Maupassant: Lidské vztahy

Guy de Maupassant

Lidské vztahy

 V okamžiku, kdy jsem vcházel do hotelu na oběd, odevzdali mi děsnou haldu dopisů a novin, které mě tu čekaly – a srdce se mi sevřelo, jako by mi hrozilo neštěstí. Mám z dopisů strach a nenávidím je; jsou to okovy. Ty papírové čtverečky, na nichž stojí mé jméno, jako by řinčely, když je otvírám, řinčely jako řetězy, které mě poutají k lidem, jež znám, nebo které jsem znal.

Ať jsou psány jakoukoliv rukou, všechny mi říkají: „Kde jste? Co děláte? Proč jste se ztratil tak najednou a bez upozornění, kam jedete? S kým se to schováváte?“ Některý dodává: „Jak můžete chtít, aby k vám někdo lnul, když před ním vždycky utíkáte; dokonce je to urážlivé...“

Tak dobrá – ať ke mně nikdo nelne! Nikdo nepochopí, že existuje náklonnost, pokud k tomu hned nepřimísí myšlenku na majitelství a vládu. Vypadá to, jako by se člověk nemohl s nikým stýkat, pokud z toho neplynou povinnosti, nedůtklivost a jistý stupeň otroctví. Jakmile jste se usmál jako odpověď na zdvořilost někoho neznámého, ten neznámý na vás má právo, zajímá se, co děláte, a vytýká vám, že ho zanedbáváte. Jestliže dojdete až k přátelství, každý si myslí, že má mnoho práv – vztahy se stanou povinnostmi a pouto, které vás sjednocuje, vypadá jako provaz se smyčkou na konci.

Tato něžná starostlivost, ta podezíravá a dohlédající žárlivost křečovitě se chytající lidí, kteří se potkali a domnívají se, že jsou k sobě vázáni, protože se jeden druhému zalíbili, vzniká vlastně ze strašné obavy ze samoty, která pronásleduje lidi na této zeměkouli.

Každý z nás při pocitu prázdnoty kolem sebe, nezměrné prázdnoty, v které buší jeho srdce nebo se zmítá jeho myšlení, jde jako blázen s napřaženou náručí, s nastavenými rty a hledá člověka, kterého by mohl obejmout. A objímá na vše strany, náhodně, nevědomky, aniž se podíval, aniž pochopil, jen aby už nebyl sám. Jakmile podal ruku, jako by říkal: „Teď už mi trochu patříte. Jste mi dlužen kousek sebe, svého života, svého myšlení a svého času.“ Proto tolik lidí věří, že se milují, třebaže se vzájemně vůbec neznají, tolik lidí jde ruku v ruce nebo se líbají, aniž si dopřáli chvilku času, aby se navzájem prohlédli. Musí milovat, aby nebyli sami, ať již milují v přátelství nebo v lásce, ale hlavně když je to navždy. A říkají to, přísahají, vzrušují se, vylévají celé své srdce do neznámého, včera objeveného srdce, vylévají celou duši do náhodně potkané duše, jejíž zevnějšek se zalíbil. Z toho spěchu při seznamování vzniká tolik zklamání, překvapení, omylů a nehod.

Zůstáváme tedy sami při všem svém snažení, a právě tak zůstáváme svobodni i při všem objímání.

Nikdo se nikdy nestane majetkem některého člověka. Podléháme mimovolně té roztomilé nebo vášnivé hře na majitelství, ale nikdy se nedáme. Člověk, trýzněný touhou stát se pánem někoho, zřídil tyranii, otroctví a manželství. Může zabíjet, věznit, ale lidská vůle mu vždycky uniká, dokonce i tehdy, když na chviličku dala souhlas a podřídila se.

Cožpak matky jsou majitelkami svých dětí? Vždyť ta bytůstka, sotva vyšla z břicha, začne křičet, aby ohlásila, co chce, aby oznámila svou osamělost a vyhlásila svou nezávislost.

Cožpak vám některá žena někdy patří? Víte, co si myslí, i když vás zbožňuje? Líbejte její kůži, omdlévejte na jejích rtech. Ale jediné slovo z vašich nebo z jejích úst postačí, aby mezi vás postavilo hráz neúprosné nenávisti.

Všecky něžné city ztrácejí kouzlo, jestliže se stanou nucenými. Plyne snad z toho, že někoho rád vidím a že s ním rád mluvím, dovolení vědět, co dělá a co má rád?

Nepochází z toho našeho nároku na kontrolování, co kdo dělá, jako by nám více nebo méně patřil, všechno to pobuřování malých i velkých měst, všech společenských skupin, zlá, závistivá, pomlouvačná a klepařská zvědavost, neustálá starostlivost o styky a náklonnosti druhých lidí, všechno tlachání a skandály? A my si opravdu představujeme, že máme na lidi právo, právo na jejich život, protože ho chceme řídit podle svého života, nárok na jejich myšlenky, protože vyžadujeme, aby byly stejné jako naše, nárok na jejich názory, protože nesneseme, aby měl někdo názory jiné, nárok na jejich pověst, protože požadujeme, aby se řídili našimi zásadami, na jejich mravy, protože nás pohoršuje, když se neřídí naší morálkou.