Hašek: Utrpení zvířat

Jaroslav Hašek:

Utrpení zvířat

Ve starověku, tak vypravuje se v řeckém bájesloví, žil netvor, půl člověka – půl býka, který ničil ve své zuřivosti vše, co žilo. Tomuto netvoru obětovalo vždy město Athény ročně sedm panen a sedm jinochů, aby si ho usmířilo. Tak se stala tato postava Minotaurova symbolem ukrutnosti. Minotaurus našel však dle pověsti svého Thesea, byl zničen, zahuben, ale Minotaurus jako symbol násilí žije doposud mezi námi svůj hnusný život. Půl člověka – půl zvířete, toť pravý obraz brutálního trýznitele zvířat. Na pokraji vod sedí lovec žab se sítí, udicí a nožem. Šest i více kop žabích stehýnek má ve svém košíku. V palčivém letním slunci na břehu svíjejí se strašně raněná zvířata, lezou zmrzačená celé hodiny po zemi kolem, barvíce písek a trávu svou krví, až v mukách zahynou. A ten, který způsobil tu hrůzu, sedí klidně, pokuřuje si a usmívá se, neboť dnes vydělal pěkný peníz. Jediná minuta oné blaženosti a uspokojení, kterého pociťuje mlsný jazýček labužníkův, způsobila strašná, hodiny trvající muka žabám, strašlivé, hrozné bolesti. Řekl etik Harald Höffding1: „Soucit se zvířaty má nejen ten účel, že jest přípravnou školou pro povzbuzování soucitu k lidem, ale má bezprostřední cenu tím, že zabraňuje, aby jistá část bolesti nevnikla do světa.“

Odstranění bolesti jest tedy nejkrásnějším úkolem lidského života. Ve skutečnosti však vyžadují si továrny, doly, železnice a lodi tisíce obětí ročně. Tisíce lidí hyne ve válkách, tisíce sténajících zmrzačených lidí leží na bojištích.

Zde vidět rozdíl teorie s praxí. Lidstvo vydává světu jemně cítícího etika, toužícího po odstranění bolesti a po všeobecné lásce k bližnímu a ku zvířatům, ale též krvežíznivé Commody2, Nerony, Caliguly, Domitiany, Ludvíky Jedenácté, Karly Deváté3, Ludvíky Třinácté a cary Ivany Čtvrté. Všichni tito zločinci trýznili a mučili v mládí zvířata. Byla by to odporná kapitola, vypisovat, jak posledně zmíněný car Ivan Hrozný bavil se v útlém mládí mučením zvířat, která nechal pozvolna umírat v nejkrutějších bolestech, což mu působilo rozkoš. Všichni ukrutní tyrani mučili zvířata v mládí a později bavili se proléváním lidské krve a uřezáváním lidských hlav. Každé století má svého Minotaura a zajímavo je, že vždy tito ukrutníci svou zločinnou dráhu nastoupili trýzněním zvířat.

V Bruselu, hlavním městě Belgie, jest velká vývozní firma žabích stehýnek, náležející jistému Legranovi. Tam přicházejí do obchodních místností lidé, kteří se zájmem dívají se na úpravu žabích stehýnek. Žáby vybaví se z košů jedna po druhé, nařízne se jí vzadu tělo, odhrne kůže a jiný zřízenec uřízne cukající se žábě obratně stehýnka a zbytek trupu, více než půl živé zkomolené žáby, shodí do připravených košů. V těch koších pak jedno zkomolené tělo svíjí se vedle druhého po celé hodiny. Syn majitele tohoto hnusného obchodu, François Legran, který od mládí dlel v obchodu, proslavil se smutně svými zhovadilostmi v Africe jako seržant belgického vojska ve státu Kongo, kde se zvířecí rozkoší nechával uřezávat ruce černochům.

Mnoho se jistě nedbá toho, jak velký psychologický vliv má trýznění zvířat na duševní stav člověka a jak tím vzněcují se zvířecí pudy při dané příležitosti.

Při výchově dětí velmi se zapomíná na tuto okolnost.

Necháváme svěřené dítě v útlém věku chytat a mačkat komáry, mouchy, vytrhávat pavoukům nohy, vybízíme naopak děti, aby zašláply housenky, žížaly a červy. Kočka vrhne mnoho koťat, a tu řekneme: „Jdi, Františku, a utop je v potoce!“ František radostně běží. Řekneme mu jindy, když pes nechce ho poslouchat, poněvadž mu malý František nedá pokoj: „Musíš mu hodně nabít,“ a František ochotně bije psa. Většině rodičů jest naprosto lhostejno, jak chytají jejich děti motýly do sítí, jak chytají ptáky, vybírají hnízda, chytají žáby a provádějí s nimi odporné kousky (vzít žábu na paškál), jak trhají ještěrkám ocasy. Ano! Staří se smějí, když na ocas kočky nadějná mládež zavěsí měchýř s hrachem nebo uváže na tlapky skořápky ořechů. Jsou rodiče, kteří dovolí dětem, aby chytaly krtky, zabíjely ježky. Rozhodně musí též dítě rozumět chytání ryb na udici, musí umět podřezávat holoubata, slepice a husy. Matka se štítí zabít drůbež, statečný hoch milerád zastoupí matinku. Pak se zálibou dívá se na zabíjení vepře o vepřových hodech. V jeho dětské duši tkví přání jen alespoň jednou moci také zapíchnout vepře.

Pojem síly v něm roste. Dítě sesuroví, stane se rváčem. Jest pravda, že z tak vychovaných dětí nemusí se právě státi vrahové, ale jisto je, že mohou se u nich probudit krvežíznivé choutky. Dějiny kriminalistiky mluví jistě o četných podobných případech, kdy trapiči a trýznitelé zvířat v útlém věku vynikli později smutně jako vrahové. Většina ovšem z těchto trýznitelů zvířat zůstane jen na onom prvotním stupni brutality, že totiž neznají žádného slitování se zvířaty.

Osud zvířat jest vskutku hrozný. Vzpomeňme si jen na miliony much, kterým jsou utrhána křídla a nohy chlapci a děvčaty v dobách vývinu dětské duše.

Vzpomeňme si jen na miliony pavouků, kterým utrhají nohy, aby se pokochali pohledem na sebou cukající údy. Věnujme též vzpomínku mukám motýlů zaživa napíchaných na špendlíky. Což miliony červů a dešťovek, které do roka jsou umučeny na udici. Vzpomeňme si jen na ryby, které zbavují ruce kuchařek jich šupin zaživa, na úhoře, z něhož dobromyslné hospodyně zaživa stahují kůži. Vzpomeňme si na raky, kterým zaživa vytahují „střívko“ a pomalu živé vaří pěkně do červena. Což k smrti uštvaná zvěř v lese, holubi střílení pro zábavu! Člověk, labužník, dopravuje ústřice na onen svět tím, že je zaživa polyká.

A což nekonečná muka našich tahounů, koní a tažného skotu, tažných psů! Vzpomeňme si jen na ubohé ptáky, kterým vypalují oči, aby docílili tesklivých tónů v jich zpěvu. Jakmile zvíře dostalo se pod moc člověka, trpí nesmírnými mukami.

Většina lidí necítí žádných povinností vůči zvířatům. Tak se zdá, že člověk ve své podstatě jest bytostí doopravdy zlou. Vliv dnešní společnosti na mladý dorost jest prapodivný. Společnost užívá krásných slov a nadšených rad, podává však špatný příklad sama o sobě. Káže lásku a chová se přitom hrubě k lidem i ku zvířatům. Přes všechna krásná slova brutalita nevymizela.

Národové, jako Číňané, kteří se svou kulturou zůstali tisíce let pozadu, a divocí národové, ti vůči zvířatům chovají se lépe než my, lidé vyspělé kultury.

Barbaři nepořádají zápasů s býky jako Španělové. Tento rozdíl mezi divochy a národy kulturními nezměnil se ani po tisíciletích.

Když vzdělanost dosáhla ve starém Římě vrcholu, holdovali Římané zápasům gladiátorů s dravými šelmami v římské aréně a přezdívali barbary Galy, kteří sice neměli své Ovidie a Vergily, zato však netrýznili zvířat, jako to činili vzdělaní Římané.

A což triumf vzdělanosti, jak nazval ironicky dr. Peabody4 vivisekci. Jistě by vzbudilo úděs vyličování onoho hrozného trýznění živých tvorů, pomalu rozřezávaných za úplného vědomí.

Což doopravdy dříme v lidské duši touha po způsobování bolestí?

Což nenadejde nikdy změna a budou muset zvířata stále trpět a duše lidská se nezušlechtí?

Svět zvířat – 1. 6. 1910