Sibylina proroctví

I.

Sibyla¹, královna ze Sáby, panna mysli důvtipné a osvícené, uslyševši mnoho mluviti, jak je král Šalamoun nadiv moudrý, zatoužila v srdci po něm a chtěla ho viděti a slyšeti. Protož ustanovila se na tom, že se vydá za ním do Jeruzaléma.

Vypravivši hojný a bohatě vystrojený zástup panen a zbrojných, kteříž by ji provázeli, poručila, aby naložili na velbloudy mnoho vzácných darů, a vydala se na cestu.

Království pak a město její Sába bylo dvě stě čtyřicet a jedna míle vzdáleno od Jeruzaléma, k polední straně v Africe. I putovala z toho města a říše své mouřenínskou zemí, Egyptem a končinami Rudého moře, arabskou pouští, až se dostala do království Šalamounova.

Když pak k Jeruzalému samému přibyla, sestoupila mladá královna ze svého vozu a šla bosýma nohama, dávajíc tak najevo, že tato místa má za svatá. Šla tedy bosa až k potoku Cedronu, přes nějž leželo dřevo. Královna ze Sáby však nepřešla přes ně, jakož jiní chodili, nýbrž pokleknuvši, políbila je a jiným pak místem potok přebrodila.

Když poté stanula pod horou Kalvárií, padla na zem jako žalem zmožená a ležela tak se sepjatýma rukama po tři hodiny. Povstavši pak, hleděla na horu Kalvárii a zaplakavši zvolala:

„Pozdravena buďte, ó místa posvátná! Svatá jste a svatá budete až na věky věkův, až do skonání světa!“

Šalamoun, zvěděv o královně ze Sáby, vyšel jí s komonstvem ve vší své slávě naproti a přijal ji s milým vítáním a velikou ctí, řka:

„Vítej, milá hosti!“

Sibyla šla s ním ke dvoru a tu otevřela své poklady a darovala je králi: zlata veliké množství, drahé kamení a krásné nádoby uměleckého díla, též vzácné koření a součky ze stromů, jež balzám potily.

I zůstala královna v Jeruzalémě devět měsíců a král, vykázav jí nádherné síně a vzdušné vonné komory v paláci, jenž byl v utěšené zahradě, hostil ji, jak se na vzácnou královnu patřilo. Za častých rozmluv seznal král, že je panenská královna moudrého ducha, a když také o budoucích věcech často mluvila, požádal ji, aby mu o nich něco zjevila.

A tu, jak seděli v zahradě plné krásy a utěšení ve stínu starých cedrů, oliv a cypřišů, pohlédla Sibyla do temné budoucnosti a jala se o ní mluviti.

Nejprve králi o jeho říši pověděla, že po jeho smrti bude království na dvé rozděleno, že lid i králové opustí Hospodina, načež pak přijde cizí a všechen lid i krále odvede do zajetí, až do babylonské země.

Sláva jeruzalémská pomine a chrám, jejž on, Šalamoun vystavěl, že bude zbořen jako všechno město. Po mnoha však letech, kdy lid izraelský bude se zkroušeně káti a k svému Bohu jedinému volati, nastane lepší čas: lid se vrátí do vlasti, obnoví Jeruzalém i jeho chrám.

Ale vlastních králů již míti nebude, nýbrž cizí, pohanské a posléze z národa římského. Tehda, věz, králi, narodí se Mesiáš, jenž bude konati veliké divy a zázraky. Od svých však poznán nebude, nýbrž uplván a na smrt odsouzen. I zemře na dřevu kříže a sám si ho ponese na Kalvárii, žalostnou horu. Ten kříž bude z Adamova stromu, jenž v ráji stával a z něhož dřevo leží nyní přes potok Cedron. I budou Mesiášem a jeho smrtí mnohá místa svatá jakož Kalvárie hora, na níž Spasitel odevzdá Hospodinu ducha svého.

Po umučení Mesiášově přijde na Jeruzalém pomsta Páně a drahocenné nádobí, jež jsi do chrámu dal, za kořist bude odneseno do Říma. Ale nad pohanským Římem zvítězí Kristus, a učení jeho rozšíří se po veškeré zemi a bude až do skonání světa.“

Sibyla umlkla a toho dne již více nepověděla. Král pak, když odešla, přemítal na mysli o všech těch věcech, až pak dav zavolati písaře svého, pověděl mu vše, co Sibyla zjevila, a písař vše sepsal. Král pak schoval, co napsáno, k jiným knihám svým. —

II.

Když pak druhého dne král Šalamoun seděl opět se Sibylou v zahradě, žádal ji, aby mu pověděla, jak bude s jinými zeměmi, než nastane soudný den.

I pověděla Sibyla, jak křesťané se rozmnoží, že budou míti císaře a krále, židé pak že budou ztenčeni a jejich vláda že bude jim odňata. Křesťané však časem se poruší a oddají se neřestem.

„Nebude mezi nimi víry a důvěrnosti, ústa budou jinak mluviti a srdce jinak smýšleti. Právo bude prodáno, chudý člověk utlačen, sužován, opuštěn. I sešle Bůh mnoho znamení na příklad lidem, aby se polepšili. Když pak neposlechnou, setře jich Bůh Hospodin třetí díl pro jejich bezbožnost.“ A Sibyla vykládala, jaká to znamení budou, a když dokončila svou řeč, odešla do svých komnat. Šalamoun pak dal opět vše, co slyšel, napsat a schovati.

Třetího dne přišla Sibyla do té utěšené zahrady zas a tu potkala krále Šalamouna pod tamaryšky, cypřiši a olivami. Bylo ráno, slunce z hory vycházelo. Král začal opět o budoucích věcech, a tu Sibyla sama žádala, aby povolal svého písaře, jenž by napsal vše, co promluví, a to písmo aby pak bylo uschováno na věčné časy.

Jak začala o budoucnu, proměnila se tvář mladé královny, jež byla bíle oblečena, proměnily se její oči, záříce věšteckým ohněm. Stojíc na stupních pod stromy, nadšená duchem mluvila:

„Králi! Hospodin tebe moudrostí obdařil, že před tebou žádný nebyl a po tobě nebude ti roven, ač bude mnoho císařů a králů. A ti nové říše míti budou. Jedna z těch říší neb království bude slovutná a výborná, úrodná chlebem. To je česká země a bude v ní také hojnost chmele a vína. Národ té země vystaví mnoho měst, jedno pak nadmíru veliké tak, že v něm bude více nežli tisíce domů.

Bude slavno a bude hlavou té země, neboť v něm králové přebývati budou. Než od něho také se rozmůže ohavnost a mnohé hříchy. Tak dlouho pak budou páchati nepravosti, až jim Bůh odejme krále a jiného, rodu cizího, jim ustanoví. Ten je bude pronásledovati tak, že by si po čase toužebně přáli, kdyby měli zase krále svého jazyka.

Do té české země vloudí se houfy cizích, kteří mnoho zlého s sebou přinesou. A král po králi bude robotami soužiti lid, takže budou vrchnosti své robotovati čtyři dny téhodne, pro sebe pak jen dva dni pracovati. Jeden z těch králů začne neslýchané novoty, což se zprvu bude obecnému lidu líbit; ale pod pláštěm nových nařízení budou stará práva rušena. Pro ty novoty bude selský lid krále chváliti, stavům však se líbiti nebudou. I to za něho bude také prohlášeno, že smí každý svou víru volně vyznávati, neboť on nebude milovník duchovenstva a mnoho duchovních statků a kostelů bude za jeho panování zrušeno.

Král ten dá všechnu půdu přeměřit a lidu bude uleveno v robotách. Krále však záhy stihne smrt, umře na svém loži a ne v boji. Smrt ta bude lidu divná a mrtvý za živého jmín bude.

Po něm přijde král, který od předešlých novot mnoho upustí. Po krátkém jeho panování nastoupí král mladý, za jehož panování strhnou se veliké vojny. I bude selský lid nucen, aby zadarmo obilí dovážel a skoro všecku svou sklizeň odváděl. Též budou mnoho na vojnu bráti, takže v zemi bude pateré vojsko, každé s jiným jménem, a lid bude je živiti i šatem opatřovati.

V ten čas také nastanou v české zemi neúrody a Bůh sešle na ni mnoho ohňů, bouřlivých větrů, krupobití, přílišné sněhy a vody veliké.

Rok od roku bude hůř a hůře, takže se zasteskne jak starému, tak mladému na světě živu býti, a nejvíce obecnému lidu, zvláště když přijdou na ně tak veliké vojny, že mnohému hospodáři vezmou do boje i posledního syna.

Ale pro to vše se národ přece nepolepší. Setrváť ve svých nectnostech a zpozdilostech a bude veliká proměna v šatstvu a mravech. Tu se Hospodin hněvem popudí a ztrestá jej tak, že všecka města zkažena budou. Jen Tábor, Ústí, Soběslav a Mělník ujdou té zkáze, jestliže při pravdě a zákonu budou státi. Kutná Hora se propadne, Plzeň, Žatec, Hradec Králové, Kouřim a Čáslav a jiná města královská budou od nepřítele zkažena.

Prahu pak Pán nad jiná města potrestá. Ohněm a hroznou povodní zkázu vezme a nepřítel zhoubu dokoná. Její rozvaliny zarostou borovím a hložím, kuny a lišky budou tu pelešiti. Slavné kdys město zpustne tak, že po čase pojede tudy forman, na Kamenném mostě zastaví, bičem do mrtvého ticha zapráská a svému synku řekne: „Tuto bývalo veliké město Praha a tamto stávala Staroměstská radnice.“

Prve však, nežli do těchto konců dojde a smutný ten čas nastane, ukážou se jistotně různá znamení, jako: lidem budou dnové ukráceni, slunce nebude svítit, jako svítívalo, a zima zimu bude stíhati, takže lidé v kožichách budou obilí sekati.

Pak vojny nastanou a z nich vzrostou takové daně neslýchané, že lid nebude s to, aby je zaplatil. Za to bude týrán, aresty a karabáči doháněn, až takto se ozve: „Páni, dávali jsme vám, dokud jsme měli. Nyní nemáme, všecko jste nám vzali a nenechali jste nám ani tolik, abychom se s dětmi svými najedli dosyta.“

Řeči ty však nic nezmohou, a páni budou přece daně bez milosrdenství vymáhati. Tu lid obecný, věrně při sobě stoje, řekne: „Páni, dávejte sami za nás, neboť jste již mnoho shromáždili z našich mozolů. My již platit nemůžeme, protože nic nemáme.“ Tu stavové uvrhnou mnohé z mužů do vězení; ale obecný lid povstane a strhne se krvavý boj, v němž lid bude volati: „Líp umříti v bitvě, alespoň neuhlídáme svých dětí hladem umírati.“

Takové tresty dopustí Hospodin na pány, protože sužovali své poddané velkými daněmi a robotami.

Když ta země takto bude znepokojena a její obyvatelstvo v různicích a bojích, bude obklíčeno se čtyř stran světa mocnými nepřáteli, kteříž pak najednou vtrhnou do země. I začne se bitva ze všech čtyř stran ode všeho vojska. Od hlavního města půjde ten krvavinec až k hoře Blaníku, kdež se vojsko položí mezi Blaníkem a Načeradcem u vsi Bejkovic. A tu se boj začne.

Ale již předtím zhubí nepřítel, táhna k Blaníku, tolik bezbožných, takže jen málo lidí zůstane naživu, že by se snadno pod vozovou plachtu mohli schovati.

Kde ta velká bitva bude, svítí se rybník. Předtím však časem vynesou z něho čápi a jiní ptáci všechno trní a rákosí a na kolik let před blanickou vojnou bude prázdný a vyschlý. Za té bitvy krví se naplní, takže se až přes hráz bude přelévati. I bude křik veliký, a řehtání koňstva, hlas bubnů a taková střelba hrubá i drobná, že hrozný ten hluk na dvacet čtyři míle slyšán bude. Boj sám potrvá celých dvanácte dní. Třináctého pak pošle Bůh svým věrným pomoc: z Blaníka hory vytrhne vojsko, kteréž tu Bůh chová. Jak to vojsko se zjeví, padne strach na nepřítele a dají se na útěk. Boží vojsko vykoná veliké divy a požene nepřátele, kteří na útěku Prahu poboří tak, že nezbude po ní památky. Sami však budou ze země vyhnáni a budou utíkat až k Rejnu Kolínu; tam také zmizí blanické vojsko — bůh sám ví kam, — neboť do Blaníka se více nevrátí a nikdo ho již nespatří. Po blanické bitvě vyschne zase ten rybník, šestnáctého pak dne počnou se věrní, kdo naživu zůstali, shledávat. I budou se velmi radovat, objímati se a diviti, že je Pán Bůh tak zachoval. Všichni pak půjdou k tomu rybníku, kde spatří hrůzu pobitého lidstva i koňstva, jež ptáci nebeští roznesou, neboť nebude tolik lidí, kteří by mrtvoly a mrchy zakopali. Shromážděným pak věrným bude kněz sloužiti mši svatou na pařezu prostřed rybníka; i budou Hospodina velebiti.

Pak se navrátí každý do svého obydlí a tu bude mezi nimi svorenství, pravá láska a všichni budou jako jednoho srdce, páni i lid obecný. A bude padesát let dobrých a úrodných a bude v českém království velmi lacino: korec žita 7 grošů, korec pšenice 12 grošů, stará česká pinta piva za 2 krejcary a libra jeleního masa za 2 krejcary. Ve všem bude hojnost a všude pokoj a boží požehnání — —“

Sibyla královna umlkla. Šalamoun, dychtě o všem míti prorocké zprávy, žádal ji, aby mu ještě zjevila, kdy nastane soudný den. Jemuž odpověděla Sibyla: „Králi, toho povědomost nemám, neboť toho neoznámil Bůh ani svým andělům. Ale řeknu ti, králi: Máš služebníky, dobré a zlé. Dáváš-li zlému tolik jako dobrému?“

„Dobrý měj se dobře, zlý budiž potrestán,“ odvětil král.

A tu Sibyla:

„Dobře odpověděls, králi. Tedy budou-li lidé dobře činiti, Hospodin přidá. Budou-li ho však hněvat, ukrátí let a dní, kteréž ustanovil od stvoření světa. Jen tolik mi povědomo o soudném dnu i to, že mnohá znamení a divy mnohé na slunci i na měsíci, na nebi i na zemi se díti budou, prve nežli přijde Bůh Hospodin.“ —

Odmlčela se, pak dodala:

„Totoť mé proroctví, ó králi Šalamoune! Ulož je a zachovej. Až věkové minou, stvrdí se slova má a pozdní pokolení se přesvědčí, že Sibyla zjevila ti proroctví pravá.“

A král Šalamoun, moudrý a zkušený, pokořil se mladé královně stojící před ním výše na stupni, pod tamaryšky, cypřiši a olivami utěšené zahrady, jíž províval lahodný větřík a lahodná vůně a nad níž zářilo ranní nebe. —

Proroctví slepého mládence >>>

<<< Ze starobylých proroctví (Úvod)

POZNÁMKA:

1 Jménem Sibyla označovány ženské osoby, jež objevovaly budoucí věci. Plato zná jednu, jinde se jich devět uvádělo; za středověku jmenovali jich dvanáct až čtrnácte. Nejznamenitější je Sibyla Kumejská, jež nabídla římskému králi Tarquiniovi Pyšnému, aby koupil devatero prorockých knih. Když král nechtěl tolik dáti, mnoho-li žádala, spálila první tři knihy, za ostatních však šest žádala opět tolik jako za devět. A když král opět nekoupil, spálila zase tři knihy. Za poslední tři dal Tarquinius posléze přece tolik, jak prvotně i teď opět žádala. Knihy ty pak na Kapitoliu v Římě chovány, až shořely r. 83 před Kristem.

Od těchto knih různí se proroctví sibylská sepsaná mezi 1. a 4. stoletím po Kristu, a to šestiměrem po řecku. Bylo to dílo několika skladatelů. Řecká tato proroctví převedena na jazyk latinský a většinou z tohoto latinského překladu ztlumočena jsou skoro do všech evropských jazyků. Nejstarší české Sibylino proroctví, pokud je známo, pochází z 15. století a chová se v Národním muzeu. Dle tohoto proroctví sepsáno jiné se zřetelem k české zemi. Z toho je vyňato proroctví v této knize obsažené.

Toto druhé zpracování také zrýmováno, bezpochyby v 16. neb v 17. století a častěji tiskem vydáváno. Sibylská tato píseň má motto:

Slyš Sibyly prorokyně,

jaké ona věci divné

předpovídá české zemi.

To není klam, pravda, věř mi.

Přečti sobě píseň tuto,

vyzvíš vpravdě, jaké jest to,

ať není tebe dotknuto.

Píseň sama počíná takto:

Ve jménu Tvém, nejsvětější

náš Pane Kriste Ježíši,

začnu teď toto zpívání