Embedded Files
Pocházím z rodu, který se vyznačuje bohatou fantazií a horoucí vášní. Lidé o mně říkají, že jsem šílený; ale ještě zdaleka není dořešeno, zda šílenství není vlastně vrcholnou inteligencí, zda mnohé skvělé hodnoty a všechno, co má niternou hloubku, nevyvěrá z chorobné, vyšinuté mysli, která je tak povznesena, že zatlačuje běžný intelekt. Ti, kdo sní ve dne, poznávají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním. V šerých vidinách je jim přáno nahlédat do věčnosti, při procitnutí pak žasnout úchvatným poznáním, že stanuli u samých bran velkého tajemství. Po drobtech učí se znát moudrost, v níž vězí dobro, ve větších doušcích čerpají vědomosti, z kterých pochází zlo. Ale i bez kormidla a bez kompasu pronikají do širého oceánu „nevýslovného jasu“ a opět jako dobrodruzi núbijského zeměpisce – „agressi sunt mare tenebrarum, quid in eo esset exploraturi“.3
Řekněme tedy, že jsem šílený. Alespoň připouštím, že se můj duševní život rozpadá do dvou odlišných stavů: je to stav jasného rozumu, o němž nelze pochybovat, spjatý s představou dějů, které vytvořily první údobí mého života – a stav tísně a pochyb, který se váže k době přítomné a všemu, co připomíná druhou epochu mého bytí. Věřte tedy tomu, co vám budu vyprávět o prvním období; a z líčení doby pozdější si vyberte jen to, co se vám bude zdát uvěřitelné; anebo si pochybujte o všem; a nemůžete-li pochybovat, zahrejte si s tou hádankou na Oidipa.
Ta, kterou jsem v mládí miloval a o které dnes klidně a přesně mohu psát tyto vzpomínky, byla jedinou dcerou jediné sestry mé dávno zesnulé matky. Eleonora – tak se má sestřenka jmenovala. Stále jsme žili spolu pod tropickým sluncem v Údolí duhových trav. Do té doliny nikdo sám nezabloudil, neboť ležela daleko a vysoko mezi hřebeny mohutných svahů, jež čněly kolem ní a stínily její nejlíbeznější koutky. Nablízku nebylo jediné vyšlapané cesty; a kdo by se chtěl dostat k našemu šťastnému domovu, byl by se musel prodírat listovím tisíců lesních velikánů a drtit nádheru miliónů vonných květů. A tak jsme si žili docela sami, nestarajíce se o svět, který byl mimo naše údolíčko – já, sestřenka a její matka.
Z šerých končin za kopci v horním cípu naší odloučené říše vyvěral úzký, hluboký potok, jehož čirost předčily jen oči Eleonory; vinul se tichounce spletitým tokem a posléze mizel ve stinné rokli mezi svahy ještě chmurnějšími, než z jakých přitékal. Říkali jsme mu Řeka mlčení, neboť v jeho plynutí jako by vše utichalo. Jediné šplouchnutí se neozvalo z jeho řečiště a proudil tak něžně, že bělostné oblázky hluboko v jeho lůně, oblázky, na něž jsme tak rádi hledívali, zůstávaly ležet, každý na svém odvěkém místě, v blažené nehybnosti, skvostně svítící navěky.
Břehy naší řeky i mnoha blyskotavých potůčků, které zátočinami klouzaly do jejího koryta, jakož i svahy, táhnoucí se dolů do tůní toků až k samým dnům vykládaným oblázky, všechny ty kouty, ba celičké údolí od řeky k horám, které ji vroubily – všechno to vystýlal hebký, zelený trávník, hustý, nízký, pěkně vyrovnaný, provoněný vanilkou, a v něm všude, kam jsme pohlédli, naseto květů – žluté blatouchy, bílé sedmikrásky, nachové fialy a rubínové asfodely, a jejich nesmírná krása nám jásavě hlásala do srdcí lásku a slávu boží.
Tu a tam probleskovaly z hájů, jako z houštin snů, fantastické stromy, jejichž dlouhé, útlé kmeny nestály zpříma, ale skláněly se ladně k světlu, které v poledních hodinách nahlédlo do středu doliny. Jejich kůra byla žíhaná svěžím, měňavým jasem ebenu a stříbra a byla tak hladká, že jsem kromě líček Eleonory nepoznal nic hladšího, a nebýt skvoucí zeleně rozložitých listů, které splývaly z jejich korun dlouhými, chvějivými řadami v laškovné hře s vánky, mohli byste v nich vidět obrovité syrské hady, vzdávající poctu svému vládci slunci.
Patnáct let jsme se toulali s Eleonorou ruku v ruce tímto údolím, než do našich srdcí vstoupila láska. Bylo to jednou večer, na sklonku jejích patnácti a mých dvaceti let, tulili jsme se k sobě pod plazivými stromy a shlíželi na své obrazy v hladině Řeky mlčení. Do konce toho blahého dne jsme již nepromluvili a také příští den jsme pronesli jen několik plachých slov. Přičarovali jsme z té hlubiny boha Eróta a teď jsme cítili, že v nás roznítil horoucí duše našich předků. Vášeň a s ní fantazie, po staletí vyznačující náš rod, draly se na povrch a vydechovaly opojené blaženství do celého Údolí duhových trav. Všechno se měnilo. Podivné, nádherné květy jako hvězdy pučely na stromech, na kterých dosud nic nekvetlo. Koberec svítil ještě sytější zelení a tam, kde uvadla sedmikráska, vykvetlo za ni deset rubínových asfodelů. Na každém kroku se probouzel nový život; štíhlý plameňák, dosud zde nevídaný, ukazoval na odiv své nachové peří a s ním tisíce ptáků oslnivě žhoucích barev. Zlaté a stříbrné rybky se proháněly v řece a z jejího lůna stoupal šum, který se pozvolna sléval v melodii tak konejšivou, tak božskou, jakou vyluzuje jen harfa Aiólova, líbeznější než cokoli na světě krom hlasu Eleonory. A od západu připlul ohromný oblak, který jsme již dávno v těch hesperských končinách vyhlíželi, zaskvěl se karmínem a zlatem a den co den se pokojně snášel níž a níž, až se lehounce usadil na vrcholcích hor, rozptýlil, rozjasnil jejich ponurost, a jako by nás chtěl navždy uzamknout do kouzelného žaláře vznešené nádhery.
Půvab Eleonory byl půvabem serafa, ale byla to dívenka prostá a nevinná, tak jako celý její krátký život, který tu prožila uprostřed kvítí. Nedovedla lstivě zastírat horoucí lásku, planoucí v jejím srdci – v srdci, jehož nejniternější taje mi odhalovala, když jsme spolu putovali Údolím duhových trav a rozprávěli o převelikých změnách, jež se v něm nedávno udály.
A jednou také v slzách promluvila o poslední smutné proměně, která stíhá člověčenstvo; od té doby se stále vracela jen a jen k tomuto bolestnému tématu, proplétajíc jím všechny naše hovory, tak jako se v písních barda Šíráze4 opakují stále stejné obrazy v nových a nových jímavých variacích.
Věděla, že je poznamenána spárem Smrti – že jako efemerida byla stvořena do krásy, jen aby skonala; ale hrobu se děsila z jednoho pomyšlení; řekla mi to jednou za soumraku u břehu Řeky mlčení. Rmoutila se představou, že až ji pochovám v Údolí duhových trav, opustím navždy ty blažené kouty, a lásku, která nyní tak vášnivě patří jí, odnesu a dám ji nějaké dívce v dalekém všedním světě. A tu jsem se vrhl k nohám Eleonory a přísahou slíbil jí i nebesům, že se nikdy s žádnou dcerou této země neožením – že se nikdy v ničem nezpronevěřím její drahé památce ani památce vroucné náklonnosti, jíž mě obšťastnila. A vyzýval jsem všemocného vládce vesmíru, aby byl svědkem mé zbožné, posvátné přísahy. A svolával jsem na sebe takovou kletbu od Boha i od ní, té elysejské světice – kletbu, která mě měla stihnout, kdybych slib zradil –, že se ani neodvažuji hrůzy tohoto trestu vylíčit. A jasné oči Eleonory se při mých slovech ještě více rozjasnily; a povzdychla si, jako bych jí z hrudi sňal nesmírné břímě; a chvěla se a přehořce plakala; avšak přísahu přijala (vždyť byla pouhé dítě) a to jí velmi ulehčilo umírání. A několik dní nato mi řekla, když tiše umírala, že za útěchu, kterou jsem vlil do její duše, bude tato duše nade mnou bdít, a bude-li jí to dovoleno, v hodinách nočního bdění se ke mně bude ve viditelné podobě vracet; není-li to však v moci duší v ráji, dá prý mi aspoň často znamení, že je u mne; večerním vánkem na mne dýchne, naplní vzduch, který dýchám, vůněmi z andělských kadidelnic. A s těmito slovy se rozžehnala se svým nevinným životem a uzavřela tak první epochu mého života.
Až potud jsem všechno líčil věrně. Když teď ale míjím onen mezník v běhu Času, kterým je smrt mé milované, a chci líčit druhou část své existence, cítím, že mi jakýsi stín zavaluje mysl a já už nemohu spoléhat na pravdivost svých záznamů. Nu, ale pokračujme. – Léta se vlekla a já jsem zůstával v Údolí duhových trav; udála se však další proměna. Kmeny stromů pohltily hvězdné květy, které se už neukázaly. Barvy zeleného koberce pobledly a rubínové asfodely jeden po druhém uvadaly; a místo nich vyskočily všude temné oči macešek, které se ustrašeně choulily a věčně je skrápěla rosa. A z našich pěšin vymizel život; štíhlý plameňák nestavěl již na odiv své šarlatové peří, odlétl smutně z údolí do hor a s ním tisíce ptáků oslnivě žhoucích barev, kteří jej provázeli. A zlaté a stříbrné rybky odpluly roklinou v dolním konci našeho panství a již nikdy nezdobily naši líbeznou řeku. A konejšivá melodie, něžnější než větrná harfa aiólská, éternější než všechno na tomto světě krom hlasu Eleonory, pozvolna utichala v šumu slabším a slabším, až se proud opět ponořil do velebnosti dřívějšího mlčení; a nakonec se zdvihl i ten ohromný oblak, opustil vrcholky hor, které rázem potemněly jako dřív, zapadl opět do západních končin a odnesl z Údolí duhových trav i onu vznešenou, zlatavou, zázračnou zář.
Eleonora však nezapomněla na své sliby; slýchával jsem anděly kolébat kadidelnicemi a údolím věčně vanuly nové a nové přívany svaté vůně; a v hodinách osamění, kdy mi tísnivě tlouklo srdce, přinášely mi vánky, ovívající mi čelo, něžné vzdechy; a nezřetelný šepot plnil často noční vzduch; a jednou – želbohu jen jedenkrát! – byl jsem probuzen ze spánku, jenž se podobal spánku smrti, dotekem nehmotných rtů, jež se přitiskly k mým.
Avšak prázdnota v mém srdci se ani takto nenaplnila. Toužil jsem po lásce, kterou předtím překypovalo. Nakonec mě údolí mučilo stálým připomínáním Eleonory a já jsem je navždy opustil pro marnou, vrtkavou slávu světa.
Octl jsem se v cizím městě a všechno, co se dálo kolem mne, mohlo snadno zahladit vzpomínky na sladké sny, které jsem snil tak dlouho v Údolí duhových trav. Pompa a okázalost vznešeného dvora, ohlušivý třesk zbraní, oslnivá krása žen – to všechno ohromovalo a mámilo mou mysl. A přesto má duše zůstávala věrna přísaze a v tichých nočních hodinách dosud přicházela znamení, že Eleonora je u mne. Pak náhle všechno ustalo – a obestřely mě mrákoty. Žasl jsem, jaké spalující myšlenky mě posedly, jaká strašlivá pokušení mě začala mučit. Na veselý dvůr krále, v jehož službách jsem byl, přišla odkudsi zdaleka, z neznámé daleké země dívka, jejíž kráse mé proradné srdce naráz podlehlo – k jejímž nohám jsem se v nejhoroucnějším, nejpokornějším milostném zbožňování bez váhání sklonil. Ano, jak bych jen mohl přirovnávat svou lásku k dívence z údolí k tomuto blouznivému planutí a povznášejícímu zbožnému vytržení, s nímž jsem v slzách vylil celou svou duši k nohám nadzemské Ermengardy? Ó jasný anděl – Ermengarda! Jakmile jsem ji poznal, nemohl jsem pomyslit na jinou ženu. Ó božský seraf – Ermengarda! Jakmile jsem pohlédl do hlubin jejích nezapomenutelných očí, musel jsem myslet jen na ně – a na ni.
Oženil jsem se – kletba, kterou jsem na sebe svolal, mě nezastrašila, její ukrutnost mě nestihla. A jednou v tichu noci – ale jen jedenkrát – dolehly ke mně mřížovým oknem znovu ty něžné vzdechy, které mě opustily, a slévaly se v známý a líbezný hlas, jenž říkal:
„Spi klidně – neboť duch lásky vše ovládá a řídí. A protože jsi přijal do svého horoucího srdce tu, která se zove Ermengarda, jsi nyní zproštěn slibů – proč, to poznáš až v nebi – jsi zproštěn slibů, jichž přísahu jsi složil Eleonoře.“
POZNÁMKY:
1 (lat.) – Zachováním zvláštní podoby bývá duše zachráněna.
2 Raymond Lully (1232–1315) – katalánský spisovatel a filosof; devět let žil jako poustevník. – poznámka Misantropova.
Page updated
Google Sites
Report abuse