Tolstoj: Otroctví naší doby

Jeden základní předpoklad uznávají všichni: že poměry lidské nepodmiňuje to, co lidé mají za dobré nebo zlé, nýbrž co jest výhodno lidem, kteří jsou ve výhodném postavení.

         Uznáno nepochybnou pravdou, že přibylo-li ve společnosti mnoho loupežníků a zlodějů, kteří berou lopotícím se lidem výtěžky jejich práce, neděje se to proto, že jsou takové nezměnné hospodářské zákony.

*

         Poslední dobou pracovních hodin ubylo a mzda vzrostla, ale tento úbytek hodin pracovních a zvýšení mzdy nezlepšily stav dělníků, nemáme-li na zřeteli jejich více přepyšnických návyků: hodinky s řetízkem, hedvábné šátky, tabák, víno, hovězí maso, pivo apod., nýbrž máme-li na zřeteli jejich skutečný blahobyt, tj. jejich zdraví a mravnost a hlavně jejich svobodu.

         Zmenšení pracovních hodin jen zvětšuje dobu, kterou tráví po hospodách. Všude, přesto, že ubylo hodin pracovních a zvýšena byla mzda, zhoršuje se, oproti rolnickému životu, zdraví a mizí mravnost, jak nemůže být ani jinak, je-li kdo odtržen od podmínek, jež nejvíce působí na mravnost, z rodinného života a svobodné rolnické práce, zdravé, rozmanité, která má smysl.

         Zbědovanost postavení továrního a vůbec městského dělníka netkví v tom, že dlouho pracuje a málo dostává, nýbrž že je zbaven přirozených podmínek životních v přírodě, je zbaven svobody, přinucen k nesvobodné práci, cizí a jednotvárné.

         Jaké příčiny vyhnaly tyto lidi ze vsi, kde oni nebo jejich předkové žili, a co je přihnalo a přihání do továren a závodů?

         Všichni mudrci a básníci světa vždycky jen v rolnické práci viděli uskutečnění ideálu lidského štěstí. Rolnická práce je vždycky svobodná, tj. dělník podle své vůle střídá práci a odpočinek, ale práce v továrně, třeba by továrna patřila samým dělníkům, vždycky jest nucenou, v závislosti na stroji. Tovární práce je podružná, ale rolnická základní, bez níž by nemohlo být továren.

*

         Podle theorie učených lidí vědy dají dělníci přednost životu ve městě, uprostřed kamení a komínů, – před životem vesnickým, na volném prostranství, uprostřed rostlin a domácích zvířat, dají přednost jednotvárné, strojové práci podle sirén, před rozmanitou rolnickou prací, zdravou a svobodnou.

*

         Znamenité jest elektrické osvětlení, telefony, výstavy a všechny sady Arkádie se svými koncerty a představeními, všechny cigáry a krabičky se sirkami, i šle i motory; ale ať zaniknou, a to nejen ony, nýbrž i železnice a všechny tovární kartouny a sukna ve světě, je-li na jejich výrobu třeba, aby 99% lidí bylo v otroctví a po tisících hynuli v továrnách, jichž je třeba na výrobu těchto předmětů.

         Ne nadarmo lidstvo při svém otrockém zřízení udělalo tak velké pokroky v technice.

*

         Je-li těžko mezi nynějšími otroky a otrokáři udělat stejně přesně oddělující čáru, jako je ta, která oddělovala dřívější otroky od otrokářů, a jsou-li mezi otroky naší doby takoví, kteří jsou jen dočasně otroky a potom se stávají otrokáři, nebo takoví, kteří jsou v touž dobu i otroky i otrokáři, – toto smísení těch i oněch v bodech dotyku neoslabuje správnosti mínění, že všichni lidé naší doby rozdělují se na otroky a pány – stejně určitě jako, nehledíc na soumrak, plný den se rozděluje na den a noc.

         Nemá-li otrokář naší doby otroka Ivana, kterého může poslat do záchodové jámy, aby čistil jeho výkaly, má 3 rubly, kterých tak potřebují sta Ivanů, že otrokář naší doby může vybrat libovolného ze sta Ivanů a obšťastnit jej tím, že mu dá přednost před jinými a dovolí mu lézt do jámy.

         Otroky naší doby jsou nejen všichni ti tovární a horní dělníci, kteří, aby existovali, musejí se prodávat v plnou moc pánů továren a dolů, otroky jsou i skoro všichni majitelé půdy, kteří neskládajíce rukou, na cizích polích pracují o cizím obilí a sklízejí je v cizí humna, nebo obdělávají svá pole jen za tím účelem, aby upláceli procenta bankéřům z nesplatitelných dluhů, – stejnými otroky jsou i všichni nesčíslní lokajové, kuchaři, panské, podomci, kočí, lázeňští sluhové, číšníci apod., kteří po celý svůj život konají povinnosti, jež se úplně příčí lidské bytosti a jsou protivny jim samým. Otroctví existuje v plné síle, ale nejsme si ho vědomi, právě jako si nebyli vědomi v Evropě koncem XVIII. století otroctví nevolnického práva.

         Otroctví naší doby začínají si uvědomovat jen přední lidé naší společnosti: většina je však ještě úplně přesvědčena, že mezi námi není otroctví.

         Lidi naší doby udržuje v tomto nechápání svého postavení i ta okolnost, že jsme právě teprve odstranili v Rusku a Americe otroctví. Ve skutečnosti však zrušení roboty a otroctví bylo jen zrušením zastaralé formy otroctví, která se stala nepotřebnou, a záměnou za tvrdší formu otroctví, která zachvátila větší množství otroků proti dřívějšímu. Zrušení roboty a otroctví bylo podobno tomu, co dělali krymští Tataři se svými zajatci, když si vymyslili, že jim rozřežou podešve a nasypou tam rozřezané štětiny. Provedše na nich tuto operaci, sňali jim klády a pouta. Zrušení nevolnického práva v Rusku a otroctví v Americe, ač odvolalo dřívější formu otroctví, nejen nezničilo samé podstaty jeho, nýbrž vykonáno až tehdy, kdy štětina v podešvích roztrhla vřed, a můžeme si být úplně jisti, že bez pout a bez klád zajatci neutečou a budou pracovat. (Seveřané v Americe směle žádali zrušení starého otroctví proto, že mezi nimi nové – peněžní otroctví už zjevně zachvátilo lid. Jižané však neviděli ještě zřejmých příznaků nového otroctví a proto se nechtěli odhodlat, aby zrušili staré otroctví).

         U nás v Rusku bylo zrušeno nevolnické právo až tehdy, když už všechny pozemky byly zabrány. Byla-li však sedlákům dána půda, byly jim naloženy daně, které vystřídaly otroctví zemědělské. V Evropě daně, které držely lid v otroctví, začali rušit až tehdy, když lid byl zbaven půdy, odstrčen od rolnické práce a pomocí nákazy městskými potřebami uveden v úplnou závislost na kapitalistech. Nyní začínají rušit daně dělníků v Německu a jiných zemích, převádějíce je na bohaté jen proto, že většina lidu už je v moci kapitalistů. Jeden prostředek poroby zruší teprve tehdy, když jej druhý již vystřídal. Prostředků těch je několik. A ne-li jeden, tedy druhý a někdy několik těchto prostředků najednou drží lid v otroctví. Mezi námi existuje otroctví, a to nikoli v nějakém přeneseném, metaforickém smyslu, nýbrž otroctví v nejprostším a nejpřímějším smyslu.

*

         V čem záleží otroctví naší doby? Co, jaké síly porobují jedny lidi druhým? Otážeme-li se, co přimělo lidi, aby vyvolili toto postavení, v němž jsou, – všichni řeknou, že přivedlo je k tomu buď to, že nemají půdu, na níž by mohli a chtěli žít i pracovat; buď to, že od nich žádají daní, jak přímých tak nepřímých, jež nemohou zaplatit jinak, než konají-li práci na cizím; nebo ještě to, že udržují je v továrnách pokušení navyklého většího přepychu, jež si osvojili a jimž mohou vyhovět jen prodají-li svou práci a svou svobodu.

         Dvě první okolnosti: nedostatek půdy a daně jaksi zahánějí člověka do nevolnictví, třetí okolnost pak, – neuspokojené zvětšené potřeby zalákají jej do tohoto stavu a udržují jej v něm.

         Nelze si ani představit takový stav, že by dělníci nebyli ochotni prodat svou svobodu.

         Takže tato třetí okolnost přes svou libovolnost je nejsilnější, neodstranitelnou příčinou otroctví.

         Dělníci vždycky se nakazí novými potřebami a dostávají možnost uspokojit tyto potřeby jen tím, že odevzdávají nejusilovnější práci za toto uspokojení. Takže dělníci, dostávajíce desetkrát více než je nutno na existenci, zůstávají právě takovými otroky, jakými byli dříve.

         Dobude-li rolník tak neb onak tolik půdy, že bude s to, aby se na ní živil svou prací, budou od něho přímo nebo nepřímo žádat takové daně, že bude opět nucen dát se do otroctví, aby je splatil.

         Takže tak neb onak dělník vždycky bude v otroctví u těch lidí, kteří rozhodují o daních, půdě a předmětech, jichž nutně potřebuje, aby ukojil své potřeby.

*

         Otroctví nezpůsobují nějaké železné, sociologické zákony, nýbrž uzákonění. Existuje uzákonění, že každý člověk musí bezpodmínečně platit daně; a následkem tohoto uzákonění existuje otroctví.

         Všechna uzákonění jsou nám tak obvyklá, že se nám zdají být tak přirozenými podmínkami lidského života, o jejichž nutnosti a správnosti nemůže být pochybnosti, jakými se zdála být za starodávna uzákonění o nevolnickém právu a otroctví; a nevidíme v nich nic nesprávného.

         Je-li spravedlivo, že lidé odevzdávají druhým ve formě daně ony části své práce, jichž od nich žádají?

         Dějiny praví, že pozemkové vlastnictví vzniklo tím, že si společnou půdu osvojili výbojníci a rozdali ji těm, kdo sloužil výbojníkům.

         O daních tvrdí, že lidé mají je platit proto, že jsou ustanoveny všeobecným souhlasem, ač mlčenlivým, a užívá se jich na veřejné potřeby ve prospěch všech. Zdali je to pravda?

         Na tuto otázku odpovídají dějiny i skutečnost. Dějiny praví, že daně nikdy nebyly ustanoveny všeobecným souhlasem, nýbrž naopak vždycky jen tím, že jedni lidé, výbojem nebo jinými prostředky uchvátivše si moc nad druhými lidmi, uložili jim daně nikoliv na veřejné potřeby, nýbrž pro sebe. Totéž trvá i nyní. Daně berou ti, kdož mají moc je brát. Užívá-li se nyní některé části těchto poplatků, které nazývají daněmi, tož většinou na takové veřejné věci, které jsou spíše škodlivé než užitečné, jako je ozbrojení vojska, strategické dráhy, pevnosti, vězení, vydržování duchovenstva, dvora, na plat vojákům a státním úředníkům, tj. na vydržování lidí, kteří podporují možnost brát tyto peníze lidu.

         Peněz berou ne tolik, kolik je třeba, nýbrž tolik, kolik je možno, a úplně nezávisle na souhlasu nebo nesouhlasu poplatníků (všichni vědí, jak jsou složeny parlamenty a jak málo představují vůli lidu) a užívají jich ne na všeobecný prospěch, nýbrž na to, co vládnoucí mají pro sebe za nutné.

*

         Děje se něco podobného tomu, co dělá vězeňský dozorce, překládaje pouta zajatcova z šíje na ruce, z rukou na nohy, nebo snímaje je, ale upevňuje závory a mříže. Všechno zlepšování stavu dělníků dosud záleželo v tom.

         Uzákonění práva pánů nutit otroky k nevolnické práci se zaměnila za uzákonění, že všechna půda patří pánům. Uzákonění, že všechna půda patří pánům, se zaměnila za uzákonění daní, o nichž rozhodovat je v moci pánů.

         Prvotní forma otroctví bylo přímé přinucení k práci. Obejdouc celý kruh rozličných skrytých forem se otroctví vrací ke své prvotní formě, třeba ve změněné podobě, k přímému donucení k práci.

         Proto je patrné, že zrušení jednoho z uzákonění, která způsobují otroctví naší doby, neodstraní otroctví, nýbrž jen zruší jednu z jeho forem, která se ihned zaměňuje za novou, jak tomu bylo se zrušením osobního otroctví – nevolnického práva – se zrušením daní. Zrušení i všech tří uzákonění najednou neodstraňuje otroctví, nýbrž způsobuje novou, nám ještě neznámou formu jeho, která se již nyní projevuje uzákoněním, omezujícím svobodu dělníků, v omezení pracovních hodin, v požadavcích povinné školní docházky, v odpočítávání procent na zaopatření starých a neschopných apod. Vše to není nic jiného než uzákonění, která připravují novou formu otroctví, ještě nevyzkoušenou.

         Takže se stává zřejmým, že podstata otroctví netkví v těch neb oněch uzákoněních, nýbrž v tom, že jsou uzákonění, že jsou lidé, kteří mohou ustanovovat ustanovení, jež jsou jim výhodna, a že bude otroctví, pokud budou mít lidé tuto možnost.

*

         Podle vědy je uzákonění výrazem vůle celého národa; ale protože je lidí, kteří porušují uzákonění, nebo chtějí je porušit, ale neporušují jich jen ze strachu před tresty, vždy více než těch, kteří chtějí plnit uzákonění – je patrno, že uzákonění za žádné okolnosti nelze pojímat jako výraz vůle celého národa.

         Společný rys všech uzákonění je jen jediný, totiž že nesplní-li jich nějaký člověk, ti, kdož stanovili tato uzákonění, pošlou k němu ozbrojené lidi, a ozbrojení lidé zbaví svobody neplnícího. Nechce-li člověk odevzdat ve formě daní část své práce na něm žádané, přijdou ozbrojení lidé a vezmou mu, čeho od něho požadují, a bude-li se protivit, zmrskají jej, zbaví svobody a někdy i zabijí.

         Všichni vědí, že nejen ve státech despotických, nýbrž i ve všech domněle svobodných, uzákonění neustavují podle vůle všech, nýbrž jen podle vůle těch, kteří mají moc – ať jsou to mnozí, někteří nebo i jediný člověk.

         Jsou-li uzákonění, musí být i síla, která může donutit lidi, aby je plnili. Síla však, jež může donutit lidi, aby plnili pravidla, tj. vůli druhých, je jen jedna – násilí, nikoliv prosté násilí, jehož užívají lidé druh proti druhu v rozvášnění, nýbrž násilí organizované, vědomě užívané lidmi, kteří mají moc, aby donutili jiné lidi plnit vždycky pravidla, jež oni ustanovili, tj. to, co oni chtějí.

         Takže přesný, všem pochopitelný a nesporný výměr uzákonění bude takovýto: Uzákonění jsou pravidla, ustanovovaná lidmi, kteří mají po ruce organizované násilí, za jejichž nezachovávání nezachovávající jsou podrobeni bití, ztrátě svobody a dokonce smrti.

*

         Příčinou ubohého stavu dělníků je otroctví. Příčinou otroctví – uzákonění. Uzákonění jsou však založena na organizovaném násilí. A proto zlepšit stav lidí možno jen, odstraníme-li organizované násilí. Ale organizovaným násilím je vláda, a což možno žít bez vlády? Bez vlády bude chaos, anarchie, zahynou všechny úspěchy civilizace a lidé se vrátí k původní divokosti. Jen se dotkněte existujícího pořádku věcí, říkají obyčejně nejen ti, jimž je tento pořádek věcí výhodný, nýbrž i ti, jimž je zřejmě nevýhodný, ale kteří mu tak přivykli, že si nemohou představit život bez vládního násilí, zničení vlády způsobí největší pohromy: násilnictví, krádeže, vraždy, po nichž budou vládnout všichni špatní lidé a budou v porobě všichni dobří lidé, říkají. Ale nemluvíc ani o tom, že vše to, tj. násilnictví, krádeže, vraždy, po nichž nastoupí kralování zlých a poroba dobrých, že vše to už bylo a i nyní je, nemluvíc ani o tom, domněnka, že porušení existujícího zřízení způsobí nepokoje a nepořádky, nedokazuje, že by ten pořádek byl dobrý.

         Je škodlivé a nebezpečné, že vše to zlo, které existuje ve společnosti, nejen se nezmenšuje a nenapravuje, nýbrž jen se zesiluje a utvrzuje. Zesiluje se a utvrzuje proto, že se ospravedlňuje a obléká ve vábivé formy, nebo že se skrývá.

         Vždyť všechen ten blahobyt národů, který se nám jeví v tak řečených spořádaných státech, spravovaných násilím, je jen zdánlivost, fikce. Pravda, každé porušení, a tím spíše zastavení vládní činnosti, tj. organizovaného násilí, poruší takovou vnější spořádanost života, ale toto porušení nezpůsobí nepořádku v životě, nýbrž jen odkryje to, co bylo skryto.

         „Říkáte nám, že bez vás si nás podmaní sousední národové, ale my víme, že nám nikdo nehrozí válkou, nýbrž jen vy, vládcové, za nějakými účely nám nepochopitelnými, dráždíte se navzájem a potom pod záminkou ochrany svých národů, přivádějíce nás na mizinu daněmi na vydržování loďstva, na ozbrojení, na strategické železnice, jichž je třeba jen pro vaši ctižádost a marnivost, navlékáte války mezi sebou navzájem. Říkáte, že chráníte každému člověku výtěžky jeho práce, a zatím děláte pravý opak.“

         Jsme tak zkaženi dlouhým otroctvím, že si nemůžeme představit správu bez násilí.

         K moci se vtírají vždycky méně svědomití a méně mravní než druzí.

         Jedno ze dvou: buď jsou lidé rozumné bytosti, nebo nerozumné. Jsou-li nerozumné bytosti, pak se vše mezi nimi rozhoduje násilím, a není příčiny, aby jedni měli práva na násilí a druzí ho neměli.

*

         V Tisíci a jedné noci je povídka, jak poutník, který se octl na neobydleném ostrově, nalezne na břehu potoka stařečka s vyschlýma nohama, sedícího na zemi. Stařeček prosí poutníka, aby jej na ramenou přenesl přes potok. Poutník svolí. Ale jakmile stařeček usedl na ramena poutníkovi, ihned obvine nohy kolem jeho šíje a už ho nepouští. Ovládaje poutníka, stařeček jej pohání jak chce, trhá ze stromů plody, sám je jí, nedávaje ničeho nesoucímu, a ještě všelijak mu spílá.

         Totéž se děje s národy, které daly vládám vojáky a peníze.

         Disciplína, kterou tak vysoko cení všechny vlády, je největší zločin, jakého se jen může dopustit člověk, je zřejmé usvědčení zločinných záměrů vlád. Disciplína je ubití rozumu a svobody v člověku.

         Německý spisovatel Eugen Schmidt, který vydával v Budapešti časopis Ohne Staat, vytiskl v něm článek, správný a smělý nejen vyjádřením, nýbrž i myšlenkou, v němž pravil, že vlády, ospravedlňujíce svou existenci tím, že zajišťují svým poddaným určitou bezpečnost, neliší se v tom nikterak od kalaberského loupežníka, jenž uložil výkupné všem těm, kdo chtěli bezpečně jezdit po drahách. Schmidt byl postaven před soud za tento článek, ale porotci jej osvobodili.

         Jsme tak zhypnotizováni vládami, že se nám takové přirovnání zdá být přehnáním, paradoxem, žertem, a zatím to nejen není paradox, ani není žert, nýbrž toto přirovnání je nesprávné jen proto, že činnost všech vlád je mnohonásobně nelidštější a hlavně škodlivější než činnost kalaberského loupežníka.

         Ten však, kdo se vůbec neúčastňuje vládních zločinů, odepíraje vojenskou službu, daně, soud, je vydán, jako u loupežníků, násilí. Loupežník neznemravňuje úmyslně lidi, vlády však pro své účely znemravňují celá pokolení dětí i dospělých lživým učením náboženským a vlasteneckým. Hlavně však ani jediný sebe ukrutnější loupežník nemůže se vyrovnat ukrutností, necitelností a rafinovaností v mučení nejen zločincům, panovníkům, znamenitým svou ukrutností, nýbrž ani nynějším konstitučním a liberálním vládám.

         Vlády jsou instituce nejen nepotřebné, nýbrž i škodlivé a svrchovaně nemravné, jichž se člověk čestný a vážící si sebe sama nemůže a nesmí účastnit a jejichž výhod nemůže a nesmí užívat.

*

         Špatnosti, jichž se dělníci dopouštějí, záležejí v tom, že, chtějíce zlepšit své hmotné postavení týmiž prostředky, jimiž sami jsou zotročeni, aby mohli hovět návykům, které si osvojili, obětují svou důstojnost a svobodu, přijímají ponižující, nemravné hodnosti nebo dělají nepotřebné a škodlivé předměty; hlavně však v tom, že podporují vlády, účastňují se jich daněmi a bezprostřední službou, a tím zotročují sami sebe.

         Mám jediný život, a proč bych se v tomto krátkém svém životě, jednaje proti hlasu svědomí, stal účastníkem vašich hanebností? – nechci a nebudu. A co z toho vzejde, nevím.