Úvodem


Pozdravení všem příchozím!

Vždy, když dolehly trudné časy na národ český a ohrožení jeho zevní, utíkali se Čechové pro posilu a útěchu ku svým starým pověstem. Tak také v dnešních těžkých dobách, kdy česká země opět úpí v žaláři národů a vnější i vnitřní nepřítel zle dotírá, jazyk český na úbytích zmírá a malebná česká slova nahrazována jsou výrazy cizáckými a dětem dávána jsou nepěkná jména cizokrajná, zatímco ta krásná, staročeská se vytrácejí, kdy staré zvyky a obyčeje našich předků mizejí a přejímány jsou nevlastní, v nichž trpí naše široká slovanská duše, klenutá jako košaté koruny posvátných dubů a lip, tu, vprostřed cizí i domácí mocí chystaného zmaru, kdy vlast naše rozmilá tupena jest a láska k vlasti vysmívána a nenáviděna, obrátit chtěl bych české čtenáře znovu k živé studánce čtení ze Starých pověstí českých, jak je pro nás kdysi sepsal Alois Jirásek.

Snad se zde mohu odvážit toho, čeho si nemohl dovolit Alois Jirásek, a vyslovit své obavy a naděje, než bude i můj svobodný hlas vládnoucí mocí umlčen, tak jako bylo již umlčeno mínění mnohých jiných. Ale odvážit se musí každý svobodně smýšlející. Neboť čím více bude se ozývati našich hlasů, tím nesnadnější bude je umlčeti.

Čeho lze se obávati? Že zahyneme jako rasa i jako národ, povaleni méněcennými tlupami cizích hrdlořezů a jejich domácími vlastizrádnými přisluhovači a uplacenými pomahači; že ztratíme své domovy a budeme cizinci ve vlastní zemi; že jazyk český, i s jeho nezbytnými, a nikoliv jen pro ozdobu či libost pedantů jestvujícími, nýbrž sjednocujícími pravidly spisovnými, pravopisnými a mluvnickými, stane se jednou pouhým prázdninovým předmětem svátečních nadšenců pro vymřelý národní svéráz. Obávati se lze dále, že nám bude vnuceno mohamedánství, tak jako nám bylo kdysi vnuceno přijetí křesťanství, jež přineslo nám pouze porobu a nevolnickou soustavu společenskou, tolik cizí naší svobodné podstatě, a lze se tudíž obávati a dočekati, že za tisíc let budou všickni zase svorně tvrditi, že naše kultura a civilisace jsou založeny na hodnotách islámských, tak jako dnes shodně tvrdívají, že máme kořeny anticko-křesťanské. Není to pravda, a nebude: naše kořeny jsou staroslovanské, přírodní; kořeny, jež vězí hluboko v nás, ale na nichž jednou opět k Slávě vzrosteme. Již se derou vzhůru. Dávná myšlenka všeslovanská tak opět ožívá.

Hej, Slované, ještě naše
slovanská řeč žije,
pokud naše věrné srdce
pro náš národ bije.

Žije, žije duch slovanský,
bude žít na věky.
Hrom a peklo, marné vaše
proti nám jsou vzteky.

Jazyka dar svěřil nám Bůh,
Bůh náš hromovládný.
Nesmí nám ho tedy vyrvat
na tom světě žádný.

I nechať je tolik lidí,
kolik čertů v světě.
Bůh je s námi, kdo proti nám,
toho Perun smete.

I nechať se též nad námi,
hrozná bouře vznese.
Skála puká, dub se láme,
země ať se třese!

My stojíme stále pevně,
jako stěny hradné.
Černá zem pohltí toho,
kdo odstoupí zrádně ...

A čeho si lze jediné přáti? Aby Čechové odvrhli křesťanství i islám, a vůbec všecko cizácké, a aby povstali proti všem, jako kdysi chrabří husité (kteří ovšem tehdá zapomněli povstat také proti křesťanství), a aby se vrátili ke své původní přírodní víře, již její nepřátelé škaredě nazvali „pohanskou“. Přát si lze, aby Čechové křesťanské svátky nahradili staročeskými či praslovanskými; aby poznovu uctívali památku svých národních hrdinů a slavných předků; aby znovu světili háje a stromy a studánky a chléb v posvátném ohni upečený, solí země posypaný, jímž vítali hosty dobré, zlé však a roztahovačné a neodbytné svinským krokem hnali od domovů svých...

Ano, „od domovů...“

Kterak pojednou vždy v ohrožení vlasti jakoby znovu zkrásní ona básnická Tylova slova z našeho národního chvalozpěvu, není-liž pravda? Nuž připomeňme si je:

Kde domov můj,
kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled.
A to je ta krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj.

Jak líbezný je český kraj!

Čechy krásné, Čechy mé,
duše má se touhou pne...

Přát si lze konečně, aby Čechové stále a vždy, jako dříve slavili každoroční letní a zimní slunovraty a příchody jar, avšak bez cizáckých vlivů a věr, jimiž jsou popleteny a zneuctěny dnes, slavnosti, jež máme společné s všemi bratry Slovany.

Chraňme si náš jazyk český! Bez naší malebné řeči mateřské nejsme nic, leda ubozí hutorové bez kořenů, které snadno rozpráší nepřátelé. S vlastním naším jazykem všechno začíná a všechno se jím i končí. Kdo nemluví česky, správně česky, není již správným Čechem, je jen hutorou, který hutorí, nevěda co a o čem. Mluvme hrdě česky a nestyďme se za tento "nesvětový" jazyk! Národ bez svého jazyka není již více národem, je jen smečkou cizinců bez domova, nahodile rozprášených po světě.

Krása češtiny vyjeví se ti jednoduše a okamžitě tehdy, vyloučíš-li ze své mluvy a psaného projevu všechny cizí výrazy a mezinárodní slova. Stačí udělat pouze tuto snadnou věc. Ihned poznáš, jak básnivý je náš jazyk a jakým básníkem může být každý česky hovořící Čech. Objevme znovu kouzlo básnivé řeči české!

Časy jsou zlé. A veškery novodobé vymyšlenosti a společenské pokusy zlepšovací mají za následek vždy pouze zhoršení věcí lidských, neboť je tu činitelem chabý rozum člověka, jenž nemůže se rovnat staletími urovnaným pořádkům, zvykům a obyčejům, jež utvářela sama příroda. Nikdy natrvalo nemůže vydržet z rovnováhy vychýlený střed a dříve či později se zase vrací ke své původní přirozenosti.

Avšak nastojte! Čím více se kyvadlo vychýlí, tím do větší krajnosti pak vyhoupne se při zpátečním kmitu, tím déle trvá jeho opětovné ustálení. Dlouho potrvají převraty a neklid. Také různé úklady mocného a lstivého nepřítele naší bílé pokožky, našeho slovanského rodu a naší krásné mateřské řeči nikdy nevyjdou, dokud budeme čistí, čestní, pravdomluvní, zdraví a pevní v odolávání jeho nespočetným nástrahám, jejichž konečnou metou je porobiti nás, zotročit, vykrást, vykořistit, zchorobnět a zničit naši odvěkou vlast.

Nemáme to lehké. Těžké časy dolehly. Vždyť čistota, čestnost, pravdomluvnost, zdraví a láska k vlasti jsou nyní těmi nejhoršími protivládními přečiny. Ale my vydržíme, my odoláme a zlé záměry krutého našeho nepřítele nakonec selžou. Tak jako vždy. Ale nebude to zadarmo.

Vstát by měli noví bojovníci! A Já se ptám: „Kde jsou národní buditelé 21. století?“

* * *

Nuž tedy, přináším vám Jiráskovy Staré pověsti české pro posilu a poučení.

Poklad vzácný vám přináším,
dary moudré, poučné a hezké,
jež věrným Čechům jsou vším:
toť naše Staré pověsti české.

Nelida z Políček, řečený Misantrop, v den letního slunovratu 2016

* * *

Myslil jsem na dni staré.

ŽALM 76. (77.)


Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. Poslyšte o našem praotci, o předcích, jak přišli do končin naší vlasti a usadili se po Labi i po Vltavě i po jiných řekách této země.

Slyšte i, co více dochovalo se z temnoty věků, co zůstalo z báječných vypravování přešlých pokolení, jež klaněla se bohům v šeru starých hájů a jež obětovala studánkám v tichých ouvalech, jezerům i řekám i svatému, živému ohni.

Pomněme na časy těch prvních let i na to, jaká byla tenkráte tvářnost naší vlasti, nežli sem vkročilo naše plémě.

Měst nebylo, dědin jen málo a pořídku a ty jen v některých končinách, kdež se dochoval chudý ostatek dřívějších obyvatelů cizího jazyka. Půda skoro všecka odpočívala netknuta rádlem. Vše bylo pustější, divočejší, rovina, pláň i údolí.

Ohromné pralesy se černaly po horách na pomezí a se svahů těch hor táhly se široširými pruhy na míle hluboko do země. I tam, vnitř, rozkládaly se pouště starých, temných hvozdů, mezi nimiž svítily se jasnější zelení bujné palouky s vlající, hustou, vysokou trávou. Dost bylo třasovisek, houpavé půdy na šíru i v lesích, dost ošidných bažin křikem vodního ptactva oživených, dost tichých, černých, jako zakletých slatin, v nichž se zhlížely staré stromy ohromných kmenů s vousinatým, sivým mechem.

Lidská stopa tu byla vzácná. Zvěře však všude hojně. Nikým nehoněná, nehubená množila se, že jí sotva postačovala půda. Po černých lesích bytoval medvěd, hledaje duté kmeny s medovými plásty včel, od jejichž rojů zvučely stromy.

Divoký kanec se rozrýval kyprou lesní půdou a hustým, spletitým podrostem draly se liška a divoká kočka. S haluze číhal mrštný rys, pronikaje bystrým zrakem šero lesní, jímž se neslo zdaleka řvaní ohromného zubra, beroucího se ku brodu nebo ku prameni. Jelen volně přebíhal a s ním stádo laní, na paloucích se páslo hojně srn, ale také množství vlků se toulalo a plížilo za kořistí lesem i širou krajinou.

Vysoko v slunném povětří nad hřbety lesů plul král všeho ptactva, skalní orel a jemu příbuzní. Po skalách, po lesích hnízdila hejna dravého ptactva, luňák i sokol, rarohů rod, jestřáb, krahujec i odrůdy menších dravců a sov a výrů.

Potoky, řeky a jezera hemžily se rybami, a vydra, bytující v šeru starých olší a vrb zarostlých divokým chmelem, měla hojný lov, bobři pak nerušeně stavěli své umělé stavby.

V hlas větrů a šumění stromů hrčely potoky, hučely řeky a v jejich bílém písku svítila se na slunci zrna ryzího zlata.

Hlubiny země byly ještě zamčeny a nikdo na ně neuhodil, aby vydaly poklady rud a vzácného kovu.

Všude jará síla a bohatství země, dobrá svou hojností a plodností, čekala jen na dělný lid, jenž by užil hojných darů jejích.

I přišel a nevzdělanou vzdělal; zvelebil ji těžkou, lopotnou prací a svatou ji učinil tím potem svým a krví svou, kterou pak vylil v přemnohých bojích, háje prací svou dobyté země i svého jazyka.

Z mateřských končin slovanských přišel sem lid, naši předkové, se svým vůdcem Čechem.

Aj, počněme o nich tu pověst.

O Čechovi >>>