Hais-Týnecký: Domov

(výpisky)

Běží cesta

Běží cesta, běží.

Jdeš po ní a sotva máš poslední ulici za zády, je ti, jako by se ti v duši ulehčilo. Světlo nad hlavou, svět před sebou a oči utíkají do dálky. Dodaleka, doširoka utíkají v zlatém, světelném průhledu krásného letního dne, plného radosti, vůně a záře.

Jsi ptákem, který uletěl z klece. A pták letí a letí a neptá se, kam doletí. Někam přece, a jedno je, jestli blíž nebo dál, jenom když slunce pěkně svítí.

Na křižovatce polních cest stojí stará košatá lípa. Kvete, zlatě kvete a její koruna svítí a z jejích svěžích zelených haluzí ozývá se tajemná hudba větrných varhan. To včely tak bzučí mezi květy, a lípa stojí, stele měkký poklidný stín na zelený palouček a její duše promlouvá k tvému srdci pradávné zkazky o této krásné zemi.

Ve vlhkotě běhuté vody pod tmavým kořáním starých vrb a olší se skrývají přes den raci. Bývalo jich tam mnoho, ale člověk je ve své kruté hamižnosti skoro už vyhubil. Nešetřil matek ani mláďat, a když na ně líčil, zle si počínal: kolik žabích skokanů zaplatilo hroznými mukami jeho zvrácenou touhu po panské mlsotě!

Pamatuj si: zlo rodí zlo, a zlo je, když ukracuješ život bezbrannému tvoru, který ti neublížil!

Neříkejte, že je cesta jako cesta. Má-li člověk oči zavřené, nic nevidí. Otevře-li je v tichém soucítění s tím, co je kolem nás, vidí v malé čtvrthodince víc, než poví ta nejobsáhlejší kniha, napsaná lidskou rukou.

Vidí duši všech věcí, živých i neživých, a ta je věčná i krásná, protože je pravdivá! A jmenuje se příroda.

Cikán

„Počkej, vezme si tě vandrák!“ – strašívají nerozumní lidé malé děti.

A to není správné. Vznětlivá dětská obrazivost si okamžitě vytváří představu vandráka: člověka pocestného, sešlého, třeba tuláka, který zdaleka není zločincem, ale v dětských představách se jeho nalomená postava ihned rozrůstá do temných, záhadných průhledů.

Tato nelibost k lidem, světem jdoucím, s dítětem roste. Jeho názor na lidi se prostě křiví a zkresluje.

Učitel

Ti staří kantoři se svítivými šosy a s ošoupanými lokty vychovali zdravou národní generaci, která neselhávala. Bylo v nich víc ideálů než politiky, a tyto ideály uměly za své národní přesvědčení, když bylo třeba, také trpět. Troufám si říci, že tito staří učitelé, rozstrkaní po vsích a městečkách, byli oněmi zapadlými vlastenci, jejichž jména sice vypadla z takzvané kulturní historie, ale zato tím hlouběji zapadla do brázd, jež vyorali a oseli zdravým semenem.

Nad jejich hroby vane vítr zapomenutí. Jejich drobné písňové skladbičky i zápisy kronikářské už dávno vybledly někde ve školometském prachu. Ale hutná, těžká zrna jejich zlatých slov nezapadla na holou skálu a ptáci nebeští je nesezobali.

Sotva zmizely černé, větrem okoralé přímrazky u blátivých mezí, sotva se na poledních stráních zazelenala první křehká travička a povětřím zaduly větrné prapory vítězného jara, zavíral pan učitel Josef Procházka učební knihu školské osnovy a otvíral knihu Přírody.

Ve volných chvílích popoledních, kdy už louky hořely zlatými pruhy smetánek, blatouchů a pryskyřníků, vyváděl nás v houfu za školu, pod školu i tam, kde na paloucích svítily stříbrokoré břízky a odkud se otvíral vábný, utěšený pohled do kraje. Sedával mezi námi jako otec, který zná naše chyby i přednosti.

Mnohokrát mě už napadlo, odkud vzala počátek má záliba k historii. A vždycky, když hledám cestičku do těch dětských vzpomínek, zastavuji se u dvou světlých postav, které, dříve než se mi dostaly do rukou Jiráskovy Staré pověsti české, probouzely v mé duši udřímlé světlo lásky k domovu a k jeho osudům.

Byl to můj bělovlasý dědeček a ten venkovský učitel, na jejichž kolenou se často objevila stará, odřená knížka, promlouvající k našim srdcím o dávných, zapadlých časech.

Ten starý učitel věděl, čeho je českému dítěti zapotřebí, aby v bouřích a protivenstvích života vyspělo v muže, který se nemůže odnárodnit, protože duchovně už dávno srostl se svým národem.

A taková byla jeho metoda: zavedl nás v lese k mraveništi. Málokteré zůstalo neporušeno. Lidé, kteří z ubohých mravenčích tělíček dělají „brabancový olej“ proti „kychtu“, ničili zle a trestuhodně mravenčí kupy, shrabujíce do pytlů jejich úmorně a s bezpříkladnou vytrvalostí vybudované dílo.

Bylo teskno sledovat vypětí sil těch maličkých tvorů, aby na troskách svého zničeného domova postavili nový domov a starý řád píle a ukázněnosti.

Stavěli, budovali, a starý učitel mluvil: „Bez lásky k svému domovu zahynuli by ti mravenci ve svém neštěstí. V jejich lásce je však i pevná víra, prochvělá příkazem života, že bezútěšným kvílením a malomocí nepohne se ani spadlé jehličí, že je nutno stokrát a tisíckrát pozvednout tu těžkou kládu a položit ji na pravé místo. Že jen obětavou, usilovnou prací každého jednotlivce možno překlenout rány zlého osudu a uhájit si nad hlavou suchý přístřešek. Kdyby se ti mravenci, děti zlaté, rozutekli ze svého pobořeného mraveniště a každý se chtěl sobecky zachránit na vlastní pěst, nezůstalo by z jejich domova nic. Travou a hložím by zarostlo to místo a stíny lesa by se položily k jeho záhubě...“

Jak jsme jásali a jakou upřímnou radost jsme cítili ve svých srdcích, když asi o týden později přivedl nás pan učitel pod starý, vysoký smrk a mraveniště bylo opět v pořádku.

Pan učitel připevnil na zdrsnělý kmen stromu dřevěnou tabulku s nápisem: „Nenič našeho domova! Nic nemáme, nežli život svůj a jeho!“

A my to mraveniště pak chránili jako zřítelnici svého oka...

Jindy nás zavedl dolů do tichého údolíčka ke staré klenovské cestě, u níž nad travnatým dolcem stojí kamenná boží muka s letopočtem 1575. A řekl, ukazuje na tvrdou, kamenitou cestu, která se tudy vine od pradávna: „Naši předkové tudy kráčeli v dobách zlých i dobrých. Nic neměli, jen nebe nad hlavou a tu cestu před sebou. Kdoví kolik slz bolesti a naděje prolili u těch starých muk. A vidíte, ona stojí dál a cesta běží podél nich, a my už tu dávno nebudeme a náš rod tu bude žít, jako žil před tisíci lety, a naši vnukové a pravnukové, zastaví-li se tu jednou, až skřivánčí písnička pod modrou oblohou zaťuká na jejich srdce, smeknou a řeknou: 'Šli po tvrdé cestě, ale neklopýtli, protože je vedla láska k pravdě a k domovu! Ta nedá padnout srdci ani duši, neboť svítí v každý čas a do všech cest!' “

Když pak v těch letech devadesátých přiletěly k nám jako vlaštovice první sešity Jiráskových Starých pověstí, kniha vedle Babičky Boženy Němcové nejkrásnější a nejčeštější, čítával nám z ní pan učitel venku pod lipami před školou na zeleném trávníčku, a hodiny míjely a soumrak padal... A nikdo skorem ani nevydechl. A pak najednou konec: přišlo udání, vyšetřování... A pan učitel Procházka musel do Klatov k panu c. k. inspektorovi.

Řekl jsem: zapadlí vlastenci. Kolik jich bylo, kolik jich ještě je a kéž by jich bylo!

Vy, mladí učitelé, když otvíráte ve svých učebnách jen a jen knihy své školské povinnosti, nezapomeňte, že je také kniha, kterou nutno otevřít i mimo školu, když vonějí bezy, když kvetou lípy i když vítr cuchá žluté listí podzimu a sníh zimy zakryje všechny cesty.

Je to kniha nenapsaná, ale je v každém z našich srdcí a jmenuje se láska k vlasti a úcta k jejím dějinám!

Čechy krásné, Čechy mé...

Láska k rodnému domovu je něco, s čím už se člověk rodí na tento svět. Je to první polibek matčin; první pohlazení otcovo.

Jak prostý venkovský člověk miluje svůj domov, o tom se mi vybavila letmá vzpomínka, když pražský rozhlas vysílal před časem pásmo starých českých písniček.

Jedna z nich mě chytila za srdce. Zpívali jsme ji dětskými hlásky ve staré škole pod lipami, a tehdy zněla jako skřivánčí píseň pod modrou oblohou. Dnes z ní volá kus ztraceného mládí jasnou, zářivou vzpomínkou. Je to píseň Čechy krásné, Čechy mé...

U nás ve dvoře, v panských ratejnách, ostával čeledín, který měl dětí jako kuželek. Nejstaršímu Václavovi bylo asi šestnáct, když ho tatík vypravil s chudým uzlíkem do světa. Šel na učení daleko. Šel pěšky kolik dní, než se mu ukázalo sídelní město.

V tom velkém „Bábelu nad Dunajem“ měl truhlářskou živnost mistr, který se narodil v našem kraji. Několik tovaryšů od nás vyšlo od něho do světa na vandr a myslím, že všem se dobře dařilo.

Chlapec z ratejny dlouho v tom cizím městě nepobyl. Od jara do zimy. Když pak jednoho dne po vsi zavoněly bezy a na lukách zazářily pruhy smetánek, blatouchů a pryskyřníků, kde se vzal, tu se vzal, sešlý tuláček zaklepal na dveře tátovy jizby. Václav –

Nikdo ho doma nepoznal. Bědný, vyhladovělý, polobosý a položebrák, zaklepal, a máma, když viděla stát na prahu výrostka, z jehož velkých očí plakala bída a hlad, sáhla na polici po hrníčku a dala mu krejcar. Almužnu.

Té radosti pak i hořeplného žalu, když se vrátil z roboty tatík a slyšel, že chlapec nemohl steskem v cizím městě vydržet, že mu tam bylo sice dobře, že mistr a mistrová nebyli zlí, ale že nemohl přivyknout, že ho to stále táhlo domů, domů, že by se byl samým smutkem utrápil, kdyby nebyl utekl. A tak že po jedné takové noci, kterou proplakal, sebral svůj uzlík, nikomu nic neřekl a dal se nazdařbůh cestou necestou k českým hranicím...

„A co nynčko?“ řekl zachmuřeně tatík. „Pro smích a hanbu budeš celé vesnici!“

„Budu, táto, ale budu doma!“

„Do smrti se budeš dřít robotou jako já!“

„Ať... budu doma! Co na tom? Chleba je všude o dvou kůrkách!“

„Mohl jsi být řemeslníkem. Mohls mít lehčí živobytí. Co tady? Budeš do smrti pacholkem u volů jako já –“

„Budu, ale budu doma!“

A byl. Smáli se mu, pošklebovali se, že se vrátil z vandru dřív, než sklížil první židli, ale nedbal toho. Tatík mu vyprosil na kanceláři službu čeledína... a nedoučený truhlář pacholčil ve dvoře opravdu až do konce svého života.

K posledu, když už nemohl na nohy a zrak se mu kalil, udělali ho z útrpnosti hlídačem.

A v těch letech soumraku teskného života jsem poznal všecku jeho lásku k místům, která mu tragicky přirostla k srdci a bez nichž nebylo radosti.

Pod starými topoly za hraběcí kaplí, odkud se s vršku otvírá nebeský pohled k modrým horám na pomezí České země, sedával za vlahých letních večerů pod hvězdami, starý, bědami nahrbený člověk, panský hlídač, stařec bílých vlasů, se psem u nohou. Sedával tam sám a sám, a když viděl, že není nikdo nablízku, mluvil k sobě hlasitě, jak myšlenky táhly jeho posivělou hlavou.

Někdy o polednách, když horký třas rozpáleného vzduchu se chvěl nízko nad mezí, zadýchlou vůní mateřídoušky, přisedl jsem si k němu do zlatých metlic, a tehdy starý hlídač, zvedaje ruku s holí do dálky, ukazoval a mluvil:

„Vidíš, tamhle svítí Úhlava. Pane, té se nechce z našeho údolí. Klikatí se, čertí se, ale musí, musí... Já taky musel, ale já se vrátil. Utekl jsem... a teď tu sedím a říkám si: na těch polích se dřel můj táta i moje máma, i já... a ony jsou, jak byly před padesáti a před sto lety. Nejsou moje, ale živily mě a mám je rád, protože kdyby jich tu nebylo, nebyl by to už můj domov s mládím a se vším, co tu roste od jara do jara. Podívej se, chlapče, na ty lesy kolem! Řekne se: les jako les. Ba ne. Nezdá se ti, že náš les je modřejší, vyšší a krásnější než ty lesy pod horami? To jsou jiné lesy, a tenhle je náš... a to je, jako by ti vyrostl ze srdce. Jdeš po naší louce a všechno to voní známou vůní. Touhle pěšinkou jsi chodíval. Na téhle mezi jsi sedával. Ten rybník pod lesem je stále týž, jako byl před padesáti a sto lety. Smaž to s mysli, zapomeň na to... a budeš jako ten slepejš, kterého vyhodil člověk doprostřed silnice. A teď mi zazpívej písničku, kterou se učíš ve škole.“

Zazpíval jsem mu písničku Čechy krásné, Čechy mé...

„To je tuze krásná písnička!“ řekl a pokýval zamyšleně hlavou. „Za mých mladých let se takové písničky nezpívaly. Kdepak, tenkrát a dnes... Tenkrát byl člověk rád, že si může na sluníčku vydechnout. O mistru Janu Husovi se nesmělo ani mluvit, neřku-li učit. A Žižka? Jdi, jdi... podívej se, tamhle máme lusky... jsou moc pěkné... natrhej si jich, co chceš, ale při okraji u pole, abys nepošlapal luštiny!“

Už několikrát jsem si vzpomněl na starého, bělovlasého hlídače z ratejen. Naposled při té milé písničce v rozhlase, která se ozvala do mého vzpomínání jako kouzlo dávné pohádky, v jejímž dechu jsem blaženě usínal. Hrob hlídačův zmizel v nepaměti lidské.

Ale jeho slova jsou věčně živá a věčně pravdivá.

Stůl

Ze zažloutlých knížek se starými dřevorytinami nebo s obrázky vybledlých, zašlých barev, jak časem braly za své v šedivém prachu školních polic, dýchalo kouzlem tištěného slova z naivních, mravoučných příběhů, které vždycky dobro odměňovaly a zlo trestaly, v nichž se zřídkakdy ozvalo slovo vlast, ale zato tím více bila do očí vtíravá tendence náboženských nauk a kostelní morálky. Než v té se mladá mysl neutápěla. Ohnivá obrazotvornost dychtivé duše ji přenášela na křídlech vysněného světla do zlatých oblačných dálek, kde všechny šedivé, školometské metody a teorie prostodušných spisovatelů se lámaly jako křehké slídové sklo o barevná vidma1 nedopověděných a nenapsaných příběhů, které se z těch chudých slovesných začátků probíjely silou a tlakem sršících raket... Býval z toho někdy velmi utěšený zmatek. Leccos bylo jiné ve snění a jiné ve skutečnosti.

Na raky

Co živ jsem nikdy nejedl raky a žabí stehýnka. I když mi je někdy v sousedství nabízeli „ke koštování“, odmítl jsem a pranic jsem nedbal, že se mračí. Nešlo pozřít ty žalostné osolené zbytky žabích nožiček, které sebou ještě po smrti na míse odporně škubaly, jak nervy nebo svalstvo podléhaly vlivu soli.

Nevábný je to pohled, a hrůznější pro toho, kdo viděl, jak ostrý nůž zaživa mrzačil na lukách ubohé, bezbranné tvory. Kam ses podíval, všude jsi viděl krvavé, kosmaté, těžce se vlekoucí trupy žab mezi zelenou ostřicí v orosené trávě i na volných pěšinách kolem rybníků. Hrůza obcházela při tom pohledu a žaludek se zvedal.

A raci?

Zaživa je házeli do vařící vody, nedbajíce matek ani mláďat, přichycených klepýtky na jejich panožkách.

Raků bývalo v potocích jako písku. Teď jich hodně ubývá; nehubí je jen vydry, hraboši vodní, úhoři a draví okouni, ale i člověk.

A ten nejvíc –

Poklad

Lekal se ticha svátečního dne. Roje much, jež bzučely v prošlezích poledního světla jako hudba větrných varhan, vyhnaly ho ven do luk, do polí, tam, kde mu bývalo nejvolněji; na chlumek starého ouhoru, kde uprostřed zelenajícího se osení žloutla vysoká metlice a rozrůstaly se husté keře janovce.

Přikrslá planá jabloň stála tu do větrů a bouří rok co rok, a větry a bouře ji nezlomily. Vytrvale, neumdleně zachycovala se kořeny v tvrdé půdě a země, která ji zrodila, držela její srdce v pevném objetí.

Pohladil ji drsnou dlaní po lesklé, svítivé kůře, a její mladé haluzky tiše zašuměly a z jejích křehkých, svítivých lístečků se na jeho hlavu sesypala přehršle bílých květů.

„Vytrvej! Vytrvej!“ – jako by ševelivě říkal ten mladý strom do jeho rozvichřených myšlenek, do jeho zkormoucené duše.

Zvedl vzdorně hlavu, rozhlédl se po svých chudých polích a řekl, jako by odpovídal tisícerým hlasům: „Vytrvám! Jsem jako ten strom: Tvrdě jsem vyrostl, tvrdě žiji, ale větry a bouře mě nezlomí!“

Lakota

Byl to tuze hodný člověk, ale –

„Ale hodné lidi pánbůh miluje, a proto je pro ten falešný svět lituje! Neřády tu nechává.“

Postrkem

Šupem! Postrkem, nebo jak se tenkrát nepěkně říkalo „po šňůře“, vodili četníci tuláky a osoby na cti zmazané, které si někde ve vězení odbyly trest, a pak je rameno spravedlnosti vedlo „hnanou cestou“ do jejich rodné obce, když je jinde nechtěli trpět... Bývali to lidé ať tak nebo onak nešťastní, bědní, vyšinulí, od nichž se společnost štítivě odvracela. Někteří si svůj neradostný osud přivodili sami. Sešli s cesty veřejného pořádku a – Ale jiní (a bývaly mezi nimi ženy i děti) trpěli za cizí vinu, za životní nezdar, za bídu, chudobu... a kdo zná křivolaké cesty lidských osudů? Kdo může soudit a odsuzovat, když sám neví, k jakým koncům se obrátí jeho života běh?

„Co jste, brachu, dělal, že vás posílají na stará kolena na obec?“

„Co?“ řekl, jako když vyplivuje hořký pelyněk. „Jsem marod. Nemožu dřít. Co tedy se mnou? Já nespořil, a proto nic nemám. Já jen dřel a dřel, abych nepošel hlady. Spořil jiný. Pan baron! Proto pan baron má zámek, veliký panství, peněz, bohatství, dobytka, všeho dost... a já jdu na obec! Šupem. Proč? Protože už nemožu dřít; jsem starý, zestárnul jsem... A on potřebuje mladý, silný lidi, kteří jsou rádi, že jsou v panský službě. Jsou, jsou, a budou-li poslouchat, dotáhnou to na poklasnýho2 nebo na šafáře. Nebo milostpán baron je udělá policajtem!“

Zestárlý, panský čeledín! Starý kůň... Dokud mohl táhnout, táhl. Teď ho vedou na porážku. Za jednoho deset. Inu, panská služba! Deset nových otroků –

„Pracoval jste celý život!“

„A za to jsem měl chleba. Nýčko už pracovat nemůžu, a proto nemusím taky jíst!“ Znělo to hořce, žalobně. Byla v těch slovech všechna hrůza a lítost starého, poctivého člověka, který se celý život dřel na blahobyt jiného, a teď, když už nemohl, vedou ho „šupem“ rodné obci na krk, aby se o něho starala. Churavého, nedůživého žebráka, který za všechnu lopotu a dření ve službách nemravného kapitálu si vysloužil žebráckou mošnu a hůl – A pošklebek, že měl šetřit...

Amerikán

V letech šedesátých a sedmdesátých minulého století zachvacovala vystěhovalecká horečka celé kraje našeho království. Přišlo to jako cholera, jako mor, jako zlá nemoc. Lidé po „zemi zlata a dolarů“ přímo třeštili. A protože nesvědomití, podvodní naháněči různých plavebních společností nalhávali prostodušným lidem, neznajícím skutečné poměry, pohádkový zaoceánský ráj, v němž „se v krátké době zbohatne“, měli hojnou žeň. Oni i cizí, německé společnosti, jim naháněli vodu na mlýn. Staré, po předcích zděděné grunty se prodávaly za babku, jen aby byly peníze na „šífkartu“. Bohatli překupníci, advokáti, vystěhovalecké kanceláře – každý, kdo si přihřál polívčičku na neštěstí chudých, zaslepených chudáků, kteří se v několika málo hodinách stali žebráky. Jistého se lehkomyslně zbavili a do nejistého utíkali, spalujíce za sebou všechny mosty –

Z domova odešli, aby otročili cizím, na cizích plantážích, v dolech, v továrnách, všude, kde cizí nemravný kapitál polykal těla lidských otroků, aby je v krátké době, na těle i na duchu zmořené, do morku kostí vysáté, vyplivl na holou dlažbu...

V krátkých pěti letech, v rozmezí 1873 až 1878, se vystěhovalo jen z Bezděkova na padesát rodin! Většina do Vídně, k Vídni, i dál do cizích zemí. Do Ameriky deset rodin. Jeden z takovýchto dobrovolných emigrantů, Jakub Hronek, ze starého rychtářského rodu bezděkovských Hronků, se prý v Americe živil tím, že obcházel krajany a vykládal jim z karet osudy...

Kolik se z té dobré české krve vrátilo do vlasti? Srdce bolí –

Vikář P. Josef Formánek před dalekou cestou zrazoval. Vikář upozorňoval na stinné stránky světlého přeludu, jenž mátl české mozky jako nemoc, letící povětřím. Vlastenecky cítícímu knězi běželo o každou českou dušičku, která se v té houfné emigraci za oceán ztrácela v cizím moři jako krůpěj rosy.

„Živá, zdravá krev uchází z našich žil! Tu nikdo nenahradí!“ říkával a teskně věšel hlavu, když se doslechl, jak se vystěhovalecká horečka šíří a roste, jak celé kraje pošumavského podlesí už zachvátila, a že jde dál, dále jako horká nemoc –

A ženská! Pane králi! Slabá, nezkušená ženská! Ta je jako moucha: co je kde sladkého a hříšného, tam letí... Moucha! Mlsná moucha!

*

Stál za vsí na Kovářském vršku u tří křížů, tichý, osamělý poutník, klas mezi klasy tohoto kraje, z něhož vyrostl a jejž dobrovolně opouštěl. Trvale, navždy, na celý život. Na celý život!

Ranní větřík vál přes mladé jeteliny, pokropené kvetoucími medulkami,3 a čechral jeho řídké vlasy. Vál z té strany, kde v dálce pod zvonem zadumané Doubravy svítil ze zeleně starých dubů a rudokmenných borovic bílý kostelík sv. Anny na vrchu Římku. Vlevo dole nad řekou, zachumlanou vrbami a olšemi, v rovině, v lukách, Bezděkov –

Jeho domov! Tam někde mezi stromy jejich chalupa. Jejich... Už jim nepatří; cizí lidé se tam nastěhovali. Ale chalupa zůstala chalupou a bude, i když tam jiní budou hospodařit. Chalupa s doškovou střechou, u ní zahrádka s růžemi a v zahrádce pod starým jasanem lavička, na které sedávala v neděli odpoledne máma s Nebeklíčem4 v ruce, když chvíle oddechu v tom rozkvetlém koutku zvábila její duši k modlitbám za něho, za ně, za celou rodinu. Před chalupou zelený trávníček vedle cesty, pokropený jitrocelem a zlatými smetánkami. A za chalupou lípa, košatá, medově kvetoucí lípa...

„Našeho dědečka dědek ji sázel,“ říkával tatínek, a pan otec Šrámek z Podhrázského mlýna i vousatý Kodým u kapličky, kteří rádi čítají ve starých knížkách, se dušovali, že tady, v Bezděkově, stojí duby, které pamatují ještě Žižku!

„Nu, pročpak ne?“ usmál se v náhlé hrdosti a pýše a v očích se mu rozzářilo světlo chlubné radosti. Díval se stále na tu jednu stranu k modré Doubravě. Srdcem, očima obepínal rodný kout svého domova. Hory, lesy, tiché stráně, do zlata, do růžova vyzářenou poúhlavskou rovinu s lesnatými návršími, s vesničkami v jejich svazích, s osamělými mlýny, samotami, s bílými kapličkami na rozcestích, se zářícími rybníky pod zarostlými hrázemi. Všechno svítilo, smálo se v plném slunečním světle. Širé lány obilí, květnatá luka, úhory se stříbrokorými břízkami na paloucích. Všechno kvetlo, zpívalo – A on –

Dlouze, tíživě vydechl. Za chvíli, za několik minut všechna ta krása zmizí... Bezděkov, jejich chalupa, zahrádka, lípa za humny – všechno. Nikdy, nikdy se sem už nevrátí! Nikdy! Hrozné slovo! Sama smrt v něm, a smrt je konec všeho –

Klesl na kamenné sedátko pod holým křížem, skryl hlavu do dlaní a hlasitě se rozplakal.

A vtom slyš! Hlas varhan! Divoký, tajemný hlahol –

Klatovské zvony!

Zdálky, z daleka se ozvaly za lesnatým chlumem. Zněly do široka a daleka jako mnohohlasá píseň neviditelných zástupů, jako zvuk návětrných varhan, jako teskná, zádumčivá píseň celých století...

Zvedl hlavu. Ten hlas! Až srdce a duše zatrnuly –

„Nechoď! Ne-choď! Zůstaň! Neodcházej. Ne-od-chá-zej!“

A nad hlavou v modrém blankytu nebe skřivánek: „Blázínku! Co tě to napadlo? Kam bys šel? Do ciziny? Do ciziny?“

Z meze zavoněla mateřídouška. Větřík, plný vůně z luk, napojený vodou, lesy, květem stromů, světlem dálky, přitočil se k němu a políbil ho na čelo. „Zůstaň!“

„Zůstanu, a jak rád!“

Šťastný žebrák

„Na vrchu Svatoboru, jak se říká mezi lidem, bývá často slyšet dunění, a to že je střelba z kusů Žižkova vojska, Žižkovo vojsko že tam v lůně té bájné hory spí a čeká na šturm, až bude Čechům nejhůř...“ Stařec se usmál.

„Kolikrát jsem si pomyslel, když jsem se díval při bouřce na zachmuřený, parami zamžený Svatobor, který se mračil a tměl: Hej, vy tam dole ve skále! Zatrubte na polnici a vyražte! A vyžeňte všechnu tu poněmčilou cizí holotu, která se tu roztahuje a tyje z našich mozolů! Ale Žižka mě buď neslyšel, nebo,“ starý žebrák s úsměvem pokrčil rameny, „nepřišel ještě čas.“

Bertička

Já měl Bertičku rád. Nikomu neublížila; s každým se spřátelila. Byla temnooká, černovlasá a měla ráda psy. Mohl být pes nevím jak zlý, jí nikdy neublížil. Snad vycítil svým zvířecím instinktem, že to přibledlé děvčátko s copánkem má upřímnou, bezelstnou duši a dobré srdce –

Měla.

A pak najednou udeřila ta strašlivá nemoc!

Udeřila jako blesk. Zkormoutila rodinu náhlým neštěstím, jež otřáslo všemi, kdož znali Bertičku. Dospívající děvče se pomátlo na rozumu. Z neškodné zamlklosti vyrazila jako skrytý had podivná „bláznivá nálada“, s níž si nikdo nevěděl rady. Bylo to náboženské šílení plné protikladů a tragické grotesknosti, hned dojemně vroucí, a opět drsné, výsměšné, že ti, co neznali příčiny těchto jejích duševních výkyvů, trnuli a pohoršovali se nad jejími „rouhavými“ řečmi.

Na pana faráře, jenž denně chodíval z fary kolem jejich oken nahoru do kostela, vyrazila s květináčem v ruce a křičela na něho ochraptělým, nepřirozeným hlasem, že ukřižoval Pána Ježíše, že je Kaifáš, že má pod klerikou čerta...

Od toho dne, kdy tak nerudně prohnala faráře, zavírali ji rodiče v pokojíku s oknem do zahrádky. A tu jsem s ní často hovoříval u otevřeného okna, když mluvila rozumně, i když odpovídala z cesty, když byla tichá, zasmutnělá jako uvězněný ptáček, i když bláznivě zpívala světské a nábožné písničky.

Ubohá Bertička! –

„Co doktor?“

„Doktor! Co doktor! Doktor nepomůže!“

„Ale může nemocné ulevit.“

„V čem? Berta necítí žádné bolesti –“

A pak jsme si na její „bláznění“ zvykli. Někdy mluvila rozumně, někdy zmateně. Někdy zpívala, někdy plakala. Ale nejčastěji se modlila, klečíc na holé zemi a majíc ruce křečovitě sepjaté jako nehybná, dřevěná socha.

Sousedé ji litovali. Ji i rodinu. Ale pomoci nebylo. Duše vadla a s ní hynulo i mladé tělo. Lékař zázraky nedělal, a oni na zázrak čekali. Dávali na modlení, na mše; putovali s procesím na Svatou Horu. Co kdo radil k dobrému, dělali, a přece bylo všechno marné. Bertička odumírala –

Hlídali ji, ošetřovali... a Bertička vadla a vadla, až uvadla.

Dlouho se netrápila ve tmách a v bludném světle chorobných přízraků. Jako kvítí, v jehož lodyze je ukryt neviditelný zárodek smrti, bledla a hynula. A tak také usnula –

Ve dvou...

Dni horké, noci dusné. V noci se ani trochu neochladilo. Obloha stála jasná, čistá, plná hvězd... Věru, těžko se spalo v těsné komoře při otevřeném okýnku. Dusná letní noc plašila každou dřímotu.

„Nebuď blázen! Natáhni se pod jabloň do trávy, založ ruce pod hlavu a uvidíš, že se ti bude ležet líp než v posteli. Tý vůně za humny z obilí! A tý muziky v polích a na lukách! Nejdřív se ozvou cvrčkové na mezi, pak žáby u rybníka, pak chřástal nebo bukač, ale to už slyšíš v polosnu. Zkus to!“

VYSVĚTLIVKY:

1 vidmo – představa, ztělesnění; vidění, přízrak; rozložené světlo, spektrum, duha.

2 poklasný – zřízenec na statku dohlížející na dělníky.

3 medulka – květová palička jetelová.

4 Nebeklíč – název modlitební knihy.