Misantrop: Umění nenávidět

Zde můj první šíp:

1. »–›

Nechlubte se přede mnou, kolik máte dětí a vnoučat – nebo že vůbec máte děti a vnoučata. Já takové věci neocením. Co je mi ostatně do toho, že si někdo neuměl dát pozor? A že ani děti jeho dětí nebyly v tomto směru dost opatrné? Co je mi po tom, že se nějaké nadržené lidské hovado vysemenilo mezi nohy nějaké ke všemu svolné kurvě? Co je mi po tom, že špinavé břicho nějaké děvky vydalo páchnoucí a vřeštící plod, jenž bude každému až do smrti jen na obtíž? Ostatně mi je po tom dost, neboť Já to musím snášet. Nepřipomínejte mi to aspoň! Chtěl bych totiž věřit, že všichni narození lidé jsou spíše dílem nehody než úmyslu. Tak by se možná proti lidským závodům v množení dalo ještě něco podniknout. Ale takhle? Nechlubte se tou pýchou Niobinou, jež na sebe přivolává nenávist Misantropovu a spravedlivý trest jeho neomylných šípů!

2. »–›

Nenávidíš-li dost, pak každé pokušitelské škádlení lásky provane tebou jako posmrtný dech člověka, jako jeho neškodný duch, jenž tě nepostraší, jako slabé mávnutí křídel proletující holubice ve vichru tvé zášti, jež je podobna svistu mocných jestřábích perutí. Nenávist přehluší všechno slabošské poklonkování lidem, jež tak rádi oplzle přijímají. Čím je láska proti tvé hluboké a pevné nenávisti? Není ničím, ani vzduchem, jejž nevnímáš, když vichřice nenávisti k lidstvu duje, syčí a vyje všude kolem tebe a v tobě – proti nim, vždy a napořád jen proti nim. Vidíš je, jak se děsí tvé síly, tvé nadlidské mravní odvahy vystoupit proti nim? – Tak pamatuj, že to je pro tebe dobré. A na druhou stranu: vidíš je, jak se těší ze tvé kýly ze stálého nošení jejich břemen? – Tak věz, že to je pro tebe vždy špatné. A věz také, že kdo vskutku nenávidí, nemůže milovat ani jediného člověka; nemůže ho dokonce ani dost dobře nenávidět – tak je to. Neboť máš-li jednou nenávist, nemáš již nikdy lásku k lidským netvorům. Je to jako s hudbou a čtením; pořádně můžeš dělat jen jedno, anebo druhé; nikdy obé zároveň, neboť pak neděláš nic z toho správně, přesně, přísně, tvrdě, hrdě, silně – svobodně. Pak nejsi nic, jen ubohý člověk-obojetník bez ukotvení a bez rovnováhy. S hudbou a se čtením je to podobné: Kdo je s to číst a poslouchat při tom zároveň hudbu, k tomu hudba zřejmě dost zřetelně nemluví. Kdyby mluvila, nepřenechala by slovo jinému slovu, slovu čtenému. Bylo by to jako potichu si číst knihu a poslouchat u toho zároveň zcela jinou rozhlasovou povídku. Jen v jediném případě je možno zároveň číst a poslouchat hudbu: když hudba nemluví vůbec, nebo když kniha nic neříká. To ticho je pak příležitostí pro myslitele, aby přemýšlel o tom, co slyšel, nebo o tom, co slyší právě teď, když nikdo nic neříká a všechno mlčí – i láska. A když mluví nenávist, láska se před jejím hromovým hlasem třese. Mluví-li ovšem láska, to věru dlouho nesnese se. Mluví-li však nenávist, pak i ten nejmenší zbyteček lásky hanbou před ní mlčí. – Běž a vyzkoušej si to, nenávistníče, na tom, jehož ti lstivě předhazují jako tvého bližního a pána! Uvidíš, jak bude utíkat, skřehotat a strachy kňučet, až pozná tvou skutečnou nenávist, která si jen na ni nehraje! Jdi a umlč v sobě lásku, aby nenávist k lidstvu mohla o to silněji hřímat!

3. »–›

Zeus ve spravedlivém hněvu utopil hříšné lidstvo, ale dopustil, aby přežili zbožní Deukalión a Pyrrha, kteří poházeli jako kamením svět novými lidmi. Rozťal těla původních lidí na dvě poloviny, aby oslabil lidskou zpupnost, od kteréžto doby trvá rozdělení lidstva na dvě pohlaví, která se vzájemně milují a současně i nenávidí. Vůbec se mu však tento božský záměr nezdařil a ono se mu klidně páří dál přímo před očima a zpupné je až hanba tím víc, leč samo hanbu nepociťujíc. Řecká bohyně lesů a hor Artemis prý chránila zvěř, ale lovila ji a zabíjela. Apollónova matka Létó věděla už před porodem, že se jí narodí slavný syn. Chudý ostrov Délos, kam se Létó uchýlila vrhnout, se už dopředu obával, aby jím pak Apollón nepohrdal a neoblíbil si místo něho jinou zem; avšak ztratil by tak jen to, co předtím stejně neměl. Atd. – Všechny ty krásné báje jsou tak úžasně nelogické, až rozum přechází. Tento národ, toto lidstvo už vážně potřebovalo svou filosofii. Problém je pouze v tom, že ji dosud nikdy nezískalo; vždy byla filosofie zatím jen lepší odrůdou bájesloví. Lidstvo si však vybájilo i filosofii. A opravdová kultura, hodná toho jména, se kdysi ve velkém vyskytla snad jen v Indii, kdežto tolik obdivovaní Řekové a Římané nebyli oproti duchovně založeným a dokonce i k zvířatům ohleduplným Indům nic než barbaři, krvaví barbaři, vyžívající se ve válkách a zvířecích hekatombách. Ano, Řekové byli barbaři - teď už to vím. A Římané ještě větší. Asi jako dnešní Američané. Žádná kultura - jen bezduché vydělávání peněz a jejich nesmyslné utrácení za zbytečný přepych; jen samé válčení a ukájení se přihlížením násilnostem v akčních krvácích, při sportu a v pornofilmech; jen hloupé náboženství, založené na povrchních rituálech. Skutečná kultura a filosofie byla a je vždy jen výsadou geniálních jednotlivců, nikdy celého národa, neřkuli dokonce lidstva. To by byl výsměch všemu pravdivému. Masově se vždy vyskytuje jen barbarskost (avšak bez svobodné divokosti zvířat), nikdy pravá kulturnost. A stejné je to nakonec i se svobodou: také pouze génius v lidské podobě může být skutečně svobodný, kdežto masově se vždy vyskytuje jen všeobecná nesvoboda, tyranie většiny a více či méně skryté otrokářství, všemi si pochvalované a všemi vyžadované. Znáte přece tu otrockou větu, že politika je sice svinstvo, ale co naplat, někdo to holt dělat musí.

4. »–›

Počátek je příčinou konce; obé stojí těsně při sobě. Ta „špatná karma“ lidstva není jen jeho nejtypičtějším přívlastkem – je to jeho problém, stálý stav. Výživné, léčivé a duchovní vlastnosti rostlin jsou dostatečně známy. Lidstvo se léčí a duchaří, ale zároveň je nevyléčitelně naprosto zneduchovněle krvežíznivé. Má rádo zvířata, ale přeněžnělou péčí zahrnuje jen dravé bestie, jakými jsou lidé sami; proto si nejlépe rozumějí se psy, s kravami však ani trochu. Mají rádi květiny, ale rvou jejich křehkou živoucí krásu. Trávu slyší růst, ale nedovolují jí vyrůst a přerůst jim přes hlavu. Polovina lidstva na Zemi je nucena dýchat špatný vzduch, ale všichni dál před čistým ovzduším upřednostňují mít raději práci, která je příčinou otrávené atmosféry. Kolem naší planety se v těsné blízkosti řítí potenciálně nebezpečný asteroid, ale oni při tom myslí na vánoční hvězdu. Jakou bolest lidstvo jednou rukou vyhojí, druhou si působí. Člověk má jen dvě ruce, ale jedna neví o druhé. Osud doléhá na lidstvo tíží blížící se pohromy. A ta pohroma se přibližuje s tíživostí osudu. Lidskost je choroba degenerativní, stále se zhoršuje a nedá se vyléčit. Až tu jednou lidstvo nebude, hodná, avšak hloupá zvířata si možná budou o lidech vyprávět příběhy plné chytrosti a rozumu, odvahy a hrdinství, pověsti o tragickém pokolení, jež stálo proti osudu v beznaději, dojímající svým nešťastným vyústěním – budou si vyprávět o lidstvu, jež si svůj osud přivolalo a zasloužilo. Nikomu ho nebude líto. Tohle je tragédie lidské jsoucnosti.

5. »–›

Strašlivý „cit“ tahle láska! Strašlivý, přímo úděsný, sebezničující afekt, jenž hýbá lidskými dějinami a jenž zasahuje i kulturu! Je určujícím činitelem, je hybatelem – a je i ničitelem. Kéž by už ničila, kéž by ničila víc! Celé lidstvo, celá jeho kultura stojí a padá s takzvanou láskou. Kéž by už padalo! A kéž by už padala!

6. »–›

Pro člověka má svoboda jistě nějakou cenu. Jenže to určitě není táž svoboda a táž cena, jakou mám na mysli, v srdci a v majetku Já. A také nejcennější člověk není nutně ten nejsvobodnější. Spíše naopak. Představte si člověka, jenž by byl cenný jako originál vzácného uměleckého díla. Pak by nemohl být vůbec nikdy a nikde svobodný. Jeho poslední svoboda by měla cenu jen její ztráty. Jako svobodná bytost by nejcennější člověk – nebo jakékoli jiné zvíře – nemohl vůbec existovat. Kdo se tedy chce osvobodit, musí se napřed osvobodit od lidstva – musí přestat mít pro ně cenu.

7. »–›

Celá příroda produkuje odpadní látky, jež jsou výživné a využitelné, „recyklovatelné“. Koloběh výměny látek v přírodě se však náhle zastavuje, když doputuje nějaká hmota k člověku. Způsob, jakým lidé nakládají s vlastním odpadem, je jedním slovem strašlivý, a více slovy naprosto šílený, škodlivý a člověka snižující až na nejnižšího parazita z celé rodiny pozemských virů. Člověk se nemůže dokonce ani byť jen rovnat a připodobňovat k takovým pilným dělníkům přírody, jako jsou třeba bakterie. Člověk je tím pádem vůbec nejnižším patvorem na Zemi; je netvorem, u něhož vše navždy končí, ale nic užitečného z něj už nevychází; on je konečnou stanicí, je obyvatelem septiků a všech zapáchajících hromad a děr; je netvorem skládek, hluboko pod úrovní, kde žijí a pracují neúnavní mrchožrouti (doplňková bádání v okolním vesmíru nebudou zřejmě nikdy dostatečně ukončena na to, abychom rozhodli i na tomto poli výzkumu – ale už i v této oblasti máme své pochybnosti a podezření!). Člověk je netvor, který žije na světovém smetišti, stále vyrábí jen odpad, neví, co s ním, kam ho dát, jak ho využít, jak ho neutralizovat; musí se ustavičně v odpadcích přehrabovat, platit za ně, třídit, odvážet, schraňovat, dvakrát si rozmyslet co, kdy, kam a jak vyhodit... – a hromady lidského odpadu se vrší přitom dál a dál! – Není to divné? – Člověk je tvor smetištní, jímž opovrhují i krysy. Co jednou zbude po člověku? Dnes obdivujeme odpad dokonce i v muzeích! Ano, jistě! – Vždyť co jiného než dřívější lidský odpad jsou vzácné antické amfory vylovené ze dna čím dál víc se vzdouvajících moří, jež stále více zaplavují pevnou zem; co jiného jsou keramické střepy nacházené v pravěkých odpadních jámách spolu s proraženými lebkami a ohlodanými kostmi zvířat i lidí? Lze si u toho představit nějaký konec? Je možné si vůbec představit nějaký myslitelný konec toho všeho? Lze si kupříkladu představit výstavu pravěkého umění kdesi v daleké budoucnosti, kde bude stát na mramorovém soklu hlavní umělecký exponát: plastiková flaška? Nelze, protože najít takovou flašku nebude žádná vzácnost. – Řekli nám: „Recyklujte, šetřte přírodu, chraňte vodu.“ Nemělo by se prý málem ani nic splachovat do záchodu, aby to neucpalo roury, neznečistilo přírodu a nepovalilo svět! – Nebylo by v tom případě jednodušší, aby prostě  lidstvo dobrovolně vyhynulo?

8. »–›

Odedávna se lidé ptají, kdo jsou, odkud přišli a kam kráčejí. – I kdyby na tyto pradávné otázky někdy dostali odpověď, nebo i kdyby – nevídáno! – na ně dokonce přišli sami od sebe – a na správné odpovědi, to jest na odpovědi neberoucí si servítek před malým nepravým smrtelným bůžkem človíčkem, to jest na odpovědi vskutku přímé, nelidské – změnilo by se tím něco? Změnilo by se něco v lidském chápání sama sebe, světa vůkol, místa lidí v něm? Změnilo by to nějak – člověka? Změnilo by to nějak jeho příslovečný mentální handicap? Stal by se pak skutečně moudrým i vlastností, ne pouze oním hluchým jménem, jímž jej obdarovala jeho nezřízená pýcha? Přestal by pak být zbytečnou přítěží své matky Země? – Podle mého zdání však tyto tři otázky nehovoří správně k předmětu věci; jinými slovy, nejsou to ty hlavní otázky. Neboť umět klást správné otázky je teprve základ vší filosofie. Já bych celé toto mystérium tří odvěkých lidských otázek zúžil na jednu jedinou, zato však zcela odlišnou otázku: Proč lidé vůbec museli přijít na tento svět? Anebo také: „Člověče, co tu chceš!“

9. »–›

Stojí život člověka vůbec někomu za pohled? – Snad jen jemu samotnému... – a ani tomu ne, nejedná-li se pouze o jeho vlastní, nejužší, nejbližší, nejosobnější, nejsobečtější život. Lidí si všímáme už jenom proto, že jsou nám nebezpeční... – nebezpeční a odporní. – Pravda, všímáme si jich, lidužel, čím dál víc... – a víc než bychom chtěla, my misantropická zvířata.

10. »–›

Pochop chod světa a uvaž, jak bezvýchodné je, kam lidstvo došlo! Tvůj rozum, člověče – ten nechť do mne nesklouzne! Jsi chytrý, chytrý! Ó ty...! A stejně zahyneš! – Člověk – to prý z ní hrdě, díš? Ale co slovo povíš, to samá sprostá věc! A co člověk – samý sprosťák sluje. Tak dím zase Já.

11. »–›

Divná věc: i proti jedovatým hadům existuje na světě požehnání léčivých bylin, ale proti člověku, jenž je nad zmiji i blín jedovatější, žádný lektvar podnes nikdo nenašel; takovou je člověk metlou pro Zemi! Až konečně Já se pustil do protiboje mými klnutými slovy... – Čti tedy, vzácný nelidský čtenáři, alespoň ty, jenž lidstvo z duše nenávidíš tak jako Já, čti tyto upřímné řádky a užívej jich coby lék! Ty budeš zčásti vyhojen, ono lidstvo však bude zčásti otráveno svým vlastním jedem, svou vlastní kyselou medicínkou! Buď tedy pozdraven!

12. »–›

Nevěřili mi, nikdo mi nevěřil a nepopřál sluchu, když jsem volal: Zabte ho! Zabte člověka! Zabte všechno lidstvo na tomto světě! Neboť člověk nese neštěstí pro celou Zemi a všechna zvířata! Nemělas, Země, dovolit, aby se zrodil člověk! Ne, pak by na tvé děti, na děti Země, nepadlo trpké jho v otroctví, jehož je jen člověk strůjcem!

13. »–›

Ó – ze všech nejodpornější všem, lidské plémě, ty proradný sbore zrad a lsti, ty mistře lží, strůjče všech špatností, na duši pokřivený, v němž nic zdravé není a na vše myslící v kličkách, na posměch všemu živému i neživému se ti daří na Zemi! Co všechno není tvého? Co vše ty nemáš na svědomí? Ne snad nejvíc hnusných vražd? Ne mrzkost lačných zisků? Neukáže se u tebe vždy, že co na jazyku, to však na duši přesto nemáš? A co máš na duši, máš-li vůbec jakou, tím se jednak chlubíš, a na druhou stranu se tím rdíš? Tu stojí až trojí vysvětlení hned: buď se svými zločiny proti přírodě chlubíš, jaký jsi pašák a krvežíznivec, nebo chceš všemu ostatnímu tvorstvu dokázat, jaký jsi ve skutečnosti darebák, anebo chceš ve veškerenstvu vzbudit vůči sobě nenávist. Věru, člověče, věř mi: to třetí se ti již povedlo! Nic k tomu nepřidávej! Pro jeden eón to stačilo. Už aby vychcípal ten tvůj zlořečený rod!

14. »–›

Hrdinové minulosti byli směšní a pošetilí. Dnes už se jim přestáváme dokonce i smát, a máme pro ně jen slova opovržení a slinu nenávisti. Byli to většinou ti, kdo lidstvu nějak pomáhali, byli mu prospěšní, podporovali jeho růst – a přáli si být takoví. Jejich obětavost a nesobeckost budou mít hrdinové zítřka také, ale s tím rozdílem, že oni budou podstupovat svá dobrovolná martýria v neprospěch lidstva! Oni to budou, tito nesobečtí hrdinové temných zítřků, kteří se budou sebeobětovat proto, aby lidstvo bylo zdecimováno, aby jejich vlastní pyšná civilizace zanikla; ano, ti to budou, kdo si budou přát a umírat za to, aby lidstvo přivedli nebo pomohli přivést až na sám okraj vyhlazení. Leč – i tito příští hrdinové budou také neodvolatelně směšní a notní pošetilci! A snad je má nová budoucí Země bez lidí už dnes v podobě všech dobrovolně bezdětných, všech sebevrahů, masových vrahů a přenašečů choroboplodných zárodků všech budoucích smrtelných pandemií. Tito pošetilci jsou stále víc a víc uctíváni coby mučedníci nového světa – světa bez lidí. Leč – jsou směšní. Světový požár bude zažehnut a svět se zřítí do své vlastní zkázy i bez nich. Neboť choroba řádí na Zemi, choroba! Ó, má duše tušivá, jak ví již, co! Zajde jejich rod! Zajde rod lidský! Prométheus neprozřetelný dal jim oheň, avšak strašná bohyně Ekpyrósis tím ohněm jednou zažehne svět! Muž je od toho, že může, k ženě však patří, když říká, že ne! A když ne ona, pak Já jej sežehnu svým zrakem ohnivým!

15. »–›

Tragédie lidstva spočívá v tom, že nedokáže být samo, avšak svou nesnášenlivou, panovačnou povahou a svým nabubřelým, násilnickým chováním k ostatní přírodě zapřičiňuje, že samo je; že vše živé i neživé na tomto světě od lidstva v hrůze prchá, s odporem se od něj odvrací, stíhá je nenávistí či je všem šťastným nezúčastněným naprosto, ale naprosto lhostejné. Samota lidstva na Zemi je nechtěná. Není to samota vznešená, jejímž pánem je pohrdavý misantropický génius, plivající na lidstvo ze své nedosažitelné nadlidské výše. Samota lidstva je samotou tyrana, jehož se musejí všichni obávat. Ono samo je příčinou i důvodem, dokonce i příznakem své samoty, jíž se jen a jen užírá a užírat se bude, až do dne, kdy se v jeho mase červi rozlezou, osiřelí psi budou trhat jeho tělo na kusy a hyeny a supi se budou rvát o jeho kosti. To bude jediný zájem, který o lidstvo a jeho osud projeví ostatní zvířata. Milosrdná Země pak možná s jistou dávkou nechuti přijme do sebe ostatky posledního mrtvého člověka, fatálně zde zbloudivšího, ale nikomu, vůbec nikomu nebude na celičkém světě chybět. Země i zvířata na ní se zaradují, že je konečně pryč. Příroda, celá Země se zazelená radostnými ratolestmi míru a bude opět svobodná, zdravá a divoká. A vzpomene-li si nějaké zvíře či strom v tomto nelidském ráji znovu nabytém na člověka, pak jenom ve zlém, jako na šťastně překonané zlo, jež snad ani nebylo skutečné, ale jen noční můrou zažehnanou světlem nového slunného dne.

16. »–›

Jaká je lidstvo chamraď bestiální, dokládají nejlépe nikoli snad jeho barbarské zvyky, jak by se mohl někdo nemoudrý domnívat, nikoli jeho sadistické stravovací návyky, ani množství všech ostatních jeho násilnických zločinů vůči sobě samému i vůči celé přírodě. Ne – bestialitu lidské chamradě dokládá nejlépe její takzvaná kultura, včetně náboženství a vědy a básnické tvorby; tedy ne to, co je u lidí nízké, nýbrž právě to, co je u nich vysoké, co lidé považují za nejvyšší, nejlidštější, nejumělečtější, dokonce za nejkrásnější, nejmoudřejší a nejduchovnější, za to, co je odlišuje od ostatního tvorstva. Je to dokonce pravidlo, jež zřídkakdy mívá svou příslovečnou výjimku. A platilo-li by toto pravidlo za samozřejmost nejen pro mne, ale i pro lidstvo obecně a povšechně, bylo by toto zjištění – zjištění, že lidská kultura vyjadřuje nejlépe právě bestiálnost jejích nositelů – bylo by toto zjištění také zdrojem největší morální bídy a nejzoufalejšího mravního rozčarování ze sebe samých. Snad by to vedlo i k hromadným vlnám sebevražd – ale to si lze jen přát; nikdy však k něčemu takovému nedojde. Nejvíce je totiž člověk vždycky spokojen sám se sebou. – Co tvoří velkou, převažující většinu takzvané lidské kultury? – Všimněme si, že od časů Homérových až po dnešek je to především násilí. Násilí, násilí, zas a zas samé násilí, nic než samé násilí, ať v té či oné podobě, ať velké nebo malé, lhostejné či významné. Dva lidé se pohádají o nějakou titěrnou maličkost, jdou, seberou hned snadno kdesi vojsko a rozpoutají světovou válku. K vítězství jim dopomáhá jakýsi „bůh“, jehož je potřeba usmířit a naklonit si velkými oběťmi na životech – jiných lidí, ale hlavně jakýchkoli nevinných zvířat. Tak je to vždycky: než se začnou mordovat sami mezi sebou, vždy musí nejprve zemřít nějaké dobytče; před vinnými vždy musejí napřed zemřít nevinní. Seberou násilím vojsko, ale protože jsou lidé rození zabijáci, nemusejí je ani tak moc nutit. Celé lidské dějiny jsou dokladem „kulturnosti“ této bestiálně bestiální bestie. Nic než stálá rvačka lidských bestií. Nic než stálá řež lidí mezi sebou a stálé vraždění zvířat. Celými dějinami teče krev; ta krev, která zavlažuje takzvanou lidskou kulturu nejmocněji. Lidská bestialita je srdcem, jež pumpuje bez ustání stále čerstvou krev do údů takzvané kultury. – A není-li to násilí, co jedině oživuje a co stále vyživuje lidskou kulturu, pak je to láska a sex, což je zase násilí, jen jiného druhu, stejně však všem lidským bestiím příjemné; či bychom mohli raději jedním dechem říkat, nebo dodat, že kromě násilí a sexu také rozmnožování, u lidí tedy spíše přemnožování. Jejich množení je tak živelné a zhoubné, že i bez jediného výstřelu zničí svět. Jak by pak také lidský sex, láska a rozmnožování nebylo u nich též jen jiným druhem násilí na živé přírodě? – Takzvaná kultura lidí se odehrává nejen od pasu dolů, ale i v řečišti prolité krve ostatních lidských bestií – ale zejména zvířat. Vyslyšte však moji žádost: Nezabíjejte zvířata, neobětujte je, nezacházejte tak s nimi! Nejsou to přece lidi. A víte, co bylo vůbec prvním kulturním činem člověka? – Byla jím vražda – zabití neškodného zvířete. A hned na druhém místě i vražda jiného člověka. Tehdy, když člověk poprvé zabil, stal se rovněž kulturním – nikdy ne naopak, jak nám tvrdí tato násilnická bestie! Lidská takzvaná kultura si žádá vždy obětí prvorozeňátek. V jejich teplé rudé krvi se koupe veškerá lidská „kultura“. Jen na vzbouřené hladině krvotoků pluje lidstvo ke vzdáleným břehům nových pevnin, kde se jako mor šíří dál. Já však nikde nevidím kulturního člověka. Vše, co vidím, jsou jen rozšklebené tlamy bodrých kanibalů z Papuje-Nové Guineje. – Když bohové dávnověků shlédli na zem, aby se pobavili vzrušující podívanou, spatřili tam jen divý rej rvoucích se lidských bestií, nikoli ušlechtilé výtvory ducha, třebaže ani válka není nic jiného než výtvor lidského ducha. Když teď shlížejí na svět bohové současnosti – televizní diváci –, baví se bez omrzení pořád touž krvavou lázní a týmž přemnožováním jako bohové minulosti. Ony, ty lidské bestie, to nazvaly svým povýšením se nad přírodu, nazvaly to svou „kulturou“, jíž se liší od „pouhých“ zvířat. A co víc! Nazvaly to svou ctí, svým právem, řádem a spravedlností, nazvali to svou svobodou, svou božskou vyvoleností! I tato lživá slova však nejsou nic než násilím – násilím na pravdě, na pravdě o nich, o lidských bestiích.

17. »–›

Jak děsivá, leč pochopitelná nenávist k člověku mě ovládá! Nepřítel zaživa, škodlivý i po smrti je člověk! Odveďte mi ho z očí a zabte ho, zabte všechny lidi! A mrtvoly nechte jejich psům. Ať se svými páníčky se rozloučí po svém. Sic vinen budu, přesto však od viny očištěn. Oni budou mrtví a Já svoboden. Ublížím těm, kdož mně také ublížili. Což nesmím zabít ty, kteří chystají smrt? Je čistý, kdo své nepřátele zabije. A je šťastný den, který mi tohleto odhalil.

18. »–›

31. října 2011 dosáhla lidská populace katastrofálního počtu sedmi miliard, čímž virus člověk dokonale dokázal, že nejpočetnějšími pozemskými organismy jsou právě viry. Když jsem se z ženy narodil Já, byl jsem proti mé vůli oficiálně zahrnut do kategorie „člověk“ s pořadovým číslem 3.248.779.076 ± 166.257, což byl tehdejší denní přírůstek (dnes je to mimochodem už 220.364!). Jen během mého dosavadního života se tudíž množství mých nepřátel více než zdvojnásobilo. Mám z toho pocit lepkavé špinavosti a sprostoty. Země se tak stále víc a víc začíná podobat židovskému ghettu, v němž natěsnána na sebe živoří podlidská chátra. Škoda, že si nelze po myšlenkách na člověka umýt duši, tak jako si myjeme ruce po dotyku s něčím špinavým. Ta pachuť z lidského, zápach a poskvrnění lidmi – to na duši nesmazatelně zůstává. Nenávidím vše, co je svou očividnou, všudypřítomnou sprostotou špinavé a nízké. Nenávidím tedy i lidi. Lidská rasa hluboce uráží moje estetické cítění. Já tě nenávidím, člověče, vydrž tuto zprávu. A nevydržíš-li ji a pojdeš z ní, tím lépe pro mne.

19. »–›

Tragédie lidské jsoucnosti je dovršena. Člověk je mrtev. Smrtelnou nenávistí Misantropovou zemřel člověk. A nikdo nad ním nezanaříkal, slzu neuronil, nikdo nezalitoval smrti člověka. Tragédie člověka očistila svět, jím zašpiněný. Jeho dávným osudem bylo páchat na Zemi zlo. A jediné dobro, jež Zemi přinesl, byla až jeho smrt. Všemi nenáviděný, všemi obávaný, nikým nectěný a nemilovaný, sešel ze světa k úlevě všech. Pějme Aleluja! Neboť člověk je mrtev a s ním padla i poroba, jejímž byl strůjcem, vynálezcem i objevitelem. Mrtev je člověk a všichni jsou teď svobodni. Tragédie člověka jej zahubila, ale nás očistila. Tragický osud člověka dovolil Zemi konečně volně dýchat. Radujme se: smrtí lidstva byl spasen svět. Sehráli snad lidé svůj tragický výstup jen pro naši katarzi? My se však nebavili, když oni sváděli svůj odvěký boj proti přírodě a své bitvy životní. Ne, my jen po očku hlídali času běh a těšili se, kdy už bude konec tomu trapnému kusu jménem „Tragédie lidské jsoucnosti“. Nyní již opona padá. Tleskejte, přátelé! A zapomeňte, můžete-li. Nemůžete-li však přesto zapomenout, pak si to alespoň dobře pamatujte. Běda nám, kdyby se měl člověk ještě jednou vrátit na tento svět!

20. »–›

Vídal jsem dávno smrt člověka v prorockých snech, čítal jsem o ní mezi řádky moudrých knih. Když jsem porozuměl jejich řeči, slýchal jsem lesní zvířata povídat si o smrti člověka a také vrabci na střeše o ní vesele štěbetali. I stromy vydechovaly pomstu lidskému rodu. V mých představách jsem zavraždil lidský rod dříve, než o tom začal šeptat vítr, jenž prorážel smog nad hříšnými velkoměsty, a dřív než o tom zurčil potůček, prodírající své posvátné vody haldami lidských odpadků. Viděl jsem též znamení nebeských hvězd, jež zvěstovaly lidstvu zkázu. Viděl jsem mnohé přírodní úkazy, jež lidstvu na této zemi předpovídaly odvetu. Nenahlížel jsem však do budoucnosti skrze křišťálovou kouli ani skrze sedliny osmanských káv; Já věštil jsem ze skvrn zaschlé krve, jíž je potřísněn hanebný lidský rod, plemeno nemírné ve všem a nehodné všeho kromě smrti. Přivolal jsem nezhojitelnou ránu na tupou hlavu lidstva. Já sám jsem pak zasadil úder lidstvu osudný. Neboť byl jsem předurčen zničit lidstvo na Zemi. Odsoudil jsem je k smrti, jakož i ono odsuzovalo tak dlouho jiné z nás. Hle: Já nejsem člověk ani milosrdný bůh; jsem živel nepřátelský člověku! Jsem ztělesněná pomsta vůči člověku. Jsem jeho zhouba. Jsem jeho zlá předtucha, jsem jeho špatné svědomí. Jsem jeho soudce i kat. Mé jméno je Misantrop.

21. »–›

V tomto nelítostném vesmíru lidé o sobě stále prohlašují, že jsou něco víc než zvířata a že jsou božské podstaty, před zákonem požívajíce větších práv a podobně. Ale tento zákon je stále toliko zákonem lidským a pro lidi; není to zákon božský ani přírodní nebo všeobecný, nebo všeplatný, všeobjímající všechny bytosti na Zemi. Hlavně lidem do božskosti, již si osobují, a vůbec do jakékoli povýšenosti, chybí (kromě mnohého jiného) jedna vlastnost dosti podstatná a „božská“: tou vlastností je soucit se všemi trpícími. Právě tohoto soucitu se lidem nedostává vůbec. Lidé mají soucit nanejvýš jen sami se sebou – a ani ten nemají. Soucit sama se sebou však mají zvířata také, a bez nároku na lidskost nebo na božskost, a zvířata sama jsou tedy nakonec božštější než všichni lidé a lidští bohové dohromady. V čem tedy spočívá takzvaná lidská nadřazenost? – Jen v omylu, jen v nedostatečnosti lidského rozumu. Lidé prosí svého boha, aby se nad nimi slitoval, ale oni sami nemají slitování s nikým. Nemají slitování ani sami se sebou, ani s těmi, nad něž se jako bohové vyvyšují – se zvířaty. Jak mohou tedy sami lidé vzhlížet k nebesům a prosit boha nad nimi za spásu, když oni sami jsou nelítostní ke všemu na celém světě, přinášejíce ostatním bytostem na Zemi, i Zemi samé, jen zhoubu a trpkou porobu? V tomto nelítostném vesmíru je soucit vlastností natolik nepřirozenou, božskou – leč nelidskou –, že soucit je zde pouze přepychem boha, génia či vůbec jakékoli jiné vyšší bytosti, nikoli však lidí. Soucit se v tomto nelítostném vesmíru vyskytuje jen vzácně, a tudíž jen u vzácných bytostí. Sami tuto vlastnost lidé nemají, ale to jim nevadí, aby ji pro sebe (pouze pro sebe!) nepožadovali u jiných a neočekávali od jiných. Avšak jakým právem, jakou podivnou logikou se dožadují tito nelítostní něčí lítosti? Lidé jsou nelítostné bestie a soucit s nimi se tudíž jaksi nedostavuje. Je dokonce nebezpečné mít s lidmi soucit. Ani Misantrop se nad nimi neslitoval. A kdo jiný ze slitovných by se ještě mohl nad nimi slitovat v tomto nelítostném vesmíru? Jen ten, kdo je nejsoucitnější z citlivých tvorů, zná pravou cenu soucitu. A jen ten, kdo zná pravou cenu soucitu, jej právě lidem – odepře.

22. »–›

Kdo plodí život, plodí i smrt. Za svou smrt klň svým zploditelům, můj milý! Na své rodiče si vzpomeň, až budeš prožívat smrtelnou úzkost, a jim potom laj, že tě stvořili smrtelného! Jen svým otcům a matkám můžeme zlořečit, že nás donutili zrodit se do tohoto smrtelného života a prožít muka života i smrti. Neboť vše, co jestvuje, musí také zaniknout. A vše, co je blaženého na tomto světě, musí být vyváženo utrpením. Byl jsi v životě ty sám natolik čist, že se sémě tvé nedotklo dělohy ženiny? Vzpomněl sis na bolest, kterou jednoho dne způsobíš někomu dosud neexistujícímu, když ses oddával rozkoši na loži mileneckém? Nezastínil tvou radost z života nikdy smutek z následků? Za svou vlastní smrt však klň svým stvořitelům, ne mně, nevinnému a čistému! Klň svým stvořitelům a stvořitelům jejich stvořitelů. Proklej stvořitele lidí i sám život, neproklínej však mne! Neproklínej nevinného! Proklej sama sebe!

23. »–›

Když jsem byl počat, svou božskou podobu jsem byl nucen změnit na lidskou. Jen proto jsem se však proměnil v smrtelného člověka, abych mohl lidi nenávidět. Jen proto jsem přijal na sebe svou mužnou podobu, abych zasil nenávist k lidem. Ach, jak je blažený, kdo nenávist k lidem poznal! Ach, jak je šťastný a svobodný, kdo svůj život v čistotě své samoty tráví, daleko od lidí, v duši vždy radost a jásot a mír! V životě je odměna slastného uspokojení uchystána jen tomu, kdo se zasvětil k úkolu ničit a zničit lidstvo na Zemi. Ne, nedotýkejte se mne! A na mne nepřenášejte svoje šílenství!

24. »–›

Lidský rod by neměl vůbec být, ta verbež odporná všem zvířatům; ty stvůry, jimž jsou lhostejní zvěř i keř i osamělý strom; ty zrůdy, jež žerou živé tvory, zvířecí maso, ten pokrm hanebný; ty zrůdy ničemné a beze všeho užitku. "Znič šílence člověka!" Tak promlouvá mé srdce ze žuly a z ocele. Chci kolem sebe vidět jen milá zvířata, ozdobená růžky a parůžky a dlouhýma ušima, jež sluší moudrým tvorům. Čtyři hebké tlapky jsou tak akorát, dvě hnáty člověčí jsou však už moc. A ti, již mají křídla pernatá, jen jim nechť patří království nebeské na Zemi!

25. »–›

Co bůh spojil, Misantrop zase rozpojí, ale člověk už nespojí. Co Misantrop od sebe odloučil, člověk už s ním opět nesloučí, a s čím se Misantrop jednou rozloučil, člověk nenavrátí zpět. Vyřkl jsem osudový ortel nad lidstvem! Hle, již tu vlečku svatou svého žití nepotáhne a marně jako vůl natahuje hlavu svou blbou ke jhu otrockému. Neboť kde není otroků, tam otroctví neexistuje a tam lidstvo hyne na svobodu náhle poznanou. Velikou samotou zničí se lidstvo samo! A vše osamělé, lidmi opuštěné, protilidské a misantropické – bude žít. Sloučil jsem Život se Zemí; a co Misantrop jednou spojil, člověk nerozlučuj.

26. »–›

Má nenávist k lidstvu je tak veliká, že si už málem ani nedovedu představit, že by to nebyla zášť též všeobecná. Podezřívavě se proto dívám na všechny humanisty a milce lidí s neodbytným pocitem, že snad jejich láska k člověku je pouze hraná, neupřímná a předstíraná a že tento jejich zvrácený cit je toliko jakousi povinnou úctou, tributem a úlitbou bohu, jímž je člověk sám sebou udělán. Často si také myslívám, že láska k člověku neděje se z opravdové lásky, jako spíše ze strachu před zuřivou ješitností člověka, jemuž nebyla obětována úcta smrtelníků a k jehož pyšnému frňáku se nevzneslo dost dýmu z kadidla a dost kouře z továrních komínů. Humanista je vposled nejkrutější posměváček, horší svou škodolibostí nad kdejakého misantropa.

27. »–›

Aristotelés praví, že tragický hrdina musí být zatížen nějakou vinou, abychom se cítili být očištěni při pohledu na jeho bědný osud. Tak myslel starověk. Tragickým hrdinou dneška v tomto pojetí už není jen nějaký jednotlivý řecký hérós, je jím celý lidský rod. Jeho vina za stav světa je však natolik velká, že už není ani hrdinou kladným nebo záporným, tragickým nebo heroickým. Ne – člověk už je prostě jen darebákem, zlosynem jeviště zvaného svět. Tragický osud člověka proto nedojímá, tím méně pak očišťuje. Člověk je grázlem tohoto světa; je skvrnou ulpělou na duši divákově, jenž se vrací ze světového divadla domů, do své pevně uzavřené skrýše, nejenže neočištěn takovým děsným představením, nýbrž dokonce znečištěn, potupen a znechucen. A tak zatímco starořecký návštěvník amfiteátru odcházel odtud zpět k posvátnému rodinnému krbu uprostřed svého tichého domu v hloubi zahrad s vodotrysky obklopených peristylem duševně povznesen z toho, že světový řád zůstává navzdory pošetilostem osudů, bojů a vášní tragických hrdinů nezměněn a spravedlivý i ve své krutosti, moderní účastník světové všelidské tragédie má naopak pocit, že řád se hroutí, spravedlnost neexistuje a vše vyšší v člověku stává se nejnižším v celé přírodě. Nepřejeme si už očištění při pohledu na zápasy člověka; přejeme si jen jeho smrt. Dnes už klademe mezi slova „očištění“ a „smrt člověka“ rovnítko. Zoufale vyhlížíme příchod nějakého opravdu geniálního dramatika, jenž by nám ukázal konečně novou, vskutku očišťující tragédii celého lidstva na této zemi. Teprve jeho dílo by bylo skutečným tragickým básnictvím.

28. »–›

Ústředním aktérem v celosvětovém dramatu je padouch člověk, okolo nějž se musí všechno ostatní točit a vše musí být poslušno jeho vůli. Člověk je však špatným hercem, je šmírou na prknech, jež znamenají svět. Proto vše, co je na světě nelidského, by rádo vidělo tohoto člověka spíše na prkně umrlčím než na prknech slávy. Kazí hru, skáče jiným do řeči, přivlastňuje si cizí repliky, neumí svůj text, ale pestrými převleky, pudry a načechranými parukami se snaží zakrýt své netalentované lemplovství. Kdykoli se objeví na jevišti, obecenstvo projevuje silnou nevoli a zhnusení nad jeho špatným herectvím. Králíci a ježci zlostně dupají, koně se mu řehtají, krávy na něj nesouhlasně bučí a ptactvo nebeské ho vypískává. Nebaví se nikdo. Všichni si přejí, aby už byl konec. A když konečně spadne opona, člověk, ten nepovedený šmírák životní tragédie, se přednostně ještě leze děkovat a prohlašuje skončené drama za svůj vlastní výtvor. Diváci po něm házejí co jim slina na jazyk přinese a co jim právě do pacek padne, ale člověk si nadutě myslí, že jsou to dary a projevy chvály a náklonnosti. Když padouch člověk zmizí ze scény, všichni si oddychnou. Zvířata se potom tajně sejdou a zahrají spolu sama ten nejlepší a nejstarší, prastarý kus, jejž napsala sama příroda a jehož provádění nekazí žádná klopotná šmíra lidákova.

29. »–›

„Nezacházejte s lidmi jako s dobytkem!“ – Tak tuto humanistickou větu ode mne věru neuslyšíš. Ode mne se lze spíš nadít věty jiné, leč dosti podobné: „Nezacházejte s dobytkem jako s dobytkem!“ Pokud jde o mne, volal bych i dál a dál: „A se mnou také nezacházejte jako s dobytkem! Nezacházejte se mnou dokonce ani jako s člověkem! Neboť to je totéž. Nezacházejte se mnou raději vůbec! Tak je to nejlepší.“ – „Nezacházejte s lidmi jako s dobytkem!“? To je vskutku špatná vizitka pro chovatele lidí i pro pěstitele dobytka. Jedni jsou však jako druzí.

30. »–›

Pohled na krvavou zvířecí oběť nebo na zvířecí tragédii vůbec, ať v běžném surovém životě, anebo kupříkladu coby jinotajně ztvárněno v umění, nikoho ani neočistí, ani nespasí. Neboť zvíře se vůči nám ničím neprovinilo, tak jako se denně vůči nám proviňují lidé, nemůže být tedy ani řeči o nějakém očistném zadostiučinění z tragédie zvířete. Rovněž to nemůže být zdrojem jakéhokoli citu, neboť se zvířaty – až na pár výjimek – nesoucítí z lidí nikdo. Obávám se, že tu nejde o nic jiného než o obyčejnou lidskou bezradnost, která si hledá zástupný symbol. Mnozí by tak rádi potěšili oko své lidským utrpením a vykoupali svůj žal v lidské krvi, avšak nemohou, sami jsouce pouze lidmi, a tak jsou bezradní. Z této bezútěšné bezradnosti se pak rodí zvířecí tragédie namísto lidských. Očištěn nebude nikdo, spaseni nebudou žádní. K čemu to tedy je? Svět notně zestárl. A člověk zestárl na něm nejvíc. Jako senilní stařec nad hrobem se lidstvo křečovitě drží svých chatrných vzpomínek na mládí. Nakonec bude svět očištěn od člověka a spasen jeho tragédií, ne naopak, jak si to představuje on.

31. »–›

Nejchytřejší ze šimpanzů jsou prý ti, kteří nejvíce po jiných házejí svými výkaly. Jak mnoho společného mám s nimi tedy i Já! U lidí je tomu ostatně právě tak: ti nejmoudřejší z lidí vždy na lidstvo káleli nejhůře a nejsvědomitěji. Naopak hloupější lidé vždy házeli po bližních leda chlebem. Namísto kamene poučení častovali je tak alespoň svou dobrotou, když jim nemohli věnovat trus svých z moudrosti vzešlých nenávistných šípů. Chléb, jejž vrhám Já, je však starý a tvrdý jako kámen. Střezte se jej! A mé nenávistné šípy na rozdíl od šípů Erótových zabíjejí rychle a okamžitě.

32. »–›

Utopie a antiutopie je skoro totéž. Jistý nepatrný rozdíl mezi utopií a antiutopií záleží však přece jen v tom, že utopie je optimistická vidina jiného, lepšího světa, zatímco antiutopie je vidina pesimistická tohoto jiného, „lepšího“ světa. A první z nich, ta ještě naivní, vznikla dříve než druhá, ta poučenější všemi předešlými krachy. Podstatný rozdíl mezi utopií a antiutopií však není žádný. Odvěké sny lidstva o dokonalé společnosti, počínaje Platónovou Atlantidou nebo Moreovou Utopií, nesou vždy stále tytéž znepokojivé znaky, jako je například více či méně násilná totální regulace úplně všeho, stejnokroje, zespolečenštění úplně všeho, včetně soukromého majetku i celého života, stálá válka, stálá nucená práce pro blaho všech, stálý dozor, stálý jednotný světonázor a podobně. Není to nikdy obraz svobody jednotlivce, nikdy v něm není jedinec sám, nezávislý, divoký, ponechaný sám sobě. Sen lidstva o dokonalé společnosti se vždy nakonec změní v noční můru, a to nejen v románech, nýbrž i ve skutečnosti, v dějinách, ve veškerém lidském snažení, jež má za cíl nějaký ten pochybný „pokrok“. Představujeme-li si utopii, vidíme vždy jen jakési fašisticko-komunistické uspořádání světa. Není to příznačné? Není to vůbec všeobecně příznačné pro všechno, co vyjde z vůle, mysli a dílny člověka, jakožto živočišného druhu? Výsledkem lidské tvorby je totiž vždy moc, choroba nebo zkáza. Je zajímavé, že když si člověk představuje opak, tedy anarchii, nevidí také nic než zkázu, stav horší než jakýkoliv vojensko-policejní režim... – Omylem dosti rozšířeným v nazírání antiutopií je také to, že jsou vnímány jako cosi, co není a co se nemůže nikdy stát. Opak je nejenže jako obvykle pravdou, nýbrž skutečnost, v níž žijeme, dokonce ani rozměrů antiutopie nedosahuje – zato ji často přesahuje. Jenomže slabozrací lidé ji nevidí, protože v antiutopii žijí a sami jsou její nedílnou součástí, sami ji vytvářejíce svou každodenní činností. Současnost je kolikrát ještě horší než nejděsivější antiutopie! A budoucnost?... Budoucnost žádná není.

33. »–›

Člověk má víc dětí než rozumu. Vždy je tomu tak. A děti člověka jsou jeho štěstím i neštěstím, ale pro ostatní svět jsou jen další pohromou, z níž se živoucí bytosti Země neradují. Jakýpak tedy rozum v štěstí! Kdyby existovala v přírodě nějaká spravedlnost, lidé s dětmi by zmírali na svou oprávněnou smrtelnost, zatímco tvorové bezdětní by žili navěky v štěstí. Že je tomu naopak, raduje se člověk, avšak příroda naříká. Smrtelný je jen rozum na tomto světě; všechno ostatní je nestálé jako Štěstěna.

34. »–›

Osud člověka není zapsán kdesi v nebi nebo ve hvězdách. Lidské osudí je vepsáno v jeho krvi, v genech. Osudy lidí jsou však v této krvi vyznačeny drahou černé sepse, jež se touto zkaženou krví proplétá, a jež za sebou jako červ pochybností o sobě samém zanechává, nemohouc nalézt východ ani východisko. Dráha tohoto septického červa je písmem, jež mně zvěstuje mnohé z toho, čeho lidstvo nedbá. Cákance zhovnatělé lidské krve dopadají na oprýskanou fasádu rozpadající se zdi civilizace jako graffiti, jako umělecká avantgarda zítřka. Člověk nepodpisuje smlouvu s ďáblem vlastní krví, ale svými smrdutými výkaly. Zlý červíček človíček chce na světlo. Ale Já mu nepomohu. Utopím ho v jeho vlastní temnotě, zadusím jeho vlastním smradem, sestřelím neomylným šípem nenávisti toho pyšného a nadutého aeronauta z jeho vymyšlených výšin!

35. »–›

Sókratés možná věděl, že nic neví, ale alespoň věděl něco. Kdežto jeho spoluobčané, jeho kati a vrazi, si mysleli, že vědí všechno, a přitom nevěděli nic. Sókratés věděl, že nic neví, ale pořád to bylo víc, než co věděla ta pakáž okolo něj. Tak to chodí dodnes. Nic znamená víc než všechno, a nevědomost je cennější nad znalost. Sókratés měl zapomenout ještě na něco, aby nevěděl už zhola nic: měl zapomenout na lidské zákony i na tu verbež, která je tvoří.

36. »–›

Kdo má mnoho vědění, ten má také mnoho nenávisti k lidstvu. Neboť vědoucí moc dobře ví, jaká je lidstvo odporná chamraď. Ale žije-li mudrc mezi lidmi, musí také vědět, že jeho vědění bude obáváno, snižováno, nenáviděno a zneuznáváno těmi, kteří vědí málo, a z toho mála, co vědí, vědí ještě ponejvíce jen to, že oni jsou dobří a úctyhodní a že je každý musí ctít a vychvalovat, mít je rád a být jim k užitku. Vědění je však moc vidět i to, co není krásné. Vědění tedy vidí i základní ošklivost lidstva. Jen hlupákům a ženám se zdá všechno na tomto světě hezoučké a miloučké. A co hůř: jen děvkám je každý člověk k zulíbání. A co nejhůř: jen kurvy jdou spát s každým, ke každému se lísajíce a s každým se vychytrale milujíce, jen když jim z toho plynou výhody. I mnoho vědoucích je však takto ze strachu z lidí či z vychytralosti takovýmito běhnami a kurvami, po jejichž syfilitickém těle rejdí celý stát a jejichž prodejnými dušemi si vytře noviny kdejaký nepoctivý žvást. Běda každému, kdo ví příliš mnoho o lidech. Ten je totiž vlastníkem informací, jež se nikdy neměly dostat na veřejné světlo pravdy. A on je také tím, jejž lidstvo za trest stíhá štvanicemi a běsy. Tak se jim stává nebezpečným, nepohodlným a nežádoucím svědkem, jehož považují za nutné buď umlčet, rozsápat, anebo přetáhnout na svou stranu.

37. »–›

PODÍVEJ NA TU PAKÁŽ

Podívej, na tu pakáž, podívej!

Hle, jaký nechutný je ten jich svět!

Jak ten svět výská, jak je ožralej!

Jak umí tahle verbež vyvádět!

38. »–›

Přestaň už konečně žvanit a stále dokola jako mlýnek mlít pantem o tom, jaký asi má být dobrý člověk; z toho je mi jen na zvracení: raději zavři svou velkou nevymáchanou hubu a člověkem nebuď vůbec. Neboť jen mrtvý člověk je u mne dobrý člověk! Nevidíš, že jsem si oblíbil „němá“ stvoření, kdežto lidi nadané řečí z duše nenávidím?

39. »–›

„Člověk?“ opáčil Hanuman, opičí král, jenž ze všech lukostřelců nejlépe své ostré šípy ironie vypouštěl. „Člověk si vám vleze na záda a udělá si z vás válečný stroj; jeho šípy i oči jsou však tupé; do lidí se nikdy nestrefí. Člověk je nepodařená opice. A já ho za to nenávidím. Pohled na člověka hluboce uráží náš vytříbený opičí vkus. Na člověčí samici je ještě tak nejméně hnusné snad jen její ploché břicho, značící jalovost. Člověk se umí jinak jen množit a množit a množit a konce to nemá, na následky nemyslí; a pro nás pak není na světě místa. Čím se mi odvděčil ten nevděčník? Mnohé slíbí, leč nesplní nic. Založí si slibotechnu – Sliby-chyby s. r. o. – a zradí příbuzného, po jehož zádech se vyšplhal vzhůru. Teď si bláhově namlouvá, že dobyl svět. Ale běda mu, povýšenci: bez mé opory spadne zpátky tam, odkud vzešel – k mým nelítostným nohám. A ty, na rozdíl od něho, své sliby splní a odkopnou ho!“

40. »–›

Natolik se dobře neznáme, aby mi mohl kdejaký člověk hned po dobrácku podávat ruku, tahat mě za můj poustevnický vous, táhnout mě na vařené nudli a tahat mě za nos i za jiné okončetiny. Ale přesto to dělá; tahá mě za nos! – A pak se diví, že na něho dělám dlouhý nos... – Natolik dobře se skutečně s kdejakým člověkem neznáme. A když se přece lépe poznáme – byť se tomu zpěčuji jako divoký oř jezdci – pak to probouzí jen vzájemnou nevraživost a zášť. – Zvláštní: když se rozcházejí misantrop s člověkemⁿ (člověk na entou je netvor obdařený vícenásobnými lidskými vlastnostmi – v podstatě zrůda), je to vždy jen ten člověkⁿ, kdo odchází osamělý, zatímco misantrop od něho odchází jen a jen osvobozen, s pocitem nekonečného vysvobození, ulehčení a volnosti... – Nelichotivé, že, vy lidé na entou!

41. »–›

Ze všeho nejvíc zuří bouře hněvu člověka vždy proti jemu drze nastaveným zrcadlům a všemu, co je věrným obrazem nebo předobrazem člověka. Poslechni si pohádku, nenávistníče, máš-li zalíbení v podobenstvích, Já ti budu vyprávět: – Když se kdysi ošklivá, avšak pyšná princezna Humanita otázala sebevědomě, leč neprozřetelně zrcadla, kdože je na světě nejkrásnější, načež dostala samozřejmě pravdivou a zcela neúhybnou odpověď, že ona to rozhodně není, bylo rázem konec se všemi zrcadly v paláci lidskosti; všechna musela být roztříštěna na malé střípky a tyto zameteny pod koberec. Občas se o ty řezavé střípky ukryté pod kobercem ještě kterýsi neopatrný člověk šeredně pořeže, ale takových nehod ubývá. Nikdo z lidí se už pro jistotu na nic netáže zrcadla. Místo zrcadel zbyly v celém paláci jen lichotné obrazy a retušované portréty samozvané vládkyně Humanity. Princezna Humanita už nikdy nezasedne k tomu zlému nelidskému zrcadlu, aby v něm spatřila svou pravou hnusnou podobu; zhlíží se jen v krásných obrazech patolízalských umělců, v obrazech, jež nevystihují skutečnost a s jejichž pomocí nelze ani nic poznat, ani nic zlepšit, ani nic poupravit na jejím nevábném vzhledu. Říká, že zrcadla nejsou potřebná, protože jsou zvrácená, ukazujíce jen obrácený obraz skutečnosti, nic víc; vždyť co je v nich vpravo, ve skutečnosti je na straně levé, a naopak, co je ve skutečnosti vpravo, jeví se být v zrcadle levým (jako kdyby to bylo u namalovaných podobizen jiné, nebo jako kdyby právě tyto drobné odchylky neumožňovaly vůbec veškeré vnímání a poznávání); nač je tedy mít a zhlížet se v nich, když nám lžou a všechno převracejí? Humanita má tak na očích stále jen svůj vlastní lichotivý portrét a všem ostatním tvorům, kteří si svá vlastní zrakadla a okadla nosí v očích, nařídila klopit zraky před jejím falešným majestátem, aby ani na chvilku nespatřila sama sebe v zrcadlovém odrazu oken do jejich čistých duší. Nechce nikoho a nic jiného vidět, aby neuviděla sebe. Vodní hláď nařídila zčeřit, všechny lesklé povrchy musely být na její příkaz zkaleny, zdrsněny nebo zakryty. Strach princezny Humanity ze zrcadel rovná se strachu z uhrančivého pohledu bájné Medúsy. Snad by stejně tak neodolala zkáze ona sama, jakož i celý její prokletý rod, pohlédla-li by ještě jednou Humanita do zrcadla. Neboť nevymře její rod po přeslici, nýbrž po zřítelnici; nevymře po meči, nýbrž pro oči. – A proto pozdvihni svá skromně dosud sklopená víčka, nenávistníče, ať v upřímných tvých očích a ve vražedném pohledu tvém najde jednou lidstvo zkázu a smrt!

42. »–›

Sotva ráno čubka vstala,

hned hlasitě zaštěkala;

snad proto, abych nezapomněl,

že domu hrůzy jsem to byvatel.

Však její hnusná řvavá polnice

hlasem není žádné milnice,

nezvěstuje lásku, jenom zášť

ke všem lidem bez rozdílu,

s nimiž sdílím tuto díru,

a k jejich čoklům zvlášť!

Sotva ráno čubka vstala,

hned se zase rozštěkala –

a už, svině, nepřestala.

Budu ji snad muset otrávit,

abych měl už od ní klid.

Ni paničku bych neopomněl,

a pak by bylo ticho v domě!

43. »–›

Nenávist je čistý, ryzí cit. Všimni si, že i ten, kdo je bez výhrad přesvědčen o své upřímné lásce, miluje přesto vždy v podstatě z nějakých více či méně skrytých zištných a sobeckých důvodů. Jdi jako vyhladovělý ohař po poslední příčině lidské lásky a vždy svou neúnavnou pátravostí uštveš tak zvanou nevinnou lidskou lásku slabou, vyčerpanou a těžce oddychující vprostřed nějakého špinavého bahniska neřestí, topíc se v něm. Nenávist je však oproti tomu čistá jako zář křišťálu; je to poslední, co jako diamant zbude po každé vyhořelé lásce. Vyhasne-li však zášť, zbývá už jen smrt a zánik a nicota duše. Je-li prvotní příčinou všech věcí láska, pak je posledním následkem tohoto všeho nenávist. Proto je láska vždy cosi nízkého, avšak nenávist vždy cosi vysokého, k čemu směřují a nakonec i zamíří všichni důslední filosofičtí duchové. Nuž vzhůru, jen výše, hrdobci! Vy, jimž dosud pouto lásky nohy víže! Vystupte z bahna toho špinavého necitu jménem láska!

44. »–›

„Člověk je nejlepší, nejušlechtilejší tvor na světě. Cokoliv si zamane, to hravě dokáže, každý problém správně vyřeší, každou otázku zdárně rozřeší.“ – Vypadá to jako blábolení církevního otce nebo blouznění horečkou zmítaného humanisty; vypadá to dokonce i jako sarkasmus či parodie – a přece to není ani sarkasmus, ani parodie. Co je to? – Lidská sebechvála je to, jež smrdí, a lidská pýcha je to, jež píchá v oko trpitele; v oko trpitelovo se zabodávají tato lži-slova jako mučednický kůl, avšak zemřít mu nedají; v oku trpitele, jenž zná celou neokrášlenou pravdu o člověku a jeho „dovednostech“. Člověk je totiž jako onen Homérův záporný hrdina Margítés, který „dovedl přemnoho věcí, leč všecky dovedl špatně“. Neboť člověk:

1.  není nejlepší,

2. je nejhorší ve všem myšlení i konání.

45. »–›

První a základní povšechnou chybou života na této planetě je to, že se na ní kdy zrodil člověk. Druhou chybou, z ní vyplynuvší, je pak následně to, že jsem se narodil Já do této prašpatné společnosti. Je to nejen neštěstí pro mne, ale nyní už i pro ně samé, pro lidi. Lépe by jim bylo beze mne, poněvadž by bylo mně naopak lépe bez nich.

46. »–›

Nechci tě ani učiti nenávisti, která je samoúčelná, nenávisti pro nenávist, nenávisti, která nerozlišuje dobré od špatného, nebo takové nenávisti, která by snad měla dokonce potenciál zvyšovat jakousi tvou zvrácenou popularitu. Všimni si, že moje nenávist je veskrze pozitivní a že si pečlivě vybírá předměty své oprávněné vášně. Všimni si, že tam, kam nemíří mé zlobné šípy, zbývá vždy v mém velkém bušícím srdci místo pro cit právě opačný a že pak na tom místě rád prodlévám a chráním je. Moje nenávist má totiž účel a co nestíhám záštím, to je tím tak trochu hned jakoby chváleno. Nechci, aby ses pro nic za nic zlobil rovnou na celý svět; chci po tobě jen to, aby ses zlobil na lidi, kteří jej udělali tak nenáviděníhodným. Pouze ten, kdo je schopen stvořit (nebo si i jen v mysli představit) lepší svět bez lidí, je oprávněn nenávidět lidský svět. Není snadné být takovým ušlechtilým nenávistníkem, jenž umí rozlišovat. V tomto začlověčeném světě je však, lidužel, velmi snadné zaměnit obyčejného kverulanta za skutečného pozitivně myslícího misantropa, ač je mezi oběma obrovský rozdíl. Já tě však chci učiti misantropismu, nikoli kverulantství!

47. »–›

Nenávidím chemikálie. To jsou substance, jež podobně jako třeba sám jejich vynálezce a výrobce člověk nikdy neměly spatřit světlo světa. Chemikálie nepatří vůbec člověku, stejně jako malému dítěti, do rukou. Chemikálie jdou totiž rovnou cestou do přírody; žádná čistírna vod je z vody neodstraní, nevypaří se a nezaniknou, ale z vody putují do nápojů a do půdy a odtud do jídla a s jídlem do žaludků a těl další otrávené generace. Vláda je nezakáže; ta má jiné starosti než moudře a spravedlivě spravovat zemi pro užitek dobrých anebo myslet prozíravě na budoucnost: například jak se udržet u moci, jak se obohacovat, jak vydírat občany, jak lidem zajistit dostatek pracovních příležitostí, jak lůzu udržet spokojenou a nažranou a tak dále a tak podobně.

48. »–›

Že účelem lásky a milování ve dvou je dítě, to jsme už věděli; ale že je výsledkem toho všeho nenávist, to vím a říkám jen Já. Když totiž muž a žena zplodí dítě, není to plod lásky, ale nenávisti. Dítě není plodem lásky, leč plodem bezmyšlenkovitosti, nesmyslnosti a nudy; každé z ženy zrozené dítě je leda plodem nejhnusnějšího sobectví ve dvou, bezohlednosti ve dvou a krutosti vůči dítěti samému i celému světu, jenž se s jeho nevhodným a přímo škodlivým příchodem bude musit vyrovnat, napravit po něm posléz všecky škody, jež napáchá za život, a ozdravět. Každé lidské robě je vposled popřením nejen přírodních, ale i matematických zákonů. Neboť s příchodem třetího do páru rázem dostáváme podivuhodný výsledek, že 1+1=3, 4, 5 atd. anebo ještě lépe, že 1+1=0, případně výsledek zdaleka vůbec nejhorší, nicméně nevyhnutelný, totiž že 1+1=miliardy přemnoženého lidstva. Takové dítě je pak navíc i plodem zloby, plodem odmítání, plodem vyvolávajícím zášť. Dítě je jen nechutný plod zasvěcený od počátku do konce smrti. Proto tedy není dítě plodem lásky, nýbrž jen čiré nenávisti: z líté nenávisti bylo nejprve počato, v zuřivé nenávisti kopalo v matčině lůně a s výkřiky bolesti a odporu bylo konečně vyvrženo a kleštěmi vydobyto z života nemyslící mrchy, která neví, co činí, a ví-li to přesto, tím hůř. Já tě však chci učiti nenávisti k této mrše a k tomuto jejímu špinavému plodu; chci tě učiti nenávisti k lásce a plození, nikoli nenávisti, jejímž plodem je a bude zmrd jménem dítě.

49. »–›

Hle, jaký je člověk divná zrůda: Čelem kráčí pyšně vpřed, tvář má dvojakou, kterou skrývá, pravou nikdy neukazujíc, ale dolní necudnou částí se při chůzi a v typicky vzpřímeném postoji přetáčí dozadu v stydlivém gestu těla. Obrátí-li se k nám však takto, máme shora před sebou tvář nestoudnou a dole dvé tváří necudných, jejichž vyšpulené rty hovoří utrhačně ke každému pohledu. Ať zpředu nebo zezadu, tato lidská zrůda uráží zrak, jenž na ni kdy pohlédne. Její nepřirozenost je možná skličující, ale její přirozenost je ještě horší.

50. »–›

Nenávist je bohyně, jejíž chrám vystavěli i nevystavěli lidé. Člověk tam zavítá i nezavítá, škorňata si nezuje, trousí bláto z venku a úctu bohyni nevzdává. Chrám je otevřený a každému přístupný, ale nikdo v jeho sloupoví nevyhledává samotu ani útočiště před lidskou zlobou. Bytuji tam jen Já. Modlářů má bohyně Nenávist mnoho, skutečných věřících málo. Hněvá se pro to na ně? Ne – pro to ne. Hněvá se na ně normálně. Jak by nemohla! Vyžaduje snad od nich dary a vrhání se před ní v prach? Ne – to ona je před nimi v podřízeném postavení. Absurdní bohyně je Nenávist. Lidé ji nenávidí, aby jim sloužila. Slouží jim věru dobře. Ale nejlíp slouží mně – proti nim.

51. »–›

Jestliže svého času Voltaire  prohlásil, že co je příliš hloupé na to, aby to bylo řečeno, to se zpívá, mohu Já dnes za sebe směle říct, že co je příliš hloupé, aby to mohlo být napsáno, to je zfilmováno. Film je vůbec doménou těch méně inteligentních, což platí jak pro tvůrce, tak hlavně pro vděčné diváky. To vidíme už jen podle často chabé slovesné úrovně, která se vyskytuje ve filmech. Nemám rád filmy, už to vím. Měl jsem je rád, ale už nemám. Jsou to pitominy pro slaboduché a jakožto o umění o nich už vůbec nemůže být řeči. Filmy se nemohou podle mého názoru rovnat kvalitní literatuře, a nelze mít při nich zavřené oči jako při hudbě. Životopisné a historické filmy se nedrží skutečnosti, adaptace podle literárních děl se příliš odchylují od předloh, milostné filmy jsou nudné, odporné už svými sprostými a nízkými náměty, akční filmy odpuzují nadbytečným násilím, komedie nejsou často vůbec vtipné, tragédie končívají „povinným“ happyendem a v přírodopisných filmech se vyskytuje příliš mnoho lidí na můj vkus a kromě toho také neodpovídají skutečnosti; jsou to jen akční sestřihy těch nejbrutálnějších výjevů, vyrobené na míru a nevkus vyhovující násilnické přirozenosti lidí. V přírodě však vždy převládá mír a klid a dlouhá období nečinnosti, sem tam se mihne zvíře a hned se zase schová do úkrytu; přirozeně násilnická povaha člověka by se nudila takovými obrázky. Dialogy hraných filmů jsou vesměs na jedno brdo: „Miluji tě – já tebe taky – jsi v pořádku? – zvládnu to...“ Žádná velká slovní rozličnost ani pestrost se ve filmech nevyskytuje, hlubokých myšlenek jako šafránu. Velice záhy také film poznal, v čem je jeho nezastupitelná přednost: v možnosti vpašovávat do nich více či méně nejrůznější propagandy a politické agitace. Počátky naivně krásných experimentů má film už také dávno za sebou: nyní se všechny filmy dělají jako na běžícím pásu, vykrádajíce jeden druhý, a podle jednoho léty prověřeného vzoru, jak zapůsobit nejlépe na tupce, kterým je v podstatě jedno, na co bezmyšlenkovitě zírají, a podle jediné šablony, se stále stejnými ošoupanými klišé. O filmu vůbec platí totéž, co například i o hudbě: totiž to, že stará díla jsou dokonalá dost a že každý novější pokus o jejich překonání mine se účinkem a dopadá přinejmenším trapně. Bylo-li kdy v nějakém oboru dosaženo vrcholu, výš už zkrátka stoupat nelze a pak už to jde jen z kopce. Prokletá stálá touha lidí po novinkách! Nemůže tak vzniknout nikdy nic opravdu nového a originálního, ale stále se jen špatně napodobuje to, co již tu jednou bylo a co již nelze překonat. Na řadě filmů je příliš zjevně znát, že podnětem k jejich natočení nebyl geniální nápad, tvůrčí přebytek sil ani snaha vyjádřit nějakou myšlenku uměleckou formou, nýbrž prostě nutnost něco dělat, mít co na práci, mít z čeho žít, vydělat snadno a rychle kupu peněz anebo poskytnout hereckým celebritám možnost získat si slávu, blýskat se a uchvacovat zraky davů méněcenných lidských bytostí. Herecké rádoby „hvězdy“ mě nijak neohromují, spíš je naopak nesnáším. Herecká sláva je ta nejfalešnější mýdlová bublina na světě. Herci ani nejsou opravdoví umělci; neboť nic skutečně nevytvářejí; veškeré jejich „umění“ spočívá v samých povrchních věcech, jako je vzhled, dovedné pitvoření a menší či větší schopnost naučit se nazpaměť svoji repliku. Bez hlubšího porozumění a zamyšlení, co vlastně říkají nebo předvádějí, mohou – a také to často dělají – donekonečna opakovat jakýkoli nesmysl, který jim předepíše scénář, často i s nejrůznějšími chybami, které tento obsahuje. Herci jsou vůbec ve filmu jen nutným zlem, jež mohou napravit pouze tehdy, jestliže film úplně nezkazí, za což si však nezasluhují nijakých zvláštních díků, to by měla být samozřejmost. Herci hrají ve filmu vždy zcela vedlejší úlohu a jsou tam podružným prvkem, nikoli tím hlavním a nejdůležitějším; to hlavní na filmu spočívá v něčem jiném, totiž v obsahu, v náplni a v provedení, nikoli ve známé oblíbené tváři; na tu snad nechodím do kina, abych ji uctíval, obdivoval ji a jí se kořil nejen na plátně, ale dokonce i v jejím a mém soukromí, jak žel bývá nejrozšířenějším zlozvykem! Na filmu mě nemůže zajímat, kdo v něm hraje, to je podružné, ale o čem ten film je; nezajímá mě herec, nýbrž postava, kterou ztvárňuje, a jedině to je na filmu podstatné, ostatní věci jsou podružné; takže podle toho mě rovněž nemůže zajímat, kolik miliónů dolarů ten který film vydělal na tržbě nebo kolik filmových cen získal, ale pouze to, jaký dojem udělal na mne, nikoli na druhé, po nichž mi nic není a jejichž nevkusem právem pohrdám. Z podružných věcí mě mohou nanejvýš zajímat třeba takové údaje, jako je počet cenzurních zásahů, stíhajících nějaký film, množství jím uražených maloměšťáků, mravokárců a buranských hňupů, dále mě může zaujmout třeba počet infarktů a samovolných potratů, vyvolaných dotyčným filmem, ale toto jsou stále pouhé podružnosti, jakkoli malebné a roztomilé mohou být mému nelidsky krutému srdci. Film je vůbec doménou blbců, nebo přinejmenším méně umělecky a filosoficky zaměřených jedinců. Žádná moudra nebo uměleckou úroveň vyššího řádu v nich prostě nehledejme, abychom nebyli zbytečně zklamáni jejich marným hledáním a nenalezením. Je to asi tak, že dobrý spisovatel píše knihy, kdežto špatný filmové scénáře. Ten druhý z nich si však víc vydělá. Připouštím, že úloha filmů může být jiná než úloha literatury; ale film zklamává i v tom, v čem by měl vynikat: totiž ve vytváření nějaké podnětnější pastvy pro oči, v kouzlení odvážných alegorií nebo jakýchsi živých pohyblivých obrazů, hýřících sladěnými barvami a nádhernými kompozicemi. Nic z toho ve filmech nenajdeme. Vše je jakoby bez fantazie, bez ducha, bez tajemství a bez překvapení. Některé filmové zápletky jsou tak zoufale předvídatelné, že lze už z úvodních záběrů neomylně odhadnout i závěr. Vážně míněná dramata nebo psychologické filmy nelze brát vůbec vážně; hodnotu mají jen jejich sarkastické parodie a občas ironický smích komedií; těm ještě dávám šanci. Řada filmů je tudíž k uzívání nudných, jiné jsou dokonce hloupé, až debilní – to ostatně řada knih také... Nicméně i zde, tak jako všude, se projevuje a převládá vrozený lidský kreténismus. Nejvíc je to znát u titulků cizojazyčných filmů, v nichž je jedna pravopisná chyba za druhou střídána špatným nebo nedostatečně podrobným překladem, přičemž vyskytne-li se oříšek ve formě nějaké slovní hříčky, zůstává nepovšimnut a nerozlousknut. O to by nešlo. Sledování filmů je však zábava značně pasívní. Ano, tvrdím, že u filmů se lze jen nudit, nikoli však ušlechtile. Používám tudíž toho nepatrného mála opravdu dobrých filmů až tehdy, když se duch génia, jenž ve mně sídlí, dosyta nakrmí aktivnější a vyšší mozkovou činností a když je již unaven a přeje si lehkou Múzu těsně před spaním... U filmů se tak krásně usíná... Spíte klidně. A žádná neodbytná myšlenka vás neprobudí.

52. »–›

Vždy se zakazuje to, co se předpokládá. Je-li zakázán určitý zločin, znamená to zákonitě, že je u člověka předpokládáno jeho provedení. Zákon tedy dělá z každého člověka možného zločince a podezřívá ho předem ze spáchaných činů, které ještě nejen nespáchal, ale na které ještě ani nepomyslel. Teoreticky. Ve skutečnosti člověka napadá každý uskutečnitelný zločin. Toto se u něho zkrátka předpokládá a on sám souhlasí se zákonným strašákem v poli své neřestné duše. Nemůže být mýlky v předpokladu zákazu a zločinu. Není žádný zločin a trest. Trest už je přítomen v předpokladu zákazu. Čin ještě nebyl vykonán, ale budoucí zločinec už se předem smířil se ztrátou svobody a cti. A člověk snáší tuto potupu, jež na něm ulpívá, a nestřese ji jako ohavnou pavučinu z šatu svého poskvrněného důstojenství. Nestřese ji štítivým pohybem ruky, ani tvář se mu nezkřiví odporem. Sám předpokládá, že není-li dosud zločincem, bude jím, zcela jistě jím jednoho dne bude a pak se podrobí svému trestu, který se nad ním po léta už vznášel. Bude tomu říkat „spravedlnost“, zatímco Já tomu říkám nečestné otroctví.

53. »–›

Říkejte mi třebas kacíř, ale Já prostě nemám rád Boženu Němcovou. Nějakým pohlavně nadrženým národním buditelům se kdysi možná zdála krásná či eroticky dráždivá, a tak ji vyvýšili; ale že by trochu jen málo uměla psát – to ani náznakem. Pěkně malovat a sestavovat písmenka do slov a vět, jako hodná a poslušná holčička, samozřejmě musela umět, ale že by výsledné věty byly potom také nezbytně pěkné ke čtení či jinak zajímavé, to už si netroufám tvrdit. Podle definice nebyla sice žádný analfabet, ale pro mne prostě není rozdílu mezi tím, kdo neumí psát vůbec, a tím, kdo neumí psát pěkně nebo poutavě nebo moudře. Ani jediná pěkná věta, ani jediná hlubší myšlenka se nemihne dílem této české „romantičky“, jejíž sloh je rozháraný, neupravený a roztřesený, zhola bez rytmu a plynulosti. Nemám rád její styl a její knížky neuznávám za hodnotnou literaturu. Žádnou její knížku se mi nikdy nepovedlo přečíst celou. Nepovedená „díla“ Boženy Němcové, jakožto povinná čítanková četba, jistě odradila od čtení knih a zkazila vkus mnohým potenciálním mladým čtenářům, kteří se po setkání s Babičkou znechuceně odvrátili od veškerých knih. – Oni takzvaní čeští „velikáni“ jsou vůbec povedená čísla: Komenský zase jako nezbedný školáček nestydatě opisoval z latinských mouder, která pak vydával za svá, a jeho slavné heslo „škola hrou“ je u někoho, kdo odmítal odložit pro „lepšie chápanie“ lískovku a tvrdošíjně lpěl na starém dobrém bití žáků jako na prověřené vyučovací metodě, u takového „dobráka od kosti“ je, opakuji, jakékoli spojení školy a hry jen pustým nedorozuměním. Věru pěkně drsná hra!

54. »–›

Nenávidím cenzuru. Úkolem cenzury je chránit lidskou důstojnost, úkolem misantropovým je však zpochybňovat oprávněnost této ochrany. Ačkoliv se už téměř nic nečte, přesto cenzura považuje každé kritické, provokativní a svobodné slovo za natolik silné a nebezpečné pro falešnou pýchu člověka, že má potřebu bdít a neustále střežit a mazat byť i jen pouhé slovní výpady vůči lidstvu. Ano, je to tak! Knihy se možná už veřejně neupalují, i s jejich autory, zato se stále v tichosti, leč rázně, autoritativně a bez diskuse, tu a tam někomu smažou z webových stránek například recesistické kuchyňské recepty na úpravu lidské mrtvoly ke konzumaci (jako se to stalo mně). Stačí, když si někdo stěžuje; přičemž zde opět přichází ke slovu – a k moci! – ta nejsprostší, ale zároveň i nejúčinnější opora každé formy vlády: anonymní udavačství. Plody ducha takto stále přicházejí vniveč a nic s tím nikdo nenadělá. Hnusí se mi mentalita lidí, kteří vidouce něco, co se jim nelíbí, chtějí to hned zakazovat. A je zvláštní, že tato sorta lidí také hned najde své horlivé přímluvce a poslušné vykonavatele jejich svévole. Ale co je komu po tom, co si Já nebo kdokoli jiný píše! To je přece moje soukromá věc, třebas viditelná na veřejnosti. Komu se co nelíbí, ať zavře oči nebo se dívá jinam. Nikoho nenutím číst, co jsem napsal. Já také nečtu jejich špatně napsané výšplechty. Já musím od ostatních také ledacos pro mne urážlivého přetrpět a nemohu to proto zakázat. Jestli by mělo být vůbec něco zakázané, pak v prvé řadě zakazování svobodných projevů slova. Ta přece nikomu ve skutečnosti neubližují, pouhá slova nikoho nezabíjejí – a třikrát běda, že ne...! A dozví-li se člověk o sobě občas drsnou pravdu – třebas to, že mezi jeho masem a masem zvířat není zvláštního rozdílu, což z každého masožrouta dělá v podstatě kanibala –, nemusí mu být ten šok a duševní újma z tohoto poznání hned na škodu. Hlupák nad tím sice kvičí jako zařezávané podsvinče, ale jen trochu rozumný člověk se nad tím alespoň zamyslí, poučí se nebo i pobaví. Takto potrefený normální člověk však hned začne kejhat a rozčilovat se: „Já že jsem hrubý, nekulturní a neotesaný surovec s morálkou kanibala? Zakázat! Zrušit! Smazat! To uráží mou důstojnost!“ Nic nevadí, že je to pravda, kterou právě svým vulgárním projevem dokázal, a že tím pádem takový člověk žádnou důstojnost mít nemůže, a tak si ji ani nemůže pro sebe nárokovat. Cenzura je totiž vždycky vulgární projev hlouposti a nadutosti zároveň. Poznáte vždy cíp vyčnívající pravdy smetené pod koberec, kdekoli zasahuje cenzura. Ale cenzura byla, je a bude za všech dob, dokud bude lidstvo lidstvem; skutečná svoboda v lidské společnosti nikdy nebyla, není a nebude, protože její zastánci jsou vždy jen osamocení, bezmocní, výjimeční jednotlivci utiskovaní většinou. Hlásá se sice navenek velkohubě svoboda slova, ale urážky lidského majestátu všudypřítomná cenzura nepřipouští – a neodpouští. Ale co je to za svobodu slova, když jím nemůžeš urazit lidskou důstojnost? Já mám naopak za to, že jedině v těchto urážlivých útocích na lidstvo spočívá neotřesitelná pravda o něm; pravda, která by se měla stále říkat a psát a otloukat lidem o hlavu. A kam by to vůbec dospělo, kdyby měla mít cenzura moc nad slovem? Za chvíli by bylo potlačeno veškeré, byť i jen trochu kritické myšlení, a zůstaly by jen pusté plky holčiček o tom, jak je všechno krásné a jak uhnat chlapa. Za chvíli bych nemohl ani hlásat základní misantropickou poučku, že lidi jsou verbež!

55. »–›

Nehoň se dychtivě za nenávistí; tak ti jen v pravý čas uteče a až budeš připraven vskutku nenávidět, proklouzne ti mezi prsty tvé duše. Sečkej až k tobě přijde sama. Buď jako nějaký podivín, který kazí večírek u svých přátel. Kazí večírek, protože s ním není žádná zábava. Není s ním žádná zábava, protože toho mnoho nenamluví. Není mluvka a krom toho nenachází s ostatními společnou řeč. A protože nemá, o čem by si s kým povídal, raději mlčí a přemýšlí – víc než je společensky zdrávo. Nakonec ho všichni nechají být, nevšímají si ho a on zjistí, že pojednou zůstal zcela sám. Přišlo k němu osamění a on zjišťuje, že se mu samota líbí víc než trapné mlčení uprostřed přátel, od nynějška už jen bývalých, kteří mu nemohou nic nabídnout. Náš samotář se nenápadně zvedá z tvrdé židle nucenosti a odchází ven, pryč z večírku, kde zanechal nudě a plytké zábavě své nové nepřátele. Oni jím za to budou pohrdat a nenávidět ho, ale on jim odplatil dřív. To on je vlastníkem sama sebe; to on je teď svobodný; on je tím, kdo vynalezl samotu a v samotě nenávist. To on zvítězil nad nimi, když zvítězil nad sebou. Už se mezi tu verbež nebude vracet; už se k ní nikdy nevrátí. Přišlo to samo a bez velkých gest. Nenávist k lidstvu je u něj přirozená. Jinak to dopadnout ani nemohlo. Vždy to tak bylo.

56. »–›

Člověk vraždí zvířata a žere jejich maso jednoznačně proto, že je zlý a zlá je jeho podstata. Také veškeré jiné jeho konání, včetně krásných umění, je zlé, v zlé se obrací, poznamenáno tímto zlem, a zlé jsou jeho následky. Člověk ovšem nikdy neřekne, že je zlý; řekne vám pouze, že je přirozený; to tedy znamená, že i přirozenost člověka je zlá a ke zlu směřující.

57. »–›

Spolčovat se s někým? Co je to za humanistický nesmysl? Z toho jsou jen nepříjemnosti a křiky. Každý má žít a umírat sám, nikomu nic nedávat, od nikoho nic nebrat, po nikom nic nechtít, nikomu nepomáhat, nevšímat si nikoho, každému se raději už zdálky vyhnout – a hlavně nemá mít nikdo děti. Ubylo by zbytečných hádek a rozbrojů a nakažlivých nemocí a na světě by byl větší klid, mír a svoboda. Jenže to by lidé nesměli být lidmi, a tak má každý místo svobody nějakého toho příživníka na krku, v protijdoucím chodci nepřítele a v sousedovi otravného hlídače, kterého lze jen nenávidět. Spolčovat se s nějakým člověkem nebo dokonce s vícero lidmi? Být jim byť i jen nablízku? – Ne, na tato pokušení vždy jednoznačně odpovídám: Apage, humanitas!

58. »–›

Nesnáším současnou zprznělou mluvu. Podle ní by Hamletův monolog nezněl: „Být či nebýt – to je oč tu běží.“ Ne, dnes by onen Shakespearův melancholický princ nejspíš ze sebe vykoktal špatnou češtinou: „To je vlastně o tom, jestli vlastně bejt nebo nebejt. A o tom to vlastně je.“ Ne, kdepak, dnes by se tak či onak ani nikdo neoptal.

59. »–›

„Nepolidšťovat gorily! Jsou chytré, podobají se nám, ale jsou to jen zvířata, sice nádherná zvířata, ale přece jen zvířata, nepolidšťujme je!“ –V řeči jejich věznitelů a vrahů tato slova ovšem neznamenají, že nemáme lidoopy chytat, zavírat a vraždit jako lidi, ale přesně naopak. A jak by ne, vždyť ani lidé nepřiznávají ostatním lidem samozřejmé právo na svobodu a život. Lidé sice ochotně zvířatům přiznají, že jsou chytrá, vynalézavá, krásná, umělecky založená a charakterní, ale právo na svobodu a život jim už nepřiznají. Přitom jedině v tom by spočívala opravdová kulturnost člověka. Lidstvo však žádnou takovou kulturu nemá. Záhadou pak zůstává jen jedno: Jak se mohl nějaký živočišný druh tak zvrhnout, že u něj neplatí ani přirozená práva, ani nepřirozená?

60. »–›

Většina lidí považuje nadále, i přes všechny důkazy o opaku, zvířata za méněcenné bytosti. Představme si však klasickou situaci – situaci hypotetického morálního dilematu: topí se člověk a vedle něho tone také zvíře, jakékoli, ať je to myška nebo muška. Pro koho z těch dvou skočíš do vody, pro koho se víc zmácháš, abys ho zachránil? Pro člověka, nebo pro zvíře? Přece pro toho, koho život považuješ za cennější a jejž ti tvůj cit poukáže k záchraně. Já, i kdybych někdy teoreticky přestal nenávidět lidi, což se však nemůže stát, přece bych vždy upřednostňoval kteréhokoli živočicha před pouhým člověkem, jenž je podle mého méně hodnotný než nejtitěrnější hmyz, ba hodnotu pro mne nemá nikdo z lidí vůbec žádnou, leda snad záporně vyčíslenou. Nejde navíc jen o to, pro koho z těch dvou typů bytostí bych se mravně a s citem rozhodl skočit do vody, zda pro člověka nebo pro zvíře, ale i o to, na koho bych se víc štítil sáhnout. Ale jelikož nenávidím všechny lidi bez výjimky, morální dilema nemám ani byť jen teoretické: zvíře bych zachránil, ale člověku bych leda tak ještě podržel hlavu pod vodou – pokud bych se ovšem neštítil vůbec se té lidské obludy dotknout.

61. »–›

K smíchu, co si ta pakáž lidská navymýšlí! K smíchu, povídám, všechny ty absurdní malé i velké lidské iluzorní představy o světě i o sobě samých, všichni ti bůžci a Bohové, věštci a mágové, mistři a guruové, jasnovidci a psychotronická média, duchové a andělíčci, stěhovavé nesmrtelné dušičky, záhrobí, zásvětí a život po životě, všecka ta víra a pověrčivost a praštěné náboženské rituály, všechny ty důvěrné pohledy kamsi do nebes, to neutuchající úsilí o zalidnění, vedoucí k dobytí a rozšíření veliké říše lidí na Zemi i ve vesmíru, a nakonec i všechny ty následné omyly, katastrofální krachy a ztracené naděje, jež z nich vyplývají, zkrátka všechen ten lidský spirituální krám, brak a šmejd, jemuž se zdravý zvířecí rozum cynicky směje! – Jenže tento pobavený smích brzo zmizí ze rtů, když si misantrop uvědomí, že právě celá tato duchovní zastavárna je to, co nejjistěji pohání lidstvo vpřed za novými, jakkoli nepravými obzory, tvořenými mihotavou fata morganou. A celá ta opičárna, tedy vlastně správněji člověčárna, je přitom hnacím motorem nezadržitelného lidského růstu! Takže každý, kdo statečně, bláhově a dobrosrdečně vyzývá lidstvo ke vzetí rozumu do hrsti, je vlastně veřejným vyzývatelem k protilidskosti! A při všem tom jejich jakoby opilém blábolení a potácení mají ještě navíc štěstí ožraly, který i v jakkoli sebestřemhlavějším svém pádu dopadne vždy na záda! No, není to k smíchu? – nebo lépe: k zbláznění? – Nicméně neobdivuji se tomuto jejich štěstí, této jejich prozatímní vládě, ani tomu jejich nepoctivému vítězství, jež se jednou musejí nutně změnit v smolné časy, anarchii a drtivou porážku. Raději bych si chtěl být jist tím, co mám, a být na to náležitě hrdý, než takto jako oni žít a myslit na dluh, opíjet se rohlíkem z pojmů a marně očekávat veliká vítězství z ničeho, co nemám a na co hrdý být nemohu a čeho jsem dosáhl podvodem na přírodě. Raději chci žít a zemřít zpříma, než jako oni očekávat vítězství, jež nikdy nepřijdou, vítězství lidského ducha, vítězství, jejichž nepřetržitá řada by jako v Pyrrhově případě znamenala pouze úplný zánik. Neboť tak se nedá žít věčně. Žádný pozemský tvor nemůže dlouho přežít takto bazálně odtržen od přírody a od její reality. Tak bych Já nechtěl žít. A Já věřím jen tomu, že lidstvo zanikne; že zahynout musí, až mu příroda předloží konečný účet za takto nekryté směnky před hledí jeho donkichotské přilbice z papíru a snů. To pak bude zase mým vítězstvím, mým triumfem nenávisti!

62. »–›

Příklad: Staví se další úsek dálnice, která naruší a posléze i zničí (už jen tím nepřestajným kraválem z tisíců projíždějících motorek, aut a kamionů, který se chladným vzduchem ponese na hony daleko) další část dosud jakž takž zachovalé přírody, ale ekologickým aktivistům, kteří od začátku brání její dostavbě, se teď předhazuje, že svým úsilím by situaci už jenom zhoršili, protože nedostavěná dálnice by prý představovala větší ekologickou zátěž než dálnice dostavěná a zprovozněná. – Já se těm sympatetickým ekologům (sympaticky patetickým) na jednu stranu divím, že se už na to nevykašlou. Co z toho mají? Přece musejí vidět, že jejich snažení nikam nevede; že nemohou zastavit lidskou tsunami, která pustoší svět. Statisticky jeden týdně položí život za svou věc, ježto je zabit, a odměnou jim je jen nenávist a pohrdání všech. Kapitáni průmyslu je nenávidí proto, že jim kazí zisky, obyčejní lidé je nenávidí, že jim berou práci, a jiní, řekněme ti, kteří si v životě nechtějí připouštět vůbec žádný problém a kteří nic nechtějí vidět kritickým okem a vůbec nic na celém světě ani na lidech jim nevadí, ti ekology zase pohrdají. Zřizuje se například nový městský park, ale lidé křičí: „Nechceme park, chceme parkoviště!“ – Na druhou stranu však ekology chápu; je přece tak příjemné něco lidstvu kazit. A nedělají to určitě z lásky k lidem. Znám to podle sebe; vždyť i mně dělá velikou radost, mohu-li občas lidem vhodit do cesty klacíček, když oni mně házejí pod nohy rovnou klády. Pravím vždy a radím: Drtí-li tě lidské soukolí, a tys v něm pouhé zrníčko prachu, buď alespoň tak tvrdý, aby se na tobě toto drtící soukolí zadrhávalo. Říkejte si o nenávisti, co chcete, třeba že je zbabělá, nebo že je to výraz posledního zoufalství, nebo že je bezbranná – ale nikdy o ní netvrďte, že je neúčinná. Neboť nenávist k člověku nakonec musí vážně narušit ducha lidské spolupráce, uzavírajíc jedince do izolované samoty v jakkoli hustém davu. A osamocený člověk nemůže ani zdaleka způsobit tolik ekologických škod (vyjma snad jím založeného požáru, v němž sám hyne), jako nějaké velké organizované lidské společenství. A neuhoří vlastně nakonec takto i celé lidstvo v jím založeném celosvětovém požáru?

63. »–›

Úkolem komedie není napravovat lidi zábavným způsobem, jak se mylně domníval Molière. Nic, tedy ani komedie, totiž nemůže napravit, co je zásadně nenapravitelné a co by bylo třeba pouze zničit. Ale protože není nikterak snadné lidstvo přímo fyzicky zničit, lze je alespoň, občas, deptat smíchem satiry. Ano, když se někdy obrousí ostří nenávistných šípů, můžeš se lidstvu pomstít i jiným způsobem, třeba výsměchem, proč ne? Pomsta je sladká vždy, ať už se mračí a hřímá, anebo ať se směje, tropíc si šašky z té všeliké lidské verbeže, co jí na světě všude je. Správný nenávistník by však měl mít vždy zlobnou tvář a neměla by s ním být až taková zábava jako se sebezlovolnějším posměváčkem. Misantrop má lidi nenávidět a být jimi nenáviděn, a ne je bavit! Nenávist k lidem je věc vážná a měla by tedy i vážně vyhlížet. Často právě když se směješ, pomyslí si lidé, že to nemíníš vážně, a pro smích budeš nakonec ty jim, a ne oni tobě a sobě. Směj se jim tedy jen v nenávisti, jen když jsi nejvíc obáván a pouze tehdy, když oni nemají k veselí vůbec žádný důvod. Snad jenom tehdy – při nějaké jejich nehodě, neštěstí, nezdaru či všelidské tragédii – je ten pravý čas se s chutí lidstvu vysmát do očí. To je teprv ten správný misantropický humor!

64. »–›

Co bych si vzal na pustý ostrov? Tato klasická otázka se u toho, kdo nevyžaduje nic nebo jen málo od civilizace či od lidí, ale zato mnoho od přírody, redukuje na otázku jinou, a sice obráceně položenou: Co bych si s sebou na opuštěný ostrov naopak nevzal? Já, bez dlouhého přemýšlení, mohu hned říct, že na pustý ostrov bych si rozhodně nevzal jiného člověka. I kdybych se ocitl sám na holé pusté skále uprostřed oceánu, přece bych si ještě nějak poradil; ale stačil by jeden jediný člověk navíc v mé trosečnické osamocenosti, aby přede mnou ihned vyvstaly potíže všemožných neřešitelných druhů. Druhý člověk by mi byl nepřekonatelnou překážkou, a raději bych žil v mračnu komářího hejna, v bahnitém močále s pijavicemi, v hnízdě jedovatých zmijí či v jámě lvové, než s jediným člověkem nablízku. Se vším bych si poradil, jen s člověkem ne. Člověk by otrávil vše, tak jako otrávil veškerý život na jím obydlené pevnině. Toho bych vedle sebe nesnesl a musel bych ho vyhnat nebo raději rovnou zabít, aby se už nikdy nevrátil rušit mou svobodnou samotu. Kdybych měl někdy to štěstí ztroskotance a byl vyvržen na pustou pláž liduprázdného ostrova, oplývajícího tropickými plody, sladkou tekoucí vodou a bujným lesem s mnoha přirozenými úkryty, kde by nebyli jedovatí hadi ani velké šelmy, střežil bych si toto největší bohatství náhle nabyté jako oko v hlavě a nepřipustil bych, aby druhý člověk znovu narušil a nakonec zničil i tento můj ráj.

KONEC