Proroctví slepého mládence

Když císař Karel IV., český král, vraceje se léta Páně 1362 z Německa přes Norimberk do své vlasti, přišel na pomezí v šumavských lesích, uslyšel, že ve vesnici Koutu nedaleko Domažlic žije mládenec od narození slepý, zbožný a ducha prorockého, po všem okolí ode všech velice vážený.¹

I zajel si Karel IV. do té vsi, a když přijel k chaloupce slepého mládence, sestoupil s koně a vešel do jizby, kdež zastal slepého mládence, an sedí za stolem.

„Pozdraven buď, ctný mládenče!“ oslovil ho panovník.

Mládenec mu poděkoval a řekl:

„Zdráv buď, císaři, muži svatý a králi náš!“

„Proč mne nazýváš svatým, mne člověka hříšného?“ děl císař. „A kterak víš, že jsem císař? Jsi nevidomý, a nemohls míti žádné povědomosti o tom, že tě navštívím.“

„Vpravdě jsi muž boží,“ odvětil slepý, „neboť to dokazuješ svými skutky. Také to dosvědčí chudý lid, jehož se ujímáš, svědčí o tom velebné chrámy, jež jsi vystavěl a stavíš. A všecku zemi zvelebuješ jako dobrotivý otec svého českého národa. Ty o něj, též o jeho jazyk pečuješ, kdežto prve nežli mine tři sta let, bude český jazyk ponížen a potupen.“

Tak řekl a pozval císaře, aby se k němu za stůl posadil. Karel IV. tak učinil a rozmlouval se slepým mládencem o různých věcech, až pak řekl:

„Milý mládenče, soudím, že proto Bůh zbavil tvé oči světla, abys viděl do tmavé budoucnosti. Pročež pověz, cos dříve napověděl: jak bude s mou milou vlastí, jak dlouho ještě potrvá toto mé království v slávě?“

Mládenec ani slova nepromluvil, ale vzav křídu, napsal tyto litery na stůl, jednu od druhé podále, a to:

K. V. Z. A. L. J. V. L. F. M. R.

A když napsal, řekl:

„Co liter, tolik králů. Toť jsou jména tvých následovníků. Po tvé smrti, za panování tvého syna, počne se domácí vojna a bude velké krveprolití. Ale vojenská sláva i kořist všechna v zemi zůstanou a země česká zkázy nevezme, nýbrž obhájí se slavně proti mnohým nepřátelům.

Ale pak během času upadnou Čechové v nekázeň a v nesvornost a nastane veliká zkáza mravů. Cizozemci, Němci, Vlaši a Francouzové, budou jim milejší a Češi budou choditi v krojích divně a pyšně vymyšlených. Konšelé budou brát úplatky, spravedlivost pohyne, neboť soudcové jenom dle stavu, bohatství a vážnosti budou souditi.

Hlas chudého zanikne neslyšán a všechen řád přestane. I rozhněvá se Bůh. Lidé budou sice polí přidělávat, ale chleba přece nebude přibývati, neboť nebude božího požehnání české zemi. Tenkráte nastanou daně, platy i roboty neslýchané, válka válku bude stíhat a muži ženám, otcové dětem budou násilně bráni na vojnu. Tehda budou světské i duchovní vrchnosti českého jazyka nenáviděti, Němci opanují Prahu, a přemnozí Čechové se tak velice zapomenou a prohřeší, že budou svůj mateřský jazyk zapírat a za něj se styděti.

Tehda na jednom vrchu v kouřimském kraji stromoví od vrchu schnouti bude a veliký hlad nastane. Pak se vzbouří na Čechy tolik nepřátel, že jako liják, jako hejna kobylek na ně se posypou. Jen mezi Úpou a Orlicí neublíží se ani slepici. Kdo ty všechny hrůzy přečká, užije pak blažených časů.“ —

Mládenec se odmlčel a Karel IV. promluvil:

„Milý mládenče! Smutné je, cos zjevil. Ale ještě mi vylož, co chceš těmito literami říci?“

„Slavný králi! Tyto litery znamenají:

K. To jsi ty sám.

V. Václav, tvůj syn.

Z. Zikmund, druhý tvůj syn.

A. Albrecht, Rakušan, jeho zeť.

L. Ladislav, Albrechtův syn.

J. Jiří král, Čech.

V. Vladislav, Polák.

L. Ludvík, Uher.

F. Ferdinand, Španěl.

M. Maxmilián, Čech.

R. Rudolf, Maxmiliánův syn.

„A potom?“ ptal se Karel IV., když slepý mládenec přestal.

„Bouře a knížectví vrtkavé! Nejhůře však bude, až rod královský po meči vyhasne a nastoupí královna. Proti ní se spikne množství nepřátel a tu se již bude české království k pádu schylovati. Panstvo bude zlé, nastane přehrozné sužování obecného lidu, jakého nebylo od počátku světa. A tenkráte ztrestá Bůh českou zemi.“

Karel IV. se zarmoutil a povzdechl.

„Ó kéž by bylo možná,“ pravil, „všecko to neštěstí odvrátit! Všechno, i život bych pro své království obětoval. Nedejž, Bože, abych já, člověk hříšný, byl snad příčina všeho toho zlého!“

„Pravil jsem,“ děl mládenec, „že jsi muž boží. Kaješ se a postíš na svém hradě Karlštejně a modlíš se za svůj národ. Svatý budeš, a zlaté lože tvé, na němž tam odpočíváš, bude posvěceno, nebo kdo nehodný, žádného, ani syna tvého nesnese.

A tu vzav opět křídu, napsal slepý mládenec ještě tyto litery:

P. P. V. F.

a řekl:

„P. Půlnoční národ na Čechy se přižene a zemi hrozně poplení a zdrancuje.

P. To značí národ dolejší, polední, Turky a jiné nevěřící, s nimiž římský císař bude míti mnohé a kruté války. V těch válkách mu budou Čechové pomáhati, mnoho krve v nich vycedí a mnoho peněz na ně vydají.

V. Znamená národ od východu, národ přemocný, jenž bude se svými sousedy bojovat, ale českému království žádné škody neučiní.

F. Tato poslední litera označuje přehrozný počet zbrojného lidu, jenž se do Čech jako povodeň přivalí, Francouzů, Němců a jiných na západě. Tenkráte nastane ten největší a poslední boj. Tu se lidé ve své úzkosti k Bohu obrátí a úpěnlivě o pomoc volati budou.

I smiluje se Hospodin nad českým královstvím a pošle mu pomoc. Z hory Blaníka vyrazí rytířské vojsko proti všem nepřátelům české země a svatý Václav na bílém koni povede blanické rytíře do přehrozné bitvy, jež bude trvati za kolik dní. V té bitvě budou cizozemci a nepřátelé potřeni a zhubeni; kteří zůstanou, ti budou ze země vyhnáni. Nejeden se ještě ve skrýši schová, ale všechny ty vypudí svatý Prokop svou berlou; české království bude prosto všech nepřátel, bude osvobozeno a zůstane svobodno.

Pak nastane svatý a stálý pokoj; všichni Čechové budou sjednoceni, vzkvete mezi nimi snášenlivost a jazyk jejich, jenž byl zemdlen a ponížen, bude povznesen, a již nikdo ho nebude zapírati. Budouť všichni hrdi na původ svůj, na předky, i že se tak obhájili, a nebude jim teskno a obtížno v práci a oběti pro vlast, neboť míň mluvit, ale víc jednati budou, to z lásky upřímné, pro kterou ty, ó náš králi, vlast zvelebuješ!“

Karel IV. si oddechl a řekl:

„Dejž to milý Bůh, aby alespoň tenkráte byla země česká šťastná.“

A vstav, vzal slepého mládence za ruku a řekl jemu:

„Pojď se mnou do Prahy, na můj hrad. Tam budeš dobře opatřen.“

Mládenec tomu docela přivolil a jel s králem Karlem do Prahy, kdež při jeho dvoře zůstal až do smrti. — —

Proroctví Havlasa Pavlaty >>>

<<< Sibylina proroctví

POZNÁMKA:

1 Pověst o něm vypravuje, že srovnal kosti v klášteře sedleckém, a také, že byl původcem pražského orloje (zřejmě proto, že byl stejně slepý jako nebohý mistr Hanuš, tvůrce staroměstského orloje, jenž byl ovšem oslepen násilně. – Poznámka Misantropova).