Huxley: Kontrapunkt

kontrapunkt

(výpisky)


Proč lidstvu lopotivý úděl káže

dbát zákona, pod nímž se nezrodilo –

ač vzniklo bezcílně, proč jednat moudře

a zdravé být, i kdyby choré bylo?

Rozpolcen mezi dvojím zákonem

člověk se rve s vášní a rozumem.

Fulke Greville1


Vypadala ošklivě, znaveně a nemocně. Za šest měsíců se jí narodí dítě. Cosi, co bývalo jedinou buňkou, chomáčkem buněk, váčkem tkáně, červíčkem, nevyvinutou rybou s žábrami, hýbalo se jí v lůně a jednou z toho bude člověk – dospělý člověk, který trpí, a přece je rád na světě, který miluje a nenávidí, člověk s mozkem, pamětí, obrazností. A to, co bývalo klubíčkem rosolu v jejím těle, nalezne si boha a bude ho uctívat; to, co bývalo skoro rybou, začne tvořit, a až stvoří, stane se bojištěm, kde se bude potýkat dobro a zlo; to, co v ní slepě žilo jako parazitický červ, bude hledět ke hvězdám, bude naslouchat hudbě, číst básně. Věc vyroste v člověka, kousíček hmoty se stane lidským tělem, lidskou duší. V Marjorii se odehrával úžasný proces, ale uvědomovala si jenom nevolnost a umdlenost; to tajemství pro ni znamenalo jen únavu a ošklivost a věčnou úzkost z budoucnosti, duševní utrpení a tělesné nepohodlí. Bála se útrap, bála se nevyhnutelných nesnází a svízelí. Útrapy a nepohodlí – to je všechno, co ji v budoucnu čeká. A zatím ošklivost, nevolnost, únava.


Nezahrnuj mě láskou, nevnucuj mi lásku. Jak hrozně láska obtěžuje toho, kdo nemiluje, jaké to je násilí, jak ho uráží...“

Je to vydírání, řekl si v duchu, vydírání.

Jenže je tady to dítě.

Jak mohla vůbec připustit, aby tu bylo?

Nenáviděl je. Pohlédl na ni. Těhotná je tak ošklivá, tak stará.


Vznešený cíl snad může ospravedlnit hanebné prostředky. Ale když cíl je hanebný, co pak?


Umění by se nemělo brát příliš doslova. Zvlášť ne tehdy, jde-li o lásku.


Mohlo by to být až příliš pravda. Bez příměsi, jako destilovaná voda. Když pravda není nic než pravda, je to nepřirozené, je to abstrakce nepodobná ničemu ve skutečném světě. V přírodě je k základní pravdě vždycky přimíseno tolik nezávažných věcí. Proto nás dojímá umění – právě proto, že je neporušené všemi těmi vedlejšími věcmi skutečného života. Skutečné orgie nikdy tolik nevzrušují jako pornografické knihy.


V mlčení je utajeno tolik potenciální moudrosti jako sochařských veleděl v mramorovém balvanu.


Výchovou přivykl koupelnám a otevřeným oknům. Když ho jako dítě prvně vzali do kostela, udělalo se mu špatně z toho dusna a lidského puchu. Musel honem ven. Možná že jsme vychováváni příliš zdravě a asepticky. Jestliže nás vychovávají tak, že se člověku mezi druhými lidmi, mezi jeho bližními dělá špatně, nemůže to asi být dobrá výchova. Rád by ty druhé miloval. Ale lásce se nedaří v prostředí, kde se člověk dáví nepřekonatelným odporem.


Shora na ni vrhl pohled. „Odpusťte, že jsem si nevšiml,“ řekl nevrle. Mrzutě se na ni mračil a takhle nezpůsobně se omlouval zčásti bezděčně, zčásti zúmyslně. Zjistil, že mnohé lidi postraší hněv; pěstoval si svou přirozenou divokost. Držel si tím lidi od těla a chránil se, aby ho neobtěžovali. „Chtěla jste něco?“ zeptal se, skoro jako by mluvil s dotěrným pouličním žebrákem.


Je hrozně nedůtklivý. Tihle politikové jsou horší než herečky. Náramně ješitní. A náš Webley nemá mnoho smyslu pro humor. Chce, aby se s ním jednalo, jako by byl svým vlastním ohromným pomníkem, který mu z obdivu postavil vděčný národ. Posmrtně, jestli mi rozumíte. Jako s velkou historickou osobností. Když se vidíme, pokaždé si zapomenu uvědomit, že je vlastně Alexandr Veliký. Vždycky si to spletu a myslím, že je to jenom Webley.“


Ztělesnění krásy, ztělesnění hlouposti a vulgárnosti. Bohyně, dokud byla nahá, dokud měla zavřená ústa; ale když je otevřela, když se oblékla a nasadila si ten příšerný klobouk...!


Prohlásil, že nikdy nepoznal ženu, která by měla kromě nohou a těla ještě něco, co by stálo za to. Některé ženy nemají ani tyhle nepostradatelné půvaby. Pravda, mnohé mají zajímavý obličej, ale to nemá význam. Lovečtí psi se tváří jako učení soudci; když voli přežvykují, tak člověku připadají, jako by hloubali o metafyzických problémech, a kudlanka vypadá, jako by se modlila; ale to všechno je úplně klamné zdání. A stejně je to s ženami. Vždycky maloval své ženy v koupeli raději bez masek a nahé a dával jim obličeje, které byly pouhým pokračováním jejich rozkošných těl, a nikoli klamnými symboly neexistující oduševnělosti. Zdálo se mu to realističtější, věrnější podstatným faktům.

Ippolito Scarsella: Koupající se nymfy (1600)


Džungle nesčetných stromů a liánových pletenců – takhle se Waltru Bidlakovi vždycky jevily společenské večery. Hlučná džungle; a on v té džungli bloudil, pokoušel se proklestit si stezku její bujnou spletí. Lidé představovali kořeny stromů a jejich hlasy pně a klátící se větve a komíhavé liány – ano, a také papoušky a brebentivé opice.


Uznejte, že je to všechno humbuk. Já to beru také tak. Abych vám poctivě přiznal pravdu, já kramářům s uměním závidím úspěch. Úplně zuřím, když vidím nějakého hloupého, přiblblého pisálka, který má desetinu mé inteligence, jak hrabe peníze a jak se k němu lidi lísají, kdežto mne přezírají.“

Měl byste to považovat za poklonu. Vám nemohou rozumět; na vás nestačí. Jejich nevšímavost je pro vás poklona, v duchovní sféře.“


Vypadám jako anarchista. Nemáte tušení, jaká to je otrava, když člověk vypadá jako intelektuál z nižších vrstev. Hlavně proto, že si vás všímá policie; má o vás hrozně zvědavý zájem. Věřil byste tomu, že mě už dvakrát zatkli, prostě proto, že vypadám, jako bych vyráběl pekelné stroje? Policajtům se nelíbil můj obličej a zabásli mě. Trvalo mi hodiny, než jsem se dostal z jejich spárů. Podruhé to bylo v Itálii. Banda černokošilatých lotrů mě vyvlíkla z vlaku a prohledali mě od hlavy k patě. Nesnesitelné! Prostě proto, že mě podle obličeje považovali za podvratný živel.“

Ale tohle se přece shoduje s vašimi názory.“

Ano, ale obličej není žádný důkaz, obličej není zločin. Jenže některé možná jsou zločinem,“ dodal v závorkách. „Znáte generála Knoyla? Ten je přímo hrdelní zločin. Takový člověk by patřil na šibenici. Bože, já bych je nejradši všechny pobil!“


Já bohaté lidi nenávidím! Hnusí se mi! Nemyslíte, že jsou hrozní?“

Hroznější než chudí?“

Ano, jsou. Pro bohaté je příznačná mrzkost, sprostota a chorobnost. Peníze jako by plodily prohnilou bezcitnost. Je to nevyhnutelné. Ježíš to pochopil. Metafora s velbloudem a uchem jehly2 je pouhé konstatování faktu.“


Seděl jsem pět let v parlamentě (uprostřed té směšné sbírky zazobanců zvolených davem),“ řekl Webley. „Stačilo mi to, abych se přesvědčil, že se parlamentarismem nedá ničeho dosáhnout. Je to, jako byste se pokoušel mluvením uhasit požár.“


Pokrok! Pokrok! Vy politikové o něm pořád mluvíte, jako by měl být věčný. Nekonečný. Ještě víc motorů, dětí, jídla, reklamy, peněz, pořád všeho víc, věčně. Měl byste si vzít pár lekcí z mého předmětu, z fyzikální biologie. – Vida, pokrok! A co byste například navrhoval, aby se udělalo s fosforem? Tím svým intenzívním polním hospodářstvím prostě vysáváte fosfor z půdy. Víc než půl procenta ročně. Vytrácí se z oběhu. A svým kanalizačním systémem vyplýtváte statisíce tun kysličníku fosforečného. Vypouštíte jej do moře. A tomu říkáte pokrok. Tomu modernímu kanalizačnímu systému! Měli byste fosfor vracet tam, odkud pochází. Půdě. Půdě, slyšíte?“

Ale tohle všechno se mě vůbec netýká,“ bránil se Webley.

Jenže by mělo,“ přísně odpověděl lord Edvard. „To je právě ta svízel s vámi politiky. Vůbec nemyslíte na důležité věci. Mluvíte o pokroku a hlasovacím právu a každý rok necháte milión tun kysličníku fosforečného odtékat do moře. To je idiotství, to je zločin, to je... tanec na sopce! – Bezpochyby si myslíte, že ty ztráty můžete nahradit nerostnými fosfáty. Ale co budete dělat, až vyčerpáte všechna jejich naplavená ložiska? Co potom? Za pouhých dvě stě let je vyčerpáte. Fosfáty, uhlí, petrolej, ledek – všechno promrháte. To je ta vaše politika. A přitom se nás pokoušíte strašit řečmi o revolucích.“

Řekněte – chcete politickou a sociální revoluci?“

Omezí populaci a zkrotí výrobu?“

Ovšem.“

Pak zajisté chci revoluci.“ Starý myslel v geologických pojmech a nebál se logických závěrů. „Zajisté. Jediným výsledkem vašeho pokroku bude to, že po několika málo generacích přijde skutečná revoluce – přírodní, kosmická revoluce. Vyvracíte rovnováhu. Ale nakonec si ji opět zjedná příroda. A ten proces bude pro vás velmi nepříjemný. Váš pád bude tak rychlý jako váš vzestup. Rychlejší.“


Jsme tady mezi spoustou lidí. Uprostřed tolika lidí se mě po nějaké době vždycky zmocní panika. Mám pocit, že by mě mohli duševně umačkat. Kdybych tu zůstal, asi bych se dal do křiku.“


Někdy člověk přečte celou knihu a nenajde jedinou větu, kterou by si zapamatoval a mohl citovat. A co s takovou knihou, řekněte?


Naštěstí u mne lidé nezůstavují mnoho stop. Snadno na mne udělají dojem, jako loď brázdu na vodě. Ale voda se zase zavře.


Celý život šel osaměle, jako poutník vlastní pustinou, do níž nedovolil vstoupit nikomu. Rozhovory o osobních vztazích mu vždycky byly trapné. Ohrožovaly jeho samotu – tu samotu, v níž se jedině cítil duševně dobře, v níž se jedině cítil svobodný. Obvykle pokládal tu niternou samotu za samozřejmou, jako člověk zdomácní v ovzduší, ve kterém žije. Ale když byla ohrožena, uvědomoval si až příliš bolestně, jak je pro něho důležitá; zápasil o ni, jako člověk zápasí o vzduch, když se dusí. Ale byl to zápas bez násilí, negativní boj, trpný a obranný. V té chvíli se opevnil hradbou mlčení, klidného, uzavřeného, chladného mlčení. V obyčejném všedním světě lidských vztahů byl jako cizinec, necítil se vůbec doma mezi svými bližními, bylo mu zatěžko nebo nemožné navázat spojení s kýmkoli kromě těch, kdo mluvili jeho rodným intelektuálním, ideovým jazykem. Citově byl mezi lidmi cizincem.


Hlavně mi vadí, že náš svět je tak hrozně, nezdravě krotký. Prohlašuji, že je krotký. Jako ohavný vykleštěný kocour. I válka... Bylo to ochočené násilí. Lidé nešli do boje, protože jim vzkypěla krev. Šli do války, protože jim to poručili; šli proto, že byli řádní občané. „Člověk je bojovné zvíře“. Ale mně u člověka vadí, že je ochočené zvíře. A den ze dne je čím dál ochočenější. To dělají továrny, to dělá křesťanství, věda, slušné vychování a vzdělání. Zatěžují duši moderního člověka. Vysávají z ní život.


Vylezli na hřbet kopce a zadívali se dolů do údolí. Stanton-in-Teesdale se pod nimi černal břidlicovými střechami, začouzenými komíny a kouřem. „Ubohá podívaná! Tohle by nemělo být povoleno. Opravdu nemělo.“

Každá vyhlídka je pěkná, jen člověk je špatný,“ ocitoval její bratr George.3

Druhý mladík uvažoval praktičtěji. „Tady tak postavit baterii, pár těžkých houfnic,“ navrhoval, „a vystřelit na to město několik set salv...“

To by bylo dobré,“ nadšeně řekla Mary, „to by bylo výtečné!“


Myslím, že mám zvířata radši než lidi. Jsou aspoň upřímná a nežijí na nafouklých polštářích jako lidé.


Jsem tak trochu atavismus. Atavismus4 – to bychom měli být všichni. Atavismy s veškerým moderním příslušenstvím. Inteligentní primitivové. Siláci s duší.


Četl jsem znovu Blakea,“ řekl a rozpovídal se o Manželství nebe a pekla.

Blake5 byl civilizovaný, opravdu civilizovaný. Civilizace je harmonie a úplnost. Rozum, cit, instinkt, fyzický život – Blakeovi se podařilo všechno tohle sladit v harmonické rovnováze. Když převládá jen jedna složka, je to barbarství. Člověk může být barbar intelektem i tělesně. Barbar duchem a cítěním stejně jako smysly. Křesťanství z nás udělalo duchovní barbary, a teď zase z nás věda dělá intelektuální barbary. Blake byl poslední civilizovaný člověk.“

Mluvil o Řecích a nahých snědých Etruscích na freskách v etruských hrobech.

Ti byli skutečně civilizovaní, uměli žít harmonicky a plně, celou svou bytostí.“ Říkal to téměř vášnivě, skoro jako by se zlobil – na svět, nebo možná na sebe. „My jsme všichni barbaři.“


Nemá právo být rezignovaná,“ prohlásil a zamračil se. „Nemá právo. Měla by se bouřit. To dělá to proklaté náboženství. Říkal jsem vám, že je pobožná? – Ona je duchovní barbar,“ pokračoval. „Samá duše a ten příští život. Žádná přítomnost, žádná minulost, žádné tělo, žádný intelekt. Jen duše a to příští, a prozatím rezignace. Může být něco barbarštějšího? Měla by se bouřit.“

Vy se můžete bouřit dost za dva,“ řekla Mary.

Rampion se zasmál. „Já se bouřím dost za milión lidí.“


Jak nás ten člověk nenávidí!“

Mně se líbí lidé, kteří dovedou nenávidět.“

Illidge to dovede. Touží jen, aby vás všechny vyhodil do povětří.“


Je komunista. A to znamená, že je v zajetí materialismu devatenáctého století. Člověk nemůže být opravdovým komunistou, není-li vyznavačem mechanismu. Musí věřit, že jediné základní skutečnosti jsou prostor, čas a hmota, a všechno ostatní že je nesmysl, pouhá iluze, a ještě k tomu měšťácká iluze. Chudák! Einstein mu jistě dělá hrozné starosti! A jak asi nenávidí Henriho Poincaréa! Jak zuří na starého Macha!6 Podkopávají mu jeho prostou víru. Vždyť mu tvrdí, že přírodní zákony jsou jen užitečné konvence, výlučně lidské vynálezy, a že i prostor a čas a hmota, celý vesmír Newtona a jeho následníků jsou prostě naším výmyslem. Tyhle myšlenky ho jistě zrovna tolik pohoršují a přímo bolí, jako kdysi křesťana pomyšlení, že Ježíš vůbec neexistoval. Jeho zásady ho nutí, aby potíral každou vědeckou teorii, která není stará alespoň padesát let. Je to nesmírně komické.


Na stole stály stohy braku. Byly to literární hody – z odpadků. Špatné romány, bezcenné verše, pitomé filozofické systémy a morální prostopravdy, bezvýznamné životopisy a nudné cestopisy, pietismus tak odporný a dětské knihy tak vulgární a hloupé, že číst je znamenalo stydět se za celý lidský rod.


Napsat špatnou knihu dá stejnou práci jako napsat dobrou: je stejně upřímným projevem autorovy duše. Ale duše špatného autora je – alespoň z uměleckého hlediska – méněcenná, a proto její upřímné projevy jsou, ne-li vždycky v podstatě nezajímavé, tedy nezajímavě vyjádřené, a dřina vynaložená k jejich vyjádření je promarněná. Příroda je nestvůrně nespravedlivá. Za nadání neexistuje náhražka. Píle a všechny ostatní ctnosti zde nejsou nic platné.


Večer Burlap zpracovával námět františkánské chudoby.

To byly doby, kdy chudoba znamenala ideál uskutečňovaný v praxi. Půda skýtala veškeré potřeby těm, kdo z ní žili; každý sedlák byl z velké části svým vlastním řemeslníkem, pekařem, zelinářem. Byla to společnost, pro kterou měly peníze dosud poměrně malý význam. Lidé je většinou skoro ani nepotřebovali. Své zboží směňovali přímo – domácí potřeby vlastní výroby a plody štědré země – a tak neměli zapotřebí vzácných kovů, za něž se zboží kupuje. Ideál chudoby svatého Františka byl tehdy uskutečnitelný, protože dával za příklad způsob života, jenž se nikterak nelišil od skutečného života jeho současníků z nižších vrstev. Svatý František7 vyzýval jednotlivce, kteří nežili z práce svých rukou nebo měli úřední funkce – tedy ty, kdo byli živi hlavně z peněz –, aby se živili tak jako jejich bližní z nižších vrstev, to jest přímo věcmi. Ovšem dnes je tomu docela jinak! Dnes vládne dělba práce, žije se jen z peněz, ne ze skutečných věcí, prodlévá se v abstrakcích, ne v reálném světě tvorby.“ Hromoval proti „velkým strojům, kdysi otrokům člověka, nyní jeho pánům“, proti standardizaci, proti průmyslu a obchodu a jejich zhoubnému vlivu na lidskou duši a na závěr uvedl rčení, že peníze jsou kořen veškerého zla; že jsou osudnou potřebou, která člověka nutí, aby žil z peněz, nikoli přímo z věcí. „Ideál svatého Františka připadá modernímu člověku fantastický, úplně ztřeštěný. Ze vznešené paní Chudoby se v dnešních poměrech stala málem nádenice v zástěře z pytloviny a v děravých botách... Žádnému rozumnému člověku by se ani nesnilo, aby ji následoval. Kdyby si někdo takovou odpudivou Dulcineu zvolil za svůj ideál, musel by být ještě větší blouznivec než Don Quijote. V naší moderní společnosti je františkánský ideál neuskutečnitelný. Chudobu jsme lidem zošklivili. Ale to neznamená, že svatého Františka můžeme prostě odbýt jako blouznivce a snílka. Ne, naopak, my jsme šílení, a ne on. Svatý František je jako lékař v blázinci. Bláznům jejich lékař připadá jako jediný šílenec mezi nimi. Jen až se vzpamatujeme, pak pochopíme, že ten lékař byl pořád jediným duševně zdravým člověkem.“


Ani se mu nesnilo, aby něco dělal. Práce, evangelium práce, posvátnost práce, laborare est orare8 – to je všechno brak a nesmysl. „Práce!“ opovržlivě se ušklíbl. „Práce není o nic úctyhodnější než alkohol a slouží přesně témuž účelu: je to jen duševní rozptýlení, aby člověk přestal uvažovat o sobě. Práce je prostě droga, nic víc. Je to hanba, že lidé nemohou žít bez drog, střízlivě; je to hanba, že si netroufají vidět svět a sebe takové, jací skutečně jsou. Musejí se opájet prací. To je hloupé. Evangelium práce není nic jiného než evangelium hlouposti a strachu. Práce může být modlitbou, ale zároveň možná i znamená schovávat hlavu do písku, dělat hodně velký rámus a rozvířit prach, takže člověk ani neslyší svou vlastní řeč a nevidí ani na svou ruku před vlastním obličejem. Znamená schovávat se sám před sebou. Není divu, že takoví Samuelové Smilesové9 a velcí podnikatelé nadšeně hlásají práci. Práce je posilňuje iluzí, že skutečně existují, a dokonce že jsou důležití. Kdyby přestali pracovat, mohli by většinou třeba zjistit, že tu prostě vůbec nejsou, že nejsou nic víc než díry ve vzduchu. Díry, z nichž se možná šíří dost ohavný puch. Smilesovské duše asi páchnou dost ohavně. Není divu, že si netroufají zanechat práce. Mohli by třeba zjistit, co vlastně jsou, nebo spíš nejsou. A nemají odvahu podstoupit tohle nebezpečí.“


A jakoby náhodou vytáhl tajemný balíček, který od někoho večer dostal, otevřel jej a vyňal z něho desky s pornografickými francouzskými lepty, na nichž ubohá Harrietta se vzrůstající hrůzou a ošklivostí viděla všechno to, co tak nevinně a horoucně přijímala jako lásku a co věcně a zřetelně znázorněné vypadalo mrzce, ohavně a bezedně sprostě, takže jen letmý pohled na to stačil vzbudit nenávist a opovržení k celému lidstvu.


Konec konců takový je život – protivný a nudný; takoví jsou lidé, když jsou ponecháni sami sobě – také protivní a nudní. Člověk prokletý se má sám zatratit dvojnásob.


Pracovní doba skončila a do výčepu se hrnuli muži chtiví duchovní úlevy. Čepovalo se pivo, destiláty se odměřovaly do malých kalíšků jako drahý lék. V ležáku, v hořké a whisky si kupovali náhražku za cesty do dalekých krajů, za mystickou extázi, za poezii a nedělní výlet, za lov na dravé šelmy a hudbu.

Žijeme v hrozné době! Mezi barbary! Naprostá, propastná neznalost nejzákladnějších pravd!“


Létací dveře se otvíraly a zavíraly, otvíraly a zavíraly. Muži žíznící po bohu sem z duchovní pouště dílen a kanceláří přicházeli jako do chrámu. Zjevovalo se jim tu tajemné božstvo skryté v láhvích a soudcích. U bráhmanů, kteří tlačili a pili sómu, se to božstvo jmenovalo Indra; u jogínů, kteří jedli konopí, zase Šiva. Mexičtí bohové přebývali v pejotlu.10 Perští súfisté objevili Alláha v šírázském víně, šamani ze Samojedských ostrovů11 se najedli bedly a naplnil je duch Numův.12


Jeho matka o něm kdysi řekla: „Už od narození je od nás na hony daleko, jestli víš, co tím myslím. Vždycky se až příliš snadno obešel bez lidí. Příliš rád se před nimi zamlkle uzavíral v sobě. Dovolí si jen intelektuální vztahy. Protože tam má pevnou půdu pod nohama, tam si může být jist svou převahou. Mimo intelektuální svět si navykl bát se a podezírat. Já jsem se tolik snažila ujistit ho a vylákat z té ulity; ale nedá se vylákat, vždycky se do ní stáhne zpátky.“


Venku se zelená rozkvetlá zahrada. Obloha je bledě modrá. Ptáci hlučně prozpěvují. Je tu dobře. Aby člověk poznal, jak je tady dobře, musí obeplout celou zeměkouli. Proč tady nezůstat? Nezapustit kořeny? Jenže kořeny jsou pouta. Děsím se, že bych mohl ztratit svou svobodu. Chci být volný, bez pout, nepatřit nikomu a ničemu, chci mít svobodu, abych mohl dělat, co chci, abych mohl kdykoli odjet, kam mi napadne – tohle je dobré.


Politikové mezi sebou nesnesou slušného člověka, protože dá jen vyniknout jejich špinavým machinacím.


Člověk se nerad nechá obtěžovat nižšími živočichy. Ty prostě zašlápne. Jen s lidmi sobě rovnými mluví rozumně. Vy si myslíte, že jsem náfuka. A uznávám, že do jisté míry máte pravdu. Ale bohužel vím, že ta nafoukanost je oprávněná – experimentálně. Nemístnou skromností si člověk jen škodí. Milton přece napsal, že „nic člověku neprospívá víc než sebevědomí, které se zakládá na právu a pravdě“. A já vím, že mé sebevědomí se zakládá na právu a pravdě. Já vím a jsem absolutně přesvědčen, že mohu dosáhnout toho, co chci. Proč bych měl zapírat, že to vím? Opanuji lidi, vnutím jim svou vůli. Mám k tomu pevné odhodlání a odvahu. Já to vím, tak proč bych se měl tvářit, že to nevím?


Ženami pohrdá; má jim za zlé, že připravují muže o čas a energii. Na milování nemá kdy.


Jeho nenáročnost v požadavcích na podřízené měla dvojí příčinu: ohleduplnost a laskavost, ale stejně i ostýchavost a nechuť ke zbytečnému styku s lidmi. Požadoval málo od lidí, kteří mu sloužili, jednoduše proto, že s nimi chtěl mít co nejméně společného. Jejich blízkost ho rušila. Nechtěl, aby se do jeho soukromí vtíraly cizí osoby. Když byl s těmi vetřelci nucen mluvit, když s nimi musel navázat přímý styk – nikoli v oblasti inteligence, ale vůle, pocitů a intuice – vždycky mu to bylo nepříjemné. Pokud možno se tomu vyhýbal; ale když to bylo nevyhnutelné, snažil se takový vztah co nejvíc odlidštit.


Lidé si vlastní hloupost povyšují na všeobecně platný zákon.


Domnívám se, že instinktivní chamtivost vede ke zvrhlosti častěji než pohlavní pud. Mně se alespoň zdají podivínštější lidé, kterým jde o peníze, než ti, jimž běží o sexuální ukájení. Ta úžasná lakota, s níž se člověk pořád setkává! A zároveň s tak fantastickou marnotratností! Často se obě ty vlastnosti sdružují v jedné a téže osobě. A co je na světě držgrešlí, špinavců, lidí úplně a téměř ustavičně zaujatých jen penězi! Nikdo není takhle ustavičně zaujat sexem – patrně proto, že sexuální nenasytnost je přece možno fyziologicky ukojit, kdežto když jde o peníze, není ukojení vůbec možné. Je-li tělo nasyceno, přestane mozek myslet na jídlo a na ženy. Ale hlad po penězích a po majetku je skoro čistě věc mentální. Fyzické ukojení tady není možné. Tímhle by se dala vysvětlit výstřední a zvrácená chamtivost. Naše tělo téměř nutí pohlavní pud, aby se držel v normálních mezích. Musí to být velmi prudká perverznost, má-li převládnout nad normálními fyziologickými sklony. Kdežto když se jedná o chamtivost, tam tělo nemá co regulovat, tam se z kolejí fyziologických návyků nemůže vyšinout ani částečka lidského těla, v tom ohledu příliš solidního. I nejslabší sklon ke zvrácenosti se projeví ihned. Pomyslete, jaká spousta lidí se stará jen o to, jak by vydělali peníze! Rozhodně o sobě vím, že o majetek nemám zájem a že ti, kdo o něj mají zájem, spíš jsou mi protivní a vůbec pro ně nemám pochopení. V žádné mé povídce a v žádném mém románu nevystupuje ani jediná převážně chamtivá postava. Je to jejich vada, protože chamtivost je ve skutečném životě zřejmě velmi obvyklý jev. Ale pochybuji, že bych takovou postavu uměl udělat zajímavou – protože pro náruživou chamtivost vůbec nemám smysl. Balzac to uměl; okolnosti a dědičnost způsobily, že měl vášnivý zájem o peníze. Ale kdyby člověk psal o něčem, co ho vůbec nezajímá, mohlo by se stát, že by o tom psal nudně.


Tohle politické hašteření je všechno tak hloupé,“ řekl Rampion pronikavým, rozčileným hlasem, „tak hrozně hloupé. Bolševici a fašisti, radikálové a konzervativci, komunisti a Britští falangisti – zač vlastně k ďasu bojují? Já vám to povím. Bojují za to, aby se rozhodlo, jestli pojedeme do pekla komunistickým expresním rychlíkem nebo kapitalistickým závodním autem, individualistickým autobusem nebo kolektivistickou tramvají po kolejích kontrolovaných státem. Ve všech případech má ta cesta stejný cíl. Všichni musí do pekla, všichni se ženou do stejné psychologicky slepé uličky a do sociální pohromy, která je výsledkem psychologického zhroucení. Jediný rozdíl mezi nimi je tenhle: jak se tam máme dostat? Rozumný člověk se o takové hádky prostě nemůže zajímat. Pro rozumného člověka má význam jen peklo a moc málo mu na tom záleží, jakým dopravním prostředkem se tam má dostat. Otázka pro rozumného člověka zní: Chceme, nebo nechceme se dostat do pekla? A jeho odpověď zní: Ne, nechceme. A je-li jeho odpověď takováhle, nechce mít s žádným politikem nic společného. Protože nás všichni chtějí dopravit do pekla. Všichni bez výjimky. Lenin i Mussolini, MacDonald i Baldwin.13 Všichni jsou stejně nedočkaví, aby nás dostali do pekla, a hádají se jen o způsob, jak nás tam dostat.“

Snad by nás tam někteří dovezli trochu pomaleji než ti druzí,“ namítl Filip.

Rampion pokrčil rameny. „Ale o tak málo pomaleji, že by v tom byl téměř nepozorovatelný rozdíl. Všichni věří v industrializaci v té či oné vládní formě, všichni věří v amerikanizaci. Co je ideálem bolševiků? Amerika, ale ještě daleko víc, Amerika, kde by na místo trustů nastoupily vládní úřady a místo boháčů státní úředníci. A co je ideálem ostatní Evropy? Totéž, jen boháči by zůstali zachováni. Tam stroje a vládní úředníci. Tady zase stroje a Alfred Mond14 nebo Henry Ford. Stroje, které nás mají dovézt do pekla, a boháči nebo úředníci, kteří je mají řídit. Myslíte, že jedni by je snad řídili opatrněji než ti druzí? Možná že máte pravdu. Ale já nevím, koho z nich bych si raději vybral. Všichni mají stejně naspěch. Ve jménu vědy, pokroku a lidského štěstí! Amen a přidejte plyn.“

Filip přikývl. „A přidávají ho řádně,“ řekl. „Jedou hezky rychle. Pokrok. Ale jak říkáte, pravděpodobně se řítí do bezedné propasti.“

A jediná věc, o které ti reformátoři dovedou mluvit, je tvar, barva a řízení vozu. Copak ti pitomci nevidí, že záleží jedině na tom, kam se jede, že jsme se dostali na scestí a měli bychom se vrátit – nejraději pěšky, bez té smradlavé mašiny?“

Snad máte pravdu,“ řekl Filip. „Ale svízel je v tom, že se v našem daném světě už nemůžeme vrátit, že nemůžeme mašinu zahodit do starého železa. Totiž nemůžeme to udělat, jestliže nehodláme vybít asi tak polovinu lidstva. Industrializace umožnila zdvojnásobení světové populace za jedno století. Chcete-li se zbavit industrializace, musíte se vrátit tam, odkud jste vyšel. To znamená, že musíte pobít polovinu veškerého množství mužů a žen, co jich je na světě. Tohle by sub specie aeternitatis nebo i jen historiae15 možná bylo znamenité. Ale sotva to může být cílem politické praxe.“

Mechanický pokrok znamená ještě větší specializaci a standardizaci práce, znamená ještě víc mechanicky produkované, odindividualizované zábavy, znamená snížení iniciativy a tvořivosti, znamená ještě větší zintelektualizování a progresívní atrofii všech základních vitálních elementů v lidské povaze, znamená čím dál větší nudu a neklid a nakonec znamená individuální šílenství.“

Problém se tedy vyřeší sám,“ podotkl Filip.

Jen tím, že se sám zhroutí. Až se lidstvo zničí, pak tu samozřejmě žádný problém nebude. Prvním krokem by bylo naučit lidi, aby žili dualisticky, ve dvou oddělených sférách. V jedné sféře jako industrializovaní pracovníci, v druhé jako lidské bytosti. Osm hodin ze čtyřiadvaceti jako idioti a stroje a ostatních šestnáct hodin jako lidské bytosti.“

Copak takhle už nežijí?“

Ovšemže ne. Žijí jako idioti a stroje pořád, při práci i ve volném čase. Jako idioti a stroje, ale představují si, že žijí jako civilizovaní lidé, dokonce jako bohové. Především je zapotřebí přimět je, aby uznali, že v pracovní době jsou idioti a stroje. Muselo by se jim říct: 'Naše civilizace je už taková, že osm hodin z každých čtyřiadvaceti musíte strávit jako kříženec idiota a šicího stroje. A tak dělejte svou práci mechanicky jako idioti; a ve volném čase se plně vyžívejte jako opravdový muž a žena, podle toho, co jste. Ale ty dva životy nesměšujte, oddělte je neprostupnou přepážkou. Hlavní pro vás musí být život ve volném čase. To ostatní je jen špinavá práce, kterou musí někdo dělat. A nikdy nezapomínejte, že je opravdu špinavá a naprosto nedůležitá, až na to, že vás živí, ale že v opravdovém lidském životě je úplně bezvýznamná a zbytečná. Nedejte se oklamat pokryteckými taškáři, kteří vám vykládají, jak je ta dřina posvátná a jak velkopodnikatelé prokazují svým bližním křesťanskou službu. To je všechno lež. Vaše práce je jen ohavné, špinavé zaměstnání, které je bohužel nutné, což způsobili vaši pitomí předkové. Navršili hromadu smetí a vy ji musíte odkopávat ze strachu, abyste se jejím smradem neudusili, musíte kopat a kopat, abyste si zachránili holý život, a při tom spíláte památce bláznů, kteří vás k té špinavé práci odsoudili. Ale nechtějte se utěšovat předstíráním, že ta špinavá mechanická práce je něco ušlechtilého. Není; a jestli si to budete říkat a uvěříte tomu, bude to mít jen jediný výsledek, že svou lidskost snížíte na úroveň té špinavé práce. Jestli uvěříte, že průmyslové a obchodní podnikání je křesťanská služba a že práce je posvátná, stane se z vás jen mechanický idiot na celých čtyřiadvacet hodin z čtyřiadvaceti. Uznejte, že to je práce špinavá, zacpěte si nos a dělejte ji osm hodin a pak se soustřeďte na to, abyste se ve volném čase stali opravdovými lidmi. Plně a opravdově lidmi. Ne čtenáři novin, ani džezovými nebo rádiovými fanoušky. Velkopodnikatelé masám opatřují standardizovaně produkované zábavy, a nejradši by z vás i ve vašem volném čase udělali zrovna takové mechanické idioty jako v pracovní době. Ale nedovolte jim to. Vynasnažte se, aby z vás byli lidé.' Tohle musíte lidem říkat; tomuhle musíte učit mládež. Musíte každého přesvědčit, že celá tahle velkolepá civilizace jen smrdí a že opravdovým životem, který má skutečný význam, je možno žít jen daleko od ní. Bude to trvat hodně dlouho, než se dá slušný život nějak sladit s průmyslovým smradem. Možná že je obojí opravdu nesmiřitelné. To se uvidí. Zatím však rozhodně musíme odházet lopatami smetí a stoicky snášet smrad a v přestávkách mezi tím se musíme snažit vést opravdu lidský život.“

Program je to dobrý,“ řekl Filip, „ale pochybuji, že byste s ním v příštích volbách získal hodně hlasů.“

To je právě ta svízel.“ Rampion se zamračil. „Člověk by je měl všechny proti sobě. V jediné věci se všichni shodnou – toryové16, liberálové, socialisti, bolševici –; že průmyslový smrad je naprosto znamenitá věc a že je nutno standardizací a specializací důsledně vymýtit z lidstva všechny stopy opravdového mužství a ženství. A přitom se od nás žádá, abychom se zajímali o politiku. Tak, tak.“ Zavrtěl hlavou.

Ale teď mysleme na něco příjemnějšího. Podívejte se, chci vám ukázat obraz. Tenhle.“

Na vysoké travnaté mezi seděla nahá žena a kojila děcko – vytvářela vrcholek pyramidální kompozice. Trochu níž vlevo před ní seděl na bobku muž, nahými zády obrácený k diváku, a ve stejné rovině proti ní vpravo stál hošík. Muž na bobku si hrál s párkem maličkých pardálích mláďat, která byla středem obrazu, kousek níž pod nohama sedící ženy, a hošík se na to díval. Těsně za ženou stála kráva, která téměř vyplňovala celou hořejší část obrazu, a s hlavou trochu odvrácenou přežvykovala. Světlá ženina hlava a její ramena se rýsovala na tmavohnědém boku krávy.

Cítím, že se mi podařilo vyjádřit postavy ve vzájemném živoucím vztahu a ve vztahu k ostatnímu kolem nich. Například ke krávě. Je odvrácena, nevšímá si toho lidského výjevu. Ale člověk cítí, že má blaženě spokojený vztah k lidem, jakýmsi mléčným, přežvykujícím, dobytčím způsobem. A ti lidé k ní také mají vztah. Ale také k pardálům. Ano, mně se to líbí.“

Mně také,“ řekl Filip. „Je to něco, co může směle čelit průmyslovému smradu.“ Zasmál se. „Měl byste namalovat ještě jeden obraz jako protějšek k tomuhle, obraz života v civilizovaném světě. Ženu v nepromokavém plášti, jak se opírá o láhev likéru a krmí své děťátko Sunarem. Na asfaltované mezi. A muže, jak si hraje s rádiovým přijímačem.“

A tohle namalovat kubisticky,“ řekl Rampion, „aby si byl člověk jist, že v tom nebude ani stopa života. Chceme-li z věcí vysterilizovat život, není nad moderní umění. Takhle to nedokáže ani karbolová kyselina.“


Salvador Dalí: Melancholie – atomovo-uranová idyla


Zastihl jsem Rampiona zasmušilého a navztekaného a následkem toho v pesimistickém rozpoložení – lyricky a prudce pesimistickém. Když mi předtím vyjmenoval hrůzy dnešního světa, prorokoval nakonec katastrofální zhroucení naší společnosti, která je už teď strašně labilní.

Na to jsem řekl: „Nejsou to moc příjemné vyhlídky pro naše děti.“

Odpověděl: „Neměli jsme je přivést na svět.“

Zmínil jsem se o tom, co psal Rivers17 o obyvatelích Melanésie, kteří když je běloši oloupili o jejich náboženství a tradiční civilizaci, se prostě rozhodli neplodit děti. „A totéž se už děje v západním světě,“ dodal jsem, „jenže pomaleji. Nikoli rasová sebevražda, ale postupné ubývání porodů. Postupné, protože u nás jed moderní civilizace účinkuje zatím pomalu. Děje se to ponenáhlu a už dlouho, ale teprve teď si začínáme uvědomovat, že podléháme otravě. Proto teprve teď začínáme omezovat plození dětí. U melanéských ostrovanů nastalo vraždění duší náhle, a proto si museli uvědomit, co se na nich páše. Umínili si téměř přes noc, že se přestanou starat, aby nevyhynul jejich kmen.“

Ale ten jed už neúčinkuje pomalu. Účinkuje čím dál rychleji.“

Jako arzén – účinky se hromadí. A za nějakou chvíli člověk začne kvapem uhánět k smrti.“

Plození se mohlo zarazit mnohem radikálněji, kdyby lidé byli tohle pochopili. No, jakáž pomoc, když tady naše škvrňata už jsou, budou muset koukat, jak se z toho dostat.“

A prozatím,“ řekl jsem na to, „člověk musí dál dělat, jako by náš svět měl trvat věčně – musíme děti učit dobrým způsobům a tomu ostatnímu. Jak to děláte vy se svými dětmi?“

Kdyby bylo po mém, vůbec bych je neučil ničemu. Jednoduše bych je vyhnal na venkov, do zemědělství, a řekl bych jim, aby se tam zabavily, jak dovedou. A kdyby to nedovedly, otrávil bych je jedem na krysy.“

Stěžoval si mi, že se jeho děti vášnivě zajímají o stroje – automobily, vlaky, letadla, rádio. „Je to jako epidemie neštovic. Láska k smrti je ve vzduchu. Děti ji vdechují a musí se nakazit. Snažím se jim domlouvat, že by si měly oblíbit něco jiného. Ale o nic jiného nestojí. Chtějí jen stroje. Nakazily se láskou k smrti. Jako by si mládež absolutně umínila, že přivodí konec světa – že jej zmechanizuje k šílenství, až prostě sám sebe zahubí. No, nechme je, když to chtějí, hlupáčkové. Ale je to pokořující pomyšlení, hrozně pokořující, že si lidé mají všechno takhle zatraceně zkaňhat. Život by mohl být tak krásný, kdyby si na něm dali záležet! A kdysi býval krásný, ano, já tomu věřím. Ale teď je to jen šílenství; je to jenom násilně galvanizovaná smrt, která sebou škube a tropí pekelný povyk, aby sama sebe přesvědčila, že není vlastně smrt, ale nejbujnější život. Vzpomeňte si například na New York! Bože! No, ať se tedy ženou do pekla, když chtějí. Mně je to jedno.“

Jenže mu to bohužel není jedno.


Naše soudobá lůza čte jen ilustrované časopisy a poslouchá rádio a nemyslí na nic jiného než jak vydělat peníze a užít si příšerných moderních „zábav“. Jsou to lidé hloupí a nevkusní, sprostí a infantilní.


Parodie a karikatura je nejúčinnější kritika.


V tomhle hloupém demokratickém světě jsme psanci, psanci pyšní na své psanství. Demokratickému světu je zákonem kvantita. My psanci věříme v kvalitu. Pro demokratické politiky je hlas většiny hlasem božím;18 jejich zákonem je zákon, který se líbí davu. My se stavíme mimo zákon diktovaný davem. My psanci jsme pro individuální svobodu a dovedeme si jí cenit. Zákonem demokratického světa je standardizace lidí, znivelizování veškerého lidstva na nejnižší úroveň. Jeho náboženstvím je zbožnění průměrného člověka. My uctíváme nikoli obyčejného, ale kromobyčejného člověka. Jsme v radikálním rozporu s demokratickými vládci země, která kdysi bývala svobodnou a veselou. Mezi nimi a námi nemůže být mír. Co je pro ně bílé, to je pro nás černé, jejich politické dobro je pro nás zlo, jejich pozemský ráj je pro nás peklo. My, dobrovolní psanci, odmítáme jejich vládu, nosíme zelený stejnokroj lesního útočiště. A vyčkáváme, vyčkáváme. Protože náš čas přijde a nehodláme zůstat psanci navždy. Přijde čas, kdy zas my vyhostíme ty, kdo mají dnes v rukou moc. Napřed musíme porušovat špatné zákony. Musíme mít odvahu být psanci. Kamarádi psanci, budete tu odvahu mít, až přijde čas?


Máte moderní výmluvy. Organizace je pro vás pánbíček; i umění a láska se mu za chvíli budou klanět jako všechno ostatní. Proč jsou vaše básně tak špatné? Protože jste si výrobu básní ještě řádně nezorganizovali. A impotentní milenec se patrně vymlouvá také tak a svou rozhořčenou dámu asi ujišťuje, že jí příště ukáže, jak dokonale je organizovaný.


Chrličový symbol demagogie. Otevřená ústa, než se rozeřvou. Hrůza!

Nejvíc mělo zapůsobit užívání vzletných slov, která si každý může vykládat jak chce. Například „svoboda“. Bojujeme za svobodu, chceme osvobodit vlast, atd. Posluchač si sám sebe ihned představí zpola vysvlečeného, s láhví a ochotnou děvkou na klíně, a ani zákony, ani katechismus dobrého chování, ani manželka, ani strážník, ani farář mu to nemohou zakázat. Svoboda! Přirozeně ho to nadchne. Až by se dostali k moci, pak by teprve pochopil, že se toho slova vlastně užívalo v docela jiném významu.


Jak si má člověk vysvětlit kouzlo, které se ho zmocní při podívané na vojenskou přehlídku? Raději je ani nevysvětlovat. Přemýšlel jsem o tom.

Četa má jen deset mužů a emocionálně na člověka vůbec nepůsobí. Srdce se mu trochu rozbuší, teprve když uvidí rotu. A prapor na pochodu působí opojně. Brigáda je už skoro armáda s korouhvemi – a jak víme z Písně písní,19 vzrušuje stejně jako milostné uchvácení. Vzrušení je tedy úměrné počtu. V poměru ke vzrůstu normálního člověka působí katedrála na jedince mocnějším dojmem než domek, a průvod pochodujících mužů, dlouhý celou míli, účinkuje mohutněji než desítka zevlounů na rohu ulice. Jenže to není všechno. Pluk působí větším dojmem než shluk lidí. Armáda s korouhvemi může vzrušit stejně jako láska jen tehdy, je-li dokonale vydrezírovaná. Kamení, z něhož je utvářena budova, vypadá líp než nakupené kamení. Drezúra a uniformy vytvářejí architekturu davu. Na armádu je pěkná podívaná. Jenže to není všechno – hoví i nižším pudům, nejen estetickému. Podívaná na lidské bytosti zredukované na automaty uspokojuje chtivost moci. Když se člověk dívá na zmechanizované otroky, může si představovat, že je nad nimi pánem. Je to jistě báječné sedět na koni a tisíc lidí přimět, aby dělali, co člověk chce.



Pro něho je pouhý intelektuální život snazší; je to cesta nejmenšího odporu, protože takhle se vyhýbá ostatním lidským bytostem.

Lyricky se divil, proč žije člověk v městě, proč maří čas shonem za penězi a mocí, když venku čeká tolik krásy, aby ji poznal a miloval.


Filosofa je škoda pro praktické věci. Je v nich nemožný. Je jako ten albatros. „Le poète est semblable au prince des nuées.“


Exilé sur le sol au milieu des huées,

ses ailes de géant l'empêchent de marcher.“20


Ano, tak je to! Právě tak se to má s filosofy. Křídla jim brání v chůzi.


Lidé, kteří si dají na sobě záležet, nevydrží bydlet v prasečích chlívkách, a zrovna tak nemohou dlouho setrvat v politice ani v obchodě.


Každý člověk má od narození přirozené právo být šťastný; ale ten zuřivý útlak, jakmile se někdo pokusí dovolávat se toho práva!


Opravdová velikost je nepřímo úměrná pouhému bezprostřednímu úspěchu.


Nenávist je povzbuzující prostředek tak jako koňak.


Snížení lidských tvorů na úplné blbečky a absolutní otroky mašin. Já ty vaše ráje znám.


Smradlavý svatý František. Ano, smradlavý ješitný pitomeček, který se nafukuje, jako by byl Ježíš, a nakonec v sobě ubije všechen smysl pro slušnost a nadělá ze sebe jen ohyzdné smradlavé fragmenty skutečného lidského tvora. Chodí po světě a vzrušuje se tím, že olizuje malomocné! Fuj! Ten nechutný perverzní ubožák! Myslí si o sobě, že je pod jeho důstojnost líbat ženské; chce být povznesený nad vším tak sprostým, jako je přirozená zdravá rozkoš, a jediný výsledek toho je, že v sobě ubije všechno, co v něm ještě zbylo ze slušné lidské podstaty, a je pak z něho smradlavý perverzní ubožák, kterého může vzrušit jen olizování vředů malomocných. Ne aby je vyléčil, kdepak! Jen aby je olízal. Pro vlastní potěšení, ne jejich. Vždyť je to hnus!


Vy nám prostě radíte, abychom si počínali jako zvířata. Ale vždyť tohle není nic jiného než evangelium animalismu.“

Je to k čertu přece snad o něco lepší počínat si jako zvíře, totiž jako skutečné, původní, neochočené zvíře – než vynaleznout ďábla a počínat si jako tenhle vlastní vynález.“


Za určitých okolností je zabití očividně nutné a správné a doporučitelné. Podle mého názoru jediný absolutně zlý skutek, jaký člověk může spáchat, je skutek proti životu, proti vlastní neporušenosti. Člověk páchá zlo, když perverzně sám sebe mrzačí, když falšuje své instinkty.


Vždyť to vlastně není tak hloupé, jak se to pokoušíte udělat. Kdyby lidé ukájeli své instinktivní choutky, jen když se u nich opravdu ozvou, tak jako zvířata, o kterých smýšlíte tak pohrdavě, počínali by si zatraceně líp, než si dnes počíná většina civilizovaných lidských tvorů. Přirozené chutě a bezděčná instinktivní nutkání nedělají z lidí taková zvířata – ale ne, „zvířata“ je nesprávné označení, znamená to urážet zvířata – takové příliš lidsky zlé a neřestné tvory. Dělá je z lidí obraznost, intelekt, dělají je z lidí zásady, tradice a výchova. Nechte instinkty na pokoji a natropí moc málo zla. Kdyby se lidé milovali jen tehdy, když se nechají uchvátit vášní, kdyby bojovali jen tehdy, když se jich zmocní zášť nebo strach, kdyby hrabali majetek jen tehdy, když mají nouzi nebo když jim podrazí nohy nepřekonatelná chamtivost – tak vás ujišťuji, že by se náš svět mnohem víc podobal království božímu než teď v našem křesťansko-intelektuálně-vědeckém systému. Není to instinkt, který z člověka dělá Casanovu, je to chlípná obraznost, která uměle podněcuje a lechtá chuť a vyvolává dráždivé nutkání, ale tohle nemá s přirozenou existencí žádnou spojitost. Kdyby donchuáni a donchuánky poslouchali jen své přirozené žádosti, měli by moc málo milostných dobrodružství. Teprve předrážděná obraznost je svádí k nevyběravé promiskuitě. A stejně je to i s ostatními pudy. Není to vlastnický pud, který moderní civilizaci tak pobláznil po penězích. Vlastnický pud se neustále musí uměle dráždit výchovou a tradicí a mravními zásadami. Chamtivcům se musí říkat, že shon po penězích je přirozený a ušlechtilý, že spořivost a píle jsou ctnosti, že nabádání lidí, aby kupovali věci, které nepotřebují, je křesťanská služba. Jejich vlastnický pud by nikdy nebyl natolik silný, aby je nutil shánět se od rána do večera a celý život po penězích. Musí se neustále vydražďovat obrazností a intelektem. A porovnejte si to s civilizovanou válkou. Ta nemá nic společného se spontánní bojovností. Aby se lidé dali do boje, musí být donuceni zákonem a potom vydražďováni propagandou. Kdyby se jim říkalo, že se mají řídit bezděčnými příkazy bojovného pudu, udělalo by se pro mír víc, než kdyby se založilo bůhvíkolik Společností národů.


Všichni jsou perverzní. Perverzní v dobru i zlu, perverzní duchem i tělem. Svět je blázinec plný perverzních jednotlivců.


Na světě je plno směšných náboženských snobů. Lidí bez vitality, kteří se nikdy nezmohli na jediný skutečný projev života, kteří k ničemu nemají živoucí vztah; lidí, kteří nemají sebemenší osobní ani praktické ponětí, co to je Bůh, ale bučí v kostelích, mumlají nad modlitebními knížkami a perverzně si pustoší svou neutěšenou existenci tím, že si počínají shodně s vůlí jakési libovolné abstraktní představy, které si zamanuli říkat Bůh. Je to jen stádo náboženských snobů. Ale nikdo nemá tolik rozumu, aby to přiznal. Lidé se obdivují náboženským snobům, že jsou tak dobří a zbožní křesťani. A zatím to jsou jen mrtvoly, které by měly dostat řádný kopanec do zadnice a štulec do nosu, aby se jim v hlavě rozsvítilo a ony obživly.


Náboženský snob – hovnivál, který hledá neexistujícího Boha.



Doslov

Morální příkazy a estetická pravidla se staly prázdnými slovy. Svět se Huxleymu jevil jako šílený rej lidí, z nichž každý bral smrtelně vážně jinou nesmyslnou představu. Huxleyovu sarkasmu se zdál směšný každý, kdo se tvářil vážně.

Všechny útěchy, jimiž si lidstvo ulehčuje krutost přírody a společenské zlo, považoval Huxley za marnost a klam; jejich hlasatele zesměšňoval jako šarlatány.

Zdeněk Vančura




POZNÁMKY:

1 Fulke Greville, 1. baron Brooke (1554–1628) – méně známý alžbětinský básník, dramatik, politik. – Poznámka Misantropova.

2 metafora s velbloudem a uchem jehly – Srovnej: Bible: Marek 10,25: FACILIUS EST CAMELUM PER FORAMEN ACUS TRANSIRE, QUAM DIVITEM INTRARE IN REGNUM DEI – Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli boháč vstoupí do království božího – Srov.: Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli člověk dosáhne svobody. (Misantrop, Sentence o lidském smradu); Spíš projde velbloud uchem jehly, nežli se prostřednictvím voleb „objeví“ skutečně velký muž. (A. Hitler, Mein Kampf 3.); Spíš projde velbloud uchem jehly a kráva buvola bude recitovat Rimbaudovy básně než Člověk pochopí přirozenou bezbožnou podstatu vesmíru! (Misantrop, Z poustevníkovy lesní moudrosti, O světovládě hlouposti); Flanďáci by měli být vlastně vděčni vykrádačům kostelů. Vždyť je psáno: "Spíš projde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského." (Misantrop, Plivanec na rozloučenou 1.1.1992) – Pozn. Mis.

3 „Každá vyhlídka je pěkná, jen člověk je špatný.“ – citát (dost možná fiktivní, stejně jako město Stanton-in-Teesdale) se silně podobá výroku M. P. Arcybaševa z románu Sanin: „Všechno je krásné, jenom člověk je prevít.“ – Pozn. Mis.

4 atavismus – objevení se nečekaných dědičných znaků nebo vlastností po vzdálených předcích; (v hrubě nepochopeném a přeneseném smyslu) též „přežitek“. Srov.: Misantrop: der Wandervogel: „Jít někam za město, do lesů, a postavit si tam stan jako svobodný člověk, byť na pár dní, týdnů či měsíců, je již dnes něco jako pravěký atavismus, téměř ilegální činnost, skoro zločin!“ – Pozn. Mis.

5 William Blake (1757–1827) – anglický malíř a básník. Vytvořil např. ilustrace k Miltonovu Ztracenému ráji, k Dantově Božské komedii nebo k starozákonní knize Jób. Manželství nebe a pekla (1790–1794) je ručně iluminovaná kniha podle vzoru středověkých barevně ilustrovaných knih, napsaná jako řada textů napodobujících biblická proroctví (např. Danielovo). Huxley si z této knihy vypůjčil názvy pro své dva eseje: Brány vnímání a Nebe a peklo. – Pozn. Mis.

6 Albert Einstein (1879–1955), Henri Poincaré (1854–1912), Ernst Mach (1838–1916) – všechno fyzici, jež spojovala jistá nezávislost v bádání, spojená s kritikou zastaralých newtonovských představ, podle kterých měl být vesmír dokonale seřízený stroj s pevnými zákony a předem danými vztahy sil a objektů v něm. Tito vědci naopak dokazovali, že vesmíru víceméně vládnou relativní, zcela nahodilé, souvztažné jevy, a tudíž nikoli řád a zákon, nýbrž chaos a anarchie. – Pozn. Mis.

7 sv. František z Assisi (1182–1226) – křesťanský mystik a mnich, zakladatel žebravého řádu františkánů, ojedinělý, výjimečný zjev mezi křesťanskými světci. Pro své ideály dobrovolné chudoby a lásky ke všemu tvorstvu (tj. nejen k lidem a k zvířatům, ale i např. k větru, slunci a vodě) bývá dnes považován za patrona ekologie, někdy též dokonce až za jakéhosi prvního evropského buddhistu (či lépe džinistu), který se nápadně vymykal svému dobovému křesťanskému okolí. Nicméně i tak zůstává s mnoha svými perverzními vlastnostmi (viz níže) pouhým náboženským svatopatem. Srov.: Misantrop: Zpátky ke zvířeti 10.: František z Assisi, přezdívaný Franta Mouchysněztesimě, to je extrém hodný zbožného svatopata jeho druhu, milujícího a pěstujícího si na svém těle vši, blechy a jiné krvelačné parazity, neboť „Bůh si přeje, abychom pomáhali zvířatům, jestliže potřebují pomoc". – Pozn. Mis.

8 LABORARE EST ORARE (lat.) – „Pracovat znamená modlit se.“ – motto svobodných zednářů, jež je odvozeno od ORA ET LABORA, tj. „Modli se a pracuj“ – hesla raně křesťanského teologa Basileia „Velikého“ (asi pol. 4. stol. n. l.), které přijal a rozšířil zakladatel benediktinského řádu Benedikt z Nursie (asi 483–asi 543) jako hlavní heslo své řehole. – Pozn. Mis.

9 Samuel Smiles (1812–1904) – skotský spisovatel a reformátor, propagoval ve svých knihách (např. „Život a práce“ nebo „Svépomoc“) práci, sebedůvěru a sebevzdělání jako hlavní prostředky k životnímu úspěchu a společenskému vzestupu. – Pozn. Mis.

10 pejotl – halucinogenní druh kaktusu. – Pozn. Mis.

11 Samojedi – původní obyvatelé Sibiře. – Pozn. Mis.

12 Numa – v mnoha kulturách označuje toto slovo „ducha“ nebo „dech“. Naše slovo „špiritus“ označuje v původním smyslu „ducha“, ale i lihovinu. – Pozn. Mis.

13 Stanley Baldwin (1867–1947) – britský státník, člen Konzervativní strany, premiér a vůdčí postava britské politiky v meziválečném období, obratný obchodník a průmyslník s příklonem k modernizaci. V roce 1935 nahradil labouristu MacDonalda ve funkci premiéra (nejedná se tedy o nechvalně proslulého amerického karbanátkáře podobného jména). – Pozn. Mis.

14 Alfred Mond (1868–1930) – britský průmyslník, finančník a politik, později i aktivní sionista. Spolu s „pánem Fordem“ postava Huxleyho Překrásného nového světa (pod jménem Mustafa Mond), kde oba ovládají svět. – Pozn. Mis.

15 sub specie aeternitatis … historiae – (lat.) Z hlediska věčnosti … z hlediska dějin. – Pozn. Mis.

16 toryové – anglická politická strana vyjadřující hlavně zájmy šlechty a duchovenstva, předchůdkyně dnešní konzervativní strany; jejími protivníky byla strana whigů, předchůdkyně dnešní liberální strany. – Pozn. Mis.

17 V. H. R. Rivers (1864–1922) – anglický antropolog, neurolog, etnolog a psychiatr. Řeč je o jeho díle Dějiny melanéské společnosti z roku 1914. – Ne však že by nějací divoši byli někde natolik mravně na výši, že by raději dobrovolně vyhynuli, než aby žili nedůstojným životem v hanbě, v ponížení a v nesvobodě; shora líčená záležitost se týká spíše než cokoli jiného víry některých primitivních národů (i některých primitivních jednotlivců), která spočívá v přesvědčení, že co je dnes, to bude i zítra, a co je teď, to bude i nadále, po všechny časy. Víra je to jistě velice primitivní, a také se velice mýlí; neboť věci, které jsou špatné právě nyní, jistě nezůstanou stejné navždy – ony se totiž zcela jistě ještě víc zhorší... Srov. k téže tématice: Misantrop: Sentence o lidském smradu: Některé druhy zvířat jsou rozumnější než člověk v poměru odpovědnosti ke svému potomstvu. V zajetí nevyvedou mláďata. – A srov. též: J. Gray: Slamění psi: Jak si povšiml Reg Morrison, lidský druh se ve stresu chová stejně jako ostatní zvířata, neboť reaguje na nedostatek a přelidnění tím, že omezí svůj rozmnožovací pud: „Mnoho ostatních zvířat se zdá mít hormonálně regulovanou reakci na stres zvnějšku, která přepne jejich metabolismus na úspornější režim, kdykoliv začne ubývat zdrojů. Prvním cílem se nezbytně stanou procesy rozmnožování, neboť jsou náročné na energii... Hormonální signál tohoto procesu byl nalezen u nížinných goril, žijících v zajetí, a u žen.“ Lidé tedy reagují na tlak zvnějšku rovněž omezením rozmnožování; tím se neliší od ostatních savců. – Dále srov. J. J. Rousseau: Rozpravy: Když vidím zvířata narozená na svobodě, jak nenávidí zajetí a rozbíjejí si hlavy o mříže svých vězení, když vidím množství divochů, zcela nahých, kteří pohrdají rozkoší Evropanů a čelí hladu, ohni, železu a smrti, aby zachovali svou nezávislost, cítím, že nepřísluší otrokům uvažovat o svobodě. – Dále srov.: Misantrop: Rakovina na kůži Země: Lidé už za těchto horšících se podmínek nebudou chtít mít děti, tak jako nechtějí mít mladé některá zvířata v zajetí svých klecí. To bude konec lidstva na této zemi. – A konečně srov. též, co říká N. Chamfort: Naneštěstí pro lidstvo – a snad naštěstí pro tyrany – se chudým a poníženým naprosto nedostává instinktu či hrdosti slona, který se v zajetí odmítá rozmnožovat. – Pozn. Mis.

18 hlas boží – srovnej s latinským úslovím VOX POPULI, VOX DEI (Hlas lidu, hlas boží) – Úsloví přisuzující mínění lidu platnost božské autority. Základní myšlenka je vyslovena už v díle řeckého básníka Hésioda (Práce a dni 763). V uvedeném znění poprvé u Alkuina (8. stol. n. l.). Srov.: „Man sagt: Vox populi vox Dei – ich habe nie daran geglaubt.“ (Říká se: hlas lidu, hlas boží – nikdy jsem tomu nevěřil.) – řekl Beethoven r. 1827 před svou smrtí. Pozn. Mis.

19 ...jak víme z Písně písní... – V biblické Písni písní je několikrát přirovnávána ženská krása k vojenským věcem: „Jako věž Davidova je tvoje šíje, jak zbrojnice se tyčící; na tisíc štítů je na ní zavěšeno, pavézy všech mužů udatných.“ (4,4) – „Jak hvězdné šiky jsi úchvatná, lásko má.“ (6,4 a 6,10) – Pozn. Mis.

20 Le poète … de marcher. – (franc.) „Básník je podoben knížeti mračen. Vydaný posměchu na zemi svržen, / ochromen křídly olbřímími, jež v chůzi mu brání.“ – Citace z vynikající básně Albatros ze sbírky Květy zla od Charlese Baudelaira. – Pozn. Mis.