Hölderlin: Hyperion

A ať jen na nás neulpí žádná poskvrna, zvolal jsem, žádná pohana, jíž nás špiní naše století jako lůza zdi! zvolal Alabanda, proto je také válka tak prospěšná –

Člověk se nemůže zapřít, že býval kdysi šťasten jak volný jelen v lesích, a ještě po nesčetných letech v nás doutná toužení po dnech pravěku, kdy každý procházel zemí jak bůh, než člověka nevím co? zkrotilo, kdy místo zdí a mrtvého dřeva ho ještě všude laskala duše světa, posvátný vzduch.

Nejlepší přece vždycky zůstává samo v sobě a spočívá ve své hlubině jako perla na mořském dně.

Ó posvátný světe rostlin! zvolal jsem, dřeme se, lámem si hlavu a máme přitom tebe! vší smrtelnou silou se pachtíme za tím, abychom stvořili krásu, a ona si přitom roste jakoby nic vedle nás!

Vždyť také hledám klid, řekl jsem. Roztrhám všechny plány a nároky jako dlužní úpisy. Duši si uchovám čistou, jakou mají umělci, láskou tě zahrnu, bezelstný živote, živote hájů a pramenů! budu tě ctít, ó sluneční světlo! budu se tebou těšit, krásný étere, který pronikáš hvězdy duchem a ovíváš dechem i tyto stromy a doteky probouzíš naše nitro! ó svéhlavá lidská mysli! sklonil jsem šíji jak žebrák a mlčící bohové přírody na mne pohlédli se všemi svými dary!

Mladík je hrdinou, muž je bohem, umí-li život prožít.

Chudáci, kteří nic neznají kromě svého nuzného pachtění, kteří slouží jen holému žití a zhrdají géniem, kteří tě nectí, dětinský živote přírody! ti ať se bojí smrti. Jejich jho se jim stalo světem; neznají nic než svou otrockou službu; a bojí se božské svobody, kterou nám dává smrt?

         Já ale ne! Povznesla jsem se nad chatrné výplody lidských rukou, bylo mi dáno pocítit život přírody, který je nad všechno myšlení – kdybych se stala i rostlinou, což by to byla škoda? – Budu stále.

Vaše snažení hanobí, drtí pokornou přírodu, pokud vás strpí, ona však žije dále, věčně mladá, a její podzim a její jaro nemůže nikdo z vás zapudit, nikdo nemůže narušit její éter.

         Ó musí být božská, když vás nechá ničit a přitom nestárne a když v ní navzdory vám krása zůstává krásou! –

Teprve v hluboké strasti nám božsky zazní jak slavičí tlukot v temnotách živoucí píseň světa. Neboť jak v kruhu strážných géniů žil jsem teď mezi kvetoucím stromovím a jasné potoky, které tudy stékaly dolů, mi v prsou svým šuměním tišily zármutek jako božské hlasy. A tak se mi dělo všude, můj milý! – když jsem spočíval v trávě a kolem se zelenal křehký život, když jsem stoupal na vyhřátý pahorek, na němž při kamenné stezce divoce rostly růže, nebo když plul jsem podél vzdušných břehů říčního proudu a podél všech ostrovů, které řeka něžně hýčká.