Rollins: Solipsista



Možná by všichni prezidenti měli být pologramotní, otylí a ve špatné kondici, aby pak mohli být navěky vzpomínáni jako „praví muži lidu“.


Kdybych byl v dnešní době ženou, tak bych ta hovada zabíjel. Moje pistole by nikdy nevychladla a ruce bych měl potřísněné krví z jejich varlat.


Znám spoustu mužů a žen, kteří se vzali a pak rozvedli. Množství trpkosti a hnusu, které provází tyhle události, mě zcela odvedlo od myšlenek na sňatek. Pěkně blbej obchod. Zažalují tě a najednou platíš někomu, koho nenávidíš a kdo na oplátku nenávidí tebe.


Vím, že říkáte spoustu věcí, které nemyslíte vážně, protože máte strach z toho, co by o vás řekla jiná připosraná prolhaná hovada. Vím, že děláte něco jiného, než co říkáte. Vím, že někteří z vás se ukrývají pod tenkou rouškou politické korektnosti. Jenže já vás znám. Chcete šukat, vlastnit a zabíjet jako každý jiný.


Nebyl žádný „zlatý věk“ čehokoli, nic takového jako „staré dobré časy“, protože i tehdy byl všude rasismus, znásilňování a korupce. Možná je čas na to se vzbouřit! Vzpoura? Máte na mysli to neurotické pózování, co provozujete, než se rozhostí apatie a začnou Simpsoni? Ctnost je maraton. Jste unavení. Já jsem mrtvý.


Když chodím po ulicích, vyhýbám se očnímu kontaktu s lidmi. Mezi nimi nemůžu být sám sebou. Nechci nikoho milovat. Dřív jsem chtěl, ale teď už nechci. Celé roky jsem toužil potkat ženu, která by ve mně nevyvolávala pocit, že chci být sám. Už nehledám. Chodím po ulicích a cítím se uvnitř své viditelné izolace fakt dobře. Já znám jen sebe. Když je míjím, slyším je mluvit. Naslouchám jejich slovům a pokouším se představit si, že bych to samé říkal já. Nejde to. Nikdy jsem se od lidí necítil vzdálenější než nyní. Každé slovo, které mi vyklouzne z úst, je solipsismus. Každý můj pohyb je solipsistický. Solipsista. Vyhledej si to, hmyze.


K nikomu z nich necítím nenávist. Udělají to, co si zamanuli. Mně už je to jedno. Můžete mi zavolat a říct mi, že to nezvládnete, že nic z toho, co jste chtěli, se nikdy neuskuteční. Že vaše sny a ambice splaskly a vy jste se nechali zaplatit pokrytci, o kterých jste si mysleli, jak jim to pálí. Když mi řeknete, že se nemůžete pohnout, protože vám vysáli všechnu krev a vy žijete v reklamě a potřebujete jejich drogy, abyste se protloukli dnem; že potřebujete jejich lži, abyste měli pocit, že jste naživu – neřeknu vám, že jste v prdeli. Jen vám popřeju hodně štěstí. Co na to říct? Uděláte to, co se chystáte udělat. Víte, že zákony nemají žádný význam. Nikdy nikomu v ničem nezabrání. Nic vám nezabrání skončit tak, jak skončit máte. Díváte se na všechny ty lidi, o kterých jste si říkali, že jako oni nikdy neskončíte, a teď si s nimi tykáte. Nejsou tak špatní, když jim dáte alespoň poloviční šanci. Ve skutečnosti máte hodně společného. Dělají vám dobře. Nejsou to průvodci po stezce do nové prázdnoty, jsou to vaši přátelé. Nemám důvod vás nenávidět. Neznám vás. Během pádu zjistíte, že moje ruce stejně nebyly dost dlouhé, aby vás zachytily. Skončíte přesně tam, kam patříte. Nebuďte překvapení, až tam dorazíte. Každý váš počin byl krokem tímto směrem. Něco jako smůla neexistuje.


Nikdy jsem z mizantropie neměl tak dobrý pocit. Rád poslouchám hudbu mrtvých. To ostatní mě moc nezajímá. V tomto pokoji pozdě v noci vzdálená mrtvá hudba vystihuje, jak se cítím na tomhle světě. Nezajímá mě, o čem tahle udýchaná populace mluví. Jde jim jen o jejich laciné drobné úniky. Mne nezadrží. Když si pouštím Thin Lizzy1, Charlieho Pattona2 nebo Erika Dolphyho3, odděluju se od nich. Jsem sám a to je skvělé. Nemít s kým mluvit znamená také nemuset nikoho poslouchat. Není důvod ke stížnostem. Když se budete lidem co nejvíc vyhýbat, budete v pohodě. Mrtví spisovatelé mi otevírají dveře do jiného světa. Je to můj způsob, jak se vypořádat se situací. Nevidím žádný klad v tom, utkávat se s lacinými cínovými panáčky a jejich vražednými, rovnou na video nahranými úlety. Fakt šíleně stojím o to, udělat dojem na nějakého idiota. Může si mi nadávat, co hrdlo ráčí. Mně je fuk, co si o mně myslí. V mém světě totiž ani není naživu. To je ono, v mém světě jsou mrtví. Samí komparzisté v trapném filmu. Lidi vám prostě zlomí srdce a zabijí vás. Mrtví vám nemohou ublížit. S nimi nemusíte ztrácet čas plácáním o všech běžných pitomostech, které se vydává za konverzaci. Musel jsem se spoustu let nechat postrkovat, aby mi došlo, že se člověku vede líp, když je sám. Nikdy se neoženit, nikdy nemít děti. Představte si, že by mi někdo říkal tati. Ani omylem.

Tyhle ztroskotance s jejich zbědovaným osudem, kteří v nákupních centrech tlačí dětské kočárky, vidíte všude. Vidíte spolu muže a ženu. Oba jsou rozplizlí a hnusní. Už se o sebe nestarají. Uvnitř vědí, že je po všem. To nejsem já. To je to, co vidím. Nevíte si se mnou rady? Záleží na tom? Mně ne.

V dnešním městském prostředí přežije jedině ten, kdo je schopný žít sám. Žádný partner, žádné platby bývalému. Sledoval jsem manželství svých rodičů. Už když jsem byl ve třetí třídě, pochopil jsem, o co jde. Věděl jsem, že se nikdy neožením. Muže to oslabuje. Okamžitě se jim to vymkne z ruky. I když mají s ženou blízký vztah, uklouznou. Často se to dá sotva rozeznat, ale uklouznou. Ti, kdo uklouznou, mohou v dnešní době příliš snadno zemřít. Už jsem to řekl a říkám to znova, některé věci vážně skončily.


Co je to za průmysl? Co je to za obchod? Cítím se z toho sklíčený a prázdný. Nechci nikoho znát. Nechci slyšet žádné další příběhy. Nepomáhá to. Nepotřebuju štěstí nebo přátelství. Se všemi těmi lidmi se cítím jako v pasti. Špatná planeta. Špatná doba. Mám jenom to, co jsem. Teď jsem nad věcí.


Nezačínej zase s tím profláknutým „miluju tě“. Moje duše se zrovna vrátila z čistírny. Pracuju na tom a nabírám sílu. Pro mne to vždycky bylo jen o tom, zda unesu bolest. Čím víc unesu, tím silnější se cítím. Posiluju s činkami až k hranici vyčerpání a kruté bolesti. Celé hodiny sedím o samotě a zvykám si na nic. Nemám jim co dokazovat. Nic nezastupuju. Jsem velvyslanec ničeho. Konečně. Prochází mi přežívat. Je to ta nejryzejší životní úroveň, jakou jsem byl schopný nalézt. Když říkám přežívat, nemyslím tím jen protlouct se dnem. Mluvím o drsném přežívání. Mluvím o tom, jak je přežít. Jak civilizace slábne, já sílím. Jsem opak vesmíru. Jsem jiný druh, protože podléhám evoluci, kdežto oni se stávají DEVO.4 Vyvíjím se ve spaní. Spoléhám se na biomechanismy a naučené chování. Jsem biomechanický člověk. Seru na instinkt. Instinkt znají jen zločinci, váleční veteráni a vlci.

Tak tu sedím sám. Když se vynoří potřeba někomu zavolat, počkám, dokud nepřejde. Snášet bolest. Zesílit. Vyváznout pomocí síly. Ulítnout na síle. Seru na tyhle pokrytecký hmyzolidi. Slovíčkaření. Žvanění. Žádná akce. Seru na vás.


Je po půlnoci a rád bych si zašel do obchodu. Je rok devatenáct set devadesát něco, takže asi nikam nepůjdu a nebudu riskovat. Před pár dny jsem dostal z vězení dopis od nějakého chlápka. Psal mi, že už zapomněl, jaké to je být „na svobodě“. Nevím, že by něco takového existovalo. Odepsal jsem mu. Jako bych psal dopis na Mars.


Dejte jim bomby a oni je shodí. Vytvoří nepřátele, aby zajistili mír. Dejte jim zrnko písku a nějaký vědec přijde na to, jak jím způsobit rakovinu. Pokrok znamená, že budete žít déle, pokud vás dřív nezabijeme lepším způsobem. Svoboda znamená, že i vy můžete zabíjet.


Jediná věc, kterou sdílíme, je strach. Vaši bozi jsou slabí. Vaše hudba je slabá. Vaše kultura je slabá. Ničím takovým se mi nezalíbíte. Se zbabělci se neztotožňuju. Nenazývejte mě bratrem, dokud neodhodíte zbraň a nerozsekáte ji na kousky.


Nic nedopadne tak, jak jste si mysleli. Opravdu velcí jsou ti, kdo se s tím dokáží vypořádat.


Někdy se před nimi potřebujete ukrýt, abyste přišli na to, kdo vlastně jste.


Tělesno je demonstrací ducha. Nechť tvůj duch překypuje vztekem. Nechť je tvá síla neobyčejná a kontrolovaná. Průměr je hranice, která drží bezvýznamné lidi na svém místě. Ti, kdož tuto hranici překročí, se z principu stávají hrdiny. Běž.


Dívám se na lidi. Oni nevědí to, co já. Mluvím s nimi, a oni nemají, co podstatného by mi řekli. To, co je pro ně důležité, pro mne nic neznamená. Jsem z jiného světa. V jejich světě jsem vyhynulým druhem. Byl jsem zavražděn před mnoha lety.


Všude slyším nějaký bluesový písničky, ve kterých se zpívá něco jako „kam se poděla?“, k čemuž dodávám, že je mi u prdele, kam se poděla, kde je nebo co dělá. Může si jít, kam je jí libo. Je mi to jedno. Je mi jedno, jestli ji už nikdy neuvidím. Stejně jsem si ani nevšiml, že odešla. Zabijte mrtvého. No dělejte, zkuste to. Zkuste mě zabít. Zkuste mrtvému způsobit bolest, dělejte, stejně mi nemůžete způsobit větší bolest, než jakou prožívám. Jen v bolesti se cítím normálně. Když bolest povolí, jsem jak na trní. V takových chvílích mě můžou chtít otestovat a já musím být vždycky připravený na to, být testován. Nikdy nevíte, co si na vás ti malí zmrdi příště vymyslí.

Mimo svůj pokoj riskujete, že vám provedou, cokoli se jim zlíbí. Až příliš snadno se můžete stát obětí připosranýho slabocha. Musíte být připravení na jakýkoli jejich tah. Nemáte nad tím žádnou kontrolu. Zákony je chrání před tím, aby dostali, co potřebují. Můžou na vás mluvit nebo se vás pokoušet dotknout a vy se s tím musíte umět vypořádat. Nějakej týpek měl na mne včera večer blbý kecy a já jsem měl chuť ho vší silou praštit do ksichtu. Neudělal jsem nic. Jim nemůžete nic udělat. Jen by to proti vám použili. Vezmou svou slabost, vymáchají vám v ní čumák a vy pak vypadáte jako blbec. A z ničeho nic sedíte v jejich vězení a děláte všechno, co vám řeknou. Vyhrají. Když přistoupíte na jejich hru, vždycky vyhrají. Kdykoli opouštím tuhle místnost, mám pocit, že se mnou někdo vyjebává. Když s nimi tam venku probíhám, šikanují mě a já s tím nemůžu nic dělat. Jsem zajatcem své vlastní síly. Spoután svou vlastní zlostí.


Jo a neposílejte mi žádný přihlášky do fan klubu. Já jsem skutečný člověk!


Podíval se na hodiny a řekl si, že je vhodná doba zajít do obchodu a provést zásobovací rituál, než se uličky krámu zaplní všemi těmi šílenci. Nesnášel pohled na lidi v samoobsluze. Ani nevědí, že jsou naživu. Nemají čas na nic jiného než odpelášit domů a zrušit se nezdravým jídlem a televizí. Samoobsluha byla plná šílenců, kterým se chtěl vyhnout. Byli přesně takoví, jací věděl, že budou. Děti brečely. Tlusté ženy v legínách křiklavých barev. Říkal si, jak to, že ženy, které vypadají takhle, můžou někdy přimět chlapa, aby se společně s nimi svlékl. „Zoufalé,“ řekl nahlas.


Trvalo mi hodinu, než jsem sebral odvahu opustit byt. Obvykle chodím ven v noci, abych se vyhnul lidem. Vlastně jsem kvůli potřebě vyhnout se lidem změnil skoro všechno. Během dlouhých časových úseků vůbec nepromluvím a přišel jsem na to, že pokud se trochu nerozmluvím, ztrácím schopnost hovořit plynule. Snažím se co možná nejdelší úsek urazit těmi nejtemnějšími uličkami, než jsem donucen vykročit na hlavní třídy. Kdykoli vidím, jak někdo přichází mým směrem, instinktivně sklopím pohled a odvrátím se. Dnes večer to celkem jde, na ulicích není tolik lidí. Zašel jsem do obchodu s hudbou a zamířil do sekce s klasikou, abych se aklimatizoval. Nebývá tam tolik lidí, takže se tam lze dobře připravit na to, že uvidíte a uslyšíte hodně lidí pohromadě. Podařilo se mi přikývnout a usmát se. Zdálo se, že to zabralo. Na okamžik jsem vypadal normálně. Je to jako vyseknout v cizím jazyce správně větu; něco se naučíte, a pak se vám to vyplatí. Muž za pultem mi začne vykládat, co si myslí o tom, co jsem udělal, a za mnou je fronta lidí, kteří čekají na zaplacení, aby mohli odejít, ale nemůžou, protože ten mladík se mnou stále hovoří. Každé slovo mi připadá jako horký hřebík zatlučený do lebky. V tu chvíli mám chuť vyběhnout z obchodu a cédéčka tam nechat. Cítím v týle jejich pohledy. Napadne mě, jestli mě někdo nepraští. Konečně mě nechá jít. Bylo to, jako by vám někdo držel hlavu pod vodou a pak vás vypustil na vzduch. Vyjdu ven a všimnu si jednoho podniku, kde si můžete dát kávu a posadit se ven, a připadá mi to jako moc dobrý nápad. Procházím okolo a přemýšlím, jak by bylo skvělé tam jen tak přijít, koupit si kafe, sednout si ven a vypít si ho. Jako skutečný člověk. Nahlédnu dovnitř, prohlížím si sedačky a vtom vidím, že na mne civí nějací lidé od stolu. Jeden ukazuje a druhý se směje. Je čas vypadnout. Snažím se, co to jde, aby to vypadalo, že jsem tam vlastně původně vůbec neměl v úmyslu zůstat, a mířím ven. Kráčím a přemítám, jak se muži seznamují se ženami. Docházím k závěru, že když se kolem lidí ochomýtáte dostatečně dlouho, musíte zákonitě narazit na někoho, kdo by mohl mít zájem s vámi strávit nějaký ten čas. Zní to dost neuvěřitelně, že jo? Vím, že by ve mně ženy mohly číst jako v knize. Zeptaly by se, co jsem ten den dělal, a po deseti slovech by si z ničeho nic vzpomněly, že někde právě v tu chvíli musí být. Vlastně na tom nezáleží, nemám pravdu? Zkrátka dělejte, co dělat máte, a nějak se s tím srovnejte.


Co ve skutečnosti chci říct, je: „Jak se mám? Jsem přítomný. Jsem bytost. Existuju ve všech chvílích.“ Jejich svět mě mate a cítím se v něm divně. Mluvím s jejich zástupci a snažím se o co nejvěrnější imitaci lidského tvora. Říkají, že mi to fakt jde. Napodobuju jejich gesta vděčnosti a pak se stáhnu do pouště ticha. To tam jsem se dozvěděl, že jsem blázen. Moje touhy jsou bláznivé. To, co chci, si radši nechávám pro sebe. Jestli jejich světu můžu vůbec něco dát, pak by to mělo být mé ticho.


Platón a jemu podobní se můžou jít bodnout. Jestli máte pocit, že jste oškliví, tak se s tím nějak srovnejte. Roseanno Arnoldová5, napumpujeme do tebe všechen ten tuk nazpátek, naroubujeme ti kousíčky tvé zázračné prdelky do obličeje, aby sis vynahradila všechno to vyhlazování a liposukci, a zase z tebe uděláme to prase, kterým ve skutečnosti jsi. Světoví lídři? Nasrat! Ty už nikdy neuvidíte. Už žádné náboženství! Jednoduše řečeno, chlapi se ženských bojí a nemůžou se vyrovnat se skutečností, že vypadli ze stejného tvora, do kterého se po zbytek života pokoušejí dostat zpátky. Dojemné, nebo ne?!


Mé zdi jsou potřísněné krvavým sprejem a dírami velikosti mé pěsti.


Jestli jim zaboha nemůžete porozumět, přestože jste se o to tak usilovně snažili, a jestli ve vás ten odstup vytváří pocit, že jste jediní svého druhu na této planetě, pak vím, že se vám můžu svěřit. Jestli se vám zdá, že život je věc, co se vás pokouší zabít, pak já chci, abyste zůstali naživu, stoupali spolu se sluncem a postavili se na odpor.


Kráčej dál, muži s prázdnýma očima. Vůbec první pocit, který mi kdy připadal můj, jsem měl, když jsem byl malý a pozdě večer jsem jezdil na kole. Měl jsem dobrý pocit ze zvuku pneumatik na silnici a z větru, který mi svištěl kolem uší. Cítil jsem se silný. Nikdo mi nemohl říkat, co mám dělat. Všiml jsem si, že všechny ostatní děti kolem mne se vždycky pohybovaly s jinými dětmi. Nikdy jsem neviděl člověka mého věku, že by šel sám. Kluky svého věku jsem nenáviděl. Pošťuchovali mě a mlátili. To ponížení se těžko snášelo. Nakonec jsem se naučil zatahovat je do šarvátek plných divoké zloby, kterých vždycky litovali. Zjistil jsem, že v tom, nemít co ztratit, je hodně síly. Že budu vždycky na okraji, jsem pochopil brzy. Věděl jsem to, už když mi bylo dvanáct.

Začal jsem o sobě přemýšlet jako o člověku z jiné planety. Jak jsem rostl a víc rozuměl tomu, jak funguje svět, moje nenávist k lidem nabírala na intenzitě. S rodiči jsem skončil, když mi bylo šestnáct, a poslouchal jsem je jen proto, abych si zapamatoval, co říkat a co ne, protože tak jsem je mohl pohodlněji oklamat. Nikdy jsem neudělal nic, aby na mne mohli být hrdí nebo aby mě mohli obdivovat. Nikdy jsem o nich neuvažoval jinak než jako o lidech, se kterými bydlím, dokud se netrhnu. Nikdy jsem se nedozvěděl nic o jejich životech a dodnes o nich nevím víc, než jsem o nich věděl v pubertě. Nevím, kdy umřeli.

Jak plynuly roky, stále jsem se od rodičů a od dětí ve škole vzdaloval. Jediná věc, která mě trošku přivedla nazpátek, bylo běhání za ženskýma. Vždycky jsem cítil, že ženy patří jim a na mně je vidět, že většinu času trávím o samotě, a tím pádem vypadám jako ztroskotanec. Neměl jsem téměř žádné společenské návyky, kromě toho, co jsem se naučil při sledování televizních pořadů. Věděl jsem, že život takový není, ale snažil jsem se tvářit tak frajersky jako ti, které jsem viděl v televizi. To mě ale ještě víc vzdálilo od ostatních.

I když jsem vyrostl a začal bydlet sám, zůstal jsem samotářem. Čím vzdálenější jsem byl, tím mi to připadalo přirozenější. Když sám kráčím po ulicích, stále ještě slyším vítr, který jsem slyšel na kole před dvaceti lety. Když jsem blízko lidí, vítr neslyším. Noci strávené v blízkosti lidí jsou zmařené.

Naučil jsem se zapomínat. Naučil jsem se slyšet zvuk větru svištícího kolem mých uší, i když jsem pracoval na poště nebo v nějaké zatuchlé továrně. Vždycky jsem žil sám. Přátelé přicházeli zřídkakdy a rychle zase byli fuč. Po nějaké době jsem přestal vyhledávat společnost a myslel jsem na lidi, jen když jsem v noci chodil po ulicích.

„Budeš vždycky sám. Přecpané místnosti, rušné ulice, na tom nesejde. Tvoje samota bude vždycky s tebou. Po všechna roční období se budeš probouzet sám a stejně budeš i usínat. Roky budou plynout a ty budeš svědkem toho, jak na tvém těle pomalu začnou být patrné zuby času. Samozřejmě že tu bude i přerušované křížení cest s ženami. Ale buď si jistý, že tyto známosti budou mít krátké trvání. Dokud nepřestaneš bojovat s realitou svého života, budeš trávit noci hledáním někoho, s kým bys mohl sdílet svou izolaci. Nikdy nepotkáš nikoho sobě rovného, protože nikdo takový neexistuje.“

Nepřemítám nad velkými tajemstvími života. Myslím, že žádná nejsou, a i kdyby, tak co? Láska mi nikdy nepřipadala jako něco, co potřebuju. Jdu prostě vpřed a nějak to přežívám. Sleduju roční období, kráčím kilometr za kilometrem a přežívám v čase.


Jen moje nespokojenost mi dává víru, že jsem vůbec naživu.


Ne, já ne. Můj život ne. Já se nenechám omezovat lháři a obchodníky se smrtí. Nenechám se držet u země jejich titěrnými pravdami a utroušenými hrozbami. Mně není můj život drahý. Nikdy jsem neprožil nic, kvůli čemu bych ho miloval. Nikdy mi nepřipadalo, že mám štěstí, protože jsem naživu. Nikdy jsem nemyslel na přežití. Celou tu dobu jsem musel žít podle instinktu, se sebezapřením a s Darwinovými patelárními reflexy.6


Jsem muž z létajícího talíře z jiného světa, uvězněný na tom vašem světě, dokud mě nepřijedou vysvobodit. Jednoho dne talíř přistane. Jimi Hendrix a John Coltrane otevřou poklop a řeknou mi, ať si nastoupím, než se někdo pokusí vyhodit loď do povětří. Já se jen zeptám, proč jim to trvalo tak dlouho. Vypadneme odsud během několika sekund. Sedím potichu v hotelovém pokoji. Na dveřích jsou tři zámky. Nikdo neví, že tu jsem, až na recepční, a té je to jedno. Za oknem projíždějí auta. Nikdo nevykřikuje moje jméno. Kolem mých dveří chodí po chodbě lidé, ale nikdo neklepe. TO Venku za oknem se třpytí a mrká město. Ve chvílích, jako je tato, je život téměř snesitelný. Žádné telefonické hovory, žádná společnost, kterou by člověk musel snášet. Můžu si přemýšlet, o čem chci. Na chvíli se vyhýbám jejich šípům a kamenům. Z lidí je mi smutno a stýská se mi po samotě. NEBYLA Cítím se lépe, když kráčím sám. Rád sám jím. Kino je taky lepší, když jste sami. Je to bezpečnější, protože budíte méně pozornosti, a když jste sami, není tak snadné dostat se vám na kobylku. Musíte se starat jen o sebe a nemusíte si dělat hlavu s tím, jestli člověk, se kterým jste, zvládá nepříjemné situace. SEBEVRAŽDA. Radši budu v menšině a sám, než bych vedle sebe měl někoho slabého. Muzika zní lépe, když ji posloucháte sami. Je úžasné prohlížet si obrazy, ale jenom když u toho nemusíte poslouchat nic o dojmech ostatních. Lidi zničí skoro všechno. Když jsem v jejich blízkosti, mám pocit, že nic nemám a že jsem úchyl. O samotě se necítím ani z poloviny tak špatně. ONI Unavilo mě být zranitelným idiotem a kdekomu vykládat, co mám na srdci. Jediné, co můžeš udělat, je odhadnout, jaký bude jejich další tah, a připravit se na to, co se může stát. Podívejte se na všechny ty rozvody. Řekli byste, že lidem dojde předem, že to nefunguje, a vyvlíknou se z toho. Dozvídám se, jak lidé kvůli rozvodu skončí s prázdnými bankovními účty. Je těžké uvěřit tomu, že tihle lidé spolu chtěli strávit zbytek svého života. Představte si ten pocit zmaru, když to nefunguje. Po rozvodu lidé stráví celé roky v hlubokých depresích. Musí chodit na terapie. Jsou pořád mimo. DOSTANOU. Ve městech jako Waco, Jonestown, vždycky si za to můžou sami. A pak ti řeknou, že jestli se nezvedneš ze zadku a alespoň se o něco nepokusíš, vlastně jsi nežil. Nežil v pekle, chcete asi říct. Právě teď je někde v nějakém městě světlo v jednom okně. Závěsy jsou zpola zatažené, takže z ulice nevidíte dovnitř. Hraje tam muzika a dveře jsou zamčené. To jsem já.


Dívám se na tvoje fotky, protože mám strach, že v reálném životě by sis všimla, jak na tebe civím. Dnes jsem se na tvoji fotku díval nekonečně dlouho. Mám tak k tobě blíž, než by se mi kdy ve skutečnosti poštěstilo. Připadalo mi to, jako bych se z bezpečné vzdálenosti díval na lapené zvíře. Kdybys o tomto mém počínání věděla, byla bys z toho znechucená a děsilo by tě to. Proto se to nikdy nedozvíš. Uplynou roky a ty se to nikdy nedozvíš. Nikdy ti neřeknu, co jsem ti chtěl říct. Vím, jakou by to napáchalo škodu. Miluju tě víc, než nenávidím svou osamělost a bolest.


Letos přišly únorové větry časně. Udělejte takovou zimu, až všichni začnou křičet a utečou. Udělejte takovou zimu, že několik dní nevylezou ze svých děr. Ať po ulicích chodí jen ti silní. Únorové větry, přistupte a burácejte, dokud je nevyhladíte. Zabijte letní šílenství konečnými poryvy zimy. Ať zpustnou ulice. Rozjasněte noci. Udělejte noci co nejnocovatější. Ať svit hvězd rozřízne zmrzlý vzduch. Ať jen silní vidí tu krásu. Zbytek ať zůstane vevnitř zachumlán kolem ohňů a proklíná počasí. Budu se smát a procházet se krásným začarovaným městem a nebudu muset poslouchat, jak zamořují ten čas, co mi zbývá. Zmrazte mé oči. Zmrazte mé srdce. Proměňte mé pocity v přezimující obry. Probuzení nikdy nenastane.


Chci být králem prázdné mysli. Chci před tebou sedět, být schopný ti donekonečna naslouchat a nic necítit. Chci být mistrem nudy. Chci chvíli nebo možná po celý život kráčet se zánikem. Antimysl bude moje. Budu ji krmit toxiny a září černobílé televize.


Být zdravý musí být prokletí. Když jste ochotný, asi to z vás dělá pitomce, který se nechá vysávat. Připadá mi, že být v čemkoli dobrý z vás udělá pro lidi cíl, který nakonec začnou nenávidět a který intrikami zničí nebo který, v mém případě, pomalu vysají. Dřív jsem je měl rád, protože jsem chtěl být jedním z nich, ale teď mi připadá, jako bych jim jen sloužil, protože mám víc, než má průměrný člověk. Mám něco, čemu se říká „syndrom sluhy“, což znamená, že sluha má dojem, že je nadřazený tomu, komu slouží. A jestli chcete znát pravdu, tak jsem se takhle cítil odjakživa. Nikdy jste mi nic nedali. Vždycky jste jen brali. Dočkal jsem se vždy jen toho, že ode mne někdo bral. Každý den musím trpět to vysávání.


Nejlepší odpočinek, jaký si můžeš dopřát, je procházka o samotě. Nemusíš se snažit s nikým se snést. Nikdo nebude rušit tvoje myšlenky. Za nikým nemusíš spěchat domů. Jestli potřebuješ společnost, vždycky si můžeš pustit desku Arta Tatuma.7 Přichází podzim a ti idioti jsou zpátky na svých předměstích, odkud se předtím připlazili na svých hmyzích nožkách. Společnost lidí je příjemná, ale jen když drží jazyk za zuby a odejdou, když si to přeješ. A jelikož to se nikdy nestane, tak z toho ostatní vynechejme.


Nepotřebujeme slova. To už je dávno za námi. Je naším osudem narodit se krásní do ošklivé doby. Tma je naše. Noci patří nám. Všechno, co děláme, je tajemstvím. Nic z toho, co děláme, nebude nikdy pochopeno; budou se nás bát a držet se od nás stranou. Bude to námět na legendu, diskuse bez konce a nekonečná inspirace pro ty, kteří mají odvážné srdce. Naše oči se proměňují v drahokamy a všechno, co děláme, je příkladem spontánní dokonalosti.


Jsem potichu a sám. Takový, jaký jsem se narodil. Před lety jsem si myslel, že jsem se narodil proto, aby do mne udeřil blesk.


Skoro všechno a všichni zůstávají déle, než je vhodné. Lidská povaha je protilidská.


Nakaž mé myšlenky, aby mi každý, koho potkám, připadal divný a zákeřný, což mě vzdálí od lidí.


Nedostávalo se mi lásky od lidí, a tak jsem šel do lesa žít mezi stromy.


Knihy nečtu, protože každý, kdo píše knihy, je určitě deprimující a nejistý. Kdyby skutečně měli co říct, necítili by potřebu to napsat. Nikdy s lidmi nemluvím, pokud od nich nechci nějakou informaci nebo pokud si je nepotřebuju udržet od těla. Používám řeč jako štít. Převážná většina toho, co dělám, je hra. Hraju si na člověka. Proto dokud mi síly stačí, chodím po ulicích. Chci vstřebat co možná nejvíc lidských rysů, abych je mohl použít, až bude potřeba. Nikdy jsem se s lidmi nebavil kvůli tomu, že bych je chtěl poznat nebo že by oni chtěli poznat mne. Vždy jsem mluvil, jen abych přežil, nebo ze strachu. Nikdy si nic nezapisuju, protože mi to připadá jako ztráta času. Vím své. Nechci žádné informace, které nelze použít. Když něco zapomenu, pak jsem to nepotřeboval vědět. Byla to očividně slabá myšlenka a můj mozek ji vyřadil.


Vůbec mě nepřekvapuje, že téměř nikdo nemluví pravdu, když říká, jak se cítí. Ti chytří moc dobře vědí, proč si to své nechávají pro sebe. Proč byste měli komukoli vykládat o něčem, co je vám drahé? I když je máte rádi a nechcete nic jiného než k nim mít blíž a blíž? Je to tak bolestivé být vedle někoho, ke komu cítíte něco silného, a vědět, že nemůžete říct, co chcete. Prošel jsem si tím peklem mnohokrát a vy také. V tom jsme zajedno. Není nad malý pokoj a trochu hudby. Jestli vás potkalo tolik štěstí, že tohle máte, pak víte, o čem mluvím. Pozdě v noci mě muzika odnese pryč od zaslepených cizích tváří na ulici a všechno se dostane na své místo. Brát, co rozdávají, není otázka toho být dostatečně drsný. Já to v téhle oblasti můžu mít na háku kdykoli, ale jen hlupák by tím ztrácel čas. Co byste chtěli dokazovat? Je těžké najít někoho, kdo má cenu vteřiny vašeho času nebo sebemenšího kousku vaší pravdy.


Mnoho mužů chce, aby jim žena nahrazovala matku. Dají se se ženou dohromady a klesnou až na bod, kdy byste řekli, že už nejsou schopní se sami o sebe postarat.

Mám to nejlepší z vašich špatných situací. Jsem jako šváb, kámen, hora. Nezemřu. Nezlomím se. Nepohnu se. Přiznejte si to. Budete uléhat do hrobu s vědomím, že jste nikdy neměli to, co by mě mohlo zastavit.


Nikdy ze mne nebude rodič. Je to pěknej podfuk. Člověk riskuje, aby vychoval bytost, která touží po jeho smrti a nekonečně ho nenávidí. Bytost, která se na začátku není schopná nasytit ani obléct, ale pak díky vaší bdělé výchovné péči vyroste a bude trvat na tom, že jste to zmrvili. A proč mám v hlavě zafixováno, že být spokojený znamená zcela neuspět? Pravděpodobně chápu spokojenost jako definitivní poddání se plodům jejich ráje. Plody s velkými cenovkami, ochucené jedem a vevnitř shnilé. Proto s každým, s kým musím přijít do styku, buduju vztah založený na nepřátelství. Ať už je to do očí bijící nebo diskrétní, vždy to je tak. Je to upřímné a je to podstata lidství. Zmrzačené přežití ega někoho jiného. Pokoušel jsem se milovat, ale jen mě to vyvedlo z rovnováhy. Budou mě muset zabít několikrát, aby měli jistotu, že dílo dokončili. Život, do kterého nevpravili obvyklou dávku svých jedů, bude dost obtížné skolit.


Nic z toho, co říkají, nepotřebuju vědět. Lidé jsou nejlepší na deskách a v knihách, protože tak je můžete vypnout nebo vrátit na polici. Před posloucháním zpráv o hrůzných činech, které ti idioti spáchali, dávám přednost vykrystalizovaným okamžikům lidského uměleckého hledání. Mám nasazený filtr, abych měl jistotu, že je nebudu vnímat. Slyším ten pokus o jazyk, který je pro ně jen zvukem pospojovaným v bezmyšlenkovitém toku. Říkám jim, aby se šli léčit. Vyrovnejte se s tím. Nevadí mi, že se chcete umlátit k smrti, ale nechtějte po mně, abych trpěl vaší společnou hloupostí.


Vždycky jsem byl samotář, ale nikdy bych si nepomyslel, že se ze mne stane takovýhle poustevník. Sedím ve svém malém pokoji, kde skoro nic není. Čekám, až přijde noc, abych se mohl vydat ven. Přes den je to na mne moc. Nedokážu se krotit, když na mne někdo neustále čumí a nepřetržitě mě otravuje. Lidskou povahu je lepší plně pochopit a přijmout a jednat s lidmi s vědomím, že vždycky myslí jen na sebe, i když jsou zrovna na vrcholu své lidumilnosti. Koneckonců lidumilné činy jsou jen nákladně maskované způsoby, jak demonstrovat sílu. Nikdo není schopný činů dobré vůle, pokud z toho zároveň nějakým způsobem nemůže těžit. Ještě že jsem tak mimo, že je mi to fuk.


Dnes je první teplá noc. Lidský hlukový faktor pod mým oknem je intenzivní. Je po půlnoci. Lidé příliš mnoho mluví. Rámus idiotského brebentění, poháněného tvrdým alkoholem. Odtáhnu se a zavřu okno. Přemýšlím, jak to do sebe všechno zapadá. Chtěl bych být schopen mít nějak rád živé lidi. V současné chvíli jsou ovšem nejlepší, pokud vycházejí z reproduktorů nebo pokud jsou lapeni mezi obálkami knih.


Něco vám na mně vadí? Vyprázdněte se až do dna. Ale až skončíte, odejděte. Znát skutečnou ošklivost znamená znát o sobě pravdu. Vidím sám sebe jako zvíře, které má zvířecí potřeby. Připouštím si skutečnou lásku, lásku, jež je nepřemožitelná – lásku k hudbě. Uctívám ten ryzí zázrak hudby, nikoli motivaci, jednotlivé její projevy nebo ty, kteří hudbu tvoří. Abyste milovali lidské bytosti, musíte nejprve milovat lidskost. Abyste milovali ženu, musíte nejprve milovat ženy. Nenacházím sílu.


Můžete dosáhnout, čeho chcete. Nikdy se neprodávejte. Nezlomte se. Nenechejte se oslabit. Nedovolte, aby vaší spásou byla laskavost cizích lidí; jelikož žádná spása neexistuje. Pokud nespíte sami, spíte s nepřítelem.


Vidím lidi, jak posedávají v barech a oknem se na mne dívají. Odvracím oči, protože mi připadá, že vědí, že mezi ně nepatřím. Vypadají tak přirozeně, když se dívají na ulici, když na svět hledí z kaváren a sledují můj pohyb. Jsem neustále v pohybu. Nikdy nejdu dovnitř. Vím, že kdybych do takového podniku vkročil, lidé by začali křičet a házet po mně předměty a vyrazili by mě ven. Do takových podniků se mi stejně nechce. Nechci sedět vedle lidí a poslouchat, jak si povídají. A nechci, aby mluvili oni se mnou. Nechci cítit jejich pach. Nechci, aby se mě dotýkali. Vidím je na ulicích a pozoruju jejich účesy a oblečení. Říkám si, že všichni jsme měli nějakou matku. Všichni jsme se narodili. Jak k tomu došlo, že se od všech tolik liším? Proč nemám sebemenší tušení, jaký je jejich svět? Proč mám pocit, že tak často vstupuju do zakázaného prostoru? Chovají se, jako by ulice a budovy a všechno ostatní bylo postaveno konkrétně kvůli nim. Když jsem jimi obklopen, cítím se divně, ať přijdu kamkoli. Jejich přítomnost mi připomíná, že pro mne na světě není moc místa. Téhle skutečnosti už jsem si vědom dlouho, takže jsem se s tím vyrovnal. Procházím se po ulicích, v místech, kde lidé mluví jinými jazyky a nedívají se po mně, když jdu kolem. Vrátím se do malého pokojíčku a tiše si žiju o samotě. V jejich světě jsem zločinným samotářem. Jsem ošklivé, poďobané zvíře, které stojí na vzdáleném konci kaluže a pije, v místě, kde je mělko a kde se to hemží larvami hmyzu.


Jsi sám a nejsi sám. Mačkáš se mezi lidmi, kteří jsou ještě naživu, ale kteří nikdy nežili. Když se k tobě natáhnou, jejich ruce s dobrými úmysly jsou jen amputovanými pahýly. Jejich zájem je zmrzačený proviněním a omezený na hranice jejich miniživotů. Byl jsi vhozen do proudů moře lidskosti a neviditelně jsi uvízl na mělčině. Nejsi sám. Moje pěst mlátí dnes večer do zdi stejně jako ta tvoje. Život můžeš vést jen o samotě, a ty to víš.


A co je „To“? Vaše pravé já. Vy. Ten, kdo vyleze, když je vzduch čistý. Ten, kdo se nedokáže postavit zkoumavému pohledu. Ten, kdo je tak ryzí, že se nedokáže ubránit.


Nikdo na světě není pro mne, pomyslel si. K nikomu nepatřím a nikdo nepatří ke mně.


Co takhle malá chatička na kraji světa? Mohl bych si pořídit něco na poslední výspě. Žít celé roky, aniž bych kohokoli viděl. Jídlo bych si musel ulovit. Léta by trvalo, než bych z hlavy dostal všechny toxiny civilizace, ale nakonec by k tomu došlo. Na co bych pak myslel? Mysl očištěná od paranoie zločinu a násilí. Žádná žárlivost, žádná hrozba. Asi by to byla nuda, ale to by s postupem let vyprchalo. Mohl bych vyrobit „zhnusomentární film“.


Už nějakou dobu žiju v poušti. Měl jsem dost měst a toho, jak proměňují lidi v ujeté šílence. Tady nejsou žádní lidé. Žádní lidé – žádné problémy s lidmi. Odtahuju se od nich, jak jen to jde. Na celá období se uzavírám do samoty a považuju to za trénink výdrže. Týden, potom měsíc. Brzo uběhnou ještě další periody, aniž bych to vůbec zaznamenal. Už nebudu cítit potřebu komunikovat. Lidé, kteří mají neustále potřebu ostatním něco říkat, mají očividně problém vyjít sami se sebou. Každý, kdo potřebuje něco dokazovat, je nejistý. To mi můžete věřit.


Osobní hrdost se zdá být věcí minulosti. Být slabá sračka je přijatelné. To se obzvlášť týká mužů. Myslím si, že muži by se měli začít chovat víc jako úžasné bytosti, kterými jsou, místo toho, co neustále vídám. V moderní civilizaci je těžké nebýt patetický. Je to skoro zázrak nestat se ve spánku obětí kompromisů. Čím víc mužů vidím, tím víc je nenávidím. Je obtížné chovat se důstojně. Proč se chovat důstojně k slabochům a mizerům bez mozku? Odtahuju se od civilizace. Říkám si, že tohle svinstvo budu snášet ještě pár let a pak zmizím. A chybět mi to teda nebude. Jen idiot by si vybudoval závislost na tom, co se odehrává tam venku. Můžete to vyšperkovat, jak jen nejlíp umíte, stejně to prokouknu. V dnešním světě není dost samurajů. Jen parta kreténů, co tu pobíhají jako utržení ze řetězu a mají přespříliš svobody. Už nebude žádná protestní hudba. Už nebude géniů, už nebude velikánů. Je po všem. Bude to jenom jedna faleš za druhou. O pár důvodů navíc, proč už nikdy nevyjít ven. Smrtelně jedovaté paprsky a pokrytci bez představivosti. Mne neoblbnete. Nemůžete mi tvrdit, že je to skvělý. Vysměju se vám do tváře a naúčtuju vám dvojnásobek za to, že jste mrhali mým časem.


Všechny písně o lásce lžou. Choval ses jako blbeček. Žádný muž ani žena si něco takového nezaslouží. Vysvoboď se z řetězů závislosti a zrady. Přestaň se stylizovat do pozice patetickýho trouby. Nikdy se neponižuj. Neplýtvej svým časem na lidi. Jestli se ti podaří zvítězit nad samotou a ovládnout se, nikdy se před nikým z nich nemusíš ztrapňovat.


Nepředstírejte, že mě znáte. Víte o mně úplné hovno. Vaši bozi jsou slabí. Vaše kultura je slabá. Vaše hudba, umění, politika i životní styl jsou slabé. Na můj vkus nemůžete odumřít dostatečně rychle.


Je mi ze sebe zle, když si vzpomenu na ty patetické věci, které jsem dělal, abych navázal kontakt s nějakou ženou. Chci se potrestat za to, že mě vůbec mohlo napadnout, že se mi to kdy podaří. Co jsem si o sobě myslel? Po pravdě řečeno, kdykoli jsem se ztrapnil, bylo to proto, že jsem si vyhradil čas, abych se přiblížil k nějaké ženě. Obvykle jsem v pohodě, když jsem sám. Obvykle nebývám znechucený sám sebou. Když si ale vzpomenu na některé dopisy, jež jsem napsal, mám chuť si useknout ruce. Když jsem sám, necítím vůči sobě nenávist. Když jsem s nějakou ženou, vím, že je jen otázkou času, kdy budu rozpárán na kousky. Cítí se tak hodně mužů, ale nemají odvahu říct to nahlas ze strachu, že by byli politicky nekorektní. Bojí se, aby jim nějaký lhář neřekl, že jsou necitliví a blbí. Já si říkám, co se mi kurva zachce. Vaše ubohá morálka mě stejně nikdy nezadržela. Pravda vás vždycky štvala. Sledujte, jak se postupem času bude čím dál víc mužů ženám vyhýbat a vaše slabá společnost se vám sesype k nohám. Opačná pohlaví se ještě více oddálí. Já jsem jedním z vetřelců, kteří od vaší zmrvené reality dávno odstoupili.


Vetřelci se nemůžou sžít s lidmi. Když se jdete projít, tak jen z jejich přítomnosti víte, že jste cizincem. Pomyšlení, že někde venku najdete někoho pro kouzelné rendez-vous. Díváte se do oken barů, jestli tam na vás někdo nečeká. Když se procházím mezi lidmi, můžu si znovu a znovu něco nalhávat. Už dávno jsem se vzdal představy, že s někým navážu kontakt. Teď se na lidi dívám, jako by to byly exponáty v muzeu. Nemají se mnou nic společného a ani já nejsem součástí jejich světa.


Mám lidstvo v hrsti. Všichni mi můžou políbit prdel, protože vím, že když na to přijde, je to všechno jedno a to samé. Můžou si blábolit, co chtějí, ale stejně jim všem jde jen o jedno. Všichni ti lidé, co tvrdí, že jsou politicky korektní, jsou lháři. Všichni muži pořád chtějí jedno a to samé a ženy jakbysmet. Nemají odvahu postavit se a říct, co chtějí. Tak ať jdou všichni do prdele. Jestli se jim nelíbím, tak ať mi políbí prdel. Vím, proč Kurtz8 odplul nahoru po řece. Měl plný zuby všech těch slabejch zmrdů, co znečišťujou ulice všech měst na světě.


Ne že bych na tobě viděl nějaké chyby. Prostě nemám rád lidi. Vidím jen samé špatné příklady. V tuhle chvíli mě teda serou i ty dobré.


Když mi konečně došlo, že na mně nikomu nezáleží a že jsem tu jen sám za sebe, věci se vyjasnily. Vím, že si to lidé uvědomují, ale zavírají před tím oči. Já jsem to taky tak dělal. Někdy vidím, jak znovu sklouzávám do té lži. Pohání je víra a naděje. Pěkně falešný palivo. Vím svoje a vím to teď. Když pohledem přivedete lež do rozpaků, jste svými vlastními pány. Když jste pány sebe samých, vítězíte. Jinak jste jen jedním z těch kreténů, co si při čekání na autobus zpívají nějakou debilní písničku a pletou si text.


Nic, o čem tvrdili, že je důležité, důležité nebylo. Mám pocit, že jsou tak naštvaní tím, jak naletěli, že teď cítí potřebu předat ty lži a bolest další generaci.


Stál jsem v cestě evoluci. Slabí nesmějí přežít.


Jediný způsob je zůstat co možná nejdéle sám. Udělá vás to lepšími. Civilizace je skoro u konce. Vaše bludy klesají k zemi. Vaše pidimorálka je bezcenná, a zatímco se utápíte ve lžích a zbabělém slabošství, já se bavím říkáním pravdy. Nelíbí se vám, co mám na srdci? No a co? Živočišný druh, který přežije, vy sráči.


Byl jsem s nejkrásnějšími ženami, které jsem kdy viděl, a ony se nikdy nedozví, že byly pošpiněny jedním z velkých postmodernistů našeho věku.


Uvědomte si, že lidé jsou z podstaty slabí a za moc nestojí. Proto se nedoporučuje být příliš dlouho obklopen mnoha lidmi. Ve svém strachu projevují potřebu dostat dolů na svou úroveň to, co je zdánlivě nad nimi a co je přesahuje. Vždycky za to zaplatíte. Nechávejte si svou sílu pro sebe a chraňte svou inteligenci. Vše, co je přesahuje, vám závidí, nesnášejí to a mají z toho strach. Proč si myslíte, že staré příběhy vyprávějí o mužích, kteří se vydali na daleké cesty, aby oslnili bohy? Protože pokoušet se oslnit lidi nestojí ani za ten čas, ani za to úsilí.


Nestěžuju si. Mám pocit, že mám štěstí. I když je tohle místo hrozná díra, alespoň jsem sám a nemusím být s vámi tam venku.


Říká, že mě měl proto, aby se mnou mohl živit. Dává to smysl, tak ho nechávám. Říkám si, že bych se svým potomkem mohl dělat to samé. Není to ten hlavní důvod, proč mají lidé děti?


Někteří lidé nejsou nikdy osamělí. Ne jako já nebo vy. Ne jako my. Jsme nekonečně sami. Sami dokonce i ve společnosti lidí. Vím, jaké to je, připadat si jako monstrum.


Teď si zahráváte s institucionalizovaným zvířetem.


Nesnáším svoji potřebu mluvit. Cítím se pak jako blbec. Připadá mi, že bych měl být zticha. Měl bych se někde zamknout, abych s nikým nemluvil. Nezapadám.


Všechny ty odporné rockové koncerty a nabubřelí pseudointelektuálové jako Bob Geldof9, kteří se chovají, jako by byli něco víc než jen hulváti, co prahnou po penězích a nosy mají zavrtané do spoďárů vygumovaných lolitek, jako například té, se kterou se nakonec Geldof oženil. „Vyrovnaly byste se prosím, vy kastrátorky, co lidem závidíte penis, do prdele, tady podél týhle zdi?“


Komunikuju jen sám se sebou, proto tolik píšu. Chabě se pokouším udělat dojem svou chudou slovní zásobou a ubohými spisovatelskými dovednostmi. Krátí to čas. Když jsem byl mladý, vždycky jsem se držel stranou. Už v raném věku mi došlo, že je lepší být schopný postarat se sám o sebe. V samotě byla čistá síla. Při minimu lidského kontaktu jsem měl jasnější myšlenky a zostřené všechny smysly. Uplynulo několik let a já jsem pořád stejný. Sotva si všímám času. Desetiletí v roli samotáře způsobila, že v situacích, kdy je jednání s lidmi nevyhnutelné, nemám k dispozici žádné společenské dovednosti. Jednám. Gestikuluju. Používám co možná nejméně slov. Jejich svět mi nemá co nabídnout. Procestoval jsem skoro celý svět a setkal se s mnoha lidmi. Vykašlal jsem se na to.


Myslím, že se v budoucnu bude dít hodně věcí, kterých se rozhodně nezúčastním. Naučím se efektivněji se vyhýbat nové záplavě nepotřebných informací a mediálního přetlaku. Bude to jediný způsob, jak zůstat čistý. Otázka, kterou jsem si položil, když jsem šel zpátky do pokoje: jestliže recyklujete nebo odhazujete odpadky do popelnic a nezmnožujete odpad a bordel na zemi, děláte ze svého bezprostředního okolí lepší místo? Nebo jenom leštíte útroby stroje, který vás dennodenně uvězňuje?


Nechci, aby kolem mne mohli procházet lidé a hladit mě jako nějakýho zasranýho psa. Chci pořádný boj. Chci odejít od lidí a nikdy už nikoho nevidět. Chci odejít pryč a neslyšet žádné lidské zvuky ani stroje. Nechci zažít nic jiného než krutou přesnost přírody.

Od té doby mě vždycky extrémní klima přitahovalo. Bičující pouštní větry, kdy lze cítit tíhu slunce. Počasí, kterému je jedno, jestli vás zabije. Počasí, které si ničeho nevšimne, to je krutost, která mě přitahuje.

Naschvál zemřít sám v zimě. Být úd po údu roztrhán medvědy, odtažen a sežrán. Aby nikdo nenašel vaše kosti ani jiné ostatky. Mně to připadá krásné. Lepší než laciná špinavá stoka současného města. Lepší než zemřít na otravu televizí, cigaretami a barevným jídlem.


To jsem já, cizinec. Ten, jenž nechce. „Nedělej nic, co není nutné.“ Tato mravní zásada mi vždycky v tomhle rychle se měnícím a často neobyvatelném městském prostředí zajišťovala jasnozřivost. Nevědí, co se za mnou skrývá. Neznají má přesvědčení a netuší, proč je můj duch silný jako železo a ohebný jako mladý stromek. „Nikdy nezapomeň, kdo jsi,“ říkám si často, abych ani na okamžik nezapomněl. Víte, je důležité nikdy nezapomenout, kdo jste. Když víte, kdo jste, nikdo vám nemůže nic sebrat. Samozřejmě, že tohle je něco, co nikdy nebudete schopní nikomu vysvětlit. Pochopitelně že existují určité nezaměnitelné rysy, které vás vyčleňují z otupující průměrnosti davu. Nikdy nepolevujte. Vaše neuvěřitelná odvaha není spoutaná zlovolností slepé ctižádostivosti. Obejdete se bez toho. Nestěžujete si. Nedovolíte, aby vás slabost ostatních donutila k ústupkům. Bojujete jen v sebeobraně, ale když bojujete, pustíte to z řetězu s nepřátelskou zlobou, kterou nelze popsat a která jen dokládá, jakou úctu chováte k vlastnímu životu. Nekonečné časové úseky jste schopní být sami. Jste čistí, zakotvení a spontánní. A nikdy nezapomínáte, kdo jste. Bojovník.


Jsem bohem, protože vzdoruju všem bohům a všem systémům pořádku. Zastávám celistvou nicomyslnost. Lidé, kteří bydlí pode mnou, nade mnou, sousedé vlevo i vpravo nemají ani tušení, jaká vyjící jeskyně tmy žije na druhé straně jejich zdí. Než měsíc vyšplhá na oblohu, bude má mysl vyprázdněná od člověčenství. Budu čistý. Budu tichý. Budu silný a nebudu cítit žádnou potřebu něco předvádět. Jediným jazykem, který budu potřebovat, bude to, co právě v danou chvíli uslyším uvnitř.


A co ta láska? Je prchavá a intenzivní, jak to má být. Nepotřebuju fyzický kontakt, aby byla skutečná. To je, jako když si necháte obrovské plyšové zvíře, které vyhrajete na pouti. Když přijdete domů, nemáte ho kam dát.


Tyhle myšlenky mi dodávaly sílu vydržet každodenní ponižování a hanbu, které jsou velkou součástí styku s lidskou rasou. Zjistil jsem, že čím déle mezi nimi budu, tím více se jim budu podobat. Hnusila se mi jejich slabost a děsilo mě jejich bezohledné násilí. Zástupy lidí bez mozku, co pochodují po ulicích, křičí a navzájem se urážejí.


Je ponížení genetické? Je to něco, co mě naučili, když jsem byl dítětem? Ukážu prstem a řeknu pravdu. Přiženou se ke mně lidské bytosti, nadávají mi a vyhrožují mi.


Jím jejich jídlo. Platím jejich měnou. Vydělávám peníze vykonáváním jejich úkolů. Necítím k nim lásku ani nenávist. Jen se jich bojím a doufám, že jednoho dne potkám někoho svého druhu.


Představa manželství a dětí mě naplňovala klaustrofobním strachem. Když jsem viděl dvojice s dětmi, vždycky jsem si myslel, že jsou nešťastní, ale kvůli fasádě to dobře skrývají, jako to dělali moji rodiče.


V tu chvíli jsem si uvědomil, že nikdy nebudu mít děti. Stejně jsem se tou představou nikdy moc nezaobíral. Nemyslím, že se na mne někdy nějaká žena podívala a pomyslela si, že jsem ten, s kým by chtěla zplodit dítě. To je ten nejdefinitivnější způsob, jak skoncovat s rasou svých rodičů. Byl jsem jedináček. Jejich rod zvládnu ukončit sám. Je to způsob, jak je zabít, aniž by člověk musel riskovat, že si to odnese. Už tak jsem vyfasoval doživotí, ale aspoň je to mimo budovu plnou bláznivých chlapů a obětí společnosti.


Nikdy mi nepřipadalo, že bych mohl být součástí jejich světa. Věděl jsem nicméně, že v něm musím žít. To, aby mě nikdy nedostali, jsem si pojistil tak, že jsem jim namluvil, že už mě dostali. Porážka podle jejich pravidel může být klidně vítězstvím podle vašich.




POZNÁMKY:

1 Thin Lizzy – irská hard rocková skupina, založená v roce 1969, dosud činná. – poznámka Misantropova.

2 Charlie Patton (1887?-1934) byl americký bluesový kytarista a zpěvák. – pozn. Mis.

3 Eric Allan Dolphy (1928–1964) byl americký jazzový altsaxofonista, flétnista a basklarinetista. – pozn. Mis.

4 devo – přírodní procesy se dělí na evoluční (vývojové) a devoluční (úpadkové); „devo“ je tedy ta část přírody, která se dál nevyvíjí, nýbrž naopak upadá; typickým představitelem devoluce je v současnosti člověk druhu Homo sapiens. – pozn. Mis.

5 Roseanne Arnold (*1952), americká herečka, komička, spisovatelka, televizní producentka a režisérka. Známá je i u nás ze sitcomu Roseanne. Podstoupila plastickou operaci nosu a zmenšení prsů. – pozn. Mis.

6 patelární (čéškový) reflex je jedním z tzv. šlachových reflexů. Při úderu kladívkem na podkolenní vaz dojde k reflexnímu stažení stehenního svalu a vykopnutí končetiny. – pozn. Mis.

7 Art Tatum (1909-1956) byl americký jazzový klavírista a virtuoz. Byl téměř slepý. Je všeobecně uznávaný jako jeden z největších jazzových klavíristů všech dob. Hrával také ve vlastní úpravě např. Dvořákovu Humoresku č. 7 (video viz zde). – pozn. Mis.

8 plukovník Walter E. Kurtz je postava ze známého filmu Apokalypsa (Apocalypse Now), natočeného v roce 1979 režisérem F. F. Coppolou. Ztělesnil ji Marlon Brando. Představuje zběhlého vojáka, který během americko-vietnamské války vede v čele oddaných domorodců svou vlastní soukromou válku proti oběma stranám. – pozn. Mis.

9 Bob Geldof (*1951), irský rocker. Začínal s punkovou skupinou Boomtown Rats. V roce 1982 hrál hlavní roli v hudebním filmu The Wall (Zeď), natočeném podle stejnojmenného projektu skupiny Pink Floyd. Pak se z něj stal nechutný humanista, organizující charitativní koncerty a přítelíčkující se s politiky. V r. 1986 byl britskou královnou jako první rocková hvězda pasován na rytíře. Oženil se s herečkou a spisovatelkou erotických románků Paulou Yates. Po její smrti na předávkování drogami, nyní žije s francouzskou herečkou Jeanne Marine. – pozn. Mis.