Swift: Tři eseje

JONATHAN SWIFT

(1667 – 1745)

Tři eseje

OBSAH:

ROZJÍMÁNÍ O KOŠTĚTI

SKROMNÝ NÁVRH

UMĚNÍ, JAK LHÁT V POLITICE

ROZJÍMÁNÍ O KOŠTĚTI

To zapomenuté koště, které teď vidíte neslavně odhozené támhle v opuštěném koutě, jsem kdysi znal v kvetoucím stavu v lese. Překypovalo mízou a bylo plné mohutných větví a listí, avšak teď neposedné lidské umění marně předstírá, že soupeří s přírodou, když přivázalo tu otep zvadlých haluzí k vyschlému klacku. V nejlepším případě se stalo pravým opakem toho, čím bývalo, totiž stromem obráceným korunou dolů s větvemi na zemi a kořeny ve vzduchu – teď je bere do ruky každá ušmudlaná cuchta odsouzená ke své jednotvárné špinavé práci, když mu rozmar osudu přiřkl, aby sice udržovalo věci v čistotě, avšak samo zůstalo odporným, a nakonec, až bude v rukou služek ošoupán až na pahýl, je buď vyhodí ze dveří, anebo je čeká poslední využití a rozdělají od něj oheň v krbu. Když jsem to spatřil, s povzdechem jsem si v duchu řekl: smrtelný člověk je skutečně koštětem! Příroda jej poslala na tento svět silného a plného energie v kvetoucím stavu s vlastními vlasy na hlavě, náležitými větvemi této rozumně uvažující rostliny, ale pak mu sekera nestřídmosti osekala zelené haluze a ponechala z něho pouhý seschlý klacek. Vzápětí se tedy uchýlil k umění, nasadil si paruku a sám zakládá vlastní cenu na nepřirozeném chomáči vlasů, jenž nevyrostl na jeho hlavě, který je celý posypaný pudrem, avšak kdyby v tom okamžiku naše koště, pyšné na onu ukořistěnou březovou parádu, již nikdy nenosilo, a celé pokryté prachem, byť by byl smeten v pokoji té nejkrásnější dámy, mělo předstírat, že vstupuje na scénu, snadno bychom se mu mohli vysmát a pohrdat jím za jeho marnivost. Jak zaujatými soudci své vlastní skvělosti a vad jiných lidí to jsme!

Avšak třeba si řeknete, že takové koště je emblémem stromu postaveného na hlavu – ale prosím vás, čím jiným je člověk než tvorem obráceným nohama vzhůru, jehož zvířecí schopnosti se neustále vozí na jeho rozumu, který má hlavu tam, kde má mít paty – brodící se prachem! –, a který se přesto navzdory všem svým chybám pasuje na všeobecného nápravce a oprávce zlořádů, napravovatele stížností, šťourá do každého zaneřáděného koutu přírody a vynáší na světlo skryté zkaženosti, víří velký oblak prachu tam, kde předtím žádný nebyl, a celou tu dobu se válí právě v té špíně, již – jak předstírá – sám vymetá. Své poslední dny pak tráví v otroctví žen, obvykle těch, které si toho nejméně zasluhují, až ho nakonec, podobně jako jeho bratra proutěné pometlo, ošoupaného až na holé dřevo, buďto vykopnou ze dveří, anebo použijí k rozdělání ohně, jehož plameny se zahřívají jiní.

SKROMNÝ NÁVRH

JAK ZABRÁNIT TOMU, ABY SE DĚTI CHUDÝCH LIDÍ STÁVALY BŘEMENEM RODIČŮ ČI ZEMĚ, A JAK JE UČINIT VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÝMI

(výpisky)

Domnívám se, že se všichni shodneme, že neobyčejně vysoký počet dětí v náruči, na hřbetě nebo u sukní matek a často i u kalhot otců představuje za nynějšího odsouzeníhodného stavu našeho království značný důvod k nářkům, a tudíž že si každý, kdo by přišel na nějaký levný a snadný postup, jenž by umožnil učinit z těchto dětí zdravé a užitečné členy společnosti, zaslouží od veřejnosti přinejmenším, aby mu postavila pomník za to, že se stal zachráncem národa.

Navrhuji, aby o děti bylo postaráno takovým způsobem, že místo aby se staly přítěží pro rodiče či obec, naopak budou samy přispívat k nasycení a částečně rovněž k oblečení mnoha tisíců.

Proto na tomto místě skromně předložím své vlastní myšlenky, jež – alespoň jak doufám – nevyvolají nejmenší námitky.

Zdravé a dobře živené malé dítě je v jednom roce svého věku tou nejjemnější, nejvýživnější a nejzdravější potravou, a přitom vůbec nezáleží na tom, zda je podáváno dušené, rožněné, zapečené nebo uvařené, a já sám vůbec nepochybuji, že se rovněž může servírovat v podobě frikasé nebo ragú.1

Proto skromně předkládám veřejnosti k úvaze, že ze sto dvaceti tisíc dětí lze dvacet tisíc vyhradit k rozplozování, z čehož na mužské pohlaví připadne podíl pouhé jedné čtvrtiny, což je více, než ponecháváme ovcím, černým kravám či sviním, a zdůvodňuji to tím, že jeden muž postačí na to, aby posloužil čtyřem ženám. Zbývajících sto tisíc pak může být po dosažení věku jednoho roku nabídnuto k prodeji vznešeným a zámožným osobám, přičemž má být matkám vždy doporučeno, aby je v posledním měsíci nechaly co nejvíce pít, aby ztloustly a ztučněly a nakonec se mohly dostat na vybranou tabuli. Jedno dítě vydá dvě porce k uctění přátel, a stoluje-li rodina sama bez hostů, přední a zadní čtvrtka vydá na slušné jídlo a ochucena trochou soli a pepře bude velmi dobrá, uvaří-li se čtvrtého dne, obzvláště pak v zimě.

Jsem přesvědčen, že každý urozený pán bez reptání vydá deset šilinků za poražené dobře vykrmené dítě, z něhož budou – jak jsem už uvedl – čtyři porce skvělého výživného masa, bude-li mít u stolu pouze nějakého obzvláště milého přítele nebo svou vlastní rodinu.

Ti, kdo jsou nesmírně šetrní (a musím uznat, že doba to vyžaduje), mohou z vyvrženého dítěte stáhnout kůži, z níž budou po náležitém zpracování obdivuhodné rukavice pro dámy a letní holínky pro urozené pány.

Pro tento účel mohou být vyhrazena jatka v nejvhodnějších čtvrtích, a řezníků se – tím si můžeme být jisti – určitě nebude nedostávat, ačkoli spíše doporučuji, aby se děti kupovaly živé a aby se z nich postupně odřezávalo nožem, když jsou horké, jak to děláme při pečení selat.

Mnozí urození pánové v našem království v poslední době vybili své jeleny, a tudíž by nedostatek zvěřiny mohl být docela dobře nahrazen těly mladých chlapců a děvčat, jimž není více než čtrnáct, ani méně než dvanáct let. Avšak pokud jde o muže, jejich maso je v důsledku neustálého tělesného pohybu tuhé a nedostatečně tučné, podobně jako tomu bývá u našich školáků, a chutná nepříjemně, a jejich náležité vykrmení by neodpovídalo vynaloženým výdajům. Pokud však jde o ženy, není nepravděpodobné, že někteří úzkostliví lidé by možná projevili sklony k odsuzování takové praxe (i když vlastně zcela nespravedlivě), podle jejich mínění téměř hraničící s krutostí.

Proslulý Psalmanazar,2 domorodec z ostrova Formosa, řekl, že je-li u nich doma popraven nějaký mladý člověk, kat prodá jeho tělo urozeným osobám jako prvotřídní lahůdku, a že svého času bylo tělo vypasené patnáctileté dívky, kterou ukřižovali za pokus o otrávení císaře, rovnou z popraviště rozprodáno po částech prvnímu státnímu ministru Jeho Císařského Veličenstva a dalším významným dvorním mandarínům za čtyři sta korun. Nemohu však ani popřít, že kdyby se stejným způsobem naložilo v našem městě s několika baculatými děvčaty, která se, aniž vlastní jedinou vindru, nemohou hnout na veřejnosti bez nosítek ani objevit v divadle a na různých společenských shromážděních bez cizokrajné nádhery, za niž nikdy nezaplatí, naše království by tím rozhodně o nic nepřišlo.

Domnívám se, že výhody návrhu, jejž jsem předložil, jsou četné a každému zřejmé a rovněž mají prvořadý význam.

Poněvadž, za prvé, značně sníží počet papeženců, jimiž už jsme pohlceni, poněvadž se rozmnožují nejvíc v celém království a zároveň jsou našimi největšími nepřáteli.

Za druhé, zisk v podobě rozšíření počtu chodů u tabule všech zámožných urozených pánů v království, kteří mají alespoň trochu jemnější jazýček. A peníze budou obíhat mezi námi samými, poněvadž zboží vyrůstá a pěstuje se zcela z domácích zdrojů.

Za třetí, ti, kdo se neustále rozmnožují, se kromě zisku osmi šilinků ročně ještě zbaví břemene spojeného s výživou těchto dětí poté, co dosáhnou věku jednoho roku.

Za čtvrté, tato strava podobně přiláká velký počet hostů do taveren, v nichž vinárníci určitě projeví prozíravost a opatří si nejlepší recepty na dokonalé ochucení, což povede k tomu, že do jejich podniků budou chodit jemnostpáni, kteří si oprávněně cení sami sebe za znalost vybraných jídel, a zkušeného kuchaře, jenž se dovede zavděčit svým strávníkům a postará se, aby jeho krmě byla tak drahá, jak jim jen bude libo.

Za páté, brzy bychom se měli v řadách žen dočkat upřímného soutěžení o to, která z nich dodá na trh nejlépe vykrmené dítě. Muži by měli svým manželkám projevovat v době těhotenství stejnou náklonnost, jakou dávají najevo svým březím klisnám, stelným krávám či zabřezlým sviním, když se chystají mít mladé, a přestanou je bít a kopat (jak tomu často bývá), poněvadž se budou bát, aby jejich ženy nepotratily.

Mohl bych vyjmenovat ještě celou řadu dalších výhod. Například přírůstek několika tisíc vykuchaných dětských těl posilující náš vývoz soleného hovězího v sudech, zvýšení množství vepřového masa a zlepšení přípravy dobré slaniny, již často postrádáme v důsledku přílišného vybíjení vepřů, kteří se ocitají až příliš často na našem stole, a jejíž chuť v žádném případě nelze srovnávat s chutí ani lahodností dobře narostlého, tučného jednoletého dítěte, jež se upečené vcelku stane značnou lahůdkou při výroční hostině pořádané starostou města nebo při kterékoli další veřejné slavnosti. Ty však spolu s řadou dalších raději vynechám, protože si velice zakládám na stručnosti.

Tisíc rodin žijících v našem městě se stane stálými konzumenty dětského masa a další je třeba budou mít při různých příležitostech, jež jsou pohnutkou k společenskému veselí, obzvláště pak při svatbách a křtinách.

Nenapadá mě ani jediná námitka, již by bylo proti tomuto návrhu možno vznést, kromě té, že by se tím značně snížil počet obyvatel našeho království. To samozřejmě rád uznávám a ta námitka také byla jediným zásadním důvodem, proč jsem tento plán předložil světu.

Koneckonců netrvám tak neústupně na svém názoru, abych odmítal nějakou nabídku předloženou moudrými lidmi, jež bude shledána stejně nevinnou, levnou, snadnou a účinnou.

UMĚNÍ, JAK LHÁT

V POLITICE

(výpisky)

Tvrdí se nám, že ďábel je otcem lží a lhářem byl od počátku, takže vynález lhaní je bezesporu starý.

Ačkoliv je ďábel otcem lží, přesto jako ostatní velcí vynálezci zřejmě přišel o značnou část reputace vinou všech možných vylepšení, s nimiž po něm přicházejí jiní.

Z historie není jasné, kdo poprvé omezil možnost lhaní na pouhé umění a přizpůsobil je potřebám politiky.

Básníci nám tvrdí, že po porážce titánů bohy se země pomstila tím, že vydala svou poslední ratolest, jíž byla Fáma. A báje se vykládá tak, že po uklidnění bouří a vzpour zaplaví každý národ vlna dohadů a nepravdivých zvěstí. Takže – alespoň podle tohoto podání – lhaní bývá v každém státě posledním útočištěm poražené části obyvatel, která se zrodila ze země a má sklony ke vzpourám. Ale právě v tom přinesla moderní doba četná vylepšení, neboť se toto umění začalo používat k uchopení moci i k jejímu udržení a také k pomstě po její ztrátě, stejně jako zvířata používají týchž ústrojí jak k tomu, aby ukojila hlad, tak aby kousla každého, kdo na ně šlápne.

Politická lež se někdy zrodí v hlavě odstaveného státníka, a pak se jí chopí chátra, která ji už odkojí a postaví na nohy. Někdy se zrodí v podobě příšery, kterou je třeba vypiplat do lidské podoby, jindy zase přijde na svět v náležité podobě a pak ji zkazí piplání. Často se narodí normálním způsobem a potřebuje nějakou dobu na dozrání, ale někdy zase spatří světlo světa správně vyvinutá a pak se postupně ztrácí před očima. Někdy je urozeného původu, jindy bývá pouze potěrem burzovního makléře. Jednou řve z plných plic, jakmile vyjde z klína, jindy jí pomáhají na svět šeptem.

Málokterá lež na sobě nese značku svého původce a nejzprostituovanější nepřítel pravdy jich může rozšířit třeba tisíc, aniž se pozná, že pochází od něho. Navíc stejně jako špatný autor má své čtenáře, tak i největšímu lháři vždycky někdo uvěří, a často se stává, že lež vykoná své, i když se jí uvěří jen na pouhou hodinu, a pak si už nenajde další příležitost. Faleš létá a pravda za ní pokulhává, takže lidé prohlédnou, až když už bývá pozdě, komedie je dohrána a povídačka stačila vykonat své – připomíná to člověka, který přišel na vhodnou repliku, až když se začalo mluvit o něčem jiném nebo se společnost už rozešla, anebo lékaře, který nalezl zaručenou medicínu poté, co pacient zemřel.

Uvážím-li, že mnoho lidí má vrozené sklony lhát a spousta zase slepě věřit, nevím, co si mám myslet o zásadě, kterou tak často slýchám ze všech úst, totiž že pravda nakonec vždycky zvítězí; zatímco pravda, o níž se tvrdí, že leží na dně studny, jako by tam byla pohřbena pod hromadou kamení.

Édouard Debat-Ponsan:

Pravda vystupující ze studny (1898)

(a lidé jí v tom brání - pozn. Mis.)

POZNÁMKY:

1 frikasé = pokrm z masa (v tomto případě dětského) nadrobno rozkrájeného a politého světlou nakyslou omáčkou; ragú = pokrm z větších kostek masa a vnitřností (v tomto případě opět dětských) s hustou pikantní omáčkou. Mňam! – Poznámka Antropofágova alias Misantropova.

2 George Psalmanazar (asi 1679–1763) – mezinárodní podvodník, pravděpodobně původem Francouz, byl v Británii mnoho let považován za prvního obyvatele ostrova Formosy (dnešního Tchaj-wanu), který zavítal do Evropy. Ačkoliv se vydával za domorodého Formosana, jméno Psalmanazar, pod nímž byl znám, zní spíše jako babylónské, nebo s jistou obměnou též dokonce jako české ("Psal mi nazdar")! Byl znám svými bizarními způsoby: například žral syrové maso nebo spal ve vzpřímené poloze na židli. Aby upevnil rostoucí zájem o svou osobu, vydal roku 1704 knihu smyšlenek nazvanou Dějinný a zeměpisný popis Formosy, ostrova podléhajícího Císaři Japonska, v níž mimo jiné uvádí, že formosští muži mají právo za trest sežrat své nevěrné ženy, a podobné výmysly (jimž tehdy naletěl i takový osvícený duch, jako byl filosof Helvétius, jenž mnohé z nich pak uvedl ve svém díle); zkonstruoval dokonce i fiktivní abecedu a jazyk domorodých obyvatel Formosy. Později se věnoval psaní teologických esejí (Jaké "překvapení"!). Své pravé jméno neprozradil ani ve svých posmrtně vydaných Vzpomínkách pana ** **, všeobecně známého pod jménem George Psalmanazar, pověstného domorodce z Formosy. – Nesporně zajímavá postavička (viz obrázek níže). – Pozn. Mis.