Bible

(VÝPISKY)

OBSAH:

Předmluva Genesis Exodus Leviticus Numeri Deuteronomium Soudců 1. Samuelova 2. Samuelova 1. Královská 2. Královská Jób Žalmy Přísloví Kazatel Izajáš Jeremjáš PláčEzechiel Daniel Ozeáš Jóel Ámos Abdijáš Micheáš Nahum Abakuk Sofonjáš Ageus Zacharjáš Malachiáš Tóbit – Tóbijáš Júdit Kniha moudrosti Sírachovec Báruk (a list Jeremjášův)1. Makabejská 2. Makabejská Matouš Marek Lukáš Jan Skutky apoštolů Římanům 1. Korintským 2. Korintským Galatským Efezským Filipským Koloským 2. Tesalonickým 1. Timoteovi 2. Timoteovi Titovi Židům List Jakubův 2. Petrův Zjevení Janovo Doslov Další užitečné odkazy Poznámky

Předmluva

Bible neboli Písmo svaté, tento soubor různých židovských starověkých textů, je mimořádně odporná kniha. Je přímo k zblití ji číst. Je to kniha natolik zvrácená, úchylná a choromyslná, že se jí v těchto vlastnostech vyrovná jen máloco, snad jen jiné nábožné knihy.

V Bibli lze nicméně nalézt přece jen sem tam roztroušené nějaké myšlenkově či literárně hodnotné věty nebo části vět – vytrhnou-li se ovšem bezohledně z absolutně chorého kontextu (viz výpisky níže); koneckonců dělá to tak přece každý.

Bible ale i tak zůstává knihou naprosto perverzní a mimoto i špatně napsanou. Stále se v ní jen válčí, lidé se v ní vraždí a pronásledují pro maličkosti, kladou si léčky, smilní a rozplozují se jako o závod, všichni se jen pořád modlí a poníženě vzývají Hospodina, svého pastýře, jímž se nechávají radostně pást jako dobytek (či lépe jako kurvy) a jemuž po tisících obětují nevinná domácí zvířata, jejichž krví se pak obětníci vzájemně pomazávají, třísníce jí rov i krov i oltář svých domů a chrámů; nejdůležitější je jim být obřezaný, věřit a nečinit nic, co je zlého v očích Hospodinových, jemuž jsou předkládány jako jakási delikatesa předkožky ostřím meče pobitých a vyhlazených „těch, již močí na stěnu“ ze všech okolních pronárodů, které neuctívají toho jedině správného boha.

Hospodin Bůh je trochu sympatický jen tehdy, když hřímá na lidstvo a chce je vyhladit; ale jeho důvody k tomu jsou vždy malicherné a sobecké jako je On sám a jako každý tyran: nechce vyhladit lidi pro jejich povšechnou základní špatnost neboli proto, že je to taková hnusná pakáž, škodící celému světu, nýbrž jen proto, že se tato jeho milovaná trestaná pakáž dostatečně přesně neřídí jeho směšnými nařízeními, je mu nevěrná a neuznává jej.

V Bibli není jediný zdravý člověk (leda jedinkrát zde na okamžik, o to však ostřeji, zasvítí na setrvale zatažené duchovní obloze sluníčko zdravého antického filosofického skepticismu v překrásném verši Sk.Ap.17,18); jinak jsou tu jen samí tak či onak nemocní lidé; je to úplné panoptikum zrůd. Bible sama ztělesňuje chorobu; bohužel nakažlivou. Bible je nejen urážkou inteligence, ale i veškerého zdravého rozumu. Bible uráží a pobuřuje veškerý zdravý smysl pro přirozenost. V Bibli je vše přirozené a zdravé v nesmiřitelném rozporu s „božským“ – tedy i s lidským...

V Bibli se nevyskytuje jediný kladný hrdina, jen samí chrapouni; všichni židovští vůdci, od Adama až po Krista a jeho vykutálené apoštoly, jsou vesměs ohavná, zvrácená, zapšklá, posedlá, potřeštěná, fanatická, devótní a servilní masožravá pakáž, jaká si kdy z dopuštění přírody vykračovala pyšně po tomto světě. A ze všech nejhorší je pak chorá kreatura onoho obráceného Žida Šavla-Pavla. Tento svatý pošuk, tento „poturčenec horší Turka“, tento ve vanu zvrácené doby plápolající překabátěný plášť, je totiž už typickým vrchním ideologem jak starého teologického ražení, tak i moderního totalitářského střihu a vidíme z jeho listů zcela jasně, že se stal dobrým vzorem jednak Goebbelsovi (který ho ve svých projevech přímo citoval), a za druhé je vzorem vůbec všem nacisticko-komunistickým propagandistům a demagogům novověkých totalitářských států, včetně těch současných (což jsou dnes v podstatě všechny, neboť nazývám totalitářským státem takový stát, který ovládá všechny důležité oblasti života, což dělá v současnosti každá, i ta nejliberálnější demokracie na tomto lidmi zpotvořeném světě).

Výrazná individualita se v Bibli vůbec nevyskytuje; vše je tu jen stádo a hlučící dav; každý nejmenší projev „svévole“, tj. samostatnosti, nezávislosti v názoru, nesouhlasu, nevíry či odlišnosti, se trestá smrtí ukamenováním, pověšením na kůl, rozsekáním na dvanáct dílů, sežráním lidmi nebo vydáním napospas psům, polní zvěři a ptákům, v lepším případě věčným či dočasným zatracením.

Odvozovat z této strašlivě přísné knihy nějaké náboženství založené na lásce, milosrdenství, odpuštění a míru je nejen velkým nedorozuměním a velkým pomýlením, nýbrž i velikánským světodějným švindlem, a už jen samotné krvavé dějiny šíření křesťanství a náboženských válek jsou toho nejlepším dokladem. Vždyť ani ten všemi křesťany tolik obdivovaný, leč nepodařený spasitel Ježíš nepřinášel světu žádnou olivovou ratolest míru, nýbrž meč; a spaseni v jeho světě měli být jen ti, kdo přijmou křest a uvěří; ti, kdo neuvěří, ti „hříšní“, ti budou odsouzeni – to jsou jeho vlastní slova (viz Mt 10,34; 12,30 resp. Mk 16,16)! To má být náboženství lásky?

Pro srovnání: Různé varianty slova „láska“ se v Bibli vyskytují pouze ve 181 verši, zatímco varianty slova „trest“ nejméně 266x; varianty slov „mír“ nebo „pokoj“ tvoří dohromady pouze tolikerý výskyt jako je dnů v roce, kdežto „hřích“ se tu vyskytuje až 980x a „soud“ 469x; „žid“ je tu asi 257x, „obřízka“ zhruba 55x, ale varianty slova „příroda“ pouze 15x; „filosofie“ jen všeho všudy dvakrát, „poctivost“ jen jednou (Gn 30,33), „vzdělanost“ ani jednou (!), „vzdělání“ jen 7x, a to ještě pouze u částečně apokryfního Sírachovce. Tato namátkově provedená statistika hovoří, myslím, také za vše.

Sice stále dokola opakovaným ideálem a vzorem nevinnosti je biblickému lidu stádní poslušná ovce, ale tomuto milému, krotkému, mírnému a dobrotivému domácímu zvířeti se lid Bible přesto nepodobá ani trochu, neboť naše fanatické „boží ovečky“ zvlčily, či spíše zepsuly, a jsou na rozdíl od skutečných oveček poněkud zdivočelé, vzteklé a masožravé, podobajíce se spíše smečce vyhladovělých honicích psů než pokojně se pasoucím beránkům a vesele skotačícím jehňátkům. Je-li křesťan skutečně ovce, pak je to ale jedině taková ovce, která je nakažená vzteklinou. A myslím, že ono prastaré přísloví: „Vlk v rouše beránčím“ (viz Mt 7,15) vystihuje biblický pronárod ze všeho nejlépe. Jedině zabedněné, zatemněné palice neosvíceného biblického lidu se snad vzdáleně podobají tvrdé beraní hlavě, ale zase nemají tu potřebnou beraní zatvrzelost a „svévolnost“, protože něco takového, jako je vlastní názor, vlastní hlava a vlastní vůle, se v celé Bibli vůbec nevyskytuje. A jsou-li tedy věřící lidé ovce a jejich Pán je jejich pastýř, pak je nejen tento Pán pase a stará se o ně – jako každý jiný pastýř –, ale podřezává jim vposled také hrdla!

Moudrost, učenost, poezie, duševní vyrovnanost, psychické zdraví, či vůbec nějaká kultivovanost, se v Bibli také nevyskytuje; leda „moudrost“ v biblickém smyslu, tj. bezpodmínečná podřízenost a nedůstojné poklonkování jakémusi přepjatému, ješitnému, úzkoprsému, mimozemskému „Bohu“, poslušnost tomuto „Bohu“ a jeho tzv. nařízením. Avšak ten „velký a mocný“ židokřesťanský bůh je posléze už jen jakýmsi zástupným symbolem pro vrtohlavé, zpovykané stádo odporných semitských podlidí a pro jejich hrubé, násilnické, morbidní a praštěné mravy – čímž zůstal dodnes: bohem zástupů, bohem lůzy, bohem otroků a psovských povah, bohem malomocných, bohem špitálů a lazaretů, bohem mrzáků a žebráků, bohem všech špatných lidí, bohem antropocentrickým a humanistickým, a tím pádem nakonec i bohem navýsost nemravným. Skutečná mravnost se zde tudíž také nevyskytuje žádná. Bible je velice nemravná kniha.

Při pročítání Bible pochopíš snadno její nepřehlédnutelný otrocký odkaz. A pak také pochopíš, proč je všude vítaným pomocníkem vládnoucí moci, společně s křesťanskou církví. Neboť křesťanská církev, tato dějinami potvrzená zločinecká organizace, vždy se dovede spřáhnout s jinými mocnými zločineckými organizacemi, totiž s vládami, jež panují nad národy. Bible je skutečným manifestem otroctví a organizovaného zločinu.

Bible je jediná skutečná pornografie – pornografie ducha; neboť hledá-li kdo opravdovou oplzlost – v duchovním smyslu toho slova –, právě tam ji zcela určitě nalezne; Bible sama je duchovní oplzlostí.

Při pročítání Bible se bytost nezkažené mysli často neubrání vulgárním výkřikům typu: „Vo co tam, kurva, jde! Vo co jim, kurva, jde!“ – dokud nepochopí, že má na jejích stránkách co do činění právě s idiotskou alogicitou, s psychotickým blábolením nevyléčitelných blbců, s pomatenou nesmyslností, s nedostatkem filosofického ducha, s nedostatkem smyslu pro pravdu a poctivost a především s šíleným nerozumem všech biblických magorů, kteří jsou na této zemi tou nejnebezpečnější odrůdou lidí, před níž je třeba mít se neustále na pozoru; neboť oni nesnesou, aby bylo něco, cokoli, svobodné. Ano, vskutku: jen „vo to jim, kurva, jde!“

Než jsem si přečetl Bibli, nechápal jsem, proč chtěli a chtějí někteří lidé všechny Židy vyhladit a co proti nim pořád mají. Když jsem si Bibli přečetl, chtěl jsem Židy vyhladit také – a nejen Židy...

Bible je totiž kniha natolik chorá a lidská, že nemůžete sdostatek porozumět tomu, co to znamená být člověkem, ani tomu, proč se všemu židokřesťanstvu stala knihou posvátnou, dokud ji nepodrobíte nemilosrdnému drobnočtení.

Bible je „Svatým Písmem“ opravdu zaslouženě a právem si ji křesťané zvolili za svou knihu knih; nikomu jinému než této hloupé, zběsilé modlářské verbeži s vadnou, otrockou mentalitou opravdu snad ani do pazour nepatří. Bible je velice hloupá kniha.

Nechápu však, že v takové perverzní knize může někdo shledávat jakékoli mravní ponaučení, moudrost nebo dokonce krásu! To může tvrdit jen někdo, kdo ji vskutku nezná, kdo ji nečetl, nebo pořádně nečetl! A opravdu: stejně jako se věřícím může stát jen ten, kdo věří slepě, bez otázek, tak i Bibli může oceňovat jako hodnotné literární dílo jen úplný neznalec, tj. ten, kdo ji nezná. „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“, že? (Jan 20,29)

Lidé Bible jsou v tom velmi podobní například neonacistům; ti také neznají Mein Kampf jinak než z doslechu, ačkoli se jím zaštiťují. Jak u křesťanů, tak u nacistů se jedná o stejný jev: totiž že oni tu knihu prostě neučtou, poněvadž jejich intelektuální síly na to zkrátka nestačí... V jistém smyslu je Bible velice nacistická kniha.

Vidím-li nebo slyším-li někoho chválit Bibli, hned už podle toho vím, že je to buď 1.) hlupák, který nic nepochopil; nebo 2.) nepoctivec, který mluví o něčem, co dobře nezná; anebo 3.) špatný člověk, který se s biblickým odkazem ztotožňuje.

Na pustý ostrov bych si tuto knihu s sebou nevzal, protože Bibli můžeš číst jenom jednou, ošívaje se při tom hnusem a nenávistí ke všem jejím aktérům a vychvalovačům, a pak už ne.

Bible je mi ohavností. Bible je mi pořekadlem. Bible je to, na co plivu. Bible je mi tím, čemu se při rozvodovém řízení říká „nepřekonatelný odpor“.

Už si nepamatuji, jak dlouho jsem četl Bibli poprvé, ale za účelem sepsání těchto výpisků jsem nad ní strávil plné dva měsíce a osm dní. Moje práce se podobala dolování drahokamů z nejhlubšího dna smrduté jímky, takže jsem se do ní mohl nořit vždy jen nakrátko a s dlouhými přestávkami, abych se v ní nezadusil hnusem.

Mnohokrát jsem nad jejími nudnými a mně navýsost protivnými stránkami zapochyboval o správnosti a účelnosti mého počínání, maje sto chutí přestat a odhodit Bibli navždy a nikdy se k ní už nevrátit. Nicméně vytrval jsem, zakousnut do ní jako ďábel medvědovitý do své kořisti a pevně se jí drže ocelovým stiskem chápana pavoučího.

Vypisování mi trvalo poměrně dlouho, ale aspoň jsem měl po tu dobu čas přemýšlet o pročítané látce. Hnala mě nenávist k celému biblickému odkazu, podnes lidužel ještě příliš živému v tlamách a hlavách jeho dnešních dědiců a šiřitelů; hnala mě nenávist k tomuto zdroji nepomíjejícího nebezpečí pro veškerou svobodu a nezávislé myšlení – a to je ten nejspolehlivější druh pohonu na světě. Konečně jsem se tedy s Biblí vypořádal po svém. Nyní už mohu s klidným svědomím odložit Bibli ad acta na věky věkův. Amen.

Níže uvedené výpisky jsou pouze mnou pečlivě vybrané a poskládané střípky, převážně vytržené z kontextu, které dohromady dávají klamný dojem, že Bible je snad doopravdy hodnodná kniha a že je tedy něco lepšího než ve skutečnosti. Nedej se však ošálit tímto optickým klamem, milý čtenáři! Je to všechno jen moje dovednost, která i z nejhoršího dokáže udělat lepší a nejlepší a která zároveň ukazuje, jak by měla být správná posvátná kniha napsaná, kdybych ji psal Já, Misantrop, nebo někdo jiný podobného ducha a ražení. Teprve Já jsem z Bible učinil knihu trochu čtivou a snad i moudrou.

MISANTROP

2012/13

ÆTATIS 47

GENESIS

(1,29) Bůh řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.

(1,30) Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ I stalo se tak.

(2,9) Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

(2,25) Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.

(3,5) V den, kdy ze zakázaného stromu ovoce pojíte, otevřou se vám oči a budete jako bůh znát dobré i zlé.

(3,14) Budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach.

(3,15) Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její.

(3,17) Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.

(3,18) Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.

(3,19) V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.

(3,22) Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.

(6,3) Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat.

(6,5) I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.

(6,6) Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci.

(6,7) Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, neboť lituji, že jsem jej učinil.“

(6,11) Země byla zkažená a plná násilí.

(6,12) Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.

(6,13) I řekl bůh: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí.“

(8,21) Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý.

(9,2) Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo.

(13,9) Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.

(16,12) Izmael bude člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu.

(19,13) My přinášíme tomuto místu zkázu, protože křik z něho je před Hospodinem tak velký, že nás Hospodin poslal, abychom je zničili.

(27,40) Jen když se budeš toulat bez domova, setřeseš jho ze své šíje.

(31,49) Jákob řekl: „Hospodin ať je na hlídce mezi mnou a tebou, že už spolu nebudeme nic mít.“

(32,29) Jako kníže jsi zápasil s bohem i s lidmi a obstáls.

(43,32) Egypťané nesmějí stolovat s Hebreji, poněvadž to je pro ně ohavnost.

(46,34) Pro Egypťany jsou všichni pastýři ovcí ohavností.

(49,4) Přetekls jak vody.

(49,5) Jejich zbraně – nástroj násilí.

(49,6) V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva.

(49,17) Hadem na cestě buď, buď na stezce růžkatou zmijí, jež do paty uštkne koně, že se jeho jezdec skácí nazpět.

(50,19) Nebojte se. Což jsem bůh?

EXODUS

(1,7) Izraelci se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byla jich plná země.

(1,9) „Hle, izraelský lid je početnější než my.

(1,10) Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil.“

(1,11) Ustanovili tedy nad ním dráby, aby jej ujařmovali robotou.

(1,12) Avšak jakkoli jej ujařmovali, množil se a rozmáhal dále, takže měli z Izraelců hrůzu.

(5,5) Hle, lidu země je teď mnoho, a vy chcete, aby nechali svých robot?

(5,8) Nic jim neslevujte, jsou líní. Proto křičí: „Pojďme obětovat svému bohu.“

(5,9) Ať na ty muže těžce dolehne otročina, aby měli co dělat a nedali na lživé řeči.

(5,17) Farao odpověděl: „Jste lenoši líní, proto říkáte: ‚Pojďme obětovat Hospodinu.‘“

(9,14) Zasáhnu do srdce všemi svými údery tebe i tvé služebníky a tvůj lid, abys poznal, že na celé zemi není nikdo jako já.

(9,15) Vždyť už tehdy, když jsem vztáhl ruku, abych bil tebe i tvůj lid morem, mohl jsi být vyhlazen ze země.

(10,28) Farao řekl: „Odejdi ode mne. Dej si pozor, ať mi už nepřijdeš na oči. Neboť v den, kdy mi přijdeš na oči, zemřeš!“

(23,2) Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.

(23,24) Nebudeš se klanět jejich bohům a nebudeš jim sloužit. Nebudeš se dopouštět toho, co páchají. Úplně je rozmetáš a na kusy roztříštíš jejich posvátné sloupy.

(23,32) Neuzavřeš smlouvu s nimi nebo s jejich bohy.

(23,33) Kdybys sloužil jejich bohům, stalo by se ti to léčkou.

(33,5) Jste tvrdošíjný lid. Kdybych šel jediný okamžik uprostřed vás, musel bych vás vyhladit.

(33,20) Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.

LEVITICUS

(26,16) Já vám učiním toto: Navštívím vás hrůzou, úbytěmi a zimnicí, pohasnou vám oči a budete plni zoufalství.

NUMERI

(5,22) Ať voda prokletí vnikne do tvých útrob, aby ti břicho nadulo a tvůj klín potratil.

DEUTERONOMIUM

(2,25) Dnešním dnem začínám nahánět strach a bázeň z tebe národům pod celým nebem. Až o tobě uslyší zprávu, budou se před tebou třást a chvět úzkostí.

(7,26) Nevneseš do svého domu ohavnou modlu. Budeš ji mít v opovržení, budeš ji mít za hnusnou ohavnost.

(14,3) Nesmíš jíst nic ohavného.

(14,21) Nesmíte jíst žádnou zdechlinu. Buď ji dáš bezdomovci, který žije v tvých branách, aby ji jedl, nebo ji prodáš cizinci.

(23,7) Po všechny své dny nikdy neusiluj o pokoj s nimi ani o dobrodiní od nich.

(28,20) Hospodin na tebe pošle prokletí, zděšení a zmar ve všem, k čemu přiložíš ruku a co budeš dělat, dokud nebudeš zahlazen. Zanikneš rychle pro své zlé jednání.

(28,26) Tvá mrtvola bude pokrmem všemu nebeskému ptactvu i zemskému zvířectvu a nikdo je nezaplaší.

(28,34) Zešílíš z podívané, na kterou se budeš muset dívat.

(28,37) Budeš předmětem úděsu, pořekadel a posměchu.

(28,43) Bezdomovec, který je ve tvém středu, bude stoupat stále výš nad tebe, ty pak budeš klesat čím dál tím níž.

(28,45) Dopadnou na tebe všechna tato zlořečení a budou tě pronásledovat, dokud nebudeš zahlazen.

(28,46) Budou na tobě a na tvém potomstvu navěky znamením.

(28,62) I zbude vás maličko, ač vás bylo mnoho jako nebeských hvězd.

(28,63) A jako se Hospodin nad vámi veselil, když vám prokazoval dobro a rozmnožoval vás, tak se bude Hospodin nad vámi veselit, když vás bude hubit a zahlazovat. Budete vyrváni ze země.

(28,67) Ráno budeš říkat: „Kéž by byl večer!“ a večer budeš říkat: „Kéž by bylo ráno!“

(28,68) Budete se nabízet na prodej svým nepřátelům za otroky a otrokyně, ale nikdo vás nekoupí.

(30,18) Oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete.

(31,18) A já onoho dne skryji nadobro svou tvář pro všechno to zlo, jehož se dopustil.

(32,1) Naslouchejte, nebesa, budu mluvit, poslouchej, země, řeči mých úst.

(32,2) Ať kane jako déšť mé naučení, nechť se snáší má řeč jako rosa, jako prška na mladou trávu, jako vlahé krůpěje na bylinu.

(32,5) Pokolení pokřivené a potměšilé do zkázy se vrhlo.

(32,20–24) Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký vezmou konec. Je to proradné pokolení.

Popouzeli mě lžibohem, svými přeludy mě uráželi.

Mým hněvem se vznítil oheň.

Samé zlo na ně shrnu, vystřílím na ně své šípy.

Budou vysíleni hladem, stráveni nákazou, přehořkou morovou ranou. Vydám je zubům šelem a jedovatým plazům v prachu.

(32,26) Rozpráším je, vyhladím jejich památku.

(32,28) Je to pronárod, jenž ztratil soudnost, nejsou schopni porozumět.

(32,29) Kdyby byli moudří, jednali by prozíravě, pochopili by, jak skončí.

(32,32) Jejich réva je z révy sodomské, z vinic Gomory, jejich hrozny, hrozny jedovaté, mají trpká zrnka.

(32,33) Jejich víno, jedovina dračí, krutý zmijí jed.

(32,35) Má je pomsta i odplata, přijde včas a jejich noha zakolísá, den jejich běd se blíží, řítí se na ně, co je jim uchystáno.

(32,40) Pozvedám ruku k nebi a pravím: Já jsem živ navěky!

(32,41) Vykonám nad svými protivníky pomstu, odplatím těm, kdo mě nenávidí.

SOUDCŮ

(9,8) Sešly se pospolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále.

(9,10) Stromy vyzvaly fík: „Pojď nad námi kralovat!“

(9,11) Fík jim však odpověděl: „Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a kymácet se nad stromy?“1

(15,7) Samson řekl: „Když takhle jednáte, neustanu, dokud nad vámi nevykonám pomstu.“

(15,11) Jak jednali oni se mnou, tak jsem já jednal s nimi.

(16,7) Samson řekl: „Kdyby mě spoutali sedmi syrovými houžvemi, které ještě nevyschly, zeslábl bych a byl bych jako kterýkoli člověk.

(16,11) Kdyby mě pevně spoutali novými provazy, jichž se dosud nepoužilo, zeslábl bych a byl bych jako kterýkoli člověk.

(16,17) Nikdy se nedotkla mé hlavy břitva, protože jsem od života své matky Boží zasvěcenec. Kdybych byl oholen, má síla by ode mne odstoupila, zeslábl bych a byl bych jako každý člověk.“

(16,19) Delíla ho uspala na klíně, zavolala jednoho muže a dala oholit sedm pramenů vlasů na jeho hlavě. Tak se stala příčinou jeho ponížení. Jeho síla od něho odstoupila.2

1. SAMUELOVA

(2,1) Má ústa se otevřela proti nepřátelům.

(8,10) Samuel pověděl těm, kteří od něho žádali krále.

(8,11) Pravil: „Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu a jezdectvu, aby běhali před jeho vozem.

(8,12) Ustanoví si velitele nad tisíci a nad sty.

(8,13) Také dcery vám vezme.

(8,14) Vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům.

(8,15) Z vašich výmlatů a vinic bude vybírat desátky a bude je dávat svým dvořanům a služebníkům.

(8,17) Bude vybírat desátky z vašich stád, a stanete se jeho otroky.

(8,18) A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili.“

(8,19) Lid však odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásili: „Nikoli. Ať je nad námi král!

(8,20) I my chceme být jako všechny ostatní národy.“

(12,17) „Očividně poznáte, jak velmi zlé je v Hospodinových očích to, čeho jste se dopustili tím, že jste si vyžádali krále.“

(12,19) I řekl všechen lid Samuelovi: „Modli se k Hospodinu, svému bohu, za své služebníky, abychom nezemřeli za to, že jsme ke všem svým hříchům přidali ještě to zlé, že jsme si vyžádali krále.“

(12,21) „Neuchylujte se k nicotám, které neprospějí a nevysvobodí; vždyť jsou jen nicotou.

(12,25) Jestliže však budete kupit zlo na zlo, budete smeteni jak vy, tak váš král.“

(15,29) Věčný bůh Izraele neklame ani nebude litovat; není to přece člověk, aby litoval.

2. SAMUELOVA

(14,14) Jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat.

(22,5) Zachvátily mě dravé proudy Ničemníka.

(22,26) Muži dokonalému osvědčuješ svou dokonalost,

(22,27) ryzímu svou ryzost osvědčuješ, s neupřímným se však pouštíš do zápasu.

(22,33) Vodí mě cestou dokonalou,

(22,34) dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout.

(22,38) Budu stíhat nepřátele, vyhladím je. Nevrátím se zpět, dokud je neudolám.

(22,39) Docela je rozdrtím, už nepovstanou, pod nohy mi padnou.

(22,41) Navždy umlčím ty, kdo mě nenávidí.

(22,42) Budou volat o pomoc, a nespasí je nikdo, volat k Hospodinu, ale neodpoví.

(22,43) Roztluču je, budou jako prach země, pošlapu a podupu je jako bláto ulic.

(22,49) Ty mě z rukou mých nepřátel vytrhuješ, pozvedáš mě nad ty, kdo proti mně povstávají, ty mě násilníku vyrveš.

(23,6) Ničemník bude jak trní zavržené všemi, nikdo na ně rukou nesáhne.

(23,7) Ten, kdo by se ho chtěl dotknout, vezme železo, násadu kopí. Budou sežehnuti a spáleni ohněm ve svém sídle.

(24,10) David měl výčitky svědomí, že dal lid sečíst. David volal k Hospodinu: „Velmi jsem zhřešil, že jsem to učinil. Nyní, Hospodine, sejmi prosím ze svého služebníka vinu; počínal jsem si jako velký pomatenec.“

(24,14) Je mi velmi úzko. Jen ať nepadnu do rukou lidských.

1. KRÁLOVSKÁ

(13,33) Jarobeám se neodvrátil od své zlé cesty, ale dál dělal kněze posvátných návrší ze spodiny lidu. Kdo chtěl, toho pověřil, aby byl knězem posvátných návrší.

(13,34) Touto věcí se Jarobeámův dům prohřešil, a proto musel být zničen a vyhlazen z povrchu země.

(18,27) Elijáš se jim začal posmívat: „Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!“

(21,20) Achab řekl Elijášovi: „Přece jsi mě našel, můj nepříteli?“ On řekl: „Našel, protože ses zaprodal.“

(22,8) Já ho nenávidím, protože mi neprorokuje nic dobrého, nýbrž jen zlo. Je to Míkajáš, syn Jimlův.

2. KRÁLOVSKÁ

(4,29) Elíša řekl Géchazímu: „Potkáš-li někoho, nezdrav ho, a pozdraví-li tě někdo, neodpovídej.“

(9,11) Jaký muž, takové jeho tlachání.

(22,17) Protože mě uráželi vším tím, co svýma rukama udělali, roznítilo se mé rozhořčení na toto místo a neuhasne.

JÓB

(2,9) Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč bohu a zemři.

(3,1–3) Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. Jób mluvil takto: „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘

(3,7) Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne.

(3,11–13) Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky? Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku

(3,16) jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.

(3,20) Proč dopřává bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost?

(3,24) Nářek ze mne tryská jako voda.“

(5,1) Jen si volej, odpoví ti někdo? Na koho ze svatých se obrátíš?

(5,6–7) Ničemnost přec nevzchází z prachu, trápení neklíčí z půdy,

člověk je však zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru.

(5,14) Ve dne s temnotou se střetávají, v pravé poledne tápou jak v noci.

(5,22–23) Neboj se zemské zvěře,

vždyť budeš mít smlouvu s kamením na poli a polní zvěř bude žít pokojně s tebou.

(6,4) Seřadily se proti mně hrůzy Boží.

(6,7) Štítím se dotýkat toho, co by můj chléb znečistilo.

(6,11–12) Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel?

Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu?

(6,15–22) Mí bratři jsou věrolomní, nestálí jak potok, jak koryta potoků, které se vytrácejí,

jsou kalné od ledu, když sníh nad nimi taje,

v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa,

jen stružkami jejich tok se vine, plynou v pustotu a zanikají.

Vyhlížely je karavany z Témy, s nadějí k nim hleděly výpravy ze Šeby,

za své doufání však museli se stydět, přišli k nim a zklamali se.

I vy jste teď, jako byste nebyli, při tom děsném pohledu vás jala bázeň.

Řekl jsem snad: „Dejte mi“?

(6,24) Poučte mě a já zmlknu, vysvětlete mi, v čem jsem chybil.

(6,26–27) Chcete mě snad kárat za má slova?

Věru, svého druha jste ochotni prodat.

(6,29–30) Zadržte, ať nespáchá se podlost, zadržte, je tady ještě moje spravedlnost!

Což může být na mém jazyku nějaká podlost? Nepozná mé patro to, co vede do neštěstí?

(7,1) Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka?

(7,8) Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.

(7,11–12) Bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.

Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?

(7,17) Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci?

(7,19) Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?

(8,9) Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali, naše dny jsou na zemi jen stínem.

(9,3) Kdo by s ním chtěl vésti spor, z tisíce otázek jedinou nezodpoví.

(9,16) A kdybych i zavolal, aby mi odpověděl, nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu.

(9,20) I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí jeho ústa, a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého.

(9,23–24) Ze zoufalství nevinných si činí posměch.

Země byla vydána v moc zlovolníka.

(10,4) Což se díváš stejně jako člověk?

(11,12) Může tupec dostat rozum?

(11,14–20) Jestliže dáš ruce pryč od ničemností, nepřipustíš, aby ve tvém stanu přebývala podlost,

tedy pozdvihneš tvář bez poskvrny, budeš jak odlitý z bronzu, nepocítíš bázně,

zapomeneš na trápení, bude ve tvých vzpomínkách jak voda, která uplynula.

Nadejde ti věk jasnější nad poledne, chmury obrátí se v jitro.

Doufej, naděje ti kyne, pohleď, budeš uléhat v bezpečí.

Budeš odpočívat a nikdo tě nevyděsí,

kdežto zlovolníkům vypoví zrak, ztratí útočiště, jejich nadějí je: vydechnout duši.

(12,5) Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají!

(12,7–8) Dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví,

poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou.

(12,12) Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku?

(13,1) Hle, to všechno spatřilo mé oko, mé ucho to vyslechlo, rozumím tomu.

(13,4–5) Vy jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu, vy všichni.

Kéž byste konečně zmlkli, bylo by to od vás moudré.

(13,7) To v zájmu boha mluvíte podlost, mluvíte lest kvůli němu?

(13,12) Vaše připomínky jsou pořekadla z popela, čím se oháníte, je pouhá hlína.

(13,17) Slyšte, slyšte mou řeč, dopřejte sluchu tomu, co vám sdělím.

(13,28) Člověk se rozpadá jako něco zetlelého, jako přikrývka rozežraná moly.

(14,1–4) Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.

Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.

Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mne na soud s tebou.

Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.

(14,19–22) Voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka.

Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho.

Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti.

Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.

(15,1–3) Na to navázal Elífaz Témanský slovy:

„Může moudrý člověk hlásat tak naduté vědomosti, naplnit si břicho větrem od východu?

Obhajovat se slovem, jež k ničemu není, řečmi, které neprospějí?

(15,5–8) Tvá ústa jsou zajedno s tvou nepravostí, jazyk chytrácký jsi zvolil.

Ne já, nýbrž tvá ústa tě usvědčují ze zlovůle, tvoje rty vypovídají proti tobě.

Přišel jsi snad na svět dříve než pahorky,

že strhuješ na sebe moudrost?

(15,12–16) Co tě připravuje o rozum? Proč blýskáš očima?

Vypouštíš z úst nehorázná slova.

Co je člověk? Je snad bez poskvrny? Což může být spravedlivý, kdo se zrodil z ženy?

Hle, on ani na své svaté nedá a nebesa nejsou v jeho očích bez poskvrny,

což teprve ohavný a zvrhlý člověk, který pije podlost jako vodu?

(15,21) Jeho uši slyší zvuk strašlivých zvěstí, v čas pokoje přijde na něj zhoubce.

(15,23–24) Poplašeně bloudí, ví, že je mu připraven den temnot.

Soužení a úzkosti ho přepadají, dotírají na něho jako král k útoku připravený.

(15,27) Svoji tvář zahalil tukem, ztučněl na slabinách.

(15,29–35) Nezůstane bohatý a jeho statek neobstojí, jeho majetek se na zemi nerozmůže.

Nevyjde z temnot, jeho výhonek sežehne plamen; sám zajde dechem svých úst.

Ač nevěří v šalebnost, bude jí sveden, výměnou sklidí zase jen faleš.

Než vyprší jeho den, plné odměny se dočká, jeho ratolest se nebude zelenat,

bude jako vinná réva, když shazuje nedozrálé hrozny, nebo jak oliva shazující květy.

Zůstane neplodný, oheň zhltá stany úplatkářů;

plodíc trápení a rodíc ničemnosti, jejich lůno připravuje lest.“

(16,1–3) Jób na to odpověděl:

„Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením.

Kdypak skončí to mluvení do větru?

(16,9–10) Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.

Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.“

(16,12) Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.

(18,7) Vlastní plány přivedou ho k pádu.

(18,12) Ať vychrtne jeho síla, bědy ať mu připraví pád!

(18,16–18) Zdola mu uschnou kořeny a svrchu mu uvadnou větve.

Jeho památka vymizí ze země, nezůstane po něm nikde jméno.

Vyhnán bude ze světla do temnot, zapuzen bude pryč ze světa.

(19,2) Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi?

(19,6) Zatáhl kolem mne loveckou síť.

(19,8) Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít.

(19,12) Společně přitáhly jeho houfy a táboří kolem mého stanu.

(19,22–24) Proč mě pronásledujete jako bůh a nemůžete se nasytit mého masa?

Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis

rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!

(19,29) Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného.

(20,6–8) I když ve své povznesenosti se vypíná až k nebi a jeho hlava se dotýká oblaků,

navždy zanikne tak jako jeho výkal.

Odlétne jak sen, bude zaplašen jako vidění noční.

(20,15) Nahltal se majetku, ale vyzvrátí jej.

(20,19–22) Uchvátil dům, ač jej nestavěl.

V nitru však nepoznal klidu, to, po čem dychtil, ho nezachrání.

Před jeho žravostí nic neobstálo.

I při nejhojnějším nadbytku mu bude úzko.

(20,27) Nebesa zjeví jeho nepravost a země povstane proti němu.

(20,29) To je úděl člověka, jemu přiřčené dědictví.

(21,15) Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?

(21,27) Hle, já vím, co zamýšlíte, vaším záměrem je způsobit mi příkoří.

(21,34) Jak mě chcete těšit takovými přeludy? Vaše odpovědi – samá věrolomnost.

(22,5) Tvá zloba je velká, tvá nepravost nekonečná.

(24,18) Jeho úděl na zemi je zlořečený.

(24,20) Ať na něho zapomene i matčino lůno, ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto.

(24,25) Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži? Kdo moji řeč za nic nemá?

(25,3–4) Je možno jeho houfy sečíst?

Což může být spravedlivý a čistý ten, kdo se zrodil z ženy?

(25,6) Což teprve lidský červ, lidský syn, červíček pouhý!

(26,2–4) Jak pomůžeš tomu, komu chybí síla?

Jak poradíš tam, kde chybí moudrost?

Komu povídáš ta slova?

(26,12–14) Svou rozumností Netvora zdolal.

Jeho ruka proklála útočného hada.

Hle, to je jen část jeho cest; zaslechli jsme o něm pouhý šelest, kdo může porozumět hřímání jeho bohatýrské síly?

(27,1–2) Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:

„Jakože živ je Bůh, on upírá mi právo, Všemocný naplnil hořkostí mou duši.

(27,4–6) Mé rty nevysloví podlost a můj jazyk nebude hovořit lstivě.

Jsem dalek toho prohlásit vás za spravedlivé, dokud nezhynu, své bezúhonnosti se nevzdám,

setrvám ve spravedlnosti a neochabnu, srdce nebude mě hanět za žádný můj den.

(27,13–14) Toto je úděl člověka, dědictví ukrutníků:

Rozmnoží-li se jejich synové, přijde na ně meč, jejich potomci se nenasytí chlebem.

(28,9–13) Člověk vztáhl ruku po křemeni, hory zpřevracel až do základů,

do skal vytesal štoly, jeho oko spatřilo kdejaký skvost,

zamezil prosakování proudících vod, a co se tají v zemi, vynáší na světlo.

Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti?

Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde.

(28,18–22) Moudrost má větší cenu než perly.

Nedá se srovnat s kúšským topasem, nedá se zaplatit nejčistším zlatem.

Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti?

Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem.

Říše zkázy a smrt říkají: ‚Pouze jsme zaslechly pověst o ní.

(28,28) Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.‘“

(30,29) Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů.

(31,1) Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?

(31,3) Bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností!

(31,27–28) Jestliže by mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal,

i to by byla nepravost hodná odsouzení.

(33,33) Poslouchej mě, mlč a já ti zprostředkuji moudrost.

(34,9) Muži není k ničemu mít zalíbení v bohu.

(34,37) Jób si mezi námi výsměšně tleská a má mnoho řečí proti bohu.

(36,4) Má slova nejsou klam; před tebou je „člověk“ dokonalých vědomostí.

(40,10–12) Ozdob se důstojností a vyvýšeností, oblékni si velebnost a vznešenost.

Vylej všechnu prchlivost svého hněvu, pohleď na každého pyšného a sniž ho,

pohleď na každého pyšného a zkruš ho.

ŽALMY

(3,2) Jak mnoho je těch, kteří mě souží!

(4,3) Milujete marnost, vyhledáváte lež.

(4,5) Jste tím pobouřeni. Přemítejte však o tom v srdci na loži a buďte zticha.

(5,2) Přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl.

(5,6–7) Tobě nesmějí na oči potřeštěnci, nenávidíš všechny, kdo páchají ničemnosti,

do záhuby vrháš ty, kdo lživě mluví. Kdo prolévá krev a jedná lstivě, toho má Hospodin v ohavnosti.

(5,10–11) Vždyť na jejich ústa není spolehnutí, jejich nitro je zdroj zhouby, jejich hrdlo je hrob otevřený, na jazyku samé úlisnosti.

Odhal jejich vinu, bože, ať doplatí na své plány, zavrhni je!

(6,9) Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti!

(6,11) Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele. Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.

(7,5–7) Jestliže jsem z prázdných ohledů šetřil protivníka,

ať nepřítel stíhá moji duši, chytí a zašlape do země můj život, ať uvede v prach mou slávu.

Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, proti zuřivosti protivníků mých se zvedni, bděle při mně stůj na soudu, k němuž jsi dal příkaz.

(7,12–17) Každý den má bůh proč vzplanout hněvem.

Což si znovu člověk nebrousí svůj meč? Napíná svůj luk a míří,

smrtonosnou zbraň si chystá, šípy ohnivé si připravuje.

Počíná-li ničemnosti, zplodí trápení a zrodí křivdy.

Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá.3

To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne.

(8,5) Co je člověk, že na něho pamatuješ? Co je syn člověka, že se ho ujímáš?

(9,20–21) Povstaň, Hospodine, ať si člověk nezakládá na své moci, ať už pronárody stanou před tvým soudem!

Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé.

(10,18) Člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.

(11,3) Když se všechno od základů hroutí, co dokáže spravedlivý?

(11,4–5) Jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny.

Toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí.

(12,3–5) Jeden druhého svou řečí šálí, mluví úlisnými rty a obojakým srdcem.

Kéž Hospodin zcela vymýtí ty úlisné rty, jazyk, co se velikášsky chvástá,

ty, kdo říkají: „Náš jazyk převahu nám zaručuje, máme přece ústa.“

(13,5) Ať nepřítel neřekne: „Zdolal jsem ho!“ Moji protivníci budou jásat, zhroutím-li se.

(14,1) Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá.

(14,3–5) Zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.

Což nevědí všichni, kdo páchají ničemnosti, kdo jedí můj lid, jako by jedli chleba,

že se jednou třást budou strachem?

(16,4) Ani trochu krve v úlitbu jim nedám, jejich jméno nepřejde mi přes rty.

(17,10–13) Tukem obrostlo jim srdce, jejich ústa mluví zpupně.

Kruhem svírají mě při každičkém kroku, slídí zrakem, jak mě dostat k zemi.

Můj nepřítel podobá se lvu, jenž lační po kořisti, je jak lvíče, které číhá vskrytu.

Povstaň, Hospodine, předejdi jej, sraz ho!

(18,5) Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka.

(19,14) Nedopusť, aby mi vládli. Pak budu bez vady a shledán čistým.

(21,11–12) Vyhubíš ze země jejich plod a jejich potomstvo mezi lidmi.

Ačkoli ti chystali zlý konec a vymýšleli pikle, nepořídí.

(22,14) Rozevírají na mne tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist.

(22,17–18) Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje.

Pasou se na mně svým zrakem.

(25,2) Kéž nejsem zahanben, ať nade mnou moji nepřátelé nejásají.

(25,19) Pohleď, jak mnoho je mých nepřátel, jak zavile mě nenávidí.

(26,4–6) Nesedávám s šalebníky, nescházím se s potměšilci.

Schůzky zlovolníků nenávidím, mezi ně nezasednu.

Umývám si ruce v nevinnosti.

(26,9–12) Nesmeť spolu s hříšníky mou duši a můj život s těmi, kdo krev prolévají,

kterým na rukou lpí mrzkost, jejichž pravice je plná úplatků.

Já přec žiji bezúhonně,

moje noha stojí na rovině!

(27,6) Již teď zvedám hlavu nad své nepřátele kolem!

(27,11–12) Veď mě rovnou stezkou navzdory těm, kdo proti mně sočí.

Nevydávej mě zvůli mých protivníků! Zvedli se proti mně křiví svědkové, i ten, z něhož násilí čiší.

(27,14) Buď rozhodný, buď udatného srdce!

(28,3–4) Mezi lidi mě nezařazuj, mezi pachatele ničemností. S bližním rozmlouvají o pokoji, ale v srdci mají zlobu.

Nalož s nimi podle jejich skutků, podle jejich zlého počínání. Nalož s nimi podle díla jejich rukou, podle zásluhy jim odplať.

(30,7) Mnou nikdy nic neotřese.

(31,7) Nenávidím ty, kdo se drží šalebných přeludů.

(31,12) Potupen jsem všemi protivníky, a sousedy nejvíc.

(31,14) Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! Smlouvají se na mne, kují pikle, chtějí mi vzít život.

(31,19) Ať oněmějí zrádné rty, jež mluví proti spravedlivému tak urážlivě, zpupně, s pohrdáním.

(31,20–21) Jak nesmírná je tvoje dobrotivost, kterou jsi prokázal těm, kteří se k tobě utíkají před zraky všech lidí.

Ukrýváš je u sebe v své skrýši před srocením, před jazyky svárlivými schováváš je v stánku.

(32,2) Blaze člověku, v jehož duchu není záludnosti.

(32,9) Nebuďte jako kůň či mezek: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení.

(32,11) Radujte se a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!

(33,10) Záměry národů Hospodin maří, lidem úmysly hatí.

(34,14–15) Střez své rty před záludnými řečmi.

Vyhýbej se zlu a vyhledávej pokoj a usiluj o něj.

(34,17) Hospodinova tvář se však obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich.

(35,4–5) Ať se hanbí, ať se stydí ti, kdo o život mi ukládají. Ať táhnou zpět, ať se zardí ti, kdo zlo mi strojí.

Ať jsou jako plevy hnané větrem.

(36,3–5) Lichotí si ve svých očích, a tak bude shledán vinným, hodným nenávisti.

Slova jeho úst jsou ničemná a lstivá, přestal jednat rozumně a dobře.

Vymýšlí si na svém lůžku ničemnosti, postavil se na nedobrou cestu, neštítí se zlého.

(37,10) Ještě maličko a bude po něm, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné.

(39,6–7) Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně.

Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne.

(40,5) Blaze muži, který k obludám se neobrací, ani k těm, kteří se uchylují ke lži.

(40,13) Tolik zla mě obklopilo, že mu není počtu.

(41,7) Šalebně mluví, spřádá v srdci ničemnosti, vyjde ven a mluví.

(42,10) Proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?

(43,1) Dej mi vyváznout před člověkem záludným a podlým!

(49,4–5) Moje ústa budou vyhlašovat moudrost, mé srdce bude rozjímat o rozumnosti.

Nakloním své ucho ku příslovím.

(49,14) To je cesta těch, kdo bláznovství se drží; za nimi jdou ti, kdo si libují v jejich řečech.

(50,19) Ústa propůjčuješ k zlému, svůj jazyk jsi spřáhl se lstí.

(50,21) To jsi dělával, a já jsem mlčel. Domníval ses, že jsem jako ty. Vznáším proti tobě obžalobu.

(51,7) Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.

(51,12) Stvoř mi, bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

(52,3–10) Proč se chlubíš zlem?

Jen zhoubu tvůj jazyk splétá, máš ho ostrý jako břitvu, pleticháři.

Zlo miluješ víc než dobro, klam více než spravedlivé slovo,

jazyku lstivý.

Proto bůh tě smete provždy, popadne tě, ze stanu tě vyrve, vykoření tě ze země živých.

Až to spatří spravedliví, posměšně o něm řeknou:

„Ano, byl to člověk, jenž ve své veliké bohatství doufal, zakládal si na své zhoubné moci.“

Ale já jsem jako zelenající se oliva.

(55,7–8) Pravím: Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde.

Ano, daleko bych letěl, pobýval bych v pustině.

(55,10–12) Ve zmatek je uveď, Panovníku, v městě vidím násilí a sváry,

ve dne v noci po hradbách se plíží, ničemnost a trápení jsou v jeho středu,

v jeho středu běsní zhouba, týrání a lest se nehnou z ulic.

(55,16) Ať je překvapí smrt, ať zaživa sejdou do podsvětí! Jen zloba je v jejich doupatech, je v jejich středu.

(55,22) Lichotek má plná ústa, ale v srdci válku. Hladší nad olej jsou jeho slova, ale jsou to vytasené meče.

(55,24) Ty je, bože, srazíš v jámu zkázy. Ty, kdo prolévají krev a stavějí vše na lsti.

(56,2–3) Smiluj se nade mnou, bože, neboť po mně šlape člověk, denně mě utiskuje.

Denně po mně šlapou ti, kteří proti mně sočí; těch, kdo zpupně válčí proti mně, je mnoho.

(56,6–8) Denně překrucují moje slova, vymýšlejí na mne kdeco zlého.

Srocují se, číhají a stopují mě, o mé bezživotí usilují.

Vyváznout je necháš za ty ničemnosti? Takové lidi sraz svým hněvem!

(57,5) Mezi lvy být musím, s těmi uléhám, kdo srší ohněm, s lidmi, jejichž zuby jsou kopí a šípy, jejichž jazyk je ostrý meč.

(57,7) Člověk mě chtěl zlomit.

(58,3–9) Jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou.

Ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou.

Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši,

aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání.

Vylámej jim zuby v ústech, vyraz jim tesáky!

Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy.

Ať se ztratí jako potracený plod, který neuzřel slunce.

(59,2–5) Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože, buď mi hradem proti útočníkům.

Vysvoboď mě od těch, kdo páchají ničemnosti, zachraň mě před těmi, kdo prolévají krev.

Hle, jak nástrahy mi strojí, mocní srocují se proti mně,

sbíhají se.

(59,6) Neměj slitování s nikým, kdo by páchal ničemnosti.

(59,7–14) Skučí jako psi a pobíhají kolem města.

Hle, co chrlí jejich ústa! Mezi jejich rty jsou meče.

Ty se jim však směješ, všechny pronárody jsou ti k smíchu.

Moje sílo, budu se tě držet! Jsi přece hrad můj nedobytný.

Spatřím pád těch, kdo proti mně sočí.

Rozežeň je mocí svou a sraz je!

Hříchem svých úst, slovem svých rtů, vlastní pýchou ať jsou polapeni za kletbu a za lež, které vyřkli.

Skoncuj v rozhořčení, skoncuj s nimi!

(59,18) Moje sílo, o tobě chci žalmy zpívat. Jsi přece hrad můj nedobytný.

(60,13) Je šalebné čekat spásu od člověka.

(62,3) Mnou nikdy nic neotřese.

(62,5) Ve lhaní zálibu našli, žehnají ústy, zlořečí v nitru.

(62,11) Neslibujte si nic od útisku, nedejte se šálit tím, že něco uchvátíte, k jmění, byť i přibývalo, neupněte srdce.

(62,13) Každému splatíš podle jeho skutků.

(64,9) Každý, kdo je spatří, se jim vyhne.

(68,31) Oboř se na toho, který se vrhá do bláta kvůli úlomku stříbra.

(69,5) Víc než vlasů na mé hlavě je těch, kdo mě nenávidí; umlčet mě chtějí, zrádní nepřátelé!

(69,28–29) Sečti jejich nepravosti, ať před tebou nejsou spravedliví.

Nechť jsou vymazáni z knihy živých, nezapsáni mezi spravedlivé.

(71,10) Nepřátelé se na mne domlouvají, ti, kdo mě hlídají, společně se radí.

(73,6–10) Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí.

Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce.

Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé.

Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi.

A lid se za nimi hrne.

(75,6) Nemluvte s tak drzou šíjí!

(76,11) Rozhořčením stíháš lidi a je ti to k chvále.

(79,4) Tupení svých sousedů jsme vystaveni, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky.

(80,7) Pro sousedy jsme předmětem sváru, nepřátelům pro smích.

(82,5) Nic nevědí, nic nechápou, chodí v tmách.

(83,3) Hleď, jak tvoji nepřátelé hlučí, kdo tě nenávidí, pozvedají hlavu.

(90,3) „Zpět, synové Adamovi!“

(90,10) Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi.

(92,7–8) Tupec o tom neví, hlupák tomu nerozumí.

Bují jako plevel, všichni pachatelé ničemností rozkvétají, aby byli navždy vyhlazeni.

(92,13) Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr.

(92,15–16) Ještě v šedinách ponese plody, zůstane statný a svěží,

aby hlásal, že je přímý a podlosti v něm není!

(94,4) Chrlí drzé řeči, chvástají se všichni pachatelé ničemností.

(94,8) Přijdete na to, vy tupci z lidu, hlupáci, pochopíte to někdy?

(95,10–11) Po čtyřicet let mi bylo na obtíž to pokolení. Řekl jsem si: Je to lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná.

Proto jsem se v hněvu zapřisáhl: Nevejdou do mého odpočinutí!

(101,3–5) Nebude mi vzorem, co ničemník páchá. Nenávidím, co dělají, nepropadnu tomu.

Ať mi je vzdálena neupřímnost srdce, nechci mít nic se zlem.

Kdo má pyšné oči a naduté srdce, toho nestrpím.

(101,7–8) Nesmí přebývat v mém domě, kdo záludně jedná. Kdo proradně mluví, na oči mi nesmí.

Tak vymýtím všechny pachatele ničemností.

(102,9) Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají.

(106,38–39) Nevinnou krev prolévali; proléváním krve zhanobili zemi.

Tak se poskvrnili svými činy.

(109,7) Modlitba ať je počítána za hřích.

(110,2) Panuj uprostřed svých nepřátel!

(115,4–8) Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou.

Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí,

mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí,

rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku.

Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.

(116,11) Každý člověk je lhář.

(118,22) Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným.

(119,42–43) Dám odpověď tomu, kdo mě tupí.

Nikdy nezbavuj má ústa slova pravdy.

(119,70) Bezcitné je jejich tučné srdce.

(119,100–101) Rozumu jsem nabyl víc než starci.

Před každou zlou stezkou jsem zdržel své kroky.

(119,104) Nabyl jsem rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu.

(119,113) Nenávidím obojetné lidi.

(119,115) Pryč ode mne, zlovolníci!

(119,118) Zhrdáš všemi, protože záludně klamou.

(119,163) Nenávidím klam, hnusí se mi.

(120,6) Pobývám už dlouho u toho, kdo nenávidí pokoj.

(124,2–3) Když proti nám povstali lidé,

zaživa by nás tehdy zhltli v hněvu, jímž proti nám vzpláli.

(124,6) Požehnán buď Hospodin, že za kořist nás nedal jejich zubům!

(129,2–3) Jak často mě už od mládí sužovali, ale nepřemohli.

Po zádech mi orali oráči, vyorali dlouhé brázdy.

(139,19–22) Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev!

Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno.

Nemám nenávidět a s odporem pohlížet na ně?

Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to moji nepřátelé.

(140,2–5) Vysvoboď mě, Hospodine, od člověka zlého, chraň mě proti násilníku,

proti těm, kdo mají v srdci zlé úmysly a den ze dne se srocují k bojům,

jazyky si ostří jako hadi, za rty mají jed jak zmije.

Chraň mě proti násilníku, proti těm, kdo zamýšlejí podrazit mi nohy.

(140,9–12) Nepřivoluj, Hospodine, k jeho choutkám, nedej, aby vyšly jeho plány, ať se nevypíná.

Na hlavu těch, kdo mě obkličují, ať padne trápení, na němž se jejich rty umluvily.

Ať na ně dopadne žhavé uhlí, ať je bůh do ohně srazí, do vířivých proudů, aby nepovstali.

Zlovolného násilníka stihne náhlá zkáza.

(141,4) Nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu, ať se nedopustím zlovolnosti s muži, kteří pášou ničemnosti; jejich vlídnosti okoušet nechci.

(141,6) Ať jsou jejich soudci svrženi na úbočí skály, ale spravedliví ať slyší, že vlídná jsou má slova.

(144,3) Co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš?

(144,8) Jejich ústa mluví šalebně, jejich pravice je pravice zrádná!

(146,3) Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není.

PŘÍSLOVÍ

(1,20) Moudrost pronikavě volá:

(1,22) „Dokdy budete, vy prostoduší, milovat prostoduchost, dokdy hlupáci poznání nenávidět?

Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova.

(1,25–32) Každé mé radě jste se vyhýbali, nedali jste na mé domlouvání,

i já se budu smát, až budete v bídě, budu se vysmívat, až na vás přijde strach,

až na vás přijde strach jako ničivá bouře a vaše bída se přižene jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň.

Tehdy mě budou volat, a neodpovím, budou mě hledat za úsvitu, a nenaleznou,

protože měli poznání v nenávisti,

nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili.

Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány.

Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost.“4

(2,10–16) Moudrost vejde do tvého srdce a poznání oblaží tvou duši.

Tvou stráží stane se důvtip, rozumnost tě bude chránit.

Ochrání tě před zlou cestou, před každým, kdo proradně mluví,

před těmi, kdo opouštějí přímé stezky a chodí po temných cestách,

kdo se radují, když páchají zlo, jásají nad zhoubnými proradnostmi,

jejichž stezky jsou křivolaké; jsou neupřímní na každém kroku.

Moudrost tě ochrání před ženou, která se lísá svými řečmi.

(3,13–18) Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti.

Nabýt jí je lepší nežli nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato.

Je drahocennější než perly, nevyrovnají se jí žádné skvosty.

V její pravici je dlouhověkost, v její levici čest.

Její cesty vedou k blaženosti, všechny její stezky ku pokoji.

Stromem života je těm, kdo se jí chopí, blaze těm, kdo se jí drží.

(3,35) Čest připadne moudrým do dědictví, hlupáci si však odnesou hanbu.

(4,7–10) Počátek moudrosti je: Snaž se získat moudrost, za všechno své jmění získej rozumnost.

Obklop se jí, vyvýší tě; oslaví tě, když ji obejmeš.

Vloží ti na hlavu půvabný věnec, ozdobnou korunu ti předá.

Živ budeš mnoho let.

(4,16–17) Neusnou, když nespáchají něco zlého, o spánek jsou připraveni, když někoho nepřivedou k pádu.

Vínem násilí se napájejí.

(4,24–27) Odvracej svá ústa od falše a od svých rtů vzdal neupřímnost.

Tvé oči ať hledí rovně, zpříma před sebe se dívej.

Sleduj stopy svých nohou, všechny tvé cesty ať jsou pevné.

Napravo ani nalevo se neuchyluj.

(5,3–6) Ze rtů ženy sice kape med a její jazyk je hladší než olej,

nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jak dvojsečný meč.

Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí.

Nevysleduješ stezku života, její stopy se motají, nevíš kam.

(5,8) Ať jde tvá cesta daleko od ní, nepřibližuj se ke dveřím jejího domu.

(5,11) Nakonec budeš skučet, až celé tvé tělo zchátrá.

(5,14–18) Málem bych byl propadl nejhoršímu uprostřed shromáždění a pospolitosti.

Pij vodu z vlastní nádrže, tu, jež vyvěrá z tvé studnice.

Mají se tvé prameny roztékat ven do široka jako vodní toky?

Tobě mají patřit, tobě jedinému, a ne cizím spolu s tebou.

Buď požehnán tvůj zdroj.

(6,12–15) Ničemný člověk, muž propadlý ničemnostem, má plná ústa falše,

mrká očima, nohama cosi naznačuje, svými prsty ukazuje.

V srdci má proradnost, osnuje zlo v každém čase, vyvolává sváry.

Proto náhlá pohroma ho stihne, bude nenadále rozdrcen a nezhojí ho nikdo.

(6,25–26) Nedychti v srdci po kráse ženy, ať tě svými řasami neuchvátí!

Nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena však loví drahou duši.

(7,4) Moudrosti řekni: „Jsi moje sestra“, rozumnost nazvi svou příbuznou.

(8,6–9) Otevírám rty a plyne z nich přímost.

O pravdě hovoří můj jazyk.

Všechny výroky mých úst jsou spravedlivé, není v nich nic potměšilého či falešného.

Všechny jsou správné pro toho, kdo porozumí, přímé těm, kdo naleznou poznání.

(9,9) Moudrému dej a bude ještě moudřejší, pouč spravedlivého a přibude mu znalostí.

(9,13) Paní Hloupost je halasná, prostoduchá, vůbec nic nezná.

(10,13) Na rtech rozumného se nalézá moudrost, kdežto hůl dopadne na hřbet toho, kdo je bez rozumu.

(10,23) Radostnou hrou je pro hlupáka mrzké jednání, kdežto pro rozumného muže moudrost.

(10,31) Ústa spravedlivého plodí moudrost, kdežto jazyk proradný bude vyťat.

(11,22) Zlatý kroužek na rypáku vepře je žena krásná, ale rozmarná.

(12,10) Spravedlivý cítí se svým dobytkem, kdežto nitro zlovolníků je nelítostné.

(12,18) Někdo tlachá, jako by probodával mečem, kdežto jazyk moudrých hojí.

(12,23) Chytrý člověk poznání skrývá, kdežto srdce hlupáků pošetilosti provolává.

(13,20) Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle.

(14,7) Jdi z cesty muži hloupému, neboť na jeho rtech poznání nenalezneš.

(14,10) Jen srdce zná hořkost vlastní duše, ani do jeho radosti se nikdo cizí nemůže vmísit.

(14,13) Také při smíchu bolívá srdce a na konci radosti bývá žal.

(15,14) Rozumné srdce hledá poznání, kdežto ústa hlupáků se honí za pošetilostí.

(15,17) Lepší je jídlo ze zeleniny a k tomu láska, než z vykrmeného býka a s tím nenávist.

(16,22) Prozíravost je zdrojem života těm, kdo ji mají, ale kárat pošetilce je pošetilost.

(16,32) Kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města.

(17,12) Raději potkat medvědici zbavenou mláďat než hlupáka s jeho pošetilostí.

(17,16) K čemu peníze v rukou hlupáka? Chce koupit moudrost? Vždyť nemá rozum!

(17,21) Kdo zplodil hlupáka, sobě k žalu ho zplodil.

(17,24) Na tváři rozumného se zračí moudrost, ale oči hlupáka těkají po končinách země.

(17,28) I pošetilec, když mlčí, může být pokládán za moudrého, nechá-li rty zavřené, za rozumného.

(18,4) Hluboké vody jsou slova z úst muže, potok plný vody, zdroj moudrosti.

(18,6) Hlupákova ústa volají po výprasku.

(18,24) Přátelit se s kdekým je ke škodě.

(20,1) Opojný nápoj je křikloun; kdo se v něm kochá, ten moudrý není.

(23,9) Nedomlouvej hlupákovi, neboť pohrdne tvou prozíravou řečí.

(23,19–20) Poslouchej a zmoudříš, veď své srdce touto cestou:

Nebývej mezi pijany vína, mezi žrouty masa.

(23,29–34) Komu zbude „Ach“ a komu „Běda“? Komu sváry? Komu plané řeči? Komu zbytečné modřiny? Komu zkalený zrak?

Těm, kdo se zdržují u vína, kdo chodí okoušet kořeněný nápoj.

Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce

a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije.

Tvé oči budou hledět na nepřístojnosti, z tvého srdce budou vycházet proradné řeči.

Bude ti, jako bys ležel v srdci moře, jako bys ležel s rozbitou hlavou.

(24,1–2) Nezáviď zlým lidem a nedychti být s nimi,

neboť jejich srdce rozjímá, jak připravit zhoubu, a jejich rty mluví, aby potrápily.

(24,5) Moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu.

(24,7) Příliš vysoko je moudrost pro pošetilého.5

(24,11) Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt; což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu?

(24,16) Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane.

(25,17) Choď do domu svého bližního jen zřídka, jinak se tě přesytí a bude tě nenávidět.

(26,4) Neodpovídej hlupákovi podle jeho pošetilosti, abys nebyl jako on.

(26,7) Slabé jsou nohy chromého i přísloví v ústech hlupáků.

(26,11) Jako se pes vrací ke svému zvratku, tak hlupák opakuje svou pošetilost.

(26,17) Chytá psa za uši, kdo se rozlítí ve sporu, který se ho netýká.

(26,24–25) Na rtech má přetvářku, ve svém nitru chová lest.

Mluví-li přívětivě, nevěř mu. Vždyť v jeho srdci je sedmerá ohavnost.

(27,20) Podsvětí, říše zkázy, se nenasytí; nenasytí se ani oči člověka.

(27,22) Kdybys pošetilce roztloukl v hmoždíři na padrť tloukem, pošetilost z něho nedostaneš.

(28,17) Člověk obtížený vraždou spěje k jámě; nikdo ho nezadržuj!

(29,10) Krvežíznivci nenávidí bezúhonného, kdežto přímí usilují zachránit mu život.

(29,19) Otroka nelze ukáznit slovy; chápe sice, ale odezva žádná.

(29,21) Když někdo otroka od mládí hýčká, bude mít nakonec příživníka.

(29,24) Kdo se dělí se zlodějem, nenávidí vlastní život.

(29,25) Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku.

(29,27) Spravedlivým se hnusí podlý člověk.

(30,8) Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby.

(30,12–14) Je pokolení, které se pokládá za čisté, ale není umyto od své špíny,

pokolení, jež zvysoka hledí a přezíravě zvedá víčka,

pokolení, jehož zuby jsou meče a jehož špičáky jsou dýky, aby požíralo v zemi utištěné.

(30,15) Upír má dvě dcery: „Dej! Dej!“ – Tyto tři věci se nenasytí a čtyři neřeknou: „Dost“.

(30,21–22) Jednu věc nemůže země unést:

otroka, který kraluje.

(31,3) Nevydávej své síly ženám.

(31,4) Nehodí se králům, Lemóeli, nehodí se králům být pijany vína a vládcům toužit po opojném nápoji.

(31,6–7) Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko,

ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná.

(31,8) Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených.

KAZATEL

(1,3) Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí?

(1,9–10) Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.

(1,13–18) Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje.

Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.

Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem,

neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.

(2,13–14) Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma.

Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě.

(2,17–23) Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem.

Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně.

Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost.

Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem.

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc.

Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí?

Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.

(2,26) Bůh člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci.

(3,11) Lidem dal bůh do srdce touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec.

(3,19–21) Úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí.

Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací.

Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi?

(4,1–7) Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje.

Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli, více nežli živé, kteří ještě žijí.

Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje.

Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem.

Hlupák skládá ruce v klín a užírá se.

Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem.

A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé.

(4,17) Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého.

(5,2) Hlupák se ozývá mnoha slovy.

(5,3) V hlupácích nemá bůh zalíbení.

(6,10) Je známo, že ten, jenž byl nazván Adam (to je Člověk), nemůže se přít s tím, který má převahu nad ním.

(6,11) Čím více slov, tím více pomíjivosti. A jaký užitek má z toho člověk?

(7,1–5) Den smrti je nad den narození.

Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci.

Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci.

Srdce moudrých je v domě truchlení, ale srdce hlupáků v domě radovánek.

Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků.

(7,7) Útlak i z moudrého udělá ztřeštěnce.

(7,8) Lepší je zakončení věci než její počátek.

(7,9) Nepropukej v náhlé hořekování, neboť hořekování si hoví v klíně hlupáků.

(7,19) Moudrost dává moudrému více síly, než jakou má deset mocných v městě.

(7,26) Trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je bohu milý, unikne jí, hříšník jí však bude lapen.

(7,29) Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky.

(8,6) Na člověku je mnoho zlého.

(8,9) Člověk má moc nad člověkem a působí mu zlo.

(8,11) Tíhne srdce lidských synů k páchání zla.

(8,16) Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, viděl jsem, co je na zemi lopoty; ve dne ani v noci člověk neokusí spánku.

(9,1) Člověk neví, co milovat ani co nenávidět.

(9,3) Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti.

(9,17) Slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, který panuje nad hlupáky.

(10,12–13) Slova z úst moudrému příjemně plynou, kdežto hlupáka vlastní rty pohlcují.

Sotvaže promluví, prozradí pomatenost, a když domluví, zlou ztřeštěnost.

(10,14) Pomatenec má plno řečí.

(10,15) Hlupáci se unavují pachtěním.

IZAJÁŠ

(1,4–6) Ach, pronárode hříšný, lide obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu!

Nač vás ještě bít? Jste jen umíněnější. Hlava je celá chorá.

Od hlavy až k patě nic zdravého není.

(1,12) Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?

(1,13–16) Kouř kadidla je mi ohavností, i dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.

Z duše nenávidím vaše slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.

Zakrývám si před vámi oči. Vaše ruce jsou celé od krve.

Odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo.

(1,23–24) Velmoži jsou umíněnci, spolčenci zlodějů. Kdekdo miluje úplatek a rád bere dary.

Ach, jak se potěším na svých protivnících, vykonám pomstu na svých nepřátelích!

(2,9) Člověk se hrbí, muž se ponižuje, a ty jim nepromineš.

(2,11) Ponížen bude zpupný pohled člověka, sehnuta bude lidská povýšenost.

(2,22) Přestaňte už s člověkem, který nemá než dech svého chřípí. Jakoupak má cenu?

(3,12) Lide, ti, kdo řídí tvé kroky, jsou svůdci a matou cestu tvého putování.

(3,14–15) Máte ve svých domech, oč jste obrali utištěného.

Jak to, že drtíte tvář utištěných?

(5,14) Podsvětí roztáhne svůj chřtán a dokořán rozevře svou tlamu. Do něho sestoupí hlučící dav, jeho hukot a jásot.

(5,17) Jako na své pastvině se tam budou pást beránci, kde zůstaly trosky po zbohatlících.

(6,10–11) Srdce lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven,

dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.

(9,16) Všichni jsou zlovolníci, bludně mluví každá ústa.

(10,1) Běda těm, kdo nařizují ničemná nařízení; běda těm, kdo předpisují plahočení!

(11,6–9) Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit.

Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu.

Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě.

Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání, jako vody pokrývají moře.

(13,11) Budu stíhat zlobu světa a nepravost zlovolníků. Učiním přítrž pýše opovážlivců, ponížím troufalost ukrutníků.

(13,16) Jejich nemluvňata budou rozdrcena před jejich zraky, jejich domy budou vypleněny, jejich ženy zneuctěny.

(14,3–4) V den, kdy ti dá Hospodin odpočinout od tvého trápení a nepokoje, od tvrdé otročiny, jíž jsi byl zotročen,

proneseš pořekadlo: „Jak pominul poháněč, jak pominula knuta!“

(14,5–8) Hospodin polámal hůl zlovolníků, žezlo vládců,

jež zběsile bilo národy ranami bez ustání, hněvivě vládlo pronárodům nezkrotným pronásledováním.

V míru odpočala celá země, všechno zvučně plesá.

I cypřiše se radují nad tebou i libanónské cedry od chvíle, kdy jsi padl: „Už nevstane ten, kdo nás kácel!“

(14,11–17) Do podsvětí byla svržena tvá pýcha. Máš ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů.

Jak jsi spadl z nebe! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů!

A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad hvězdy.

S Nejvyšším se budu měřit.“

Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!

Kdo tě uvidí, budou se dívat a divit: „To je ten, který zneklidňoval zemi

a svět měnil v poušť?“

(14,19–21) Pohodili tě mimo hrob jak ohavný výhonek; jsi jako šatem přikryt zavražděnými, jsi jak pošlapaná mršina;

vždyť jsi ničil vlastní zemi, vraždil jsi. O potomstvu zlovolníků nebude navěky zmínky.

„Připravte jeho synům jatky pro nepravost otců! Nepovstanou, nezmocní se země a svět nezaplní městy.“

(16,4) Utlačovatel vezme za své, zhouba skončí. Ze země vymizejí ti, kdo ji podupali.

(16,6–7) Slýchali jsme o pýše přepyšného, o pyšné jeho povýšenosti a bezmezné zpupnosti; k ničemu nejsou jeho žvásty.

Proto bude kvílet, všichni budou kvílet. Budou vzdychat úplně zdeptáni.

(16,9–10) Při letní sklizni a tvém vinobraní přestane vaše výskání.

Přestaly v sadu radost a jásot, na vinicích se už neplesá a nehlaholí, nikdo nelisuje v lisu víno, tvému výskání jsem učinil přítrž.

(16,12) Až se ukáže před svými bohy a na posvátné návrší se dotrmácí, až vstoupí do své svatyně, aby se modlil, ničeho nedosáhne.

(17,1–2) Výnos o Damašku: „Hle, Damašek přestane být městem, stane se hromadou sutin.

Opuštěná města budou patřit stádům; tam budou odpočívat a nikdo je nevyděsí.

(17,9) Města budou opuštěné a houštím zarostlé vrcholky; zpustnou.“

(17,12–14) Běda! Hluk četných čeledí lidských hlučí jak hlučící moře, hukot národů hučí podoben hukotu dravých vod.

Národy hučí jak hukot mnohých vod.

Z večera ještě plno hrůzy, a než vzejde jitro, je po všem. Takový je úděl těch, kteří nás plení, los těch, kdo nás olupují.

(21,3) Jsem zkrušen tím, co slyším, hrozím se toho, co vidím.

(28,7–10) Kněz i prorok blouzní z opojného nápoje, jsou pomateni vínem, po opojném nápoji se potácejí, blouzní při viděních.

Všechny stoly jsou plné zvratků, samý výkal.

Koho vyučit poznání? Komu vyložit zvěst?

Stále jenom: žvást na žvást, žvást na žvást, tlach na tlach, tlach na tlach.

(29,20) Pryč zmizí ukrutník, vyhlazeni budou všichni, kdo jsou pohotovi k ničemnosti.

(30,12) Pohrdáte tímto slovem a spoléháte na útisk a převrácenost a o ně se opíráte.

(30,15) V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete.

(30,22) Prohlásíš své modly za nečisté a jako nečisté je rozmetáš. Řekneš jim: „Táhni!“

(32,15) Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa.

(32,20) Blaze vám, kteří budete osévat zemi všude zavlažovanou a necháte volně běhat býka a osla.

(33,1) Běda tobě, který šíříš zhoubu a sám nejsi huben, který jednáš věrolomně, ač se vůči tobě nikdo věrolomně nezachoval. Až dokončíš zhoubu, propadneš sám zhoubě, až dovršíš věrolomnost, bude věrolomně naloženo s tebou.

(33,8) Smlouva se porušuje, města jsou v nevážnosti, člověk nemá cenu.

(33,10) Nyní povstanu, nyní se vyvýším, nyní se zvednu!

(33,12–13) Národy budou vypalovány jako vápno, jako posekané trní vzplanou v ohni.

Slyšte, vzdálení, co činím, poznejte, blízcí, mou bohatýrskou sílu!

(33,15–16) Ten, kdo žije spravedlivě a mluví, co je správné, a zavrhuje zisk z vydírání, ten, kdo si zacpe uši, aby neslyšel výzvu k prolévání krve, kdo zavírá oči, aby nepřihlížel ke zlu,

ten bude přebývat na výšinách; nepřístupné vrcholky skal mu budou nedobytným hradem, bude mu dán chléb, vody mu potečou neustále.

(33,17–21) Tvoje oči spatří zemi rozprostírající se do dálky.

Tvé srdce bude rozjímat o někdejší hrůze: Kde je ten, kdo předpisoval daně? Kde je výběrčí?

Nespatříš už nestoudný lid, lid temné řeči, která se poslouchat nedá, směšného jazyka, jemuž rozumět nelze.

Tvé oči spatří nivu poklidnou, stan, který nebude stržen, jehož kolíky nikdy nebudou vytrženy.

Neboť tam je to místo, kde jsou řeky, říční ramena přeširoká; nevydá se tam veslice a vznosný koráb tam nepřepluje.

(34,2–3) Hospodin je rozlícen na všechny pronárody, rozhořčen na všechny jejich zástupy. Zničí je jako klaté, vydá je na porážku.

Jejich skolení budou pohozeni, bude se táhnout puch z jejich mrtvol, hory se rozplynou v jejich krvi.

(34,5) Můj meč je zpit hněvem. Hle, sestupuje vykonat soud nad lidem, nad nímž jsem vyhlásil klatbu.

(40,25) Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?

(41,24) Hle, vy jste pouhé nic a vaše skutky nestojí za nic. Zvolit vás je ohavnost.

(41,29) Hle, všichni jsou ničemnost pouhá, k ničemu nejsou jejich činy; jejich modly jsou jen vítr a nicota.

(43,18–20) Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte.

Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?

Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi.

(44,9–10) Výrobci model jsou všichni k ničemu; modly, které mají za žádoucí, jim nijak neprospějí, jsou jen pro ostudu.

Kdo si boha vyrábí, jen modlu si odlévá; nebude z toho mít žádný prospěch.

(44,18–20) Nevědí nic a nechápou, mají oči zalepené a nevidí, jejich srdce nevnímá.

Ale on si to nebere k srdci, chybí mu poznání a rozum.

Kdo se zabývá popelem, toho zavádí bláhovost srdce, ten svůj život nevysvobodí, ani se neptá: „Není to, co mám v pravici, pouhý klam?

(44,25) Hospodin ruší znamení žvanilů a z věštců činí pomatence.

(45,10) Sláva Běda tomu, kdo by řekl otci: „Cos to zplodil?“ Nebo ženě: „Cos to porodila?“

(45,20) Neuvědomují si, že se nosí s modlou vytesanou ze dřeva, že se modlí k bohu, jenž nemůže spasit.

(46,6–8) Z měšce sypou zlato a na váze odvažují stříbro, najmou si zlatníka, aby jim udělal boha a pak se hrbí a klanějí.

Nosí ho na rameni, přenášejí ho, postaví jej na podstavec, a on stojí, ze svého místa se nehne. Úpějí k němu, ale on se jim neozve, z jejich soužení je nezachrání.

Připomeňte si to, vzmužte se, vezměte si to k srdci.

(46,10) Moje rozhodnutí platí, a co se mi líbí, uskutečním.

(49,20) Toto místo je mi těsné! Dej mi prostor, ať mám kde sídlit.

(49,26) Utiskovatele nakrmím jejich vlastním masem, jako moštem se opojí vlastní krví. I pozná všechno tvorstvo, že já jsem spasitel.

(51,7) Slyšte mě, kdo znáte spravedlnost. Nebojte se lidských pomluv, neděste se jejich hanobení!

(51,12–13) Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna?

Proč máš neustále, po celé dny, strach ze vzteku utiskovatele, který ti chystal zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem?

(52,1–3) Probuď se, probuď, oděj se silou.

Setřes prach a povstaň, rozraz pouta na své šíji.

Byli jste prodáni zadarmo, bez peněz budete vykoupeni.

(52,11) Pryč, pryč odtud, vyjděte z Babylónu! Nedotýkejte se nečistého! Vyjděte z jeho středu! Očisťte se!

(52,14) Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem.

(55,1–2) Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá.

Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré.

(55,8–9) Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje.

Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.

(57,1) Spravedlivý hyne a není nikoho, kdo by si to bral k srdci. Nikoho nezajímá, že byl spravedlivý smeten zlem.

(57,4) Komu se tak škodolibě posmíváte? Komu že se pošklebujete? Na koho vyplazujete jazyk? Což nejste děti zrady?

(57,13) Až budeš křičet, ať si tě tvá sbírka bohů vysvobodí!

(58,4–6) Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli zlovolně udeřit pěstí.

Což to je půst, který si přeji? Dá se toto nazvat postem?

Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?

(58,8–11) Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána.

Odstraníš-li ze svého středu jho,

vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.

Budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.

(59,3–4) Vaše dlaně jsou poskvrněny krví, vaše prsty nepravostí, vaše rty mluví klam, váš jazyk přemílá podlosti.

Nikdo nevolá po spravedlnosti, nikdo se nezastává pravdy. Doufají v nicotu a šalebně mluví, plodí trápení a rodí ničemnosti.

(59,6–10) Jejich činy jsou jen ničemnosti, na dlaních jim lpí násilné skutky.

Jejich nohy pádí za zlem, spěchají prolévat nevinnou krev. Zamýšlejí samé ničemnosti, na jejich silnicích číhá záhuba a zkáza.

Cestu pokoje neznají, není práva v jejich stopách. Dělají si křivolaké cesty, kdo se jimi ubírá, nepozná pokoj.

Proto se vzdálilo od nás právo, nedosahuje k nám spravedlnost. Čekáme na světlo, a je tma, na úsvit, a chodíme v šeru.

Ohmatáváme stěnu jako slepí, hmatáme jako ti, kdo nemají zrak. V poledne klopýtáme, jako když se stmívá, mezi zdravými jsme jako mrtví.

(59,12–15) Naše hříchy svědčí proti nám, známe svoje nepravosti:

v srdci nápady a úvahy o klamných věcech.

Právo je úplně potlačeno, spravedlnost stojí někde v dáli, pravda klopýtá po náměstí, a co je správné, nemůže vstoupit.

Pravda vyprchala, kořistí stane se ten, kdo se varuje zlého.

(59,17–18) Oděl se rouchem pomsty, jako pláštěm zahalil se rozhorlením.

Podle vykonaných skutků odplatí svým protivníkům rozhořčením, svým nepřátelům za to, co páchali.

(63,1) Kdo to přichází? Kdo je ten v úboru velebném, hrdě kráčející ve své velké síle? Já, který právem vyhlašuji, že na vítězství stačím.

(63,4–6) Den pomsty měl jsem v srdci.

Rozhlédl jsem se, ale nebylo pomocníka, užasl jsem, opora žádná. K vítězství mi dopomohla vlastní paže, oporou mi bylo moje rozhořčení.

Rozhněván jsem rozdupal národy.

(65,3–4) Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí,

jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí.

(65,5) Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý.

(65,6–7) Nebudu zticha, dokud neodplatím

za nepravosti vaše a nepravosti vašich otců zároveň. Odměřím jim jejich výdělek z dřívějška.

(66,3–4) Člověk zabíjí v oběť býka i ubíjí člověka, obětuje jehňátko i láme vaz psu, přináší obětní dar i krev z vepřů dává, pálí kadidlo i dobrořečí ničemné modle. Jejich duše si libuje v ohyzdných modlách.

Já zase vyvolím jejich zvůli a uvedu na ně, čeho se lekají.

(66,17–18) Ti, kdo jedí maso z vepřů a to, co je hodno opovržení, dokonce myši, společně zajdou.

Já zakročím proti jejich činům a úmyslům.

JEREMJÁŠ

(1,10) Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.

(2,5) Chodili za přeludem a přeludem se stali.

(2,7) Přišli jste a mou zemi jste poskvrnili, moje dědictví jste zohavili.

(2,9–10) Proto již vedu s vámi spor, povedu jej i se syny vašich synů.

Hleďte a dobře uvažujte, hleďte, zda se něco podobného kdy stalo.

(2,12) Děste se nad tím, nebesa, ustrňte nesmírnou hrůzou.

(2,20) Už dávno jsi zlomila své jho, zpřetrhala svá pouta a řekla: „Nebudu sloužit modlám.“

(2,22) Kdyby ses umyla potaší6, vypotřebovala přemnoho louhu, zůstane přede mnou špína tvé nepravosti.

(2,23–24) Velbloudice, která se volně proháníš po svých cestách,

divoká oslice, navyklá poušti, toužebně větříš! Kdo ji udrží?

(2,31) Říká: „Chceme mít volnost, k tobě už nikdy nepůjdeme.“

(2,33) Jak prokážeš, že je tvá cesta dobrá, když vyhledáváš milkování? Proto také na svých cestách učíš zlým věcem.

(3,2–3) Pohleď: potřísnila jsi zemi svým smilstvem, svými zlořády.

Máš čelo nevěstky, odvrhla jsi stud.

(3,5) Hle, mluvíš a pácháš zlé věci, jak jen můžeš.

(3,9) Svým lehkovážným smilstvem potřísnila zemi.

(4,14) Smyj ze svého srdce zlo. Jak dlouho budeš v svém nitru přechovávat ničemné myšlenky?

(4,19–20) Nitro, mé nitro! Jak se chvěji! Srdce se mi svírá, srdce mi buší, nemohu mlčet.

Zkáza za zkázou se hlásí, celá země je zpleněna.

(4,22) Lid je pošetilý, jsou to synové pomatení, nemají rozum. Jsou moudří, ale ke zlému, dobro konat nedovedou.

(4,23) Viděl jsem zemi, a hle, je pustá a prázdná.

(4,25) Viděl jsem, a hle, nikde žádný člověk.

(5,1–4) Proběhněte ulicemi, prohledejte náměstí, jen se dívejte a přesvědčte se, zda najdete někoho, kdo uplatňuje právo, kdo hledá pravdu.

Říkají-li: „Jakože živ je Hospodin,“ jistě přísahají křivě.

Biješ je, ale bolestí se nesvíjejí, ničíš je, ale tvá napomínání odmítají.

Řekl jsem: Jsou to jen nuzáci! Počínají si pošetile.

(5,9–10) Což je za to nemám ztrestat? Což takový pronárod nemá postihnout má pomsta?

Ničte, odstraňte jeho výhonky.

(5,14) Má ústa budou ohněm a tento lid bude dřívím, jež pozře.

(5,27–31) Jako klec je plná ptáků, tak jsou jejich domy plné lsti. Proto se stali velkými, zbohatli.

Tuční jsou, tlustí, a přesto je provází zdar.

Což je za to nemám trestat? Což takový pronárod nemá postihnout má pomsta?

Úděsná, otřesná věc se děje v zemi.

Proroci prorokují klamně, kněží vládnou na vlastní pěst a lid to má rád.

(6,6–7) To město musí být celé potrestáno, uprostřed něho je útisk.

Jako studna uchovává vodu čerstvou, tak ono uchovává své zlo. Je v něm slyšet o násilí a zhoubě, stále mám před sebou jeho chorobu a ránu.

(6,13–15) Od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti, od proroka až po kněze všichni klamou.

„Pokoj, pokoj!“ Ale žádný pokoj není.

Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat.

(6,19–21) Slyš, země: Hle, já uvedu na tento lid zlé věci, ovoce jejich úmyslů.

Vaše zápalné oběti nedojdou zalíbení, vaše obětní hody mi nejsou příjemné.

Hle, kladu před tento lid překážky a klopýtnou o ně otcové spolu se syny, sousedé i druhové zhynou.

(6,28–29) Všichni jsou to umíněnci umínění, utrhají, kudy chodí, všichni jsou to zhoubci.

Měch supí, z ohně vytéká olovo, tavič nadarmo přetavuje, zlí se neodloučí.

(7,8) Spoléháte na klamná slova, jež nejsou k užitku.

(7,10) Říkáte: „Jsme vysvobozeni.“ To proto, abyste mohli páchat všechny tyto ohavnosti?

(7,15–17) Odmrštím vás od své tváře.

Nemodli se za lid, nepozvedej svůj hlas k bědování a modlitbě za ně a nenaléhej na mne, neboť tě nevyslyším.

Což sám nevidíš, čeho se dopouštějí?

(7,33) Stanou se mrtvoly tohoto lidu pokrmem nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu, jež nikdo nevyplaší.

(8,3) A všichni ostatní, kteří zůstanou z této zlé čeledi na všech ostatních místech, raději zvolí smrt než život.

(8,6) Pozorně jsem naslouchal a slyšel. Není v pořádku, co mluví, nikdo nelituje zla, jež spáchal, neřekne: „Čeho jsem se to dopustil!“ Všichni se znovu dávají v běh jako kůň, který pádí do bitvy.

(8,15) S nadějí jsme vyhlíželi pokoj, ale nic dobrého nepřichází, čas uzdravení, a hle, předěšení!

(9,2–5) Napínají svůj jazyk jako luk, klamem, a ne pravdou se zmocňují země. Neboť jdou od zla ke zlu.

Střezte se svého druha, na žádného bratra nespoléhejte, neboť každý bratr je samý úskok a každý druh utrhá, kudy chodí.

Kdekdo chce svého druha přelstít a neřekne pravdu. Učí svůj jazyk mluvit jen klam, vyčerpávají se nepravostmi.

Bydlíš uprostřed lsti.

(9,7–9) Šíp, který zabíjí, je jejich jazyk, jejich ústa mluví lstivě. S bližním mluví o pokoji, ale ve svém nitru strojí úklady.

Což je za to nemám trestat? Což takový pronárod nemá postihnout má pomsta?

Běduji a pláči nad horami, nad stepními pastvinami pěji žalozpěv, že byly vypáleny; už jimi nikdo neprochází, ani bečení stád není slyšet. Od nebeského ptactva až po dobytek se všechno vyplašilo a odtáhlo.

(9,11) Kdo je tak moudrý, aby to pochopil a rozhlašoval? Proč přišla nazmar země, je vypálenou stepí, jíž nikdo neprochází?

(9,16–17) Pochopte to a zavolejte plačky, ať přijdou!

Ať rychle přiběhnou a bědují nad námi, ať z našich očí stékají slzy a z našich řas proudí voda.

(9,21) Mrtvá lidská těla leží jako hnůj na povrchu pole, jak snopky za žencem, jež nikdo nesbírá.

(10,3) To, čím se řídí národy, je pouhý přelud.

(10,8) Jsou tupí a hloupí do jednoho, dají se vodit přeludy.

(10,14–15) Každý člověk je tupec. Vždyť jeho modly jsou klam, ducha v nich není.

Jsou přelud, podvodný výtvor.

(11,15) Pletichy kují mnozí. Může obětní maso přenést zlo, které tě stihne? Budeš potom jásat?

(12,3–4) Vytřiď je jak ovce na porážku, zasvěť je ke dni pobíjení.

Jak dlouho ještě bude země truchlit a bylina schnout na všech polích? Pro zlobu těch, kdo na ní bydlí, jsou vyhlazována zvířata i ptactvo.

(12,5–6) Běžel jsi s pěšími a unavili tě; jak bys chtěl závodit s koni?

Vždyť i tvoji bratři a dům tvého otce se vůči tobě zachovali věrolomně. Nevěř jim, i když s tebou pěkně mluví.

(12,11) Zpustošená je celá země a není nikdo, kdo by si to bral k srdci.

(13,14) Budu bez soucitu, bez lítosti a bez slitování, až je budu ničit.

(13,18) Seďte v ponížení, vždyť spadla z vašich hlav koruna, která vás zdobila.

(13,23) Může snad Kúšijec7 změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo?

(13,27) Běda tobě. Nejsi čistý! Jak dlouho ještě?

(15,5–6) Kdo s tebou bude mít soucit? Kdo ti projeví účast? Kdo k tobě zajde, aby se zeptal, jak se ti daří?

Napřáhnu na tebe ruku a zničím tě; stálé ohledy mě unavují.

(15,9–10) Zchřadne sedminásobná rodička, vypustí duši. Ještě za dne jí zajde slunce. Bude se stydět, rdít studem.

„Běda mi, matko má, že jsi mě zrodila, muže sporu a sváru pro celou zemi, všichni mi klnou.“

(16,2) Neber si ženu. Nebudeš mít syny ani dcery.

(16,4–5) Jejich mrtvoly budou za pokrm nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu.

Neprojevuj jim soustrast, neboť já jsem lidu vzal pokoj, spolu s milosrdenstvím a slitováním.

(16,17–20) Mám na zřeteli všechny jejich cesty; neskryjí se přede mnou, před mým zrakem svou nepravost neschovají.

Za jejich nepravost a za jejich hřích jim dvojnásobně odplatím. Znesvětili mou zemi mršinami svých ohyzdných model a naplnili mé dědictví svými ohavnostmi.

Otcové v dědictví obdrželi klam, přelud, který k užitku jim nebyl.

Může si člověk udělat bohy? Žádní bohové to nejsou.

(17,4–5) Roznítili jste oheň mého hněvu, navěky bude hořet.

Proklet buď muž, který doufá v člověka.

(17,9–10) Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?

Já zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.

(18,11) Hle, já připravuji proti vám zlo, to zamýšlím proti vám. Navraťte se už každý ze své zlé cesty, napravte své cesty a své skutky.

(18,23) Víš o každém jejich záměru. Nezprošťuj je viny, jejich hřích ať u tebe smazán není, ať jsou přivedeni k pádu, tak s nimi nalož v čas svého hněvu.

(19,9) Způsobím, že budou jíst maso svých synů a maso svých dcer, jeden bude požírat maso druhého.

(19,11) Právě tak, jak se rozbíjí hliněná nádoba a nelze ji už opravit, rozbiji tento lid a toto město.

(20,14–15) Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.

Proklet buď muž, jenž zvěstoval mému otci: „Narodilo se ti dítě, chlapec,“ a udělal mu velkou radost.

(20,17–18) Že mě neusmrtil hned v matčině lůně, aby mně má matka byla hrobem!

Proč jsem vyšel z matčina lůna? Abych viděl trápení a strasti, aby v hanbě skončily mé dny?

(21,12) Mé rozhořčení vzplane jako oheň a bude hořet, aniž je kdo uhasí, a to pro vaše zlé skutky.

(21,14) Ztrestám vás podle ovoce vašich skutků.

(22,17) Tvé oči a tvé srdce nezajímá nic než vlastní zisk, prolévání nevinné krve, páchání útisku a křivd.

(23,9) Mé srdce je zlomeno v mém nitru, všechny mé kosti se chvějí, jsem jako opilý člověk, jako muž zmožený vínem, kvůli Hospodinu, kvůli jeho svatým slovům.

(23,29) Není mé slovo jako oheň, jako kladivo tříštící skálu?

(23,40) Uvalím na vás věčnou hanbu a věčnou potupu, která nebude zapomenuta.

(24,9–10) Učiním je obrazem hrůzy a zla, potupou a pořekadlem, předmětem výsměchu a zlořečení.

Pošlu na ně meč, hlad a mor, dokud nebudou do posledního vyhubeni.

(25,10) Způsobím jim, že se ztratí hlas veselí a hlas radosti, hlas ženicha a hlas nevěsty.

(25,15–16) Vezmi číši vína rozhořčení a napoj jím všechny pronárody,

ať pijí a vrávorají a třeští před mečem, který mezi ně pošlu!

(25,27) Řekneš jim: „Pijte, opijte se, zvracejte a padněte. Už nepovstanete před mečem, který mezi vás pošlu.

(25,34) Kvilte, pastýři, a úpějte, válejte se v prachu, vůdcové stáda! Vaše dny se naplnily, půjdete na porážku, rozpráším vás, padnete, jako když spadne nádoba.“

(30,14) Ranou nepřítele jsem tě ranil, nelítostným pokáráním pro množství tvých nepravostí, pro tvé nesčíslné hříchy.

(31,29–30) Už se nebude říkat: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby,“

nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby.

(34,15) Učinili jste, co je správné v mých očích, když jste každý vyhlásil svému bližnímu volnost.

PLÁČ

(5,7–8) Naši otcové zhřešili a my neseme jejich nepravosti.

Otroci se stali našimi vládci a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne.

(5,16) Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili.

EZECHIEL

(4,14) Já jsem se nikdy neposkvrnil; od mládí až do nynějška jsem nejedl zdechlé či rozsápané zvíře ani jsem nedal do úst závadné maso.

(5,10–11) Otcové budou jíst syny a synové budou jíst své otce.

Jakože jsem živ, ani já ti nic neslevím a nebude mi tě líto, ani já nebudu znát soucit.

(5,13) Tím se dovrší můj hněv, upokojím své rozhořčení proti nim, a tak se potěším. I poznají, že mé rozhořčení proti nim se dovršilo.

(5,15) Budeš předmětem tupení a hanobení, trestu a úděsu, až budu nad tebou konat soudy v hněvu, v rozhořčení a rozhořčeným trestáním.

(6,5–6) Mrtvá těla pohodím před jejich hnusné modly a vaše kosti rozmetám okolo vašich oltářů.

Kdekoli sídlíte, budou města obrácena v trosky, takže vaše oltáře budou ležet v troskách a sutinách, vaše hnusné modly budou roztříštěny a odstraněny, vaše kadidlové oltáříky skáceny a vaše výtvory zahlazeny.

(6,9–10) Tím se zhnusí sami sobě pro zlo, které všemi svými ohavnostmi napáchali.

I poznají, že já jsem Misantrop Hospodin; ne nadarmo jsem prohlásil, že jim způsobím tyto zlé věci.

(7,6) Přišel konec, konec přišel, bude s tebou skoncováno, hle, konec přišel!

(7,12) Přišel čas, nastal ten den. Kdo kupuje, ať se neraduje, poněvadž přichází rozhorlení na všechen hlučící dav.

(11,3) Město je hrnec a my jsme maso.

(13,18–21) Lovíte duše a svou duši chcete zachovat naživu?

Svým lhaním lidu, který poslouchá lži, usmrcujete duše, které neměly zemřít, a při životě chcete zachovat duše, které nemají žít.

Lovíte duše jako ptáky. A duše, které lovíte jako ptáky, pustím.

Vytrhnu vám je z rukou. Už nebudou úlovkem ve vašich rukou. I poznáte, že já jsem Misantrop Hospodin.

(14,3) Nosí v srdci své hnusné modly a kladou před sebe svou nepravost, aby o ni klopýtli. Těm mám dávat odpověď na dotazy?

(14,5) Všichni se mi svými hnusnými modlami odcizili.

(16,5) Žádné oko nad tebou nepojala lítost, aby ti aspoň něco udělali ze soucitu s tebou, protože jsi vzbuzovala hnus.

(16,23–25) Po všech tvých zločinech se stalo, běda, běda tobě,

že sis vybudovala modlářskou svatyňku na kdejakém prostranství.

Na každém rozcestí sis vybudovala své místo, a tak jsi zohavila svou krásu. Své nohy jsi roztahovala pro každého, kdo šel kolem, a tak jsi množila své smilstvo.

(18,25) Má cesta že není správná? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné?

(20,7) Odvrhněte každý ohyzdné modly, k nimž vzhlížíte, a neposkvrňujte se jimi.

(22,27) Velmožové jsou jako vlci, kteří trhají kořist, prolévají krev a hubí duše, neboť chamtivě shánějí zisk.

(22,29) Lid tvrdě utlačuje kdekoho, odírá ho, poškozuje utištěného ubožáka a protiprávně utlačuje bezdomovce.

(28,2) Jsi člověk, a ne bůh, i když své srdce vydáváš za srdce božské!

(28,5) Svými obchody jsi rozhojnil svůj blahobyt a pro ten tvůj blahobyt se tvé srdce stalo domýšlivým.

(28,9) Budeš ještě prohlašovat: „Jsem bůh,“ před tím, kdo tě zabije? Jsi člověk, a ne bůh, jsi v rukou těch, kdo tě skolí.

(28,15–16) Byl jsi bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost.

Pro množství tvých obchodů se tvé nitro naplnilo násilím a ty jsi zhřešil. I skolím tě, srazím z hory boží, vyhladím tě.

(28,19) Staneš se odstrašujícím příkladem, zanikneš navěky.

(33,25) Protože jíte maso s krví, zvedáte oči ke svým hnusným modlám a proléváte krev, měli byste obdržet tuto zemi?

(33,31) V ústech mají horoucí slova o tom, co udělají, ale jejich srdce tíhne za jejich mrzkým ziskem.

(34,2–4) Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce?

Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete.

Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově.

(34,10) Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou.

(34,27) I poznají, že já jsem Misantrop Hospodin, až rozlámu břevno jejich jha a vysvobodím je z rukou těch, kteří je zotročují.

(35,6) Jakože jsem živ, připravím ti krveprolití a krev tě bude pronásledovat; jelikož jsi nemělo v nenávisti krev, krev tě bude pronásledovat.

(36,5–7) V ohni svého rozhorlení jsem mluvil proti pronárodům, totiž proti těm, kteří si s radostí, z celého srdce a bezostyšně zabrali do vlastnictví moji zemi a uloupili její pastviny.

Proto řekni horám a pahorkům, potokům a údolím: Hle, mluvím ve svém rozhorlení a rozhořčení nad tím, že jste musely snášet hanbu od pronárodů.

Zvedám svou ruku k přísaze: Vskutku, pronárody okolo vás ponesou svou hanbu.

(36,37–38) Toto praví Panovník Hospodin: Rozmnožím lidi jako ovce.

Bude jich jak ovcí posvěcených k obětem.

(39,24) Jednal jsem s nimi podle jejich nečistoty. Skryl jsem před nimi svou tvář.

DANIEL

(1,12–17) „Ať nám dávají k jídlu zeleninu a k pití vodu.

Potom porovnáš vzhled náš a vzhled jinochů, kteří jedli královské lahůdky, a učiň se svými služebníky podle toho, co uvidíš.“

Opatrovník je v té věci vyslyšel a zkusil to s nimi po deset dní.

Po uplynutí deseti dnů se ukázalo, že jejich vzhled je lepší; byli statnější než ostatní jinoši, kteří jedli královské lahůdky.

Opatrovník tedy odnášel jejich lahůdky a víno, které měli pít, a dával jim zeleninu.

A Bůh dal těm čtyřem jinochům vědění a zběhlost ve veškerém písemnictví a moudrosti. Danielovi dal nadto porozumět všem viděním a snům.

(2,43) Lidské pokolení se bude mísit, avšak nepřilnou k sobě navzájem, jako se nesmísí železo s hlínou.

(4,13) Jeho srdce ať je jiné, než je srdce lidské, ať je mu dáno srdce zvířecí.

(4,22) Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlet s polní zvěří. Za pokrm ti dají rostliny jako dobytku a nechají tě skrápět nebeskou rosou.

(4,30) Byl vyhnán pryč od lidí, pojídal rostliny jako dobytek, jeho tělo bylo skrápěno nebeskou rosou, až mu narostly vlasy jako peří orlům a nehty jako drápy ptákům.

(5,10) Nechť tě tvé myšlenky neplní hrůzou a barva tvého obličeje ať se nemění.

OZEÁŠ

(1,2) Země jen smilní a smilní.

(2,7) Smilstva se dopouští matka, hanebnosti rodička.

(2,14) Zpustoším její révu i fíkovník. Proměním je v divočinu, bude je požírat polní zvěř.

(2,20) V onen den uzavřu smlouvu s polní zvěří a s nebeským ptactvem i se zeměplazy. Vymýtím ze země luk, meč i válku a dám jim uléhat v bezpečí.

(4,2–3) Přetvářka, vraždy a krádeže se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev.

Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby.

(4,4) Nikdo se nepři, nechtěj druhého kárat!

(4,6–12) Lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe.

Čím je jich víc, tím více proti mně hřeší; já jejich váženost zlehčím.

Krmí se oběťmi, přiklánějí se k nepravostem.

Proto dojde jak na lid, tak na kněze. Ztrestám ho za jeho cesty, za jeho skutky mu odplatím.

Budou jíst, a nenasytí se, budou smilnit, a nerozmohou se.

Hleděli si smilstva, vínem omamují srdce.

Tak lid zavádí duch smilstva.

(4,14) Vždyť sami kněží se spolčují s nevěstkami! Je to lid nerozumný, padne.

(4,18–19) Propadl modlářským pitkám, smilní a smilní, jsou posedlí hanebnou láskou, ta je jim štítem.

Bude jim úzko, vítr je zachvátí svými perutěmi, za svoje oběti se budou stydět.

(6,9) Jako hordy na někoho číhající spolčují se kněží, prosazují své mrzké plány.

(7,2–3) Ani jim nepřijde na mysl, že na všechny jejich zlořády pamatuji. Jejich skutky je obklopují, mám je před očima.

Svými zlořády dělají radost králi, svými přetvářkami velmožům.

(8,4–5) Krále si ustanovili, ale beze mne, dosadili velmože, ale já se k nim neznám. Ze svého stříbra a zlata si udělali modlářské stvůry ke své vlastní zkáze.

Můj hněv proti nim plane! Jak dlouho ještě? Bez trestu nezůstanou.

(8,7) Zaseli vítr, sklidí bouři.

(8,11) Postavil mnoho oltářů, aby hřešil; má tedy oltáře a hřeší.

(9,7) Přišly dny odvety! Je prorok pošetilý? Muž ducha je potřeštěnec? To pro tvou velkou nepravost, pro velkou nevraživost.

(9,11) Nebudou plodit ani rodit, ani neotěhotní.

(9,14–16) Dej jim, Hospodine! Co jim dáš? Neplodné lůno a vyschlé prsy jim dej!

Začal jsem je nenávidět. Pro jejich zlé skutky je vypudím ze svého domu. Lásku jim už znovu neprokážu.

Jejich kořen uschne, žádné ovoce neponesou. I kdyby něco zplodili, usmrtím plody jejich lůna.

(10,1–2) Izrael je rozbujelá réva. Čím více má plodů, tím více oltářů staví.

Jejich srdce je plné úlisnosti, budou však za vinu pykat. On jejich oltáře strhne, zničí jejich posvátné sloupy.

(13,14) Kde je, smrti, tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj smrtící žár? Lítost však bude mým očím skryta.

(14,9) Co je mi do nějakých modlářských stvůr?

JÓEL

(2,1–3) Trubte na polnici, křičte na poplach, ať se třesou všichni obyvatelé země, neboť

po horách se rozprostírá lid četný.

Před ním je oheň sžírající, za ním sežehující plamen; před ním je země jak zahrada Eden, za ním poušť, zpustošený kraj. A vyváznout před ním nelze.

(2,10–11) Před ním se roztřese země, zachvějí nebesa, slunce a měsíc se zachmuří a hvězdy ztratí svou zář.

Kdo mu odolá?

ÁMOS

(3,9–10) Pohleďte, co je zmatků, kolik útisku!

Správně jednat neumějí. Uskladňují ve svých palácích násilí a zhoubu jako poklady.

(5,11) Protože hanebně vydíráte nuzáka a vymáháte na něm obilnou daň, mohli jste si vybudovat domy z kvádrů.

(5,13) Proto v oné době prozíravý zmlkne, bude to zlý čas.

(5,18–23) Běda těm, kdo touží po dni Hospodinově! K čemu vám bude den Hospodinův? Bude tmou, a ne světlem!

Jako když se dá někdo na útěk před lvem a narazí na něho medvěd.

Což není den Hospodinův tmou, a ne světlem, temnotou bez jasu?

Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění.

Když přinášíte své oběti, nemám v nich zalíbení, na oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu.

Pryč ode mne s halasem tvých písní!

(6,3–4) Zažehnáváte zlý den, ale nastolujete násilí.

Běda těm, kdo lehají na ložích ze slonoviny a jídají jehňata ze stáda a telata z chléva.

(8,7) Nikdy nezapomenu na žádný jejich skutek.

(8,10) Vaše slavnosti proměním ve smutek, všechny vaše písně v žalozpěvy.

(9,2) Kdyby vystoupili na nebesa, strhnu je odtud.

(9,4) Neboť můj zrak spočinul na nich ke zlému a ne k dobrému.

(9,8) Vyhladím je z povrchu země.

ABDIJÁŠ

(1,2–4) Hle, činím tě maličkým, budeš ve velkém opovržení.

Opovážlivost tvého srdce tě zavedla. Sídlíš vysoko, v srdci si říkáš: „Kdo by mě strhl k zemi?“

I když sis založil hnízdo vysoko jak orel a položil je mezi hvězdy, strhnu tě odtud, je výrok Misantropův Hospodinův.

(1,15–16) Blízko je den Misantropův Hospodinův proti všem národům. Co jsi učinil ty, to bude učiněno tobě, vrátí se ti to na hlavu, jak zasluhuješ.

Všechny pronárody zmizí, jako by nikdy nebývaly.

MICHEÁŠ

(2,1–3) Běda těm, kdo strojí ničemnosti, páchají zlo na svých ložích; na to mají dost sil.

Žádostivě dychtí po polích – a uchvacují, po domech – a zabírají. Utiskují muže.

Proto praví Misantrop Hospodin toto: Hle, já na tu čeleď strojím zlo, z něhož nevyvléknete své šíje. Přestanete chodit povýšeně, bude to zlý čas.

(2,10) Pro svou nečistotu budete zahubeni strašnou záhubou.

(3,3–5) Požírají maso mého lidu, sdírají z nich kůži a lámou jim kosti, jako by je kouskovali do hrnce, jak do kotle maso.

Až budou úpět k Hospodinu, neodpoví jim; skryje před nimi tvář v onen čas, jak zasluhují za svoje zlé skutky.

Když mají svými zuby co kousat, mluví o pokoji; když pak jim někdo do úst nic nedá, vyhlašují proti němu svatý boj.

(6,12) Jsou plni násilí, mluví zrádně, v jejich ústech je lstivý jazyk.

(7,2–6) Přímého mezi lidmi není. Všichni strojí vražedné úklady, jeden druhého do sítě loví.

Oběma rukama páchají zlo pro svůj prospěch, velmož i soudce úplatky vymáhají, mocný mluví, jak se mu zachce; a všechno zpřevracejí.

Nejlepší z nich je jak potměchuť, nejpoctivější jako plot z trní.

Nevěřte bližnímu, nespoléhejte na přítele; před tou, jež uléhá po tvém boku, se střez otevřít ústa.

Každý má nepřátele ve vlastním domě.

(7,8) Neraduj se nade mnou, můj nepříteli! Padl-li jsem, povstanu.

(7,13) Země bude zpustošena kvůli svým obyvatelům, pro ovoce jejich skutků.

NAHUM

(1,12–14) Ať je jich sebevíc, budou skoseni; ničemník zajde.

Jeho jařmo nyní přerazím a spadne, zpřetrhám pouta.

Nebude již nikoho, kdo by dále rozséval tvé jméno. Připravil jsem ti hrob. Jsi zlořečený.

(2,14) Vymýtím ze země tvoje kořistnictví.

(3,1) Běda městu! Je samá přetvářka, je plné loupeží, kořistění nebere konce.

(3,4–7) To všechno pro mnohá smilstva Nevěstky, přesvůdné mistryně kouzel. Svým smilstvem kupčí s pronárody, svými kouzly kupčí s čeleděmi.

Chystám se však na tebe. Ukáži tvou hanbu.

Nakydám na tebe neřád, potupím tě, postavím na pranýř.

Kdokoli tě spatří, prchne od tebe.

(3,15–17) Je vás spousta jako kobylek,

tvých překupníků je víc než nebeských hvězd.

Tvoji strážci jsou jak kobylky, tvoji úředníci jak hejna sarančat.

ABAKUK

(1,13–14) Tvé oči jsou čisté, nemohou se dívat na zlo a hledět na trápení. Proč tedy trpíš věrolomné, mlčíš, když zlovolník pohlcuje spravedlivějšího?

Což jsi učinil lidstvo jako havěť, nad níž nevládne nikdo?

(2,2) Hospodin mi odpověděl, řekl: „Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst.“

(2,4–6) Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá.

Jako víno oklame, tak neobstojí troufalý muž. Rozevírá chřtán jako podsvětí, zůstane jako smrt nenasytný, i kdyby pro sebe zabral všechny pronárody a všechny národy shromáždil k sobě.

Běda tomu, kdo hromadí, co mu nepatří. Jak dlouho?

(2,9) Běda tomu, kdo chamtivě shání mrzký zisk.

(2,10–11) Hřešíš sám proti sobě.

I kámen ze zdi bude křičet, trám z krovu mu odpovídat.

(2,13) Lidé se namáhají, národy se lopotí pro nic za nic.

(2,16–19) Dosyta se najíš pohany, ne slávy. I na tebe dojde zlořečení na tvou slávu.

Násilí se obrátí proti tobě, pobíjení zvířat ti nažene děsu za prolitou lidskou krev a za násilí páchané na zemi i všech jeho obyvatelích.

Co prospěje tesaná modla, modla litá, učitel lži? Ať si v ni doufá její tvůrce, zhotovuje pouze němé bůžky.

Něco takového má být učitelem? I když je to potaženo zlatem a stříbrem, nemá to žádného ducha.

(3,12) Rozlícen po zemi kráčíš, po pronárodech ve hněvu dupeš.

SOFONJÁŠ

(1,3–5) Vyhladím člověka z povrchu země, je výrok Misantropův Hospodinův.

Vyhladím i jméno kněží,

rovněž ty, kdo se klanějí zástupu nebeskému.

(1,11–12) Kvílejte, obyvatelé, všechen lid kramářů zajde. Budou vyhlazeni všichni, kdo odvažují stříbro.

Ztrestám muže, kteří jsou jako zkyslé víno nad svým kalem.

(1,17–18) Sešlu na lidi soužení, neboť zhřešili.

Jejich stříbro ani zlato je nedokáže vysvobodit.

(2,10–12) To vše se jim stane za jejich pýchu, neboť vypínali se.

Hrozný bude Misantrop Hospodin, až udeří na ně: stihne úbytěmi všechny bohy.

Také vy budete skoleni mým mečem!

(3,1) Běda městu, které hubí, potřísněnému!

(3,3–5) Jeho velmožové jsou uprostřed něho jako řvoucí lvi, jeho soudcové jak vlci za večera, do jitra nenechají nic neohryzaného;

jeho proroci jsou chvastouni, muži věrolomní; jeho kněží znesvěcují, co je svaté.

Ale ten, kdo se dopouští bezpráví, nezná studu.

(3,7–8) Hned za časného jitra kazí všechno, čím se zabývají.

A tak mě očekávejte, v den, kdy povstanu. To je můj rozsudek: Vyleji na ně svůj hrozný hněv, všechen svůj planoucí hněv.

(3,11) Odstraním ty pyšné rozjařence a nepřipustím, aby se opět začali povyšovat.

AGEUS

(1,6) Kdo se dává najmout za mzdu, ukládá ji do děravého váčku.

(1,9) Pachtíte se za mnoha věcmi a máte z toho málo.

(2,12–14) Kdyby někdo nesl maso v cípu svého šatu a dotkl by se tím cípem chleba, kaše, vína, oleje nebo jakéhokoli jídla, bude to tím posvěceno? Nikoli.

Kdyby se někdo poskvrněný mrtvolou dotkl něčeho z těchto věcí, poskvrní se to tím? Poskvrní.

Tak je tomu přede mnou s tímto lidem, s tímto pronárodem, je výrok Misantropův Hospodinův, i se vším dílem jejich rukou: cokoli přinášejí, je poskvrněné.

(2,22) Podvrátím trůny všech království a zlomím sílu království pronárodů, převrátím vůz i s těmi, kteří na něm jezdí.

ZACHARJÁŠ

(9,7) Krvavé sousto mu vyrvu z úst, ohyzdné oběti z jeho zubů.

(10,2) Bůžkové mluvili ničemnosti, co viděli věštci, byl klam; rozhlašují šalebné sny, přeludem utěšují. Proto táhl lid jako stádo, ujařmený.

(10,4) Od něho je cimbuří, od něho válečné lučiště, od něho pochází i každý zotročovatel.

(11,5–6) Ti, kdo ovce kupují, zabíjejí je a za vinu nepykají; kdo je prodávají, říkají: „Požehnán buď Hospodin, to jsem se obohatil“; a žádný z jejich pastýřů nemá s nimi soucit.

Ani já už nebudu mít soucit s obyvateli země, je výrok Misantropův Hospodinův. Hle, dopustím, aby člověk padl do rukou člověka, do rukou svého krále.

(13,2–3) Vyhladím ze země jména modlářských stvůr, takže už nikdy nebudou připomínána. Vypudím ze země rovněž proroky a ducha nečistoty.

Bude-li pak ještě někdo prorokovat, řeknou mu vlastní rodiče, otec i matka: „Nezůstaneš naživu, protože jsi klamal.“ A jeho vlastní rodiče, otec i matka, ho probodnou, že prorokoval.

(13,7) Probuď se, meči, proti pastýři. Bij pastýře a ovce se rozprchnou!

MALACHIÁŠ

(1,4) Říkají-li: „Jsme zničeni, avšak na troskách budeme znovu stavět,“ praví Misantrop Hospodin toto: „Jen ať si stavějí, já budu bořit.“

(1,10) Nemám ve vás zalíbení, praví Misantrop Hospodin.

(2,2) Stihnu vás kletbou. A již jsem je proklel.

(3,14–15) Sloužit Bohu není k ničemu. Co z toho, že jsme před ním drželi stráž a že jsme chodili před Hospodinem zástupů zachmuřeně?

Proto za šťastné pokládáme opovážlivce. Mají úspěch, ač se dopouštějí svévolností, pokoušejí Boha, a přece uniknou.

TÓBIT – TÓBIJÁŠ

(14,9) Nezůstávej zde. Nepřebývej déle na jeho území. Vidím, že je v něm mnoho nepravosti a děje se v něm mnoho podvodů, a lidé se nic nestydí.

JÚDIT

(8,23) Naše otroctví nebude obráceno v milost, ale jako zneuctění.

(9,9–10) Pohlédni na jejich domýšlivost, sešli svůj hněv na jejich hlavy, dej mně do rukou sílu k tomu, co zamýšlím.

Zlom jejich povýšenost!

KNIHA MOUDROSTI

(1,11) Prolhaná ústa zabíjejí duši.

(2,2) Bez svého přičinění jsme se narodili a potom budeme, jako bychom nikdy nebyli. Dech v našem chřípí je jako dým a myšlenka jako jiskra při tepu našeho srdce.

(2,14–16) Spravedlivý stal se obžalobou našeho smýšlení, je nám na obtíž i jenom na něj pohledět,

protože jeho život se nepodobá životu druhých a jeho chování je úplně odlišné.

Má nás za zvrhlé a vyhýbá se našim cestám jako nečistým.

(3,11–13) Kdo pohrdá moudrostí, je ubožák.

Jejich ženy jsou pošetilé, jejich děti zlé, jejich rod prokletý.

Blaze ženě neplodné, která je bez poskvrny, když nepoznala lože hříchu.

(4,1) Lepší je bezdětnost.

(4,3) Zato množství potomstva není k ničemu.

(4,8–9) Ctihodné stáří nezáleží v dlouhém věku ani se neměří počtem let.

Ty pravé šediny je rozumnost a život bez poskvrny je ten pravý dlouhý věk.

(4,13) Kdo se ukázal dokonalým v krátkosti, dosáhl plnosti dlouhého věku.

(5,13) Sotva se narodíme, už zanikáme, umořili jsme se vlastní špatností.

(6,12–17) Moudrost září a nevadne, ochotně se dává spatřit těm, kdo ji milují, a najít těm, kdo ji hledají.

Všem, kdo dychtí po jejím poznání, sama vychází vstříc.

Kdo ji hned zrána vyhledá, nebude se namáhat, najde ji sedící u svých dveří.

Přemýšlet o ní je ta pravá rozumnost.

Sama obchází a hledá, kdo jsou jí hodni, na jejich stezkách se jim vlídně ukazuje a v každé myšlence se s nimi setkává.

Počátkem rozumnosti je nejupřímnější touha poučit se.

(7,3) Když jsem se narodil, nadechl jsem vzduch společný všem a spočinul na zemi, kde všichni stejně trpí, a první zvuk vydal jsem v pláči.

(7,7–9) Byla mi dána rozumnost a přišel ke mně duch moudrosti.

Jí jsem dal přednost před žezly a trůny, bohatství jsem pokládal za nic ve srovnání s ní,

nepostavil jsem jí naroveň nejdražší kámen. Všechno zlato je vzhledem k ní jen hrst písku, a všechno stříbro má proti ní cenu bláta.

(7,14) Ona je nevyčerpatelným pokladem.

(7,21–25) Poznal jsem věci skryté i zjevné, všemu naučila mě strůjkyně všeho – moudrost.

Neboť v ní je duch myslící a svatý, jedinečný a přitom mnohotvárný, duch jemný, hbitý, pronikavý, neposkvrněný, spolehlivý, neproměnný,

nespoutaný, pevný, klidný, všemohoucí, všeobzírající, prostupující všechny duchy rozumné, čisté a přejemné.

Moudrost svou ryzostí proniká a prostupuje všecko;

proto nic poskvrněného se do ní nevloudí.

(8,2) Zamiloval jsem si ji a od svého mládí ji vyhledával a stal jsem se milovníkem její krásy.

(8,13) Skrze ni dojdu nesmrtelnosti a těm, kteří přijdou po mně, zanechám věčnou památku.

(8,16) Odpočinu si u ní; pobývat s ní nepůsobí trpkost a spolužití s ní není trápením, ale potěchou a radostí.

(8,19–20) Narodil jsem se jako nadaný hoch a byl jsem obdařen citlivou duší;

že jsem byl nadto dobrý, dostalo se mi neposkvrněného těla.

(9,6) I kdyby byl někdo dokonalý mezi lidskými syny, bez moudrosti nebude znamenat nic.

(9,14–16) Myšlení smrtelníků je nedokonalé a naše uvažování pochybné,

neboť pomíjivé tělo zatěžuje duši a pozemský stan je břemenem pro mysl naplněnou starostmi.

Stěží postihujeme a s námahou vysvětlujeme, co máme na dosah ruky.

(10,8–9) Protože nechali moudrost stranou, nejenže sami utrpěli škodu tím, že nepoznali dobré věci, nýbrž i potomkům zanechali pomník své nerozumnosti, aby nemohlo být skryto, v čem padli.

Moudrost však vyrvala své služebníky z tísně.

(12,10–11) Jejich původ je zlý, jejich špatnost vrozená a jejich myšlení se nezmění navěky.

Bylo to od počátku plémě prokleté.

(12,24–25) Neboť na cestách bludu daleko zabloudili, když měli za bohy to, co je i mezi zvířaty nejodpornější; tak se dali oklamat jako nerozumná nemluvňata.

Proto jako na nerozvážné děti jsi na ně poslal soud, kterým jsi je uvedl v posměch.

(13,1) Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé.

(13,6) Ale ovšem, zasluhují výtku: zřejmě bloudí při hledání Boha a ve snaze ho nalézt.

(13,8–10) Nelze je však omluvit,

neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že

doufají v mrtvé věci, že nazývají bohem kdejaký výtvor lidských rukou, zlato a stříbro, umělecké výrobky, napodobeniny zvířat nebo neužitečný kámen, dílo rukou z dávné doby?

(13,17–19) Modlí se k tomu za majetek, za své manželství a děti, a nestydí se mluvit k bezduché věci. Vzývá kvůli zdraví bezmocný předmět.

Žadoní o život u něčeho, co je mrtvé, škemrá o pomoc na tom, co není ničeho schopné, o zdar cesty na něčem, co nedokáže udělat ani krok;

o výdělek, zdar v podnikání a úspěšné dílo vlastních rukou se obrací o pomoc k tomu, jehož ruce pomoci nemohou.

(14,1) Když se zase jiný připravuje k plavbě a hodlá se pustit přes divoké vlny, vzývá dřevo, chatrnější než plavidlo, které jej nese.

(14,8) Zlořečené dřevo to, z něhož byla vyřezána modla, jakož i ten, kdo ji vyrobil. On proto, že to udělal, a ono, ač pomíjející, že bylo nazváno bohem.

(14,12) Vždyť počátkem nemravnosti je vymýšlení model, a jejich vytváření je zkázou života.

(14,16–22) Časem se ten obyčej rozšířil a byl zachováván jako zákon.

Z nařízení vládců se vzdávala úcta i jejich sochám, když je lidé nemohli uctívat osobně, protože bydleli daleko. Proto, aby si osobu jim vzdálenou zpodobili, udělali si viditelný obraz uctívaného krále, a tak nepřítomnému pilně pochlebovali, jako by byl přítomen.

A k rozmachu té úcty i u těch, kteří ho neznali, přispěla ještě ctižádost umělce.

Zřejmě aby se svému mocnáři zalíbil, vyobrazil ho svým uměním v co nejkrásnější podobě.

Dav pak, uchvácen půvabem díla, toho, který byl ještě nedávno ctěn jako člověk, nyní pokládal za samo božstvo.

A to se stalo všem živoucím léčkou: zotročeni neštěstím nebo krutovládou přiřkli lidé nesdělitelné jméno kamenům a dřevům.

Dále nezůstalo při tom, že bloudí; žijí nadto pod tak silným náporem nevědomosti, že strašlivé zlo nazývají pokojem.

(14,24–27) V životě nedbají už čistoty, jeden druhého úkladně vraždí nebo trápí.

Všude se mísí krveprolití a vraždy, krádež a podvod, zkáza, křivopřísežnictví, osočování čestných, poskvrňování duší, pohlavní zvrácenost a smilstvo.

A tak služba modlám je počátkem i příčinou všeho zla.

(15,4–6) Nás neomámil neblahý lidský výmysl ani neužitečná námaha malířů stínů, postava pomalovaná pestrými barvami.

Pohled na ně vzněcuje žádostivost pošetilců, že zatouží po bezduché postavě mrtvého obrazu.

Milují zlo a takových nadějí hodni jsou ti, kdo modly vyrábějí, i ti, kdo po nich dychtí a je uctívají.

(15,10) Jeho srdce je popel, jeho naděje bezcennější než prach země a jeho život bezvýznamnější než bláto;

(15,12) usoudil, že je žití výnosný trh. Na všem prý je třeba vydělávat, i na špinavosti.

(16,14) Člověk může svou špatností zabít, ale nemůže přivést zpět ducha, který odešel, ani osvobodit duši ze zajetí smrti.

(17,7–8) Neúčinné byly jejich čarodějné kejkle a znalosti, jimiž se vychloubali, se ukázaly jako hanebný klam.

Ti, kdo slibovali, že zaženou z nemocné duše hrůzy a zmatky, sami onemocněli směšnou úzkostí.

(17,10) Neřest se totiž sama usvědčuje ze zbabělosti; tuší vždy něco zlého, protože má zlé svědomí.

(17,20) Ale více než temnoty byli si oni sami břemenem.

SÍRACHOVEC

(3,23–24) Nestarej se o to, co se tě netýká.

Mnohé lidi obloudily jejich domněnky a falešné dohady zavedly na scestí jejich myšlení.

(4,11–12) Moudrost své syny vyvýšila a ujímá se těch, kteří ji hledají.

Kdo ji miluje, miluje život.

(4,27) Hlupákovi nepodlézej a neber ohled ani na mocného.

(6,13) Vyhýbej se zdaleka svým nepřátelům.

(6,18–22) Od svého mládí se věnuj vzdělávání, až do šedin tak budeš nacházet moudrost.

Přistupuj k ní jako oráč a rozsévač a čekej na její dobré plody. Jen málo námahy na ni vynaložíš a brzy budeš jíst, co z ní vzejde.

Nevychovanému se zdá příliš drsná, pošetilý při ní nevytrvá.

Bude pro něho jako těžký zkušební kámen a nebude váhat ji odhodit.

Vždyť přístup k ní mají jen nemnozí.

(7,7) Nezahazuj se před davem.

(8,3) Nepouštěj se do sporů s mluvkou, a nepřikládej tak dříví na jeho oheň.

(10,19) Které potomstvo je beze cti? Potomstvo lidské.

(10,28) Sám sebe oceňuj, jak zasloužíš.

(11,9) Nehádej se o to, do čeho ti nic není, a nevměšuj se do rozepře hříšníků.

(11,11) Někdo se pachtí, namáhá a spěchá, a má tím větší nedostatek.

(11,29) Neuváděj člověka do svého domu; nepoctivost má mnoho tváří.

(11,34) Připusť si do domu cizího a on ti způsobí starosti.

(12,5) Zlovolníkovi nic nedávej, odepři mu i jeho chléb a nic mu nedávej, aby tak nad tebou nezískal vládu. Postihlo by tě dvojnásobné zlo za všechno dobré, co bys mu byl prokázal.

(12,10–11) Nevěř nikdy svému nepříteli; jako rez sžírá kov, tak působí jeho zloba.

I kdyby se ponížil a chodil shrbený, dávej si pozor a chraň se ho; chovej se k němu jako ten, kdo čistí zrcadlo, a poznáš, že rez ho nepřestává ničit.8

(12,13–14) Kdo bude litovat zaklínače, že ho uštkl had, a všechny ty, kdo si zahrávají s šelmami?

Právě tak se stane člověku, který se spolčuje s hříšníkem a zaplétá se do jeho špatností.

(12,16–17) Na svých rtech má nepřítel jen sladkost, ale ve svém srdci zatím promýšlí, jak tě srazit do bláta. Nepřítel může mít v očích i slzy, ale dáš-li mu příležitost, neštítí se prolít krev.

Potká-li tě někde pohroma, bude tam dřív než ty, zdánlivě připraven ti pomoci, ale ve skutečnosti, aby ti podrazil nohu.

(13,1) Kdo se dotýká smůly, umaže se, a kdo vyhledává společenství nadutce, připodobní se mu.

(13,19) V pustině jsou kořistí lvů divocí osli a podobně pastvou boháčů jsou chudáci.

(13,20) Hrdý si oškliví poníženost.

(14,7) I když udělá něco dobrého, udělá to proto, že se zapomněl, ale nakonec ukáže svou špatnost.

(14,17) Všechno tvorstvo zvetší jako oděv; od věků platí výrok: „Určitě zemřeš.“

(16,1) Nedychti po množství nezdárných dětí.

(17,16) Jejich cesty od mládí vedly ke zlému a nebyli s to změnit svá kamenná srdce v masitá.

(17,26) Navrať se k Nejvyššímu a odvrhni od sebe nepravost, měj ve velké nenávisti každou ohavnost.

(17,31) Člověk, pouhé tělo a krev, přemýšlí jen o zlu.

(18,8) Co je člověk a k čemu je? Co je na něm dobrého?

(18,19) Uč se dřív, než budeš mluvit, a dřív než onemocníš, pečuj o své zdraví.

(18,28–29) Každý rozumný člověk se obeznámí s moudrostí, a vzdá chválu tomu, kdo ji nalezne.

Kdo jsou moudří, mají porozumění i pro mudrosloví a překypují přiléhavými průpověďmi.

(19,2) Víno a ženy připraví moudrého o rozum.

(19,25) Někdo se stává nelítostným, aby mohl uplatnit své právo.

(19,26) Člověk je nešlechetný, chodí shrbený a ve smutku, ale jeho nitro je plné falše.

(19,28–29) I když mu nedostatek síly brání hřešit, jakmile najde první příležitost, bude se dopouštět zlých skutků.

Podle vzhledu se pozná člověk.

(20,4) Jako kleštěnec, který by chtěl zbavit dívku panenství, tak dopadne ten, kdo právo prosazuje násilím.

(20,5) Někdo mlčí, a je shledán moudrým, jiný je nenáviděn pro svou upovídanost.

(20,22) Někdo ničí sám sebe ze studu před lidmi, i před pošetilcem se bude ničit.

(20,24) Lež je hanebná poskvrna člověka, bude stále v ústech nepoctivých lidí.

(22,9–10) Kdo učí hlupáka, jako by slepoval střepy anebo budil spáče z hlubokého spánku.

Kdo se domlouvá s hlupákem, jako by hovořil s ospalcem; ten se nakonec zeptá: „Co je?“

(22,13–15) S pošetilcem nenadělej mnoho řečí a k nerozumnému nechoď! Varuj se ho, abys neměl těžkosti, až se s ním střetneš! Vyhni se mu a najdeš klid a nebudeš znechucen jeho ztřeštěností.

Co může být těžší než olovo? Může mít jiné jméno než „hlupák“?

Lehčím břemenem je písek, sůl i kus železa než člověk bez rozumu.

(22,19) Z poraněného oka vytrysknou slzy, ze zraněného srdce vzejde zkušenost.

(23,6) Dychtění po ženě a po obcování s ní ať se mě nezmocní.

(24,28) Jako nedokázal první člověk poznat moudrost, tak ani poslední ji neprobádá.

(25,7–8) V srdci uznávám za blahoslaveného toho, kdo se dožije pádu svých nepřátel

a toho, kdo neotročil člověku.

(25,16) Raději budu bydlet se lvem a drakem než bydlet se zlou ženou.

(25,19–21) Každá špatnost je malá proti špatnosti ženy!

Čím je výstup písčitým svahem pro nohy starce, tím je pro tichého muže povídavá žena.

Nedej se zlákat krásou ženy a po krasavici nebaž.

(25,24) Hřích začal od ženy, a proto všichni umíráme.

(26,5) Jedné věci uleklo se mé srdce: srocení luzy.

(27,4) Prosívá-li se sítem, zůstává v něm smetí; tak se ukáže špína člověka, když se s ním promluví.

(27,13–14) Vyprávění hlupáků budí ošklivost, smějí se v hříšné prostopášnosti.

A hádky takových lidí nutí zacpat si uši.

(30,17) Lepší je smrt než trpký život a věčný odpočinek než trvalá nemoc.

(32,8) Buď v řeči stručný, málo slovy pověz mnoho, buď jako ten, kdo ví, přitom však mlčí.

(32,23) Ať konáš cokoli, zůstaň věrný sám sobě.

(33,5) Nitro hlupáka je jako kolo u vozu a jeho uvažování jako točící se osa.

(33,20) Ani synovi nebo ženě, ani bratru nebo příteli nedovol, aby tě dostali do své moci, dokud jsi živ.

(34,23) Jeden buduje, druhý bourá; co jiného jim to přinese než dřinu?

(35,19–22) Misantrop Hospodin nebude shovívavý vůči nemilosrdným,

dokud jim nerozdrtí bedra a nevykoná pomstu nad pronárody,

dokud nevyhladí množství násilníků a nezpřeláme žezla nespravedlivých,

dokud neodplatí člověku podle jeho skutků a za činy lidí podle jejich úmyslů.

(37,3) Ó zlá myšlenko, odkud ses vzala, abys klamem obestřela celou zemi?

(38,15) Kdo hřeší, ať padne do rukou lékaře.

(38,24–25) Moudrost roste ve volné chvíli klidu, a kdo je ušetřen starostí, může se věnovat moudrosti.

Jak se může věnovat moudrosti ten, kdo se pyšní bodcem na dobytek?

(40,1–6) Každému člověku je určena tvrdá lopota. Těžké jho leží na Adamových synech ode dne, kdy vycházejí z lůna své matky, až do dne, kdy se navracejí do lůna matky všech.

Trápí je předtuchy a v jejich srdci je bázeň, obírají se čekáním na den svého skonu.

Od toho, kdo sedí na slavném trůnu, až po toho, kdo se plazí v prachu a popelu,

od toho, kdo nosí purpurový plášť a korunu, až po toho, kdo se obléká do režného plátna: všude jen hněv a závist, soužení a neklid, strach ze smrti, prchlivost a rozbroje.

I když člověk spí na lůžku, noční sen mu obluzuje vědomí znovu tím vším.

Maličko, téměř vůbec si neodpočine; i ve spánku je jako za bílého dne pronásledován přízraky své fantazie jako někdo, kdo utekl z bitvy.

(41,6) Dědictví hříšného plemene zanikne a jeho potomstvo bude trvale zneuctěno hanbou.

(41,9) Když jste se narodili, přišli jste na svět k prokletí, a až zemřete, prokletí bude vaším podílem.

(42,13–14) Ze šatů vylétá mol a od ženy vychází ženská špatnost.

Lepší je špatnost muže než dobrota ženy.

BÁRUK (A LIST JEREMJÁŠŮV)

(2,3) Člověk bude jíst maso svého syna a maso své dcery.

(3,14) Nauč se, kde je rozumnost, kde je síla, kde je vědění. Poznáš zároveň, kde je dlouhý věk a život, kde je světlo očím a pokoj.

(4,25) Tvůj nepřítel tě pronásledoval, ale brzy uvidíš jeho záhubu a stoupneš mu na šíji.

(4,31) Běda těm, kdo se vůči tobě dopouštěli zlého.

(6,9) Stává se, že kněží vezmou zlato a stříbro ze svých bohů a spotřebují je pro sebe, ba dávají z něho i nevěstkám.

(6,12) I žezlo mívá bůh jako nějaký soudce země, ale není schopen zničit toho, kdo ho uráží.

(6,14) Z toho je zřejmé, že nejsou bohové. Nebojte se jich tedy.

(6,27–28) Jim přinášené oběti pak jejich kněží prodávají a spotřebují.

Z toho tedy poznáváte, že nejsou bohové; nebojte se jich.

(6,33) Ať už zakusí od někoho zlo nebo dobro, nemohou odplatit.

(6,35–36) Člověka ze smrti nevytrhnou, ani slabšího před silnějším nezachrání.

Nevrátí zrak slepému člověku a toho, který je v tísni, nezachrání.

(6,38) Kdo jim slouží, budou zahanbeni.

(6,41) Nedovedou své bohy opustit, i když poznali, že nevnímají.

(6,44) Cokoli se pro ně dělá, je podvod.

(6,47) Jenom hanebný podvod zanechali svým potomkům.

(6,49–58) Jak je tedy možno nepochopit, že nejsou bohové?

Jsou jen ze dřeva, pozlacení a postříbření; podle toho se pozná, že jsou falešní. Nejsou to bohové, ale dílo lidských rukou a není v nich žádné dílo Boží.

Komu je tedy třeba uvádět ve známost, že nejsou bohové?

Nedají lidem déšť.

Nevysvobodí křivě obviněného.

Vypukne-li požár v domě bohů ze dřeva, pozlacených a postříbřených, jejich kněží uprchnou a zachrání se, ale oni mezitím shoří jako polena.

Nepřátelům nekladou odpor.

Jak je tedy přijímat a pokládat za bohy?

Ani před zloději nebo lupiči se bohové ze dřeva, postříbření a pozlacení, nezachrání. Násilím jim vezmou zlato a stříbro i roucho, do něhož jsou oblečeni, utečou s tím a oni si nemohou pomoci.

A tak je lepší užitečná nádoba v domě, kterou může užívat její majitel, než falešní bohové. Lepší než falešní bohové jsou dveře domu, které chrání to, co je v něm.

(6,64) Víte tedy, že nejsou bohové; nebojte se jich.

(6,66–72) Na nebi ani nezáří jako slunce a nesvítí jako měsíc.

Lépe je na tom divá zvěř než oni.

Naprosto nic nám nedokazuje, že jsou bohové. Proto se jich nebojte.

Jako strašák v okurkovém poli, který nic neuhlídá, takoví jsou jejich bozi ze dřeva, pozlacení a postříbření.

Stejně tak se podobají mrtvole, která je pohozena do temnot.

Poznáte, že nejsou bohové. Nakonec se stanou ostudou krajiny.

Je tedy lépe spravedlivému, který nemá modly, protože bude ušetřen ostudy.

1. MAKABEJSKÁ

(1,62–63) Mnozí zůstali pevní a utvrzovali se v tom, že nebudou jíst nečisté.

Byli odhodláni raději zemřít než se poskvrnit nečistým jídlem.

(2,49) Nyní má u nás vládu zpupnost a drtí nás potupa, přišel čas pohromy a zuřivého hněvu.

2. MAKABEJSKÁ

(1,28) Sevři mukami utlačovatele a ty, kdo se zpupně vypínají.

(3,20–21) Všechny vztahovaly ruce k nebi a modlily se.

Byl to politováníhodný pohled.

(5,27) Juda, zvaný též Makabejský, ještě asi s devíti dalšími, uchýlil se na poušť a se svými druhy žil v horách jako zvěř; živili se rostlinnou potravou, aby se neposkvrnili.

(6,18–20) Jistému Eleazarovi, jednomu z předních znalců Zákona, který byl pokročilého věku a ušlechtilých rysů tváře, otevřeli násilím ústa a nutili ho pozřít vepřové maso.

On však zvolil raději čestnou smrt než život s potupou a dobrovolně šel na popraviště.

Pokrm, který měl sníst, vyplivl. Těm, kdo zůstanou, tím dal příklad, jak odmítat zakázaná jídla i přes všechnu lásku k životu.

(9,10) Toho, který si ještě před časem myslel, že se dotýká nebeských hvězd, nikdo nemohl snést pro nesnesitelný zápach.

MATOUŠ

(6,25–29) Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?

Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece žije.9

Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?

A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou –

a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich.

(6,31) Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?

(6,34) Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

(7,5) Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš.

(7,6) Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.10

(7,7–8) Hledejte, a naleznete;

neboť každý, kdo hledá, nalézá.

(7,15–18) Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.

Po jejich ovoci je poznáte. Což se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?

Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce.

Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.

(7,20) A tak je poznáte po jejich ovoci.11

(7,23–25) Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.

Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.

Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále.

(10,16–17) Buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.

Mějte se na pozoru před lidmi; neboť vás budou vydávat soudům, ve svých synagógách vás budou bičovat.

(10,22) Budou vás všichni nenávidět; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

(10,34–36) Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.

Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni;

a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.

(12,30) Kdo není se mnou, je proti mně.

(12,34–35) Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví.

Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.

(12,45) Konce člověka jsou horší než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením.

(15,8–9) Srdce jejich je daleko ode mne;

neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.

(15,14) Nechte je: slepí vedou slepé. A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.

(16,23) Jdi mi z cesty! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení je z člověka!

(17,17) Pokolení zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?

(19,10) Je lépe se neženit.

(22,16) Jsi pravdivý; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na člověka.

(23,15) Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.

(23,27–28) Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.

Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.

(24,4–5) Ježíš řekl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.

Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat ‚já jsem Mesiáš‘ a svedou mnohé.

(24,10–12) A tehdy mnozí navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět;

povstanou lživí proroci a mnohé svedou,

a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.

(24,23–24) Tehdy, řekne-li vám někdo: ‚Hle, tu je Mesiáš nebo tam,‘ nevěřte!

Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci.“

(25,40–41) Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z mých bratří, mně jste učinili.

Jděte ode mne, prokletí!

MAREK

(1,24) „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi.“

(5,7) A hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši?“

(5,30–31) Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“

Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“

(7,20–23) Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje.

Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy,

chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost.

Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.

(8,17–18) Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá?

Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte!

(9,19) Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet?

(9,31) Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho.

(9,40) Kdo není proti nám, je pro nás.

(10,18) Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý.

(10,26–27) Kdo tedy může být spasen?

Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné.“

(10,42) Ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je.

(12,14) Jsi pravdivý a na nikoho se neohlížíš; ty přece nebereš ohled na člověka, nýbrž učíš podle pravdy.

(14,27) Je psáno: „Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.“

LUKÁŠ

(6,22–23) Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí a vymažou vaše jméno pro Syna člověka.

Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu.

(6,25–26) Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.

Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.

(8,14–15) Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu.

Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.

(8,18) Dávejte tedy pozor, jak slyšíte: Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má.

(8,27–29) Jakýsi muž byl posedlý démony a už dlouhou dobu nenosil oděv a nebydlel v domě.

Když spatřil Ježíše, vykřikl a hlasitě zvolal: „Co je ti po mně, Ježíši? Žádám tě, abys mě netrápil.“

Ježíš totiž nečistému duchu přikazoval, aby z toho člověka vyšel. Neboť ho velice často zachvacoval; tehdy ho poutali řetězy a okovy a hlídali, ale on pouta vždy přerval a byl démonem hnán do pustých míst.

(8,35) Lidé se šli podívat, co se stalo; přišli k Ježíšovi a nalezli toho člověka, z něhož vyšli démoni, jak sedí u Ježíšových nohou oblečen a chová se rozumně. A zděsili se.

(8,37) A všichni obyvatelé gerasenské krajiny prosili Ježíše, aby od nich odešel, poněvadž se jich zmocnila veliká bázeň.

(9,25) Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?

(11,29) Toto pokolení je pokolení zlé.

(11,51) Ano, pravím vám, tomuto pokolení bude přičtena vina.

(11,52) Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.

(12,1) Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím.

(12,49) Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!

(12,57) Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?

(13,27) Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.

(16,10) „Kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké.“

(16,14–15) Toto slyšeli farizeové, kteří měli rádi peníze, a posmívali se mu.

Řekl jim: „Vy před lidmi vystupujete jako spravedliví, ale Misantrop Bůh zná vaše srdce: neboť co lidé cení vysoko, je před Misantropem Bohem ohavnost.“

(18,11) Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci.

(21,23) Běda těhotným a kojícím! Neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu.

(21,34) Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí.

(22,25) Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci.

(23,28–29) Nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi;

hle, přicházejí dny, kdy se bude říkat: „Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!“

JAN

(1,18) Boha nikdy nikdo neviděl.

(2,24–25) Všechny lidi znal;

nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.

(3,19–20) Lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.

Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.

(4,22) Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe.

(6,53) Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.

(6,55–57) Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.

Ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“

(6,59–60) To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum.

Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“

(6,66) Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.12

(7,7) Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože ho usvědčuji z jeho zlých skutků.

(7,47–49) I vy jste se dali svést?

Uvěřil v Ježíše někdo z předních mužů?

Jen chátra – kletba na ně!

(8,32) Pravda vás učiní svobodnými.

(8,37) Pro mé slovo není u vás místa.

(8,43) Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo.

(8,45) Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte.

(10,20) Ježíš je posedlý zlým duchem a blázní. Proč ho posloucháte?

(10,33–34) „Jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“

Ježíš jim řekl: „Ve vašem zákoně je přece psáno: ‚Řekl jsem: jste bohové.‘“13

(14,17) Ducha pravdy svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná.

(14,30) Vládce tohoto světa proti mně nic nezmůže.

(15,18–19) Nenávidí-li vás svět, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás.

Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, proto vás svět nenávidí.

(16,1–2) To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést.

Budou vás vylučovat ze synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha.

(16,11) „Vládce tohoto světa je již odsouzen.“

(18,35) Pilát odpověděl: „Jsem snad žid?“

(18,37–38) „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Pilát mu řekl: „Co je pravda?“14

SKUTKY APOŠTOLŮ

(2,40) Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!

(5,38) Pochází-li záměr a dílo z lidí, rozpadne se samo.

(10,11–14) Petr vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší; podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi.

Byly v ní všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci.

Tu k němu zazněl hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“

Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“

(15,29) Zdržujte se krve, pak masa zvířat a konečně smilstva. Jestliže se toho všeho vyvarujete, budete jednat správně. Buďte zdrávi.

(17,18) Rozmlouvali s Pavlem i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. I ptali se: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“

(18,6) Setřásl prach ze svého roucha a řekl: „Vy sami jste odpovědni za svou záhubu. Já se od této chvíle obrátím k pohanům.“

(18,14–17) Když se už Pavel chtěl hájit, řekl Gallio Židům: „Kdyby šlo o nějaký přečin nebo dokonce zločin, náležitě bych vás, Židé, vyslechl.

Poněvadž se to však týká sporů o slova či nějaká jména a váš vlastní zákon, vyřiďte si to sami mezi sebou. Tím se já jako soudce zabývat nebudu.“

A dal rozkaz, aby je vyvedli ze soudní síně.

Tu se všichni chopili představeného synagógy Sosthena a bili ho přímo před zraky soudce; ale Gallio tomu nevěnoval pozornost.

(20,9) Nějaký mladík jménem Eutychos seděl na okně, a protože Pavel mluvil dlouho, přemáhal ho spánek. Usnul a spadl z třetího poschodí.

(24,5) Shledali jsme, že člověk jako morová nákaza po celém světě vyvolává nepokoje.

ŘÍMANŮM

(1,21–22) Jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství.

(1,24–25) Ponechaní na pospas nečistým vášním jejich srdcí, zneuctívají svá vlastní těla;

vyměnili pravdu za lež

(1,27–32) a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti, a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.

Protože si nedovedli vážit pravého poznání, vydali se na pospas jejich zvrácené mysli.

Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči,

pomlouvači, odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci,

nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.

Vědí, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují.

(2,1) Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž.

(2,8) Ty však, kteří odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest.

(5,12) Skrze člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.

(7,8–10) Bez zákona je hřích mrtev.

Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil,

a já jsem zemřel. Tak se ukázalo, že právě přikázání, které mi mělo dát život, přineslo mi smrt.

(7,18–19) Vím, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.

Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.

(7,21) Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.

(7,24) Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?

(9,20) Člověče, co vlastně jsi?

(12,2) Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je dobré a dokonalé.

(14,20–22) Nenič kvůli pokrmu Boží dílo! Ano, všecko je čisté, zlé však je, když někdo pohoršuje druhého tím, co jí.

Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu.15

Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl.

(16,17–19) Prosím vás, bratří, abyste si dali pozor na ty, kdo působí roztržky a chtěli by vás svést. Vyhýbejte se jim!

Takoví lidé totiž slouží jen svému prospěchu a snaží se krásnými a pobožnými řečmi oklamat mysli bezelstných lidí.

Přeji si, abyste byli moudří v dobru a nezkušení ve zlu.

1. KORINTSKÝM

(2,14) Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím.

(3,3) Patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé?

(3,18–19) Ať nikdo sám sebe neklame. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým.

Moudrost tohoto věku je bláznovstvím.

(6,12) „Všechno je mi dovoleno“ – ano, ale ne všechno prospívá. „Všechno je mi dovoleno“ – ano, ale ničím se nedám zotročit.

(6,18–19) Varujte se smilstva! Kdo se dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu.

Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem?

(7,1) Je pro muže lépe, když žije bez ženy.

(7,8) Svobodným a vdovám pravím, že je pro ně lépe, když zůstanou tak jako já.

(7,23) Nebuďte otroky lidí!

(7,27–28) Jsi bez ženy? Žádnou nehledej.

Když se oženíš, dolehne na tebe tíseň tohoto času.

(7,33) Ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen.

(7,37–38) Ale kdo je v nitru pevný, nic ho nenutí, má v moci svou vlastní vůli a pevně se rozhodl, že se neožení, jedná dobře.

Takže kdo se neožení, udělá lépe.

(8,4) Modly ani bohové tohoto světa nic nejsou.

(8,7–8) Ale všichni nemají toto poznání. Někteří jsou až podnes tak zvyklí na modly, že jedí maso jako oběti modlám; jejich svědomí je nejisté, a proto je poskvrněno.

Pokrm nás Bohu nepřiblíží; nejíme-li obětované maso, nic neztrácíme, jíme-li, nic nezískáme.

(8,13) A proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu.16

(10,14) Utíkejte před modlářstvím.

(10,29) Proč by moje svoboda měla být souzena cizím svědomím?

(11,17) Shromažďujete se spíše ke škodě než k prospěchu.

(15,19) Máme-li naději v Kristu, jsme nejubožejší ze všech lidí!

2. KORINTSKÝM

(11,19–20) Vy, kteří jste tak rozumní, rádi snášíte nerozumné.

Ochotně snášíte, když vás někdo zotročuje, když vás někdo vyjídá, když vás obírá, když vás přezírá, když vás bije do tváře.

(12,11) Propadl jsem nerozumu – ale k tomu jste mě donutili vy!

GALATSKÝM

(4,27) Raduj se, neplodná, která nerodíš, jásej a volej, která nemáš bolesti.

(5,7) Běželi jste dobře! Kdo vám zabránil, abyste se drželi pravdy?

(5,19–21) Skutky lidské zlovůle jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost,

modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly,

závist, opilství, nestřídmost a podobné věci.

(5,24) Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.

EFEZSKÝM

(4,14) Až nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.

(4,18–19) Lidé mají zatemnělou mysl a odcizili se životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce.

Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci.

(4,22–25) Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi,

obnovte se duchovním smýšlením,

oblečte nové lidství, stvořené k spravedlnosti a svatosti pravdy.

Proto zanechte lži a mluvte pravdu.

(5,6–7) Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy.

Proto s nimi nemějte nic společného.

(5,11–13) Naopak je nazývejte pravým jménem.

O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit.

Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde.

(5,15–18) Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří;

nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé.

Proto nebuďte nerozumní.

A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost.

FILIPSKÝM

(2,14–15) Všechno dělejte,

abyste byli bezúhonní a ryzí, bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět.

(3,19) Jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.

KOLOSKÝM

(2,8) Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích a na vesmírných mocnostech.

(2,20) Proč si necháváte předpisovat?

(2,22–23) Jsou to lidské předpisy a nauky o věcech, které se použitím ničí.

Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev sebeponižování, ale nic neznamenají.

(3,5) Umrtvujte své sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou.

(3,8–10) Odhoďte to všecko.

Svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky

a oblečte nového, který dochází pravého poznání.

2. TESALONICKÝM

(2,3–4) Dojde ke vzpouře proti Bohu a objeví se člověk nepravosti, Syn zatracení.

Ten se postaví na odpor a „povýší se nade všecko, co má jméno Boží“ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce se bude vydávat za Boha.

(2,9–10) Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky

a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila.

(2,12) Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti.

1. TIMOTEOVI

(1,6–7) Někteří se dali na prázdné řeči.

Chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví.

(6,9–11) Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby.

Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili a způsobili si mnoho trápení.

Ty však se tomu vyhýbej!

2. TIMOTEOVI

(2,16–17) Planým řečem se vyhýbej. Neboť takoví lidé půjdou stále dál

a jejich učení se bude šířit jako rakovina.

(2,21) Kdo se od těch falešných nauk očistí, bude vznešený, připravený ke každému dobrému dílu.

(2,23) Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám.

(3,1–5) Věz, že nastanou zlé časy.

Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví,

bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému,

zrádní, bezhlaví, nadutí,

budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.

(3,8) Jsou to lidé se zvrácenou myslí.

(4,3–5) Lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.

Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.

Avšak ty buď ve všem střízlivý.

TITOVI

(1,10–11) Je mnoho těch, kteří vedou prázdné řeči a svádějí lidi: jsou to hlavně ti, kteří lpí na obřízce.

Těm je třeba zavřít ústa. Pro hanebný zisk učí tomu, co se nepatří.

(1,16) Prohlašují, že znají Boha. Jsou však odporní.

(2,7–8) Ty sám dávej dobrý příklad. Tvé učení ať je nezkažené, důvěryhodné,

ať je to zdravé a nepochybné slovo, aby protivník byl zahanben.

(3,9–11) Hloupým sporům, rozbrojům a hádkám se vyhýbej. Jsou zbytečné a k ničemu.

Sektáře se zřekni;

je jasné, že takový člověk je převrácený, a tak sám nad sebou vynáší soud.

ŽIDŮM

(2,6) Co je člověk, že ho máš na mysli, a Syn člověka, že na něj hledíš?

(2,8) Nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno.

LIST JAKUBŮV

(3,8) Jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu.

(3,13–14) Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost.

Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě.

(3,16) Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost.

(5,5) Žili jste rozmařile a hýřili jste na zemi, vykrmili jste se – pro den porážky!

2. PETRŮV

(1,20) Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti.

(2,1–3) V Božím lidu bývali ovšem lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky.

A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení.

Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili.

(2,14) Srdce mají vycvičené v hrabivosti; jsou to synové prokletí.

(2,17–19) Takoví lidé jsou jako prameny bez vody.

Řeční prázdně a nabubřele a svádějí ty, kdo se vymaňují ze života v klamu.

Slibují jim svobodu, ale sami jsou služebníky záhuby. Co se člověka zmocní, tím je zotročen.

(3,17) Střezte se, abyste nebyli oklamáni svodem lidí a neodpadli od vlastního pevného základu.

ZJEVENÍ JANOVO

(2,2–3) Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a shledal jsi, že jsou lháři.

Máš vytrvalost a nepodlehls únavě.

(2,23) Poznají, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému odplatím podle činů.

(3,11) Drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze.

(9,4) Kobylky dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem.

(9,15) Tu byli rozvázáni čtyři andělé, připravení na hodinu, den, měsíc a rok, kdy mají pobít třetinu lidí.

(9,18) Trojí pohromou – ohněm, dýmem a sírou ze svých tlam – usmrtili třetinu lidí.17

(9,20–21) A přesto se ostatní lidé, kteří v těch pohromách nezahynuli, neodvrátili od výtvorů svých rukou; nepřestali se klanět modlám;

neodvrátili se od svých vražd, necudností ani krádeží.

(10,11) Tehdy jsem slyšel: „Je třeba, abys znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům i králům.

(11,18) Přišel hněv tvůj, čas, abys soudil mrtvé, služebníky, proroky a všechny, kdo jsou svatí, malé i velké; abys zahubil ty, kdo hubili zemi.“

(13,16–18) Stát Šelma nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch,18

aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména.19

To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.20

(14,4–5) Vykoupeni jsou ti, kdo neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici.

Z jejich úst nikdo neuslyšel lež; jsou bez úhony.

(14,11) Dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před člověkem šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno.