Arcybašev - výpisky z díla

Sanin 1

Lidé chtějí celý svět změnit v klášter nebo v kasárna s jediným řádem, platným pro všechny, založeným na likvidaci každé osobnosti.

Není nic nudnějšího než poctivec... Co je to poctivý člověk? Program poctivosti a ctnosti je všem dávno známý a nemůže v něm být nic nového. Vinou staré veteše člověk ztrácí veškerou originalitu a život se omezuje na úzký rámec nudné ctnosti. Nekraď, nelži, nesmilni... A přitom v člověku tohle všechno hluboko vězí. Každý lže, zrazuje, smilní, co mu síly stačí... Každý. Stačí, když se vmyslíte do života každého člověka, a najdete tam hřích, ať hlouběji zasazený nebo na povrchu...

Něco jiného je ovšem gauner, opravdový, nepředstíraný gauner! Především je to naprosto přirozený a upřímný člověk... Dělá to, co je pro člověka naprosto přirozené. Vidí věc, která mu nepatří, ale je krásná, a proto ji ukradne. Vidí krásnou ženu, která mu nechce být po vůli, a tak si ji vezme násilím nebo podvodem. Je to naprosto přirozené. Ano, gauneři jsou ti nejupřímnější a nejzajímavější lidé, protože si ani nedovedeme představit hranice lidské špatnosti...

Vždycky mě překvapovalo, proč lidi tak brojí proti pití. Podle mého názoru jenom opilý člověk žije jaksepatří. Opilec dělá jen to, co chce... Když si zamane, zpívá nebo tancuje a nestydí se za svou radost a veselí... Lidi ale neumějí pít... Jsou příliš vzteklí... Já se spíš peru, když jsem střízlivý. Když se napiju, zapomínám na spoustu svinstva a je ze mne ten nejhodnější člověk na světě.

Třeba bych se s radostí nechal ukřižovat, kdybych věřil, že moje smrt spasí svět! Ale tahle víra mi chybí. Ať bych udělal cokoliv, koneckonců nic nezměním v chodu dějin a veškerý užitek, který mohu přinést, bude natolik mizivý, že kdyby nebyl žádný, svět by o nic nepřišel. A zatím pro tohle nic musím žít, trpět a trýznivě čekat na smrt!

Člověk neexistoval dřív, než se narodil, to se nezdá být divné a nepochopitelné... Člověk nebude, až umře, to je stejně jednoduché a zřejmé. Stroj vyrábějící životní energii, který se naráz zastaví – to je smrt. Je to naprosto jasné a není na tom nic strašného... Stalo se. Je to prosté a přirozené... Ano. Co vlastně ztrácíme, když umíráme? V každém případě je v životě víc špatného než dobrého a radostného... I když radost přece jen existuje a je trýznivé ji ztratit. Ale vysvobození z té spousty zla, které smrt přináší, by mělo znamenat plus. Ano, je to velice jednoduché a ani trochu to neděsí.

„Copak příroda,“ slabě se usmál Sanin a mávl rukou. „To se jen tak sluší říkat, že příroda je dokonalá... Po pravdě řečeno, je stejně nedokonalá jako člověk: každý z nás si dovede představit svět stokrát lepší než ten dnešní a přitom ani nemusí příliš namáhat svou představivost... Proč by nemohlo existovat věčné teplo, světlo a věčně zelená, rozkvetlá zahrada, která by pokryla celý svět? My nejsme jeho začátek, a tudíž ani konec. Naše úloha je čistě pomocná a očividně pasívní.“

V tiché nehybné zamyšlenosti se neskrývá smutek, ale plný život.

Všechno je krásné, jenom člověk je prevít.

Žena je především samice! Mezi chlapy najdete aspoň jednoho z tisíce, jenž si zaslouží, aby ho nazvali člověkem, ale ženské... Nenajdete mezi nimi ani jedinou! Jsou to holé, růžové, bezocasé opice, to je všechno!

Rodit děti je hrozně nudná, špinavá, bolestivá a nesmyslná záležitost.

Zabít bytost, která už poznala radost ze života a hrůzu ze smrti je kruté, ale zabít zárodek, nesmyslný chuchvalec krve a masa...

Zločin! Co je to zločin? Když matce při porodu hrozí smrt, rozřežou na kusy živý plod, připravený užuž vykřiknout, rozčtvrtí ho, rozdrtí mu hlavu železnými kleštěmi... To není zločin, ale jen politováníhodná nutnost... A přerušit neuvědomělý fyziologický proces, něco neexistujícího, jakousi chemickou reakci – to je „zločin, hrůza!“ I když na tom právě tak závisí matčin život, dokonce víc – její štěstí! Proč to tak je? Nikdo to neví, ale všichni křičí „bravo!“ Ach, lidi, lidi... Vytvoří si strašáka, podmínku, chiméru a pak trpí. A ještě křičí: „člověk, to je něco velkolepého, významného, nepostižitelného! Člověk, to je vládce!“ Vládce přírody, který nikdy nevládne: pořád totiž trpí a bojí se vlastního stínu!

Takových idiotů, kteří ze života dělají nesnesitelné vězení, bez slunce a bez radosti, jsou milióny!

Prométheus chtěl lidem přinést oheň a docílil toho – to bylo vítězství. A my? My dovedeme jen přihazovat třísky do ohně, který jsme nezapálili a ani ho neuhasíme.

Literatura je veliká a zajímavá věc. Pravá literatura, jak tomu rozumím, nepolemizuje s každým povalečem, jenž se nachomýtne a z nudy chce všechny přesvědčit o své chytrosti...

Křesťanství nemá budoucnost! Jestliže nedokázalo zvítězit nad lidstvem v době svého největšího rozvoje a bezmocně se ocitlo v rukou hrstky ničemů jako nástroj drzého klamu, teď, kdy už sám pojem křesťanství je vyčichlý, bylo by podivné a směšné čekat na nějaký zázrak... Dějiny neodpouštějí: co jednou zmizelo ze scény, to se nevrací!

Křesťanství sehrálo politováníhodnou úlohu. V době, kdy lidstvo už bylo u konce té strastiplné cesty poznání a moc nescházelo, aby všichni ponížení a nešťastní vzali rozum do hrsti a jediným úderem zvrátili nesnesitelně tíživý a nespravedlivý řád tím, že by zlikvidovali všechno, co tylo z cizího, objevilo se tiché, smířlivé, mnohoslibné křesťanství. Odsoudilo boj, slíbilo vnitřní blaženost, přivolalo sladký sen, hlásalo, že se nemáme protivit zlu násilím, a stručně řečeno, vypustilo všecku páru! Silné charaktery, které staleté ponižování vychovalo pro boj, vyšly do arény – pitomci! – a se statečností, která si zasluhovala nekonečně lepší využití, si vlastníma rukama div nesedřely kůži! Jejich nepřátelé samozřejmě nepotřebovali nic lepšího! Dnes to vyžaduje další nekonečné ponížení a utlačování, které bude trvat opět celá staletí, než znovu vzplane rozhořčení! Lidskou osobnost, příliš nezkrotnou na to, aby se stala otrokem, křesťanství obléklo do kajícnického roucha a pod ním skrylo všechny rysy svobodného lidského ducha... Oklamalo silné, kteří mohli hned, ještě dnes, vzít své štěstí do rukou, a přeneslo těžiště jejich úvah do budoucnosti, vtělilo ji do touhy po neexistujícím, po něčem, co nikdo z nich nepozná... Všechen půvab života se vytratil. Vyhynula přirozená vášeň a krása a zůstala jen povinnost a nesmyslný sen o příštím zlatém věku... Zlatém pro jiné, pochopitelně! Ano, křesťanství sehrálo ošklivou roli a jméno Kristovo ještě dlouho bude pro lidstvo prokletím!

Především pod praporem křesťanství se zaplavily krví mučednické arény a později jeho jménem lidi zabíjeli, věznili, zavírali do blázinců... Bylo prolito tolik krve, že při žádném světovém převratu by se neprolilo víc! A nejhorší je, že lidé každé zlepšení svého života dobývají jako dřív krví, revolucí, anarchií a přitom za základ svého života považují humánnost a lásku k bližnímu... Vychází z toho hloupá tragédie, faleš a klam... Ani ryba, ani rak... Dal bych přednost tomu, kdyby světová katastrofa nastala hned teď, než aby ještě další dva tisíce let vládl šedivý nesmyslný zmarněný život!

Člověk je od přírody podlý. Nečekej od něho nic dobrého a pak tě žádná jeho špatnost nezraní. Jsem proto raději sám...

Umět žít – k tomu je zapotřebí talent. A kdo ho nemá, buďto zahyne, anebo si zničí život tím, že ho promění v ubohé živoření bez světla a bez radosti.

Kolik je ještě v lidech brutality... Je vůbec myslitelné trpět a obětovat se pro takovou tupou, hloupou zvěř?

Oženit se?

Dokonce už jen to slovo mu znělo nesmírně banálně. On se svým výjimečným, zcela originálním životním postojem, balancující na hranici svých možností, spřádající velkolepé plány a prožívající obrovské životní strasti, nemůže budovat měšťácké štěstí s vlastní ženou, dětmi a domácností. Až se začervenal při pouhé myšlence na podobné řešení, jako by ho někdo urazil.

Dokud neznáš lidi, máš dojem, že ti něco dají...

Člověk je ohavný tvor.

Pod dojmem spáchaného zločinu

Špinavá duše není ještě mrtvou duší. Naprosto čisté duše jsou snad čisty jedině proto, že jsou mrtvy.

Hlasatelé a život

Je třeba odkrývat ošklivosti života, je třeba bít do všednosti a hlouposti, aby nastal život světlejší a teplejší.

Ideály jsou jistě velice krásné, ale i mydlinkové bublinky jsou velice rozkošné. A což, jestliže život ve své skutečnosti nemá nic společného s ideály, zrozenými jen ve snění a spočívá jen ve frázích?...

Lidská vlna

My lidé, vládnoucí ohromnou krásnou zeměkoulí, vzácným složitým umem a bohatými city, musíme se obávat, že přijde ten nejhloupější a nejmizernější člověk a prostou holí rozštípne nám lebku... jako prázdný hliněný hrnec, v němž nikdy ničeho ani nebylo... Jakoupak úlohu hraje potom tento um i tyto city?!

Poznej sebe samého... a poznav, neupadni v sklíčenost!

Já jsem středem vesmíru, pro mne vše existuje pouze potud, pokud já sám existuji, ale s mou smrtí mizí vše.

Život je boj bytí se smrtí, o blaho života v uskutečnění vlastní svobody.

Není pánů, jsou jen otroci!

Ze špatného, nudného a nespravedlivého lidského života nemohlo hned zmizet množství hloupých, slabých a brutálních lidí, kteří jej takovým dělali. A vlna, kterou chtěli došplíchnout do nebe, padla dolů vlastní tíhou.

„Hrůza lidského hoře nezáleží v tom, že je hořem, nýbrž v tom, že zakrývá, stavíc se mezi člověkem a přírodou, před očima její tichou a mocnou krásu. Kdyby mohl člověk v nejostřejších chvílích hoře a hněvu vidět vše kolem – nebylo by na světě ani hněvu ani žalu, snadno by nastávalo smíření...“

Lavrenko zamhouřil oči, cítě, jak mu opět vystupuje k hrdlu křeč odporu k lidem. Ne k jednomu, ne k mnoha, ale ke všem lidem, kteří neuměli žít v poskytnutém jim rozkošném světě, poskvrnili jej svou nekonečnou hloupostí, vzali jej i těm, kteří by mohli žít dobře, a ještě se osmělují křičet kol něho, nenávidějícího je a opovrhujícího jimi Lavrenka, o tom, že musí být milováni a litováni.

„Cítil bych nejostřejší štěstí v okamžiku, kdy bych mohl vyhodit do povětří všechny ty idioty, kretény, kteří říkají, že jsou lidé, když je zřejmo, že jsou to pouze lidem podobné opice... Bože, představíme-li si, třebas jen na okamžik, zcela jasně ten ohromný rozdíl, ležící mezi nynějšími bytostmi a i tou nedokonalou podobou budoucího člověka, jakou přece sami, s jejich ubohou obrazotvorností, jen mohli vymyslit, je to... k smíchu.“

Otevřel oči, pohleděl na daleké již jasné hvězdy.

„Což, čím déle budu žít, tím více se budu přesvědčovat, že nemohu vzít od života toho, co bych mohl, čeho potřebuji od něho. A dřív či později nastane konec, a otáži se sebe: nu, jak? Proč jsem žil?“

Opět se před ním táhly obrazy zkrvácených, utrýzněných lidí, požár, praskot, rachot; jako čerti začaly skákat idiotské tupé tváře lidské, samy se mučíce. Lavrenko se všecek zachvěl novým, ještě neznámým pocitem odporu a nenávisti.

„Tu jsou, kdož vědí, kdož mohou, v jichž rukou je věda, jež by v okamžení zničit mohla všechny idioty, všechen hnus a neplechu lidstva zlomyslnou, ale ve své temnotě bezmocnou, a kteří z nízké zbabělosti, pro zbytečnou ženskou... na noc, prodají divochům svou sílu, nechají svět na pospas vepřům.“

„Ó-ó... idioti prokletí,“ zašeptal s nenávistí Lavrenko, kývaje hlavou. „A nic, nic jim neřekneš... a řekneš-li, pochopí to, i sami to chápou, ale přece ještě tisíce a tisíce let budou sedět a skrz železnou mříž hledět budou na sebe idiotskýma očima.“

„Ne... dosti... víc nepotřebuji!“ mávl Lavrenko rukou a vzdychl, jako by se sebe shazoval ohromnou tíži.

Hrůza

Za zdí křičeli, hlučeli, hýbali židlemi a chvílemi se zdálo, že se začínají rvát, jako divoká zvířata v kleci.

„A pak se říká, že vzdělání zjemňuje člověka... Naši mužici by tak nehulákali... Ne, špatný člověk stává se vzděláním ještě špatnějším... jako by to vše činil schválně.“

Odboj (Vzpoura)

„K čertu s nimi!... Všichni jsou jeden hříšnější než druhý, je-li pravda, že je hřích na světě!...“

„Je to snad opravdu špatné, nebo všichni tak padli, že nemohou již vidět ničeho kromě špatnosti... i v nejlepší věci!...“

Ze zápisků jednoho muže

Ve svátek objevovali se na řece maloměšťané z města. Svlečení až po červené košile, kvikali na harmonikách a obraceli naši milou řeku v jedinou krčmu. Ke konci večera křičeli jako zpitomělí, rvali se jako zvířata, a někdy tonuli. A vše dohromady otravovalo řeku na několik dní, připomínajíc, kolik je ještě idiotů a dobytka na širém světě.

„Čím větší, čím delší štěstí, tím strašlivější nevyhnutelný konec... Chápete?... Nemilujte přece nikoho, nevěřte tomuto uštěpačnému odkladu, jímž se kdosi posmívá člověku... Žijte sám a umírejte sám!...“

Čím více lásky, tím strašnější zármutek nad smrtí milovaného člověka. A on bude, ten zármutek, a my to víme, víme to líp a přesněji než cokoli jiného na světě. Dříve či později přijde smrt a rozloučí lidi, vrhnuvši jednoho do prázdna jako odhozené štěně.

Stojím sám před tváří smrti, a když přijde, zemřu sám, bez hoře a bez trýzně, jen se strašnou nenávistí v duši k tomu, kdo dal mně lidský život a lidskou smrt.

Ze sklepení

Byli to vesměs lidé malí, tak závislí, uhonění a nudící se, že cítili tělesnou potřebu alespoň někdy zase sami na někoho pokřičet, urazit, ukázat svou převahu aspoň někomu. Anton sám by učinil totéž, kdyby jen od něho byl někdo závislý tak, jako on ode všech. A proto Anton cítil, třebas bezděky, že jinak být ani nemůže, a všichni že musí nadávat, urážet a bít, aby maličká zvířecí zloba, sedící ve zbabělé hloubi vyprahlých dušiček, nezadusila jich samých.

Stíny jitra

„Já vám povím, čeho se vám úplně nedostává!“ řekl rozhodně Andrejev.

„Nedostává se vám lásky a vážnosti k sobě samé. To je z toho, že život, jehož jste schopna, který vám působí radost, vždy se vám zdá nicotným... v tom se trápíte a chcete být přes sebe! Od dětství jsem žil sám a zvykl si myslit, že jsem si pro sebe vším... že je mně lhostejno, jaké místo zaujímám v řadách lidí druhých, čert je všechny vem, když jsem syt a vesel!... A proto se mám rád a vím, čeho mně třeba... dělám pouze to, co se mně líbí. Ale vy se přizpůsobujete cizím náhledům, cizím schopnostem, a... sami nevíte, čeho vy potřebujete, co vy můžete!“

„Jak je to vše tak příliš jednoduché!“ promluvila Dora zlostně.

„A vy byste rozhodně ráda, aby to bylo komplikované?“ tázal se se zlostným úsměškem Andrejev. „V tom právě je vaše neštěstí, že jste dětmi té doby, kdy byl člověk tak hloupý a politováníhodný, že pokládal svou prostotu a krásný svůj život za příliš těžký, a myslil, že je povinností ctít a milovat vše, cokoli, jen sebe samého ne. Eh, vy zmatení lidé!... Pletli jste se, pletli, až jste se úplně popletli... Co vše jste si nevymyslili, co jste nad sebou nevymudrovali!... Máte tu Krista, vlast, lidstvo, blízké i daleké... idealismus, marxismus a tak dále..., ale – kdepak jste vy sami?... Kde je váš vlastní svobodný, individuální život?... Místa pro vás jako by ani nebylo zůstalo... totiž zůstalo, ale jaké... čistě obětní!... Jistě tomu tak. Nyní nastala po mém mínění doba zvrácená...“

„V čempak, račte nám říci,“ tázala se uštěpačně Dora, „záleží to vaše umění milovat sebe?“

„V čem?... V tom, abych se miloval celého, tak jak jsem – člověk z masa, krve a ducha!... Milovat svůj život, své tělo, své slasti, svou samostatnost, své pravé, nefalšované, ne líčené a přizpůsobené chápání světa!“

„Ale vždyť tak se miluje každý kramář,“ řekl Larionov.

„Nikoli, kramář tak nemiluje... Kramář je nešťastný člověk: neumí se ani dost málo milovat... obklopuje svůj život nejnepřirozenějšími podmínkami, celý život se plazí, bojí se, nevidí pro starosti jak žít jako všichni, ani slunce, ani radosti styku s přírodou... nechápaje nic ušlechtilého, krásného; plní svůj život nejohyzdnějšími, špinavými, hrubými činy... On sám toho nevidí, dokonce si myslí, že se miluje; ale celý život jeho je samá trýzeň, i smrt jeho je neuspokojená, hloupá... Neumí se milovat... stejně jako vy... Tak!“

„Ne, řekni mně...“

„Ničeho ti neřeknu... jdi mi k čertu, hlupáku! Sám-li nechápeš, do hlavy ti to nevtluču!... Budeš stejně do sebe celý život cpát všelijaké výmětky...“

„Nu, to je filosofie!“ řekla s ironií Dora a vstala. „Tedy zpět... k prvotnímu stavu!...“

„Ne, bratře, lžeš!“ usmál se Andrejev. „To se musí umět... Zvířetem, takovým zvířetem, jak já tomu rozumím, musíme se buď narodit nebo od dětství vychovat!... Jinak budeš prostě hovadem a nic víc!“

Dívky šly dále, zvučně se smějíce, ale Dora si myslila, zatínajíc zuby:

„Jak málo potřebují, aby žily... Jaká všednost, jaká všednost!... Lízo, měla jsem jedinou naději, že se pozvednu nad dav... Vše se zdá beznadějným, ponurým... A to je život!... Kdybys věděla, co jsem promyslila a procítila za to léto v té prokleté kanceláři, kde na mne hleděli jako na něco bezcenného... A každý kontrolor hleděl na mne svrchu!...“

„Dorko, to přejde...“

„Co přejde?“ vzkřikla téměř Dora, naslouchajíc s jakousi chorobnou rozkoší vlastním neveselým a ostrým slovům. „Nejsem děcko, abych si zoufala nad nahodilým nezdarem... Nikoli, já cítím, že nemám v duši toho, co dává lidem možnost žít. Nejsem tak hloupá, abych se mohla potěšit nějakými hračkami... Mohla bych žít, kdybych se cítila nahoře... nade všemi... velikou, smělou, hrdou!... Ale tak, studovat, léčit celý život jakési idioty, zestárnout a umřít stejně nepozorovaně, jak jsem žila... Což nechápeš, jaká je to hrůza!... Rozuměj, celý život! Raději smrt!“ vykřikla vášnivě Dora, natahujíc tragicky holé snědé ruce.

Náhodou vyslovená myšlenka jako by ji ozářila strašlivým a krásným světlem. A Dora si pomyslila, že není nic krásnějšího, velkolepějšího a lehčího než sebevražda.

„Raději smrt!“ opakovala.

„Něznamov je pouze zesurovělý... Je přece kupodivu dobrý a něžný... Všichni praví anarchisté jsou asi tak dobří, citliví lidé; ta ohromná masa zla, hrubosti a nespravedlnosti, která plní svět a která je pro nás pouze smutným faktem, je proň pravou hrůzou!“

„Jsou povahy,“ promluvil opět, „které na sebe berou všechno zlo světa a prožívají je v hloubi své osamělé duše od počátku až do konce... i duše jejich je krví zbrocena... ano. Stává se jim nesnesitelným a nemožným jen trpět a bouřit se, protože všeobecné utrpení stává se již jejich vlastním utrpením. A tehdy se tyto měkké, něžné, muzikální duše stávají nehybně napjatými, zesuroví... ano. Ale duši má Něznamov čistou, svatou...“

„Abych pravdu řekl, jsem veliký snílek: miluji slunce, nebe, podzim, jaro... miluji trávu... vše jasné, tiché, veselé... Příliš miluji život a je mně příliš bolestno hledět, jak jej lidé mrzačí!“

Žena otrokyně (Raba)

Voda ji rozněžňovala, laskala, slunce tak jasně svítilo, bylo tak krásně, bez jakýchkoliv myšlenek, bez starostí.

Žeňa lehla si na znak a zahleděla se na nebe, na němž strnul velký bílý oblak. Voda ji tiše nadnášela, nesla kamsi. Její tělo bylo tak lehounké, že Ženě připadalo, jako by se byla celá rozplynula v této vodě, v tom slunci a nehybném horkém vzduchu.

„Bože můj, jak je tu krásně!“ – myslela si v duchu a ani jediná lidská tvář netanula jí při tom na mysli. Viděla před sebou jen to modré, vyprahlé nebe a bílý nehybný oblak na něm...

„Já nechci se vdát za nikoho... Nehodí se to pro mne vůbec... Co to jen ode mne všichni chtějí?...“ – táhlo jí při tom hlavou.

Učinila dva kroky vpřed k domovu. Ale pak se náhle obrátila a odběhla nahoru, do lesa... Tam lehla si za křovím na znak do trávy. Zaslechnuvši, jak ji zdola volají, zamhouřila jen oči a schoulila se jako zvířátko, jež je pronásledováno a nemá kam by se schovalo...

Ve svém mládeneckém, domácím, útulném bytě shledával jasně, že nepotřebuje vůbec ženy a ožení-li se přece, že provede velkou hloupost.

„Volnost je nade vše!“ – říkal si sám sobě.

Vjelgorskij pohrdal ženami, pokládal všechny bez výjimky za chlípné, lehkomyslné tvory.

Žeňa ji zavedla do dětského pokoje, ukázala jí děti, vyložila všechny jejich nemoci a zvláštnosti, vychválila jejich neobyčejné dovednosti až do slova „ma-ma“, jež mladší děvčátko nesrozumitelně vyslovovalo. Přitom hořela celá nadšením i mateřskou pýchou.

Zina Petrovová si posadila na nos skřipec, prohlédla si skepticky děti, vyslechla celý ten nesouvislý nadšený mateřský žvást, podívala se na flanelový Ženin živůtek a její nedbale přičesané vlasy, zatvářila se pohrdavě a prohodila:

„Ty jsi hloupá!...“

Podpraporčík Gololobov

Každý člověk pokládá sebe, ne-li za chytřejšího, tedy aspoň ne za hloupějšího nežli jsou druzí.

„Pozemský stav každého člověka je stav trestního odsouzence k smrti.“

Vladimír Ivanovič si zcela doopravdy pomyslil, že podpraporčík vyslovil otřepanou, jemu, Vladimíru Ivanoviči, dávno známou myšlenku. A proto se najednou uklidnil a cítil se zase duševně nesmírně povýšen nad podpraporčíka, který považuje za novinku to, co jemu se zdá všední abecedou.

„Stará historie!“ – prohodil.

„Proto přece jen nepřestane být pravdou. Nevím, proč bych měl říkat jen nové, neotřepané věci,“ řekl podpraporčík, pozdvihnuv hlavu. – „Myslím, že mám vykládat jen pravdivé myšlenky...“ –

„Zajisté máte pravdu! Ale na to si musí každý poznenáhlu zvyknout.“

„Myslím, že je to špatná útěcha pro každého odsouzence k smrti. Ostatně každý o ničem jiném neuvažuje, nežli o svém trestu smrti. Také obyčejná smrt je – nepřirozený zjev a násilí. Já nechci umřít, a přece zemřu. Mám chuť k životu, připravil jsem se úplně pro život, a přece jen musím umřít. To je násilí, to je nepřirozená věc.“

„Nu, to je zákon přírody!“ – pokrčil rameny Vladimír Ivanovič.

„Také trest smrti je zákon. Od koho takový zákon pochází – je lhostejno – zda z přírody či od jiné moci. Je to však tím trapnější, ježto s každou jinou mocí možno zápasit, s přírodou však je každý zápas nemožný. Odsouzenec k trestu smrti doufá ještě do nejposlednějšího okamžiku v milost, v nějakou náhodu, v zázrak. Nikdo z lidí však nedoufá, že bude žít věčně.“

„Ale všichni doufají, že budou žít dlouho!“

„V to nelze doufat. Ani ne na dlouho, protože život lidský je velice krátký, a láska k životu je u člověka ohromná.“

„U každého člověka?“ – otázal se s úsměškem Vladimír Ivanovič.

„U každého. U někoho zjevně, u jiného skrytě. Lidský život – to je člověk sám, a sebe sama každý člověk miluje vždy nade všechno.“

„Tělo je věčné. Já zemřu, moje tělo rozpadne se v atomy, atomy se složí opět v jakýsi jiný útvar, ale samy se nezmění a ani jediný nezmizí. Kolik bylo na světě atomů, když bylo moje tělo živo, tolik jich bude i pak, až já zemřu. Lze i připustit, že kombinace se bude jednou opakovat a že vznikne jednou tentýž útvar. Ale to jsou všechno malichernosti. ...Duch zemře.“

„Proč jsem já nikdy na tohle nemyslel? To jest, myslel jsem, ale jaksi nevšímavě. Je to opravdu úžasné: žijeme tu všichni, žijeme, a pak umřeme! Nač jsou tedy, – nemluvím už ani o našich všedních starostech, zlostech a radostech, – ale nač jsou tedy naše ideály?... Bazavov dobře říkával, že vyroste z nás lopuch. Ale ve skutečnosti je to ještě horší. Ani to se neví. Snad z nás nevyroste ani lopuch, nebude po nás prostě nic... Zítra zemřou všichni, kdo mě znali, moje listiny, odevzdané do archívu, sežerou krysy anebo se spálí a bude po všem. Nikdo si už na mne ani nevzpomene... Kolik miliónů lidí žilo přede mnou, a kde jsou?... Proměním se v prach, avšak tento prach je prosycen ostatky těch lidí, kteří byli právě tak samolibí jako já, kteří si mysleli, že je to velice významné, že jsou naživu!...

Mne už více nebude! Je-li to možné?... Nu ovšem!... Vše bude: stromy, lidi i city, – mnoho příjemných citů, láska a všechno ostatní, ale mne už nebude více. Ani dívat se na to už nebudu. Ani už nezvím, je-li to vše ještě na světě či ne!... To jest, nejenže ‚to už nezvím‘, ale vůbec mne prostě nebude!... Prostě?... Ne, to není prosté,... to je hrozné, kruté, nesmyslné!... Nač jsem tedy vůbec žil, nač se staral, nač pokládal to za dobré, ono za špatné, nač jsem se domýšlel, že jsem chytřejší nežli ostatní?... Všechno to je lhostejno; nebude mne už více!...

A budou mě červi žrát... Dlouho mě budou žrát, já však budu nehybně ležet. Budou mě žrát, hemžit se ve mně... bílí, kluzcí... Ať mě raději spálí!... Ne, to je přece hrozné! Nač jsem jen žil?!...“

Silnější smrti

Před výkonem trestu smrti plakali tu pospolu ve vzájemných objetích a pouliční trhan, vysměvačný i před smrtí, pohlížel na ně s opravdovým opovržením. Bylo mu odporno i směšno, že lidé si tak cení svého života, tak ztrácejí hlavu a upadají duchem, nedovedouce umřít aspoň zábavně.

Život sám nestojí za to, aby ho někdo litoval.

„Ubozí, slepí šílenci!... Barbaři, slepci, blbci!... Zabili Archiméda, otrávili Sókrata!... Nesmyslný – dav!...“