Poláček: Dům na předměstí

(výpisky)

Strážník zahleděl se na svůj domek. Na průčelí bylo zříti nápis, který vytvořil štukatér, přičiniv k tomu několik stylizovaných květů.

Ó, SRDCE LIDSKÉ,

NEBUĎ SRDCEM JEŠITNÉ ŠELMY!

slabikoval strážník a oči se mu zalily vláhou pohnutí.

„Jsem majetník, jsem domácí pán,“ říkal si, „a podíval bych se na toho, kdo by se mi postavil.“

Na cestě pohlédl zachmuřeně na dům svého souseda, jenž lišil se od jeho vily tím, že měl balkón; a pomyslil si zavile: „Potřebuješ balkóny, kluku krejčovská!“ A vzal hroudu a hodil ji po skupině vrabců, kteří se slétli na hromádku koňských koblih.

Dcera krejčího Mecla ležela v houpací židli a houpala se vášnivě, úplně ponořená v sebe. Bylo vidět, že houpací židle žila v jejích představách jako symbol měšťanského blahobytu a vyšší společenské úrovně: a když krejčí pojal úmysl vystavěti si vilu, tehdy byla to zejména houpací židle, o které se v rodinných poradách rozhodlo, že musí býti, aby bylo viděti, že jsou lepší lidé.

Strážník ustrnul a hněvivost vstoupla mu do hlavy.

„Houpací židle...!“ šeptal s úžasem, „co jste si to zase na mě vymyslili? Vždyť je to posměch! Copak jste vy za noblesu? Á, ty krejčovino mizerná! Vy se tedy domníváte, že já bych si houpací židli nemohl dovolit? Houpací židle... Podívejme se! Jako bychom vás neznali. Ale já si schválnost líbit nedám... Netrpím takového vypínání... a jednou ti to spočítám...“

Tu přiblížila se strážníková, přinášejíc svačinu pro muže.

„Hleď, Anastazie,“ zašeptal strážník divoce, „oni si pořídili houpací židli.“

Strážníková pohlédla do sousedovy zahrady, zamávala rukama a zasipěla: „Houpací židli? No počkej...!“

Ke konci týdne dostal domek nové nájemníky. Do mansardních pokojíčků nastěhoval se jednonohý trafikant.

Strážník přišel ke skládání nábytku, prohlédl si znalecky trafikantovy svršky a pravil k paní Syrové: „Tak je tu tedy máme. Už je to tady. Vzal jsem je do bytu, jak se říká, ze soustrasti. Pořád na mě lezli a škemrali, že nemají kde bydlet. Tak jsem si myslil: Jaképak copak. Mám měkkou povahu. Dívám se na ty jejich věci a vidím, že to bude nějaká verbež. No, dobře... Nebude-li to dělat dobrotu, tak poletí. Na nepořádné nájemníky dovedu býti štěnice.“

Strážník si odplivl a odešel.

„Mají nábytek z měkkého dříví,“ poznamenala paní Syrová.

„Poslyš,“ pravil Syrový, „zakazuji ti, aby sis všímala cizího nábytku. Počne to nábytkem a končí to bůhvíjak... Vím to ze zkušenosti. U našeho soudu vleče se již třicet let pře mezi domácím pánem a nájemníkem. Původ celého sporu je v tom, že se strany pohádaly proto, že jejich služky nezavíraly dveří... A tak to bývá.“

Člověk by chtěl s každým vyjít v dobrotě, a ono to nejde.

A zatínal pěsti a hučel zlostná slova. Strážník stal se již kořistí onoho duševního stavu, kterému propadají domácí páni. Když domácí pán uzavírá s nějakým člověkem nájemní smlouvu, tehdy má na mysli jenom zvelebení svého vlastnictví. Jakmile se však nájemník nastěhuje se svými věcmi pod jeho krov, tehdy pociťuje přítomnost nájemníkovu pouze jako služebnost, která tkví na jeho nemovitosti. To jest omezení soukromého vlastnictví.

Důvody, proč domácí páni pociťují vůči svým nájemníkům nepřátelství, jsou mnohé. Nájemníci jsou zpravidla hluční. Nejsou-li hluční, pak jsou podezřelí; zajisté přemítají o tom, jak by domácímu způsobili škodu. Mívají děti a drobné domácí zvířectvo. Domácí pán pak chová si domovníka; a tyto okolnosti jsou zejména na překážku dobrému poměru obou kontrahentů. Potom nedávají nájemníci najevo onu míru uctivosti vůči svým domácím, jakou jsou povinni.

Někteří lidé mají takový dar řeči, že vydrží kázat, až jim od huby lítají jiskry.

Děl k sobě: „Nade mne není. Já vím, co a jak. Teď budu s nimi točit, aby viděli, že dobrotivost má své meze.“

Uviděl několik vrabců, kteří slídili na záhonech po potravě. Zazlořečil, shýbl se a mrštil po ptácích polínkem. Pojal jej hněv, že ptáci překračují bez svolení hranice jeho pozemků; a že na ptactvo se jeho vláda nevztahuje.

„Jaká to drzost!“ huhlal zlostně.

I umínil si, že opatří se flobertkou a bude vrabce hubit.

„Kdo svévolně sáhne na můj majetek, propadne hrdlem,“ pravil.

Strážník nemiloval návštěv. Neměl rád, dívá-li se mu někdo pod pokličku. Z příbuzných nekouká nic jiného než zlovolné řeči a mrzutosti; tak říkával.

„Nade všecky jsem se vyšvihl,“ blábolil strážník. „Já jsem domácí pán a vy jste hadráři. Kdo si to se mnou rozhází, ten pocítí můj hněv. Ó, já jsem svině, to se musí pohledat...“

Úředník se skloněnou hlavou naslouchal manželčinu vypravování.

„Pomysli si,“ naříkala, „ta hanba! Kdo by si to byl pomyslil... Za takové peníze, za naše jediné jmění žijeme tu jako v káznici. A spravedlnosti se nedovoláš. Jaké to časy...! I návštěvy nám zakazuje. Snad nedovolí ani dýchati. A co se nám toho nasliboval. 'Jako v ráji,' povídá, 'budete u mne žíti... Všecko vám dovolím...' A nyní žijeme v krutém otroctví.“

Úředník otevřel opatrně dveře a vyhlédl na chodbu. Pak pravil: „Já mu nikdy nevěřil. Zdál se mi příliš přívětivý. Za přemírou přívětivosti vězí nízký, vypočítavý duch. Když vložíme ruku do vody, v prvním okamžiku nepoznáme, je-li voda ledová nebo vroucí. Chybili jsme. Sedli jsme na vějičku. A nyní jsme vydáni v jeho ruce. A naděje na osvobození není; k tomu se nám nedostává peněz. Pro chudého není svobody...“

Pod svítilnou stáli výrostci s hrbáčem uprostřed.

„Vidíš je? To jsou zločinci. Kdyby tě strážník přepadl, zavolej na ně. Oni tě před strážníkem ochrání. Jsou to dobří mladíci, kteří jsou zvyklí potýkati se se strážníky...“

Bělovlasý soudce mávl rukou.

„Často jsem o tom uvažoval, jak upraviti poměr mezi domácími a nájemníky; a nikdy jsem k závěru nedošel. Pořád stejné věci. Děti, drůbež, domácí zvířata; znečišťování schodů, hluk v domě, plýtvání vodou; klepy, nájemníci nectí domácího, domácí se domnívá, že právě on je postižen nejhoršími nájemníky. Nekonečné křiky a nářky. Ve skutečnosti problém je v tom, že lidé spoluužívají cizího vlastnictví. Je to, jako by domácí i nájemníci byli přinuceni jíst z jedné mísy... Vlastnictví srůstá s lidskou individualitou. A tedy, když domácímu obývají cizí lidé dům, je mu, jako by žili v jeho útrobách.“

Hle, obyčejný strážník, a jak daleko to přivedl...

Obešel svůj domek, přečetl si nápis: „Ó, srdce lidské, nebuď srdcem ješitné šelmy!“ a řekl si: „Krásný nápis a pěkný domeček. Tento domeček patří Janu Faktorovi, nadstrážníkovi.“