O Daliborovi z Kozojed

Léta letoucí bylo ticho a smutno na hradě svatého Václava.¹ Okolí jeho zpustlo za veliké bouře husitských válek, kostel svatého Víta byl vybit a komnaty královské, Karlem IV. nádherně zařízené, scházely víc a více. Občas jen a ne nadlouho oživly, když sem král zdola, ze Starého Města, ze svého dvora zavítal.

Zavítal, chvíli pobyl, ale nezůstal. I mladý Ladislav Pohrobek i slavný jeho nástupce Jiří král, žehnané paměti, sídlili více dole v městě. Po Jiříkovi také první léta Vladislav II. Jagellonec. Ale za toho pak nastala veliká změna.

Po dvanácti letech svého panování změnil své sídlo. Uzdáloť se mu pojednou, že není dosti bezpečen ve svém dvoře staroměstském, při němž dal vystavěti nákladnou, uměle a krásně vyzdobenou věž.² I vrátil se do dávného sídla českých králů na Hradčany a dal tam vše, co zpustlo, obnovit a znovu upravit. Beneš z Loun vystavěl velikou, podivuhodnou síň³ a v tu dobu také modlitebnu pro krále v kostele svatého Víta napravo od velkého oltáře, vyzdobenou znamenitým dílem kamenickým.

Král dal také holé stěny chrámové vyzdobiti koltrami⁴, zvláště však ve Svatováclavské kapli, a péčí jeho a nákladem zaskvěly se komnaty v královském hradě zase nádherou čalounů i obrazů. V jedné z nich visely samé obrazy českých knížat a králů.

Ale nejen na výzdobě dal si král záležeti, nýbrž i na tom, aby hrad byl lépe opevněn. Tak ztvrdili na jeho rozkaz hradební zdi, prohloubili příkopy, zvýšili náspy, kde toho třeba bylo, a na věži Mihulce udělali krov velmi vysoký a pokryli jej polévanými cihlami, nad nimiž se na makovici⁵ bělal a svítil postříbřený lev.

Nedlouho potom dal král Vladislav stavěti novou, okrouhlou věž za domem nejvyššího purkrabí, blíže zadní brány. Vystavěli ji nad Jelením příkopem na ochranu hradby, ale také za obyt, za smutný obyt. Zřídili v ní trojí vězení nad sebou. Nejdolejší z nich bylo pod zemí, bez oken, bez světla, bez dveří. Vězeň měl do něho býti spouštěn po provaze děrou či „špuntem“ v podlaze vězení prostředního.

Věž dostavěli, ale vězně do ní neměli, ani do nejhořejšího lehkého, ani do ostatních. A tak byla věž prozatím bez jména, neboť toho se jí mělo dostati po vězni, jenž by první její práh překročil. Dlouho však beze jména nezůstala.

Tenkráte se dálo mnoho zřejmého bezpráví selskému lidu. Páni a vladykové utahovali jej novými, neslýchanými robotami. Leckde nemohli těch nátisků již snésti. Proto opouštěli vše, utíkali ze svých gruntů do lesů, do jiných končin a dávali se v zlodějství, loupežení a v jiná zločinstva. Jiní pak se proti svým pánům bouřili.

Tak se zdvihli sedláci proti Adamu Ploskovskému z Drahonic v litoměřickém kraji, poněvadž byl na ně krutý a vymýšlel si na ně nepravé roboty i různé a veliké útisky. Obořili se na jeho tvrz, ztekli její valy, vypáčili bránu, a když se tu jejich krutý vladyka udatně bránil, zranili jej a zajali. Aby své hrdlo zachoval, byl jim po vůli, a na čest svou a víru a zápisem je ze své moci propustil a slíbil, že nepovede proti nim žádného nářku.

V sousedství vladyky Ploskovského žil tenkráte na své tvrzi mladý zeman Dalibor z Kozojed, muž starobylého rodu, jehož předek s králem Janem u Kresčak hrdinsky bojoval a také s ním tam zahynul. K tomu Daliborovi přihrnuli se osvobození sedláci Adama Ploskovského a radostně oznamovali, že mají ploskovskou tvrz ve své moci, a žádali, aby se jí Dalibor ujal, oni pak že se mu rádi poddají a již poddávají jako své vrchnosti, že tak činí o své vůli a rádi, poněvadž vědí, že jim bude Dalibor pánem milostivým.

Znaliť a měli toho zkušenost, že byl Dalibor z Kozojed ke svým poddaným vždy hodný a milosrdný, ano, že se ujal nejednoho ubožáka z jiného panství a že mu svou přímluvou i jinak pomohl.

Vladyka Dalibor jich neoslyšel; přijal, co mu nabízeli, když uslyšel, že mají na vše zápis bývalého svého pána. Ale ten, jakmile vyvázl a se pozdravil, domáhal se svého zboží. Úsilně se dovolával pomoci vlády, a zemští hejtmané, majíce Daliborovo jednání za pych, ploskovských pak sedláků za vzpouru, sebrali brannou moc litoměřického kraje, branný lid veškeré šlechty těch končin a litoměřických měšťanů.

Veliký ten houf udeřil na vzbouřené sedláky; mnoho jich pobili, schytali a krutě ztrestali, a také Dalibora, jejich spolčence, zajali. Tak se dostal mladý zastánce utiskovaného lidu do pout. V poutech ho zavezli do Prahy a uvrhli do prostředního vězení v nové, kulaté věži za domem purkrabským nad Jelením příkopem.

Dalibor první jako vězeň překročil její práh, a tak nazvána jest po něm Daliborkou. Na hradě i po celé Praze mnoho se mluvilo o mladém zemanu i proto, že byl prvním vězněm v té nové věži, i pro příčinu, pro kterou se tam dostal. Zpupní páni byli rádi a přáli mu to, lid ho však litoval.

Jemu tam bylo teskno a smutno. V klenutém žaláři tlustých zdí a malých okének bylo teď jeho panství. Doma ze své tvrze hledíval do širého, krásného kraje; teď viděl sotva pruh oblohy a pod věží kousek hlubokého, zarostlého příkopu. Listí tam již měnilo barvy do zlata, do ruda, teskný podzim nastával.

Ticho ve věži a ticho kolem. Ptáci umlkli, jen vítr hvízdal a zmítal křovím a stromy. Listí padalo, mlhy uléhaly na hluboký příkop, halily ho ráno i za časných soumraků, deště přes tu chvíli šuměly a šlehaly do holých křovin a korun. Krátký den byl ve vězení dlouhý a dlouhé noci jako nekonečné. Stesk a dlouhá chvíle mořily mladého zemana.

I pořídil si housle ze skrovné zásoby peněz, jež mu nechali a z nichž se stravoval.⁶ Jak mu žalářník housle opatřil, počal se na nich cvičiti. Nikdy neměl smyčce v rukou; nyní ho nedal téměř z ruky. Učil se sám, hrál a hrál, dlouhá chvíle se krátila, čas rychleji plynul, a hra sama byla čím dále tím lepší, umělejší, líbeznější.

Již stávali žalářník i strážní pacholci za jeho dveřmi a poslouchali. Již nejeden z hradských pánů a ouředníků přišel poslouchat, jak se naučil kozojedský zeman v žaláři hráti. Již se o tom v městě povídalo, již přicházeli nahoru se přesvědčit: nejprve zvědaví, pak nevěřící Tomášové. Denně jich přicházelo víc a více, až pak začasté valný houf stál a čekal u zadní brány hradské, na obou cestách, mezi nimiž se táhla svahem dolů vinice svatého Václava.

To bylo již na jaře, kdy vál měkký vítr polední, kdy vrchové stromů a větve pukaly a kvetly, kdy Petřín a všechny výšiny kolem se zelenaly, i Jelení příkop, jenž všechen zvučel šveholem sladkého zvuku. Ale nad ptačí přehudání bylo krásnější, když se ozval z kulaté věže houslí líbezný hlas.

Všichni žasli a zatrnuli, jakmile se zachvěly měkké ty a sladké, žalné zvuky z pustého, trudného žaláře.

Tím více dojímaly. Stesk a touha v nich zněly a zas už se měnily, vyznívaly v známé nápěvy pobožných písní. Pokora, doufání a prosba smutného srdce z nich vanuly. Jindy zas zvonily světským hlaholem, ohlasy milostných písní a válečných zpěvů.

Nejednou zahrál Dalibor starou tu notu o králi Janu, o mladém Klimberku a Plichtovi ze Žerotína, o Bavoru Strakonickém, o všech těch českých pánech a zemanech, kteří zhynuli se svým králem u Kresčak jako praděd uvězněného hudce.

Dojati naslouchali Pražané u věže. A když jednou zhlédli, že z okénka žaláře spouští se na provazci hrubý, plátěný pytlík, chutě a rádi dávali, co kdo u sebe měl, groše i drobné peníze. Každý myslil, že zeman ze svého tráví. Nyní viděli, že mu již zle, že přišla na něj nouze. Urozený muž sám po městě žebrati nechtěl a do vězení daru nedostal. Neměl již nic nežli své housle.

Ale kdykoliv poté zahrál, kdykoli plátěnou mošnu z vězení spustil, pokaždé mu ji plnili ti, kdož dole poslouchali, penězi, dary, aby neměl hlad a nouzi. Také nejedna milosrdná měšťanka, nejeden soused mu polepšili: podušku pod hlavu mu poslali, ložní šaty a jídlo i nejednu konvici pití. Za to hrával zástupu, když se u věže sešel odpoledne i v podvečerní čas. S utajeným dechem naslouchali, a když se pak rozcházeli, byl mezi nimi jeden hlas, že tak jako ten zeman nehraje nikdo v celičké Praze. Nevole, nouze naučila Dalibora housti. Za dne lidem hrál, sobě začasté v noci.

Když královský hrad utichl, ztemněl, když jak báječný, šedomodravý stín čněl k nočnímu nebi, když v bělavém zásvitu měsíce umlklo houští a stromy v Jelením příkopě, zaléhaly z temna kulaté věže líbezné zvuky Daliborových houslí. Slzy byly v těch zvucích, touha po volnosti i výkřiky hněvu. Úlevu daly, ale ne svobodu. Pánbůh byl vysoko, král daleko, a páni soucitu neměli.

Dlouhý čas nechali zemana z Kozojed v žaláři, až posléze na plném soudu uznali za právo a tak o něm rozkázali: Že Dalibor statek neprávě vzatý k sobě přijal a v tom statku byl; že jest v tom neprávě a nešlechetně učinil proti právu a řádu. Pro takový svůj zlý účinek ať hrdlo ztratí.

Tak jemu oznámili a nic nedbali, jak se hájil, aby povážili, kdo začal, kdo první páchal zřejmé bezpráví a tím lid pobouřil, a že on, Dalibor, se jen lidu zastal. Než to právě u nich vina a hřích. A tak na rozsudku zůstali; den však a chvíli popravy ztajili. Tu noc před ní ozval se hlas Daliborových houslí naposled. Z hlubiny pustého žaláře chvěl se a zněl do tiché noci, poslední útěcha, poslední světlo v temnotách trudu, a zmíral nad Jelením příkopem v měsíčném světle. Když Pražané nazejtří zase přišli k nové věži, nezhlédli plátěné mošny na mříži Daliborova žaláře. A věž byla tichá, němá. Když se ptali, stůně-li Dalibor nebo co mu je, oznámil žalářník, že již mu dobře, neboť že ráno byl na předhradí popraven.

„Ale nežli z vězení vykročil,“ povídal jeho strážce, „sňal se zdi housle, díval se na ně, loučil se s nimi. Pak šel statečně na místo. A tu poklekl a schýlil kadeřavou hlavu na špalek. Skonal mužsky, věřte, jako pravý křesťan.“

Nejedny oči se zarosily, když žalářník to vypravoval. Smutně se Pražané vraceli a ohlíželi se po tiché Daliborce.

A věž za domem purkrabským u zadní brány hradské slove tak po dnešní den a zachovává památku nešťastného zemana a slavného hudce.

Ze Židovského Města >>>

<<< Staroměstský orloj

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY:

1 Tak slul královský hrad na Hradčanech.

2 Tenkráte Nová, nyní Prašná brána, založena r. 1475. Stavěti ji počal slovutný Mat. Rejsek z Prostějova.

3 Síň Vladislavská.

4 koltra (též koltrýna, koltřice) = závěs, záclona, drapérie. – Vysvětlivka Misantropova.

5 makovice = malá kulatá báň na věži. – Vysv. Mis.

6 Vězňové té doby musili si sami stravu opatřovati. Kdo na ni neměl nebo komu přátelé a známí nepřispěli, trpěl hlady. Na takové chudé vězně chodívaly biřičky prosit. Někde bývali vězňové sami voděni dům od domu na řetěze a v poutech, aby si jídlo vyžebrali. Také vyvěšovali pytlíky a mošny z oken žalářních a do těch mošen ukládali milosrdní lidé různé dary.