Twain: Dopisy z planety Země

(výpisky)

SATANŮV DOPIS

Všichni lidé jsou blázniví. Člověk je báječná kuriozita. Je ztělesněným sarkasmem. A přitom lichometně a naprosto upřímně nazývá sám sebe „Nejušlechtilejším výtvorem Božím“. A není to pro něho žádná nová myšlenka, mluví o tom už celé věky a věří tomu. Věří tomu, a v celé jeho rase se nenašel nikdo, kdo by se tomu vysmál.

K tomu ke všemu – promiňte, jestli je toho na vás až příliš – si o sobě myslí, že je Stvořitelův mazlíček. Věří, že je na něho Stvořitel hrdý, věří dokonce, že ho Stvořitel miluje, a to vášnivě, že prosedí celé noci v obdivných myšlenkách na něho, ano, že nad ním bdí a chrání ho před všemi potížemi. Modlí se k Němu a domnívá se, že náš Pán mu naslouchá. Co říkáte něčemu tak výstřednímu? Člověk cpe do svých modliteb nemotorné, tupé a květnaté pochlebné řečičky a myslí si, že náš Pán sedí a vrní nad těmi přemrštěnostmi blahem a má z nich radost. Modlí se o pomoc, o přízeň, o ochranu každý den a dělá to s nadějí a důvěrou, i když na žádnou ze svých modliteb nikdy nedostal žádnou odpověď. Každodenní urážky a porážky ho neodradí, drmolí své modlitby dál. A musím vám vyrazit dech ještě něčím: člověk myslí, že přijde do nebe! Z vlastních peněz si platí kazatele, kteří mu to namlouvají.

DOPIS II

Nepíšu vám o člověku nic, co není pravda. Neboť na člověku není nic, co by nesmrtelnému nepřipadalo přinejmenším podivné. Na nic nepohlíží tak jako my, jeho smysl pro proporce se od našeho beznadějně liší a pořadí jeho hodnot je od našeho tak dalece divergentní, že je krajně nepravděpodobné, že by dokonce i nejnadanější z nás se svými obrovskými intelektuálními schopnostmi byl schopen člověku zcela porozumět.

Je to proto, že lidé vlastně vůbec nemyslí: pouze si myslí, že myslí. S ohledem na daný stav věcí myslet nemohou. Necelé dvě lidské bytosti z deseti tisíc mají něco, čím by se dalo myslet.

Člověk je zkrátka div všech divů! Kéž bych věděl, kdo ho vynalezl.

Každému člověku na Zemi je dána jistá porce intelektu, větší nebo menší, a ať je taková či onaká, je na ni nesmírně hrdý. Když padne zmínka o jménech impozantních intelektuálních velikánů této rasy, lidská srdce se dmou pýchou, lidé milují pohádky o jejich skvělých výkonech. V žilách všech lidí přece proudí tatáž krev a tím, že se vzdává úcta velikánům, vzdává se vlastně úcta i tomu nejposlednějšímu člověku. Ejhle, co dokáže lidský mozek, volá člověk; a vypočítává seznam proslulých osobností všech věků, poukazuje na nehynoucí literární díla, jež tito lidé dali světu, na mechanické divy, jež vynalezli, na slávu, kterou ověnčili vědy a umění. Smeká před nimi jako před králi, vzdává jim nejvyšší hold, jakého je schopno jeho jásající srdce – vyzvedá intelekt nad všechno jiné ve svém světě, staví mu pod klenbou nebes trůn ničemu jinému nedostupný. A pak jde a vymyslí si nebe, které neobsahuje ani drobeček intelektu!

Není to podivné? Není to zvrácené? Není to zarážející? A při vší neuvěřitelnosti je tomu opravdu tak, jak jsem vám vylíčil. Tenhle upřímný ctitel intelektu a jeho exaltovaný obdivovatel zde na Zemi vynalezl náboženství a nebe, která se před intelektem vůbec nesklánějí, která si jej neváží, ničím jej nepodporují – která intelekt vlastně vůbec neberou na vědomí.

Mohu vám dát černé na bílém: v lidském nebi neexistuje naprosto nic, na čem by se intelekt mohl brousit, z čeho by mohl žít. Za rok by tam shnil – shnil a zasmrádl. Shnil by a zasmrádl – a v tomto stadiu by se jeho nositel stal svatým. Požehnaný jev: neboť pouze světec by mohl vydržet rozkoše toho blázince a brajglu.

DOPIS III

Povšimli jste si, že lidská bytost je prostě kuriozita.

Starý a Nový zákon je velice zajímavá kniha. Je v ní kus krví zbrocených dějin, řada mravních naučení a spousta obscenit. A tisíce lží.

Bibli nápadně tedy chybí originalita, což je pochopitelné.

Co dělat? Uvěříme-li spolu s lidmi, že krutosti vymyslel Bůh, budeme pomlouvat Boha. Uvěříme-li, že je vymysleli sami lidé, budeme pomlouvat je.

Teď však mohli páchat zlo – a trpět za to; teď si osvojili vlastnost, kterou církev prohlašuje za neocenitelnou: Mravní smysl. Onen smysl, který odlišuje člověka od zvířete a staví ho nad zvíře. Místo toho, aby ho stavěl pod zvíře – našinec by předpokládal, že právě tam by patřil, neboť má stále plnou hlavu špinavostí a je vinen, kdežto zvíře má v hlavě čisto a je nevinné. Je to, jako bychom přikládali větší hodnotu hodinkám, které se prostě musí opožďovat nebo předcházet, a nikoli hodinkám, které za všech okolností musí jít přesně.

Zrodil se stud a někteří lidé si jej od té doby cení, i když by je jistě přivedlo do rozpaků, kdyby měli vysvětlit proč.

Adam a Eva přišli na svět nazí a nestydatí – nazí a nezkažení, a žádný z jejich potomků nikdy nepřišel na svět jiný. Všichni se narodili nazí, nestydatí a s čistým svědomím. Narodili se beze studu. Stud a špinavé myšlenky si museli osvojit, jinak to nešlo. První povinností křesťanské matky je pošpinit mysl svého dítěte, a ona tuto povinnost nezanedbává. Její klouček vyroste, stane se misionářem a vydá se k nevinným divochům a civilizovaným Japoncům, a špiní zase jejich mysli. Načež oni si přivlastní stud, zakryjí si těla a přestanou se společně koupat nazí.

Konvence nesprávně nazývaná nestydatost nemá žádný obecně uznávaný vzor a normu, a ani žádné mít nemůže, protože odporuje přirozenosti a rozumu. Je to předsudek, s nímž může každý nakládat podle svého okamžitého vrtochu, podle svého chorobného rozmaru. A tak tedy v Indii si jemná dáma zakrývá tvář a prsy, a nohy nechává nahé od boků až dolů, zatímco evropská jemná dáma si zakrývá nohy a odhaluje tvář i prsy. V zemích obývaných nevinnými divochy si jemná evropská dáma brzo zvykne na domorodou totální nahotu a přestane se nad ní pohoršovat. Jeden francouzský hrabě a hraběnka – vysoce kultivovaní lidé, mezi nimiž nebyl žádný příbuzenský vztah – byli po ztroskotání lodi v osmnáctém století vyvrženi na neobydlený ostrov pouze v nočním prádle. Brzo byli nazí. A taky se styděli – asi týden. Pak jim jejich nahota přestala vadit a zakrátko jim ani nepřišla na mysl.

Vy, pánové, jste ještě nikdy neviděli bytost oblečenou do šatů. Mohu vás ujistit, že jste o nic nepřišli.

V našem archandělském prostředí bychom měli právo dělat si z tohoto druhu morálky legraci, ale tady na Zemi se to nesluší. Mnozí z těchto lidí mají rozumové schopnosti, ale žádný z nich jich nevyužívá v náboženských záležitostech.

DOPIS IV

Populace rostla a rostla, až počet obyvatelstva dosáhl několika miliónů. Pro Boha to však bylo zklamání. Lidé byli velice špatní, a protože Bůh nevěděl, jak je polepšit, moudře se rozhodl, že je zničí. Je to jediná skutečně osvícená a vznešená myšlenka, kterou mu jeho bible připisuje, a Bůh by si byl získal reputaci pro všechny časy, kdyby se jí byl držel a uskutečnil ji. Byl však vždycky vrtkavý – uměl si jenom dělat reklamu – a jeho dobré předsevzetí se zhroutilo. Byl na člověka pyšný, považoval člověka za svůj nejlepší vynález, člověk byl jeho mazlíček hned po mouše domácí, a tak nemohl snést myšlenku, že by o něho úplně přišel. Nakonec se rozhodl, že malý vzorek lidstva zachrání a ostatní utopí.

Nic nemůže být pro Něho charakterističtější. Všechny ty hanebné lidi stvořil a On sám byl zodpovědný za jejich chování. Ani jediný z nich si nezasloužil smrt, ale zničit je byla přesto jistě dobrá myšlenka. Především proto, že už jejich stvořením byl spáchán zločin, a nechat je, aby se množili, znamenalo jen pokračování v tomto zločinu. V nadržování někomu z nich však nemohla být žádná spravedlnost, žádná slušnost – měli být utopeni všichni, nebo nikdo.

Ale ne, tak to Bůh nechtěl. Rozhodl se půl tuctu lidí zachránit a zkusit to s tou rasou ještě jednou od začátku. Nebyl schopen vidět, že to s ní půjde znova od deseti k pěti, neboť Prozíravý je jenom v reklamě, kterou o sobě šíří.

DOPIS VI

Člověk vyzbrojí Stvořitele všemi rysy, jež jsou vlastní zloduchovi, a pak dospěje k názoru, že zloduch a otec je vlastně totéž. Přitom by rozhodně nesouhlasil s názorem, že zlovolný šílenec a správce nedělní školy jsou v zásadě stejní. Co říkáte lidskému způsobu myšlení? Tedy – co mu říkáte, pokud máte za to, že něco takového vůbec existuje?

DOPIS VIII

Člověk je nepochybně nejzajímavější blázen ve všehomíru. A také nejvýstřednější.

Jenom velice zřídka je schopen vzít jednoduchý fakt a pochopit jej jinak než špatně. Nemůže za to. Takovým způsobem je totiž zkonstruován onen guláš, jemuž říká mozek.

Písemnosti Adamovy rodiny

VÝŇATKY Z ADAMOVA DENÍKU

PONDĚLÍ – To nové stvoření s dlouhými vlasy hodně překáží. Pořád se kolem mne motá a sleduje mě. Nemám to rád, nejsem na společnost zvyklý. Radši si má to stvoření zůstat s ostatními živočichy... Je dnes zamračeno, fouká od východu, takže si myslím, že nám bude pršet. Nám? Kde jsem to slovo vzal? Už si vzpomínám. Užívá ho to nové stvoření.

STŘEDA – Postavil jsem si přístřešek proti dešti, ale není mi dovoleno, abych ho v klidu užíval sám. Vetřelo se mi tam to nové stvoření. Když jsem se je snažil vyhodit, ronilo vodu z děr, co se jimi dívá, otíralo si ji hřbetem pracek a vřeštělo jako někteří jiní živočichové, když se octnou v úzkých. Byl bych radši, kdyby neumělo mluvit, protože mluví pořád. Nikdy dřív jsem totiž neslyšel lidský hlas a jakýkoli nový a neznámý zvuk, který se vetře sem do velebného ticha této zasněné samoty, bolestně zasahuje můj sluch a připadá mi jako falešný tón.

PÁTEK – Potřebuji změnit místo pobytu.

SOBOTA – Minulé úterý večer jsem uprchl, byl jsem na cestě dva dny, postavil jsem si na ukrytém místě jiný přístřešek a zahladil své stopy, jak nejlépe jsem dokázal, ale dostihla mě pomocí zvířete, které ochočila a říká mu vlk, znovu spustila to žalostné vřeštění a ronila vodu z těch míst, kudy se dívá. Musel jsem se s ní vrátit, ale co nejdřív budu emigrovat znovu, jen co se naskytne příležitost. Zabývá se mnoha pošetilostmi, například studiem důvodů, proč se zvířata zvaná lvi a tygři živí travou a květinami, když jejich zuby, jak ona říká, byly podle všech známek zamýšleny k tomu, aby požírala jedno druhé. Je to hloupost, protože by to znamenalo, že by se ta zvířata musela navzájem zabíjet, a pokud tomu rozumím, zavedlo by se tím to, čemu se říká „smrt“, a smrt, jak mi bylo řečeno, do Parku ještě nevstoupila. Toho z jistých příčin lituji.

EVIN DENÍK

PÁTEK – ÚTERÝ – STŘEDA – ČTVRTEK – i DNEŠEK – Musela jsem si najít společnost – myslím, že jsem k tomu byla stvořena –, a tak jsem se přátelila se zvířaty. Jsou prostě kouzelná. Všechny ty dny jsme se spolu měli výtečně a ani na chvíli jsem se necítila osamělá. Osamělá! Ne, to bych vůbec neřekla. Vždyť jsou jich pořád kolem mne celé houfy a nedají se ani spočítat.

Všichni ptáci i zvířata se k sobě navzájem chovají přátelsky a nevedou kvůli ničemu žádné spory. Všichni mluví a mluví i ke mně, ale určitě je to nějaký cizí jazyk, protože z jejich řečí nerozpoznávám ani slovo, ale oni přitom často rozumějí mně, když jim odpovídám. Zahanbuje mě to. Znamená to, že jsou bystřejší než já, a ta zvířata jsou mi tedy nadřazena.

Proklaté lidské plemeno

BYL SVĚT STVOŘEN PRO ČLOVĚKA?

Velký zájem ve světě vzbudil Alfred Russel Wallace1, když opět oživil teorii, že naše Země je středem hvězdného vesmíru a jedinou obydlenou planetou.

LITERÁRNÍ ROZHLEDY

Pokud jde o nás, pevně věříme, že člověk žijící na téhle maličké zemi je svou podstatou a možnostmi tou nejvznešenější bytostí mezi všemi nebožskými tvory. Je největší láskou a radostí Boží.2

CHICAGSKÝ ZPRAVODAJ (Presbyt.)

Pan Wallace nám to jasně vysvětlil. Jasně nám vysvětlil dvě věci: že svět byl stvořen pro člověka a že vesmír byl stvořen pro tento svět – aby to podpořil, víte.

Ústřice má sotva víc rozumových schopností než vědec, a tak je jisté, že došla k závěru, že devatenáct miliónů let představovalo přípravu pro ni. To je ústřici podobné, protože je to ten nejnamyšlenější tvor kromě člověka. A mimoto nemohla v těch raných dobách vědět, že byla pouze epizodou v plánu a že takových epizod v plánu bude ještě mnohem víc.

Pterodaktyl se možná domníval, že třicet miliónů let příprav bylo určeno pro něho, protože pterodaktyl byl schopen myslet si tu největší pošetilost.

Kdyby teď Eiffelova věž znázorňovala stáří světa, pak vrstvička nátěru v rozloze špendlíkové hlavičky na samém jejím vrcholku by představovala podíl člověka na celém tom stáří, a každý by si myslel, že tu věž vystavěli kvůli téhle vrstvičce.

NEJNIŽŠÍ ŽIVOČICH

Zkoumal jsem povahu a sklony „nižších živočichů“ (takzvaných) a srovnával jsem je s povahou a sklony člověka. Dospěl jsem k pokořujícímu poznatku, neboť mě nutí, abych se zřekl své víry v Darwinovu teorii o vzestupu člověka od nižších živočichů, poněvadž se mi teď zdá, že tahle teorie by měla být nahrazena teorií novou a pravdivější, a ta nová a pravdivější by se měla jmenovat Sestup člověka od vyšších živočichů.

Ostatní třídy nebo kmeny – ptáci, ryby, hmyz, plazi atd. – tvoří vývojovou řadu, články v řetězu, který se táhne od vyšších živočichů až k člověku na samém spodku.

Narazil jsem na případ, který se stal před mnoha lety. Několik lovců uspořádalo na našich Velkých planinách lov na bizony3 pro pobavení nějakého anglického lorda – jednak proto, aby ho pobavili, a jednak proto, aby opatřili čerstvé maso pro jeho spižírnu. Bylo to pěkné povyražení. Pobili dvaasedmdesát těchhle obrovských zvířat, část jednoho z nich sežrali a ostatních jednasedmdesát nechali shnít. Abych určil rozdíl – jestli nějaký existuje – mezi anakondou a lordem, zařídil jsem, aby do klece anakondy přivedli sedm telat. Vděčný plaz okamžitě jedno z nich uchvátil a spolykal a pak spokojeně ulehl. Dál už o telata neprojevil žádný zájem ani náznak, že by jim chtěl ublížit. Opakoval jsem tento pokus s dalšími anakondami. Výsledek byl vždycky stejný. Potvrdila se skutečnost, že rozdíl mezi lordem a anakondou je v tom, že lord je krutý, kdežto anakonda ne; že lord svévolně zahubí to, co jinak nepotřebuje, kdežto anakonda nikoli. To se zdálo naznačovat, že anakonda není nižší vývojový stupeň než lord. Zároveň to zřejmě naznačilo, že lord byl na sestupném stupni od anakondy, ale že tím sestupem hodně ztratil.

Tyhle experimenty mě přesvědčily, že existuje jeden rozdíl mezi člověkem a vyššími živočichy: člověk je hrabivý a lakomý, kdežto oni ne.

Během svých experimentů jsem se přesvědčil, že mezi živočichy je člověk jediný, který si pamatuje urážky a křivdy, úporně na ně myslí, čeká, až se mu naskytne příležitost, a pak se za ně mstí. Tuhle vášnivou touhu po pomstě vyšší živočichové neznají.

Neslušnost, vulgárnost, obscénnost – to jsou vlastnosti výhradně spojené s člověkem, ten je vynalezl. Mezi vyššími živočichy po nich nenajdete ani stopu. Vyšší živočichové nic neskrývají, za nic se nehanbí. Člověk se svou pošpiněnou myslí se zahaluje. Nevstoupil by s obnaženou hrudí a zadkem ani do obývacího pokoje, tak snadno se v něm a v jeho družkách probouzejí neslušné myšlenky. Člověk je tvor, který se červená. Jediný tvor, který se červená – nebo se má proč červenat.

Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor. Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení. Tuhle jeho vlastnost vyšší živočichové neznají. Kočka si hraje s poděšenou myší, ale má tu omluvu, že neví, jak myš trpí. Kočka je mírná – nelidsky mírná: jenom myš vyleká, netrýzní ji, nevyloupne jí oči, nestáhne jí kůži z těla ani jí nevráží třísky pod nehty – po lidském způsobu; když si s myší pohraje, rychle ji sežere, a zbaví ji tak trápení. Člověk je krutý živočich. On jediný se tím vyznačuje.

Vyšší živočichové se pouštějí do individuálního boje, ale nikdy ne v organizovaných masách. Člověk je jediný živočich, který podniká tuhle ukrutnost všech ukrutností – válku.

Člověk je jediný živočich, který oloupí svého bezmocného bližního o jeho zemi – zmocní se jí a jeho z ní vyžene nebo zničí. Tohle člověk dělá ve všech dobách. Na celé zeměkouli není akr půdy, který je v majetku svého oprávněného vlastníka nebo který by nebyl odňat jednomu vlastníkovi za druhým, násilím a krveprolitím ve stálém koloběhu.

Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.

A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si smývá krev ze svých rukou a propaguje „bratrství lidí celého světa“ – hubou.

Člověk je zbožný živočich. Je to jediný zbožný živočich. Je to jediný živočich, který vyznává jediné pravé náboženství – a těch je několik. Je to jediný živočich, který miluje svého bližního jako sebe samého, a podřízne mu krk, když jeho teologie není v pořádku. Udělal ze zeměkoule hřbitov, když se co nejlépe snažil urovnat svým bližním cestu ke štěstí a do nebe. Vyšší živočichové žádné náboženství nemají.

Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí. Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku.

Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno. Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.

Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny, buddhistu z Číny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.

Jsme nuceni připustit, že pokud jde o skutečnou velkodušnost charakteru, člověk si nemůže činit nárok, že se blíží aspoň tomu nejnižšímu z vyšších živočichů. Je jasné, že od přírody není schopen přiblížit se jejich úrovni, že je od přírody postižen nějakým defektem, který mu takové přiblížení navždy znemožňuje, neboť je zjevné, že jde o defekt permanentní, nezničitelný a nevykořenitelný.

Podle mého názoru je tímhle defektem lidský smysl pro morálku. Člověk je jediný živočich, který ho má. V tom je tajemství jeho degradace. Je to vlastnost, která člověku umožňuje páchat zlo. Žádný jiný úkol nemá. Není schopná plnit žádnou jinou funkci. Nikdy nebyla určena k tomu, aby nějakou jinou plnila. Bez téhle vlastnosti by člověk nemohl páchat zlo. Hned by se povznesl na úroveň vyšších živočichů.

Poněvadž smysl pro morálku má jenom jeden úkol, jediné poslání – umožňovat člověku páchat zlo – je jasné, že pro člověka nemá žádnou cenu. Je pro něho právě tak bezcenný jako choroba. Vlastně to zřejmě choroba je. Vzteklina je zlá, ale není tak zlá jako tahle choroba. Vzteklina člověku umožňuje udělat něco, co by ve zdravém stavu neudělal: zabít bližního jedovatým pokousáním. Nikdo se nestane lepším člověkem tím, že má vzteklinu. Smysl pro morálku umožňuje člověku páchat zlo. Umožňuje mu páchat zlo tisícerým způsobem. Vzteklina ve srovnání se smyslem pro morálku je nevinná choroba. Nikdo se tedy nemůže stát lepším člověkem, protože má smysl pro morálku. Co tedy zjistíme, že bylo prvotním prokletím? Prostě to, co bylo na počátku: postižení člověka smyslem pro morálku, schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, a tím nezbytně schopnost páchat zlo, neboť nemůže existovat žádný zlý skutek, aniž by si ho pachatel nebyl vědom.

A tak zjišťuji, že jsme degenerovali směrem dolů z nějakého vzdáleného prapředka – z nějakého mikroskopického atomu, který si možná pro své potěšení vandroval mezi mocnými horizonty kapky vody – od hmyzu k hmyzu, od živočicha k živočichovi, od plaza k plazovi, stále dolů tou dlouhou cestou neposkvrněné nevinnosti, až jsme se dostali do nejspodnějšího stadia vývoje – kterému říkáme lidská bytost. Pod námi – už není nic.

Člověk mi připadá jako ubohý rachitický tvor, ať to vezmete z té či oné strany; jako něco z Britského muzea zchátralosti a podřadnosti. Neustále se musí opravovat. Stroj, který by byl tak nespolehlivý jako on, by si nikdo nekoupil. Na jeho specialitu – smysl pro morálku – je nakupena hromada menších neduhů; vskutku taková hromada, že by se dala nazvat nesčetným množstvím. Vyšším živočichům vyrostou zuby bez bolesti a bez nepříjemností. Člověku rostou měsíce a měsíce za krutých muk, a to v takové době života, kdy je těžko schopen to vydržet. A sotva mu narostou, musí se mu zase vytrhat, protože v první řadě nestály za nic, ani za jednu zbytečně probděnou noc. Druhé zuby mu nějaký čas vydrží, když je občas dá zpevnit plombami nebo zlatými korunkami, ale nikdy nemá takový chrup, na jaký by se mohl skutečně spolehnout, dokud mu jej neudělá dentista. Takovým zubům se pak říká falešné zuby – jako by člověk vůbec někdy měl jiné.

V divokém, to je v přírodním stavu trpí vyšší živočichové jen malým počtem chorob, chorobami celkem bezvýznamnými. Ta hlavní choroba je stáří. Člověk však začíná stonat už jako dítě a žije s chorobami až do konce, jako by to byla jeho stálá dieta – skoro jako by to bylo samozřejmé. Jak potom jeho život pokračuje, je ohrožován na každém kroku nemocemi. Vyjmenovat pouhá jména činitelů, které udržují tenhle chatrný stroj vůbec v chodu, a vytisknout je na jeho tělo tím nejmenším typem písma, jaký tiskař vůbec zná, to tělo by se pod literami úplně ztratilo. Člověk není nic jiného než pytel zhoubné nákazy, určený k výživě a pobavení hemžících se armád bacilů – armád zmobilizovaných k tomu, aby člověka rozložily a zničily. A každá armáda je pověřena speciálním úkolem. Bacily na člověka číhají v záloze, pronásledují ho, rozleptávají ho a zabíjejí ho od jeho prvního nadechnutí a neznají žádnou milost, slitování a příměří, dokud jejich oběť nevydechne naposledy.

Podívejte se na člověka podrobněji, z jakých je sestrojen součástí. Na co má vůbec mandle? Ty přece neplní žádnou užitečnou funkci, nemají žádnou cenu. Nemají tam co dělat. Jsou jenom past. Mají jenom jediný úkol, jedinou práci: obstarat svému nositeli angínu a podobné nemoci. Nebo k čemu je slepé střevo? To nemá žádnou hodnotu, nemůže konat žádnou prospěšnou službu. Je to jen číhající záškodník, jehož jediný životní zájem je čekat v záloze na zbloudilá zrnka vína a vyvolat s jejich pomocí přiškrcení kýly. A na co jsou mužské prsní bradavky? Na práci nepřicházejí v úvahu a jako ozdoba jsou omylem. A na co jsou vousy? Nemají žádnou užitečnou funkci, jsou jenom otravné a pro zlost, všechny národy k nim cítí nenávist, všechny národy je pronásledují břitvou. A protože jsou jen pro zlost, příroda nikdy nepřipustí, aby přestaly mužům růst mezi pubertou a hrobem.4 Nikdy neuvidíte muže, který by byl plešatý na bradě. Ale jeho vlasy! Je to půvabná ozdoba, je to radost, je to ta nejlepší ochrana před různými nebezpečnými onemocněními, muž si jich cení víc než smaragdů a rubínů. A právě proto matka příroda způsobuje, že muži vypadávají v polovině života. Jak ubohý je člověkův zrak, čich, sluch a orientační smysl! Kondor vidí zdechlinu na vzdálenost pěti mil, ale člověk nemá takový dalekohled, který by to dokázal. Pes sleduje čichem stopu starou dva dny. Čermáček5 slyší žížalu, jak si vrtá cestu pod zemí. Kočka, kterou odvezli z domova v zavřeném košíku, si najde cestu zpátky dvacet mil krajinou, kterou nikdy neviděla.

Druhé pohlaví plní jisté svěřené funkce žalostně ubohým způsobem v porovnání s plněním stejných funkcí u vyšších živočichů. Termíny jako menstruace, těhotenství a porod vyvolávají u lidské bytosti hrůzu. Vyšším živočichům to nepůsobí skoro žádné potíže.

Pro srovnání se podívejme na bengálského tygra – ten ideál půvabu, krásy, fyzické dokonalosti a vznešenosti. A pak se podívejme na člověka – na toho ubožáka. Je to živočich s parukou, s trepanovanou lebkou, s naslouchátkem, se skleněným okem, s lepenkovým nosem, s porcelánovými zuby, se stříbrnou průduškou a s dřevěnou nohou – kreatura pospravovaná a záplatovaná od hlavy až k patě.

Je v tom silně cítit chmurný náznak: možná že nejsme tak důležití, jak jsme si celou dobu namlouvali.

Další citáty

Váš nepřítel i přítel spolupracují na tom, aby ranili vaše srdce: Jeden vás pomlouvá, druhý vám klepy donáší.

Člověk je jediný tvor mezi živočichy, který se umí červenat, a je také jediný, který k tomu má mnoho důvodů.

Láska je to, čemu se po svatbě říká omyl.

Nejlepší místo, kde najdete pomocnou ruku, je na konci vlastního ramene.

Nezajímá mě, zda vivisekce přináší prospěšné výsledky pro lidstvo, nebo ne... Bolest, která se tím způsobuje zvířatům, která ji snášejí nedobrovolně, je základem mé nenávisti k ní a je postačujícím ospravedlněním této nenávisti, aniž bych si musel zjišťovat další fakta.

(Záhadný cizinec) Je to všechno sen – groteskní, pošetilý sen. Neexistuje nic než ty. A ty jsi jen myšlenka – bludná myšlenka, zbytečná myšlenka, myšlenka bez domova, bloudící osaměle prázdnými věčnostmi!

Člověk je jako měsíc – má svou temnou stranu, kterou nikomu neukáže.

POZNÁMKY:

1 Alfred Russel Wallace (1823–1913) – britský přírodovědec, badatel, zeměpisec, antropolog a biolog. V 19. století byl považován za odborníka na zeměpisné rozšíření živočišných druhů a někdy je proto také zván „otcem biogeografie“. Svou teorii přirozeného výběru vypracoval nezávisle na Charlesi Darwinovi, s nímž posléze i přes názorové rozpory velmi čile spolupracoval. Wallace (obr. níže) byl silně přitahován nekonvenčními idejemi, např. spiritualismem nebo dualismem těla a duše a začal šířit hloupé antropocentrické názory. – Poznámka Misantropova.

2 Podobné citáty ukazující všechny možné formy lidské hlouposti sbíral po celý život také např. slavný francouzský spisovatel Gustave Flaubert – zde je několik z nich: Voda byla vytvořena k nošení zázračných plovoucích strojů, kterým se říká lodi. (Fénelon) – Záplavy na Loiře jsou způsobeny výstřelky novin a zanedbáváním nedělních pobožností. – Psi mívají obvykle dvě rozlišné barvy, světlou a tmavou, aby na kterémkoliv místě v domě mohli být viděni u nábytku; jinak by je lidé na stejné barvě nepostřehli. (Bernardin de Saint-Pierre, Harmonie přírody) – Blechy všude skáčou na bílou barvu. Tento pud jim byl dán, abychom je mohli snadněji chytat. (Bernardin de Saint-Pierre, Harmonie přírody) – Příroda rozdělila pomeranč na dílky, aby ho mohla jíst rodina; dýně, poněvadž je větší, může se jíst se sousedy. (Bernardin de Saint-Pierre, Studie přírody) – O rybách poznamenávám, že je to zázrak, rodí-li se a žijí v mořské vodě, která je slaná; je to div, že tento druh dávno nevyhynul. (Gaume, Katechismus pevnosti ve víře) – Podle mého mínění je velká ubohost, když je dnes člověk podle Linnéova třídění zařazen mezi savce s opicemi, netopýry a lenochody. Nebylo by právě tak dobré nechat člověka v čele tvorstva, kam ho postavil Mojžíš, Aristotelés, Buffon a příroda? (Chateaubriand, Génius křesťanství) – Pozn. Mis.

3 Holocaust bizoní populace Ameriky, nařízený dokonce zvláštním zákonem Kongresu z roku 1871, nabyl hrůzných rozměrů. Ročně bylo zastřeleno v průměru 250 000 bizonů. V roce 1889 už zbývali pouze 542 bizoni. Přitom se odhaduje, že před vpádem bělochů žilo na Velkých pláních Ameriky asi 30–70 miliónů bizonů. Žádná obdoba norimberského procesu se však přesto kvůli tomu nekonala. Díky nynější ochraně se jakžtakž daří držet početní stavy bizonů na úrovni asi 300 000 jedinců; stále však mají své nepřátele v řadách lovců a farmářů. Na dobové fotografii ze 70. let 19. století lze vidět hromadu lebek vyhlazených bizonů – kam se hrabe Osvětim! – Pozn. Mis.

4 Mezi známé nepřátele vousů patřil též německý filosof Arthur Schopenhauer, který si však na rozdíl od Marka Twaina nikdy nepěstoval ani knír; podle Schopenhauera by měly být vousy dokonce zakázány policejně! Schopenhauer se také pokusil teoreticky vysvětlit možný účel vousů: „Účelnou příčinu tuším v tom, že patognomická změna, tedy rychlá změna rysů tváře prozrazující každé vnitřní hnutí mysli, je hlavně viditelná na ústech a v jejich okolí: aby tato změna, jež je často nebezpečná při vyjednávání nebo nečekaných událostech, nebyla zachycena pohledem protivníka, dala příroda (která ví, že homo homini lupus) muži vousy. Naopak žena se bez nich obejde, protože jí je vrozena přetvářka a sebeovládání.“ (viz Svět jako vůle a představa) – Zcela odlišný názor na vousy měl zřejmě starověk, který je spíše považoval za ozdobu pravého muže. Např. Lúkiános ve spise Kynik píše: Líbilo se mu mít dlouhý vous a dlouhé vlasy; a líbilo se to nejenom jemu, ale i všem těm dávným lidem. Byli lepší než jsme my. Každý z nich by se nechal ostříhat asi tak stejně jako lev. Mysleli si totiž, že hebkou a hladkou pleť mají mít ženy, kdežto oni byli muži a chtěli jako muži vypadat. Domnívali se, že dlouhý vous muže zdobí jako hříva koně nebo lva a že bůh jim ho dal pro krásu a ozdobu. Chci se tedy řídit příkladem těch dávných lidí a chci je napodobit. (O bozích a lidech) – A ve starověké Indii si první řečtí cestovatelé povšimli, že si Indové barví vousy různými barvami. (viz Dušan Zbavitel, Starověká Indie) – Pozn. Mis.

5 Čermáček – lidový název pro rehka domácího (Phoenicurus ochruros). Sameček je černý – proto čermáček (obr. níže). – Pozn. Mis.