Petronius: Satirikon

PETRONIUS

SATIRIKON

(výpisky)



Dnes to je pravá opičárna: co vyjde ze školy, to všecko nestojí za zlámanou grešli.


Jistě je tomu tak: když si někdo, jsa nepřítelem všelijakých nepravostí, umíní jít pravou cestou života, je nenáviděn, že se liší mravy od jiných; neboť kdo může schvalovat opak?


Chudoba je sestrou ducha vynikajícího.


Touha po penězích způsobila tuto dekadenci, neboť v dřívějších dobách, kdy ještě platila ryzí poctivost, kvetla ušlechtilá umění. Tak například Démokritos1 popsal šťávy všech bylin, a aby vypátral i vlastnosti kamenů a křovin, prožil život v samých pokusech. Eudoxos2 zestárl na vrcholu vysoké hory, aby mohl pozorovat pohyby hvězd a nebe, a Chrýsippos,3 aby byl schopen tvůrčích myšlenek, třikrát si pročistil mozek čemeřicí.4 Ale abych se obrátil k sochařství: Lýsippos5 zahynul nedostatkem, když pracoval do úmoru o jediné soše, a Myrón,6 jenž dovedl vlít do kovu málem i duši lidskou i zvířecí, nezanechal po sobě ani haléře dědictví. My však jsme tak oddáni vínu a smilství, že se ani nedovedeme povznést k poznání hotového umění. Kde je logika, kde astronomie, kde dobře upravená cesta moudrosti? Nediv se pak, že malířství upadlo, když se všem bohům i lidem více líbí hrouda zlata, než co stvořili Apellés7 a Feidiás8, ti blázínkové řečtí.


Co dovoleno je, je sprosté a duch nevkusem otupělý libuje si ve zvrácených choutkách.


Já jsem žil vždy a všude tak, že jsem užíval každého dne jako posledního, který se nevrátí.


Není snad to, co příroda stvořila nejlepšího, společné všem? Slunce svítí pro všechny a měsíc provázený nesčetnými hvězdami i divá zvířata vodí na pastvu. Co možno nazvat krásnějším nad vodu? A přece teče pro každého. Ba věru, nechci mít jiné statky, než které by mi lid záviděl.


Jestli se odhodláte stále lhát, jste na nejlepší cestě k výdělku. V tomto městě si totiž lidé naprosto neváží věd, řečnictví zde nemá místo, poctivost a dobré mravy zde nedocházejí chvály ani odměny; ale všichni lidé, které uvidíte v tomto městě, vězte, dělí se ve dvě strany: buď jsou odíráni, nebo odírají. Vejdete do města, jež je jakýmsi pařeništěm moru, v němž nejsou leč mrchy, které jsou trhány, anebo havrani, kteří je trhají.


Mnohé již svedla touha po básnictví. Neboť jakmile někdo vpraví řádek do stop a myšlenku vetká v půvabnou periodu slov, hned si myslí, že se octl na Helikónu.9 Avšak ani ušlechtilý duch nemiluje lichou nicotnost, ani mysl nemůže počít a porodit dílo, jen když je zaplavena bohatým proudem vědomostí. Je nutno vystříhat se všeho, abych tak řekl, laciného výrazu a volit jen slova odlehlá, aby platil známý výrok Horatiův:

Mám odpor k všedním davům, jich straním se.


Ostatní buď neznali cestu, která vede k básnictví, anebo se báli po ní stoupat.


Ejhle, ty pohromy a zlovolně rušený pokoj!

Příroda hledá sebe – a nenajde.

Kolchidské vlny jsou zbaveny bažantů10, na němém břehu

občas smutně jen vánky tam dýchají do pustých větví.


Koupený Říman

řídí při volbách hlas jen zvonivým ziskem a lupem;

prodejný na sněmech lid, též senát je prodejný, přízeň

draho se kupuje. Marně bys hledal poctivou mužnost

u senátorů. Úřední moc se penězům poddá.

Důstojnost senátu sama již poklesla, zkažena zlatem.

Klesla římská sláva a čest, vždyť Řím, tak zkažené město,

sám si byl prodejným zbožím i kořistí.


Pohleď, jak všude

balvany tarasí vodstva, že z polí povstává moře,

ačkoli proti těm změnám se bouří příroda sama.

Ejhle, i do mé říše se derou!

Protož klidnou svou tvář, ó Fortuno, v bojovnou zaměň,

v Římanech rozpoutej vzpouru a popřej pohřbů mé říši;

dávno již tomu, co ústa jsem žádnou nesvlažil krví,

aniž v ní Tísifoné11 své údy vyprahlé koupe,

a setbou,

kterou zmrvila krev, svůj povrch pokryla země.


Ke všemu cítím záští, co dala jsem římskému hradu,

hněvám se na své dary. Ať zboří tuhle ten kolos

týž bůh, který jej vzdělal. Vždyť také chci viděti muže

hynout v požáru války a krve se dosyta napít.

Nuže, jen otevři již království, dychtivé krve,

nové si povolej duše. Jen stěží postačí převézt

tisíce lidských stínů svým člunem převozník Charón;

loďstva by potřebí měl. Nuž, nasyť se nezměrné zkázy,

Tísifono, ty bledá, a pas se na čerstvých ranách:

rozdrásán k stínům Stygu se valí okrsek zemský.


Ihned pohromu lidstva a příští neštěstí jeho

božská znamení najevo dávala.


Vítězství má tím jistěji činí mě psancem!

Kdo se to se mnou chce střetnout? –

Ta penězi koupená cháska,

sprostí ti nádeníci!

Trestu však neujdou jistě a ruku mou nevrhne v pouto

bez pomsty lecjaký slaboch.

Všechny tatáž vina přec vzývá, na všechny čeká

pohroma táž!

Má věc je vítězstvím jista.


Mírná družina bohů se odvrací od světa s hnusem,

opouští běsnící kraje a lidské prokleté plémě.

Nenávist pochodní mává.

Z prsou dmoucích se vztekem jí vybuchla taková slova:

„Ó národy, s ohnivou myslí,

rovněž se pochodní chopte a do měst vprostřed je vmeťte!“


Sókratés, v očích bohů i lidí nejmoudřejší smrtelník, se chlubíval, že se nikdy nepodíval do hospody ani nevěnoval pozornost žádnému shromáždění četnějšího davu.


Němá zvířata zaberou na vnadidlo, a ani lidé by se nedali chytit, kdyby se nezakousli do trošky naděje.


U některých národů se, jak známo, udržuje ustanovení, že příbuzní snědí nebožtíky, a dokonce prý se často zlobí na nemocné, že se maso nemocí zhoršuje.

K tomu ještě nalezneme nějaké koření, kterým změníme chuť; neboť žádné maso není samo o sobě chutné, ale úpravou se jaksi přizpůsobí a žaludek, který si je dříve ošklivil, spřátelí se s ním. Chceš-li mít svůj úmysl potvrzen příklady, tedy Sagunťané12 obležení Hannibalem jedli lidské maso, Peteliňané13 ve svrchovaném hladu učinili totéž a nehledali při tom jídle nic jiného, než aby unikli smrti hladem. Když Scipio dobyl Numantie14, našly se tam matky, které držely v náručí napolo snědené děti.


Sup, jenž na samý kořen jater vniká,

jenž rve prsa a útroby až na dno,

není pták, jak jej vlídní básníci zvou,

nýbrž tkvící v tvém srdci chtíč a závist.



První byla to bázeň, jež stvořila na světě bohy.

Zlořád úspěchu došel a blud ten jalový ihned

především rolníky nutil, by Cereře počinky ze žní

dávali, révovím hojným by věnčili Bakcha a z reje

pastýřů jejich bůh Pales15 se těšil.

Ten, kdo se zaváže slibem, i kdo by vše na světě prodal,

přímo jak o závod každý si nové vymýšlí bohy.



Tak si to příroda žádá; jí nestačí jediný způsob,

nýbrž miluje změnu, rozmarnou pestrosti hru.



Přál si to laskavý bůh, by na světě po ruce bylo

všechno, co bylo by s to ukončit žalobný stesk.

Plodiny ostružin z trnitých křů a laciné zelí

ztiší bodavý hlas, bouřící žaludku vztek.


Jediná urozenost a svědectví šlechetné mysli

v tom tkví, že pocítit nesmí ruka tvá, co je to strach.



POZNÁMKY:

1 Démokritos – řecký filosof (5. stol. př. n. l.), založil si doma v Abderách rozsáhlou zahradu, aby studoval přirozenost rostlin. – Poznámka překladatele.

2 Eudoxos z Knidu – řecký filosof, matematik a hvězdář (asi 408–355 př. n. l.). Určil délku slunečního roku a navrhoval kalendářní reformu podobnou té, kterou zavedl o více než tři století později Julius Caesar. Byl prvním antickým vědcem, který se pokusil vysvětlit pohyby planet vědeckou úvahou. – Poznámka Misantropova.

3 Chrýsippos ze Soloi – řecký stoický filosof (asi 280–207 př. n. l.). – Pozn. Mis.

4 čemeřice – jedovatá bylina z čeledi pryskyřníkovitých. V ní obsažené glykosidy způsobují mimo jiné nebezpečné kýchání a působí silně na nervy. Prášek z kořene čemeřice se používal ke šňupání. V ruském lidovém léčitelství se čemeřice užívalo proti nadváze. Někteří historici se domnívají, že čemeřicí se patrně smrtelně předávkoval Alexandros Veliký. Na obrázku níže je divoce rostoucí čemeřice černá. – Pozn. Mis.

5 Lýsippos (asi 400–330 př. n. l.)sochař na dvoře Alexandra Velikého; proslulý zvláště sochou Apoxyomenos („Stírač“ = socha atleta, který si stěrkou stírá z těla olej – viz obrázek níže). – Pozn. Mis.

6 Myrón – řecký sochař (kolem roku 460 př. n. l.); hlavní jeho dílo je Diskobolos (na obrázku níže). – Pozn. překl. + Mis.

7 Apellés – nejslavnější malíř řecký (z 4. stol. př. n. l.). Jeho obraz Monoknémos („S jedním lýtkem“) představoval Afrodítu Anadyomené („Z moře se vynořující“) – viz obrázek níže. – Pozn. překl. + Mis.

8 Feidiás – slavný sochař řecký († 438 př. n. l.). Jeho monumentální socha boha Dia, asi 13 m vysoká, patřila k sedmi divům světa. Nezachovala se. Na obrázku níže je pouze v představách rytce ze 16. století. – Pozn. překl. + Mis.

9 Helikón – pohoří v Boiótii, kde byl uctíván Apollón a Músy. – Pozn. vyd.

10 Kolchis – krajina v západním Kavkazu, známá z pověsti o dobrodružné plavbě Argonautů za zlatým rounem; od tamější řeky Fásis pochází jméno bažanta (phasianus). – Pozn. vyd.

11 Tísifoné (mstitelka vraždy) – jedna z Erínyí (Furií). – Pozn. vyd.

12 Saguntum – město v Hispánii; Hannibal ho dobyl r. 218 př. n. l. po osmiměsíčním obléhání. – Pozn. vyd.

13 Peteliňané – obyvatelé Petelie v jižní Itálii (nyní Strongoli). – Pozn. vyd.

14 Numantia – hlavní město Keltiberů v Hispánii; dobyl ho r. 133 př. n. l. Scipio Mladší. – Pozn. vyd.

15 Pales – v římském bájesloví božstvo pastýřů, stád a dobytka. Někdy je to bůh, jindy bohyně anebo též bozi (latinské jméno Pales připouští všechny rody). Svátek božstva Palea byl zván Parilia (či Palilia) a připadal na 21. dubna. V tento den například rituálně vodili dobytek ohněm, aby se očistil. Jiný svátek připadal na 7. července, ale to byl svátek zřejmě věnovaný „dvěma Paleům“ (Palibus duobus). – Pozn. Mis.