Boulle: Absurdní povídky

(výpisky)

Dokonalý robot

Profesor Fontaine namítal, že vlastně žádná „tvůrčí činnost“ neexistuje, že toto slovo je odjakživa pojímáno ve smyslu „kombinace“ neboli nového uspořádání již známých skutečností. Podle něho je řešení nebo konečný výsledek jakéhokoli výkonu lidského ducha vždycky nějakým způsobem aspoň implicitně obsažen v tom, co do něho bylo již uloženo. Mozek nikdy nemůže dělat nic jiného, než tato uložená fakta nově pořádat, a tím z nich vytvořit nový jev. Z toho (podle profesora Fontaina) plyne, že mezi lidským mozkem a umělým mozkem elektronickým je rozdíl pouze v kvalitě, nikoli v samé podstatě. Soustavným zdokonalováním, zdůrazňoval profesor Fontaine, se nám podaří dovést stroj tak daleko, že bude vykonávat všechny úkony, které se dosud všeobecně považovaly za výlučnou doménu lidského ducha.

A dodával:

„Počet buněk v každém lidském mozku je konečný, kdežto rozsah působnosti elektronického mozku není nijak omezen. Prostý počet pravděpodobnosti ukazuje, že stroji se jednou podaří pořádat vložené prvky komplexněji, než je v možnostech lidského ducha, takže bude pak schopen i hlubších úvah a 'tvůrčí činnosti' – jak vy říkáte – která převýší schopnosti člověka.“

Ano, jsou to mechanismy, upřímně přiznával vědec, ale všechno, co je lidské, je nějak mechanické, například řeč.

„Není nijak zvlášť těžké vymyslet robota, který by tvořil slova. Slova jsou pouhé kombinace určitého množství souhlásek a samohlásek a jejich syntézou se dá dojít k naprosto mechanickému výsledku, vychází-li se od počáteční hlásky.“

Vědec studoval dopodrobna zákony sexuální přitažlivosti, právě tak jako biologické faktory, považované za prvotní činitele, které nakonec vedou k pohlavnímu aktu. Došel k závěru, že nic nestojí v cestě tomu, aby se dva roboti pohlavně spojili.

V představách profesora Fontaina měly tyto poslední vynálezy vést postupně až ke vzniku „citu“.

Jeho odpůrci nemohli proti těmto důkazům uvést nic podstatného. Přesto se nesmířili se svou porážkou, vzali si za záminku, že jde o cosi nedefinovatelného. Vrtěli hlavou a prohlašovali zdrženlivě:

„To je všechno hezké, ale vaši roboti nejsou lidští. Chybí jim cosi, co nedovedeme definovat, ale cítíme, že přece jen jim něco chybí.“

Profesor Fontaine zůstal tehdy celý zmatený a zamyšlený.

„Mají pravdu. Roboti nejsou dokonalí lidé. Chybí jim cosi nedefinovatelného.“

Profesor se dal znovu do práce.

Uplynulo několik let, kdy se bezvýsledně snažil udělat nový krok kupředu a odstranit ten nesmírně jemný rozdíl, který, jak o tom byl teď sám přesvědčen, existoval mezi jeho roboty a lidmi.

Konečně vědec přerušil své dlouhé mlčení a oznámil, že chce učinit neobyčejně důležité prohlášení.

„Heuréka. Už jsem na to přišel,“ pronesl vědec. „Na ideálního robota. Opravdu lidského robota. Řešení bylo docela blízko před mýma očima, na dosah ruky kteréhokoli laika. Stále mi však unikalo. Proti mým robotům nebude už moci nikdo nic namítat. Nyní jsem dosáhl úspěchu, který je vrcholem celé mé vědecké dráhy, plné usilovné práce a úvah. Přináším vám přesvědčivý důkaz o svých teoriích. Můj robot teď jedná přesně tak jako kterákoli lidská bytost. 'Myslí' jako člověk. Má rozum podobný našemu rozumu. Tato jeho vlastnost byla již vlastně obsažena ve všech mých předcházejících vynálezech. Chtělo to jen maličkost, docela nepatrnou maličkost, proto mi řešení tak dlouho unikalo. Abych mohl svým robotům dát tento nedefinovatelný rys, který jim ještě scházel, stačilo..., abych je trochu POKAZIL!“ vzkřikl vítězoslavně vědec.

Kolik váží sonet

Neočekávejte, že se budeme neustále vznášet ve vznešených výšinách. Musíme si navléknout boty čističů stok a hledat svou cestu tíživou hmotou atomů. Lidské myšlení může dosáhnout jasného vidění jedině za tuto cenu. Budeme střídat abstraktní spekulaci s nejobyčejnějším pozorováním a nakonec z tohoto labyrintu vyjdeme. Vždyť duch a hmota jsou neoddělitelné.

Nekonečná noc

Zažil jsem válku jako všichni. Myslím si, že každý člověk má za svůj život prožít jednu válku, ale ta jedna úplně stačí.

Jsem trochu fatalista. Jen bych chtěl vědět, jak teď z toho.

Lidé tohoto národa jsou posedlí směšnou náruživostí pudově se rozmnožovat a nemyslí přitom na budoucnost. Tak se stalo, že jejich země je i pro ně příliš malá, podobně jako tomu bylo za mých dob v některých cizích zemích, kde se nadměrně rozmnožily krysy. Půda nemůže všechny obyvatele uživit.

Mám velkolepý plán. Ty víš, že metlou mé drahé Pergolie je přelidněnost. Teď dávej dobrý pozor, abys pochopil, co ti řeknu. Vypravím všechny své přebytečné krajany na cestu do času. Zavedu je do Badárí. Tady se usadí, budou se rozmnožovat a křížit s domorodým obyvatelstvem. Vzhledem k našim přirozeným vlastnostem a k našemu počtu bude badarská rasa pozvolna slábnout, zakrňovat, až nakonec úplně zmizí. Zůstane jen božská pergolská rasa, která se uchová do vzdálené budoucnosti.

Hlavními znaky tohoto století jsou věda a důvtip. Tak například ve „fyzice“ se nám podařilo dokázat, že všechny zákony stanovené před námi jsou nesprávné. Zjistili jsme, že neplatily žádné zákony a chování Vesmíru bylo ponecháno náhodě. Neumíme sice vytvořit hmotu, ale nedávno jsme se naučili, jak ji rozbít.

Ve vědě zvané „matematika“ se nám podařilo formulovat definici nedefinovatelného, která je založena právě na nedefinovatelnosti nedefinovatelného, což svědčí o neobyčejném důvtipu.

V „morálce“ jsme po dlouhém vývoji dospěli k názoru, že přirozený proces plození, kterým se rozmnožujeme, není sám o sobě zcela amorální ani absolutně odsouzeníhodný. Jak vidíš, naše odvaha si v ničem nezadá s naší moudrostí. Aby sis učinil představu o naší „logice“, uvedu ti jeden příklad. Zpočátku jsme vášnivě zastávali názor, že Dobro je Dobro, abychom později se stejnou zaujatostí tvrdili, že Dobro je Zlo. Jestliže někde na zemi nebo na nebesích existuje jiný názor, buď klidný, Amón-Ká-Zajlate, neujde nám a jednoho dne ho budeme hájit stejně vášnivě.

Snad největších úspěchů jsme však dosáhli ve vědě zvané „metafyzika“. Když jsme poznali, že Bůh i svět jsou stejně nepochopitelné, vybudovali jsme snad všechny myslitelné teoretické soustavy, abychom nalezli syntézu těchto dvou veličin. Jen v krátkosti tě s nimi seznámím: nejprve jsme tvrdili, že Bůh stvořil svět, potom, že svět vznikl sám ze sebe, pak zase, že tyto dvě nepochopitelné veličiny tvoří jeden stejně nepochopitelný celek, poté, že existuje jedno nebo druhé, a konečně, že neexistuje ani jedno, ani druhé. Posléze jsme dospěli k nejodvážnější konečné hypotéze v naší historii a tvrdíme: existuje tvůrčí svět Boha. Máme geniální nadání, slyšíš, geniální, vytvářet kombinace z prvků, které neznáme.

Vyznamenali jsme se i v řadě jiných oblastí. Tak například v „literatuře“... Bohužel vidím, že není čas, abych ti ukázal naši dokonalost. Proto tě se slzami v očích prosím, nech dovršit náš osud v míru a odlož svůj boj o několik století.

E = mc²

neboli

Příběh jedné myšlenky

„Velký objev je umělecké dílo a já věřím, že věda sama o sobě je dobrá.“

ROBERT OPPENHEIMER

Na počátku byla Myšlenka. Byla zárodkem každého skutku a nic z toho, co bylo vtěleno v čin, nebylo vykonáno bez ní.

Myšlenka vykrystalizovala v jednoduchém vzorci E=mc², což přeloženo do lidské řeči znamená: každá částice hmoty je ekvivalentní určitému množství energie, které se rovná její mase, násobené čtvercem rychlosti světla.

Skončeme tím, že napovíme, že E=mc² je rovněž symbol Lásky; lásky absolutní, v níž dokonalým splynutím fyzického a psychického lze dosáhnout věčné extáze.

Na obzoru nad mořem se objevil černý bod. Po bezmračném hirošimském nebi přilétalo osamocené letadlo. Čím více se blížilo, tím více byli lidé překvapeni jeho nezvyklým vzhledem. Letoun byl na přání vědců natřen zelenou barvou naděje a na spodních plochách křídel byly obrazy holubice. Ani vánek nezčeřil ovzduší. Město bylo ponořeno do klidu sladkého japonského léta.

Stejně jako kdysi bezpochyby pozdravily nebeské pozouny náhlou explozi prvotního atomu a zjevily tímto signálem počátek Vesmíru, ohlásil teď amplión slavnostně nultou hodinu nové éry, zahájené lidským duchem. Avšak toto tvoření nebylo doprovázeno žádnou vřavou. Naopak: ticho, ticho, které působí vždycky mnohem silnějším dojmem než nejobludnější hluk, se nyní rozprostíralo pod jasným nebem Hirošimy.

„Podívejte se. Pochopili to a tleskají nám. Ani jeden z nich na to nezapomene.“

Byla to pravda. Japonci pochopili, co onen nadpřirozený oblak znamená, a všichni obyvatelé byli v ulicích. Vrozená intuice lidu, jeho předtucha zázraku se pozvolna měnily v neochvějnou jistotu, aniž přitom pozbyly svého náboženského základu. Tato extáze, do níž všichni lidé upadli, uspokojovala stejně rozum jako smysly.

Hypnotizováni zářící kaskádou, která k nim pozvolna směřovala, s duchem omámeným jasností rovnice E=mc², kterou představení města sborovitě mumlali jako hymnu, prožili hodinu takového okouzlení smyslů a takového duchovního uspokojení, jaké žádné shromáždění ještě nikdy nepoznalo. Všechny ruce se vztahovaly k nebi v pocitu vděčnosti, naděje a lásky. Starci padali na kolena a děkovali bohům, že je obdařili milostí zhlédnout tento zázrak. A nutili malé děti, aby se klaněly jako oni a spínaly ruce v gestu blahořečení.

Byly to blahoslavené minuty nerušené radosti, kdy každá vteřina – tak se alespoň zdálo – nechávala vykrystalizovat pocitu nepomíjejícího štěstí. A přesto čekaly na obyvatele Hirošimy vrcholy ještě oslnivější a chvíle ještě extatičtější.

Byl to především okamžik, kdy se oblak rozrostl tak, že se nad městem a okolní krajinou rozkládal jako obrovitá houba. Celé hirošimské nebe bylo až k horizontu zaplaveno myriádami květů, jemnějších než jarní květy třešní, a jejich husté mračno rozkládalo sluneční paprsky do tisíců fantastických ohňů a kouzelných duh.

A nakonec to byl velký okamžik, kdy vzrušený dav poprvé v tichu atmosféry uslyšel hudbu tohoto božského deště. Harmonie tónů, které rozechvívaly uši Hirošimy, nebyla srovnatelná s žádnou pozemskou melodií. Pouze umělci s excitovanými nervy slýchávají jakoby zdálky tlumenou ozvěnu podobných akordů a po probuzení ji marně pronásledují. Byl to zvuk nepřetržité hloubky, sladký jako zurčení nejprůzračnějších pramenů, jako šumění, jaké musí vyluzovat křídla serafínů letících bok po boku nekonečnými propastmi prostoru; a mezi tímto chvěním, jemnějším než vlnění nehmotného éteru, se v nepravidelných intervalech rodily tóny božsky čisté, upomínající na cinkot křišťálu, které vydávaly lístky panenského uranu, jak na sebe v pomalém víření narážely.

Proč hirošimský experiment neskončil slavnou apoteózou? Proč na tomto světě bývají často ty nejvznešenější činy završeny výsledkem, v němž se neodráží nic z čistého počátečního úmyslu a který je dokonce v křiklavém protikladu k obecným principům, jimiž byly tyto činy inspirovány? Proč tolik lásky vyvolává tolik nedorozumění? Když si mnohem později John Almayer, znalec literatury, znovu vybavil onu tragédii, šeptal si s bolestí tyto Miltonovy verše, které si představoval pronášeny ústy kteréhosi démona:

„If then His Providence

Out of evil seek to bring forth good,

Our labour must be to pervert that end,

And out of good still to find means of evil,

Which oft times may succed...“

(...A jestli péčí svou

On dobro vyvést hledí z toho zla,

nám snahou musí být ten zvrátit cíl,

ba nástroj zla i v dobru vypátrat,

což kéž se častěj zdaří!"

John Milton: Ztracený ráj)

Leč toto byla jen krátká poznámka a naprosto nemůže nahradit vysvětlení. A protože předcházející otázky zůstaly bez odpovědi, musí se historie spokojit tím, že věrně zaznamená fakta...

Vodopád nad Hirošimou byl čím dál hustší a temnější. Zář pozvolna uhasínala a stejně tak její oslnivost. Počet uranových květů vzrůstal podle téhož věšteckého zákona jako obilná zrna, jejichž počet se na každém poli šachovnice zdvojnásobí. Matematika zde řídila jev a její neúprosná moc se odrážela v každém z jeho viditelných projevů. Mrakem teď už nepronikl ani jediný sluneční paprsek; jejich oslňující běl i ony tisíce ohníčků pohltila amalgamová šeď. Byla to kompaktní masa kalné, tíživé substance, která bez ustání padala na město, až se země zachvívala, s ohlušujícím rachotem, vytrvalým jako věčně prodlužovaná ozvěna nestvůrných děl.

Lidem v ulicích sahala uranová pokrývka až k pasu, potom až ke krku. Přístroje ukázaly vědcům ještě na několik okamžiků malé děti, které rodiče vyzvedli nad hlavu. Brzy však byly pohřbeny i ony a zakrátko nato pohltila vytvořená hmota nejvyšší domy. Tak zmizela Hirošima.

Když se město potopilo, když se tvůrčí šílenství Přírody vyčerpalo a když se pozvolna vyjasnilo a poslední květy zavířily nad obrovským kovovým jezerem, z něhož nevyčníval ani ostrůvek, shledali vědci, že po městě nezbylo ani stopy. Rozhostilo se dlouhé, zamyšlené ticho.

„To já jsem stiskl knoflík,“ zasténal v mikrofonu hlas Einsteina.