Embedded Files
(výpisky)
U nás se vedla kampaň pro všeobecné hlasovací právo a dělnictvu bylo namlouváno, že jedině v něm je jeho spása. Za dva roky po zvolení parlamentu se však ukázalo, že všeobecné hlasovací právo dělnictvu slibované výhody nepřineslo a že nový parlament byl poslušnější než předcházející. Co chtěla vláda, to dělal parlament. Dělníci se musili stejně bít za skývu chleba i za zkrácení pracovní doby. Do strany se hrnuli lidé ze spekulace. Každý z nich chtěl vést dělnictvo k vítězství, to jest, dostat se po jeho zádech k nějaké sinekuře.
Jednou navečer si pan profesor vzpomněl přednášet mi o nemoci. Vykládal, že doktoři ničemu nerozumějí, že jsou to vlastně kšeftaři, kejklíři a vrahové, kteří jen tahají pacientům peníze z kapes. Staré babičky se svými herbáři byly prý lidstvu mnohem prospěšnější, a o žádné z nich prý dějepis nepraví, že by po sobě zanechaly nějakou vilu nebo značné jmění. Naopak, byly to, chudinky, mučednice, které dávala vrchnost upalovat na hranicích.
Člověk je jako těsto. Hněteš je, hněteš, třeba věčně je hněteš, a stále z něho máš jinou formu. Myslíš o sobě, že jsi chlap, že na tebe neplatí, jak se říká, ani svěcená voda, zkrátka, že jsi z betonu. A zatím fujtajksl – pěknej beton!
Cvičená opice je člověk! Nic víc než opice! Pospolitý život v tom lidském zvěřinci je na té naší kouličce nejsměšnější. Samý paragraf, samá uniforma, samý policajt, četník, soudce, rytíř, kníže, princ, princezny, král, císař, president, úředník, voják, celník, poslanec, senátor, ministr a samý takový podobný popleta motá se tou naší lidskou – „pospolitostí“. Byl jsem bloud! Myslel jsem, že je to tak pitomě zařízeno jenom u nás, že jsme zaostalý národ, žijící sto let za opicemi, že jsme v počátečním vývoji, a že proto všude jinde to bude mnohem lepší. Provandroval jsem hezký kousek našeho světa, a proto ti mohu říci, že to je jinde ještě horší! Ujdeš pár kroků a jsi na hranicích lidské hlouposti. V přírodě nevidíš žádnou změnu. Tytéž barvy, lesy, háje, políčka, řeky, potůčky, totéž sluníčko tam hřeje, stejný vzduch tam polykáš, potkáváš stejné lidi, a přece, jaká změna! Jiná uniforma, navěšená na podobném člověku jako u nás, říká ti: „Dej si pozor na hubu, jsi cizinec!“ Dovědí-li se v cizině, že jsi byl doma činný v dělnickém hnutí, na to tata tě zavřou a pak tě pošlou šupem do tvé rodné domoviny. Doma ti policie pak věnuje neobyčejnou pozornost. Promluvíš-li někde na důvěrné schůzi, již druhý den máš policii na krku. Vyzvednou tě z fabriky jako zloděje, odvléknou do šeredy, tam si tě pěkně ofotografují, otisknou prstíčky, vyslýchají tě tak důkladně, jako bys byl zamordoval tucet nemluvňat! Pak tě milostivě po několika dnech propustí a z fabriky dostaneš pytel taky! Seženeš si jinou rachotu, a máš opakovačku v několika dnech! Hleď, já už sakra něco snesu, ale když to takhle, jak vypravuju, mydlili se mnou delší čas a já už jsem měl toho sekýrování plné zuby, zejména, když jsem viděl, jak děti a žena hladovějí, řekl jsem si: „I vy uniformovaný dobytku, že mi chcete znemožnit poctivě si vydělávat chleba? Nemohu pochopit, proč? Jsem dravé zvíře či člověk? Dosud jsem myslil, že jsem dobrý člověk, protože jsem od mládí dřel jako mezek a nikdy a nikomu a v ničem neublížil. Domníváte-li se, že zcípnu jako jehně někde na mezi, ukrutně se mýlíte! Bránit se budeš, jako to dravé zvíře!“
Podívej se, oč krásnější je život vlaštovičky. Z jara přilítne k nám z bůhvíjaké dálky, zbuduje si pěkný kvartýr, žije šťastným, volným rodinným životem, neškodí nikomu a o nikoho se nestará. Žije obyčejně tam, kde se jí dobře daří, a kašle na lidské šraňky! Má smysl pro solidaritu a soudružnost daleko větší než člověk. Na podzim se celý vlaštovčí národ slétne do jednoho houfu k sněmování, porokuje o svém národohospodářském postavení a rozhodnou se k odletu. To platí pro celý vlaštovčí národ, neboť to je jeho jediný, rozumný a úplně postačitelný zákon. My, k obrazu božímu stvoření lidé, robíme paragraf za paragrafem tak racionálně, jako by to byl nějaký užitečný artikl k žrádlu...
Závidím ten nádherný život vlaštovičce, tak jako závidím hňupům tu jejich spokojenost.
Táta byl při veškeré své bídě hrozně hrdý a tu pitomou náturu jsem zdědil po něm. Co to však prospěje proletáři, má-li trochu tvrdou palici a poněkud vřelé srdce? Houby! Tvrdý a těžký život dělníka nesnášel jsem lehce, zejména špatně jsem polykal sprostoty a hrubosti našich pánů nabobů, ať se týkaly mne, či kamarádů. Velmi často došlo v dílně ke konfliktu mezi mnou a mistrem. Končilo to obyčejně výpovědí. Málo však jsem si z toho dělal! Byl jsem svobodný. Dělníci, kterých jsem se zastal, byli v té době špatně organisovaní, nesmírně zbabělí a hloupí až k pláči. Zlobila mě sice ta jejich úžasná blbost, ale hněvat trvale jsem se na ta ubohá jehňata nemohl. Tím ve mně nenávist k panstvu jen rostla. Viděl jsem velmi dobře ty hrozné nesrovnalosti: na jedné straně ohromný blahobyt, přepych, hýření, mrhání penězi, a na druhé straně svrab, bída a neštovice.
Za těchto těžkých okolností nebylo divu, že jsem se zúčastnil dělnického hnutí, a to na nejlevějším křídle. Stal jsem se anarchistou. Sociálním demokratem jsem být nemohl. Nesouhlasil jsem se světovým názorem o přirozeném vývoji, ani že je nutno přejít „od revoluce k evoluci“, neboť jsem byl přesvědčen, že veškerý pokrok byl získán bojem! Žádný potentát, žádná vláda, žádná skupina silných jedinců nevzdá se jen tak zhola svých výnosných držav. Tyto lidi nikdo po dobrém nepřesvědčí, že jsou v neprávu. Smějí se cynicky a říkají docela správně: „Právo má ten, kdo má moc!“
Kamarádi, jestliže nám slavná císařská královská vláda s neméně slavnou císařskou královskou policií vyhlásily vyhlazovací boj na život a na smrt, nemůžeme nic jiného dělat, než tento nerovný boj přijmout a používat práva slabých. To znamená, že žádný prostředek, žádná zbraň není nečestná, použijeme-li jí proti této zlotřilé a zbabělé vládě i proti našim nenasytným a dravým kapitalistům! Kamarádi, sentimentalita stranou! Pryč s falešným studem! Boj započal! Nuže, kamarádi – do boje!
Lze to nazvat životem, jak ty žiješ? Ne! Mrzák by tak bídně nelaboroval jako ty! Pes by takový život nesnesl – kousal by! A ty nejsi mrzák ani pes! Milion hromů, vzmuž se! Jsi chlap z masa a krve, nebo máš v těle syrovátku?
Abychom co nejvíce poškodili stát, nestačí plané o tom žvanění, jest třeba velmi rychle jednat! Státu nejvíce ublížíme, sáhneme-li na jeho nervy. To jsou peníze! Ty nutno státu zabavit týmž právem, jako stát zabavuje majetek náš.
Jakákoliv zlodějna mně jaksi – zavání. Jó, jó. Vono je to tak! Vona to není žádná sranda pro nikoho z nás. Vono to člověka žere, mučí, trápí, ale ten sakramentskej žaludek se uvondá eště víc! Není s tím mizerou žádná řeč, bručí a bručí. Vykládej mu, co chceš, že neděláš, že je průmyslová krise, že se nesmí bát a že se nesmí krást, že je krásná příroda, že sou tady lesy, háje, potůčky, hory a tak dále, a ten nenažranej žaludek se ti na všecky krásy světa vyflákne a bude řvát pořád svou: „Vem, kde vem, ale jenom honem dej!“ Takový trápení s ním má každej votrok!
– Zloděj!
– Fi donc! Co to mluvíš? Zloděj? Snad jsi chtěl říci „nešťastný kamarád“ nebo tak něco?
Poznal jsem stinné stránky expropriace. Chtěli jsme poškodit stát, ale ztížili jsme život malému člověku.
Vohryzek se mé sentimentalitě smál – V boji se nikdy nehledělo, zda se tomu nebo onomu ublížilo neprávem. Vem si jen historii! Kde by byl Caesar, kdyby se byl ohlížel na nějakého poštmistra, kde by byl Napoleon, kde by byl Žižka? Kdyby se byl Caesar ohlížel na nějaké chudáky ve volské kůže oblečené, nebyl by nikdy dobyl Gallie; kdyby si byl Napoleon říkal: vždyť mezi těmi Rakušany, Rusy a Němci jsou také dobří a hodní lidé, nikdy by nebyl porazil tři císaře a nepokořil Evropu; kdyby byl Žižka litoval nevinné a dobré kostelníky, a proto nebořil hrazené kostely a kláštery, nebyl by nikdy s Římem a Zikmundem tak brzo hotov. V boji se nikdy nesmí hledět napravo ani nalevo, v boji se musí jít za myšlenkou rovně, přímo, bezohledně, proto je to boj! Milosrdenství je vlastně slabost, a to si dobře pamatuj!
Hašek začal četníky ujišťovat, že nikdy už k žádné válce nedojde. On jako žurnalista a spisovatel to prý ví, že to, co se teď o schylování se k válce píše, jsou jenom kachny a pusté výmysly. Každý inteligent prý ví, že haagská konference učinila válkám konec.
– A i kdyby k ní došlo, tvrdil Hašek, nikdy nebude krvavá. Nesmí se jít na nepřítele záludně, nesmějí se používat otravné plyny a všechny kuličky musí být namaštěny řádně olejem, aby při vrtání díry moc těla nepoškodily. Je také přísně zakázáno střílet na vojáka, který koná svou tělesnou potřebu. To všechno usnesla haagská konference, a proto, pánové, příští válka bude humánní!
Za několik neděl nato, proti všem Haškovým předpokladům, vypukla válka.
Na garnisoně byla vojna horší než kde jinde. Po čtyři měsíce jsem poslouchal „Loretánské zvonky“ a po celou tu dobu zuřivě jsem proklínal ďábelský ten vynález středověku.
Spisovatel Jaroslav Hašek usmyslil si stvořit ze mne nakladatele svého „Švejka“. K dalším finančním úspěchům mi pak dopomohli naši klerikálové, kteří od převratu rok co rok ventilovali otázku stržení mariánského sloupu. Jejich troufalost stoupala úměrně s jejich politickým kursem. Když vstoupili do vlády, dostoupila vrcholu. Nadávali pachatelům, kteří strhli sloup, zbabělců, lumpů, kteří ani po pěti letech nemají odvahu se přihlásit ke svému hnusnému činu. Ze zvědavosti, co to bude dělat, jsem se přihlásil. To se ví, že byl poprask. Moje doznání bylo označeno jako nová zbabělost. Že prý jsem schválně čekal pět let, až pomine trestnost mého činu. Byl jsem hotový mouřenín. Na základě zkoumání mého rodokmenu dokázal „Pražský večerník“ a „Čech“, že nejsem Čechem a že ve třicetileté válce prý nějaký můj předek, kterému dokázali, že byl katovým pacholkem, přenesl svoje bydliště ze Švédska do Prahy.
Oběhl jsem známé advokáty a zvěděl jsem, že páni klerikálové se mýlí, pokud se týče doby promlčení. Ta by nastala až po dvaceti letech, poněvadž šlo o veřejný majetek a historickou památku. Upozornil jsem na to pány z černých časopisů v „Rudém právu“ a ti na mne podali trestní oznámení. Sotvaže to vešlo ve všeobecnou známost, začali se za mnou trousit advokáti. Hledali mě v bytě, po hospodách a každému z nich jsem musel podepsat plnou moc pro svoji obhajobu. Žádný z nich mě neopominul za můj podpis odměnit. Peníze se mi jen hrnuly. Netrvalo to sice dlouho, ale dobrý měsíc jsem byl živ skvěle bez práce a bez nejmenšího přičinění.
Z mého přiznání a trestního oznámení vyvinula se novinářská kampaň. Koalovaným stranám nebyla celá věc po chuti a koaliční novináři schovávali hlavy do písku. Schoval jsem si z té doby článeček pana Édy Basse, bývalého člena kabaretu „Červené sedmy“, populárního písničkáře a protiklerikálního satirika. Tady je:
19. února 1924.
FRANTA SAUER
Sláva Franty Sauera, Habána žižkovského, zhasla nyní již nadobro. Milost, získaná promlčením, mění se v trest umlčením. Franta Sauer bude hrdinou už jen v ovzduší hospůdek a nočních kavárniček, kam zapadává anarchistická bohéma. Kovácký hromotluk, který si dost dlouho myslel, že je avantgardou nového života, zůstane už jen tím buršikosním1 chasníkem, jakých je v předměstských dílnách na tucty. A po letech se ani nevzpomene, že v těch dobách, kdy všichni už viděli bolševický ohníček skákat po našich střechách, Franta Sauer, chtějící stůj co stůj ohromovat měšťáky a sám přitom omámený genialitou Jaroslava Haška, tlápl oběma svýma ohromnýma botama i do české literatury. Román, jejž na svou vlastní oslavu spisoval, zůstane nanejvýš jen jedním z pokoutních dokladů žižkovského ovzduší poválečného a stržení mariánského sloupu, které všemi prostředky uváděl na veřejnost jako svůj veliký historický čin, bude v dějinách zaznamenáno jen jako výbušná akce anonymní pražské ulice. Je-li kotel přetopen, nejsou to nejhutnější látky, které nejdříve vyrazí jeho ventilem, a troubí-li se reveil revoluce, nejsou to její největší lidé, kteří první běží do ulic; a na věci nemění nic, i když celý poslanecký klub považuje za zvláštní čest přihlásiti se – arciť dodatečně po zastavení řízení – za ideové spolupachatele. Franta Sauer si asi myslil své, když se objevili tito netušení pomocníci: Neboť tento žižkovský bramarbas2 a v podstatě obhroublý dobrák byl aspoň svým způsobem počestný v té přímočarosti, s níž od hesla přikročil k provedení a od činu k chlubení. A zůstal tomuto žižkovskému pojímání světa věren.
To napsal o mně pan Bass, zapírající svoji dobrou minulost. Připisuji mu to k dobru.
Ministr Dolanský mi zastavením procesu odebral advokátské příjmy a já jsem ze zlosti nad tím podal na oba klerikální časopisy žalobu pro urážku na cti. „Pražský večerník“ byl mazanější. Při druhém líčení se se mnou vyrovnal. Ale „Čech“ se nechtěl dát. Redakce jmenovala pisatele, jakéhosi pana Drápalíka, a ten byl houževnatý. Proces se táhl plné dva roky, než nejvyšší soud tomu udělal konec a Drápalíkovo odsouzení definitivně potvrdil. Věrné ovečky to stálo spoustu peněz. Ten Drápalík se mi ohromně líbil. K soudu nepřicházel jinak než s biblí. Když měl dokazovat, že jsem zbabělec, který patřil již vícekráte do kriminálu, myslel, že postačí, přečte-li soudu kapitolu evangelia pana Matouše, v níž se mluví o hodném králi Davidovi a nehodném Goliášovi, a podá k ní výklad. Žasl jsem stejně jako soud, ale Drápalík se nedal umlčet. Zamotal do svých nadávek všechny svaté. Tak to šlo u každého stání do omrzení. Požádal jsem proto svého právního zástupce doktora Zikmunda Steina, aby proces s Drápalíkem raději skoncoval. Ale doktor nechtěl moji čest dát tak lacino. Vida moji lhostejnost, jal se mě povzbuzovat peněžitými injekcemi. Samozřejmě, ty k živobytí nestačily. Časy byly zlé, obchody vázly, ale já se stával pomalu populární osobností.
Snad z toho důvodu začali mě vyhledávat agitátoři fašistického hnutí. Chtěli mě získat pro svoji myšlenku. Získávací methody měli dobré, platili jako mourovatí, kupovali všechno, co jsem jim nabídl, a nebáli se přeplácet. Zejména jeden z nich byl neúnavný. Byl členem direktoria tohoto hnutí a z neznámé mi příčiny se domníval, že bych byl pro ně dobrou akvisicí.
Já mu to nevymlouval.
Pan direktor tahal mě s sebou po všech možných místnostech, kde chtěl založit fašistické buňky. Bez obalu vykládal přede mnou všechno, na čem se direktorium v přísně důvěrných schůzích usneslo. Vychloubal se, kolik bylo získáno vysokých státních úředníků, kolik policistů, kolik vojáků a kolik generálů.
Tvrdil mi, že všechny pošty, telegrafy a telefony jsou v jejich rukou. Členstvo prý se hrne se všech stran a padesát bratrů prý sotva stačí vyplňovat přihlášky. V politických stranách byli prý získáni čelní lidé, sekretáři a redaktoři. Ani komunisté prý nechybějí. Na doklad toho uvedl mi jméno Doležala, tehdy redaktora brněnské „Rovnosti“. Mne představoval svým známým jako komunistu, který společně s Doležalem přivede v rozhodný moment k novému hnutí masy dělnictva. Vykládal:
– Přátelé! V dohledné době dojde k boji. Není možno déle tyto poměry snášeti. V republice musí býti pořádek! Vláda musí být v rukou nezištných, poctivých a česky cítících lidí. Není možno, aby nás vyžírali Židi, Němci a naši tak zvaní osvoboditelé. Jak říkám, boj, který co nejdříve nastane, musí přinésti ovoce a my musíme vzíti otěže tohoto státu do svých poctivých rukou. Na státní formě nezáleží. Je lhostejno, bude-li tento stát nadále republikou nebo monarchií. Podle našeho úsudku by byla lepší pro náš bodrý lid monarchie, protože pro republiku nejsme dosud zralí! Rozhodněte se, přátelé, a řekněte, pro co vy byste byli.
Shromáždění, silně opivněné, skládající se z různých nižších společenských vrstev, které obyčejně převládají v nočních špeluňkách, se vyslovovalo pro monarchii. Byla to záruka dalšího pití. Pan direktor jen zářil nad tím hlasem lidu a číšník nestačil přijímat od něho objednávky nových piv. Musel jsem také na jeho nátlak promluvit. Přímo zářil za mé řeči a statečně přikyvoval. V národním radikalismu dal jsem mu trumf. Hosté pana direktora se nesmírně bavili, a když jsem dokončil, povstala jedna ožralá dáma a navrhla mne za nového českého krále. Návrh byl přijat s jásotem a hned mi bylo připíjeno na zdraví. Musil jsem povstat a vyložit svůj královský program.
– Až to vybojujem, vykládal jsem jim, a mne zvolej za krále, uděláme tady v tý hospodě generální štáb. Sem musej přijít všichni politikáři, Kramář, Klofáč, Švehla, v průvodu drůžiček s klíčem od Hradu na hedvábném polštáři. Tady nám musej dát všem nalejt a pak teprv jedem. Mne musej voblíknout do hermelínu, dát mi na hlavu korunu a posadit na bílou kobylu. Vy všichni budete se mnou vohozeni jako královská družina. Vobsadíme Hrad, dokola ho vobložíme kanonama a budeme vládnout. Napřed zrušíme právo na stávky a necháme jenom právo na práci. Makat musej všichni bez výjimky a my budeme vybírat daně. Ke mně smí přijít jen ten, kdo má prachy. Napřed ho dám vám vočesat a pak teprve může ke mně, abych ho dorazil. Když to všechno sešvorcnem, tak zacpem kanály, aby všechen trus plaval po ulicích. To bude konec naší vlády a my prchneme na aeroplánech jinam.
Moje programová řeč byla přijata nadšeně až na pana direktora. Ale dvě princezny, které to vystihly, se ho ujaly a brzy zmizela chmura s jeho lící.
Dospěl jsem k poznatku, že světu vždycky vládne jen Bůh a policajt.
Franta Sauer ve filmu Poslední bohém (1931)
Page updated
Google Sites
Report abuse