Zamjatin: My

(výpisky)



Píšu a cítím, že mi hoří tváře. Něco podobného asi zakouší žena, když ve svém nitru poprvé zachytí tep nového, ještě droboučkého, slepého človíčka. Jsem to já a zároveň někdo jiný. A dlouhé měsíce ho budu muset živit vlastní mízou, vlastní krví a pak ho s bolestí od sebe odtrhnout a položit k nohám Jednotného státu.


Proč je tanec krásný? Dá se odpovědět: protože to je nesvobodný pohyb, protože veškerý hluboký smysl tance je právě v absolutní estetické podřízenosti, v ideální nesvobodě. A je-li pravda, že se naši předkové oddávali tanci ve chvílích největšího zanícení (náboženské mysterie, vojenské přehlídky), znamená to jedině, že instinkt nesvobody je člověku odedávna vlastní.


Vteřinová rychlost jazyka má být vždycky o trochu menší než vteřinová rychlost myšlení.


Kde by se vzala státní logika, když lidé žili svobodně, tj. na úrovni zvěře, opic, stáda. Co na nich můžeme chtít, když se ještě občas i v naší době odkudsi ze dna, z kosmatých hlubin, ozve divošská, opičí ozvěna.

Naštěstí jen občas. Naštěstí jsou to jen drobné poruchy součástí. Jdou snadno spravit a nezastaví věčný, velkolepý chod celého Stroje.


Kdo je originální, ten se v jistém smyslu vyvýší nad ostatní. Kdo je originální, porušuje tedy rovnost... A to, čemu se v idiotském starověkém jazyce říkalo být banální, znamená u nás jenom plnit svou povinnost.

Nedivíte se, že lidé mohli někdy trpět takováhle individua? A nejenže je trpěli – uctívali je. Jaká otrocká mentalita, viďte?

Ano, já vím. Ale vždyť to vlastně byli mocnější vládcové než ti, co nosili korunu. Proč je neizolovali, proč je nevyhladili? To u nás...


Podle hodnověrných zpráv byly opět odhaleny stopy dosud nezjištěné organizace, která si vytkla za cíl osvobození od blahodárného jařma Státu.

Osvobození? To je úžasné, jak se v lidské rase udržují zločinné pudy. Vědomě říkám zločinné. Svoboda a zločin jsou spojeny tak nerozlučně jako... třeba jako pohyb aera1 a jeho rychlost: rychlost = 0, a aero se nepohybuje; svoboda = 0, a člověk nepáchá zločiny. To je jasné. Jediný způsob, jak zbavit člověka zločinů, je zbavit ho svobody.


Co s věděním! To vaše vědění je zbabělost. Jaképak copak, je to pravda. Chcete prostě obehnat nekonečno stěnou, ale za tu stěnu se bojíte nahlédnout. Tak je to! Vykouknete – a honem zavřete oči. Tak je to!


Nebe je zahaleno zlatě mléčnou rouškou, a co je tam dál, nad ní, to není vidět. Ve starověku lidé věřili, že tam sídlí jejich vznešený, znuděný skeptik – Bůh. My víme, že je tam křišťálově modré, prázdné, nemístné nic. Já v téhle chvíli nevím, co tam je – poznal jsem příliš mnoho. Vědění, absolutně přesvědčené o své neomylnosti, je víra. Měl jsem skálopevnou víru v sebe. Věřil jsem, že znám o sobě všechno. A teď...


Představte si – pradávná legenda o ráji... To je přece legenda o nás, o dnešku. Ano! Jen si to vemte. Ti dva v ráji dostali na vybranou: buď štěstí bez svobody – nebo svobodu bez štěstí. Ti ťulpasové si vybrali svobodu – a pochopitelně pak celé věky toužili po okovech. Po okovech, chápete – v tom byl celý jejich světobol. Dlouhá staletí! A teprve my jsme přišli na to, jak znovu přivolat štěstí... Ne, jen poslouchejte, poslouchejte dál! Starověký Bůh a my za jedním stolem. Ano! My jsme Bohu pomohli definitivně přemoci ďábla – vždyť to byl on, kdo lidem našeptal, aby překročili zákaz a okusili zhoubnou svobodu, on – ten jedovatý had. Ale my jsme mu botou rozdrtili hlavu – rrup! Hotovo – zase máme ráj.


Nebojím se toho slova – omezenost. Práce toho nejvznešenějšího, co člověk má – rozumu – vede právě k neustálému omezování nekonečna, k dělení nekonečna na vhodné, lehce stravitelné porce – diferenciály.2


Jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná síla uměleckého slova přicházela nazmar. Je to směšné – každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a miliony kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem – je státní službou, je prospěšná.


„Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše.“

Duše? To divné, prastaré, dávno zapomenuté slovo. Říkáváme někdy „z hloubi duše“, „promluvit do duše“, „oduševnělý“, ale duše...

„Je to... moc nebezpečné?“ zamumlal jsem.

„Nevyléčitelné.“

„A... oč vlastně jde? Neumím... si to... představit.“

„Víte... jak bych vám to... Tak se podívejte – plocha, povrch, třeba zrcadlo. A na té ploše jsme my dva a teď se tam mihl stín aera. Jenom na povrchu, letmo. Ale představte si, že ten neproniknutelný povrch najednou změkl působením nějakého ohně a nic už po něm neklouže – všechno proniká dovnitř, tam do toho zrcadlového světa. Z plochy se stalo trojrozměrné těleso, svět, a v nitru zrcadla – ve vašem nitru – je teď slunce, proud vzduchu od vrtule aera i vaše chvějící se rty a ještě něčí. Rozumíte, chladné zrcadlo odráží, odmršťuje, ale tohle vstřebává a všechno v něm zanechává stopu – navěky. Kdysi jste slyšel, jak v tichu dopadla kapka – a slyšíte ji pořád.“

„Ale proč mám najednou duši? Neměl jsem ji – a najednou... Proč ji nemá nikdo než já?“

„Proč? A proč nemáme peří, proč nemáme křídla – jen lopatky, základ pro křídla? Protože už křídla nepotřebujeme – máme aera, křídla by nám jen překážela. Křídla jsou k létání, ale my už nemáme kam letět – už jsme dolétli, už jsme dosáhli svého. Nemám pravdu?“

Zaraženě jsem přikývl. Druhý lékař to uslyšel a přidusal ze své ordinace.

„Co je? Duše? Říkáte duše? Zatracená práce! Když to takhle půjde dál, máme tu za chvilku choleru. Já vám to říkal, já vám to říkal, všem – všem musíme vyoperovat tu fantazii.“


Vše prudce kolotá a zařezává se do masa tam pod roztaveným povrchem, kde je „duše“.

Teď jdu po okružní cestě kolem Zelené stěny.3 Z nedohledného zeleného oceánu za Stěnou se na mne řítila divoká lavina kořenů, květin, větví, listí – vzepjala se – užuž mě zavalí a z člověka, z nejjemnějšího a nejpřesnějšího stroje, se stanu...

Ale naštěstí mezi mnou a divokým zeleným oceánem je sklo Stěny. Ó veliká, božsky omezující moudrosti stěn a zábran! Je to snad nejúžasnější ze všech vynálezů. Zvířetem přestal být člověk teprve tehdy, když postavil první stěnu. Divochem přestal být, když jsme postavili Zelenou stěnu, když jsme tou Zelenou stěnou izolovali svůj strojový, dokonalý svět od nerozumného, nestvůrného světa stromů, ptactva, zvěře...

Za sklem na mne civí – mlhavě, kalně – tupá tlama jakéhosi živočicha, žluté oči, vytrvale opakující jednu a touž nesrozumitelnou myšlenku. Dlouho jsme si navzájem hleděli do očí – do těch jam, vedoucích z povrchového světa k jinému, podpovrchovému. A mně začíná vrtat v hlavě otázka: Není ten žlutooký ve své ošklivé, špinavé haldě listí, ve svém nevypočitatelném životě – šťastnější než my?


Představte si lidský prst, odříznutý od celku, od ruky – jednotlivý lidský prst, jak shrbeně poskakuje a běží po skleněném chodníku.4 Ten prst jsem já. A nejpodivnější, nejnepřirozenější ze všeho je, že ten prst vůbec nestojí o to, aby byl na ruce, pohromadě s ostatními.


Jsou ideje hliněné – a jsou ideje navždy odlité ze zlata nebo našeho vzácného skla. Chceme-li určit materiál ideje, stačí na něj kápnout silně působící kyselinu. Jednu z těchto kyselin znali už ve starověku: reductio ad finem.5 Tak tomu myslím říkali. Ale báli se toho jedu, chtěli raději vidět jakékoli, třeba hliněné, třeba pohádkové nebe než modré nic.


Nůž je to nejvěčnější, nejnesmrtelnější, nejgeniálnější ze všeho, co člověk vytvořil. Nůž byla gilotina, nůž je univerzální způsob, jak rozvázat všechny uzly,6 po ostří nože vede cesta paradoxů – jediná cesta neohroženého rozumu...


Pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.


Jenom málokdo to ví, že pár lidí přece jen uniklo a zůstalo tam za stěnami. Byli nazí, utekli do lesa. Učili se od stromů, od zvěře, ptactva, květin, slunce. Obrostli srstí, ale pod srstí si zachovali horkou rudou krev. S vámi je to horší, vy jste obrostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši. Všechno z vás strhat a nahé vás vyhnat do lesa! Abyste se naučili chvět strachem, radostí, zuřivým vztekem, zimou, modlit se k ohni.


Vyprávěj něco dětem, dopovíš do konce, a přece se pořád ptají: a dál, a proč?

Děti jsou jediní odvážní filozofové. A odvážní filozofové jsou bezpodmínečně dětmi. Zrovna tak to vždycky má být, jako to dělají děti: a co dál?


Sám křesťanský, milosrdný Bůh, který pozvolna upaluje všechny nepokorné na ohni pekelném – cožpak ten není kat? A cožpak těch, které upálili na hranicích křesťané, bylo méně než upálených křesťanů? Ale uvědomte si, že tohoto Boha přesto velebili po celé věky jako Boha lásky. Absurdita? Ne, naopak: krví psaný patent na nevyhladitelnou životní moudrost člověka. Už tenkrát – ten kosmatý divoch chápal: pravá, algebraická láska k lidstvu je nutně nelidská – a nutným příznakem pravdy je její krutost.


Teď si pohovoříme jako dospělí, když děti odejdou spát – o tom nejpodstatnějším. Ptám se: proč se lidé – už od kolébky – trápili, o čem snili, po čem toužili? Po tom, aby jim někdo jednou provždy řekl, co to je štěstí – a pak je k tomu štěstí připoutal řetězem. Co jiného dnes děláme, když ne tohle? Prastarý sen o ráji... Uvědomte si, že v ráji už nikdo nemá tužby, necítí soucit ani lásku, tam jsou všichni blažení, s vyoperovanou fantazií (jen proto jsou blažení) – andělé, sluhové boží...



POZNÁMKY:

1 aero = létající stroj budoucnosti románových obyvatel Jednotného státu. – Poznámka Misantropova.

2 diferenciála je jeden ze základních pojmů matematické analýzy; je to rozlišující člen (především s ohledem na kladné či záporné znaménko) mezi hodnotou funkce a libovolně malou změnou této funkce užívaný zejména k výpočtu chyb, kterých se dopustíme. – Vtipný a výstižný autorův příměr naznačující omezenost, tendenčnost a pouhou přibližnost všelikého lidského rozumování. – Pozn. Mis.

3 Zelená stěna odděluje románové obyvatele budoucího Jednotného státu od divoké přírody za ní. Zde Zamjatin nedohlédl tak zcela do budoucnosti. Naše doba – lépe řečeno lidstvo naší doby – totiž už ani žádnou Zelenou stěnu nebuduje; naše doba – současné lidstvo – prostě jakoukoli divočinu rovnou likviduje. – Pozn. Mis.

4 Skleněný chodník – v Zamjatinově budoucnosti je všechno vyrobeno ze skla. Sklo dodává tomuto nepřirozenému světu jednak potřebnou umělost a sterilní chlad a zároveň také průhlednost, jež navždy a všude ruší veškeré soukromí jednotlivcovo – zdánlivě nevinný, nicméně ve svých důsledcích zhoubný vynález! – Pozn. Mis.

5 Reductio ad finem = (latinsky) dovedení do konce; to jest takový logický způsob důkazu, který spočívá v tvrzení, jež nelze již nijak vyvrátit. Opakem termínu reductio ad finem je reductio ad absurdum, to jest dovedení k nesmyslnosti, k nesmyslnému logickému závěru. – Pozn. Mis.

6 univerzální způsob, jak nožem rozvázat všechny uzly – narážka na to, jakým způsobem „rozvázal“ Alexandr Veliký († 323 př. n. l.) nerozvazatelný, takzvaný gordický uzel: přeťal jej mečem; tím mu byla podle staré pověsti otevřena cesta k výbojům do Asie (to znamená tomu, kdo tento uzel rozváže). – Pozn. Mis.