Bataille: Svrchovanost

Georges Bataille

Svrchovanost

(výpisky)


Ukázat absurditu systému, v němž všechno k něčemu slouží, kde nic není suverénní.“


Lidstvo zcela evidentně spěje k úpadku: Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Tzv. konzumní společnost ve své podstatě nemá čas nic konzumovat. Jejím skutečným, byť skrytým cílem není spotřeba, ale výroba. Proto je potřeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, které ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce, ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to znamená zvířeti, které v něm přebývá.


Člověk je zvíře, které odmítá přírodu.“


Ano, to je ten ucpaný nos civilisovaných národů před vlastními animálními potřebami. Odmítáme přírodu právě prací, kterou ji ničíme a přetváříme v umělý svět náhražek, ve svět, který zcela ztrácí svou celistvost a jednotu.


Potřebují-li si lidé neustále lhát, ať si koneckonců poslouží. Já však budu vždy chtít vědět, kolik skvělého, zázračného a násilného je spojeno s vůlí otevřít oči, zpříma hledět na to, co se děje.“


Bataillův úplný člověk v podstatě odpovídá Nietzschovu nadčlověku: bytosti, která dokáže v hlubině nevědění alespoň pozvednout hlavu a vidět, kdo jí sype písek do očí, kdo jí brání v poznání, kdo ji omezuje v rozletu – totiž společnost v roli utlačovatele individua.



LA SOUVERAINETÉ


Co rozumím pojmem svrchovanost


Umíráme jako lidé právě proto, že jsme podřízené bytosti, že přijímáme podřízenost věci.


Žijeme-li svrchovaně, je představa smrti nemožná, neboť přítomnost již není podřízena nárokům budoucnosti. Proto žít svrchovaně zcela zásadně znamená uniknout ne-li smrti, tedy alespoň úzkosti ze smrti. Ne proto, že by umírání bylo hodno nenávisti – naopak je třeba nenávidět život v podřízenosti. Svrchovaný člověk v tomto smyslu smrti uniká: nemůže zemřít jako člověk. Uniká tedy v jistém smyslu smrti tím, že žije v okamžiku. Svrchovaný člověk žije a umírá stejným způsobem jako zvíře.


Vše probíhá tak, jako by zde hranice byly jen proto, aby byly překračovány. Hranice dodávají lidským vášním jakousi křečovitost, kterou zvířata neznají: tento ryze lidský křečovitý postoj má své relativně pevně určené formy vytvářené na základě často dosti zvláštních konvencí.


Je snadné přistoupit k aktivní revoltě a její příchod je nakonec nevyhnutelný: člověk, kterého svět užitečnosti ponenáhlu redukuje na věc, jež se smrtí nemá nic společného, chce mít možnost zabít a nakonec vyžaduje překročení zákazu, který sám přijal za svůj. Úmyslným zabitím v té chvíli uniká podřízenosti, kterou odmítá, a zuřivě odhazuje skořápku nástroje nebo věci, kterou na sebe vzal jen na omezenou dobu. Za tuto cenu je mu vrácena svrchovaná existence.


Okolí svrchovaného člověka se obvykle na jeho svrchovanosti podílí, avšak svrchovanost představuje zásadní odmítnutí hranic, k jejichž respektování zavazuje strach ze smrti, a tím obecně zajišťuje život jednotlivých individuí uprostřed klidné práce. Zabití není jediný prostředek ke znovunalezení svrchovaného života; svrchovanost se však vždy pojí s popřením pocitů, které vyvolává smrt. Svrchovanost vyžaduje sílu k násilí, je skutečná v podmínkách, jež jsou určeny na základě zvyků, v zákazu, který se staví proti zabití; vzývá tak nebezpečí smrti. Svrchovanost vždy vyžaduje silný charakter, který je schopen potlačit každou slabost, spojenou se smrtí, a dát volný průchod nejhlubšímu třasu. Je-li svět svrchovanosti, tedy posvátna, jenž stojí proti světu praktického užití, skutečně doménou smrti, rozhodně není doménou slabosti. Z hlediska svrchovaného člověka pocházejí slabost a bázlivá představa smrti ze světa praktického užití, to znamená ze světa podřízenosti. Svrchovaný svět má bezpochyby jistý pach smrti, ale pouze pro podřízeného člověka; člověku svrchovanému páchne naopak svět praktického užití. Pokud svět nemá pach smrti, má pach úzkosti; dav se v něm potí strachem ze stínů, smrt je v něm potlačována, ale zcela jej vyplňuje.


Svrchovaný svět je světem, v němž je zrušena hranice smrti. Smrt je v něm sice přítomna, její přítomnost tento svět násilí definuje, ale existuje v něm jen proto, aby mohla být popřena, jiný smysl zde nemá. Mezi ostatními lidmi není dílem, jež se uskutečňuje, nýbrž hrou. Je dokonalým obrazem nejvyšší hry, zatímco my ostatní si společně pohráváme pouze s nejnižšími obrazy (na úrovni malých dětí). Pyramidy představovaly pouze hru, která nepomíjejícímu lidskému božství poskytovala tu nejdražší podobu, ale nekonečná svrchovanost dělala skutečnou „hru“ až z „dřiny“ podřízených lidských bytostí.


Hrůza je hranicí individua: ohlašuje redukci člověka na věc.


Svrchovanost nemůže být očekávaným výsledkem jakéhokoli úsilí. Toho, co je svrchované, se může člověku dostat pouze na základě jisté svévole, jako určitá šance. Nelze určit nějaký prostředek, s jehož pomocí by se člověk mohl stát svrchovaným: je třeba, aby jím byl, a potom mu svrchovanost nemůže být nijak odejmuta; ale pokud mu není dána, dosáhnout jí nemůže.


Konečným a nedosažitelným cílem všech děl byl onen zázračný prvek, jenž osvětluje bytí, proměňuje je a poskytuje mu – nad ubohostí věci – onu královskou autentičnost, která se nikdy nesnižuje na úroveň ponižující práce.1

Nedosahujeme skutečného poznání, nikdy nic nepoznáme tak dokonale jako předmět, o němž víme, jak je možné jej vyrobit, nebo jako přírodní jev, který dokážeme lehce napodobit nebo jehož další opakování dokážeme předpovědět. Kdybychom se ocitli tváří v tvář nějaké svrchované věci, podřídit se těmto pravidlům by bylo nemožné. Tato věc by ovšem už zůstala zahrnuta do oblasti známých věcí. V důsledku toho se na scéně objevuje dětinská svévole.

Dnes můžeme tvrdit, že bez svrchovanosti se svět užitečných věcí liší nebo spíše by se lišil od plné a dokonalé existence stejně, jako se cihla liší od vesmíru (říkám lišil by se, neboť přestože směřujeme k tomu, že nic svrchovaného neuznáváme, přetrvává mezi námi v nejrůznějších podobách celá řada svrchovaných prvků, jak ještě uvidíme). Ať je tomu jakkoli, základy této náboženské či vojenské svrchovanosti, z níž čerpala minulost, se nám s konečnou platností jeví jako dětinské. Pravda je taková, že můžeme trpět tím, co nám schází, ale přestože se nás může paradoxně zmocnit jakási nostalgie, jen v duševním poblouznění bychom mohli litovat toho, čím byly náboženské a královské instituce minulých dob. Úsilí, s nímž byly vybudovány, bylo pouze ohromným nezdarem, a je-li pravda, že dnešnímu světu chybí to podstatné, můžeme hledět pouze kupředu a ani na okamžik si nepředstavovat možnost nějakého návratu zpět.


Člověk se nakonec stal sám sobě záhadou.


Pouze král, korunovaný pod majestátní a posvátnou klenbou katedrály, která vstřebala tisícileté a tragické ozvěny vykonaných bohoslužeb, odpovídal touze rozjímat nad zázračným obrazem nekonečného bytí: hledat tento zázrak uvnitř sebe sama se tenkrát zdálo téměř nemyslitelné. (Dnes jej však nenajdeme ani vně sebe samých...)


Představit si tragickou situaci, jak požadoval Nietzsche, a dokázat se jí vysmát, to předpokládá nekonečnou meditaci; jako bezprostřední a reálné zkušenosti toho lze dosáhnout jen velmi vzácně.


Nemohu si na tomto místě odpustit několik úvah o postavení výjimečného člověka, markýze de Sade, jemuž byla částečně vrozena svrchovaná vznešenost, ale který současně dovedl revoltu do nejzazších mezí.

Tento velmož právem tvrdí, že musíme sami sebou a světem disponovat bez omezení, jinak z nás budou jen důvěřiví hlupáci nebo služebníci. Můžeme po libosti považovat ostatní za cosi, co vůči nám stojí vně, takže se jimi zabýváme pouze absurdně: buď kvůli obavám, které z nich máme, nebo pro výhody, které od nich očekáváme. Můžeme tak ostatní, kteří pro nás nejsou ničím, zabíjet nebo mučit, kdykoliv nám to může přinést nějakou rozkoš. Svět je složen ze mne samotného a z věcí, jak si jej Sade nakonec představoval.


Člověk, který přestane vidět svou vlastní subjektivní pravdu v králi, který ji chce nalézt v sobě samém, ji nakonec může objevit, jak už to v podstatě učinil král, pouze ve zločinu.


Svrchovanost znamená popření zákazu.


Svět je vždy bohatší než jazyk.



Svrchovanost, feudální společnost a komunismus


Poddaní už ani netuší, že to oni sami propůjčují svému panovníkovi moc, o kterou by sami měli usilovat a které by se nikdy neměli vzdát.


Svět je plný otrocké práce, která činí opovrženíhodným celé lidstvo.



Literární svět a komunismus


Odmítnutí sloužit (být užitečný) je podstatou Nietzscheova myšlení, stejně jako tohoto dílka.


Izolovanost dvou myslí vůči všem ostatním je jistě zvláštní, jako by byla jaksi nepatřičná a blížila se spíše provokaci než nevyhnutelnému postoji. Oba, Nietzsche i já sám, jsme v podstatě dva lidé, dva „myslitelé“, uvěznění v mase, která zaplavuje dějiny myšlení.


„Žádný Bůh, žádný člověk nade mnou nestojí!“


Nikdo nemá právo

Ptát se mne

Kde je má vlast.

Nejsem svázán

S prostorem ani s ubíhajícím časem...

  • Karl Jaspers: Nietzsche


„Bůh je pro toho, kdo myslí, povšechnou odpovědí, hulvátstvím; vůči nám jde v podstatě dokonce o sprostý zákaz: zákaz myslet.“

  • Nietzsche: Ecce Homo


Nietzsche má geniální inteligenci, kterou obnažila jeho nemoc, ale podívaná, kterou nabídl svým bližním, se podobá pohledu na hořící statek v noční krajině.

„Kdo chce zachránit svůj život, ztratí jej.“

  • Thomas Mann


„Musíme se také umět povznést nad morálku, a to nikoliv se znepokojenou nemotorností toho, kdo se každou chvíli obává, že uklouzne a upadne, ale naopak vznášet se, hrát si nad ní! Jak bychom se v tom mohli obejít bez umění bláznů? – Ve chvíli, kdy se sami před sebou byť i nepatrně stydíte, nepatříte mezi nás.“

  • Friedrich Nietzsche


„Ateista se o Boha nestará, protože se jednou provždy rozhodl, že neexistuje.“


„Zdá se mi důležité vydělit se z vesmíru, z jednoty, z toho, co je absolutní. Nemůžeme si však pomoci a chápeme to vše stále jako nejvyšší instanci, jako Boha. Měli bychom sami sobě, tomu, co je nám nejblíže, vrátit vše, co jsme zatím dávali neznámému a celkovému.“

Tato poznámka z posmrtně vydaných Nietzscheových zápisků dokonale shrnuje pohyb mého myšlení.


„Být tváří v tvář velké myšlence je nesnesitelné. Hledám a vzývám člověka, jemuž bych mohl takovou myšlenku předat, aniž by z toho měl smrt.“


Tvůrce svrchovaného umění zaujímá na tomto světě to nejvšednější postavení, totiž to nejbídnější. Ať jsou jeho příjmy jakékoli, jeho údělem je bída, vždy mu patří spodní příčky žebříčku.




POZNÁMKA:

1 Nemám pochopitelně v úmyslu zabývat se politickou problematikou královské moci. Mám dokonce za to, že pozornému čtenáři by se tato otázka měla zdát dosti odtažitá. Stejně tak je tomu s problémem Boha. To, co víra nazývá Bohem, může pro mne být pouze předmět nevědění, nebo spíše jeho absence. To ovšem neznamená, že svět bez Boha je úplný, jak si představuje naivní ateismus. Prostor, uvolněný nepřítomností Boha (nebo smrtí Boha, jak je libo), je nesmírný. Spatřovat však v Bohu předmět pozitivního vědění je v mých očích především vrcholem bezbožnosti. Je to také lež par excellence (znamená to sebevědomě hovořit o něčem, o čem nevíme vůbec NIC). A konečně je to ten nejubožejší kompromis se světem užitečných věcí (Bůh tvůrce, Bůh majetku), je to obludná mýlka, jejíž vinou se svět náboženství rozpouští ve světě užitečných věcí.