Whitman: Zpěv o mně

V tobě, čtenáři, pulsuje život a hrdost a láska taková jako ve mně,

a proto jsou tobě určeny tyto mé zpěvy.

Nezavírejte přede mnou své dveře, pyšné knihovny,

neboť přináším to, co chybělo na vašich nabitých policích,

ale čeho je nejvíce třeba,

stvořil jsem knihu,

její slova nejsou ničím, její směřování je vším,

je to svébytná kniha, nespjatá s ostatními, nevyhmataná intelektem,

ale vy, věci skryté a nevyslovené, prostoupíte každou její stránku.

Sám o sobě zpívám, o pouhé jednotlivé bytosti.

O všem tělesném od hlavy až k patě zpívám,

ne pouze podoba tváře, ne pouze mozek je hoden opěvování, tvrdím.

O životě nesmírném svou vášní, svým tepem a silou,

radostném, stvořeném pro činy nejsvobodnější, zpívám.

Hodně vzdorujte a poslouchejte málo.

Jak někdo jednou uposlechne bez ptaní, je plně zotročen.

Já nepohnutelný, pohodlně rozkročen v přírodě,

nechť vzdoruji noci, bouřím, hladu, posměchu, nehodám a příkořím,

tak jako vzdorují stromy, tak jako vzdoruje zvěř.

Zpívám o jedinci,

v jedinci zanechávám ducha revolty.

(Ó skryté právo na povstání! Ó neuhasitelný, nezbytný ohni!)

Sebe slavím a o sobě zpívám.

Lelkuji a svádím k tomu svou duši,

lelkuji a zlehka se nakláněje, pozoruji mečík letní trávy.

Můj jazyk, každý atom mé krve je stvořen z této hlíny, z tohoto vzduchu,

já, právě sedmatřicetiletý, při výtečném zdraví teď začínám

a doufám, že nepřestanu, dokud nezemru.

A troufám si hovořit jakkoli riskantně,

sám příroda, bez zábran, s původní silou.

Vzduch nevoní, nemá chuť destilátu, je bez pachu,

je však navždy určen mým ústům a já po něm prahnu,

vyběhnu na lesní stráň, ze všeho svlečen a nahý,

a přímo šílím po jeho dotecích.

Hra světla a stínu na stromech za houpání ohebných větví,

rozkoš být samoten v polích či na stráních,

pocit zdraví, trylky letního poledne, můj zpěv, když vstanu z lůžka

a setkám se s ranním sluncem.

Poznáš, z čeho se rodí básně,

poznáš dobrotu země i slunce,

nic pak už nevezmeš z druhé a třetí ruky,

ani se nebudeš dívat očima mrtvých,

ani se nebudeš živit přízraky z knih,

ani mýma očima se nebudeš dívat,

ani ode mne cokoli nepřevezmeš,

do všech stran budeš naslouchat

a všechno procedíš sítem své vlastní duše.

Nikdy nebude více dokonalosti, než je nyní.

Nutkání a nutkání a nutkání a nutkání,

stále to tvořivé nutkání světa.

Z temnot vystupují stále množení, stále pohlaví, stálá životní líheň.

Dále to obohacovat nemá smysl, to cítí učenec i prosťáček.

Já, znaje dokonalý řád a míru věcí, když přou se, mlčím, jdu se vykoupat,

naplněn obdivem sám nad sebou.

Obklopují mě darmošlapové a věční vyptávači,

lidé, jež potkávám,

to všechno ale – to nejsem já sám.

Stranou všech těch tahaček a rvaní stojí mé skutečné Já.

Pro mne je muž, kdo má svou hrdost a palčivě cítí svá ponížení.

Voli, kteří tak řinčíte svým jařmem a řetězem nebo stojíte v listnatém stínu,

co to říkají vaše oči?

Zdá se mi, že je to víc než všechno,

co jsem černé na bílém přečetl za celý život.

A neříkám želvě, že je bezvýznamná proto, že není ničím jiným,

a sojka v lesích se nikdy neučila škály, ale pro mne trylkuje docela obstojně

a pohled kaštanové klisny vyhání ze mne veškerou hloupost.

Co je nejprostší, nejlevnější, nejbližší, nejsnazší, to jsem Já,

já, který zkouším své štěstí, přikrašluji sám sebe.

Nářky a podlézání zabalte s prášky pro invalidy.

Proč bych se měl modlit? Proč bych měl být zbožný a dbát na ceremonie?

Vím, že jsem bytelný a zdravý.

Vím, že jsem nesmrtelný,

vím, že mou dráhu nemůže opsat kružidlo tesaře,

vím, že nezaniknu jako ohnivé klikyháky,

které děti vřezávají do noci řeřavým prutem.

Vím, že jsem vznešený,

nenutím svého ducha, aby se ospravedlňoval nebo aby byl pochopitelný,

vidím, že přírodní zákony se nikdy neomlouvají.

Jsem, jaký jsem, to stačí.

Jeden svět je si toho vědom a pro mne ten největší, a to jsem já sám.

Přimkni se úže, noci s nahými prsy – přimkni se úže, přitažlivá a žírná noci!

Noci jižních větrů – noci několika obrovských hvězd!

Tiše se sklánějící noci – šílená nahá letní noci.

Směj se, ó smyslná země, vydechující svěžest!

Země dřímajících a rozplývajících se stromů!

Země po západu slunce – země se zamlženými vrcholky hor!

Země pod křišťálovým dštěním úplňku, jehož se právě dotkl úsvit!

Země jasu a stínu, které žíhají říční proud!

Země s holubí šedí mraků, kvůli mně zářivějších a čistších!

Ty oblá pádící země – země hýřící jabloňovými květy!

Usmívej se, tvůj milenec přišel!

Co dobrého dálo se kdysi nebo co dobrého děje se dnes, není takový div,

ale znovu a znovu je div, jak může někdo být podlý.

Nedávám si ubrousek na ústa,

hovořím se stejnou jemností o střevech jako o hlavě a srdci,

soulož pro mne není o nic odpudivější než smrt.

Jsem božský skrz naskrz a posvětím všechno,

čeho se dotknu nebo co se mě dotýká,

pach těchto podpaží je voňavější než modlitba,

tato hlava je více než chrámy, bible a všechna vyznání.

Jitřní úsvit v mém okně mě oblaží víc než metafyzika knih.

My také vzcházíme oslniví a úžasní jako slunce,

sami sebe nacházíme, má duše, v klidu a svěžesti jitra.

Svou hlavní přednost ti odpírám, odpírám toho se vzdát, co skutečně jsem,

obsáhni celé světy, ale nikdy se nesnaž obsáhnout mne.

Psaní a mluvení mou hodnotu nedokáží

a pouhým sevřením rtů zahanbím pochybovače.

Věřím, že pouhý list trávy není méně než denní konání hvězd

a že mravenec je stejně dokonalý a také zrnko písku a vajíčko střízlíka

a ropucha je veledílem dokonalosti

a vyšlehlá ostružina by mohla zdobit nebeské síně

a každý nepatrný kloub mé ruky zahanbí složité stroje

a kráva žvýkající se svěšenou hlavou předčí nádherné sochy

a myš je takový zázrak, že stačí ohromit sextilióny nevěřících.

Myslím, že bych se mohl vrátit a žít se zvířaty, jsou tak mírná a soběstačná,

stojím a dlouho, dlouho se na ně dívám.

Nepotí se a nenaříkají na život,

neprobdí na lůžku celou noc v pláči nad svými hříchy,

nehnusí se mi řečmi o povinnostech k Bohu,

žádné z nich není nespokojené, žádné z nich není posedlé mánií po majetku,

žádné z nich si nekleká před druhým, ani před svým předchůdcem,

který žil před tisíci lety,

ani jediné na celé zemi není úctyhodné nebo nešťastné.

Ukazují mi, co máme společného, a já to uznávám,

ukazují mi některé mé vlastní rysy a ona sama je zřejmě také mají.

Skvrnitý jestřáb padá střemhlav a obviňuje mě, že lelkuji a žvaním.

Já také nejsem zkrocen ani trochu. A také já jsem nevysvětlitelný.

Vyrážím barbarský svůj skřek nad všechny střechy světa.