodou stane, že se sjednotí na něčem účelném, pak to nikdy není výsledek svobodné úvahy, ale pokaždé za tím stojí nevyhnutelnost a tlak okolností.
Slabé republiky mají tendenci věčně kolísat mezi různými názory, nedokážou se na něčem rozumném dohodnout a jen holá nutnost, zpravidla tlak zvenčí, je dokáže přimět k opatřením účelným a prospěšným.
Přehlížíme-li lidské dějiny, vidíme, že tužby a cíle nejrůznějších národů se nemění a jsou si velice podobné. Jestliže tedy budeme pečlivě analyzovat minulost, můžeme v ní najít návod, jak si počínat v přítomnosti, a vyčíst z ní i prostředky, jakých bylo za podobných okolností použito. V naší době však na historii nikdo nedá, a i když se jí někdo zabývá, neumí v ní číst, takže tato studnice poučení zůstává nevyužitá.
Násilník musí být silnější než ten, na kom je násilí pácháno. Daleko bezpečněji sedí na svém trůně ti samovládcové, kteří se opírají o lid a nedbají boháčů, kterých je vždycky málo. Lid je síla.
Řekl Ferdinand Aragonský: „Lidé se někdy podobají malým dravým ptákům, kteří se slepě řítí za kořistí a nevšimnou si, že nad nimi číhá daleko větší dravec a čeká jen na vhodnou příležitost.“
Moc a peníze snadno pokazí i nejlepší lidi.
Tento rys lidské povahy musí mít především na paměti zákonodárci a krotit v zárodku choutky i ctižádosti občanů, a současně vláda země, která chce žít v klidu a stabilitě, musí bezpodmínečně dbát na to, aby nikdo nemohl počítat s tím, že může za určitých okolností uniknout trestu za přečin, či dokonce za zločin.
Dav bez vůdčí osobnosti nic neznamená. Jak říká Livius: „Ne že by lid neměl co odpovědět, ale neměl ústa, která by myšlenku vyslovila.“
Je neprozřetelné prozrazovat předem, co uděláme potom, až naše požadavky budou splněny. Nejprve se musíme všemi prostředky snažit docílit svého a budoucí záměry si nechat pro sebe. Stačí přece protivníka o zbraň požádat a nemusíme hned vyzvonit, že ho s ní chceme zabít. Na to je vždycky čas, až ji máme pevně v ruce.
Sebemenší porušení zákona je špatný příklad pro všechny občany a úplně nejhorší je, když ho nedodržují jeho představitelé. Panovník, který zákon obchází, sám sobě píše rozsudek smrti.
Státu je nebezpečná každá mohutnější a déle trvající vlna násilí. Jakmile se lidé začnou bát o život, hledají východisko a riskují i hlavu v pokusu o převrat.
O neměnné podstatě lidské povahy a o potřebě člověka ponižovat druhé, ale sám zůstat nedotknutelný –
Livius o tom píše: „A tak ve jménu svobody si jeden nárokoval právo utlačovat toho druhého.“
Je zcela lidské, že se člověk nejdřív hledí zbavit strachu o sebe sama, ale vzápětí začne nahánět hrůzu druhým, dotčeně se brání urážkám a ponížení, ale sotva se domůže svého práva, stejnou mincí oplácí druhým. Úmrtí mnoha republik na tento neduh potvrzují Sallustiova slova, jež vložil do úst Caesarovi: „Cesta do propasti bývá dlážděna samými nejlepšími úmysly.“
V republikánském zřízení, tak jako v kterémkoli jiném, usiluje člověk o výsadní postavení, aby byl nezranitelný, jak před spoluobčany, tak před úřady. Pro ten cíl shání okruh vlivných přátel a příznivců a užívá prostředků na první pohled zcela bezúhonných: např. podporuje slabé a chudé, chrání je před bohatými a mocnými apod. Žádný div, že si získá popularitu a úctu, protože lidé jsou velmi lehkověrní. A když pak jeho moc naroste tak, že na něho nemohou spoluobčané ani úřady, násilí už nic nespraví. Rázný zákrok většinou přivodí rychlou zkázu, a necháme-li situaci nerušený průběh, sami strkáme hlavu do chomoutu poroby na bůhvíjak dlouhou dobu, než nás osvobodí smrt samovládce nebo náhoda. Jestliže totiž někdo dosáhne tak vysokého a mimořádného postavení ve společnosti, že se ho bojí lidé i úřady, jen málokdo odolá vábení kroutit zákon podle svého a přinutit i druhé, aby jej vykládali podle jeho přání, v jeho prospěch a na úkor jiných.
Republika tedy musí vymyslet taková zákonná opatření na svou ochranu, aby se nikdo nemohl pod záminkou obecného dobra dopouštět špatností a aby nikdo nemohl soustředit ve svých rukou tolik moci, jež by se stala náhrobkem svobody.
Úsloví: „Jinak myslí na radnici, jinak jedná na ulici.“
Republika by nikdy neměla mít ve svém souboru zákonů takový, který by umožňoval menšině ochromit chod státního celku. Pro takový případ musí mít republika patřičné mocenské nástroje řízení. Alespoň takové, aby mohla vykonání jisté záležitosti někomu odejmout a jinému přidělit. Jinak je v trvalém nebezpečí chaosu a rozkladu.
Stojí za povšimnutí, jak snadno se široké vrstvy dají oklamat nadějí na hmotný prospěch a jsou pak ochotné vrhnout sebe i stát bez přemýšlení do záhuby, když se nenajde někdo moudrý a důvěryhodný, kdo uvede věci na pravou míru.
Psychologie davu je už taková, že hmotný prospěch ho okamžitě nadchne a zaslepí natolik, že si ani nevšimne nebezpečí za ním skrytého.
Nejrychlejší způsob, jak pohrobit republiku i sebe, jsou tedy impozantní, neuvážené velké plány, protože u lidu vždycky projdou a hrstka střízlivě uvažujících mužů nic proti tomu nezmůže.
Tam, kde jsou státy špatně spravovány, vládne mravní zkáza, nepořádky a labilita.
V Německu je domovem převážně statečnost a počestnost, města svědomitě zachovávají zákony a svou společenskou morálkou jsou tak silná, že si nikdo netroufá ohrožovat jejich svobodu. Když některé město potřebuje peníze na veřejné účely, vydá nařízení, že každý občan musí zaplatit jedno nebo dvě procenta z majetku, a každý přijde vhodit příslušnou částku do pokladnice. Nikdo už nikoho nemusí kontrolovat. Kdyby se nemohli spolehnout na poctivost obyvatel, jistě by si už byli vymysleli nějaký jiný způsob vybírání daní.
Jak si vysvětlit, že právě u Němců nacházíme dnes tak výjimečnou poctivost? Především Němci nikdy zvlášť neobchodovali se sousedy, na pokrytí jejich potřeb jim stačily vlastní zdroje, a tak nebezpečí špatného vlivu bylo omezeno na minimum – španělské, italské a francouzské mravy k nim nepronikaly. Za druhé tato města nemají šlechtu a panuje zde rovnost.
Koho nazývám šlechticem? Člověka, který žije zahálčivým způsobem v hojnosti z výnosu svého majetku, na němž však nepřeloží stéblo stéblem. Takoví lidé jsou zhoubou pro každou republiku a pro každý stát. A když kromě toho vlastní ještě hrad a poddané, jsou ze všech nejhorší. Tato vrstva je nejzarytějším nepřítelem občanské pospolitosti a občanských svobod. Republika se může vytvořit jen za předpokladu, že rozpráší šlechtu.
Organizovaný jednotný lid je obrovská síla, zatímco dav je slabý.
Titus Livius o tom říká: „Ačkoliv Římané jako celek byli zprvu urputní, potom se ze strachu – jako jednotlivci – přece jen podřídili.“
Tento výrok přesně postihuje povahu lidí. Skryti v davu jsou nadmíru srdnatí, zejména pokud jde o slova, ale jakmile jim začne hrozit postih, nevěří jeden druhému a pokorně uposlechnou příkazů a zákonů.
Pro politika z toho plyne poučení, že ve spořádaném státě si nemusí příliš lámat hlavu s momentálními náladami a výroky lidu, ale v kritických situacích, kdy všeobecné zábrany povolují, musí najít taková opatření, s jejichž pomocí by ho ke kázni donutil.
Nebezpečné občanské bouře vznikají jako důsledek nesouhlasu s omezováním občanských svobod nebo po svržení oblíbeného panovníka, zejména zůstal-li naživu. V takových případech výbuch lidového odporu bývá strašný a lze jej zkrotit jen násilnými prostředky. Nepokoje z jiných příčin nebývají tak zlé, zejména nemá-li povstání svého konkrétního vůdce. Živelný projev rozběsněného davu sice bývá strašný a ničivý, ale bez vůdčí osobnosti většinou časově omezený. Mají-li se vládní činitelé kde ukrýt pro první chvíle, mohou počítat s tím, že horké hlavy zchladnou, dav se rozpadne na jednotlivce a každý začne horečně přemýšlet, jak se zachránit před následky a budoucími represemi.
Jak Livius, tak i jiní historikové tvrdí, že dav je samolibý a vrtkavý. V minulosti najdeme nejeden příklad, jak byl panovník zaživa nenáviděn a posléze připraven o život, ale po smrti byl pak stejně náruživě oplakáván. Jeden kronikář říká: „Je v povaze davu buď pokorně sloužit, nebo nadutě diktovat svou vůli.“
Obávám se, že to, co připisují jako vlastnost davu, můžeme stejně dobře pozorovat u jednotlivců.
Povaha davu není o nic horší než povaha panovníků.
Odmítám proto vžitý názor, že lid je nestálý, vrtkavý a nevděčný, a tvrdím, že jsou to spíš vlastnosti vládců než lidu.
Pokud jde o smlouvy vynucené, mohu s klidem říci, že je nedodržovaly ani republiky, ani panovníci. Hrozí-li z dodržení slova nebezpečí nebo zánik, nedodrží je nikdo.
Taktiku při dobývání cizích území volili Římané podle obecného základního pravidla: vždycky předem vyhledali v zemi potencionální spojence mezi tamními nespokojenci a s jejich pomocí pak upevňovali své postavení a vládu v zemi. Kdo se této zásady přidrží, nemůže prodělat.
Proč starověké lidstvo milovalo svobodu víc než národy moderní? Domnívám se, že příčiny tkví v rozdílné výchově tehdejší a dnešní. Křesťanství nás učí pohrdat světskými poctami a hodnostmi, pohané si jich však nade vše vážili, považovali je za smysl života, a proto byli tak udatní a bojovní. Antická náboženství měla za světce vojevůdce a panovníky, naše náboženství muže ducha, a ne činu. Pro nás je nejvyšší ctností pokora, sebezapření a pohrdání světskými poctami, pro tehdejší lidi byla ideálem smělost ducha, tělesná síla a zdatnost. Křesťanství žádá sílu jen na to, aby člověk snášel trýzeň, trápení a útlak. Tak se postupem času z nás stali slaboši, snadná kořist zločinců a ti nás beztrestně sužují, protože za vidinu posmrtného ráje obětujeme pokorně svou lidskou důstojnost. V pochybené výchově od kolébky do dospělosti je prapříčina dnešního jevu, že lidé trpně nesou nesvobodu.
Zakladatel spartského státu Lykúrgos se domníval, že jeho zákony by pod přílivem cizinců vzaly za své, a proto zamezil přistěhovalectví, zakázal sňatky s cizinci, nedovolil ani styky občanů s nimi, zavedl ve státě měnu z kůže, aby cizinci neměli zájem o obchod se Sparťany a chuť provozovat tam jakékoli řemeslo.
Zrod každého nového náboženství následuje po čase snaha vymýtit starou víru a tím upevnit vlastní existenci. Všimněme si jen, jak nemilosrdně zacházelo křesťanství s pohanstvím, jak do základů bořilo jeho obyčeje, obřady a památky. Svatý Řehoř a další cílevědomě vymazávali všechny upomínky na antický svět, pálili díla básníků a historiků, ničili obrazy a sochy. Jestliže se jim to přece jen zcela nepodařilo, pak jen díky tomu, že i církev se dorozumívala latinským jazykem. Kdyby se byla mohla uchýlit k jazyku jinému, nebyla by po starověku zůstala ani stopa.
Za dobu lidské existence se náboženství musela mnohokrát změnit, ale nemáme o tom dochované seriózní zprávy, protože lidé pokaždé všechno důkladně zničili. Občasné nálezy jsou němými svědky dávných dob, ale protože je jich tak málo, nikdo jim nedává víru a dohady kolem nich se právem považují za fantazie.
Co svět světem stojí, sužovaly člověka živelné katastrofy a pohromy. Písemné památky se o nich zmiňují. Příroda, podobně jako lidské tělo, sama v určitém okamžiku sáhne k drastickému kroku, aby se zbavila nahromaděných, přebytečných, jedovatých látek, a touto sebeočistou se vlastně spasí. Jakmile na některém konci světa dojde k přemnožení a lidé nemají co do úst ani kam se přemístit, protože celé okolí je na tom stejně, pomůže si příroda hromadnou katastrofou. Ty, co ji přežijí, pak čekají lepší životní podmínky a na určitý čas i lidštější svět, protože je prožitá hrůza srazila do prachu a chápou ji jako trest za své viny.
Žádná věrnost není bez hranic, ve chvíli vlastního ohrožení každá vezme zasvé.
Vyšvihnout se z ničeho k moci je téměř vyloučeno bez násilí a podvodu. Xenofón poukazuje ve svém díle „O Kýrově vychování“ na nevyhnutelnou zběhlost v klamání druhých, chceme-li dosáhnout nejvyšších met.
Kloním se ke Xenofóntovu názoru, že bez přetvářky, jen vlastními kvalitami, se vskutku nedá nejvyšších hodností dosáhnout. A jestliže to přiznáme jako nutné zlo panovníkům, ani republiky nemohou jednat jinak.
Na hrubý pytel patří jen hrubá záplata.
Zdrženlivost a skromnost vůči zpupnému člověku či národu nikdy není na místě. Kdo ustupuje ze strachu před bojem, stejně se boji nevyhne, protože s jídlem roste chuť a zbabělost dodává druhé straně drzosti.
Ozbrojené musí být srdce, nejen končetiny. Bez končetin může být organismus koneckonců živ, bez srdce nikoliv.
Čas působí zhoubně. I lékaři říkají o lidském těle: Každým prožitým dnem se rodí něco, co si žádá léčbu.
Musel přijít náraz zvenčí, aby Řím poznal, že porušování zákonů může vést i k zániku jeho svobody, a aby prohlédl skutečnou hodnotu svých význačných občanů.
Touha po moci je jedna z nejsilnějších vášní, ovládá rozum i srdce a potlačí i tak silné city, jako je láska k rodičům či dětem.
Bereš-li komu statky, dej pozor, aby mu nezůstal v ruce nůž.
Juvenalis říká: „Jen málo tyranů přirozenou sejde smrtí.“
Je stejně nebezpečné dát svobodu lidu zvyklému žít v otroctví, jako ji brát lidu svobodnému.
I jednotlivec si může poradit s přesilou silnějších soupeřů a dá se často mnohem víc pořídit s jednotlivcem než s větším počtem lidí. Jednotlivec má větší prostor pro manévrování, může narušit jednotu nepřátel a tím je oslabit.
Jednotlivec ani stát tedy nemusí nutně skončit prohrou ani proti velké přesile, znají-li způsob, jak rozdělit nepřátelský blok.
Země a národy, které se nezalekly a dovedly se do posledního dechu bránit složitým válečným strojům a přesile, leckdy dobrovolně ustoupily, když narazily na lidskost a milosrdenství.
Ve faktu popravy je něco drtivého a konečného. Naše republiky se jich však štítí a ve své slabosti nerady sahají ke krajním prostředkům. Ale ani suverénní panovníci v dnešní době nedokážou rozhodnout na úrovni situace. Moderní lidé jsou slabí v důsledku špatné výchovy a malé vzdělanosti. Nad skutky starověku ohrnují nos, nebo je mají za neuskutečnitelný přežitek.
Národ je zrcadlem své vlády. Všechny nedostatky a hříchy v zemi jsou výsledkem její slabosti, nedbalosti nebo nepoctivosti.
Dokud papež Alexandr VI. nesmetl pány vládnoucí v Romani, byla pelechem lotrovství. Vraždilo se tam a loupilo bez ustání. Neprávem se to však svalovalo na tamní lid. Byl jen věrným obrazem svého pána, který vydával zákony, aby je vzápětí bezostyšně porušoval, viníky netrestal jinak než pokutami, jimiž si cpal kapsy, a zasáhl většinou až tehdy, když mu situace začala přerůstat přes hlavu, a hlavně když začínala škodit jemu samému. Lidé chudli, ale chtěli si žít stejně dobře jako panstvo, a proto loupili a bezohledně se hojili zase na slabších, než byli sami. Jaká vláda, takový národ.
Náš Lorenzo Medicejský říká v jiných souvislostech totéž: „Jaký pán, takový lid. Lidé vždy a všude vzhlížejí nahoru a odtamtud si berou vzor.“
Je třeba nejprve zbořit stěnu závisti, chceme-li něco užitečného vykonat. Závistivci nedbají, že by sami nedokázali něco velkého realizovat, a obětují třeba i vlast, aby v tom zabránili schopnějšímu. Někdy překážku závisti odstraní mimořádné události samy. Pud sebezáchovy ji zatlačí do pozadí a lidé jdou dobrovolně za tím, kdo je může zachránit.
V líčení mimořádných Camillových kvalit vkládá mu Livius do úst tuto větu: „Úřad diktátora mi na sebevědomí nepřidal, vyhnanství neubralo.“ Na tom chtěl historik dokázat, že skutečná osobnost se v proměnách času nemění, zůstává sama sebou, ať ji vlna vynese na sám vrchol, nebo naopak smete. U slabochů je tomu právě naopak. Přivrácená tvář Štěstěny je dělá samolibými, tvrdými a připisují si ctnosti, jimiž nikdy neoplývali. Odvrátí-li se od nich štěstí, změní se ve zbabělce a podlce, při prvním nezdaru berou do zaječích a ani se nepokusí o obranu.
Tyto charakteristické rysy nejsou vlastní jen lidem, ale i republikám. Římská byla silná, ani jeden neúspěch ji nezlomil a štěstí z ní neudělalo duhovou, leč prázdnou bublinu.
Je-li řád života a výchova lidí slabá, jsou jedinci i celky jako třtiny ve větru, a vyvstanou-li náhle kritické situace, ani nový Hannibal s nimi nic nezmůže.
Pověrčivost pravou statečností neotřese, jak vidíme z výroku diktátora k veliteli jezdectva: „Nepřátelé spoléhají na štěstí, ty však důvěřuj zbraním a udatnosti svých vojáků a zaútoč přímo do středu jejich šiků!“
Svou vlast máme bránit za jakoukoliv cenu a všemi dostupnými prostředky. Neboť když jde o život nebo smrt rodné země, všechny normy běžné morálky musí jít stranou a musíme udělat cokoli, jen abychom zachovali její nezávislost a svobodu.
Vynucené úmluvy sjednané jednotlivcem nejsou pro stát závazné. Mnozí vládci jdou ještě dál, a zanikne-li původní příčina jejich slibu, své slovo prostě nedodrží.
Když se Samnité vzbouřili proti Římu, jejich vrchní velitel přednesl tuto pamětihodnou řeč: „Vzbouřili jsme se proto, že pro svobodný národ je mír v porobě horší než válka.“
MANDRAGORA
PÍSEŇ PASTÝŘŮ A NYMF
Jsme na tom světě krátce
a tisíc plahočení
kdekomu dává život, živoření –
a proto my svůj věk
chcem žít a užít podle svého přání.
Kdo radostí se zřek
a trápí se a trudí do skonání,
klam světa nezná ani,
neví, co zel v něm čeká,
co příhod k smíchu, k pláči
se stále tlačí všade na člověka.
Že chcem z těch trampot ven,
my život v ústraní si vyvolili.
PROLOG
Komedii se Mandragora říká.
Autor sic valnou slávou nevyniká.
Odměnou čeká jen, že hanu kydat,
hihňat se kdekdo bude
a jazykem zle představení zřídí.
Než kasá-li se někdo na básníka,
že do vlasů mu vjede,
a strach chce pouštět, do kouta ho hnát –
tak pozor! Co se vyřídilky týká,
ta jemu taky jede
a jazyk uměl nejdřív užívat.
Z toho nám právě pramení ta bída,
že už se ve všem všude
dnes dávným ctnostem odrodili lidi:
Prahnoucí milenec,
doktor – hňup učiněný,
mnich – neřád povedený,
příživník, v kterém žilky dobré není,
ať poslouží vám dneska k vyražení!
*
MIKULA TRHLOTA
Včera jsem si promluvil s pár doktory. Jeden říká, že musím ke svatému Filipu, druhý mě posílá do Tramtárie a třetí, abych prý šel do Paďous. A tak se mi zdá, že je mezi nimi pěkných pár hejlů. Mezi námi, tihle doktoři od mediciny sami nevědí, co packají.
LIGUR
Na mou duši, většího hlupáka nenajdeš pod sluncem. A jak mu štěstí přálo! Peněz má jak želez.
SYR
Být všichni doktoři ze stejného těsta, utek nám už dávno všechen rozum vandrem.4 Jen pořád nevím, co mají za lubem a kam tím podfukem míří. Ale tuhle jde doktor – a s nočníkem v ruce. Prask by z něho člověk smíchy, z hejla!
Píseň
Blaze bláznům, sám to každý vidí –
trulant všemu věří, vším se řídí,
nehoní ho ctižádost,
starost nerozhází,
pranic, z čeho strach a zlost,
mrzutost jen vzchází.
MIKULA TRHLOTA
Ta ti bývala mírňoučká, že jí nebylo rovno. Ale jednou jí jedna sousedka řekla, když prý složí slib, že vyslechne čtyřicet jitřních v klášteře u Panenky Marie, že určitě přijde do jiného stavu. Ona ho složila a byla tam asi dvacetkrát. A abys věděl, jeden z těch fráterníků za ní začal dolézat, až řekla, že už se tam víckrát neukáže. To je pak těžká věc, když lidi, co by nám měli jít příkladem, jsou takováhle čeládka. Nemám pravdu?
LIGUR
U všech rohatých, jestli nemáte pravdu! Tihle mniši jsou rošťáci všemi mastmi mazaní a není divu, protože znají jak naše hříchy, tak ty svoje.
LIGUR
Člověk, co proleží celý den v knihách, rozumí sic těm lejstrům, ale nevyzná se, jak to v světě chodí.
FRÁTER TIMOTEJ
Připadám si jak ve zvěřinci. Mám co dělat s jedním bláznem a jedním hluchým. Ale jestli cinkají tvrdým na dřevo, tím víc z nich budu mít.
FRÁTER TIMOTEJ
Ženy mají všecky krátký rozum. Jak ze sebe některá dokáže vypravit rozumné slovo – to s tím hned nadělá! Mezi slepými je jednooký králem.
KALLIMACH
Taková úzkost mě svírá! Ach věru, štěstí a příroda drží naše účty v rovnováze: nikdy ti neudělají nic dobrého, aby proti tomu nevyvstalo hned něco zlého. Čím víc vzrostly mé naděje, tím víc vzrostla má bázeň. Já ubožák! Což mohu vůbec žít v takovém trápení, zkrušený uprostřed tolika obav a tolika nadějí? Jsem loď, zmítaná dvěma protichůdnými větry: tím větší strach, čím blíž je k přístavu. Běda mi, nikde nenacházím klid. Tolikrát zkouším ovládnout se, vyčítám si tu zaslepenost a říkám si: Co to vyvádíš? Zbláznil ses? Když toho dosáhneš, co pak? Poznáš svůj omyl, budeš litovat té námahy a myšlenek, kterými ses zanášel. Jako bys to neznal: jak málo dobrého nakonec najde člověk v tom, po čem prahne, porovná-li to tím, co všecko doufal najít! A s druhé strany: co horšího se mi může stát, než že umřu a půjdu do pekel. Ale co jiných už umřelo – a kolik je v pekle výtečných lidí! Tak nač by ses ty styděl odebrat se tam taky. Obrať se čelem k svému osudu: buď se zlu vyhni – a nemůžeš-li se mu vyhnout, nes je jako muž. Nepokořuj se, neponižuj se jako žena. A takhle si dláždím cestu nejlepšími předsevzetími. Ale dlouho mi to stejně nevydrží.
KALLIMACH
Ach Bože, čím jsem si zasloužil tolik darů! Umřu z toho radostí.
LIGUR
To jsou mi lidi! Hned z radosti a hned zas ze žalosti, mermomocí by pořád chtěl umřít.
KALLIMACH
Ach, tihle fráteři – když znáš jednoho, znáš je všecky.
FRÁTER TIMOTEJ
Svatá pravda je to, že špatná společnost přivádí člověka na šibenici. A příliš často upadneš do neštěstí jak za to, žes vtělená laskavost a dobrota, tak za to, žes vtělená hanebnost. Bůh je můj svědek, v životě mě nenapadlo nikomu přeložit stéblo křížem. A teď strčím do nepravosti prst, pak jí podám ruku a už jsem v ní celý. Jedinou útěchu mám v tom, že když je do něčeho namočeno moc lidí, nevymáchá se v tom nakonec žádný.
BELFAGOR
Pluto5 vyšle arciďábla Belfagora na tento svět a uloží mu za povinnost, aby se oženil; stane se, Belfagor si vezme ženu; a nemoha snést její zpupnost, dá radši přednost návratu do pekel, než aby se s ní znovu svázal.
Nesčetné duše oněch ubohých smrtelníků, kteří zemřeli v nemilosti Boží, cestou do pekel všecky – nebo většina z nich – nenaříkaly na nic jiného, než že se oženily, to že je přivedlo do takového neštěstí.
Belfagor šel na svět a vjel do Florencie. Vybral si to město za sídlo přede všemi ostatními, protože se mu zdálo, že tu ještě nejspíše snesou takové, co si vydělávají na živobytí lichvou.6
Neboť podle zákona, jenž se na něho vztahoval od odchodu z pekla, podléhal všem lidským náruživostem. Brzo se mu zalíbilo ve světských poctách a slávě, měl rád, když ho lidé vynášeli, a dělal si pro to nemalé výlohy.
DOSLOV
Koncepce dvojí morálky: morálky soukromé a morálky moci, vedla k tomu, že Machiavelli byl označen za cynika a na dlouhou dobu vyvržen z tzv. slušné společnosti jako příklad amorality. Ve skutečnosti jeho „virtus“ (ctnost) vyžaduje na člověku jistý heroismus, který nejenže dovede překonávat překážky, ale jimi roste.
Zdeněk Kalista, 1969
Machiavelliho dílo bylo po celá staletí předmětem sporů a útoků z nejrůznějších hledisek. Jezuité ho napadali, že chce z církve udělat služku státu (zatímco oni sledovali pravý opak, podrobení státu církvi a církev sobě samým), a dosáhli toho, že papež Pavel IV. dal jeho spisy na Index. Kardinál Reginaldo Polo napsal, že jeho dílo „je psáno rukou ďáblovou“, španělský jezuita Ribadeneira zas bouřil, že „pekelný oheň politiků a machiavellistů se šíří dále“, a jiný vlašský jezuita nazval Machiavelliho dokonce hlupákem. Různí státníci se pohoršovali nad jeho cynismem a nemorálností a veřejně se k němu sice nehlásili, ale o to pilněji ho vskrytu studovali (jakož činí dodnes – poznámka Misantropova).
NAŠE VOJSKO, 1986
Snad každý alespoň průměrně vzdělaný a kulturou poznamenaný člověk zná jméno Niccola Machiavelliho a od jeho jména odvozený pojem zvaný „machiavellismus“, jakožto bezohlednou metodu politického úskoku a násilí bez zřetele k mravním zásadám. Kdo si však vskutku přečte jeho dílo, bude jistě překvapen, že všechno je zase úplně jinak, než nám říkají. Nikdo mu už zřejmě nikdy neodpustí, že hlásal základní tvrdé pravdy, totiž že člověk je špatný, že křesťanství jej změkčuje až do neschopnosti bránit se nepřátelům, že má se řídit zákony přírody a ne zákony božími, že vládcové jsou nabubřelí hlupáci, kteří umějí dobře leda tak vybírat čím dál vyšší daně, a že vlastenectví je nejušlechtilejší ctností – to vlastenectví, jež mimo jiné začíná a končí láskou k rodné řeči: „Jsem toho názoru, že nejvíc chvály si zaslouží řeč, která potřebuje nejméně cizích příměsků. A jsem také toho názoru, že mnohé věci nejsou krásné, napíšete-li je bez nejosobitějších rodných slov a obratů.“
MISANTROP, 2016
Jméno Niccola Machiavelliho se stalo zlopověstným jménem kulturních dějin. I ti, kdo nečetli jediný řádek z děl slavného Florenčana, znají a běžně užívají pojem „machiavellismus“ – označení pro bezohlednou politiku síly, nevybírající si v prostředcích: ve smyslu zásady, že je světí účel. Renesanční theoretik a zakladatel státovědy jde dějinami jako jeden ze zlých geniů lidstva.
Je to jedna z těch pověr, jež se čas od času zakoření ve vědomí lidí: pramení zpravidla z neporozumění, neporozuměním se udržují při životě a trvají téměř s nevyčerpatelnou tvrdošíjností. Ale od mnoha let už koluje paradoxní postřeh, že nejvíc a nejokázaleji horlili proti Machiavellimu právě ti, kdo v praxi užívali nejvydatněji machiavellistických praktik.
Jaroslav Pokorný, 1956
MACHIAVELLI V LITERATUŘE
A teď se zastav nad velmi pravdivou myšlenkou našeho lombardského autora, totiž autora Dvořana, jenž říká, že ten, kdo není sám zběhlý ve psaní, i kdyby byl vzdělaný, jen zřídkakdy plně ocení práci a důvtip jiného spisovatele, nevychutná lahodnost a svrchovanost stylu a osobité přednosti, které lze často najít u klasiků. Především pomysli, jak málo lidí je skutečně zběhlých a vycvičených ve psaní; dnes i v budoucnosti můžeš se tedy nadít jen u hrstky lidí onoho vysokého ocenění.
(Leopardi: Parini čili O slávě)
Bacon z Verulamu vyslovil: „Nejnižší ctností u chátry (apud vulgus) je chvála. Obdivuje průměrné, pro vynikající nemá smysl.“
Možná by snad někdo chtěl namítnout, apud vulgus (u chátry)! – Tomu však musím přispět na pomoc s Machiavelliho ujištěním: „Na světě neexistuje nic než chátra.“
TANTO NOMINI NULLUM PAR ELOGIUM
Pro tak velké jméno není žádná chvála dost velká
Nápis na památníku renesančního politika a spisovatele N. Machiavelliho (†1527).
VYSVĚTLIVKY:
1 M. má zřejmě na mysli především Cesara Borgiu. V novější době by tím mužem mohl být v Itálii třeba Benito Mussolini, v Německu Adolf Hitler, ve Francii Napoleon Bonaparte a u nás ve středověku Jan Žižka... a dnes? – Vysvětlivka vydavatele & Misantrop.)
2 Citát z IX. knihy Liviovy. – Vysv. vyd.
3 Verše z 16. kancóny Petrarkovy: Italia mia, benchè l'parlar sia indarno. – Vysv. vyd.
4 utek nám už dávno všechen rozum vandrem – V orig.: „házeli bychom kamení do kamen“. – Vysv. vyd.
5 Pluto – v římském bájesloví vládce podsvětí. – Vysv. vyd.
6 Florencie … lichvou. – Florencie patřila k městům, v nichž se nejdříve a nejvíce rozvinulo peněžnictví. – Vysv. vyd.
Page updated
Google Sites
Report abuse