Strindberg: Klášter

August Strindberg

KLÁŠTER

V té chvíli kohout zakokrhal; připadalo mu to divné, že mají v hotelu slepice. Snad je mají pro kuchyň a tenhle donchuan zpívá svou labutí píseň, jako by tušil nadcházející setnutí hlavy. Je to zvláštní, že právě tahle zvířata končí svůj život setnutím hlavy, že mají rudou korunku a rudou bradku a ostruhy na holínkách a že zpracovávají hnojiště jako dobytou pevnost a zpívají na pozdrav vycházejícímu slunci.

Jenže než přišel do toho nočního lokálu, odseděl si své už v noční kavárně Nacional, kde se bavil s podivnými zmalovanými strašidly, jako by to byly dámy z nejlepších rodin. Nor říká – a on ta slova ještě stále slyší – „Ty jsi ale dětina, bavíš se s nimi o filosofii; proč to děláš?“ – „Protože“ – odpověděl, a i teď si myslí, že to byla dobrá odpověď – „protože pro mne jsou si všechny ženy rovny.“

V Nacionalu se mu líbilo zvláště proto, že byl prostorný a vzdušný, a také proto, že tam uprostřed sálu měli zurčící vodotrysk, v němž pod několika palmami plavaly zlaté rybky. Na okamžik byl sentimentální a bylo mu těch rybek, co nemohly spát, líto. Chtěl uzavřít vodotrysk a zastínit jej novinami, ale to mu vymluvili. Stále jen mluvil – „Promiňte, že tolik mluvím,“ řekl, „ale po celé tři roky jsem neměl příležitost pořádně si popovídat.“

A když musel všechno prodat, připadalo mu přímo nádherné nic nemít. Byl to svobodný a příjemný pocit, zbavit se všech pozemských pout, bylo nádherné nebýt zapsán v seznamu daňových plátců a vlastnit jen cestovní pas.

Vyvrz ho! – Ano, stále slyšel tahle slova, po celý svůj život, vyvrz ho! z domova, ze školy, ze společnosti, ze státu, z rodiny; a jen si našel pro sebe a svou rodinu střechu nad hlavou, znovu uslyšel: vyvrz ho! Proto se stal tvrdým a nevěřícím mužem! A lidé si mysleli, že ho vyháněli jen proto, že byl takový!

Jenže co je za den, nevěděl, protože nikdy nevěděl, co je za den, nežil v tomto světě, klidně napsal 1891 místo 1890 a za datum přičinil otazník; bez ostychu odatoval dopis slovem Masopustní úterek nebo Psí dny, protože nikdy nevěděl, kolikátého je.

Bylo to strašné, nic horšího jaktěživ neviděl. Perverzní typy z celého hlavního města dostaly, snad proto, že bylo snazší na ně dohlédnout, svolení uspořádat maškarní bál. Na začátku plesu probíhalo všechno důstojně, skoro jako v blázinci. Po ženách tu nebylo vidu ani slechu, nebyly tu ani náhražky.

Když z toho pekla odcházeli, zůstal v něm pocit čehosi, co nemůže vysvětlit ani patologie, ani psychiatrie. Všechno probíhalo tak vážně a s takovou důstojností, bylo to odporné!

Jenže literatura, kterou nazývala moderní, se na Severu stala nemoderní a pro něho jako pro posluchače bylo téměř nesnesitelné poslouchat, jak zdraví tyto již odložené myšlenky jako nové a inspirující. A protože nechtěl sám sebe a svůj směr popřít a rozhovor hnát na ostří nože, mlčel a trpěl. Když se konečně dostala až k ženské otázce, ucítil, jak ho frak začíná obepínat, ohlížel se po dveřích do předsíně a byl tak protivný, že rozhovor záhy pohasl. „To byla jedna z těch nezávislých,“ odpověděl na schodišti na otázku příteli, co že to bylo za dámu, která ho na tak dlouho zaujala.

A jak tak vleže přemílal do omrzení své prožitky, překládal je do básnického jazyka a vtiskl si je touto procedurou tak do mysli, že jimi mohl v budoucnu disponovat stejně bezpečně jako prostředky uloženými v bance.

„Tohle je sebevražda.“

„Nu, a proč ne? Je snad život tak veselý? Důvody nemám. Spadlo to na mne jako fixní idea, jako vrtoch, jako pud. Dobře vím, že je to můj konec, ale jinak nemohu. Jsem už takový a nemohu se předělat. Ostatně život mě poučil o tom, že kdykoliv jednám instinktivně, ať už to vypadá jak chce šíleně, vždycky to dobře skončí! Když uvažuju nebo spekuluju o prospěšnosti svých činů, dopadne to vždycky bledě.“

Několik jich mělo kolem čtyřicítky a byli tedy právě ve věku, kdy se život začíná perspektivně jevit jako nepřehledný.

V téže chvíli zanotoval všechen klášterní národ Cararara-bum, tu pekelnou melodii, která by mohla dobýt všechen civilizovaný svět, vstoupila-li by se zaklepáním do domova idiota, kterého každý člověk tu a tam přechovává na dně své všední duše.

Nejeden z přítomných, navyklý na prostá a upřímná slova, musel pracně hledat synonyma hodící se k termínu dáma.

„Se mnou je to vždycky tak: když udělám nějakou hloupost, pak mám štěstí, ale jak o něčem začnu uvažovat a plánovat, ztroskotám. Není to zvláštní? Je to tak zvláštní, že jsem už dávno přestal věřit, že bych mohl třeba i sebemíň ovlivnit svůj osud.“

Přišel Divous a nemohl skrýt svou nespokojenost nad přítomností dam.

„Ženské mám doma,“ – byl totiž ženatý – „a sem chodím proto, abych mohl být sprostý. Tohle se mi ani trochu nelíbí! A ve společnosti, kde nemohu říct hovno, se mi také nelíbí!“

„Každý čtyřicátník ví všechno! Život probíhá velmi prostě, všechno se opakuje, všechno se vrací. Když znáš pár formulek, vyřešíš klidně všechny problémy. Proto je život po čtyřicítce k nevydržení, pro mne za mne by se znovu mohlo klidně zavést zabíjení přestárlých.“

Nietzscheho minula jen ve spěchu – jako druzí – a odložila ho, jakmile z něho vyčetla malý korektiv svých přepjatých očekávání ve věci všeobecné rovnosti...

Nepřítel žen tu seděl s rezignovaným výrazem, jako obyčejně „připraven na nejhorší“.

„Takové je přátelství se ženami; buď skončí láskou, nebo v nenávisti, stejně jako láska.“

Ze zkušenosti věřil na telepatii. Věřil na ni do té míry, že ve společnosti, když chtěli poslat pro někoho z nepřítomných, říkával: „Neměli bychom mu zatelepatovat?“

Lidská duše, to je babylón! Kdo se v ní vyzná! Od nenávisti k opovržení, přes úctu a zbožňování a zase zpátky, skok stranou a dva vpřed, zlé i dobré, vznešené i bídácké, nevěra a současně nekonečná láska, polibky a rány, nactiutrhačská obvinění a obdiv bez mezí.

Při znalosti lidské duše si jako jednu ze svých mála zásad stanovil: nikdy neodpočívat, nikdy se nevracet, stále vpřed. A když mu jednou na počátku známosti chtěla odreferovat, co řekl posledně, hned ji přerušil: jen se nevracet, jdeme dál! Tolik se toho namluví, ale většinou jsou to improvizace. Nemám názory, jen nepřipravené nápady, a život by byl hrozně jednotvárný, kdybychom mysleli a mluvili stále stejně. Musí to být nové, celý život je přece smyšlenka a je přece mnohem zábavnější vznášet se nad močálem než strkat do něho nohy a hledat pevnou půdu tam, kde není!

„Jak jinak bychom s sebou mohli vláčet životní bídu, kdybychom v ní neviděli chiméru? Kdybych to bral vážně, musel bych celý den probrečet, ale k tomu já nemám chuť.“

„Kamkoliv se hnu, jde za mnou neštěstí a katastrofy!“

„Takhle nemluv! Jen trpělivost, i z toho se dostaneme!“

„A spadnem do něčeho jiného!“

„V tvých spisech je spousta špatného, tvá nemravnost je dětinská, ale tvé názory na ženu jsou správné a za svou bezbožnost nemůžeš. Vzal sis pozemské dítě, ale dlouho s ní nevydržíš, poznáš, že tě strhává do všedního života. A až opět osamíš, najdeš znovu prvotní výzvu svého mládí.“

Nemohla pochopit, jak to, že on nemůže psát, když je na světě přece dost papíru i per.

„Tohle není smůla, to je něco jiného, ultimátum jako obyčejně!“

„Proč ses nezastřelil?“ Ať poví, kdo může. Protože nakonec se všechny potíže urovnaly a zkušenost ukázala, že všechno je v pořádku.

Říká se tomu naděje. A tou se necháme přitahovat jako na drátku, o zub a o loket vpřed. Jiní říkají, že člověka udržuje při životě zvědavost. Člověk chce zkrátka vědět, jak to dopadne, tak jako při četbě románu nebo v hledišti při představení. Ale smysl života člověk nenalezl.

Samozřejmě, trochu se zlepšil jeho vztah k bližním, ale ta tolerance se podobala spíše morální ochablosti, vždyť byl-li už tak daleko, že se zločinům jiných lidí jen smál, nebyl sám zločinu daleko. A protože často přišli v hovoru na lásku a na to, že by měl milovat všechny lidi, formuloval nakonec svůj konečný názor takto: Ani nemiluji, ani nenávidím! Jednám s nimi, jako oni jednají se mnou!

Ovšem to, že žádná bolest ho už nemohla nikdy víc zdeptat, pramenilo z toho, že choval podivnou a temnou myšlenku, že životu chybí skutečná realita, že život je jen snovým stadiem a že naše činy, i ty nejstrašnější, konáme pod vlivem jakési mimo nás stojící sugestivní moci. Tím se do jisté míry zříkal odpovědnosti za své jednání; svou špatnost nepopíral, ale věděl, že kdesi hluboko mu v nitru sídlí vzhůru toužící duch, trpící ponížením, že na sebe musí brát podobu lidské bytosti. A božská lehkomyslnost, jak ji nazýval, mu sloužila lépe než bolestné přehrabávání v bídě.

Láska má všechny příznaky šílenství a halucinace a někdy vidí krásu tam, kde není. Zná nepochopitelnou nenávist, šílené představy o skutečných názorech druhého a zná i mánii stihomamu, v níž jeden sleduje druhého, klade nástrahy a pronásleduje ho. Někdy dokonce milenci ukládají jeden o život druhého. To všechno má své hlubší příčiny a je otázkou, není-li to právě soužití, co to způsobuje. Proto také křesťanská církev učinila z manželství svátost a proto je pokládá spíše za malý očistec než za ráj blaženosti. A přísloví Omnia vincit amor říká, že moc lásky je tak nekonečná, že kdyby mohla řádit bez omezení, mohla by se stát zkázou světa. Být šťastný, to je zločin, proto musí být štěstí drženo na uzdě.

Existuje jistý druh špatnosti, kterému se říká ničemnost nebo infamie; lze ji jen těžko definovat, ale zato ji snadno poznáme. Je to prastaré zlo v člověku, ona vyložená touha bezdůvodně ubližovat, ubližovat bez oprávnění k pomstě nebo k odplatě. A tuto zlobu je těžké prominout.

Tři dny a tři noci si kladl otázku: Co děláš na tomto světě? Ptal se: kde, odkud, kam? A na stole ležel revolver jako odpověď.

Bylo to tak strašné, že se divil, kde osud bere stále hrůznější mučidla.

Nechuť k spisovatelství, kterou už dávno pozoroval, se proměnila v zhnusený nezájem.

Co je to za povolání, stahovat z lidí kůži a pak jim ji nabízet ke koupi. Jako lovec, který z hladu usekne svému psovi ocas, sám z něho sní maso a psovi hodí kosti, jeho vlastní kosti. Fuj!

Toužil pryč, ven, hodně daleko, na světlo a do čistoty. Snil svůj starý sen o klášteru, kde by ho zdi chránily před pokušením a špínou světa, kde by mohl zapomenout a být zapomenut. Chyběla mu však víra a poslušnost.

Tahle myšlenka o klášteru strašila už dlouho v literatuře; a v Berlíně se mluvívalo o zakládání bezvěreckých klášterů pro intelektuály, kteří se nemohli v době, kdy se průmysl a ekonomie protlačily na místo nejdůležitější, smířit s kapitalistickou atmosférou. Teď psal svému pařížskému příteli o založení takového kláštera, navrhl i plán stavby, sestavil pravidla řádu a naznačil detaily soužití a úkoly řádových bratří. To se stalo v srpnu 1894! Cílem měla být výchova člověka askezí, meditacemi a cvičením ve vědách, literatuře a uměních. Náboženství zmíněno nebylo.

Jednou si vyšel na dlouhou procházku po nádherných lučinách a mýtinách, kde si hrály srny, kde jako rakety vystřelovali z křovisek bažanti a pyšnili se zářícím peřím, připomínajícím déšť hvězd, kde v močálech lovili čápi a v topolech pískaly žluvy. Tady se cítil dobře, protože to byla liduprázdná krajina, kam se žádný člověk neodvážil postavit své obydlí ze strachu před velkou řekou.

Chodil sem už třičtvrtě roku, sám, každé ráno. Ani žena ho sem nesměla provázet. Chtěl mít tu krajinu jen pro sebe, mít tu výlučnost jen pro své oči a neslyšet v ní ničí hlas. A tady, když hleděl na ten širý obzor, nepřišla mu na mysl ani jediná vzpomínka na lidskou bytost.

Tady opět nacházel sám sebe, jen sebe a nikoho jiného. Napadaly ho zde velké myšlenky, konal tu svou pobožnost.