Misantrop: Reinlebensborn

« ČISTÝ ZDROJ ŽITÍ »


Když jest přirozený stav tělesný porušen, nelze žíti,

ani při všem jídle a pití a při všem bohatství a vší moci,

jakpak by bylo lze žíti při poruše a pokažení přirozeného stavu

samého pramene našeho života?

PLATÓN: Ústava



13. března, 41. roku misantropické éry (2007, podle křesťanského letopočtu)

Příroda mě asi skutečně musí milovat, protože zařídila, že letos přišlo jaro brzy, hodně brzy, minimálně o měsíc dřív než jindy. I celá zima byla nezvykle mírná a teplá. Příroda je ke mně vlídná, v posledním roce mé svobody, protože příští rok už budu muset pracovat. Většinu ušetřených peněz spolkla za tři krátké, rychle uplynuvší roky neužitečně zdravotní pojišťovna; nu, co naděláš? Je to zkrátka parazitická pakáž. Alespoň ta božská příroda jako by se mi odškodňovala za moji letitou nenávist k lidem. Tenhle rok si musím zdokumentovat na věčnou památku.


Loňská zima byla krutá; mnoho mrtvol jsem zjara vídal se povalovat: na stráních, po nichž se řinula voda z tajících závějí sněhu, kde slunce svým žárem odhalovalo a bělilo kosti obětí kruté paní Cheimóny, v lesích pod uschlými, mrazem a sněhem zpřeráženými stromy, v korytech potoků, všude, kde děsivě padlo nebohé zvíře vyčerpáním, hladem a zimou.


Letos je zvěř v perfektní kondici, dobře živená, se zdravou srstí, chundelatá, bujně a sebevědomě si vykračující, veselá, skotačící. Je radost se na ně dívat. Ještě že jsou ta zvířata na světě, že se má ustarané a lidmi znavené oko misantropovo čím potěšit ve světě zamořeném lidmi. Bez nich, bez zvířat a jenom s lidmi by byl svět tak bezútěšné místo, že by to brzy vyvolalo hromadnou vlnu sebevražd. Tak alespoň soudím Já – Misantrop, jenž jsem uchem zjitřeným na tepu doby, nosem větřícím v pachu krajiny, se smysly obnaženými a rozcitlivělými. Zato bez nich, bez lidí, by byl mnohý můj světabol vymýcen spolu s nimi.


Je to tak krásné být tu se zvířaty, s ptáky nad hlavou, s jejich hrdélky zpěvavými mocně se činícími, radostně ohlašujícími tu lepší polovinu roku, kdy slavím dlouhý svátek v chrámu přírodním, uprostřed blahodárné zeleně lesů a divokosti rozeklaných skal a něžné zvlněnosti oblých kopců, z nichž se tak rád kochám nádherou barvitých horizontů a mlžných dálav, lákajících svou svobodou k nekonečným toulkám. Ach, je to tak krásné smět zase patřit do tohoto krásného světa, daleko od lidí!


15. března 41

Noc je sice ještě mrazivá, ale už se pomalu chystám ven pod stan. Už kvete devětsil a ze všech stran se k jeho bělavým květům slétají první motýli, včely, čmeláci, mouchy, vosy. Mravenci už zase mají naspěch a opravují svůj platónsky dokonalý hmyzí stát po zimním útlumu. Včera přilétla blankytnou oblohou skupinka pěti čápů. Dnes jsem viděl svoji první letošní lišku ryšku, kterak číhala na dva panáčkující zajíce. Musel jsem ji asi vyplašit, protože odběhla pryč, nestarajíc se o dosažitelnou kořist. Vidět lišku lovit ve dne znamená, že má mláďata. To je dobře, to jí přeju, lidem však ne. Pro ty mám jen nepřejícnost a nenávist. Kousek dál ve smrčí si srneček odíral o suchou větev lýčí z parůžků tak zaujatě, že jsem se mohl přiblížit poněkud blíž. Ze starého zapomenutého mysliveckého posedu takhle pozoruju probuzenou přírodu každý den.


Chci odejít na celé teplé období do lesů s tím, že (jako obvykle) se nehodlám dlouho vrátit, užít si do sytosti posledního volna, užít si volnosti, přírody, samoty, klidu a rozjímání a zároveň se také cvičit v přežití. Odcházím denně do lesů s vtíravým pocitem naděje, že lidstvo už je tak dalece zdegenerované, že už to je úplně nemožné a že příroda, náhoda, osud či prozřetelnost musí co nevidět způsobit jeho neodvratitelný kolaps. Ten pocit je tak silný, že se při návratu do města dívám, zda je lidstvo ještě pořád tam a obhlížím svoje stopy, jestli už je země nelíbá. Vím, že se to jednou stane a lze se také možná domnívat, že s sebou do propasti vezmou lidé mnoho jiných tvorů. Avšak má-li kdo přežít chvalitebné lidské zhroucení, největší šanci budou mít tvorové divocí a osamělí, kteří si udržují své zdravé instinkty živé a obnažené. Zcela soukromě a tajně si myslím, že osvobození země od lidského hnusu nebude tak dramatické, jak si to najmě oni osobují ve své zpupné pýše pána tvorstva. Lidstvo je totiž nic, pouhé lusknutí prstů, které záhy odezní. Svět se zotaví dokonce rychleji než tvrdí nejfantastičtější a nejhrozivější prognózy lidí. Neboť ještě i katastrofický scénář jim musí splňovat jejich drzá přání ničitelů země, že bez nich to nejde. Ale ono to právě bez nich půjde lépe! V tom je ten vtip! Náplastí na zprvu otevřené rány nebudou jen nějaké „neživé“ geologické pochody, ale zapojí se celá zbývající přeživší biosféra, která bude den ode dne silnější, mocnější a početnější. Život vnikne do osvobozené krajiny tak mocně a rychle jako vzduch do vakua. Musím se toho dožít a přežít ten slavný den, abych také přispěl svým dílem a těšil se z té spásonosné zkázy.


Chci odejít do bájné krajiny, jíž jsem dal vznešené jméno „Reinlebensborn“ – „Čistý zdroj žití“, což jsou však jen tyto naše „Opičí hory“ zde. Mně však plně stačí, dokud v nich stále ještě nalézám dostatečně rozlehlé pusté oázy neporušeného klidu. Pro letošek už mám vyhlédnutý kousek mého privátního ráje. Je to tiché, lidmi neobydlené údolí, kam nevedou žádné cesty. Pitná voda a koupání v místě. Nejbližší vesnice od sebe dostatečně vzdálené a oddělené od sebe příkrými zalesněnými úbočími skalnatých kopců, takže pro svou neschůdnost a nesnadnou dostupnost není to místo žádným oblíbeným výletním cílem turistů ani vesničanů. Lesnicko-kultivační zásahy, a tím i škody a pihy na kráse, minimální. V případě potřeby si můžu pohodlně dokoupit zásoby potravin ve vesnické samoobsluze, která se nachází výhodně hned na samém okraji vsi, takže tím odpadá nepříjemné procházení kolem příliš mnoha barbarských, škaredých a potenciálně nebezpečných domorodců, prolezlých nakažlivými chorobami. Nedaleko se rozkládá skalní komplex s možností horolezeckých výstupů, vyvážených sladkou odměnou za námahu v podobě vskutku nádherných rozhledů po kraji. Život musí být velkolepý, žádné troškaření! V této skalní lokalitě se nachází též ruiny pobořeného hradu jednoho loupežného rytíře, který si nechával říkat „Stark“, tedy „Silný“. Tak tuto perlu rozhodně navštívím, už jenom proto, abych do sebe nasál a vstřebal místní jistě silné genius loci. Možná se tam nakonec dokonce i utábořím, kdo ví? Bylo by jistě dobré a vzrušující vcítit se do pocitů takového obávaného místního hradního pána.


Pojmenoval jsem to údolí „Reinlebensborn“ jako hold německému romantismu, k jehož odkazu se hlásím a jehož filosofie je mi velmi blízká. Jméno „Reinlebensborn“ se sice velmi podobá názvu jednoho nacistického eugenického programu (Lebensborn), který znamená v překladu do češtiny „Pramen života“, ale Já měl při vymýšlení a při konečné volbě jména „Reinlebensborn“ na mysli něco úplně jiného. Potřeboval jsem nějaký dobře znějící jednoslovný výraz pro kus imaginární i skutečné země, kde jsem šťasten a z něhož a v něm načerpávám sílu a osvěžení, jakoby z čistého zdroje žití. To nemá nic společného s nějakou nacistickou plemenitbou či ideologií. Jenže v žádném jiném jazyce, než právě v němčině, nezní „čistý zdroj žití“ tak zvukomalebně a pro titul knihy přitom tak výstižně. Prostě jako měl Henry David Thoreau svůj Walden, Já mám Reinlebensborn. Tolik na vysvětlenou.


Tak tedy REINLEBENSBORN. Už se tam těším. Konečně vypadnu z tohohle baráku pitomýho! Konečně už neuslyším žádného čokla, žádný řev motorů, žádného souseda neuvidím, celé dny budu venku a sám a probouzet mě bude jenom usměvavé slunce a líbezný ptačí zpěv. Doufám, že mě tam zase někdo z lidí nevyslídí po týdnu, jako vloni, abych si musel hledat jiný náhradní domov. Ale to bylo jinde, o pár kilometrů stranou, i když také tam to vypadalo překrásně... Ale tam vedly okolo cesty, kdežto tady je to přece jen o poznání divočejší a nepřístupnější. No, uvidíme. To jsou plány! Naštěstí mám po ruce vždy nějaký náhradní plán B. Nic nemůže překazit mé svobodné toulky po osamělých, divokých, zasněných a tajemných místech, jichž však valem ubývá... Jsem potulný pták, pravý romantický „Wandervogel“, jenž jen roztáhne svá křídla a letí si volně za hlasem svého neklidného srdce, nehledě na bouře a zvraty humánního světa, jenž je mi cizí a z duše protivný. Letos chci v lůně přívětivé matky přírody zcela zapomenout na to, co se děje tam hluboko dole pode mnou mezi těmi podivně vyšinutými lidmi. Tento rok si chci zapamatovat.


Kdysi, ve starém Římě (a také ve Francii až do šestnáctého století), začínal nový rok na apríla, což je rozhodně přirozenější než 1. ledna uprostřed zimy, kdy se nic významného neděje ve fenologickém smyslu, a tak asi i Já se podržím této starodávné tradice a vyrazím s novým rokem, ergo začátkem dubna, za dobrodružstvím. Celou zimu jsem pilně cvičil a posiloval a poctivě dodržoval přísnou životosprávu, zhubnul jsem trošku dokonce na pro mne optimálních 69 kg, což je v zimní nečinnosti téměř zázrak, skáču pořád ještě jako za mlada přes výmoly a přes padlé kmeny, cítím se lehký, levitující, jsem pružného těla i ducha, jsem ve skvělé kondici. Jen ty nervy mám čím dál víc pochroumané, ale to je spíš lepší být morous než se paktovat s lidáky a mile se na ně usmívat. Za dlouhých zimních večerů jsem se stihnul naučit základům řečtiny, přečetl jsem mnoho zajímavých knih, poučných, povznášejících a krásných, dopsal jsem Rakovinu, můj další vítězný opus... Jsem připraven. Může to vypuknout. Cokoliv. Za pár dní bude televize vysílat pořad o jednom himálajském poustevníkovi, tak se možná ještě před mojí cestou něčemu přiučím od duchovně spřízněného kolegy. Ten prý žije vysoko v horách, sám a zcela nahý, ve čtyřicetistupňových mrazech. To bych se potřeboval také naučit.


pátek, 16. března 41

Začíná rašit bylinný lesní podrost. Dnes jsem viděl první dvě letošní veverky, pak sýkorka prozkoumávala starou vyklovanou stromovou dutinu, jestli se nehodí za hnízdečko, potom opět pár srn, to už je tak ten nejběžnější pohled, a všechno pěje a cvrliká; celý týden bylo hezky, až mě napadlo, že už jsem se mohl odstěhovat pod stan alespoň přes den, když jsou noci přece jenom ještě příliš mrazivé. Sakra, uvědomil jsem si, že jsem ztratil jeden týden tím otálením! Už jsem mohl jít alespoň sem kousek za město na kopec do mého posvátného háje pod věkovitým dubem! Tady jsem loni vydržel až do 30. října! Toto datum odpovídá 3. březnu na opačném konci kola roku – a dnes je už šestnáctého! No nic, stejně hlásí na pondělí sněžení, takže nic neuspěchám. Ale než vyrazím definitivně do mystického „Reinlebensbornu“, určitě rozbiju nejprve tábor pod tímhle dubiskem, ono je to ostatně pěkně při cestě.


Na zpáteční cestě domů mě zdravil zase nějakej debil vylízanej! To mám strašně rád tohleto! Sousedi a známí mě nepozdraví jak je rok dlouhý, ale neznámí lidáci mě nestydatě oslovují přímo na ulici! Opravdu, potkat se někde s člověkem, to je skutečně nepříjemný zážitek! Předstíral jsem, že jsem nic neslyšel a nevšímal si ho radši. To je hrůza, co je všude pakáže všelijaké otravné! Pak si vyjdi, misantrope, jenž si lidi protivíš, na obyčejnou procházku! Už abych byl v tom mém „Reinlebensbornu“! Sbalený jsem z taktického důvodu nepřetržitě, jako při vojenské pohotovosti, a jakmile mě něco zalarmuje, stačí vzít krosnu na záda a jít, takže hned jak se udělá trochu lepší počasí, jdu!


pondělí, 19. března 41

Citelně se ochladilo. Meteorology předpovězená vichřice a déšť se sněhem se však vůbec nekonaly. To je normální, počasí na den dopředu odhadnout nedovedou, při vší té technice, ale na fantazírování o světlé budoucnosti lidstva někde na jiných planetách, až zalidní a zničí Zemi, na to je užije. Až se prý vypořádají se všemi vnějšími i vnitřními nepřáteli lidstva, se všemi mikro- i makroskopickými škůdci člověka, nastane prý kosmický ráj humanity. Doufám, že se mezitím něco vypořádá s nimi.


Je chladno. Dnes jsem se oblékl celý do černého a na hlavu jsem si nasadil černou plstěnou pošťáckou čapku s kšiltem a sklápěcími klapkami na uši. Vypadám trochu jako příslušník Hitlerjugend. V lese jsem zase potkal mé staré známé srnčí kamarády. Myslím, že je na mne už zvyklé to malé stádečko, jež pravidelně vídám stále na stejném místě, jsou to ostatně pořád ti samí jedinci, a vždycky jenom tak popoběhnou pryč. Nikdy jsem je nevyplašil natolik, aby se odstěhovali jinam, protože vědí, že ode mne jim nehrozí žádné nebezpečí. Naopak se mi zdá, jako kdyby mě den co den nechávali přijít blíž a blíž.


Ten dokumentární film o tom himálajském sádhuovi jsem už kdysi viděl. Včera jsem ho zhlédl znovu, ale že by mi to něco dalo, to říct nemohu. Příroda tam nahoře ve velehorách je pěkná, cožpak o to, tu samotu bych bral taky, ale ty kecy kolem toho, to je děs! Jako by to bez toho nesmyslného prázdného tlachání a bez těch směšných rituálů a úkonů nešlo. S lidmi, a to i s těmi nejduchovnějšími, je ta potíž, že neustále moc mluví, a tudíž lžou. Stále ta dokolečka omílaná, vyprázdněná, nicneříkající slova bez obsahu, slova jako „Bůh“, „láska“, „mír“, „nenásilí“, „nesobeckost“, „soucit“, „lidstvo“... Vyšinutou mysl prostě nepředěláš. Z toho je vidět, jak jsou si všechna náboženství, všichni lidé podobní. Bohužel. Ale buddhisté alespoň považují zvířata za své bratry a nepodřezávají je a nežerou. Řekl bych však, že bych se toho víc naučil spíš od nějakého misantropického světce, jichž musí být v té oblasti také plno. Ale ten by před kameru nevlezl. Jenže proč se učit od těch druhořadých učitelů, když pouhý přírodopisný film ze života zvířat skýtá mnohonásobně víc poučení než zpola hrané a zpola předstírané fragmenty ze života těch nejpřeceňovanějších duchovních lidí. Ztráta času se zabývat příkladem jakkoli dokonalého člověka, i když cosi jako „dokonalý člověk“ existuje jen s velkou dávkou tolerance, představivosti a vlastního umenšení a slevnění. Příliš málo pro mne! Chci víc! Chci být jako zvíře! S lidmi jsem skončil! Tedy již zvíře jsem!


Nemohl jsem také souhlasit, když sádhu říkal, že tam nahoře ho kromě lidského lomozu neruší v myšlenkách a v rozjímání ani žádný ptačí zpěv. To mne žádný přírodní zvuk neruší. Spíš naopak: nemohl bych se soustředit sám na sebe, na žádný prožitek na světě, v úplném tichu. Jsem naopak rád, když kolem zpívá ptactvo nebeské a kolem se hemží havěť. Jen to nesmí být havěť lidská. Ta mě ruší k nesnesení – ano, ta ano, stokrát ano! Ale zvířata vítám. Vítám, když dva ptáčci přiletí prozkoumat vnitřek stanu, jeden z nich když ožďubává drobné chumáčky látky z bot a druhý když venku hlídá. Udělat to člověk, tak ho ženu svinským krokem! Nevadí, když si plšík přijde pro drobty a běhá po stěnách celty jako v prolézačce. Myška s houfem mláďat, usazená jako podnájemnice pod podlahou, nevadí. Spíš se bojím, abych je nezalehl, když se neopatrně převalím na druhý bok. Jsem rád, když někde sedím a si dumám a přijde zajíc nebo srnka a je tam beze strachu se mnou. To jen když přijde člověk, tak znechuceně odcházím, ba se raději nenápadně odplížím, aby mě ani neviděl. Nepotřebuji k meditacím vysoké nebe a pusté masivy hor. Mám rád naopak les stromů a rozmanité měnící se scenérie, kde se pořád něco děje, kde pořád je na co koukat a kde mě pořád něco ponouká k pohybu a podněcuje k zamyšlení, ke zkoumání, k promýšlení, k reagování, k akci. Proto jsem chodec. Nejsem sedící bůh. Jsem muž činu, ne pasivní pejsek boží s oddaným pohledem obráceným dovnitř. Kdo říká, že při tom nemohu meditovat a duchovně se rozvíjet? Kdo řekl, že to nedělám dokonce lépe, nejlépe, tak dobře jako – zvíře? Lidská societa nebo náboženská obec, poskládaná vesměs ze samých odporných kreatur, jichž bych se ani klackem nedotkl, hlučná, ryčná, modlící se, breptající a mumlající, řinčící zvonečky a cingrlátky, tančící a křepčící, cvrndající po sobě vodou, pálící vonná kadidla a voskové svíce, pakáž nemytá smrdící a čpící po všem možném, ale spíš po všem nemožném – to opravdu není nic pro mne. S lidmi jste uprostřed světa, který se vymknul z kloubů a šílí, uprostřed světa, jenž je v nepořádku a jenž není normální. S nimi můžete být jakkoli sám, přesto veškerý ponor na dno své duše je zhola vyloučen. Musíte být víc zvířetem, odpoutaným od všeho lidského, i od soucitu s nimi, aby mělo oduchovnění nějaký smysl. Lao-c' říká, že příroda ani mudrc neznají slitovnost. Lidstvo je pro ně totéž, co neužitečná zátěž. Čím výš chcete stoupat, tím víc musíte té lidské zátěže odhodit. Musíte na tu verbež zapomenout! Zapomenout, že jste kdy patřil k ní a měl s ní něco, byť malinko, společného! Pak jste dosáhl osvobození a osvícení a takto očištěn můžete se vrátit zpátky mezi zvířata, odkud jste vyšel a kam patříte. Všechno ostatní je vedlejší, slepá ulička evoluce. Všechno ostatní je škodlivé a nenormální. S divokými zvířaty po boku se ještě můžete oddávat jalovému snění o tom, že je se světem všechno v pořádku. Ono to tak sice není, vinou lidí, leč jednoho dne opět může být. A Já budu připraven na ten den.



Dnes mi přišlo poštou z elektronického obchodu CD nizozemské hudební skupiny Within Temptation. Album se jmenuje „Matka Země“ a je to takový něžně romantizující symfonický metal, plný fléten, klavíru, lesních rohů, smyčců, harf apod. a samozřejmě také s elektrickými kytarami a nezbytnou palbou baterie bicích. Zpívá hlasem andělským od pohledu velice zajímavá a zvláštní dívka, i dosti pohledná, stylově převlečená za anděla, spadlého do zšeřelé lesní katedrály. Na jiném obrázku vypadá skoro jako nějaká druidská kněžka či keltská princezna, jako vypadlá z Belliniho slavné (a rovněž překrásné) opery Norma. Nejpůsobivější skladba je ta titulní a potom píseň s názvem „V dokonalé harmonii“. Tu jsem si dokonce přeložil do češtiny a přebásnil. Hle, jaká to krása:


Ve světě ach tak vzdáleném

Kde se světlo loučí s dnem

Tam zrodilo se a rostlo malé dítě

Hluboko v lese na místě skrytém

Nezřela ni matka jeho líce


Starobylí duchové lesa

Jej udělali králem elfů a stromů

Byl jediným člověkem

Který žil v harmonii

V dokonalé harmonii


Lesy jej chránily, jeho tužby plnily

Ovoce od ptáků, med mu včely snášely

Pod stromy nalézal svou skrýš

Vyrostl v jejich společnosti

Jeho rodinou se staly spíš


Tisíc jar

Přešlo kolem něj

Sbohem již říkal tolikrát

A když jej duchové zavolali

Aby navždy, navždy zůstal

Lesní duch se z něho stal


Nekomplikované texty v angličtině, jimž je tím pádem dobře rozumět a jež si brzo prozpěvuji spolu se zpěvačkou Sharon den Adel, odpovídají celkovému naladění alba, tedy jakási přírodní lyrika, vzešlá z pohanského sensualismu a mysticismu. Už tuto nahrávku poslouchám nyní asi po desáté a je to výborné. Měkké, ale skvělé, tak proč ne. Ideální jako kulisa na spaní. Hned to půjdu vyzkoušet. Lehkou noc, Misantrope!


úterý, 20. března 41

V noci se spustila sněhová metelice jako někdy uprostřed ledna, a ne v březnu! Sněžilo, sněžilo, ale kosáci pěli dál, jako by se nechumelilo, a tak ani Já nebudu smutný. Napadlo dobrých 10 cm mokrého sněhu a sype se dál, takže venku to teď vypadá jako někde v Antarktidě. Nic výjimečného v tuto roční dobu, kolem jarní rovnodennosti často ještě napadne nový sníh. Zdá se, že jaro nastane definitivně zase jako vždycky až koncem dubna. Loni byly v tuto dobu také ještě závěje sněhu. Překvapení se nekoná, příroda si jede pořád po svém, s menšími či většími výkyvy. Nezbývá mi než čekat. Naštěstí mám sluníčko jménem Within Temptation! Včera jsem to musel vypnout až násilím a dnes jsem si to pouštěl zas a zas. S tímto diskem jsem se tedy trefil do vlastního vkusu! Vzal bych si ho na pustý ostrov. A do Reinlebensbornu si ho vezmu určitě! Však co, vždyť jsme pohané: Země je naší matkou, Slunce je nám otcem, příroda naší velitelkou a zvířata našimi bratry! Zalezu si zatím s knížkou do postele a bude to. Začínám číst cestopis Sto pohledů na Japonsko.


neděle, 25. března 41

Začíná takzvaný „letní čas“. Dnes je poměrně teplo a slunečno, ale tu a tam ještě leží sníh. Už je zaveden letní čas, avšak jaro je stále nejisté. Čas, čas – to se mě nyní pramálo dotýká. Přes zimu mi došly baterie jak v budíku, tak i v náramkových hodinkách. Nevyměnil jsem je. Ke kontrole času používám chronometrů v počítači, v elektronickém diáři, ve videopřehrávači..., hodin mám dost. Do práce nechodím, nikde načas přesně nemusím být, a tak je mou jedinou starostí hlídat čas pouze proto, abych nepropásl nějaký zajímavý rozhlasový pořad, ty televizní hlídá videorekordér. Kéž by to tak mohlo zůstat napořád! Nechápu lidi, že se nedovedou zabavit doma a musejí proto docházet kamsi do zaměstnání, aby měli co dělat, a dokonce aby byli mezi lidmi, to už je úplná zvrácenost! Patřím k těm tvorům, pro něž čas nehraje téměř žádnou roli a pro něž hodiny nejsou posledním výkřikem techniky. To spíš sleduji čím dál pozorněji vývin počasí. Sezóna už brzo začne.


pondělí, 26. března 41

Pole již se zelenají a hned jsem zaměřil dalekohledem v dálce tři srnky, jak se odvážily na otevřené prostranství, aby se napásly první čerstvé zeleninky. Je hezky a slunečno, ale v lese jsou ještě závěje sněhu. Táhne z těch sněhových polí zima jako z pleistocénního ledovce. Zábly mě ruce. Kde je už sněhová pokrývka roztátá, tam je zase pro změnu mokro a bláto jako v zákopech první světové války. To nevypadá, že bych na apríla vyrazil na tramp. Loni to bylo taky tak. A předloni a před-předloni taky. Pořád stejné. To nejde uspěchat. Nejspíš odkráčím na svou každoroční trampskou výpravu zase někdy po 20. dubnu, po Hitlerových narozeninách. V okolí posedu jsem zase došel těsně až k párku dvou srn. Byl to srneček s lýčím na parůžcích a srnka, asi jeho družka. Kupodivu mě neslyšeli přicházet, ačkoli mi křupal sníh pod nohama. Chvíli jsem se kochal pohledem na jejich mírnou krásu a ušlechtilost, ale pak se najednou obrátil vítr a ta srnka zavětřila a aniž by mě uviděla, dala se na útěk. Dost mě ta její reakce překvapila; až jsem si pomyslel, že ji snad vyplašil nějaký jiný příchozí, ať už to byl člověk, nebo zvíře. Rozhlížel jsem se kolem dokola, ale nic zvláštního jsem neviděl. Někdy je asi lepší hned utéct při sebemenším podezření, než zkoumat, zda je nebezpečí skutečné. Já už to dělám skoro také tak.


úterý, 27. března 41

Ráno jsem procitnul za jadrného zpěvu pěnkavy, sedící na stromě za oknem. Vypil jsem si šálek čaje, zopakoval jsem si přitom na počítači několik lekcí řečtiny a když jsem vyšel ven na procházku, ta pěnkava tam koncertovala neúnavně pořád. Dnes byl vůbec den pěnkav; jejich typický zpěv se ozýval všude a daly se i vidět. A ne že by se ostatní ptactvo nechalo zahanbit a zůstalo pozadu! Červenky, budníčci, brhlíci, čížci pějí z vrcholů stromů, ze spleti hustého větvoví, z vrcholů pařezů, zkrátka odevšad. Žije to tu! Sýkorky předváděly zásnubní lety takových výkrutů a vývratů, že by člověk ani neřekl, že je taková letecká akrobacie vůbec fyzicky možná. Dokonce jsem viděl zalétat nějakou sovu, asi sýčka, do přirozené dutiny v rozsoše staré velké lípy. Sníh taje a na loukách za sebou zanechává jakási vodní očka, malé mělké rybníčky. Na jednom takovém očku se hned usadil pár kachen. Pod posvátným dubem, tam, kde jsem vloni tábořil, už sníh pěkně rychle mizí, ale dubisko ještě nevyhání rašící pupeny listů. Ještě je času dost. U posedu jsem se zase viděl se starou známou místní srnčí kolonií.


středa, 28. března 41

Vrby nasazují první malé lístky. „Dřevo sě listem odievá“, jak se zpívá v jedné z nejstarších dochovaných českých světských písní ze 14. století. Sníh pod posvátným dubem je definitivně pryč, což svědčí o tom, že se ten dub nachází na teplotním ostrůvku s dobrou nepodmáčenou půdou. Taková místa vyhledávám pro svůj hlavní stan. Sem však letos nemíří mé toulavé nohy. Tady jsem byl loni a moc se mi tu nelíbilo. Kolem se totiž pohybuje čím dál víc lidí. Letos mám namířeno podstatně dál – do Reinlebensbornu. Tam budu muset teprve nějaké tábořiště najít. Předpověď počasí na příští týden je více než příznivá. Pokud nynější hezké počasí vydrží a nenastanou žádné kataklyzmatické výkyvy v podobě sněhu, vytrvalého deště nebo krupobití, v pondělí vyrážím!


čtvrtek, 29. března 41

Situace se mění každým dnem jako na frontě. Dnes foukal tak studený severák, že mně z něj až mrzly uši a slzely oči. Pletené rukavice jsou nutnou výstrojí. Nedivil bych se, kdyby začalo znovu sněžit. Však vloni sněžilo ještě v polovině dubna! V takovéhle zimě bych nerad někde „klepal kosu“. I moje srní vestálky byly dnes někde poschovávané, že nebyly vidět. Kromě mnoha různých ptáků jsem zahlédl jen jednoho zajíce, jinak nic. Kdo ví, jestli je odsud někdo nezaplašil. Mohli to být třeba ti dva velcí černí bojoví psi, co se tady flákají v doprovodu nějaké nezaměstnané paničky, jíž se přezdívá rusky „nemakačenko“ a německy „Nichtsmächerin“. Když si představím, že z mých daní misantropa bez příjmu si někdo nakoupí žrádlo pro psy nebo benzín do auta, tak se mi dělá mdlo. Jsou lidáci, kteří se tak přežírají, že si tím uženou pracovní neschopnost a trvalou invaliditu, posléze jim ty tuny žrádla, co spořádají, musí placená ošetřovatelka donášet až do postele, protože se sami nepohnou – a to všechno platím Já. Hlavně že máme armádu 140 000 takzvaných „myslivců“; ale to jsou jen řezníci, ne ti, kteří mají myslet na les a na jeho obyvatele. Myslivci by měli správně hlídat les, aby tam nikdo nedělal bordel, a měli by hnát solí nabitou brokovnicí šupem z lesa na volno puštěné láje čoklů, i s jejich nezodpovědnými majiteli, kteří je nechají se potulovat mezi stromy a honit zvěř. To by zase spustili humanisti povyk!


pátek, 30. března 41

Půda pomalu vysychá. Poslední zbytky sněhu se ještě tu a tam drží jako křesťanská víra na zastíněných místech. Příroda je den ode dne zelenější, veselejší, přívětivější. U vod rostou lístky blatouchu a petrklíče. Mravenci jsou čilí. Srnčí osazenstvo háje někam zmizelo; možná se rozptýlilo víc po okolí, teď když mu všude roste čerstvá svěží travička. Viděl jsem zase jen jednoho zajíce u posedu a něco s bílým zadkem jsem vyplašil pod dubem; zda to byl zajíc nebo menší srna, to nevím. Kvetou jívy. Před pár lety bych ještě nedovedl mnohé z rostlin nebo z ptáků rozeznat a pojmenovat, aniž poznat jedny po hlase a druhé po vůni; neměl jsem pro ně ani oči. Tím víc mě to mrzí, protože jsem si nikdy předtím pořádně nevšímal těchto věcí ani v cizině při mých průzkumných cestách po tropech. Ale nakonec to dopadne tak, že se začnete zajímat o věci, které tvoří ten menšící se svět, kde jedině je vám dobře a k němuž chcete přináležet. Myslím, že v pondělí se vydám na jarní pouť do toho úžasného světa tam venku. Měsíc bude v úplňku, takže tím to bude ještě kouzelnější. V noci sice pomrzává, ale asi to risknu; nesmím být takový cimprlich. „Gelobt sei was hart macht!“, jak praví Nietzsche, „chvála tomu, co nás činí tvrdými!“ Když se kloudně obléknu, tak to snad půjde. Neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení; to je tuším také německé přísloví, jež zní v originále nějak takto: „Es gibt kein schlechtes Wetter, es gibt nur die falsche Kleidung.“ Chodil jsem sem do tohoto lesa celou zimu a i když je to tady pěkné, přece jen mě to táhne jinam a dál – do Reinlebensbornu, do mého vysněného údolí, do mého čistého zdroje žití. Tady v tomto příměstském lese je pro mne ostatně prostředí čím dál víc nevyhovující. Před patnácti lety, když jsem tady tehdy začínal poustevničit, tady, kde jsem prodělal své prvotní iniciační zkoušky a prožil mnoho krásných dní a dobrodružství, bývala to téměř liduprázdná divočina, kde jsem si troufl potulovat se nahý – představte si to! Ale nyní? Mám na tento les nezapomenutelné vzpomínky, ale jak říkám: jeho funkce tiché a nedobytné pevnosti před nenáviděnými lidáky už přestává sloužit mým potřebám. A není to přitom moje chyba! Zrovna dneska tady zase rajtoval někdo na motorce, potlouká se tu okolo moc lidí a z blízkého města pod kopcem, jakož i z nedaleké muniční továrny, doléhá čím dál víc toho jejich odporného průmyslového hluku. Pryč odtud, pryč! Co nejdál! Už to tady zkrátka není ono. Co jen se mnou jednou bude, až mě tíha okolností přiková k městu, k práci, k obyčejným praktickým záležitostem? Toulat se a tábořit po lesích budu v každé volné chvíli až do smrti, to vím určitě, avšak jsem si také jist jinou smutnou věcí: že mi ty chvíle rozhodně stačit nebudou.


neděle, 1. dubna 41

Den ptactva, jak jsem se dočetl na Internetu. A vskutku, jako by to ti ptáci věděli, že mají dnes svátek. Od časného svítání si prozpěvoval kosák za mými okny píseň jara tak jásavou a zvučnou, že jsem ještě v polospánku sáhl po dálkovém ovladači a vypnul jsem hudbu z přehrávače, aby mi z jeho slavnostního matiné neušla ani jedna nota. Později dopoledne nato jej pak vystřídala pro změnu pěnkava, po obědě pak modřinka. Hlas této sýkorky mám nahraný v počítači, a tak jsem ji přátelsky škádlil jeho hlasitým pouštěním. Byla tím trošku vyvedena z míry a vzrušeně poletovala z větve na větev a v pravidelných pauzách se snažila mému počítači odpovídat – no prostě nádhera. Svátek ptáků jako vyšitý! Ale ne, to oni nezpívají pro radost; oni mě zvou a lákají; jejich hudební sdělení mi má říct zřejmě a hlavně toto:

Neseď už déle zavřený za těmi zdmi, zima již skončila, pojď mezi nás, pojď se také radovat ze života jako my!“

Tak tedy dobrá! Poslechnu Já vašich rad, vy milí švitoříčci! Co by ne! Vždyť už tu sedím dost dlouho jako na trní! V noci se vydám na pochod. A s úsvitem nového dne již budu mezi vámi!


pondělí, 2. dubna 41

Jsem tu! Šel jsem úplňkovou nocí, studenou, takže se šlo svižně a hbitě. Cestou jsem jen třikrát odpočíval, ač jsem měl v plánu přestávky čtyři. Na louce jsem potkal dvě zapomenuté krávy. Koukaly jako blázen ony na mne a Já na ně. Zapomenuté kravky nejsou nic tak výjimečného, jak z toho dělá senzaci tisk. Každé léto vídám potulovat se po lesích takové zapomenuté zběhy. Prošel jsem jedinou mi danou vesnicí za tmy a nepozorován a pořád ještě za tmy jsem dorazil sem – do Reinlebensbornu. Našel jsem si v měsíčním svitu a za pomoci baterky pohodlný trávníček, rozložil pod sebe deku, hupsnul jsem do spacáku a zbytek noci jsem dospal pod širákem. Noc byla mrazivá a vlhká. Já přesto šťastný a spokojený. Zdálo se mi ve snu, že je tady v lese najednou lidí jako na Václaváku, a tak jsem byl ráno po procitnutí rád, že to byl jen zlý sen. Nikdo tady není. Stál přede mnou úkol těžký, a to najít vhodné, skryté místo pro stan. Překvapivě jsem jedno takové vcelku vyhovující zanedlouho našel. Je v mlází, na slunném místě. Kolem rostou samé mladé smrčky, břízky, modříny... Rozbil jsem stan, najedl se konečně a vyrazil jsem na obhlídku okolí a pro vodu. Je tady hezky.


Voda čirá a rychlá a dobrá teče proudem hned asi pět metrů od stanu! Okolí je přímo fantastické! Velké rozlehlé plochy liduprázdných lesů a luk, s rybníčky, potůčky, s kopci, odkud je výhled do daleka, spousta zvěře a ptáků... No prostě místo jako stvořené pro romantického tuláka jako jsem Já. Navíc jsem objevil cestu zpátky odtud do vesnice, a to cestu, která je schůdnější, kratší a pohodlnější než ta, jíž jsem se sem dostal. Je to přepychové. Udělal jsem dobře, že jsem se sem vypravil.


úterý 3. dubna 41

Výlet na skály. Byla to vyčerpávající šestihodinová túra, ale stálo to za to. Výhled byl velkolepý. Když jsem vystoupil na vrchol, vydrala se mi z úst jediná věta:

Jsem král!“

Poletovaly a krákoraly kolem dva krkavci velcí, takže kulisa zvuková byla taková krásně „prehistorická“. Cestou jsem se musel ubírat přes jednu vesnici a přes jedno městečko, ale dalo se to vydržet, poněvadž lidí bylo málo a netrvalo to dlouho. Zdejší obce jsou teď na svátky jara ověnčeny pestrými pentlemi a ozdobené symboly plodnosti. Zvláště takto opentlené a všelijakými ozdobami ověšené dosud holé stromy bez listí působí živým dojmem. Pěkný zvyk. U nás se něco takového nevidí. Prý je to převzaté z Německa. Skvělý národ!


Tady v Reinlebensbornu je tak nádherně ticho a pusto, že bych se až docela chtěl podělit někdy na pár chvil o tuto krásu, kdyby bylo s kým, kdyby to někoho zajímalo a kdyby měl pro to někdo pochopení. Jenže nikdo takový není. A i kdyby byl, stejně bych ho brzy nesnesl. Družný bývám jen ve chvílích nejvyššího štěstí, ale pak si chci to štěstí uchovat jen pro sebe. Šťastný bývám navíc v poslední době pomálu. Tak šťastný jako právě teď. Misantrope, Misantrope, co se to jen z tebe stalo? Co se to jen s tebou děje? Proč jsi takový? Příbuzným se vyhýbáš, lidí se straníš, jen samotu vyhledáváš. Kolikrát už jsem si předsevzal, že se nebudu lidí tak moc stranit. Bylo by to někdy možná i výhodnější. Ale ono to nejde, když je to taková verbež. Nepřemůžu se. Ten odpor k nim je silnější. Stačí jen kolem nich projít a už jsem rád, že k nim nepatřím a že se od nich vzdaluji. Po muzice se mi zatím také nezastesklo. Walkmana-discmana sice s sebou mám, ale ještě jsem ho nepouštěl. Když jdu spát, ptáci ještě zpívají a když se ráno probouzím, zpívají už zas.


středa, 4. dubna 41

Je zataženo a je hodně chladno. V noci obcházela kolem stanu nějaká zvířata. Slyšel jsem jejich kroky v suché loňské trávě a zřetelně jsem slyšel i jejich dech. Bylo to vzrušující, trošku strašidelné, trošku podmanivé. Jako kdybych uléhal spolu s nimi. Divoké dítě přírody opět mezi svými! Den jsem strávil zachumlaný ve spacím pytli. Střídavě jsem spal a střídavě si četl knížku o Japonsku. To je země! Teprve pozdě odpoledne jsem se šel projít po zdejším lese. Už jsem si tu našel své oblíbené místečko na hustě zalesněném svahu, odkud je malým průsečíkem možno pozorovat západ slunce a odkud je samozřejmě též pěkný výhled do daleka. Ještě mě bolí nohy po tom včerejším výšlapu do skal, ale teď jsem se zase trochu rozchodil po té malé procházce v království stromů. Ale že dnes fouká studený vítr! Honem zpátky do stanu! Dnes po setmění mě čeká náročná cesta domů. Opouštím na jeden den tábor, abych doma nabral nějaké zásoby, vykoupal se, vyměnil prádlo a podobně.


středa, 11. dubna 41

Z jednoho dne se stal celý jeden týden. Měl jsem tak namožené nohy, že jsem se rozhodl odpočinout si doma. Navíc byla velká zima a jak jsem zjistil, bylo mi nutno čelit pod stanem velkým nočním mrazům, a to až pětistupňovým! A Já si říkal, že je mi nějaká zima! Teď po týdnu už se však teploty zvedly nejméně o dobrých deset stupňů a už je dobře. A bude ještě lépe! Doma jsem si odpočal, nabral nových sil, nových zásob, nových tužeb, nových odhodlání, nového nadšení. Byl jsem k smrti unavený, dehydrovaný, nastuzený. Jak jsem toužil po šálku horkého čaje, o čemž, a jiných věcech, si čtu v mé knížce o Japonsku! Po těch koupelích v termálních zřídlech! Tam je posvátným stromem japonská třešeň sakura. Tady ještě svůj oblíbený strom nemám, ale myslím, že se jím stane také třešeň. Stojí osaměle na hřebeni kopce, je stará, ale zdá se, že stále plodná, podle zbytků pecek pod ní. Už se těším až rozkvete. Koupil jsem si včera dva čtyřiadvacetisnímkové filmy do foťáku, tak si určitě udělám pár snímků na památku. Letos musím udělat řádnou fotodokumentaci! Šel jsem opět nocí, tentokrát bezměsíčnou. Na kopci nad vesnicí zvanou Pfang jsem se zastavil, abych si na lavičce trošku poseděl a pokochal se tichou nocí plnou hvězd. Jednu jsem viděl padat. Nic jsem si však nepřál, neboť všechna má přání jsem již mnohokrát vyřkl – co vyřkl: nenávistně vyplivnul! Zvláště pak to jedno, univerzální: aby lidstvo vymřelo. Tento zářící meteor však nebyl nic oproti tomu loni na podzim. To byla šleha ohnivá přes půlku nebe, až jsem si začínal myslet, že den D je konečně tady! Ale nic se, bohužel, nestalo. Tak zase odklad. Seděl jsem tedy včera v noci na lavičce nad vesnicí; noc byla vlahá, temná, ale plná hvězd. Ve vesnici tma, ticho, ani auto neprojelo, ani čokl nezaštěkl. Kdybych nevěděl, že tam ta vesnice dole je, ani by mě nenapadlo, že je tomu skutečně tak. Sem bych se potřeboval jednou přestěhovat. Nechal jsem doma veškerou jemnou elektroniku, jako je discman, diář-organizér. Vlhko jim nedělalo dobře, kromě toho je nepotřebuji. Ani hodinky nemám. Nepotřebuji. Tady ne. Cestou jsem vyděsil pár srnců, jednu sovu, hřadujícího ptáčka na větvi... Stan jsem našel potmě, jen v kuželu světla baterky, vcelku dobře. Říkal jsem si, že dnes budu spát jako bumbrlíček, ale nakonec jsem samým vzrušením nemohl usnout. Tak jsem se nemohl dočkat rána! Nic nevadí. Je dobře, že prožívám každou „dlouhou“ chvíli tak intenzivně. Není kam spěchat, tak to má být. Budoucnost není. Čeká nás jen potupná práce a pak neodvratná smrt. Nyní však žijme! Ráno mě vzbudili ptáci. Zpívali jeden přes druhého v tak úžasně symfonicko-kakofonické změti hlasů, že se ani podle poslechu nedalo určit jednotlivé druhy. Je tu krásně. Začínají kvést žluté blatouchy.


čtvrtek, 12. dubna 41

Tak to se mi líbí, tohleto! Je to tu přesně takové, jak jsem si to byl vysnil. Přesně tohle jsem hledal. A našel! Včera jsem se celý den toulal po lesích, po loukách, nahoru a dolů po úbočích kopců, lezl jsem po posedech a vůbec vychutnával opojnou krásu života v lůně přírody. A co je na tom nejlepší – za celý den jsem nejenže nepotkal človíčka, ale žádného jsem dokonce ani zdálky nespatřil. Což je oproti loňsku a předloňsku pokrok nesrovnatelný. Jen těm stíhačkám se zřejmě nedá uniknout. Včera měly zase jeden ze svých „leteckých dnů“. Koukal jsem na ptáky, zda je ten hřmot neruší, ale zjevně s tím nemají takový problém jako Já. Jenže oni jsou mnohem mladší, kdežto Já už jsem léty poznamenanější a vším tím nepřirozeným rámusem řádně otrávený. Vím, že je to na nic a že to stojí mnoho peněz. Mých peněz. Oni mě prostě takto týrají a vysmívají se mi, protože proti tomu nic nenadělám. Jednou se budu muset zavřít do zvukotěsné komory a pouštět si tam umělé zvuky přírody z kvadrofonních reproduktorů. Jinak to nevidím, bude-li to takhle pokračovat. Večer jsem se vrátil do stanu unavený, hladový, ale šťastný. Přečetl jsem si pár stránek o úžasných japonských ostrovech, což bylo podtrženo doprovodem stylově japonsky rudého zapadajícího slunce, zářícího přímo dovnitř stanu, a když i toto nádherné slunce zapadlo a obloha byla osvětlována již jen zbytkovým světlem, šel jsem se ještě projít kolem blízkého rybníčku, kde kuňkaly žabky na lesklé hladině vody, v níž se zrcadlila jen jasná Večernice. Nad hlavou mi poletoval nedočkavě párek kachen a když jsem se obrátil k odchodu, téměř vzápětí přistály se šplouchnutím obě dvě na rybníčku, aby v jeho bezpečí přečkaly noc. V dálce hrdlil sýc rousný, což bylo tak konejšivé a uklidňující, že jsem okamžitě usnul. Dobrou noc, Reinlebensborne, ty čistý zdroji žití!


K ránu mi bylo trochu zima, a tak jakmile vyšlo blahodárné slunce, vstal jsem a šel jsem se vyhřívat v teple jeho zářných paprsků. Dnes je tak teplo, že je nemožné vydržet ve stanu. Konečně. Svléknul jsem se úplně, ale nebylo to nic platné. Vzal jsem si tedy něco jídla na cestu, lehce jsem se oblékl a šel jsem se projít ve stínu stromů. Objevil jsem pár dalších úctyhodných stařešinů, hlavně obrovitých buků a bříz. Louky v okolí nesčetných potůčků jsou zde posety miliony bílých a žlutých květů lilií, petrklíčů a blatouchů. Nevykvetlé pupeny blatouchů jsou výborné na jídlo, jen se jich nesmí sníst mnoho, aby se člověk neotrávil. Tyto mokřadní louky jsou úžasně fotogenické. Myslím, že už začnu pořizovat fotografie. Společné, samozřejmě; to znamená se mnou. Stromy stejně už co nevidět vyženou lístky a pak to bude ještě lepší a úchvatnější. Potuloval jsem se po lese zase až do slunce západu, přičemž jsem potkal mnoho zvířat a znovu žádného lidáka. Když už slunce nesvítí, prudce se snižuje teplota, a tak zalézám do pelíšku. Ptáci ještě dlouho prozpěvují lesní ukolébavku a kolem krouží kachny. Je to tak krásné usínat s pocitem, že jsem součástí tohoto kousku ráje; že jsem jedním ze zdejších zvířat.


pátek, 13. dubna 41

Ráno jsem si četl kapitolu, pojednávající o japonském jaru, z čehož jsem byl tak nabuzený, že jsem se ihned po zaklapnutí knihy vydal na procházku. Nohy mě bolí od toho neustálého chození dolů a nahoru, z vršku a do vršku, přes kameny a spadané klacky větvoví, z toho prodírání se houštinami a hustými lesíky, ale co naplat: je tu toho tolik k objevování a k prozkoumání. Jednomu to zkrátka nedá, aby tu zvědavost neukojil. Nejlepší je na těch výšlapech to, že s každým krokem se přede mnou otevírá zbrusu nová podívaná na tak nádherné scenérie, že je ani na pohlednicích nenajdete. Antonín Slavíček by tady našel mnohá zákoutí pro své krásné obrazy. A přitom nikde nikdo z lidí! Kam oko pohlédne rozprostírá se vůkol klid a mír. Vím, že sem občas někdo musí zajít, vždyť tu mají chaty, práci, posedy, krmelce, pole, včelíny a tak dále, ale teď tu právě žádný lidák neotravuje, ani nikdo na výletě, na procházce se psem, žádní turisté, nikdo. Je vedro jako v létě. Ještěrka mi leze po stanu, ale žádného hada jsem ještě neviděl, čemuž se dost divím, při takové výhni. Leckteré kamenité stráně jsou vyloženými hadími hůrkami!


sobota, 14. dubna 41

Alkyonské, čisté nebe bez mráčku. Po ránu se na sluncem zalité obloze rýsuje ještě jako přízrak minulé noci zapomenutý ubývající srpek měsíce. Prolétla mi kolem hlavy pěnice, posadila se na špičku mladého smrčku kousek ode mne a zapěla radostný nápěv jara. Jenom pro mne. Dnes bude zase horko. Dnes je také ten den, kdy odcházím na pravidelnou údržbu domů. Nebo je to naopak? Odcházím na údržbu spíš do lesů? Buď jak buď, mám před sebou pěkný dvouhodinový výlet. Jdu tentokrát za denního světla, což je proti mým zvyklostem, ale v noci se mi chtělo spát a byl jsem utahaný. Bude to asi hrůza procházet kolem všech těch lidí, zvlášť potom na předměstí, ale projednou to snad přežiju. Jít musím – jídlo došlo, do vesnice nakupovat se mi nechce a kromě toho se mi zastesklo po muzice.


pondělí, 16. dubna 41

Teplo, nebe jako vymetené bez mráčku. Dole ve vesnici jsem pořídil první dvě fotografie dědova bývalého selského stavení. Jak rád bych byl, kdyby tenhle velký dům s velkou zahradou v tiché vesničce patřil mně, a ne nějakým Brňákům! Je to jasné: myslím, že ve mně dozrálo rozhodnutí odstěhovat se jednou někam na vesnici. Ano, je to tak: jedna generace lidí utíká často z venkova do měst a jiná, nezřídka hned ta následující a lepší, opouští přelidněná smradlavá města a hrne se zpátky na venkov. Nejčastěji to však není možné ne kvůli srdci, nýbrž z ekonomických důvodů. Čím by se na té vsi živili? Trend, zaštítěný socialisty a podporovaný samotnou Evropskou Unií, je právě přímo opačný: zlikvidovat selský stav, jako bolševici kulaky, zlikvidovat samostatné národní i individuální zemědělství, záruku to veškeré svobody, venkov užívat jen na rekreaci a lidi natlačit všechny do měst, kde budou pěkně pod kontrolou. Mám po krk společného bydlení ve společném koncentráčnickém baráku ve městě!


Tady nahoře, v Reinlebensbornu, jsem dnes viděl svou první letošní zmiji. Byla vyšňořena svým typickým šedočerným klikatým vzorem. Díval jsem se zrovna, jak se rozvíjí líska, když vtom jsem uslyšel šramot v suché trávě. Zmije! Viděl jsem sice už větší, ale jen tuhle jsem mohl pozorovat tak dlouho. Rybníčkem se už táhnou provazce žabích vajíček. Také v něm plavou asi tři nebo čtyři ryby, tak je půjdu někdy nakrmit. Sedím či ležím ve stanu, odpočívám a čtu si o Japonsku. Stan jsem otevřel z obou stran, aby jím mohl proudit chladivý vánek, a ve stínu takto vytvořeného baldachýnu je příjemně. Malá ještěřička mě poctila návštěvou. Vlezla do stanu, nechala se vzít do ruky a pak se jala prozkoumávat tajuplné záhyby a temné skrýše mého příbytku. Vypadala, že ji to ohromně baví. K večeru jsem se šel projít a rozloučit se se zapadajícím sluncem. Letitá třešeň je těsně před rozkvětem. Všiml jsem si, že má kolem sebe šest nebo sedm dětí; některé z nich jsou zatím ještě takové větší proutky teprve. Podle notoricky známé myslivecké osvětimské lži by přitom toto přirozené zmlazování nemělo vůbec probíhat, kvůli okusu údajně přemnožené zvěře. Je vidět, že i tato člověkem těžce poškozená a denně týraná příroda si stále zachovává své životní procesy a stále je silná. A co teprve, až už tu člověk nebude! Také Já musím zůstat – děj se co děj – silný jako příroda a zachovávat si jako ona své životní zvyky. Navzdory zásahům lidí a natruc jejich týrání, jimž jsem také vystaven. To přísahám!


úterý, 17. dubna 41

Opět jasno a horko. Dočetl jsem knihu o Japonsku a začínám číst Příruční orákulum a umění moudrosti od španělského barokního spisovatele Baltasara Graciána. Zaslechl jsem v suché trávě plazivý šelest. To by mohl být nějaký had! A opravdu! Další zmije! Již druhá ve dvou dnech a na dvou rozdílných místech. Viděl jsem ji krásně zblízka se sunout těsně kolem stanu. Byla poněkud větší a živější než ta včerejší. Říkám, že je to tady učiněný ráj – i s hady moudrosti. Budu si muset dávat větší pozor kam šlapu, i když obezřetnost je u mne samozřejmostí vždy. Později odpoledne jsem našel třetí zmiji. Tentokrát to však bylo jen mrtvé mláďátko v prachu lesní cesty, zřejmě přejeté vozem. Vloni jsem také míjel na cestě zmijí mládě. Bylo ale živé a s hlavou vztyčenou stočené ve výhrůžném postoji. Tak malá, a už tak bojeschopná! Mám hady rád, třebaže jsou mnozí nebezpeční. Už proto, že je lidi nenávidí a mají z nich panickou hrůzu. Had je přece také ten biblický potměšilec, který způsobil, že byli lidáci vyhnáni z ráje. Já se hadů bojím taky, ale zároveň je i obdivuji a ctím je. Konec konců bych byl jen a jen rád, kdybych se jim trochu podobal. Kdyby i díky mně jednou ta vypasená lidská havěť zmizela nejen z rajské zahrady Edenu, ale i z celé planety Země!


Našel jsem bíle rozkvetlý trnkový keř, což ostatně není tak těžké, však jich je tu plno. To byla vůně! Sladká vůně, voňavější než i ten nejdražší francouzský parfém! Včely na něm se mohly zbláznit, motýli zrovna tak. Když si vzpomenu, že lidáci tu jejich horečnatou radost nazývají škaredým slovem „práce“... Sál jsem tu vůni spolu s nimi. Nevím, čím to je, ale zdá se mi, že jsem nikdy nepoznal větší a opojnější blaho. Kéž by to nikdy neskončilo! Může být na světě větší štěstí?


středa, 18. dubna 41

V noci sprchlo. Díky té nízké oblačnosti mi nebylo poprvé přes noc ani k ránu zima. Po vnitřní moskytiéře se zvenku plazí obrovský, decimetrový slimák. Po procitnutí se mám tak hned jeho pozorováním čím bavit. Zdá se mi to, nebo jenom tady, v této lidmi polozapomenuté pustině, všechno tak báječně prospívá? Nacházím zde podivuhodné objevy, jako například obrovské zdivočelé listy jakési kadeřavé kapusty, bující utěšeně na staré zarostlé výsypce z něčí zahrádky. Loni na podzim jsem tady našel vybělenou lebku kočky domácí. Ta teď tvoří interiér mého pokoje, hned vedle vypelichaného oslíka s tvarovatelnými údy a vedle ozdobného hrníčku, jehož povrch zpodobuje majestátní zachmuřený obličej boha Dia. To vše za nocí přemítavých osvětluje modravým světlem lucerna ve tvaru glóbu. Nebe je dnes šedé, nevlídné. Až později se mračna protrhala, ale foukal studený vítr, který přinesl citelné ochlazení o dobrých dvacet stupňů. Četl jsem si a pospával. Projít jsem se šel až večer. Přivoněl jsem si k trnce, nyní v takové zimě všemi včelami a motýly opuštěné a znatelně méně voňavé, zašel jsem k rozkvétající třešni a sednul jsem si ještě chvilku na jeden posed. Tak jako bych mohl včerejšek nazvat „zmijím dnem“, dnešek by se mohl jmenovat „zaječí den“. Viděl jsem tři. Ale hlavně jsem pozoroval dalekohledem ve zkřehlých prstech stádečko srn. Objevilo se hned v místech, kudy jsem před chvilkou přišel, než jsem vylezl nahoru na posed do větví stromu, takže muselo čekat někde v zákrytu „za bukem“ až přejdu. Stádečko bylo tvořeno srncem a jeho třemi družkami. O něco déle se k nim připojila ještě další, čtvrtá srnka, ale tu ten srnec honil tak dlouho, až ji vyhnal zpátky do lesa. Nevím, co je příčinou takového chování, ale faktem je, že asi nebude nijak ojedinělé, protože srnec na Šibeničním vrchu jednou časně zjara také zahnal jednu srnku pryč a loni v létě jsem podobnou scénku pozoroval taktéž i jinde. Možná jsou tak uplatňována nějaká teritoriální práva a podobně. Když se díváte na srny zdálky, připadá vám, že to jsou mírná, tichá stvoření, ale pořád to jsou divoká zvířata se svými vlastními pravidly, do kterých nepronikneme tak zcela. Museli bychom sami být srnci a žít s nimi delší čas, abychom pronikli plně do tajů jejich duší. Jednu chvíli začal srnec divoce hrabat kopýtky v zemi pod sebou, trkat parůžky do země a pak jankovitě nadskakoval na místě. Jak Já to odhaduju, pravděpodobně mu pod nohama proběhl nějaký hraboš, jenž ho vylekal. Srny se polekají i krávy. Byť jednou jsem viděl pást se srnu společně s kravami na pastvině. Vypadala mezi nimi jako nějaké nohaté telecí vyžle. Ale většinou jsou z krav polekané. Kdo by se také nepolekal, když před vámi zničehonic uprostřed lesa náhle vyvstane impozantní postava půltunového zvířete s rohy! Tiché srny také moc nebývají. Alespoň ne zblízka. Těžce oddychují, funí jako zubr, frkají jako kůň, štěkají jako pes a když se v noci nedaleko mého stanu ukládal k spánku jeden srnec, mručel při tom jako starý medvěd.


čtvrtek, 19. dubna 41

Je hezky, a tak jsem se vydal na procházku podél blízké řeky. Udělal jsem pár fotek, ale namohl jsem si při tom levý stehenní sval, jak jsem utíkal od samospouště do portrétní pozice. Smůla. Asi už je toho chození na mne moc. Dokončil jsem alespoň pomalu okruh a dovlekl jsem se zpátky do tábora. Chce to víc odpočívat. Po západu slunce jsem se šel přesto zlehka projít po rovné louce. Soumrak byl skvělý. Růžová s blankytem a dál v temnící modři vesmíru uzoučký srpeček dorůstajícího měsíce a vlevo nad ním skvící klenot Večernice. Na opačné straně oblohy už svítí rudé oko Marsu, pak se objevuje Jupiter, Vega a další hvězdy. V dálce se v jeteli pase zajíc, ale neví o mně. Zato srny vyhlásily poplach. Asi si budou muset zvyknout, protože Já miluji tahle večerní nokturna. Některé srny se teď podobají gazelám na afrických pláních. Jako tam sledují šelmy, aby je měly bezpečně na očích, tak i tady se zdá, že jdou nenápadně za mnou, aby včas odhalily mé úmysly. Kdyby tak věděly, že Já se masem neživím!


pátek, 20. dubna 41

Vůdcovy 118. narozeniny. Den Země. Noha ještě bolí, ale už je to lepší. Vzýval jsem přes noc všechny mé regenerativní síly. Odcházím teď domů na údržbu. Potřeboval bych se tak týden pořádně zahojit, ale tak dlouho to doma určitě nevydržím, bude-li stále hezky. Musím si také koupit nové nafukovací lehátko. Tohle nynější už vůbec nedrží vzduch. Pod stanem jsou nějaké vyčnívající kameny a kořeny stromů, což tlačí do zad, do žeber a do kyčlí, že jsem z toho celý rozlámaný. Ráno jsem posbíral pár starých suchých uřezaných stromků a větví a zahradil jsem jimi průhledy a přístupy k mému tábořišti. Není to nic moc, ale naštěstí tudy kolem nikdo nechodí. Myslím lidi. Proto jsem se tady nakonec také utábořil, že? Na cestě domů jsem se setkal s prvním škaredým nepřátelským pohledem domorodce. Zabijácký pohled. Jsem zvědavý, jak dlouho bude trvat, než začnu někomu vadit i tady. Než na mne zase poštvou psa nebo než na mne zase začnou najíždět autem. A to tímto nepřátelským územím jenom procházím, nikoho a ničeho si nevšímaje! Mohl bych se sice jako loni plížit nocí, jenže letos se mi zalíbilo chodit ve dne. Je to hezká procházka, nemám pocit ztraceného dne, lépe se jde, protože každá noc není zrovna nejjasnější a úplňková. Navíc noc je sice na vesnici liduprázdná – většinou –, ale když už narazím na nepřítele (rozuměj na člověka), pak je to tím trapnější a hlavně podezřelejší.

Co ten tu dělá?“

A začnou se příliš o mne zajímat; o to, kam chodím „fetovat“ a kde jim co „ukrást“. Navíc na lidi seru jako na placatý kámen. Den je lepší. Neviděl bych spoustu zvláštních výjevů, jako třeba toho černého kocoura, ležícího před vstupním portálem do kostela. Ďábel před branami. DIABOLUS ANTE PORTAS. Neviděl bych uprchlíka. Když jsem totiž na cestě domů procházel kolem jednoho lesíka, povšiml jsem si, že mě odtud něco sleduje. Viděl jsem zdálky mezi stromy něco velkého a okrového. Když jsem se podíval v to místo lépe pomocí dalekohledu, strnul jsem příjemným překvapením. Z lesa na mne koukal statný býk! Hleděl na mne sveřepě. A když poznal, že se na něj také dívám, dal se plaše na útěk do hloubi lesa. Odběhl na krátkých tlustých nohách jako nosorožec v buši. Vidět tura domácího takto rychle mizet v houštinách je pro mne mimořádně libý obrázek. „Jen si běž a buď před lidmi ostražitý, ty nádherný zdivočelý samotáři! Ty se bez lidí obejdeš, ale oni bez tebe ne.“ Mám rád tyto výjevy zaběhlých krav a býků. Častěji se to týká ovšem býků, neboť sklony ke zdivočení a k samotářství mívají v přírodě spíše samci než samice. Já v nich, v těchto uprchlících, nevidím domácí zvíře. Já v nich vidím pratura. Prehistorického pratura z lepších časů, jež se díky němu zase na okamžik jakoby vrátily. Pro mne, jakožto pro absolutně „nepokrokového reakcionáře“, jsou takovéto výjevy příslibem naděje. Tisíce let domestikace a přesto se stále v mnoha lidmi zotročených tvorech ozývá mocný pud po svobodě, jenž se domáhá vlády. Jednou se to stane. Jednou lidé zdegenerují, vymřou a svět se zase vrátí zpátky k původní rovnováze a harmonii. Já tomu věřím. To je moje krédo. Žiji pro to. Věřím dokonce, že se toho anarchického stavu původní přírody dočkám ještě za mého života. Očekávám konec lidstva, konec civilizace, konec jejich světa. Neboť on přijde. Přijde, protože přijít musí. O kus dál mi před nohy skočil zaskočený srnec. Pět metrů přede mnou. Nelekl jsem se ani Já, ani on. Dokonce to vypadalo, jako by se těmi plavnými skoky chtěl pochlubit, jaké nádherné zvíře to je. Když jsem došel až do mého posvátného háje, abych si před vstupem do města ještě odpočinul na posedu a nabral sil, hlavně psychických, na závěrečnou, nejtěžší etapu mé poutě, zjistil jsem, že to zimní osazenstvo zajíců a srn, které tu přežívalo zimu spolu se mnou, tu žije vesele dál, i když už poněkud rozptýleněji. Moji karimatku, zastrčenou v konstrukci posedu, mezitím začaly kolonizovat vosy. Hnízdo sice ještě nezačaly lepit, ale nepochybně se k tomu chystaly. Asi čtyři mírně zmalátnělé vosy jsem jenom mírně odcvrnknul pryč a ony už se víc nevracely. Zatím. Jsem zvědav, až se sem dostanu příště, jak to tu bude vypadat s těmi vosami. Jednou si vosy přilepily své papírové hnízdo přímo pod krov mého stanu. Říkal jsem si dost dlouho, že stále slyším nějaké bzučení z vysoké trávy kolem stanu, ale že by byly vosy přímo zabydleny na vnějším plášti celty, to mě ani ve snu nenapadlo. Tedy, napadlo mě to. Jinak bych je byl tenkrát nenašel. Ne že by mi tam nějak překážely, to vůbec ne. Chovaly se klidně, ani jsem o nich nevěděl. Ale bylo mi jasné, že až budu stan balit na zimu domů, budu muset to hnízdo stejně zničit. Udělal jsem to tedy raději hned, aby se mohly milé vosy přesunout zavčasu jinam. Uzavřel jsem tedy neprodyšně všechny otvory do stanu, sám jsem si vlezl dovnitř a zevnitř jsem tloukl do vosího hnízda venku tak dlouho, dokud se ono neurvalo a neodpadlo z vnější strany stanu do trávy na zemi. Vosy zuřily a divoce a střemhlav nalétávaly všude kolem. Tloukly svými běsnícími těly o obrněný stan jako letci kamikaze. Ale nebylo jim to nic platné. Žádného nepřítele, jehož by mohly zle pobodat, nenašly. Hnízdo nakonec opustily a už nikdy se nevrátily. Prázdné hnízdo jsem si pak prohlédl. Bylo velké jako moje čepice a uvnitř se členilo na mnoho komůrek.


Háj je v této roční době obzvláště půvabný. Všude se v něm už všechno zelená jasně sytou zelení a po zemi jsou rozházeny marnotratné diadémy violek, sasanek a petrklíčů. Je tu tak hezky. Dnes je tu dokonce i klid, což vždycky nebývá. Dolů pod posed přiběhl zajíc, udýchaný z námluv. Chvíli si čistil tlapky, sedě zády ve stínu u paty stromu, načež se jal s otevřenýma očima podřimovat. Dokonale splýval s okolím a kdybych ho neviděl přicházet, nevěděl bych o něm. Nerad plaším svá spoluzvířata, ale tenhle ušák tady bude klimbat až do večera, kdy se zase vydá na louku pást a dovádět se zaječicemi, kdežto Já už musím jít, než zhoustne dole v ulicích provoz.


úterý, 24. dubna 41

Vybaven novým přepychovým nafukovacím lehátkem, velkým skoro přes celý interiér stanu, poslušně hlásím, že jsem opět zde, jak by řekl Švejk. Lehátko stálo 890 korun a je to pohodlíčko na něm ležet. Za mé nepřítomnosti se tady, v Reinlebensbornu, nic zvláštního nestalo, což kvituji s povděkem a se zadostiučiněním, jaké krásné místo jsem to našel. Je to ráj. Sval na levém stehně je ještě malinko citlivější, ale to už se musí spravit tak říkajíc „za pochodu“. Už jsem to doma nemohl vydržet ty téměř celé čtyři dny. Ráno mě místo ptáků budil sousedovic čokl a ani číst se tam pořádně nedá. Slyším každé jejich blbé slovo za zdmi i z venku. Když se misantrop vrací z přírody do městské aglomerace, do agregace těch odporných lidí, s nimiž si nerozumí, jimž nerozumí a jimiž pohrdá, uvědomí si lépe, jak hrozný kravál zde dnem i nocí panuje. Ale už je zase dobře. Jsem zpátky v táboře a hezkých pár dní nechci lidi ani vidět. Počasí je báječné. Viděl jsem už prvního komára. Celý zbývající den jsem si četl knihu zakázaného britského historika Davida Irvinga Zkáza Drážďan. Kniha vyšla v nakladatelství Votobia a je tak odbytá a zfušovaná, že je to téměř na žalobu. Obvyklé tiskové chyby se zde vyskytují ve stonásobném „provedení“, kniha evidentně neprošla žádnou obvyklou redakcí ani autorskými korekturami překladatele. Překlad je špatný. Znovu se ukazuje, jak je důležité, že aby mohl někdo seriózně překládat, nestačí jen ovládat příslušný cizí jazyk, ale hlavně a především musí umět dobře česky. Překladatel tak kupříkladu nezvládá přiřazovat správné předložky, plete si ustálené české slovní vazby s anglickými a volně je zaměňuje, neumí správně skloňovat, občas vyvede i hrubice typu „požkozený“ se „ž“ místo „š“, věty má často jaksi záhadně nedokončené, logicky nesmyslné, někdy zřejmě přehlédne zápor ve větě, a pak tudíž jedna věta něco praví a následná druhá věta tvrdí zase pravý opak, nedokáže se v celé knize rozhodnout pro jeden výraz pro to rozpoutané peklo, jež se přehnalo v únoru 1945 Drážďanami, a jednou je nazývá bouří „požární“, jindy zase bouří „ohňovou“. Vhodnější by byl přitom asi ten druhý výraz – „ohňová bouře“. „Požární“ může být třeba poplach, schodiště, hydrant nebo hadice, ale rozhodně ne žhavé tornádo o teplotě tisíc stupňů Celsia. Nazývat takové kataklyzma „požárním“ vyznívá spíše nemístně ironicky. Rovněž by bývalo lepší, kdyby se překladatel obtěžoval převádět britské míry na naše metrické, neboť by to velice usnadnilo četbu, již tak dost zkomplikovanou nesčetnými překlepy a nekvalitním tiskem, mnohdy těžko rozeznatelným – asi se šetřilo i na tiskařské černi – a čtenář by se nemusel navíc ještě zaměstnávat přepočítáváním všech těch coulů, palců, stop, yardů, mil a liber na metry a kila, aby si udělal lepší představu, jsa navyklý po celý život na metrický systém. Domnívám se, že i to patří k dobrému překladu. Reprodukce fotografií jsou mizerné a těžko rozpoznatelné – zkrátka šunt. Obsah je však poučný a historicky objektivní, i když mnohé závěry jsou zbytečně nedořečeny a jiné jsou poznamenány menší dávkou opatrnictví – což vlastně není divu, když víme, jak autor kvůli své (někomu nepříjemné) pravdomluvnosti a objektivitě nakonec skončil. Objektivnější knihu jsem však ještě, myslím, nečetl o druhé světové válce; většinou jsou to samé nesmysly. Klíčová věta pro pochopení Irvingových problémů s prolhanými humanisty, kteří ho za jeho nestranné názory a za jeho objektivní bádání dostali za mříže, je asi tato:



Dramatické nadsázky umírají těžko – zejména ty, které vznikly ze zoufalé potřeby zvýšení morálky ve válečných dobách. Avšak objektivní dějepisný badatel musí zaznamenat pouze to, co se skutečně stalo. Jinak poskytuje potomstvu medvědí službu.“



K večeru se spustil mírný deštík. Nastal přesně ten meteorologický jev, kdy sice prší, ale obloha je jasná. Když pak deštík ustane, nebe se pokryje oblačností. Po západu slunce jsem se šel zase projít. Všude plno zvěře. Půlměsíc pluje oblaky a šíří kolem sebe barevnou spektrální záři. Sýc rousný už se začal někde v dálce ozývat. Jestli bude měsíčná noc, až půjdu zase na skok domů, půjdu určitě v noci.


středa, 25. dubna 41

Je hezky. Nalezl jsem malý, ale neobyčejně malebný březový hájek. Bylo by to též dobré náhradní tábořiště. Jinde jsem zase uslyšel v trávě hadí plazivý zvuk. Šel jsem se opatrně podívat: byl to slepýš. Prozkoumával jsem jednu houštinu u místního rybníčka a vyplašil jsem odtud kačenu, sedící na vejcích. Prohlédl jsem si v rychlosti to hnízdo a spěchal jsem pryč, aby se kachna, poletující nervózně v širokých kruzích kolem, mohla co nejdřív vrátit inkubovat. Viděl jsem kachní hnízdo poprvé. Bylo vystlané peřím, větvičkami a senem a nacházelo se v něm asi šest nebo osm bílých vajec. Pokud jde o vejce divokých ptáků, až dosud jsem jen občas našel na zemi již prázdné skořápky modrozelených hnědě kropenatých vajíček budníčků, ale tohle je tedy objev. Jinde v lese jsem učinil jiný pozoruhodný nález: starou lidmi zbudovanou studánku ve skále.



Tak ta tady musí být už hodně dlouho! Ještě z dob, kdy lidé prameny uctívali, zatímco dnes je zasypávají a vysušují drenážemi, aby získali další „užitkovou“ půdu pro další neužitečné nenažrané krky zdegenerovaného a přemnoženého lidstva. To jsou konce! To jsou objevy! Co tady najdu příště? Další jeskyni Altamiru? Připomnělo mi to báseň Otvírání studánek od mého rodáka Miroslava Bureše, zhudebněnou jiným mým slavným rodákem Bohuslavem Martinů. To byly časy! A kde jsou dnes? A jak to skončí? Hrůza pomyslet. Louky se pokryly malými sluníčky pampelišek. Při nabírání vody z potůčku jsem zachránil tonoucího mravence. Ten koukal, co se to děje v hodině dvanácté, když jsem ho na prstu přenesl na pevnou zem! Našel jsem velkého střevlíka, jenže mrtvého. Soutěž krásy zatím u mne vede jeden velmi starý, odhadem dvěstěpadesátiletý buk s hladkou šedou borkou a jemně sametovými zelenkavými listy. Prostál jsem dnes dlouhé minuty v obdivu nad jeho sladěnou dekorativností. Myslím, že ani v Louvru nemají tak krásný a vzácný obraz. Obdivuji se nesmírné vitalitě stromů. Z malého semínka dokážou vyrůst do největších pozemských bytostí. Cloumají jimi vichřice, blesky bouří brázdí jejich kůru. I když padnou, žijí mnohdy dál, nejdéle ze všech na tomto světě. Co je nezabije, to je posílí. I po odumření stojí dál jako dlouhotrvající pomníky své vlastní velikosti a dokonalosti. Přežijí všechno, jen ne zásah nenechavou lidskou rukou. Jsou tak dobří, jak jsou lidé zlí.


čtvrtek, 26. dubna 41

Jen co jsem vylezl ze stanu, uviděl jsem dalšího zástupce našich hadů: užovku obojkovou. Byla dosti malá; už jsem viděl i exempláře zvíci vysokonapěťového kabelu. Tahle byla sice poměrně malá, zato jí byly pěkně vidět její charakteristické svítivě žluté dva měsíčky za hlavou. Také jsem konečně uviděl svoji první letošní veverku. Osikám začíná rašit nesmělé listí. Počasí je slunečné. Večer opět procházka tmícím a tišícím se lesem. Je to úplně jiné nežli ve dne, za plného světla. Takové velebnější. Odlesky rudého slunce barví vrcholky stromů do nepředstavitelně zvláštních odstínů. Vládne tajemná nálada. Na některých místech už začínají dorážet hejna komárů. Obrovský měsíc je mým tichým souputníkem. Po cestě potkávám spoustu zvěře. Ojedinělé ptačí trylky teď zní zvučněji a rozeznatelněji. Ještě posedím chvilku na lavičce nad rybníčkem a jdu šťasten do hajan.


pátek, 27. dubna 41

V ranním slunci se blyskotají drobné kapičky rosy. Kdesi kuká kukačka. Prorokuje mi dalších sto let života. Dva srnci se na dálku překřikují svými hrdelními štěkavými skřeky. Dnes je zase krásně. Sice tady není tak úplně liduprázdno, ale zatím jsem se dokázal vždy úspěšně vyhnout každému nepříjemnému setkání s člověkem tváří v tvář. Párkrát už jsem měl namále: jednou jsem si kecnul za keř, když kolem po cestě projížděl traktor a už asi třikrát jsem se prostě jenom schoval vždycky za strom. Mé maskovací oblečení a má nehybnost bohatě zajistily mou neviditelnost. Takový člověk si jde nic netuše po lese a netuší, že za nejbližším stromem, jejž právě míjí, stojí ukrytý jeho nejzavilejší nepřítel – Já! Ani pes, jenž ho doprovází, mě nevyčenichá. A jakoby na potvrzení mých slov o hře na schovávanou s člověkem, právě dnes ráno dva lesní dělníci něco devastovali v lese asi sto metrů od mého tábora ukrytého v houští. Připlížil jsem se k nim tak blízko, až jsem cítil kouř z jejich cigaret. Kdyby jen tušili, že mají za zády rudookého vlkodlaka, který je pozoruje ostrým zrakem jaguára na lovu! Nerad bych se odtud stěhoval jinam, byť by to jistě bylo jen o kousek a v rámci okruhu Reinlebensbornu. A stěhovat bych se jistě musel, kdyby mě objevili. Nikomu tady sice nemohu překážet, leč lidská nepřejícnost a nenechavost nezná mezí, stejně jako jejich hloupost, s tím už mám svoje zkušenosti. Když jsem před patnácti lety začínal trampovat, stavěl jsem zpočátku stan naivně a důvěřivě na otevřených loukách. To jsem si dal! Furt mě někdo otravoval! Tady jsem jednou také pobýval pár dní, než mě jeden mladý myslivec „ochotně informoval“, že louku, na níž se nacházím, „budou chlapi sekat“. Ten mysliveček byl primitivní sadistický idiot. Už od pohledu úchyl, natož podle řeči, jíž mě šokoval. Ukázka dřeně člověka, jak by vypadala, kdyby postrádala nátěr civilizovanosti. Byl to ten typ parafilika, který by jinak ukájel svůj sadismus znásilňováním a zabíjením žen, kdyby se nestal kulturně únosným myslivcem. Pamatuji si dodnes, jak mi říká:

Vidíš tamhle tu srnu s mládětem? Mám ji zastřelit? Chceš se podívat?“

Šok.


Jsem zvědavý, co bude, až vypukne v létě zase ta jejich houbařská mánie. Ale starat se chci teprve až starosti přijdou, dřív ne. Teď si chci užívat zdejší nádherné přírody. Ze začátku jsem občas bloudil, když jsem hledal tábor (tak je ukrytý!), ale nyní už tady znám každý kout. Už mi zdejší krajina nepřipadá tak rozlehlá jako napoprvé, i když rozlehlá vskutku je a projít jí, byť i jen po okruhu, je značně zdlouhavé a vyčerpávající se všemi těmi kopci. Stále je tak zde kam jít a pokaždé to může být jinam. A stále je také co objevovat. Například obrovitý starý javor, jenž se vypíná ve své majestátnosti nad jedním úbočím. Vyšplháte hned na jeden hřbet – a otevře se před vámi rázem úchvatný výhled na celý západoseverovýchodní obzor. Vylezete na hřbet protější – a spatříte celé protilehlé panorama opět v celé šíři od východu po západ. Takto se nabízí při výletech po okolí nepřeberně kombinací, násobených jinou denní či roční dobou. Miluji to tu.


Ale že to tu je hadí hůrka! Když jsem si četl knihu v otevřeném stanu, zaslechl jsem opět onen hrozivě známý plazivý zvuk v suché trávě. Vstal jsem, abych se podíval, co se kde plazí zajímavého – a byla to zmije, která se přímo před vchodem chystala vlézt dovnitř! Chtěl jsem ji zahnat prvním, co se mi dostalo do ruky – tedy knihou –, ale jak jsem se zprudka pohnul, zmije se naštěstí také polekala, vztyčená s otevřenou tlamou udělala ve vzduchu otočku a střelhbitě zmizela. Ještěže je vyvýšený práh u vchodu do stanu! Mám z toho mírně pocuchané nervy. Budu si muset dávat hodně velký pozor. Doufám, že ona taky. Štěstí, že je to tak plachý tvor. Snad si to bude též pamatovat. Když si to pamatují mravenci, kteří se také nevracejí coby jednou vyhození, ba jsou schopni si to sdělit sami mezi sebou těmi svými chemickými signály... Znovu slyším šustot! Ne, tentokrát je to jenom ještěrka. A přesto! To není možné! Za několik minut poté se kolem stanu plazí další zmije! Nebo že by ta samá? Co se to dnes děje? Je to tím vedrem, nebo dobou páření, nebo obojím zároveň? Jiný na mém místě už by se asi dávno pakoval po takových zážitcích. Nejvýš opatrně jsem se vydal na záchod a pro vodu a pak už jsem za sebou stan raději zavřel. Je v něm takto ale k zadušení. A po chvíli další zmije! To je neuvěřitelné! Zmijí dopravní tepna! Tato zmije se plazila stejnou cestou jako ta předešlá. Asi se nacházím na nějaké zmijí stezce či co. Ale že až dnes takový provoz? A právě dnes? Nejspíš budou rozdováděné obdobím námluv. Zanedlouho jsem šel na záchod... – a zase se mi pod nohama plazila pod trávou sebevědomě velká zmije! Moje sebevědomí však již řádně poklesá. Přemýšlím se odstěhovat. Ale kam? Po dnešku je budu vidět všude.


sobota, 28. dubna 41

Včera v noci jsem přestěhoval stan z té zmijí rokle zpátky na loňské stanoviště, to jest pod dub v posvátném háji. Škoda, už jsem se tam tak pěkně zabydlel, pěšinky vyšlapal... Musel jsem opustit svou vlast kvůli hadům, jako kdysi ze stejného důvodu záhadní Neurové, národ to možná slovanského původu, o němž Hérodotos tvrdil, že má schopnost se v určité roční době proměňovat ve vlkodlaky. Po cestě domů jsem v matném příšeří špatně došlápl a málem jsem si vyvrtnul kotník. Včera mě pronásledovala smůla. Snad už jsem jí sem unikl. Nakonec to tady v tomto mém soukromém háji není pořád tak špatné. Nějak se mi nedaří najít to správné místo. Ani tady v Čechách, ani nikde v cizině. Ono taky ani není divu, při všech těch lidech, co jich na světě přebývá. V noci jsem krosnu s tábornickým vybavením nechal v lese a pokračoval jsem až domů už jen nalehko s malým maskáčovým batůžkem. Odpoledne jsem zbudoval tábor pod dubem a je to. S těmi zmijemi tam to bylo příliš nebezpečné. Sedm zmijí za necelý měsíc, které se vlnily ve vysoké trávě i pod ní, to bych si koledoval o nepěknou polízanici. I kdybych stokrát zvýšil pozornost, přece jen bych určitě jednoho dne na nějakou šlápl a ta by mě uštkla. A už vidím, jak bych si sám rozřezával ránu, ovazoval ji nevím čím a vyhledával tam někde lékaře, aby mi píchnul sérum! Navíc jsem tam měl rázem po klidu. I tady jsem pořád ještě z těch zmijí dohrkaný tak, že jak zaslechnu něco šustit v suchém loňském listí, lekavě se ohlížím po původci. Tady naštěstí není zmijí hůrka; není tu kamenitý terén ani hustá tráva a nikdy jsem přímo tady žádnou zmiji neviděl. Na suchých prosluněných místech okolo ano, ale ne tady v tomto lese. Proto jsem v cizině upřednostňoval spíše vychladlé vulkanické ostrovy, jako Tahiti či Kanárské ostrovy, kde nežijí hadi. Nejlepší místo jsem zatím našel za humny. Připadá mi to tu čím dál víc spíše jako předměstský park než jako les, ale to může být prostě jen tou důvěrnou znalostí. Zatím vyhovuje. Zatím. Co bude dál? Lepší to rozhodně nebude, a tak chci na to raději moc nemyslet a zapomenout jako na smrt. Nebo jako na práci. Nějak holt bude. Je tu takový příjemný polostín. V současném tropickém jaru je takové místo požehnáním. Dokonce i srnce to vedro popletlo a už jsou v předčasné říji! Včera večer jsem viděl srnce honit srnu po lese, s jejím typickým kvikavým vábením. Ani mi ti milenci nevěnovali pozornost, když mě míjeli, jak byli tou hrou rozdychtění. Ale některé stromy se tím teplem nedají jen tak lehce zmást. Kupříkladu zrovna dub, po němž je mírně nepřesně pojmenován tento měsíc – i když už i ten dub se opatrně odshora obsypává světlou zelení. Rovněž takový listopad není právě nejpřesnější název pro měsíc, ve kterém listí už moc nepadá, neboť většinou opadalo již v říjnu. Výstižnější mi připadají starogermánská jména měsíců, respektive jejich poetická německá jména. Ale to je jedno. Už jsou tu jiřičky a pilně stavějí z bláta hnízda na zdech domů. Křičí a poletují sem a tam. Venku je teď tak krásně, že jen ptáci to umějí vyjádřit nejlépe. Někdy vím zcela přesně, co tím zpěvem sdělují, ale nemám ta správná slova, jimiž bych ty pocity zapsal. Rozumím úplně dopodrobna všemu, co je ukryto za jejich písní. Někdy se musím až pousmát tomu, co říkají jejich neslovesná slova. Pousměju se. Pousměju se prostě jen na znamení, že rozumím. Sám bych tu radost nevyjádřil lépe. Ani kdybych měl megalexikon. Viděl jsem až tady svoji první letošní lišku. V jejím obvyklém každoročním revíru, kde ji vídám. Zrovna vyběhla z lesa na cestu, po níž jsem se pomalu ubíral. Nejdřív jsem si myslel, že vidím nějakého psa, nějakého kokršpaněla, protože se ta liška zastavila a hodnou chvíli na mne nevěřícně zírala, co že jí to kráčí za podivného tvora v ústrety. V ten moment ve mně jaksi nemohla rozeznat člověka, aniž bych Já v ní dovedl poznat na první pohled lišku. To jsou setkání z druhu nezapomenutelných. Pln nových dojmů a v duši spokojen jsem se vrátil domů až za tmy. Zítra nanovo za dalším dobrodružstvím! Svět ukazuje svou přívětivou tvář.


neděle, 29. dubna 41

Ráno zahajuji kávou a cvičením. A propos, káva: Myslím, že jsem vynálezcem nového druhu kávy. Mám pro ni i jméno: misantropická káva. Káv je mnoho druhů. Máme kávu vídeňskou, kávu mocca, irskou, arabskou a další, ale nikde jsem nezaregistroval, že by někdo přidával do instantní kávy čokoládu, tak jako Já. Nebo se mýlím? Nejblíž je asi jedině capuccino, ale i to má jiné složení.


Dosavadní jižní proudění se změnilo na severní a trochu se ochladilo. Hezky je však pořád. Venku plno lidí. Ani se jim nedivím, ale kdo to má snášet? Mířím přímo do mého hájku. Kvetou javory. Když jsem se blížil hustým stinným lesem k posedu, uviděl jsem na světlině pod ním pást se srnce. Byl jsem blízko, ale on mě neslyšel ani neviděl přicházet. Zastavil jsem se právě tak akorát, abych si ho prohlédl, protože jakmile jsem udělal krůček navíc, abych lépe viděl, srnec mě zpozoroval a dal se poplašeně na útěk. Ten nadával! Karimatku, již jsem v zimě používal jako podsadu při sezení na posedu, jsem musel odnést pryč, protože vosám se evidentně zalíbila její žlutomodrá barva, jakož i její měkká, pórovitá struktura – a nechtěly se jí vzdát. To jsem udělal včera a dnes stále ještě poletují kolem a hledají tu náhle ztracenou věc, která by se jim bývala tak pěkně hodila za hnízdo. Poseděl jsem tedy na posedu a pak jsem si šel lehnout do stanu na mé nové báječné lehátko. Dočetl jsem Zkázu Drážďan. Muselo to být peklo. Osmnáct let po válce napsal David Irving tuto knihu, kde si dovolil zbourat mýtus o tom, že válečné excesy, takzvané „válečné zločiny“, páchali výhradně Němci a jejich spojenci. Klobouk dolů.



Oknem stanu se dívám přímo do koruny dubu. Poslouchám ptáky a usínám. Tohle je můj pravý Reinlebensborn. Domů se vracím za nastalého setmění liduprázdnými ulicemi. Doprovází mě jen Měsíc a Večernice. Takhle by to mělo být pořád.


pondělí, 30. dubna 41

Valpuržina noc. Noc, ve které napsal Anton Szandor LaVey svou slavnou Satanskou bibli. Čarodějná noc. Jeden den do úplňku. Beltine. Lidáci mají pré. Všude planou ohně a ozývá se lidáků ožralé hulákání. Den jsem strávil v lese. Pustil jsem se znovu do rozečteného Graciána.


úterý, 1. května 41

Chladno a jasno. Vzduch je tak krásně průzračný, že pouhým okem lze spatřit na severním obzoru zřetelně se rýsující vrcholky Orlických hor. Je citelné chladno. „Zmrzlí muži“. Chladno sice je, ale slunce svítí a neprší. Dokonce je dost sucho. Smrky žíznivě sklánějí své suché větve k zemi. Procházím se po lese jako po neustále se proměňující umělecké galerii. Často nevycházím z úžasu. Tu nad bizarním tvarem kmenu stromu, onde nad přejemnělou nádherou byť i té nejmenší rostlinky. A když pak nad hlavou neslyšně přelétne káně a o kousek dál se mihne štíhlá silueta srnky, je umělecké dílo přírody završeno tím nejlepším dojmem. Alespoň tedy do zítřka, kdy bude zase všechno vypadat trochu jinak. Není to tady tak špatné. Potkal jsem po cestě jenom několik lidí velmi nesympatického vzezření; nejspíš komunisti, vracející se z oslav 1. máje. Usoudil jsem, že už mají po obědě a teď se začnou trousit davy na sváteční procházky, načež jsem raději zalezl dál do hloubi lesa. Sem, do mého posvátného háje, jejž jsem přezval „Reinlebensbornem“, už žádné cesty nevedou. Kromě té mé. Jak si tak kráčím lidmi nerušen, zpod nohou mi s vřískotem vyběhlo sotva dorostlé kosí mládě. Létat ještě nedovedlo a s tím během to také nebylo moc slavné. Málem bych ho byl snad zašlápnul, kdyby včas samo neuteklo. Takové kosí mládě sedí v podrostu potichu a nehybně, aby na svou zranitelnou bezmocnost neupozorňovalo predátory. Vyskočí takto jen v nejvyšší nouzi. Každý rok nacházím nějaké to odrostlejší ptáče sedět jako pecka na zemi. Nacházím i mrtvá holátka vypadlá z hnízd, což je však daleko smutnější pohled. Sednul jsem si pod posvátný dub, snědl jsem dva ořechové rohlíky a začetl jsem se opět do Graciána. Je to celkem dobrá knížka, však to byl také oblíbený autor Schopenhauerův. Je poznat, na některých Graciánových maximách, že se jimi nechal Schopenhauer inspirovat a že je ve svém díle poněkud rozvedl. Některá Graciánova ponaučení jsou dosti vydařená. Až tu knihu dočtu, tak si ji přečtu ještě jednou a udělám si určitě pár výpisků. Věty má stručné, duchaplné, vhodné k citaci. Jejich sloh připomene vytříbenost antických filosofů. Ale trochu mě obecně četba o lidských záležitostech začíná nudit, i když se ty záležitosti jakkoli týkají nebo týkaly i mne. Radši bych si četl něco poutavého o přírodě. Po kosákově večerním koncertu, jemuž vévodila Píseň o zapadajícím slunci, jsem se odebral domů. Úplněk je velký jako kolo od vozu. Prý se nepatrně od naší Země centimetr po centimetru vzdaluje; mně však připadá jako kdyby naopak na Zem padal.


středa, 2. května 41

Dvě pěnkavy si hrají na honěnou. Rovněž sojku pronásleduje kos. Zajíc se v trávě převaluje na zádech jako pes, když ho svědí hřbet. Na dubisko přilétl datel a začal klovat do jedné jeho odumřelé větve tak vehementně, že drobné odštěpky dopadaly až na můj stan. Dnes je zase nádherně. Po setmění vycházejí srny a zajíci na pastvu. Pozoruji je dalekohledem. Pak kráčím temným lesem k městu, provázen stíny lesních zvířat, klusotem jejich kopyt, poletujícími netopýry a posledními trylky ptáků. Prožil jsem další smysluplný den.


čtvrtek, 3. května 41

Výlet po nové naučné stezce kolem města. Zavedla mě však bohužel k přehradě, kam jsem se zapřísahal, že už nikdy nevkročím. Takže jsem opět nadával jako špaček nad tou spouští. Někdo by při pohledu na to místo se mnou možná nesouhlasil, jenže Já mám tu nevýhodu, že si pamatuji, jak to tam vypadalo dřív. A nemůžu zapomenout, ani se smířit se současným stavem. I sem tam toho rybáře bych snesl, byť bych je nejradši všechny vyhnal, ale co nesnesu, jsou ty jejich chaty, auta, odpadky, lidi... Ale zvědavost byla silnější než moje rozhořčené předsevzetí. Chtěl jsem vidět tu stezku. Naučná stezka je udělaná docela dobře; provází přírodumilovného výletníka samými významnými a pozoruhodnými lokalitami, jako jsou tůňky, meandry, studánky, lesy, panoramata, aleje a podobně. Po stezce je rozmístěno několik naučných tabulí, psaných s důrazem na ekologickou výchovu, což je sice chvályhodná snaha, ale tato zelená teorie v praxi stále ještě zoufale šedne. Taky tam postrádám jedno základní naučení, jež by se mělo vštěpovat všem a všude:


  • CHRAŇTE PŘÍRODU – NEMĚJTE DĚTI!


Protože jinak jsou jakékoli snahy o zachování rovnováhy v přírodě naprosto bezúčelné, s těmi miliardami lidí, co tu jsou. Už by se s tím přelidněním mělo začít něco dělat. To je totiž ten základní problém! Další potíž je ta, že povolání, jež nejvíce ovlivňují přírodu, jako jsou zemědělci a lesní hospodáři, vykonávají vesměs lidé hrubí, nevzdělaní, nevědomí a neinteligentní, jimž je „ukradená“ nějaká osvěta. Sémě poznání a rozumu nepadá na tu správnou půdu.


Potkal jsem dvě škaredé tlusté idiotky mongoloidních rysů. Nepříjemné setkání. Čumí to misantropovi nestydatě rovnou do ksichtu, chátra jedna! U přehrady mě zas bojácně zdravil jeden mně úplně neznámý rybář. To mám strašně „rád“. Určitě neměl rybářský lístek nebo co, a mne odhadoval asi na nějakého kontrolora, když jsem se tam tak po břehu mezi nimi panovačně procházel, nahlížeje přísně do jejich výstrojí. Já bych je hnal! Dopoledne pracovního dne a všude plno lidí v produktivním věku! Sedí to na břehu rybníka, čumí to do blba a baví se to tím, že trápí živé tvory! Všude kolem spousta aut a škaredých tváří. Přemýšlel jsem mnohokrát, čím to je, že nikdy nepotkám žádného půvabnějšího člověka, který by vypadal alespoň trochu inteligentně. Nejspíš to bude tím, že těch několik zbývajících chudáků, kteří ještě nejsou tak úplně zdegenerovaní, mají práci a musejí tvrdě pracovat, aby uživili tu přepočetnou armádu všelijakých vyžírků, kreténů, pojišťováků, politiků, lékařů, žen a dětí. A Já se mám dřít? To tak! Po dnešku jsem se už vážně zařekl, že se budu napříště pouze rychle přesouvat nejkratší cestou do mého Reinlebensbornu a celý den odtud nevytáhnu paty, abych ty kundí ksichty nemusel vídat. Uvědomil jsem si, že posvátný háj Reinlebensborn, s mohutným dubem uprostřed, je možná poslední ráj na celičké zemi.


Na nejzazším rybníce, kde rybáři neloví, jsem viděl párek lysek černých. Jednu jsem nechtěně vylekal v rákosí. Vystartovala tak zprudka, že místo plování běžela po vodě až doprostřed rybníka a teprve tam se zase začala klidně pohupovat na vlnkách jako bójka. Taky jsem viděl v trávě na břehu užovku. Zmiji jsem nezahlédl, ale našlapoval jsem opatrně, bylť jsem zaručeně na jejich území. Po nedávných zážitcích se zmijemi jsem tak celkem statečně „ulovil“ pěkného „bobříka odvahy“. Při přecházení silnice jsem málem vběhl pod auto. Řidič ani nezpomalil. Jen ty jejich hnusný ksichty na mne civí z okýnek. Kde jsou ty časy, kdy tudy sotva co projelo! Teď abych si tu vykopal podchod, protože normálně se ta silnice kvůli hustému provozu přejít nedá. Kam to jen všichni jezdí a proč? Jsem přesvědčen, že kam nemůže člověk dojít pěšky, tam být nemusí a tam by ani být neměl. Chtěl bych mít panzerfaust, ono by je to přešlo!


pátek, 4. května 41

Něčí život dnes skončil, něčí možná začal. Našel jsem ostatky, vlastně jen peří, nějakého ptáka. Podle velikosti a barvy peří to mohl být holub nebo hrdlička. Zřejmě se stal kořistí nějakého dravce. Vzal jsem si jedno pírko na památku. Při sezení na posedu se mi přiletěla ukázat červenka. Držela v zobáčku nějakého pavouka nebo brouka a zvědavě si mě prohlížela. Pak odletěla kamsi do stromoví a uslyšel jsem její dojemně smutnou, sladkobolnou písničku. Další nález mě nemile zmrazil: lidi! Nebezpečně blízko, avšak zcela jinde, jsem objevil výmluvné stopy po jejich souloži. Uválená tráva v lese kousek od cesty, dva použité prezervativy, dvě prázdné krabičky od cigaret. Kdybych se dnes nebyl zdržel doma překládáním Lucretia, byl bych je jistě načapal. Určitě tu však byli poprvé – a doufám, že i naposled! – protože to tu vůbec neznají, protože kdyby ano, šli by spíš o kousek dál, kde je pěkná světlinka, která mi též mnohokrát posloužila za tábor. To není dobré! Přivedlo mě to nicméně na myšlenku, že už dlouho jsem... – vždyť víte co; že žiju v jakémsi nedobrovolně dobrovolném celibátu jako mnich; což mi nevadí, neboť tak žiju většinu života, i když i Já jsem měl svá bouřlivá období říje a zrovna tento les a konkrétně tento háj by mohl vyprávět! Ale lepší je být sám. Sranda by byla, kdyby je taky napadlo postavit si tady někde stan. To by nedělalo dobrotu.


pondělí, 7. května 41

Dva dny pršelo, ale dnes jsem si užil přírody do sytosti. Obzvláštní štěstí jsem měl na srnce. Napočítal jsem jich osm. Tři srnci a pět srn. Nejprve srnec honil srnku po lese; ta byla tentokrát zticha a nepovzbuzovala ho svým pištěním. Oba vběhli na světlinku, zrovna když jsem tam stál a rozhlížel se kolem, co kde roste. A zase si mě vůbec nevšímali! Dokonce to v jednu chvíli vypadalo, že se snad srnka běží rozpustile schovat za mne; proběhli oba dvakrát těsně kolem mne! Tolik zvěře mi bylo dopřáno spatřit hlavně díky tomu, že jsem se dnes vydal po širším okruhu než obvykle, do míst, kde jsem dlouho nebyl. Oni srnci totiž také nejsou hloupí, a když je někde jednou vyplašíte, podruhé už je tam tak snadno a brzo neuvidíte. Ze zvířat, jež jsem dnes pozoroval, musím jmenovat v prvé řadě vzácnou čejku chocholatou, jejíhož kníkavého hlasového projevu a akrobatického letu jsem se nemohl nabažit. Pak tu byla také poštolka, s jejím pátracím letem na místě i za nejprudšího větru, a pěkná užovka, vlnící své tělo strouhou vody. Viděl jsem roztodivné brouky chrobáky, nosatce, krasce, střevlíky. Zajíce. Jeden zajíc hopkal přímo pod mým posedem, až jsem si myslel, jestli nevyleze po žebříku nahoru za mnou! Tak to bylo blízké a důvěrné! Jako nějaký domácí králíček. Dostal jsem se též cestou do onoho lesa, kde jsem před šestnácti dny uzřel bájnou postavu „pratura“. Rozhodl jsem se ten lesík prozkoumat. Všude jsem tam nacházel jednoznačné známky po jeho nedávné přítomnosti: především četná jeho lejna, tak zhruba týden stará, některá ovšem i čerstvější. Země byla zdupána, potištěna a rozryta četnými stopami jeho sudých kopyt, ale na původce jsem nikde nenarazil. Měl jsem dojem, že celý les páchne jako kravín. Možná tu ten uprchlý chovanec pořád někde je. Hodně štěstí, bratře!


úterý, 8. května 41

Sluníčko svítilo, šel jsem tedy ven. Moc daleko jsem však nedošel. Spustil se takový liják, že jsem byl v mžiku celý mokrý jako když mě poleje. Obloha se zatáhla černými mraky. Otočil jsem se a vrátil jsem se domů zmoklý jako slepice. Takovou smůlu mám pořád: sluníčko svítí, a sotva vyjdu ven, začne pršet. Po silnici nic nejede, ale sotva chci přes ni přejít, kde nic tu nic se objeví kolony aut. Vidím malebnou lesní pěšinku bez lidí, a sotva na ni vstoupím, začnou po ní najednou, kde se vzali, tu se vzali, proudit zástupy lidí. Čím víc se snažím lidem vyhnout, tím víc za mnou lezou. Tak je to pořád. A se vším. Píše tyto řádky, už je zase hezky.


středa, 9. května 41

Ještě jsem ani neminul poslední předměstskou zástavbu a už ke mně pádil shora po cestě zajíc. Zastavil jsem se, abych jej nechal přiběhnout co nejblíž. Schválně, kde mě teprve zpozoruje! Stalo se mi totiž dokonce nejednou, že jsem ztuhnul a splynul s okolím tak dokonale, že mi zajíc běhal kolem nohou, aniž by měl sebemenší tušení o mé přítomnosti! Zajíci jsou sice notně krátkozrací, zato bystře reagují na každý podezřelý pohyb či zvuk. Tento zajíc se zastavil kousek ode mne, sedl si bokem a čekal, co se bude dít s tím neznámým objektem, který mu stojí v cestě – tedy Já – a zda neudělá nějaký jemu nebezpečný pohyb. Ten pohyb jsem samozřejmě brzy udělal, abych zkrátil zbytečné napětí. Zajíc přeskočil příkop a zmizel v lese. Dnes to vypadá také na déšť, ale tentokrát jsem si vzal s sebou pro jistotu deštník. Samozřejmě vůbec ani nekáplo. Z jehličnaté haluze smrčí visí na nitce housenka, ale není to žádná housenka, nýbrž na stužce slizu zavěšený malinký slimáček. Hlasová produkce jakéhosi drozda silně připomíná pozdrav:


♫„Dobrý den, dobrý den!“♫


Určitě to vyslechl od nějakých lidí a nyní to jen zhudebnil. Lehaje vstávaje naslouchám hlasům ptactva a ševelu větru. Kdybych byl od narození hluchý a kdyby se mi teď zničehonic vrátil sluch, myslel bych si nejspíš, že takto konejšivě promlouvá sama Příroda. Nejraději zde v lese spím. Nikde není pocit malé smrti a malého zmrtvýchvstání, jenž provází spánek, tak nyvě malátný a tolik oblažující mysl i tělo. Rodíce se umíráme a ve smrti hledáme znovuzrození, ale kdybych jednoho dne sebevíc šílel, zde najdu odpočinutí od všech strastí i klidnou a jasnou mysl už za života. Co je mi po lžích a nereálných nadějích absurdního lidského údělu! Tady jsem přirozený jako ostatní zvěř. Tady jsem vyrovnaný jako ten starý dub nade mnou. Stan je po deštích celý žlutý od smíseného pylu s vodou. Čtu teď v lesním tichu historický román o německém hvězdáři a matematikovi Johannesi Keplerovi. Kniha se jmenuje Syn čarodějnice – V ďáblově mlýně a napsala ji jakási Rosemarie Schuderová. Ta doba – doba třicetileté války – mě docela zajímá, mámť značné znalostní mezery ohledně tehdejší politické situace, náboženství, stavu vědy a tak dále. Vím jen mlhavě, že to byla zlá doba morů, čarodějnických procesů, náboženského běsnění, nesnášenlivosti a temna; zároveň však tehdy vznikala dosud nepřekonatelně výborná hudba. Byla to také doba, kdy pro nedostatek obyvatelstva zanikaly celé obce (v našem kraji také!) a více než žádoucí úbytek lidské populace nedosáhl už nikdy poté takové vynikající úrovně jako tehdy. To je moje celoživotní téma. Zjistit, zda a jak by se mohla podobná situace znovu zopakovat, ale tentokrát s trvalými a prohlubujícími se následky. Kromě toho, osudy vynikajících jedinců s rozumem v hlavě uprostřed moře hlouposti, mě vždy zajímaly též. A Jan Kepler byl jistě jedním z nich.


čtvrtek, 10. května 41

Zase jsem potkal toho samého zajíce jako včera! Ovšem nejskvělejší setkání, jež jsem dnes zažil a jež chci teď vylíčit, bylo s podstatně větším zvířetem! S koněm! S krásnou kobylkou hnědáka. Nepoznal jsem sám sebe, když jsem překonal svůj vrozený odpor k lidem a zeptal se mladé jezdkyně, která na kobylce jela, jestli si můžu na ni sáhnout. Na tu kobylku, samozřejmě. Souhlasila. Pozdravil jsem ji, pohladil její horký krk a optal se jí na jméno. Kobylka zafrkala, což by mi bývalo jako odpověď plně postačilo, dívka však odvětila něco jako „Vinárna“ nebo „Binárna“, přesně nevím, ani mě to příliš nezajímalo; to byla jen čistě seznamovací fráze, která navíc vůbec nepatřila té dívce, s tou se nikdo nebavil. Stejně jsou všechna zvířecí jména blbá jako ten, kdo jim je tak blbě dává. Statná hrošice tak dostane například zdrobnělé jméno „Mařenka“, zatímco čtyřtunový samec hrocha, podle židovské apokalyptiky zvíře konce času, je pokřtěn blbým křesťanským rituálem jako roztomilý „Láďa“. Jako kdyby nebyla jiná, lepší a hezčí jména africká. S koňmi se to má zrovna tak. Kde jsou slavná jména, jako je například Pegasus, Einhorn, Búkefalás, Rocinante, Ohnivý oř, Nezkrotný vítr, Tátoš, Sleipni, Šemík, Kalkí, Kentaur, Vihar, Balius, Xantus a další a další? Lidská vynalézavost, originalita a poetičnost ve vymýšlení a výběru jmen pro plnokrevná zvířata, a pro zvířata vůbec, se rovná nule. Nulová jména lidem, nulová jména zvířatům. Nula od nuly pošla. Úhor a slať. Neživá poušť. „Vinárna“? To musel být někdo ožralý. Nebo „Binárna“? Tedy něco jako Leibnizova dvojková číselná soustava? Binární počet? To už ji rovnou mohli pojmenovat „Kompaktní deska“! Blbci, no... Ale takhle téměř intimně jsem se s živým koněm nikdy předtím nesetkal. Byl tak horký! Horký jako v horečce! Nemusím snad ani příliš zdůrazňovat, jak je takový kontakt s velkým ušlechtilým zvířetem povznášející. Rozzářil jsem se hned jako sluníčko. Nálada se mi zvedla. Cítil jsem se nevýslovně obdarován. Jak by to bylo asi krásné, kdybychom ze zvířat čerpali pouze toto nehmotné bohatství, jež dovede tak záhadným způsobem přeskočit jako elektrická jiskra z pouhého pohledu, z pouhého dotyku, z pouhého souznění duší. Jak bychom byli bohatí!


pátek, 11. května 41

Silný vítr. Ohledával jsem ztrouchnivělý kmen padlé vrby, když tu náhle stojí deset metrů ode mne srnec a kouká přímo na mne. Kde se tu vzal? Zřejmě ležel v trávě, pak něco uslyšel, vztyčil se, ale neviděl nic, protože mě asi považoval za součást toho stromu. Až když jsem se pohnul, abych si protřel oči, zdali nemám vidiny, dal se mladý srneček s nerozvětvenými parůžky na důstojný ústup. Nijak nespěchal, jen se stále otáčel, dokud nezmizel za obzorem. Možná ta zvířata něčím uklidňuji, jako ona uklidňují mne. Vzápětí nato další nevídaný jev: dva osamělí tuři – větší kravka a menší býček – si to šinou pospolitě z kopce, aby zanedlouho po tomto podivném defilé taktéž zmizeli kdesi za horizontem. Já se zblázním! To jsou jistě ti dva, které jsem potkal jednou v noci! A ten zběhlý „pratur“, který se zde potlouká, tudíž nebude jeden, ale dva! Je to jasné, jsou to oni! Tím se vysvětluje to obrovské množství stop, jež jsem nalezl v lesíku kousek odtud. Nenadělal je totiž jen jeden tur, nýbrž dva! Šel jsem se tam podívat, ale žádné nové ani čerstvé stopy jsem tam nenalezl. Nejspíš se toulají po okolí a nikde se nezdržují na stálo. To je chytré. V lesíku jsem sice nic neobjevil, zato jsem tam málem šlápl na užovku. Naštěstí zpozorovala na poslední chvíli ona mne, takže se hbitě esovitě odplazila. Od jisté doby si úzkostlivě hlídám své kroky, ale stejně hada přehlédnu, ať dělám co dělám. Zvlášť když se ten had nehýbá a barvou je k nerozeznání od spadaných větví. Lekl jsem se hezky. Dále jsem našel z hnízda vypadlé vajíčko budníčka. Bylo celé, nerozbité, s ještě tekutým obsahem bez vyvinutého plodu. Rozhlížel jsem se po stromech, jestli není na blízku nějaké hnízdo, abych tam to vejce vrátil, leč bezvýsledně. To je ztracené. Mám tak aspoň pěkný suvenýr. Okolo stanu kvetou jahodníky a zběhovce. Večer jsem usnul a probudil se k návratu domů až v noci.


sobota, 12. května 41

Usnul jsem až nad ránem, kdy se již východ začínal modrat za jitřní písně kosů. Za pár hodin jsem už zase nedočkavě vstával. Nebe se mezitím pokrylo tmavými mračny blížící se bouře. Žádné světlo, žádné vedro. Ani focení, ani pocení. Do Reinlebensbornu však přesto chvátám. Na světlinku pod listnáči se přiloudal srnec. Pst, nevidí mě! Spustil se však drobný déšť. To mi zatím nevadí, skrčil jsem se pod stromy. Blýská se. Řach! Ozvala se nablízku hromová rána. To byla šlupka! Déšť sílí. To už utíkám lesem ke stanu. Uf! Jsem mokrý, ale v suchu. Prásk! Další pumelice! Ta byla! Cítím zápach spáleniny. Jako když se vypaluje letlampou kresba do dřeva. Blesk musel nejspíš zasáhnout nějaký hodně blízký strom. Vyhlížím ven, zdali snad někde nehoří. Ne, nic. Bouře pomalu ustává. Už je pryč. Slunce svítí. Obloha je tou bouří úplně vyčištěná. Musím jít někam ven, na slunce a na čerstvé povětří nalokat se ozónu a uschnout. Nyní je krásně. Svět je však chudší o jeden strom. Stará vrba jíva, dominanta krajiny, orientační bod, jehož kmen nesl po celá léta turistickou značku, leží sražena přes cestu. Včera ještě stála. Tak zas zmizí kousek mého života. Jedinou útěchou mi může být snad jen to, že ve stínu té staré košaté jívy rostly nenápadně mladé javory, které teď budou mít více životního prostoru a více světla, takže se možná oni, nebo jeden z nich, ten nejsilnější a nejodolnější, jednou stane novým středobodem této divutvorné země. Srnec přibíhá do vysoké trávy na pastvu. Uškubne velký trs trávy, který mu čouhá z úst a bedlivě se rozhlíží. Vidí mě. Uléhá do trávy. Jen zvědavá hlava mu kouká. Jdu dál a zkoumám, co včera nadělali mí „pratuři“ s drátěnou dobytčí ohradou. Protrhli ocelový drát, jako by to byl obyčejný provázek! Nic je nemůže zadržet.


pondělí, 14. května 41

Včera bylo velké horko. Den jsem strávil četbou ve stinném stanu nebo drobným potulováním po lese. Až když se žhavé slunce schylovalo k západu, prošel jsem se trochu dál po okolí. Přespal jsem v lese. Noc byla teplá, klidná, krátká, ale přečkaná dlouhým spánkem v pohodlí mého měkkého, širokého lehátka. Luxus. Ráno jsem šel ke třem západním rybníkům. Moc často tam nechodím, protože cesta, byť pohledná, vede přes předměstí, jemuž se nedá jinak vyhnout, což je někdy dost nepříjemné, ale jednou za čas se to dá překonat. Sama cesta je také rozkošná, co do výhledu na krajinu, ale hlavní odměna čeká až na konci poutě u rybníků. Vždy je tam totiž hodně vodního ptactva k vidění, i jiných ptáků a „zvieržat“, která se nikde jinde v blízkém okolí nevyskytují buď vůbec, nebo jen zřídka. Jejich zastoupení se přitom mění jak během roku, tak i během let. Loni zde byly například volavky, dnes jsem žádné neviděl. Zato jsem viděl vzácné morčáky, vodouše, dále běžné kachny, poláky, labutě, racky... Z jiných ptáků tu jsou oba druhy konipasů – bílý, i ten žlutý, horský – , čejky, skřivánci a tak dále. Loni jsem tu viděl také čápy na nebi. Zkrátka ornitologický ráj. I dva srnce jsem zahlédl. Jednoho v rákosí, druhého v obilném poli. Mnohá pole jsou žlutá od květů hrachoru. Letos bude také hodně řepy. Prý proto, aby se přidávala do nafty. Jako za války. Brzo budou pěstovat zeleninu i na náměstích, jako kdysi ve válečném Berlíně. Ti to dopracovali. Dnes je také „tropicana“. Před zpáteční cestou do Reinlebensbornu odpočívám a nabírám síly v lesíku nad třetím rybníčkem. Ten je z nich nejpůvabnější, však jsem se sem jezdíval na kole koupat, bez šatů, za bílého dne. Vzpomínám si, jak jsem se zde jednou opaloval a četl si přitom Freuda. To byly doby! Teď bývá ten rybníček v posledních letech pořád vypuštěný a přilehlý lesík je poset lidskými stopami: odpadky, hajzlpapíry, výkaly – prostě hnus. Jo, jo, to jsou konce... Někdy, a to často, si připadám jako svědek umírajícího času. Po obrovské čtyřsetleté lípě už také zbyl jen tabulovitý pařez a kus mohutného kmenu, válejícího se opodál, který nikdo nechce. Proč ti nejlepší odcházejí vždy první a ti nejhorší jsou tu pořád? Dnes je tropické vedro. Ještě ke studánce pro chladivou, chutnou voděnku, a zpátky do stínu lesního tábora pod posvátným dubem, jehož větve se široce rozprostírají nad mou hlavou. Kdesi blízko se usadila kukačka a prorokuje mi snad tisíc roků života. Už zas. Večer opět závěrečná procházka vlahým hájem. Na vrcholu smrku sedí drozd a zpívá. Jeho tělo a jeho rozevírající se zobáček se jasně a ostře rýsují proti šeřícímu se nebi jako na stínovém divadle. Domů jdu jen v tričku.


úterý, 15. května 41

Odpoledne jsem došel do Reinlebensbornu a spustil se hned drobný májový deštík. Prší celý den. Mně to nevadí, Já jsem pod střechou, čtu si a pospávám. Díky těm dešťům z poslední doby se nádherně rozbujela zeleň. Procházet se touto dočasnou tropickou džunglí, tímto deštným „pralesem“, jen s deštníkem v ruce, je vskutku skvostný prožitek. Aspoň je venku méně lidí. Kdybych měl trčet doma pokaždé, když prší, nedostal bych se ven skoro nikdy. Je dobré se projít aspoň chvíli velebnou svatyní Přírody.


středa, 16. května 41

Neprší, ale je chladno. Na zahradě domu, kolem nějž procházím, se k sobě tulí tři bíločerná koťata a lížou si navzájem kožíšky. Obraz dokonalé pohody. Počišťovač v růžové vestě vykopává drny trávy z okraje ulice. Boj proti přírodě neutuchá. Hlavně, že má někdo práci. Že je naprosto blbá, zbytečná a beze smyslu, to nevadí; hlavně, že je placená. Může si koupit benzín do auta, žrádlo pro psa, balenou vodu a zaplatit daně vyžírkům. Doufám, že na mne žádná takováto neuspokojivá práce nezbude. Jenže která práce je uspokojivá? Žádná. Bude to hrůza, až budu muset jít pracovat. A ta doba se blíží.


V blátě u obrubníku leží zoufalá mrtvola vlaštovky. Určitě ji srazilo nějaké „fáro“ blbé. Náboženský reformátor Luther by měl radost. Považoval totiž tyto nebeské posly jara za nositele zla. Inu, kretén. Vlaštovky přitom radostně vítali už staří Řekové, kteří jinak příliš zvířata neuctívali, a od nichž se nám dochovala tato pěkná dětská písnička ke koledě, posuďte sami:


Vlaštovka k nám přiletěla

a s ní krásné jaro,

přišel pěkný čas.

Na bříšku je bílá,

na zádech je černá.

Přineste nám z domu

povidla a víno

a košíček sýra

i hrachovou placku,

k tomu bílou housku

vlaštovka má ráda.

Otevři, otevři vlaštovce!“


V lese jsem vyplašil kosici v podrostu, a ta letěla pryč tak bezhlavě, že narazila do stromu. Au! To muselo bolet! Vlastně o ten strom jen tak trochu škrtla, ale stejně... No, snad se jí nic nestalo. Nerad bych byl zrovna Já, jenž přeji zvířatům jen to nejlepší, příčinou zkázy někoho jiného než půl sedmé miliardy lidí. Dnes jsem si s sebou dalekohled nevzal, neboť jsem neměl v plánu jít nikam daleko, ale nakonec jsem chodil docela dlouho a ten dalekohled by se mi býval hodil. Nechápu, jak jsem to mohl dřív bez něho vydržet. Pozorovat přírodu a její tvory jen tak, pouze vlastníma krátkozrakýma očima, to už zkrátka není ono. Chybí tomu ty skvostné detaily, ten pohled zblízka, i když jste od pozorovaného objektu daleko.


čtvrtek, 17. května 41

Návštěva knihovny. Mám trochu depresi, jako pokaždé, když jsem někde mezi lidmi. Obsluha ke mně hovořila v jakýchsi podivných větách neúplných, jejichž obsahu jsem stěží rozuměl. Připadám si úplně odtržený od jejich světa. Mimoň. Čuměla tak na mne. To poznám, i když se dívám nepřítomně jinam. Hledal jsem v policích dlouho. Nemohl jsem se rozhodnout, kterou knihu dřív. Vypůjčil jsem si nakonec tyto čtyři knihy:

  1. obrázkovou knížku o motýlech,

  2. knihu Jarní byliny hájů a lesů,

  3. Lucretiovu slavnou knihu O přírodě - ještě jsem ji nečetl vcelku, jen v úryvcích, ačkoli jsem si jednu pasáž nedávno sám pro sebe překládal; mohu tedy porovnat, jak se mi to povedlo, a zda se můj neumělý překlad bude aspoň trochu shodovat s překladem profesionála,

  4. knihu o zvířecích emocích a citech s názvem Když sloni pláčou – tu jsem si vzal hned s sebou do Reinlebensbornu a přečetl jsem z ní už prvních třicet stran. Líbí se mi.

Sotva jsem došel do tábora, začalo zase pršet. Toto evropské monzunové počasí nesnáším. Mokro a zima. Oblékl jsem se do zimního kabátu, navlékl pletené rukavice a zalezl do spacáku. Co jiného se dá dělat? Jen číst a poslouchat ptáky. Večer déšť ustal. Rozhostila se svatokrásná nálada vůkol. Jako z počátků světa. Les je obsypán listím. Ulice dole jsou liduprázdné. Ze snění o konci lidstva mě však hrubě vytrhuje blbec v hlučném, smradlavém a špinavém autě s rozsvícenými dálkovými světly. Zpátky v ponuré realitě začátku 21. století.


pátek, 18. května 41

Je hezky. Využívám příležitosti zase jednou k delší procházce na sluníčku. Už mi to chybělo. Sedl jsem si na mez u polní cesty, abych si snědl banán. Přitom se dívám pozorně kolem sebe. Je s podivem, co všechno lze vidět na obyčejné mezi v polích, má-li pro tyto všednodenní divy misantrop oči. Na květech pampelišek hodují jacísi „včelí“ brouci, jež ani nedokážu správně pojmenovat, společně s motýly, jako je například soumračník jitrocelový; kolem se po zemi prohánějí různí tesaříci a krasci; zkrátka je na co koukat. Pak jsou tu ovšem zase staří známí srnci a zajíci a ptáků přehršel. Tohle mě baví, tenhle život se mi líbí. Užívám si to, jsem ve svém nejvlastnějším živlu. Na jedné louce pozoruji dlouho dvě srnky. Stará zimní srst jim líná a začíná se jim objevovat krásná lesklá srst letní. Stojí mi v cestě, ale nechci je plašit. Jen jsem se opatrně přesunul k ležícím kládám opodál, abych lépe viděl a abych si k tomu přírodnímu divadlu mohl také sednout. Jedna srnka pojednou cosi zavětřila, zpozorněla a dlouho se dívala na opačnou stranu k blízkému lesu. Někdo tam asi je. Pak obě srnky utekly. Vzápětí jsem uviděl i Já, co jim překazilo pastvu. Omyjte mě, přátelé! Omyjte mě, nebo mě raní! Protože z lesa vyšli pomalu ti dva tuří uprchlíci! To je neuvěřitelné! Tak oni jsou stále ještě na svobodě, zdrávi a spokojeni! No to je tedy kapitální objev! Vykolébali se přesně z toho lesa, kde jsem je nedávno hledal. A teď se rozběhli doprostřed louky přímo přede mnou a klidně se pasou, jako by to tak mělo být odnepaměti. A vlastně ano, tak to přece být má! Ach, šťastní to tvorové! Jídla mají všude kolem plno, jsou volní, nemusejí trpně snášet kopance, bití a špatné zacházení od jezedáků, dokonce má každý z nich i přítele v tom druhém... Přál bych si takhle slastně žít. Ale vždyť i Já jsem na tom podobně jako oni, když se to vezme kolem a kolem. Vlastně jsem nesmírně šťastný muž. Nikdo, koho znám, není tak svobodný jako Já. Ti tuři mi to opět připomněli. Za těchto myšlenek však dostávám hlad. Musím se vrátit do tábora. A musím projít kolem nich. Třeba mě neuvidí. Ba ne, starší a větší kráva s dlouhými špičatými rohy mě zpozorovala a konsternovaně hledí rovnou na mne. Nemá cenu se dál schovávat. Jdu co nejklidněji a co nejnevšímavěji dál. Oni však utíkají klusem k lesu. Utekli jako ty srnky do lesa! To jsou instinkty! Je dobře, že se bojí lidí, i když Já jsem misantrop, což oni žel nevědí. Ode mne jim žádné nebezpečí nehrozí, ale těžké časy jim pravděpodobně začnou, až se v létě začnou všude producírovat houbaři. Jestli je nějaký člověk uvidí, určitě to nezapomene někomu hned zatepla nabonzovat. Lidi jsou pak schopní takové zaběhlé krávy třebas i zastřelit, protože i kdyby je dokázali chytit, jako že ne, stejně by se už nikdy znovu se stádem v koncentráku nesžily. Jak kráva jednou okusí svobodu, nechce už pak žít v zajetí. Jako bych to neznal z vlastní zkušenosti, že? Píšu příběh o sobě, a ono je to vlastně zároveň i dobrodružné vyprávění na pokračování o všech bytostech, jež žijí volně a nespoutaně jako Já. Nebo by tak chtěly žít, kdyby jim v tom lidé nebránili.


O kus dál v lese je nádherný černý datel s červenou „čepičkou“. Jinde vydává varovné tiky pěkný strakapoud. Nese zrovna v zobáku mladým do hnízda nějakou potravu. Slyším ta mláďata někde blízko hlasitě žadonit. Strakapoud je z mé přítomnosti zjevně zmatený a nervózní, jdu tedy raději pryč. Cesta je volná. Posvačil jsem pod dubem sójovou pochoutku s celozrnným pečivem a jdu si číst Když sloni pláčou. Je to dobrá kniha, byť psaná z pozice člověka, kdežto Já píšu podobné věci spíše z pozice misantropa, nebo ještě lépe z pozice zvířete. Výsledný rozdíl je samozřejmě nabíledni. Nepíšu pro mnohé, nepíšu tudíž ani tak „polopaticky“, tak seriózně přísně vědecky. Já píšu, myslím, o stejných věcech mnohem poetičtěji, ano umělečtěji, v metaforách, v podobenstvích, blasfemicky, „nevědecky“ a po svém. Také můj záběr je daleko širší, semelu všechno možné dohromady, ale ona ta zdánlivě nesourodá směs stejně vyústí zase jen do jednoho zřetelně srozumitelného poselství. Kdo chce porozumět, porozumí. Kdo nechce, na tom nezáleží. K četbě mi prozpěvuje sedmihlásek „melihuba“. Sedmihlásek hajní je můj nejoblíbenější pěvec. Ta razance, ta vytrvalost, ta invence v jeho uměleckém přednesu! Kam se hrabou všickni takzvaní „superstar“! Večer se na jasném nebi rozzářila Večernice a je vidět též slaboučký srpeček nového měsíce, který vypadá jako by někdo rýpnul nehtem do oblohy. Zajíci běhají kolem mne a někdy až ke mně a srna vyplašeně beká jako na lesy. Dnes nejsou liduprázdné ulice. Je víkend a lidáci mají zase pré.


pondělí, 21. května 41

Tři dny v kuse jsem byl v Reinlebensbornu. Tři tropické dny. Sobotu a neděli jsem strávil jen četbou anebo krátkými pochůzkami po vnitřním lese, kde mám své vlastní vyšlapané zvířecí chodníčky. Les teď tak nádherně voní, až je to k zbláznění. Jak by také tak sladce nevoněl, když všude kvete modře rozrazil a pomněnky, žlutě pryskyřník, fialově žluťuchy a zvonky a bíle drobné kvítky, jež ani nedokážu zatím pojmenovat. Hotová záplava. Toto roční období by mělo trvat věčně. Mně by se tedy nikdy neomrzelo. Měl jsem se narodit někde v subtropech, pak by bylo všechno snazší, pak by mě nic s lesa nedostalo. Pořídil jsem pár dalších fotografií sebe v mých nejoblíbenějších lesních zákoutích a zátiších. Překračuji slepýše, vyhřívajícího se na pěšině. Čtu stále Když sloni pláčou. Není to moc pěkně napsaná kniha, co do jazykové a literární úrovně, nebo možná zase habruje překlad, nevím, ale myslím, že kdybych nebyl misantropem, stal bych se jím asi nyní, po přečtení této knihy. Autor se ovšem vyhýbá jakýmkoli ostřejším invektivám vůči lidstvu. To jsou podle mne naprosto zbytečné ohledy. To takový Konrad Lorenz, etolog a nositel Nobelovy ceny, v knize několikrát citovaný, je jinačí kalibr. Lidé, ubližující zvířatům, jsou podle něj prostě zločinci a kdo to nechápe, ten je „psychisch abnorm“. Pikantní je pouze to, že tato dvě mezinárodně zcela jasná slova, tedy „psychicky abnormální“, jsou i zde vůčihledě nepřesně přeložena do nepochopitelně mírného eufemizmu „blázen“. To je ještě příliš půvabné slovo pro někoho, kdo je duševně vyšinutý a geneticky chorý, čili „psychisch abnorm“, což je většina lidí. „Blázen“ může být třeba nějaký neškodný snílek, hloupoučký blázínek, který ani mouše neublíží, což by bylo ještě docela roztomilé, ve srovnání s děsivou vivisektorskou stvůrou, jménem „člověk“. „Blázen“ může být někdo třeba do počítačů, do hudby, i do těch autíček, i když to už je na hraně, ale stále ještě to není tak hrozné jako „psychisch abnorm“. „Blázen“ se spíš hodí někam do eseje Erasma Rotterdamského Laus Stultitiae, i když ono „stultitiae“ se také překládá dosti falešně jako „bláznovství“ a přitom to znamená spíše „hloupost“. Na jiném místě, při popisu jednoho dalšího mučivého frustračně deprivačního experimentu se zvířaty, při němž se mi vzteky vaří krev a vlasy hrůzou vstávají, se dočteme, že byla mláďata „odebrána“ matkám, ačkoli v německém originále zprávy se uvádí daleko výstižnější slovo „geraubt“ čili doslova „ukradena“. Já bych tedy takovouto knihu napsal lépe a bez obalu. Autoři Masson a McCarthyová zůstávají přese všechno věrní své lidské podstatě, což je pro mne zatím jediným zklamáním z této jinak výborné knihy, i když co jsem taky mohl čekat, že? Dalšího Misantropa? Cha! Dovolte, abych se zasmál. Takových, jako jsem Já, je jeden do miliónu. A to ještě kdo ví jestli. Zajímavé, od toho Lorenze jsem dosud nic nečetl. Je toho ještě spousta, co jsem nečetl a co bych si měl přečíst.


Noci byly teplé. Neopomněl jsem samozřejmě na večerní procházky při svitu půlměsíce. V sobotu stál měsíc na obloze vpravo od Venuše, v neděli v opačném gardu: nalevo. Dnes byl nalevo od ní ještě dál. V neděli se mi procházka temnou krajinou líbila tak, že jsem se jí vůbec nemohl nabažit. Chodil jsem dlouho, různě po kopcích s rozhledem hned na severní hvězdné nebe, hned na jižní. Šel jsem ke studánce nabrat si vodu do láhví, posedával jsem po loukách, podřepával u cest. Nechtělo se mi jít spát a přijít o tu vlahou zasněnost. Jednou jsem se polekal, když s krátkým rupnutím žuchl kdesi za mými zády v lese nějaký kmen. Musel už být nalomený, protože to byl opravdu velmi krátký zvuk, ne takový, jako když padá celý strom. Ale rána to byla! Světlem baterky jsem potom ještě dlouho zkoumal, jací všelijací tvorové lezou po stanu. Byli tam různí pavouci, brouci, housenky zelené a hladké, i černé a chlupaté, dokonce i jeden zapomenutý mraveneček. Jsem úplný noční tvor. Líbí se mi to. Kdyby mě tak tady potmě někdo viděl! Co by si asi pomyslel? Asi že jsem zloděj nebo vrah. Naštěstí je téměř nemožné potkat zde v tuto hodinu nenadále jediného človíčka. Proto se mi ty noční rozjímavé procházky tak líbí. Tehdy je ten svět přeci jen o poznání lepší a volnější bez těch davů lidí na každém kroku. Ani usnout jsem nemohl.


Dnes ráno jsem se vypravil k jezírku se vykoupat. Za dvě hodiny jsem tam došel. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na jezírku objevil asi stovku mladých kachniček! Cákala se tam družně a potápěla, radost pohledět. Někdo je tam musel asi vysadit uměle. Mají tam kupu zrní na přikrmení. To je bude chtít někdo určitě postřílet, až vyrostou. Nějaký ten „psychisch abnorm“ zločinec. Ze samé lásky k zvířatům to jistě nikdo nedělá, jako Já, když jsem tady na podzim krmil rybičky a pozoroval, jak jim chutná. A taky že ano. Sotva jsem se rozkoukal, už přijelo červené auto „combi“ a nějaký člověk v modrém jim přisypal další zrní. Utekl jsem na hodinku pryč, až se po tom autu a po tom člověku vyčistí vzduch a pak jsem se vrátil koupat. Svléknul jsem se do naha a skočil jsem po hlavě do vody. Brr! Studená, ale v tomto úmorném parnu velice osvěžující! Koupal jsem se, plaval a opaloval dvě hodiny. Nikde nikdo, jezírko uprostřed lesů, krásná příroda, ticho, kačenky na druhé straně nerušeně dovádí, pod molem, kde se zcela nahý sluním, proplouvají malé i velké rybky, voda je jako polévka plná pulců, kousek ode mne sedí na kameni žába a spokojeně si kváká. Pohoda. Jen kdyby to sem nebylo tak daleko. Zvlášť v tom vedru! Do tábora se vracím totálně uondaný a zpařený. Okamžitě ze sebe shazuji veškeré šatstvo jako olověné okovy. Ta úleva! Až do sedmi hodin večer zůstávám nahý jako zvíře. Večer stál u studánky párek kachen. To je překvapení! Kde se tu vzaly? Ty tady vidím poprvé. Tvářily se jako boží umučení, mlčely a neutíkaly přede mnou. Nejspíš je někdo vyplašil z blízkého rybníčka v parku nebo čekají až bude větší tma a teprve pak se tam odebraly. Dost možná si sem také zaletěly z městského rybníka, kde jsou přeci jen na lidi zvyklejší; proto tváří v tvář mně zachovaly takový ukázněný klid.


úterý, 22. května 41

Ráno se v Reinlebensbornu pracovalo. Bohužel. Nějaký „kůrovec s lidskou tváří“ a s motorovou pilou v ruce tam prořezával les. Přesněji řečeno mýtil ze smrkové monokultury všechno, co vyrostlo samo. Tedy všechny ty nádherné rovné jasany a mladé javory. Přímo na naučné ekologické stezce. Však jsem to nedávno psal, že jakkoli dobře míněná ekologická osvěta se míjí účinkem, protože nepadá na tu správnou půdu, to jest na tak zvané „lesní hospodáře“. To, co ten vandal dělal, bylo nejenže sprosté ničení bez užitku, ale navíc i zhola zbytečná práce. Tady se kácí, co roste samo, aby to náhodou nezadusilo to, co muselo být zasazeno. Znám místa, kde v souladu s přírodou zvítězily listnáče nad smrky, a je to ten nejkrásnější les: světlý, průchodný, s bohatým zeleným podrostem. Ty jejich věčné stereotypní smrkové lesy se mi nelíbí. Smrk je sice krásný strom, ale jeho ztepilost a půvab vynikne nejlépe, je-li solitérem nebo stojí-li nanejvýš dva či tři pohromadě. Pak je na smrk pěkný pohled, ale lány smrků, jak říkají Němci, „zu dicht gesät“, příliš těsně k sobě nasázených, ještě k tomu do řady jako vojáci při přehlídce, bez trávy a bez květin, to není pěkné. Smrk patří do vysokohorské krajiny, ne sem, kde by měly růst buky a jedle. Ty tu jsou v naprosté menšině a uvidět dnes ještě někde poslední zapomenutou jedli, se rovná zázraku, třebaže se některé obce po jedlích jmenují. To je už však, bohužel, jen relikt minulosti, jako všechno dobré. Naštěstí to jeho kácení probíhalo na okraji a mne nijak neohrožovalo. Zatím. Avšak do kdy? Nicméně tropické slunce zase žhne a Já mířím na přehradu se vykoupat. Slíbil jsem si sice již několikrát, že tam na protest proti tomu, co tam s tím místem provedli, nikdy nevstoupím, ale to vedro zapříčinilo, že jsem se rozhodl dát té nešťastné přehradě ještě poslední šanci. Oblečen jsem jen v šortkách, a jde se příjemněji než v dlouhých kalhotách. Ono je to také podstatně blíž než k jezírku. Jen jsem zapomněl na to, že „pokřivy“, jak se hezky polsky říká kopřivám, žahají. Svědí mě z nich lýtka. Šel jsem dopoledne, o pracovním dnu, a ani moc lidí tam nebylo. A věru jsem se nezklamal! V nejzazší nádrži jsem byl jen Já, lyska černá a pstruzi. Voda byla úchvatná! Vůbec nebyla studená! Cachtal jsem se ve vodě jako ty kachničky včera na jezírku! Však jsem na ně také vzpomínal, jak se asi mají. Nemohl jsem se vůbec vydovádět. Užíval jsem si skvělé koupání jako malý kluk. Úplně bez šatů, jako dřív, jsem si však netroufnul se koupat. Jak by také ano, když zanedlouho si kecnul na břehu nějaký rybář a čuměl. Ale nenechal jsem se tím otrávit a nevšímal jsem si jej. Skvělé přitom nebylo jen to koupání a voda a slunce, ale i příroda a zvířata. Viděl jsem jakousi ondatru, která se mrštně mihla vodou mezi národem kuňkajících skokanů a zmizela v ostřici. Také mě upoutal domácí holub, který si jen tak, beze všeho, stoupnul na břeh a nechal lidi kolem sebe chodit. Zajímavé. Když jsem se vrátil zase zpátky do tábora, svléknul jsem se už doopravdy do naha a vylezl jsem si vysoko do koruny mého posvátného dubu. Rázem jako bych omládnul o milióny let a nebyl už člověkem, ani Tarzanem, ale opicí. Není nic blaženějšího, než lézt o tropickém dni nahý po stromě, posedávat tam a nezkaleně se těšit ze svobody ducha i těla a z bujné nálady. Takhle jsem dováděl za starých mladých časů a dovádím tak zas. Sedím nahý ve větvích mocného dubu a vrním si blahem. Tady jsem šťastný a spokojený. Kdyby mě tak někdo viděl... Ale neuvidí; nikdo sem nepřijde, nikdo mě nenajde. K večeru jsem se šel projít a obhlédnout škody, napáchané škůdcem lesa. Není to tak hrozné, i když to hrozné je. Objevil jsem však zároveň ještě něco jiného, stejně nemilého: další stopy po lidské souloži. Tentokrát na jiném místě, ale stále poměrně daleko od mého tábora, ukrytého hluboko v srdci Reinlebensbornu, kde mě nikdo nenajde. Na místě jsem nalezl opět zválenou trávu, krabičku od cigaret a banánový kondom. Doufám, že si najdou jiné prostředí, moc se mi ty jejich návštěvy nelíbí. Zanedlouho by to tu po nich vypadalo jako v bordelu, všude samé šprcky – to je odporné. Večer se blýskalo, mraky temněly a duněl hrom.


středa, 23. května 41

Ráno pršelo. Ze snu mě zase zburcoval sousedovic čokl. Až ten chcípne, to bude úleva pro celé sídliště – a hlavně pro mne. Myslím, že se potom půjdu ze samé radosti opít, protože štěká bez ustání celý den přímo pod mým oknem. Buď ten čokl, nebo lépe jeho panička, to je mi jedno, ale někdo z nich by už měl zmizet. Uvařil jsem si kávu s čokoládou, zopakoval pár lekcí řečtiny a zacvičil jsem si. Pak sprcha. K jídlu jsem si dal salát z čínského zelí, s vařeným bramborem, s kukuřičnými zrny, s černými olivami a s olivami zelenými, plněnými slanou paprikovou pastou, s majonézou a s jogurtovou zálivkou. Jako druhý chod jsem měl rýži s bavorskou zeleninovou směsí. Ven jsem šel až odpoledne, kdy už bylo hezky. Zapomněl jsem si však doma dlouhé kalhoty na večer, a tak jsem musel vynechat pravidelnou večerní procházku při měsíčku, protože jinak by mě určitě „sežrali“ komáři a bylo by mně zima. Přespal jsem v lese.


čtvrtek, 24. května 41

Spal jsem dlouho a vydatně. Žádný čokl, žádný městský kravál, jen libozvučné cvrlikání ptáků. To se to spí! Je krásný den. Došel jsem si ke studánce pro vodu, najedl se, pověsil spacák přes větev dubu, kvůli vyvětrání a vyschnutí, a vypravil jsem se k přehradě. Dnes jsem však neměl takové štěstí jako minule. Lidí sice nebylo příliš, ale zrovna tam úplně vzadu, kde jsem se koupal naposledy a kde je to nejlepší, seděli dva rybáři, každý na jiném břehu. To mě znechutilo a odradilo od koupání. Chvíli jsem se rozmýšlel, zda mám nebo nemám vlézt před nimi do vody, popocházel jsem nervózně po břehu a nakonec jsem přece odešel. To by mě nebavilo takové koupání, což je intimní záležitost, kdyby na mne ti blbci čuměli. Možná by mohli navíc hartusit, že jim plaším ryby, a na to nejsem zvědavý. Měl jsem jít raději k jezírku, ale když ona je to taková dálka... No nic, zkusím to třebas jiný den. Ten holub, jenž stál minule na břehu, byl dnes na kmenu stromu, který se zřítil do vody. Místo holuba byl dnes na břehu párek kachen. Samice jen bezhlasně otvírala zobák, když jsem je míjel, zatímco samec se pro jistotu spustil pomalu na vodu. Jen ty žáby kvákaly pořád stejně. Při cestě kolem kravského koncentráku jsem viděl hubené, špinavé, zaběhlé tele, na cestě samé pak přejetou malinkou užovku a rozplácnutou velkou žábu, asi ropuchu. V četbě knihy Když sloni pláčou jsem už skoro na konci. Myslím, že se však nestane mou kultovní knihou. Téma je zajímavé, rozvíjená idea správná, až na pár výjimek se vším souhlasím, ale celé je to jaksi chabě napsané, bez literárního talentu. Připomíná mi to jen snůšku citátů, příkladů, argumentů a obhajovacích řečí jako v nějaké soudní při. Koho chtějí získat na svou stranu – nás? Ale my jsme již zasvěceni a – jak řekl Schopenhauer – blbcům odporujeme tak, že se s nimi nebavíme. Jenže celá kniha se nese právě v tomto duchu: že shromažďuje blbcům protiargumenty. Není psaná pro nás, pro něž je samozřejmostí, že zvířata cítí, zažívají emoce a uvědomují si sama sebe. Ta kniha je určena těm blbcům, kteří to nechápou, nechtějí pochopit a těžko to někdy pochopí. Rozumovými důvody můžete totiž ovlivnit jenom ty, kdož nějaký rozum mají. Člověk, jako živočišný druh, si sám arogantně vetknul za své rodové jméno přívlastek „rozumný“, ale valná většina lidí jsou beznadějní blbci. Věty v knize jsou toporné, suché, nemalebné. Tvrzením chybí více vtipu, kontroverznosti, básnivosti, břitkosti, neshovívavosti, ironie. Text je těžkopádný a neživý. Překlad do češtiny tomu také mnoho nepomohl, spíš naopak. Překladatel musí nejen znát jazyk z něhož a do něhož překládá, ale musí umět také dobře psát. Angličtina je sama o sobě strohý jazyk s malou slovní zásobou a s pevně daným slovosledem. Čeština taková však není, neboť disponuje velkou zásobou zvukomalebných slov a slovosled není pevně určen, s čímž vším se dají dělat hotová lingvistická kouzla, čehož překladatel dostatečně nevyužil, takže například zachovává ve větách přísně anglický syntax, což nejen vypadá velmi krkolomně, ale navíc často kvůli tomu není zcela jasné o kom nebo o čem se hovoří. Chyb v překladu jsem zaznamenal několik, ale nejhroznější kiks je snad tento: V jedné větě se píše o „mangustě“, ale hned v následující větě je ono zvíře z čeledi cibetkovitých přejmenováno nepochopitelně na „promyku“, ačkoli mangusta a promyka jsou dvě odlišná, byť příbuzná zvířata. Vůbec tyto levné americké bestsellery jsou většinou brak bez velké umělecké hodnoty. Nepřichází ani s ničím novým, ani s ničím převratným. Takový Lucretius napsal totéž již před více než dvěma tisíci lety a napsal to ve verších, napsal to lépe a zahrnul tím celé fungování světa. Už se těším, až si jeho nesmrtelné a dodnes živé dílo De Rerum Natura přečtu. To bude lepší požitek, než nějaké americké slátaniny páchnoucí z daleka po politické korektnosti.


pátek, 25. května 41

Další tropický den. Šel jsem na přehradu s pevným odhodláním tentokrát se vykoupat, i kdyby stálo na břehu sto rybářů! Byli tam tři. Vlezl jsem do vody – a zvítězil jsem. Vyrovnáno 1 : 1. Dva rybáři si sbalili saky-paky a odešli, když mě viděli se ráchat ve vodě, třetí zanedlouho odešel též. Čtvrtý rybář, který se posléze dostavil, obhlédl situaci, již jsem svým nerušeným dováděním nastolil, a odkráčel také jinam. Nakonec jsem je všechny svou přítomností vypudil. Jen když jsem potom odcházel i Já, všiml jsem si ještě pátého rybáře, jenž se krčil v zastrčeném koutku rybníka hned zkraje. Ani jsem o něm nevěděl, že tam sedí, blbec jeden. Takhle se na to musí! Drze si prosadit svou! Svůj triumf jsem si užíval dlouho. Přeplaval jsem asi čtyřikrát od jednoho břehu k druhému, tam a zpátky, střídal jsem různé plavecké styly, potápěl se, cákal. Lyska byla také ráda, že ti rybáři vypadli, protože jakmile zmizeli, vrátila se hned odkudsi z lesa s velkým šplouchnutím zpátky na hladinu nádrže. Nakonec jsme tam zůstali jen my dva, lyska černá a člověk misantropický. Další zvláštní nebo vzácná zvířata se tam dnes neobjevila, zato jsem si lépe prohlédl tu spoušť v lese po loňské holoseči. Les (bývalý les!) vypadá jako po výbuchu tunguzského meteoritu, jen ty hromadně pokácené stromy už odvezli, takže je to nyní jen pole pařezů a suchého klestí, jinak nic.


Smutný vhled

je na ten lidský svět.


Naštěstí ta pohroma seslaná lidmi nezasáhla veškeré stromy a převážná část lesa tak zůstala zachována pro úkryt zvěři a ptákům, pro užitek světu a pro potěchu oka. Zase jsem tam ovšem spatřil škaredé tváře a postižená těla lidí. Jeden se belhal o berlích, že jsem měl sto chutí mu ty berle podkopnout a shodit jej do vody, další se zase šinul k autu s rukama nahoře a nohama střídavě vykopával v koleni do vzduchu jako nějaký dementní zápasník kick-boxu nebo jako zaměstnanec úřadu pro švihlou chůzi z jednoho dílu britské satirické skupiny Monty Python’s Flying Circus. To jsou zjevy! Výkvět lidstva. Tohle že má být ten „vládce planety“, ten „nejúspěšnější živočišný druh“? Příroda se musela zbláznit, že něco tak ohyzdného trpí.


Po návratu do tábora jsem se opět svléknul do naha a vylezl jsem si asi dvacet metrů vysoko do koruny posvátného dubu. Cestou nahoru jsem mu ulámal některé jeho suché větve bez listí, abych mu dopřál zdravotního „prořezání“ a ulehčil mu tak od nepotřebných mrtvých údů. Vylezl jsem tak vysoko, že jsem mohl vidět část krajiny rozprostírající se za Reinlebensbornem. Takhle vysoko na stromě jsem ještě nikdy nebyl. Krásně tu fouká chladivý vánek, ani se mně nechce lézt zpátky dolů. Zcela nahý jsem se ještě dlouho potuloval nazdařbůh po lese. Je to úchvatný pocit, zažívat tuto volnost divokého zvířete, jež není dopřána ani některým zotročeným zvířatům. Vždycky, když procházím kolem kravského koncentráku, zdravím šeptem ty ubohé zajatce:

Nazdar, krávy!“

Nato se pokaždé některá z nich zvedne, pokud leží, nebo se přimkne k hrazení, jež nás dělí, a smutně kouká a dlouho s žalostí v srdci pozoruje toho divného tvora, jenž si vykračuje zcela sám a svobodně, kam se mu zlíbí. Ne, pokud existuje ďábel na této zemi, pak je to člověk, který tento žal způsobuje a dopouští. Zdá se mi více než nekonsekventní nesplácet nenávistí tomuto ďáblu, „člověk“ zvanému.


Můj tábor není takovou nedobytnou pevností, jak jsem se domníval. Fláká se tu po okolí nějak moc lidí, snad v souvislosti s rockovým festivalem, jenž se koná dole pod kopcem. Hudba z něj zaznívá až sem. Někdy dokonce poznám, která skupina hraje. Před chvílí hráli staří známí N.V.Ú. a nyní slyším Endless. Jeden trnitý prut před mým stanem je zlomený. Když jsem odcházel na přehradu, byl určitě celý, poněvadž jsem se musel kvůli němu shýbat, abych se mu vyhnul a že je zlomený mě udeřilo do očí hned, jakmile jsem se vrátil. Je tedy docela dobře možné, že tu někdo šmejdil, když jsem byl pryč, o ten trnitý prut se zachytil a urval ho. Nemám pro to jiné vysvětlení. Zvíře by to neudělalo a samo od sebe by se to jistě nemohlo stát. Jednou dokonce někdo prošel lesem v těsné blízkosti za houštím, za nímž je můj tábor skryt, a pošlapal lopuchové listy, jež perfektně kryly přístupovou cestu. Snažil jsem se ty listy narovnat, ale už mají zlomené řapíky. Bude trvat týdny, než to tam opět zaroste. Večer se půlměsíc zahalil do mlžného oparu a na západě se blýskalo. Nasunuje se oblačnost. Bouře ani déšť však přesto nedorazily až k nám. Noc byla horká, tropická. Spal jsem nahý, až později v noci jsem si jen přelezl do spacího pytle.


sobota, 26. května 41

Dopoledne jsem šel znovu na přehradu. Byla tam spousta lidu, jak jsem ostatně předpokládal, přesto jsem si zaplaval. Lyska se dostala do nějakého sporu s kachnou; chvilku na sebe útočily. Já se koupu, ale blíží se bouře a začíná pršet. Déšť je to krátký, teplý, drobný a nijak tedy nepříjemný. Procházím se podél břehu. Těch kachen je zde ukryto v rákosí víc. Jedna tu plove i s osmi malými kachňátky. V potoce, jenž napájí rybník, plavou malé rybky. Je hezky, ale na obzoru už se černá další bouřkový mrak. Rychle zpátky do stanu. Začínám číst Lucretiovo dílo O přírodě. Jedna bouře střídá druhou. Když konečně ustanou, je už šero.


neděle, 27. května 41

Dnes jsem byl na místě zvaném Hirschl, což je blízký zalesněný pahorek s roztroušenými skalisky. Krásně se zde v hájemství ticha medituje. Vylezl jsem si na jedno takové hebkou travičkou porostlé skalisko, maje pod sebou pěkný smíšený les a před sebou dálný výhled do polí. Před lety byly místní stromy nižší a to byl potom rozhled ještě lepší. Rostou tu borovice, jež mě právě teď bombardují šiškami. Jednu z nich „zpracovává“ veverka v rozsoše větví. Sedí tam opřena o kmen, huňatý ocásek rozprostřený nad sebou jako slunečník, šikovnými předními tlapkami si tu šišku přidržuje a ostrými zoubky se prokousává k výživným semínkům. Sojka putuje lesem a hledá si potravu. Krátkými přelety mezi nižšími větvemi stromů pátrá po kořisti v podrostu. Když v něm něco k snědku objeví, snese se dolů a s čímsi v zobáku zase vylétne nahoru do větví. U jednoho kosa tím asi vzbudila nelibost, protože na ni podnikl krátký vzdušný výpad. Dole kvete louka, již protíná koryto potůčku. Louka je nesečená, takže přímo přetéká záplavou nejroztodivnějších květin. Moji pozornost upoutal jakýsi zvláštní motýl. Ačkoli jsem si jeho podobu vtiskl do paměti, v mé knize o motýlech jsem ho nenašel – nebo nerozpoznal. Mnohé rostliny také jako bych viděl poprvé, natož abych je dovedl správně pojmenovat. Jakkoli se považuji za přírodního filosofa, je zdrcující pravdou, že mé znalosti přírodopisu jsou povážlivě chatrné. Chtěl bych toho tolik poznat, tolik se toho naučit, tolik si toho přečíst, tolik toho zkrátka prožít, že ani devatero životů devatera koček by mi k tomu nestačilo. Večer se strhla bouře. Živly řádily výboji klikatými ze dvou světových stran. V přítmí lesa se rozžíhala ztemnělá obloha dvojnásobně a hromy duní a protrhávají ticho hned vzápětí. Silná bouře. Připomíná mi jedno bouřlivé odpoledne v thajské džungli. Stromy se kolem mne kácely, zasaženy bleskem, liják hnal blátivou vodu z úbočí, proměniv pralesní stezku v řečiště divokých vod, zatímco opodál seděla spokojeně veliká ropucha, která bučela jako kráva, pijavice mi lezly až na krk a do vlasů a mezi nohama se mi propletl zelený had s žábou v tlamě. To byla bouře! Cestovní pas mi tehdy promokl tak, že jsem si musel nechat vystavit nový a papírové bankovky jsem sušil na slunci. Dnes sice žádný liják nebyl, pouze normálně pršelo, blesky nesrážely stromy, ale jinak ty záblesky byly stejně silné a ostré jako v tom Thajsku tenkrát. Trochu jsem se bál.


pondělí, 28. května 41

Ráno jsem si odcvičil své penzum dvouset kliků, dřepů a dalších posilovacích cviků s činkami, naučil jsem se novou lekci řečtiny, prosvištil asi stovku německých slovíček a frází na zkoušecím softwaru – a hurá do přírody! Duje silný vítr, věštící změnu počasí. V parku, přes nějž chodívám, se nedaleko ode mne s praskotem zřítil strom. Praskání to bylo ohlušující, jako když se štípají třísky, ale desateronásobně zesílené. Překvapilo mě, jak dlouho to trvá než takový nalomený strom definitivně dopadne na zem. Chvíli ho podpíraly okolní stromy svými jako soucitné ruce nastavenými větvemi, ale jeho pád byl nevyhnutelný a nakonec se jim přece vysmýknul. Dopad kmene na zem byl také hlasitý; otřásla se pod tím nárazem celá zem. Duje holt silný vítr. Nějaký hraboš mi asi na třech místech prohryzal stan. Ach ne, mám jej teprve od loňska! Dírky to jsou malé, že by se jimi neprotáhla ani myška, zato by jedním tím otvorem mohl prolézt slimák, a to nemám rád, protože pak všechno zaslintá. Budu to muset opravit, až ovšem najdu lepící soupravu, kterou jsem založil nevím kam. Šel jsem si zaplavat na přehradu. Nikdo tam skoro nebyl, pouze jeden rybář za ohybem, a co oko nevidí, to duši netrápí, neb zdání je nám milejší než skutečnost. Vítr žene půl metru vysoké vlny k pobřeží. Kachny se snaží letět proti větru, leč marně mávají křídly a namáhají se, a tak znovu přistávají tam, odkud vzlétly. Káně dosedla na vyčnívající chvoj a rozhlíží se bystrým zrakem po kořisti. Strnad na střeše jedné rybářské chaty pěje neúnavně svůj charakteristický nápěv s prodlouženou poslední slabikou. Zase jsem viděl toho motýla, kterého jsem včera nedokázal určit. Tentokrát už ho někde v knihách najdu; myslím, že jsem ho včera viděl v té knížce o motýlech, již jsem si půjčil v knihovně. Někdy bych chtěl mít s sebou v přírodě celou knihovnu nebo raději rovnou počítač. Zajímá mě všechno, co vidím žít a hemžit se tu spolu se mnou, ale často jsem krutě bezradný a nevědomý – a času je tak málo... Některé krávy v koncentráku mají temena hlav nastříkána růžovou barvou. Chudáci. Nějaký necitelný hlupák si z nich asi tímto odpudivým způsobem tropí šprýmy. Ty krávy jsou opravdu chudáci; je mi jich líto, jak s nimi ti lidáci zacházejí; zrovna s nimi, s takovými dobrotivými tvory, kteří nikomu neubližují a jsou tolik užiteční nám, rozvážným filosofům. Fakticky je lituji, jako každého, kdo je nucen žít, trpět a umírat v hrubiánských spárech lidských pazour. Každý na světě si zaslouží soucit, jen lidé ne. Ti by měli naopak pykat za to, kolik utrpení vynášejí na svět; měli by živořit ve strachu, bídě a ponížení, dokud by je někdo nebo něco nevymazalo z povrchu zemského. Nikdy už se s lidmi nesmířím. Nenávidím je čím dál víc. Někdy si představuji, že je vraždím jednoho po druhém. Pomalou bolestivou smrtí, aby trpěli až do posledního dechu. Nechci se na ně ani dívat; na ty jejich blbé, odulé tváře bez výrazu, zrudlé z horka a z teplého piva. V obličeji se jim nezračí jediné dobro, jediná ušlechtilá myšlenka. Jsou jen na obtíž. Nejlepší je, když jsou někde zalezlí v práci nebo ve škole, protože jak mají moc volného času, nudí se, jdou a hledají, koho by otravovali a potrápili. Takový nekonfliktní typ, jako jsem například Já, se mezi nimi téměř nevyskytuje. Nevychovanost a nevychovatelnost jsou jejich základními vlastnostmi. Ještě jsem kupříkladu nepřišel někam, kde by v houští netrůnila nějaká ta jejich jedovatě barevná plastiková flaška či taška. Ať jdu kamkoliv, ať jdu kudykoliv, kam oko pohlédne, všude je po nich akorát svinčík. Jedou na motocyklu pět sekund po lesní cestě – už to je bezohlednost! – a les pak po nich smrdí ještě dalších pět minut. Respekt k cizímu soukromí a udržování slušné intimní vzdálenosti je jim také cizí. Klidně se na vás nalepí, neuhnou, nepočkají až přejdete a když se jim snažíte vyhnout, sami jdou za vámi jako pejsek, až mám někdy dojem, jako by se chtěli se mnou „milovat“ (Já mám pro tuto činnost lepší, jadrnější slovo!), nebo se kamarádit, povídat si či mi vlézt rovnou do prdele. Prostě verbež. Hnusáci. Příště půjdu raději lesem, než kolem nich po hrázi.


Večer se opět strhla bouře. Zatáhlo se tak, že se nedalo ani číst. Přečetl jsem si dnes všeho všudy jen dvě stránky z Lucretia. Blýskalo se jako ve fotografické komoře. Hrom burácel jako kanonáda a země se chvěla jakoby pod údery pneumatického kladiva. Zdá se mi, že nám ty bouře rok od roku přibývají a že jsou silnější. Jednou stejně bezbožná příroda nastolí pro člověka takové nepříznivé podmínky pro jeho život, že napraví svůj omyl a vyhladí lidstvo. Ukonejšen těmito myšlenkami, usínám. Probouzím se do tiché tmy. Po bouři je veta, jen kapky vody tiše tepou do celty stanu, jak skapávají z ratolestí posvátného dubu. Domů jdu v dešti.


úterý, 29. května 41

Ten motýl, jenž mi tak vrtal hlavou, se nazývá soumračník rezavý. Nakonec jsem ho tedy přece v knize našel. Obě jeho pohlaví se liší, což mě mátlo. Jeden den jsem tudíž viděl nevýrazně zbarvenou samičku a druhý den to byl sameček, který se dobře pozná podle tmavého proužku na předním křídle. Motýl patří do čeledi Hesperidae, což je velmi hezký název, neboť to znamená „dcery Noci“, podle řecké pověsti o třech božských strážkyních zlatých jablek, propůjčujících nesmrtelnost. Tato volba se tomu katalogizujícímu blbci Linnému výjimečně povedla, protože jinak vůbec přírodě nerozuměl, aspoň ne v duchu mém či v pojetí Lucretiově. To byl ale génius, ten Lucretius! Předběhl dobu natolik, že teprve nyní začínají fyzici plně chápat, že měl v podstatě pravdu, přes některé jeho podružné omyly, jichž se občas dopouští každý. Sám sice zbytečně ostře kritizuje Hérakleita za malé dílčí chyby, ale i on, Lucretius, vyslovuje mimoděk jinými slovy Hérakleitovy slavné teze „panta rhei“, „vše plyne, vše je v pohybu“ a „boj a svár je otcem všech věcí“. Z dosud přečtených stránek se mi nejvíc líbí Lucretiův ateismus a zdravý rozum, což mu však nijak nebrání používat poetických metafor z řecko-římské mytologie. Líbí se mi, jak pěkně a s citem se vyjadřuje o zvířatech a o přírodě. Zaujalo mě také, jak jednoduše, srozumitelně a názorně vykládá nemálo složitý princip makro- i mikrokosmu, dokonce i „moderní“ teorii entropie! To je prostě génius! A to jsem teprve na začátku! Čekají mě ještě jeho pochvaly a úvahy o mém oblíbeném filosofovi Epikúrovi, jakož i jiné perly, takže se mám na co těšit. Skoro celý den jsem věnoval četbě Lucretia. Čtu pomalu, vychutnávám si každé slovo. Je to požitek číst něco takového. Tohle kdybych se býval učil ve škole, namísto těch suchopárných, nezajímavých faktů, nicneříkajících vzorečků a nerozluštitelných rovnic, možná bych byl získal větší chuť do učení a silnější náklonnost k vědění.


Zalepil jsem díry ve stanu a četl jsem si. Klidu jsem si však moc neužil. Z muničky se ozývaly série zkušebních výbuchů, po nichž jako by explodovala i sama nebeská báň; na střelnici někdo hodinu střílel puškou na betonové holuby, což s dvojnásobnou ozvěnou doléhalo až ke mně a k mým drásaným uším; stíhačky měly „letecký den“ – a vůbec si ten lidský ksindl dnes za pěkného počasí zřejmě vynahrazoval všechno to, co zmeškal v uplynulých bouřlivých dnech. Až večer se konečně ztišili a ulice zely prázdnotou.


středa, 30. května 41

Je pod mrakem a zima. Mně to však nevadí, do přírody chvátám. Před domem někdo nasypal ptáčkům kousek tvrdého pečiva. Kavky to měly zpucované raz dva. Dva kosi jejich lítou strkanici z uctivé vzdálenosti jen pozorovali. Je chladno, zatažená obloha, ale neprší a je ticho a liduprázdno. Vládne pravá zádumčivá nálada podmračeného nebe. Mám štěstí na zvířata. Dvě srny. A další vyrušená srnka raději pomalu překračuje kopec. Dřepám si v zasněném lesním tichu. Vtom vběhla do lesa kuna! Jakmile mne spatřila, doběhla k nejbližšímu stromu a hbitě se po něm vyšplhala až nahoru. Cestou se zastavovala a vyjeveně po mně pokukovala. Nyní je tam někde nahoře ve vrcholových větvích, přeskočila na vedlejší strom a tam se mi již ztrácí z dohledu. Z posedu pozoruji dalekohledem odpočívajícího srnce v trávě pod stromy. Zdá se zneklidněn, nozdrami něco větří, ale leží dál. Asi mě na tu dálku ucítil nebo mě viděl se mihnout. Teď je opět klidný, přežvykuje a klimbá. Vidím, jak se mu zavírají oči, hlavu má však stále zvednutou a uši napjaté. Obraz neskonalé pohody a nádhery. Přál bych mu, aby se někdy mohl zbavit obav a beze strachu aby směl spočinout a oddat se bezpečí. Možná by žil déle. Musí to být velice náročné na spotřebu životních sil být pořád takhle ve střehu. Přál bych mu, aby byl jako ten lopuch před mým stanem, jehož list má již asi metr v průměru. Nebo jako ta vysoká zelená bylina, jež svou výškou téměř se měří se mnou. Nebo i jako ten mohutný, zdravý dub koneckonců. Všichni tak čile prospívají a jsou silní! Není nikde v okolí větších, vyšších a mocnějších jejich druhů nad ně. Tak i Já vedle nich rostu a vzkvétám do síly a velkoleposti, nad níž v širém kole není. Trudno povědět, kdo komu poskytuje lepší příměr, zda oni mně, či zda Já jim. Jistě se cítí se mnou dobře, protože i mne jejich přítomnost oblažuje. Určitě cítí z mých obdivných pohledů všechnu tu něhu, která z nich vyzařuje. Já dýchám skrze jejich dech a oni skrze můj. Není to ta pravá harmonie v řádu světa? Vždyť i ty rostliny jsou živé a tudíž oduševnělé a musí si proto jasně uvědomovat, že jsme si navzájem druhými slunci, jež nás svým živoucím teplem zahřívá. Podobně i ta myška ví, že bytovat může bezpečně pod stanem mým, tak jako každý rok, a vybudovat si tam měkký pelíšek, kde ji nikdo neruší. Jistě svými dokonalými smysly vycítila, že nejen nějaké to semínko či drobeček utrousím, ale i to, že stvoření stejné podstaty jsou k sobě přitahována neodolatelnou silou animálního magnetismu, v jehož silovém poli je nám dobře.


čtvrtek, 31. května 41

Neprší, je střídavě oblačno, není příliš teplo, ani příliš zima – ideální počasí na dvouhodinovou výpravu k jezírku. Jde se dobře, mnohem lépe než kdyby bylo vedro. Cestou na mé pouti mizejícím světem mám ovšem oči dokořán; stanu před každým krásným výhledem na krajinu, zastavuji se u každé zvláštní či pěkné rostlinky, kvítku, u každého brouka či motýla. Co mám doma půjčenou tu knihu o motýlech, mám oči jen pro ně. Fantastičtí živočichové! Hýří barvami, lesknou se až oči přecházejí, někteří jsou velcí jako ptáci, jiní létají jako kolibřík, další vypadá jako sršeň, mnozí migrují tisíce kilometrů, přežívají zimu, sají jen rostlinné šťávy... Báječní tvorové! To by žádný Bůh nevymyslel. Kdesi nahoře na křovinaté stráni se zcela zblízka ozývá bažantí kohout. Nevidím jej však nikde. Jinde na louce sedí nepohnutě jako socha kočka na lovu. Na dalším místě v lesích zase zmizel při holoseči jeden značený strom, který nenesl jen turistickou značku, ale i ceduli s místopisným výškovým označením a nápisem ZELENÁ PRO VAŠE KROKY – LESY ČR JSOU TU PRO VÁS. Myslivecký posed přemístili, ale rozcestník, neřkuli ten smrk, na němž byl léta přibitý, neušetřili. Tak zas zmizel kus mého života. Po jezírku pořád plují desítky kachniček jako minule. Dnes jsem přinesl místním kaprům a pstruhům krmení. Lámu jim malé kousíčky pečiva a sleduji, jak to do nich mizí. Nejprve připluly malé rybičky, které rozmočené drobty ožďubávají a pak se z hlubin zjevily i velké ryby, jež doširoka otevřenými tlamami polykají celá sousta naráz. Tohle mě baví, tohle krmení divoké zvěře. Je to pastva pro oči. Snažím se nalákat na drobečky i ta kachňátka, ale ta si jich nevšímají. Zajímavé. Ve městě se krmit nechají, ale tady ne. Tihle tvorečkové se bojí. Asi mají proč. Najednou přišel zezadu tiše a nepozorovaně starý muž s manželkou a psem. Muž jde přisypat zrní kachnám, jeho žena a jeho pes na něj čekají na břehu. Je mi to trapné, a tak se zvedám k odchodu. Podruhé jsem letos tady a pokaždé sem někdo přišel. Tohle kdysi panenské místo je tedy také navždy ztraceno. Setřeli jeho panenský pel a udělali si z něj masokombinát a žumpu. Když ten lidský ksindl odešel – pěšky!, stará škola, stará DDT generace, mladí by přijeli – , vrátil jsem se tam ještě jednou, abych dokončil krmení rybiček. Ještě že jsem nebyl nahý a nekoupal jsem se, jak tu bývávalo mým zvykem. Po dnešku už se tady k něčemu takovému tedy rozhodně neodhodlám. Ztracené, navždy ztracené a lidáky zprzněné místo. Navíc jsem si při odchodu všiml, že jezedáci vyklopili na protějším břehu jezírka hromadu hnoje. A Já si říkal, že zde něco smrdí! To jsou idioti! Ti to mají v těch hlavách opravdu vybrakovaný! „Člověk rozumný“! To „určitě“! Znečistit čistý vodní zdroj močůvkou z koncentráku! To jsou debilové, že jim není na světě rovno! Sami o sobě si domýšlejí, že jsou to nejinteligentnější bytosti na Zemi, ale přitom to jsou ti největší, nejškodlivější blbci, co kdy tato planeta nosila! Ať srovnám lidáky s kterýmkoliv jiným tvorem, i tím „sebehloupějším“, i když ve skutečnosti žádného hloupého tvora, mimo člověka, neznám, pořád mi vychází jako největší hovado bez mozku člověk. Ostatně, toho zrní, jež jim ten dědek nasypal, si kachny vůbec nehledí; raději chytají různou vodní havěť nebo lapají mušky ze vzduchu. Možná je to pro ně přirozenější potrava než nějaké zapařené mláto z lidských pazour. Jediné, kdo se na to zrní pro kachny s chutí vrhnul, jsou tři sojky, které se jím teď nerušeně ládují a smějí se a povídají si něco velmi nelichotivého o tak zvané lidské „inteligenci“... Jsem z toho celý špatný a cestou zpátky do základního tábora nadávám jako špaček. Všude bordel pozdního jarního odpoledne. Už jsou zase všichni doma. Je pozdní odpoledne, poslední máj, zášti čas... Projít tímto peklem zpátky do Reinlebensbornu, do mého prozatím čistého zdroje žití, je zkouškou nervů pro otrlé. Konečně dorážím do háje pod dubem. Slastné ticho a samota! Uklidňuji se poněkud četbou Lucretia a na hodinku usínám. Mám však neklidné spaní a děsivé sny. Sny o konci světa, jaký jsem znával a který lidé zničili. Měsíc dnes není „modrý“, jak se označuje v astronomické hantýrce druhý úplněk v jednom měsíci, nýbrž temně rudý jako Slunce, když vychází či zapadá, ale zlověstnější. Více než symbolické završení dnešního dne na konci času.


pátek, 1. června 41

Zdá se, že i ostatní tvorové se drží svých ustálených tras a pravidelných návyků jako Já. Potkávám denně například stále stejného obrovského hlemýždě. Jednou nahoře v lese, další den už se mezitím doplazil dolů, a tak pořád dokola. Je to stále tentýž hlemýžď. Nebo večer den co den vídávám na ulici podlézat do stejné zahrady stále téhož ježka.


Dnes jsem obcházel velkým okruhem kolem Hirschlu, to znamená i těmi místy, kde by se mohli vyskytovat ti tuří uprchlíci. Ale neuviděl jsem je tentokrát, ani skoro žádné nové stopy, jen pár otisků kopyt na blátivé cestě vypadalo čerstvě. Kdepak asi jsou? Něco se tu však děje. Buldozery, nákladní auta, bagry... Snad ne další rybník! To by bylo zlé, moc zlé, protože pak by se sem natahali lidi, auta a jiná neřádstva – scénář je pokaždé stejný v takových případech – , což nemůžu potřebovat. Zase by zmizelo další místo, kde se dá volně užívat samoty a svobody pohybu v liduprázdné přírodě. Už by mi jich mnoho nezbylo v tomto kraji. Vůbec nevím, co bych dělal. Být furt doma nebo někde mezi lidmi, jako dřív, to by mě už nebavilo. Kde jsou ty doby, kdy jsem vzal batoh na záda a šlo se kterýmkoliv směrem, třeba i po silnici, a v kteroukoli dobu. Dnes už si musím hodně vybírat a hodně zvažovat kudy a kdy jít, aby se z výletu nestal horor. Ne však žádný horror vacui, spíš přesně naopak. Stále častěji se z té vycházky horor skutečně stane, i když se snažím seč mohu vyhnout se hustému provozu a lidem. Není prostě kam.


Pozoroval jsem v korytě potoka nějakého divného ptáka. Probíral se peřím a pak odhopkal kamsi z dohledu. Moc dobře jsem ho neviděl: převládající barvou byla hnědá. Možná skorec vodní. Všechno by tomu nasvědčovalo: potok, barva, chování...


Prohlížím si budovy zemědělského družstva. Zdivo zchátralé, pobořené, střechy děravé, všude špína, nepořádek, zpuchřelé dřevěné kolny či stodoly snad sto let staré. Věru nepěkný obrázek. Nechápu, jak může být tak zanedbaný takový životně důležitý resort, jako je zemědělství. Resort, který je základem všech ostatních. Výroba potravinářských surovin je přece to hlavní, bez čeho se nic neobejde. Jen nablýskané metalízy na autech zaměstnanců jsou přepychové.


sobota, 2. června 41

Celé odpoledne trávím v Reinlebensbornu. Čtu si a podřimuji. Od každého trochu. Jsem po všech stránkách unavený. Je tu takové ticho a pohoda, kam bych se hnal! Společnost mi dělá Lucretius, posvátný dub, hraboš, který šustí pod stanem a který slupnul všechny drobečky, jež jsem mu ponechal na kusu prkna, které používám jako práh, a ovšem je tu se mnou též ta vysoko se klenoucí zelená bylina, již jsem pojmenoval „Lesanka“. Bude z ní krasavice, sahá mi až po prsa. Různý hmyz, jakož i pěvecký sbor ptáků ani nezmiňuji. Ti už patří jaksi k samozřejmé kulise tohoto posvátného okrsku. Jedni se hemží, abych věděl, že svět ještě nezahynul a o druhých vím málem jen tehdy, když některý ptáček ze stálého osazenstva háje vymyslí úplně novou melodii nebo pozmění starou. To se pak zaposlouchám, a čtu-li právě, musím, a rád, odložit knihu, protože na obé se soustředit nedokážu. Pohoda. Kéž by to tak trvalo věčně! Začínají růst houby; už jsem viděl dva pěkné, baculaté kozáky a jakési penízovky. Houbaře však naštěstí ještě vidět není. Zřejmě dosud neohlásili začátek houbařské sezóny v televizi. V některých kulturnějších zemích, například ve Skandinávii, se houby nesbírají a na člověka, který si nese z lesa houby, se lidé dívají nevraživě jako na někoho, kdo plundruje přírodu. Já jsem téhož názoru, ale mně nejvíc vadí spíš to, že ti nájezdníci všude šmejdí a není od nich pokoj. Večer poletují dole na předměstí hejna křičících rorýsů. Květy se zavírají.


neděle, 3. června 41

Celý den prší. Jsem doma a využívám škaredého počasí k činnostem, jež od dubna, kdy jsem venku pod stanem, zanedbávám. Takže cvičím, neboť jsem za ty dva měsíce dosti nepravidelného posilování již značně zeslábl, hraji si s počítačem, dívám se na video, čtu si, poslouchám hudbu a podobně. Vyhlížím také často ven z okna. Na jednom ze stromů před domem se zřejmě uhnízdily kavky, protože hlučně a agresivně napadají každého, kdo se k tomu stromu přiblíží, nejvíc psy. Však jsou to také jediní tvorové, jež je na ulicích nejvíc vidět. Samotného člověka se jen tak procházet nebo dítě si hrát, to neuvidíte; jedině někoho s čoklem šmajdat nebo auto projíždět lze vídat nejčastěji. Docela mě baví sledovat, jak každý čokl utíká od toho stromu se staženým ocasem pryč. To kavčí krákání a povykování a jejich nálety a dorážení na vetřelce připomíná trochu nejlepší sekvence z filmu „Ptáci“. Jen ať těm čoklům dají zabrat! Toho sousedovic uřvaného blbce jsem nějak dlouho neviděl, a hlavně neslyšel. Že by se konečně splnily moje tužby a ten parchant uštěkaný chcípnul? Ne, lidužel, je tady též, ale zdá se, že s ním chodí někam dál od domu, „oblažit“ svou otravnou existencí také někoho jiného, a ne jen pořád mne. Je to neštěstí mít za sousedy lidi, kteří na vás neberou ohled. Nenávidím je a nemluvím na ně.


Našel jsem v hlávkovém salátu plže. Vystrkoval růžky, co že se to děje a kde se to ocitnul. Hodil jsem ho z lodžie dolů do vzrostlého porostu trávy. Padal do měkkého. Pro někoho je ovšem plž v salátu „svinstvo“, které se nezachraňuje ani nepouští na svobodu, nýbrž zabíjí či vyhazuje do koše anebo ještě do horších míst či mís. Ale i ten plž je živý tvor, zrovna jako my, který se bojí o svůj život. Jednou jsem viděl babu, jak schválně zašlapává na cestě plže. Takové lidi bych za trest také rozmašíroval pod bucharem, aby věděli, jaké to je. Kdyby tak šlo celé lidstvo takto jednoduše zašlapat do prachu cest!


pondělí, 4. června 41

Venku už neprší. Komunální služby sekají přímo pod mými okny trávník. Randál je to příšerný, co „vyluzuje“ ten křovinořez. Musím rychle odsud vypadnout. Tráva je nyní nepěkně sesekaná až ke kořínkům, až na holou půdu. Je to hnus. Práci nedodělali, takže se mám na co „těšit“ ještě zítra. Takové sečení je mor na motýly a na hmyz vůbec. V lese je vlhko, ale hlavně klid. To jsem potřeboval. Zajímám se teď o brouky. Stáhnul jsem si o nich z internetu spoustu informací a už po prvním čtení jsem si některé druhy zapamatoval tak, že jsem schopen mnohé z nich pojmenovat. Kdo by si také nezapamatoval taková vydařená jména, souznící s podobou, jako je třeba mandelinka nádherná nebo krasec měďák! Jméno pro velkého zeleného pavouka, jenž se jmenuje maloočka smaragdová, je rovněž vydařené. Baví mě prolézat po čtyřech lesním podrostem a hledat brouky a jiný tam ukrytý hmyz. Překvapuje mě, jak mnoho jich tam je: na listech rostlin, na stéblech, na zemi, v hrabance, na rubové straně listů... Je jich spousta a každý jiný. Až mě bolí oči, jak je namáhám zaostřováním na ty malé tvorečky, kteří by dokázali nahnat strachu, kdyby byli o hodně větší. Až na mne z té bolesti očí doléhá ospalost. Musím si jít lehnout. Doma se kloudně nevyspím. Je tam moc rámusu. Nejlíp se spí v lese. Večer a v noci padla na širý kraj nádherná předpotopní mlha.


úterý, 5. června 41

Od šesté hodiny ranní rachotí pod mým oknem nesnesitelným rámusem motorové žací stroje Technických služeb. Šel jsem spát ve tři hodiny ráno – před třemi hodinami – a teď tohle! Jsem však tak ospalý, že nemám ani sílu vstát a jít pryč odsud, daleko do lesů, kde je ticho a klid. Proč to sekají? Co peněz to musí stát! Mně by se přitom líbilo, kdyby zde tráva rostla bujně a divoce až do výši ramen! Co živočichů by v ní mohlo žít! Jaká druhová pestrost živočichů a rostlin by se zde, před našimi prahy a před našimi okny, mohla vyskytovat! Ale v tomto sterilním úhoru, sedřeném až na půdu? Hlavně, že mají chudí co na práci; jako by jim ty peníze nemohli dát i bez toho rámusu a bez devastace posledního kousku úrodné savany, jež navštěvuje naše nepřirozené domovy, než se zalknou v betonu parkovišť, garáží a silnic. Za tři hodiny, kdy jsem vstával, nebyla ještě „parta hic – práce nic“ s dílem hotova, a za další hodinu, kdy jsem již nabíral směr do polí, pracovali stále. Dnes jsem šel na východ, poli a lesy a kolem rybníků, do bývalých minerálních lázní, jež kdysi také sloužily jako zotavovna SS a kde se nyní konají náboženské poutě. Šel jsem však ještě dál, až k nejbližší vesnici. Do té jsem už nevstupoval – ze známých misantropických důvodů. Jen jsem ji zdálky z kopce dlouze pozoroval dalekohledem, jako se obhlíží nepřátelské území. Vesnička je to celkem malebná – odsud – , s několika rybníčky a s chovnou stanicí koní, kteří se pasou na protější stráni. Je to pěkné na pohled. Je zde hezky a klid. Dřív, asi tak před patnácti lety, jsem sem chodíval poměrně často. Líbilo se mi tady. Rostly zde hojně borůvky a jahody a vůbec to tady byla taková pěkná, nerušená, asi desetikilometrová trasa. Dnes se sem nerušeně dostat je už také horror non vacui. Dřív jsem tu za celou cestu nepotkal človíčka. Nelžu! Proto jsem to tu měl tak rád. A dnes jsou všude davy lidí a kolony aut. Na jednom kratičkém úseku jednoproudé asfaltované silničky, již jsem prošel za dvanáct minut, jsem musel uskakovat před čtyřmi auty! To dřív nebývalo. Také na ty borůvky už sem dávno nechodím, protože jsou zde vždy zástupy hrabivých česáčů, jež nesnesu a kteří stejně všechny bobule orvou do bandasek a kýblů takovým způsobem, že na mne, který trhám zásadně jen z ruky do úst, nezbude nic a ještě k tomu na mne nevraživě sočí jako na nevítanou konkurenci, která jim ubírá jejich nezaslouženou žeň. Houbařů a rybářů a chatařů a podobného ksindlu je zde nyní také až příliš. Ale když jsem se na konci strastiplného putování zmizelou krajinou mládí posadil do lesního mechu, abych si před zpáteční cestou odpočal a posilnil své znavené údy jídlem a pitím, odměna byla veliká, neboť jsem stanul v nekonečné říši ticha a pohody. Jediný škaredý zvuk, vygenerovaný lidskou cháskou, jsem nezaslechl. Dokonce jsem našel v jedné prohlubni malý rozkošný pramének, jenž tu skromně vyvěral. To je skoro jako kdyby mě sem sama bezbožná Příroda za odměnu zavedla! I s jedním zajícem jsem se potkal v polích, a s koroptví, dnes již také vzácnou a ohroženou vyhubením. Já jsem na řadě.


Po návratu do Reinlebensbornu jsem zjistil hroznou věc: Reinlebensborn, moje „pevnost Misantropa“, se otřásla v základech! Kácelo se zde – a kácelo se hodně a blízko! Přesto se podle všech známek zdá, že ačkoli lesní dělníci pronikli hluboko na moje území, přece nepronikli až do samotného tábora pod posvátným dubem. Ten je skrytý v houští a nemuseli jej proto vidět. Zítra tu musím být brzo, abych kontroloval nastalou situaci, protože se určitě dělníci ještě vrátí, minimálně aby naložili a odvezli klády, jež zde nechali v hojném počtu ležet. Je jich dost, čímž les opět o hodně víc prořídnul. Za pár let už bude mít příliš negativních „P“: příliš průsvitný, příliš průhledný a příliš průchodný. Já věděl, proč jsem časně zjara hledal jiné místo! Nezbývá mi než doufat, že alespoň pro letošek „hradby“ této mé tvrze odolají náporům člověka. Co bude za rok, až budu muset kromě jiného i pracovat, to si netroufám předpovídat. Situace se mění každým dnem, leč trend je jistý: lepší už to nebude.


Zato doma mě čekalo milé překvapení! Přišlo mi poštou nové hudební cédéčko. Je to satanistický black metal francouzské skupiny SETH s názvem „Divine-X“. Cena za toto mistrovské múzické veledílo černé magie je docela levná: „jen“ bratru 359 Kč, i s poštovným, balným a dobírkovným, doručeno do 24 hodin. To jde, ne? Hned jsem si ten disk rozbalil a vložil do discmana. Á, vynikající! Na první poslech výborné album! Misantropická symfonie, lahodící mému sluchu. Hned úvodní výkřik do tmy je jako z partesu: „Vyvraždit celé spektrum lidstva!“ Black metal mám ze všech hudebních žánrů nejraději. Cítím se s těmi kapelami – většinou severskými – spřízněn i názorově; mnohé z nich také veřejně deklarují svoji nenávist k lidstvu a některé pro ni používají dokonce i stejné slovo jako Já. To slovo zní „misantrop“. Jsem nadšen. Moje trhlá matka mě skrápí svěcenou vodou. Soused shora nám zase vytopil koupelnu. Možná, že též svěcenou vodou. Nelíbí se mi žít s lidmi.


středa, 6. června 41

Probudil jsem se dost pozdě, až po desáté ranní, a hned jsem pospíchal do Reinlebensbornu. Nikdo tu nebyl a nic se tu nedělo. Klády po včerejším kácení se tu na hromadách povalují nedotčeny. Dnes už mi ten pohled nepřipadá tak hrozný a ohrožení tak reálné jako včera, i když to hrozné a reálné skutečně je. Odložil jsem batoh, nasnídal se a vydal jsem se k přehradě, neboť je tropický den. Šel jsem zadem, lesem, ale zklamal jsem se. Dnes tam bylo příliš mnoho rybářů, dokonce i školou povinná děcka, ačkoli nevím nic o tom, že by už měli parchanti prázdniny. Nemám chuť se před takovým davem koupat. Jdu znechuceně zpátky. Možná bych sem mohl chodit spíš večer a koupat se pěkně o samotě při měsíčku. To je nápad! Zkusit bych to mohl, nebylo by to ostatně poprvé, po setmění zde snad už nikdo nebude.


Když jsem šel zpátky přes louku, přijel ke mně znenadání traktorista. Co může chtít? Co jiného než otravovat! Otevřel dveře od traktoru a povídá, abych se tu moc nepotuloval, neboť prý se zde potloukají zdivočelý býk a jalovice. Okamžitě mi svitlo: Už o těch „mých“ uprchlých turech tedy vědí! Prý bylo dáno oznámení do škol, povídá dál ten traktorista, aby děti kvůli tomu nechodily do lesa. Neřekl jsem na to takticky nic, abych náhodou neprozradil nic, co nechci, a jen jsem pokýval hlavou na znamení, že rozumím a beru na vědomí. Kdyby věděl, že to vím lépe než on a dříve než on! Neřekl jsem však nic. Uprchlíci byli tedy možná viděni až tady někde! No, ono to tu není až tak daleko od místa, kde jsem je viděl Já... Pomyslil jsem si jen:

Blbci, kdybyste věděli, co vím Já!“

Neuvěřitelné! Utečou krávy, které se každého člověka bojí tak, že před ním utečou do lesa jako srnky, ale lidi, kteří nesnesou, aby bylo něco svobodné a divoké, už z nich dělají zločince a krvelačné šelmy. „Zdivočelý býk a jalovice“! To zní opravdu výhrůžně. Až na to, že ten „zdivočelý býk“ je malý bezelstný býček a ta „zdivočelá jalovice“ je jeho plachá a ostražitá ochranitelka, možná dokonce i jeho vlastní matka. „Zdivočelý býk a jalovice“! To zní jako kdyby se tu proháněla dvě rozzuřená monstra, jež kopyty divoce hrabají, kopají, dupají a víří prach, z chřípí jim syčí pára, z očí jim šlehají plamenné blesky a jež naberou na dýkovité rohy každého, kdo se jim připlete do cesty. Přitom to jsou pouze dvě vystrašená zvířata, která asi někdo týral tak, že už to nemohla vydržet a využila první neb poslední příležitost k útěku. Tak to asi nějak bude. Skutečnost je tedy zcela opačná. To spíš lidi teď budou zuřit a zdivočele pobíhat s kulovnicemi v rukách jenom proto, poněvadž jim utekli z koncentráku dva nevinní vězni. Nakonec by i mne vyhnali z té louky a zakázali mi volně se pohybovat! Tento podtón jsem totiž jasně vycítil z jeho „přátelského sdělení“! To je prostě verbež, ty lidi. Každý den se o tom přesvědčuji a utvrzuji znovu a znovu. Nesnesou, aby bylo cokoliv volné a když žije něco bez jejich kontroly, snaží se aspoň vzbudit v ostatních lidech strach z těch bytostí. To je známá humanistická taktika, která se již tolikrát osvědčila, od té doby, co je člověk člověkem – vládnout pomocí lží a strachu, naučit člověka bát se přírody. – Tak oni jsou stále na svobodě! To je úžasné!


čtvrtek, 7. června 41

Sameček a samička pěnkavy zobají společně smrková semínka, veverka opodál to zvědavě pozoruje a čtyřčlenná aliance sojek zahání s křikem káni. Dnes je hezky, avšak vlhko po včerejší odpolední bouřce. Žábám se to však zjevně líbí, protože jich všude mnoho poskakuje, až se bojím, abych nějakou nezašlápl. Ale vypadá to, že si dávají pozor a vždycky včas uskočí. Přece jen se neřítím rychle jako auto. Náladu mi kazí řev motorové pily, která se zakousává do okrajových částí Reinlebensbornu. Je to o nervy. Dokud mě však nenajdou nebo nevyhodí, vytrvám. Třeba se ta statisíciletá vyhlazovací válka člověka proti přírodě přežene kolem, aniž by zasáhla a zničila můj posvátný háj a mne z něj vyhnala. Alespoň pro dnešek. Odpoledne bylo zase bouřlivé. Večer se vyjasnilo. Procházím se po nyní již ztichlém lese a vzpomínám, jaké to tady bylo před patnácti lety skvělé a padá z toho na mne smutek. Večerní tmou mě provází dusot srnčích kopýtek a míhající se stíny netopýrů.


pátek, 8. června 41

Tropický den. Ani se nepokouším jít se někam vykoupat, protože všechny dostupné vodní plochy mají zabrány lidáci. Nový rybník za Hirschlem už získává tvar a jeho budoucí sypaná hráz se již zřetelně rýsuje. Dělníci finišují. Sem už také asi nebudu chodit, jako málem nikam, protože mě takové procházky zalidněnou a zpustošenou krajinou jen rozčilují a mám z nich jen deprese. Stále nemohu přijmout ten jednoduchý fakt, že ta liduprázdná příroda, kvůli níž jsem opustil všechny své blízké osoby a všechna města, přestává existovat. Ještě k tomu jsem se dnes dozvěděl, že rodiče prodají zahrádku, takže další kus mého života zmizí. Sice jsem v poslední době na tu zahrádku, jíž jsem říkal důvěrně „poustevna“, nechodil, kvůli nesnesitelnému řvaní sousedů, psů, travních sekaček a projíždějících automobilů, ale mám na ni pěkné vzpomínky z dřívějška, kdy tam ještě zdaleka nebylo tak rušno jako teď. Proč se musí všechny domy, všechny zahrady budovat pohromadě na jednom místě? Nicméně jako místo klidu, ticha, relaxace a rekreace už ta zahrádka dávno nevyhovuje mým specifickým požadavkům, natož jako poustevna! Ale smutno mi po ní stejně bude. Celý den se potácím v depresích. I ta zvířata se chovají nějak divně, chorobně. Jedna srnka se přihnala z lesa na louku, nekouká nalevo ani napravo, skáče po dvou jako mimochodník nebo jako střelená šípem, sem tam si uškubne travičku a s otevřenými ústy mizí v lese. Já na to zírám také s otevřenou pusou. Možná je to tím vedrem. Jinde v lese jsem vyplašil z křoví jinou srnku, a ta utíkala tak bezhlavě, že cestou narážela do malých stromků. O kus dál jsem vyrušil odpočívajícího srnce v korytě potoka. Vyrazil tak prudce, že na parůžky nabral kdesi kus jakési modré nylonové síťoviny a s tímto vlajícím barevným chocholem na hlavě prchal jako o život. Chudák, ten vypadal! Jestlipak se nějak dokáže té nechtěné „ozdoby“ zbavit? Snad ano. Říkám: samé chorobné a podivné výjevy dnes vídám. Římané věštili budoucnost z letu ptáků, Já bych mohl klidně věštit podle těchto srn – a vlastně i bez nich. Stačí se podívat kolem sebe. Starý dobrý svět mizí a nahrazuje jej Huxleyův „zbrusu nový svět“, který se mi nelíbí. Ach ne! Kdybych neměl útěchu ani v pohledu na zvířata, co by mi pak zbylo? Ještě že mám stále svůj čistý zdroj žití v lesích Reinlebensbornu. Už i na něj lidáci zle dotírají, ale pod svícnem je tma, jak se říká. Je tady klid a mír, kam bych se hnal, když všude jinde už je s krásou konec. Akorát mám z toho nervy nadranc a sebevražedné deprese. Uprchlé tuří vězně jsem neviděl, pouze jedno jejich malé čerstvé lejno a množství nových stop. Možná se naučili žít jako srny, po zkušenostech s lidmi: přes den se schovávat v houští a na pastvu vycházet až po setmění. Večer jsem slyšel z toho směru bučení. Dnes se mi nechce jít domů, přespávám proto v lese.


sobota, 9. června 41

Noc byla klidná, uklidňující. Ráno se probouzím jako znovuzrozený, chmury jsou vzdálené a deprese jsou pryč. Dočetl jsem Lucretia. Nyní se pročítám a listuji obrázkovou knížkou o motýlech. Je to nádhera. Díky této knížce tak mohu určit, že ta černá otrněná housenka, již jsem našel mrtvou na botě, patří babočce síťkované a že žije na kopřivě. Pozoruhodné na motýlech se mi zdá nejvíc to, že tu úchvatnou nádheru křídel, již všichni obdivujeme, vytvářejí dospělci až na samém konci života. Je to tedy jakési karnevalové loučení s životem, odchod s celou parádou. Motýli tak stráví většinu života jako žravá, pro někoho možná škaredá housenka, která se krásou dospělci nemůže rovnat, zatímco poslední smrtelné stadium života, na samém prahu smrti tak říkajíc, je plné barev, páření a cucání nektaru. Někteří dospělí motýli jsou dokonce tak plně spjati jen se svou individuální smrtí, ale zároveň i se zrodem svých potomků, že nemají ani sosák, jímž by mohli přijímat potravu, neboť stejně tak jako tak brzy zemřou, a místo jídla se raději věnují plození nových generací. Samičky často ani nelétají, ani se nekrmí, jen vábí pohyblivějšího samečka s vyvinutějšími tykadly a kladou vajíčka. Nic jiného už nemá cenu. Jen naposledy zahýřit barvami a dát život novým motýlům. To mi připadá na jejich životě nejvíc fascinující, to završení díla smrtí. Motýli, myslím, ztělesňují ten životní princip, který Nietzsche akcentoval příměrem dozrávajícího ovoce.


Obloha je bez mráčku a slunce promítá na stěny stanu stíny dubových ratolestí. Velká sršeň jeví zájem o můj stan. Asi se jí také líbí. Zde jsem šťasten. Krátké pochůzky po lese a posezení na starém posedu mi stačí a plně vyhovují. Objevil jsem při kmeni smrku pěkné ptačí hnízdečko. Jestlipak je obydlené...? Hups! Jakýsi pták odtud vyskočil a plachtěním těsně nad zemí opouští úkryt. Podíval bych se dovnitř, zda tam nejsou vajíčka nebo holátka, ale hnízdo je špatně přístupné, v pichlavých křehkých větvích a ještě bych ho mohl nechtěně shodit nebo poničit, což nechci. To ne, raději nebudu rušit. Sám nemám rád, když se v okolí potlouká nějaký lidský vetřelec. Zajímavé: chodím tudy kolem toho stromu s hnízdem pořád, ale všiml jsem se ho až teď. Později, při návratu, jsem to místo obhlížel zdálky dalekohledem a viděl jsem vykukovat z toho hnízda nějakého ptáčka. Ale jaký druh to je, to jsem nedokázal určit, vinou přítmí a tím, že jsem viděl jen hlavu. Po lese se honcují zajíci a čmeláci cosi hrabou v jehličnaté padance. Lesanka před mým stanem mi už dosahuje po ramena. Po stromech běhají veverky a s klonícím se sluncem vycházejí první srny na pastvu. Večer před odchodem domů se vždycky dívám na obojí, louče se s Reinlebensbornem – na srny i na západní obzor. Tož zítra zase na shledanou, moji milí! Dole na předměstí potkávám zase toho samého ježka na témže místě, kterak podlézá pod plotem do téže zahrady. Pokolikáté již? To je vzájemné načasování! A to nemáme hodinky ani on, ani Já! Dva lidé s přesně seřízenými hodinkami by se takhle pravidelně nedokázali setkat! Ale my dva ano, protože nás řídí hlas přírody.


neděle, 10. června 41

Zacvičil jsem, poslechl jsem si pár ptačích hlasů z počítače, zopakoval dvě lekce řečtiny a o polednách jdu do lesa. Cestou nikde nikdo, všichni zalezlí v tomhle vedru doma u nedělního oběda. Pro někoho to šťastný den není, jako například pro jednoho pěkně rostlého krtka, který v hodince smrti vylezl na povrch zemský, aby zde na pěšině vydechl naposled. Včera večer tu ještě neležel. Vypadá dosud jako spící, ale jeho životní pochody již ustaly. Zvláštní pohřební rituál, odebrat se na věčnost tam, kde nikdy krtek nežil, to jest nahoru, k nebi. My, blbí lidé, se odporoučíme dolů, do pekla. Snad to ten krtek dělá proto, aby podzemí, domov jiných krtků, neposkvrnil svou tlející mrtvolou, zrovna tak, jako chcíplého člověka šoupnou do hlíny, aby nezasmradil zemi. Třeba je to u toho krtka též jakási obdoba takzvaného „nebeského pohřbu“ Tibeťanů nebo „hyrkánského pohřbu“, jak o něm psal Cicero, kdy se lidská zdechlina předhodila dravé a mrchožravé zvěři, aby tak mohlo mrtvé lidské tělo dříve opět splynout s přírodou a dát život živým. Mysle na tyto neradostné věci, uvědomil jsem si, že už jsem dlouho neviděl mého podnájemníka hraboše. Že by se mu něco stalo? Že by ho někdo sežral? Že by také zemřel? Ale ne, jako z udělání, jako na zavolanou, jako kdyby četl mé myšlenky, přišel se ukázat a krátce zašustit pod podlahou! Neuvěřitelné, taková telepatie! Knížku o motýlech mám přečtenou – ono tam toho textu bylo minimálně –, ale prohlížet se dá stále, díky těm nádherným obrázkům. Ty barevné vzory a kombinace a tvary by nedokázal vytvořit žádný celosvětový kazisvět na světě – a myslím tím vás, lidi! Ten pohled nikdy neomrzí. Čtu teď knihu o jarních bylinách hájů a lesů. Dopodrobna se zde popisuje asi čtrnáct druhů našich rostlin, jen úvod je více všeobecný, což je dobré pro nevědomé laiky, leč enthusiasty, jako jsem Já. To mě taky zaujalo. Ono se řekne obyčejná „kytka“, co jenom roste a nic nedělá, ale to jsem netušil, jak složitý je to organismus a jak složitý může být její život. A co teprve její duševní život! Dýchá jako my, brání se nepřátelům a spolupracuje s přáteli, přemisťuje se, reaguje citlivě na vnější podněty, v létě se chystá na zimu a i v zimě roste pod zemí a shromažďuje energii na jaro. Tyhle knížky o přírodě mě baví. Lepší než nějaké lidské vymyšlenosti, báchorky a namyšlenosti.


pondělí, 11. června 41

Dnešní den mám chuť zapsat zlatým písmem. Usmála se na mne Štěstěna. Je nádherně horké tropické počasí, lidí všude málo a viděl jsem srnku s mládětem. Přecházely obě dvě přes lesní pěšinu, po níž jsem se právě ubíral. Kráčely zvolna, důstojně a bohorovně, jak jim náleží, jako by si byly vědomy toho, že matka s dítětem jsou nedotknutelní, a mne si nevšímaly. Nádhera! Vyložil jsem v táboře batoh a vypravil se k přehradě. Něco mi říkalo, že dnes tam nikdo nebude; je pondělí, poledne, vedro k zalknutí... A skutečně! Nejenže tam vůbec nikdo nebyl, ale za celou dobu, co jsem se koupal, tam ani nikdo nenahlédl. Mohl jsem se klidně koupat úplně nahý, kdybych to byl věděl. To se dnes rozdávají sociální podpory, že zde skoro nikdo není? U zbývajících tří zdejších nádrží pár skalních blbců čumí na břehu do vody a pečou se na sluníčku, ale tady vzadu je pusto jako za starých dobrých mladých let. Divím se, že se nikdo jiný tady kolem také nekoupe, což je jen další důkaz jejich blbosti. Koupání je zde přitom (zatím) povoleno, „na vlastní riziko“ sice, ale není zakázané. A ti blbci čumí oblečení na sluncem rozpálené hrázi a ani se nesmočí. Asi by k tomu potřebovali sličnou plavčici s bujným poprsím a vyholenými třísly, schůdky do vody, plážová lehátka a vybetonované dno rybníka – a nějaké ty zábavní atrakce za horentní vstupné jako ve správném akvaparku. Prostě zdegenerovaní blbci, kteří se radši baví týráním živých tvorů, než pěstováním kultury těla a ducha. Uplivnul jsem si nad nimi, ale výtečnou náladu mi to nemohlo zkazit.


úterý, 12. června 41

Další tropický den. Dnes už bylo venku o něco víc lidí než včera a na přehradě dnes očumoval jakýsi kluk. Voda a koupání však bylo přesto jako vždy báječné. Na kraji paseky po loňské holoseči, tam kde pařezy přecházejí opět v les, jsem učinil kapitální objev. Objevil jsem tam kolonii náprstníků červených! To je podle obecně rozšířených údajů velmi vzácná rostlina ve volné přírodě, natož u nás v podhůří Vysočiny a natož její bílá varieta! Obě formy náprstníka – červená i bílá – zde rostou pospolu! To je neuvěřitelné! Je jich tu jen pár, ale stačí. Možná ostatní zahynuli vinou té zpropadené holoseče, takže jich tu dřív mohlo být o hodně víc. Poblíž se zase povalují dvě plastikové flašky, ale to je už skoro normální. Náprstník je smrtelně jedovatý; stačí spolknout pouhé dva listy a je po všem. Až mě omrzí život, vím, kam si jít pro lék. Na plotě jedné z rybářských chat dovádějí jiřičky a na jejím komíně je ještě pořád usídlený strnad, což z plna hrdla oznamuje světu pod sebou. Lidužel, jediná kaňka tohoto jinak překrásného faunova odpoledne se zhmotnila do podoby třicetihlavého stáda puberťáků na školním výletě, jež jsem minul na úzké stezce vedoucí zpátky k táboru v lesích Reinlebensbornu. Nebylo vyhnutí, spatřil jsem tu rozjívenou verbež příliš pozdě. Tyhle hlučící davy všelijakého ksindlu nemám rád v přírodě, kde chci být sám. No, to nic, už se to přehnalo, už je zase dobře, už jsem v táboře. Zatáhlo se a spustil se lehký deštík. Přeháňka to byla tak slabá, že jsem ani nezavíral okno a vchod do stanu; rozložitý dub nade mnou nepropustil ani kapku. Lesanka mi sahá až ke krku. Dva drozdi si sedli naproti sobě do vrcholových větví stromů, nepříliš daleko od sebe vzdálených, a uspořádali pěvecké klání. Nevím, který z nich se považoval za vítěze, ale u mne to vyhrál na celé čáře ten „můj“ místní drozd. Jeho soused, který se s ním utkal a denně utkává, nemá zdaleka tak bohatý repertoár ani výdrž jako ten „můj“. Pokaždé mě překvapí nějakou novou obměnou či úplně novým a neotřelým nápěvem, až se divím, kam na ty nápady chodí. A ta zvučnost! Pozoruji ho dalekohledem. Obyčejný drozd, z jehož otvírajícího se zobáčku se linou zázračné melodie plné zlata a jenž se při tom nakrucuje jako slovácká tanečnica. Člověk s takovým darem by na tom vytřískal majlant, avšak drozdí píseň zanikne a už ji nikdy nikdo neuslyší a neocení – kromě mne. S tímto vědomím si jeho umění vážím ještě víc. Večer se tradičně loučím se západním obzorem. V dálce vidím první váhavé kročeje plachých srn. Zaběhlá kráva se sama opožděně vrací do koncentráku. Zas jedna! Chvíli jsem myslel, že to je jeden z mých starých známých celostátně hledaných uprchlíků, ta takzvaně „zdivočelá“ jalovice, ale při důkladnějším pozorování jsem se opravil. Jednak byla sama, bez býčka, za druhé mířila přímo ke kravínu, což by uprchlík neudělal, a za další to byla černobílá stračena, kdežto uprchlík patří k rase hnědobílé. Ale pohled to byl, jak si to šine přes obilné pole zpátky domů! Kráva v žitě vyděsila jednoho srnce natolik, že tento vzal nohy na ramena a zdrhal mílovými skoky plavmo a hbitě, přikrčen jako gepard na lovu. Mne pro změnu vyrušily reflektory blížící se motorky, a tak jsem skočil z cesty zpátky do lesa a šel jsem také domů, do koncentráčnického baráku. A v zimě mě čeká total Einsatz.


středa, 13. června 41

Mrtvé tělo krtka už je pryč; nejspíš zmizlo v něčím žaludku. Četl jsem v knize kapitolu o šťavelu kyselém a uvědomil jsem si, že tento stínomilný „zaječí jetel“ se v mém posvátném háji vyskytuje ve značném množství. Hned jsem to šel zkontrolovat. Samozřejmě, že ano; je ho tu plno. Škoda jen, že už nemá květy; ale ty jeho zvláštní srdcovité čtyřlístky, které toho tolik dovedou, jsou rovněž pozoruhodné. V knize se píše, že tyto slabě jedovaté nakyslé listy děti rády pojídají, aby zahnaly žízeň. To mi připadá jako poměrně vtipné tvrzení. Chutnají sice celkem dobře, ale že by se tím dala zahnat žízeň, o tom silně pochybuji. Člověk, neřkuli dítě, by toho musel spást určitě větší množství, jenže pak by se tím mohl přiotrávit, respektive si poškodit ledviny. Jako přitažený za vlasy se jeví i ten důraz na „děti“. Možná dřív, dejme tomu před dvěma sty lety, nebo ještě raději v mnohem dřívějších dobách, to mohl být vítaný doplněk výživy chudých – ale dnes? Nedovedu si představit, že by dnešní děti ještě dovedly využívat darů přírody a někde se pásly na nějakém býlí. To je prostě nesmysl. Ty doby jsou dávno pryč. Pokud dnes děti vůbec vytáhnou paty z domu od televize a počítačových her, pak jdou do lesa leda tak chlastat, fetovat, mrdat, jezdit na motorkách a na kolech nebo řvát a pohazovat odpadky. Celá ta věta o dětech pojídajících listy šťavelu mi připadá jako jeden z těch tradovaných nesmrtelných výmyslů, které kdysi před sto lety utrousila jen tak od boku nějaká od reality odtržená systematizující a katalogizující autorita a nyní se ten nesmysl opisuje automaticky z jedné učebnice do druhé.


čtvrtek, 14. června 41

Mezi mé nejzamilovanější denní doby patří bezesporu předjitřní čas; doba kolem čtvrté hodiny ranní, kdy se východní obzor začíná modrat nebeským blankytem, kouzle pomocí obláčků úchvatný kaleidoskop barev a tvarů; všude je ještě ticho, protože kazisvět nejapný chrápe a tímto tichem se tedy linou jen překrásně libé hlasy kosů, drozdů a rehků. I vzduch je radost vdechovat, ježto není dosud zasmraděný exhalacemi aut a to ticho jako by mu přidávalo na průzračnosti. V takovém tichu jsou možné všechny akustické zázraky, jež umí příroda a ptáci ve svém chrámu vytvořit. Chodívám v tento požehnaný čas spát a je to dobrý spánek.


Dnes jsem ochutnal první letošní lesní jahody. Žádné děti je nepožírají – tak jako nežerou ani šťavel. Vsadil bych se, že „děti“ by ty jahody ani nenašly, natož aby je vůbec hledaly. Kdepak by se obtěžovaly vyhledávat studánku k utišení žízně nebo hledat v trávě malinkaté lesní jahůdky, pro něž je škoda námahy se i jen shýbnout nebo se dokonce namáhat kvůli nějakému kyselému šťavelu! To už zkrátka neplatí. Stejně jako už neplatí výrok francouzského osvícenského filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua, že děti mají raději mléko a ovoce než maso, což považoval za jeden z důkazů vrozené dobroty člověka. Absurdita. Ty si berou do přírody leda tak jahodový džus v kartónové krabici, kterou pak prázdnou pohodí přesně tam, kde jim upadla z pazour. Jakákoli osvěta či výchova je marná, neboť ta ovlivňuje jen bezvýznamnou hrstku posledních slušných lidí a ostatní je geneticky narušená pakáž. Je to v nich. Je to v lidech. Mají to v krvi. Nezměnitelně. Ať dělají co dělají, ať se jakkoli násilně snaží změnit svoji zparchantělou přirozenost, stejně jednou zničí tento svět. Vím to Já, vědí to oni, ví to celý svět, protože už to tak dávno je. Kdyby se kterýkoliv živý organismus přemnožil tak jako člověk, také by Zemi zničil – o to ani tak nejde – , ale člověk je navíc ještě mimořádně ničivý i v malém, ba nejmenším počtu. Na příkladu „dětí pojídajících šťavel“ a protivících si maso ve prospěch mléka a ovoce je názorně vidět úpadek člověka. Máme v tom malý zlomek svědectví minulosti. Lidská degenerace je totiž kontinuální jev. Nepřerušená řada pozvolně degenerujících generací lidí jde od lovců-sběračů až po ultramoderní degény, kteří už nemají důvěru k odvěkým přírodním zdrojům, neznají je a nevěří ničemu, co nelze koupit zabalené do nejméně tří vrstev obalů. Nevzývají již mocné přírodní síly, avšak tím více navštěvují nákupní bohoslužby v chrámech konzumu. Výjimku snad tvoří sběr hub či borůvek, jenže i tato činnost má charakter plenivých nájezdů a je tedy opět symptomem choroby. Lesní plody tak neslouží k občerstvení žíznivých poutníků a náhodných kolemjdoucích, nýbrž často k prodeji či dokonce k bezduchému „urvání“ co se dá, poněvadž je to „zadarmo“. „Hamty, hamty, ať mám víc než tamty“, že? Dříve se k užitku cestovatelů sázely podél cest aleje ovocných stromů. Kde je tomuto prospěšnému a spolu i pěknému zvyku konec! Dnes rostou kolem dálnic jen předražené supermarkety, poněvadž ovoce stromů by bylo stejně plné olova z výfukových zplodin. Otrávili svět a ještě ti ho chtějí draze prodat!


pátek, 15. června 41

Tropické horko vrcholí. Koupu se na přehradě sám a sám; jen jednou přešla baba s čoklem po protější hrázi. Ryby vyskakují vysoko nad hladinu jako nějací dovádiví delfíni a blyštivě modré vážky poletují nízko nad vodou. Je to jejich i moje poslední léto. Vážky v zimě zemřou, Já nastoupím do práce. Nevím, nevím, kdo z nás je na tom lépe... Je takové vedro, že jsem musel otevřít stan z obou stran, aby jím jako tunelem mohl proudit chladivý vzduch. A to se nacházím v polostínu lesa! Paráda. Takové klima by mohlo být pořád, celý rok. Toulám se po lese a po západu slunce si jdu ještě nabrat vodu ke studánce. Chutná výborně. Noční motýli se třepotají na síťovině mého vnitřního stanu a Já usínám spánkem blažených.


sobota, 16. června 41

Spal jsem jako Šípková Růženka. Tohle jsem potřeboval – konečně se jednou týdně pořádně v klidu vyspat, aby mě nebudilo řvaní sousedovic čokla. Je klid, meteorology předpovídaný déšť se nekoná (blbci), veverka pobíhá po dubu nade mnou, pak z jedné jeho až k zemi převislé haluze skáče na nejbližší smrk a mizí opět v lese. Kosi se na zemi přehrabují v suchém loňském listí a jiné druhy ptáků sem střídavě zaletují, aby tu krátce zapěli svou písničku. Je to blaho. Nikdo z nich – ani zajíci – se nebojí mého stanu, jenž zde byl zpočátku cizím tělesem a jenž se nyní ztrácí v záplavě zeleně. Trávy, kopřivy, lesanky, lopuchy, maliníky a další rostliny tak přispívají zcela přirozeně k jeho zabudovanosti do okolní přírody, jakož i k jeho zamaskování. Když se pohybuji kolem stanu, dávám si pečlivý pozor, abych tento zelený pokryv nenarušil víc než je nutné; šlapu téměř po špičkách okolo něj po stále týchž cestičkách; rozhrnuji zeleň pod nohama a ta se pak za mými kročeji opět uzavírá, kloníc své dlouhé poléhavé stvoly křížem krážem přes cestu. Lenoším a čtu si nebo jen tak přemýšlím a koukám vleže z oken. Tohle by mělo trvat věčně. Večer jsem byl nějaký zmalátnělý a chtělo se mi spát. Jídlo na jeden den mi ještě zbývalo, a tak jsem opět přespal v lese.


neděle, 17. června 41

Noc byla krátká. Zdálo se mi o putování divukrásnými krajinami bez lidí a jiné pěkné sny. Procitnul jsem neobvykle brzy, ještě za šera, leč ptáci již svými popěvky dávno vítali nový den. Napadlo mě, že bych se mohl jít podívat na východ slunce. Nelenil jsem, oblékl jsem se do teplého kabátu a šel. A udělal jsem věru dobře! Procházka ranním pustým lesem byla skvostná a východ slunce ještě znamenitější! Dorazil jsem na vrchol holého kopce, obráceného k východu, právě včas. Scenérie, jaká se přede mnou otevřela, mi vzala dech, jak byla úchvatná. Celý obzor byl již celý rudý, takřka „nažhavený“ nedočkavým čekáním na Slunce, na toho svrchovaného pána nad životem a smrtí nás všech, bídných pozemšťanů. Půlka nebe s několika roztroušenými obláčky a siluetami letících ptáků hrála všemi odstíny červené. Daleko na obzoru se jasně rýsují vzdálená úbočí Orlických hor, zdající se být nyní o polovinu blíž v tom jasném, chladném vzduchu. Pozoroval jsem to vše ani ne pět minut, když vtom mě osvítily první paprsky slunce, té obrovské, oslepující žhavé koule, již naši předkové uctívali jako boha. Opravdu je to nábožný zážitek! Ve zlomku sekundy se přede mnou rozestřelo něco, co má úžasnou sílu, moc a energii; něco, co mě nutí zaclonit si oči a odvrátit tvář. To bylo načasování! Zcela intuitivně, bez hodinek, jsem se dostavil v pravý čas na dostaveníčko s tímto veleobrovským hybatelem veškerenstva. Nevím, co víc k tomu dodat; jsem prostě asi opravdu dítě přírody; zrovna takové, jako všichni ti obdivuhodní tvorové kolem mne, kteří také přesně vědí, co kdy začít a s čím včas přestat. Jsem z toho všeho tak nadšen, že se ještě dlouho potom procházím zatím liduprázdnou krajinou, poněvadž i když mi kručí hlady v břiše, zpátky do tábora se mi vůbec nechce. Přesto po návratu ještě dospávám a asi tak kolem poledne jsem znovu na obchůzce lesem. Objevil jsem menší naleziště jahod a když jsem se na nich pásl, proběhli kolem dva nerozluční zaječí kamarádi, kteří obývají tento posvátný háj také. Včera jsem dočetl knihu o jarních rostlinách a dnes se vracím k rozečtenému románu o Janu Keplerovi. Večer vytvořil srpeček nového dorůstajícího měsíce pěknou symetrickou konjunkci s planetou Venuší, zvanou básníky „Večernice“.


Luna tančí s Večernicí

jak by poét zatroubil

v měch a v troubel pod vinicí

kdo že je tam zasnoubil?


pondělí, 18. června 41

Další černý den pro Reinlebensborn! Pískal jsem si veselou písničku do pochodu, když tu mi vytanula myšlenka:

Ty si bezstarostně pohvizduješ a zatím se kdovíco děje špatného tam nahoře v lese.“

Podotýkám, že jsem nemohl v tu chvíli ještě slyšet žádné nekalé zvuky, neboť jsem se nacházel na předměstí, daleko od lesa. Přesto jsem měl neblahé tušení, které se mělo záhy potvrdit. V Reinlebensbornu zase řádila černá ruka drvoštěpova. Myslel jsem si, že už tady skončili s kácením, ale vrátili se znovu. Vypadá to, že se rozhodli prořezat celý věnec hustého stromoví, jež obklopuje jako obranný val můj posvátný háj uvnitř. Kdybych tak znal jejich úmysly! Je to o nervy. Nejsem sám, kdo je z toho řvaní motorové pily vyvedený z míry. Zajíc sedí mírně dezorientovaný v křoví a vyděšeně zírá na tu spoušť. Přemýšlím, zda by nebylo přece jenom lepší přestěhovat se jinam. Pár náhradních stanovišť mám sice vytipovaných – většinou jsou to místa, kde jsem už kdysi tábořil – , ale nikde to není tak malebné jako tady pod tím starým dubem. Rozhodně se mi nechce jen tak pro nic za nic opouštět dosavadní postavení. Myslím, že vytrvám dál ve vyčkávací taktice. Ta ničivá lidská „vichřice“ se třeba přežene bez větších škod a mne se netkne; ostatně tady v mém táboře ani není co kácet – aspoň podle mého mínění. Jsou tu jen mladé smrčky, spousta křoví, kopřiv a jinak nic než pár vzrostlých solitérů. Není tu nic, co by se dalo „prořezat“. Stan je navíc ze všech stran „neviditelný“, jsa ukryt v bujné zeleni – to by nemuselo být tak zlé, jak to vypadá! Jo! Zůstávám. Nehnu se z místa, dokud mě odsud někdo výslovně nevykáže. Trochu uchlácholen tímto rozvažováním, pouštím se jako by nic do oběda. Konečně hluk ustává a trabant „combi“ odjíždí. Jdu obhlédnout situaci na místě a zjistit stav škod. No ano, je to hrozné. Holoseč ani holokaust to sice není, ale zdecimováním už by se to dalo nazvat. Práci mají viditelně rozdělanou, takže ještě není zdaleka konec všemu utrpení. Jistě se znovu vrátí. Přestěhoval bych se, ale při mé smůle by jako na potvoru začali kácet i tam. Ne, lepší bude zůstat, nehýbat se a nechat to osudu; ono už to nějak dopadne.


Při prohlížení škod jsem také náhodou objevil obrovské mraveniště. Ale jak obrovské! Je vysoké asi půl druhého metru a je to tudíž víc termitiště než mraveniště. Takhle veliké jsem ještě neviděl – a to už jsem viděl ledacos! Není divu: mravenci měli v těchto dříve nepřístupných částech lesa možnost absolutně nerušeného vývoje. O tuto výhodu nyní asi co nevidět přijdou – a Já s nimi. S napětím lze očekávat další dny a další pohromy, jež přinesou.


Večer jsem se šel podívat na temně rudý západ slunce – a další pohroma! Kousek od mého tábora, na světlince, kudy denně chodívám na procházky, na místě, kde jsem měl loni postavený stan, jsem nalezl nové stopy po souloži. Zase zválená tráva, zase dvě šprcky, zase odhozená prázdná krabička od cigaret, tentokrát ještě navíc i kus hajzlpapíru a nějaké papírky rozvěšené po bodlácích. Bordel jako v tanku. Tak to už je příliš! To byla ta příslovečná poslední kapka. Pohár mé trpělivosti přetekl. Kdyby si ten člověčník po sobě aspoň uklidili, bylo by to sice pořád nepříjemné zjištění, ale dalo by se to tolerovat; takhle toho mám dost. Všeho: lidí, přírody, lesa, života... Je vidět, že to jsou nějací mladí degéni bez jakéhokoliv kladného vztahu k přírodě. Můj chrám, můj nejvlastnější, nejmilovanější, nejčistší zdroj žití byl pošpiněn, poskvrněn, zhanoben, znesvěcen jakousi lidskou chamradí, která si nezaslouží žít! Je mi z toho na blití a chytá mě závrať. Musím pryč. Dnes už je pozdě, poněvadž se stmívá, ale hned zítra musím pryč. Z jedné strany se kácí stromy a lítají třísky, z druhé strany se mrdá, heká a stříká semeno. Mám toho dost. Musím pryč, musím se přesunout jinam. Musím odtud pryč, protože kdybych tady tu chamraď hnusnou někdy náhodou načapal, asi bych je musel ubít za tuto svatokrádež. Z toho, co tady dnes všichni spáchali, je mi zle. Hnusím si to tady. Musím pryč. Ještě letos a končím. Patnáct svých nejlepších, nejšťastnějších let jsem tu prožil volně, spokojeně a nerušeně jako divoké zvíře na pustém ostrově. Nyní je konec s touto idylkou. Definitivní konec. Tuším to už dlouho, ale bráním se to vzít plně na vědomí – tak jsem si to zde za ta léta zamiloval. Vzpomínky, ach jen ty vzpomínky, ty zůstanou. Lepší by však bylo, kdybych zapomněl, protože jestli nenajdu nový čistý ráj, ty vzpomínky mě budou jen drásat a soužit. Dnes toho všeho bylo na mne moc. Jediný pozitivní moment dnešního dne je večerní rej světlušek a hvězdnaté nebe nad hlavou.


úterý, 19. června 41

Jsem z posledních událostí tak nervově vyčerpaný, že jsem ani nemohl spát; spal jsem sotva dvě hodinky. Nic tak hrozného se mi sice neděje, pouze se mi hroutí život, ale přesto z toho mám žaludeční neurózu a střevní potíže; jíst mi nechutná... Dnes se v lesích Reinlebensbornu zase pracovalo. Nešťastný zajíček to zase pozoroval z téhož křoviska, co včera. Proplížil jsem se zadem k táboru, sbalil jsem stan a všechny věci a na dvakrát jsem je přenesl na nové místo, i s prknem ze starého zbořeného posedu, coby prahem. Na tomto novém místě jsem krátce tábořil předloni na jaře, ale ze stejného důvodu jako dnes jsem ho byl nucen opustit. Doufám, že už se letos nebudu muset stěhovat. Stan jsem tedy rozbil, leč později v poledne a odpoledne jsem zjistil, že jsem vybral naprosto nevhodné místo, a to na přímo pekelném výsluní. Horko se nedalo vydržet, ani když jsem použil osvědčeného triku s oběma otevřenými vchody. Máme to ale letos žhavé středomořské léto! Když si vzpomenu, že jsem se dříve za takovýchto teplot ještě na sucho opaloval...! Naštěstí jsem o kousek dál našel útulný stinný koutek pod jednou košatou břízou a přesunul se tam. Dvojí stěhování za jediný den! Uf! Jsem z toho celý uřícený v tom parnu. Není to tady tak hezké jako pod dubem, spíše stísněné, ale snad sem nebude nikdo lézt a šmejdit tady aneb šukat. Připomíná mi to tu tak trochu moje začátky: mladý lesík, hustý, mohl by mít budoucnost. Nu, uvidíme. Poletuje tu mnoho motýlů a ptačí osazenstvo je jiného složení. Vše má milé kouzlo novosti a naděje. Docela jsem se vpravil do dobré nálady. Viděl jsem jednoho nočního motýla nevšední krásy s křídly složenými do tvaru řeckého písmene delta. V knize se mu nejvíc podobá šedokřídlec jeřábový, ale tam už mi nepřipadá tak krásný jako v živé skutečnosti. Měl takový nápadně velký a nahoru zahnutý sosák a barvy pestřejší. Tak nevím, co jsem to vlastně viděl. Něco mezi ním a bekyní mniškou. Ale poseděl jsem na starém posedu, natrhal si trochu lesních jahůdek do pusy, nálada se mi vrátila. Večer zase svítil půlměsíc a Večernice a dole v ulicích bylo překvapivě docela pusto: jen pár koček a Já; žádní čoklisti ani cyklisti. Domů jsem šel zvesela jen v maskáčovém tričku a zelených šortkách. I komáři dali pokoj. Cestou jsem se bavil vymýšlením vtipných bonmotů a glos na lidstvo, potichu jsem si je nahlas odříkával, těše se z jejich břitkosti a libozvuku a sám jsem se jim potutelně smál. Jsou to blbci. Všichni čumí na nějakou pitomost v „bedně“. Otevřenými okny doléhají ty melodramatické žvásty až na ulici.


středa, 20. června 41

Dnes jsem musel čekat doma až do půl druhé než otevřou městskou knihovnu, abych tam vrátil přečtené knihy a půjčil si další. Při hledání Platónovy Ústavy, mi padl do oka svazek Poeových povídek, jež neznám, s názvem Krajina stínů, a tyto dvě poměrně tlusté knihy jsem si tedy vypůjčil. Je vedro k padnutí, takže jsem rád, že si mohu lehnout v lese do stínu břízy a nic nedělat. Cestou jsem potkal jen jednu chytrou veverušku, jinak je klid a pohoda. Nořím se do četby Platóna. Přiletěl motýl okáč černohnědý, usedl normálně na stránku rozevřené knihy a svým dlouhým sosákem se jal nerušeně sát její stopové šťávy. Pobaveně jsem se nad ním usmíval, protože to vypadalo, jako by si chtěl také číst. Pak jsem se lekl, když se nedaleko odtud zřítila mezi maliníky nějaká velká větev nebo malý strom. Už jsem myslel, že se sem někdo tím křovím prodírá. Jakýsi velký hraboš nebo snad potkan pobíhal blízko stanu mezi stromky a dupal při tom jako jezevec. Horko veliké je i ve stínu; stan mám tedy dokořán, čehož čile využívají mravenci k průzkumu nového, jim neznámého území. Vlezou všude, dokonce i do bot na prahu, z nichž je musím potom vysypávat; lechtají mě a valí se dál jako dobyvačné hordy barbarů, ale to se nedá nic dělat; mravenci jsou prostě pány lesa, užiteční svému prostředí, například tím, že roznášejí rostlinná semínka. Mravenci mi nevadí; jak přicházejí, tak zase odejdou. Ze zkušenosti vím, že jedinci, uvěznění na noc, až se bude stan zavírat, příští den odejdou, nebo jim sám pomůžu ven. Poblíž, ve starém trouchnivém pařezu cosi slabounce šustilo. Od jisté doby nemám rád tyto podezřelé zvuky bez viditelného původce. Jenom aby tu nebyly zmije. Když se slunce klonilo k západu, šel jsem se projít a podívat se na staré tábořiště pod dubem. Zase se zde pracovalo a dnes dokonce pronikli i přímo dovnitř, do svatyně, kde jsem měl ještě včera stan! Právě včas, na poslední chvíli, jsem se odtud včera vypakoval! To byla zase intuice! Já to věděl, že přijdou! Porazili nemilosrdně pár břízek a dva kmínky z olšového soukmení. Lesanka zázrakem přežila a už mi sahá až k hlavě. S tímto hájem je tedy už definitivně ámen. Spadla opona, konec dalšího dějství. Plačte, přátelé! Rozloučil jsem se v duchu a pokračoval dál na posed. Přihopkali tam zase ti dva zaječí bratři a chvilku si tam hráli. Po setmění se odkudsi z luk a polí ozýval křepelák s tím svým „pět peněz, pět peněz“. Toto jeho monotónní frázované volání by mohlo sloužit jako psychodiagnostická pomůcka. Je nesporně zajímavé, že lidé slyší v tomto bezeslovném zvuku právě cosi o penězích. Jiní v tom slyší pro změnu zase „pojďte žít, pojďte žít“, jako kdyby ten ptáček sám zval lidi k žatvě, jež by mu zničila hnízdo. Nevyzývá je ani k životu, spíše ke smrti. Já v tom křepelčím volání alespoň slyším něco zcela jiného, totiž „chcípněte, chcípněte“. Když jsem pak pil ze studánky, vznášely se po lese bludičky a jakýsi noční motýl, v té tmě blíže neidentifikovatelný, se mi uvelebil rovnou na láhev a nechtěl se hnout. Těch motýlů tam u té studánky poletovalo víc. Všichni jsme žízniví. Všichni máme žízeň po životě.


čtvrtek, 21. června 41

Tropické vedro uťala prudká bouře s krupobitím, právě když jsem se již chystal jít ven. Jedna včela vletěla oknem do mého pokoje, aby zde přečkala ten nejhorší liják. Je to přírodní živelné představení. Doufám jen, že mi ty kroupy neponičily stan. – Když se bouře přehnala a udělalo se zase hezky, stoupám již dychtivě po lesních pěšinkách k táboru. Přestálé kataklyzma kupodivu nikde nenadělalo žádné škody – člověk je horší pohroma. Travou se houževnatě probíjí jako evropský cestovatel džunglí jeden velký černý brouk s paličkovitými tykadly a s nákladem miniaturního potomstva na těle. V mém novém polesí mi v cestě stojí auto. Nedaleko obhlíží lesní dělník právě dodělanou práci. Rozřezával na klády loňské vyvrácené stromy. Ach ne! Už zas! Už jsou zase tady? Rok se tu nic nedělo, ale sotvaže sem dám stan, můžou se najednou samou pílí ztrhat. Takovou smůlu snad nemohu mít! Musím jít proto ke stanu oklikou a tam nacházím v jednom důlku ještě několik stále nerozmrzlých krup... No, „krup“; ono se jim říká „kroupy“, ale tyhle kusy ledu mají spíš rozměry velkých fazolí! Stan je k mé úlevě v pořádku; bříza jej ochránila, když ztlumila razanci ledových kulí. Postupně a příležitostně pomáhám na svobodu mravencům, kteří jsou tu od včerejška uvězněni. Měl jsem je počítat, ale asi bych se nedopočítal. Pak se rozzuřila další bouře. Hromy a blesky se s ohlušujícím třeskotem zarývaly do země a rozrývaly nebe ohnivými brázdami z klik a háků, naplňujíce svět svou lítou zlobou. A udělalo se chladno. První letní den – a léto jím skončilo. Obloha je šedivá, všechno je mokré, studené, nevlídné, snáší se déšť. Jen světlušky si z toho pranic nedělají; černý les je poset jejich duchově se vznášejícími bludičkovými lucerničkami. Je to kouzelné jako v pohádce. Končí nejdelší den v roce, začíná nejkratší noc.


pátek, 22. června 41

V novém Reinlebensbornu, pořadové číslo 3, pokračují odklízecí práce; nepovažuji je však za ohrožení mého klidu. Zapřáhli tam nějakého koně, což jsem žel zjistil až následně podle stop; býval bych se byl podíval alespoň dalekohledem na ubožáka, jehož také donutili pracovat, kdežto on by se jistě raději proháněl po nedozírných svobodných stepích s ostatními koni. Jenže to by nesměl být člověk člověkem. Najednou vidím vnitřním zrakem všechna „domácí“ zvířata zcela volně venku, všude kolem nás. Měli bychom v přírodě znovu krávy a ovce, stádečka koz a hejnka slepic, jichž kohout by kokrhal v lesích – utkvělá to představa též Thoreauova! Jak by to bylo krásné a rozmanité! Ale člověk, ta nenasytná bestiální zrůda, by je stejně zase brzy buď vyvraždil, nebo znovu uvrhl do otroctví... Místo toho živočichů a rostlin čím dál víc ubývá, vinou člověka, a dokud budou jeho počty vysoké, nebo se budou dokonce ještě dále zvyšovat, jako doposud, bude to i horší. Počítal jsem letokruhy na pařezech: čtyřicet – ten les je stejně starý jako Já! Zdravím tě, sourozenče! Začíná se mi tady líbit. Odpoledne dštilo a trochu též zabouřilo tam nahoře v cumulonimbech. Je pošmourno. Ten Platón není nic moc; nezáživné, nelíbí se mi to. Čtu to – tu Ústavu – ani ne tak pro autora samého, nebo pro toto jeho dílo, jako spíše kvůli vyhledávání marginálií a detailů, jež by mě přivedly na stopu nějakých neznámých starořeckých reálií, rčení, přísloví, pověstí, osobností, způsobu mluvy a podobně. V tom je ta kniha přínosem, jinak je to zatím všedně napsaná nuda a literární slabota, soudě zatím podle První Knihy s názvem „Sókratés“. Dovolím si tvrdit, že Já píšu lépe. Opět poznávám to, co už jsem poznal dávno: že slavní lidé, všeobecně považovaní za největší velikány, jsou ve většině ti největší blbci.


sobota, 23. června 41

A je to tady! To, čeho jsem se nejvíc bál: houbařská sezóna. A už mi tam šmejdili nějací šmejdi, posraná rodinka greenhornů na víkendovém výletě, s dětičkami, s čoklem. Motali se tady dokola jako vítr v bedně, až málem zabloudili v tomhle „parčíku“ („Kdepak to jsme?“). Ještě že nezavřou na chvíli hubu a že nosí oblečení křiklavých barev; tak aspoň pěkně slyším a vidím, kde jsou. Začíná holt houbaření – národní sport českého ksindlu. Bylo hezky, pak zase sprchlo z bouřkového mraku. Denně chodím domů celý urousaný. Postál jsem chvíli na místě bývalého tábořiště pod dubem v zármutku v srdci jako truchlící pozůstalý na hřbitově. Tady to bylo stejně nejlepší. Ta Ústava začíná být konečně v druhé půli Knihy druhé čtivější. Začátek Knihy první také ušel, třeba ty hovory o stáří a o sexu s vynikajícím známým citátem od Sofoklea, když se ho kdosi zeptal:

Jak se máš, Sofoklee, co se týče požitků lásky? Jsi ještě s to, abys obcoval s ženou?“

Zadrž, člověče; věru s největší radostí jsem tomu unikl, jako bych byl utekl nějakému zuřivému a ukrutnému pánu.“

Mně se hlavně nelíbily ty Sókratovy sofistické bláboly a sáhodlouhé výklady o tom, co je spravedlivé a co není a kdo je spravedlivý nebo kdo není... – to byla otrava; jako kdyby na tom záleželo. Teď už v Platónovi opět poznávám toho vytříbeného řeckého ducha antiky, jejž mám rád, s moudrostí prostnou a jasně formulovanou. Jeho Πολίτεια, tedy „Ústava“ či „Stát“ nebo „Obec“ mi v něčem připomíná Hitlerův Mein Kampf; tam se také rozvíjí představy o podobě nového ideálního státu, jenž je přirovnáván k lidskému organismu a měl by být také tak spravován a léčen. Platónova rozprava o počátcích obce, kde dává v přímou souvislost neuměřené plození dětí s bídou a válkou, a nadbytečné hromadění majetku a zvyšování nepotřebných potřeb s těžším životem a s drahotou, to zase připomíná Malthuse. Kdyby Platón napsal takovouto knihu dnes, homofilové, demokrati a feministky by ho za to jistě roztrhali na cucky aneb mu oči vyškrábaly. Ale daleko pravděpodobněji by tohoto veleducha nikdo nečetl nebo vůbec neuznal za hodného pozornosti. Buď by se mu vysmáli, nebo by ho odmítli a zatratili, ale spíše by jej ignorovali. Dnes se, lidužel, píší a čtou zcela jiné knihy. Závažná díla nikoho nezajímají. Trapné nesmysly typu Denik Ostravaka – to teď frčí. Ani to není zábavné. Však takové škváry by Platón nepovoloval vůbec tisknout, natož číst! Obec, podle Platónových představ, by vůbec byla docela slušná nacistická totalita! Mám takové tušení, že Hitler Ústavu četl a mnoho věcí z ní použil do Mein Kampfu: cenzura umění, pěstování músiky a gymnastiky, přísná eugenická opatření, utracování méněcenných dětí, euthanasie nevyléčitelných jedinců, vláda aristokratické elity (čti NSDAP!), silná, vypěstovaná, vysoce uvědomělá třída vojensky vycvičených strážců (čti SS!), nerozšiřování obce (říše) nad její možnosti a její celistvost a podobně – ještě nejsem u konce. Zajímavá četba!


neděle, 24. června 41

Léto mi poskytuje praktickou výuku přírodních věd tou nejlepší formou – přímo v terénu. Naleznu-li nějakého zajímavého živočicha nebo nějakou zvláštní rostlinu, již neznám nebo již nedovedu pojmenovat, snažím se pomocí různých informačních kanálů na jméno té bytosti přijít a zjistit o ní něco víc. Ale dělám to i obráceně: dočtu-li se, nebo jinak dozvím, třeba o bylině, jménem černohlávek obecný, jdu ven do přírody a pokouším se ji tam najít. Dnes se mi to právě s tím černohlávkem povedlo. Jsem na sebe pyšný. Pomaloučku polehoučku získávám touto zábavnou metodou docela slušné znalosti. Otevírá mi to oči a podivuhodný svět přírody se tím stává ještě podivuhodnějším. Dnes nepršelo, ani zima nebyla, moje oblíbená podvečerní procházka lesem byla tudíž zase rozkošná. Viděl jsem pěkně zblízka tři mlynaříky štěbetat ve větvích bříz, pak jasný silný hlásek konopky... Vůbec je tu teď v novém místě víc rozličných menších ptáků, kteří se někdy osmělují i škrábat drápky po kupoli stanu a poskakovat kol kolem něj, z větších ptáků je tu proti minulému místu víc kosů než drozdů, víc motýlů a lesík je hustší a neprostupnější. Kéž by to tu vydrželo aspoň takhle ještě pár let! Je to již jen „na dožití“, ale nešť! Po starých místech chodím samozřejmě pořád, hlavně obdivovat majestátní dub, procházet listnatými světlinkami, kde mám své vlastní soukromé pěšinky a kde se hlasy ptactva rozléhají, klenou se a šíří jako v lesní katedrále, a pak, znaven víc unylostí a krásou než skutečnou tělesnou únavou, usedám na starý zapomenutý posed, kde se tak dobře rozjímá a sní s otevřenýma očima vprostřed tiché zelené záplavy. Potkávám lepé srnky, coby víly, jež tančí k oslavě čistého zdroje žití a důvěrně dotýkám se stromů, jako když se sejdou staří dobří přátelé, kteří si potřásají rukou a plácají se po ramenou. Hledím jim do korun a jímá mě slastná závrať. Vzduch je svěží a voňavý. Zaveďte sem nevidoucí, nebo je raději odtud honem vyveďte, protože toto je Život. Dnes je ten den, kdy se zdánlivě nic neděje a právě proto je to tak blahoslavený čas. Slunce zapadá a zažehuje svými šikmými rudými paprsky v lese ohnivý požár. Cítím ten neuhasitelný žár až v srdci svém neklidném. Po setmění život nekončí, to si myslí jen ospalci, nýbrž začíná se nový, stejně plný a bohatý život dosud skrytých tajemných tvorů. A Já, jako němý svědek Méranýchtos, procházím oběma těmi dvěma světy. Pochodně světlušek mi světélkují na cestu jako při nějakém magickém pohanském rituálu očisty a loučení. Žába se mi vrhá k nohám, že jen tak tak stačím uhnout a nedošlápnout na ni plnou vahou. Na chodníku dole u lidí již leží jedna mrtvá rozplácnutá. Nejen na silnici, ale už ani na tom chodníku nejsou v bezpečí. Měsíc je čím dál větší, brzy bude v úplňku.


pondělí, 25. června 41

Lázeňský den. Zprvu jsem se koupal sám, ale sotva jsem doplaval na protější břeh, už se tam usadil zase jeden blbec rybářský. U břehu roste ve vodě okřehek, orobinec a také – světe, div se – leknín, který právě teď vykvetl ve třech krásných, velkých, růžových květech. Takovou raritu jsem u nás tedy ještě neviděl. Je zde jenom jeden takový malý ostrůvek jeho plovavých listů. Připlaval jsem až k němu, abych se zblízka pokochal nádherou jeho široce rozevřených květů. Ó ano, už je vidím – jsou opravdu pěkné. Vtom mě kousla nějaká rybka do nohy. Reflexívně jsem ucuknul, ta rybka se také lekla a vyskočila tím úlekem úplně nad hladinu. Dnes vůbec všechny ryby hodně vyskakují. Několik mrtvých nafouklých ryb vzplývá břichem vzhůru. Že by bylo něco s kvalitou vody? V létě se to stává často, když se bakterie přemnoží jako lidé a otráví vodu sirovodíkem, nebo když nepřitéká dost čerstvé okysličené vody. Ale žádný puch po zkažených vejcích necítím, ani voda není příliš teplá. Možná ty ryby prostě zemřely na stáří, kdo ví? Všechno je možné. A také bodají ovádi. Všude v lesích, kudy procházím, se pracuje. U mne též. Konečně vidím toho koníčka, jenž je tu nucen tahat klády jako vůl. Chudák, vypadá tak smutně a odevzdaně – úplně jinak než divoká zvířata. Na těch je patrná radost ze života, kdežto tento jejich bratr v jařmu je ztělesněné trápení. V jeho stopách nacházím dalšího mrtvého krtka. Později jsem v lese našel další příděl šprcek. Na stejném místě, co minule. Už mě to nešokuje, pociťuji již jen hnus. Udělali tady z toho „pěkný“ mrdník a smetiště. Datlovi, jenž přistál na jednom stromě a nyní po něm šplhá vzhůru až do oblak, to nevadí. Tak Já se budu tvářit, že mi to je taky jedno. Když jsem seděl na posedu a dojedl právě rohlík, zahlédl jsem náhle před sebou svýma krátkozrakýma očima jakousi hnědavou skvrnu. Byla to srna. Přišla blízko, neznámo odkud, neznámo kdy, potichu jako lesní přízrak. Vydržel jsem se na ni dívat až do tmy. Takové záběry v televizi neuvidíte. Ještě jsem totiž neviděl půlhodinový přírodopisný film, který by tak dlouho snímal jen jedno jediné zvíře tak blízkým detailem jako Já svým dalekohledem. Takový film neuvidíte, který by se skládal jen ze záběrů, jak srna střídavě jí, lehá si, vstává a zase si lehá, očichává různé byliny, ukusuje je, žvýká a postupně polyká, boltci zahání obtížný hmyz, nastražuje uši, zahledí se kamsi nadlouho, větří cosi, olizuje se, drbe se – a to všechno pořád dokola. Takový film neuvidíte, poněvadž by to asi lidi nebavilo. Mne to však baví. Lidem se ukazují spíše takové momentky ze života zvířat, které jim mají dokázat, že zvířata jsou stejně brutální a hloupá, ne-li víc, jako člověk. Takovéto obrazy dokonalého klidu, harmonie a uvolnění by lidi nudily, protože by v nich nemohli poznat sami sebe. Mne to však baví tak, že zapomínám na čas, zapomínám na nepohodlí a na přesezené údy. Srna si lehla za dva stromy. Začíná se stmívat. Je zřejmé, že tu hodlá přenocovat. Avšak Já tady spát nehodlám! Umínil jsem si, že až budu slézat dolů z posedu, nesmím ji vyplašit. Lezl jsem tedy opatrně, tiše a pomalu jako lenochod dolů. A podařilo se! Úkol jsem splnil. Neviděla mě, protože jinak by jistě utekla. Jsem dobrý. Asi bych byl i dobrý lovec. Jenže srny bych nelovil. Jen škodnou – takže jen lidi. Jen bych se tím lovem nemohl živit, ježto jsou mi lidi tak odporní, že bych jejich maso nepozřel. Od západu se zšeřelou oblohou nasouvá jakási frontální oblačnost, která již zakrývá měsíc, Večernici však zatím ještě ne. Pozoruji chvilku proti tomu nebi netopýra. Rej bludiček se podobá hvězdám spadlým blíž k zemi. Ještě pár hltů skvostné vody od pramene a již kráčím osamělými ulicemi k domovu.


úterý, 26. června 41

V noci se přihnala vichřice a přinesla s sebou studený arktický vzduch. Oproti včerejšku poklesly teploty o 20°C. Včera jsem se toulal po lese jen v tílku, dnes v zimní bundě. A hodně jsem spal; šumění silného větru ve větvích stromů mě příjemně ukolébávalo. Někdo proniknul k posedu; byly tam polámané suché dolní větve smrků a odhrabané roští na zemi. Asi obhlížel situaci nějaký lesnický plánovač, který určuje, kde se bude co kácet. Doufám, že ten posed nezbourají; využívám ho již jen Já, a to často, a oblíbil jsem si chodit si na něj sednout. Byla by to další tupá rána do srdce Reinlebensbornu. Letos to tady kolem vůbec vypadá, jako kdyby se na mne všichni domluvili, že mě odtud vypudí. O kus dál, na svahu, kde je sjezdovka, zase navážejí zeminu a kamení a vrší je zde. Hotová „Putinova sjezdovka“, jako když si ruský faraon Putin – nebo vlastně prezident, pardon! – nechal navršit umělý kopec na lyžování uprostřed ruské roviny. Anebo jinak: Je vám záhadou, proč Egypťané stavěli pyramidy? Přijeďte se podívat sem – a pochopíte. Nemají prostě roupama co dělat. Akorát že tohle není pyramida, jen pyramidální blbost. Vůbec všechny záhady světa jsou lépe pochopitelné z hlediska hlouposti, a ne rozumu. Když selžou všechna rozumová vysvětlení, budou platit ty hloupé důvody – abych trochu parafrázoval Sherlocka Holmese. Jsme celý život vedeni k tomu, abychom věřili, že člověk všechno koná z rozumných příčin a pak se divíme, jak je možné, že se stalo to nebo tamto. Jedině když se díváme na lidi jako na hlupáky a blbce a totální magory, a ne jako na rozumné bytosti, pak teprve dávají ty jejich věčné vylomeniny smysl. Večer na mne dole na ulici zaútočil pes. Chlap, který ho venčil, ho jen tak tak strhnul stranou a udržel na vodítku. Ty psy na ulicích bych zakázal. Jestli mě jednou nějaký čokl pokouše, povodím jeho páníčka po soudech tak exemplárně, že si příště každý rozmyslí lézt s takovou bestií nevychovanou ven!


středa, 27. června 41

Chladno trvá. Dnes jsem si našel pozorovatelnu s výhledem na lesnického koníka, který zde tahá klády. Statné, svalnaté zvíře, s dlouhým hustým černým ohonem a s bujnou hřívou, spadající mu přes oči! Vypadá jako ty nadživotní sochy koní z dílny Josefa Thoraka.


Ale chudák kůň, stále to musím opakovat. Z jedné strany je na stehně nějaký odřený. Vodí ho takové hrubiánské nízkočelé hovado ve vatovaném kabátě, s nožem v pochvě u pasu a s pazourama jako neotesané kořání. Ten jistě v životě nepřečetl jedinou knihu, natož aby byl schopen sesmolit smysluplnou větu. Nedovedu si v těch jeho klackovitých prackách představit knihu či pero. Knihu by určitě držel vzhůru nohama a perem by pohyboval po papíře jako klikou od staré tramvaje. Na pohled primitivní blbec. Zlostně řve na chudáka koně hlasité povely jako na nějakého... – nu jako na otroka. Jistě to není žádná slast dělat celý život (až třicet let) v područí takového sprostého dobytka. Je vidět, že ten kůň je pro něj prostě jen necitlivá věc, jen pracovní nástroj, nic víc a že ho má „rád“ asi jako ten traktor z padesátých let s přívěsem, v němž ho sem a zpátky převáží. Chudák kůň. Víte, napadá mě, kdykoliv lidé mluví o tom, jak se vyšvihli na vrchol všeho tvorstva, vždycky řeknou, že to bylo díky jejich inteligenci, skrze niž si podmanili některá zvířata. Ale pravda je taková, že všechna zvířata si nepodmanili, a ta, která jim patří, ta zotročili násilím, nikoliv rozumem.


Nepříjemné překvapení mě čekalo ve stanu: obrovská prokousaná díra v moskytiéře! Ach ne, jako by nestačili ti lidé okolo a jejich psi, kteří mě sužují; ještě i hlodavci mi budou ničit stan. Díra je tak obrovská, že jsem ji musel zalepit celou záplatou. Ještě párkrát takhle a dojde mi lepidlo! Kousek od stanu je v zemi výmluvná „myší díra“, takže se za to na ní asi pomstím a také ji poničím.


Po západu slunce jsem se vypravil na dlouhou procházku měsíčnou nocí. Bylo to skvělé, nikým nerušené korzo kolem polí a luk. Viděl jsem sovy, srnce, zajíce a naslouchal jsem tajuplným nočním zvukům. Na lehátko ve stanu jsem poté upadl, jako když mě do vody hodí. Přespal jsem v lese.


čtvrtek, 28. června 41

Ráno mě vzbudilo až hulákání jakéhosi školního výletu. Za to může ta naučná stezka poblíž. Já to věděl, že to nebude k ničemu dobré. Akorát se sem natahají lidé a po nich tu zbude jen nepořádek a bolavá hlava, užitek veškerý žádný a přínos do budoucna nulový. Vstal jsem tedy a šel jsem se podívat na stavbu nového rybníka za Hirschlem. Vypadá hotově (jako Já z něj), veškerá činnost ustala, stačí jen napustit vodu. Ti dva uprchlí tuři, které jsem tu vídával, už zde asi nejsou; nenacházím žádné nové stopy. Kdepak je jim asi konec? V lese mi nad hlavou přeletěla nějaká živoucí „stíhačka“. Po chvíli jsem ji ještě na malý moment spatřil mezi mezerami v korunách stromů, jak plachtí v silném větru vysoko na zamračeném nebi, odkud vypadávají občasné přeháňky. Byl to buď některý čáp, nebo volavka. Pozoroval jsem dva zajíce a do záběru mi najednou vskočila srna a zmizela zase v lese. Je počasí jako v dubnu: chvíli svítí sluníčko, vzápětí studený vichr přižene černá mračna a spustí se déšť. Motýlům chladné povětří nevadí, pouze jeden z nich sedí odevzdaně na cestě, poněvadž má křídla jaksi celá zkomolená nebo snad upálená či ukousaná. Po stromech posedávají svítivě žlutí strnadi a nebojí se, ani když jdu těsně kolem nich aneb pod nimi. Na louce leží stádečko krav. Za celou dobu jsem nepotkal človíčka, což můj dobrý dojem z procházky jen umocňuje. Jakpak to tu bude asi vypadat za rok? A kdepak budu Já?


Ten Platón má sice dost hluchých míst, jak už to tak bývá u knih, jež si nenapíšeme sami, ale přesto se tam pár pěkných vět dá vyzobnout. Dokonce jsem tam našel i jednu větičku, která by se hodila i do této mé knížky, poněvadž s ní úplně souzní, hle:


Když jest přirozený stav tělesný porušen, nelze žíti, ani při všem jídle a pití a při všem bohatství a vší moci, jakpak by bylo lze žíti při poruše a pokažení přirozeného stavu samého pramene našeho života?“


pátek, 29. června 41

Můj oficiální svátek, jak se píše v kalendáři a v občanském průkazu. Dnes je také den Svátku tahitské vnitřní autonomie. V bývalém táboře Reinlebensborn č. 2 (R2) ukončili veškeré práce a odvezli všechny klády. Mohl bych se tam znovu nastěhovat, kdyby to bylo nutné. Les tam sice notně prořídnul po právě odeznělém vpádu lidí, ale pořád by to šlo. Hlavní podmínkou pro tábor je totiž vždy jeho neviditelnost z pohledu člověka, kráčejícího po cestě, a ta podmínka je stále splněna. Křoviska maliníků a nízkých smrčků, obklopujících posvátný dub, zůstala zachována; jedinou nepříjemnost představují víceméně pravidelné návštěvy těch dvou erotomaniaků, kteří si kousek odtud zvykli chodit souložit na mou dříve oblíbenou světlinku. Z jejich tak blízkého sousedství bych věru neměl dobrý pocit, nehledě k tomu, jaký tam dělají bordel a jak nenechaví a drzí by asi mohli být, kdyby se jim někdy, až bych byl zrovna pryč, podařilo čistě náhodou objevit můj stan. Určitě to nejsou lidé dobří, byť i jen vzdáleně podobní mně; to poznám už jen podle jejich zhovadilého chování. O takové sousedy nestojím. Vlastně jsou to všechno zbytečné úvahy; nestojím o žádnou lidskou společnost. Budu to tady nadále monitorovat, stejně sem chodím na procházky, a příští rok se po těch hovadech možná slehne zem a jejich šprcky zapadají jehličím a nánosy nebo je sám s odporem zahrabu. Ale možná že spíš vydržím pár dalších sezón v mém nynějším táboře R3; začínám si tu totiž zvykat. Jen co jsem dnes vyšel ze stanu a z mlází do toho čtyřicetiletého lesa, který k němu přiléhá, už se mi zjevila pěkná srnka. S jinou jsem se zase potkal na konci mé obvyklé trasy: strnule se na mne dívala a Já na ni. Vzácná chvíle napjatého pohledu z očí do očí – a již odbíhá kamsi dolů lesem. Jsou tu všichni stálí obyvatelé tohoto čistého zdroje žití: datel i veverka, šoupálci i drozdi a pěnkavy. Všechno jako by se vracelo k normálu. Jako by všechno bylo jak má být, i když není. Dnešek mi přinesl trochu klamného uklidnění. Jak dlouho ještě, než přijde další pohroma na tento les?


sobota, 30. června 41

Dnes by měla Olga „Prügelknabe“ Hepnarová 56 let, kdyby ji neslavná justice nezavraždila. Hraboš znovu zvětšil jím vykousaný otvor; naštěstí zvenku, záplata je zevnitř. Včera jsem ho přistihl při činu a zahnal. Je to ale velký macek! Moji moskytiéru nejí, nýbrž si s ní vystýlá noru. Budiž mu to přáno, jen doufám, že nebude chamtivý jako člověk a spokojí se s málem. U dubu jsem se zase potkal s tím zajíčkem, který nedávno spolu se mnou vyděšeně zíral na tu spoušť, již sem zanesli dřevorubci. Nalezl jsem ho ve stejném křoví, co minule. Vždycky jen popoběhne o pár metrů dál, ale nebojí se. Trhám si jahody a o kousek dál si hrají známí dva zaječí bratři. Kdesi za stromy se mihla srnka. V posvátném háji držím tryznu za časem, který se nevrací. Stává se z toho rituál. Už se nedívám dopředu s důvěrou jako dřív. Lesanka už je vysoká jako Já a utváří malé, zatím nerozvité kleistogamní kvítky. Při návratu zastihuji milého zajíčka na stezce a srnku v mém sourozeneckém lese. Skáče vysoko a ladně přes pařezy a vývraty a klest, radost pohledět – nádhera. Ještě že mám svá zvířata a svůj les, čistý to zdroj žití. Jinak by smutek zcela převládl nad veselostí a nemělo by smysl žít. Na konci Knihy šesté upadá Platón ve své Ústavě opět do nudného blábolení. Usínám a procitám až se soumrakem. Loučím se s Reinlebensbornem tichým zastavením před skvoucím západním obzorem s potemnělým podmračeným nebem. Úplňková noc může začít. Toto nazývám praktickou filosofií přírody, drahý Platóne! Toto spočinutí beze slov je filosofičtější než jakkoli dovedně sestrojená teorie. Ale v jednom má Platón pravdu: Filosofové by měli vládnout chátře.


neděle, 1. července 41

Je to zvláštní: začaly prázdniny, ale mnoho lidu ani dětí není nikde vidět. Zatím. Myslel jsem, že to bude horší. Jakožto jednočlenný uvítací výbor mi běží v ústrety po lesní pěšince velký zajíc. Pět metrů ode mne se konečně nedůvěřivě a zpytavě zastavil, aby si mě prohlédl a pak přeběhl na druhý „chodník“, jako to dělám Já, když někde potkám člověka. To už je instinkt, „pathos distance“, jak říká Nietzsche. Je klid. Možná až moc velký. Ptáci jsou teď v létě už víc zticha. Na jaře je to lepší. Také zeleň už mi připadá nějaká povadlejší než dřív. Zenit roku je prostě již překonán a nyní už se holt pomalu vezeme z pomyslného kopce dolů do zimy – a v mém případě do práce. Brr! Platón mě nebaví. Na začátku Knihy sedmé Ústavy popisuje své slavné podobenství o jeskyni; mně to až tak skvělé nepřipadá. Nudí mě to, ale chci dočíst celou knihu. Jde to ztuha a pomalu, málokde v rozložitém textu narazím na něco vskutku objevného, nevšedního, vzrušujícího, na pěknou větu, nad níž bych zajásal nadšením. Je to takové fádní a nezajímavé. Co jsem toho již přečetl, leč málo z toho mi utkvělo v paměti. Pro mne zbytečnost. Jdu se radši projít a naslouchat svým vlastním myšlenkám uprostřed zádumčivých lesních tišin.


pondělí, 2. července 41

Cestou na přehradu ochutnávám první letošní lesní maliny. Je jich hodně a jsou výtečné. Koupu se překvapivě sám. Růžový leknín je stále na svém místě. Na břehu si musím nejprve s proklínáním všeho lidstva uklidit ten člověčník, co tu někdo nadělal: špačky od cigaret a papírky od baleného cukru. Přeplaval jsem rybník dvakrát tam a zpátky a už se blíží bouře. Pospíchám do tábora a chvílemi i běžím; to už se blýská a hřmí. Kráva v koncentráku přichází až k brlení a táhle se zavřenýma očima směrem ke mně bučí:

Búúú! Svobodúúú! Já už tu nebudúúú!“

Sotva jsem došel do stanu, spustil se déšť. Bouře zuří. Záblesky a petelice to jsou jako při ohňostroji, hromy duní jako válečná kanonáda. Bouře venku v přírodě je úplně něco jiného než doma v bezpečí čtyř stěn v zazděném, uzemněném domě za skleněným oknem. V přírodě je bouře silný, mocný, autentický zážitek, jenž nahání strach. A tak je to také správné, to k tomu patří. Zaháním hraboše. Takovou díru do stanu, kterou mi letos vykousal, jsem ještě nikdy neměl. Ústava je zase celkem zajímavá na začátku Knihy osmé. Mám radost, že umím číst řecky psaná slova a že občas i dokonce rozumím. To bych ještě před třinácti měsíci nedovedl. Pak usínám, k večeru se probouzím, znovu čtu, dokud je vidět a pak odcházím opět v bouři a v dešti domů. Déšť mi nevadí; naopak, alespoň nevidím nikde lidi a vzduch je hned čistší a dýchatelnější.


úterý, 3. července 41

Stoupám po úzkých lesních pěšinkách nahoru do Reinlebensbornu. Po cestě musím uhýbat stádu asi čtyř cyklistů, kteří po ní sjíždějí dolů. Na hlavách mají lesklé neforemné přílby a na očích neprůhledné tmavé brýle. Vypadají jako přerostlí zmutovaní chrobáci, ale na rozdíl od brouků je na ně odporný pohled. Lesem se ozývá kvílení řetězové pily. Dělám proto okliku, abych se vyhnul původci toho nemožného randálu, ale hulákání jakéhosi primitivního ploskolebce se rozléhá široko daleko. Jsou to skřeky toho dřevařského koňovoda nebo koňomrda, či jak se to jeho nečestné „povolání“ jmenuje. Zase buzeruje toho chudáka koně. Jeho zpanštělé rozkazy zní jako to zlostné štěkání některých předměstských podvraťáků, kteří na mne útočí, pijou mi krev a užírají nervy a které nenávidím i s jejich pány. Když jsem před týdnem hovořil v souvislosti s „Putinovou sjezdovkou“, přes niž si dnes krátím cestu, o egyptských pyramidách, jaká to byla blbost je stavět, zapomněl jsem současně dodat, že jediné sympatické na vršení těch pyramidálních nesmyslů bylo od starých Egypťanů to, že k tomu nezneužívali otrocké práce zvířat, nýbrž sami lidé že se zapřáhli do potahů. To bylo sympatické. Jinak se ve shodě s duchovním rádcem mé knihy Henry Davidem Thoreauem zajímám jen o to, kdo tehdy pyramidy nestavěl, než kdo je postavil. Přesycená, znuděná, vojensky zajištěná společnost alespoň netrápila žádné chudáky koně, jako to dělá dnešní vysoce humánní lidstvo, též jako starověký Egypt těsně před zhroucením. Jako kdyby to mělo takové dokonalé zvíře, jako je kůň, zapotřebí, vydělávat si na živobytí hůř než po všech stránkách nedokonalý a zparchantělý člověk! Je to proti přírodě. Když je totiž nějaký ušlechtilý tvor nucen pracovat s chátrou nebo dokonce otročit tvoru tak neušlechtilému a zkaženému, jako je člověk, pak je to čirý komunismus; nebo demokracie, již Platón řadí v pořadí společenských zřízení na druhé nejhorší místo, hned po tyranii. Ne, dnes se na koníčka nepůjdu podívat blíž – ani zdálky. Ten pohled by mě bolel. Pro dnešek mám dost. Ta verbež cyklistická, která jen projede krajinou a stejně nic neuvidí, zaklesnutá v sedle, a ti dřevorubci mi stačí na zkažení nálady. Už nikam mimo posvátný okrsek Reinlebensbornu nejdu. Radši zalezu do stanu a budu si číst, spát a poslouchat ptáky. Kam bych se hnal, když je všude jen samý lidský ksindl? Nejlepší je najít si odlehlé lesní zákoutí a nechat přírodu samu vejít do zmučené duše tuláka. Ona přijde; nebo vyšle jako posla dobrých zpráv kosa, který se usadí na vrcholku blízkého stromu a jen tak zanotuje sobě i misantropovi pro radost. V srdci se opět rozhostí klid a mír a šťastná blaženost.


středa, 4. července 41

V noci lilo jako z konve. Je nevlídno, pošmourno, všude mokro a bláto, zima jako v dubnu. Chudák kůň však musí tahat klády dál. V tom blátě mu to musí dost podkluzovat. Viděl jsem ty obrovské masívní kmeny, které musí přemístit; Já bych se tedy s nimi dřít nechtěl; vůbec mu nezávidím; i stroj by s nimi měl co dělat. Slyším teď koníka někde blízko frkat a klapat podkovanými kopyty. Nahlédl jsem do přívěsu, v němž ho převážejí: prkenná podlaha vystlaná senem a špinavý plastikový kbelík se zbytkem jakýchsi pomyjí, jež se podobají zvratkům, ale spíš to bude jen namočený oves. Vypadá to nechutně. Taky by mu mohli za tu nezvířecí dřinu přilepšit nějakou chutnější mrkvičkou či jablíčkem nebo ho nechat chvilku být o samotě, aby se sám napásl čerstvé travičky! Ale to se od jeho pána nedá příliš očekávat...


Dočetl jsem Knihu devátou Platónovy Ústavy. Ještě zbývá desátá a budu to mít přelouskané. Potom si ještě opíšu hodně zajímavostí z poznámkového aparátu na konci. S Platónem sice v mnohém zásadně nesouhlasím, ale něco z politiky, z lidských povah a z podstaty fungování obce vystihl dokonale a jako by mluvil o dnešku. Z některých jeho líčení dokonce poznávám konkrétní skutečné živé politiky nebo jiné osoby! Z toho je vidět, že člověk zůstává za všech dob člověkem a nic se nemění k lepšímu, leda k horšímu. Myslím, že už nyní – 32 strany před koncem – mohu prohlásit, že Ústava mi byla podle očekávání přínosem, zase jsem o trochu moudřejší a vzdělanější a sečtělejší, a tudíž to nebyla tak docela marná námaha proklestit se houštinami Platónova leckde nesnadného a jinde přímo nudného textu. Hlavně však jsem doplnil další cenné dílky skládačky do mého plastického obrazu antického Řecka a jeho doby, která mě enormně zajímá. Už se ale nejvíc těším na toho Poea. To je moje krevní skupina, moje gusto.


Večer jsem se dlouho procházel při zapadajícím slunci po lese a podél již sklizeného pole s ovsem a litoval, že jsem si nevzal s sebou dalekohled. Bez něj to není prostě ono, když bezvýsledně mžourám krátkozrakýma očima v marné snaze zaostřit pohled na ptáka či srnu, kteří se mi předvádějí v celé své nádheře pár desítek metrů ode mne. Krátkozraký jsem sice již od raného mládí, leč přesto se nyní ptám sám sebe: Jak jsem to mohl dřív bez dalekohledu snést? Kam jsem se to tehdy díval? Ach, jak jsem byl slepý!


čtvrtek, 5. července 41

Celý den se po nebi prohánějí černá mračna a střídavě prší. Dnes proto zůstávám doma. Začal jsem číst sbírku Poeových povídek Krajina stínů. Hned v první povídce s názvem „Dostaveníčko“ jako by Poe vzkazoval Platónovi:


Určitě existují jiné světy než ten náš, jiné myšlenky než myšlenky davu, jiné úvahy než spekulace sofistů.“


Není to krásné, jak spolu některé knihy komunikují? Platón je sice považován za odpůrce sofistů, ale mnohé jeho dialektické konstrukce klopýtají samy o sebe a jsou tak zašmodrchané, až jim není rozumět. Naproti tomu dílo Edgara Allana Poea se nevyznačuje žádnými složitými a dlouhými a nudnými rozklady o ničem, nýbrž jazykem kultivovaným, často romanticky vznosným, plným překrásných i posmutnělých obratů vyjadřuje hloubku svého zmučeného nitra a obraz skutečného i fantastického světa plněji a šířeji než jakékoli vymudrované filosoféma. Platón se pokouší pochopit svět rozumem, kdežto smysly, city, zvířecími instinkty, intuicí pohrdá jako druhořadými prostředky poznání. Poe přináší poznání světa naprosto mimoděk, jaksi samozřejmě a přirozeně skrze bolestně živé krajiny stínů, skrze temné hlubiny vod, skrze krásu, dojímavou až k pláči, skrze lásku a básnění; v každém okamžiku se zdá, že ví, kde je, neboť jeho obnažená podstata mu nedá spát a sny jsou neskutečně živé a trýznivé. Platón je učenec každým coulem, ale je to nudný patron; ani to není pořádný filosof, spíše akademik či profesor. Žvaní prázdně jako po otravě durmanem. Když ho srovnám kupříkladu s takovým Friedrichem Nietzschem, jenž je zároveň myslitelem i básníkem... Nietzsche sám nazývá Platóna a jemu podobné vyšší lidi „posvátnými lhavci“. Poe je však umělec par excellence, a každou jeho jakoby gotickou větu je požitkem číst, přičemž se nikterak nerozpakuji vracet se k některým těm perlám třebas i třikrát, čtyřikrát – tak jsou nádherné a skvěle vystavěné! – a nutí k zamyšlení víc než sebelepší sókratovsko-platónská maieutika.


pátek, 6. července 41

Stále fičí studený vítr jako na podzim, někde už i po těch příslovečných strništích. Ale jsem rád, že po deštivém dnu, stráveném doma, mohu být zase v přírodě mezi svými blízkými. Koníčkův „ešus“, ten špinavý hnusný kýbl, z něhož jídá svou ovesnou kaši, se válí pohozen mezi kládami. Vsadím se, že ho tu nechají povalovat dál, až zde zůstane a bude hyzdit les ještě další století než jej pohltí země i s původci. Páni, tady to vypadá! Cesty jsou teď od těch drvoštěpů rozbrázděny hlubokými rýhami. Je to hnus. Ti si uměli vybrat počasí, jen co je pravda! Taky mohli počkat, až půda vyschne, nebo mohli začít dřív, když bylo dlouhou dobu takové sucho! Ale to bych zřejmě vyžadoval po jejich zakrněle přebujelém intelektu nemožné zázraky... Pak ta bahnitá kolejiště zase jako vždycky zasypou muldami z kamení a cihel a bude tu bordel ještě větší. Jsou to prostě blbci. No nic, nořím se do poslední (desáté) Knihy Platónovy Ústavy. Tou to „dorazil“! Bláboly o nesmrtelné duši, o posledním soudu na věčnosti, a podobně. Tahle kapitola se nejvíc podobá Bibli. Je vidět, že půda pro nástup křesťanství byla připravena již dávno před Kristem, právě přispěním a vinou takovýchto protipřírodních filosofů. Nerozpoznání konečné moudrosti jakkoli zdánlivě nerozumné přírody a přílišné spoléhání na viklavý lidský rozum, to je, myslím, to hlavní, co bych Platónovi vyčítal. Nejsem z něj zklamaný, protože jsem něco podobného čekal. Nicméně chtěl jsem si tu knihu přečíst a to jsem taky udělal. Alespoň už vím, jak to myslel s tou „hudební policií“, co myslel „platonickou láskou“, proč byl vegetariánem a jak to asi bylo s jeho údajnou homosexualitou, na což na všechno jsem si mohl utvořit vlastní názor. Ze starých Řeků je svým dochovaným dílem asi nejlepší Epikúros. Lepších řeckých filosofů, než je Platón, kteří vynikli zvláště svou praktickou filosofií, je pak daleko víc, jež zplodila skvělá řecká kultura. Myslím tím všechny ty víceméně bezejmenné a neznámé misantropy, tuláky v otrhaných hadrech, poustevníky v horách, sudech a opuštěných chrámech přírodních božstev; lidé, kteří žijí a myslí jako divoká zvířata. Tomu Já říkám „praktická přírodní filosofie“ a té se držím jako vzoru. Z novodobé literatury má pak na mne silný vliv Poe. Dnes jsem se přistihl, jak si na ulici celý v černém čtu básnická čtyřverší na úmrtních oznámeních. Některá jsou pěkná, jako třeba to dnešní od Julia Zeyera. Škoda, že jsem si je nezapamatoval. Možná však, půjdu-li kolem vícekrát, naučím se mu nazpaměť.


Při pravidelné večerní obchůzce jsem našel na cestě stopy samostatných koňských kopyt. Nejdřív jsem se tomu podivil, maje za to, že patří tomu lesnickému koníku, jenž tu pracuje, a už mě hned napadaly divoké představy, kterak se zlostí zpěněný superoř naštval, kopnul primitiva do hlavy a utekl, ale pak jsem si uvědomil, že to bude zase jen ta jezdecká kobyla s tím směšným jménem, jíž se vozí po hřbetě mladá dívka. O kus dál v poli zastavuje auto a vystupuje myslivec v kamizolce zelené, v holínkách a s flintou přes rameno. Jde k lesu na číhanou. Dnes večer si to někdo škaredě odnese. Kéž by se netrefil do žádné zvěře, nýbrž omylem do toho blbce na mašině, který tu jezdívá na závodní motorce! To by byl trofejní úlovek! Zas by bylo o jednu škodnou méně! V háji pod dubem někdo zlomil tu vysokou lesanku, která mi už už přerůstala přes hlavu a jejíž zdárný růst jsem denně nadšeně sledoval. Určitě nějaký houbař, zvíře by to neudělalo, ne tímto způsobem, a žádná suchá haluz na ni také nespadla. Sama by se jen sklonila k zemi, položila se, kdyby nadešel její čas, aby odumřela. Ale takhle rostliny neumírají. Je to divné, někdo mi sem chodí. Stvol má přelomený vejpůl, jako kdyby to někdo, koho lze jen nenávidět, provedl naschvál, z pouhého kazisvětství, z pouhé zvrácené rozkoše ničit vše krásné a bujné. Člověk nemůže mít z ničeho radost. Posed mi připadá také někým navštěvovaný, pokaždé na něm najdu něco jinak: tu kousek odštípnutého trouchnivějícího prkna, tu kousíček karimatky, jenž ležel předtím dole na zemi, ondy shrabané klestí a polámané větve stromů... Letos je tu nějak moc rušno. Najednou s křikem letí prudce přímo proti mně kos. Těsně před posedem, kam si chtěl asi sednout, dělá ve vzduchu ostrou zatáčku vpravo. Nad hlavou mi zaplácala něčí obrovitá křídla. Je to káně; nebo že by výr? Když jsem zvrátil hlavu nazad, abych se podíval na toho plachého dravce, rozpoznal mě v příšeří a odletěl.


sobota, 7. července 41

Sluníčko se opět po dlouhé době usmálo na ponurou poeovskou krajinu stínů. Vynechal jsem pravidelnou ranní músiku a gymnastiku a bez snídaně, hned po kávě a pár lekcích řečtiny odcházím ven. Pro hustý provoz není zase možné normálně přejít výpadovou silnici – ale to už je lidužel na denním nepořádku. Zastavuji se ještě jednou u vývěsky s úmrtními oznámeními. To čtyřverší od Zeyera se mi včera líbilo. Snažil jsem se je zapamatovat. Zní přibližně takto:


Také já půjdu tam,

kam všechna pokolení odešla,

a lesy dál budou v slunci snít

a vody dřímat v lesku bílých hvězd.


Pěkné, že? Asi si od toho Zeyera nějakou jeho básnickou sbírku vypůjčím. Tyto jeho krásné verše přitom zdobí parte zesnulé stařeny s neméně krásným germánským jménem: Edeltruda. Druhé čtyřverší na dalším oznámení je také docela pěkné, posuďte sami:


V životě se loučíme mnohokrát,

však s maminkou jen jednou;

i kdybychom si oči vyplakali,

její se už neohlédnou.


U tohoto epitafu však není uveden autor. Škoda. Radši jdu, začínám tím svým polohlasným přeříkáváním a recitováním veršů, které si chci uložit do paměti, budit pozornost davu; zvláště penzionovaný ředitel školy se na mne nějak divně dívá, jako by nevěřil svým vlastním očím, co se to ze mne stalo za funebráka.


Zkraje lesa zastihuji srnu. U studánky někdo pohodil krabici s jakýmsi úchylným odpadem; vidím tam zdálky pár bot a časopisy. Na modrém nebi se dosud jako duch noci vznáší přízrak měsíce. Na kopci pracují drvoštěpi, tentokrát bez koně, a sami řezají klády na špalky a ty pak rozštípávají na větší polena. Ten bordel u studánky mi zvednul žluč, ale jinak je překvapivě klid na to, že je sobota a ještě k tomu prázdniny. Já to po nich uklízet nebudu, i když bych to nejradši udělal, ale jen ať se na ten binec musejí dívat i ostatní; problém je jen v tom, že lidem ten nepořádek určitě tak nevadí, jako mně, jinak by ho nedělali, a také tudy nechodí každý den, jako Já, nýbrž třeba jenom jednou za rok, kdy tu zanechají svou typickou vizitku přírodních zmetků a neinteligentních hňupů a víc je nezajímá. To ta naučná stezka. Akorát sem přitáhla všelijakou anomální chamraď, která by sem nikdy jinak nepáchla. Naprosto zbytečná stezka, jen další škodlivá atrakce, která nikoho nic nenaučila a nikoho nijak nepřevychovala, protože tu bordeluschopnost mají lidé zkrátka v krvi. Pokolikáté už letos se tu válí odpad? A jaký! Byly tu kelímky, sáčky od svačin, proutěná židlička, hrabičky, zátky, víčka, pornomagazíny, Strážní věž svědků Jehovových a další roztodivný odpad. A vždycky se nakonec najde nějaký dobrý blbec, který to uklidí. Tak jen ať si to uklidí ti, kteří zde vymysleli a zprovoznili tu mnohokrát prokletou naučnou stezku, jež je vším tím člověčníkem vinna! Sluníčko však hezky svítí a všechno v jeho lesku hned vypadá líp. I ta babočka, jež saje zemské šťávy a jejíž paví oka se třpytí duhovými odlesky. Studený vítr se trochu utišil a i ti ptáci jsou teď slyšet víc. Není chladno, ale ani horko; panuje asi takové počasí jako v zimě na Kanárských ostrovech. Přesto nikam daleko nejdu a procházím se dnes dvakrát jen po Reinlebensbornu. Čtu nedostižného Poea, dopřávám si siesty nebo zasněně vzhlížím oknem stanu do korun ševelících stromů a skrz ně do nebes.


neděle, 8. července 41

Sluníčko svítí, spěchám ven. Na ulicích plno čoklů. Radši se jim vyhýbám, po mých zkušenostech... U studánky je pořád bordel. Miroslav Bureš se musí obracet v hrobě. Toto prznění pramenů jistě v jeho době nebylo, jinak by nenapsal poému Otvírání studánek, nýbrž „Znesvěcování studánek“.


Chtěla bych být plná čistý pěny,

bez bláta a bez kamení...


...a bez odpadků, zapomněl básník dodat! Ale kdo by si to byl kdy pomyslil, že jednou budou lidé tak zdegenerovaní, že budou sypat odpadky i na dříve posvátná a uctívaná prameniště živoucích vod. To by asi dřív nikoho nenapadlo, i když předvídat se to mohlo snadno. Lidstvo věru ušlo za krátký čas dlouhou cestu!



U paty stromu se rojí roj jakéhosi divoce poletujícího hmyzu. Podle tmavšího zabarvení některých kolem mne letících jedinců to budou spíše včely, než vosy. Vypadají nebezpečně. Nechci se k nim moc přibližovat, abych je nerozzuřil. Jednou, jako kluk, jsem do takového roje včel šlápnul a kdyby se to nebylo stalo jen pár desítek metrů od domu, byly by mě snad ubodaly k smrti. Dodnes mám v živé paměti, jak jsem s nářkem utíkal domů, pobodán rozzuřeným rojem včel a jak jsem cestou v dlaních drtil a zamačkával jejich drobná tělíčka, jež mě cíleně a pomstychtivě pronásledovala a jež mi způsobovala nesnesitelně palčivou bolest, i za cenu vlastní smrti. Někomu zkrátka ulítly včely. Nutno podotknout, že mnozí lidé na to i vypadají... U kříže opět pracují dva drvoštěpi. Tentokrát je obcházím oklikou lesem, hustě zarostlým těžko prostupným porostem pichlavého svízele, kde je mnoho srnčích pelíšků a také jahod. Několik stromků je zde poznačeno krvavě rudým znamením smrti, jež je odsuzuje k pokácení. Je mezi nimi i letitá lípa mohutného kmenu. Ta by měla být spíše chráněna a prohlášena za národní památku, a ne být sprostě poražena, rozřezána a spálena někde v kamnech! Lidem není nic svaté. Jednoho léta jsem v této „džungli“ také tábořil. Je to tu pořád dobré. Teď tudy podnikám partyzánskou okliku. Nechci, aby mě tu někdo (zvláště oni!) vídal příliš často; mohlo by to vzbudit nežádoucí zájem o mou osobu, jakož i o činnost, již tu v skrytu tajně provozuji. Ten dřevěný kříž, u něhož pracují ti dva otroci, je nyní čerstvě natřen tmavou fermeží, čímž získal velmi pěkný lesklý ebenový vzhled. Asi čtyři metry vysoký strašidelný kříž je opatřen věncem z rezavějícího ostnatého drátu. Historie, jež se vztahuje k tomuto úděsnému pahorku, je rovněž pozoruhodná: Kříž prý označuje místo, kde se v dávných dobách konalo poslední rozloučení odsouzenců před popravou. Lidé se báli sem chodit. Lze jenom litovat, že jim ta pověrečná hrůza nevydržela až do dnešních časů – a právě do dnešních! Leč musím zaklepat na dřevo toho kříže, že mi sem doposud, s jednou náhodnou výjimkou, nikdo nevlezl. Občas mě jen vyděsí potulná srnka, když někde blízko zafrká, jako zrovna teď, ale jinak to tu zatím ujde. Večer jsem se šel projít podél luk, kde se pasou srny a zajíci. Měl jsem štěstí na jednu srnku, již jsem pozoroval tak dlouho, až sama přišla těsně k vícekmennému rozložitému lískovému stromku, za nímž jsem se, ani nedutaje, ukrýval. Byla tak blízko, že jsem zřetelně slyšel její tiché říhání a také trhání trávy, když ji uškubávala! Krásné, úchvatné zvíře s velkýma něžnýma černýma očima! A Já byl od ní tak blízko, že kdybych se byl malinko pohnul nebo zprudka vydechl, jistě by mě odhalila a vše by bylo zkaženo. A to nebyla sama! S přibývajícím časem a s houstnoucí tmou přicházely odevšad další a další. Někteří srnci se domlouvali mezi sebou na dálku hlasitým štěkáním. Tři zajíci si spolu hráli, dováděli, honili se, panáčkovali a dotýkali se navzájem svými čumáčky. Rozkošný pohled. A Já se cítil jako v rajské zahradě. Rozhodl jsem se, že počkám, až poodejdou všichni dál ode mne, abych je nevyplašil a v nastalé tmě odcházím druhou stranou přes les domů. Tma už je pořádná. Naštěstí znám cestu lesem nazpaměť a mohu jít pohodlně třeba poslepu. Cestou ještě stejně působím svou přítomností v lese rozruch mezi místním zvířecím obyvatelstvem.


pondělí, 9. července 41

Obloha se opět zatáhla mračny a prší a bouří. Přesto mířím, neodolatelně jako tažný pták, do hájů Reinlebensbornu. Čtu si a pospávám. Našel jsem překrásně zbarvené křídlo babočky pavího očka. Je to nádherný přírodní šperk nesmírné hodnoty. Přemýšlel jsem, kde a jak bych si jej měl uchovat. Vyndal jsem proto z průhledné fólie průkaz zdravotního pojištěnce a zasadil motýlí skvost tam, na věčnou památku dnešního dne. Domů jsem se vrátil výjimečně ještě za světla, protože po dešti kapala voda z listoví a všechno bylo mokré, takže obvyklá večerní procházka by tedy nebyla stejně dvakrát příjemná, poněvadž bych se jen celý urousal. Stačí, že jsem se prošel cestou tam a zpět. Když jsem potom doma vyhlížel z okna na zataženou oblohu, spatřil jsem čápa.


úterý, 10. července 41

Třicáté čtvrté výročí Olžiny symbolické pomsty celému lidstvu. Tehdy, v roce 1973, bylo také úterý, den před jejím svátkem, když lidmi utýraná a tisíckrát zlynčovaná krásná mladá dívka schválně vjela nákladním autem na chodník a přejela tam dvacet lidí, z nichž osm se jí podařilo zabít. Anonymní dav jí ničil život, ona na oplátku zničila pár anonymních životů jejich. Jak jí rozumím! Čest jejímu činu, nesmrtelná sláva jejímu jménu! Nikdy nezapomenu! Opakuji si její slova:

A nalomený anděl nezlomen...“



Dnes mi přibyl do sbírky nový kompaktní disk. Je to album Blasfemia Eternal od belgické black metalové skupiny ANCIENT RITES. Ještě jsem je pořádně celé neslyšel, ale už teď se mi líbí; zvláště mě zaujala skladba s názvem „Totální misantropie“. Tedy další duchovní spřízněnci! Více než poslechnout si v klidu jejich daimonskou músiku, stihl jsem přečíst si většinu jejich textů. Jsou rovněž skvělé a mé vlastní filosofii velice blízké. Nejsou to jen obvyklá vzývání oné dobře známé alegorické postavy rebelantského anděla, svrženého do podsvětí za jeho věčné rouhačství (například ve skladbě „Padlý anděl“), ale také zcela nepokryté urážky křesťanství a islámu (ve skladbě „Kristova krev – Mohammed zaplakal“), odkazy na dávné slavné doby bojů mezi Římany a Belgy, kterýžto divoký germánský kmen sám Julius Caesar označil ve svých pamětech za nejstatečnější bojovníky barbarské Evropy („Vae Victis – Běda poraženým“), dále pocta Evě za její odvahu vzepřít se Bohu a kousnout do jablka ze stromu poznání („Zahrada rozkoší – Eva“), dále také romantizující stýskání po legendární zemi Saeftinge, již zaplavilo moře a dokonce i neumělé pokusy o řečtinu v názvu skladby, psané jako Epebos aionia, což má zřejmě znamenat Ερεβος αιώνια čili „věčné peklo“; a v začátku písně „Slídění po krvi (Upír)“ je využit kousek Baudelairovy básně Le Vampire. Pestrá směsice názorů, nicméně naprosto sourodá. Na konci bookletu věnuje skupina STARODÁVNÝCH RITUÁLŮ nezvyklé sarkastické „poděkování“ všem těm lidem, kteří se ji snaží systematicky „rozdrtit, bojkotovat, hrozit jí bombovými útoky a nenávistně o ní referovat“, protože jí to prý dává sílu a inspiraci, a dokud prý ji budou nenávidět, bude vědět, že je na správné cestě. Naprosto souhlasím. Přední a zadní strana bookletu obsahuje jakési dvě reprodukce obrazů, o nichž se mi nepodařilo zjistit nic bližšího. Na obou obrazech se to hemží kostlivci a oběšenci a divnou chátrou. Možná by to mohl být Breughel nebo někdo takový ze staré vlámské malířské školy. Zadní strana obalu a zbytek inlaye vyplňují fotografie kapely. Vypadají dobře, totiž normálně jako běžní metaláci z devadesátých let minulého století. Jen snímky všech tří členů skupiny v koncertním nalíčení jsou patřičně úděsné, což je vlastně u kapel tohoto zaměření také naprosto normální. Takže nyní mi už zbývá jen naposlouchat se tohoto černého veledíla do sytosti. Zřejmě je budu poslouchat celou noc, jak se znám. A zítra znovu a znovu, jakož i pozítří, a tak dále.


Počasí je stále odporné. Jen na chvilku vykouklo nesměle sluníčko, to když strakapoud malý se dobýval přímo za mým stanem do starého trouchnivého pařezu a dokonce obcházel kolem dokola celý stan, i uvnitř pod tropikem, jako to dělávají hraboši. Pak se ovšem zase spustil déšť a chčije a chčije a chčije. Stružky vody se řinou dolů po lesních pěšinách, rozježděných od cyklistů a rozrytých po dřevorubcích. Pěkné je na tom dešti jen to, jak se hezky leskne mokré listí.


středa, 11. července 41

Poslouchal jsem ANCIENT RITES celou noc, ale moc jsem z toho neměl, poněvadž jsem víceméně spal a nevnímal naplno, i když Já zčásti vnímám co se děje okolo mne i ve spánku, a proto nikdy nepovažuji snění za ztracený čas. Kdybych prospal celý život, pořád by mě to opravňovalo říkat o sobě, že jsem prožil plnohodnotný život. Nicméně pořádně jsem si můj nový kompaktní disk z černého kovu vychutnal až ráno při gymnastice. Platón má pravdu: músika a gymnastika, to teprve navozuje tu správnou harmonii mysli a těla – a zlepšuje soustředěnost. Hudba skupiny ANCIENT RITES připomene zpočátku trochu německé SODOM, ale opravdu jen vzdáleně, neboť toto je daleko temnější a tvrdší, asi jako MAYHEM – to je, myslím, trefnější přirovnání. Toto album je však propracovanější, jak zvukově, tak i mnohotvárností skladeb. Tak například hned první titulní úvodní půlminutová předehra je velice pěkný motiv, hraný jen na akustickou kytaru, jenž nijak nedává tušit, co za peklo na Zemi se vzápětí rozpoutá ve skladbě Totální misantropie. Tam už zní – kromě absolutního nářezu – nasamplované chorály, což přímo zbožňuji. Hudebně se mi líbí tato skladba nejvíc z celého alba. V Baudelairovském Vampírovi zní v závěru skladby opravdové „upírské“ varhany. V romantické „baladě“ – rozuměj v baladicko-romantické metalové smršti! – o dávné ztracené zemi Saeftinge, jež je nyní zatopena Severním mořem, zní v pozadí velmi vhodně a půvabně zakomponovaná flétna, jež nenásilně obrušuje drsný povrch a skladbu celkově zniterňuje, nijak ji však také nezměkčuje nežádoucím způsobem, ale přidává jí starodávný keltský nádech. Velmi pěkné. Moje zamilovaná symfonická kouzla, naroubovaná zcela podle přírody na metalovou zvukovou stěnu, dosahují vrcholu v poslední skladbě Padlý anděl. Z toho by byl výborný soundtrack pro nějaký satanský horor na strašení židokřesťanů, muslimů a malých dětí. Skvělá vyhrávka na konec! A pokud si pouštíte disky jako Já pořád dokola v reverzním režimu, pak tento poslední samplovaný symfonický hudební zázrak přechází rovnou do té krásné akustické kytary na začátku alba – a všechna ta nádhera se opakuje znovu. Kytary jsou řádně zbustřené, bicí řádně kulometné, skrovné symfonické party jsou na svém místě a zpěvákovu záhrobnímu chroptění také není co vytknout. Výborné album.


Sluníčko dnes trochu svítilo, ale také se přehnala jedna bouřka, když jsem zrovna spal. Četl jsem si Poea a jen ptáci s hlasitým třepotáním křídel kolem mého stanu poletovali. Dnes jsem v četbě Edgara Allana narazil na nejlepší důkaz mého blízkého citového a duševního utváření s jeho citovostí a duchovností. Povídka Arnheimské panství neboli Zahrada v krajině a její pandán Landorova vila je téměř totožné líčení krajiny snů jako můj Reinlebensborn. Dalo by se dokonce říct, že čím je pro Poea „Arnheim“ (též německé jméno!), tím je pro mne „Reinlebensborn“. V těchto dvou povídkách, v nichž předkládá okouzlenému čtenáři plastický obraz vysněné krajiny dokonalé krásy, se Poe vyznává ze svých estetických nároků na krajinu, na obydlí, na celkové životní prostředí. Všechno je v té krajině čisté, malebné, barevné, rozkvetlé, měňavé a tajuplné a přitom bezpečné a vlídné. Země vůkol je tam na hony vzdálená od davů lidí a jen osamělý poutník tam může zabloudit. Všude se vypínají hory a kopce a návrší, rostou tam čarokrásné voňavé květiny, a to i všude po domě a kolem domu, pasou se tam ovce a ochočení jeleni, hraje tichá hudba, tečou a zrcadlí se křišťálově průzračné vody. Vše je sladěno v jeden velkolepý celek. Úplně tu zem vidím. Také mně se o takových pozemských rájích zdává. Můj nynější a skutečný „Reinlebensborn“ sice není nic moc oproti tomu vysněnému, ale je alespoň skutečný a samotu a odloučený odpočinek od světa lidí tam dole hluboko pode mnou mi poskytuje zatím dostatečně. Jinak bych tu nebyl a nesnášel mírné nepohodlí polních podmínek. Zdalipak měl i Poe ve skutečnosti nějaké podobné refugium jako mám Já? Asi ne. Jinak by možná nezemřel už ve čtyřiceti letech. Kdoví jak dlouho bych žil Já, kdybych neměl své misantropické ústraní. Nejspíš by byl ze mne masový vrah nebo alkoholik nebo šílenec v ústavní péči. I tak už mám někdy života po krk. Poe je však pro mne nejen geniální povídkář, za jakého jej považuje obecně kdekdo, ale i hlubokomyslný filosof, za nějž ho nepokládá nikdo. Kam se na něj hrabe slavný, vysoko vyzdvihovaný Platón! To se nedá vůbec srovnávat. Podle množství výpisků, které si pořizuji při každé četbě, poráží Poe Platóna na hlavu už nyní, kdy jsem s jeho Krajinou stínů teprve v polovině.


Večer po západu slunce se citelně ochladilo. Bláta mám až za ušima. Široko daleko se nikdo necourá. To je dobře. Určitě je v televizi zase nějaká pitomost, že jsou všichni lidáci zalezlí doma. Nebo je to tím hnusným počasím? Tím líp pro mne. A pro ostatní zvířata. Tamo v nízké travičce se cosi pohnulo. Přikládám k očím dalekohled... – a je to zajíček ve své jamce! Skrčil se tak, že se svým zbarvením úplně ztrácí z dohledu. A tamo v dálce v žitě objevuji hlavu srnce, čnící a rozhlížející se nad klasy. Za zády v lese slyším oddychovat a pohybovat se další srnu. Les dýchá též. Z plných plic vdechuji jeho omamnou vůni sterých par. Přede mnou se otvírá do nekonečna celý volný jihozápadní obzor. Ze vzdálených míst se ozývá srnčí bekání. Už se to zase schází. Sním či bdím? Tohle je Reinlebensborn! Cestou domů do liduprázdného města jsem zpozoroval přede mnou jako přízrak v temném lese velkou bílou kočku. Zaujala mě stejně jako kterékoli jiné divoké zvíře. Možná i víc. Možná i víc. „Kdybych nebyl Alexandrem“, pravil podle legend veliký makedonský král, „chtěl bych být Diogenem.“ A Já pravím: „Kdybych nebyl Misantropem, chtěl bych být kocourem.“



čtvrtek, 12. července 41

Dnes byli lidáci celí rozjívení, jak se mi zdálo. Inu čas dovolených. Otroci mají volno, mají své saturnálie. V demokracii je vlastně každý den saturnalia, kdy si otroci vymění místo s pány. Byl jsem tak rád, že můžu vypadnout pryč do lesů, leč klidu jsem si stejně mnoho neužil ani tam. Vzduch byl nějaký jakoby řidší než obvykle, protože se jím dobře nesly zvuky, a to i z hodně vzdálených míst. Celý den jsem tak byl nucen poslouchat jakýsi amplión obecního rozhlasu, střílení z pušky, řev motorů aut a stíhaček. Jsem uzlíček nervů. Sluneční svit střídaly přeháňky, takže kdykoliv jsem otevřel okna stanu, začalo pršet a jakmile jsem okna zavřel, vysvitlo v tu ránu opět sluníčko. Nakonec jsem nechal zavřeno úplně a bylo to. Poe se dnes ukázal ve stati Filosofie nábytku nejen jako hlubokomyslný filosof, vnímavý pozorovatel, zjemnělý estét a poutavý vypraveč, ale i jako vtipný a znalý bytový architekt. Některé obzvlášť povedené věty-perly jsem si opsal. Zde jsou pro představu tři malé ukázky:


  • ...ve Španělsku jsou samé záclony – je to národ katů, kteří své oběti věší.


  • Soudce z lidu může být velice obyčejný člověk; soudce, jenž rozhodne o výběru koberce, musí být génius.


  • Stínítko z broušeného skla je slaboduchý vynález nepřítele.


Některými jeho radami a názory jsem se nechal inspirovat, například těmi ohledně příliš ostrých světel ve prospěch tlumeného osvětlení, ohledně závěsů a podobně a zjistil jsem, že jsem ve stejném duchu uvažoval o těchto věcech už dřív, ale nikdy jsem ty nápady nerealizoval. Ostatně kdekoli Poe popisuje nějaký interiér, je vždy mimořádně nevšední a něčím zvláštní a láká k nápodobě. Při mé pravidelné večerní procházce jsem vyplašil jednoho zajíce a zase jsem pozoroval tutéž srnu na tomtéž místě a z téhož úkrytu, co v neděli. Dnes to představení ale netrvalo tak dlouho, protože milá srnka se brzy napásla a lehla si do vysoké trávy; jen hlava s napjatými slechy jí vyčuhovala. To už nebylo tak napínavé a spektakulární. Naštěstí byla ode mne odvrácená na druhou stranu, takže jsem se mohl snadněji kolem ní potichoučku polehoučku proplížit pryč, aniž bych ji vyplašil. Na odchodu jsem ji ještě zaslechl kýchnout si. Jiné to bylo potom záhy v temném lese: Ubírám se po pěšině, když tu vidím vedle mne jakýsi nehybný stín, jenž mě sleduje a jenž má srnčí kontury. Srna se stále chovala jako vyřezávaná soška a konsternovaně na mne koukala. Teprve když jsem se jí už ztrácel z dohledu, najednou jako když do ní střelí, teprve pak utekla. Na „Putinově“ sjezdovce trénoval v té tmě nějaký šílený alpinista. Stoupal do svahu za pomoci cepínu, obtížen velkým těžkým tlumokem a občas u toho tiše zahekal. Jedině tak jsem ho vůbec zaregistroval. Takový podivný zjev bych tady tedy na mou duši nečekal! Asi se chystá jet do Himálaje a pokořit tam samotnou Čomolungma, nebo co. Lidi jsou opravdu paka. Pozoroval jsem ho dalekohledem až nahoru, kde se otočil a sestupoval zase dolů. Blázen. Šílený alpinista.


pátek, 13. července 41

Pátek třináctého. Kdo říká, že pátek třináctého je nešťastný den? Tak jako to včera nebylo s lidáky k vydržení, jak opruzovali, dnes jako by měli něco lepšího na práci, téměř jsem o nich nevěděl. Kdybych to měl vyjádřit nějakým podobenstvím, řekl bych to asi takto: Včera bych je kosil samopalem, dnes by mi stačila jednoranná ručnice. Dokonce i ten člověčník u studánky někdo poklidil! Jsem zvědavý, jak dlouho to vydrží v čistotě. Krátce se mi ukázala veverka a všude je plno malin. Tak jako vloni bylo plno ostružin a málo malin, letos to bude nejspíš naopak. Ptáčkové poletují kolem mého stanu jako nějací sylfové. V přírodě vládne klid a mír. Obloha je však zatažená. Poeův humor mi dnes připomněl povídky Woodyho Allena. Božské ticho vůkol, jež trvá. Večerní procházka byla rozkošná. Viděl jsem se zase s tou včerejší srnou na louce, ale tentokrát jsem nebyl tak opatrný a dal jsem se po chvilce jejího pozorování poznat, načež ona s hlasitým bekáním odběhla do lesa. Noc už je teplejší, zato však konec pracovního týdne vylákal do ulic zvýšený počet lidského ksindlu. Mohl to být perfektní den, ale nic není dokonalé. S lidáky tedy určitě ne.


sobota, 14. července 41

Konečně po dlouhé době medardovských monzunů tropický den! Předpověď počasí je příznivá: horko a slunečno má trvat čtyři dny. Balím si zásoby na dva dny, abych mohl přenocovat v lese. Kdo může, utíká z města ven, i ta ženská za volantem, která nejdřív málem srazí mne a vzápětí udělá bez rozhlédnutí „myšku“ před jiným autem přijíždějícím po hlavní ulici, jehož řidič na ni za to zuřivě troubí. Blázinec a pominutí smyslů. Už abych byl pryč.



Na přehradě jsou dva rybáři, což je sice málo, ale dnes nemám chuť se před nimi koupat, aby na mne čučeli. Přišel jsem hlavně na maliny, jež tu rostou pěkně na sluníčku a jsou tudíž slaďoučké a dobroučké. Mňam! Zabral jsem se do jejich sběru až tak, že jsem se nabodl spánkem na jeden ostrý pahýl suché smrkové větve a rozškrábnul jsem si jím do krve pokožku okolo spánkové tepny. Spíš než moje nepozornost může za to můj kšilt, který mi zakrývá výhled nahoru, a tak když jsem se zvedal od jednoho keříku malin k druhému, neviděl jsem nad sebou ten ostrý pahýl a bylo to. Není to nic vážného, jen škrábaneček; krev brzy přestala téct a rána se rychle zacelila. U koncentráku se pásly krávy a byly by šly za mnou až k rybníku, kdyby je neomezoval elektrický ohradník. V mém sourozeneckém lese, jenž přímo navazuje na mlází, v němž je ukryt můj tábor, mě viděl nějaký houbař. Už nemělo význam se schovat nebo změnit směr. Snad se nedovtípil... Když jsem se mu ztratil ze zvědavých očí, šel jsem se nenápadně podívat kde je a kam má namířeno. Nebyl tam už; zřejmě se vydal opačným směrem, když před sebou spatřil svalnatého polonahého divocha s krvavým šrámem na tváři. V poslední povídce Literární život váženého pana Tenta Nonce mi Poe připomíná svým satirickým humorem našeho Jaroslava Haška. Velmi výstižně podle mne líčí tupost většiny literárních redaktorů, kteří by nerozpoznali umělecké dílo od škváru, ani kdyby se na svět vrátil sám Homér. To odněkud znám a jistě to poznal na vlastní kůži i Poe. Večer před spaním jsem si vzal s sebou baterku a procházel jsem se až dlouho do noci. Daleko nad obzorem se ještě za světla vznášelo sedmero horkovzdušných balónů. Musí to být nádherný zážitek viset si jen tak bezhlučně a s širokým rozhledem vysoko ve vzduchu. Docela bych se někdy takového balónového létání zúčastnil, mít tu možnost. Musí to být mnohem lepší zážitek než let motorovým rogalem či paraglajdingem, natož pak letadlem, nebo než výstup na nějakou horu. Rozhodně lepší než výstup na „Putinovu“ sjezdovku. Navršili už na ni, pitomci, tolik materiálu, že je dvakrát vyšší než bývala. Rozhled na jednu světovou stranu je však světový. Vidím dole srnu s mládětem. To se tak často nevidí. Srna něco nahoře čije a všechny smysly napíná směrem ke mně. Její mládě skotačí bezstarostně kolem ní a ochutnává trávu, ale nezapomíná se při tom všem dětském dovádění držet těsně u mámy kamkoliv se ona hne. Já sedím nahoře, nehýbu se a pozoruji celý ten rozkošný výjev dalekohledem. Nádhera. Slunce zapadá a tu vyruším odpočívající káni, tu mi prolétne kolem hlavy netopýr nastávající noci. Uléhám na lehátko ve stanu a ještě dlouho dlouho se dívám oknem na hvězdné nebe, dokud mě slastný spánek nepřemůže. Paráda. Tomu říkám ŽIVOT!


neděle, 15. července 41

Horko. Větší horko než včera. Otvírám stan dokořán z obou stran, mravenci nemravenci. Dočítám Poeovu Krajinu stínů, včetně jejích tří doslovů. Nejsou výjimečně hloupé, jak většinou bývají, což se rovná téměř zázraku. Ani se v tom vedru nepokouším někam dál chodit mimo chladivý stín lesa. Stačí mi číst si, přemýšlet, pospávat nebo pozorovat různé tvory nadohled od stanu či v blízkosti tábora. Z větších tvorů to jsou hraboši a ptáci a neposedná světle rezavá veverka, která svým šplháním vyrušila jednoho ptáčka na hnízdě, který vylekaně tíknul. Objevil jsem čirou náhodou ptačí budku, již jsem tu před léty umístil na jednu břízu. Nezdá se však, že by ji někdo někdy obýval. Pak si jdu ke studánce pro vodu. Už je tam zase bordel v podobě nějakého pohozeného zmačkaného papírového ubrousku či co. Ne, tady nebude pořádek a čisto nikdy, dokud se sem budou slézat lidi. A jako by to bylo málo, kousek od pěšinky nějaký hnusák hnusný vysral to, čemu Já říkám „nukleární hovno“. Spotřeboval k tomu hajzlpapíru jako na mamuta. Hnus. U paty stromu už se včely nerojí. Maliny, jimiž se cestou krmím, chutnají po dnešním slunečném a horkém dni báječně. Slunce se kloní k západu, ale vedro neustává. Nikde nikdo, procházka stinným lesem je osvěžující. Dole v betonové džungli musí být teď peklo. Nejlepší je to v lese. Pokračuji v četbě románu o Janu Keplerovi. Ještě mi zbývá padesát stran. Jeví se mi to být poněkud slátaninou. Problém s romány je ten, že nikdy nevíte, co je objektivní historická skutečnost a co pouhá slaboduchá fabule autora. Lepší je literatura faktu, i když tu nutno také brát s rezervou, zvláště když se píše o něčem, co současnost právě zavrhuje nebo co naopak až příliš vynáší. Večer les ožívá prapodivnými zvuky a záhadnými bytostmi. Střetl jsem se s něčím, co vydávalo vrčení jako pudlík a lezlo to po stromech. Z jiného stromu mu jiná bytost odpovídala stejným vrčením. Asi dvě kuny. A nezbytné žáby a žabky všech velikostí mi hbitě uhýbají z cesty domů. Ulice jsou překvapivě pusté na to, jaká je vlahá noc po tak parném dni. Asi už se otroci chystají na zítřek zase do roboty.


pondělí, 16. července 41

Bezmračný tropický den. V lese jsem dnes zažil něco naprosto neobvyklého: Potkal jsem na cestě ženskou se dvěma černými hafany. „A jéje,“ pomyslel jsem si a v duchu se připravoval na obvyklé problémy s dotíráním a štěkáním nezvladatelných drzých psisek. Nejenže se však nic nepříjemného nestalo, naopak ještě ta milá paní seřadila oba své psy pěkně za sebe ke kraji pěšinky, aby mi nepřekáželi v průchodu! Nevídáno. S takovým slušným chováním a ohleduplným jednáním se věru tak často u lidí neshledáte! Vlastně si ani nepamatuji, kdy se mi něco podobného kdy přihodilo. Inu platí stále ono mé okřídlené rčení, že jaký pán, takový pes a když není majitel psa vyložené hovado, ani jeho pes nebude zlý. Psiska to ale byla veliká a vypadala na první pohled dost nebezpečně – a přitom byli tak hodní.


U paty stromu se zase rojí včely. Včera měly asi nějaký útlum. Nebo je rozdráždili dělníci a nákladní automobily. „Putinovka“ je totiž dále navyšována. Že si nedají pokoj ani ve třicetistupňovém vedru, blbci! Na přehradě jsem musel počkat jenom minutku než odtud odjeli autem dva houbaři. Jak jsem posléze zjistil z tabule umístěné přímo na místě, kde to auto stálo, parkování je zde zakázáno. To jsem měl vědět dřív! Býval bych se jich alespoň provokativně zeptal, jestli umějí číst. Verbež líná, neudělá to krok pěšky. Drzí jsou jako..., jako... – no jako lidi! Jen co odjeli, zanechavše za sebou jen smrdutý puch špatně seřízeného spalovacího motoru, měl jsem rybník celý pro sebe. Je zde čisto, jen uprostřed nádrže pluje břichem vzhůru leklá ryba a u břehu se pohupuje na drobných vlnkách mrtvá krysa. Spíš než krysa je to však nějaký velký, věkem sešlý hraboš, protože nemá ten charakteristicky tlustý krysí ocas. Lekníny kvetou dál dvěma růžovými a jedním bílým květem a další tři růžová poupata už jsou připravena odhalit a rozvinout svou vnitřní krásu. Je to rozhodně unikát. Ryby zase vyskakují vysoko nad hladinu a Já se střídavě čvachtám ve vodě nebo mlsám výtečné maliny na břehu. V jednom malinovém keři sedí na listu velká hnědá kobylka, zatímco safírově modrá vážka se mi uvelebila na nártu. Léto budiž pochváleno! Kéž by se zastavil čas a ono nikdy neskončilo! Krávy, pasoucí se u koncentráku, jsem tentokrát nefixoval tolik očima jako v sobotu a už za mnou nešly. To bylo tím. Stejně to jsou chuděry: V přírodě a na svobodě by si v tomto vedru vyhledaly někde pod stromy stín, ale coby k vyhlazení určení zajatci musejí snášet přímý sluneční úpal, často i bez doušku čisté vody, tam, kam je jejich katani zavedou. Poštolka třepotá křídly na jednom místě vysoko ve vzduchu a veverka po mně hodila se stromu šišku. Netrefila se a teď si najednou hraje na neviditelnou a tváří se při tom jako mílius. Po návratu do tábora otvírám stan dokořán, aby proudící lesní vzduch rozkošně ovíval mé šťastné nahé tělo. Později odpoledne prošla v mé těsné blízkosti banda šmejdů na houbách. Neviděli mě. Ale bylo to o fous. Já jsem jednoho z nich viděl.

Příjemně mně vyhládlo,“ zaslechl jsem otce rodinky.

Tobě vyhládlo, hovado, a Já mám nervozitou stažený žaludek,“ pomyslel jsem si.

Jsem vážně zvědav, zda mě tady letos nějaký pitoma nakonec nevyčmuchá. Tihle šmejdilové už byli druzí za dva měsíce, kdo se tu nebezpečně blízko ochomýtal. Asi mám ale stan postavený v dobré skrýši, že ho prozatím vždycky minuli. No uvidíme. Stejně bych si z nějakých houbařů nedělal těžkou hlavu. Když mě najdou, tak mě najdou, prostě jen pak opovržlivě zatáhnu za sebou závěs a nebudu se s nikým bavit. Ale snad k tomu nedojde. Večer jsem vykonal chlebovou oběť zvířecím bohům a šel jsem na procházku. Uvidíme, budou-li dva krajíčky chleba přijaty a do zítřka spucovány. Vedro je dnes opravdu úmorné. Zašel jsem ke studánce, abych se tam omyl a napojil živou vodou. Hned je mi líp a už zase bujaře šplhám zpátky nahoru do Reinlebensbornu a na Spitzberg, odkud je skvělý výhled do kopců Vysočiny. Sluníčko ještě nezapadlo, škoda jít už domů. Zpozoroval jsem nepatrný uzounký srpeček nového měsíce. Večernici však dosud nevidím. Že by ji Měsíc zakrýval? Možné to je, neboť se nachází zhruba tam, kde bych očekával i Venušinu hvězdu jasnou. Údolí s vesnicí Steinau po mé pravici se halí do dýmu. Buď je někomu zima, že si zatopil, nebo tam hoří.


úterý, 17. července 41

Modré nebe jako v Řecku a vedro jako na Tahiti. Palma v květináči na zahradě jednoho domu se musí cítit jako doma. Psí dny nikdy nezklamou vyznavače tropického podnebí, ačkoli Psí hvězda neboli Sirius vychází až za dva dny. Staří Egypťané si nemohli vybrat lepší den pro začátek nového roku. A přehrada je dnes zase celá moje. Chladivá koupel v jejích vodách je nesmírně osvěžující. Už jsem ji potřeboval na svlažení horkosti. Připadám si jako ti astronauti z Planety opic, kteří po vysilujícím bloudění pouští konečně naleznou vodopád s jezírkem a s chutí se do něj ihned vrhají. Zdánlivá pohoda. Plavu si ve vodě na znak, nad hlavou mi letí káně a nad hladinou vedle mne kopulují za letu dvě vážky. Lekníny se ozdobily dalším, již čtvrtým rozvitým květem. Území bývalého vyklučeného lesa se pokrylo zelenými, bílými a purpurovými barvami hluchavek, jako by příroda chtěla touto skromnou nádherou drobných něžných kvítků zahladit a odčinit tu hanbu, již na ni seslal člověk. Včerejší chlebová obětina zvířecím bohům byla přijata a spucována do posledního drobtu. Škoda, že jsem té hostině bohů nebyl přítomen. Veverka obchází po lese a v jednu chvíli přišla až těsně k mému otevřenému stanu. Trochu se lekla, když mě najednou zmerčila. Večer jsem před stanem našel prázdné skořápky dvou sýkorčích bílých vajíček s červeným skvrněním. Před chvílí tu ještě nebyly, to vím jistě. Vůbec nechápu, jak a odkud se sem dostaly. Žádné hnízdo nikde nahoře ve smrčcích ani na bříze nevidím. Hejnka štěbetavých sýkorek tudy sice pravidelně protahují a prolézají cestou necestou větvemi okolních stromků – zrovna dnes asi tak před hodinou tu byl pořádný frmol – , ale to také nic nevysvětluje. Leda by to byly skořápky vajíček sýkory uhelníčka, která často hnízdí v děrách po hlodavcích a po vylíhnutí ptáčat se zbytky vajíček nějak dostaly ven. To už je pravděpodobnější. Příroda nás stále něčím udivuje, něčím překvapuje a stále nám chystá nové a nové záhady. Kolem se to hemží houbaři; napočítal jsem jich pět, než jsem se dostal k posedu. Jeden z nich objíždí autem lesní cesty a vždycky si jen na určitém místě vystoupí, zadupe si v podrostu, pošlape jej a jede zase jinam. Vrchol zdegenerovanosti člověka. Zanedlouho budou ti blbci jezdit vehikly přímo mezi stromy a houby nabírat robotickými chapadly. Verbež. Z čím dál vyššího vrcholu „Putinovky“ sleduji dole přicházet do lesa kluka a holku s dlouhými vlasy a v černých šatech. Asi dva mladí satanisté, kteří jdou do přírody uctívat Ďábla v jeho nesčetných podobách. Nebo hledají lysohlávky, aby Pána Temnot také osobně uviděli. Slunce zapadá za kopečky nehaleno žádnou oblačností ni oparem. Žhavá rudá gigantická koule. Za minutu je za horami. První soumrační zajíci už běhají vesele po louce. Vtom se ozve třesknutí výstřelu. To bylo blízko. Mám nepříjemný pocit, jako by se střílelo po mně. Rázem mě to vrací z romantického světa přírody do reálného světa, jejž nenávidím, protože jej obývají i lidé. Pátrám po okolí dalekohledem. Ano, už jsem v obraze. Tam u lesa, tam stojí nějaké auto! Chvilku zkouším čekat, jestli snad se neobjeví myslivec i s úlovkem, avšak bezvýsledně. Odcházím na druhou stranu do hloubi lesa. Vtom znovu výstřel! Tentokrát to bylo odjinud, dál. Dnešní noc bude pro někoho až příliš krátká. Bratříčkové vy tam lepí a bezbranní! Zavřete svá vrátka. Spaste svoje duše, tohle budou jatka. Já uzavřel své srdce před těmi, kdož vás vraždí takto bez citu a nenutně, leč vám jsem je otevřel, vám, neb vy jste radost, oni jsou jen bída zlá.


středa, 18. července 41

Tropické počasí trvá. A myslím, že mám po lehátku. Včera jsem ho dofukoval dvakrát a dnes jsem ho našel polosplasklé. Tolik peněz stálo a tolik se mi líbilo – a takový je to aušus. Tak jsem byl na ně opatrný a stejně nevydrželo ani jednu sezónu, jen 85 dní. Dopadlo to s ním jako se všemi mými předchozími nafukovacími matracemi – a že jsem jich už měl! To nemůže být smůla neb náhoda. Zřejmě se v samotném výrobku skrývá nějaká neodstranitelná konstrukční vada nebo spíš vada použitého materiálu. To je jako u lidí. Navíc vím, že to dělají schválně špatně, aby se brzo výrobek opotřeboval, dlouho nevydržel a aby tak měli pořád co na práci. A aby se kupovaly pořád další a další. Ale tak hloupý Já už nebudu. Asi se vrátím k osvědčené karimatce, s níž jsem začínal a u které jistě i skončím. Ta je nezničitelná a vydrží třeba tisíce let v nezměněném stavu.


Po otevření stanu jsem objevil vně vnitřní moskytiéry asi pět centimetrů velkou hnědou motýlí housenku se zahnutým trnem na konci zadečku. K jakému druhu motýla tato krásná a zajímavá housenka patří, to zjistit však teprve bude mým úkolem. Ale bude to jistě nějaký velký motýl, je-li jeho housenka také tak velká. Možná snad dokonce nějaký zatoulaný exot neb vzácný druh. No, uvidíme. Když jsem se vrátil od přehrady, byla už pryč.


Celou cestu k přehradě jsem spílal všem šmejdům neživým i těm živým, kteří je masově vyrábějí. Koupu se zase sám a sám; až když jsem odcházel přijel se na kole nějaký chlap také vykoupat. To je snad poprvé, co tady vidím koupat se někoho dalšího. Ta mrtvá krysa je stále ve vodě u břehu a už je řádně nafouknutá. Víc než moje lehátko. Plavu se podívat na lekníny a nade mnou přelétává buď volavka, nebo čáp. Bez dalekohledu to přesně nepoznám, ale spíš to bude volavka, protože pták má za letu esovitě ohnutý krk. Asi jsem mu pokazil lov, neboť nervózně posedává ve vrcholcích stromů hned na jedné straně břehu, hned na druhé a očividně se nemůže dočkat, až budu pryč. Lekníny už mají šest plně rozvitých květů – čtyři růžové a dva bílé. Nádhera.


Dočetl jsem konečně ten několikrát rozečtený a několikrát odložený dvojromán o Janu Keplerovi Syn čarodějnice a V ďáblově mlýně. Byla to slátanina. Dobře se to sice četlo, psáno většinou v krátkých nekomplikovaných větách, žádná nadměrně rozvitá souvětí a mnoho přímé řeči, ale nenašel jsem tam jedinou hlubší myšlenku, žádnou větu-perlu, již bych si chtěl opsat do svého florilegia. Líčení třicetiletou válkou zpustošených a vylidněných vsí se tam objevilo jen jednou v jednom malém odstavci; přitom právě na to jsem se těšil ze všeho nejvíc, neboť je známo, že k úplnému odhumanizování venkova skutečně v těch dobách docházelo. Ta, co to napsala (Schuderová), to líčí jako hrůzu, kdežto Já, když si to představím, to vidím jako ráj. Venkovská krajina zbavená lidí – to by se mi líbilo. Na každé stránce knihy – jinak velmi pěkně a vkusně graficky udělané – se vyskytovala nějaká tisková chyba; často byla například místo minuskule „l“ vytištěna majuskule „I“. Celkové vyznění knihy je pak odporně humanistické, feministické, pacifistické a marxistické; dokonce i ústřední postava geniálního císařského matematika a astronoma Johannese Keplera byla ušita na toto jedno brdo a vůbec mi nebyla ničím sympatická. Jedním slovem bolševická slátanina. Vůbec nechápu proč se píší historické romány. Historiografickou hodnotu to nemá žádnou a o umělecké nemůže být ani řeči. Autorka si pouze přihřívá polívčičku nesčetněkrát již ohřívanou a tudíž zcela zkyslou. Místy její nuceně mírová vyznění a mírové apelace ústí do fatální trapnosti až směšnosti politické propagandy. Jednak nezná lidi, když obyčejným lidem přisuzuje vzdělání, umělecké sklony, moudrost a ušlechtilost, a za druhé nechápe úlohu válek jako jeden z prostředků přírody na udržování lidstva ve snesitelném počtu. Právě vinou takových homofilů, jako je Schuderová, tato přirozená regulace lethálně selhává. Jinou možností regulace lidstva jsou umělé eugenické zásahy a přísná kontrola porodnosti. Ale lidé mají rádi obojí: mrd i mord. A neradi se jednoho či druhého vzdávají. Rozmrdávat se přece dokázali docela dobře i v koncentrácích a je-li válka vítězná, nemají nic ani proti válkám. Války jsou tedy potřeba. Už proto, poněvadž je navýsost spravedlivé, že člověk, tvor, který na světě způsobuje tolik utrpení, také sám občas trpí. A měl by trpět víc, soudím Já, jinak zaplaví svět sám sebou a zničí jej.


Takže jsem začal číst další knížku. Vyhrabal jsem ji z mého divotvorného kufříku. Je vydaná v roce 1929, jmenuje se Napříč Afrikou a je to samozřejmě cestopis, jak název napovídá. Zatím mě docela baví tato malá exkurze do koloniálních dob. Popisuje se v ní jedna francouzská výprava terénními auty značky Citroën napříč Afrikou z let 1924-1925. Zatím zajímavé čtení!


Na večerní procházku jsem se dostal až po západu slunce. Vycházím za soumraku ven z lesa tiše a obezřetně už jako ty srnky. Krmím se malinami a přitom se rozhlížím dokola, jestli někdo nejde. Docela jako ta divá zvěř. Dva zaječí kamarádi se opět vesele prohánějí po louce. Zpět do lesa je zahání auto s rozsvícenými reflektory a řvoucím motorem, jež se rychle a zběsile přeřítilo loukou a přes pole směrem k silnici. Ta dálnice zde stejně jednou bude. Ta zvířata, ani Já, tu však už nebudeme. U lesa stojí zase totéž myslivecké auto co včera. Dnes však u jiného lesa než včera. Střelbu odtud zatím není slyšet, jen srnčí výstražné bekání. Srnci toho bouchala asi naštěstí zpozorovali. Tmavnoucí les ožívá prapodivnými zvuky. O některých ani netuším, kdo by je mohl vydávat a nevím, co si o nich myslet; zda to jsou zvuky páření nebo vraždění. U zahrádek na předměstí potkávám ducha velkého bílého kocoura, jímž bych se chtěl stát. Dvě holky, jež šly za mnou, úlekem vyjekly.


čtvrtek, 19. července 41

Půl hodiny jsem prohledával celosvětovou počítačovou síť ve snaze dopátrat se jména té housenky, leč marně. Zjistil jsem pouze název čeledi lišajovití (Sphingidae), k níž patří, jinak tápu v žalostné nevědomosti. Nejpodobnější tomu, co jsem viděl ve stanu, byla podle jednoho obrázku housenka motýla žijícího však v tropické Americe – a to není možné. Musím se tedy prozatím spokojit s povšechným jménem „lišaj“. Je toho ještě tolik, co neznám a co nikdy nepoznám...


Ptáci u nás na předměstí jsou zpěvavější, snad hojnější a ne tak plaší, jako jejich kolegové v lese. Hrdličky, kosi, rehci, zvonci, konipásci, čížci... Každé ráno je s oblibou pozoruji, jak si shánějí potravu, jak si pohvizdují, jak se koupou a napájejí v loužích, jak poletují z místa na místo, sesedají se a rozprchávají nebo se laškovně honí. Je to vždy radostný začátek dne. Počasí je nadále skvostně horké a Já mám volné tříleté prázdniny. Na přehradě však dneska bylo obsazeno, a to rybařící rodinkou skládající se z břichatého taťky, dvou fakanů a jednoho čokla. Z koupání sešlo. Aspoň že je letos všude tolik malin, neplahočil jsem se sem tudíž tak úplně nadarmo. A viděl jsem se cestou s kravami. Jednu tak upoutala moje polohlasem pronesená výzva k jejich národu „Krávy, utečte!“, že nechala všeho – sena ve žlabu i zteplalé vody v cisterně – a přichvátala k brlení, kde jakoby na souhlas pokyvovala hlavou. Také jsem pokývnul hlavou na znamení, že tato zvláštní mezidruhová nonverbální komunikace byla úspěšně navázána – a ona v odpověď znovu zakývala hlavou! Zrovna jako kdyby ji to někdo učil nebo jako kdyby měla opičí vlohy k napodobování! Nebýt toho, že jsem již odedávna zapřisáhlý vegetarián, nikdy bych od nynějška nevzal do úst hovězí, ani kravské mléko, coby jeho vedlejší produkt. Ony nám rozumějí. A lidé je zabíjejí a žerou jejich maso. Pro pravověrného hinduistu by to byl neodpustitelný hřích a urážka boha. Krávy nám rozumějí, lidé však nerozumějí jim. Předjížděl mě na mopedu nějaký rybář v maskáčovém tričku. Když mě minul, natáhl jsem za jeho zády směrem k němu paži a imaginární pistolí jsem po něm střelil. Trochu jsem se tím symbolickým gestem poveselil. Takovou pakáž bych likvidoval bez milosti. Ptačí budka, již jsem před lety umístil v okolí mého nynějšího tábora R3, spadla, a tak jsem ji pověsil jinam, na pevnější větev. Večer na odchodu jsem opět nechal zvířatům zbytky jídla, čili jsem vykonal prastarý obřad obětiny zvířecím bohům, a šel jsem se tradičně pohledem rozloučit se zajíci na louce a se sluncem na nedozírném západním obzoru. Dnes je horizont potemnělý bouřkovými mračny. Zdálky dunivě hřmí a blýská se. Vracím se dolů do města tmou osvětlovanou stroboskopickými záblesky blýskavic. Je to tak kouzelné.


pátek, 20. července 41

Dnes jsem dorazil na přehradu o dvě hodiny dřív a možná právě proto jsem se mohl opět koupat sám. Hnilobnými procesy nafouklá mrtvola krysy zmizela. Asi ji někdo vytáhnul podběrákem, nebo ji někdo sežral. Zato tři leklé ryby jsem napočítal. Těch živých však naštěstí víc. Potichu se připlíživ lze jich mnoho vidět těsně pod hladinou u břehu, některé dokonce líně plavou s hřbetními ploutvemi nad vodou jako žraloci a jiné vyskakují do vzduchu jako plískavice. Leknín už je zřejmě za zenitem a začíná pomalu odkvétat. Už jej nezdobí šest květů, nýbrž pouze tři narůžověle bílé květní koruny. Stále je však ojedinělou živoucí kamejí na lesklé ploše rybníka. Volavku jsem tu dnes nezastihl, ale zato jiný barvitý klenot naší přírody: ledňáčka. Tohoto zářivě kovově modrozeleného ptáčka snad nyní vidím vůbec poprvé na vlastní oči. Žel ne na dlouho, neboť jen přeletěl nad vodou podél pobřeží, k němuž jsem připlouval. Na závěr mi tam sice vlezl nějaký rybář, ale to už jsem byl vykoupaný a vydováděný a zchlazený a chystal jsem se stejně k odchodu. Když jsem se pak ještě z návrší díval zdálky zpět, zpozoroval jsem toho chlapa také lézt do vody, načež jsem viděl už jen mocné šplouchnutí, jak tam zahučel a nad ním zrovna přilétaly a přistávaly kachny. V ohradě uvnitř koncentráku mává chlap bídná holí nad kravami a šťouchá jí do nich. Moje obětina zvířecím bohům byla opět přijata, ale tentokrát nespucována celá. Jeden rohlík je jim asi příliš. Nevadí, přinesl jsem jim další, suchý a tvrdý, něco na broušení zoubků. V jednu chvíli jsem viděl menšího hraboše nimrat se v tom. Je krásně teplo, celý den mohu být úplně nahý, nepřikrývat se ničím, a ani večer není zima. Na poli sklízí kombajn úrodu, avšak zajícům na sousední louce nevadí jeho lomoz. Lesklý černý brouk střevlíček objevil na pěšině mrtvého nočního motýla a táhne ho stranou do vegetace. Už na to sotva vidím, tma houstne. Obzor pokrývá oblačnost. Z luk a polí se ozývá již jen monotónní chraplavé volání samce chřástala polního.


sobota, 21. července 41

Ve čtyři hodiny ráno mě vzbudila bouře s lijákem za okny. Stala se tak vhodným doplňkem majestátních vikinských orchestrací blackmetalové skupiny Bathory, jejíž album „Hammerheart“ jsem právě poslouchal. Bouře tloukla jako kladivo do rytmu úderů srdce a v tom polospánku mi hromobití s hudbou úplně splývaly v jeden mohutný vznosný živel. Když jsem o pár hodin později vstával, stále ještě s músikou znějící tlumeně mým pokojem, bylo už zase hezky a ptáčci zpívali. Je mokro, všude kaluže vody a pára stoupá z lesní půdy. Vlhká vůně vzduchu mi dala vzpomenout na tropickou džungli někde v Thajsku, na Tahiti nebo na Seychellech. Teď je takové počasí i tady. Aspoň na pár letních dní. Neznám jiné oblečení než tílko a šortky. Koupat se dnes ani nepokouším jít, neb je sobota, volný den a jistě bude na přehradě hlava na hlavě, když mi tam lezli i o všedních pracovních dnech. Vedro dnes není tak nesnesitelné; dokonce je mi trochu zima, když odpoledne na hodinku usínám. Lesanky rozkvetly řídkým žlutým okvětím. Vzpomínám na „moji“ lesanku pod dubem v bývalém táboře R2. Nyní mohla být krásně rozkvetlá, dva metry vysoká, široce rozvětvená a lahodící oku, kdyby ji nějaký nenechavý zhýralec nezlomil. Stále ještě nevím, jakým jménem této bylině říkají lidé. Příliš mě to však netrápí. Určitě není to jejich jméno hezčí než to moje – „Lesanka“. Suchý tvrdý rohlík, jakožto obětina, zůstává ležet za stanem úplně promáčený a rozměklý. Jsem zvědavý, jestli bude přijat i v tomto stavu. Na cestě leží mrtvý krtek. Už se do něj pustili čtyři brouci hrobaříci malí s výraznými příčnými oranžovými skvrnami na krovkách. Taková záplava potravy je pro ně asi afrodiziakem nebo určitě možností k setkání, a tak se dva brouci páří na těle zdechliny. Další brouk, kterého potkávám, je pěkný velký střevlík. Zastavil svůj běh a vyčkává, zda jsem přítel či nepřítel. Mohu si jej proto dobře prohlédnout. Je leskle černý, s nepatrnými žlutými tečkami při okraji štítu, dlouhých silných nohou. Impozantní zjev. Zajíce ani srnu jsem neviděl, pouze půlměsíc vévodí setmělé krajině a o něco déle i vzdálený Jupiter, jehož čtyři největší měsíce dokážu rozeznat i svým poměrně malým pytláckým dalekohledem. Venuši jsem viděl jen krátce a pak mi zmizela.


neděle, 22. července 41

Fouká silný vítr, ale je hezky a stále teplo, byť ne vedro. Odpoledne jsem si už musel vlézt na siestu do spacího pytle. Také trochu sprchlo. Rozmáčená obětina přišla zvířatům k chuti a dokonce se v její blízkosti objevil nový tunel hrabošů, aby to měli blíž a bezpečnější. Ještě jim kousek zbyl na zítra. Vítr shazuje na stan březová semínka a ptáčci je sezobávají. Vidím je dobře zevnitř a ani v tu chvíli nedutám, abych je nezaplašil. Po západu slunce vycházím plaše na malinovou hostinu. Dnes je zvláštní ticho. Uvědomuji si, že je to tím, že není slyšet žádný lidský zvuk. Hned se cítím jistější a uvolněnější. Ten lišák, jejž pozoruji na druhé straně louky, to zřejmě cítí také tak. Loví hraboše a dvou zajíců, jež míjí, si nevšímá. Nejdřív jsem si myslel, že vidím kočku čekat u myší díry, ale pak ten tvor zvedl hlavu, napřímil se a popoběhl a Já byl mile překvapen. Dlouho už jsem nespatřil lišku! A takhle dlouho jako dnes jsem ji snad pozoroval poprvé. Lišák je to statný a zjevně se cítí také bezpečně v tom zvláštním nelidském tichu, když se odvážil na volné prostranství blízko lidských sídel, kde je na něj odevšad vidět. Teď něco ulovil. Kouše to a žvýká a polyká. Stále čenichá dál, ledva znatelně se přibližuje k lesu. V jednu chvíli se zdálo, že má namířeno ke mně. Blížil se a blížil, až už jsem začal hledat lepší úkryt za stromem. Ale nakonec se vydal jinudy. Teď si všiml zajíce nedaleko od něj. Na toho už zareagoval. Pokusil se ho překvapit nenadálým výpadem, ale zajíc byl připraven a vystartoval jako střela na pérku. Když zajíc viděl, že ho lišák nepronásleduje, zastavil se a vztyčil se na špičkách zadních běhů tak vysoko, jak jsem v životě žádného zajíce nezřel takhle panáčkovat. To bylo minidrama! Je to dost divné, že se lišák nepokusil toho zajíce dostihnout. Asi neměl hlad, nebo spíš vyhodnotil své možnosti a zajícův perfektní zdravotní stav jako marné úsilí. To bylo vzrušení! Dnes večer je mi však docela zima jen v tílku a šortkách. Sestupem dolů do města se nicméně pěkně zahřívám. V ulicích je liduprázdno.


pondělí, 23. července 41

Návštěva městské knihovny. Vypůjčil jsem si vybrané tragédie Williama Shakespeara. Tlustá kniha o šesti stech osmdesáti stranách zahrnuje těchto pět divadelních her: Král Lear, Antonius a Kleopatra, Koriolanus, Cymbelín a najmě TIMON ATHÉNSKÝ, drama, jež mě mimořádně zajímá, neboť pojednává o historicky nejznámějším řeckém misanthropovi. Jsem zvědav, jak se asi nejpopulárnější dramatik William Shakespeare zhostil této látky. Navíc jsem od Shakespeara nikdy nic celého nečetl, i když samozřejmě nejsem žádný nekulturní barbar a tudíž většinu jeho díla znám a vím zhruba, jaký je jejich námět a děj a některé nejznámější pasáže umím i nazpaměť. Nejvíc pak znám jeho hry určitě z rozhlasových, filmových nebo televizních adaptací či inscenací. Na Shakespearovi oceňuji hlavně jeho vytříbený básnický jazyk a absolutní nepánbíčkaření. Je to spíš keltský bard, než renesanční umělec. Dnes už jsem se hned pustil s chutí do četby a líbí se mi to. Kniha obsahuje ke každé hře předmluvu, v níž se vysvětlují některé historické zajímavosti a okolnosti vzniku a podobně. Na konci je pak připojen bohatý a obsažný poznámkový aparát, kde se objasňují významy některých méně známých pojmů a tak dále. Obojí je velmi poučné a přínosné. Pouze, jako obvykle, se snaží toto vydání z roku 1963 dělat ze Shakespeara ne-li rovnou komunistu, tak alespoň jeho předchůdce, ale to už je tak to nejběžnější, čeho se dá nadít od českých literárních kurev 20. století, z toho si lze tropit jen šašky a rovnou to přeskočit jako dobový odpad.


Jinak je pondělí a hezky a to znamená, že je lázeňský den. Na přehradě se koupu sám, ale nějak mě to moc nebaví. Už to nemá to kouzlo novosti. Není už ani takové vedro, jako v předchozích psích dnech. Kolem nadto každou chvíli někdo projde a to bude asi ten hlavní důvod. Dnes je vůbec jaksi moc lidu všude. Den rozjívenců. Leknínu už zbývá poslední, avšak nádherný růžový květ. Maliny chutnají však stále skvěle a také první šťavnaté ostružiny jsem již ochutnal.


Obětina zvířecím bohům byla beze zbytku snědena. Dnes jsem přinesl další – půlku suchého ztvrdlého rohlíku. Tentokrát hraboš nečekal až budu pryč, ale pustil se do okusování té božské many rovnou. Přesně toho jsem chtěl dosíci. Mohu se teď těšit pohledem na divoké zvířátko, jak mu chutná tento sváteční ostrohryz. Připomíná mi mne na malinách: bříško už volá „dost!“, ale oči by chtěly „ještě!“ Nakonec možná docílím toho, že se mě nebude tento roztomilý, zranitelný tvoreček bát, ani když vylezu před stan. Jednou jsem takto krmil „myšku“ přímo uvnitř stanu, kam si zvykla chodit pro drobečky i v mé přítomnosti, a dokonce se dala i chytnout. Tento malý hraboš ale není ten velký, který mi prokousal obrovskou díru do moskytiéry. Tenhle je menší, tamto byla asi těhotná samice a tohle by tedy mohl být její potomek. Vsadím se, že někde tam dole pod zemí mají pelíšek vystlaný jemným tylem mého vnitřního stanu.


Našel jsem si náhradu za opuštěný posvátný háj pod dubem v táboře R2. Snad to bude rovnocenná náhrada, poněvadž nyní jsem objevil rozkošné zákoutí, jež v lese ohraničují čtyři krásné lípy. Je kousek od mého nynějšího tábořiště R3 a při pohledu na ty lípy mě hned napadlo i přiléhavé německé jméno: UNTER DEN VIER LINDEN – „Pod čtyřmi lipami“. Ony čtyři lepé lípy doplňuje jedna menší břízka, před níž leží nízko nad zemí dávno rozražený padlý kmen jakéhosi stromu, který už neexistuje. Ten práchnivějící ležící kmen je význačný tím, že je potažený hustým zeleným mechorostem, jenž je na omak měkký, takže se dá na něm pohodlně sedět.


Večer jsem viděl zase bouchala. Odmítám říkat „myslivec“, protože jeho zlo-činnost nemá nic společného s myšlením. Zase stálo auto na louce a zase vycházel bouchal z téhož lesa jako obvykle. Byl to ale někdo jiný než minule. Střídají se. Tenhle také čuměl do bezového houští obepínajícího sloup elektrického vedení. Co tam asi mají? A že chodí na čekanou pořád do stejného lesa! Určitě tam mají nějaký pěkný posed. Musím se tam jít podívat. V příštím okamžiku jsem se však musel schovat za strom a pak raději ještě hloub mezi stromy v temnícím se lese. Blbec se totiž jal prozkoumávat okolí dalekohledem. Pochopitelně nemám zapotřebí, aby o mně věděl, a proto zůstávám chvíli v úkrytu. Ještě by po mně mohl střelit; víme přece, že tihle bouchalové pálí bez rozmyslu po všem, co se kde hne! Jak ho tak sleduji v mém dalekohledu, říkám si pološeptem:

Kdybych tě měl, hovado, takhle pěkně na ráně v zaměřovací optice pušky, neváhal bych ani chvilku se zmáčknutím kohoutku. Takovou verbež bych skolil bez milosti jako škodnou.“

Když konečně nasedl do auta a odjel, šel jsem se podívat k tomu sloupu a do toho lesa. V bezovém křoví u sloupu nic zvláštního nebylo, ale v tom lese to bylo velice hezké a pohodlný posed jsem tam našel též. Vylezl jsem si na něj. Sedí se v něm příjemně; škoda, že se stmívá. Kdysi jsem do tohoto lesíka chodíval, jak se mi vybavuje pohledem na něj. Teď je to tu mnohem líbeznější. Tady by byl tábor jako víno, nebýt té časté navštěvovanosti podobných individuí, jaké právě odešlo. Nevím, jak on prve, ale Já jsem tady teď vyplašil srnce. Řve na mne poděšeně ze tmy odkudsi tak zblízka, že mi z toho zaléhá v uších. O kousek dál tu objevuji jakousi hromadu prken. Některá z nich by se dobře hodila na výstavbu sedátka v mém novém háji Unter den vier Linden. Nu, hezky daleko jsem se dnes večer zatoulal! Nic nevadí, že je tma tmoucí; měsíček mi svítí na cestu lukami a poli, kudy kráčím k domovu. V ulicích je zase nějak moc verbeže.


úterý, 24. července 41

Obloha se zatáhla a poprchává. Doba dovolených propukla naplno teprve tento týden, protože je všude plno lidí a není s nimi k vydržení. Psi štěkají a lidé brebentí. Slyším každé slovo, i když jim nerozumím – naštěstí. Stačí jen slyšet. Jaká promiskuitní zvrácenost, bydlet s tolika lidmi pohromadě! Jen co přestalo pršet, utíkám do Reinlebensbornu, vyhýbaje se cestou všem lidem, jež bych mohl potkat. Až budu mít práci, musím si ušetřit peníze na nějaký malý vesnický domek a odstěhovat se, zmizet pryč z tohoto psince a lidince. Takhle to dál nejde. I kdyby to bylo jinde stejné, aspoň by to byla změna. Jsem věčný štvanec. Musím to udělat. Cítím, že jinak bych buďto musel vraždit, nebo se zbláznit – nebo obojí najednou. Konečně jsem v lese. Konečně je ticho. Vidím první letošní letní formu babočky síťkované. Krásný motýl. „Myšku“ jsem za celý den neviděl ani neslyšel, ale když jsem večer odcházel, měla už trochu okousaný ten tvrdý rohlík, který jsem jí dnes přinesl. Jakýsi ptáček zase zobe ze střechy stanu březová semínka. Shakespeare se mi líbí; už jsem si opsal prvních několik vět-perel. Včerejší bouchal je tu opět někde v lese, neb vidím jeho zaparkované auto. Z toho lesa, kde by mohl být, se ozývá poplašný štěkot srnce. Už o něm ví celý les. V tom lese jsem tábořil krátce před dvěma lety, dokud mě odtud nevypudily šmejdící hordy houbařů. Nedalo se vydržet, co jich tam chodilo šmejdit. Tady v R3 to letos zatím ujde. Je citelně chladněji. Už žádné tílko a kraťasy, nýbrž dlouhé kalhoty, tričko a lehká mikina jsou nezbytností. Po desáté hodině večerní si na mne před domem zase otevřel držku sousedův čokl. Je to tu k nevydržení. Musím pryč. Sním o životě kdesi na samotě u lesa. Tam bych konečně mohl mít a chovat kočku, jak jsem odevždy toužil, jako kamarádku v mém odloučení od všeho lidského, a toulat se s ní nocí, plnou třpytivých hvězd.


středa, 25. července 41

Akce „Matrace“. Dnes jsem si přinesl ze zahradní chatky dvě slaměné matrace a jeden podhlavník. Nafukovací lehátko nedrží vzduch a karimatka je příliš slabá podložka na nerovnou zem, která tlačí do boků a zad. Byl to vysvobozující nápad, donést si do stanu ty matrace. Jsou pohodlné, nejsou ani tvrdé, ani měkké – a hlavně jsou odolné. Táhl jsem je do tábora nadvakrát a v ruce. Naštěstí vše proběhlo beze svědků. Co by si kdo pomyslel, kdyby mě viděl jít dvakrát ze zahrádky do lesa s postelovou matrací pod paží? Na zahrádce jsem se při té příležitosti najedl malin, jahod a višní, a prozkoumal jsem, jaké zajímavé květiny a plevely nám tam rostou. Sousedů kolem mnoho nebylo, ale klid a ticho k poustevnickému rozjímání stejně rozptyloval nějaký otrava na motocyklu. Stačí jeden člověk, jeden kazisvět – a je po náladě. Však vím dobře, proč sem již nechodívám. S lesem se to nedá srovnávat. Tam je mi lépe. S ptáky, se stromy – a s hraboši. Zase jsem pozoroval moje „myšky“ při krmení. Včerejší tvrdý rohlík ještě celý nesnědly. Na taková malá tělíčka je to pro ně přímo gigantické sousto. Dnes na to byly minimálně dvě. Jedna hryzla rohlík a druhá ji svým pobíháním vyplašila. Odběhla se za ní podívat, kdo ji to ruší u jídla a hned se vrátila zpět k načaté svačince. Je velmi zábavné je sledovat. Vždycky, když uslyším hladového hraboše zašramotit, pootevřu zdrhovadlem okénko, jako když se zdvihá opona na divadle a představení může začít. Když se strávník nají, zavřu zase, jako když opona spadne. Během dne dostrkali ten rohlík až k noře a okousávali jej neviděni odsud – jen nepatrné hýbání se rohlíku prozrazovalo podzemní činnost jejich zoubků. Je zajímavé, že ostatní lesní tvorové si té nabídky nevšímají. Například městští ptáci by se na takovou nadílku vrhli ze všech stran, že bych ji nestačil doplňovat. Asi je to tím, že lesní ptactvo je zvyklé shánět si potravu samo a jinou a k této neznámé pochutině nemají důvěru. Ale třebas se časem dočkám i ptačí návštěvy na tomto improvizovaném krmítku.


Shakespeare je opravdový mistr neotřelých slovních obratů. Dlouho jsem nedůvěřoval jeho věhlasu, ale teď vidím, že jsem se v něm mýlil. Jeho jazyk je hvězdná plejáda slov; je galerie umělecké obraznosti; festival čtivosti a gejzír nevšedních vět. Jeho básnivost přesahuje jakoukoli míru; má pod čepicí všechno a ještě i z rukávu leccos přisype ten podloudný čaroděj: krásu poetičnosti, tragický vkus a vtip, filosofickou myšlenku, překvapivé metafory. Drmolí-li herci automatizovaně zamemorované repliky, že ani nevědí, co říkají a nemyslí na to, co říkají, jak se to běžně děje, protože to jsou taky obyčejní blbci, jako všichni ostatní normální lidi, kteří se jen dovedou naučit nazpaměť text a nic víc, nemám z toho nic. Četba Shakespeara je lepší. Shakespearovské divadlo bych zrušil – nebo bych ho ponechal jen pro bezduchou, povýtce snobskou zábavu dyslektických kreténů. Shakespearovu slávu ovšem určila okamžitá masová použitelnost na prknech, jež znamenají svět. Nebyla televize, nebyl film. Dnes by to měl těžší. Jen jako básník sonetů by se těžko prosazoval v každé době, zejména v dnešní. Jeho nesmírná popularita je založena více na dlouhotrvající tradici a snadné hratelnosti jeho her než na opětovném objevování jeho výjimečného talentu, tak jak to činím právě nyní Já. Průměrní lidé umění nerozumějí a nepoznali by ho, kdyby si Shakespeare změnil jméno. Ještě mnozí vůbec jeho jméno neznají a na dotaz po jméně jsou schopni tvrdit, že Shakespeare není spisovatel divadelních her a sonetů, nýbrž značka samonavíjecího rybářského prutu.


čtvrtek, 26. července 41

Výprava ke vzdálenému jezírku. Nebyl jsem tam dva měsíce. Za tu dobu kachňátka vyrostla a dospěla; už jsou z nich normální velké kachny. Nemohu stále uvěřit, že je snad hodlají postřílet, nebo co; i když od člověka se lze nadít každé špatnosti a právě toto na něj pasuje jako nic jiného. Bylo krásné počasí a vedro, chtěl jsem se tam vykoupat, ale jezírko jsem našel s nízkým stavem vody, polovypuštěné. Kromě toho rámusili zemědělci na blízkém poli, takže klidu jsem si také příliš neužil. Chvilku jsem poseděl na břehu ve stínu lesa, snědl si rohlík a pak jsem ještě pozoroval život kachen, ale jinak jsem šel hned pryč. Potřetí letos jsem tu byl a pokaždé mi to někdo zkazil. Aspoň že jsem po cestě objevil nová naleziště malin a viděl jsem spoustu živých tvorů, například velice dekorativního černýše hajního, hezkou to rostlinu s tmavě modrofialovými zubatými listeny a žloutkově žlutými květy – ten nikde kolem mého tábora neroste. Zpáteční cesta byla však jeden obludný horror non vacui s hromadami lidí, psů a hnojů, takže jsem se zařekl, že po dobu prázdnin nebo o víkendech už nikdy nevytáhnu paty z lesa. Ze Shakespearova Krále Leara jsem přečetl všeho všudy jen čtyři stránky, jak se mi klížily oči, a usnul jsem. Probudilo mě až podloudné hryzání „myšiček“ do ztvrdlého rohlíku. Opona jde tedy nahoru a představení začíná. Pak už slunce zapadlo a to je můj oblíbený čas procházek. Po louce kolem lesa zase brousí nějaký bouchal. Kecnul si, hajzlík, naproti na klády, prohledává okolí dalekohledem a kouří. Takhle se naštěstí určitě žádné zvěře nedočká; to i Já cítím zápach cigaretového kouře na hony daleko, natož zvířata. Kousek před ním ostatně vyčuhují dvěma zajícům ušiska z trávy. Můžou si z něj klidně dělat šprťouchlata, jako Já, neb bouchal je přehlédnul; jinak by bylo zle. Odcházím raději vnitřkem černého lesa, kde sípou na stromech kuny, poletují netopýři a dole v podrostu dupou kopýtka vyrušených srn. Jen abych mu je nenahnal ven z lesa na tu louku! Ne. Žádná střelba se dnes neozvala.


pátek, 27. července 41

Mateřské teplo letní přírody. Důvěrné ticho pustého lesa. Ležím nahý ve stanu v skrčené poloze embrya a mám dojem, že ten stan je dělohou a přívětivý les okolo mou matkou. Kéž bych se nenarodil, byv krutě vypuzen z tohoto objímavého, bezpečného lůna! Venku je jen bolest a strach a lidská havěť obtížná. Takto jak jsem, svobodný, takto nahého a uklidněného mě pochovej, přírodo! A nedej mi nadechnout zápach lidí, ale buď mi i rovem! Ó přírodo, jak tě miluji! A čase, nač ty běžíš? Proč se i ty jednou – a navždy – nezastavíš?


Obětina zvířecím božstvům v podobě tvrdého rohlíku se dnes zakutálela půl druhého metru ze svého místa až pod smrček. Ještě jim kousek zbývá. Možná hrabošům pomáhá nějaký ptáček nebo veverka. Uvnitř stanu, pod střechou, nějaký ptačí host být musel, protože jsem tam na moskytiéře nalezl tři ptačí hovínka. Občas se to stává, a někdy dokonce i když jsem uvnitř. Vždy mi taková milá návštěva udělá radost. Dnes jsem si vzal fotoaparát v domnění, že si vyfotím myšičkového fantoma při hlodání rohlíku, ale mé rozzářené naděje brzy pohasly, když podvakráte hraboš sice přišel, ale pokaždé, když viděl otevřený stan a mne v něm s připraveným prstem na spoušti foťáku, nezdálo se mu to bezpečné, tudíž utekl a tudíž už se víc neukázal. Marně jsem čekal vleže a nehybně, až už jsem necítil tělo. Marně. Nepřišel. Podcenil jsem chytrost a ostražitost toho zvířátka. Jak je něco v přírodě jinak, než to bylo, je to vždy podezřelé; náhlé změny nevěští nic dobrého, byť v našem případě to tak zrovna nebylo, protože ode mne hrozil hrabošovi nanejvýš úlek z náhlého blesknutí foťáku. Leč jistota je jistota a riskovat se nevyplácí.


sobota, 28. července 41

Na pěšině, vedoucí do Reinlebensbornu, leží mrtvola krtka. Do tvrdého rohlíku se dnes pustili rovnou dva malí hraboši najednou. Pohyby měli synchronizované: když se jeden lekl záchvěvu větrem povívané zeleně a utekl, druhý utekl s ním. A vraceli se také pospolu. Chvílemi se přehání drobný deštík a jednou i zahřmělo. Večer se procházím v dešti s deštníkem nad hlavou. Odkudsi zaznívá hudba z venkovské tancovačky. Zní to jako Kabát či jiný agrometal. Šraml se jistě jmenuje Hrachor nebo Primátor, nebo tak nějak; jednou podle hlavní zemědělské plodiny, podruhé podle piva. Jak jinak. Hlavně že to končí na to drsné –orr!


Na „Putinovce“, která se zdvíhá čím dál výš a výš, až už je z ní docela pěkný rozhled, pozoruji netopýra. Loví ve vzduchu okem člověka nepostřehnutelný hmyz a jeho letecká akrobacie je obdivuhodná. Zatáčí prudce v ostrém úhlu, krouží po velkém okruhu, klesá a náhle stoupá a pak neúnavně znovu a znovu. To by žádné letadlo nesvedlo a tady ani nehrozí, že by se letoun zřítil mezi ječící diváctvo a čumilstvo při leteckém dni. Je to krása. Netopýr je borec. A žije snad věčně, jako upír (!), vždyť krtka nalézám často někde ležet bezduchého, zatímco netopýra jsem ještě mrtvého nikde neviděl. Kdoví, kam se odebírá k věčnému odpočinku... Věčně nepochopený netopýr. Křesťané se ho báli jako ztělesněného ďábla, jiní pověrčiví lidé se jej báli jako krvežíznivého upíra, přírodovědci, jako například Francouz Buffon, jej považovali za omyl přírody, za neživotnou zrůdu, za hybrid myši s ptákem (dodnes se např. v němčině řekne netopýr die Fledermaus – doslova „létající myš“, stejný význam má ruský název netopýra летучая мышь a ve francouzštině la chauve-souris, což znamená „holá myš“! Nejblíž byli v pojmenování netopýra zřejmě Řekové, kteří jej půvabně pojmenovali νύχτοπτερος –„noční pták“ a podobně i Italové zdůraznili jeho noční život slovy vespertillo či nottola.) Ital Spallanzani – a zdráhám se v jeho případě užít slova „přírodovědec“ – pozabíjel při svých zločineckých experimentech tisíce netopýrů, jimž vypaloval rozžhaveným železem oči, zalepoval uši, nos, ústa, aniž byl z toho jakkoli moudrý a ani dnešní vivisektoři, čili „vědci“, jak si říkají, si s netopýrem nevědí pořádně rady, nemohouce hlavně pochopit, jak může být malinký mozeček netopýra stokrát výkonnější než patologicky přerostlý mozek lidí.


Na sídlišti se ke mně připojila jedna hladová kočka a bez váhání a bez ostychu šla za mnou po ulici, pak do domu a nakonec i do bytu. Krásná, přítulná a mazlivá šedohnědá kočička dostala mlíčko, jehož vypila tři misky. Nyní se mnou sedí v křesle u počítače a samým blahem přede. Já nejinak. Ještě nejsem rozhodnut, zda si ji ponechám. Vždycky jsem chtěl mít kočku. Asi nechám rozhodnutí na ní.


neděle, 29. července 41

Kočičku už nemám. Na konci noci odešla do tmy. Ještě stále na sobě čichám kočičinu, její pachové značky – a to jsem se už mezitím sprchoval a vyměnil šatstvo! Ano, stále tu kočku cítím a stýská se mi po ní. Jenže sama se v noci stavěla toužebně ke dveřím, když jsem se pokoušel usnout. Z počátku si lehla vedle mne, věrně jako zamilovaná žena, ale stejně oka nezamhouřila a její tulácký pohled zalétal k oknu. Neměl jsem to srdce ji u sebe déle zdržovat. Mlíčka dostala vrchovatě, odpočala si, prozkoumala každičký kout bytu a prospala se vedle mne na gauči, když jsem koukal v noci na video (na programu byl mimochodem přírodopisný dokument o životě vážek, dále Salón Cimrman a potom vynikající film Woody Allena Annie Hall. Zvláště mě pobavila jedna Allenova replika, kde říká na adresu politiků, že mají morálku těch, kdož zneužívají děti. Neznám přesnější charakteristiku. Velmi trefné). Když jsem tedy viděl, že kočka chce jít ven, oblékl jsem se a sešel s ní dolů před dům. Tam jsem si sedl na lavičku a čekal, co bude dělat; zda se mi zůstane tulit na klíně, nebo zda mě opustí. Rozhodnutí bylo na ní. Na chvilku mi opravdu sama skočila do klína, jako by chtěla zůstat, ale tajemné zvuky a záhadné pohyby noci ji nakonec ode mne odlákaly. Nezlobil jsem se pro to na ni; sám jsem viděl, jak venku rázem celá ožila, dychtivá vydat se vstříc dalším nočním dobrodružstvím. Já jsem byl jen jedním z nich, podobně jako ona mně byla tímtéž. Kdyby se ode mne nechtěla mermomocí hnout, nevyháněl bych ji, ó to nikdy, při bohyni Bastis, to nikdy, ale zároveň bych ji neměl to srdce držet u sebe násilím. Musel bych ji na celé dny nechávat zavřenou v těsném bytu, kde by nebyla šťastná. Takto je to přirozené, ba víc než to. Potkali jsme se jako dva přátelé, užili si spolu pár slastných chvil a rozešli jsme se zase jako dvě svobodná divoká zvířata. Není to tak lepší, při našem tuláckém způsobu života? Aspoň kdybych měl svůj vlastní domek někde na samotě u lesa; mohla by mě navštěvovat, kdykoliv by zatoužila po troše toho jídla, tepla a pohlazení, ale takhle? V tomhle koncentráku zamořeném lidmi a psy, jenž mi ani nepatří a jejž si z duše protivím? Kde pobývám nejčastěji stejně jenom v noci, když lidáci a čokli chrní a je od nich tudíž pokoj, poněvadž ve dne to s nimi není k vydržení? Ráno jsem musel odsud zase utéct, jak mě doháněl k šílenství ten nepřestajně hulákající čokl. Ještě že mám svou oázu klidu v lesích Reinlebensbornu. Tam pozoruji malé hraboše srdnatě zápasící s objemným rohlíkem, ptáčky, proplétající se větvovím a uždibující svými šikovnými zobáčky maliny, pospávám, protože v tom baráku nenáviděném tam dole ve městě se spát nedá, a čtu si v Shakespearově tragédiích. Obloha je šedivá a posléze i prší, když se vracím domů. Pod přístřeškem samoobsluhy přemlouvá panička svého čokla:

Tak pojď, Karle, už neprší.“

Čoklovi Karlovi se evidentně moc nechce ze sucha do mokra. Už i ti psi jsou zdegenerovaní a bojí se deště. Odpor. A to královské jméno – Karel – pro otrockého vrtichvosta čokla, to je ještě odpornější. Hnusím si lidi jako nikdo. Odporná pakáž.


pondělí, 30. července 41

Léto je sice podle kalendáře v plném proudu, avšak podle počasí je spíše podzim již. Je zataženo, přeháňky a je chladno. V lese je ponuré ticho. Jen sem tam se ozve styčný hlásek sýkorky, jinak jen fičí studený vítr. Raději než tento vančurovský způsob léta mám jaro. Na jaře ptáci zpívají jako o závod, všechno rostlinstvo kvete a vyrůstá, slunce má sílu kolmějších paprsků, dny jsou dlouhé a delší se, lidáci ještě nemají prázdniny a vůbec je celé jaro jaksi veselejší a nadějeplnější. Léto už jen skomírá a chýlí se k zimě, ke tmě, k odkvětu, ke smrti – a k práci. Nebýt mých hlodavců, bylo by úplně mrtvo a v duši místo slunce jen pochmurný splín. Dnes už jsem se naučil rozeznávat tři různé hraboše. Jeden z nich je větší než ostatní dva, a ti dva malí jsou také každý jiný. Jeden z těchto mých maličkých má jaksi úhlednější a lesklejší srst, druhý má pak kožíšek více do tmava. Odlišují se i povahami: zatímco jeden z nich rve nebojácně tvrdý rohlík na kusy a posunuje jím vehementně, druhý z těch dvou malých se bojí každého šustnutí a rychle odbíhá schovat se do díry pokaždé, když si ukousnul kousek žertvy. A ten velký vždycky jenom proběhne kolem, zjevně pohrdaje takovou novotářskou potravou pro mladé. Dnes je taková zima, že nedostatečně oblečen ani nemám chuť na obvyklou večerní procházku kolem lesů, luk a polí, a směřuji proto po setmění rovnou domů. Na předměstích jsem minul dohromady šest lidí. Jen jeden z nich nešel s čoklem! Tomu už se nedá říkat lidské sídliště, nýbrž psinec.


úterý, 31. července 41

Zima jako v psinci. Než jsem došel do tábora, zastavil jsem se posedět na starém posedu. Dlouho jsem tam nebyl. Mé podezření, že mi sem kdosi chodí, se potvrdilo. Někdo zase zlomil lesanku, která se nadějně proplétala vzhůru žebřinou. Stále ještě neznám oficiální název této nejhojnější byliny lesního podrostu. Nicméně jsem na stopě a vylučovací metodou její lidské jméno brzy zjistím. Já jí zatím říkám „lesanka“, ale myslím, že jí tak budu říkat vždy a napořád, i když se určitě jednou dopátrám jejího pravého jména. Dnes jsem se odhodlal po dlouhé době k okruhu kolem Hirschlu. Vystoupal jsem mimo jiné také na jeden čnící zalesněný pahorek uprostřed polí a luk, odkud je báječný rozhled do širého světa. Nádherný pohled! Odsud – z výšky a z dálky – vypadá ten svět vcelku obstojně; zblízka už je to horší. Kdybych byl stár tisíce let, nebyl bych tak smířlivý a asi bych se ptal, kam se poděly všechny ty hluboké bukojedlové hvozdy a velká divoká zvířata a kde se tu vzalo tolik toho lidstva. Stačí si jen vzpomenout, jaké to tu bylo před pouhými třiceti lety, abych si uvědomil, jak je krajina čím dál zničenější, spoutanější, zastavěnější, prolezlejší tím lidským morem, jenž ji vytrvale ničí. A to nejde jen o vzhled nebo o množství odpadků, cest, silnic, aut a lidí; jde také o hluk, který neustále narůstá; řvaní motorů traktorů, aut, stíhaček, vzdálený neurčitý hukot továren, štěkot psů... Ani chodit už se nedá tam, co dřív. Někdy mám vtíravý pocit, že už to nevydržím a že zešílím. Nechápu, že to všechno vadí jenom mně a že je to jinak každému jedno. Divím se, že lidé a zvířata mohou v takovém přelidněném, hlučném a zničeném světě normálně existovat (nebo co to dělají), protože život podle mých měřítek to není. Divím se, že mohou mít děti, scházet se s jinými lidmi, mít je rádi a milovat a radovat se vůbec z něčeho, najmě ze samotného života. Jak to, že oni si ničeho takového nevšímají, zatímco Já trpím? Doma je to nesnesitelné a venku také není ticho a klid – tedy ten přírodní, nemyslím mrtvolné ticho ani hrobový klid. Rozumíme si. Ale venku v přírodě mám hřejivý pocit, že na to nejsem alespoň sám; že i ostatní zvířata musí to lidské peklo snášet. Když se snažím okoukat od zvířat, jak se vyrovnávají s každodenními potížemi, a pokouším se jejich chování napodobit, nejsem už tak nešťastný, ba velice často jsem dokonce velmi šťastný. Jako dnes, kdy se celý den toulám po lesích, krmím se malinami a pozoruji „cvrkot“ s palcem pevně přiloženým na tepu života. Raduji se ze všeho, co vidím zdárně růst a kvést a žít. Tuhle je to pěkný brouk kováříček na kvetoucím pcháči zelinném, onde pokojné krávy na pastvině, jinde kalina s červenými bobulemi nebo polokulovité bílé květenství děhelu lesního a všude ptáčci švitořiví, kteří mě doprovázejí, jako bych byl sám bůh všemocné přírody a oni mí andělé nebeští. Hrůza však pomyslet, co bude za dalších třicet, čtyřicet let. Nový rybník není ještě napuštěný vodou, byť hráz vypadá hotová. Nějaký pohráblo tam cosi pohrabuje hráběmi, jinak tu zřejmě pracovní ruch ustal; dílo si musí asi „sednout“. Tak snad napřesrok. To už tu Já ale nebudu. Po tuřích uprchlících nejsou žádné nové stopy. Jakpak to s nimi asi dopadlo? Zdálo se mi však, že je oba rozeznávám v tom stádu krav, jež jsem míjel. Bylo by to možné? V táboře dávám svým zvířatům najíst nového přídělu ztvrdlého rohlíku. Sotva jsem přečetl dvě stránky z Shakespearova Antonia a Kleopatry, už hlodá náš malý Nebojsa. Dnes jsem si na něm všiml ještě jedné zvláštnosti, jíž se liší od ostatních hrabošů: má na pravé straně zad jakousi nepravidelnost v jinak krásně lesklé hnědé srsti; má tam jakousi jizvu, jako kdyby ho do toho místa klovl nějaký pták, tak to na mne působí. Když jeho představení končí, usínám únavou. Po procitnutí je rohlík o metr dál a zdá se mi, že ho tam přesunula sojka, která křičí opodál. Postupně se na rohlíku vystřídali všichni hraboši z okolí a možná ještě dál. V jednu chvíli jej okusují dva, když se nejdřív místo pozdravu polekali sami sebe. Stále je co pozorovat a někdy mě ta „myšo-šou“ dokonce ruší a odtrhuje od četby. O zábavu mám zkrátka postaráno. To byl miliónový nápad s tím starým pečivem! S večerem se návštěvy strávníků rozhojňují a rozkurážňují, ale to už na ten přírodní amfiteátr není dobře vidět, a tak odcházím ještě rozloučit se s Reinlebensbornem mým tradičním způsobem: večerní procházkou s výhledem na soumračný horizont a na pasoucí se srnky a zajíce. Jeden zajíc běží rozpustilým způsobem à la antilopa skákavá a jen jeho květ anobrž bílé pírko na ocásku vesele bliká v houstnoucí tmě. Zebou mě ruce a z dechu úst mi jde pára. Dál už nejdu, jen postávám u lesa. Domů půjdu raději zpátky vnitřkem lesa, protože nechci plašit dvě srnky, jež mi stojí v cestě podél luk. Příště bych je tu už nespatřil, a to nechci. Chci se znovu zítra těšit z jejich ladného půvabu.


středa, 1. srpna 41

Na cestě do Reinlebensbornu to beru opět přes starý posed, dále skrz bývalý tábor R2 pod dubem a pak se ještě uklidňuji s hlavou v dlaních na vlastnoručně vyrobeném sedátku v mém sourozeneckém lese blízko nynějšího tábora R3 u čtyř lip. Je vzácné ticho a klid. Ofěra zvířatům v podobě tvrdého rohlíku byla smlsnuta. Nový příděl nakusuje jako první znovu náš malý Nebojsa, který jím cloumá a posunuje ho blíž k díře. Šikovný kluk. Jiný hraboš, ten tmavší, menší a bojácnější už se také pomalu osměluje a neutíká již po každém ukousnutí pryč. Zvědavě na něj shlíží červenka z maliníkového prutu. Také ji přilákal ten podivný jedlý předmět, na němž se střídají všichni místní hraboši. Netroufá si však poněkud ochutnat; jen sedí ve vzdálenosti několika decimetrů na tom maliníkovém proutku nad hrabošem, čímž se on absolutně nedá vyrušovat. Pták napjatě pozoruje, jak to tomu hraboši „jede“ a po očku sleduje také můj obličej v otevřeném okénku stanu. Nějak se to té července nezdá. Poposedává po okolních smrkových větvích, jednou se odvážila dokonce i na zem těsně u stanu, ale váhá, zda podlehnout zvědavosti a touze po zpestření jídelníčku. Nejspíš ji odrazují mé oči, můj upřený pohled. Ptáci jsou na tohle hákliví, čehož využívají na svou obranu mnozí motýli, kteří napodobují tvar očí na kresbě svých křídel. Ale bylo to moc pěkné a milé vidět takhle hodně zblízka, téměř na dosah, červenku obecnou, zvědavého ptáčka s rezavou náprsenkou. Jsem ospalý a dlouho spím, až do tmy. Na louce u lesa přesto zastihuji ještě poslední růžolící efemérní červánky a pár zvířat, ztrácejících se v houstnoucí tmě. Rozeznávám dva zajíce, kteří si spolu hrají, a tři srnce. Jeden zahání jiného pryč, mně neznámo proč, a jednu srnku ještě potkávám cestou. Ta mě zpozorovala a klidí se pro jistotu do lesa. U studánky je zase nějaký bordel, nějaký ten člověčník, jakési plastikové sáčky, tašky, šatní ramínko... Já to věděl, že tam dlouho nevydrží být čisto. Pořádek trval přesně pouhých devatenáct dní.


čtvrtek, 2. srpna 41

Včera byla zima na zimní bundu, že se mi rosily čočky dalekohledu, ruce zábly a oči samou sychravostí slzely – a dnes se zase vrátily tropy do Čech. Využívám hezkého počasí na pořízení dvou dalších fotoautoportrétů. Jeden pod čtyřmi lípami, druhý v sourozeneckém lese. Bylo opravdu krásně a teplíčko; odložil jsem ve stanu veškeré šatstvo a užíval volnosti nahého těla. Dnes jsem mým „myšičkám“ přinesl sáček prošlých smažených česnekových toastů, tvrdých jako beton. Pro moje nedokonalé člověčí zuby, věkem již notně sešlé, bolavé a vylámané, se taková strava nehodí, leč pro hraboší hlodáky je přímo stvořená. Už se do toho pustili, kluci šikovní. Čtyři různé hraboše jsem na té hromadě pečiva napočítal. Kromě tří starých známých, přibyl jeden nový malý Šedý kožíšek. Nebojsa jeden plátek toastu uchopil do svých malinkých paciček jako veverka šišku, hlodá jej tak dlouho, dokud mu z něj nezbývá malý kousek, načež si jej odnáší kamsi do soukromí. Jsem zvědav, jestli tu kupu do rána sblajznou.


Ve vydání Shakespearových vybraných tragédií se začínají množit chyby. Zhruba v polovině této mnohasetstránkové knihy byl tiskař již zjevně unaven. Prznění textu takového velikána zavání trestuhodnou neúctou ke klasikovi světové literatury a čpí po české chátře neboli po chámu, jak zní Shakespearova nejčastěji používaná nadávka. „Chám“ – roztomilé pojmenování pro příslušníka lidské lůzy! Chám se ovšem jmenoval jeden ze synů Noemových, který dle biblické knihy Genesis viděl svého otce obnaženého, za což byl proklet. Stejně tak by měl být proklet ten tiskařský chám, který svým neumětelstvím kazí každé hodnotné dílo, převyšující umouněnou nechápavost indolentního ignoranta, který byl při své „práci“ navíc určitě nalitý jako slíva. Teď je chám synonymem pro mužské semeno. Výstižnější nadávkou pro takového blba, který například nevysází jedinou stránku bez chyby, ani z povinné, ani z přirozené úcty ke géniovi, jenž tu knihu napsal, by bylo slovo „chámovod“, jež použili jako nadávku kreslení kluci v jedné epizodě South Parku. Nejvíc však „rostu“ při čtení těch nemožných marxistických předmluv ke každé ze Shakespearových her. Ty jsou strašné. Ti komunisti byli a jsou prostě hovada, jinak se to nedá nazvat. V ideálním světě by zde na tomto místě vystoupil autor spoza reklamního panelu a kritikovi, jenž si dovolil hubou nevymáchanou otřít se o jeho dílo, by vmetl do tváře: „Nechápete moje dílo. Už o něm nikdy nemluvte.“ – jako ve filmu Woody Allena Annie Hall.


Při večerní procházce pozoruji srnku s odrostlým mládětem. Podél lesa se k nim blíží srnec, možná na námluvy. Pak mi všichni tři mizí v lese. Zajíce dnes nevidím ani jednoho. Křepelka volá na lidstvo své neúnavné „chcípněte, chcípněte“. Obzor hraje červenofialovými barvami a nasouvá se oblačnost, jež se v dohasínajícím světle podobá vzdutému zpěněnému moři. Chudák studánka je stále začlověčená. Je teplá noc a v ulicích je plno znenáviděné lidské verbeže. Músiku a gymnastiku provádím nově v noci, kdy je v domě a venku krásné ticho a hudba se tak lépe rozléhá k mému věčně lačnícímu sluchu. Hrají nám Ancient Rites. Totální misantropie! Jejich věčné rouhačství se line temnotou noci. Ve dne je na to příliš hlučno. Zvlášť v tomhle baráku pitomým.


pátek, 3. srpna 41

V noci pršelo a tropům je konec; nijak chladno přesto není. Na sídlišti si kos dopřává ranní koupel v napršené kaluži. Opět míjím obrovského hlemýždě, kterého tak často potkávám na své každodenní cestě vzhůru do lesů Reinlebensbornu. Zatahuje okamžitě „růžky“ a stahuje se celý do ochranné pozice, když mě čije nad sebou. Dnes podnikám dlouhý výlet do míst za pahorkem, zvaným Hirschl. Vítá mě vzácný klid a pohoda konejšivé letní přírody. Malin je stále přehršel a ostružin bude letos také hodně. Některé už jsou pěkně buclaté a černé, ale chutnají zatím dost kysele; jejich pravý čas teprve přijde. Veverka – rezavý lesní skřítek – si zahrabává cosi do země jako železnou zásobu na zimu. Na kvetoucím děhelu a na pcháči hodují čmeláci, brouci tesaříci a vrzouni, mouchy a jiný drobný hmyz a krásně zbarvení motýli babočky admirála. To všechno, tolik života se vyskytuje na jedné rostlině. Z trávy na mne kníká jakýsi neviditelný pták. Vůbec netuším, komu patří ten tajemný hlas. Snažím se onoho neznámého ptáka zahlédnout, ale jediné, co vidím, je vlnění stébel trávy. Ten tvor si se mnou hraje na schovávanou. Možná je to chocholouš, chřástal nebo křepelka – opravdu nevím; ten zvláštní, pronikavý, asi varovný hlas slyším poprvé a jeho majitel se ne a ne ukázat. Je přímo v trávě někde přede mnou, ale jakmile se přiblížím, už je zase jinde. Vzdávám to. Je klid. Ani stíhačky dnes nehromují. Zato vlaštovek je plný éter. Usedám na velký kulatý kámen a chvilku se kochám jejich štěbetavým poletováním. Aj aj! Tamhle přede mnou v křoví uchvátil jakýsi dravec malého ptáčka a nízkým letem si jej odnáší pryč. Vypadá to na poštolku. Z vysoké trávy vybíhá tiše srnka a plavnými skoky běží jako antilopa vstříc obzoru. Tam se za mnou ještě naposledy ohlíží. A o kousek dál další srnka! Znovu předvádí ty úžasné vysoké skoky! To je nádhera! Krávy na pastvě jsou shluknuty blízko polní cesty, a tak si je mohu dobře prohlédnout. Tentokrát už se mi nezdá, že bych mezi nimi poznával ty dva tuří uprchlíky z jara tohoto roku. Některé se při pohledu na mne plaší jako nějaká divoká zvířata. Zřejmě v těchto končinách nejsou zvyklé na cizí lidi. Mluvím k nim tichou, hebkou řečí, jež jim přináší upokojení. Z krav vyzařuje jakýsi až filosofický stoicismus. Ušlechtilá zvířata. Plně sdílím zaujetí a úctu, jež těmto posvátným tvorům prokazovaly moudré kultury starověkého Orientu. EX ORIENTE LUX. A tady u nás, v temných křesťanských Čechách, s nimi zacházejí surově a nelítostně jako s nějakými méněcennými hovady. Psinec Evropy jsou Čechy, smetiště Evropy, skanzen komunismu jsou Čechy, zkorumpovaný cikánský stát zlodějů, se zaplivanými nádražími, jež připomínají víc žebráckou noclehárnu pro humusáky než křižovatku cest uprostřed Evropy. Hanba této nekulturní zemi! Není divu, že se zde bolševismus tak lehce ujal a tak těžko se nyní vykořeňuje. Řekněte mi, jak zacházíte s kravami, jaký poměr k nim máte, a Já vám řeknu, jak vysoká nebo nízká je vaše kultura. Ta pivní česká nestojí za mnoho. Osudový soud dějin již mnohokrát vyřkl svůj ortel nad touto krajinou. A horší věci nás ještě čekají.


Na staveništi nového rybníka dnes nikdo nepracoval, a tak jsem si je lépe prohlédnul. Hlavní čelní náporová hráz je vybudovaná, betonové propusťové molo rovněž již stojí, zbývá asi ještě hloubit dál. Bude to zkáza. Zničené údolí, zatopené stromy. Už teď se tady válejí pivní lahve. Hnus. I tady pod těmi osamělými břízami, kde jsem tak rád v zadumání sedával. To všechno přijde pryč, to všechno zmizí a místo toho se sem ze všech stran a směrů naveze verbež rybářská, s jejich auty a chatami. Stejně jako na přehradě. To bude konec. Až sem půjdu příště, musím si to tu ještě naposled vyfotit, abych měl památku a důkaz lidského kazisvětství a kořistnictví. Je to v nich, má to v krvi ten lidský ksindl, ten celosvětový mor, ničit svět. Tak se mi to tady líbilo, a brzy s tím bude konec. Někomu to tu bylo zřejmě trnem v oku. Příliš klidné, opuštěné, nevyužité, nevykořistěné, nezničené. Moje dobrá nálada šla vniveč. Kam oko pohlédne, kam noha misantropa vstoupí, všude se povalují plastikové flašky. To je odporné. Zpáteční cesta do tábora se stává opět denní, ne noční můrou, horrorem non vacui. Na pouhopouze asi padesátimetrovém úseku jednoproudé silničky, jíž mi nutno se brát, mě jen tak tak nesrazí auto; o kus dál na lesní stezce táhne zase někdo čokla na vodítku, jež vypadá jako ocelový svinovací metr s plastikovou rukojetí; na úzké pěšince v lese mi zahrazuje volný průchod odpudivý člověk ožírající maliny a za zadkem už zase slyším rajtovat smradlavou uřvanou motorku toho „blbce na mašině“. Samé „radosti“. Ta rozlezlá lidská pakáž se zase jakoby domluvila, že mi otráví život. Docela se jí to daří. Dělám proto velikánskou okliku a konečně se nervově vyčerpán hroutím na mé sedátko v lese, unter den vier Linden. Už se nedá normálně nikam jít, aniž by misantropický člověk neustále nezakopával o láje lidáků. To je odporné. Už nikdy neopustím les.


Večerní procházka začíná dobrodružně: Z původce podivného šramotu v lesním podrostu se vyklubala černá kočka s bílými tlapkami. Když se dostala přede mne na pěšinu a zpozorovala mě, lekla se a pelášila honem pryč. Na louce u lesa není zpočátku nikde vidět jediné zvíře – hlavně zajíce jsem dva dny neviděl – , ale pak přece jen vybíhá rychle z lesa doprostřed louky jeden srnec. Došel již volnou chůzí až na zlatisté obilné pole. Tam najednou zprudka uskakuje a poodbíhá něčím polekán. Zpoza kotouče suché slámy vybíhá na druhou stranu zjevně také vyrušená – liška! Už zas? Je to tu tedy její oblíbený lovecký revír! Přímo ve frekventovaném rajónu bouchalů, jim takřka pod nosem! To je odvaha! Jedno modré myslivecké auto zrovna vidím nahoře v dálce zaparkované u lesa – ale to je hodně daleko. Srnec kouká nehnutě ještě dlouho za vzdalující se liškou. Další srnky přicházejí. Začíná se to scházet. Tma houstne. Ulice předměstí jsou kupodivu prázdné, na to, že je pátek, konec pracovního týdne. Však si to vybrali odpoledne měrou vrchovatou v lese! Dokonce nevidno nikde ani žádného čokla s paničkou na druhém konci špagátu. Nejspíš právě běží v televizi nějaká debilní píčovina pro ženy a čůzy. Jen starý známý ježek mi opět kříží cestu a mizí uvnitř jedné zahrádky. Měl štěstí: chvíli potom se ulicí přehnal nepovolenou rychlostí sportovní automobil značky „vylízanej debil“.


sobota, 4. srpna 41

Chladna z rána, chladné večery, už to zkrátka není ono, už to není to tropické vedro, jaké mám rád, a na lehké oblečení již letos asi mohu také zapomenout. Léto vždycky tak rychle uteče... Je hezky a lidé jančí jako pominutí. Celé odpoledne je slyším a cítím všude okolo mé lesní základny. Zase jako by se naráz domluvili nějakým tajným signálem, že půjdou všichni šmejdit po lese, hulákat a jezdit po jeho cestičkách na kolech a na motocyklech. Tolik lidí jako letos tady nikdy nebývalo. Časy se horší. Naštěstí velký díl tohoto krutého odpoledne zaspávám a večer už je zase obnoven klid a mír v mém lese. Pozdní výletníci jacísi mě nutí odbočit ze stezky do lesa, a tak docházím alespoň ke starému posedu. A dobře se stalo, neboť nemám proč litovat té vynucené odbočky! Stalo se totiž to, že jak jsem tiše a nehybně seděl na tom posedu, vtom přikrádal se kdosi odzadu. Poznal jsem to podle sotva slyšitelného praskání suchých větviček pod něčíma nohama. Nejdřív jsem to odhadoval na zajíce, jaké však bylo mé překvapení, když se přímo pod posedem, přímo pod schůdky, mně přímo pod nohama, zjevil v celé své kráse starší srnec s rozvětvenými parůžky! Divím se, že mě neviděl ani necítil v takové blízkosti. Asi by nikoho nečekal nahoře nad sebou. Nádherný, dech beroucí zážitek! Srnec nyní očichává kopřivu. Možná jej upoutal pach moči, již jsem na ní ráno zanechal. Pomalou chůzí přechází světlinou a mizí mezi stromy. Dnes je ale plno zvěře na louce u lesa! Tři čtyři zajíci a pět srn. Sešly se jako se scházejí lidé na taneční zábavě: kvůli seznámení a páření. Nemohu se odtrhnout od té velkolepé podívané dlouho do noci. V dálce nahoře na kopci u lesa parkuje zase to tmavě modré bouchalovo auto. Třesknul z toho směru výstřel! Hrklo ve mně, protože v tom idylickém tichu působí ostrá rána z pušky jako elektrický šok. Všichni srnci rovněž zpozorněli. Někteří se utíkají schovat do lesa, jiní zůstávají a dál dvorně pronásledují srnky. Až už není pro tmu nic vidět, vracím se domů přes sjezdovku „Putinovku“, abych z její rostoucí výše pozoroval ještě chvíli hvězdné nebe. Od západu k východu se nad jižním horizontem vysoko na černé obloze pohybuje jakýsi zářivý objekt o velikosti a svítivosti Jupitera. Buď je to UFO, anebo jsem náhodným očitým svědkem průletu velkého asteroidu v těsné blízkosti Země! Přikládám dalekohled ke svým nevěřícím očím... Ano, jsem si téměř jist, že to, co právě nyní prolétá vysokou rychlostí nebem není ani letadlo, ani obyčejný meteor, nýbrž velká planetka! Letadlo bliká a nemá kulovitý osvětlený tvar. Meteor zazáří a jen se mihne. Tohle těleso se však šine po rovné dráze oblohou jako neodvratitelný zlý osud, září jako planeta jasným kulatým světlem a po dvou minutách mizí kdesi v dálavách vesmíru. V jednu chvíli, když se ten asteroid nejvíce přiblížil zakřivení Země, aniž by však toto zakřivení kopíroval, zatajil se mi dech neurčitým napětím v předtuše čehosi zlého. Tato vesmírná tělesa jsou totiž z rodu těch, která nepravidelně občas decimují náš pozemský život. Na chvilku to už opravdu vypadalo na možnou kolizi někde na opačném konci světa. Ale planetka letěla jako suverénní kosmická střela cílevědomě dál po absolutně rovné dráze, již nemohla vychýlit žádná zemská ani jiná gravitace. Tak tedy asteroid! Tenhle, myslím, nebyl hlášen! Neviděn a nečekán mohl zčistajasna způsobit zkázu. Zase jednou měla naše Zemička z pekla štěstí. A hlavně lidstvo. Ono to sem stejně jednou spadne. A vyhladí-li to lidstvo, dostane tak Země novou šanci na obnovu. Už aby to bylo.


neděle, 5. srpna 41

Den jako malovaný. Ráno ještě visí na jasném modrém nebi přízrak nočního půlměsíce. Píše tyto řádky, vychází se zarudlou tváří zas. Dostál jsem opět své úloze flamena – starořímského obětního kněze přírodního božstva, řeholníka to, jenž nikdy nesmí ani pohlédnout na práci a nikdy nevychází na veřejnost – a přinesl jsem den o hladu pozůstalým mým „myšičkám“ kousek ztvrdlé housky. Ihned se na ni vrhla celá hraboší rodinka, obývající podzemní nory kolem mého stanu a za ním pod starým ztrouchnivělým pařezem. Náš malý nebojsa, který bude ve skutečnosti asi matkou celého rodu, raději než krmit se houskou bude mít lněná, maková a jiná semínka, jimiž se zdobívá pečivo. Pár se jich totiž vysypalo ze sáčku společně s houskou, ale Nebojsa prvně ze všeho sesbíral pečlivě jedno po druhém každé semínko, jež našel, a naplnil si jimi své lícní torby jako nějaký křeček. Celý den tu takto pobíhá množství těchto milých, leč stále plachých tvorečků. Přesto je evidentní, že už nejsou zdaleka tak ostražití a nedůvěřiví jako ze začátku. Uvidíme, kam až spolu pokročíme ve vzájemném sbližování. Škoda, že už je srpen a mnoho času nezbývá. Nakonec by určitě kolem mne běhali jako ochočení domácí mazlíčci.


Zrovna když jsem si po poklidné siestě lebedil, jaký je dnes oproti včerejšku klid, vyděsilo mě v přilehlém mém sourozeneckém lese nemotorné dupání a praskání suchých větviček. Přehnalo se tudy zřejmě stádo lidáků. Zaslechl jsem útržek nejasného hovoru, ale dost možná to byl jen jeden člověk, jenž si povídá sám se sebou. Uf! Zase těsně vedle! Zatím mě však nikdo neobjevil.


Večer mě zastihuje znovu na posedu a znovu prošel pod ním srnec, tentokráte jen o pár metrů dál. Po něm pak zajíc, ale to již na les padá tma. Venku na louce je zvířecí představení zrušeno a všechna zvěř zaplašena, protože přijeli dva hoši na motorkách. Něco u lesa zkoumají – určitě mají za lubem nějakou lumpárnu, jako vždycky a jako u každého člověka – a pak ještě dlouho o čemsi diskutují. Když potom konečně odjíždějí, není už zhola nic vidět ani dalekohledem. Přesto po cestě ještě potkávám dvě srnky a jednoho malého srnečka. Nebe je jasné, žádná další planetka na obzoru není vidět.


pondělí, 6. srpna 41

Tropická pohádka, rajské teplo, vrchol blaženosti a uklidňující ticho. Tak bych ve zkratce charakterizoval dnešní vskutku vydařený den. Vzývám zase čas, aby postál. Leč on pádí dál a dny se zkracují. Připadá mi, že mám stále málo času, ač veškeré bytí je mým volnem. V lese zase pracuje svalnatý superkůň s obhrouble primitivním surovcem. Právě drží přestávku. Primitiv sedí v autě, zatímco nadoř je zalezlý ve své přepravní káře se zelenou plátěnou střechou a ven z něj čouhá jenom zadek s mohutným černým ohonem. Jít kolem nich nemusím, protože dnes přicházím od posedu a tudíž z opačné strany. Kdesi dál v lese je slyšet slabý zvuk motorové pily. Odkud ten zvuk přesně přichází nedovedu určit, cítím však jasně ve vzduchu vůni čerstvého dřeva. Čich mám vynikající na to, jaká je to vzdálenost! Čichám, čichám člověčinu na sto honů! Lesanky jsou sice krásně rozkvetlé, vytvářejíce v lese rozsáhlé žluté plochy, ale listy už mají poněkud zplihlé. Některé okrajové lístky lip dokonce trochu žloutnou a usychají, jakoby před opadem. Nicméně je krásně teplo a slunečno, pročež se radujme a užívejme ach tak krátkého času léta. A strhněme ze sebe šaty, ať i tělo může nahotou oslavit ten vroucný hodokvas a potěšit se z volnosti, jakou v jiném ročním období nepozná. Hrabošům jsem dnes přinesl kvádr sušené zeleniny, ale vůbec o ni nejeví zájem. Je přitom tak omamně voňavá, když jsem ji vybalil z celofánového trojobalu! K večeru, vida, že se té pochoutky nikdo z mých zvířátek ani nedotkl, zaměnil jsem ji znovu za obligátní rohlík, tentokrát čerstvý, jenž mi zbyl, a z té sušené zeleniny si zítra uvařím dobrou polévku. Ta bude vonět! Mňam! Na rohlík se ovšem hraboši vrhli okamžitě. Z ptáků se na tu hostinu bohů přilétl podívat kos, čímž samozřejmě naše chlupáčky vyplašil. V jeden moment je však vyplašil o hodně větší pták s o hodně hlasitějším a hrozivějším tlukotem křídel. Já jsem jej sice neviděl, ale na bříze nade mnou jsem již jen podle toho zvuku křídel spolehlivě určil, že se jedná o káni. Znám ten zvuk! A dovedu si spojit, komu patří! Však to milé hraboše zaplašilo na hodnou chvíli! Dnes se k nim přidali další strávníci, jež jsem tu ještě nikdy neviděl: dvě obyčejné myši domácí. Jasně jsem je poznal podle většího štíhlého světle šedohnědého těla s bílým bříškem, dlouhým ocáskem a většími ušními boltci než mají hraboši. V jedné chvíli na jednu myš, okusující právě rohlík, zaútočila hraboší matka rodu, a to tak prudce do ní naběhla, že tu myš tím nárazem odmrštila až ke stanu. Myš si z toho nic nedělala a v klidu se vrátila k načatému rohlíku jako by se nic nestalo a žádný hraboš ji už víckrát neobtěžoval. Také dva malí hraboší bráškové se do sebe pustili kvůli tomu obrovskému soustu, jehož je tu dost pro všechny. Takhle bych mohl to hemžení pozorovat celý den a pořád by mě to bavilo. Po růžovofialovém západu slunce vycházím jako obvykle na procházku podél luk. V dálce u lesa vidím okamžitě prvního nesmělého srnce. Dlouho jsem se však z pohledu na něj netěšil, protože ho zaplašil blbec běžec, který dýchavičně klusal při mé straně lesa. Jdu dál a vtom na stezku vchází z lesa jiný srnec. Koukáme na sebe chvíli napjatě z očí do očí, načež se on pak raději tiše vrací zpátky odkud přišel. Zastavil jsem se, abych dalekohledem prozkoumal šeřící se louku. A hele! Liška! To je dobrodružství! Letos mám na tu lišku štěstí. Pouhým okem bych ji vůbec neviděl v té vysoké trávě a mezi rezavými stonky šťovíku. Perfektní krytí! Vidím ji pěkně zřetelně, neboť je poměrně blízko. Teď něco ulovila a žvýká to. Pak znovu – a hop a skok! – pronásleduje cosi v trávě. To je představení! Krásné zvíře, ta liška! Tma je čím dál hustší a liška nyní utíká rychle k lesu na opačné straně. Paráda! Noc je teplá, svlékám mikinu. Proti tmavnoucímu nebi na obzoru se mi nyní, přímo nad hlavou, rýsuje tichá, naprosto nehlučná silueta letící sovy. Nádhera jako sen! Jsem šťasten. Proč jen jsou ty dny tak krátké! Ach, přírodo, chtěl bych žít věčně!


úterý, 7. srpna 41

Počasíčko jedna (tropická) báseň. Vedro kulminuje. Někteří ptáci se přesto již houfují k odletu do jižních krajin. V lese se zase pracuje. Koníčkův přepravní kotec je opět zde a v něm nalézám hnusný kýbl plný hnusné ovesné kaše a velkou mlékařskou bandasku, zřejmě na vodu. Samotného superkoně však dnes nikde nevidím, leč slyším řev pily a cítím vůni dřeva. Dnes mířím na přehradu. Při průchodu lesem jsem málem šlápnul do vosího hnízda. Zastavil jsem včas těsně před ním. Vosy, vylétající a zalétající a rojící se kolem díry v zemi, jsou naštěstí mírné jako beránci. Seychellské vosy by mě napadly, kdybych se dostal do takové blízkosti, jak jsem tam kdysi zažil. Lidí je na přehradě zpropadeně hodně. Zdá se, že se už všichni vrátili od Jadranu domů – a Já to mám snášet. U mého nejzazšího rybníčku je však jen jeden z nich a ještě k tomu sedí zády. Tady je teď té vody také nějak míň, jako na kachním jezírku. Koupat se nicméně dá a plavat též. Leknín se skví čtyřmi rozkvetlými růžovými květy a na čtyři další má zaděláno v poupatech. Vyfotil jsem si jej. A polomený les nad rybníkem rovněž. Chtěl jsem pomocí každoročních snímků sledovat, jak se postupně navrací přirozený les, ale zase mi to lidi zkazili! Vysázeli tu totiž do řady znovu ty monotónní, a proto škaredé smrky. Tak jsem se těšil, jak sem časem nalétají semínka různých dřevin a jaký krásný, přirozený, jistě listnatý les tu vznikne, jenže lidé jsou prostě nepoučitelní. Pořád se kritizují ty věčné nudné smrkové monokultury, ale teorie je krásná věc a skutek mezitím utek‘. Ekologická teorie je sice krásně zelená, avšak praxe zůstává jako vždy šedivá. Nejsou na to prostě dost inteligentní, v tom je ten háček. A smrky přece tak rychle a rovně rostou, že? Jsou to prostě blbci, s tím nikdo nic nenadělá. Stejně tak se pak blbému lidu předhodí na uspání svědomí nějaký zrovna tak otravný, jako zbytečný recyklační program na třídění odpadků, ale komíny a výfuky aut chrlí jedovaté zplodiny do atmosféry vesele dál. Množení dalších lidí je také nejenže bezvýhradně povoleno, ale dokonce i povzbuzováno. Jak tu nebýt pesimistou, jak tu nebýt skeptikem, jak tu nebýt misantropem a konečně – jak tu nezešílet? Recyklace nerecyklace, odpadků je stejně všude plno. Člověk už to má prostě v té své ohavné povaze. Musí to být pro něj zjevně nějaká nevýslovná rozkoš, neřádit přírodu odpadky. Jak jinak si vysvětlit, že váží kolikrát dlouhou a namáhavou cestu, aby vyvezl odpad do lesa, když ho přitom může lehce a pohodlně vhodit do připravených kontejnerů, které má doma na každém nároží přímo pod nosem? Musí to být druh zcela zvlášť rafinované rozkoše, již nikdo jiný, krom toho zvrhlíka člověka, nechápe. Stačí mi jen vidět, jak si někde někdo přihýbá z plastikové flašky a je mi jasné, že tu flašku najdu později se někde povalovat. A nejde jen o tohle. Kdybych před třiceti lety někomu povídal, že jednou si lidé budou kupovat obyčejnou vodu v lahvích, navíc za horentní sumu 22 Kč, nikdo by mi to nevěřil a myslel by si, že jsem se asi zbláznil. Jenže Já jsem se nezbláznil – zatím. To člověk to nemá v hlavě v pořádku. Vyjít v dnešní době někam ven mimo les, mimo azyl Reinlebensbornu, je hnus. Všude rozmrdaní lidáci, o které na každém kroku zakopáváš; ulici už nelze kvůli kolonám aut normálně přejít – a nejen ulici, neboť auta jsou nyní běžná i na lesních a polních cestách, na loukách, i na chodnících a travnatých pásech ve městě; všude vzteklí psi, kteří na tebe dorážejí a ruší tě svým nepřetržitým štěkáním; příroda je jedna velká divoká skládka (nejvíc tam, kde je zakázána!) – a všude nasráno nukleárních hoven s rolemi hajzlpapíru, že by si jím mohl vytřít prdel slon. Hnus. Neznám odpornější věc nad člověka. Ano, „věc“, protože jiné zařazení by znevažovalo ty, kteří by s ním sdíleli tuto škatulku.


Horko je takové, že rozevírám dokořán stan. Pro hraboše je to ovšem signál, že se nesmějí odvážit ani vystrčit čumáček. Škoda. Až když se k večeru zatáhne obloha bouřkovými mračny a Já zavřu stan, teprve potom nastane obvyklý ruch, hlodání, šustění, pobíhání a strkání kolem pečiva. Hřmí a blýská se, ale pouze občas poprchává. Na večerní procházku podél luk se srnci, zajíci a liškou se mi dnes nechce. Místo ní raději čtu výborného Shakespearova Koriolana, líně polehávám anebo pozoruji mé hlodavce. V šeru již tak bázlivě nereagují na každý šum, vyvolaný mým pohybem uvnitř stanu. Myš domácí si vylezla na reziduum ohlodaného rohlíku a jako cvičený cirkusový medvídek na šlapacím válci na něm cvičí. Při sestupu „Putinovkou“ do města, překvapuji číhající černou kočku. Uhání pryč neuvěřitelnou rychlostí. I teď v noci je pořád krásně teplo. Tílko bez rukávů a krátké kalhoty plně postačují. I bez nich by to šlo někde mimo civilizaci.


středa, 8. srpna 41

Nádherný, nádherný a skvělý slunný tropický den! Krásně teploučko. K večeru sice sprchlo, ale na konci dne to tak nevadí, vždyť i v tropech prší většinou až odpoledne. Dnes si nemíním kazit tuto nepřekonatelnou idylu žádnými zbytečnými pochůzkami mimo můj Reinlebensborn. Stejně je to všude jinde beznadějně obšancované a zaneřáděné těmi hnusáky lidáky. Stejně by mě to nutilo tam venku jen k nepřetržitému toku nadávek a proklínání lidstva. Takových požehnaných dní, jako je tento, už letos možná mnoho nebude, takže si to musím pořádně užít do posledního dne a do sytosti, to jest o samotě v lesních tišinách, jen s mými zvířaty. Chodím teď již pár dní po nové trase, která se ještě víc než dosud vyhýbá některým frekventovanějším stezkám a vede víc nepatrnými zvířecími chodníčky malebným listnatým lesem, kde je možnost trapného setkání s člověkem omezena jen na to skutečně nejminimálnější minimum. Tato nová trasa mě zavádí dlouhou, leč rozkošnou procházkou k starému posedu, kde vždycky alespoň půl hodinky posedím s nohama nahoře, lehce posnídám jeden prostý kousek celozrnného pečiva a kde zároveň i drahný čas zasněně promedituji. Ach, je to krásné, tenhle život! Škoda, že to tak nemůže být napořád; že přijde zase, brr!, zima a s ní nechutná nutnost pracovat. Ale na to teď nesmím myslet a kazit si tím tyto vzácné poslední okamžiky svobody, i když ono se to vtírá na mysl s přibývajícím/ubývajícím časem čím dál víc. Radost mi dělá jeden pěkný exemplář skokana hnědého, jenž poskočil v stinném kapradí a nechává mě prohlížet si jej zblízka. Krasavec! Mám radost i za něj z jeho kypícího zdraví, síly a krásy, byť on sám si je své zvířecí velkoleposti jistě plně vědom také. Na posedu pozoruji a poslouchám různé ptactvo, jako jsou brhlíci, strakapoudi a střízlíci. Lesní podrost je čím dál víc polehlejší a schlíplejší, nejen lesanky, ale už i netýkavky; pouze kopřivy zatím bují dál a vypínají se vysoko ve své vysokoblahorodosti. Maliny už také ubývají, byť hlavně mou zásluhou, ale přesto denně stále nové dozrávají. Pod jedním maliníkem leží mrtvola kosice, částečně už rozložená, a jen jedna vosa cosi dobývá v jejím prázdném očním důlku. Když jsem tudy šel před pár dny, nic tu ještě neleželo; a nyní už je z nebohé kosice málem kostra. Vše je tak neúprosně pomíjivé: naše životy, naše těla, naše duše... naše svoboda. Hrabošům dnes dopřávám dva chody: tvrdý rohlík a patku starého chleba s dosud měkkou střídou. Mám s touto novou gastronomickou variantou okamžitý úspěch. Zvířena se vrhá na tato obří opulentní sousta téměř ihned, nehledíc na nebezpečí, nehledíc na můj dokořán otevřený stan a nehledíc na mne, coby žasnoucího diváka uvnitř, metr vzdáleného od nich. Děláme pokroky. Nesmím se ovšem pohnout, abych je nevyplašil, přesto je to pokrok. Myslím, že není daleko doba, kdy se mou osobou nebudou dát vůbec rušit. Připadá mi, jako bych je byl zakoupil někde ve zverimexu, jako bych je choval nebo jako by byla tato zvířátka má, a ne divoká a volná – tak už jsme si na sebe zvykli! Myslím, že mi dojde to nesmírné štěstí ze spolusdílení společného životního prostoru s absolutně divokými zvířaty teprve, až tu s nimi nebudu moct být.


Dočetl jsem Shakespearovu výbornou hru Koriolanus. Ta se mi líbila zatím nejvíc. Přitom není tato hra nijak známá a řekl bych, že ani moc hraná a uváděná na jevištích. Je to arci pochopitelné, protože je opravdu vynikající, a víme přece, jak lidské stádo oceňuje nejvíc ze všeho v prvé řadě braky, zatímco pravé umělecké klenoty přehlíží, nechápe a ponechává bez povšimnutí. Mne například nechal zcela chladným proslulý kus Král Lear, a Antonius a Kleopatra mě také nijak zvlášť nezaujal. Ale Shakespearovy obzvlášť povedené hry, jako například Koriolanus nebo Timon Athénský, nejsou právě kdovíjak často hrané a tím i profláklé. Je to tím, že jsou prostě podařené a výjimečné svými pro někoho možná nestravitelnými tématy. Ve hře Koriolanus se tak například zpracovává hned několik v dnešní době dosti nepopulárních základních myšlenek. Jednak je to očividně protidemokratická hra s názvuky až onoho bezpochyby zcela pravdivého nacistického mýtu o dýce do zad, a za druhé hra pojednává o silném jedinci nadlidských vlastností, bojovném, hrdém, přímém, rovném a ctném, který za všech okolností zastává otevřené, protilidové, protisocialistické, aristokratické postoje a proti němuž se nakonec spikne celý svět a všichni ho zradí. Koriolanus je hra o tom, jak to dopadá, když vládne luza. Sama ústřední postava Gnaeus Marcius, zvaný Coriolanus, je částečně podobná – nebojím se to říct – vietnamskému veteránu Johnu Rambovi, neboť také Koriolanus, stejně jako Rambo, je válečný hrdina, vracející se domů z války za svou vlast, ale doma jej za prolitou krev nečeká čest a sláva, nýbrž jen další skrytá válka, již nemůže vyhrát. Shakespearova tragédie Koriolanus je tedy také hrou o rozkolné společnosti, která si neváží svých hrdinů, kteří za ni bojují a kteří chtějí jen, aby je vlast milovala jako oni milují svou vlast, ale naopak jim ještě tato rozvrácená společnost za zády zrádně osnuje bolševické spiknutí. Timon Athénský se mi také líbí už od počátku. Tam asi větší její světoznámosti překáží její celkové misantropické vyznění. Nevím. Zatím jsem v četbě teprve na začátku, ale musím říct už teď, že nejsympatičtější osobu tohoto dramatu jsem nenašel v historicky nejznámějším řeckém misantropovi Timonu Athénském, nýbrž v Shakespearem vymyšlené kongeniální postavě obhroublého cynického filosofa Apemanta, který, jakožto „protiklad lidskosti“, zásobuje své okolí kousavými glosami a který „nenávidí i sama sebe“. (A propos: Apemantus – řecky sice ještě moc neumím, ale myslím, že to jméno neznamená v řečtině nic. Shakespeare možná vytvořil toto jméno ze spojení anglického slova „ape“, značící „lidoop“, a z řeckého slova „mantos“, čili „zvěstovatel“.) Vytvořit tuto postavu, přidat ji tam na samém počátku hry, kdy pozdější Timon, „podivín a mrzout, který nenávidí lidi“, není ještě misantropem, nýbrž naivním filantropem, jenž by se samou dobrotou rozdal, bylo od Shakespeara naprosto geniální. Hra se tak „hemží“ už od začátku samými misantropy, což pomáhá udržovat tematickou celistvost celé této tragédie, v předtuše neblahého konce. Také Blázen je postava velice povedená, zásobující nás svými humornými, sarkastickými průpovídkami, stejně jako Šašek ve hře Král Lear. Asi se pro lepší pochopení Timona Athénského budu muset někdy seznámit i s Plútarchovým nebo Lúkianovým pojetím zpracování této látky. Je toho ještě tolik, co bych si chtěl přečíst; jen mít na všechno víc času...


Po návratu domů mě čekal další, netrpělivě očekávaný bonbónek v podobě 2CD norské nordicko-black-metalové hudební skupiny IMMORTAL. Vynikající dvojalbum se jmenuje stylově: „Synové severské temnoty“. Kovově lesklý obal vhodně doplňuje kobaltově šerosvitná fotografie tří členů kapely se silně bíle nalíčenými obličeji, v kožené zbroji pobité ocelovými hřeby a s nezbytnými siluetami letících havranů na pozadí temného nebe. Bez velkých úvodů hudba zaplavuje můj kabinet hrůzy jako mocný ničivý ledopád a nepřestane chrlit svá nenávistná poselství „jako jeden muž“ „synů severské temnoty“ „tyranské“ „demonium“ „v temné mysli“ „v království mém chladném“ a „antarktickém“, dokud se konečně na konci alba neutopí „v severských vlnách“ i s odpovídajícím zvukovým efektem bublajících vod. Nevím, zda to byl záměr koncepce tohoto skvělého alba, ale povšimněte si, jak názvy jednotlivých skladeb (jež píši shora v uvozovkách) dávají dohromady smysl svou návazností. No, muzika je to perfektní, přesně podle mého gusta, hned na první poslech, výborná, skvěle zahraná, skvěle též nahraná, co se kvality a síly zvuku týče. Další klenot do mé sbírky. Druhý disk je bonusové DVD se záznamem koncertu + fotogalerie. To mi ještě zbývá shlédnout. O tom možná nějaké dojmy připíši později, pokud to bude stát za to. Zatím jen pořád dokola poslouchám tu hlukovou stěnu, tvořenou baterií válečných bubnů a kytarového úlu rozzuřených včel, včetně zastřeného hrdelního vokálu zpěváka, jenž si říká „Abbath“. Textům není pochopitelně příliš rozumět a z bookletu jsem je zatím ještě nečetl, ale na to bude čas jindy. Teď, uprostřed tiché teplé noci, kdy všechna hovada naštěstí chrní, se nechávám tímto pekelným hudebním chaosem oblažovat při mé pravidelné noční gymnastice. Z lampičky ve tvaru globu se line měkké, duchové, modré světlo, jež láká zvenku různý zajímavý hmyz. Navábit se tak nechal například černý brouček střevlíček a velká ploštice kněžice zelená. Ta se chytila do pavoučí sítě, kde se převrátila na záda a vypadá to s ní zle, protože pán pavučiny o ni projevil lačný zájem a snaží se ji zasoukat a obalit svým vláknem. Je to boj, ale nakonec se přece jen velká, silná kněžice, třikrát větší než pavouk, osvobozuje a Já jí raději pomáhám najít cestu zpátky za okno. Vzduch se naplnil jejím jakýmsi hořce čpavým obranným feromonem, jejž vydává v nebezpečí také například škvor nebo různí brouci, a jenž má mít zřejmě na predátory účinek bojového otravného plynu. Smrad to tedy je! Ale noc je nádherná! S touhle hudbou a s touhle nocí mě baví žít. Kéž by se lidáci neprobrali vícekrát ze spánku! Umřít ve spánku si přece přeje každý. A Já bych jim to s chutí chtěl dopřát. To by byl pokoj na tom světě! Jako teď, v noci. A dlouho vykloněn z okna vdechuji panenskou čistotu noci a nemohu se jí nabažit. Stejně jako té satanské hudby. Ono totiž obojí patří neodmyslitelně k sobě.


čtvrtek, 9. srpna 41

Opět krásně a teplo, byť odpoledne vypadávaly časté přeháňky. Žiji teď tak intenzívně, jak jen se dá, že víc už to nejde. Ani na sledování videa nemám čas. Takovéto domácí aktivity však rád oželím a přesunu na dlouhé zimní večery. Nyní si musím pořádně užít dočasně vlídné náruče přírody, dokud je vlídná a dokud mám volno. Bude hůř.


Z mrtvé kosice už je jen zapáchající hromádka kostí a peří. Na jejích obnažených zbytcích hrudníku se pasou mouchy, ale hrobaříci kupodivu žádní. Neznám příkladnější memento mori než je postupně se rozkládající tělo zvířete v přírodě. Nevíte, co je smrt, dokud každý den nepozorujete to postupné mizení dříve živého tvora, až vám zmizí navěky. Chcíplotinu člověka vezmou hned zřízenci a dají do bedny a zakopou do země, odstraní ji z očí, a tedy i z mysli. Ale tohle je ta nejrealističtější realita. Člověk žije tak strašně odtržen od reality, že nechápe ani co je skutečná smrt, ani co je život.


Mým „myšičkám“ chutná, ale budu je muset trochu vyhladovět, protože jinak by se tak často a tak dychtivě neukazovaly. I když dnes, tak jako jindy, jsem měl znovu možnost zblízka a z otevřeného stanu pozorovat tyto roztomilé tvorečky. Zbytek skývy chleba se jim podařilo dostrkat až k jedné z jejich děr v zemi, takže mohou libovolně z bezpečí své nory ukusovat, aniž by musely riskovat výstup na povrch. Chytrá a šikovná zvířátka! Jak se něco kde šustne, okamžitě střelhbitě mizí v podzemí. Jíst z ruky je asi nikdy nenavyknu, i když to není zrovna mým cílem; stačí se jen dívat, jak se čile mají k světu, to úplně stačí. Cvičená zvířata nemám rád. Jsem radši, když zůstávají divoká a nespoutaná a s instinktivním strachem z člověka. Ani Já bych nechtěl být jiný.


Pozdě odpoledne jsem se probudil po dlouhé siestě do rámusu motorové pily. Na druhém konci mého sourozeneckého lesa řezal dřevorubec klády na špalky, aby je naložil do auta a odvezl. Myslím, že mě viděl ukrytého mezi stromy, jak ho pozoruji, a tak jsem se hned nenápadně vytratil, aby se mohl domnívat, že zahlédl jen nějaký přízrak, ducha lesa. Večer jsem šel k lukám podívat se na srny, ale zase mi veškerou zvěř vyplašili dva cyklisti. To už je podruhé za sebou: nejdřív ten běžec a teď ti dva na kolech. Doufám, že to nebude mít trvalý ráz tohle vyrušování po setmění, nebo dokonce vzrůstající tendenci. To by se mi nelíbilo. Vyplašili mi zrovna jednoho srnce, který proběhl kolem mne se schovat do lesa. Býval by mě byl nezpozoroval. Zatracená pakáž lidská! Co sem leze! Ale cestou k louce jsem viděl alespoň na lesní pěšince tři pěkné srnky. Zcela náhodou jsem obrátil dalekohled na pěšinku, zda je čistý vzduch, a v šeru jsem teprve jeho pomocí objevil tu malou pasoucí se skupinku srn. Ty mají ovšem poněkud bystřejší smysly než takový nevidomý slepec, jako jsem Já, a tak se okamžitě rozprchly.


pátek, 10. srpna 41

Obloha se pokryla šedivými mračny. Ostatky nebohé kosice jsou obsypány třpytivými masařkami a dostavili se už i dva druhy mrchožravých brouků: jeden mrchožrout znamenaný a tři hrobaříci malí. Dva z nich samozřejmě na mršině kopulují, jak jinak. Po nich tu však určitě nezbudou žádné odporné šprcky, balíčky od cigaret a jiný bordel. Ba ne, právě naopak: ještě tu spíše hygienicky uklidí každý páchnoucí zdroj možné nákazy. Vidíte, jaký názorný příklad ukazuje, co nás, zvířata, odlišuje od člověka: nikdy neděláme pod sebe. „Myšičky“ přes noc sblajzly všechnu obětinu a dnes pro ně nic nemám. Tak zase zítra. Zatáhlo se ještě víc a přihnala se bouře s deštěm. To už není jenom odpolední tropická přeháňka, neboť bouře se vyhromovala, leč déšť trvá dál. Prší až do večera, ale mně to nevadí, neboť mám výborné čtení. Shakespearův Timon se právě přerodil z naivního filantropa v zapřisáhlého misantropa a Já jásám nadšením a nestačím přitom zároveň opisovat ty nejlepší pasáže a věty-perly. Shakespeare je mistr vět, jež několika slovy vystihnou vše. Příklad: „Je-li jeden, jsou všichni“, nebo: „Zas člověk? Mor, mor!“ Takové vcítění se do pocitů misantropa bych od vysoce ceněného a populárního Shakespeara nečekal. Že by on sám...? Tak docela nemožné to také není, vždyť měl své pesimistické období, do něhož spadá i Timon Athénský. A člověk se nejen misantropem rodí, jako Já, ale také se jím stává tím, že ze svých zkušeností s lidmi vyvozuje patřičné závěry. Shakespeare překvapuje mě mile s každou další stránkou. Jako bych četl Grabbeho nebo Klímu! Úvodní scéna od jeskyně v lese po Timonově přerodu v misantropa mi zase připomněla Nietzscheho Zarathustru! V postavě vyhoštěného vojevůdce Alkibiada je použit stejný motiv jako v Koriolanovi. Výborná hra ten Timon Athénský! „Myšičky“ jsem za celý den neviděl, jenom jednou jedna krátce vyšplhala kousek po vnější straně moskytiéry, jinak nic. Ani jsem je nemohl vidět, neboť kvůli dešti jsem měl zatáhnutý i svrchní impregnovaný tropiko-plášť, takže jsem ani ven neviděl. Jen jsem je občas zaslechl zašustit. Jsou to hodná zvířátka a už nezlobí a neokusují můj stan. Vzala si jen něco málo, co nezbytně potřebovala, Já tu díru zalepil a už na to nemyslím. Zase příklad toho, v čem se my zvířata lišíme od člověka: Člověk by mi na jejich místě rozcupoval celý stan, protože nemá nikdy dost a bere si i to, co nutně nepotřebuje, často jen proto, aby to nemohl mít někdo jiný, nebo aby s tím mohl kšeftovat. Po dešti jsem šel na záchod a projít se zároveň při té příležitosti trochu po zmoklém lese. Běda! Listí už začíná žloutnout a částečně i opadávat. Najednou vidím přes sebou na světlině pasoucí se srnu. Jsem poměrně blízko, odhadem tak 20 – 25 metrů. Schoval jsem se za strom a čekal jsem, jestli sama nepřijde ještě blíž. Ne. Srnka se pase, stříhá ušima, ohlíží se, oklepává ze sebe vodu, olizuje se, drbe se... – ale dobu pořád na jednom místě a nechce se hnout jinam. Škoda, že při sobě nemám dalekohled. Bez něj jsem vyřízený, jako bez oka. Vidím ji sice dobře, neb je blízko, ale musím dost mhouřením očí zaostřovat, což po čase omrzí. A pak: bez mého věrného dalekohledu, jejž si s sebou beru téměř všude a skoro pokaždé, to zkrátka není ono; chybějí tomu ty detaily. Nesmím se ani pohnout, abych ji nevyplašil. Stojím za tím stromem jistě aspoň hodinu – přesně nevím, poněvadž hodinky nenosím. Mezitím se setmělo a dostal jsem hlad. Jak se pohnu, uvidí mě, to je jasné. A taky že ano. Chvíli se mi dařilo vytrácet se pomalu nepozorován, ale když jsem se za ní ještě jednou ohlédl, spatřil jsem ji už jen, jak utíká pryč. To bylo dobrodružství! Na loukách podél lesa dnes nebyl nikdo, ani člověk ani zvíře, jen kdesi v mlze se ozývalo štěkání lišky, leč vidět ji nebylo pro slabou viditelnost; čočky dalekohledu se mi rosily, přítmí, mlha, nízká oblačnost...


sobota, 11. srpna 41

Nízká oblačnost trvá, leč neprší. Les je pohroužen do mlhy. Je ticho jako na počátku světa, kdy lidé ještě nesužovali planetu Zemi. Avšak zaposlouchá-li se misantrop opravdu pozorně, nějaký slabý lidský zvuk přece zaslechne. Dospělo to tak daleko, že nazýváme tichem už jen to, že nám neřve člověk, pes nebo motor přímo do ucha. V tomto smyslu je tedy ticho. A mlha ve vlhkém lese. Ještě ten dinosaurus tomu chybí, aby to bylo jaksepatří stylové. Dravost zdejším obyvatelům však zjevně nechybí, jak je patrno z mrtvoly velkého skokana hnědého s tmavými příčnými pruhy na dlouhých zadních nohách. Leží tu na zvířecím chodníčku, hlavu má ukousnutou a žere ho slimák. Takhle to skoro vypadá, jako kdyby toho skokana zabil právě ten slimák, a ne nějaký noční dravec. Opodál v lese vyskakuje z podrostu krásná srna a ladně plavmo překonává keříky a spadané klacíky. Tyhle momentky miluji! Mrtvola kosice je už k nepoznání a příšerně páchne, byť četa lesní hygienické služby, složená z hejna much a mrchožravých brouků, se činí seč může již dva dny. Snídám zeleninový závin na sedátku pod ztepilým modřínem a veverka nade mnou vysoko ve větvích činí zřejmě totéž, neboť odtud spadají k zemi drobty ze šišek. „Myšičky“ dnes ode mne dostaly hrst semínek, ztvrdlý rohlík a patku chleba. Tři malí bráškové se na to vrhli okamžitě a bylo kolem toho zase plno pošťuchování a pobíhání. Tihle maličcí se moc nebojí; ti větší jsou podstatně opatrnější, a stačí se ve stanu pohnout nebo zašustit a hned se klidí pryč. Po jednodenním půstu byli však vyhladovělí všichni; to bylo vidět. Jeden našel mezi semínky kukuřičné zrno – a šup s ním pryč! Když se tak dívám na ty moje hraboše, občas zahlédnu i jiná zvířata – malá i velká. Dnes tu byl na krátké návštěvě kupříkladu rejsek a také srnec tudy prošel. Slyšel jsem hodně dopředu, že v maliníkovém křoví někdo je, ale že se odtud nakonec vynoří zrovna takový pěkný, statný, parůžkatý srnec a že beze strachu projde jen kousek od stanu, to jsem nečekal. Na lidáka ten šramot nevypadal od počátku; ten si v lese počíná o dost hřmotněji a nemotorněji a většinou se prozradí dlouho dopředu nějakým hlasovým projevem či hlasitým praskáním větviček pod jeho těžkými neohrabanými kroky. Spíš bych čekal zajíce nebo veverku, než srnce. Překvapilo mě nejen, že ho vidím přímo ze stanu, ale i to, jak klidně a sebevědomě se choval. Jen krátký, lhostejný pohled věnoval mému stanu a ubíral se mlázím nevzrušeně dál. Možná tudy chodí častěji, aniž bych ho kdy dřív spatřil, protože ze zkušenosti s jinými srnci vím, že se dost lekají takových nových, neznámých a nezvyklých věcí, jako je stan uprostřed lesa. Tenhle srnec se rozhodně mého stanu nepolekal, protože už je na něj možná zvyklý. Nebo si ho prozkoumal už z dálky – to je druhá možnost. Buď jak buď, na tom tak nesejde; zážitek to byl ale mocný.


Dočetl jsem Timona Athénského. Výborná hra. Kde se mi až dosud skrývala? Je neuvěřitelné, že autor takových podpásových, podsukničkových sraček, jako je Romeo a Julie nebo jako jsou milostné sonety, může stvořit perly tohoto typu, viz ukázka dole – a předesílám, že tvůrcem nejsem Já, nýbrž sám Shakespeare:


(TIMON.) Jak bys ty, Apemante, naložil se světem, mít ho v moci?

(APEMANTUS.) Zvířatům bych ho dal, abych se zbavil lidí.

(TIMON.) Chtěl bys sám klesnout v zániku lidí a zůstat nadále zvíře se zvířaty?

(APEMANTUS.) Ano, Timone.


To jen na ukázku. Takových podobných perel je tam záplava. Pak jsem usnul. A spal jsem dlouhým tvrdým spánkem nočního bdělce, který teprve s jitřním rozedníváním chodí na pár hodin spát, aby ještě dopoledne opět vstal a spěchal zpět do tichých lesů Reinlebensbornu. Po procitnutí ze sladké dřímoty v chlácholivém lůně přírody patří můj první zvědavý pohled dění za stanem, kde se krmí mé „myšičky“. A co nevidím: Pečivo rozházené a chlebová patka je pryč, zmizela. To není možné – moje „myšičky“ by si s ní tak rychle neporadily ani ji neodnesly. Musel jim někdo pomoct. A já už asi vím kdo, protože slyším veverku někde blízko na stromech. Vstávám a jdu obhlédnout okolí. Patku chleba nalézám celou a pohozenou opodál. Ze stromu nade mnou na mne hledí veverka. Zdá se, že si chtěla ten kousek chleba odnést, ale neunesla ho a upustila. Navracím chleba „myšičkám“, čtu si Cymbelína, poslední to hru z vypůjčeného svazku vybraných Shakespearových tragédií, a potom znovu usínám. Probouzím se až po setmění. Dny už nejsou tak dlouhé, jako dřív, začátkem léta. Poslední dobou už skoro nestíhám dostavit se včas, ještě za světla, k lukám u lesa, abych něco viděl ze zvířat, jež se tam chodívají po západu slunce pást a svobodně dovádět. Krátí se nám to, krátí. Dny tak strašně rychle ubíhají, když je o zábavu, o dobrodružství postaráno... V práci to tak rychle nebude utíkat. Na ulicích je příliš mnoho lidí, na můj vkus; sídliště pak připomíná jeden velký psinec. Tohle chození domů z lesa přes město mi nevyhovuje. Radši bych žil někde na úplném okraji vsi, abych nemusel procházet těmi davy rozmrdanými. „Mor lidstvo zchvať!“, utrousil by asi Timón Athénský. A to ještě ve své době nepoznal žádné masívní vyhlazování živočišných a rostlinných druhů, žádné zamořování ovzduší, otrávení základních zdrojů života, jejich pošpinění lidskou činností, globální přelidnění, neustálý kravál na zemi i na nebi, přebujelý státní aparát a byrokracii, drahotu a další pohromy, které lidstvo sesílá na tento svět. Nebyl ještě vystaven, tak jako my, reálné hrozbě zničení veškerého života lidstvem. Starověcí misantropové mohli lidstvu spílat zatím jen kvůli takovým, z dnešního pohledu, zdánlivým drobnostem v celkovém uspořádání člověka, jako jsou lakota a hamižnost, lhaní a proradnost, zkaženost a ničemnost, hloupost a bezduchost. Být misantropem v dnešní době je mnohem, mnohem snazší. Dříve mohly vést k misantropismu spíše důvody jaksi morální a filosofické, zatímco dnes už je to více záležitost obranná, reaktivní, ano, dokonce pudová a reflexívní.


neděle, 12. srpna 41

Obloha je nadále typicky středoevropsky šedivá, byť chvílemi vykoukne i sluníčko. Je to tak smuteční... Probíjím se s láteřením ulicemi předměstí. Jako vždy mám proč láteřit: Po včerejšku jsou všechny chodníky celé posrané od psů. „Pěkný“ psinec z toho sídliště tady udělali, jen co je pravda! Leze mi to tu na nervy čím dál víc. Cikánská čtvrť hadr! Odporná rasa ti lidé. A psi? To pro mne nejsou žádná plnokrevná zvířata, jako třeba zvířata v lese. Ne, psi jsou nástroj. Jen další nástroj lidí ke kažení světa. Mnozí psi jsou dokonce lidštější než ten nejlidštější člověk – v tom nejhorším smyslu slova „člověk“. Když totiž s někým dlouho žijete, nakonec získáte stejné vlastnosti. Pryč od nich! Konečně jsem v lese. Rázem je mi jako bych shodil olověné okovy. Zase volný! A nová dobrodružství mohou začít. Tělo bezhlavého skokana zmizelo. Buď ho někdo pozřel, nebo odstrčil dál od pěšinky. Z „Putinovky“ se rozhlížím do mlžných dálav a co nevidím: Hopká směrem ke mně zajíc. Zastavím se a strnu. Čekám, jak blízko se ještě dostane. Zajíc se blíží přímo ke mně. Teprve asi deset metrů přede mnou se pojednou zarazí a zpytuje ten divný sloup, totiž mne. Nehýbám se a snažím se splynout s okolím, v čemž mi hodně pomáhá můj mimetický oděv. Spletlo ho to. Myslí si, že jsem strom či keř, a v poklidu ukusuje jakési zelené byliny. Vždycky si jednu labužnicky vybere, utrhne ji a s hlavou nahoře a s ušisky napjatými ji se slyšitelným křupáním žvýká a souká do sebe. Nádhera, mám ho přímo před sebou, tak blizoučko jako málokdy. Tak pro takovéto zážitky a pro takováto blízká setkání rozhodně stojí za to sem chodit! Z kosice je už jen kostra a pár olysalých brků. Už vůbec nezapáchá. Hrobaříci se účinlivě činili, a doposud činí, aby všechno hnijící maso odstranili! Chlapíci! Tak to inu chodí: Před pár dny tu ještě ta kosice vesele poletovala a nyní už jí ani červenka nepřinese kvítí na hrob. Tuto půvabnou anglickou lidovou pověru jsem si vypůjčil ze Shakespeara. Podle této pověry prý sypají červenky květiny na nepohřbená těla. Zvláštní a přitom tak rozmilá pověra! Kdoví jak vznikla! Raději to však nebudu zkoumat; okolnosti a důvod vzniku lidových pověr nebývá většinou tak půvabný jako pověra sama. Ani maliny nejsou vůbec dobré, když nesvítí slunce. Žluté listí bříz a lip se pomalu snáší k zemi ve vzrůstajícím počtu. Neblahá předzvěst blížícího se podzimu. To je nezastavitelný proces. Jako ta smrt. „Myšičky“ mě ani málem nenechají nic si přečíst, jak se hemží kolem. Musím se přemáhat, abych namísto jejich neokoukatelného pozorování také dospal probděnou noc, a též abych pokračoval v četbě. Zbývá mi poslední Shakespearova hra Cymbelín a Já jsem s tím trochu ve skluzu. Mám skoro obavu, abych s ostudou nemusel prosit kvůli pár zbývajícím stránkám o prodloužení výpůjčky. Ale když ono je to tak zábavné sledovat všechny ty hraboše a myši – jež už dokážu individuálně rozeznat –, jak hryzají staré pečivo, jaké různé taktiky na to používají, jak se různě chovají, jak se občas u toho s pištěním pošťuchují, lezou po stanu jako po dětské prolézačce a tak dál. Pořád je co pozorovat, protože vždycky vymyslí nějakou jinou rošťárnu. Navíc se k nim, k tomu hlodavčímu národu, někdy přidá nějaký pták či veverka, nebo nad hlavou přesviští káně, čáp či hejno kachen anebo husí, takže se nikdy nenudím a vše je tak vzrušující až oči a mysl přechází. Dokonce i kvůli nim vynechávám obvyklou večerní procházku podél luk, pastvin to srn a zajíců. Ono tam stejně není nic kloudně vidět, když slunce zapadne a nebe je zatažené. A dřív než slunce zapadne tam korzují davy lidí a žádná zvířata. A stejně se dnes večer odtud ozývá zase nějaká střelba. Pouze u studánky jsem asi potkal černého kocoura. Aspoň to v té tmě vypadalo na kocoura. Pádil však rychle pryč jako střela. Studánka je poklizená, ulice jsou téměř liduprázdné. Noc – lepší polovina dne – začíná.


pondělí, 13. srpna 41

Z baráku koncentráčnického na našem orwellovském Sídlišti Vítězství mě opět vyhnal sousedčin čůzy uřvaný čokl. To jsem ani nemusel zmiňovat, protože to není nic neobvyklého, ježto se to opakuje každý den. Kdo však nezažije, neuvěří. Kdo nemusí žít v baráku, kde mu pod okny bez ustání štěká pes, nikdy nemůže pochopit, co je to za utrpení snášet to. Je prostě neuvěřitelné, že jeden jediný uřvaný čokl, ve spolupráci s jednou jedinou bezohlednou čůzou, může tak lehce misantropovi otrávit život, že by vraždil, mučil, týral, vyhladil celé lidstvo. A nikdo s tím nic nenadělá. Jaká hrozná nespravedlnost, že kdejaká otravná lidská chátra má právo na život, ale například taková neškodná a mírná srnka nebo kráva to právo nemají. Chápu masové vrahy, kteří vtrhnou do obchodního domu a celý ho vystřílejí. Rozumné domluvy na taková hovada neplatí, okřikování a rozčilování nepomáhá; nikomu jinému to zřejmě nevadí, všichni drží basu. Nechcete-li být za blázna celému domu, nechcete-li si naopak vysloužit svým kacením jejich další sprosté naschvály a nízkou zášť, pak je lepší nic neříkat, nereagovat, stavět se netečným, zavřít okno, nahlas si od plic ulevit v soukromí domova – a vypadnout co nejdřív na celý den pryč, do lesů, kde je od lidí aspoň trochu pokoj. Sluníčko dnes svítí a je zase veselo. I motýli ožili a užívají slábnoucích slunečních paprsků s pestrobarevnými křídly doširoka rozevřenými, jako by to nebyla křídla, nýbrž sluneční kolektory. Na děhelu spolu s čmeláky takto sedí a sají nektar babočka bílé C a samička běláska zelného. Oba jsou nádherní a krásně se skví na tom slunci. Nemohu se od nich odtrhnout. Až když po stezce přichází nějaká lidská samice, samozřejmě s čoklem, jakožto náhradou za manžela a dětičky, donutí mě to odebrat se jinam. Pakáž jedna lidská rozlezlá odporná, zkazí vám každou radost! Dnes mě zase štvou z místa na místo a nikde od nich není pokoj. Až v táboře. Kostru kosice už opustili všichni brouci, všechny mouchy. Není už co obírat. Z bývalého živoucího tvora zbyla za pár dní jen holá brka a filigránská lebečka s pootevřeným zobáčkem, jakoby ustrnulém v posledním němém výkřiku. Listí žloutne a padá, ale přece lze v tom kradmém celkovém uvadání a smrti nalézt po lese ještě rozkvět a touhu po životě: Čistec lesní nasadil si purpurovou královskou korunku z droboučkých, orchidejím podobných kvítků a lesanky se také nadále chlubí svými žlutými květy. Maliny také hned chutnají lépe, když je slunce rozehřálo a pocukrovalo. Ještě nebude tak zle, je stále teplo a les se blyští zelenou barvou naděje. Našemu malému Nebojsovi se pěkně zacelila ta jizva na zádech. Nebo že by to byla nějaká kožní nemoc? Každopádně mu zarůstá černou srstí na leskle hnědém kožíšku a vypadá lépe. Že by mu pomohla k ozdravění moje vydatná strava? Možné to je. Pohnul jsem v četbě o řádný kus s Cymbelínem, ale zatím to není nic moc. Večer jsem znovu na starém posedu. Sem budu snad chodit až do té doby, než se pode mnou sám zřítí. Zvířata k němu žádná nepřišla, a tak se za nimi budu muset vypravit k louce. Ta je nyní čerstvě posekaná. Srnci na ní nejsou žádní, jen dva tři zajíci a ještě jeden zajíc se k ní právě blíží. Když mě na pěšině viděl přicházet, zastavil se a čekal, kam se vrtnu. Zůstal jsem také stát, doufaje, že se možná zase přiblíží víc, ale tentokrát odběhl na opačnou stranu zpátky do lesa. Něco se mu nezdálo a vyhodnotil situaci vcelku správně. Chytrý kluk!


úterý, 14. srpna 41

Krásný den, slunce a teplo. Dnes jsem si zašel cestou k táboru velkou malinovou oklikou, lesem z druhé strany a objevil jsem tam velmi starý zchátralý posed. Dříve jsem ho znával, věděl jsem, že tady někde stával, ale nikdy jsem ho nemohl najít. Až dnes, náhodou. Domníval jsem se, že už je asi dávno zbořený. A on není! Vylezl jsem si na něj samozřejmě za hrozivého křupání jeho zpuchřelých dřevěných částí, ale posezení ani rozhled nic moc – tedy vlastně nic než moc. Okolí je totiž zarostlé stromovím, a tak není odtud nikam vidět. Navíc se ten posed nalézá blízko silnice, takže lomoz nepřetržitých kolon aut nutně velmi ruší v rozjímání. V době výstavby tohoto dnes již notně zvetšelého posedu to však jistě bylo jiné – nu, vždyť se na to ještě dobře upamatovávám! V jeho výhledu se dříve do velké dálky rozprostíral dosud mladičký, nizoučký lesíček, a i na té silnici nebyl zdaleka takový hustý provoz jako dnes – přesněji řečeno: ledva sem tam něco projelo – ano, zdá se to neuvěřitelné, jakoby z pravěku, ale tak to skutečně kdysi bývalo! Stává se ze mne nostalgický pamětník, jak vidno. To všechno odnes čas a lze se jen ptát, leč smysluplnou odpověď nedostat, proč to tak nemohlo zůstat, proč to zašlo až k těmto dnešním hrůzyplným koncům. A těch odpadků všude! Kdyby lidé takhle trousili stokorunové bankovky, tak je ze mne výstřední miliardář a do smrti nehnu prstem.


Po příchodu do stanu na mne čekalo nepříjemné překvapení: prokousaná díra v průhledném okně moskytiéry. Zas! Zatracení hlodavci! Myslel jsem, že už dají pokoj, ale zdá se, že ne. Musejí prostě kousat – i do ruky, která je živí. Proč to nejsou králíci, rybičky, kočky? Čtyřicet osm dní byli hodní, co je to zas popadlo? Mám tak sice výborný průhled na místo za stanem, kam jim hážu jídlo, ale že bych o něj stál... Zalepil jsem prokousaný otvor promptně tím, co bylo zrovna po ruce, a to samolepící etiketou z chleba. Lepí dokonce lépe než moje lepicí souprava ke stanu. Trochu tím ale ochladl můj vztah k mým „myšičkám“, to musím přiznat. Jedna z nich dnes třikrát odtáhla krajíc chleba mimo dohled. Dvakrát jsem ho vrátil na místo, kam dobře vidím, abych nepřišel o ten tyjátr, ale napotřetí už jsem ho vůbec nebyl schopen dohledat. A Já jsem si myslel, že to odnáší nějaký pták či veverka!


Večerní procházka se vůbec nevydařila. Nebo mám spíše napsat, že se zvrhla v horror non vacui? Poslední dobou se to stává až příliš často. Že by další ústupek? Další ztracená varta? Další závdavek na horší časy? Další zhoršení života, na které si budu muset zvykat, leč nikdy nezvyknu? Zase tu byl všude rozlezlý lidský ksindl. Nejdřív jsem se úplně lekl, když se blízko mne náhle zjevil ve vysokém smrkovém lese nějaký kluk, jehož omlouvá snad jedině to, že mě možná přehlédl na to, aby se mně včas taktně vyhnul, tak jako jsem neviděl Já jeho, a potom přijelo po silnici auto (ta auta!), zaparkovalo na okraji pole, vystoupila z něj mladá dvojice a sedla si na cestu. V ničem mi sice ti dva nepřekáželi, neboť byli daleko, ale zato řvali tak hlasitě, že zaplašili srnku s mládětem. Srnka se ještě naposled zastavila na cestě než vkročila zpět do lesa a tam mě samozřejmě uviděla. Dlouhý pohled z očí do očí. Určitě si pomyslela, že jsem to byl Já, kdo ji a její mládě takovým lidským způsobem vyrušil – to mě na tom mrzí nejvíc. Srnec naproti v žitném poli se vyrušovat nedal, ale nakonec i on se kamsi nenápadně vytratil. Jen zajíc utíkal přes čerstvě posekanou louku někam za lepším pažitem. Zapadajícím krvavým sluncem zbrocený les byl sice úchvatný, ale ty lidi všude! Odbočil jsem na prázdná luka, abych se tudy oklikou po polních cestách a kolem překrásného borového solitéra vrátil domů a sotva jsem uhnul z cesty, už po ní jeli zase dva cyklisté. Takto přelidněno, co letos, tu nikdy nebývalo – zvláště ne po setmění. Horší se to, horší. Za chvíli už nebudu mít kam se vrtnout, kde se v klidu a o samotě projít. Že to nejde ve dne, na to jsem si už lidužel zvyknul, ale nemít od lidí pokoj ani po setmění daleko za městem, to je vrchol hnusu, na který si zvykat nemíním. Dnes byl divný den. Den jako stvořený na sebevraždu. Jsem psychicky na dně. Ve městě je taky plno té pakáže.


středa, 15. srpna 41

Den opět jako vymalovaný. Z koncentráčnického baráku na orwellovském Sídlišti Vítězství mě však tentokrát vyhnal jiný systematický trapitel: řádění Technických služeb, jmenovitě jejího obávaného křovinořezového komanda negramotných hovad. Přijímám to trpně, s vědomím, že oni zvítězili. Po včerejšku, kdy jsem se psychicky málem složil, jsem si předsevzal, že nebudu nadávat a budu dělat, že je mi všechno jedno. Jenže ono se to nedá a misantrop si musí ulevit. Jak? Na divadle se to ve scénických poznámkách označuje jako (Stranou.) Blbci, travička sotva povyrostlá a už to zase mydlí dohola, až na půdu! Výsledek je nevzhledné nic, co není ani bujnou džunglí, jak bych to rád viděl a měl Já, ani vzorný učesaný anglický trávník, nýbrž utrápená holina jako po polití defoliantem. Motýli marně poletují nad tou pustinou, hledajíce včerejší kakost. Odletí jinam a krásu a radost vezmou s sebou. A toho rámusu! Inu, vyletěl jsem z baráku ven jako ten čert z elektriky.


V přírodě je nádherně, i když dokonalý dojem kazí „letecký den“ stíhaček a řvaní motocyklů od motokrosové dráhy za lesem. Ale to už je lidužel normální. Dnes jsem však pevně rozhodnut dodržovat předsevzetí nerozčilovat se. Předsevzetí, které vzalo za své zanedlouho. Kochal jsem se právě dvěma motýly – jedním běláskem a jedním perleťovcem – zase na tomtéž místě v porostu děhelů, když mě opět, už podruhé, vyrušily dvě lidské čůzy. Neuvěřitelné! Na stejném místě, při stejné situaci, určitě ve stejnou hodinu! To už přestává všechno! Jsem proklet Já, nebo tohle místo?


Našel jsem na zemi zřejmě zadní, respektive spodní křídlo běláska řepového a přidal jsem ho ke křídlu babočky pavího očka v průhledné fólii od průkazu zdravotní pojišťovny. Vkusná záložka do knihy. „Myšičky“ dnes trestám hladovkou, protože se na ně zlobím. Asi nemám proč, protože ten stan jistě nerozkousávají schválně s tím jakoby lidským škodolibým zadostiučiněním z dobře odvedené práce, ale ono to vyjde nastejno v konečném součtu. Celý den žadoní o příděl tím, že významně lezou po stěnách stanu, ale mne neobměkčí. Dnes tedy ne. Také už mě trochu omrzely a nebaví mě už tolik je pozorovat. Radši si čtu a pospávám. Dnes je krásně teplo, a proto nemusím mít na sobě žádné šaty ani se přikrývat spacím pytlem – ten se větrá na vánku a na sluníčku, přehozen přes březovou větev. Později odpoledne se toulám po zdejším lese, jejž jsem ještě pořádně neprozkoumal. Vypadá to tu jako někde na konci světa, přesto však nacházím hodně odpadků, některé asi hodně staré, takové ty „nukleární“, s tisíciletým poločasem rozpadu. Docházím až k onomu včera znovunalezenému polorozpadlému posedu. Je přistavěn ke kmeni mohutného javoru a sedí se na něm docela dobře, dokonce lépe než na tom mém prvním, na němž každý den vždy hned z rána snídám a medituji. Na tomto posedu – budu jej zvát „večerním“ – sedím dlouhé a dlouhé hodiny v zadumání a snažím se v souladu s dnešním předsevzetím nevnímat ruch blízké silnice, řev motorů od motokrosové dráhy, ani nekonečné přelety stíhaček. Umínil jsem si stůj co stůj vytrvat. Je to těžké, velmi těžké; dře to, ale jde to. Na úplné odstřihnutí od lidského světa to ovšem nestačí; to by musel být misantrop hluchý, slepý, a ještě ke všemu blbý – jako obyčejný člověk. Fuj! Stejně se chvílemi neudržím a popustím uzdu nenávistným výlevům, jež mě tak hrdě odlišují od člověka. Apatický, slepý ani blbý nebudu nikdy, ani s tím nejhorším předsevzetím.


Na večerní procházku vycházím o trochu déle, a vyplatilo se: mám štěstí – nikde žádný člověk. Západní obzor hraje barvami od temně rudé, přes oranžovou, žlutou, blankytně modrou až po temně tyrkysovou. Už se dlouho neukázala Venuše. Měsíc je v novu. V dálce u lesa vidím srnku se dvěma mláďaty. Je to úžasné a obdivuhodné, že v tom všem enervujícím tartasu a přelidnění dokáže nějaký tvor v absolutním utajení odchovat mladé. Já bych to tedy věru nedělal! Ale u nelidských zvířat je to v pořádku, protože je potřeba, aby oni žili, navzdory všemu marastu, jaksi navzdory člověku, pro krásu světa, pro radost, pro možné lepší příští, jež přijde po éře člověka na této planetě. Neboť zvířatům bude po právu jednou opět patřit svět. Ať žijí zvířata, smrt člověku! V rostoucí tmě jsem postřehl obrys stínu jakési sovy. Usedla měkce a neslyšně na větev stromu kousek ode mne. Poodcházím trochu opodál a pak na sovu zaměřuji svůj dalekohled. Hm, už vidím lépe a poznávám krásného sýce rousného, jak na mne juká. Nelíbí se mu však, že ho pozoruji, a tak odlétá. Všude kolem mne a za mnou je živo, dupání kopýtek, poskakování žab pod nohama, zrychlený dech přírodních tvorů.


Stíhačky otravují život dlouho do noci. Hvězdné nebe a stíhaček čtyři modrá obrysová světla, s jedním červeným blinkrem uprostřed trupu. Serou mě. Možná honí nějaké UFO. Třeba tamto nahoře! Počkat! Neuvěřitelné, my o vlku...! Opravdu! Nahoře něco podivného letí! Není to však žádné UFO, nýbrž zase planetka! To je neuvěřitelné! Planetka! Dvě planetky v jednom měsíci? Je to vůbec možné? Nebo není-li to planetka, co právě pozoruji, pak je to co? Opět jako 4. srpna se to neslyšně řítí od západu k východu, rychlá, zdánlivě jako dva Jupitery dohromady se jevící světelná koule. To není žádný stroj, ale zcela jasně vesmírné těleso! Jasná planetka! Já to snad přivolávám! Planetka! No, už aby to sem bouchlo!


Doma další překvapení: už od května objednané CD již dva roky neexistující švédské hudební skupiny THY PRIMORDIAL s všeříkajícím timonickým názvem „Pestilence Upon Mankind“ – „Mor na lidstvo“. Neuvěřitelné, jak se to všechno se vším doplňuje! Ihned ten černý disk vkládám do přehrávače... Nenávistný black metal a totální nářez všech nářezů! Tak tohle je další klenot do mé sbírky! Už jsem ho přitom ani nečekal po třech měsících nekonečného čekání. Milé překvapení! Černá hudba, černé texty, černý obal, na němž je vyobrazen okřídlený rohatý ďábel, jak žere lidi. Stylizované fotografie uvnitř představují všechny čtyři sveřepé satansko-misantropické hudebníky jako potetované, pokovované, lítě se tvářící, hrozivě namaskované zlé démony s nábojovými pásy do kulometu kolem pasu. Dostatečně výmluvné jsou i názvy některých skladeb, jako například úvodní a titulní Mor na lidstvo, Slavný den, Genocidní anděl, Smrt je milosrdná, Drtící černé šílenství, nebo – moje oblíbená – Ďábel si libuje v misantropii. Poslouchám toto vynikající album v této chvíli už asi podesáté pořád dokola, což tvoří výbornou kulisu, píše tyto misantropické řádky. Mor na lidstvo!


čtvrtek, 16. srpna 41

Tropické vedro, alkyonské nebe. Den jsem ovšem vítal již za rozednívání o páté hodině ranní za infernálních tónů „sypací mlýnice“ skupiny THY PRIMORDIAL. Pak jsem si šel teprve na čtyři hodinky zdřímnout po krásné, tiché, vlahé noci. Právě včas, protože lidáci už se probrali a začali venčit čokly. Ráno pokračuje včera načaté nikoli sekání, nýbrž likvidování posledních travnatých ploch mezi garážemi a parkovišti. Nejradši by to všechno zabetonovali, kdyby to nebylo tak nákladné, jak je znám, hovada! Nebo vlastně ne: to by potom neměli co dělat. Takhle mohou pořád periodicky něco ničit a brát za to peníze. Ale to všechno dnes nechávám za hlavou a stoupám na-horu na horu posvátnou, Reinlebensborn zvanou. Na zvířecím chodníčku, vyšlapaném mnou a ostatními zvířaty, potkávám v lese v podrostu velkou, tlustou a dlouhou užovku. Výstavní kus! Ne že bych se lekl, ale vzpomněl jsem si na zmije. Už jsem dlouho žádnou neviděl. Možná je to tak lepší. Když si vzpomenu na jaro 41 v táboře R1... Tady na kopci je větrno a stromy se kymácejí nebezpečně ve větru. Starý posed s nimi. Kymácí se v tom větru spolu se stromy a vrže jako stará karavela na rozbouřeném moři. Zajíc přihopkal vysokými skoky na světlinu pode mnou, uvelebil se zády ke stromu a odpočívá po probděné noci. Taky si půjdu brzo lehnout. Ještě krátké zasněné posezení unter den vier Linden a již shazuji se sebe veškeré šatstvo, otvírám stan dokořán a servíruji mým „myšičkám“ ztvrdlý rohlík. Byly hodné, nic na stanu nerozkousaly, a tak ať se pomějí. Je vedro, nicméně na koupání nemám ani pomyšlení. Beztak je určitě na přehradě málo vody a hodně lidí. Čas léta se krátí a Já nemám chuť kazit si poslední hezké dny nervově vyčerpávajícími anabázemi na nepřátelská území, okupovaná lidmi. Bolesti si ještě užiji v životě dost a dost.


Po siestě už měly „myšičky“ rohlík částečně nahlodaný; hlavně maková zrníčka a jiná semínka jim chutnají nejvíc. Jedna „myšička“ má zchromlou levou zadní nožičku, jako po obrně. Nijak ji to však nedeprimuje ani nehendikepuje, jak to tak v podobných případech bývá u člověka, a v mrštném pohybu jí toto malé postižení už vůbec nijak nepřekáží. Dalšího hraboše jsem si vyfotil. Blesk fotoaparátu jej samozřejmě vylekal a zaplašil. Nejprve poodběhl kousek stranou, kde je hustší tráva a odtud se jal zvědavě pozorovat, co se bude dít dál. Já jsem rovněž napnut. Kouká přímo na mne, ale jeho krátkozraká očka mě nedokáží rozeznat. Hrabošovi se to stále nezdá. Po chvíli obíhá hodovní tabuli širokánským obloukem a systémem mnoha tajných chodbiček vrací se k ní nenápadně z opačné strany. Přesně tak se chovám Já, když mám nějaké podezření! Jeho vyspělé strategické uvažování mě uvádí v úžas. Máme toho tolik společného se zvířaty!


Odpoledne se zatáhlo a ochladilo. Dočetl jsem Shakespearova Cymbelína a tím i celou knihu. Touto poslední hrou mě Shakespeare zklamal. Ubohoučká, naivní, ano slaboduchá debilita, kde nakonec všechno dobře dopadne, všichni jsou šťastni a navíc ještě rozjařený britský král Cymbelín ze samé radosti přislíbí Římanům odvádění daní, ačkoli v předchozí bitvě zvítězili Britové. Debilita na entou. Z celého Shakespearova rozsáhlého díla tak pro mne zůstávají pouze dva opravdové klenoty: Koriolanus a Timon Athénský. Zbytek nestojí za nic. Shakespeare tak pro mne zůstává jen zručným, byť mistrným velkovýrobcem dramatické zábavy na společenskou objednávku, s velkým básnickým talentem, ale bez vyšší umělecko-filosofické koncepce. Dočítáním několika posledních stránek jeho vybraných tragédií jsem vyšel na večerní procházku dost pozdě, a tak jsem pro pokročilou tmu již skoro nic neviděl. Jen v dálce jakýsi tušený nástin srnky, jinak nic. A včera viděného sýce jsem dnes aspoň slyšel.


V noci prší a Já poslouchám v pauzách mezi gymnastickými cvičeními nepřekonatelné album „Puritanical Euphoric Misanthropia“ norské kapely DIMMU BORGIR. V tiché noci hudba chutná dvojnásob z mých kvadrofonních reproduktorů. Tma noci dává také lépe vyniknout psychedelické barevné hudbě linoucí se z monitoru počítače. Vykloněn svobodně z okna do temné noci s temnou hudbou v zádech vydržím dlouho snít zhudebněný sen noci čarokrásné. Modrým světlem mé lampičky ve tvaru glóbu přilákaná tiplice se stává málem obětí pavouka, jenž nastražil svou síť v horním rohu okna. Tiplice sice unikla, leč za cenu ztráty jedné ze šesti svých dlouhých nohou. Pavouk ji uchvátil a teď ji třímá vítězoslavně ve svých čelistech jako hyena kost. Dezorientovanou tiplici musím nakonec sám chytit za křídlo a z lodžie ji pustit ven. Déšť je signálem pro samičky škvorů, aby se vydaly najít tmavou vlhkou komůrku pro svá vajíčka. Jedna vlezla až ke mně dovnitř do třetího poschodí. Ta musí také zpátky ven. Uchopil jsem ji za hlavu a přesto, že mě štípala do prstů svými kleštičkami, jež má na konci zadečku, vyhodil jsem ji do černé prázdnoty venkovního prostoru. Šťastné přistání tam dole! Smrdí mi po ní prsty, jak se bránila vypuštěním bojového feromonu. Kdysi jsem se škvorů bál, poděšen divokými zkazkami o tom, jak lidem ve spánku lezou do uší, odtud se prokoušou do mozku a lidé pak mají pověstného brouka v hlavě, který hlodá a hlodá... Bát jsem se jich přestal teprve, až když jsem se jednoho rána probudil na louce ve stanu plném škvorů. Do ucha může člověku zalézt i mravenec, a také není jednoduché ho dostat pryč, když se mu nechce.


A na závěr zápisků k dnešnímu dni, světe podrž se, neboť Já sám jsem si z toho sednul na zadek: neskutečná, zahanbující blamáž! Ty domnělé „asteroidy“, za které jsem považoval ty podivné svítící koule na noční obloze, nebyly asteroidy, nýbrž Mezinárodní kosmická stanice! No to je tedy trapas! To se mi ještě nestalo! A mně to vrtalo hlavou tak dlouho, až jsem si to nakonec zjistil na internetu. Je mi trapně. Zatracené mašiny! Kdo by to byl řekl! „Asteroid“! Vážně to tak vypadalo! Neskutečná blamáž. I Já jsem omylný. Asi zafungovalo pověstné přání otcem myšlenky. Ale ono to sem stejně jednou spadne. Na tom se nic nemění. Tentokrát jsem posla zkázy lidstva trapně zaměnil za Mezinárodní kosmickou stanici, ale armageddon stejně přijde. A Já ho s nadšením uvítám.


pátek, 17. srpna 41

Obloha je zase bezútěšně šedivá, je mokro a chladno. V mém sourozeneckém lese mě hned zkraje vítá srnka a když jsem tam pak seděl na sedátku pod modřínem, pozorovali jsme se navzájem s ryšavou veverkou, která při tom nervózně pocukávala svým huňatým ocasem. Sedím zády k modřínu na provizorním sedátku, seskládaném ze zbytků jakéhosi dávno zbořeného posedu, přede mnou pod nohama tvoří líbezné zátiší kapradina a mám odtud rozkošný výhled na celý les. Krásně se tu odpočívá po dopolední osamělé procházce. Je ticho. Jedna z mých „myšiček“ se ihned pouští do nového rohlíku a zahání všechny jiné hlodavce (dokonce i rejska), kteří by se k její hostině chtěli připojit, protože „myšičky“ nesnášejí spolustolovníky. V tom jsou jako Já. Při každém náznaku nebezpečí, při každém podezřelém zašustění se „myšička“ kolikrát postaví na rohlík, celá se vzpřímí na zadních jako psoun prérijový a čenichá.


Pokračuji v četbě rozečteného cestopisu z roku 1929 Napříč Afrikou. Čtu to se smíšenými pocity. Častokrát si mohu hlavu ukroutit v tichém nesouhlasném gestu odporu a hnusu, co za obludnosti se dočítám. Na jedné straně se tu popisuje krásná, divoká, ještě téměř nedotčená příroda černého kontinentu, což se čte dobře, a na druhou stranu také zároveň její ničím a nikým neomezované ničení a plundrování, což je hrozné číst. Kácení pralesních velikánů je tu líčeno jako zápas s nepřítelem pokroku a jako porážka nějakého zlého obra, což je provázeno vítězoslavným křepčením černochů a pochvalným uznáním bělochů; střílí se po všem, co se kde hne a v ohni planou lesy i buš; domorodci mají nakázáno nosit trenýrky, podle jakéhosi směšného a nesmyslného paragrafu francouzského mravnostního zákoníku – a tomuto všemu se zde říká „šíření civilizace“. Výprava bílých francouzských dobyvatelů se například přímo rozplývá nad romantickou nádherou určité lesní ostrovní idylky, kde se zastavuje na krátký odpočinek s obědem a celé to idylicky vznosné vyprávění pak končí zdrcující, přímo šokující větou „Když jsme odjížděli, oasa zeleně hořela jedním plamenem a ptáci bezmocně kroužili nad zpustošenými hnízdy.“ Prostě, kam vstoupí lidská noha, tam po sobě zanechá jen spáleniště a spoušť. Od té doby se nic nezměnilo. Z hlediska antropologického, respektive etnografického se v knize popisují zajímavé a zvláštní obyčeje, báje a obřady domorodých Afričanů, čili „negrů“, jak se tu říká v souladu s dobovým zvykem černochům, a jinak ponurou knihu, plnou bezuzdných krutostí – a chtělo by se říct „zvěrstev“, leč musí se říct „člověčenstev“ – občas prosvětlí a proveselí nechtěně vtipné a zábavné perličky, typu „negři smrdí“, nebo „Podívejte, tamhle na silnici tančí negr!“ – „To není negr, nýbrž opice.“ Načež tu opici samozřejmě zastřelí, i když ji ještě před chvílí považovali za člověka. V jedné bažině povraždí stádo hrochů, „protože to jsou obludy“; černoši, s pro ně nezvyklou vervou, tahají jejich zdechliny na břeh, v příslibu přídělu masa, ládují se hroším tukem a za ukrutného hnilobného zápachu rozvěšují zbytky naporcovaného masa po okolních stromech, aby se vyudily na slunci. Masakr zázrakem přeživší zbylí hroši pak vyluzují v noci otřesný nářek nad padlými druhy. Mně se z toho zvedá žaludek a hnusem se odvracím – od četby i od lidstva –, a to se ještě „vědecká“ výprava diví – pro mne zcela nepochopitelně –, že před nimi všechna zvěř prchá, což si „badatelé“ vysvětlují jakýmsi „strachem z neznámého“. Já bych ten všeobecný úprk před člověkem spíše nazval „strachem ze starého známého“, ale to je jedno, neboť tento názorný příklad jen tím krásněji dokresluje odpornou lidskou povahu a její nezměrný sebeklam. Z hlediska misantropického je četba tohoto starého cestopisu poučnější než jakékoli sebelepší morálně-filosofické dílo.


Odpoledne propršelo a Já prospal celý zbytek dne. Za šumění a bubnování deště do střechy stanu se spalo jedna báseň; procitl jsem až večer po setmění. Déšť ustal. Všude po lese je božské ticho, přerušované jen pravidelným rytmem skapávajících krůpějí deště se stromů. Kdesi se ozývá teritoriální volání sýce rousného. To je novinka ve zdejším polesí; musel se přistěhovat teď někdy nedávno. Je to příjemné a příhodné ozvučení noci. Ulice jsou naštěstí pusté, a tak už dnes nic nezkazí mou skvělou náladu. Takhle by to mělo být pořád. Od náměstí se line jakási živá hudba. Nezájem. Udělám si doma v soukromí vlastní noční koncert – a lepší! – s nesmrtelnou hudbou skupiny IMMORTAL.


sobota, 18. srpna 41

Počasí se umoudřilo a je zase hezky a slunečno. V lese jsem opět zahlédl mihnout se srnku. Slunce, blahodárné a hřejivé, si posvítilo na promoklý posed a vysává z jeho vodou nasáklých prken veškeru vlhkost, která nyní v podobě páry stoupá vzhůru jako dým a rozplývá se v éterickém nekonečnu. Od úst mi jde také pára v tomto lezavém ránu. Na porostech děhelu se zpíjí jeho omamným nektarem bělásek. Nikdo mě tentokrát neruší. Pouze trénink sportovní střelby ze vzdáleného hirschlovského návrší doléhá k mému přecitlivělému sluchu a kazí tuto lesní selanku. Pakáž už má holt zase volno, neb je sobota. Snažím se ty sporadické výstřely nevnímat. Pomáhá mi v tom skupinka čtyř neposedných střízlíků, již pozoruji hrát si na vývratech a na hromadách klestí. Zpívají a užívají si vesele svou družnou pospolitost. Právě střízlíci, a pak ještě sýkorky, jsou snad jedinými ptáky, kteří v lese na konci léta zpívají. Jinak by bylo zoufale skličující ticho, a tím víc by dotíral k mým nebohým uším všudypřítomný lidský kravál. Za patnáct let mého pobytu tady jsem si navykl považovat toto polesí za svůj domov, za svůj téměř soukromý majetek, a nelibě proto nesu každé narušení tohoto mého výsostného území, byť by šlo „jen“ o vpád lidského hluku, ať už odkudkoliv.


První, kdo dnes navštívil obětiště s nově přineseným rohlíkem, nebyl hraboš, nýbrž pro změnu jakýsi středně velký pták, jehož jsem však pořádně neviděl, protože uletěl ihned, jakmile spatřil mou šedivou, střapatou hlavu za oknem moskytiéry. Napoprvé jsem měl dojem, že to byla vrána, jenže ty se zde příliš nevyskytují. Neviděl jsem toho ptáka dobře, takže to mohl být dost pravděpodobně třeba i kos, drozd, holub, hrdlička, strakapoud, sojka, žluna... – prostě kdokoliv. O něco později jsem přece jen načapal u rohlíku jednoho ptáka, ale jiného, o hodně menšího, a to červenku. Jednou si zobnula rohlíku, možná sesbírala pár semínek, a frr!, už byla zas pryč. To s hraboši je podstatně lepší podívaná – a také daleko větší prča. Náš malý Nebojsa už má tu dřívější ošklivou jizvu na zádech zcela zarostlou normální hnědou srstí, takže mu moje strava jde očividně k duhu. Nebojsa se chová výrazně teritoriálně a zahání všechny vetřelce, což je dobře, protože pak bych nestačil nosit ztvrdlé rohlíky. Se soumrakem potom ovládají jeho působiště dvě myši. Do rána i tak bude po rohlíku.


V cestopise Napříč Afrikou jsem se pročetl konečně po všech těch hrozných člověčenstvech k dosti pokojné a celkem obstojně napsané kapitole o rovníkovém pralese. To je snad první světlý moment této knihy; první kapitola, která se mi aspoň trochu líbila, i když i tady dochází k nesmyslným honbám, lovu, usmrcování a nakládání do lihu pro „muzeální a vědecké“ účely. Četl jsem až do tmy. Krása. Vyprávění o lesní katedrále přírody, o jejích tajích a životě jejích obyvatel, mě vzrušuje a baví. Rázem se ocitám duchem též v tom dusném nefritovém království věčného zdroje života, v tropické džungli. A vzpomínám na své vlastní zážitky z podobných míst jinde ve světě.


K lukám, pastvinám a polím u lesa jsem dorazil tudíž již dost pozdě, leč i tak jsem ještě v houstnoucí tmě zřetelně rozeznal asi pět srnců: dva v dálce ve zlatožlutém poli žitném, jednoho vzadu na louce, uhánějícího k lesu, a dva přímo přede mnou. Ti mi stáli v cestě, a tak, abych je nepoplašil a aby přišli i zítra, vracel jsem se k domovu nikoli pomalou procházkou při okraji lesa, jako obvykle, nýbrž jeho temným vnitřkem. Docela by se mi vyplatilo sehnat si přístroj na noční vidění. Půlměsíc již také vyšel, zahalen v průsvitných cárech řídkých mraků. Kouzelná noc. Ani se mi odsud nechce. Záhy se totiž ukáže proč. Dole na kraji lesa, u studánky, na předměstích, všude, je plno hulákajících, zpovykaných, ožralých lidí, plno nesnesitelného kraválu, tzv. „hudby“, jak oni tomu říkají, aniž tomu zbla rozumějí, a ovšem plno psího štěkání. Chci se jim samozřejmě obloukem vyhnout, ale skoro ani nemám kudy jít. Všude to mají dnes v noci obšancované. Zase jako by se domluvili! „Je-li jeden, jsou všichni“, jak říká Shakespearův Timon Athénský. Znovu jsem si připomněl, jak je nezbytné napnout všechny příští síly a finance na jediný cíl: odstěhovat se odtud co nejdřív pryč, někam na venkov, kde nebude tolik lidí v cestě, protože tady už je to čím dál horší a přestává mi to tu vyhovovat. Nakonec jsem přeci našel vhodný pustý koridor bez té pakáže odporné. Doma mě teď čeká jinší muzika: Mor na lidstvo skupiny THY PRIMORDIAL. A také mám od včerejší noci rozkoukaný výtečný film Woodyho Allena Láska a smrt.


neděle, 19. srpna 41

Krásný, teplý, slunný den, byť žádné přehnané tropy – po těch už bude asi letos veta. Z „Putinovky“ jsou v dálce vidět hřebeny pohraničních hor. Jestlipak by se tam někde nenašel pro mne nějaký domek na tiché samotě? A existuje vůbec ještě něco takového? Začínám o tom čím dál víc vážně uvažovat.


V lese pozoruji sojku a jinde posléze nalézám na zemi jedno její upuštěné pírko. Tato nádherná pírka sbírám a uchovávám si je. Jsou tak hezká! Tohle pírko jsem přidal k těm dvěma motýlím křídlům, jež jsem zastrčil do průhledné fólie po průkazu zdravotní pojišťovny. K čertu s pojišťovnou! Ta mě vysála! Nebýt povinného pojištění, mohl jsem si užívat prázdnin ještě další tři, čtyři roky! Takhle už musím v zimě šupem do práce. Mor na pojišťovnu! Mor na lidstvo!


Ale léto zatím nekončí, tož užívejme volna k pobytu v přírodě, k tichému rozjímání pod blahosklonnými stromy a k vdechování voňavého lesního vzduchu. Je to tak zušlechťující! Tak příjemné, že jedině sníh a mráz mě odtud vyženou! Po malinách už je letos taky asi veta, ale zato jsem našel ještě jednu lesní jahodu. U stezky (u naučné stezky!) včera zase nějaký dobytek vyfabrikoval „nukleární“ hovno. To mi snad někdo dělá schválně, to už není možné! Že to hovado nezaleze vyprázdnit si tu svou nečistou řiť někam dál, aby na ten hnus nebylo tak vidět! Nebo že to neudělá doma! Ale co se divím; to bych po nich chtěl přespříliš, když mají běžně posrané i chodníky ve městě. Tedy, větší hovada než lidi jsem nepoznal! Teprve v přírodě se v plné nahotě ukáže, co jsou lidi vlastně zač. Mezi sebou je váže pseudomorální pouto společenské přetvářky, ale zato v přírodě, když si myslejí, že na ně není tolik vidět a že si mohou dovolit všecko, tam se teprve ukáže, co v nich je a co v nich není. Tam se naplno projeví, co to znamená být člověk. Fujtajbl!


Pod posvátným dubem, v bývalém mém táboře R2, jsem nalezl zelený žalud. Prohlédl jsem si ho – byl provrtaný chodbičkami jakéhosi miniaturního červíčka – a položil jsem jej zpátky na holou zem napospas veverkám.


V cestopise Napříč Afrikou jsem se dostal k poutavému vyprávění o pralesním trpasličím lidu, o Pygmejích; zde ovšem nazývaných jinak, a to podle jazyka jejich větších černošských sousedů „Tik-tikové“. O „Pygmejích“ nepadne nikde ani slůvko; dokonce se zde tvrdí, že slavný řecký starověký historik Hérodotos nazval tyto lidi „gorilami“, což je na hlavu padlý zřejmý zádrhel, protože podle mého samo jméno „Pygmejové“ – řecky πυγμάιος („velký jako pěst“) pochází právě od Hérodota. Dalším nesmyslem je naprosto ignorantská hypotéza autorů, podle níž může za malý vzrůst Pygmejů nedostatek světla v pralese, neboť prý rostliny v přítmí také nedosahují velké výšky. Dále se tu přirovnává jejich postava k postavě šimpanzů a jejich chování k chování opic a jiné nesmysly. Tady už nabývám pomalu dojmu, že cestovatelé vůbec nikde nebyli, celé si to zčásti vymysleli a zčásti opsali podle charakteristik, hodících se spíše pro popis orangutana, jehož rodové jméno zní čistě náhodou podobně – Pongo pygmaeus! A pak něčemu věřte! Jak nemůžou někoho zabíjet, řezat, pitvat, stahovat z kůže, preparovat a nakládat do lihu, tak jsou z toho celí nesví, s výzkumem rázem bezradní a s rozumem vedle jak ta jedle! Ale jinak to byla velice zajímavá kapitola. Pygmejové mě vždy fascinovali jako snad jediní lidé, kteří se dokázali přizpůsobit pralesu, místo aby přizpůsobovali prales sobě, jako to dělají ostatní lidé. I když není pravda, podle moderních poznatků, že je to prapůvodní lidské plemeno, jak se tu odvážně, ale opět zcela chybně, tvrdí.


Myšičky“ dnes ode mne dostaly housku s kmínem. Mňam! Nejvíc je dokáže vyděsit jakýkoliv prolétající pták. Tehdy okamžitě, bez zaváhání, utečou do díry a teprve až pak odtud zkoumají, zda byla hrozba skutečná či planá. Chytrá zvířátka! Připadám si s nimi jako nějaký přírodovědec. Jen na rozdíl od vědců nepotřebuji ke svým „výzkumům“ zvířata chytat, měřit je, vážit, uspávat, vyrušovat je, značkovat, cejchovat, kroužkovat, připevňovat jim na těla vysílačky, píchat jim injekce, brát jim krev, ani jinak je trápit. Jediným mým prostředkem „výzkumu“ je jen otevřená mysl a otevřené oči. A řekl bych, že je lze touto mou neofenzívní metodou poznat stejně tak dobře, ne-li lépe. Pravá vědecká práce to ovšem není; je to jen a jen nekončící zábava. Co je víc? Mé „myšičky“ pro mne ve skutečnosti nejsou žádný vědecký objekt pozorování, ani subjekt výzkumu. Já rovněž nejsem žádný skutečný přírodovědec, nýbrž spíše přírodní filosof. Nezkoumám je – žiji vedle nich!


Večer je krásně vlahý. Na závěrečnou procházku dne vycházím jen v tričku s krátkými rukávy. Zase ten mlžný půlměsíc, zase ty srnky. Dnes jsou tu čtyři: srnka se dvěma mláďaty a další srnka poblíž mně. Musím se proto znovu vracet domů rovnou skrz les, abych ji nezaplašil, ale nevadí, aspoň se budu moci i zítra přesvědčit tímto dojímavým pohledem o tom, že to se světem pořád ještě není tak zlé, když po něm běhají taková ladná stvoření, jako jsou tyto plaché srnky. Na „Putinovce“ pak potkávám ještě jednu. Na pěšině mi pod nohama uskakují žáby. Jednu z nich jsem si trochu lépe prohlédnul ve světle baterky. Nebála se; a to chvilkové, nepříliš ostré světlo, jí zřejmě nevadilo. Ulice jsou liduprázdné, neboť pakáž se už chystá konečně na zítřek do práce. Jen kočky mi dělají doprovod. Jedna z nich se docela podobala té, která šla jednou se mnou až domů. Možná to byla skutečně ona.


pondělí, 20. srpna 41

Jako u starých Keltů, začíná i pro mne den nocí. Ta dnešní byla nádherná. Díky nějaké hodně vzdálené bouřce, jejíž blesky ani hromy nebyly vidět ani slyšet, blikala celá černá nebeská báň jako rozbitá zářivka. Músiku jsem k té přírodní barevné hudbě živlů poslouchal stylovou: švédskou thrash metalovou skupinu ARCH ENEMY v čele s německou zpěvačkou – či spíše chroptičkou – Angelou Gossow, takovou od pohledu sympatickou uličnicí s ďáblíkem v těle a s hlasem udatného válečníka.


♫“Já jsem ten nepřítel

Já jsem ten protijed

Dobře se na mne podívej

My povstanem!“♫


Skvělá hudba!


Ráno bylo sice zpočátku zataženo, ale pak se oblačnost protrhala a vysvitlo opět slunce. Příroda mě skutečně musí milovat, když pro mne zařizuje tohle pěkné počasí. Letos je vůbec celkově sušší a teplejší počasí než v jiných letech. Alespoň nějaké odškodnění, když je to naposled. Zrovna když mě to nejvíc začalo bavit a když jsem obnovil své pradávné instinkty, má to skončit. Dnes už tolik neslyším a necítím, nečichám kolem člověčinu jako dřív, na počátku léta, kdy se to tu hemžilo lidmi. I to je ke mně milosrdné. Už pár dní jsem tady, v Reinlebensbornu, nepotkal človíčka. I když je to hlavně tím, že se úzkostlivě držím uvnitř lesa, mimo hlavní cesty. Hned pak ten život a ta příroda vypadá lépe. Když to tu srovnám s takzvanou „vlastní“ zahrádkou, kde jsem dřív poustevničil, a kam mi sice bez pozvání nikdo cizí nesmí vlézt, ale co je to platné, narušuje-li početné sousedstvo všude kolem můj soukromý majetek neutichajícím randálem. Tady v lese mi sem sice může vlézt kdejaká verbež, ale téměř se to nestává. A většinou je tu ticho. A nemusím se tu o nic starat, neboť všechno se v přírodě dokonale uspořádává samo sebou, jen vzájemnými složitými interakcemi, do nichž násilně zasahovat neradno. Všechno tu roste samo od sebe, vlastní silou a v uměřeném množství: rostou tu všechny možné byliny, trávy, stromy, maliny, jahody, ostružiny, květiny... Je to tu větší, rozlehlejší, s různými typy prostředí, s mnoha rozkošnými zákoutími, s posedy a sedátky; se stromy, tvořícími svými mohutně rozvětvenými korunami přírodní altánky; je tu chladivý stín i hřejivé výsluní; žije tu spousta zvěře a jiných dalších nespočetných živočichů; vyvěrá zde výborná voda, ne ty nechutné splašky z vodovodu, čpící močovinou a mrvou! A nejlepší na tom je to, že je to všechno zcela zadarmo, nemusím za ten komfort žádnému vydřiduchovi nic platit! To už je dneska vzácnost... Jediná nevýhoda zdejšího lesa je praktická nemožnost mít tu bytelnější obydlí na zimu. Ty zimy! Ještě že jsou aspoň v posledních letech mírnější...


Konečně jsem tedy opět v lese. A už vidím prvního zajíčka a potom srnce, schovaného uprostřed houští v mém bývalém táboře R2 pod posvátným dubem. Stále bych se sem mohl vrátit, stále je to tady dobré místo pro stan! U mýtiny v mém sourozeneckém lese se zastavuji na drahnou dobu, abych se zde potěšil pozorováním ptáků, jichž se tu slétá velké množství. Zákusek pro „myšičky“ jsem dnes zapomněl, ale naštěstí jim ještě zbyl kousek housky od včerejška. Dnes je v lese opravdu krásně. Jenom aby nám to vydrželo. Málem bych byl na sedátku pod modřínem usnul, jak jsem tam tak blaženě klimbal. Jako správný noční živočich, musím se přes den trochu prospat, abych byl svěží se soumrakem a v noci.


Spal jsem asi dlouho – nevím, hodinky nenosím –, protože jsem se probudil až za šera. Už je zase večer...? Zdá se mi, že žiji jak ve zrychleném filmu... Nebo to aspoň vypadalo jako smrákání, poněvadž v tu dobu bylo již zataženo..., pak začalo krápat..., na to se spustil déšť..., načež i bouřka se přidala. Chvilku se dá ještě číst a když déšť neustává, odcházím stále za světla, leč v dešti, domů. Cestou potkávám zajíce, kočku... A nějaký záhadný chlupatý tvor seskočil přede mnou se stromu na zem, načež zmizel bleskurychle v podrostu, aniž jsem si ho stačil lépe prohlédnout! Nejspíš jen kuna nebo veverka. Zase žádný yetti. Nejzáhadnějším zvířetem těchto lesů tak zůstávám nadále Já. A kupodivu je dost lidí na ulicích, na to, jak leje. I kdyby padaly trakaře, tak od nich nebude pokoj! Jdu prostě moc brzo. Je to šokující nezvyk. Však vím moc dobře, proč se vracívám domů z lesa až po setmění...!


úterý, 21. srpna 41

Zatažené, šedivé nebe. Je zima. Duje v nárazech silný vítr, jenž ta souvislá mračna trochu rozfoukává, takže se možná ještě v průběhu dne vyčasí. Na ulicích je málo lidí, téměř nikdo. V lese mě velkým obloukem sledovala srna, když jsem stoupal úzkými pěšinkami nahoru k Reinlebensbornu. Dech se mi tají, je to tak vzrušující! Slyším tu srnu pořád kolem sebe v kruhu, občas ji i zahlédnu. Motá se stále někde okolo mne v praskajícím podrostu a za jeho zelenou záclonou! To je zase dobrodružství! Stále je někde tady, přede mnou v půlkruhu. Je to asi tím, že kdyby se mi chtěla vyhnout jinými směry, musela by se vydat jedině dolů, rovnou k lidem. A tak mě raději obchází zeširoka a tajuplně jako nějaký neznámý lesní zvěd, na jehož území pronikl vetřelec. Takhle Já ostatně také kontroluji pohyb podezřelých lidí, kteří se dostanou příliš blízko k mému tajnému táboru nebo k místu, kde se právě nalézám či kudy právě jdu. Také Já je vždycky opatrně a potajmu obcházím v kruzích, abych si je dobře prohlédnul a pokusil se odhadnout jejich perverzní obmysly.


Odpoledne jsem se probudil do hezkého počasí, avšak též do strašného hluku stíhaček a vzdálené sportovní střelby brokovnicí na asfaltové mechanicky vymršťované terče. Oba zdroje toho slitého, jednolitého, vzájemně se doplňujícího hluku jsou sice daleko, ale zato nese se ten příšerný kravál dobře do širokého okolí. Před tím prostě není úniku. Naštěstí mi to nebránilo v spánku a většinu toho jsem prospal, takže ten hluk brzy, s večerem, ustal. V cestopise z roku 1929 Napříč Afrikou, kde se to mimochodem hemží rasistickými názory, za které by se nestyděli ani nacisté, jsem narazil na další nesmysly: Prvním, největším, je tvrzení, že slon se dožívá dvou set let. To je velmi hrubá neznalost, na někoho, kdo procestoval napříč Afrikou a říká si „vědec“. Potíž bude asi v tom, že ti takzvaní „vědci“ na slony hlavně stříleli, než by se je snažili poznat živé. Kdyby všichni sloni měli žít v dostřelu jejich hlavní, nejenže by se nikdy, ani výjimečně, nedožili oněch údajných dvou set let, ale ani těch běžných sedmdesáti! Druhým nesmyslem, na který jsem narazil, je opět až směšně mylná hypotéza oněch „vědců“, jimž budeme od nynějška raději přesněji říkat „cestovatelé na safari“, než zavádějícím označením „vědci“, podle níž prý by mohl být uměle znetvořený tvar lebky některých „negrů“ odpovědný za jejich zvýšenou uměleckou kreativitu. Odvážná hypotéza, nicméně naprosto, naprosto – idiotská. Tady by si mohli autoři klidně podat ruku s naším předním „odborníkem“ na mozek dr. Koukolíkem. Nemysleme si však s troufalou povýšeností, že dnes, téměř po sto letech, je úroveň vzdělanosti vyšší. Dnešní doba také s vážnou tváří zastává mnohá „vědecká“ stanoviska, jež budou možná za dalších sto let, nebo i dřív či později, směšná jako řekněme psí dečky. Dnešní takzvaná „vzdělanost“ šíří i takové triviální chyby, nad nimiž rozum stojí v němém úžasu. Viz heslo „VALPURŽINA NOC“ v oceněné (!) encyklopedii Universum, kde se uvádí, že tato nastává 31. dubna (sic!). Opravdu univerzální pitomost! Pro nechápavé dodávám, že duben má pouze třicet dnů...


Po probuzení jsem si šel sednout na mé sedátko pod vysokým modřínem, abych si tam snědl dva sladké ořechové rohlíčky. Pak jsem se ještě procházel po lese a vylezl jsem si na ten starý, rozvrzaný, polorozpadlý, znovunalezený „večerní“ posed. Chvilku jsem poseděl, podumal a když už jsem se zvedl konečně k odchodu a ve stoje se protahoval na rupající plošině posedu, náhle přiběhl z útrob černého smrkového lesa srnec, rychle přeběhl úzký pás světlého listnatého lesa kolem posedu a zmizel v mlází dalšího smrkového pásma lesa. Proběhl přímo pode mnou, pod posedem, mně pod nohama! Divím se, že mě neviděl, ježto jsem nahoře stál a hýbal jsem se. Ale ona už byla dost tma a také je ta plošina posedu dost vysoko ve větvích mohutně rozvětveného starého javoru. Z toho posedu by byl ostatně pěkný dům ve větvích. Jako ten Tarzanův. Nádhera! Srneček zřejmě spěchal na večerní pastvu k lukám a polím. Tam se ostatně chystám i Já, abych se tam pro dnešek rozloučil s Reinlebensbornem a jeho zvířaty. Je už ovšem zase dost pozdě a mám tudíž oprávněnou obavu, že nic neuvidím. Jak ten čas letí! Ještě si sbalit batoh a potěšit se pohledem na hodující „myšičky“, a už jsem u pastvin. Mám štěstí. Dnes večer je tu hodně srnců. Dva vzadu v žitě, čtyři vzadu u lesa, včetně srnky se dvěma mláďaty, a jedna srnka blízko přede mnou. Za mnou v tmavém lese se také ještě někdo další hýbe. Ustupuji tedy opět skrze les, abych nikoho nevyplašil. Noc je teplejší než ráno. Pěkně je vidět půlměsíc a vpravo nad ním Jupiter.


středa, 22. srpna 41

Ráno pršelo, a tak jsem se rozhodl pár hodin počkat doma, zda se později neudělá hezčeji. Udělal jsem si tedy na noc, dopředu, s předstihem, dobrý salát z domácích okurek a rajčat a černých španělských oliv, uvařil jsem si tortellini se špenátem, vypil jsem si kávu s čokoládou, zopakoval několik lekcí řečtiny, zacvičil jsem si s činkami, poslechl Syny severní temnoty od skupiny IMMORTAL, bavil jsem se pozorováním ptáků z okna... – a už se zase začalo dělat venku hezky. U pásu zeleně podél chodníku leží na ulici mrtvý rejsek. Když jsem potom seděl v lese na posedu, vysvitlo dokonce i sluníčko.


Žlutá kvítka „lesanek“ začínají odkvétat. Zbývá po nich jen bílé chmýří. Takto se „lesanka“ velice podobá zlatobýlu. Že by „zlatobýl“ bylo pravé, člověčí jméno pro mou „lesanku“? Stále si nejsem jist. Mezi některými rostlinami jsou pro nezkušené oko laikovo sotva postřehnutelné, pranepatrné rozdíly, takže může snadno dojít k omylu. „Zlatobýl“ je také pěkné jméno, stejně jako „lesanka“.1


Vysoko nad stromy krouží káňata a nahoru po kmeni šplhá šoupálek. Je příjemně teploučko. „Myšičkám“ jsem podstrojil nový rohlík. Měly asi hlad, protože sotva jsem obešel stan k přednímu vchodu, ledva jsem pověsil spacák přes větev břízy, aby se vyvětral, již jsem slyšel hlodat prvního nedočkavého strávníka. Byl jím náš starý známý Nebojsa, a další, mladší hraboš by se také rád přidal, kdyby ho ten první, starší, neodháněl. Mladík z toho má švandu a schválně s poťouchlým výrazem chodí hodujícího staršího provokovat. Typický puberťák. Jsou z toho jako obvykle samé honičky a pištění jako v němé grotesce. Tyjátr. Pastva pro oči. Když se starý Nebojsa nasytil a odběhl pryč, nastala chvíle pro mladšího, k němuž se přidal i jeho bráška. Zase z toho byly strkanice, až nakonec si jeden každý z nich zabral svůj konec rohlíku a takto se svorně nakrmili. Postupně se takto vystřídají všichni okolní hraboši a večer pak i dvě myši. A zakrátko je z rohlíku jen ohryzek. „Myšičky“ jsou zkrátka fajn. Přirostly mi k srdci. Je s nimi správná prča.


V cestopisu Napříč Afrikou jsem přečetl úděsnou kapitolu, pojednávající o loveckých výpravách na slony, nosorožce a buvoly. Strašná, úděsná kapitola s těmi nejukrutnějšími, přímo sadistickými podrobnostmi. Ti zhovadilci vraždili bez milosti i matky s mláďaty – no příšernost. A ještě tomu nestvůrnému vraždění říkali „boj“ či „ozdravění bojiště“. Masakr takových rozměrů zavdal ostatně jednomu černošskému nosiči podnět k velice trefné poznámce:

Kdybychom my měli kly, běloši by nás pobili všechny.“

Myslím, že tento typ „bojového uvažování“ vyústil nakonec v šoa a ve vyhlazovací válku. Copak o to, když se navzájem vyvražďují lidé, tak mi to nevadí, naopak tomu tleskám; mně však nejvíc vadí to, že lidské představy o přírodě, jako o místu nelítostného boje o přežití, jsou stále živé, i nyní. Znám takové lidi: domnívají se, že lov zvěře je plně v souladu se zákonem přírody, ačkoli je právě jeho porušením. Šelmy naplňují zákon přírody, Křováci, dejme tomu, naplňují zákon přírody, všichni ti tvorové, jež lov živí. Ale nikoli ti, kteří loví ze zvrácené sadistické radosti, „ze sportu“, jak se říká, pro trofej a podobně. Šelmy podstupují mnohdy riskantní rovný zápas při lovu. Nikoli však po zuby vyzbrojený nimrod, střílející z bezpečné vzdálenosti na bezbranná zvířata. To není lov, nýbrž prachsprostá jatka. Ti buvoli, sloni a nosorožci jsou nyní na pokraji vyhubení právě vinou takových lidských hovad, kteří si myslí, že zabíjením naplňují zákon přírody. Vyhlazovat celé živočišné druhy, to má být zákon přírody? Bohužel už i staří Řekové měli takové zvrácené představy. I oni – jakkoli jejich kulturu obdivuji – přece přiřkli bohyni Artemidě, panenské to ochranitelce přírody a zvěře, do ruky luk a šíp. Ale Já si přesto představuji Artemidu jinak: Její čisté panenství má symbolizovat její neposkvrněnost zvířecí krví. Ona sama, žena člověka, s božským vínkem ve vlasech, nemá zabíjet, ne. Neboť ten její luk a šíp má mít na ochranu zvěře a přírody před lidmi! Nikoli, aby sama ztělesňovala ideál zabíjení! A je pannou také proto, poněvadž je neplodná, neboť člověk nemá mít děti a má vyhynout, protože po všechny časy byl, je a bude největším škůdcem a nepřítelem přírody! A Já si opět uvědomuji, jako již tolikrát, čím se tak nesmírně liším od člověka. Myslím, že jsem nikdy, ani v nejútlejším dětství, neměl nic společného s touto zrůdnou stvůrou, zvanou „člověk“, již lze jedině nenávidět. Teď by mi tak spravilo náladu jedině zastřílet si oplátkou na nějaké neozbrojené, bezbranné lidičky. Uspořádat hon na lidi. To by bylo ono! Na matky s dětmi. Uřezat jim hlavy, vycpat je, poslat na výstavu loveckých trofejí a získat za to čestné ocenění. Chtěl bych vyhladit lidstvo. Ale nejdřív bych tu verbež pochytal a zavřel do klecí jako celému světu nebezpečnou a škodlivou bezcitnou bestii, jíž taky je. Zvířata na svobodu, lidi do klecí! Jelikož je to však legálně nemožné, což je strašná nespravedlnost, budu si muset na spravení nálady pustit nějaký hodně krvavý dokument z války, s patřičnými hromadami mrtvol vojáků i takzvaně „nevinných“ civilistů. To abych viděl, že je aspoň trochu spravedlnosti na světě.


Pozdě odpoledne se polojasná obloha znovu zatáhla tmavými bouřkovými mraky a večer, když jsem odcházel domů, trochu poprchávalo. Pod nohama mi opět uskakují žáby a na „Putinovce“ překvapuji pasoucí se srnku tak náhle jako tichošlápek, že jsem v nastalé tmě došel až skoro k ní, než si mě všimla. Je stále příjemné teplo. Na ulicích je plno lidí, plno psů. Jeden zle doráží na jakéhosi opěšalého cyklistu. Bez košíku, bez vodítka, bez dozoru majitele, tudíž v rozporu s novou městskou vyhláškou. Já bych mu dal! Alespoň bych se ohradil. Ale spíš si s sebou příště vezmu pořádný klacek nebo nůž. Probít se domů z lesa a zpět je adrenalinový sport.


čtvrtek, 23. srpna 41

Slunečno a teplo, krásný den. V noci jsem si přistřihl vlasy hezky po vojensku na krátko. Praktický a pohodlný účes. V lese startuje z blízké spodní větve impozantní zjev velké káně. Vznáší-li se tento dravý pták vysoko na nebi, nepůsobí na pozemského pozorovatele jeho velikost zdaleka tak mocným dojmem, jako když ho vidíme někde zblízka u země. Majestátní tvor! Vane silný vítr, který pohupuje starým posedem a smýká vysokými štíhlými jasany, které o sebe narážejí. Vzniká tak dosti nebezpečná pravděpodobnost, že se některá větev ulomí a spadne mi na hlavu. Raději hned po snídani z posedu slézám a pokračuji přes posvátný háj pod dubem dál k táboru. Pod dubem se množí spadlé žaludy; některé nacházím i dost daleko od „domova“, kam všude je roztrousily veverky. Dnes je opravdu pěkně teplo. V táboře proto využívám možná jednu z posledních příležitostí k odhození veškerého šatstva, ostatně i tak dost sporého, abych užil volnosti nahého těla. „Myšičky“ dostaly dva menší necelé kousky starých rohlíků a jeden zbylý kousek dalamánku. Jeden ten kousek rohlíku zmizel, když jsem se probudil po siestě, a druhý rohlík si jeden šikovný hraboš odtáhl do díry, odkud ho konzumoval. Pouze dalamánek je na svém místě, a i ten už je řádně ohryzaný. Kolem stanu se potuluje po zemi a nízko ve větvičkách zvědavá červenka. Odpoledne procházka okolním lesem se závěrečnou meditací na „večerním“ posedu v koruně mohutného javoru. Ze zvířat jsem tam viděl jen dvě veverky a pak také různé ptáky. Po návratu do stanu jsem si ještě chvilku četl v narůstajícím šeru a pozoroval jsem též myš na její pravidelné podvečerní návštěvě. Na pastvinách bylo dnes málo zvěře: všehovšudy asi jen tři srnci a nějaký ten netopýr. Zatahuje se však od západu a nad vzdáleným tím obzorem se bezhlučně blýská. Nejvyšší čas jít domů. Začíná již trochu krápat. Na ulicích je zase nějak moc lidu a na dovršení všeho mě napadl pes. Čekal jsem ten útok. Byl to totiž ten samý pes, který včera na tomtéž místě dorážel na opěšalého cyklistu. Byl jsem proto připraven. Tentokrát si tedy zvolil za cíl útoku mne, ale špatně pochodil: Čokla jsem nakopl, až oněměl, a už jsem se hnal se sevřenými pěstmi na majitele. Byl jsem tak rozlícen, že jsem byl úplně mimo sebe, neovládal jsem svou nenávist a vztek. Chlapa, sedícího na lavičce před krámem, jsem seřval jako malého Jardu a měl veliké štěstí, že zůstal v klidu sedět, jinak bych ho byl namouduši zmlátil. Chlap to ode mne schytal za všechny čoklaře, kteří mi už dlouho pijí krev a otravují život. Sám jsem se nepoznával, jak hlasitě jsem na něj řval; muselo to být slyšet pěkně daleko. Ale nešť: nerad vyvolávám takové scény, ale ono je to zřejmě čas od času potřeba. Pěkně jsem si zchladil žáhu! Jsem zvědav, jestli tam bude ten chlap s tím čoklem hlídkovat i zítra. Nestalo se mi to totiž s tímtéž nevycválaným párečkem poprvé, ale nejméně už potřetí... A vtom přišla mi na mysl hrůzná myšlenka: určitě, při mé životní smůle, s tím chlapem budu muset jednou pracovat...


pátek, 24. srpna 41

Nádherný den! Ani dospat jsem nemohl! Těšil jsem se do veřejné knihovny. Půjčil jsem si tyto dvě knihy:

  1. Antonín Horák: O Slovanech úplně jinak, s podtitulem Co nebylo o Slovanech dosud známo.

  2. Dušan Hamšík: Druhý muž třetí říše.

  • Včera v noci vysílala televize zajímavý pořad o panu Horákovi, bývalém filmovém animátorovi (Cesta do pravěku, 20 000 mil pod mořem, aj.), který je dnes amatérským badatelem v oboru teorie vzniku písma. Nu a na základě tohoto televizního pořadu jsem si vybral k zapůjčení právě jeho knihu O Slovanech úplně jinak. Pan Horák zastává odvážnou, přímo revoluční teorii, podle níž by staří, nejstarší Slované měli být snad vynálezci, tvůrci a šiřiteli prvního písma na světě, z něhož se vyvinula všechna ostatní a dějinnými kulturními hybateli vůbec, s vlivem na všechny známé starověké civilizace. Tak jsem to alespoň zhruba pochopil na první poslech. Je sice pravda, že snad každý národ má podobnou teorii, jako výše zmíněná teorie páně Horákova (například Germáni!), ale něco by na tom mohlo být pravdivé. Velmi mě to zaujalo, neboť i Já se o takové věci zajímám a všiml jsem si sám rovněž určitých známek v písmu a v řeči, jež by mohly být vysvětleny touto teorií panslovanismu, řekněme, a to zejména při mém nynějším studiu řečtiny, kde nalézám mnoho podobných slov se slovanskými, a nemyslím tím ovšem žádné na řeckém základě vzniklé vědecké internacionalismy. Abych se tedy dozvěděl víc, vypůjčil jsem si proto tuto knihu. Jak už jsem řekl, sám se též zajímám o různé světové jazyky, písma, kultury, takže by to mohlo být poučné čtení.

  • Druhou knihou, již jsem si vybral k zápůjčce, je životopisná monografie o šéfu nacistického „černého řádu“ SS Heinrichu Himmlerovi. Kniha je sice poněkud staršího data (1986), vydaná ještě komunisty, takže tam bude jistě plno obvyklých židobolševických lží, polopravd a neobjektivit, ale to mi nevadí, ježto číst mezi řádky a vylovit z nich občas nějakou pravdu, zvládám dokonale. Trénink jsem získal právě za komunistů, nicméně i v dnešních, takzvaných „svobodných“ časech, v dnešní smutné polovičaté době, která není ani anarchií, ani totalitou, ani vojnou, ani mírem, nýbrž jen a jen bordelem, se dá tato naučená schopnost (číst mezi řádky, odhalit nános lží a dostat se k pravdivému jádru) využít v neztenčené míře. O nacismu lžou totiž všichni – včetně neonacistů. A asi tuším proč. Jedni z pomsty a ze strachu, druzí z hlouposti. O Hitlerovi se toho nažvanilo, natočilo a počmáralo na stohy; o předních pohlavárech Velkoněmecké říše, jako byl Goebbels, Speer, Göring, Hess, neméně, ale o Himmlerovi, a o jeho SS, toho není příliš mnoho známo. Alespoň ne mně. Tudíž další poučná četba, jak doufám.


Po včerejším incidentu s člověkopsem bych nejradši chodil kanály. Mezi lidi nechodím, odcházím z domu brzo ráno a vracím se pozdě večer, abych se vyhnul největším lidským davům, pokud mohu, snažím se lidi obcházet obloukem, abych je nemusel potkat, nikoho si nevšímám a klidně si jdu svou cestou – a vidíte, stejně konfliktu s nimi neujdu. Taková je to verbež! Čím víc od nich chcete mít pokoj, tím víc vás otravují. Pakáž jedna! Dnes to vypadá před tím neblahým krámem, kde se včera odehrál ten můj incident s člověkopsem, jako na psí výstavě. Plno čoklů, plno štěkání, až z toho hlava třeští – hrůza. Ještě ten včerejší chlap tady „chybí“... Jsou prostě v převaze, s tím nic nenadělám. Na dveře krámu museli vyvěsit, extra pro ně, ceduli s nápisem ZÁKAZ VODĚNÍ PSŮ DO OBCHODU. Jinak by bylo za chvíli plno čoklů i v krámě mezi regály s potravinami. Úplně stačí, že hlídkují venku. To je možné snad jen v Čechách, takový bordel. Psinec Evropy. V jaké debilní době to žiju, může mi to někdo říct?


Konečně jsem v lese. Krásné ticho. Oproti městu je to tu ráj na Zemi. Nikde nikdo – a myslím tím niemandem člověka, samozřejmě. Zvířata a rostliny tu naštěstí jsou, jinak bych nadobro-nazlo zatrpknul a obrátil se k Životu zády, tak jako k lidem. Kuna asi vyhrabávala ze země nějakého hraboše a zanechala po sobě jámu, již si označila trusem. Veverky sbírají a zahrabávají žaludy na horší časy. Pod posvátným dubem těch žaludů nejenže leží velký počet, ale dokonce je slyším a vidím padat s větví. Je teplo. V táboře se svlékám opět donaha. Je to tak příjemné, tahle prapůvodní volnost těla! „Myšičky“ už čekají. Z nouze již jedna okusuje suchý list, a myslím, že zrovna slupla i jednoho broučka, jenž se jí připletl pod čumáček. Patku chleba tentokrát kotvím k zemi stanovým kolíkem, protože jinak by si to celé velké sousto odnesl pryč kdejaký cizí hraboší vykuk a na moje „myšičky“ by nic nezbylo a Já bych neměl na co koukat. Jedna z nich už mi nedočkavě pobíhá pod nohama a sotva zalezu do stanu a zavřu za sebou, pouští se již s chutí do jídla. Nová strategie se vyplatila. Nikdo chléb tentokrát neodnesl a potrava vydržela všem až do večera. Když jsem potom po setmění odcházel domů, zbýval jim jen kousek. K pastvinám jsem dorazil zase dost pozdě, neb zde dlouho ještě rajtovaly nějaké motorky, nebo co, a také proto, poněvadž jsem dlouho četl O Slovanech a dlouho jsem spal. Přesto uprostřed louky jakžtakž rozeznávám nezřetelné siluety dvou srn. Ubíral jsem se dnes podél lesa, v naději, že jsou ty srnky dost daleko a že je tudíž nemohu vyplašit, ale ony byly zjevně jiného náhledu a utekly přede mnou zpátky do lesa. Opět ještě to jejich krátké zastavení na stezce u lesa, opět ten krátký zpytavý pohled z očí do očí... – a už jsou pryč, v neproniknutelné černi lesa. Ještě že budou mít ty srnky alespoň celou klidnou noc pro sebe, jakož i Já. Průchod přes předměstí a kolem krámu se obešel tentokrát bez extempore. Náhoda, nebo jsem dosáhl alespoň dílčího vítězství?


sobota, 25. srpna 41

Počasí nám stále přeje, neb sluníčko se směje a nás hřeje. Vida, vida, jak se nám to notuje, tak se nám to i rýmuje! Všude je plno života, plno cvrlikajícího ptactva, jež vycítilo, že dnes nikdo na světě nezemře. Dnes ne. Posvátný dub shazuje své žaludy s takovou prudkostí, jako když vystřelí z bambitky loupežník Rumcajs. Ačkoli je volná sobota a prázdniny, necítím už tolik tu všudypřítomnou, rozlezlou člověčinu z počátku léta; zdá se tedy, že nejhorší vzedmutá lidská vlna tsunami opadla a nyní již jen šplouchají smrduté vlnky s vyplavenou špínou. Než se odebéřu do stanu, sedím ještě dlouho na sedátku pod vysokým modřínem v mém sourozeneckém lese, kde se horlivě přičiňují brhlíci i veverky a kde si nesčetní, neposední malí ptáčkové prozpěvují a hrají ve větvích, radost pohledět. „Myšičky“ dnes ani nepočkaly, až odejdu z jejich salle à manger a klidně přišly a pod mýma stojícíma nohama se jaly nerušeně sbírat semínka, jež jsem jim právě nasypal. Nevěděl jsem překvapením, co mám dělat; zda jít či zůstat, nebo zda se je dokonce pokusit pohladit. Nakonec jsem se spokojil pouhým pohledem a „myšičky“ samy po chvíli odešly, když sesbíraly všechna semínka, jimiž si nacpaly své lícní torby. Kdybych měl ještě půl roku čas, přicházely by mě nakonec vítat jako pejsci a jedly by mi z ruky. Stanový kolík, jímž kotvím další patku chleba, je středobodem jejich vesmíru; je osou, kolem níž se točí svět. Nevím jistě, jestli mě vzaly na vědomí jako živou bytost, ale zdá se, že se u nich vyvinul jakýsi až podmíněný pavlovovský reflex, jímž reagují na můj příchod. Vyvěšuji „vlajku“ na „stožár“, čili spacák přes březovou haluz, a svlékám se donaha. Celý den bez šatů však žel již nelze vydržet; spát musím pod spacákem a k večeru se musím znovu obléct. Pokračuji v načaté četbě O Slovanech úplně jinak. „Myšičky“ se zatím krmí a dovádějí jako malé děti, a i ta červenka je tu poslední dobou pravidelným hostem. Občas zobe nějaký neznámý ptáček nahoře ze střechy stanu březová semínka, ale nevím, o koho jde, neboť z něj zevnitř vidím jen matně se rýsující siluetu a nožičky. Tajuplný návštěvník.


Z knihy O Slovanech úplně jinak čerpám první dojmy, jež jsou zatím poněkud neurovnané. Pro začátek mohu snad jen uvést, že mi to připomíná především spisy jiného amatérského badatele, a to Ericha von Däniken. Tito vášniví amatéři mají tu výhodu – nebo spíše přednost –, že se nebojí žádné sebefantastičtější myšlenky. Druhou věcí ovšem zůstává, je-li ta myšlenka v zásadě správná. Ale hlavní přínos těchto soukromých badatelů spočívá v těch možnostech, jež nastínili – a v kladení otázek. Oficiální věda trpí přílišnou zkostnatělostí. Podruhé připomíná kniha pana Horáka cimrmanologický seminář. To už je ta horší zpráva. Za vším byli Slované! Nemohu se ubránit dojmu, že se jedná o pouhý vtip. A myslím, že ona základní idea celé knihy – tedy kulturní panslavismus – je tu zaměněna spíše za kulturní všeárijství, v jistých momentech dokonce i za kulturní panhumanismus, někdy i v převráceném gardu. Vždyť přece lidé na celém světě jsou jedna rozvětvená rodina, mající jednoho předka, a tato prvotní všelidská rodina se pouze dělí na další podrodinu árijskou, a tato podrodina árijská na další podrodinu slovanskou. Ona zdánlivá příbuznost slov tedy může doopravdy vypadat (zdát se!) jako kulturní panslavismus, ale také může jít dost dobře o optický klam, podobný zdánlivému pohybu Slunce po obloze, ačkoli ve skutečnosti Slunce stojí a pohybuje se naopak Země. Na stejném principu může fungovat i zdánlivě dokonale zapadající teorie páně Horákova. Příbuznost slov řeckých a vůbec indoevropských (árijských) se slovanskými ještě nic nedokazuje, neboť ti i oni jsou jedna velká jazyková rodina. Někde dál v knize budeme s panem Horákem putovat i do jiných zemí světa a nalézat panslovanské vlivy i tam, ale to může být také klam. Klam, jehož vysvětlením je dávné zmatení jazyků. Některé takzvané „důkazy“ jsou potom pouhou smyšlenkou, znějící sice dobře a zdánlivě logicky, ale je to na první pohled jen a jen logická hříčka. Kniha, kromě strašlivého množství tiskových chyb, někdy i hrubých, pravopisných, vyskytujících se na každé stránce jednou i vícekrát, obsahuje i řadu historicky sporných údajů. Celé se to navíc vine v neskrývaném marxistickém duchu o údajně zotročených, odíraných a v poddanství žijících vysoce inteligentních, ateistických, mírumilovných (slovanských) zemědělcích, kteří upadli do nespravedlivého otroctví válkychtivých, násilnických, pobožnůstkářských lovců-kočovníků odkudsi z Asie – no to už je opravdu urážka mojí inteligence. Demagogické polopravdy-pololži – toho bych se opravdu nenadál. Nicméně kniha mě vysloveně baví už jen těmi frivolními slovními hříčkami a odvážnými tezemi, odmyslím-li si některé faktické nesmysly a ty otřesné rádoby marxisticko-humanistické vývody. Zatím dobré, leč nepřesvědčivé. Däniken je lepší spisovatel.


Večer nebyla na pastvinách žádná zvěř, poněvadž jim lidé všechnu trávu požali. Pláň je však nyní pokryta čerstvým senem, jež příjemně voní. Navíc mi osamělou procházku pokazil zase jeden pozdní chodec. Viděl jsem tedy pouze netopýra, jinak ani kopýtko, ani tlapku. Nízko nad jihovýchodním obzorem svítí měsíc v skoroúplňku a jeho bledá zář se prodírá v stříbrných pruzích temným stromovím. Hotová přírodní laterna magica. Krása. U studánky jsem potkal bílou kočku, jejíž běloba v té tmě zdálky připomínala světélko bludičky, kdyby se nepohnula a neutekla. Na ulici jsem míjel také jednu kočičku a rovněž dlouho neviděného, starého známého ježka.


neděle, 26. srpna 41

Poslouchám teď každé ráno při oblékání a balení batohu a pak znovu po návratu z lesa při svlékání a vybalování kazetu s nahranými úryvky z Thoreauova stěžejního díla Walden aneb Život v lesích. Velmi vhodná kulisa těchto dnů! A výborné dílo! Sice málo otevřeně misantropické, ale ono i to, že někdo odejde žít sám na dva roky do lesů, jako to udělal Thoreau, nesvědčí o jeho přílišné náklonnosti k lidskému druhu. Walden je pro mne kniha nicméně velmi inspirativní – tím víc, že tam ten otevřený misantropismus chybí. Jinak bych nepociťoval takovou silnou potřebu napsat její misantropickou – a současnou! – verzi. Před 160 lety mohl ještě Thoreau nalézt za humny svého městečka Concord, jež lze velikostí přirovnat i k mému rodnému městečku, pustou, rozlehlou divočinu, kde se mohl celý den toulat a nepotkat človíčka, divočinu s opuštěným rybníkem, na jehož břehu si mohl postavit srub, zbudovat zahrádku a spokojeně si tam nerušeně žít. Bez úředního povolení, bez dohadování s kýmkoli, bez obtěžování kýmkoliv. Taková svoboda už je dnes zhola nemožná. Můj Reinlebensborn a jeho široké okolí bylo před patnácti lety také mnohem svobodnějším a pustším místem k žití a k toulkám přírodou, než je tomu dnes. Bylo těsně po revoluci, lidé byli dopoledne v práci a odpoledne se pak věnovali raději podnikání a finančním spekulacím, než chození a ježdění do přírody a venčení čoklů, jichž tenkrát také nebylo tolik, co dnes. Tehdy mi patřil celý svět. Mohl jsem jít kamkoliv za město a opravdu jsem tam nepotkal človíčka. Pokud bylo dopoledne pracovního dne, pak ani přímo ve městě, v obchodech a tak dále, nebylo mnoho lidu. Všichni měli totiž práci. A tak byl od nich pokoj. Nevím, jak to ta chátra dělá, že má teď tak pohodlný a snadný život, zatímco ze mne se stal štvanec, štvaný z místa na místo, ale nikde nedocházeje klidu. To bylo před patnácti lety. Za dalších patnáct let, až si otevřu tuto knihu, bude už možná dnešní Reinlebensborn, čistý zdroj žití, tato moje poslední výspa svobody, dávno mrtvý, zničený, obsazený a prolezlý lidmi jako rakovinou, jako morem, a Já budu pročítat řádky této knihy se stejným závistným smutkem, s jakým čtu řádky Thoreauova též dávno zmizelého divokého Waldenu. „V divokosti je záchrana světa“, jenže pokud divočina neustále rok od roku mizí, pak tento svět nemá nejmenší šanci na přežití.


V lese jsem se dnes posadil u jedné srnčí lebky, která tu již pár let leží. Vzal jsem ji do ruky a jako princ Hamlet jsem se zeptal: „Být, či nebýt?“... Po lesní stezce právě projelo velké černé terénní vozidlo s neprůhlednými černými skly. Jelo pomalu jako sám neúprosný Osud; bezhlučně jako duch pohřebního vozu. Kdybych byl pověrčivý, věřil bych, že to sama černá Smrt se mi zjevila. Když jsem pak na tu stezku došel, nalezl jsem na ní čerstvě přejetou myš s vyhřezlým tekoucím mozkem. Smrt zde tedy právě konala své dílo! Smrt tedy není ten starý omšelý kostlivec v černé kápi a s kosou. Ne, Smrt má podobu člověka a jezdí japonským džípem... Že přeháním? Zeptejte se tedy divokých zvířat, když nevěříte mně: Všichni utíkají před člověkem jako před Smrtí a děsí se člověka jako Smrti, neb on je ztělesněním Smrti. Člověk zničí svět. „Bojte se člověka! Nedopusťte, aby počet jeho byl veliký, neboť on v ruiny obrátí domov váš i svůj!“ Amen.


Pokračuji v četbě knihy O Slovanech úplně jinak. Líbí se mi to čím dál méně. Už pomalu vidím, že to je ubohoučká slátanina nesmyslů. Kniha obsahuje příliš mnoho věcných chyb a logických nonsensů, nad nimiž se lze jen pousmát nebo nevěřícně zakroutit hlavou, natož aby to byla pravda. Jsem zklamán. Opravdu upřímně zklamán. Za některé neobratné formulace by školák dostal pětku. Takzvané „důkazy“ jsou naivní, nesedí, nepůsobí věrohodně, teorie má plno trhlin, je nesouvislá, chabá, plná zjevných chyb a dokonce i lží. Urážka inteligence. „Mravní“ vyznění, ten podprahový kakofonický podtón, jenž tu stále rušivě zaznívá, je ublíženecký, odporně marxistický. Už je to téměř ztráta času, vyplýtvaného na takový žvást. Pokračuji v četbě již jen víceméně ze zvědavosti, jaké další nesmysly tam objevím. Tím se to stává téměř testem inteligence. Obrovské zklamání. Nechutný bolševický resentimentální žvást. A těch pravopisných chyb! To knize, která se zabývá lingvistikou, také zrovna dvakrát nepřidává na serióznosti.


Večer už jsem tělo přejeté myši nenašel, i když jsem si pomáhal baterkou. Slídící mrchožrouti pracují rychle. Zato se ona lesní cesta hemžila žabkami, jež konsternovaně ztuhly ve světle baterky. Štěstí, že tudy teď znovu neprojíždí černá Smrt. Jinde slyším v podrostu dupat srnku a všude podél mé pouti zšeřelým lesem cosi tajuplného šustí. Voňavá, leč pokosená louka stále nehostí žádnou zvěř, jen divní noční ptáci plácají křídly ve větvích a netopýři prolétají kol mne a kol mé hlavy. Skoroúplňkový měsíc opět prozařuje svým mdlým světlem hyletickými sloupy a oblouky a nebesy lesní ztichlé katedrály. Noc je vlahá. Z vysoko se tyčícího vrcholu „Putinovky“ ještě dlouho, jen tak v tílku a s hlavou zvrácenou k hvězdnému nebi, vychutnávám ty blažené chvíle osamělého misantropického mudrce uprostřed jeho domovské přírody.


pondělí, 27. srpna 41

Asi jsem to zakřiknul s tím „opadnutím lidské valivé vlny tsunami“. Dnes byla ta pakáž zase všude rozlezlá, jako kdyby se všichni najednou domluvili mobilními telefony. Dokonce i uvnitř lesa se váleli pod stromy dva trampové ve spacích pytlech, kteří ještě dospávali dávno přešlou noc. Pěší trampové, přespávající jen tak pod „širákem“, to už se dnes moc nevidí. A proto tedy, ačkoli se nacházeli na mém teritoriu, nedovedl jsem se na ně zlobit, tak jako na jiné lidi. Vždyť jsou téměř jako Já! Jen jsem zvědavý, jestli mě překvapí a nenechají tu po sobě žádný průmyslový odpad. To bych zase nadával.


Kuna dnes v noci vyhrabala v zemi nějaké doupě se spižírnou, plnou loňských lískových, bukvicových a žaludových skořápek, čímž zároveň odkryla i vchod do hnízda zemních čmeláků. Jsou tam čtyři čmeláci. Veverky sklízejí žaludy, jimiž mne duby bombardují, když stojím pod nimi s hlavou zvrácenou a vzhlížím skrze jejich mohutné koruny k blankytnému nebi. Nad plání se vznáší nějaký velký dravý pták, ale nevypadá to na obyčejnou káni. Křídla má uzší a delší než káně a hlavu světlou. Mohl by to být luňák červený! To by byla vzácnost v našem kraji! Je ode mne dost daleko, takže ho moc dobře nevidím, avšak káně to rozhodně není. Teď na něj shora podnikla krátký výpad poštolka. Pak už mi mizí z dohledu. Nevšední úkaz!


Putinovka“ je nyní vysoká až tak, že je z ní vidět ještě dál na východ a úzkým průhledem dokonce i trochu na opačnou stranu. Škoda, že dnes není dobrá viditelnost, neboť vzduch není dost průzračný a dálný obzor tone v mlhách. Zdá se, že veškeré další navyšování „Putinovy“ sjezdovky skončilo. Vrchol sjezdovky je nyní trojnásobně vyšší než býval. Napadlo mě, že by tady ještě mohli vztyčit nějakou volně přístupnou rozhlednu. To by bylo něco!


Myšičky“ dostaly nový, měkký rohlík a strhla se o něj taková rvačka, s divokým pobíháním a pištěním, jakou jsem nezažil. V pár minutách okousaly celou jednu špičku rohlíku. Hotová groteska. Často se při jejich pozorování neubráním tlumenému smíchu, přesto však tak hlasitému, že se „myšičky“ údivem otáčejí ke stanu, co za divné zvuky to odtud slyší vycházet. To byl nápad za všechny prachy, krmit v lese malé hlodavce. Na co jsem myslel, že jsem na ten nápad nepřišel dřív?


Dnes zůstávám ve stanu oblečen. Žádné velké teplo není. A čtu. A nestačím se divit, co všechno snese papír. Kniha O Slovanech úplně jinak je tak zfušovaná, nejen těmi nesmysly, jež obsahuje po věcné, teoretické stránce, ale i typograficky je to děs. Začínám vážně pochybovat o inteligenci pana Antonína Horáka, jemuž sice nechybí píle, vášeň a odhodlání, ale naprosto postrádá poctivosti a jazykového citu. A je čím dál zřejmější, čím je ve svém takzvaném „bádání“ ovládán a puzen především: totiž jakýmsi úchylným, bolestínským, rádoby „panslovanským“ resentimentálním defétismem, namířeným především proti germánskému živlu a vposled – z marxistické platformy – proti všem „zlým“ utlačovatelům těch „hodných“ Slovanů, kteří se nedovedou bránit „tatarským“ nájezdníkům (čti „Hunům“, to jest Němcům), žijí odnepaměti v otroctví, nicméně – jaký div! – žijí všude po světě, vynalézají písmo a intelektuálně jsou tak na výši, že přesto ovlivňují ze svého otrockého postavení všechny vyspělé kultury a národy. Ale nikdo o těchto geniálních, leč utlačených Praslovanech nic neví, protože se všechny ostatní národy proti nim spikly a úmyslně jejich existenci, včetně vynálezu písma, zamlčují před celým světem. Ať se na mne pan Horák nezlobí, ale to je zkrátka za vlasy přitažený nesmysl všech nesmyslů! Buďto je pan Horák úplně vylízaný senilní dement, nebo si vymýšlí, a pak je to chorobný lhář. Snad je to od něho jen jakási zbytnělá reakce na třísetletou habsburskou nadvládu a potomní nacistickou okupaci, ale takovéto osobní či národní bolístky se nesmí promítat do seriózního vědeckého bádání! Jeho nástin panslovanismu vypadá spíše jako nějaká vzdoroteorie naruby obrácené, stejně absurdní teorie pangermánství. Autor, který si osobuje rozluštění neolitického písma, totiž na mnoha příkladech dokazuje pouze to, že nerozumí smyslu ani českých vět! Hledá se slovníky všech slovanských jazyků v ruce hodící se slova proto, aby jeho podivná teorie dávala smysl, leč vychází z toho jen nesmysl. Měl jsem si ty nesmysly vypisovat hned od začátku, teď už se k nim nechci vracet. Vypsat všechny jeho nesmysly by však byla úmorná dřina, protože není odstavce, který by neobsahoval aspoň jeden nesmysl, výmysl či chybu. Strašná slátanina. I kdyby tam bylo zbla pravdy, jakože možná je mezi všemi těmi směšnými nesmysly, zanikne to pravdivé v moři absurdních nesmyslů. Tomu se říká pěkně česky, leč nesprávně, „medvědí služba“. A právě jen kvůli těm pravdivým drobečkům, jichž kniha obsahuje tak pramálo, má ještě jakous takous cenu číst až do hořkého konce tuto nekonečnou snůšku zpackanin od jednoho pošetilého starce.


Večer jsem zastihl na lesní travnaté cestičce srnku se dvěma mláďaty. Louku jim lidé pokosili, a tak si našly čerstvou zeleninu tady, kousek od mého tábora. Je to odtud vzdušnou čarou k mému stanu opravdu co by kamenem dohodil, ale jelikož chodím ven z mého lesního úkrytu velkou oklikou, abych se neprozradil prošlápnutou vegetací, jež by najisto přivedla na mou stopu lidi, obešel jsem úsek lesa a objevil jsem se zde z opačné strany. Není to ostatně poprvé, co na tomto konkrétním místě pozoruji srnky. Známe se a víme o sobě. Žijeme tu přece spolu. Vždycky se tudy tudíž opatrně plížím. Dnes se mi tedy poštěstilo je opět vidět. Mláďata jsou už hodně velká, velikostí téměř k nerozeznání od mámy. Je to tak milé je pozorovat! Dívám se na ně dalekohledem z poměrně velké dálky, takže mne nedohlédnou, i když se pořád ohlížejí kolem dokola.


Na pokoseném pastvisku u lesa je pořád pusto, jen jeden zajíc teď zbystřil svou pozornost, a také ještě jednoho srnce vidím vzadu v žitě. Jinak obvyklí netopýři a šustot nočních tvorů. Měsíc je v úplňku, avšak trochu zamlžen. Tak zas zpátky dolů do toho psince... Ačkoliv... Ne, to není psinec, když tak o tom přemýšlím... Je to koncentrační tábor. Ano. A Já teď musím prostě projít kolem strážných hlídek se psy, to je všechno. Ještě nějaké ty bíločerveně pruhované závory tomu dojmu chybí a kontrola dokladů... Nenávidím tohle město.


úterý, 28. srpna 41

Vstal jsem s výjimečně dobrou náladou, což přičítám hlavně pohodové hudbě britské anarchistické skupiny Chumbawamba, již jsem při usínání a probouzení poslouchal. A také venku pěkně svítí sluníčko. Dnes je mi však přesto zima. Atmosférické proudění se změnilo na severní. Brr! Ti dva včerejší trampové mě mile překvapili. V lese, kde nocovali, po nich nezbyl jediný papírek a kdybych je tu včera na vlastní oči neviděl ležet, myslel bych si, že ten pelech zválené trávy pod stromem, jenž jediný tu po nich zůstal, udělala spíše nějaká srna, a ne dva lidé. Výborně! Tak to má být. Takhle by se měli chovat v přírodě všichni lidé, když už do ní lezou. Jenže to by nebyli ti správní lidé, kteří tak často a rádi prohlašují, že oni přece nejsou žádná zvěř. Hned mi byli ti trampové sympatičtí, už od pohledu. Poznám, kdo je co zač, už podle ksichtu!


Z „Putinovky“ byl dnes, díky tomu studenému vzduchu, pronikavě vynikající rozhled. Je teď vidět mnohem dál, po jejím navýšení, snad až do Polska! Nádhera! Sem budu chodit každý den. Ty modravé dálavy s mohutnými pohořími na pozadí mě lákají opustit Reinlebensborn a vydat se vstříc novým dobrodružstvím někam dál do pustin neprobádaných a do krajin neznámých. Ale když vidím těch lidí všude se hemžit, s nezbytnými čokly u zadku, trochu mě ta chuť vytáhnout paty z mé lesní skrýše přechází. Ale možná po prázdninách, až bude té hemeže venku méně, přece jen zase podniknu krátký jedno- nebo dvoudenní výlet. Uvidíme. Z vrcholu sjezdovky vidím dole na louce kočku. Loví. Odsud vypadá jako levhart, plížící se africkou savanou. Ten studený severský vzduch s sebou asi přinesl i tři hýly obecné. Dvě nevýrazně zbarvené samičky a jednoho krásně červeně vybarveného samečka. Nyní si právě dva z nich předávají potravu ze zobáčku do zobáčku. To je krása! Jsou výrazným zpestřením našeho uvadajícího lesa, tihle cizokrajní návštěvníci ze severu, byť jsou první předzvěstí blížící se zimy. Ale že se dnes ochladilo! Ještě by přitom mohly být tropy! Přesně v tuto dobu, před těmi už téměř legendárními a mystickými patnácti lety (v roce 1992), padaly totiž právě teplotní rekordy, kdy teploty ještě hravě překračovaly třicet stupňů Celsia. To byla doba! Ale letošní rok je zatím také vydařený. Moc neprší a celkově bylo docela teplo. Tento rok vejde do dějin!


Á, tak už vím, který ptáček tak rád navštěvuje můj stan! Teď jsem ho právě viděl oknem sedět na šňůře! Je to samozřejmě tatáž červenka, která se tu tak často ochomýtá. Zrovna si vykračuje po střeše a zobe březová semínka. Za chvíli se dokonce třepotavým letem na místě objevuje přímo v předsíni stanu! To je paráda! Vzrušením ani nedutám. Žádná záhada tedy, žádné překvapení se nekoná, nýbrž milý, chytrý, zvědavý ptáček, jenž si oblíbil můj tábor a jenž mi dělá tak velice příjemnou společnost – spolu s „myšičkami“, samozřejmě.


Večer už bylo tak chladno, že mě zábly ruce. Zato však jsem odměněn pohledem na lovící lišku na strništi po žitném poli. Také ten nový dravec, který bude opravdu asi luňákem, se snesl na strniště, něco tam uchvátil a teď to trhá na kusy. Že je to skutečně luňák jsem si téměř jist, zvláště když si protáhl svá dlouhá křídla a obzvláště jsem si jist jeho identitou, když mohu tohoto velkého dravce přímo srovnat s trochu menší a zavalitější kání, kterou teď zahání. Na posekaném jetelišti, blíž ke mně, se již mohou pást dva zajíci na nově rašící zeleni, již nic na světě natrvalo nezastaví v růstu. Netopýři už zas vykrucují svou leteckou akrobacii, řízenou tím nejdokonalejším radarem pod sluncem a úplňkový měsíc je též na svém místě nízko nad obzorem v průsvitných cárech mlh. Jen srnce jsem dnes žádného neviděl, pouze slyšel. A jak slyšel! Vyplašil jsem ho ve tmě pasoucího se na „Putinovce“ a jeho náhlým, hlasitým, štěkotu psa podobným zabekáním mě docela vylekal. Na stezce kousek od studánky, jejíž panenskou čistotu už – světe div se! – dlouho nikdo nezačlověčil, potkávám ježka. A snad to bylo také tím citelným ochlazením, že dnes večer byly ulice koncentráku výjimečně liduprázdné. Aspoň někdy úleva.


středa, 29. srpna 41

Chladné počasí trvá, dnes už ani to sluníčko nesvítí a nehřeje. Hned zkraje lesa míjím naprosto unikátně, démonicky zbarvenou kočku. Zdálky jsem ji dokonce považoval za kunu či veverku. Je tmavě hnědá jako hořká čokoláda, s huňatým ocasem. Zírá na mne upřeně tím svým sugestivním kočičím pohledem zpoza velkého bludného balvanu, ale co je na ní nejlepšího a nejzvláštnějšího, je její šedavá skvrna, která jako blesk klikatě půlí šikmou čarou její ztrnulý obličej bez nejmenšího záchvěvu mimiky. Démonický zjev! Je jasné, proč pověrčiví lidé kdysi takovéto strašidelně vyhlížející tvory pronásledovali, je nenáviděli, mučili a upalovali na hranicích jako čarodějnice. Možná proto máme dnes takovýchto krásně a nevšedně zabarvených koček tak pomálu, kdežto mourků a koček bělavějších (čti „nevinnějších“) je převaha.


Dále si se mnou hraje na schovávanou srna v husté lesní zeleni. Zase mě obchází po oblouku a sleduje mě. Ano, zastavuje se, aby si mě prohlédla, pak poodběhne a opět se vynoří z podrostu jinde podél mé trasy. Moje cesta vede esovitě taktéž jejím směrem, takže záhy jsem to pro změnu Já, kdo se k ní plíží odzadu a trochu ze strany. Nyní dokonce vidím dvě srnky! To je dobrodružství! Dávno už mě pustily z mysli a klidně, leč obezřetně, jako vždy, se pasou. Nakonec mě však přece jen zpozorovaly těmi svými jemnými, bystrými smysly a ztratily se mi definitivně z očí, když jsem se k nim příliš přiblížil.


Z „Putinovky“ je dnes opět krásný výhled do daleka. Dlouho tu osaměle postávám na jejím vysokém vrcholu a nemohu se nabažit toho skvostného rozhledu. Je to tak krásné, být sám, mít volno a nic nedělat! Na travnaté pláni u lesa s panoramatickým výhledem na protilehlý obzor se shromažďují hejna drozdů brávníků a jiřiček. Asi se chystají k odletu do teplých krajin. Taky bych letěl, kdybych měl křídla. Tady už všechno uvadá, listí žloutne, květy odkvetly a motýli už zřejmě zahynuli, když nemají z čeho sát nektar, božský to nápoj pestrobarevných okřídlenců. Je mi z toho smutno. Ještě že mám alespoň své roztomilé „myšičky“, abych se potěšil pohledem na to, jak jim chutná a jakých nezbedností se navyvádějí. Jedna z nich má také takovou zvláštní kresbu ve tváři, ale samozřejmě že ne tak démonickou jako ta kočka – spíš se ta vodorovná čára pod jejíma očima podobá „zlodějské“ masce mývalů.


Kniha O Slovanech úplně jinak mě nepřestává stránku po stránce, odstavec po odstavci nevýslovně popuzovat, odpuzovat a urážet mou inteligenci. A nejen inteligenci mou, jak dokládá autorovo tvrzení, že to racionální v Platónově díle vpašovali tam jeho – jak jinak! – poddaní, otročtí, praslovanští písaři, a to bez Platónova vědomí! No to je slovo do pranice! Že by si po sobě Platón nikdy znovu nepřečetl, co napsal? Nebo, jak směle a bez uzardění tvrdí pan Horák, co nadiktoval svým praslovanským písařům? To se mi nezdá možné. To je prostě špatný vtip, nic jiného. Tak to možná dělá pan Horák, že si po sobě nečte, co sesmolil za nesmysly. Podle počtu hrubých pravopisných chyb by to tak odpovídalo. Jedině zatím jeho úvahy o bájné Atlantidě jsou celkem rozumné, jinak je to jen vršení blábolů, pitomostí a naivit. To už není jen amatérismus, co tu pan Horák předvádí, nýbrž diletanství. Vlastní své jméno překládá jako „bojovník“, odvozeno prý však od zcela odlišného slovního základu „harc“ = „boj“, i když „horák“ na první pohled znamená „horal, člověk z hor“. Už na tom je dobře patrný způsob jeho takzvaného „luštění“ nápisů: vymýšlí si podle své vlastní potřeby. Způsob jeho chápání jednoduchých českých vět pak dostatečně dokumentuje převrácení významu krátkého staroegyptského sdělení, že nejen lidé urození se stávají písaři. Z toho jediného trochu relativizujícího slůvka „nejen“ pak směrodatně dovozuje, že prý lidé urození se písaři nestávali, protože to prý bylo zaměstnání podřadné, což je další do nebes volající nesmysl. Slovo „demokracie“ překládá jako „démonickou vládu“, i když řecké „démos“ = „lid“ a „daimón“ = „duch, dobré či zlé já“ jsou co do významu dvě naprosto odlišná slova! Řecky tedy pan Horák také neumí. V angličtině má také značné mezery; jediné anglické slůvko nenapíše správně bez chyby! Z nahodilé zvukové shody jednoho japonského slova hned usuzuje na jeho (opět!) praslovanský původ, a podobně. Svastiku (hákový kříž) vykládá jako znak pro „oběť“ (snad ne dokonce pro „zápalnou oběť“, tedy holokaust!), ačkoli se jedná o velmi starý indoevropský symbol „štěstí“, „slunce“, „harmonie“, a tak dále, a považuje tedy svastiku za jednoznačně „zabijácké“ znamení. Vždyť jak by to mohlo být jinak, když si hákový kříž vetklo do znaku nacistické Německo, že? Jako stálý motiv celé knihy, jenž se jí táhne jako červená (či rudá?) nit, ježto je na každém vhodném i nevhodném místě neustále připomínán s otravnou dotěrností komunistických propagandistických hesel, je nízký resentiment obyčejného člověka vůči všemu aristokratickému, vyšší kulturu vytvářejícímu. O co se pan Horák tak vehementně snaží především, je vnutit nám svou mylnou představu o jakési starobylé kultuře neolitických zemědělců, žijících pokojně v jakémsi utopickém, pacifistickém komunismu, kteří ve svém minimálním volném čase v postavení poddaných otroků vymýšlejí písmo, aby jím v praslovanštině, jíž jejich páni a okupanti nerozumějí, zapisovali bezvýznamná banální sdělení, jež si stejně vymyslel pan Horák sám a upravil si je podle svého. Nechápe, co je základní podmínkou každé vyšší kultury – dostatek času a bezpracný život. Obyčejný zaměstnaný člověk nemá na kulturu čas, jak vidíme dodnes. Nebýt povinného školství, převážná většina lidí by se nikdy o své vlastní vůli nenaučila ani psát, ani číst. Většina lidí by říkala to, co slýcháme i dnes tak často z jejich hub – že na takové blbinky nemá čas. A čuměli by raději tupě do ohně, místo samostatného se učení číst a psát, jako dnes čumějí tupě na „bednu“ nebo študýrují bulvární tisk. Je to tak, nebo není? Myslím, že je. V televizi to vyznělo lépe než v knize. Což je jen další doklad zhoubného působení televize, jakožto média, zprostředkovávajícího značně zkreslené informace. Dobře, že se na televizi moc často nedívám. Protože tato kniha, k níž mě přilákala televize, je skutečně hrozná. A mám takové nejasné podezření, že autor knihy O Slovanech úplně jinak nezkoumá, ani neluští ve skutečnosti žádné výlučně „praslovanské“ nápisy, nýbrž prostě jen dávno zapomenuté indoevropské písmo, možná dokonce výlučně starogermánské runy! Názor na celou knihu jsem si utvořil hned na začátku z prvních jejích vět, a dál je to stejné: Je prostě bezcenná.


Večer, když jsem se balil k odchodu, uslyšel jsem neblahý výstřel. A skutečně: naproti přes louku stojí u lesa zřejmě bouchalovo auto. Však také není nikde po žádné zvěři ani památka, jen jeden zajíc se krčí a tiskne k zemi před projíždějícím traktorem se zapnutými reflektory. Ještě ten tady „chyběl“! Zkažená procházka. Stejně je zataženo a není nic kloudně vidět. I ten měsíček dnes tone v řídké oblačnosti a navíc je tak nízko nad obzorem, že je sotva vidět mezi stromy i z toho nejvyššího bodu „Putinovky“. Aspoň že dole v koncentráku dnes večer nechodí žádné hlídky psohlavců.


čtvrtek, 30. srpna 41

Hejno brávníků je z louky u lesa pryč, jen početný houf jiřiček tu poletuje dál. Jiřičky si oblíbily zvláště střechu myslivecké „kazatelny“, kde jich sedí obrovský počet. Odtud vzlétají za „vzdušným planktonem“ a sem se znovu vracejí. Pátrám dalekohledem dál po okolí... A tu hle! Liška! Liška vzadu naproti u lesa! A jak velká! Určitě je to starý lišák! Nádhera! Takhle velkého lišáka jsem ještě neviděl. Nebo je to tím dobrým světlem? Většinou totiž zpozoruji lišku spíše za šera než za plného denního světla. Nádherné zvíře. Teď ten starý lišák po něčem skočil. Myslím, že drží něco v zubech. „Dobrý lov, Akélo! Jsme jedné krve, ty i já!“... Vtom jako když ho něco kousne, cukne sebou a hbitě mizí v lese! Podivné. Někdo ho musel řádně vylekat! Kdo jiný než člověk. Žádného však nikde nevidím. Divné. Teprve až když jsem se již již otáčel zpět k odchodu do hloubi lesa, zpozoroval jsem v dálce za keři stát auto. Dva lidáci, v úrovni lišákových očí, cosi na okraji pole sbírají a nakládají na auto. Asi kamení z jedné velké hromady, jichž bývá u kamenitých polí mnoho. Opět člověk. Opět lidé. Úplně jsem je prve přehlédl! Zase mi tedy lidáci zkazili zážitek! Mrdež jedna rozmrdaná! Ale krásná liška! Nezapomenutelné pozorování.


Sluníčko svítí, ale je to studená zář. Vůbec mě nehřeje, když jeho paprskům, prodírajícím se skrz stromoví, nastavuji tvář. Na pěšince leží rozšlápnutý černý brouk střevlík s modrým okrajem krovek. Veverka putuje lesem, přeskakujíc ze stromu na strom, z větve na větev. Malý, světlehnědý skokan s tmavými pruhy na zadních nohách uskakuje z pěšinky do podrostu. Ten nedávno nalezený mrtvý bez hlavy byl ovšem mnohem větší – i bez té hlavy. Strakapoud prostřední ťuká do kůry vysokého jasanu přímo nade mnou. Na jiném místě, u naučné stezky, si strakapoud malý vybral k proklepání vzrostlý smrk. Vyrušil mě tam však, při této vzácné intimní chvilce, jakýsi přespolní běžec. Už zas! Zas ta prokletá stezka! Pořád tu někdo je. Letos to tu vypadá jako v newyorském Central Parku! Sportovce jsem si nevšímal, obrátil jsem se k němu zády a dál jsem pozoroval toho strakapouda. Když jsem pak dalekohled odložil, blbec běžec na mne blbě čuměl od nedalekého kříže, kde se v buzerantských legínách protahoval jako baleťák v Bolšom těatru. Odporné. Stačí jediný pohled na člověka a mám po sváteční náladě! Hnusnější pazvíře neznám!


Myšičky“ dostaly housku a hned se o ni strhla mela. Nedají se vyrušovat, ani když zdrhávám stanové zipy, šustím sáčky, vrtím se všelijak, převaluji se, rozbaluji batoh se zásobami. Už nejsou tak háklivé na moji činnost, neřkuli přítomnost, jako z počátku. Hryzají staré pečivo, krmí se, honí se a hrají si spolu na schovávanou, běhají po stanu a kolem něj jako by se nechumelilo, a mne si skoro vůbec nevšímají. Paráda. Život mezi divokými zvířaty.


Dnes jsem si přinesl na čtení tu druhou vypůjčenou knihu z městské knihovny, biografii o Heinrichu Himmlerovi, s názvem Druhý muž třetí říše. Tu slátaninu O Slovanech úplně jinak (a naprosto blbě!) jsem s opovržením odhodil jako bezcenného požírače mého drahocenného času a nemíním se k ní vícekrát vracet. Jen letmo jsem ještě naposledy zalistoval v té debilitě dál, načež jsem zjistil, že tam dál je to ještě horší. Ztráta času. Pouze dodám k autorově osobě, že pan Antonín Horák ztělesňuje přesně ten typ lidí, kvůli nimž odmítám mluvit s lidmi a mít s nimi cokoliv společného. Je to totiž chorobný, zakomplexovaný, hloupý falešník, podvodník a lhář, jemuž se nedá věřit ani obyčejné pozdravení a nadít se lze od něho jen zklamání a podrazů. Doufám, že ten „Himmler“ bude lepší.


Četl jsem dlouho a probudil jsem se až večer. Bylo takové zvláštní světlo, takový žlutohnědý šerosvit jako na starých fotografiích. Velmi zvláštní, ale velmi pěkné. Je mi jako ve snách. Spěchám k pastvinám, kde se po setmění schází zvěř. Je jí tu tentokrát hodně. Tma už je však příliš hustá. Přesto vidím několik srnců, dva zajíce... – a přímo přede mnou opět liška! Nevěřím svým vlastním očím! Podruhé za jediný den liška! Loví hraboše nedaleko mne, zatímco Já se schovávám ve tmě mezi stromy. Je tak blízko! Náhle se podívala přímo na mne... – a už mete pryč, jako když do ní střelí! Utíká přes celou louku pryč na opačnou stranu k protějšímu lesu, kde jsem ji pozoroval dopoledne. Cestou plaší zajíce, kteří najednou nevědí, co se děje. To nechápu. Jak mě mohla vidět? Stál jsem v přítmí lesa, ani jsem se nepohnul, nevydal jediný hlas, nezpůsobil žádný šramot. Asi proto se lišce daří vést tak tajný život, že má takové bystré smysly! To je prostě obdivuhodné. Chtěl bych mít něco z jejích schopností. Cestou domů ještě potkávám jednu srnu. Tma už je taková, že jsem ji uviděl až pár metrů před sebou, jakož i ona mne. Dole na ulicích opět pravidelné hlídky samozvané domobrany. Ach, ty návraty...


pátek, 31. srpna 41

Po každodenním ranním zburcování sousedčinou čubou nevycválanou utíkám z baráku pitomýho do lesů Reinlebensbornu. Není kdovíjak škaredě, ale noc byla studená. Už to není prostě ono. Už to nejsou ty vlídné, vlahé noci na vrcholu léta, kdy jsem se nemohl odtrhnout od okna, jak bylo krásně. A teď? Na „Putinovce“ na chvilku zasvitlo sluníčko a tehdy se udělalo zase pěkně teplo, ale dlouho to nevydrželo. Zatahuje se a je chladno. Viditelnost je dnes velmi slabá. Na lanech lyžařského vleku posedávají každý den budníčci lesní a dnes se k nim přidal i jeden krásný bramborníček hnědý. U starého posedu se po snídani spustil mírný deštík. V lese však takovéto silnější mrholení či slabý déšť nevadí, protože jej trochu tlumí koruny stromů, z nichž některé jsou tak husté, že dolů na zem nedopadne ani kapka. Jiřičky na pastvinách už také kvůli dešti nevyužívají jako vzletovou základnu střechy myslivecké „kazatelny“, nýbrž vylétají za potravou odkudsi z chráněných míst v lese. Déšť jim však též mnoho nevadí. Jakýsi velký dravý pták na louce v dešti trpělivě číhá v sedě na zemi na kořist. Možná je to káně, možná luňák, možná jiný větší dravec, to nelze s určitostí říct na tu dálku. Dnes jsem měl dojem, že jsem zaslechl i hlas motáka pilicha. Takže těch dravců je zde zřejmě víc druhů. Jak jsem řekl: déšť nevadí, pokud sedíte na sedátku pod stromem s hustým větvovím. A právě takové sedátko mám poblíž tábora. Sedím, sedím – sedím a dumám, a vtom jsem zaslechl slabý praskot suchých větviček nedaleko v maliníkovém porostu. Někdo tam je! Teď se zachvívají olistěné proutky. Blíží se to. Za chvíli už rozeznávám nejprve hlavu a potom i celé tělo – srnky. Krmí se maliníkovými listy a o mně nemá ani potuchy. Blíží se ke mně a dostává se čím dál blíž a blíž. Chvíle napětí. Konečně mě spatřila a měří si mě zkoumavým pohledem. Je tak blízko, že se podivuji, jak to, že se nebojí a neutíká? Zjevně mě vidí, protože se často na mne dívá. Nijak se však neplaší a zůstává klidná. V nepravidelných intervalech se na mne vždycky zahledí, ale jinak dál klidně pokračuje v pastvě. Já se však pod jejím pohledem vůbec nehýbám a oblečen celý v černém mohu být tou srnou považován spíše za podivný samorost než za člověka. Snadno přece podléháme tomu všeobecně rozšířenému klamu, že co se nehýbá, to není živá bytost. Srna je tak blízko, že se nesmím vůbec pohnout, pootočit se, poposednout, ani trochu hnout hlavou, abych se neprozradil. Je to napínavé a vzrušující. Musím držet hlavu otočenou hodně doprava, skoro dozadu, z kteréžto polohy brzy bolí za krkem. Musím to však vydržet, abych se nepřipravil o tak výjimečný prožitek. Být nablízku tak plachému lesnímu tvoru se nepoštěstí každý den. Krk však bolí. V nestřeženém okamžiku si alespoň podepírám dlaní bradu, abych ulevil krčním svalům. Srna stále často zkoumavým pohledem kontroluje moji pozici. Jsem však socha. Mé odhodlání nepokazit si tyto sváteční chvíle zbytečným prozrazením je bezmezné. Je to tak harmonický pocit být sám uprostřed lesa s tvorem, který má jinak z člověka smrtelnou hrůzu. Pro mne jsou tyto dlouhé, harmonické minuty vyznamenáním, poctou nejvyšší. Jak by to bylo pěkné, kdyby se nás zvířata neděsila! Jaká harmonie by to byla! Úplně by to zlepšilo můj život, od základu! Byla by to existence úplně jiného řádu. Takovou harmonii jsem naposled zažil snad jen kdysi v thajském národním parku Khao Yai, kde se divoká zvířata lidí také nebála. Jeden jelen se dokonce chodíval pást přímo před moji ubikaci a nechal se hladit, zoborožci loudili o sousta v jídelně pod širým nebem a kolem se potulovala stádečka divokých prasat i s pruhovanými selátky. Giboni tam vítali zpěvem ranní slunce a když jsem se pokusil ten jejich zpěv napodobit, rozšafně mi odpovídali ve stejném nápěvu i tónině. Byl to ráj. Tak bych si představoval moje harmonické soužití se zvířaty. Žádné střílení, žádné koncentráky, žádná jatka. Bylo by to krásné žití. Jako ty chvíle s touto srnou zde. Myslím, že takhle vypadá štěstí. Srna dokonce došla až téměř k mému stanu a tam si lehla, takže jsem se nemohl ze sedátka pod modřínem zvednout, ani jít do stanu, aniž bych ji vyplašil, což jsem nechtěl. Nakonec to dopadlo tak, že po chvilce ležení srnka odputovala dál do hloubi lesa a Já už ji víckrát nespatřil. Uf! To bylo zase dobrodružství! Nemohu uvěřit svému štěstí! To jsou zážitky! Ach, vy zvířecí bohové, co jen si počnu, až tohle všechno lidé zničí? Ani jsem si nevšiml, že přestalo pršet.


Dlouho jsem četl novou knížku o Himmlerovi. Hodně dlouho. Tohle už je něco podstatně jiného, než tamta šílenost o Slovanech! Velmi dobře napsané, velmi čtivé, seriózní, dokonce objektivní, v rámci možností. Je to sice psané z komunistického úhlu pohledu, ale není to hloupé. A to už něco znamená. A první tisková chybička se vyskytla až na 36. straně, což je téměř na pochvalu! Text zřejmě prošel tolika cenzurními kontrolami, že se alespoň podařilo většinu obvyklých chyb odstranit. Aspoň na něco byla ta cenzura dobrá.


Večer jsem hned zkraje, jen co jsem vyšel na první lesní cestu, uviděl před sebou černou kočku s bílými tlapkami. Otočila za mnou dozadu hlavu a koukala, kdo to je. Zkusil jsem si dřepnout a zavolat na ni „či čí, či čí“, jestli se čirou náhodou nepřijde pomazlit, ale kdepak! Ani náhodou! Uháněla pryč jako každé jiné divoké lesní zvíře! Večerní procházka se však opět nepovedla. Pozvolna tu začínají převládat večery, kdy se zde někdo poflakuje. Po obou stranách louky stojí jedno auto. Jistě samí bouchalové. To na mé straně vypadalo z dálky prázdné, takže jsem si myslel, že kolem něj projdu, ale když jsem se k němu lesem připlížil blíž, shledal jsem, že v něm někdo sedí na předním sedadle spolujezdce a okénko má polostažené. Lidákova přerostlá hlava, s velkým blbým mozkem uvnitř, se otáčela do všech směrů po okolí. Napadlo mě ulovit ho jako škodnou. Takhle zezadu bych ho měl krásně na mušce a ten jeho chorý mozek bych mu vystřelil z hlavy tak rychle a jednoduše, že by si ani neuvědomil nebezpečí. Což by byla možná chyba, poněvadž by před smrtí netrpěl. Nejraději bych je střílel „ránou na měkko“, jak oni tomu říkají, tedy do žaludku, aby dlouho a v bolestech umírali. Škoda, že jsou lidi chráněni zákonem. Lovit lidi by mě bavilo a jistě bych v tom byl dobrý. Zbavovat svět jeho největších škůdců. Potichu a nepozorovaně jsem se odkradl zpátky do lesa.


sobota, 1. září 41

Probíjím se předměstím a kolem krámu, kde to zase vypadá jako na psí přehlídce. Štěkání a rambajz. Dívám se na lidi. Zdá se, že jim to nevadí. Nevnímají. Zdraví mě lidé, které ani neznám – nebo si na ně alespoň nevzpomínám. Už je to tři roky. Tři roky prázdnin. Zajímalo by mě, co si o mně povídají. I když si to dovedu dost dobře představit. Fašista, šílenec, lesní muž, inkubus. Měl bych si zvykat. Ještě tak měsíc, či dva, a budu se muset hlásit o práci. A ta zima! Ta mi nepřidá. Dnes je mi zima i ve třech vrstvách oblečení. V noci pršelo a les je mokrý a studený. Oblohou se honí mraky a bříze nad mým stanem žloutnou a opadávají listy. Hotová žlutá podestýlka. Také střechu stanu pokrylo žluté listí. Výborné přírodní maskování. Zebou mě ruce. Starý posed je zmoklý a studí. Na žádné dlouhé sezení to není. Motýli dávno vidět nejsou, jen housenky. V noci jsem jednu velkou zelenou housenku přinesl na botě až domů a teď na mne spadla z jasanu jiná, žlutá, malá píďalka. Léto, vrať se! Kdepak motýli v takové zimě! Už jenom milí ptáčkové oživují tu naráz pochmurnou a nevlídnou přírodu. Na ptáky je spoleh. Brhlíci, sýkorky, kosi, střízlíci, vlaštovky a jiřičky, vrány krákají na polích a kavky na předměstích, v zahradách jsou pořád k vidění čiperní rehci a konipásci. Mnozí z nich se tu budou pořád starat o moji lepší náladu. Na světlince jsem objevil malý semenáček nového dubu. Nemá kolem sebe žádnou vážnější konkurenci. Jednou by měl dominovat celému okolí, jako ten můj staletý dub v bývalém táboře R2. Toho už se ale s největší pravděpodobností nedožiji. Jímá mě z toho všeho hrůza; z toho zmaru, odumírání, z té zimy, z lidí, z práce, z budoucnosti, která bude ještě strašnější než současnost. I ty „myšičky“ mi připadají poslední dobou nějaké schlíplé, ne tak aktivní a vesele čilé, jako když bylo teplo. Jim musí být jistě také zima. Chvílemi prší, chvílemi zasvitne nakrátko studené sluníčko. Jedna „myšička“ je z toho studeného počasí tak otrávená, že si sotva kousne rohlíku a vrací se zase zpátky do nory. Žádná estráda se zatím nekoná. Ta nastala až později odpoledne, kdy se přece jen ustálil slunce svit a les se trochu proteplil a vyschnul. A hle! Já co se to blíží – a ona červenka přiskákala po zemi! Aspoň nějaké „sluníčko“! Doufám v babí léto. A zachumlávám se do spacáku s dobrou knihou v ruce.


Večer se lesem ozývá křik motáka pilicha. Někde tady poblíž asi hnízdí. Je to typický křik páru, obhajujícího hnízdo s mláďaty. Do toho se mísí vzdálené volání sýce rousného. Ztichlý večerní les opět ožívá zvuky a hlasy jeho obyvatel. Tyhle chvíle miluji. Když vládne v lese po setmění příliš velké hrobové ticho, znamená to obvykle, že je někde nablízku nepřítel všech – člověk. A opravdu: žádní lidáci se tu dnes večer necourají. Hned je to znát na počtu zvěře na pastvisku! Už sice není moc vidět, ale přesto rozeznávám vzadu na strništi u protějšího lesa tři srnky, blíž ke mně dva zajíce a dál u lesa opět lišku. Ta už tu bývá nejspíš denně. Pokud zde ovšem nejsou lidi, hlavně však myslivci. Zvlášť ti motorizovaní. To se pak každé rozumné zvíře „zdejchne“. To jen lidi si asi myslí, že jsou ta zvířata blbá a že když uvidí někde stát auto, nespojí si ho s člověkem a nenapadne je utéct. Nejvíc srnců se nyní pase právě u místa, kde vždycky stává myslivcovo auto. Není lepšího důkazu. Já když se tady v naprosté tmě procházím, poněvadž ve dne to kvůli lidem není již dávno tak příjemné, a i teď potmě se pro jistotu pořád rozhlížím a otáčím, nejde-li kde člověk, neděsím určitě zdaleka tak zvířata, jež na své cestě k domovu míjím, jako člověk. Utečou sice přede mnou – komu bych to žaloval? –, ale utečou jen na kraj do lesa, kde je slyším pomalu přecházet, jako před někým, koho neznají, a ne před tím, koho se musí právem obávat. V té tmě mě nemůžou vidět, jako Já nevidím je, a tak ani nevidí, že jsem tolik proklatě podoben člověku.


neděle, 2. září 41

Dopoledne svítilo sluníčko, ale odhadem kolem poledne se zase zatáhlo. Na žádné tropy už to letos nevypadá a ani předpověď počasí neslibuje výrazné zlepšení, spíše naopak zhoršení. Poprvé po třech měsících tepla budu se muset v příštích dnech začít řídit tímto pěkným německým rčením: Es gibt kein schlechtes Wetter, es gibt nur falsche Kleidung. – Neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení.


Uvidět teď někde v přírodě kvítek rovná se nálezu pokladu. Zrovna takový poklad jsem dnes našel na „Putinovce“. Tři krásné, velké, zvonkovité, bílé květy, vyrůstající na jakémsi úponkovitém, popínavém stonku s kopinatými listy. Tato zřejmě epifytická rostlina se pne a prodírá skrz lipové listoví jako taková menší obdoba pralesních lián. Vypadá to velmi exoticky, velmi hezky, a v té pomalu odumírající pustině kolem je to hotový klenot. Možná se sem její zárodky dostaly s tou zdejší navršenou zeminou odkudsi z pěstěné zahrádky, nebo co; jinak si tento skvostný nález nedovedu vysvětlit, natož abych ho uměl správně pojmenovat. Dnešní noci budu asi dlouho prohledávat počítač. (Nakonec jsem zjistil, že to je u nás dosti hojný opletník plotní.)


Na mém vlastnoručně zhotoveném sedátku pod modřínem, nedaleko tábora, jsem zažil další blízké setkání s jedním z místních obyvatel lesa. Byl to sice jen obyčejný hraboš, jakých mi běhá kolem stanu dost a dost, ale přesto to bylo hodně neobvyklé a vzrušující setkání. Meditoval jsem pololeže polosedě opřen zády o strom a loktem o sedátko, když tu šramot opodál. Vykoukl tam hraboš a systémem chodbiček se blíží neomylně ke mně. Okamžitě jsem, toť se ví, zavětřil příležitost a znehybněl jsem. A mé očekávání se vskutku naplnilo. Hraboš prolézal všetečně všude kolem mne a dokonce se vyšplhal i na můj batoh, odložený na sedátku hned vedle mne, chodil po něm, očichával jej a pokoušel se ho ochutnat. Určitě tam cítil voňavé čerstvé housky a sladké ořechové rohlíčky. Bylo to roztomilé. V jednu chvíli mi čichal i k prstům, až jsem se skoro bál, že mě kousne, jako se mi to už jednou kdysi stalo, jakkoli to tenkrát vůbec nebolelo. U tohoto hraboše nechybělo mnoho a byl by mne zlézal jako tu horu, která porodila myš. Zdálo se mi však, že toho hraboše znám. Mohla by to být klidně jedna z mých „myšiček“. Vůbec bych se tomu nedivil. Tábor je odsud daleko ani ne padesát metrů. Nevím sice, jaký mají hraboši „akční rádius“, ale vyloučeno to není. Myslím, že bych cizího hraboše poznal. Kdo s nimi nežije by se mohl domnívat, že je to nesmysl je od sebe rozeznat a že jsou všichni stejní, ale není tomu tak, stejně jako u lidí a u každého jiného živého tvora. To už jsem spíš nakloněn u lidí nevidět rozdíly, než u zvířat či rostlin. Což bude asi jen běžný morální předsudek, leč nutný k vyrovnání opačných předsudků ryze lidských. Je-li to tedy jedna z mých „myšiček“, pak mám pravdu, když tvrdím, že mi budou zanedlouho běhat v ústrety jako pejsek. Ochočené však „myšičky“ rozhodně nejsou; zůstávají stále dost plaché, což je dobře. Každý den teď zvládají sníst jeden rohlík. Určitě už se nekrmí ničím jiným. V zimě, až tu nebudu moci být s nimi, bude se mi po nich stýskat. Nejspíš je sem dál budu chodit krmit a pozorovat.


Odpoledne mě zburcovalo ze spánku kňučivé štěkání jakéhosi zaběhlého čokla. Běhal tu okolo punťa, na nějž někdo odkudsi hvízdal a přivolával ho zpět. Jen aby ho sem nešli hledat! Čokl jistě pronásledoval nějaké místní lesní zvíře nebo chytil jeho stopu. A kdepak je teď hajný, aby zasáhl proti takovýmto nepřístojnostem a aby hájil les i zvěř před narušiteli, kteří se neumějí chovat? Sen, z něhož jsem byl tak neurvale vyburcován, byl beztoho strašný a zlý. Zdálo se mi o nekonečných proudících davech, které procházely kol mého stanu a Já nadávám, marně před nimi utíkám a schovávám se, nicméně stále si říkám, že to není ještě tak zlé. Strašný sen. A částečně pravdivý, jak už sny bývají. Svým způsobem jsem tomu čoklovi vděčný za to probuzení. Nevím však již dávno, co je horší: zda skutečnost, či strašný sen. Dnes tu slyším a cítím všude kolem zase nějak moc lidu na nedělní procházce. Toto není les, toto je parčík. Ten sen měl pravdu. Kde je však skutečný les a kde jsou ti, kdož jej budou hájit? Kde je hajný, aby zhatil disharmonii, v níž se nachází svět? Ti takzvaní „hajní“ tohoto rozvráceného světa jsou právě ti, kteří svět do nerovnovážné disharmonie uvedli a tam nechali upadnout. Proč mám při četbě knihy o třetí říši dojem, že to byly lepší časy, lepší země, nadějnější doba? Je to zum Kotzen – až k zblití!


Večer prošla kolem stanu asi srnka, což vyplašilo „myšičku“ a mne zvedlo z matrací. Slyšel jsem někoho tiše procházet, ale žel neviděl jsem nic. Jen jsem slyšel jemný praskot větviček pod lehkými kročeji kopýtek. Dnes večer je zase v lese takové to podezřele hrobové ticho, jako když se někde potlouká zlý člověk. Samozřejmě! Má neblahá předtucha se potvrdila; můj zvířecí instinkt mě opět nezklamal. Uprostřed louky stojí zase auto. Už zas? Už zas člověk? Je to čím dál horší; to už je ob den! Mor! Mor! Nějaká zvířata tu jsou však kupodivu též: jeden srnec vzadu u lesa na žitném strništi, jeden zajíc přímo přede mnou – a opět liška! Ti mají odvahu! Já bych takhle neriskoval, když se tu potlouká člověk s flintou a zlými úmysly. Něco se mi nezdá být v pořádku. To auto. Dnes stojí nějak moc uprostřed. Obvykle myslivec parkuje u kraje lesa. Mám silný pocit, že ten bouchal je ukrytý někde tady, na mé straně lesa. Napětí vzrůstá a přitom se zdánlivě nic neděje. Nyní už mě ten stále silnější pocit z neurčitého nebezpečí ovládá tak mocně, že zůstávám ukryt v šeru lesa. Něco se musí stát, to vím jistě. Ale co? Tma houstne, minuty čekání ubíhají. Stále obhlížím terén dalekohledem a snažím se v tom příšeří najít cokoli podezřelého, jakoukoli známku toho, že mě můj instinkt neklame. Nic není vidět, nic stále nepotvrzuje moje zlé tušení. Zvířata jsou klidná, zatímco můj neklid vzrůstá. Co jen to se mnou je! Vtom PRÁSK! – třeskl výstřel tak hlasitý, že mi srdce poskočilo! To bylo hodně blízko! Věděl jsem to! Věděl jsem, že není něco v pořádku! Lekl jsem se, že snad někdo střílí po mně! Nicméně stojím dál jako starý ostřílený válečník uprostřed bitevní vřavy a nyní horlivě pátrám dalekohledem, kde se co bude dít dál. Výstřel to byl ostrý, netlumený žádnou masivní překážkou, žádným lesem či kopcem; musel tedy vyjít odtud. Kontroluji pozice a stav všech tří přítomných zvířat. Srnec je v pořádku a dál na svém místě, zajíc též. Jen ta liška zmizela. Obávám se nejhoršího a dál vyčkávám, co se bude dít dál. A zanedlouho jsem se konečně dočkal. Vidím světlo vzadu na louce. V tom místě jsem prve viděl tu lišku. Někdo si svítí signální baterkou; signální proto, poněvadž se mu do bílého světla plete červené sklíčko. Vidím ho zřetelně díky tomu světlu. Očividně hledá baterkou svou oběť. A už je mi také jasné, kde číhal: v uzavřené myslivecké „kazatelně“ vzadu uprostřed louky. Proto ten výstřel nic neztlumilo, takže se zdálo, že je blízko! A ta liška šla přímo k té „kazatelně“. Ten hajzl tedy vystřelil na lišku! To je parchant! Ale co to? Přešlapuje tam už hodnou dobu a zřejmě nemůže nic najít. Vrací se s pokašláváním k autu. Žádnou mrtvolu nenese a nic nenakládá dozadu do kufru „kombíka“. Teď startuje a s rozsvícenými dálkovými reflektory jede zpátky na místo činu, jak už to vrahové dělávají. Krouží po louce, křižuje ji, ale nenachází, co hledá. Naštěstí! Buď se tedy blbec netrefil, nebo raněná liška stačila utéct a teď, chudák, někde v bolestech umírá. Toho bouchala bych chtěl dostat do ruky! Za tohle bych vážně vyhladil celé lidstvo! Jedny za to, že takové zločiny dělají, druhé za to, že to těm zločincům dovolí, a konečně třetí sortu lidí za to, že provádějí i jiné zločiny proti přírodě. Bouchal jede tentokrát domů s nepořízenou. To mám radost; zároveň ale i vztek, že se něco takového, čeho jsem byl dnes večer svědkem, může dít. Nenávidím lidi. Dnes v noci mám náhodou na programu videodokument z bitvy o Británii. Doufám, že tam budou k vidění hromady lidských mrtvol, abych se tím pohledem trošku uklidnil, jinak bych po dnešku musel jít vraždit lidi sám.


pondělí, 3. září 41/42

Dnes mám 42. narozeniny. O desáté hodině večerní vstoupím již do šestého sedmiletí mého života. Jak ten čas letí! Nemám rád narozeniny. Připomínají mi mé stáří a smrtelnost. Jako by to bylo včera, co jsem byl mladý, veselý klučina s dlouhými, jako uhel černými vlasy, kterému každý tykal, se zuby, jež zdrtily a zchroupaly všechno od ořechů a syrové mrkve přes jablka po nevařené brambory, vyhrabané holýma rukama ze země a snězené hned na místě. To byla doba! A naráz, aniž si to člověk stačí uvědomit, je ze mne starý bručoun, šedý jako vlk, kterému každý vyká a se zuby polámanými a vypadanými, jimiž tak tak ukoušu a sežvýkám čerstvý chléb. Dnes o desáté hodině noční započne nový misantropický rok, rok číslo XLII, rok Nevolníka. Nemám rád narozeniny. Jsou rok od roku pesimističtější.


Snídám na posedu a nízko nad stromy s křikem přelétává káně. Úchvatný pohled! Jednou i zalétla dovnitř lesa, aby se tam posadila na větev. Dlouho tam však sedět nevydržela. Asi mě uviděla a seznala, že jí má přítomnost vadí. Po včerejší střelbě jsem dnes spěchal k pláni, abych ji obhlédl znovu za světla, jestli na ní neuvidím někde ležet tu nebohou lišku, nebo zda ji dokonce nespatřím živou a zdravou, čímž by se mi ulevilo. Pátral jsem tedy dalekohledem po pláni a vždy, když jsem tam zaznamenal něco, co by mohlo být mrtvou liškou, ať už to byl kus nějakého odpadu, dřevo, kámen nebo drn, hrklo ve mně a dech se mi úžil. Stále s myslí rozhořčenou nemohu zapomenout na včerejší vražedný večer. To nebyl myslivec, to nebyl hajný, to byl bouchal. To snad nebyl ani bouchal, to byl pytlák – vždyť nechybělo mnoho k tomu, aby nejen svou oběť hledal z auta s rozsvícenými dálkovými světlomety, ale aby ji také tímto vyloženě pytláckým způsobem uštval a ulovil! To byl parchant! Určitě ještě téhož večera dával k dobru tuto „mysliveckou historku“ někde v hospodě a chlapi ho za to obdivně plácali po ramenou. Pakáž jedna! Po včerejšku nenávidím lidstvo zase o trochu víc, je-li to víc ještě vůbec možné. Tihle motorizovaní takzvaní „myslivci“ jsou také nepřehlédnutelným znamením úpadku doby a zkažených mravů. Klasického pěšího hajného, jenž koná pravidelné obchůzky po revíru v zelené uniformě a s perfektně vycvičeným psem křepelákem u nohou jsem potkal naposledy kdysi dávno před deseti lety – a to ještě zcela náhodou a ojediněle! Časy se holt mění a lidé s nimi – ale k horšímu. Pravý myslivec, aby byl hoden toho jména, má mít úlohu ochranitele přírody, lesů a zvířat, ne jejich ničitelem. Myslivec má chránit les především před lidmi, aby tito tady nejezdili na motorkách, neřvali tu, neplundrovali lesní plody a nekáceli svévolně stromy, nepohazovali odpadky, nevenčili psy a podobně. Pravý myslivec má stát neochvějně na stráži lesa jako elitní voják a bránit zvěř před pytláky, a ne sám být pytlákem a pouze si jezdit do přírody jako na střelnici. Myslivec nemá vůbec zabíjet. Tuto jakkoli přirozenou, nevyhnutelnou a někdy i nutnou funkci má zcela přenechat zvířecím dravcům a šelmám, poněvadž ti ji vykonávají lépe a s mírou. Člověk má na to příliš vadnou mysl. Správný myslivec by měl být zkrátka něco jako strážce národního parku, nikoli lovec.


Na pláni jsou jen jiřičky a vlaštovky, dva páry poštolek a jedna káně, která cosi porcuje a ostražitě se přitom rozhlíží do všech stran. Po včerejšku se jí nedivím, že si dává takový pozor. S našimi zkušenostmi s člověkem... Jsem zvědavý, jestli se tu ta liška ještě ukáže – pokud tedy ten brutální útok vůbec přežila. Pakliže ne, pakliže nepřežila, pak nepřežijí ani její mláďata. Vždyť když liška takto často a usilovně shání potravu, i ve dne, nehledíc na možné riziko, jistě to nedělá jen sama pro sebe, nýbrž především, aby nakrmila liščata. A ti škaredí lidáci chtějí ty krásné lišky úplně vyhladit! Za to mám mít rád lidi? Mor! Mor! To lidstvo by mělo být vyhlazeno!


Dnes jsem se také chystal po dlouhé době na delší procházku mimo les, a to konkrétně za Hirschl k nově budovanému rybníku. Ale v otevřeném terénu fičel tak ostrý vítr, jenž mě bičoval šlehy deště, že jsem se raději zase vrátil zpátky do závětří lesa. Nechám si ty výlety na lepší počasí. Zlatý Reinlebensborn! Les je les. V lese je nejlíp. Jsem zde chráněn jako choulostivá rostlinka ve skleníku. Les je nejlepší místo k životu. Neprší sem tolik, nefouká, není dovnitř vidět a málokdo sem chodí. Poseděl jsem radši na sedátku pod modřínem, než bych se hnal za nestálého počasí někam ven do nechráněné vyklučené krajiny, kde lze navíc ještě natrefit na nějakého odporného člověka. Fujtajbl! Po cestě zpátky jsem na lesní pěšince objevil mrtvého hraboše s napůl odkousnutou hlavou. To jsou ale dekapitální nálezy! Hrůza. Můj hraboš to však není. Mí hraboši a myši se mají díky mně dobře. Aspoň někdo, když je každý loví, jiní je nenávidí a další se jich štítí.


Odpoledne jsem se probudil do deště. Je to mírný déšť, leč déšť vytrvalý, s na týden zataženou oblohou. Zdál se mi děsný sen o hlodavcích, kteří sežrali stan. Naštěstí to byl jen jeden z těch snů, jež znamenají pravý opak. Večer byla pláň liduprázdná. Doufal jsem, že tam opět uvidím lišku, ale nebyla tam. Snad to jen znamená, že ji to včerejší střílení zaplašilo jinam, dál od lidí, a není tedy mrtvá. „Dál od lidí“... – ale kde to je? Já sám bych tam rád odešel! Ostatní zvířata se na pláni pasou jako obvykle – kam jinam by šla? Lidáci jsou totiž všude. A Já se dnes v noci, už po dvaačtyřicáté, zase jakoby znovu narodím do jejich světa, jenž měl být původně určen mně, a ne lidem. Dnes v noci se jakoby po dvaačtyřicáté narodím. Leč obrozen nevstanu.


úterý, 4. září 42

Začátek nového misantropického roku. Je taková zima (10°C), že jsem se nikterak nestyděl za to, že je stále ještě astronomické léto a oblékl jsem si zimní bundu a navlékl rukavice. Neboť faktické, teplé a slunné léto už to není. Není už to ten dobrý čas, jak zní doslovný překlad řeckého výrazu pro léto (καλοκαίρι). V Řecku ovšem jistě nemívají v tuto dobu takovou sibérii, jakou tady máme dnes. Nedbal jsem však špatného počasí, studeného větru, ani ledových přeháněk a vydal jsem se na procházku za Hirschl. Za bílého dne už jsem se dlouho neprošel mimo svůj domovský les, takže mi procházka chutnala, zvlášť když jsem nepotkal jediného človíčka. Pouze jsem jednoho viděl zdálky vysoko nahoře na stožáru elektrického vedení, jak natírá šedozelenou barvou jeho ocelovou konstrukci a falešně si při tom prozpěvuje. Mně je málem také do zpěvu. Počasí je sice mizerné, ale aspoň tu nikde nejsou davy lidí, a to je hlavní. Jsem rád, že zase vidím něco jiného; jinou krajinu, jiné rostliny, víc zvířat. Nejvíc se mi líbila kalina s červenými bobulemi, dvě stáda dobrosrdečných krav a neposedné hejno krásně vybarvených stehlíků. I jednu srnu jsem viděl a opět motýly a různé květiny. Mám z toho všeho radost. Ale ostružiny letos nejsou. Vloni jich přitom bylo tolik, co letos malin. Na žitném poli jsem zkusmo utrhnul „myšičkám“ dva klásky, ale nejevily o ně zájem. Vyfotil jsem si staveniště tamního nového rybníka, abych měl nehynoucí památku na to, jak to tady kdysi vypadalo. Dokument pokračující zkázy. Teče mi z nosu, z úst mi stoupá pára, mrznou mi uši. Zpátky do Reinlebensbornu, do stanu a do spacáku. Dnešní procházka za bílého dne se vydařila. Po návratu k táboru poseděl jsem ještě pod modřínem, snědl si tam zeleninový závin, nakrmil jsem „myšičky“, potěšil se pohledem na jejich dovádění, přečetl pár stránek z Himmlera a usnul jsem klidným a spokojeným spánkem, z něhož jsem procitnul až po setmění. Zas už je tma. Dny jsou kratší a kratší. Slyším vzdálené kejhání husí. A štěkot psů zdola z města, jak se k němu přibližuji. Ulice jsou však téměř liduprázdné, bez obvyklých hlídek psovodů. Aspoň na něco je ta sibérie dobrá.


středa, 5. září 42

Zima je ještě větší než včera (7°C). Brzo nebude o čem psát, poněvadž se snad veškerý život zastaví. Kdyby nebylo září, ale říjen, přemýšlel bych už asi o stažení. Teď bych chtěl být v roce 1781, kdy se touhle dobou šplhaly teploty nad 30°C! To musel být rok! Copak asi dělal Mozart? Vysoké štíhlé jasany se nad posedem nebezpečně komíhají v nárazovém ledovém větru. V lese jsem viděl jediného zajíce, na pláni je pusto a mrtvo, jen ten vichr se tu prohání. Mne však z lesa nevyžene. Teď ještě ne. Musím vydržet až do prvního sněhu. Oblečen jsem dobře, jako v zimě; chvilku posedět pod modřínem se dá a ve stanu pak zahřeje spací pytel. Ještě musí být lépe, je léto, u všech všudy! Nicméně nevyhnutelný nástup do práce se tím špatným počasím pojednou jakoby o celých sedm mil přiblížil. A listí žloutne a padá, smetáno krutým severním vichrem. Celý zbývající den vytrvale prší. A Já alespoň stejně vytrvale čtu Himmlera. Doma jsem si pustil v počítačovém přehrávači jako kulisu nahrávku hlasu lejska černohlavého. Program opakuje jedenadvacetisekundový záznam tohoto příjemného ptačího hlásku pořád dokola, až mám pocit, že se nacházím uprostřed lesa a je opět jaro. Kéž by to tak bylo! Jenže v baráku se už topí...


čtvrtek, 6. září 42

Celou noc, celý den bez ustání leje jako z konve a konec v nedohlednu! Takovou činu jsem nezažil! Jsem samozřejmě doma, v suchu a v teple „za pecí“. Alespoň mám co poslouchat. Přišlo mi totiž nové CD do sbírky, a to dvojalbum skupiny DIMMU BORGIR s názvem velmi příhodným pro toto počasí – „Stormblåst“ (Poryv bouře). Jeden disk je čistě hudební, druhý je DVD se záznamem z vystoupení na festivalu Ozzfest 2004. Výborné album! Jako vždy od DIMMU BORGIR – ti nikdy nezklamou. A vždy přijdou s něčím novým. Toto je však spíš staronový počin, neboť se jedná o nově znovunahrané starší stejnojmenné album z roku 1995. To sice nemám, takže nemohu srovnávat, ale toto přepracované a technologií HDCD (High Definition Compatible Digital) zvukově vylepšené album se mi tedy líbí! A to moc! Nejenom ten zvuk je dokonalou pastvou pro můj vysoce vytříbený sluch, ale hlavně a především ta hudba! Ta hudba! To je prostě nádhera! Střední tempo, atmosférické plochy, orchestrální pasáže a chorály, celková jakási pomalost a rozvláčnost, a do toho všeho stylová brutalita, démoničnost, ale i rychlé „klepačky“ a „sypačky“ a „mlýnice“, že nevíte, kde vám hlava stojí – Poryv bouře – název zvolen velmi vhodně a velmi přiléhavě. Texty jsou v rodném jazyce kapely, tedy v norštině, což nebývale zvyšuje nároky na mou jazykovou vybavenost, ale přece jen aspoň přibližně a zčásti něčemu rozumím a zbytek si dovedu dobře domyslit. Kromě obvyklých pekelných a protikřesťanských témat, opěvují se tu a zhudebňují též starogermánské mýty, a nejen v tom je tedy určitá spřízněnost s wagnerovskou operou. Tam také nemusíte nutně rozumět slovům, bohatě stačí ta vznosná, vzletná, někdy dojemná, někdy bouřící, ale vždy vášnivá a silná hudba s mocným účinkem na vyhladovělou duši posluchačovu. Poryv bouře za oknem, Poryv bouře v uších – obojí se krásně doplňuje. Neméně zdařilé je i to přiložené bonusové DVD. Na rozdíl od záznamu koncertu skupiny IMMORTAL v jakémsi newyorském negerském bluesovém klubu, o němž píšu nahoře před měsícem, který byl pořízen pouze jednou statickou ruční kamerou a kde byly zvuk a viditelnost bídné, koncertní vystoupení DIMMU BORGIR je zde snímáno nejméně čtyřmi kamerami, za využití mnoha detailů, zvuk je znovu perfektní, na to, že to je živé hraní, a výkony hráčů jsou nejenže brilantní, ale navíc z nich čiší i nefalšovaná radost ze své hry a zaujetí svým excelentním provedením, z něhož je jasně patrné, jak si všichni členové kapely užívají toho geniálního díla, jež jim vychází z pod ruk, nohou a hrdel, jakož i myslí. Pouze publikum je jaksi vlažné a do varu se dostane až v závěru. Také by bylo stylovější, kdyby koncert neprobíhal za jasného dne, nýbrž v úplňkové noci či za sloty, jaká právě panuje teď a tady venku za okny. Úvodní obrazovka se základní nabídkou je také pěkně řešená: je na ní titulní obrázek alba, tedy jakási tajuplná postava s kozlími rysy, zahalená v černé kápi, a za ní stoupá animovaný kouř a srší blesky. Velmi pěkné. Na rozdíl od dosti fádního videa skupiny IMMORTAL, si budu toto DVD DIMMU BORGIR rozhodně pouštět pořád a pořád. To neomrzí. Jsem nadšen.


pátek, 7. září 42

V noci konečně přestalo pršet a ve dne i chvílemi vykouklo sluníčko. Ostrý studený vítr však trvá dál. Polámané stromy jsem zaznamenal jen dva, z toho jeden zavalil mou pěšinku. Den jsem byl doma jako na trní, už jsem se těšil zase ven. Pozoruji každého obyčejného ptáčka, jako by to byl vzácný exot z dalekých krajů, nebo jako kdybychom se neviděli rok. Potok, vytékající z přehrady, je rozvodněný jako horská jarní bystřina a všechny strouhy v lese jsou po okraj zaplněny vodou. Lákalo mě to dnes na delší pěší okruh, ale v otevřeném terénu bez stromů duje tak nepříjemný studený vichr (Stormblåst!), že jsem se raději vrátil do závětří lesa. Zde jsem dal „myšičkám“ starou housku a hned si k ní jedna způsobně zasedla a pustila se do ní. A další ji následovaly. Uvnitř stanu jsem našel několik „myších“ hovínek, ale vůbec si nedokážu vysvětlit, jak se sem dostala. Žádnou díru, kudy by sem „myšička“ vlezla, jsem neobjevil, třebaže jsem prohledal strop, stěny, podlahu i každý kout. Úplná „záhada zamčeného pokoje“! Při tom podrobném prohledávání stanu jsem však objevil něco jiného, co mi radost neudělalo: plíseň. Stálý, věčný, marný boj s plísní. Za tohoto vlhkého počasí je ten boj předem prohrán. Ach, slunce, kde jsi? S Himmlerem jsem trochu ve skluzu, a proto se snažím pilně číst. Začíná se to tam hemžit chybami; soudruzi už byli zřejmě unaveni tou intelektuální dřinou, která jim nikdy příliš nevoněla. Večer je na pláni mnoho zajíců; srn je méně a drží se výhradně vzadu; po lišce se slehla zem. Už tolik nevyfukuje a hned je o trochu tepleji! Na zpáteční cestě dolů do města už odkládám zimní svršky. Na ulicích je pusto a prázdno. Na to, že je pátek, to je milé překvapení. Nějaké vzdálené ožralé hulákání sice doléhá k mému citlivému sluchu, ale jinak to jde, když nikoho nevidím, a hlavně nepotkávám. Také ty věčné hlídky psohlavců dnes večer nikde nepatrolují. Takhle je to v pohodě, když mě každý den neotravuje, neřve na mne a nenapadá žádný čokl. A myslím, domýšlím se, že se tahle situace kolem těch čoklů začala řešit poté, co jsem ztropil veřejný kravál. Určitě se rozneslo po celém sídlišti, že v noci „nějakej chlap“ někoho seřval kvůli psovi. Také toho blba, jejž jsem tak seřval a ztrapnil před jeho sousedy, jsem od té doby neviděl. Ten se teď jistě bojí po setmění vystrčit nos před barák, protože si musel spočítat, že tehdy taktak ušel výprasku.


sobota, 8. září 42

Ráno zase trochu sprchlo a les je mokrý. Nevadí mi to. Dřív by mi to možná vadilo, ale teď už nemám času nazbyt a hledím užít dne (carpe diem!). Já se projdu pěkně lesem na čerstvém vzduchu, v rozjímání posedím na posedu, nasnídám se tam – není nad jídlo v přírodě; „člověk“ má pocit, že žije soběstačně jako divoké zvíře, třebaže je ta potrava přinesená z civilizace a vyfabrikovaná lidmi. V lese, jakkoli mokrém a studeném, mohu pozorovat různé ptáky a jiná zvířata, mohu si pak vlézt do stanu a v klidu a tichu si tam číst, nebo potom spát, když se oči a mysl unaví, a dospat z větší části probdělou noc, a když se pak večer setmí, zase se pěkně projdu lesem a kolem luk na zpáteční cestě domů. V lese se nejlíp pozná, jak by měl svět vypadat a jak vypadá. Ve městě mám pocit fatální odtrženosti od reality. Takovýto nádherný, bezstarostný život polozvířete, jímž se cítím být, by se mi líbil pořád. Lidský život je příliš složitý, komplikovaný a nákladný. Člověk je slepá ulička vývoje. A lidé se tou slepou uličkou ženou bezhlavě vpřed, čemuž říkají „pokrok“, ale brzdy nemají. To nemůže skončit jinak než katastrofou. A ty lidi! Ti kdyby nebyli... Někteří jsou tak drzí, že ani neuhnou z cesty a vykračují si pánovitě prostředkem, jako kdyby jim patřil svět, a ještě k tomu na mne vrčí jejich pes. Kvůli takovýmto nepříjemným zážitkům a zkušenostem s lidmi se jim vyhýbám, jak jen mohu, i kdyby šlo jen o letmé potkávání. Jinak bych nevyšel ze stálých konfliktů, až bych získal neoprávněnou pověst kverulanta, rabiáta a recidivisty, anebo bych posléze jako hromadný vrah skončil za mřížemi.


Dnes zase všude čichám člověčinu. Nějak se nám po těch deštích rozmnožili houbaři. Rozbujeli se po dešti jako ta plíseň v mém stanu! Jak přiléhavé podobenství! Ta hemež houbařská! Na pláni je znovu houf brávníků a poštolka třepotá křídly na jednom místě, ale po lišce pátrám již několik dní pořád marně. Vidíte? Lidi mi nejenže všechno, co mám rád, zničí a postřílejí, ale ještě se mi pletou do výhledu, když ten starý dobrý zmizelý svět hledám. Cože! Zase člověk? Mor! Mor! A raději se klidím zpět do lesa, kde v krátkém pohroužení do meditace postojím v bývalém táboře R2 pod letitým dubem, pod tímto vpravdě posvátným Yggdrasilem, stromem života ze starogermánských bájí. Yggdrasil byl sice podle severské mytologie jasan, nikoli dub – ale copak na tom tak záleží? Uvědomuji si náhle, jaké obrovsky duchovní místo je tento háj se stromem života uprostřed. Z toho dubu vychází mocná životní síla, vis naturæ, která přechází i do mne. Yggdrasil starých Germánů byl jistě tento dub, který tu stál tak dlouho o samotě, až z něj vyrostl pravý velikán. Myslím, že u mne je to stejné. Svými kořeny čníme hluboko v zemi, v podsvětí královny Hel, či ve zlu, jak říká Nietzsche, kdežto svou korunu zdvíháme vysoko k nebi, k dobru. Princip naší velikosti, naší neporazitelné síly a moci se rozprostírá širým světem – nevykořenitelně. Jak symbolické! Tento dub je jistě tím pravým stromem života, neb příroda žije, dokud jemu neopadají listy. Teprve on, dub, ohlašuje svým listopadem skutečný podzim. A Já chci vytrvat též jako on – to v mlčenlivé přísaze slibuji na tomto posvátném místě.


Stan jsem dnes alespoň celý vytřel suchým hadrem, když už se o to vysušení nemůže postarat slunce. Fytoncid jsem nepoužil žádný – ono by to v tom vlhku stejně dlouho neúčinkovalo. „Myšičky“ dostaly nový rohlík. Rozmoklý zbylý kousek včerejší housky je roztahaný po lese. Jeden hraboš se do dnešního rohlíku okamžitě zahryzl, aniž se nechal vyrušovat mou hřmotnou činností sanitárního pracovníka. Pak přišli ještě dva malí bráškové, a to je vždycky divadlo: Nejdřív se poperou, popiští si, pohoní se, zahrají si hru na pána hradu, až nakonec skončí svorně každý u svého konce rohlíku.


Zase se dalo do deště. Musím zavřít stan. Jeden promočený hraboš si vylezl zvenku nahoru do sucha střechy vnitřní moskytiéry a tam spokojeně sedí, olizuje se jako kočka a schne. Musím také pohnout s tím Himmlerem. Někdy je docela odporné číst s jakým nestydatým pokrytectvím se tu kritizuje a odsuzuje to, co dělali v „milovaném“ Sovětském svazu také a co se stalo běžnou praxí vládnutí též u nás po takzvaném „osvobození“. Ba kritizují se tu a odsuzují i ty věčně platné principy moci, jež nepřestaly platit ani dnes, v současné „liberální demokracii“ po konečném globálním vítězství mezinárodních „pokrokových sil“ totálně zbolševizovaného a zfašizovaného světa. Tehdy, za nacismu, že to bylo hrozné? Davy jásaly tenkrát, jako jásají i dnes; ale dnes už jsme na všechno sami a všichni jsou proti nám. Dnes je politická situace daleko horší, pokročilejší, a zotročení celého světa mnohem rafinovanější. Není obrana, není naděje, není budoucnost. A pak: nelze být svobodný v miliardovém davu lidí. To je prostě vyloučeno. Přelidnění také způsobuje, že většina lidí je jen na obtíž, nedokáže se poctivě živit, a tak přežívá, přiživuje se a velmi často i tyje z drobných či velkých podvodů, krádeží, pochybných prodejů, machinací, transakcí, spekulací, lobbingu, ze sociálních dávek, z předražování nepotřebných potřeb, služeb a žalostně zmetkovitých výrobků. To vše má za následek dnešní bordel, jenž nemá humánní řešení. Jen zkáza celoplanetárních rozměrů rozřeší „lidskou otázku“. Dříve takoví nadpočetní lidé končili soustředěni v táborech. Tam měli stále co na práci, tam byli mezi svými, nahloučeni jeden na druhého, jak to mají rádi, tam krásně zhubli do plavek, jak po tom dnes všichni touží a jak se o to nicméně marně pokoušejí, tam měli zaručenu odbornou lékařskou péči doktora Mengeleho, humánní, bezbolestnou a lahodnou smrt zaplynováním a navíc bezplatný pohřeb žehem – zadarmo! – na to přece ta verbež slyší, ne?, a tak dále. Bylo to opravdu tak špatné? V současnosti jsme v obdobě takových koncentráků všichni – dobří i špatní. Je to tak opravdu lepší? Myslím, že ne. Nacistickou terminologií řečeno, „mezinárodní Žid“ zvítězil a ovládl celý svět. Naplňují se již dnes prorocká Hitlerova slova, že to bude znamenat konec světa a zánik civilizace – konec dějin. Nevím, mám-li se radovat či lkát. Avšak vím jistě, že toto po všech stránkách prohnilé polovičaté mezidobí nesnáším. Ta takzvaná „svoboda“, jíž se teď všem lidem bez rozdílu dostává – ovšem, že jen v bezvýznamných oblastech života –, jim nepřináší vůbec nic dobrého, natož pak mně. Lidé totiž nevědí, co si s tou takzvanou „svobodou“ počít – na rozdíl ode mne. Zatímco Já svobodou rostu a zušlechťuji se jí, u lidí je tomu přesně naopak: je svoboda umenšuje a kazí, protože jsou v jádru špatní. Nevědí totiž roupama co by dělali, a tak otravují život sami sobě i jiným lidem. Někteří lidé jsou tak nesnesitelně otravní, že to jsou přímo jakési chodící/jezdící živé terče, které mají na sobě napsáno PROSÍM, ZASTŘELTE MĚ, NEBO MĚ ZAVŘETE!, jak jsou svému okolí a sami sobě nesnesitelní. Ale ať dělají co dělají, není nikoho a ničeho, kdo nebo co by je jejich soužení zbavil, protože si naši nemilí pokrokáři a rovnostáři usmysleli, že i tyto lidské vředy mají mít právo na život a nárok být takzvaně „svobodní“. Ve skutečnosti svobodu nesnášejí. Výsledkem čehož je dnešní bordel, který lidi nesbližuje, tak jako to činí tuhá pata totalitního despotismu, nýbrž naopak je staví proti sobě v tiché, nepřiznané, podvědomé, latentní misantropické nenávisti druha proti druhu, člověka proti člověku, přesně podle prastarého pravidla vládnutí rozděl a panuj. Sám nacismus byl jistě špatný, ale byla to poslední hráz proti absolutní bolševizaci světa, a tím i proti nenapravitelnému zdegenerování lidstva a života vůbec. A Hitler to správně předvídal. Velký muž. Uvádí se, že ve druhé světové válce přišlo o život kolem 60 miliónů lidí. Tak málo? Kdyby to bylo šest miliard, bylo by to lepší. Ale tehdy ještě tolik lidu na světě ani nežilo. A přesto vnukla příroda lidem taková jatka.


Z večerní procházky kolem luk a polí opět sešlo, protože jsem tam slyšel rajtovat nějakého motorkáře. Sobota, no... Zase mají volno, a tak otravují život (viz odstavec nahoře!). Ale není to jen tou sobotou. Je to s nimi prostě čím dál horší, nehledě na to, co je za den nebo hodinu nebo jaké právě panuje počasí. Teď sice neprší, ale mraky jsou tak nízko, že se dotýkají země a vytvářejí z mlhy a mžení stoprocentní humiditu. Vracím se tedy dolů do koncentráku o něco dřív, ještě než padne úplná tma, i když pouliční lampy jsou již rozsvíceny. A samozřejmě, jak jsem předpokládal, hlídkuje u krámu na lavičce zase ten chlap s tím čoklem. To, že se bojí vystrčit po setmění nos, jsem zřejmě předčasně zakřiknul. Lidužel, není tomu tak. Alespoň však chlap, jakmile mě zpozoroval blížit se, zavolal si čokla k sobě a držel ho rukama, aby mě znovu nevyprovokoval. Nevím, jak bych se zachoval tentokrát. Asi bych ho už vážně musel přizabít, abych měl od něj pokoj. Vyhnul jsem se mu co největším obloukem a předstíral, že si ho nevšímám. Adrenalin každý den. Už mě to sere! Nejradši bych se přestěhoval někam na samotu u lesa, ale ono to není tak jednoduché jako přestěhovat kupříkladu stan. Musíte mít v novém bydlišti, pokud ho vůbec najdete a seženete, také nějaký zdroj obživy, práci. A ani pak není nikde zaručeno, že po více či méně krátkém čase mě ta lidská verbež nedostihne a neotráví mi život i tam. Myslím na to. Muselo by to být ideálně pusté místo téměř bez sousedů, ale zase ne tolik, aby tam nebyla elektřina a připojení na Internet, jinak to nemá cenu. Takových míst je však málo. Jsem asi v pasti, z níž není úniku.


neděle, 9. září 42

V noci zase pršelo – ach jo... Ve dne je bezútěšně zataženo, zima a větrno. Všude plno čoklů, jak neděle káže, a to i venku na pláni. Místo zvířat tam vidím rovnou dva psohlavce a ještě k tomu na houbách. Ďábelská kombinace. Čím byl pro nacistu Žid a ještě k tomu bolševik, tím je pro mne čoklař-houbař, tedy nepřítel číslo jedna a přednostní objekt k likvidaci. S tímhle místem je konec. I v takové sibérii, jaká panuje již mnoho dní, se tu ve dne v noci potulují zavilí milovníci (plundrování) přírody. S hlasitým hartusením, jímž se snažím překřičet poryvy vichru, se znechuceně odvracím a vracím se zpátky do lesa. Chtělo by to vymyslet nějakou novou trasu. Sice by určitě nebyla lepší, tedy pustší a liduprázdnější, to určitě ne, vždyť jsem už vyzkoušel všechno, ale aspoň by to byla změna. Takových vhodných tras už mi mnoho nezbývá. Už teď chodím velkými oklikami. Jinudy už to prostě nejde.


Myšičky“ si udělaly z mého stanu úplnou prolézačku. Vídám je teď často zevnitř stanu buď sedět, nebo šplhat zvenku po moskytiéře. Jsou tak blízko, a mne přitom, zdá se, neberou vůbec na vědomí, že bych se jich mohl dotknout, kdybych chtěl. Ale neudělám to. Jen je s velkou radostí pozoruji a nechci si tu radost zkazit. Někdy to vypadá, že snad se na mne chodí také dívat. A mne baví dívat se na ně, jak je to taky baví. Divím se – a musím to zaklepat na dřevo! –, že ještě víc neprokousaly a nepodrápaly tu jemnou průhlednou síťovinu, jež je nám jedinou zbývající bariérou. Člověk by řekl: „Hloupé zvíře“, ale ony jistě nějakým paraetickým způsobem vědí, nebo tuší, že se to nemá. Vždy jsem tvrdil, co už vím dávno, že zvířata jsou lepší než lidi. Záplaty mám ovšem stále pohotově.


Pozdě odpoledne po siestě jsem se šel projít jen kousek po okolí tábora v mém sourozeneckém lese. To už jsem dlouho neudělal a zjistil jsem, že to není tak špatné. Tajné zvířecí chodníčky tu mám vyšlapané již z dřívějška. Rozhodně lepší si tu v klidu a nerušeně chodit mezi stromy, než venku na lesních cestách, které jsou čím dál rušnější. Sem nikdo nepřijde, ani nepřijede. Malý soukromý ráj. Dokonce jsem zde spatřil i pomyslné světlo na konci tunelu v podobě vysvitnuvšího zapadajícího slunce, jež svými šikmými paprsky ozařovalo vrcholky stromů. Sluníčko! To už jsem také dlouho neviděl! Koukám na tu lesní světelnou show s takovým zaujetím a úžasem, jako bych to viděl poprvé – nebo naposled. Nádhera. Zítra by mohlo být konečně hezky. Hezky na malý výlet někam ven, mimo les, kde už jsem málem jako ve vyhnanství.


Po setmění jsou na pláni asi tři zajíci, jinak nikdo. Až na dalšího myslivce, který se plíží podél protějšího lesa. Už zas člověk? To už není ob den, to už je každý den! To je konec. Myslím, že je načase zlomit hůl nad tímto prokletým, začlověčeným místem. Pořád tu někdo je. Na takové procházky se můžu vykašlat! A Já jsem si hned říkal, že je to nějaké divné, že nevidím nikde srny. Jako obvykle se všechny poschovávaly, když uviděli přijíždět autem myslivce. Já jsem se hned také schoval, jakmile jsem uzřel jeho nablýskané auto stát u lesa. I přes to šero svítí jako lampión. „Strašně nenápadné“! Teď ještě bouchal sundává pušku s ramene a na něco míří vzadu na strništi u lesa. Och ne! Chce se mi zařvat, zahvízdat na prsty, ztropit prostě poplach, ale zároveň se nechci prozradit. A tak s napětím očekávám osudný výstřel. Ne. Výstřel naštěstí nevyšel a bouchal se vrací k autu. Při tom, jak ho mám tak pěkně v hledí dalekohledu, mě zase napadla ta stará, stále se vracející myšlenka, co všechno by se dalo teď dělat se snajprovkou. To by byla věc! Lovit bouchaly! Člověk chcípnout, tak jak žije! Zvláště do takovýho parchanta úskočnýho bych to „našil“ s potěšením! Nenávistně ho pozoruji, dokud neodjede. S nepořízenou. Ale netrvalo to dlouho a odjinud z lesa vyjelo další auto, určitě taky myslivecké! To je neuvěřitelné! Konec. Konec s tímhle místem!


pondělí, 10. září 42

Je zataženo. Dnes jsem šel jinou trasou, o ulici dál, abych nemusel procházet kolem toho krámu, kde se shromažďuje v obzvláště nasycené koncentraci všechna ta verbež. Tudy, touto novou trasou o jeden sídlištní blok dál, se jde o trochu lépe, neb tu nejsou žádné davy, žádní psi a je to změna, i když je to o kousek delší. Takhle jsem tedy dopadl. K travnaté pláni nahoře u lesa už ani taky nemusím vůbec chodit, protože tam stejně vždycky uvidím akorát nějakého čokla – jako dneska – nebo po cestě, lemující les, projede někdo na mopedu – jako dneska. Nemá to cenu. S odporem se odvracím. Na „Putinovce“ jsem zase viděl tu černou kočku s bílýma tlapkama, kterou zde občas vídávám a která někdy dojde až nahoru, blíž k mému táboru, jako se to stalo 31. srpna. Chvíli ji pozoruji, lidužel doslova jen chvíli, protože zanedlouho přijel bagr, a tak jsem se vytratil. Všechno mi ta verbež zkazí. Z posedu pozoruji proplétat se mezi stromy kunu s černou špičkou ocasu. Při procházení mou kdysi oblíbenou světlinkou, již mi lidáci nadosmrti zhanobili šprckama, jsem zaslechl šramot. Zastavil jsem se a čekal, jestli ten zvuk bude mít i viditelného původce. A měl! A jakého! Konečně se na mne usmálo štěstí! Srnec honil srnu s čenichem u jejího zadku a v tom milostném zápalu ztratili oba trochu ze své ostražitosti. Srnec pronásledoval srnku jako kdysi bůh Apollón nymfu Dafné. Na chvíli se mi oba ztratili z dohledu. Pak se nejdříve vrátila na světlinku napást srnka, ale neproměnila se v žádný vavřín, jako ta krásná nymfa Dafné z řeckých bájí, nýbrž zůstala dál krásnou bohyní volné přírody. Je opravdu hezká. Zanedlouho jsem zpozoroval blízko ní i toho srnečka. Krásný párek. Tyto autentické zážitky miluji na svých toulkách lesem nejvíc. I uprostřed okolní lidské pekelné vřavy lze občas najít uvolnění a oddych od totálně zhumanizovaného světa v podobě takovýchto bukolických scén. Jinak by vůbec nemělo cenu žít. Popošel jsem o několik kroků dál, když už jsem se domníval, že je ten srnčí pár pryč. Srnka sice pryč byla, ale zato srnec na mne náhle mezi stromy konsternovaně zírá. A Já na něho. Zase ten napjatý pohled z očí do očí! Nádhera. Srnec neutíká v panické hrůze, jako když vidí člověka, nýbrž pozorně sleduje, kam se to podivné zvíře – totiž Já – pohne. Pohnul jsem se pomalu směrem od něj a když jsem se naposledy za ním ohlédl, stál tam s napjatými slechy ještě. Paráda. Jsem obohacen. Pokračuji dál, ale tentokrát nemířím přímo do tábora, nýbrž prodlužuji si natěšen procházku o velký okruh kolem řídce obydleného pahorku Hirschlu. Je obydlen velmi řídce, ale stačí to. I kdyby tam žil jediný člověk, stačilo by to bohatě k pádnému důvodu obejít to místo zeširoka. Na cestě mi překáží dřevorubec, což by jindy bylo příčinou k návratu, ale ne dnes. Obcházím ho hustým podmáčeným lesíkem a prodírám se křovinami a těžko schůdným podrostem. Raději chodím po cestičkách, ale žádné tu nejsou. Překvapená káně vystartovala ze svého pozorovacího bidýlka na haluzi nade mnou. Jsou tu i velmi pěkné zapomenuté ostrůvky bučin. Malá připomínka toho, jak rozkošně by mohly vypadat zdejší lesy, kdyby zde nehospodařili lidáci. Ach to věčné lidské „kdyby“! V těchto polozpustlých prostorách musí být plno ukrývajících se zvířat. A opravdu! Dvě srnky vidím se plašit! Rostlinstvo je tu jinší a bohatější. Stále ještě kvetou některé z rostlin. Hmyz je ovšem ztuhlý zimou. Čmelák sedící na čertkusu vypadá jako mrtvý, ale když se jej zkusmo dotknu, mátožně pohne pouze jednou nohou, jako by se oháněl, a víc nic. Je to tragédie. Dvě chlupaté hnědé housenky bourovce ostružiníkového také vypadají jako mrtvé, ale také reagují více či méně na dotek. Jsou to ovšem reakce slabé, nepoháněné již žádnou sluneční energií. Tak takovéto smutné obrázky nemiluji. Obrazy uvadající a odumírající přírody. Jde z toho na mne deprese. Zase se blíží ten chmurný zimní čas. Teď by mi udělal dobře hodně dlouhý pobyt v tropech, nejlépe celoživotní. Že jsem tam nezůstal, dokud jsem měl alespoň minimální možnost! Já to vždycky tušil, že tady jednoho dne uvíznu jako v pasti! Široké a dálné obzory se přede mnou otevírají. Lákají mne vydat se jim vstříc a prozkoumat je. Jen kdyby se udělalo aspoň na dva tři dny hezky a kdyby pořád nepršelo! Ani ty ostružiny letos nejsou... Další srnka se na mne upřeně dívá! A nikterak se nebojí a neutíká! Co to dnes s nimi je? Asi se mi dnes zvlášť podařilo zkombinovat oděv tak, že splývám s přírodou jako její přátelská čili nelidská součást, takže možná skutečně vypadám víc jako zvíře, jímž se cítím být, než jako „člověk“. Mám na sobě zelené maskáčové kalhoty, černou bavlněnou mikinu, upnutou až ke krku, na rukách černé pletené rukavice a na hlavě teplou zimní polyesterovou čepici s kšiltem, též celou černou. Tady, mnohem dál za městem, je také víc rozličného ptactva, například černo-žluto-bíle velmi pěkně zbarvený čiperný ptáček konipas horský, rákosníčci a jiní nepříliš hojní ptáci. Radost pohledět. A ze zvířat tu jsou samozřejmě moje oblíbené krávy. Ty mám rád, ba snad nejraději. Jsem snad povahou víc hinduista než dědic antické kultury. Staří Řekové a Římané, jakkoli si vážím jejich filosofie a umění, byli na mne ještě příliš barbarští s těmi svými krvavými zvířecími oběťmi. Jedině bych schvaloval obětiny pro bohyni Hekatu; jí se totiž obětovali psi, jakožto démonická zvířata. Dospět k pravému opaku duchovního směřování, tedy k uctívání zvířat živých a svobodných, namísto mrtvých a zotročených, vyžaduje zřejmě mnohem vyššího ducha, ačkoli je to tak prosté a přirozené. Alespoň pro mne. Něčí přirozenost je ovšem, opět lidužel, tak zvrácená a zkažená, že tyto jednoduché a prosté přírodní axiomy nechápe či rovnou odmítá. Jsme holt mezi lidmi. Čímž je řečeno vše. Povždy budu zastávat názor, že jsme měli zůstat zvířaty. A krátký pohled na člověka mi dává jednoznačně za pravdu. Odporný živočich.


Ale krásně jsem si ten výlet dnes užil! Konečně zase nové a neokoukané zážitky! Pouze jeden do kopce supící, kouřící a smrdící trabant mi trochu pokazil výsledný dojem, když jsem neopatrně vstoupil na polní stezku, kde jsem ochutnával trnky, ale jinak jsem dorazil do stanu hladový, unavený, leč spokojený. Nejdřív jsem nakrmil „myšičky“, pak sebe. Na tvrdý rohlík se vrhly v jednu chvíli hned čtyři „myšičky“, což je rekord. Už byly asi vyhladovělé. Je s nimi sranda. Díval bych se na ně pořád, ale musím také číst Himmlera a spát. Musím přečíst denní penzum deset až dvacet stran, abych to stihnul do konce výpůjční lhůty, a oči se již klíží. Začíná zase pršet. Zavírám stan, vykláním se z něj, avšak „myšičku“ tím nijak nevyvádím z konceptu. Klidně se krmí dál, i když klečím face-à-face přímo vedle ní. Dnes se mě opravdu žádné zvíře nebojí! Usínám spánkem spravedlivých a spím až do tmy. V lese se spí nejlíp. „Člověk“ se probudí do úplně jiného a lepšího světa. Naprosto odpočatý na těle i na duchu. Na duchu především. Stále drobně prší. Na zpáteční cestě ještě na dovršení „zvířecího“ dne potkávám v lese velkého ježka. Viděl jsem ho i potmě, což je pozoruhodné, jinak bych do něj možná vrazil, kopnul ho nebo na něj šlápnul. Ale přiznávám, že jsem tušil, že tady bude, protože už jsem ho tu párkrát a na tomtéž místě viděl. Posvítil jsem si na něj. Je to macek! Pěkně vykrmený slimáky na blížící se zimu! Ten určitě nebude mít problém přežít zimní spánek! Je tak sebejistý, že se ani neschoulil do pichlavé koule, jak to ježci obvykle dělávají, když vycítí nějakou hrozbu. Dnes se mě opravdu zvířata nebojí!


úterý, 11. září 42

V noci bylo jasno a viděl jsem padat hvězdu. Přál jsem si zánik lidstva na Zemi. Ráno je zataženo, mokro po dešti. Veveruška vylupuje ze šišky semínka a svůj huňatý ohon si rozprostřela nad sebou jako stříšku. Po včerejším výletě kolem Hirschlu mám unavené nohy, jež se třesou slabostí i při pouhém stání, unavené tělo, jež sotva vleču do kopce a unavenou mysl, jíž se nedostalo řádného spánku. Šel jsem si lehnout až o půl páté a vstával jsem v devět. Jsem rád, že jsem konečně dorazil k posedu, kde se najím, natáhnu si nohy a v klidu lesního zátiší si odpočinu. Společnost mi přišla dělat srnka s mládětem. Na otevřených loukách nemají zřejmě tolik klidu na krmení jako tady v bezpečí lesa, kde okusují lesanky. Mládě pěkně povyrostlo a už to není to malé, skotačivé a bezstarostné stvořeníčko, co dřív běhávalo kolem mámy. Nyní už se také, po vzoru matky, rozhlíží obezřetně kolem sebe. Brzo i ono bude dospělé. Na pláni u lesa není nikdo; ani člověk, ani zvířata, ani ptáci. Zaměřil jsem pouze kdesi v dáli krásně sluncem zalitý kopec. Hned bych se tam vypravil! Láká mě to! Počasí je však stále špatné, je mi zima, teče mi z nosu, zebou mě ruce a od úst mi jde pára – jako obvykle v posledních dnech. Jen chvilkami vysvitne sluníčko. Hned pak ten svět vypadá lépe a radostněji, když se i slunce usmívá na tu naši promoklou a studenou hroudu. Je mi však zima. Závidím těm srnám tu jejich otužilost. Je vidět, že jejich předci si po staletí na zimu moudře navykali, zatímco mí nerozumní předci se u ohně hloupě balili do kožišin zabitých zvířat a navěky tak zchoulostivěli. K tomu nemělo nikdy dojít. Byli bychom teď svobodní jako divoká zvířata.


Myšičky“ jsem dnes obdaroval novým rohlíkem a ze včerejška zbylými dvěma chlebovými kůrkami a jednou chlebovou patkou, již jsem připevnil pomocí stanového kolíku k rohlíku a toto vše pak k zemi. Jednu volně položenou kůrku záhy nějaká vykutálená „myšička“ nepozorovaně odnesla, nejspíš někam po boční straně stanu, protože z toho směru slyším pronikavé pištění, jak se tam o ni asi perou. Druhou kůrku si odtáhl jeden malý bráška blíž k díře, odkud ji okusuje. Tato kůrka zanedlouho také kamsi zmizí. Štěstí, že nedokážou pohnout tím ukotveným pečivem, jinak bych měl po tyjátru.


Zase už prší. Čtu Himmlera. A posléze usínám posilujícím spánkem, z nějž procitám občerstven a odpočat. Je po dešti, voda s uklidňujícím pleskotem skapává s větví na kupoli stanu i na lesní půdu a Já ještě dlouho, předlouho sním s otevřenýma očima. Nejen spánek, ale i probuzení je v lese nejlepší. Obloha se nakrátko vyčistila, je však zimavo. Jdu si sníst rohlík na sedátko pod modřínem a pak se procházím po mém sourozeneckém lese. Od pláně za lesem se znovu ozval výstřel. Zas je tam myslivec! To jsou parchanti! Dnes tam tedy rozhodně nejdu. Tady v lese je to lepší. A zvířata tu lze také potkat! Jako právě dnes večer: viděl jsem cosi hnědého v podrostu listnatého lesíka. Zastavil jsem se. Zase se tam něco hnědého mihlo! Asi veverka, pomyslil jsem si. Už nic nevidím, asi je pryč, takže jdu pomalu dál. Vtom to hnědé stvoření vidím zas a mnohem lépe. Ale není to žádná veverka, nýbrž – to mě podrž! – liška! Liška! To je shledání! Jde teď přímo přede mnou, pouhých pětadvacet kroků ode mne – schválně jsem si to potom změřil. To je neuvěřitelné! Vůbec mě přitom nevidí! Kouká totiž stále rovně před sebe a pravidelně se zastavuje, aby obhlédla terén. Stačilo by, kdyby jen trochu pootočila hlavou doleva a musela by mě vidět! Ale nestalo se. A tak jsem si ji mohl dobře prohlédnout. Není to však ta liška, již jsem před několika dny ještě vídával lovit hraboše na pláni, kde na ni vystřelil bouchal. Tamta byla víc rezavější, kdežto tahle je skoro hnědá, až našedle hnědá, jakoby zkřížená s vlkem. Nádherné zvíře. Ještě dlouho poté, co se mi ztratila z očí, stojím nevěřícně a ohromeně na místě a nemohu uvěřit svému štěstí. Ne, to není štěstí! To je umění! Umění pohybovat se v přírodě tak tiše, pomalu a nenápadně, že téměř splývám s okolím, což mi umožňuje zažívat takováto vzácná a neobvyklá blízká setkání a vzrušující pozorování, jež jsou lidem odepřena. To je prostě nádhera. Cítím se poctěn svým vlastním privilegiem. Jsem na sebe hrdý.


Po setmění se na zkoušku vracím domů tentokrát přes přehradu a po krátkém úseku silnice. Kdysi jsem tudy chodíval běžně, ale to ještě nebyla přehrada obestavěná rybářskými chatami a nebyl tam takový provoz, co teď. Nevím, moc se mi to nelíbilo se tudy vrátit. Některé věci už prostě nejde vrátit zpátky. Asi už to víckrát neudělám. Sice jsem nepotkal žádného čokla, ale lidi dva u přehrady stáli – i v té tmě! – a na silnici byl také dost velký provoz: deset aut mě minulo v průběhu asi deseti minut, než jsem po ní sešel až na předměstí. To je docela hodně, dost mě to štvalo. Jedno auto málem přejelo ježka, který utíkal přes silnici seč mu jeho krátké nožky stačily. Volal jsem na něho a povzbuzoval ho, aby ještě víc zrychlil, když jsem ho uviděl ve světle reflektorů přijíždějícího auta. Řidič ho musel jistě také vidět už z hodně velké dálky, ale že by alespoň trošku přibrzdil, o tom bych si mohl nechat leda zdát. Spíš se zdálo, že řidič schválně ještě víc dupnul na plyn, aby toho ježka zabil. Tomu bych věřil. Lidé jsou tak zvrácení, že by z toho mohli mít i jakési pro mne těžko pochopitelné perverzní potěšení. Natolik dobře znám lidi. Ale Já toho u nich nechápu víc než jen toto. Ježek taktak unikl! Bylo to o vlásek. Šel jsem to s baterkou pro jistotu zkontrolovat. Tentokrát to dobře dopadlo. Také šel naproti mně opačným směrem nějaký kluk s dost nahlas puštěným walkmanem na uších. To je taky odvaha! Pustit se ve tmě po takové vražedné silnici! Myslím, že jsem tudy šel naposled.


středa, 12. září 42

Stále zataženo. Každý den, když vycházím ven před barák, kontroluji nejdříve, zdali je na ulici takzvaně „čistý vzduch“, to jest není-li tam někdo, abych nemusel někoho potkat hned po ránu přede dveřmi. Dnes jsem na tento dobrý zvyk zapomněl a samozřejmě se mi to nevyplatilo. Sotva jsem totiž vyšel z baráku, venčila se tam zrovna jedna čůza s čoklem. Čokl na mne temně vrčel, jako kdyby mě měl v příštím okamžiku pokousat, a očmuchával mě jako kost. Strašně „příjemné“. Když jsem přitom předtím scházel ze schodů dolů, měl jsem zrovna takovou dobrou náladu a pohvizdoval jsem si veselou punkovou písničku od skupiny NOFX, již jsem poslouchal při oblékání. Teď, po setkání s psohlavcem, mám rázem po náladě. To bylo taky naposled. Příště už ztropím kravál. To je hrůza, „člověk“ aby byl furt ve střehu.


Nová trasa se mi líbí. Žádný čokl v cestě, žádný krám, kde je zvýšená koncentrace lidáků. Chodíval jsem tudy ze školy. Vypadá to tu pořád stejně, až na malé stavební změny uvnitř školního areálu a ulice je pouze trapně politicky přejmenovaná z Československé lidové armády na E. Beneše – jako kdyby v tom byl nějaký zásadní rozdíl. Vybavují se mi stále živé vzpomínky na tu dobu. Školu jsem nenáviděl, ale po škole to bylo fajn, dokud se dospělí a rodiče nevrátili z práce. Zdá se to neuvěřitelné, ale bylo to prostě lepší. Až na pár důchodců nikde nikdo. Málo aut; chovat čokla ve městě byl buržoazní přepych, který ještě téměř nikdo nepěstoval; málo lidí; a nové sídliště, jemuž se touto staronovou trasou vyhýbám, také ještě nestálo s tou vší kdoví odkud přivandrovalou sebrankou, která v něm bydlí. Tehdy se meze dětským hrám nekladly; mohlo se jít kamkoliv, kdykoliv; za domem a za ještě tichými zahrádkami začínala liduprázdná divočina, která lákala ke klukovským dobrodružstvím, byli jsme stále venku a na kdejakém plácku se hrál fotbal. Dnes jsou všude jen garáže a parkoviště. Zbylá hříště zejí prázdnotou, nebo se tam nanejvýš prohánějí a serou čokli, pokud ovšem neserou rovnou pod sebe na chodník. Děti úplně jako by vymizely.


Provoz na silnici je dnes obzvlášť hustý, rachotivý a nesnesitelný. Hlavně těžké nákladní vozy a kamiony. Z některých mi úplně zaléhá v uších, jak jsou hlučné. Mám dojem, že se nalézám v pekle. Je čím dál těžší udržet si zdravý rozum a probít se v pořádku nahoru do lesa, kde je konečně aspoň trochu ticho a od každého svatý pokoj. Na okraji lesa ještě míjím nějakého důchodce, který tam pravidelně v tuto dobu řeže soušky na zátop a který na mne blbě čumí, a pak už jsem konečně sám. Konečně zase sám! Jaké blaho! Celý den opět v lese – není nic lepšího. Na vzrušující zážitky se zvířaty to byl ovšem den chudý. Neviděl jsem ani srnku, ani zajíce, ani žádné jiné větší zvíře, a tak alespoň pozoruji své „myšičky“ a procházím se po lese mezi stromy. Objevil jsem nemilou skutečnost, a sice tu, že mi někdo vlezl do lesa a hrál si s tou srnčí lebkou, s níž jsem se fotil 26. srpna. Našel jsem ji zavěšenou za oční důlek na větvi blízkého smrku. A spím a čtu samozřejmě Himmlera. Komunistických lží a fantasmagorií se v té knize vyskytuje sice požehnaně, když autor například soustavně nazývá „kvalitním výkvětem národů“ komunisty, socialisty, demokraty a „jiné levicové pokrokové síly“, ale líbí se mi tam některé citace z Himmlerových veřejných proslovů nebo soukromých názorů. Tak například, podobně jako Hitler, i on prorocky varuje před bolševismem, neboť po jeho vítězství (viz dnešek!) by to znamenalo „konec vší krásy a kultury, vší tvůrčí síly na tomto světě.“ Prorocká slova. Také se mi líbí jeho soukromá averze k vraždění zvířat, již vyslovil takto: „Jak můžete mít potěšení z toho, střílet ze skrytu na ubohá zvířata, která se tak nevinně, bezbranně a aniž co tuší pasou na pokraji lesa? Protože to je, když se na to pořádně podíváme, čistá vražda. Příroda je tak překrásná, a každé zvíře má konečně také právo na život. To právě je stanovisko, které tak obdivuji u našich předků. Takovou ohleduplnost vůči zvířatům naleznete u všech indogermánských národů.“ Nebo na jiném místě, u jiné příležitosti: „Nebudeme suroví nebo nemilosrdní nikde, kde to nemusí být. My, Němci, jsme jediný národ na světě, který slušně zachází se zvířaty.“ To sice není tak úplně pravda, ale je faktem, že ve třicátých letech minulého století mělo právě nacistické Německo nejpropracovanější zákony na ochranu zvířat, i když podle mého ještě málo. Nebo tato Himmlerova dochovaná úvaha: „Mimořádně mě zaujalo, když jsem nedávno slyšel, že buddhističtí mnichové ještě dnes, jdou-li lesem, vyzvánějí zvonečkem, aby se jim mohla vyhnout lesní zvířata, která by mohli zašlápnout. U nás je ale každý šnek podupán, každý červ zašlápnut.“ To je také pravda, ale je to trochu jinak: mnichové nezvoní zvonečky proto, aby se jim mohli vyhnout nějací šneci nebo červi či jakékoliv lesní zvíře, jež by jinak mohlo být zašlápnuto, nýbrž proto zvoní, aby dali o sobě vědět hlavně šelmám, které by mohly na mnichy jinak samým překvapením zaútočit. Až na pár nepřesností nebo malých nedorozumění, svědčí tyto výroky nikoliv o jakémsi „chorobném rozdvojení mysli“ tohoto nacistického „vraha“, jak se nám snaží vtloukat do hlav oficiální propaganda napříč zhumanizovaným politickým spektrem, od komunistů až po pravici, nýbrž naopak o Himmlerově vysokém duchovním směřování, které nemá s žádnými schizofrenními stavy mysli vůbec nic společného, právě naopak. V úctě ke zvířatům a zároveň v nesmlouvavém jednání, až nenávisti k lidem nevidím žádný rozpor, žádný příznak chorobné vyšinutosti. Rozporuplné je spíše to, když někdo říká, že má rád zvířata a přírodu vůbec, ale má rád zároveň také lidi, kteří jsou přece největšími nepřáteli zvířat a škůdci a ničiteli přírody. To je daleko schizofrennější postoj. To už by mohli i o mně tvrdit, že jsem schizofrenik s mentalitou masového vraha. Není nic vzdálenějšího pravdě. Všechno mohlo být ostatně jinak, kdyby se povedlo nacistickému Německu vyhrát válku a uskutečnit zamýšlený poválečný plán na postupné přebudování národního hospodářství ze živočišné na čistě rostlinnou výrobu. Jsem si jist, že svět by vypadal podstatně lépe. Ale všechno dopadlo jinak, a tak nás teď můžou všichni špatní lidé, jichž je drtivá většina, osočovat a drze nám podsouvat chorobnou rozdvojenost mysli. Žádné překvapení.


Domů jsem se vracel potmě tentokrát opět pomalou procházkou kolem pastvin. V té tmě už jsem tam žádnou zvěř vidět nemohl, pokud tam vůbec nějaká byla, pouze v dálce svítila světla jakéhosi auta na kopci a na louce se s baterkou poflakovali nějací dva lidáci. Nedokázal jsem rozpoznat, co tam zase nekalého prováděli, ale zdálo se mi, že tam vidím i nějakého čokla – jak jinak. Buďto šílím Já, nebo šílí doba – to už není normální tohleto. S hrůzou a s vyplaveným adrenalinem v rozbouřené krvi postupuji obezřele předměstím, jako by to již více nebyl můj domov, nýbrž nepřátelské území. Naštěstí se to dnes večer obešlo bez obvyklých psích hlídek a nikdo mě neotravoval. To je však výjimka. Ráno mě stejně, jako vždycky, zburcuje jekot sousedčina čokla pod mými okny. Už nikdy nebudu mít pokoj, dokud se neodstěhuji pryč z tohoto pekelného psince. Nenávidím tohle město. A dostat se z něho pryč bude v příštích letech převládající myšlenkou, k níž upnu veškeré své úsilí pracovní i mimopracovní. To už se nedá vydržet.


čtvrtek, 13. září 42

Zataženo. Ta nová trasa okolo školy se mi tuze líbí. Ještě jsem tam nepotkal čokla a ani chodník není posraný. Zřejmě tu žijí o trošku kultivovanější a spořádanější lidé, než ta přivandrovalá pakáž z nového sídliště. Široká, prázdná třída téměř bez aut a se stromy, za okny domů květiny a krmítka pro ptáky. Staré dobré sídliště z dob protektorátu. Jako by se tu ten tehdejší pořádek jaksi podivuhodně udržel až do dnešních časů. Jdou na mne zase vzpomínky. Jako bych se vrátil o třicet let zpátky. Na „Putinovce“ vidím zase tu černou kočku s bílou náprsenkou a bílými tlapkami. To je taky pravidelnost, jako ta moje! Tady na sjezdovce teď vysvitlo sluníčko. Viditelnost je však nadále slabá. Na světlince v lese nalézám k svému zděšení a zhnusení další dvě šprcky. Už jich je tu nastláno šest. Stalo se, čeho jsem se nejvíc obával: že po prázdninách sem budou chodit mrdat dál. Tohle místo je prostě ztracené. Pošpinili ho tím svým nečistým, úchylným pářením tak, že je mi z toho špatně. Když si představím, že se tady v tom bordelu někdo válí a nevadí jim to; že navíc v takové zimě tu zřejmě musejí prcat oblečení, akorát bez kalhot (opravdu „romantika“!)... – no, co to musí být za hovada! Nechci to ani vědět a zhnuseně jdu dál. Asi jsou zvyklí žít v chlívku, Já však ne. Tohle přestalo být čistým zdrojem žití – Reinlebensbornem – protože už to není rein, především však ne menschenrein – očištěno od lidí. Takový konec po patnácti letech jsem si nepředstavoval. Musím pryč, je mi to čím dál zřejmější. Tohle je jediné nejbližší zalesněné místo v okolí, kam se dá jít, jinak už nezbývá nic. Musím pryč. V zimě mě čeká nechutná nutnost pracovat, bude mi tedy alespoň pomáhat, že budu mít cíl: pryč odtud. A abych si spravil náladu, vyrážím na pěší výlet okolo Hirschlu. Už jenom tady je to ještě jako za starých mladých časů. Alespoň zatím, než se napustí a zprovozní ten nový rybník. Pak to tu bude jistě zamořené lidáky stejně jako na přehradě. Tam už taky nerad chodívám, jedině občas za koupáním, jako letos, ale s koupáním je samozřejmě pro letošek také konec. Dnes je však přece jen o trochu tepleji než v uplynulých deštivých dnech a dokonce i slunce často vykukuje zpoza lehkonohých bílých oblaků. I ten polomrtvý čmelák na čertkusu z minula dnes jaksi obživnul a žije dál. Líbí se mi tady. Ta liduprázdnost, ty rozlehlé prostory, ta úchvatná panoramata, ty skvělé dálné výhledy do všech světových stran, ty roztodivné rostlinky a mnoho různých zvířat! A moje milé krávy! Nevím, jak lépe vypovědět, že je rád vidím. Pohled na jejich mírnou oduševnělost a výraz jejich životní moudrosti je lékem na všechny chmury. Kdybych byl svobodným sedlákem nejen podle jména, jež nosím a na něž jsem náležitě pyšný, chtěl bych chovat krávy. Měly by se u mne jako na svobodě, ba lépe, neboť bych je chránil jako vlastní život. Žít životem svobodného sedláka – to by se mi líbilo též. Tady v tom venkovském klidu a tichu a v té samotě si znovu uvědomuji, jaká to zvrácenost žít v lidmi přecpaném městě. Toho strašného rámusu tam a smradu – a lidí... Vzpomněl jsem si zase na dědu a na jeho venkovské stavení kousek odtud v nejbližší vesnici. Tam je také takový rajský klid. Tu jeho bývalou usedlost bych teď bral. Vždycky mě rozesmutní až skoro k pláči, že děda už není a jeho chalupa je mi navždy nedostupná. Tam bych byl šťastný. Musím si něco podobného sehnat. Musím. Dnes nesmím dopustit, aby mi to nějakej blbec zkazil. Vracím se proto tentokrát nikoli po polní cestě, kde bych akorát tak potkal nějaké auto nebo člověka vůbec, nýbrž beru to ještě po kopcích pahorku Hirschl s úchvatnými pohledy do kraje a pak rovnou přes les. Ten celkový pohled do kraje mi připomněl, kolik stromů se již odělo do pestrých podzimních barev listí. Krátí se to, krátí. Beru to rovnou dolů přes les. Tudy shora jsem snad ještě nikdy nešel. A je to tu nádherné! Skaliska, polojeskyně, skalní města, stoleté rozložité stromy, půlmetrová bedla, velký chrobák – a ticho, božské ticho a nikde nikdo. To je prostě nádhera! Musím sem chodit častěji. Škoda, že tu není vhodné místo pro stan. Ale nádherně tady je! A sluníčko svítí.


Po návratu do tábora krmím „myšičky“, vyvěšuji konečně spacák, aby se provětral a proschnul – a čtu dlouho do pozdního odpoledne, kdy už se pomalu zase šeří. Ach jo, jak ten čas letí, dny už jsou tak krátké... Usínám a probouzím se až potmě. Nebe září myriádami hvězd. Vracím se domů zkratkou přes motokrosové závodiště, pak kolem zahrádek, kde na mne odkudsi za plotem bojácně štěká čokl a přes liduprázdné sídliště.


Doma mě čekala zásilka nového kompaktního disku do mé početné a vzrůstající sbírky. Tentokrát jsem si vybral, objednal a zakoupil CD polské skupiny Behemoth s názvem „Demigod“ – Polobůh. Je to dobrá muzika, nářez, který šlape od začátku do konce. Připomíná mi to některé americké deathmetalové soubory, jako například Death, Deicide, Cannibal Corpse nebo i Broken Hope. Na to, že to jsou Poláci, bych to nehádal. Hudba je to světová, texty v jakési oxfordské čili královské angličtině, velmi zajímavé a velice zvláštní. Zatím jsem je přejel jen tak povrchně zběžným zrakem. Ze zpěvákova smrtelného chroptění není pochopitelně ničemu rozumět. Většinou se ty texty zabývají různými pradávnými kulty, samozřejmě že těmi řádně temnými a hrozivými a podobně. Teď na to nemám čas, ale za dlouhých zimních večerů si možná něco přeložím. Aspoň se trochu pocvičím v angličtině. Pro Poláky mám slabost, protože umějí vyprodukovat výbornou muziku. Z našich se jim může rovnat nebo přiblížit možná jen Krabathor v rámci žánru a jinak nikdo. Z Poláků jsou výborní například ještě Vader – také mám jedno jejich album na kazetě. Poláci jsou mi sympatičtí i jako národ a líbí se mi jejich jazyk. Čeština se mi líbí také, ale k Čechům přílišnou láskou ani sympatiemi neoplývám. Poláci jsou sice Slované, ale je v nich cosi ze skandinávského naturelu, což je patrné nejlépe právě v hudbě. Zaujala mě hlavně zběsilá práce bubeníka a kytarová sóla, jež jsou krátká, úsečná a svižná jako údery bičem. Nekompromisní muzika. Sami tři hudebníci vypadají na umělecky stylizovaných fotografiích uvnitř obalu dosti nekompromisně až zarputile. Mám co poslouchat.


pátek, 14. září 42

Krásné počasí, léto se vrátilo! Po ránu je obloha absolutně bez mráčku! Konečně! Kromě čokla, ječícího každé ráno pod okny, sotva se probudí, mě burcuje ze čtyřhodinového spánku také pracovní ruch, kravál a vrtání dělníků, kteří opravují lodžie na našem baráku pitomým, a kromě těchto jednoznačných nelibostí mě budí též libé sluneční paprsky. Probuzen sluncem – to už si nechám líbit! Novou trasou se ubírám k Reinlebensbornu. Proč mě nenapadlo dřív tudy chodit? Téměř od domu až do lesa procházím jenom samými stromovými alejemi! Nejprve je to krásná alej javorů, jejichž koruny jsou uměle seřezávány do tvaru polokoule a posléze procházím takzvanou „Královskou alejí“ lip, jež vysadily v roce 1879 školní děti na počest 25. výročí panovnické svatby Františka Josefa I. s jeho sestřenicí Alžbětou Bavorskou, lidově přezdívanou „Sissy“. Minimálně tedy 128 let staré lípy! Ty ještě pamatují lepší časy! Pěkný zvyk to byl oslavovat něco významného sázením stromů! Dnes děti chodí za školu nanejvýš tak mrdat do lesa! Rakouský císař František Josef I. je mi sympatický jedině tím, že nesnášel industrializaci. Proto ji odsouval co nejvíc z Rakouska do Čech, za což se mu dneska blbě blahořečí, v souhlase s komunisty, kteří spatřovali ve čpavém čmoudu továrních komínů až téměř mystický dým delfských kadidelnic, věštících sladkou, optimistickou budoucnost. V lese potom váhám a přemýšlím, jestli mám chodit přes tu zkurvenou světlinku, z níž si někdo udělal mrdací salón. Nakonec se rozhoduji, že přes ni půjdu, ale přijdu k ní z opačné strany, odkud ten mrdník není vidět. Jinak bych neměl tak pěkně při cestě posvátný háj s jeho veličenstvem prastarým dubem. A každodenní návštěvy tohoto tolik výrazně duchovního místa se nemíním vzdát jen tak bez boje. Je to už skoro nábožná pouť. Dnes tam ve stále ještě zelených větvích mohutného dubu celebrovala mši na počest přírodního božstva jedna křičící sojka. Je skutečně krásně, ideální počasí na výlet. Byl by hřích zalézt rovnou do tábora. Je pátek dopoledne, musím využít posledního dne v týdnu, kdy je ta verbež ještě většinou ve škole nebo v práci a jít se projít zase po překrásném okolí skalnatého pahorku, zvaného Hirschl. Dnes je díky božskému slunci teplo jako na vrcholu jara – a Já jsem na vrcholu blaha. Odkládám postupně všechny svršky – nyní zbytečné: nejprve černý svetr s rudými klíny, potom i černou bavlněnou mikinu s šedými klíny, až už mám na sobě jen hnědé triko s dlouhými rukávy a černo-hnědo-zelené maskáčové kalhoty. Měl jsem si vzít místo té zimní výbavy spíš kšilt proti slunci, protože dnes svítí ostře opravdu jako na jaře. Ach, jaro, jaro, kdeže jsi? Jako by to bylo včera, co jsem se tudy ubíral do tábora R1 za vesnicí mého dědy, zvanou Pfang. Dokonce i motýli najednou obživli a všude radostně třepotají svými pestrými křídly! Žluťásci, bělásci, babočky bílé C, černopláštníci – radost pohledět! A opět mé milé krávy. A ptáčků přehršel, všichni se rozzpívali a radují se vespolek z toho slunečného nadělení. Najmě společná koupel stehlíků a strnadů v jedné louži mi vyloudila po dlouhé době zase spokojený úsměv na tváři. Je to tak krásné, když létají okolo mne a poposedávají tu na stromech nade mnou, tu vyzobávají semínka z pcháčů zelinných. V celé přírodě teď vládne veselost. Cvrčci cvrkají a mouchy bzučí. I hadi se dnes vyhřívají na sluníčku. V zalesněném skalním městě na Hirschlu jsem málem šlápl na užovku. Docela jsem se jí lekl. Tady by nepomohly žádné zvonečky buddhistických mnichů, protože hadi neslyší. Instinktivně jsem uskočil – co kdyby to byla zmije! – a teprve po tomto mém manévru si mě ta užovka všimla a také Já jsem pořádně poznal o koho jde. Našel jsem tu také velmi krásného, nepříliš však hojného brouka střevlíka zlatolesklého a znovu chrobáka lesního. Na okraji lesa rozprostírá své mohutné, všelijak divně pokroucené větve stará, velice stará, obrovská a rozložitá třešeň. Jistě ji sem zasadili kdysi dávno lesní, nebo spíš rolní dělníci, aby se mohli občerstvit jejím lahodným ovocem, jež už ovšem tato přestárlá třešeň určitě před dlouhou dobou přestala plodit. To byl také pěkný zvyk – sázet kolem polí a lesů ovocné stromy pro užitek odpočívajících čeledínů a děveček. Dnes už se nic takového lidužel nepěstuje. Dnes si s sebou vezmou plastikovou lahev vody a prázdnou ji pak odhodí v lese. Pahorek Hirschl je vysoký 654 metrů, což z něj dělá široko daleko nejvyšší bod a tím pádem i skvělou rozhlednu. Nahoře je i jednoduše zrobená lavička a Já tam sedím dlouho a nemohu se vynadívat. O něco níž v lese je tak nádherné ticho a klid, že je nepřerušuje vůbec žádný lidský kravál, jenž sem vůbec nedolehne. Ještě přitom v mém nynějším táboře R3 občas zachytím svým mimořádně citlivým sluchem nějaké ty vzdálené ozvuky města, ale tady nic, absolutně nic, čisté, božské, panenské lesní ticho. Zde se také na dlouho zastavuji. A kdybych mohl, zastavil bych nejen sebe, nýbrž i sám čas. Ještě jednou pátrám okem zkušeným po případném vhodném místě pro stan, ale žel nenalézám. Buď je to moc z kopce, nebo moc skalnaté, nebo moc otevřené pro slídivé oko člověka, nebo jsou stromy zu dicht gesät – příliš těsně u sebe. Je to škoda, bývalo by se mi to tady líbilo napořád. Do tábora se vracím odvážně přes louky, alébrž pastviska, alébrž pláň, ale nikdo tu naštěstí není. Dívám se na poštolku, jak loví. Třepotá křídly na jednom místě a pak se snáší pomalým, klouzavým letem k zemi. Zdá se, že něco chytila. Letí pryč, a ano, jasně vidím, že v pařátech drží nějakého hraboše! Ale musím už spěchat, protože naproti mně jde po polní cestě podél lesa nějaký houbař a nechci-li jej potkat, jakože tedy rozhodně nechci, musím přidat do kroku. Uf! Stihnul jsem to! Fuj, ten byl škaredý! Houby rostou. Zítra tady té pakáže houbařské bude šmejdit jistě daleko víc. Pakáž jedna!


Myšičky“ zase vykously menší otvor v moskytiéře. Stan už mám samou záplatu. Když se přitom podívám do mého loňského diáře, s překvapením zjišťuji, že teprve touhle dobou poprvé jsem zaznamenal první známky přítomnosti nějakého „myšího“ podnájemníka pod mým stanem, tehdy ještě v táboře R2 v posvátném háji pod dubem. Po letošní sezóně je stan samá díra od hrabošů, jako ta lesní půda kolem něj. Stěhovat se zpátky pod dub už nemá letos cenu. Už jednou jsem se odstěhoval kvůli zmijím, podruhé kvůli lidem, potřetí kvůli hrabošům se však stěhovat nebudu. To už vydržím. Vyhladovět „myšičky“ a nekrmit je, to také nemá význam; jednak bych přišel o výbornou zábavu a za druhé by to bylo spíše kontraproduktivní než účelné. Raději jim napříště porce zdvojnásobím, aby měly pořád do čeho kousat a aby tedy v opačném případě nekousaly do stanu. Jeden rohlík na celý den jim je málo. Vždyť už když odcházím večer domů, zbývá jim sotva kousek. „Člověk“ se na ně nemůže zlobit; jsem rád, že je tam mám a že mi skýtají radost i poučení. Dnes už bylo zase vidět, že mají hlad. Vyrovnaly rekord čtyř najednou se krmících „myšiček“ na jednom rohlíku. Je to s nimi prostě fajn a rád je pozoruji. Občasné škody na stanu jsem připraven tolerovat. Je to malá cena za to rozpustilé divadlo, jež mi každý den předvádějí. „Člověk“ nemůže být až takový materialista.


Po přečtení pouhých deseti stran z Himmlera už se mi tak hrozně klížily oči, že jsem toho musel nechat, lehnout si, zavřít oči a spát. Probudil jsem se zase až po setmění. K pastvinám tudíž nejdu a mířím rovnou domů, a to stejnou cestou, jíž jsem šel ráno – tedy alejemi. Královská cesta pro krále, na níž nestrpím žádnou chátru. Až před naším barákem pitomým slaví lůza ze sousedství své zpité mecheché a teprve až zde také narážím na jediného dnešního čokla, samozřejmě jako na potvoru zrovna na toho, který mě každé ráno burcuje svým nesnesitelným ječením. Musím prostě pryč.


sobota, 15. září 42

Ráno je zase zataženo po dešti. Později se sice vyjasnilo, ale fičí silný, ostrý severák. Na sluníčku někde v závětří je celkem hezky, ale jinak je zima. Ve městě se prý otevírá nový obchodní dům, jak je patrné z četných reklamních poutačů a podle projíždějících dvou motorek a jednoho auta s reklamním panelem a s ukecaným tlampačem, upozorňujícím na tuto „velevýznamnou událost“. Asi proto není tolik lidí za městem, na to, že je volná sobota. Tím lépe pro mne. Na „Putinovce“ se však něco děje, nějaká pracovní činnost tam probíhá a někdo se tam šplhá nahoru. Nejdu tam tedy a místo toho mířím rovnou k posedu. Po cestě vidím v lese utíkat jednoho zajíce. Toho už jsem dlouho neviděl. Vysoké, štíhlé jasany nad posedem se zase tak nebezpečně naklánějí a narážejí o sebe v tom vichru, že hned po snídani pokračuji raději dál směrem k táboru. Posvátnému dubu už se začaly objevovat první ošklivě žluté skvrny na listech, které předznamenávají blížící se podzimní listopad. Padající žalud mě málem zasáhnul do hlavy, taktak jsem se stačil přikrčit. „Myšičky“ udělaly ze včerejší dírky v načaté moskytiéře pěkně velký rozparek. Och, ne...! Už zas! Na člověka bych se naštval, protože bych věděl, že to dělá schválně a ještě si to dovede zdůvodnit, ale na „myšičky“ se prostě nedokážu zlobit. Jsou tak nevinné! Zpočátku jsem se na ně hněval, ale teď už je mi to jedno. Beru to jako nutný fakt. Jsou tak nevinné, když se na ně podíváte, že byste mi jistě dali za pravdu. Úplně něco jiného, rozdílného od pohledu na člověka. Prostě jen připlácnu lepidlem další záplatu a už na to nemyslím. Ony nesmějí mít hlad. Musí mít stále co hryzat. Nejenže jsem jim zdvojnásobil porci, ale dokonce ztrojnásobil, protože dnes dostaly rohlík a skoro celou veku, a veka vydá za dva, za tři rohlíky. Rohlík jsem upevnil stanovým kolíkem k vece a připíchl k zemi. Je z toho docela masívní hrad, navíc jedlý. Zajímalo by mne, co si o tom ty „myšičky“ mohou myslet. Každopádně se jim to asi líbí, ta hora potravy, již mohou zlézat, hašteřit se o zasedací pořádek u ní a vůbec kolem toho vyvádět všelijaké jiné rošťárny. Nejspíš nad tím ani neuvažují, kde se to tu pečivo každý den bere, tak jako my všichni ostatní považujeme za samozřejmé, že nás matka Země sytí svými plody, aniž se mnozí tážou, jak je to vůbec možné. Dnes se k „myšičkám“ přidala v jednu chvíli i sojka! Stalo se to v téměř nestřeženém okamžiku, když jsem si četl. Přilétla zcela nepozorovaně a neslyšně, takže na její přítomnost – metr za oknem mého stanu! – mě upozornilo až její hlasitější klování do veky. Hned jak jsem ty zvuky slyšel, okamžitě jsem věděl, že to bude někdo podstatně větší než „myšička“! Vzhlédl jsem od knihy a podíval se ven. Sojka! Takhle zblízka jsem se ještě nikdy na žádnou sojku nedíval. Takhle zblízka je to pěkně velký pták, inteligentní, s chytrým, bystrým kukučem. To je zase dobrodružství! Nádhera! Večer houká sýček, létají netopýři a šeřící se západní obzor nad pastvisky je oranžově jasný. Obloze vévodí Jupiter. Před chvílí jsem tu ještě slyšel rajtovat někoho na motorce, ale teď tu nikdo není. Zvěř však také ne. Ani se jí nedivím. Pouze vzadu na žitném strništi vidím „tradiční“ nejasné siluety dvou srnců. Pohoda netrvala dlouho. Od silnice přijelo auto – už jsem se zhrozil, že myslivecké! – přejelo louku a za chvíli jelo zase zpátky. Od ničeho nikam. Klasický obrázek z posledních let. Dřív bych z něčeho podobného měl civilizační šok, ale už si začínám pomalu zvykat, i když se s tím nikdy nesmířím. Někdo holt má hodně peněz a hodně volného času, tím pádem i hodně roupů v prdeli, a tak otravuje a neví, co by. Lidé prostě potřebují nějakou válku, třít bídu s nouzí – jinak je to s nimi absolutně k nevydržení. Připomínám si slova ze Shakespearova Koriolana: „Války se děsí a mír je kazí.“ Verbež. Já jsem auto nepotřeboval už hezkou řádku let, a oni si jezdí jen tak od ničeho k ničemu, otravují vzduch a mně život, ruší moji zádumčivou večerní procházku a plaší zvěř. Nevím, proč sem pořád chodím. Asi už jen ze setrvačnosti. Vždycky mi to někdo zkazí. Zřejmě proto sem ještě přes to přese všechno chodím, protože když všichni lidáci odtud konečně zmiznou a rozhostí se opět ticho a klid a rajské liduprázdno, je to tu pořád nádherné. Přestává mi to však stačit. Po cestě dolů do města vidím znovu jednoho zajíce ve světle pouličních lamp a schovávám se ve tmě za stromem před jakýmsi chodcem. Noční nebe se třpytí hvězdami.


neděle, 16. září 42

Nad ránem se nad východním obzorem blyští Venuše jako halogenový zářič. Už jsem ji dlouho neviděl. Vždycky jsem ji vídával po setmění na západě, zato před svítáním ji vídám málokdy, protože v tu dobu většinou spím. Teď se na ni dívám z okna mého pokoje a ačkoli mi lepší výhled trochu kazí koruna stromu, stejně je to dobrá „žárovka“, nejjasnější spanilá „hvězda“ předjitřního nebe – má milá Jitřenka.


Ráno je krásný den babího léta, nebe bez mráčku; pravá to neděle, německy Sonntag, tedy doslova „slunný den“. Mířím liduprázdnými alejemi do lesů Reinlebensbornu, kde mě hned zkraje shora z kopce mezi stromy vítá a bedlivě pozoruje srnec. Dvakrát zabeká a utíká pryč. Lidužel slyším také motorku a také cítím ten smrad, co tu po ní zbyl. Rychle pryč z cestiček, abych ji někde nemusel potkat! Rychle k posedu! Na „Putinovce“ přesto ještě neodolám a stoupám na její prosluněný vrchol, abych se pokochal rozhledem. Je sice jasno a studený vzduch, ale stejně není moc daleko vidět. Lesnaté vrcholky severně položených pohraničních hor se jen velmi mlhavě rýsují na vzdáleném obzoru. Zato vidím velice dobře kočku na louce blíž k nám. Není to však ta černobílá, jako obvykle, nýbrž jiná – tahle je mourovatá. Posed se dnes nekymácí, neb silný včerejší vítr polevil a skoro ustal. Z posedu pozoruji dvě veverky, které se honí. Jednu tmavě hnědou a druhou světle rezatou. Ta rezavá veverka pronásleduje hnědou a vyhání ji zřejmě ze svého teritoria. Z háje pod posvátným dubem slyším a zanedlouho i cítím venku na lesních cestičkách opět tu zasranou motorku! Toho parchanta s tou motorkou by patřilo zlikvidovat – nemilosrdně a jednou provždy! Už aby ta verbež zase zítra táhla zpátky do práce! Takový hezký den to byl! Už mě to normálně sere! Je to čím dál horší. Jak má „člověk“, jako Já, žít, když ani v přírodě nemá od lidí pokoj? Chodit z práce do práce a pak chcípnout? Toho jsem se vždycky nejvíc děsil. Rychle do tábora! Cítím, že dnes bude neradno vystrkovat nos z nejhlubších hlubin nejhlubšího lesa.


V mém sourozeneckém lese, jenž těsně přiléhá k hustému mlází, kde je ukryt můj tábor, nacházím na zemi zbytky nějakého v noci uloveného a rozcupovaného černého ptáka. Z jeho ostatků zbývá jen pár krvavých kostiček, peří a střeva. Nechutný obrázek. „Myšičkám“ ještě zbývá hodně jídla od včerejška. Trojnásobná porce je na ně přece jen dost. Přesto okousaly další velký díl stanové síťoviny zevnitř pod střechou, naštěstí na místě, kde to tak nevadí, takže to ani nezáplatuji. Už vážně nevím, co mám dělat. Krmit ani nekrmit nepomáhá, v tom problém nebude. Asi shánějí nějakou vystýlku na zazimování, v noci už je pěkná zima, dokonce i přízemní mrazíky. Je možné, že uvažuji o přestěhování zpátky pod posvátný dub? Kvůli mým „myšičkám“, jež jsem si tak oblíbil, i přes tu materiální škodu, již mi způsobily za těch pár týdnů, co jsem tady? Co jim na tom tylu tak chutná? Takhle zřízený stan jsem neměl léta!


Dalšího strávníka mám zřejmě v sojce. Dnes se totiž dostavila k mému improvizovanému lesnímu bufetu zase – a dokonce dvakrát! Tentokrát jsem ji zaslechl už přilétat. Nádherný pták! Neklovala však do pečiva, nýbrž rovnou z něj odtrhávala celá sousta a mírnými záškuby hlavou a zakloněním krku je polykala. Lomcovala přitom tím ztvrdlým starým pečivem tak silně, až jsem se obával, že je vyviklá ze země i se stanovým kolíkem, jenž je ukotvuje. Vzrušující zážitek! Připomínám, že to vše se přitom odehrává jen asi metr od mých užaslých očí, skrytých pouze za okenní záclonou mého stanu! To je úchvatné dobrodružství! Kdepak jinde má člověk tu čest pozorovat tak zblízka sojku, toho divokého, velkého, krásně zbarveného ptáka, který je obyčejně dosti plachý a velice obezřetný a jenž má dokonce pověst první varovné hlídky lesa, která hlasitými skřeky oznamuje širokému okolí přítomnost každého nezvaného hosta? Nejen sojka, také červenka se dnes přišla podívat, a budníčci, ale tito ptáčci se o tento druh potravy nezajímají.


Je opravdu krásný den. Přehazuji vyvětrat spací pytel přes větev břízy, čili, jak Já říkám, „vyvěšuji vlajku na stožár“. Jen by mohlo být ještě o trochu tepleji, třeba jako v roce 1947 touhle dobou, kdy bylo až 31°C. To dnes rozhodně není, ba má to do takového kýženého horka hodně daleko, neboť zůstávám ve stínu stromů a pod stanem nadále ve třech teplých vrstvách oblečení. Donaha, tak jak to mám rád, se už letos v přírodě asi nesvléknu. Na sluníčku je však hezky. Teď nějaká pakáž houbařská prošla nedaleko od stanu! Já jsem je na moment zahlédl, oni mne naštěstí ne. To jsou ty nevýhody krásných nedělí: rozlezlá šmejdivá pakáž všude! To už je letos, myslím, potřetí. Tak tedy do třetice všeho dobrého to vyšlo a zůstal jsem neobjeven.


Večer po vydatném spánku jsem povečeřel celozrnný rohlík v příjemném prostředí unter den vier Linden – „pod čtyřmi lipami“ a pak už se znovu vydávám po setmění na zpáteční cestu domů kolem pastvin u lesa. S nedůvěrou obhlížím opatrně terén, zda tu někdo zase nešmejdí. Poslední dobou je to na denním pořádku a řekl bych, že už to tak zůstane navždy, protože špatné věci zůstávají a ulpívají jako smůla, kdežto ty dobré se jen a jen horší. Zdá se však, že zde pro jednou není nikdo, žádná auta, žádní bouchalové. Vidím jen dva netopýry, jednu sovu, čtyři zajíce blíž ke mně a asi dvě srny v dálce. Další zvěř však slyším nervózně podupávat a šelestit za mnou a všude kolem v temném lese. Chudáci, taky čekají, až bude „čistý vzduch“, aby se mohli jít bez obav proběhnout a napást. Docela se dokážu vžít do jejich kůže, kterou každý den riskují při naplňování svých nenáročných základních životních potřeb. Já jsem na tom podobně, i když zdánlivě holý život všanc nedávám. Zdánlivě. Právě zapadá srpek dorůstajícího měsíce. Tohoto mého souputníka už jsem také nějak dlouho neviděl. Svým dolním cípem už se dotýká země a nevypadá v tu chvíli ani jako nebeské těleso, nýbrž spíše jako by vyrůstal ze země, jako nějaká podivná luminiscenční rostlina. Jak kouzelné! Také první hvězdy se začínají rozžehovat. Vtom jsem spatřil dalekohledem bouchala! Kráčí napříč loukou s puškou přes pravé rameno a s brašnou přes levé. Asi je tu tentokrát bez auta, pěšky. Parchant jeden! Teď se ještě rozhlíží také dalekohledem, a tak se pro jistotu schovávám za strom. Tak přece jen tu zase někdo šmejdí! Já to tušil! Před ním a kolem něho prchají dvě srnky a dva zajíci. Naštěstí je asi přehlédl nebo ignoroval, poněvadž už je pořádná tma.


pondělí, 17. září 42

Rudá zornička Marsu na mne shlíží z nočního nebe a Já na ni. Noc je však chladná. Přes den je teplo, dokonce velké teplo, neboť svítí slunce a Já mohu být lehce oblečen jen do hnědého trika s dlouhým rukávem a do černých tankistických kalhot. Cestou alejemi podél školy potkávám bývalého spolužáka. To je náhoda, že zrovna tam! Jako bych prožíval všechno znovu. Nějak divně na mne hledí. Všichni na mne nějak divně hledí. Úsečně se pozdravíme, nic víc. Už se ani neobtěžují zvát mě na výroční třídní reuniony. Vědí, že by to nemělo cenu. Stejně bych nepřišel. Co tam? Oni si ukazují fotky manželek a dětiček, chlubí se, jakou kariéru udělali a co všechno mají – a co Já? Co Já bych jim ukázal? Čím Já bych se pochlubil? Fotkami z lesa? Nebo fotkami mých „myšiček“? Nemám rád, když se o mne někdo zajímá. Já se nezajímám o nikoho. Stejně jsem si s nimi nikdy doopravdy nerozuměl. A nezávidím jim jejich obyčejné životy. Mně se můj dobrodružný život na okraji, nebo spíš mimo jejich společnost líbí. Neměnil bych. Dole pod „Putinovkou“ sedí zády ke mně na lavici u stolu pod širým nebem jakýsi asi padesátiletý zpustlík. Kouří a před sebou má flašku piva. Delší vlasy, odpudivý zjev, ošuntělý šat – ztracená hippie generace. Na posedu mi včera někdo seděl, protože tam po něm zbyl vajgl. Se štítivým odporem jsem ho scvrnknul dolů, abych ho měl z očí. Hnus. Ještě od něj chytnu nějakou z těch mnoha nemocí, jež lidé roznášejí. Fuj! V posvátném háji pod dubem náhle nasávám jakousi velmi libou vůni. Nevím, co to je, ale myslím, že to je vůně prosluněného lesa. Nejvoňavější parfém, co znám. Je to prostá vůně letního lesa, jenž vysychá. Slunce rozpouští rosu, rostlinné i jiné silice, a ty pak stoupají k mému žádostivému chřípí, jako by to byl imanentní duch lesa a svobody, co dělá tak dobře mému jemnému čichu, uvyklému bezpochyby zcela dobře takovým počitkům, a ne vaporizovaný éter hmotné podstaty. Zcela jistě je to však vůně, v níž chybí převažující hrobový zápach tlejícího vlhka, houbovité hniloby, plísně a mazlavého jílu. Je to vůně života. A především je to vůně nepřítomnosti člověka. Dnes vůbec nečichám člověčinu. Nikde nikdo. Toho se musí využít! Nejlépe opět k procházce kolem pahorku Hirschl, kam jinam. Tam se zase kochám samotou a půvabnými přírodními scenériemi s množstvím rozhledů a výhledů po okolní krajině, jež neomrzí snad na tisíce let. Koupu se v sluneční záři a pozoruji i ty nejmenší rozkošné rostlinky, jakož i různé drobné živočichy. Je to všechno tak nádherné, že bych chtěl, aby to trvalo věčně! A znovu mé milé krávy! Napásly se již a nyní odpočívají ve stínu stromů. Pohled pro bohy. Jen žádnou srnku už jsem nějak dlouho zblízka neviděl. Dělá mi to starost. Určitě jsou zaplašené, zastrašené a vyděšené z toho, jak po nich každý večer, každý den střílí bouchalové. Já už se pomalu také bojím vycházet na příliš otevřená prostranství. Hlavně po setmění, když vím, že všude brousí a číhají ti parchanti, často opilí a poloslepí, charakterově i rozumově vadní, kteří pálí po všem, co se kde hne. Teď dvě poštolky předvádějí nad mou hlavou synchronizovaný let. Zaujalo mě jejich představení natolik, že jsem ani nezpozoroval, že se mi před nohama proplazila po polní cestě zmije. Musela se na ní předtím vyhřívat na sluníčku. Vůbec jsem si jí nevšiml. Zato teď si ji prohlédnu, když se sune se šustotem v trávě u cesty. Ví o mně, protože se zastavila s hlavičkou nedůvěřivě a snad i trochu zvědavě vztyčenou jako kobra. Její typicky klikatý vzorek není příliš znatelný, ale je tam. Jdu dál a pozoruji stehlíky na odkvetlém pcháči zelinném a budníčky a lejsky na plotě vodárny. Jeden z nich drží v zobáčku motýla. Baví mě to. Tohle mě baví. Na lavičce na vrcholu pahorku Hirschl usedám, rozhlížím se po širém kraji a jím dva banány. Níž v lese usedám znovu na vrcholek jedné z četných skal a vstřebávám to ticho a pohodu. Tady se mi líbí z celého okruhu nejvíc. Čím dál tím víc. Dlouho, dlouho prolézám přes rozeklaná skaliska, vylézám na ně, slézám a zase znovu a znovu, až se konečně unavím a opět odpočívám v tom božském lesním tichu, s tak neochvějným klidem, jejž může uprostřed vší té krásy pocítit jen rozervaný osamělý romantik mého ražení. Dnes se mi odsud vůbec nechce. Nejradši bych tu zůstal napořád a třeba tu i zemřel, jen abych už nemusel zpátky. Chápete? Vtom mezi jinými hlasy různých lesních zvířat zaslechnu a rozpoznávám dvojnásobné, tlumené, ale odněkud zblízka vycházející zaštěknutí lišky! Šlo to odshora a z poměrné blízkosti! Liška! Vlastně by mě to nemělo překvapovat. Nepřístupných míst, vhodných pro liščí doupata, je tu plno. Jsou tu různé průrvy ve skalách, polojeskyně, srázné svahy, hustě porostlá lesní zákoutí, kam by se člověk těžko prodíral. Mně se tady také eminentně líbí. Tady by byl tábor přímo excelentní! Znovu zkouším hledat nějaké vhodné místo pro stan. Tady by se mi líbilo, aspoň na pár dnů. Po chvíli opravdu objevuji jedno pěkné, rovné místo pro stan, nahoře na skále. Tady by to docela šlo! Jako nějaké alpské orlí hnízdo! Jako stvořené pro misantropického ctitele přírody, nadřazeného lidem a je vysoko převyšujícího! Nechám si to ještě projít hlavou. Bylo by to tu rozhodně romantičtější a možná i klidnější, než na mém současném místě. Je tu takové ticho! Stěhovat se mi však zrovna moc nechce. Už mám ve stanu příliš mnoho krámů, hlavně ty matrace bych musel znovu složitě nadvakrát přenášet... Nevím, no... Pere se ve mně vrozená touha po nových, vzrušujících zážitcích se získanou empirickou nechutí ke změnám. Muselo by mě k tomu přestěhování něco výrazně nepříjemného pohnout. Snad příští rok... Ale kdoví, co bude příští rok... Bojím se pomyslet. Rostou tu jedle, borovice, brusinky... Je tu vážně moc hezky! Za celý den jsem v přírodě nepotkal člověka. Na to, jak je hezky, je to téměř zázrak. Nebo spíše moje umění? „Myšičky“ mají ještě pořád – už třetí den! – co jíst, jen vrchní rohlík je pryč a dolní veka napůl snědená. Stan je v pořádku, pouze jeden už natržený cár zmizel někde v jejich norách. Je krásně teplo a mám velikánský hlad z toho celodenního chození a šplhání. „Pod čtyřmi lipami“ ve mně mizí obsah konzervy s hráškem a karotkou. Tam mi zalezl pod triko malý černý střevlíček a nechtěl vylézt. Když už se zdálo, že jsem ho konečně vystrnadil, u stanu mě zalechtal zas. Teprve pak jsem se ho zbavil, vysypav jej do podrostu. Ten uháněl, nevěda, kde se to prve octnul! Potom si chvíli čtu ve stanu, ale oči se mi klíží a chce se mi spát. A mám znovu vlčí hlad! Zhltnu rohlík, zapíjený ananasovým džusem, ale stále mám málo. Už nic jiného nemám. Jen dva staré, ztvrdlé rohlíky pro „myšičky“. Nedá se nic dělat, hlad je hrozný, hroznější než válka. Musím zchroupat i ty tvrdé rohlíky pro „myšičky“! Ony mají ještě dost a zítra jim přinesu v náhradu dvakrát tolik. Konečně nasycen usínám a probouzím se až po setmění. Na lukách je tma a nic není vidět. Tmavě žlutý srpek měsíce je rozmazaný a těsně nad obzorem působivě veliký. Vlevo nad ním se skví Jupiter. Je stále krásně teplo, dokonce dusno, jako někdy v červenci! Na louce blíž k městu zkouší nějací dva kluci nacvičovat ohňové kejkle s hořícími řetězy. Jeden jimi točí a druhý ho fotí. Čokl opodál nesmí samozřejmě chybět, jako vždy, vyskytne-li se někde člověk. Ty vířící planoucí pochodně v klukových hbitých rukách vypadají ve tmě docela dobře, tak jakoby barbarsky pohanské, ale za chvíli je to nuda. Vracím se potmě lesem, kudy jsem ráno přišel, a na cestu si svítím baterkou. Kolem slyším a cítím tajuplná noční zvířata, která dupou, šelestí a vydávají podivné mručivé, kvílivé, skřípavé a vrzavé zvuky. Mystická atmosféra temného lesa.


úterý, 18. září 42

Noc byla teplá a plná hvězd, s rudým okem Marsu a nad ránem i s Jitřenkou. Ráno však jsem se už probudil opět pod zataženou oblohu. Vzdušná vlhkost se srážela na mém dalekohledu a už při snídani na posedu začalo drobně pršet. Nevadí, aspoň se pořádně prospím a také pohnu s tím Himmlerem. Za dnešek jsem přečetl třicet stran a blížím se rychle k závěru. Zajímavá četba. Stan jsem dnes ani neotvíral, když pořád padala nějaká voda s nebe, a tak jsem ani nekrmil „myšičky“, protože bych je nemohl sledovat. Ony naštěstí pořád přelézají po moskytiéře, takže jsem je viděl alespoň takto zevnitř. Večer se k mrholení přidal i silný, studený vichr, který ohýbal stromy jako luky a smetal na zem jejich žluté listí. Na zemi pod některými dříve opadavými stromy, jako je třeba bříza nebo lípa, už je pěkná žlutá, podzimní podestýlka z listí. Posvátný dub je už také čím dál žlutější. Docházím k pláni u lesa. Kromě jediného srnce vzadu na strništi, který patří k stálicím místního zvěrokruhu, není na louce nikdo. Fičí tu však tak ostrý, nepříjemný a ledový vichr, že se tu jen krátce porozhlédnu a ihned zalézám zpátky do závětří lesa. To se nedá vydržet. Včera večer to tu bylo na šortky, jaké bylo vedro, a dnes bych si nejraději navlékl na hlavu kulicha, jaká je zima. Vracím se domů skrz les. Tady nefouká. A zvířat je tu víc než v tom otevřeném průvanu na pastviskách. Zajíci, srnky... – a samozřejmě žabičky, které jsou ve svém živlu. Na některé z nich už si musím posvítit baterkou, abych je lépe viděl a abych si je prohlédnul. Cesta městskými alejemi je téměř liduprázdná a bez čoklů, tudíž bez problémů a v pohodě. Nikdy to však nemůže být taková neskonalá pohoda jako někde daleko uprostřed nejhlubšího lesa. Je to spíš pohoda rohovníka, jehož soupeř neočekávaně skrečoval zápas. Přesto, co čert nechtěl, potkávám prvního člověka až před naším pitomým koncentráčnickým barákem v osobě věčně vylezlé sousedky, tentokrát alespoň naštěstí výjimečně bez čokla, bez něhož se jindy nehne ani na krok. Jako by si sám Osud umanul, že mě musí minimálně jednou za den potrápit. To je prokletí velikosti, celoživotní smůla. Koho nejvíc nechci potkat, na toho zaručeně narážím denně, v kteroukoli hodinu. Nikdy si na tenhle barák nezvyknu, na ty lidi v něm; jako kdybych žil odjakživa, jako děda, na vesnici a teď se upamatovávám na ten kdysi tak krásný minulý život – a chci jej zpátky. Děda by si jistě taky nezvyknul, kdyby tady s nimi musel bydlet. Otevřeš dveře na chodbu – soused. Otevřeš okno do ulice – soused. Přicházíš, odcházíš – zase všude samý soused. Ani to okno nelze otevřít kdykoli se ti zachce! Neboť často, když dole pod okny běží motor auta, nebo když tam někdo kouří cigaretu, stoupají výfukové plyny a cigaretový kouř rovnou do mého pokoje. A nejhorší je kravál, který lidáci nadělají, ať už přímo v domě, nebo na ulici. A co teprv v zlovolné součinnosti s desítkami čoklů okolo! To je vůbec nejhorší. To věčné štěkání, řvaní a ječení! Jako v Haškově kynologickém ústavu! Hůř! Poněvadž tohle není ani trochu zábavné. Bydlet v baráku se nedá. Vyjdeš ven – čokl. Vracíš se domů – další hlídka s čoklem, který tě buď napadne, zařve na tebe, zavrčí, nebo tě aspoň očuchá. Vyhlédneš z okna a první, co se ti naskytne, je zase nějaký hlídkující psohlavec. Strašné. Tohle není život pro mne. Chci být, žít a bydlet sám, co nejdál od lidí. Nenávidím je. Stačí vidět za celý den jednoho, koho nechci, a vidíte – spustím takovouhle záštiplnou tirádu.


středa, 19. září 42

Vstávám s dobrou náladou, s chutí na Mozarta. Abych tu náladu podtrhl, pouštím si k oblékání Mozartovu symfonii č. 9 C dur. Pohvizduji si s sebou. Avšak sotva vyjdu ven, čeká mě zase zmrazení. Nejenže je zima, ale navíc na ulici přímo před domem leží velké rozšlápnuté hovno. Což mi připomnělo můj noční sen. Zdálo se mi, že chodba domu je celá pokálená od psů. To jsou ty moje prorocké sny. Sny, které se až nepříjemně plní. Hlavně, že se lidáci pořád vyvyšují nad zvířata; ale nejenže nejsou lepší, nýbrž naopak jsou ještě daleko horší, ba srovnání jakéhokoliv čistotného zvířete – a taková jsou všechna! – s člověkem, nebo s lidmi obecně vůbec, je pro zvířata urážlivé. Lidi jsou prostě hovada, jimž není rovno. O čemž vypovídá nejlépe to hovno. Nejde samozřejmě jen o to psí hovno, ale na ilustraci to bohatě stačí. Jádro samotného člověčenství, jeho výměšek, abych tak řekl, je rozmazáno po chodníku. Ostatní je jen slupka předstírané kulturnosti. Sotva misantrop vykročí před barák, už se musí naštvat.


Počasí je chladné, velmi chladné. Je mi zima. Kavky pod alejemi se mě nikterak nebojí a dokonce mi ani neuhýbají z cesty, takže kráčím majestátně mezi nimi, mezi těmi černými ptáky, sám oblečen celý do černého, jako jejich král, pán kavek. Na pokraji lesa, kde také roste jeden dub, ale ne tak solitérně a tudíž není tak mohutně rozložitý a krásný jako ten můj posvátný dub dál nahoře v Reinlebensbornu, tak pod tím dubem probíhá čilá aktivita dvou tmavě hnědých veverek. Horečně sbírají žaludy a mne si nevšímají. Kousek dál jiná veverka sedí se žaludem v ústech v rozsoše stromu, kouká na mne a mává přitom ocasem ze strany na stranu jakoby na pozdrav. Skoro té iluzi podléhám a chce se mi také na ni zamávat, nikoli však ocasem, nýbrž po lidsku, rukou, rozumí se samo sebou. O něco dál vidím dvě srnky. Pěkné přivítání mi přichystal les! Hned se cítím lépe. Zcela ten pohled na čistotná, ušlechtilá zvířata vyrovnal mé pocity hnusu z prvního ranního vykročení před ten nenáviděný barák. Konečně mezi svými, konečně v lese! Tu pakáž lidskou nečistou, již jsem nechal za zády, nechci nejméně celý den vidět. Po tradiční snídani, po pikniku na posedu, jak ji lze též zvát, jsem si usmyslil projít se zase jednou za bílého dne podél plání u lesa. Zvěř tam vidět není, protože i kdyby se tam za světla odvážila, zcela jistě by ji zaplašil Ferda, pes, který sem chodí pravidelně v tuto dobu venčit tu starou tlustou ohyzdu, která se omylem považuje za jeho paničku. Ale za zvířaty mě to sem ve dne netáhne. Dlouho jsem si zde za plného světla neprohlédl stromy, byliny a kvítí, jež tu rostou. Chtěl jsem jít ještě dál vzrostlým smrkovým lesem až k tůňce, ale od mého záměru mě odradili dva houbaři, z nichž jeden vypadal na tu dálku jako můj známý, jejž bych nerad tady potkal. Nechci potkávat žádného člověka, avšak známého člověka, jenž by mohl vytrubovat, že mě tady viděl, potkat nepotřebuji dvojnásobně. Jdu tedy rovnou k táboru. Stejně je mi už zima. Těším se, až se navleču do zimního kabátu a až si vlezu s knížkou do spacáku.


Myšičky“ zase vykously kus moskytiéry, a to zrovna na místě, jež jsem nedávno záplatoval. Ach jo... Ale není to tak hrozné. Tentokrát záplatu nemusím použít; stačí ji jen znovu přilepit. Žádnou paraetikou tedy „myšičky“ netrpí, tou trpí jen lidé a navíc ještě jen jako svým výmyslem. Zase jeden prorocký sen, který se naplňuje; sen o tom, jak mi „myšičky“ sežraly stan. Ten sen byl však daleko horší než střízlivá skutečnost. Ve snu vystupovala žravá monstra, jež jsem nestačil odhánět. Ve skutečnosti jsou mé „myšičky“ velice milí společníci – i přes ty občasné rádoby „škody“, jež se dají celkem snadno opravit. Ta zábava za to stále stojí. A ten pocit, že žiji s divokými zvířaty fakticky pod jednou střechou, ten je k nezaplacení. Letos, těch pár týdnů, jež mi zbývají, už to ten stan vydrží. Po včerejším hladovém deštivém dni měly „myšičky“ ne snad hlad, to jistě ne, neboť si lehce dokážou najít potravu i beze mne, nicméně měly již obrovskou chuť na rohlík. Dnes dostaly rovnou dva, aby měly co kousat a neokusovaly víc můj stan. Sešly se na tom nášupu zase čtyři pohromadě, ale rekord tím nepřekonaly. Napadlo mě, že už jsem dlouho mezi nimi neviděl našeho malého Nebojsu, který měl z počátku na zádech tu ošklivou jizvu. Možná je mrtvý, protože byl už starý. Teď jsou tu k vidění převážně jen tito čtyři mladí, menší. Strkají se u jídla, boxují jako klokani, piští a honí se jako obvykle, lekají se okolo poletujících ptáků; všechny dírky jsou tím rázem zapomenuty. Je to prča. Bez nich by to nebylo ono.


Nějaký houbař zase přešel okolo! To už je tady letos čtvrtý, nemýlím-li se. Takový provoz těch vlezlých šmejdilů nepamatuji. Je to čím dál horší. Prohánějí se tudy ve zvýšené míře houbaři, myslivci, psohlavci, výletníci, záletníci, souložníci, cyklisti, automobily, motorky. To jsem také jasnozřivě předpověděl, že si motokrosovou dráhu jednoho dne prodlouží až sem, do lesa, a budou tady rajtovat mezi stromy. Kdysi to tu bývalo tak pěkně opuštěné – a teď? Příště, bude-li nějaké „příště“, se musím poohlédnout po něčem jiném. Možná na Hirschlu. Tam je takový klid... Ten houbař si tu počínal jako..., jako... nu, chtělo by se říct jako „slon v porcelánu“, ale to by bylo zavádějící a pro slona v porcelánu urážlivé. Ten šmejdil houbařská si tu počínal prostě jako člověk v lese – to je asi nejvýstižnější přirovnání. Neboť nejenže se dupáním a praskotem větviček ohlásil už dlouho dopředu, ale navíc ještě vyhnal z pelíšku srnku, která odpočívala v hustém mlází kousek od mého stanu. Mne také nadzvednul z matrací, ale zase mě nenašel a minul! Dobré umístění jsem si zvolil pro můj tábor! Ale měl jsem po houbařově vpádu zase ty děsné sny o davech lidí, před nimiž marně prchám.


Dočetl jsem Himmlera. Byl to blbec. Jako většina lidí. Také on nestál nohama pevně na zemi, když uvažoval o možném árijském původu Japonců, protože se jejich písmo vzdáleně podobá některým starogermánským runám. V tom by si mohl podat ruku s našimi českými neonacisty, kteří tvrdí, že Adolf Hitler byl český, nebo dokonce československý prezident a že agrární teorie Waltera Darrého jsou „blbost“, nebo by si Himmler zajisté mohl rozumět s naším českým panem Horákem, který si v knize O Slovanech úplně jinak (a naprosto blbě!) pouští hubu na špacír, když uhaduje na praslovanský původ Číňanů, protože prý staří Slované mívali také mnoho dětí. Tak k takovýmhle nesmyslům už se nehodlám vracet a knihu pana Horáka vrátím do městské knihovny nedočtenou. Ztráta času. Urážka inteligence. Pokud mě něco v té knize o Himmlerovi vysloveně překvapilo či zaujalo, tak asi nejvíc jedna malinká zmínka, či spíše dodnes sporný a nanejvýš ožehavý údaj, týkající se takzvaného „konečného řešení židovské otázky“ (Endlösung). Autor zde uvádí, že se nikdy nepodařilo určit přesný počet vyhlazených Židů (v knize ovšem nesprávně, zato však důsledně psáno s malým „ž“ – není to přece národ, nýbrž konfese) a sám tento počet odhaduje na pouhých pět miliónů, namísto šesti. Dnes by ho za takový názor nejspíš zavřeli jako takzvaného „popírače holocaustu“. – Ještě dovětek k tomu autorovu pravidlu psát ve slově „Žid“ malé „ž“. U autora – jménem Hamšík – ovšem nehraje roli jeho snad jakási fatální historická neznalost, nýbrž jedná se o čistě špinavé ideologické příčiny z důvodu neuznat vůbec existenci židovského národa jako takového. Komunisté také trpěli rasovými předsudky vůči Židům, jakkoli se to snažili skrýt, a to minimálně v sovětském Rusku od dob mocenského střetu Stalina se židobolševikem Bronštejnem, alias Trockým a v Československu od dob Gottwaldova vnitrostranického spiknutí proti Židovi Slánskému. Také vznik a existence židovského státu Izrael na arabských územích byla trnem v oku východního komunistického bloku, protože to popudilo Araby, přirozené to spojence proti Západu, a navíc se tím stal Izrael východní výspou proamerického kapitalismu, tedy jakousi obdobou komunistické Kuby u amerických břehů. Nacisté samozřejmě nenáviděli Židy s velkým „Ž“, tedy jakožto národ, z předsudečných, rasových důvodů, ne kvůli jejich náboženství, kvůli judaismu, kvůli židovské víře s malým „ž“ na začátku slova. Pro nacisty byl Žid jako Žid, ať ortodoxní, ať konvertovaný katolík, ať to byl ateista, nebo komunista (tím hůř pro něj!), nebo ať to byl třeba i jen poloviční míšenec – všichni byli sakumprásk odsouzeni k vyhlazení jakožto národ, nikoli jakožto sekta. Není tedy naprosto namístě psát ve slově „Žid“ malé „ž“, jako kdyby to nebyl název národnosti, nýbrž pouhé označení příslušníka židovské víry, jímž se může stát teoreticky i prakticky kdokoliv chce, třeba i čistokrevný árijec. Zaměňovat tedy Žida s velkým „Ž“ za „žida“ s malým „ž“, v souvislosti s konečným řešením, není omyl, nýbrž záměrné zkreslování historické skutečnosti! A Hamšík to ví! Nic divného u takového kovaného komouše! Nacisti chtěli Židy vymazat fyzicky, komunisti teoreticky.


Večer mě zastihuje opět u pastvisek. Po tom houbaři jsem našel na kraji mého sourozeneckého lesa několik kusů hajzlpapíru. Ještě i tady nakonec do něčeho šlápnu! A jsme zase u těch jejich věčných „nukleárních“ hoven. Hovada. Moji pomalou, zahloubanou procházku – tentokrát výjimečně vzácně nikým nerušenou – doprovázejí asi čtyři zajíci, sova a netopýr, neslyšně mi kroužící přímo nad hlavou, a srna, šramotící neviditelně po přilehlém lese. Obzor je jasný, půlměsíc je mírně zamlžen, Jupiter září vpravo nahoře od něj. Také můj dalekohled se zamlžuje, neboť je mrazivě vlhké chladno. Z úst mi stoupá pára, ze studeného nosu mi teče voda. Zimní kabát, rukavice a zimní čepice jsou nezbytností. Připomíná mi to začátek dubna v táboře R1. Jako by to bylo včera; tak to uteklo. Došel jsem alejemi šťastně domů. Náladu mám dobrou. Při svlékání si pouštím opět Mozarta, symfonii č. 10 G dur. Slyším v ní zřetelnou inspiraci ptačím zpěvem. A píše tyto řádky, poslouchám z počítače zpěv lejska malého, nahraný v lese. Chybí mi ta zpěvavá atmosféra jarního lesa.


čtvrtek, 20. září 42

Ráno zase hlídkoval před barákem čokl a vrčel na mne. Ta čůza, která k němu patří, měla štěstí, že to bylo až od druhého vchodu, jinak už bych jí něco od plic pověděl! Schyluje se k dalšímu nevyhnutelnému konfliktu. Jsem na ni už připravený. Mám z toho samozřejmě zase zkažený den. Pakáž otravná.


Po ránu je mrazivá zima. Z „Putinovky“ je báječný výhled na sluncem osvětlené hřebeny hor. K posedu dnes nezacházím a mířím rovnou k táboru. Snídám ve stanu a vyrážím s foťákem a se stativem na výlet kolem Hirschlu. Musím dofotit film, dokud je hezky a dokud je listí na stromech a tudíž příroda fotogeničtější. V lese, kudy začíná moje obvyklá trasa, pracují drvoštěpi. Je tam s nimi také ten svalnatý superkomoň. Nechce se mi jít kolem nich, to dá rozum, a tak se rozhoduji k okruhu ve směru opačném, proti chodu hodinových ručiček. Nejdřív tedy docházím přes pláň do mého zamilovaného lesa s četnými skalními útvary. Zase se mi odsud nechce. Naexponoval jsem tam všechny zbývající snímky z filmu. Až na jeden snímek to budou všechno autoportréty, pořízené samospouští. Zachmuřený misantropický světec, sedící na skále uprostřed lesní divočiny. Doufám, že se aspoň jedna fotka povede. Ale je tam krásně v tom lese! Znovu to musím opakovat. Tady by se mohly natáčet fantazijní ságy z bájné minulosti. Krása. Prolezl jsem všechny skály. A objevil jsem tam nepochybně liščí noru! Nebo jezevčí; vloni zjara jsem tu večer jednoho neopatrného jezevce zahlédl. Evidentně ji někdo obývá, protože k ní vede čerstvě vyšlapaný zvířecí chodníček! Byl jsem v tom pohádkově krásném lese tak dlouho, až mi úplně vytrávilo z toho chození sem a tam a z toho šplhání po skalách. Nádhera. Snědl jsem rohlík, ještě jsem pak dlouho poseděl, nemoha se s tou nádherou a pohodou rozloučit, a šel jsem dál nahoru na vrchol pahorku, odkud je skvělý rozhled do širého, dalekého kraje. Zpočátku mi byla zima, ale potom jsem se jednak zahřál chůzí, a za druhé se později díky božskému slunci oteplilo. Pokračuji tedy dál po okruhu podél polí, luk a pastvin, kde se pasou moje milé krávy. Nedivím se, že všechny lepší civilizace starověku uctívaly krávu jako posvátné zvíře: indická, babylonská, egyptská... Já sám mám pro „obyčejné“ krávy jen slůvka obdivu. Také pro mne to nejsou tak zcela obyčejní tvorové a posvátné pocity se blíží i mým citům k nim. A kdyby se původně kráva vyskytovala i na japonských ostrovech, jistě by ji i japonský šintoismus zahrnul mezi posvátná, nedotknutelná božstva. Zatímco u nás... – hanba povědět. Právě japonské šintoistické náboženství, které zbožštilo veškerou přírodu, stálo u zrodu prvních přírodních rezervací na světě (například ostrov Okinošima), a to tisíc let dříve, než to někoho napadlo u nás v křesťanské Evropě či v Americe. Jen se těm rezervacím neříkalo „rezervace“ nebo „národní park“, což je úplně slovní paskvil evokující spíše rezervaci pro národ, pro lidi, než pro divokou přírodu, ale říkalo se jim prostě „svatyně“. V anglofonních zemích se také podle tohoto následováníhodného vzoru začalo říkat některým přírodním rezervacím „svatyně“ (Sanctuary)... V takové svatyni bylo hříchem utrhnout jedinou rostlinku! A tak to bylo správné. Předkřesťanská Evropa ovšem také měla své přírodní rezervace: byly jimi pohanské posvátné háje a okrsky, zasvěcené přírodním božstvům. To všechno zhatilo to prokleté židokřesťanské šílenství na dlouhá staletí! Později sice Angličané zaváděli na východoafrických pláních i jinde na svých koloniálních územích takzvané „národní parky“ (native reserve), ale ty původně nesloužily na ochranu přírody a zvěře před lidmi, nýbrž naopak – jako lovecké zálohy. Až němečtí šlechtici, pod vlivem romantismu, začali proměňovat části svých panství na opravdové nedotknutelné přírodní svatyně, jak to vyčetli ze slavných pragermánských dějin.


Na polní cestě nacházím mrtvého hraboše. Není zabitý ani přejetý, prostě jen vydechl naposled. Oči má otevřené, pohled klidný, smířený, není v něm kouska dramatičnosti, ani stopa po zápasu, po agónii. Je veliký jako náš malý Nebojsa. Ten už jistě také dodýchal, když jej tak dlouho není vidět. Čeká nás to všechny. Slunce má stále sílu, pokud vůbec vyjde zpoza bílých oblaků. I hadi jsou stále ještě aktivní. Před nohama se mi esovitě mihla užovka. Jedné utrmácené housence, černo-červeně-žlutě zbarvené a chlupaté, jsem pomohl z prachu polní cesty do zeleně při jejím okraji. Utrhl jsem list jitrocelu, housenka si na něj sama přelezla a takto jsem ji přenesl do trávy. Vykonal jsem dobrý skutek. Pomáhám, kde se dá. Pak už jsem došel na konec okruhu. Dřevorubci tam trčeli v cestě pořád, ačkoliv jsem byl pěkných pár hodin pryč. Kolik hodin přesně, to nevím, protože hodinky nenosím, ale dlouho to bylo. Slunce už mezitím řádně pokročilo na své pouti oblohou.


(Ještě bych měl asi vysvětlit, proč odmítám nosit do přírody hodinky. Je to jednoduché, jakkoli důvodů je víc: hodinky mě prostě ruší. Nejenže slyším tikot jejich sebejemnějšího mechanismu, ale také mě poněkud ruší jejich překotný běh, při němž mám pocit, že někde musím být, něco do určité hodiny stihnout, pořád kontrolovat čas, a tak dále. Připadám si pak jako nesvobodný otrok času a koukám víc na hodinky, než abych si všímal přirozeného rytmu života. Raději mám, když se mohu v přírodě řídit podobně jako zvířata a rostliny podle slunce nebo podle intenzity světla. Je to totiž něco, co umocňuje základní instinkty a upevňuje je. Zároveň se cítíte víc plnohodnotným zvířetem, dítětem přírody, součástí přírody. A splynutí s přírodou, to je lepší než sex, než tělesné spojení se ženou, protože je to absolutnější, ano duchovnější vztah, který můžete kdy navázat. To ani s tím sebelepším člověkem není možné. Nejenže to není možné, nýbrž dokonce absurdní, ve srovnání s absolutním spojením s přírodou. Dokud jsem nepoznal tento absolutní pocit, žil jsem ve falešném, úzce uzavřeném světě lidí a nechápal jsem nic z toho, čemu se říká „skutečný život“. Teprve jako zvíře jsem plně pochopil, co jsou lidé zač, jak funguje svět, jak vypadá a jak by vypadat měl – a kdo je na vině, že tak nevypadá. Nikterak přitom není chyba ve mně, že jsem po tom poznání zcela zanevřel na lidstvo a odvrátil se od něj s nenávistným šklebem a nesmiřitelnou záští a pohrdáním až za hrob. Totálně vylhaný, umělý svět lidí a reálný život v přírodě jsou dva zcela protichůdné světy. Sloučit oba v jedno je těžké, ne-li nemožné. Snad jen takový „blázen“ jako Já to dovede. A ještě k tomu u mne příklon k přírodě převažuje, a nebýt zim a nutnosti občas pracovat, přiklonil bych se, přichýlil k přírodě o to úžeji. Hodinky jsou nejen řetěz, připoutaný k času, nýbrž také pouto k lidem. Ze stejného důvodu nechci kupříkladu mobilní telefon; nechci žádný přenosný kontaktní přístroj, jenž by mne v přírodě mohl spojovat se světem lidí. Tedy ani hodinky. V přírodě nepotřebujete vědět, kolik je přesně na minutu hodin. Na co? Dokud je světlo, jste aktivní a můžete něco dělat, něco vidět, někam jít, nebo si číst. Když se stmívá, pomalu začnete ukončovat všechny činnosti, k nimž nezbytně potřebujete světlo a když se šeří, je to pro mne signál k pravidelné a oblíbené večerní procházce, neboť tehdy vím, že nebude venku mnoho lidí. Když je tma, cítím se o to víc bezpečněji, ačkoliv, nebo právě proto, poněvadž u lidí, u mých úhlavních nepřátel a nepřátel vůbec všeho živého, je tomu přesně naopak. Tak se ze mne stal nakonec soumračný a noční tvor.)


Bolí mě nohy a tlačí batoh do ramen. Dřevorubce jsem obešel přes louku. Superkůň zrovna jedl ve svém přívěsu. Skončila mu šichta. Vím, jak mu je. Také Já budu brzy muset otročit pro lidstvo. Nejnádhernější je však to, že jsem za celý výlet nepotkal človíčka. Takhle to bývávalo dřív pořád, vždycky a všude. Zvyknul bych si na to rád. „Myšičky“ dostaly po návratu do tábora nový tvrdý rohlík na okusování, třebaže jim ještě dva malé ohlodané kousky zbyly od včerejška. Tentokrát nezlobily, byly hodné a nic se stanem neprovedly. Chvilku se těším jejich pozorováním a pak otevírám rozečtený cestopis z let 1924/25 Napříč Afrikou. Přečetl jsem ale jen pár stran a hned jsem usnul. Probudil jsem se až v noci. Mdlé světlo měsíce proniká skrz stromy a kouzlí v lese duchové přízraky. Vypadá to krásně strašidelně, ale nehrozím se toho. Já sám jsem přízrak noci. Ulice jsou pusté, až na jednoho psohlavce. Ať dělám co dělám, ať chodím kudy chodím, a kdy chodím, i kdyby trakaře padaly, i kdyby byla nejtmavší půlnoc, i kdyby byl na světě jediný psohlavec – tak Já ho potkám, když jdu domů nebo z domu. Co to udělali se světem? Co to udělali z vlka? A co to udělali sami ze sebe?


pátek, 21. září 42

Ráno jsem se probudil do skvostně slunečného dne. Teploměr ve stínu sice ukazuje pouhých osm stupňů Celsia, ale na sluníčku je pěkně teplo. Otevřel jsem okno, abych se nadýchal svěžího ranního vzduchu, ale musel jsem ho okamžitě zase zavřít, protože dole pod okny někdo hulil tak příšerně, že veškerý cigaretový dým šel rovnou ke mně do pokoje. Pakáž jedna! Už je to tady zas, už to zase začíná – nebo spíš pokračuje! Misantrop nemůže ani otevřít okno. Rychle pryč odsud! Ještě musím počkat alespoň do devíti hodin, než se všechna ta pakáž rozleze do práce a na sociální úřady do front na podporu, abych nevyšel ven zrovna do té největší tlačenice. Jsem sám doma, a tak toho využívám, abych promazal panty od dveří do bytu, které už delší dobu vržou. Musím to udělat sám a rychle, než se vrátí rodiče, protože pak by se mně do toho pletli a neudělal bych nic. Konečně je „vzduch čistý“, a to i doslova, tedy bez nikotinu. Jen kuřte, holoubci, kuřte, aspoň dřív chcípnete!


Cesta alejemi je po deváté hodině ranní jako vymetená. Paráda. To si musím zapamatovat. Na pláni za městem u lesa se venčí nějaká nová dvojice psohlavců. Povedený páreček! Toho chlápka v teplákové soupravě, s distingovaně šedivými vlasy a s velkým buldokem, jsem tu ještě neviděl. Rozhlíží se kolem dokola jako každý, kdo je někde poprvé. Ta slušně vychovaná paní s těmi dvěma velkými černými, ale hodnými psy se tu přitom poslední dobou už neobjevuje. Hned ji tedy po zákonu schválnosti nahradil jiný otravný psohlavec. Pohled na něj je mimořádně odporný: kouří a u držky drží mobil – debil. Jen kuř – a chcípni! Čokl se hrabe v hraboších dírách. Mám dost. Tady už jsem za světla taky asi naposled. Příště půjdu raději nejhlubším lesem rovnou do tábora. Cestou ještě vidím mezi stromy proplétat se houbaře. Je to nějaký Cikán. Pracovní den a tady si chodí přebyteční lidé klidně po procházkách. Vsadil bych se, že si to svoje volno nehradí ze svých úspor, jako Já. Já bych jim dal „sociální dávky“! Stejně je blbě utratí za čokly, za cigarety, za chlast, za mobil a za benzín do auta, až si pro ně pojedou „přes kilák“ na úřad sociální péče. Já bych jim dal „péči“! Nemůžeš se poctivě živit? Pak je to známka, že jsi přebytečný a máš chcípnout! Žádná ztráta pro lidstvo to nebude. A pro svět devateronásob! Tím méně pak pro mne! Pro dnešek mám dost. Odcházím do tábora. Poseděl jsem ještě chvilku pod modřínem, než jsem se odebral do stanu. Pozoroval jsem myš, zatímco moje „myšičky“ zase vykousaly do moskytiéry nový rozparek. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to neštve. Já se snad budu muset přece jen přestěhovat jinam na těch pár zbývajících týdnů, to není možné! Všechno jídlo snědly, a tak se pustily do té mé asi obzvláště chutné moskytiéry. Musím je víc krmit. Samozřejmě: sotva jsem jim dal nové dva tvrdé rohlíky, už byly vcukuletu u nich dvě hladové „myšičky“. Stačí však jediný pohled na ně a přestávám se na ně zlobit. I kdybych se přestěhoval jinam, stejně bych lákal jiné „myšičky“ na potravu i tam. Je to totiž skvělá zábava je pozorovat. A „člověk“ není konečně tak osamělý. Jen je musím víc krmit, aby neměly pomyšlení na lumpárny. Myslím, že podobnou strategii uplatňuje i sociální stát pro své přepočetné „lidičky“. Z „lidiček“ však žádné potěšení nemám, spíš žaludeční neurózu – a to se ještě vyjadřuji dost mírně. S přelidněním se nejenže nic nedělá, ale ještě se podporuje. A s miliardami přebytečných lidí se také nic nedělá. Nic, žádný Endlösung. Proč? Žádná povinná kastrace, žádná sterilizace, žádné zákazy, výkazy ani povolenky, žádná eugenická opatření – nic. Proč? Bojí se snad na nejvyšších vládních místech nové revoluce přebytečných mas, příchodu nové pradleny Charpentierové, či nového Lenina? Oni sami jsou luza, jíž vděčí za svou moc a díky níž vládnou nad aristokraty ducha. Oni sami jsou – přebyteční. Spíš by měl přijít nový Hitler, než nový Kristus. Slyšel jsem takto mluvit jednu Cikánku:

Mám deset dětí, které mají hlad.“ –

  • ona to ovšem neříkala tak spisovně a kultivovaně jako Já – a pokračovala:

To mám krást, abych je všechny uživila?“

Je zajímavé, leč typické, že jí první přišla na mysl právě krádež, a ne obyčejná poctivá práce.


Dnes je krásně. Ptáčci cvrlikají a poletují a poposedávají kolem po větvích i po mém stanu. „Myšičky“ běhají kolem i přes stan. Slunná idylka. Jsem z toho příjemně zmámený. Chvilku si čtu v cestopisu Napříč Afrikou a pak upadám do sladkého spánku. Probudil jsem se zase až po setmění, za šera. Ach jo..., to to zase uteklo... Velký jasný půlměsíc, blížící se k úplňku, ozařuje les. Zase taková kouzelná noc! Domů se mi ještě nechce. Ta krásná noc láká k procházce za svitu Luny. Nikdo a nic mě neruší. Dokonce není ani přílišné chladno. Dole v ulicích je také pusto a liduprázdno. Takhle by to mělo být pořád. Mozartova Eine kleine Nachtmusik se nyní výborně hodí k mé skvělé náladě, již už dnes nic nepokazí.


sobota, 22. září 42

Nádherná noc plná hvězd. Je vidět Mars a nad ránem i Venuše, opět tak oslnivě krásná a zářící jakoby halogenovým světlem. Zvykl jsem si v pokoji pouštět jako zvukovou kulisu nějaký ptačí hlas, vybraný podle vlastního výběru. Nastavím hlasitost počítače těsně nad práh slyšitelnosti a cítím se jako v jarním lese. Vytváří to velmi příjemné prostředí. Za toho ambientního zvuku mohu dělat všechno, co chci, aniž by mě rušil: psát, přemýšlet, číst, učit se řečtinu a všechno ostatní. Je to skvělé. Budu to takhle dělat každý den, každičkou noc.


Ráno je slunečné, obloha bez mráčku. Z jedné garáže podél aleje se ozývají nesmělé začátečnické pokusy o hru na bicí. Také jsem takhle bubnoval v zahradní chatce – a mnohem náruživěji a lépe! – ale nechal jsem toho, protože si na mne chodili stěžovat lidi, že prý jsem fašista (?). Procházím kolem kavek. Na modrém nebi krouží káňata i s patřičným jejich hlasovým doprovodem, jímž plaší hraboše z úkrytů a zároveň se ohlašují ostatním svým druhům. Na „Putinovce“ se zase pracuje; vidím tam kopat cosi v zemi samé známé tváře: jednoho nynějšího souseda, jednoho bývalého souseda a konečně jednoho mého bývalého učitele branné a pracovní výchovy. To jsem netušil, že takoví prohulení strejci budou mít něco společného s lyžováním, či se sportem vůbec. Do toho učitele bych to řekl, že aktivně sportuje, ale ti dva ostatní jsou tu určitě jen na práci. Na severním okraji za městem vidím ze sjezdovky, jak tam někdo zkouší na louce nebo na poli cosi s padákem a s lyžemi na nohou; něco, co by se snad dalo nazvat ski-paraglidingem. Moc mu to nejde, ani moc nejezdí. Žádná velká zábava to asi nebude, spíš dřina. Tohle by mě nebavilo. Radši bych se proletěl v balónu, to je mnohem klidnější a romantičtější.


K pláni u lesa se teď za světla nejdu ani podívat, ani tam jen nahlédnout. Stačí, že odtud slyším řev motorové pily, vidět to už nemusím. Padá listí i z některých druhů javorů, bez ochrany lesa vystavených nepřízni počasí a krutým vichrům. Jdu rovnou z posedu a kolem posvátného dubu do tábora. Prostor pod dubem, kde jsem měl postavený stan, už opět pěkně zarůstá zelení, ale také se pokrývá spadaným dubovým listím. Dnes není nejvhodnější doba na delší procházky mimo můj les, kde mě nikdo z lidí neuvidí ani nenajde a kde Já neuvidím je. Nevím proč právě teď jsem se rozpomenul na dvě dávno zapomenuté životní epizody, zasunuté kdesi v depozitáři mého mozku a nyní se zázračně objevivší. Vybavily se mi dvě různé vzpomínky na tu moji věčnou „hru na schovávanou“ s lidstvem. Jedna už z dětství a druhá z vojny. Tu epizodu z dob mého vojančení si pamatuji ještě docela dobře: tenkrát jsem jel domů na dovolenku a protože jsem nechtěl, aby mě v rodném městě vidělo víc lidí, než by mi bylo příjemné, schválně jsem si nechal ujet několik vlaků, jenom proto, abych přijel až v noci. Ještě se dobře pamatuji, jak jsem uprostřed noci nemohl vzbudit rozespalého, rozmrzelého a nadávajícího esenbáka na služebně, který mi měl potvrdit příjezd do vojenské knížky. Znal mě, jaký jsem rebel, a myslel si, že mu to dělám naschvál. A Já se přitom plížil pustou nocí kvůli sobě, abych nepotkal moc lidí, a ne proto, abych naštval nějakého esenbáka, který chrápe ve službě. Doma jsem potom sundal vojenskou uniformu, oblékl se do punkového ohozu a druhý den jsem jel za kamarády do Hradce. To byly doby! Už je to neuvěřitelných dvaadvacet let a Já si to pořád pamatuji, jako by to bylo včera. To je paměť! Však ji také procvičuji – už jen tím, že si občas píšu deníkové memoáry.


Trnu obavami, jestli mi „myšičky“ nežerou stan. Jestli to dnes udělaly znovu, v pondělí se stěhuji. Ukaž...? Ale ne, neudělaly. Když jim zbude jídlo, tak jsou zřejmě hodné. Postavil jsem jim za odměnu jedlý hrad ze zbytků pečiva a z nových dvou rohlíků. Mají z toho pěknou prolézačku pro zpestření a pro ozvláštnění a Já si také přijdu na své. Běhají uličkou mezi dvěma rohlíky, šplhají po nich a natahují se na zadních, aby dosáhly až nahoru, nemohouce se rozhodnout, do čeho kousnout dřív a co ochutnat potom. Je patrné, že z toho hradu mají upřímnou radost. Jsou jako děti v cukrárně, která je zároveň i hračkářstvím a zábavním parkem dohromady. Můj jedlý hrad ze starého ztvrdlého pečiva přilákal dokonce i sýkoru koňadru! Frr! Ohlásila svůj přílet hlučnými údery křidélek a nejprve usedla stranou na okolní větve smrčků, kde krátce zazpívala svým sykavě skřípavým trylkem. Hned jsem pochopil, že něco uvidím. Koňadra, stejně jako „myšičky“, pobíhala a poskakovala od jednoho rohlíku k druhému a tu i onde ochutnávala po drobtech jako pravý gurmán. Nádhera. Frr! A už byla zase pryč. Tohle mě baví, tohle mě vážně moc baví.


Večer je u protějšího lesa za plání pořád ještě ten dřevorubec – nebo možná jiný. Naštěstí už aspoň přestal řezat, než jsem tam dorazil, takže tam sice někde ve tmě je – a dalekohledem ho vidím – ale pokud je zticha, tak mi nijak zvlášť nepřekáží. Zvěř je pochopitelně zaplašena, pouze jednoho flegmatického zajíce vidím na louce před sebou a jako obvykle tu poletuje netopýr. Západní obzor je zpola pokryt řídkými oblaky, které kreslí po obloze roztodivné černo-fialovo-oranžové ornamentální skvrny. Krása. Luna se cudně halí do závoje z cárů mlh, jakoby z nejjemnějších pavučin upředených. Připomínám si krásná slova Oscara Wilda z jeho hry Salome: „Luna je chladná a cudná... Určitě je panna. Je krásná jako panna... Ano, je panna. Nikdy se neposkvrnila. Nikdy. Nikdy se neoddala lidem jako ostatní bohové.“



neděle, 23. září 42

Krásný, slunný den, doslova Sunday. Musím se však nejdřív prokličkovat do lesa přes čtyři lidi, z nichž tři byli psohlavci. Strašné. První psohlavec u nás na orwellovském sídlišti Vítězství, kvůli druhému jsem pozměnil trasu v parku, čímž jsem jako z podělání vlezl rovnou do cesty třetímu psohlavci. Hrůza. Tenhle park si už zřejmě taky zabrali pro sebe. Nakonec jsem těmito nedůstojnými oklikami došel ke studánce, kde nabíral vodu do dvou obrovských plastových barelů nějaký chlap, který navíc opodál právě chcal. Může mít někdo větší smůlu na lidi kromě mne? Myslím, že ne. Štěstí, že tam ten chlap bídná nesral, jak bývá u podobných dobytků zvykem, že to beze studu udělají rovnou u cesty, nebo vůbec štěstí, že tam neprovozoval ještě něco horšího. Chudák studánka. Co ta už toho musela vidět a přetrpět! Štítím se lidí. Mám z nich husí kůži. Je mi z nich blivno. Jsou mi odporní. Ani klackem bych se jich nedotknul. Avšak to už se ke mně blíží z druhé strany zase ten druhý psohlavec, jemuž jsem se vyhnul před chvílí! To už přestává všechno! Někdy mám silný dojem, jenž se blíží jistotě, že mě snad takto pronásledují schválně, když vidí, že se jim chci stůj co stůj vyhnout. Vidět to však nemohou, protože to dělám nenápadně a zcela přirozeně a mimochodem, jako bych původně chtěl jít právě mimo nich a ne jinudy. Nemohou to být tedy naschvály, leda by na to lidáci měli zvláštní smysl, zvláštní čich. Je to jednoznačně zákon schválnosti. Přesto se však zdá, že z toho mají náramný plezír, ba až jakousi zvrácenou poťouchlou radost; možná si dokonce někteří z nich myslí, že mi tím svým lezením na nervy prokazují nějakou laskavou službu, nebo co; vím Já? Možné je u nich všechno; misantrop do těch jejich úchyláckých mozků nevidí a neví, co za zvrácenosti se jim tam ještě vylíhne. A dost! Rychle pryč! Rychle do tábora! Rychle do nejhlubších lesů Reinlebensbornu! Nevolám to již nějak příliš často?


Pod alejemi až sem to bylo v pohodě: tam jsou jen černé kavky a černý misantrop. Bubeníkovi v garáži to jde dnes o trochu lépe; už je v jeho hře náznak jakéhosi jednoduchého rytmu a také skromné pokusy o zatím nešikovné přechody; ještě tomu chybí větší razance a rozezvučené činely, jako to předvádí třeba Inferno, bubeník polské kapely Behemoth – ale do tohoto mistra nad mistry má daleko každý. Až na ty odporné lidi za prdelí-před prdelí je dnes krásně. Ptáčci zpívají jako na jaře a jejich veselé švitoření se rozléhá tichým, prosluněným lesem jako v koncertní síni. Líp než v koncertní síni! Líp než v nejprostornější gotické katedrále, protože les je pro takovou rajskou hudbu prostě nejlepší. Opodál hopká zajíc. Nízko nad stromy přeletěla káně s roztaženými křídly. Idylka. Doufám, že moje celoživotní smůla na lidi si už pro dnešek vybrala svou krutou daň a že budu mít po zbytek dne svatý pokoj ode všech.


Hrad z pečiva jsem našel pobořený, rozvrácený v základech a napůl roztahaný po okolí. Jeden z rohlíků jsem nalezl o kus dál i se zapíchnutým stanovým kolíkem, jenž jej kotvil k zemi. Nesmím ty hrady asi stavět do takové výše, pak jsou příliš nestabilní, když kolík nemůže čnít dostatečně hluboko v zemi. Poučení pro příště, jinak přijdu o kolík. K mým „myšičkám“ se dnes přidala i jedna červenka a další čekala opodál. Chvilku, frr!, poletovala kolem stanu a strategicky poposedávala po okolních větvičkách, načež se snesla přece jen k „obětišti“, čímž vystrašila „myšičky“. Je to rozkošný pohled takhle zblízka na nehybného milého ptáčka s karmínovou náprsenkou, který si zvědavě prohlíží hostinu. „Myšičky“ se jej nebojí a klidně se vedle něho krmí dál. Až když zase, frr!, odletěl, vyplašilo je to. Ta červenka mě asi viděla v pootevřeném okně stanu, protože koukala jedním svým velkým kulatým okem přímo na mne. Ovšemže jsem naprosto znehybněl, jinak by odletěla hned a ani by vůbec nebyla přiletěla. Nádhera.


V 11 hodin a 51 minut letního středoevropského času se Slunce ocitlo přesně na světovém rovníku, vstoupilo do znamení Vah a zahájilo astronomický podzim. Ach jo..., už je to tady. Konec se blíží. A bolí mě zuby. Jako vždycky na podzim. Všechny dosavadní operace jsem prodělal na podzim. Snad je to tím, že při hlubokém nadechnutí ústy proudí přes nemocné, opotřebované zuby chladnější vzduch než v létě. Nejradši bych je nespravoval, ale nechal místo toho všechny vytrhat, abych měl od nich jednou provždy pokoj. Jako lidstvo. Jedl bych jen kaši a polévku. Zvířata mají všechno lepší, i ty zuby, které jim některým neustále dorůstají nové. Žraloci, hlodavci, sloni, sirény..., ti se mají.


Dnes se mi nechce jen tak lehkomyslně zahodit takový krásný den. Po obědě, místo obvyklé mé siesty, se ještě dlouho potuluji v okolí tábora, postávaje tu i onde, posedávaje buď unter den vier Linden, nebo pod modřínem, pozoruji ptáky, veverky, cizí hraboše, vyhřívám se na sluníčku s očima zavřenýma a hledím do korun stromů s hlavou zmámeně zvrácenou nazad. Je mi jako v nádherném snu, ze kterého se nechci probudit. Teprve až se dosyta nabažím denního snění s otevřenýma očima, zatoužím konečně i po opravdovém spánku, po spánku nejsladším, jaký znám – po spánku v lůně přírody.


Za dnešek jsem nepřečetl ani jedinou stránečku, což je u mne velmi neobvyklá zvláštnost. Dny už jsou tak krátké... Večer z pláně právě odjíždí nějaké auto, když k ní přicházím. Zas ta auta tady! Jsou tu skoro každý večer, nemluvě o dnech. Nikdy si nezvyknu. Hned však před sebou vidím srnku. Krátký pátravý pohled z očí do očí a už se raději klidí zpátky do lesa. Další tři srnky vidím již ne zcela zřetelně vzadu u protějšího lesa, jiné slyším chodit v ztemnělém lese všude kolem mne. Obzor je čistý, s temně oranžovou horizontální linkou. Měsíc se blíží k úplňku, má jasné kontury se zřetelně vystouplými krátery na povrchu a zpoza lesa vrhá na louku ostrý pás lithiově stříbřitého světla. Tichá noc. Nádherná noc. A světlem měsíce pohádkově nasvícený les.


pondělí, 24. září 42

Opět hezky a slunečno. Kličkuji nahoru do Reinlebensbornu. Aleje už jdou také ve psí. V aleji na mne též zblízka promluvila černá kavka sedící na plotě školního hřiště. Říkala něco v tom smyslu, jaká to je pohroma ti čokli všude. „Plaší nás“, řekla doslova. Úplně jsem s ní souhlasil. O kus dál mi přeběhla černá kočka přes cestu. Nebyla však tak zcela černá. Při bližším pohledu, když na ni dopadly sluneční paprsky, jichž bylo dnes požehnaně, objevily se v její srsti hnědě žíhané skvrny, podobně jako tomu bývá u černého pantera. Lidužel, ta krásná kočka mi věštila pro následující minuty jen smůlu a neštěstí. Začalo to už ve stanu. „Myšičky“ zase vykously malou dírku do záplaty v moskytiéře. Vrším záplatu na záplatu. Neměly jídlo. Večer, když jsem odcházel, zbýval jim nakousaný rohlík a půl, ráno nic. Někdo jim to musel ukrást. Možná se to povedlo vyviklat té sojce. Jednu jsem viděl cestou sem.


Dnes se chystám zase na Hirschl, a tak jdu snídat rovnou do stanu. Po snídani jsem se tedy vydal z tábora k Hirschlu, ale po pár krocích jsem se málem znechuceně vrátil, protože se po stezce poflakovalo stádo hulákajících školních parchantů. Řvali jako na lesy. Je smutné, že řve-li někdo, používá se k tomu expresivní rčení „jako na lesy“. To také hodně vypovídá o lidech. Nevím, co ty parchanty v té škole učí. Číst pořádně se tam nenaučí, psát také ne, mluvit kloudně rovněž ne, a chovat se slušně v přírodě to už teprve ne. Hlavně se tam nenaučí získat lásku k něčemu: k četbě, ke kultivovanému jazyku, k sebevzdělávání, k sebezušlechťování. Nás ve škole učili, že v lese se máme chovat tiše.


Říkám – málem jsem se vrátil, rozhodnut již nikdy nevytáhnout paty ven z klidného ústraní mého tábora. Ale když parchanti přešli a rozhostilo se opět velebné ticho po lese, vyrazil jsem přece na výlet kolem Hirschlu. Problémy ovšem pokračovaly jak započaly. „Je-li jeden, jsou všichni.“ Musel jsem obejít přes louku dřevorubce se superkoněm. Při té příležitosti jsem zpozoroval vzadu na pláni opět našeho nového psohlavce, toho „distingovaného“ kuřáka v teplákové soupravě. Zdá se, že se mu tu zalíbilo. To mám „radost“! A co takhle najít si práci, pane? Černé pondělí pak pokračovalo i dál v lese, kde jsem se musel vyhýbat dvěma houbařům, kteří se blížili ke mně. Neviděli mne, protože jsem si jich všiml na velkou dálku, díky jejich křiklavému oblečení, červenému jako lampióny. Sešel jsem z pěšiny do lesa, abych je tudy po půlkruhu obešel a nemusel je potkat a dívat se na jejich odpudivé zjevy. Ale zase ta smůla! No nešli do toho lesa jako z podělání přímo za mnou? Zase jako naschvál! Tak kdo tady má nejsmůlovatější smůlu na celém smolném světě? Možná jsem měl dnes opravdu zůstat v táboře, jak mi prve radil můj instinkt. Koho by to napadlo: školní a pracovní den a po venku se fláká a otravuje lidí jako ve svátek! Kdypak jindy už má misantrop chodit ven, ne-li ve všední dny dopoledne, kdy má být ta pakáž v práci a ve škole, abych ji tu neviděl a nepotkával? To je hrozné! Někdy si už myslím, že to nevydržím; že se vzdám života, jenž mě stejně netěší; že si někam zalezu, lehnu, zavřu oči a jednoduše zemřu hlady a vysílením, nebo v mrazu usnu navěky. Stejně nemám žádné zářné vyhlídky do budoucího života, žádné další pracovní plány.


Dál už to bylo naštěstí dobré, nikoho dalšího jsem nepotkal a užil jsem si volné přírody. Je teplo. Chodím jen v hnědém triku s dlouhým rukávem a v maskáčových kalhotách. Až ve stínu skalního lesa si oblékám zelenou bundu, abych při sezení neprochladl. Ale popořádku, ještě tam nejsem: Ze čtvrtečního mrtvého hraboše zbyla na polní cestě jen smutná krvavá hromádka vyvržených střev a žaludku. Dlouho pozoruji mé milé krávy. Jsou tu hned dvě různá stádečka na různých místech. Nepřestávají mne fascinovat, víc než kterékoli divoké zvíře. Krávy mají v čele nekorunovanou vůdčí autoritu, která kamkoli se hne, ostatní sestry ji následují na nová pastviska. Dnes vyhledávají stín pod roztroušenými porosty černého bezu, pijí z lučních vývěrů spodních vod a zabředají v bahně močálišť. Jednou jsem viděl městské turisty vzkřiknout úžasem, když se před jejich zraky náhle otevřel výhled na louku plnou krav. Asi je viděli poprvé v životě, ti bídníci z velkého města, kteří znají celý život jen davy lidí, kolony aut, špínu ulic a ze zvířat nanejvýš čokla, jenž je stejně zdegenerovaný jako oni sami. Oproti nim jsem šťastný muž – někdy. Přesto jsem se neubránil pocitu, že ten jejich úžas nebyl tentýž, jaký zažívám při pohledu na krávy Já. U nich mi to připadalo spíš jako úžas nad těmi horami dosud živého masa, jež mají mrtvé dennodenně na talíři.


O kus dál se sluní u okraje cesty bíločerná kočka. Nebude se chtít spřátelit? Ne. Kdepak! V přírodě ne. Tam ožívají její divoké instinkty a utíká přede mnou. Připomíná mi mne. Já si musím na lidi také dlouho zvykat a ještě ani pak nesnesu dlouho jejich otravnou přítomnost. Natož v přírodě. Tam jsem plachý jako ta kočka.


Sýkorka modřinka ozobává zralé červené šípky. Lejsci z plotu vodárny jsou pryč. Že by už na cestě do teplých krajin? Motýli stále létají. Jsou tu i straky, drozdi, vrány, poštolky, káňata a další. Žlutě kvete mochna husí i nátržník. Tohle ještě není konec. Dlouho sedím nahoře na pahorku, odkud je tak báječný rozhled. Ve skalním lese opět sedím dlouhé minuty a nemohu se odpoutat od zádumčivého ticha a pohádkové nádhery zdejší přírody. Stopy po lidech jsou tu samozřejmě také, jako lidužel všude; ale samotné lidi, třeba houbaře a podobnou verbež, tu nevidím, neslyším, necítím. Je tu sice krmelec, různé lesnické značky na stromech, zaražené kůly do země, i trochu toho průmyslového odpadu se tu najde, jako lidužel všude, ale přesto se zdá, že to tu není moc frekventované – rozhodně méně než v okolí mého nynějšího tábora R3. Zajímalo by mne, jak to tu vypadá později odpoledne, nebo o víkendech. Někdy to prověřím. Letos už se však nestěhuji. Na ty čtyři, nanejvýš pět týdnů, jež mi zbývají, to už nemá cenu. Snad příští rok. „Příští rok“. Ach ano: copak budu dělat asi příští rok?


Na zpáteční cestě se po lese couraly zase nějaké školní děti, asi i s jedním učitelem, nebo co to bylo, který držel v ruce poznámkový blok. Nejspíš tady hrají nějakou terénní, branně orientační sportovní hru, či co. Nakonec jsem rád dorazil k táboru a sedl si vyčerpaně pod modřín. Vyčerpán tělem i duší. S tímhle lesem je konec.


Dnes jsem se dostal i k četbě starého cestopisu z roku 1925 Napříč Afrikou. Dočetl jsem až po konec a už mi zbývají jen stručné dodatky. Kniha končí hrozným vychvalováním pokroku, civilizační expanze starého světa, jenž se prý dusí, a chlubí se zlikvidováním prý roztroušených, nejednotných divošských kmenů. A les, ten původní africký prales, jejž teď všichni honem na poslední chvíli jakoby zachraňují, tam nazývají „poslední hradbou prehistorie“ – no prostě strašné. Lidé, kteří nikdy nečetli Mein Kampf, většinou prohlašují, že tato Hitlerova kniha je ta nejhorší fašistická slátanina, jaká může existovat, ale Napříč Afrikou je skutečně tou nejhorší trestí fašisticko-humanistického šovinismu nejtvrdšího ražení, jaký znám. Pak už je snad jen Bible. Nejhorší však je, že tento zhyzděný postoj k životu, toto celkově falešné nazírání na svět, nebylo ve své době nijak neobvyklé, ba dokonce bylo naprosto běžné a normální, a ještě dnes, nebo právě dnes, se od takového zvráceného světonázoru odvíjí podstatná část našich životů a nakonec i těžce poznamenává tvářnost naší totálně zničené planety. Když čtu, nebo vidím v televizi, po sto letech nějaký současný cestopis či přírodopisný film, nedávají mi příliš většího optimismu a nadějí. Spíš v nich vidím jen obměnu starého humanistického zlořádu v novém balení.


Spal jsem až do tmy, kdy už Luna promítala na stěny mého stanu stínové přeludy okolních stromů a na nebi zářily hvězdy. Celý les je zase tak pohádkově nasvícen měsíčním světlem, že bez dechu zhasínám baterku a jsa naprosto uchvácen tou nádherou nechávám se vést jako náměsíčný tmou zářné noci po lesních pěšinkách dolů k městu. Cestou jsem sebral v lese dvě odhozené plastové flašky a vyhodil je do nejbližšího koše na odpadky. Už se na ten bordel nemohu dívat. Nejradši bych je těm lidem hodil někam na zahrádku, aby viděli, jaké to je, když jim někdo dělá z útulného domova člověčník. Projít ulicemi domů je opět kaskadérský výkon vhodný jen pro nervově otrlé – což Já nejsem. Už i pod těmi alejemi si na mne otevřel hubu čokl. I kdybych si prokopal vlastní podzemní tunel z mého pokoje až do lesa, stejně bych v něm zanedlouho potkal nějakého psohlavce.


úterý, 25. září 42

Ráno mě vzburcovalo děsivé vrtání v hlavě. Ne, ještě jsem se nezbláznil, i když k tomu nemám daleko – to jen dělníci začli opravovat lodžie. To zas má někdo „kšeft“! V osm hodin ráno! Vrtání do zdí je nesnesitelné. Musím vstát, i když se stále nemohu probrat z pouze tříapůlhodinového spánku po napůl probdělé noci. Ten kravál je ale tak nesnesitelný, a opravdu svou intenzivní bezprostředností navozuje živý dojem jako by mi někdo vrtal přímo v mozku, že sbírám všechny burcující své síly, abych vstal. Rozbolel mě zub z těch hlubokých vibrací, jež otřásají celým barákem pitomým. Má hlava je tenká, křehká skořepina. Ještě, aby toho rámusu nebylo málo, se přidala se svým ječením sousedčina čuba pod mými okny. Musím ven. V tomhle baráku pitomým se vážně nedá bydlet!


Další dva čokli pod alejemi! Normálního člověka bez čokla už je vzácnost spatřit. V lese mě předbíhá běžec. Na světlince, kde jsem ještě vloni mohl tábořit a kam teď nechodím bez pocitu hnusu, jsem našel další dvě šprcky. Už sem do toho mrdníku v životě nevkročím – dnes to bylo naposled a jen ze zvědavosti. Už na ten bordel nejsem zvědavý. Konec. Na pláni není výjimečně nikdo. Na polích orají těžké zemědělské stroje a v brázdách za nimi se táhnou hejna černých vran. Cestou do tábora potkávám dalšího chlapa, jenž sem chodí pravidelně na procházky. Tentokrát nekličkuji, neschovávám se. Sklopím hlavu a rychle jej míjím. Aspoň že je pěší a nemá psa.


Konečně jsem v táboře. Tady je nejlíp. „Myšičkám“ zbyl jen jeden ohryzek rohlíku, druhý je zase pryč. Po chvilce pátrání nalézám jeho dva ohlodané zbytky. Rohlík ten musela přehryzat nějaká vychytralá „myšička“ přesně uprostřed v místě ukotvení, čímž jej uvolnila a odnesla. Takhle tedy to pečivo mizí! Tušil jsem to. Po pravdě řečeno jsem si už dlouho říkal, kdy to některou chytrou „myšičku“ napadne nebo to náhodně zjistí a poučí se z toho a začaly mě trápit pochybnosti o jejich inteligenci – a ono už se to stalo! Vida, vida, jak jsou chytré! Spotřebu ale mají! Doma ani nestačí tvrdnout pečivo. Dnes jsem použil i třetí náhradní kolík na ukotvení posledních ztvrdlých kousků rohlíků, jež jsem doma našel. Zítra jim budu muset vzít čerstvé.


Počasí je nádherné, vyvěšuji „vlajku na stožár“, neboli spacák na břízu, a užívám nerušené pohody slunečného dne. Kdyby byl červen, červenec nebo srpen, ležel bych za takového slunného dne jistě nahý v dokořán otevřeném stanu. Ale teď na podzim, ačkoli slunce svítí, nesundám ve stínu stromů dva svetry. Hlavně nyní, po ranních ránách do hlavy, oceňuji to lesní ticho, oživované ptačím zpěvem. Hlavu mám přesto jako střep a zub bolí dál. Dočetl jsem dodatky k cestopisu Napříč Afrikou, prohlédl si ještě jednou vložené mapy, a hotovo. Po chvíli meditace a rozjímání si lehám, pokládám svou bolavou hlavu na polštář a umírám. Neumírám sice doslova, neb bych to již nezapsal, ale smrti se ten hluboký spánek, do nějž upadám, podobá víc, než se obecně o spánku soudí.


Vzbudilo mě pleskání deště o střechu stanu a mokré krůpěje na mé tváři. Začíná pršet. Rozespalý vstávám, jako živá mrtvola zavírám okno a vchod do stanu a uléhám opět. Déšť je vydatný a doprovází jej hromy a blesky. Je též vytrvalý, neboť když kvečeru procitám, prší stále. Jedna zmoklá „myšička“ se suší a olizuje nahoře na moskytiéře v suchu pod střechou. Je šero již. Číst se tudíž nedá, třebaže mám co: je to útlé kapesní vydání Carlyleova díla z roku 1841 Hrdina jako božstvo, s podtitulem Ódin a jiné skandinávské báje. S tímto svérázným skotským myslitelem sdílím jeho obdiv k německé kultuře, odpor k industrializmu a k liberálnědemokratickým tendencím a úctu k vynikajícím osobnostem. Prší i celou cestu domů. Ulice jsou alespoň liduprázdné. Na bolavý zub mi trochu pomáhá homeopatická medicínka v podání dunivého hardcoru brazilské skupiny Dorsal Atlântica. V noci nepřestalo pršet. Dole pod mým oknem prošla černobílá kočka.


středa, 26. září 42

Prší celou noc a ráno také. Zůstávám doma ve vyhřátém pokoji. Přeložil jsem si na ukázku jeden text od Behemoth. Mísí se tu temná staroegyptská mytologie s mezoamerickou. Zajímavé. S tou básnickou angličtinou potíže nemám, jen musím občas nahlédnout do slovníku pro přesný výraz. Text skýtá i poučení, když narazím na mně neznámou veličinu jak z egyptských kultů, tak i z mezoamerických a hledám ji pak různě po encyklopediích. Mám v tom ještě rezervy. Později jsem si přeložil ještě jeden text od Behemoth, a to eponymní skladbu Polobůh. Texty jsou uvozovány vždy mottem a krátkou předmluvou. Polobůh má za motto úryvek z Nietzscheho Antikrista. Cvičím se též ve francouzštině překládáním revolučního kalendáře z let 1793-1806. Takhle se „člověk“ nejvíc naučí, když se zabývá tím, co ho zajímá. Rovněž jsem se pustil do úklidu. Už to můj pokoj potřeboval. Našel jsem si konečně čas na můj oblíbený rozhlasový pořad Trylek se starou barokní hudbou a kongeniálním slovním doprovodem. Dnes byly na pořadu skladby pro harfu. Zašel jsem dát zhotovit fotky a zastavil jsem se v městské knihovně vypůjčit si nějakou další knihu. Vybral jsem si první, která mi padla do oka: Periklovo Řecko. Jsou to čtivě psané dějiny každodennosti se spoustou obrázků a mapek. Hned jsem se do ní s chutí začetl. Ve městě byl frmol. Školáci se právě vyrojili do ulic a aut jezdilo tolik, že kdyby mě dvakrát nepustilo policejní auto, stál bych u toho přechodu asi doteď. Ale zvládnul jsem ten civilizační šok dobře. V parku před školou bylo nahuleno jako v havířské hospodě po šichtě. Měl jsem z toho strach, jít ve špičce do města, což normálně nedělám a vyhýbám se tomu, jak se dá, ale když už jsem dnes zůstal doma... Nakonec to bylo docela v pohodě, ani mi ty tlačící se davy příliš nevadily. Ono to půjde, se zase otrkat! Dorazil mě až návrat, když se za mnou před naším barákem pitomým zase hnal čokl. Tato závěrečná příhoda mě vehnala opět do misantropické samoty mého zavřeného pokoje. Už v tom lítám zas. Naštěstí už jsem doma a nikdo na mne nemůže. V baráku pitomým však samozřejmě žádný klid není; furt někdo někde něco vrtá, bouchá do zdí, práská dveřmi, okny... – a ti věčně otravní čokli uvnitř i venku, to je kapitola sama pro sebe. Trpím. Stýská se mi po přírodě, ale stále prší...


sobota, 29. září 42

Konečně hezky po třech deštivých dnech! V lese výrazně přibylo spadaného listí, což lze přičítat hlavně silnému řádění živlů uplynulých dní; i dva spadlé stromy jsem zaznamenal – břízku a smrk. Po obvyklé snídani na posedu a po krátké procházce lesem a podél pláně, již mi zkazili dva houbaři, dvě ženské a jeden cyklista, mířím rovnou do tábora. Mám obavy o stan, neboť „myšičky“ byly dlouho ponechány bez mého přikrmování a bez mého dozoru. A jak se vzápětí ukázalo, byly to obavy vskutku oprávněné. V moskytiéře jsou další dvě díry. Mohlo to být horší, hlavou se mi doma honily hrůznější představy... Stan už pokrývá dohromady třináct různých záplat různých velikostí, z různých materiálů a na různých místech – nejvíc na moskytiéře. „Myšičky“ tentokrát pronikly až dovnitř a pokoušely se prohryzat skrz uzavřenou krosnu, kde jsem neprozřetelně nechal trochu zbylého pečiva. Poučení pro příště: nikdy nenechávat ve stanu žádné jídlo – ony to ucítí, dojdou si pro to a najdou to. Sice píšu „ony“ – „myšičky“ – ale dělá to ve skutečnosti jenom jedna a tatáž; ta, která udělala první díru (a všechny ostatní) a která sídlí před vchodem do stanu, kam si tak chytře odnáší odkousané kusy pečiva; je to ta chytrá. Dnes jsem ji pozoroval.


Nasypal jsem všechny zbytky jídla na „oltář“ a přidal ještě tři další staré a tvrdé rohlíky. To by jim mělo stačit. Před stanem vyrostla houba a opodál další dvě. Asi to jsou pravé hříbky. V houbách se moc nevyznám, protože je nesbírám a ani je příliš často nejím, ježto mi ani kdovíjak nechutnají. V tom jsem zajedno například se starými Indy, kteří kromě toho považovali houby za výsledek psího čurání. Mně houby připomínají svým vzhledem po uvaření, nebo spíše po naložení, slimáky. Některé i tak chutnají. Jako ozdoba lesa jsou houby ovšem velmi dekorativní, například muchomůrky červené. Zcela nepostradatelné jsou však houby jako ekodynamický činitel a podporovatel zdraví lesa. To je neoddiskutovatelný fakt. K jídlu však nejsou.


Další houby, nebo spíše plísně, se pokoušejí rozbujet uvnitř stanu po těch třídenních deštích. Zítra to budu muset zase vysušit suchým hadrem. Uvnitř stanu jsem nalezl též jednu housenku. Nevím, co je to za druh; je černobíle podélně pruhovaná, chlupatá, s jedním trnem a velkou černou hlavou. Pustil jsem ji nejprve na malou procházku po prkně, jež mi slouží jako práh, ale když se vydala zpátky do stanu, uchopil jsem ji opatrně do žlutého březového lístku a hodil ji daleko do trávy.


Sluníčko svítí, ale je zima. S „myšičkami“ dnes zase hodovala i červenka. Milý ptáček. Je mi skoro milejší než „myšičky“ – nu, aspoň není tak okoukaný, i když „myšiček“ se také nelze dost nabažit. Červenka je také oproti „myšičkám“ podstatně plašší a nikdy se nepřiblíží, dokud nejsem úplně zticha a schovaný za síťovinou okénka. Dnes jsem ji však vídával dokonce častěji než „myšičky“! Jo, tak tohohle se vzdám... – leda až mě studený pařát zimy vyrve lesu a mrští se mnou domů ke kamnům! A do práce... Vernichtung durch Arbeit... Blíží se to. Neodbytně. Myslím na to čím dál častěji. „Zničen prací“...


Myšičky“ mi užírají stan, ale mně to přestává vadit. Kdysi jsem měl velmi živý sen o tom, jak mě zděšení lidé jednoho dne najdou otrhaného, zarostlého, zpustlého, podvyživeného, na kost vyhublého a zcela němého a autistického, leč naprosto šťastného, uprostřed hejna krys, s nimiž se budu dělit o poslední sousto chudé potravy. Popsal jsem ten sen již 29. října 39 v knize Škarohlíd, dávno předtím, než jsem poznal své „myšičky“ zde. Co jsem říkal o těch mých prorockých snech! Začínám věřit, že se vyplňují. Tehdy mi právě začínaly tři slastné roky prázdnin. Nyní pomalu končí...


Myšičky“ a červenky dnes mají díky mně posvícení. Nemohu odtrhnout zrak od jejich hodování. Nediv se, vzácný čtenáři, že se o nich pořád dokola zmiňuji, a promiň mi tento malý nedostatek, jenž nedostatkem není. Oni, tato má posvátná zvířata, mi teď zcela nahrazují veškerou ostatní přírodu, která postupně pomalu odumírá a z níž mi požitek ještě navíc kazí lidský, čím dál víc rozlezlejší a zlejší mor. Nediv se proto, příteli, že je mám v lásce a chovám k nim bezmeznou, skoro až sebezničující úctu. Neb takový čistý by měl být vztah člověka k přírodě. Bezmezný až k pokraji sebezničení člověka. Neboť člověk má být zničen. Jen tak by se zachovalo zvíře v člověku, jen tak by byl člověk zase přírodním tvorem, ne lepším, ne horším, než ostatní pozemští tvorové. A tak zatímco stránky novin se plní drastickými radami, jak se zbavit myší či jak je rovnou vyhubit, Já s nimi žiji v absolutní harmonii a uctívám je jako přírodní božstvo. V mé knize o Japonsku, již jsem četl na jaře, se píše, že Japonci nikterak nesdílejí evropskou zášť k myším, krysám a potkanům, ba diví se té zášti a připadá jim směšná a neodůvodněná. Je to přece vyznamenání pro každý dům, vilu či chatrč, že i ten nejubožejší příbytek navštěvují a oživují malá, rozmilá zvířátka. Japonci, to je národ podle mého gusta!


Ta vypůjčená kniha o každodenním obyčejném životě ve starověkém Řecku je ovšem také výborná. To byla doba! Jak jednoduše, prostě a levně se kdysi žilo! To už se nikdy nevrátí. Aspoň tou historickou četbou se misantrop může ještě načas vrátit do lepších časů a představit si tu klidnou pohodu, zvlášť u takového národa, jakým byli staří Řekové, a u takové kultury, již vytvořili; u kultury, která zdůrazňovala sepětí s přírodou a harmonii duše a těla.


Konečně tedy zase po třech dlouhých dnech doma bytuji teď celý den v přírodě, kde se tak nádherně žije, bdí i spí. Jaký rozdíl oproti koncentráčnickému baráku pitomýmu na orwellovském sídlišti Vítězství! Dlouho sladce spím a po procitnutí do ticha lesních samot mohu vstát a jít se projít na čerstvém vzduchu, aniž bych hned potkával a viděl davy otravných lidí jako tam kdesi dole, hluboko pode mnou, ve městě. Už mi to chybělo. A uvědomuji si tím více, jak mi to bude chybět v zimě, která bude po třech letech navíc ještě pracovní. Hrůza. Měl jsem zůstat v tropech. Nápad to byl dobrý, provedení nebylo dobré. Teď jsem tu jak v pasti a nevím, jak z ní ven. Poprvé v životě si s něčím nevím rady.


neděle, 30. září 42

Slunný den. Šťastný den, ani klidný, to však, lidužel, není. Všude je zase plno lidí: stáda cyklistů, motorkáři, automobily, výletníci, houbaři. Vidím a slyším je všude kolem. Z „Putinovky“ je dnes pěkný výhled. Na blankytném nebi se dosud vznáší duch nočního měsíce. Pohraniční hory v dálce na obzoru vypadají tak lákavě, tak liduprázdně. Ale tak to vypadá zdálky skoro všude, kdežto zblízka, přímo uprostřed, v reálu... Zanechám obvyklých nářků. Jsem jak baba. Chce to radikální změnu. Jenom ještě nevím, jakou. Netěší mě život. Lidi mi ho otrávili. Musím znovu nabýt mé dřívější radosti ze života. Musím pryč. Nevím zatím kam, ani jak, ale to prozatím není důležité. Nějaká možnost se časem sama objeví. Jako vždycky – až doposud. Je dokonce možné, že se budu muset na čas úplně rozloučit s životem v přírodě; s tím životem, který jsem si zamiloval tak sebezničujícím způsobem, že teď kvůli němu nevýslovně trpím den co den, když se stále zřetelněji ukazuje, že takhle již nelze žít v té lidmi zamořené a zničené přírodě. Kráčím v zamyšlení lesem. Já na to přijdu. Hle, zajíc! Ach, ta nádherná, božská zvířata! Ta to mají snadné. Nejsou totiž tak změkčilá jako člověk – jako Já... Co se to ze mne stalo? Dřív jsem byl dobrý, suverénní, vystačil jsem si s málem, nedělal jsem kompromisy, nebál jsem se změn, byl jsem mobilnější, každou chvíli jinde, jen s malým baťůžkem na zádech. Teď jsem nostalgickými vzpomínkami, změkčile jako baba, připoután k lesu, který býval kdysi rájem bez lidí a který je jimi nyní zamořený a tedy mrtvý a tudíž k nepotřebě. Nenávidím se za to! Chce to radikální změnu, abych byl zase dobrý jako dřív. Chce to žít jinak, nebo mě to zabije.


Ze stezky teď rychle skáču do lesa před blížící se motorkou. Znám se: mohl bych někoho v návalu nekontrolovatelného vzteku zabít. Konečně jsem v táboře, ale lidi slyším celý den všude kolem sebe dál. Vytřel jsem zaplísněný vnitřek stanu suchým hadrem. Bordel jako v tanku. Mám v něm příliš mnoho věcí, tím to je: stará prasklá lehátka, podlážky, matrace, deky... Je toho zbytečně mnoho; chybí ta lehká vzdušnost, ta prostá jednoduchost, ta nenáročná mobilnost. Musím radikálně změnit svůj život. A začnu dnes vyklízením přebytečných krámů ze stanu. Už toho mám dost. To je jen začátek. Na konci budu zase stát na okraji džungle a vítězně jako orel přehlížet hrdým zrakem krajinu. Musím být víc radikální, jinak skončím jako člověk – jako otrok. Musím znovu získat ztracenou sebeúctu, pošramocené sebevědomí a radost z prostého života divokého zvířete. Dřív jsem neváhal prodat třeba celou svou drahocennou knihovnu, zbavit se svých nejmilejších desek, zbytečných věcí, jen abych pocítil víc svobody a volnějšího ducha, nespoutaného hmotnými statky. Nerozpakoval jsem se zmizet, bez ničeho, jen tak s holýma rukama, téměř bez peněz, na celé týdny z domu, třeba i za hranice státu. Dokud jsem nic neměl, dokud se všechen můj majetek vešel do batohu a dokud jsem nikde nebyl doma, byl jsem šťastnější. Teď chodím každý den domů jako poslušný poddaný jakéhosi prazvláštního zlozvyku, či kdoví čeho vlastně, a jsem z toho akorát otrávený. Potkávám stále stejné ksichty, otravují mě stále stejní psi a všechno a všichni mi lezou na nervy. Bojím se vyjít na ulici, před dům, na chodbu, z pokoje, otevřít doma okno a vykouknout z něj; bojím se vyjít z lesa. A když se večer, schválně až po setmění, vracím plížením vpřed z lesa domů, lekám se v městě každého zaštěknutí, každého chodce v dálce – i svého vlastního stínu, promítnutého mým vyplašeným zrakům pouhou pouliční lampou. Takový jsem nikdy nebyl. To jsem dopadl!


Procházel jsem dnes zasněně všemi místy v lese, kde jsem kdy tábořil, a zavzpomínal si na staré dobré časy mládí. Za patnáct let jsem zestárnul dvojnásobně. To první místo, kde jsem tady tábořil vůbec poprvé, to úplně první, iniciační, je již změněno k nepoznání: stromy jsou starší a vyšší, nebo docela chybí, změnila se rostlinná skladba a pokryv, celá tvářnost toho kdysi tak líbezného a pustého místa, kde jsem nalezl tolik štěstí, lásky a radosti ze života. Tohle všechno mi lidé zničili přímo pod nosem, před očima, během pár krátkých let. S tím je teď konec, definitivní konec – a Já to ke své škodě odmítám vzít na vědomí a jít dál, jinam, dělat něco jiného, zabavit se jinak, najít jiný smysl života. Ach, je to tak těžké začít znovu a jinak, když jste poznali na světě to nejlepší! Nesmím však být tak měkký – doplácím na to. Musím už konečně zahodit vzpomínky, krásné vzpomínky, jistě, jež jsou sice nezapomenutelné, leč nelze již z nich dál takto bídně žít. Takto ne. Doba se změnila – k horšímu. Je potřeba to vzít konečně na vědomí a zařídit se podle toho. Je třeba být radikální a odříznout se od toho všeho krásného, co bývalo, leč co už není a co ani nebude. Je třeba hledat a najít nový ráj, nové klidné místo bez lidí, kde budu opět šťasten každý den, jako kdysi, a ne jen občas o dopolednách pracovních dnů, jako teď. Musím být radikální. Už toho mám dost. V zimě mi bude zanořiti se do práce. Dobrá. Je to nutnost. Kde se potom zase vynořím a zda se v ní neutopí můj vznešený duch, toť jiná otázka.


Unter den vier Linden leží zohavená mrtvola hraboše s otevřeným hrudníkem, z nějž trčí ven zkrvavělá žebra. Příhodný doprovod k mým černým myšlenkám. Jako by s příchodem podzimu i mne obcházela smrt. „Obětní oltář“ dnes navštívil další nečastý host: koňadra. Poskakovala též po střeše stanu a sedíc na upínací šňůře, nahlížela zvědavě dovnitř stanu, kde ji užasle sledoval jeden utrápený a smutný misantrop. Aspoň občas mi některé milé zvíře přiletí zvěstovat radost a naději. Upínám se k četbě historických reálií z všednodenního života v antickém Řecku. To byl život! Každá historická doba mi připadá lepší než naše žhavá současnost, která stojí za hovno. Kromě křesťanského středověku a teroru francouzské revoluce se žilo lépe dokonce i v nacistickém Německu, oproti dnešku! Ano, rozhodně; nedělám si srandu!


Do lesa vskočila srnka. Kolem stanu proletěla červenka, ale tentokrát se nezastavila na zob. Nechce se mi ještě spát; je příliš hezky a jsem příliš rozrušený. Jdu se projít kousek kolem tábora po mém sourozeneckém lese. Už i tady však dnes šmejdí plno šmejdilů. Schovám se před jedním a dva jiní mi vpadnou do zad. Jsem v totálním obklíčení, jako ta štvaná zvěř. Kolem po lesních cestičkách nadále rajtují motorkáři, furt tam někdo přechází, projíždí na kolech, z blízké silnice za lesem dnes nějak silně doléhá k mým rozcitlivělým uším automobilový provoz. Jsem v pasti. Už mi zbývá jen tento malý, poslední ostrůvek klidu, jen toto malé bezpečné zázemí těsně kolem stanu, jemuž se zatím každý vyhnul – zatím. To je konec. Letos to už tady doklepu; musím tady vydržet aspoň do konce října, abych dovršil přesné tři roky svobody, a pak musím začít jinak.


Kvečeru konečně usínám. Probouzím se až po setmění. Ani teď není v lese klid. Slyším někde řev motorové pily. Chvíli na to i pád k zemi se zřítivšího stromu. Je to jistě nelegální těžba. Kdo jiný než zloděj by čekal s kácením stromu až padne tma? Pro mne to však není rozdíl, je-li to legální, či nelegální kácení. Tomu zmarněnému stromu je to také jedno, kdo a proč jej zavraždil. Už mě unavuje se rozčilovat nebo naříkat nad stavem světa, jejž lidáci stejně zničí a Já tomu nemohu zabránit. Ne, s nářky je konec. Od zítřka už ani jednou nezafňukám. Sbalil jsem si batoh a potmě mířím k domovu. Bez řečí, bez lítosti, otupělý bolestí ztýrané duše. Ještě letos a končím. Příliš mě to psychicky vyčerpává. Ulice jsou naštěstí liduprázdné.


pondělí, 1. října 42

Krásný, slunný den. První den pravděpodobně posledního měsíce svobody. Pustil jsem si ráno při oblékání kousek z Bachových Brandenburských koncertů. Dnes jsem připraven nenechat si už kazit nikým náladu. A bylo to věru těžké, hlavně večer. Leč nepředbíhejme událostem. Takže v souladu s mým předsevzetím přehlížím dva houbaře, šmejdící kolem „Putinovky“, jako by to byl vzduch, mírně zasmrádlý vzduch sice, po cigaretách, ale přeci jen vzduch. Ne, dnes nebudu nadávat, ani lkát nad zkažeností světa – dnes ne, a už nikdy. Budu se jen podle toho zařizovat.


Takže jsem stále klidný, když stoupám na vrchol „Putinovky“ pokochat se výhledem. Snídám zase ve stanu, protože hned potom vyrážím na výlet kolem Hirschlu. Tam bývá liduprázdno a tam si vždycky spravím náladu. Nejinak dnes. Ten prostor mezi Hirschlem a Pfangem je prostě fajn. Obcházím přes louku zase ty dřevorubce v lese, kteří odírají toho svalnatého superkoně. Dnes jsem ho viděl dobře, protože zrovna tahal jednu kládu blízko cesty, kudy jsem šel. Superkůň na mne najednou pokýval svou dlouhou, moudrou hlavou. Ihned jsem mu porozuměl – neptejte se mě, jak, ale porozuměl. Odpověděl jsem mu též pokýváním hlavy. „Jsme jedné krve, ty i já...“ Okamžitě jsme se poznali – jako dvě bytosti stejného ražení a podobného osudí. Jsem přesvědčen, že zvířata, navyklá na lidi, nebo s lidmi žijící, poznají na první pohled, jdoucí až pod povrch zdání, že vidí dobrého člověka, který k těm normálním lidem tak docela nepatří – člověka dobrého až tak, že to snad ani člověk nemůže být. Poznají to i ty kavky ráno na chodníku, když kráčím vprostřed jejich houfu jako jejich pán a ochránce. Nakonec to poznají i ti psi, jenže ti jsou vždy zcela loajálně na straně lidáků, tudíž jsou proti mně a tím pádem mě pořád napadají a otravují.


Obcházím les krátkým úsekem jednoproudé silničky. I na tom kousíčku mě musí, podle zákona schválnosti, minout jedno auto a další se již blíží z druhé strany. Pak už zas nic nejezdí. Celoživotní smůla. Stále ještě jsem však klidný. Je krásně teplo. Sluníčko má ještě sílu. Svlékám se z mikiny jen do černého trika s dlouhými rukávy, jež si posléze ještě i vyhrnuji. Jako na jaře. Kvetou tu heřmánkovci, modré zvonky a netýkavka – ta velká, žláznatá, s krásnými červenofialovými, orchidejovitými květy. Nádherná rostlina. Létá různý hmyz a motýli, nejvíc babočka admirál. Po deštích tu vyrazil spodní proud vody, jenž stéká po polní cestě dolů k rozvodněnému potoku, sám jsa malým potůčkem. Je tu hodně poštolek a kání. Dvě poštolky předvádějí úchvatný synchronizovaný let. Nádhera. Nade mnou na stromě se posadil zvonek zelený a dal se do svého typického trylkovitého zpěvu. Jen pro mne. Jsem uchvácen. Nyní přicházejí zpoza kopce mé milé krávy na pastvu. Jdou samy, nikdo je nežene, žádný naháněč dobytka s holí, jsouce vedeny jen svým prastarým instinktem a poslušny své nikým nevynucené stádní jednoty. Vypadají tak spokojeně a klidně! Pro tento okamžik bych s nimi měnil, i když vím, že i ony žijí v područí člověka.


Dlouho jsem neviděl srnu. V okolí mého tábora už se srnky téměř nevyskytují, jaký tam je šrumec, jen Já se tam ještě, kdoví proč, vyskytuji, ačkoli nemám proč. Ale to je jedno. Tady těch srn vyskakuje z vysoké trávy rovných pět! To je nádhera! Konečně něco vidím jiného, než lidské ksichty, konečně změna! Takhle se to musí dělat! Netrčet furt na jednom místě, ještě k tomu na tak frekventovaném místě, jakým je můj takzvaný „Reinlebensborn“. Tady je to lepší, jako všude, kde je dostatek volnosti. Nastálo to ovšem není – ale to není nikde. Nejlepší je být pořád v pejru, v pohybu. Jít dál od města, co nejdál – a na dlouho. Takhle jsem to měl dělat! Mám pocit, že jsem zase promarnil tři roky života, i když to není ani zdaleka pravda. Ale mohlo to být lepší. Měl jsem vzít prostě krosnu se stanem na záda a jít, kam by mě nohy nesly a srdce táhlo. Jestli vydrží počasí, mohl bych to ještě letos stihnout. Toulat se po vysočině od lesa k lesu a nikde nebýt doma, nikde neprodlévat příliš dlouho. Jako staří indičtí mudrci. Tak jsem to dělával od počátku a tak bych to měl dělat pořád, nehledě na drobná nepohodlí, jež takový asketický potulný život přináší. Nejhorší nepohodlí je být nablízku lidem. Aspoň ještě jeden rok, kdybych měl k dispozici! Jenže nemám...


Sešel jsem z polní cesty a v návalu okamžitého vnuknutí vůle jsem si usmyslil vystoupat na jeden kamenitý pahorek, uprostřed luk a polí, obrostlý remízkem z řídkého stromoví. Zde, kde jsem ještě nikdy nebyl, usedám do stínu velké staré břízy na plochý kámen porostlý měkkým mechorostem. Paráda. Je tady nádherný klid, ticho a výhled do širého kraje a na pasoucí se krávy. Nádhera. Takhle se to má dělat! Nedřepět odevzdaně na jednom místě a poslouchat, jak kolem obcházejí dobyvačné hordy lidáků. Tady na tom pahorku si teď připadám jako nějaký pasáček krav na začátku minulého století. To musel být život! Žádné motory, žádná městská bída, žádná špína přelidnění. Jen prostý život spjatý s půdou. Vůbec život na vsi! Musím se nějak dostat pryč z toho prokletého města, jež nenávidím, jakož i jeho obyvatele.


Pokračuji dál v chůzi, jež je jako vždy z půli zahloubaná, z půli vidoucí a žasnoucí. Velmi rád vidím zase Stieglitzen – stehlíky. Nevím proč, ale zdá se mi, že německé slovo Stieglitz vystihuje tohoto pěkného ptáčka s červeným obličejem a černožlutými letkami lépe než české „stehlík“. Kdyby se, dejme tomu, jmenoval třeba „stéblík“, odpovídalo by to alespoň jeho nejčastějšímu výskytu, ale slovo „stehlík“ ve mně nevyvolává žádnou představu. Německé Stieglitz aspoň pěkně zní, jako valná většina německých slov, a plně ten zvuk („štýglic“) souzní s tím čiperným ptáčkem, jakož i v neposlední řadě se zvukem jeho písničky, již si zpívá.


Mé štěstí končí, nebo se spíš zachvělo, když jsem došel až na vrchol samotného Hirschlu. Tam stálo na kraji v lese auto a uvnitř spal v sedě za volantem nějaký člověk. Stále jsem klidný jako hladina horského plesa za bezvětří, jen uvnitř to bublá soptící lávou. Dole před lesem, před tím kouzelným, skalistým lesem, stojí další auto a zevnitř lesa se ozývá kvílení motorové pily. Zas ta auta, zas ty pily – zas ty lidi! Mor, mor! Je vidět, že se zase přibližuji víc k městu. Leč zachovávám klid. Překvapivě mi tento škrt přes rozpočet nepůsobí žádný problém. Nenadávám, ani nesesílám na nikoho mor. Dnes ne. Nelkám již více, to nikam nevede, zařizuji se podle situace. Usedám klidně na lavičku a nic nekazí mou skvělou náladu. Prostě půjdu jinam a jinudy. Takhle se to dělá. Po chvíli scházím dolů k cestě, kde rostou trnky. Pár jich ochutnávám. Brr! Nejsou ještě dobré, ještě nepřešly mrazem. Což je dobře, že zatím ještě nemrzne. Nicméně ty trnky jsou příliš trpké, aby se daly jíst. To nejsou trnky, nýbrž „trpky“, jak jsou trpké, brr!


Vracím se pomalu k táboru. Usedám a zastavuji se tu i onde. Je krásně, skoro liduprázdno a nechce se mi zase na to samé místo. Bíločerná kočka se plíží po louce jako lvice na savaně. Kočky jsou taky fajn – jako divoká zvířata. Přicházím zvolna k táboru a už vidím zase ty davy. No, oni to nejsou davy, nýbrž jen dva různí lidé na různých místech, ale přesto už mě to tady štve. Chce to změnu. Stále jsem však klidný. Nerozčiluji se, namouduši se dnes nerozčiluji – alespoň ne víc, než by mi to bylo nemilé. Docházím v poklidu až k táboru, odhazuji vykuchaný, vykostěný trup jakéhosi nebohého tvorečka, zohyzděného k nepoznání, zda to byl hraboš, myš, rejsek nebo malý krtek, a usedám ještě na pár chvil v háji unter den vier Linden. Ve stanu potom jím a pozoruji též „myšičky“ při jídle. Dnes je to v pohodě – zatím.


Večer se probouzím zase až do tmy. Skřehotají sojky. Něco se někde děje, jak mi bude záhy poznat. V lese kdesi za plání řve znovu motorová pila. Jeden poražený strom jsem tam odpoledne viděl. Ani to mě nepřivádí z dobré míry. Beru to jako neodstranitelný fakt, jako nutné zlo. Dorazila mě až zpáteční cesta temným lesem. Nějaká mládež tu hrála jakousi hru, která sestávala z po trase roztroušených velkých zavařovacích sklenic se svíčkou uvnitř a z hlídek bujarých mládenců, čekajících na děvčata. Zdravili mě a mluvili na mne, což mám strašně „rád“. Jednou jsem odpověděl na pozdrav a pak už jsem jen mlčky procházel s baterkou v ruce kolem jejich hlídek a nereagoval na jejich užvaněné řeči a hloupé poznámky. CUM TACENT, CLAMANT, jak praví staří latiníci – „Tím, že mlčí, křičí.“ To už jsem začínal bublat. Smůla pokračovala dole v ulicích, kde jsem potkal asi třicetihlavý houf jejich děvčat, brebentících ustavičně jako pohybující se rádio kdoví o čem a kdoví proč. Odporné. Snažím se zachovat klid, i když je to již velmi obtížné, ale zároveň i lehké, poněvadž upadám do těžké depresivní melancholie. K pohromě se přidávají samozřejmě i dvě psiska, která na sebe štěkají z jednoho chodníku na druhý, ovšemže právě v tu chvíli, kdy procházím kolem. To už ani nesoptím vzteky, ani nebublám pod tenkým povrchem příčetnosti, jen otupěle pokračuji v chůzi domů. Jsem vyřízený. Pouštím si na uklidnění Bacha, ale moc to neúčinkuje. Jsem mrtvý muž. Snad se zharmonizuji cvičením a hudbou skupiny Behemoth. Noc bude překrásná jako božská Hekata, jež vládne nejedním kouzlem a jež svým bledým světlem jako líbeznou svatozáří nasvicuje můj pokoj.


úterý, 2. října 42

Ráno zpočátku zataženo, později opět krásný, slunný den. Na „Putinovce“ se pracuje, tam dnes nejdu, ani nikam jinam. Prohlížím si dub v posvátném háji a jírovce u kříže. Listí obou stromů je napadené rzivou barvou jeseně. Napadlo mě při tom rozjímání, že kdyby na tom mohutném dubu viselo zlaté rouno, jež by hlídal obrovitý drak, bylo by to místo přesně jako v Kolchidě. Pak se rád chodím dívat ještě na jeden velmi pěkný buk v lese kousek od pláně. Není to sice žádný obr, ani žádný kdovíjaký stařešina, ale mně se na něm líbí jeho nízko a široce rozprostraněné dolní větve, jež tvoří nad úzkou lesní pěšinkou jakousi půvabnou pergolu. Velice pěkný strom. Rád se vždy pod ním zastavím a s hlavou zvrácenou nazad hledím do jeho koruny. Lidužel tady denně šmejdí hordy houbařů, a to téměř v kteroukoli denní dobu, takže sem kvůli nim moc často nezajdu a když, tak jen na chvilku, při procházení směrem k Hirschlu. Vlastně je to tu nejoblíbenější šmejdilov houbařů, protože jsou tu pořád, kromě noci, večera a ranního rozbřesku. Také se tu tím pádem nevyskytují vůbec žádné houby, a to dokonce ani ty prudce jedovaté. Následek plenění. Kdyby byly například muchomůrky červené jedlé, nebo dokonce velmi chutné, také by je nebylo nikde vidět v tak hojném počtu jako jinde, kde tolik houbařů nechodí, a zase by bylo méně krásy na světě. Díky vám, lidáci hnusní! Ty houby musí být určitě nějak spolu životně provázané a závislé jeden druh na druhém, když po vyplenění jedlých hub zmizí zároveň s nimi i ty jedovaté a nejedlé. Určitě to tak nějak bude; a mizerný stav českých lesů se až nápadně shoduje s nejrozšířenějším sportem Čechů – houbařením. Nemám Čechy rád, jako národ. Pro mne jsou něco jako Cikáni. Ve Skandinávii, kde se tradičně nehoubaří, jsou lesy zdravé. A kůrovec a průmyslové exhalace, na něž se u nás svádějí nemoci lesa, jsou tam také. Na vině jsou jednoznačně houbaři. A když se k nim přidá jiná česká specialita – holoseč, je na kalamitu zaděláno. Pakáž česká.


Dnes jdu rovnou do tábora. Chci si číst o Periklově Řecku a vyspat se pořádně v tichu lesa. Nebo si jen tak po indicku sednu jako jogín se zkříženýma nohama a medituji, to jest na nic nemyslím a vnímám jen blahodárné duchovní působení přírody na mou mysl. Taková zdánlivá nečinnost duše i těla je někdy velmi příjemná a začasté i velice prospěšná. Někdy při tom mívám i drobné poruchy vědomí, přerůstající až v pocity neskutečna a levitace, jako po požití psychotropní drogy. Tak popisují svou duchovní praxi mnozí jogíni a poustevníci. Jiná moje oblíbená poloha je sed na nohou skrčených pod sebou, jak sedávají dosud běžně Japonci. Neprovádím tato cvičení příliš často, ani příliš dlouho – tak zhruba pár minut jednou denně – ani si je nijak neplánuji, neboť přicházejí spontánně samy, aniž bych si je vůlí jakkoli navozoval.


Našel jsem další zohavenou mrtvolu. Tentokrát je to vyhřezlý trup myši. Hrozné. Jako by se ti predátoři už také chovali jako lidi – zabíjeli, leč nepozřeli. Ale je fakt, že jsou tady jistě dost často vyrušováni lidmi, takže mnohdy musejí před blížícím se člověkem opustit svou kořist a pak už se k ní nevracejí. Jedině tak se dají ty hrůzné nálezy vysvětlit. Zvířat je tu vůbec po okolí čím dál míň, jsouce zřejmě příliš často vyrušováni lidáky, a Já se jim ani nedivím – spíš se divím, co tu pohledávám Já. Zjara tu bylo zvěře rozhodně víc, dokonce i v zimě. Teď už jsou všichni zaplašení nejblíže někde až za Hirschlem.


Je ticho, celkové ticho, mrtvolné ticho. Jen občas někdo zatíkne krátký nápěv, jen zřídka kolem stanu proletí hejnko sýkorek. Jedna koňadra se dnes zase přilétla nazobat mnou pro ni nachystaného rohlíku a též červenka kolem prohopsala. To jsou krásné chvíle. „Myšičky“ také už není tolik vidět. Jsou pořád hodně plaché a ostražité, žádná přítulná ochočená domácí zvířátka z nich nikdy nebudou. Navíc se zdá, že jim moje stále stejné votivní dary v podobě rohlíku zevšedněly a už se k nim nehrnou tak lačně jako dřív. Nebo je to spíš tím, že je teď víc krmím ve snaze předejít jejich vyhladovění natolik, že by se pustily do moskytiéry.


Večer je nadále vzácný klid, který tolik potřebuji. Procházka podél pláně u lesa se vydařila, i když jsem neviděl jediné kopýtko, jedinou tlapičku, nic. Mrtvo. Nedivím se. Nicméně ta závěrečná, pomalá a poklidná večerní procházka lesní alejí by mi chyběla. Je zataženo a dole v ulicích už mě zastihuje drobný deštík. Je příjemné teplo; mám na sobě jen černé kalhoty a černé triko s dlouhým rukávem. Na to, že je již říjen, to ujde. Ať žije global warming! Brzo se již stmívá a vracívám se tudíž domů čím dál dřív a dřív. Lidí vylezlých venku přesto není mnoho. Čokla jsem však jednoho přeci potkal a na chodníku před naším barákem pitomým koncentráčnickým leží už zase od včerejška dvě hovna. Lidi jsou hovada. Před desátou večerní se zdola pod mými okny ještě ozývá štěkání jako v psinci. Dobře, že už jsem doma; že jsem proklouznul. Počítačový lejsek mi zpříjemňuje můj osamělý azyl uprostřed lidského běsu. Nenávidím lidstvo.


středa, 3. října 42

V noci pršelo. V předjitřní temnotě zahalila zemi hustá mlha. Ráno je škaredě, zataženo, mokro, nevlídno. Nechce se mi nikam z vyhřátého pokoje. Zůstávám dnes doma. Jen občas vykouknu z okna a pozoruji dalekohledem na stromech a střechách místní kavky, vrabčáky, zvonky, budníčky... Začínají se nám množit období špatného počasí. Neblahá předzvěst blízkého konce. Uvařil jsem si kávu – tu moji, čokoládovou – a procvičoval jsem si na počítači řečtinu. Když pak ale slunce ozářilo monitor, byl to pro mne neomylný signál přeci jen k odchodu ven do přírody, do Reinlebensbornu.


Slunce sice nesvítí pořád, vlastně jen občas vykoukne na malý okamžik zpoza mračen, ale neprší, a to je hlavní. Vzal jsem to dnes výjimečně přes město, abych si tam vyzvedl hotové fotografie. Nějaký důchodce tam na mne zíral, drze přímo do ksichtu. Určitě to byl nějaký židobolševik, jemuž jsem svým oblečením, napodobujícím uniformu německých horských myslivců, potírajících banditismus, připomněl jeho mládí, kdy pěkně šupem on a ostatní komunisti šupajdili do koncentráků. Pakáž jedna neomalená! Čumí to na tebe nevychovaně a vůbec to tomu není žinantní! Kvůli takovýmto zážitkům nerad chodím do města. Zítra si to však budu muset zopakovat, protože jsem si dneska s sebou nevzal dost peněz, jak jsem zjistil, když mi prodavačka sdělila tu horentní sumu za zhotovení fotografií. Ceny šly od posledka nějak nahoru – nebo už nemám ten správný přehled. 338 korun za 48 fotek – takovou drahotu jsem věru nečekal. Možná je to normální. Ještěže je to jednou za rok.


Hned první křivolakou uličkou vycházím rychle ze středověkých hradeb města. Jdu parkem, alejí prastarých kaštanů, po nábřeží podél rybníka. Z něj vytéká potok a na tom potoce žijí kachny. Nádhera. Ty už jsem dlouho neviděl, jak furt trčím schovaný před nepřátelským světem na jednom místě. Zítra tudy musím jít znovu – už kvůli těm kachnám, i když je to po cestě a navazuje to tu pěkně na mou oblíbenou lipovou alej, vedoucí až téměř nahoru k pomyslným hranicím Reinlebensbornu.


A na okraji lesa už mě vítá hezká veveruška. Konečně doma. Ten krásný buk má již též z poloviny žluté listí. Celá příroda je víc žlutá a červená, než zelená. Pravým měsícem listí opadu není totiž listopad, nýbrž říjen. Všude je teď plno hub, les je jimi doslova poset. Houby vyrostly přes noc i v okolí mého stanu, ale tady je snad nikdo nevyplení. Nadále postupně vyklízím přebytečné krámy ze stanu. Každý den něco odnesu a vyhodím. Dnes je na řadě to splasklé čínské lehátko, ten nekvalitní šunt, který dlouho nevydržel. Bylo dobré, pohodlné a bylo drahé, ale co s ním, když je k nepotřebě, poněvadž nedrží vzduch? Pryč s ním! Nekompromisně, bez lítosti, gnadenlos! Radikální řez! To teď bude moje heslo. Nesrat se s ničím a s nikým! Misantrop musí být tvrdý jako žula na tomto světě, jako diamant, co řeže – radikálně řeže!


Dnes je to hrozné. Ze spánku mě ruší stíhačky a také nějací houbaři, kteří prošli nedaleko od tábora.

Sem budu asi chodit běhat,“ slyším zřetelně jednu čůzu houbařskou.

Jenom to ne,“ dím na to polohlasem Já, až se vyplašila jedna z mých „myšiček“.

Spasme naše duše, jenom to ne!“

Už vidím, jak tu bude po lese mezi stromy běhat nějaká líná děvka s tlustým zadkem! To určitě! Leda otravovat s čoklem na provaze, na to je užije, ale sportovat? Tomu rád nevěřím.


Houbaři prošli, aniž by mě objevili, zato Já jsem vleže ze stanu viděl zpod stromků mihnout se jejich hnáty křivé, pod plachetkou osoba – huby jejich křivé jsem naštěstí nespatřil; ty už vidět nemusím. Stíhačky mají dnes zase jeden z těch obávaných „leteckých dnů“. Je to tady jako na letišti, a ne v lese. Příroda už dávno není tou tichou oázou klidu, stranou všeho lomozu ultramoderní civilizace, jako dřív, když jsem se do ní uchyloval právě kvůli tomu tichu, jež však čím dál více vytlačují a potlačují množící se řvoucí stroje i lidé. Už to není zkrátka ono a přestává mě taková zhuntovaná příroda, prolezlá lidmi a jejich stroji, těšit. Jiný osamělejší azyl však nemám. V baráku pitomým, s patnácti dalšími byty, také není klid. Jsem v pasti. Ale aspoň se tady v lese mohu minimálně dvakrát za den projít, i když už ani tady taky moc ne; ve městě je to ovšem vyloučeno úplně, tam by mě procházky nejenže nebavily, ale dokonce rozčilovaly. Létá jedna stíhačka za druhou. Hrozné. Pro ten kravál, který vydávají, není slyšet vlastní slovo, vlastní myšlenku, žádný přírodní zvuk, nic, kromě burácení reaktivních motorů stíhaček. Pekelně hlučné mrtvo. Jen lidáci jsou živí až hanba.


Večer konečně vše utichá. Padá mlha na pláň u lesa. To je ten „měsíc mlh“, brumaire, jak jej přezval francouzský revoluční kalendář. Vidím jen velmi nejasně jednoho zajíce a jednu sovu. Smutný čas.


čtvrtek, 4. října 42

V noci jsem si šel lehnout až o půl páté, to byla ještě tma. Za dvě a půl hodiny, v sedm hodin, kdy se sotva rozednívalo, burcují mě ze spánku opraváři lodžií zase tím příšerným vrtáním do zdí. Jako mátoha vstávám a s klením odcházím do lesa. Školáci jdou právě do školy, takže jsou na ulicích davy. V lese je zato takhle brzy ráno nádherné ticho. To je balzám na moji usouženou duši. O něco déle to však začíná zase nanovo: Nejdřív přijíždí dřevorubecký traktor s přívěsem pro superkoně, zanechávaje za sebou oblaka dusivého dýmu a rozbahněné rýhy na lesních cestách. Tady to vypadá! Pak se rozhuláká pila a začnou létat stíhačky. Stejné jako včera. Nevyspím se pořádně ani doma, ani v lese. Kde jsem vlastně doma?


Po příchodu do stanu mě okamžitě udeřila do očí pootevřená moskytiéra. To jsem určitě nenechal Já takhle pootevřené. Venkovní plášť stanu je zavřený, ale ta moskytiéra... Někdo tu musel dnes brzy ráno být a nahlížet do stanu! Všechno uvnitř je naštěstí v pořádku a na svém místě, nic nikdo neodcizil. Byl jsem tak ospalý, že mě tento nemilý nález ani nepoděsil. Docvaklo mi to plnou mocí své závažnosti až večer.


Chvíli si čtu a pak usínám. Stíhačky burácí, z muniční továrny se ozývají mocné výbuchy. Jako na frontové linii. Spánek to byl asi dlouhý (hodinky nemám), přerušovaný však tu pískáním a voláním jakési čůzy na psa, tu šmejdícími šmejdy houbařskými. Jeden prošel nedaleko tábora, druhý dokonce přímo před vchodem do mého stanu (!), kde jsem se rozespale a překvapeně vztyčil z matrací, a třetí houbař, patřící podle mluvy k tomu druhému předešlému, prošel po chvíli také nedaleko stanu. Minimálně čtyři houbaři za jediný den! To je příliš. Navíc jsem byl objeven. Nedá se nic dělat: zítra balím stan a stěhuji se zpátky pod dub – tam mě vloni žádný houbař nenašel a tam budu snad v bezpečí až do hořkého konce. Čtyři šmejdi za den! To je moc; ne, to je hrůza, děsím se víkendu – to jich tu bude šmejdit dvakrát tolik! To ne, trpně a nečinně tu na ně nebudu čekat, musím se pohnout jinam. Navíc už tady o mně vědí a jistě si již o tom doma povídají. A možná už si též plánují, že se sem půjdou podívat znovu a třeba až bych tu nebyl... Ne, ne, musím jinam, ještě by mi ukradli tu knížku o Řecku, nic víc cenného ve stanu nemám – naštěstí!


Za celý den jsem neviděl jedinou „myšičku“. Zbytky jídla jim pořád zbývají, ale nejeví o ně zájem. Jako by i ony byly už vším otrávené. Pouze v listnatém lese u posedu jsem ráno vyplašil jednoho zajíce, jinak je pusto a mrtvo – až na ty lidáky šmejdivé. Občas se ozve nějaký ptáček, káně, sojka či datel, ale jinak vládne hrobová pustota a tesknota – se stíhačkami v popředí. I ta prsť má hrobový pach. Připadá mi, že bych se už měl stáhnout z lesa. Po dnešním mém odhalení si připadám potupený a zneuctěný, uštvaný jako lovná zvěř. Nebaví mě to. S tímhle lesem je konec, znovu to musím opakovat. Odnesu ze stanu další nepotřebný krám a pak se uvidí. Na žádné delší čundry už to není, abych vyrazil pod stan dál od města, kde bych snad nalezl více klidu; počasí je nestálé, noci dlouhé a studené... Budu se snažit udržet se v lese co nejdéle, protože jinak by mi pak nezbyla jiná možnost než pustit se do hledání práce. Co bych jiného dělal? Prachy ubývají. Blíží se to, blíží – a mám z toho hrůzu. Jakmile jednou odejdu z lesa, začne mi úplně jiný život. Život, jemuž jsem rád za tři roky svobody odvykl; život, na který nejsem připravený, k němuž nejsem svolný a jehož se děsím. Život tam, s nimi, s lidáky, jež nenávidím. Život, jejž si budu muset zařídit úplně jinak, z gruntu nově, vymyslet něco jiného, tak abych přežil.


Později odpoledne se zase rozhostilo ticho. Pokouším se znovu usnout, neboť jsem nevýslovně vším unaven, psychicky unaven. Nejraději bych snad usnul navěky, ale už to nejde. Západ slunce byl krvavý, ačkoli samo slunce vidět nebylo. Večer po setmění padla na kraj zase ta odporně lepkavá mlha. Ulice jsou celkem liduprázdné. Až před naším barákem pitomým koncentráčnickým, co čert nechtěl, potkávám sousedku s její čubou a další otravnou čůzu z baráku. Koho nejmíň chci potkat na celém světě, toho zaručeně potkám před naším barákem.


Píše tyto řádky, dalo se venku za okny do prudkého deště. Ach ne..., tohle jsem zrovna nepotřeboval. Zítra se musím přestěhovat a v tom mokru..., stan bude mokrý, všechno... Nějak se mě drží smůla. Konec bude asi stylový – jako v každé dobré tragédii.


pátek, 5. října 42

Ráno se přihnala tak prudká bouře, že všichni místní čokli hnali domů jako o život a všechny jejich čůzy jako zmoklé slepice za nimi. Bavím se tím groteskním výjevem jako truchlivý bůh na nebesích. Vidět ta hovada zdrhat před živly je velmi potěšující výjev. Aspoň nějaká satisfakce. Opraváři lodžií dnes sice nevrtají do zdí, zato však očumují za okny bytu jako ve výloze. Moc se mi nechce jít ven. Je tam škaredě. Potřebuji sice přemístit ten stan, ale všechno tam teď bude mokré a studené a nevlídné... Snad to ještě jeden den přežije bez úhony. Určitě ani ti houbaři se tam dnes kdovíjak nepohrnou. I když... Někteří lidé jsou tak otravní, že jim je jedno, jestli padají trakaře nebo žáby s nebe. Jsou takoví nezmaři. Jsou takoví automati, jimž nic nepříjemného v životě nevadí, jako je práce, hluk, špatné počasí, špatné životní prostředí, davová tlačenka, ponížení a útlak, zkrátka všechen ten každodenní marasmus lidské společnosti. Jsou takoví necitelní indolenti – a je jich většina – kteří jako ten tupý špalek nechávají na sobě dříví štípat.


Předpověď počasí na zítra (i na další dny) je mnohem příznivější, navíc jsem si v noci namohl záda při gymnastice. Zkoušel jsem to rozhýbat dalším cvičením dnes ráno při músice skupiny Behemoth, ale nešlo to; bylo to namáhavé a bolelo to a ani jsem pro naprosté vyčerpání nedodělal svých dvě stě kliků, jak činí mé denní penzum. Zdola stoupá přímo do mého okna jako sopečným sopouchem otravný cigaretový dým. Ani to okno si misantrop nemůže otevřít v tomhle baráku pitomým. Včera v noci jsem je slyšel dole dokonce mrdat, jako ostatně nikoli poprvé. To je ale debilní barák! Slyším v něm všechno, co se kde šustne. Hrozné. Poslouchám staré magnetofonové kazety, abych přehlušil a neslyšel ten kravál. Co jiného se dá dělat v tomhle baráku pitomým? Dvě písničky skupiny VLTAVA mi jdou zvláště z duše: Zídky a koleje a hlavně Léto, vrať se zpátky. A tak si zpívám s sebou:


♫“Sám chtěl bych najít takový místo

na který svět zapomněl

Sám na to místo objevit přístup

kde budou zarostlý zídky a koleje...“♫


nebo:


♫“Léto, vrať se zpátky

Je to nutný, víš

Vrať se zpátky

Chci jen v létě žít

Vrať se zpátky...“♫


Žel, léto již není, stejně jako neexistuje skupina VLTAVA.


sobota, 6. října 42

Den stěhování. Přemístil jsem stan zpátky do tábora R2 v posvátném háji pod dubem, odkud mě vypudili v létě dřevorubci. Doufám, že mi ta změna přinese víc štěstí a klidu. Uf! Byla to fuška. Samotný stan, spací pytel, deky, zimní bundu a karimatku, tedy základní trampské vybavení, se stěhovalo dobře; horší bylo přenést dvě slaměné matrace a vojenský zhlavec a též prkno, coby práh. Tahal jsem se s tím po lese jako stěhovavý mravenec a ještě jsem musel dávat bedlivý pozor, aby mě při tom nikdo neviděl. Měl jsem štěstí, nikdo nikde nešmajdal. Kéž by mi to štěstí vydrželo! Uf! Konečně jsem tedy na místě! Letos už to tady pod tím dubem vydržím, ale příště – bude-li jaké „příště“ – to musím dělat jinak. Bylo to tu pěkných patnáct let, ale teď už je konec s tímhle místem, už to není ono. Nejenom že se tady potuluje čím dál víc lidí, ale navíc sem čím dál víc doléhá rámus města. Příště nesmím zůstávat nikde příliš dlouho, sbalím si do krosny jen to nejnutnější, jen skromnou spartánskou výbavu, a vyrazím za pěkného počasí dál od města, dál do pustšího nitra vysočiny a na několik dní, abych byl pořád v pohybu a nezlenivěl a nestal se tak změkčilým jako teď a aby mi nic nezevšednělo, nic mě neotrávilo svou úmornou každodenností. Přinesl jsem si z R3 také pěkný návyk „obětovat“ zvěři „votivní dary“, a tak hned, jakmile jsem rozbil stan a upravil jeho interiér, připíchnul jsem k zemi zase tři staré ztvrdlé rohlíky. Jsem zvědavý, jak dlouho potrvá, než tu „obětinu“ objeví nějaké zvířátko a ochutná. Dnes se těch rohlíků zatím nikdo netknul. Možná je v noci vypátrá nějaká myška či hraboš a brzo ráno nějaký ten ptáček.


Ráno jsem si šel opět do města pro fotky – a opět je nemám! Dvakrát jdu kvůli tomu do města – a dvakrát zcela zbytečně! No to už mě zase sere tohleto! Obchod na týden zavřel krám! Už i ty obyčejné fotografie je problém si nechat zhotovit! To je neuvěřitelné! Schválně jsem si k tomu účelu vybral tu nejsolidnější firmu ve městě (možná i nejdražší) a stejně to není nic platné.


Ve městě mnoho lidu nebylo, ani dopravní ruch nebyl nijak zvlášť hustý ve srovnání s minulou mou anabází. Na náměstí však vyřvával jakýsi náboženský fanatik cosi o spáse. Bylo jej slyšet už od hradeb a hulákal na celé kolo ty své křesťanské bludy tak zvučně, že jsem zpočátku myslel, že to je rádio či megafon městského rozhlasu. Strašné. Divím se, že to policie dovolí. A divím se tomu fanatikovi, že se ani trochu nestydí, nebo třeba že nemá trému říkat před tolika lidmi věci, za které bych se Já styděl: Že chlastal a bral drogy a honil se za ženskými sukněmi, ale nyní že prý nalezl tu pravou víru v Bibli a spasení skrze Ježíše Krista – prostě obvyklé maniakální bláboly náboženských blouznivců. Prostě normální lidské hovado. Lidé si před ním ťukají významně na čelo, štítivě se mu velkým obloukem vyhýbají a pochichtávají se nad ním, ale jemu to asi nevadí a nevnímá to jako problém. Aspoň jedna naivní dušička by se mohla chytit na vějičku. Zdálky, dokud mu nebylo rozumět, jsem se dokonce domníval, že je na náměstí snad nějaký předvolební mítink nebo demonstrace nebo se tam zase halasně barnumsky propaguje nějaký nově otevíraný obchoďák. Ale ono ne. Ono je to ostatně jedno, jestli vás chce zblbnout horlivý sektář, náboženský blouznivec, politický korteš anebo pohůnek nadnárodního kapitálu – všechno je to na jedno brdo a všem jde v podstatě o totéž. Pro ně jste jen potenciální kořist, nic víc. Navíc mi, tváří v tvář děsivým skutečnostem života v lidské společnosti, připadá už veškerá takzvaná „spása“, ať je jakéhokoli druhu, ale i například veškerá zábava, televize, filmy, populární hudba, paktování se s lidmi, práce, nakupování a tak dále, za hrubě nepřiměřené scestí neodpovídající reálné situaci, v níž se nacházím Já v poměru k lidstvu a v níž se nachází lidská společnost celkově a svět vůbec. Nikdy jsem nebyl příznivec zahánění a otupování reality a přirozenosti, ať už pomocí drog, zábav, práce či idejí. Chci holou skutečnost, ať je jakkoli zlá, a chci přirozenost, ať je jakkoli špatná. Jedině tak se dá něco vyřešit či alespoň změnit k lepšímu. Vždy jsem se držel této střízlivé linie a nikdy jsem nezalitoval. Poznal jsem mnoho štěstí v životě, o jakém se žádnému z lidí ani nesnilo. Veškerá má velikost, jíž jsem dosáhl na tomto světě, pramení právě jen ze správného uvědomění si, co je vskutku reálné a jaká je přirozenost. „Spása“! O jaké „spáse“ to mluvil? Je jako neodbytný pojišťovák, tenhle prodejce Biblí s pohnutou minulostí a žádnou budoucností. V přítomnosti se chová jako normální lidské hovado a těmi Já, jak již ctěný čtenář ví, pohrdám nejvíc. Na ničem, z toho, co povídal, nezáleží. Mou „spásou“ je harmonický život v přírodě, podle přírody, podle sebe (což je jedno a totéž), se zvířaty a s rostlinami, daleko, předaleko od podobných a ještě horších lidí. Fuj! Odplivl jsem si a šel jsem alejemi a kolem kachen na rybníce do lesa.


Bubeník z garáže hraje stále dosti kostrbatě a nelibozvučně, nedělá žádné pokroky. V lese jsem blízko posedu zase vyplašil už poněkolikáté téhož zajíce jako vždycky a také pod dubem, v mém už zase nynějším táboře se skrývala jedna lesní víla – srnka. Došel jsem ke stanu a přestěhoval jej sem. Znovu v háji pod dubem! Stejně je to tady nejlepší – alespoň zatím. Víkend bude asi zatěžkávací zkouškou. No co, letos je to tu stejně naposled, jen na dožití. Příště už se budu víc toulat. Zbytek již víte.


Záda v kříži nadále bolí. Přečetl jsem jen pár stránek z kapitoly o sportování v antickém Řecku a ani jsem ji nedočetl celou, jak jsem byl ospalý. Doma, v tom baráku pitomým, se nikdy tak dobře nevyspím jako v přírodě. Ta je pro mne zcela nenahraditelná. Usínaje, procitaje do krásného světa přírody je zkrátka nádherná věc, nesrovnatelná s ničím jiným na tomto lidmi zavšiveném světě. Usínám s větvemi stromů nad hlavou, kde se prohání čiperná veverka, a vstávám do ztichlého šera jakoby stále ještě snového lesa. Zde, na rozdíl od baráku pitomýho, jsem stále v téměř liduprázdné přírodě a mohu hned vstát a jít se krásně projít na svěží osamělou procházku. To ve městě není možné, ba, vzhledem k mé misantropické přirozenosti, je to zhola vyloučeno; velmi brzy bych se totiž vrátil z takové procházky po ulicích města vynervovaný, bažící po samotě – a nejspíš i potrhaný a pokousaný od psů. Vím to. Stačí co prožívám ve městě za stresy cestou do lesa a večer po setmění zpátky. Nehodím se pro život ve městě.


Shrnu-li dnešní dojmy, bylo to v pohodě. Jen zima je čím dál větší. Dnes jsem se musel na spaní navléct nejen do spacáku, ale i do zimní péřové bundy; ruce jsem měl zimou tak zkřehlé, že jsem si musel navléct i rukavice. Krátí se to. Obloha je večer jasná a plná hvězd, ale nad zemí se vznáší vlhký a studený opar. Noc bude mrazivá. Těžko rozeznávám na louce jednoho zajíce a poletujícího netopýra. Půda je rozblácená. Po temném nebi asi putuje hejno husí, protože slyším jejich kejhání.


neděle, 7. října 42

Slunný den. Avšak obvyklá neděle rozjívenců. Příšerná neděle. Řekl jsem, že nebudu naříkat, tak tedy jen pro pořádek, aby se nezapomnělo: Nejprve hordy závodníků na kolech, pak nahoře v lese houbař. Ve snaze se mu vyhnout, sestoupil jsem na lesní cestu, kde před okamžikem projela motokrosová motorka. Po pravé straně mám pláň, kde šmajdá nějaká nová čůza se dvěma čokly. Ubírám se tudíž přímo rovně mezi ní po pravém boku a dalším houbařem vlevo. Konečně zabočuji ode všech otrapů do hloubi lesa k posedu, kde snídám. Čekám, kdy mě někdo vyruší i tady, což se ještě nikdy nestalo, leč všechno je jednou poprvé – i naposled. jsem tu letos naposled! Sedím v lese na posedu a snídám, ale klid v duši nemám a ticho také nepanuje. Ze vzdálené střelnice se ozývají výstřely. Cestou lesem k háji pod dubem potkávám opět starého známého zajíce. Uhýbá mi z cesty, ale klidně, nijak nepanikaří. Už si na mne asi zvyká.


Stan je v pořádku, nikdo sem nevlezl. V tomto bodě můžu být spokojen se staronovým tábořištěm. Tady to byla vždycky nejlepší skrýš. Sluníčko svítí přímo vchodem do stanu a posléze se jeho zář opírá i o boční stěnu, jak putuje po obloze, ale sílu jeho příliš šikmé paprsky nemají. Být to v létě, tak v šatech nevydržím, svléknu se do naha a vylezu si do chladivě stinné náruče dubu, ale takhle, v této roční době, navlékám zimní bundu a zalézám povinně do spacáku. Rohlíků na „oltáři“ se zatím nikdo nedotknul, žádná zdejší „myšička“ je ještě neobjevila. Škoda.


Jak jsem řekl, ticho nepanuje, o nedělích ne. Četlo se mi nicméně docela dobře, poněvadž ta záměna tábořiště je velmi příjemná a i ten věčný hluk se zde snáší lépe. Přesně, jak jsem předpokládal. Spalo se mi také dobře. Ale myslím, že se mi zdálo něco strašného, protože mám dojem, že jsem vykřikl ze spaní. Probudilo mě to. Probudil mě vlastní výkřik a zmateně jsem se zprvu domníval, že sem snad někdo leze. Nejspíš byla ta můra právě o tom vlomu a o ničem jiném. Z čeho bych mohl mít také takovou hrůzu, že? Zaposlouchal jsem se, ale bylo ticho. Výjimečné ticho. Hned jsem znovu usnul, aniž bych to jakkoli rozebíral. Ale teď už vím, že jsem to křičel Já z neklidných snů.


Později odpoledne, po procitnutí, již žádné ticho opět nebylo. Od louky se ozývalo vrčení motorového paraglidingu. Ten tu občas bývá, dnes jsem však slyšel dva motory. Už i tihle otravové se tedy rozmnožují. Za deset let jich tu bude otravovat deset! To už Já tady ovšem nebudu. A kdybych měl ještě rok volna, přísahám, že už bych to tady pro letošek zabalil, ale protože už nemám dost peněz na další rok, chci tu vydržet co nejdéle, až do hořkého konce, buď do konce takzvaného „letního času“ nebo do Halloweenu; v každém případě by to mělo být nějaké významné či magické datum, aby to mělo úroveň.


Večer nastalo ticho, to správné ticho na osamělou procházku přírodou. Na louce se pasou asi tři zajíci a jedna srnka. Všichni přede mnou utekli. Díky vám, lidáci, hnusní! Neboť s vámi si mě spletli!


pondělí, 8. října 42

Pochválen buď pracovní den! Za měsíc, za dva sice již tohle volat budu stěží, nicméně nyní úlevně volám ještě jednou: Pochváleno budiž pracovní pondělí! Ten klid, to ticho, to liduprázdno! Opět mi to připomnělo staré dobré mladé časy, kdy to takhle bylo pořád, venku za městem i o nedělích. Je zataženo a zima, ale vyjasňuje se.


Zajíc přebíhá přes les pod posedem, ale není to ten, co tu obvykle bývá. Ten je tu dnes ostatně také. Vůbec je tu hodně zaječích pelíšků, znamení toho, že tudy asi mnoho lidí neprojde. A o kousek dál tábořím Já pod posvátným dubem. Rohlíky už konečně během mé nepřítomnosti někdo našel a trochu okousal. Nikoho jsem však u nich za celý den neviděl. Vše, co zbylo po tajemných návštěvnících, je jedno myší hovínko u rohlíku, druhé na prahu před vchodem do stanu a třetí ptačí hovínko též na prahu. Další bílý ptačí trus napadal na střechu s větví dubu a celý den ptáčci poletují kolem nebo hopsají okolo stanu a přehrabují se v suchém listí. Je to rozkošné. Přijali mě mezi sebe.


Dnes však mířím dál než jen do tábora pod dubem. A kam jinam než na výlet kolem pahorku Hirschl. Tam se dá ještě procházet naprosto nerušeně, tam se dá spatřit víc zvířat i víc rostlin, tam jsou ty božské vyhlídky. Nejinak dnes. Dřevorubce tentokrát při cestě nemám, takže nemusím nikoho a nic obcházet a mohu jít rovnou lesem. Bylo to tu dost polámané, stromy ležely jeden přes druhý v téměř nerozpletitelné změti, ale pěkně to tady dělníci a hlavně ten svalnatý superkůň uklidili! Zbyly po nich jen pařezy, klády u cesty a nezbytné blbé kupky klestí. Aspoň budou mít nová hnízdiště kosi, červenky a střízlíci. Včera to tu muselo vypadat! Hrůza! Všude nacházím spoustu lidských stop, i po autech a po psech, tráva a podrost zválený a prošmejděný od houbařů. Hrůza. Teď tu však nikdo z nich není, a to je hlavní. Kalina, krásná kalina, na niž jsem se těšil, ztratila už také své listí a je holá, jen ty červené bobule se na ní skví. O kousek dál se přede mnou objevila první drobná piha na kráse přírody: dva dřevorubci manipulují s kládami. Jeden je rozřezává, druhý je mechanickou paží nakládá. Obcházím je lesem, ale než jsem se dostal na druhou stranu, byli už pryč a Já se mohl vrátit a pokračovat dál obvyklou svou trasou. Tady už se přede mnou rozevírá úchvatné jižní panorama. Široký, dálný obzor, jak to mám rád. Liduprázdná krajina je prostě nádherná – a vzácná, čím dál vzácnější. Už vidím opět v dálce na louce mé milé krávy. Z vysoké trávy podél cesty vyskakuje náhle stádečko dvou, tří, celkem šesti srn! To je nádhera! Utíkají sice přede mnou, ale nevidí mě dobře, a tak se co chvíli zastavují a mně tak dávají jedinečnou možnost poměrně blízkého setkání, neboť nás dělí od sebe jen zástěna, tvořená vysokými travinami a rákosinami podél polní cesty. Pak se konečně stádečko rozděluje. Čtyři utíkají nahoru za kopec a jeden srneček a jedna srnka v těsném závěsu za ním přebíhají přes louku, kde na ně nevěřícně koukají překvapené krávy. Srneček má vrchol hřbetu porostlý ještě pěknou rezavě hnědou letní srstí, zbytek těla už má však zbarven nehezkou šedavě hnědou zimní srstí. Ostatní srny jsou všechny již v tomto zimním šatu. Je jich tu hodně a za bílého dne, což značí, že tu mají od lidí pokoj, stejně jako Já. Čtyři srnky, z nichž dvě jsou sotva odrostlá mláďata, se pojednou vracejí zpoza kopce a kříží mi cestu dolů k lesu. To je nádhera! Připadám si jako v ráji. Zase mám tu dokonalou náladu, ten pocit nepřekonaného štěstí, jaký jsem míval kdysi pořád, kdy se dalo ještě chodit všude a kdykoliv. Tady je už snad poslední místo v nejbližším okolí města, kde si spravím navždy lidmi pokaženou náladu. Je to tu prostě skvělé. Opět je tu spousta „štýgliců“ (stehlíků) a jiných ptáků, i dravých, a je tu ticho a mír. Ze šelem vidím v dálce jen lovící kočku. Stoupám na vrcholek řídce zalesněného kamenitého pahorku, abych si zde odpočal a snědl jeden rohlík. Oproti minulé mé výpravě je zde tentokrát dost větrno. Fičí studený ostrý jihozápadní vítr, a tak usedám se svou svačinou na závětrné straně pahorku pod širokokmennou břízu, zády k ní, zády k větru. Nabízí se mi odtud výhled na nový rybník, jenž bude jistě znamenat pro tuto oblast nevratné změny jen k horšímu, až bude definitivně hotový. Zatím se na jeho vybagrovaném dně drží jen malá louže vody a břehy také ještě nejsou úplně dobudovány a zpevněny. Děsím se, až se sem zase natahají rybáři a další pakáž z širokého okolí. Bude konec s tímto lidmi opuštěným rájem. A co si počnu potom Já? Mně asi nezbude než nasednout na vlak a odjet někam hodně daleko, protože pěšky se už nikam pryč od lidí nedostanu. Vtom jsem nasál vůni dýmu. Vzpomněl jsem si, jak voní dým bramborové natě a jak chutnají brambory pečené v popelu. To už jsem dávno nedělal. Kdybych to předvedl při nějakém táboráku nebo, jak se dnes říká, při garden party, byl bych král večírku a všichni by se po takové lahůdce utloukli. Myslím, že si dnes k večeři opeču brambory alespoň doma v troubě. A se zelíčkem – mňam! Ach jo..., kdybych měl alespoň ještě rok volna! Další rok svobody bych si dovedl jistě užít víc. Letos už jsem ze všech těch stresů celý otrávený, a stejně už je pozdě a zima. Jestli natrefím na nějakou hnusnou práci, tak s ní k prvnímu dubnu praštím a vezmu si ještě jeden rok volna. Vůbec jsem si za ty tři roky neodpočinul od lidí.


Došel jsem k cíli mého putování: na vrcholek Hirschlu. Po cestě nahoru leží na zádech mrtvola krtka, s lopatkovitými pažemi vztaženými prosebně k nebi. Způsob krtčího zmírání a krtčího pohřbu mě nepřestává pokaždé dojímat a zároveň fascinovat. Je to tak blízké všem mým eschatologickým myšlenkám, až je to zarážející. Celý život žít ve tmě a v posledním okamžiku, těsně před smrtí se vyškrábat na povrch, na světlo. Je to velmi symbolické, posvátné pocity vzbuzující, mysteriózní náladu přivozující. Přitom neznám žádnou kulturu na světě, ani v dějinách, která by si té podivné symboliky všimla a třebas uctívala krtka jako posvátné zvíře. Hovnivál či krysa se uctívání dočkali, ale takové fascinující zvíře, jako krtek, nikoli. Proč? Ten se od lidí (zvláště od zahrádkářů) dočkává jedině nenávisti, vyplavování a hubení. Ale jeho fascinující život a smrt, tolik symbolické, neocení nikdo. Je to k tomu zvláštnímu a tajemnému zvířátku nespravedlivé.


Nahoře na Hirschlu zanechala kuna svůj trus na tamní zrobené lavičce. Poněkolikáté již jej někdo odstranil, ale objevuje se tu s pravidelnou důsledností zas a zas. Takto si kuna značkuje území. Respektuji její vůli a usedám vedle. Dole ve skalistém lese, v onom pohádkovém lese, usedám znovu a jím další rohlík. Pak ještě nehybně a tiše sedím a nechávám na sebe působit to velebné prostředí. Vedle po stromech nahoru a dolů se pošupuje šoupálek a z druhé strany veverka. Už jen napjatě čekám, kdy začnou lézt i po mně jako po soše Buddhy. Po minulé návštěvě lidí zmizely odtud některé stromy. Kráse to zdejšímu lesu nikterak neubírá. Je tu jen čerstvý vajgl a trochu též pošlapáno od lidí, zřejmě od houbařů. Dnes je tu však opět pusto a tudíž hezky. Mohl bych sem chodit častěji z druhé strany, to jest směrem od pláně, to bych měl blíž, avšak dost mě odrazují čoklaři, kteří tu pláň přeměnili na výběh pro psy. Nejinak i dnes. Zase mi stál v cestě přes pláň ten nově přivandrovalý „distingvovaný elegán“ v teplákové soupravě a s čoklem, který vyhrabává hraboše. Vyhnul jsem se jim velkým obloukem kolem lesa, kde mají myslivci svůj oblíbený posed. K mému překvapení je ten posed nový, leč na starém místě, mezi třemi topoly osikami. Nyní je trošku vyšší a z masivnějšího dřeva. Dokonce se na něm teď lépe i sedí. Chvilku jsem poseděl, podumal. Mají to tu hezké, parchanti! Ale chudáci zvířata, která jim tady vlezou do rány. Když jsem se odtud potom vynořil zpátky na pláň, bylo už všude zase krásně pusto a liduprázdno. Došel jsem v pohodě až do tábora pod dub. Pořád je tu takové krásné ticho. V R3 takové ticho nebylo snad nikdy, a to není odtud nikterak daleko! No, je to tu zkrátka ta nejlepší z horších možností. Je to tu větší než v R3, půvabnější prostředí a skrytější – i po tom letním průřezu, který mě odtud nadlouho vypudil. A nelezou sem čtyřikrát za den houbaři!


Večer venku za lesem zase řádil nějaký motorkář. Chvilku, ale stačí to. Vadí mi nejen ten otravný hluk a smrad a že plaší zvěř, ale i ta drzost a vposledku již i samotná existence toho člověka. Mít ho někdy na mušce, mít někdy moc nad jeho životem, zlikvidoval bych ho okamžitě. Všem by se ulevilo. Zas by byl svět o jednu šestimiliardtinu lepší.


Po setmění – a stmívá se teď rychle, jako na rovníku! – se vzduch pročistil a dušička uklidnila. Vidím na pláni před sebou jednoho srnce. Plížím se opatrně v tom šeru kolem něj, abych ho nezaplašil. Docela se mi daří proklouznout neviděn, neslyšen okolo něj. Možná, že mě vidí, ale když si ho nevšímám a pokračuji bez zastavení klidně a tiše dál směrem od něj, nebojí se a neutíká. Doplížil jsem se však tímto způsobem k dalším dvěma srnkám, jež jsem předtím vůbec nezpozoroval. Dostal jsem se k nim asi na dvacet, třicet metrů, což je i na tu nejodvážnější srnku příliš blízko, a proto pomalu, rozvážně, odklusaly do lesa, kde jsem je slyšel šustit ve spadaném podzimním listí. Nakonec, když už jsem se posledním dlouhým pohledem loučil s plání a s jihozápadním obzorem, zkazil mi výsledný dojem jakýsi opožděný cyklista, který projel těsně kolem mne, taktak že do mne v záři jeho svítilny nevrazil. Strašné. Procházím temným lesem dolů do města. Ve staré lipové aleji potkávám kočku. Nedůvěřivě si mě měří, ale neutíká. Její ostražitý postoj mi připomíná jeden přírodopisný film, ve kterém se v naprosté tmě potkají kočka s liškou. Ulice jsou prázdné. Všichni čumí na televizní noviny.


úterý, 9. října 42

Ráno mě budí zase čuba a vrtání do zdí. Pryč odsud! Sluníčko nízko nad obzorem slabě ozařuje můj pokoj. Je vlhká zima a ticho. Listí se neslyšně snáší k zemi. Pod posedem opět hopká zajíček, tentokrát jen kousek stranou. Už se mi v tomhle pěkném světlém lesíku pomalu rýsuje mnou vychozený zvířecí chodníček, jak tudy pravidelně den co den chodím, vyhýbaje se lidáky zamrdané světlince. Vždycky si najdu něco nového, co mě udrží při životě. Rohlíky, přichystané pro zvěř, jsou ohryzané poněkud víc, ale jen jako od jednoho hraboše. Stále jsem ho však nespatřil. Zřejmě chodí úzkostlivě jen v noci.


Dnes jsem odnesl zpátky na zahrádku další nepotřebný krám ze stanu: vojenský slaměný zhlavec. Naložil jsem ho do krosny, vyzbrojil se na cestu mou kynickou holí proti psům a šel jsem. S tou holí se jde dobře, lépe, sebevědoměji, nejsem tak docela bezbranný – proti komukoliv. Nejradši bych ji nosil s sebou všude, ale po městě, kde bych ji potřeboval nejvíc, je to příliš nápadné, neboť ten dřívější praktický zvyk chodit ven s vycházkovou holí nebo dokonce se šavlí či s kordem, vyšel, žel, z módy. Je to škoda, protože právě v dnešní době by to byla více než příhodná a užitečná móda. Psy jsem naštěstí nikde nepotkal, zato čtyři lidi: jednoho na kole a jeden mladý pár s batoletem v batohu. Mladá paní si zpívala a možná mě i pozdravila, ale nebyl jsem si jistý, a tak jsem prošel mlčky kolem nich. Stejně nemám rád, když na mne v přírodě někdo mluví, navíc někdo úplně cizí a navíc taková pakáž otravná, nadbytečná, nezaměstnaná, namnožená.


Na zahrádkách nebyl nikdo, jen sousedovic čokl se v jednu dobu rozštěkal, i když asi ne zrovna na mne. Každopádně mě to jeho hulákání popohnalo ke spěšnému odchodu zpátky do lesa. Kdysi jsem mohl považovat tuto zahrádkářskou kolonii za svou „poustevnu“, jaký tady býval klid, ale teď už se zde také nedá být, žít a přemýšlet. Letos jsem sem vůbec nechodil, vyjma pro stan, pro matrace, pro ovoce a podobně, a vidím, že se nic nemění k lepšímu, změny k horšímu již zůstávají trvalé a dál se zhoršují. Sousedi, jejich psi, travní sekačky, projíždějící auta a motorky a neustávající jejich hulákání a bouchání mne odsud kdysi vypudily, tak jako mě nyní podobné a čím dál častěji i stejné příčiny lidského původu vypuzují z lesa. Nicméně jsem se aspoň prošel po zahrádce, obhlédnul pár zbývajících květin a ptactvo po holých stromech a našel jsem jednu mrtvou luční kobylku. Vzal jsem ji do ruky, abych si ji dopodrobna prohlédnul. Má krásné, čistě zelené a do nejmenších detailů složité tělo. Nádherný hmyz. Vypadala jako živá, nebo spíš jako vyřezávaná, jako plastiková hračka pro děti, jako posvátný amulet, jako živý šperk ze smaragdu, jako živý doklad nádhery přírody, jenomže ztuhlý a bez života. Vosa, uvězněná za oknem podkroví chatky, již také mele z posledního. Všichni mřou zimou a zármutkem z konce teplých dnů. Jen kuna žije pořád v podkroví, jako vždy, o čemž svědčí uschlý její trus, jejž zanechala na skříňce.


Na zpáteční cestě do lesa jsem zalitoval, že jsem si s sebou nevzal dalekohled. Doprovázel mě totiž hodný kus cesty jakýsi malý hbitý tvoreček, jenž se co chvíli zastavoval, panáčkoval, mizel a zase se objevoval přímo přede mnou. Krátkozrakýma očima jsem pouze onoho neznámého průvodce určil jako lasičku, nebo někoho podobného z té čeledi.


Ve stanu jsem se navlékl do zimní bundy, zalezl si do spacáku a četl si až do usnutí o Periklově Řecku. Ta kniha je mi velkou inspirací a poučením. Zdálo se mi ve snu, že čtu a listuji superobří encyklopedií, která shrnuje všechno poznání světa, dopodrobna, se spoustou obrázků. Něco podobného si vytvářím a shromažďuji v počítači, hlavně co se týče přírody, zvířat a rostlin. Z tohoto snu mě vzbudily blížící se lidské hlasy. Ach ne..., verbež šmejdivá houbařská! Už zas! Vztyčil jsem se na matracích a naslouchal, kde jsou a zda se neblíží víc. Měl jsem štěstí, bylo to napínavé, ale o kousek mě přece minuli, aniž by mě objevili. Prošli kolem mého posvátného háje a dovnitř nevkročili. Byli však docela blízko, protože jsem slyšel zřetelně, o čem si povídali. Podle zabarvení hlasu to byli dva staří manželé a bavili se, jak jinak, o houbách. O mém háji se vyjádřili jen tolik, že je tu zelená světlinka, ale jak říkám, naštěstí do ní nevkročili. Když odešli, rozhostilo se opět blahodárné ticho a Já znovu usnul. Pro tentokrát jsem měl štěstí, ale je vidět, že už ani tady to není tak nedobytné a husté a odlehlé jako dřív. Okolní les je již příliš řídký a průchozí, a tudíž je s ním konec.


Večer se silně ochladilo. Procházku podél pláně jsem dnes vypustil, protože jsem viděl před sebou znovu jako včera dvě srnky a nechtěl jsem je plašit. Odešel jsem domů tudíž skrz les. Blízko těch dvou srnek se pásl také jeden zajíc. Přál bych si žít takhle pospolitě se zvířaty jako ty dva odlišné zvířecí druhy – jako srnky se zajíci.


středa, 10. října 42

Ráno mě budí zase štěkání čubky a vrtání do mozku. Vydechuji páru, jaká je po ránu zima. Škoda, že jsem se nepodíval na teploměr, určitě byl mrazík, mrzly mi nejen ruce a nos, ale i uši. V noci jsem již nasával typický pach zimy. Přes den je však krásně jasno a slunečno. Kavky v aleji jsou mi jedinou suitou. Některé poposedávají na plotě, jiné cosi zobají z chodníku. Nějaká dobrá duše jim nasypala pod okna jednoho domu drobečky pečiva. Jiné kavky sbírají malá planá jablíčka. V předměstském parku, kudy chodívám do lesa, se dnes konají nějaké školní závody v běhu. Odkloňuji se kvůli nim jen mírně z trasy.


Nahoře v lese vládne klid. Jen listí se šustivě spouští pomalu k zemi, jedno za druhým. Není divu; stromy dnes v noci dostaly vážnou varovnou mrazivou navštívenku a nejinak i Já. Jsem však nadále odhodlán vydržet co nejdéle. Ze zimního kabátu se již sice nevysvleču, ale dokud mi není zima ani ve spacím pytli, nevidím důvod se vzdávat. Musím završit přesné tři roky, což bude v poslední den v říjnu. Ještě to není tak hrozné, vždyť i ten zajíc mě každé ráno vítá pod posedem. A tajemný noční návštěvník dál hryže mé votivní dary. Ve dne se skrývá a jen jeho trus dává tušit, že je to buď myš, nebo hraboš – nebo možná oba. Sluníčko svítí studeně do mého stanu, ptáčci poletují okolo a posedávají po větvích stromů, datel klove do kůry dubu, až se tato řítí s velkým rachotem k zemi. Čtu si o Periklově Řecku a dlouho spím. Sem tam přeletí stíhačka, ale jinak je zádumčivé ticho, jako stvořené pro misantropického poustevníka. Příroda a les je stále mým nenahraditelným pokladem, i když je zima. Mně to však nevadí, tohle nejsou žádné extrémní podmínky.


Večer, když odjela poslední motorka, zanechávajíc po sobě jedovatý zápach výfukových zplodin, vyplížil jsem se pomalu a potichu jako duch z mé lesní skrýše. Srnci kdesi na pláni se již také scházejí, slyším je bekat. Není to úžasné, že jsem i Já přijal jejich zvířecí způsoby za vlastní? Aniž bych chtěl chování zvířat jakkoli napodobovat, přece rád zjišťuji, že se chovám úplně stejně. Některé přírodní principy jsou prostě vlastní všem živým tvorům, zvlášť těm plachým a lidem se vyhýbajícím. Vtom se na louku přihnalo auto s přívěsem a zamířilo si to rovnou k lesu na druhé straně. To je zvláštní, že má někdo nejvíc práce se dřevem, zrovna když se setmí. Určitě to musí být nějaký drobný zlodějíček, z nichž se většinou skládá celé lidstvo. Co není přivázáno na řetězu... – známe své lidi. Dělají si to sami, tu totalitu, protože jak nad nimi nestojí dráb, jak je nehlídá na každém kroku policajt či ouřada, nemůže jejich společnost řádně fungovat. Byl jsem zvědavý, jak na to auto zareagují ti dva srnci. Jeden utekl do lesa, druhý se jen přesunul víc doprostřed pláně, blíž ke mně. „Jen pojď, milý brachu, a neboj se, Já spěchám stejně pryč, abych nemusel poslouchat řvaní té motorové pily.“ Nad hlavou mi přeletuje hvězdným nebem opět mezinárodní kosmická stanice, již jsem kdysi mylně považoval za asteroid. Opravdu to tak vypadá. Dole v parku mi někdo uhýbá rychle z cesty do podrostu. Asi to je ježek, podle toho dupání, ale ačkoli si pomáhám baterkou, nenacházím jej. V aleji se teď večer místo kavek prohánějí psi.


čtvrtek, 11. října 42

Čubčí hulákání pod oknem mě vyhání z vyhřáté postele. Střechy jsou ojíněné. Venku jsou pouhé dva stupně nad nulou. Brr! Sluníčko však svítí, což je kladným příslibem pro vydařený den – den jako stvořený na vycházku kolem Hirschlu. Díky té zimě je všude krásně ticho a liduprázdno. Ani ty kavky se dnes neprocházejí se mnou po chodníku v aleji, což je škoda, a ani zajíc pod posedem mě dnes nevítá. Vítají mě však dvě srnčí lesní víly a to mi prozatím stačí. Za Hirschlem bude zvířat jistě víc – jako vždy.


Jak říkám: celý den mi přeje štěstí, neboť po lidácích není ani slechu ani vidu. Je to sice poněkud studené štěstí, ale budiž. Sluníčko svítí a někde, kde je závětří a kam se opírá slunce, je docela teplo; tam, lépe řečeno, není až taková zima. Přesto jsem dnes pořádně vymrznul. Je krásně jasno, ale viditelnost na velké vzdálenosti je doslova mlhavá. Je to však pěkná mlha, taková ta šerá mlha, či spíše jen mlhavý opar, z počátečního dávnověku, z dob jarého rozpuku Země, z časů jejího vzrůstu, mladosti a štěstí, kdy lidé ještě nesužovali naši/moji planetu nelidských zvířat. Úplně to vidím – a ani při tom nemusím zavírat oči, protože dnes opravdu nepotkám človíčka. Zase mi to připomnělo ty staré dobré mladé časy, kdy jsem se mohl takhle nerušeně toulat skoro pořád a skoro všude. Zatímco v poslední době... Vím, že kdyby bylo léto a teplo, bylo by to nejspíš jinak, ale teď na to nemyslím a užívám si jedny z posledních svobodných chvil, jichž už letos nebude mnoho.


Dnes se za Hirschlem obdivuji zejména květině, která vypadá se svými fialovožlutými květy jako hvězdnice chlumní. To by byla velká vzácnost mít v našem kraji tuto ohroženou a zákonem chráněnou rostlinu! Přestože se to zdá nepravděpodobné, možné to je, vždyť jsem již našel i jiné vzácné skvosty na svých toulkách přírodou. A tady je to stále ještě tak relativně pusté a odloučené, že bych se tomu vůbec nedivil, kdybych měl pravdu. Jinou podobnou bylinu alespoň zatím nemám uloženu v počítači, ačkoli jsem jej prohledával tak dlouho a tak náruživě, že jsem jej až zahltil a musel restartovat.


Ze zvířat jsem se hlavně těšil na mé milé krávy, jichž tu jsou dnes hned tři stáda, jedno zcela blízko u polní cesty, kudy kráčím. Vyvalují na mne své krásné, trochu jakoby hrůzou vytřeštěné oči, v nichž je však mírnost, půvab a životní moudrost. Ctím krávy velice. Snažím se zmírnit jejich menší nervozitu, plynoucí z nezvyklého setkání s cizím, neznámým tvorem, s neznámými úmysly, jenž, podoben člověku, ubírá se klidně a pomalu kolem nich a oči na nich může nechat v obdivném pohledu. Šeptám jim uklidňující slova a mávám rukou na pozdrav. Zdá se, že se mi tím daří získat si jejich důvěru, takže se opět sklánějí ke své travičce. Jedna z nich právě zvedla ocas a močí mocným proudem, jako když se otevře požární hydrant. Jiná dvě stáda jsou již najezená a nyní leží, přežvykují a sluní se v tiché pospolnosti. Nádhera. Krávy mi prostě přirostly k srdci.


Srnky zde tentokrát zblízka nevidím, jen dvě nahoře na kopci, přímo na vrcholu, odkud se proti světlé obloze rýsují jejich hřbety a skloněné šíje. Občas zkontrolují situaci rychlým pohledem po okolí a zase se pasou dál. Nic je neruší, ani Já pro ně nepředstavuji problém, třebaže mě musejí dobře vidět. Všechno je to tu tak nějak nenásilné a klidné jako v ráji, že bych dal nevím co, abych tu s nimi mohl zůstat a žít s nimi. Nebýt zemědělského statku dole v údolí, myslel bych si, že jsem se nějakým zázrakem ocitnul v jiném, lepším světě, ve světě, kde neexistuje člověk.


Vystoupal jsem na protější pahorek, abych si tam sednul a snědl si rohlík. Fouká tu studený vítr, a proto hledám výslunné a závětrné místo po obvodu kamenitého remízku. Hledám a nalézám jedno takové slunné závětří. Nacházím tu i něco jiného, co jsem nehledal a co mě udivilo. Liščí noru! Není to však nora vyhrabaná zvířetem, ani nora vytvořená přírodou, nýbrž nora zbudovaná člověkem! Nevím sice jaké nekalé cíle tím kdo sledoval, že zde z kamení seskládal dlouhou chodbu, zakryl ji shora kamennou nadezdívkou a zasypal zeminou, nicméně tunelová chodba, jako stvořená pro lišku, je hotova. Zcela jistě je to nedávné dílo lidských rukou, neboť hlína na povrchu není dosud porostlá žádným rostlinným krytem a i to kamení je příliš pravidelně uspořádáno na to, aby to bylo dílo přírody. Zajímavé. Kdo a proč se tu namáhal, je skutečná záhada.


Jdu dál. Dole na polní cestě si početné hejno strnadů dopřává vodní koupel ve veliké louži. Je zábavné pozorovat je, jak si té koupele užívají a jakou radost z toho mají. Dnes si tu opravdu připadám jako v ráji. Nejradši bych se mávnutím kouzelného proutku proměnil v strnada a přidal se k nim. Myslím, že bych byl šťastný. Jaká zvrhlost být člověkem! Je mezi nimi i jeden větší pták, asi nějaký drozd, který je ponořen ve vodě až po hlavu, jen široce spuštěnými svými křídly třepotaje, a také několik štýgliců a sýkor se k nim všem váhavě připojuje a opodál vše zvědavě pozoruje červenka. Víc štýgliců je ovšem po okolních stromech a chvilku mě dokonce doprovázejí po mé cestě směrem k Hirschlu. Na obloze jsou káňata a poštolky, kdesi krákorají vrány a řachtají straky. Je tu krásně.


Výhled z Hirschlu není dnes dokonalý, kvůli tomu slabému oparu, jenž trochu zneprůhledňuje čistý obraz, nicméně mohu být přesto spokojen, kochám se tím slabě zastřeným rozhledem po kraji a usedám na lavičku, již si označkovala trusem kuna. Pak scházím dolů do pohádkově kouzelného lesa. Sedět se dlouho nedá, rozhodně ne ve stínu, to bych musel být víc oblečený, ale za chůze se misantrop zahřeje a pak se dá chvilku sedět a dumat a třebas i jíst. Druhý rohlík si nechávám dolů do lesa, kde jsem si vybral jednu vysokou skálu, jež se pne nad okolním lesem. Její studené kameny se výborně hodí za mé vyvýšené bidýlko, neboť jsou měkkounké a hebké díky mechům, trávám a jehličí. Sedím, nohy mám spuštěné dolů do propasti pode mnou a rozhlížím se kolem dokola. Nemohu se nabažit a snad bych se již odsud ani nikdy nezvednul a zkameněl bych tu též jako misantropomorfní skalní útvar, o němž by se jednou vyprávěly legendy, leč sedím dlouho, řádně jsem tím pádem vychladnul, prochladnul a zima a chlad mě pudí ven na světlo, ven do polí a luk, kde svítí hřejivé slunce.


Nikdo nevenčí žádného čokla na pláni, a tak rozjařen tímto svým dnešním neobyčejným štěstím, hledím si prodloužit výlet ještě zacházkou kolem jiného lesíka na oblíbený myslivecký posed (na ten zrenovovaný). Tady už na mne padá únava, ospalost a bolest očí. Na nočního tvora jsem dost dlouho vzhůru za bílého dne. Musím si lehnout a zavřít oči. Pokládám si na posedu alespoň hlavu na ruce, až bych byl málem usnul. Trochu mě ta krátká pauza osvěžila. Mezitím se vedle mne zjevila žlutočerná housenka. Tedy, tělo má žluté a na něm dvě boční řady černých puntíků. Nevím, k jakému druhu motýlů patří. Je jich tolik a tak dalece mé stále ještě skromné znalosti přírody nesahají. Ale co po jméně! Housenka je to prostě pěkná a jistě i motýl bude krasavec, jako všichni. Pokoušel jsem se ji chvilku hledat různě po encyklopediích, leč marně. O housenkách se všude na prvním místě dočtete, že prý škodí žírem, ale jak vypadají se častokrát ani nedozvíte. „Škodí žírem“! To je snad samozřejmé, dokonce je to přirozené, že se každý – nejen housenky – něčím živí a něco požírá. Ale že by tím i škodil? Tady asi záleží nejvíce na tom, komu údajně „škodí“ a komu to vadí, a také z čího pohledu se na věc, na „problém“, díváme. Z mého pohledu, i ostatně z pohledu přírody, je ten „žír“ bez problému. Co záleží na tom, že z pohledu člověka to problém je? Člověk je sám největší škůdce přírody a tudíž je všechno, co se mu nehodí do krámu, „problém“ – ale jen pro něj, pro jeden zdegenerovaný, mimořádně škodlivý živočišný druh, který se nějakým fatálním nedopatřením rozšířil po Zemi jako nebezpečný virus, jenž by měl být zlikvidován, a ne podporován. V přirozené a vyvážené harmonii řádu přírody je vyloučeno, aby někdo něčím škodil, nejméně pak žírem. Pokud se někde na tomto světě vyskytne disbalance a disharmonie, můžeme si být jisti, že příčinou je člověk. To lidé by měli psát především o sobě, že škodí žírem. Jenže tento více než zřejmý fakt se nikde nevypichuje na přední místo. Dovídáme se stále jen, jak je člověk rozumný, dokonce moudrý, a jak je vynalézavý a tvořivý a jaké má morální přednosti, jež jej odlišují a vyvyšují nad ostatní tvorstvo. Nikde se však neuvádí, že člověk je nerozumný jako záplava, ničivý jako zemětřesení, že zničil svět, že je věčným kazisvětem a chorobou světa, což jsou jeho vlastnosti z nejcharakterističtějších. Nanejvýš se můžeme setkat se všeobecně, neadresně, alibisticky míněnými a do prázdna mířenými nářky nad neurčitým takzvaným „lidstvem“, což nikdy neznamená žádnou konkrétní osobu, najmě ne osobu pisatelovu či vypravěčovu.


Vracím se zmrzlý, ale spokojený ke stanu pod posvátný dub. Ihned si oblékám zimní bundu, již nesundám ani před zpáteční cestou domů. Dnes je opravdu zima. Tři tvrdé rohlíky, přichystané pro zvěř, jsou už hodně ohryzané, ale stále ještě jsem u nich nikoho nezastihnul. Mé „obětiny zvířecím božstvům“ opravdu mizejí a tenčí se jakoby zásahem neviditelných duchů lesa! Je to trošku vzrušující a dráždivě tajemné. Panuje stálé ticho. Ptáci poletují ve větvích a šustí v opadaném listí, jež se dál tiše snáší k zemi. Chvilku si čtu, jím, pozoruji les nebo postávám snivě pod dubem, kde poskakuje červenka. Chce se mi spát.


Procitám až večer po setmění. Západní obzor je ještě narůžovělý, avšak halí jej postupně od země stoupající hustá mlha. Je zima. Zvířata žádná nevidím. Dole v ulicích je nezvykle rušno. Nebo se mi to zdá, podle zákona kontrastu, po tak výjimečně klidném a osamělém dni? V aleji potkávám jednu mladou nezaměstnanou šlapku se dvěma čokly. Zaručeně o ní vím, že bydlí na tom novém sídlišti, jemuž se tudy vyhýbám. Už mi odtamtud lezou sem. Nic nevydrží nadlouho. Ani moje svoboda. Je zima. Prodlužuji nástup do práce, jak se dá, ale stejně se tomu nevyhnu. Blíží se to, blíží. Cítím se jako odsouzenec na popravu.


pátek, 12. října 42

Je šest stupňů nad nulou. Kabát už letos asi neodložím, protože je v něm příjemně. Zvlášť jeho hřejivé pohodlí oceňuji při snídaňovém posezení na posedu.


V aleji jsem potkal, kromě kavek, jednu škaredou starou rašpli, která se na mne nepřátelsky dívala. Fuj, to byl kundí ksicht nesympatický! Kdybych byl šógun, zaplatila by za svou nestoudnost hlavou; takhle mi bylo líto si i jen tradičně odplivnout, abych kvůli té herdekbabě zbytečně neztrácel tělesné tekutiny. Táhla na provaze jinak docela roztomilého bílého psíka, což by jí ve středověkém Japonsku ještě prošlo, neboť bílí psi se tam těšili úctě, ale ta baba byla absolutně zum Kotzen – k zblití. Někteří lidé by měli povinně nosit mohamedánské ženské hábity přes obličej, aby neobtěžovali okolí svým odporným zjevem. Pakáž jedna škaredá zdegenerovaná! Fuj, to jsou zážitky!


Naštěstí už jsem dál potkával a viděl jen kavky a vrabčáky, takže se mi brzo zase vrátila dobrá nálada. Na okraji lesa je na stromě připíchnutý papírový klíč a na něm nápis LES UZAMKLY DĚTI. Co to má být? Že vodáci symbolicky zamykají řeku na zimu, jsem slyšel, ale že by se uzamykal na zimu také les? To je nějaká nová praštěná tradice? Já chodím do lesa i v zimě; pro mne není uzamčený nikdy. Kéž by se tím „oficiálním“ uzamčením lesa lidé alespoň řídili! To by byl ráj! Dnes to tak nicméně vypadá; všude je opět vzácný klid, ticho a pusto. I tohle studené roční období má tedy své nepopiratelné klady – a když se misantrop dobře oblékne... Ne, ne, ještě nekončím!


Na posedu se díky té zimní bundě sedí příjemně, vůbec mi není zima. Po včerejšku jsem byl vymrzlý a nemohl jsem se pořádně zahřát ani večer doma u topení. Pod posedem se před pár dny objevila nově vyhrabaná myší díra. Nalézá se šikovně umístěna pod jasanovým stromečkem a zajímavé je na ní to, že je někdy holá a odkrytá, jindy však zakrytá listím a zahrabaná. Listí, jež kryje, zamaskovává a zatepluje vchod do nory, je vždy tak umně a důmyslně naskládáno, že mě jímá podezření, že to dělá nějaký člověk. Ale to není možné, protože by tu byly lidské stopy a člověk by spíš tu díru ve shodě se svou povahou poničil nebo rozkopal, než by si hrál s listím a hlínou jako dítě na pískovišti. Jednou jsem jinou myš viděl takto zacpat svou noru i toaletním papírem. Tu chytrou myšku bych chtěl věru vidět.


Stejně tak bych chtěl vidět i ty moje „myšičky“, které nepozorovaně ukusují z „obětiny“ za mým stanem. Dnes zmizla půlka rohlíku a ostatní dva rohlíky jsou také víc ohryzané. Zajíce, stálého to obyvatele lesa poblíž posedu, jsem zahlédl znovu, ale jen na okamžik. Včera tu byl jistě také, ale možná jsem ho přehlédl. Listí z dubu hromadně opadává. Za pár dní bude takto zcela holý. Zapadává tou podestýlkou celý můj stan. Ve větvích dubu pobíhá veverka a nad ním krouží draví ptáci a havrani. Je ticho a klid.


Večer se zatáhlo a trošku sprchlo. Stmívá se brzy, noc je teď přesně o hodinu delší než den. Tím pádem se vracívám domů z lesa dřív a dřív. V ulicích je ještě velký provoz, alespoň v kontrastu s tím báječným tichem a klidem, jemuž jsem se celý den oddával tam nahoře v Reinlebensbornu. V porovnání se ztichlým podzimním lesem je ve městě hotový mumraj. Silnici málem ani nepřejdu, co na ní jezdí aut, a všude na mne štěkají čokli. Jenom sice dva, ale stačí to. Je to hrůza a šok. U nás před barákem samozřejmě taky. Strašné. Doma se hned vyhladověle vrhám ke gramofonu a pouštím si Bacha, abych přehlušil ten venkovní rámus a sebe uvedl zpět do harmonie. Ty návraty mě ničí. Musím se dostat navždy pryč z města. Tady se nedá žít.


sobota, 13. října 42

V noci a ráno před rozedněním pršelo, a proto jsem se rozmýšlel, nemám-li dnes zůstat doma. Uvařil jsem si tedy zatím čokoládovou kávu, ovesnou kaši se zeleninou, zacvičil jsem si, neboť bolest zad již odezněla, a zopakoval jsem si jednu lekci řečtiny. Spíš bych si měl opakovat francouzštinu, protože až mě to tady jednou nasere, všechno tady klidně nechám a odjedu navždy kamsi do francouzských zámořských departementů, jak jsem vždy toužil, a nikdo mě tu v životě neuvidí.


Také jsem se šel podívat na lodžii, jak je spravená. A zjistil jsem, že je v horším stavu než prý údajně byla předtím! Pravá postmoderní fušeřina made in Czech-šmejd. Takhle zfušovanou práci jsem už léta neviděl. A to máme denně na očích levné čínské šunty, jimiž nás zaplavily kontrakty socialistické vlády. A Já si říkal, co tam do té Číny letěli domlouvat! Soudruzi si padli do noty! Ta rádoby „opravená“ lodžie však nesahá žádné „čínské pomstě“ ani po kotníky! „Čínská pomsta“ se dřív v žertu říkalo rýži, nyní je to téměř každé spotřební zboží, od tupých plechových ohebných nožů, přes nekvalitní textil až po ucházející nafukovací lehátka na jedno použití. Nicméně až budu příště používat slovo „šunt“, přidám k němu nikoli přívlastek „čínský“, nýbrž „český, lodžiový“. Přitom každá takto „opravená“ lodžie prý stála 20 000 korun! Ty peníze bych chtěl mít za takovou fušeřinu – a nejen za ni! Ještě že to neplatím. Vyhozené peníze. Podfuk. Stejně jako ty regulační ventily na topení. Ty jsou také na hovno. V noci, když je největší zima, tak se stejně netopí, ať s ventilem kroutím, jak kroutím. Na co tedy potom jsou? Mám z tohohle baráku pitomýho vážně už ponorkovou nemoc! Nedá se v něm bydlet, nedá se z něj vyjít ven – a teď se nedá ani jít na lodžii! Staré dlaždice vytrhali a místo nich dali nové, jenomže jejich spáry vůbec neutěsnili a u zdí a mezi jednotlivými dlaždicemi zejí nezaspárované průrvy! To má být oprava? To má být lepší? To má být poctivé řemeslo? Připadám si jako v blázinci, to snad není pravda! Dočítám zrovna tu knihu o Periklově Řecku. Jedna z příčin, proč se stalo starověké Řecko kulturní velmocí, byla ta, že povýšili řemeslo na umění; že nestavěli obyčejné zfušované stavby, ale umělecká díla, která přetrvala věky a která dodnes celý svět obdivuje – kromě křesťanů, kteří je ničili. Řekové byli svým smyslem pro dokonalost pověstní už v tehdejším světě, mezi svými sousedy. A teď si to srovnejte s dneškem a zeptejte se, jaká je naše kultura, co po ní zbude a kam se tím pádem řítí civilizace! INTELLIGENTI PAUCA – Moudrému napověz.


Pak se venku krásně vyjasnilo a Já šel tedy přece ven. Z motokrosového závodiště se ozývá řev motorů. Začínám litovat, že jsem nezůstal doma. Zas ty příšerné víkendové dni! Zauvažoval jsem, že budu raději o víkendech zůstávat doma; tam je sice taky kravál, ale rozhodně aspoň tlumenější. Později jsem si to rozmyslel, protože nahoře v lesích Reinlebensbornu už to nebylo tak slyšet. Byla tam však slyšet pila. Nevěnoval jsem jí zprvu příliš pozornosti, ale nakonec jsem si uvědomil, že ten řezavý zvuk jde odkudsi z míst blízko mého bývalého působiště v táboře R3, odkud jsem se nedávno přestěhoval sem pod dub. A vycházely odtud i lidské hlasy, o nichž jsem se nejdřív domníval, že patří nějakým výletníkům. Nedalo mi to a šel jsem se podívat blíž. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tam uviděl bandu dřevorubců s celou rodinou a dětmi! Byli opravdu blízko mého bývalého tábora, byť ne přesně v něm. Leč kdybych byl teď nepřestěhovaný a stále pod břízou, měl bych po klidu a nervy totálně nadranc. Na cestě stál traktor s valníkem, na nějž nakládali poražené kmeny a o kousek dál dvě osobní auta. Později, když už odtáhli, jsem šel zkontrolovat, jaká spoušť po nich zbyla. Nebylo to tak hrozné, nicméně asi deset stromů zlikvidovali. Krásně jsem se přitom prošel, o samotě, v klidu a tichu, jako za starých mladých časů. Říjen je nakonec nejlepší měsíc. Je sice zima, ale aspoň chodí do lesa míň lidí. O víkendech je to sice horší, ale jak vidno, je třeba sem přece chodit každý den, už kvůli hlídání. Když dřevorubci odtáhli, udělalo se navíc krásné podvečerní ticho, požitek mu naslouchat. To si pak misantrop říká, že přece neudělal chybu, že šel do přírody i o víkendu, kdy lidáci otravují nejvíc. Teď v tom blaženém lesním tichu je vše zlé a lidské rázem zapomenuto.


Dočetl jsem poučnou knihu Periklovo Řecko. Sama kniha je ovšem také Czech-šmejd. Není pěkně zhotovená; stránky jsou sešity ke hřbetu tak blízko a natěsno, že vnitřní její okraje se nedají málem přečíst. Kniha obsahuje velké množství obrázků, což je dobré, ale odkazy na ně v textu ne vždy odkazují vhodně na ten správný. Knize bych vytkl rovněž jako obvykle mnoho tiskových a pravopisných chyb, ačkoli je pod ní podepsáno několik odborných poradců a odpovědných redaktorů, kteří však zřejmě nečetli, pod co se podepsali! Hlavně že jejich tituly jsou delší než jejich jména, ale nikde to vidět není. Pletou si tvary přivlastňovacího zájmena „ji“ a „jí“, pletou si měsidlo na víno jménem „kratér“ s „kráterem“ (asi sopečným), „nadsázku“ s jakousi „nadsádkou“ a jméno čínského myslitele Lao-c‘ je špatně napsané jako „Lao‘-c“. Jazyková úroveň tedy hrozná. Ta literární také nestojí za moc, což u literatury faktu tolik nevadí, ale přesto se mohla větší pozornost věnovat i obratnějším formulacím. Některé výklady v knize obsažené je nutno brát s velkou rezervou, například když se tam tvrdí, že Řekové neměli mnoho dětí, což prý je nutno přičítat sňatkům z rozumu a rozšířené homosexualitě. To je zřejmá vymyšlenost. Mám jiný názor. Jednak sňatky z rozumu jsou statisticky trvalejší a tedy jistě i plodnější, než manželství uzavíraná z lásky, a za druhé při neustálých válkách, morech, zemětřeseních a vysoké dětské úmrtnosti, by málo rodících se dětí nestačilo nejen na přirozené doplňování obyvatelstva, nýbrž ani – a to už vůbec ne – na kolonizaci dalších území na pobřežích Středozemního a Černého moře. Tady tudíž rádoby feministický pokus o výklad dějin řádně přestřelil v odhadu. Vůbec je to celé divné; takové dějiny nikoli jak byly, nýbrž jak asi byly – v čemž může být podstatný rozdíl. Úsměvný, avšak zcela mylný je dále výklad gesta vztyčeného prstu jako prý „náš dlouhý nos“, když jde zřejmě daleko spíše o i nám dobře známý, prastarý, vrcholně obscénní, sexuálně agresivní posunek, znamenající „jebu tě“ nebo „strč si to do prdele“. Také výklad o filosofii předních řeckých filosofů mě neuspokojil a zanechal v pochybnostech o jeho správnosti. Někde je slátáno dohromady neslučitelné, například v kapitole o magii, kde se tvrdí, že se používaly probodnuté voskové a olověné figurky a destičky s nápisy, což je slátanina, vytržená odkudsi bez pochopení kontextu. Za prvé olověnou věc nelze jen tak propíchnout, a za druhé byly ty destičky, na něž se psalo, olověné, nikoli figurky! Někdo si zkrátka něco z něčeho špatně opsal a dělá chytrého, ačkoli je úplně blbý! Strašné. U tohoto typu publikace je to těžký hřích. Naštěstí se v knize nevyskytují ve větším množství obvyklé marx-leninské nejapnosti, i když určité náznaky o vyvyšování dnešního „sociálního pokroku“ tam učiněny byly. Mohlo to být horší. Ale dnes by to nebylo jinak. To, že například filosofové Sókratés, Platón, Aristotelés nebo třeba dramatik Eurípidés jsou vyzdvihováni jako typičtí představitelé „řeckého zázraku“, ačkoli byli ve skutečnosti jeho největšími odpůrci a věrozvěsty zániku, podvratníky, rebely bez příčiny, protosocialisty a protokřesťany, je dnes, stejně jako v roce 1989, kdy kniha vyšla, naprosto běžné – lidužel. A není to vynález komunistů 20. století, nýbrž táhne se to dějinami už od závěrečné fáze helénství a pokračuje vesele dál křesťanským středověkem až do dnešní doby! Líbí se mi však cena té knihy: pouhých 80 Kčs! Dnes by takováto výpravná, bohatě ilustrovaná kniha v tvrdých deskách stála desetkrát tolik a byla by zfušovaná ještě víc.


Dočetl jsem také Carlylova Hrdinu jako božstvo. To už jsem na to sotva viděl, protože se setmělo. Procházka podél pláně se vůbec nepovedla, protože mi ji zkazil zase ten motorkář, který tu pořád rajtuje. Právě dnes, kdy jsem napočítal na pláni šest srn a jednoho zajíce – a přiřítí se blbec na mašině a všechno zaplaší a zkazí. Nadávám a přemýšlím, jak ho zabít a uniknout policii. Jsou chvíle, kdy se do té práce těším, protože aspoň budu mít peníze a budu moct na víkend vypadnout z města. Celý les zasmradil tím nečistým strojem! Ani po setmění se tady nedá procházet!


neděle, 14. října 42

V předjitřní tmě zářil nízko nad východním obzorem klenot Lucifera, jak znělo původní označení pro planetu Venuši. Lucifer skutečně světlo přinesl, v souladu se svým jménem, neboť ráno a celý den bylo krásně slunečno. Dnes však zůstávám doma. Zjistil jsem, že o víkendech je větší ticho tady na sídlišti než venku v přírodě za městem. Je to smutné, ale je to tak. Čtu si z Internetu nejrůznější pojednání o severské mytologii, o runách a podobně. Ta Carlylova knížka Hrdina jako božstvo probudila můj zájem o tuto oblast, v níž mám dosud značné mezery.


Hodně dnes posiluji, učím se řecky, poslouchám hudbu, spím. Zaslechnu-li z venku kosa, zasteskne se mi po přírodě. Když však otevřu okno, abych se porozhlédl aspoň po obloze, po střechách a po několika zbývajících stromech, jimž se zde ve městě ještě stále daří přežívat, netrvá ani minutu a už mi to kazí zase sousedka v neodmyslitelném doprovodu svojí uřvané čubky. Strašné. Přesto je to tady lepší než venku, kde jistě teď burácejí motorky po lese a tak dále. Volné a tiché přírody si, jak doufám, užiji dostatečně zítra. O víkendech je lepší být doma.


pondělí, 15. října 42

Je pět stupňů nad nulou, po mrazivé noci jsou ojíněné střechy, ale je jasno a slunečno. Z baráku pitomýho jsem vypadnul právě včas; sotva jsem ušel pár kroků, už se přiřítilo auto se sousedčinou čubkou a už jsem za zády slyšel, jak na mne zase huláká. Strašný barák. Ještě mi v uších doznívá příhodný úryvek z jedné písničky od Psích vojáků, již jsem poslouchal při oblékání:


♫„Hej hej jsem mladej

připadá mi to děsný

ale začíná mi bejt

tohle město těsný...“♫


Mířím do města pro fotky. A konečně se mi je podařilo získat. Ve stanu jsem si je hned prohlédnul. Moc se mi nepovedly. Z celkového počtu 48 fotografií jsem spokojen nanejvýš tak s deseti, s jedenácti z nich. Což vlastně není až tak špatné, vždyť i zdatnějším profesionálům se povede dobrá fotka v polovině případů a geniální majstrštyk jednou za život. Mnoho těchto mých nových fotografií je přesvětlených, jiné jsou zase příliš matné, u některých se nepovedla kompozice, další jsou brané příliš zblízka nebo příliš zdálky, na dalších jsem se zatvářil jako šílenec, nebo se mi tam nepovedla póza, jakou jsem zamýšlel; na jedné fotce vypadám jako šedesátiletý stařec s vypelichanými šedivými vlasy, jinde mám ruku zkroucenou jako po obrně – zkrátka většina fotek se vůbec nepovedla, ale ty povedené jsou velmi pěkné; takové by se daly zvětšit a udělat z nich plakát, jako z jednoho mého geniálního autoportrétu, který jsem pořídil před šesti lety.


Na posedu dnes nesnídám, i když kolem něho procházím. Myší díra je teď zcela zakrytá napadaným listím. Zajíce jsem dnes překvapil, když jsem došel málem až k němu. Stan je po včerejší mé nepřítomnosti v pořádku, netknutý. Rohlíky, coby votivní můj dar zvířectvu, však náhle ze dne na den zmizely! Jsou pryč. Jen kuní trus po nich zbyl. Určitě je snědla kuna, vždyť se neživí jen masem, ale i ovocem, tak proč by pohrdla rohlíkem, že? Možná, že dokonce snědla i tu myš, která je ohryzávala celý týden, protože jsem tentokrát po ní nenalezl žádná hovínka na svém prahu, jak bylo poslední dobou obvyklé. Zajímavé. Zítra musím můj malý lesní oltář doplnit novými obětinami. Je to dobrodružné.


Jak jsem již naznačil, snídám dnes ve stanu, poněvadž se chystám na okruh kolem Hirschlu. Je pracovní den (chvalmež jej!), a proto je příroda krásně liduprázdná a tichá, čímž láká k dlouhým osamělým procházkám. V jednom stinném koutě lesa je ještě po mrazivé noci bíle ojíněná tráva, jinde ještě na slunci znovu rozkvetly pampelišky. Hodně stromů je již úplně holých, bez listí, jiné jsou však stále zelené, jako by se jich žádná blížící se zima netýkala.


První velká zvířata, která vidím už na dálku, jsou opět mé milé krávy. Potěšilo mě velmi, když jsem se dočetl, že i Germáni měli svou posvátnou krávu Auðhumlu, jíž dokonce přiřkli významnou úlohu při stvoření světa. Podobnou mytologii měli i v Egyptě a dokonce i v Koránu se píše, že Země spočívá na modré krávě, která má čtyři sta rohů. Velice velmi u mne stoupají v ceně takové národy, které uctívají krávu, alespoň ve své mytologii, jako Indové, jako Egypťané. Já když pokaždé vidím krávy, úplně jim závidím tu pohodu, jaká přímo čiší z jejich klidné a pospolné síly, z jejich mírného, tichého přežvykování vleže na slunci. Závidím jim ten klid, jakému se tady, daleko od všeho lidského ruchu, těší. Vypadají jako moudré světice smířené se světem, jako přemýšliví filosofové starodávné, dávno zapomenuté školy. Kdybychom my, lidé, pochopili jejich vznešené myšlenky – kdybychom toho byli vůbec schopni – změnil by se svět nadobro k lepšímu, o tom jsem do hloubi své duše přesvědčen, jako o máločem. Ó vy všichni filosofové, vy mudřeci nepodaření, kteří umíte jen náboženství tvořit na tomto světě! Dejte mi poznat kravskou víru – a ze skeptika se stane rázem věřící této nové víry s prastarými kořeny, jež uhnily v blátě přemoudřelého a nadutého lidství. Pohleďte na moudrost posvátné krávy – ať je to Matka Živitelka, ať je to Hathór či Auðhumla – v ní je obsažena všechna moudrost světa. V jedné epizodě amerického kresleného seriálu Southpark prohlašují mimozemšťané, že zkoumali inteligenci všech pozemských tvorů, včetně člověka, a zjistili, že nejinteligentnější jsou krávy. Je to tam sice míněno jako drsná sranda, ale jako každá má své racionální jádro, jinak by nebyla tak vtipná. A mně krávy opravdu připadají inteligentní!


Městečko South Park: 
Zkoumali jsme všechny pozemské bytosti a zjistili jsme, 
že vy,
krávy, 
jste ze všech nejinteligentnější a nejmoudřejší.


Z rákosin a z vysoké trávy, lemující polní cestu, najednou pár metrů ode mne vyskakuje srnec v doprovodu dvou samic. Není to však jen tak obyčejný srnec! Pohádkový sice taky ne, ale je to ten srnec, který v pátek 8. června nabral na své parůžky jakousi modrou síťovinu a s tímto vlajícím chocholem běhá dosud! Jen ta modrá síťovina časem poněkud zhnědla, jinak mu sedí zamotaná v parůžcích dál! A nezdá se, že by mu jakkoli vadila či jej v něčem diskvalifikovala. Spíš bych byl ochoten věřit, že právě naopak jej činí přitažlivějším pro samice. Doprovázejí jej rovnou dvě srnky, což znamená, že se mu rozhodně pro ten chochol nijak nevyhýbají! To je zase dobrodružství! A shledání po více než čtyřech měsících! Nádhera. Tak už to jsou čtyři měsíce... – jako by to bylo včera. Kdyby to tak šlo vrátit! Čas je můj nepřítel.


Stoupám na vrcholek pahorku, kde se skrývá umělá liščí nora. Je tu však silně větrno a tudíž zima, proto po chvilce sezení scházím opět dolů na cestu a pokračuji dál. Všude poletují hejnka štýgliců, strnadů, budníčků, drozdů – i jednoho motýla jsem viděl se třepotat ve studeném větru. V trávě pozoruji velkou chlupatou housenku s hnědým hřbetem – asi housenka bourovce ostružiníkového. Jdu pomalu, velmi pomalu, s četnými zastávkami, abych viděl víc zvířat. Takto se mi daří procházet těsně kolem různých ptáků na větvích okolních stromů, aniž bych je plašil a takto také mohu pozorovat lovící káni. Právě něco ulovila. Klove do něčeho a trhá to na krvavé cáry, jež polyká. Když se otočím, abych spustil na chvíli ruce unavené držením dalekohledu u očí, spatřím před sebou srnku při okraji cesty. Je blízko, stále blíž, poněvadž se k ní opatrně polehoučku přibližuji. Spásá čerstvou zelenou travičku u cesty, je ke mně otočená zády a neví o mně. Nádherný pohled. Ještě nádhernější, když přechází zvolna cestu, zastavuje se na ní, větří a naslouchá (zřejmě mě cítí, jelikož jsem po větru) a pak se krmí jasně červenými šípky. Teď se cítí bezpečná a sama sebou jistá. Jako v ráji. Po chvíli se k ní přidává ještě jedna srnka, již jsem předtím neviděl. Krása. Dnes mám štěstí, dnes jsem boháč. Společně pak odcházejí do hustého křovinatého lesíka, kde se mi ztrácejí z očí. Tyto dlouhé napjaté minuty života jsem nepromarnil.


Na vrcholu Hirschlu si kuna označkovala lavičku novým trusem, protože ten starý někdo o víkendu odstranil. Kochám se velkolepým výhledem a odpočívám. Pak scházím dolů do pohádkového lesa. Zde znovu na dlouho usedám na vyvýšenou skálu a jím rohlík. Je tu nádherně jako vždycky. Přecházím pláň a už jsem doma v táboře pod posvátným dubem. Chce se mi spát. Přinesl jsem si na čtení Starověké báje a pověsti z mé vlastní knihovny. Je to má oblíbená četba. Čtu tu knihu už poněkolikáté stále znovu a znovu, stejně jako ostatní mé knihy, jakož i knihy, jež jsem si napsal sám pro sebe a možná i pro pár zasvěcenců. Je ticho.


Procitnul jsem do času snění, do toho líbezného času, kdy se vám již nechce spát, ale vstávat také ne. A tak ležíte na zádech s očima zavřenýma, s lehkou myslí ponořenou do denních snů a nasloucháte šepotu lesního ticha, ševelení větru ve větvích posvátného dubu, z nějž by jasnozřivec uhodl budoucnost a je vám krásně. A když pak otevřu oči, dívám se jimi rovnou do koruny mohutného dubu, kde si hrají ptáci a nad nímž plachtí dravci. Neznám nic kouzelnějšího.


Závěrečná večerní procházka kolem luk a pastvin se rovněž vydařila. Obzor je stále ještě světlý, s temně oranžovým pásem nad siluetou lesů a kopců. Na nebi září Jupiter a Saturn. Ze zvířat však vidím jen jednoho zajíce, který mnou poplašen utíká víc doprostřed pláně, kde se ztrácí v šeré temnotě nastávající čarodějky Noci.


Ulice města jsou také výjimečně pusté. Jen bíločerná kočička se na okamžik zastavuje a otáčí se na moje tiché zavolání. Čokli žádní. Štěstí pokračuje i doma, kde na mne čeká zásilka nového hudebního disku do mé sbírky. Je to výtečné album Ad Majorem Sathanas Gloriam – česky „K větší slávě Satanově“ – od norské blackmetalové trojice GORGOROTH. Nemeškám a vkládám disk ihned do přehrávače... Á! To je ono! Ti Norové, ti umějí hrát! Nádhera! Taková hudba ladí mému sluchu. Poslouchám ji jako u vytržení třikrát dokola na jedno posezení, to jest dohromady hodinu a půl! Výborná hudba. Ten nordický blackmetal mi sedí jako ušitý na míru. Vznosný, temný, mrazivý, bestiální styl. To mám rád. Navíc ideově blízký, neboť Satan podle legend také jako Já nenáviděl lidské pokolení.


úterý, 16. října 42

Lucifer nad východním obzorem prorokuje slunný den, rudé oko Marsu pak hledí v boj. Ráno je krásně a dokonce i o trochu tepleji než včera. Předpověď počasí na další dny je však krajně nepříznivá: první sněhové přeháňky. To mě rázem staví před nevyhnutelnou hrozbu stažení se z lesa. Mokrý sníh může poničit a potrhat stan, polámat jeho nosné pruty ze skelného vlákna. Mám s tím neblahé zkušenosti z jara loňského roku. Sníh. To by bylo zlé. Zítra se budu muset asi sbalit a jít. Je to tady. Je tady to, co přijít muselo. Nevyhnutelné jako smrt. Dnes je však ještě hezky a teplo. Zdá se neuvěřitelné, že by pozítří mělo již sněžit, nicméně možné to je. Kavky nic netuší, ani ten zajíc u posedu. Všichni se chovají normálně, jen Já se pohledem loučím s přírodou, jako bych měl zítra umřít. Však to taková malá smrt také bude.


Dnes na posedu nesnídám, protože jsem se v noci přejedl mámina štrůdlu a teď nemám vůbec hlad. Jindy sotva dojdu do lesa, jak šilhám hlady, ale dnes na posedu pouze odpočívám po namáhavém výstupu na posvátnou horu, Reinlebensborn zvanou. Zdá se, že jsem tím výstupem spálil zbytek přebytečné energie a ve stanu si již musím dát malou přesnídávku. Čeká mě totiž další náročný pochod, a to opět kolem Hirschlu – kam jinam. Musím si užít poslední příjemné počasí.


Je krásně teplo. Jdu sice v kabátě, ale kdybych jej měl kam odložit, nemusel bych ho mít a rukavice také sundávám. Klipsny čepice na uších také nemusím mít, jelikož ani nefouká žádný studený vítr. Příroda voní jako na jaře. Nasávám tu vůni z plných plic jako odsouzenec na smrt, který má zítra zemřít rukou katovou. Babočka bílé C nastavila blahodárnému slunci svá doširoka rozevřená křídla, na nichž mohu oči nechat. Je opravdu možné, že má pozítří sněžit? Nechce se mi tomu věřit, to musí být snad mýlka, pouhý žert. Stále kvetou některé květiny, tráva se zelená, některé stromy mají stále ještě listí. Tohle všechno že má brzy pokrýt první sníh? Uvidíme. Nyní užívejme ticha a pohody liduprázdné přírody. Jak jsem se však mýlil!


Prvního člověka jsem spatřil na poli, hned za jedním lesem, kde na rozcestí čtyř lesních pěšinek stojí osaměle krásná borovice. Obdivuji se jí velmi, neboť stromoví solitéři všeho druhu mě přitahují magickou silou biologické sounáležitosti. Tito osamělí krasavci mají podobné osudy jako vznešení a krásní lidé, jako misantropové, jako Já. Zdravím tě lepá borovice, sestro má! Ten člověk na poli cosi pálí a dým se plazí při zemi jako bojový plyn mezi zákopy světové války lidstva proti přírodě. Cítil jsem jej už před vstupem do lesa. Tisícileté zlozvyky se těžko vykořeňují. Opodál stojí na poli traktor a kolem něho čmuchají dva psi. Jeden z nich, malý černý jezevčík, se rozběhl na půl cesty ke mně, ale pak to vzdal. To mi ještě nevadilo.


O kousek dál už vidím zase mé milé krávy. Dnes jsou daleko, musím na ně použít svého dalekohledu. Paráda. Ten pohled mě zvláštním způsobem uklidňuje a oblažuje na duši. Pomníček dvou stíhacích letců, kteří se zde 27. ledna roku 1992 zřítili, je okolo nějaký vykolíkovaný. Asi si letectvo po patnácti letech vzpomnělo, že by jej mohlo obehnat nějakou ohrádkou. Nikdy si nezapomenu před tím pomníkem padlých otravů uplivnout. Stíhačky mě serou. A jaký nepořádek je kolem toho pomníku, to je taky skandál. O kousek dál vyskakují z vysoké trávy u cesty dvě srnky, právě když jsem se opatrně plížil ke keři, kde skotačily koňadry. Srnky jsou tentokrát bez toho srnce s chocholem a uhánějí vylekaně za kopec. Překvapil jsem je hodně zblízka. Mají tu pěkné pelíšky, kde se mohou slunit. Z jedné strany mají otevřený výhled na louku a z druhé strany jim kryje záda křoví a vysoká tráva u cesty. Že by po ní však mohl někdo neznámý a potenciálně nebezpečný jít, na to tu zřejmě nejsou zvyklé, protože je tu vyruším skoro pokaždé. O kousek níž se celá scéna opakuje ještě jednou, jen s jinými dvěma srnkami. K těm jsem přišel tak blízko, že jsem je viděl ležet v trávě přímo před sebou, dřív než mě vůbec zaregistrovaly! Paráda. Stoupám na vrcholek „liščího“ pahorku. Dnes se tady dá sedět příjemně, neb je teplo a nefouká. Udály se však jakési změny s tímto vyhlídkovým pahorkem: Někdo tu vyryl a vytěžil několik velkých balvanů, které tvoří nedílnou součást tohoto ostrůvku stromů uprostřed polí a luk. Je to tu teď značně zplanýrované, jsou tu stopy po těžké technice, krabička od cigaret... Zřejmě tu bylo včera odpoledne rušno. Ani to mě ještě nikterak nerozhodilo. Pokračuji dál. Štýglice dnes vůbec nikde nevidím. Že by odletěli jinam nebo ještě dál? Vidím tu však zcela nový přírůstek – mlynaříka. Pak jsou tu samozřejmě také početná hejna strnadů, káňata, poštolky, straky, sojky – jako vždycky. Též žluťásek se prozrazuje třepotáním svých zářivě zlatých křídel. Jako na jaře. Smutný to omyl. Poslední zdání nezanikajícího rozpuku žití. Druhé stádečko krav! Žel, také se nepasou blízko mé cesty, nýbrž leží na kopci na slunci a přežvykují. Nádherný pohled. Je mi už takové teplo, že jsem si vzpomněl na hady. Ale žádného jsem neviděl se vyhřívat.


Nemilé překvapení mě čekalo na Hirschlu. Pracovalo se tam. Zemědělci nakládali a odváželi velkou hromadu starého hnoje nebo snad staré použité podestýlky z kravína. Tady jsem byl nucen změnit trasu poprvé. Stále mi to ještě příliš nevadilo, i když se na mne, určitě speciálně kvůli mně, přijel podívat jeden řidič malého bagříku. Jsou takoví, co se můžou pominout, když vidí někde jít někoho samotného pěšky, „jen tak“. Obešel jsem kvůli nim celý lesík a stejně se na mne musel jeden z nich přijet podívat blíž. Strašné. Lidé, jako Já, jsou totiž rarita, unikát, vymírající druh, co už se jen tak nevidí. Vím to. Vím, jak na mne všichni divně čumí. Scházím raději hned dolů do pohádkového lesa, protože nahoře na lavičce bych dnes neměl klid.


Dole v lese usedám na jedno z mnoha náhodně vybraných skalisek, jichž je tu přehršel. Mohu sem chodit každý den a vždycky sedět někde jinde, aniž by to místo bylo méně romantické nebo s horším výhledem na okolní pohádkový les. Sedím, sedím, jím rohlík a odpočívám v tichu lesa. Ale jak se tak rozhlížím, pojednou se mi zdálo, že se dole v dálce pode mnou mihlo něco modrého mezi stromy. Něco lidsky modrého. Že by houbaři? To už jsem začínal ztrácet dobrou náladu. Každý den holt není posvícení. A jak se o pár stupňů oteplí, hned ta pakáž vyleze, rozleze se a je jí všude plno. Štěstí skončilo. Smůla začíná a ještě bude pokračovat, jak se záhy ukáže. No nic, protáhnul jsem se a pomalu se zvedám k odchodu. Prostě je obejdu, jako obvykle. Mezitím se mi však ztratili z očí. Ubíral jsem se lesem ve směru, kde jsem si myslel, že nikoho nepotkám. Jenže to bych nebyl Já, největší smolař pod sluncem, kdybych tudy nepřišel právě k nim! Nyní již vidím jasně, že to nejsou houbaři, ale dva lesní dělníci, muž a žena v modrácích, kteří natírají špičky smrčků vápnem. Už jsem to viděl stokrát, ale není mi stále jasné, jaký má tato práce účel. Natírat smrčky vápnem! Na co? Proč? Jako kdyby ty stromy nedovedly vyrůst samy, bez lidské pomoci a péče. Hlavně, že se lidáci nenudí; že mají „práci“, i když je to práce naprosto zbytečná. Kdyby si radši někam potichu zalezli a neotravovali a něco si třeba četli, aby byli moudřejší! Pomohlo by to však? Jim ne. Stejně to dělají jenom proto, aby měli ten nejlidštější pocit ze všech, že bez nich nic nejde. Pakáž. Tady už začínám pomalu zuřit. Vyhýbám se jim neviděn a neslyšen, ačkoli jsem byl od nich na dohled. Ti by zase čuměli, kdyby mě tam viděli! Proč si v takových situacích připadám trapně vždycky Já, a ne oni?


Uf! Ještě přejít pláň a budu konečně pod dubem. Závěrečný úsek, ale někdy nejtěžší, poněvadž se už nacházím blíž městu a někdy je tu dost frmol. Hlavně ve dnech jako je tento. A samozřejmě jsem se nespletl. Ani jsem se nemohl splést v takovém smůlovatém dni! Lidem asi právě skončila směna v muničce za lesem, protože vidím hned tři. Dva na kole a jedno zaparkované auto. Jsou daleko, leč přesto správně tuším, že tím ještě nemám vyhráno. Jeden ten cyklista mi kříží cestu. „To stihne projet, abychom se nepotkali“, říkám si. Stihnul by. Kdyby se ovšem k mé smůle nezastavil a nekecnul si na mez zrovna v místě, kudy jsem chtěl jít a kudy to mám nejkratší do tábora! Kecnul si tam a čumí na mne! Mám toho dost. To nevidí, že se někdo blíží? Mně na jeho místě by to tedy vadilo. Jenže to srovnávám nesrovnatelné: sebe s nimi. Musím ho obejít jinudy. Jenže tam jinde se vrací z práce taky jeden výlupek nejhnusnějšího lidství! To snad není pravda! A čumí na mne! Nechávám ho projít, abych ho nemusel potkat. To snad není možné! Kličkuji tady jako zajíc a není to nic platné, protože tím akorát vlezu do cesty někomu dalšímu! Horror non vacui! Hrůza!


Konečně jsem se dopotácel do tábora, k smrti unavený a zlomený na duchu. Konečně samota! Konečně mám od všech pokoj! Konečně už je nevidím! Sklátil jsem se na matrace jako v posledním tažení. Mám dost. Po takovýchto zážitcích nebudu věru nikterak litovat, když to tu letos navždy zabalím. Kdysi tu byl pro mne ráj. Chodil jsem tu nahý, bosý, osamělý. Nebyli tu lidé, nebyli tu psi; nebyly tu auta, motorky, nebyli tu ani cyklisti, žádná cyklotrasa, žádná naučná stezka... I ve městě to bylo lepší, i u nás na sídlišti to byla pohoda. Teď z něho udělali cikánský koncentrák bez zeleně a posranej psinec. Kam se ten ráj poděl? A proč už to tu není jako dřív? Svět se změnil k horšímu. Obávám se, že ani nikde hodně daleko za městem už nenajdu nikdy samotu a pokoj od lidí. Nikdy a nikde na celém světě. Ta spřež lidácká mě všude dostihne a všechno zkazí. Lehám si a rád bych snad i zemřel. Aspoň teď a tady je trochu klidu... Probudil mě chlad. Přioblékám se a zalézám do spacáku. Otevírám si příběhy Théseovy. Kdyby dnes konal Théseus své šlechetné skutky, skončil by bezpochyby v lapáku jako psychopatický zabiják, a ne jako všemi ctěný hrdina. Dnes se škůdci země nelikvidují. Dnes škůdci země vládnou.


Usínám znovu a procitám až večer. Je ticho. Po dlouhé době je vidět měsíc. Ulice jsou celkem prázdné. Nejhorší je to zase u nás na sídlišti. Čůza se dvěma čokly. Jeden na mne vrčí. Měl jsem chuť ho nakopnout, byl tak pěkně na dosah mé boty, ale v poslední chvíli jsem si to naštěstí rozmyslel. Dnes nemám náladu vyvolávat křiky, které by stejně nic nevyřešily, ale naopak by tvrdě dopadly na mou hlavu. Zítra asi sbalím stan a přestanu úplně vycházet ven, kromě za prací. I to však bude neúnosně mnoho.


středa, 17. října 42

A je to tady! Píši poslední kapitolu této knihy.


Ráno jsem vzal nejprve na zahrádce vozík, dojel s ním k táboru, naložil na něj obě matrace, přikryl je dekou, aby to nebylo tak nápadné a odvezl jsem je zpátky do zahradní chatky. Ruplo mi při tom znovu v kříži a už mě zase bolí záda. Smůla z předešlého dne se mě nepustila ani tentokrát, ani na úplný závěr se mi neodlepila z pat, čímž mi jen usnadnila odchod. Po cestě jsem totiž navíc potkal asi milión lidí a psů – jak jinak. Příroda je dnes přitom tak laskavá, nebo tak výsměšná, že udělala na odchodnou překrásné počasí, jaké už dlouho nebylo. Je ještě větší teplo než včera. Mohl jsem si to užít v bezpečí svého tábora v posvátném háji pod dubem. Tam bylo krásně. Budu vzpomínat v dobrém na to místo. Babočka admirál se sluní na plotě, vrabčáci dovádějí na stromech, skřehotá straka a černá kočka se plíží naší zahrádkou. Ale těch lidí a psohlavců co je dnes zase všude rozlezlých, to je hrůza. Pro dnešek tedy nelituji, že se loučím navždy s Reinlebensbornem. „Navždy“ – strašné slovo! Otrávili, znechutili mi jej tak, že nevím, nevím, vrátím-li se do něj ještě někdy.


Vyložil jsem tedy na chatce matrace a šel jsem znovu nahoru do lesa ještě pro stan. Po cestě jsem zase málem potkal nějakého psohlavce, ale obratně jsem se mu vyhnul zabočením do vnitřku lesa. Obětina zvěři v podobě patky chleba je ohlodaná až ke kolíku, jenž ji kotví k zemi. Škoda. Zrovna když končím a loučím se, zdá se, že zvířata teprve pořádně objevila výhody darů mého lesního oltáře. Smůla. Již nikdy se sem natrvalo nevrátím. Složil jsem stan, sbalil jej a naložil do krosny. Tentokrát nebudu nic riskovat a vrátím se vnitřkem lesa po mých tajných zvířecích chodníčcích – nechci nikoho potkat, nechci, aby mě někdo viděl. Sice už na tom málo záleží, když je to naposled, ale i tak nesnáším člověka přes cestu – to přináší smůlu. Jako bych jí neměl dost, stejně jako lidí. Naštěstí jsem nikoho až k zahrádce nepotkal. Jen na cestě leží bezduché tělo myši. Osud se loučí stylově, v podobenstvích.


Tak to by bylo. A tím končí dobrodružný příběh o jednom misantropickém světci, jenž prodléval od jara do podzimu v kraji zvaném Reinlebensborn, v kraji, jenž mu byl kdysi po dlouhý čas čistým zdrojem žití. Bylo mu tam většinou krásně, leč s tím je teď konec – stejně jako s jeho vyprávěním.



POZNÁMKA:

1 Nakonec jsem zjistil až v prosinci misantropického roku 42, že moje „lesanka“ se nazývá starček Fuchsův nebo též starček vejčitý, latinsky Senecio ovatus.