Embedded Files
Ἀντιγόνη
ANTIGONÉ
HLÍDAČ
Nerad přicházím,
i vy mě zříte neradi, to vím:
vždyť posla zlého nikdo nemá rád.
Och, běda! Zle je, má-li mínění
tak klamné člověk, jenž si umínil!1
KREÓN
Kdo je otrokem
svých bližních, nesmí smýšlet vysoko.
A ovšem nenávidím toho též,
kdo přistižen byv při zlém konání,
svůj čin se potom snaží okrášlit.
ANTIGONÉ
Nelíbí se mi
z tvých řečí nic a též si nepřeji,
by se mi někdy něco líbilo;
a tobě protivno, co činím já.
Být tyranem však je věc příjemná,
jak z mnohých příčin, tak i proto, že
smí jednati i mluvit, jak chce sám.
KREÓN
Ne, dobrý nemá zlému roven být!
I mrtvý nepřítel je nemilý.
SBOR
Jaký, ó Die, lidský vzdor
by zadržet mohl tvoji moc?
KREÓN
A proto, synu, nikdy pro rozkoš
a ženu nepozbývej mysli!
HAIMÓN
Kdo myslí, že jen sám je rozumný
a řečí, duchem jiné předčí pak,
ten bývá shledán prázdným, jestliže
své nitro odkryje.
SBOR
Ó Eróte, v bojích vítězný,
koho jsi zajal, ten šílí.
Ty strhuješ k nepravostem zlým
i lidi smýšlení řádného.
Ἠλέκτρα
ÉLEKTRÁ
ÉLEKTRÁ
Vy nechte mě takto šílet,
ach, nechte, ach, nechte mě, prosím!
Kdo takto žije, družky, nemůže
být rozvážný ni zbožný; ve zlu jsa,
též musí nutně zlem se zanášet.
Chci od vás prchnouti co nejdále.
Věz, že mrzce žít
je mrzké lidem ve cti zrozeným.
Dle těchto zásad nemám chuti žít.
Má hruď je dávno záští zalita.
Οἰδίπους Τύραννος
KRÁL OIDIPÚS
OIDIPÚS
Ach, jako já z vás nikdo netrpí!
Bol vlastní pouze nese každý z vás
a jiných nedbá, ale duše má,
ta oplakává nejen vlastní já!
KREÓN
Bůh velí jasně, králi, poskvrnu,
jež vyrostla zde v zemi, vyhladit
a neživit ji ve zlo nezmarné.
OIDIPÚS
Ve svém vlastním zájmu vyplením
tu ohavnost! Vždyť vrah by vbrzku snad
i na mne vztáhl ruku zločinnou!
SBOR
Je churav k smrti veškerý lid
a ztupělo důvtipu ostří.
Plody se nedaří slovutné země,
není požehnán rodiček bolestný skřek.
OIDIPÚS
Nechť zrno ze země
se nerodí ni děti z matek: ne,
ať nynější ta rána morová
je zahladí neb sudba ještě horší!
TEIRESIÁS
Óh, jak je strastné býti rozumný,
když rozum není platný! Ač to vím,
já zapomněl, sic byl bych nepřišel.
Vždyť zřím, že slova tvá ti neprospějí,
a abych nebyl stejně postižen –
Chce odejít
OIDIPÚS
Myslíš, že mi unikneš?
TEIRESIÁS
Již jsem ti unikl: jsem silný pravdou!
OIDIPÚS
Ty neznáš pravdu;
jsi zrakem, sluchem slep, i rozumem.
IOKASTÉ
Nač bát se člověku, když náhoda
jen vládne, bezpečné pak předtuchy
ni o jediné věci nelze mít!
Žít maně, jak se dá, toť nejlepší –
OIDIPÚS
Ó hrůza, hrůza! Vše je jasno již!
Kéž zřím tě, světlo, naposled, když vím
už vše: že jsem se v hříchu narodil
a v hříchu plodil, hříšně zabíjel!
SBOR
Hó, hó! Jaké to nic,
synové smrti, jaké to nic
je tento vezdejší život!
Který, který že lidský tvor
získá ze všeho blaha víc
než pouhé zdání, že blažen je,
a náhlé zhroucení snů svých?
Tvůj los, Oidipe, nešťastný,
vida před sebou, příklad tvůj,
tvoji bídu, nemohu nic
šťastným na světě zváti!
OIDIPÚS
Jsem zkázy nesmírné zdroj,
jsem prokletím největším klet a bohům protivný tak,
jak žádný smrtelný tvor!
Οἰδίπους ἐπὶ Κολωνῷ
OIDIPÚS NA KOLÓNU
SBOR STARCŮ
Kdo dál a dál chce žít
a nezná míry v tom,
ten pošetilým mužem
se jeví očím mým.
Vždyť řada dlouhých let
ve svém průběhu
spíš trpký osud dává.
Nic radostného věru
nepoznáš, když věkem
dospěješ až tam,
kam horoucně sis přál.
Pak pomůže všem stejný
úděl podsvětní:
smrt ukončí náš život,
však bez tance a zpěvu,
bez písně svatební.
Nezrodit se vůbec
je moudrost největší;
kdo na svět přijde však,
je druhá výhoda
co nejrychlej se vrátit
tam zas, odkud vzešel.
Když mine mladý věk,
vší bláhovosti plný,
plný nerozumu,
kdo unikne všem trudům?
Kdo všem útrapám?
Závist, hněv a rozepře,
boje, vraždění.
A nakonec nás čeká stáří nemilé,
chabé a opovrhované,
všemi opuštěné,
vždyť útrapy všechny
druží s trampotami.
Φιλοκτήτης
FILOKTÉTÉS
ODYSSEUS
Teď zkušený už, vidím všude u lidí,
že ve všem vládne jazyk, ne však skutky ctné.
NEOPTOLEMOS
Válka nikdy muže špatného
si ráda neuchvátí, šlechetné však vždy.
FILOKTÉTÉS
To věřím. Nezhynulo nikdy to, co zlé,
to dobře bozi chrání; co však prohnané,
co zchytralé, to rádi z Hádu vyzvednou,
a naopak zas to, co řádné, čestné je,
vždy dopravují tam. Co třeba o tom všem
je soudit, jak to schválit? Skutky božské když
chci soudit, potom shledám, bozi že jsou zlí.
NEOPTOLEMOS
Kde podlý muž víc platí nežli poctivý,
kde vládne zbabělost a hyne šlechetnost,
já nikdy tyto lidi nebudu mít rád.
FILOKTÉTÉS
Mají šlechetní
cit pro šlechetnost, odpor k věcem hanebným.
Kdo útrap zlých je prost, hleď na zlo hrozící,
a žiješ-li kdo šťastně, hleď si života
tím více, abys náhle nebyl zahuben.
Ó zátoky, ó úskalí, zvěř družně žijící
tu v horách, i vy příkré, srázné skály zde!
Vám, zvyklým se mnou žít, to s pláčem žaluji,
jen vám, neb nevím, komu jinému to říct,
co Achilleův syn mi zlého způsobil!
Nic šlechetného nemáš v mysli, žádnou čest.
Kéž zhyneš! A já často tohle jsem si přál.
Kéž do vzdušných mě výšin odtud plaší ptáci
vznesou ostrým větrem!
Αἴας
AIÁS
SBOR
Když na vznešené duchy střelu namíříš,
sotva chybíš se.
AIÁS
Ach ženo, ženám nejlíp sluší mlčení.
NÁČELNÍK SBORU
Ten muž je zřejmě chorý, neb žal ho jímá, když
má před očima to, co dříve provedl.
AIÁS
Je trapné, jestli muž chce dlouhý život mít,
však nezakouší přitom radost, jenom strast;
neb jakou radost může skýtat řada dnů,
když každý vzdaluje i přibližuje smrt?2
Nic nemá u mne ceny člověk takový,
jenž hřeje se den ze dne lichou nadějí.
Buď čestně žít má nebo čestně zemřít ten,
kdo šlechetný je muž. Teď slyšels celou řeč.
TEKMÉSSA
Ach, Aiante, můj pane, není pro lidi
tu žádné větší zlo než úděl poroby.
Ἰχνευταί
SLÍDIČI
Hermés začne hrát na lyru
Sbor padá k zemi
NÁČELNÍK SBORU
Jak omamný zvuk,
pln děsu i krásy, můj opřádá sluch!
Já neznámým, podivným zmatkem se chvím,
úzkost i nadšení drtí mou hruď!
HERMÉS zpívá a doprovází se hrou na lyru
Tebe, ó svatá země,
dárkyně života, pramáti tvorstva,
slaví nový můj zpěv!
APOLLÓN
Touha přesladká
mě jímá, slyším-li ten čárný hlas.
Jsou všechny tři v něm skryty půvaby:
i radost vlévá v srdce vznícené,
i lásku sladkým šeptem tlumočí,
i ke snu láká duši znavenou.
HERMÉS podává mu lyru
O přemnohých věcech překrásných
ti jejich tóny budou vyprávět
a měkký její hlas ti přítelem
a společníkem bude v samotě
a zhojí strasti srdce krušící.
Zde vezmi tedy a buď šťasten s ní!
Θραύσματα
ZLOMKY
Mlč, chlapče, má i ticho hodně krásného!
Zlomek 81 – Potomci Aleovi
Skrýt vlastní názor – zlo, jež nezná šlechetný.
Zlomek 79 – Potomci Aleovi
Neznalost – zlo, s nímž nelze vůbec zápasit.
Zlomek 924 – Neznámá hra
Jediný moudrý hyne z hejna hlupáků.
Zlomek 921 – Neznámá hra
On v hněvu mrštil po mně čpícím nočníkem
a nechybil se. O mou hlavu roztříští
se plná váza s tím, co není vonná mast.
Zlomek 565 – Hodovníci
Na obtíž soused obtížný, věz!, na obtíž.
Zlomek 753 – Neznámá hra
Je lépe vzíti škodu nežli mrzký zisk.
Zlomek 807 – Neznámá hra
Tak tedy není pěkné lživě promlouvat.
Však komu pravda hroznou zkázu přináší,
buď odpuštěno vyslovit i nepěkné!
Zlomek 352 – Kreúsa
Buď vždycky potichu, když postupuješ vpřed!
Zlomek 478 – Palamédés
Už dospěls. Musíš proto mnoho učit se
i mnoho uslyšet a moc se poučit.
Zlomek 694 – Ženy z Fthíe
Učím se, co je k učení, a hledám to, co nalézt lze.
Zlomek 843 – Neznámá hra
Kdo nezakusil to, co já, ať neradí.
Zlomek 900 – Neznámá hra
Člověk! – Toť jenom prázdný dech a pouhý stín.
Zlomek 13 – Aiás Lokerský
Má větší cenu nebýt nežli špatně žít.
Zlomek 488 – Péleus
A lidské věci churavějí od toho,
že lidé léčí všechna zla zas novým zlem.
Zlomek 77 – Potomci Aleovi
Divná to věc, že ze zlých činů hříšníci
jen kvetou a si žijí v dobrých poměrech,
že štěstí nemají, co ušlechtilí jsou.
Zlomek 107 – Alétés
Ty největší a nejmoudřejší spatřil bys
být myslí takovými.
Zlomek 576 – Teukros
V neštěstí mysl došlá klidu mnoho zří.
Zlomek 661 – Týró
Pomalý dopad mají slova vyřčená,
s námahou projdou uchem, jež je nečisté.
Dopředu hleď, doblízka každý slepcem je!
Zlomek 858 – Neznámá hra
Marnivá prázdeň nezrodí nic dobrého.
Zlomek 308 – Ífigeneia
A z těch tvých slov já nevysoudím o nic víc
než z bílé krokvice měřící bílou zeď.
Zlomek 330 – Kédalión
Kdo vpravdě blažený, má doma zůstávat.
Zlomek 934 – Neznámá hra
Já pláči nad svým vlasem jako kobyla,
jež tvrdě uchopena od svých pastýřů
je v koňské stáji rukou těžkou, venkovskou,
zbavena zlatých klasů vzrostlých ze šíje;
a vyvlečena v luhy plné potoků
v nich uzří vlastní odraženou podobu,
i hřívu, sebe zneuctěnou nůžkami.
A ten, kdo nezná lítost, by ji litoval
jak zděšena je potupou, jak šílí z ní
v svém žalu a jak nad ztracenou hřívou lká.
Zlomek 659 – Týró
Sliď za vším možným – lidská svinstva vyslídíš.
Zlomek 853 – Neznámá hra
Nic, co je veliké, nevstupuje do světa lidí bez nějaké kletby.
Neznámý zlomek
Vysoko myslit – vysoko jednat.
Zlomek 818 – Neznámá hra
POZNÁMKY:
1 má-li mínění tak klamné člověk, jenž si umínil – hlídač vtipkuje se slovem „mínit“ v duchu tehdejších gramatických snah. – poznámka překladatele Ferdinanda Stiebitze
2 když každý vzdaluje i přibližuje smrt – Aiás soudí, že pouhé střídání dnů nám nemůže působit radost, neboť každý den nás přivádí blíž k smrti a tím, že žijeme, ji současně od nás oddaluje. – pozn. překl. Václava Dědiny
Page updated
Google Sites
Report abuse