Diogenés Řekům

(fiktivní podvrh otevřeného dopisu od neznámého autora)1

Pes Diogenés2 posílá těm, kteří se nazývají Řeky, mnoho běd. A ty vás stíhají stejně, i když vám to nepřeji. Neboť podle vzhledu jste sice lidmi, duší však jste opice; všecko jenom předstíráte, neznáte však nic. Tak se vám mstí příroda. To, že jste si dali zákony, vás učinilo velmi zpupnými, protože si je nyní berete za svědky své vrozené ničemnosti. Nikdy nežijete v míru, ale celý život až do stáří trávíte v ustavičném boji a jste ničemnými společníky ničemných společníků. Navzájem si závidíte, kdykoliv spatříte, že ten druhý má o maličko jemnější plášť nebo o trošku více peněz nebo že je v řeči bystřejší nebo že je vzdělanější. Nic neposuzujete se zdravým rozumem, ale upadáte jen do pravděpodobností, dohadů a zdánlivostí a na všem shledáváte vinu. Nic neznáte – ani vaši předkové, ani vy sami – a právem proto trpíte, že jste vystaveni na posměch své vlastní neznalosti a hlouposti.

Nenávidí vás nejen filosof, který je nazýván psem, ale i sama příroda: neboť máte málo radosti a mnoho smutku, a to i před tím, než se ženíte, i po svatbě, protože se ženíte jsouce ničemní a nevrlí.

Kolik lidí a jaké muže jste zabili, jedny, když jste je přemohli ve válce, druhé v tom, co vy nazýváte mírem, když jste na ně uvalili vinu! Nevisí mnozí na křížích, nebyli mnozí sťati obecním katem, nebyli jiní z rozhodnutí obce donuceni vypít jed3 a nebyli zas jiní vpleteni do kola, protože jste usoudili, že jednali proti právu? Neměli jste se pokusit, vy ničemové, raději je převychovat než je zabít? Není nám vskutku třeba žádných mrtvých, jestliže se nechceme sytit jejich masem jako masem obětí, ale je nám třeba dobrých mužů, vy ničemové. Ty, kteří neumějí číst a kteří neznají hudbu, učíte notám, abyste je měli po ruce, kdykoliv takové lidi potřebujete. Proč tedy nepřevychováte ty, kteří jednají proti právu, a nepoužíváte jich, když potřebujete muže, kteří se řídí právem? Zvláště když používáte i muže, kteří porušují právo, kdykoliv chcete tajně sprovodit ze světa nějaké město nebo vojsko. A to ještě není tak hrozné! Když i k věcem správným používáte násilí, lze očekávat, že i to, co je mocnější, není ušetřeno vašich ničemností. Ke komukoliv přistoupíte, na tom pášete bezpráví, vy ničemové. Vy sami jste hodni pořádného trestu. V době svátků Hermových4 a Athéniných5 jíte a pijete v gymnasiích6 i uprostřed samotného náměstí, potácíte se tam opilí, provádíte necudnosti, dáváte si všechno líbit jako ženy. A při tom konáte ještě bezbožné činy tajně i veřejně. Mně psovi na takových věcech vůbec nezáleží, ale vy si na nich velmi zakládáte.

A když nám psům bráníte v životě přirozeném a opravdovém, nepášete snad na nás křivdu? Já pes vás mohu trestat jen slovy, opravdu vás všechny ztrestá sama příroda. Vždyť nad vámi všemi bez rozdílu visí smrt, před níž se klepete strachy. A často jsem viděl žebráky, jak se těší dobrému zdraví právě pro svou nouzi, a naopak boháče churavějící z nenasytnosti svého neblahého žaludku a svých chtíčů. Neboť tím, že jim vyhovíte, pošimráte na chvilku své choutky rozkoší, která vám pak připraví velké a silné útrapy. A nic vám pak nebude platný ani váš dům, ani krásné hlavice sloupů v něm, ale upoutáni na svá zlatá a stříbrná lůžka budete se po zásluze kroutit v bolestech. A nebudete mít ani dostatek síly k tomu, abyste snědli alespoň zbytky svých lahůdek se zeleninou. Ale jestliže máte rozum – jako že ho nemáte, když jste opilí –, uposlechněte moudrého Sókrata a mne a sejděte se všichni dospělí ke společné poradě a naučte se buď uměřenosti, anebo si raději dejte oprátku na krk. Neboť není možné jinak žít, jestliže nechcete žít jako na hostině, kdy se po nemírném pití a v nadměrné opilosti motáte a potácíte, takže vás druzí musí vést a sami nejste schopni se chránit.

Když tak hýříte a v duchu přemítáte, kolik je statků, jejichž pány jste nazýváni, přicházejí k vám dobře známí katové, které vy nazýváte lékaři, kteří říkají a dělají, co je vždy právě napadne. A ti vás, jak si to zasloužíte, řežou a pálí a obvazují a dávají vám léky k užívání i zevně. A když se uzdravíte, nevzdáváte za to dík tzv. lékařům, ale říkáte, že je za to třeba vzdát díky bohům; jestliže se však neuzdravíte, vyčítáte to lékařům.

V mé moci je žít více v radosti než v zármutku a více ve vědění než v neznalosti. To jsem získal stykem s moudrým Antisthenem,7 který rozmlouval jen s těmi, kdož ho znali; a druhým, kteří nevědí, co je příroda, rozum a pravda, se vyhýbal, „a nic se nestaral“, jak se praví v jednom dopise, „o hloupé šelmy, které nechápou slova psa“. Protože jste barbary, přeji vám mnoho běd až do té doby, než se naučíte řecky a stanete se skutečnými Řeky. Ti, kteří jsou nazýváni barbary, obývají nyní mnohem líbeznější místa a i svými mravy jsou ušlechtilejší. Ti, kteří se nazývají Řeky, vedou války proti barbarům, barbaři však jsou toho názoru, že musí hájit svou zemi, a spokojují se tím, co mají. Vám však nestačí nic; neboť se honíte za slávou a chybí vám rozum a řádné vzdělání.

KONEC

"Nejsem nerozumný. Jen nemám ten samý rozum, jako vy."

"Čím moudřejší je člověk, tím méně má potřeb."

Diogenés ze Sinópé

DIOGENÉS

V DÍLECH VELIKÁNŮ

Londýn, ten je osvětlen až tuze,

a kdyby Diogenés hledal dnes

jak tehdy svého poctivého muže8

a v metropoli zde ho nenalez,

jiného cosi jistě za to může,

než že by se mu ve tmě ztratil kdes.

Poctivý muž! Já také ho chtěl znáti,

však co jsem našel, jsou jen advokáti.

(lord Byron, Don Juan, Zpěv XI.)

*

Tak jako řecký filosof Diogenés, hledající ve dne s rozžatou lucernou poctivého člověka, vychází dnes bezúspěšně i hledání nějakého rozumového a mravního důvodu pro další plození lidí.

(Hnutí za dobrovolné vyhynutí lidstva)

*

Diogenés nařídil, aby jeho mrtvolu pohodili nepohřbenou. „Snad ne napospas ptákům a dravé zvěři?“ zhrozili se přátelé. „To ne, ale položte vedle mne hůl, abych je mohl odehnat.“ „Jak bys mohl,“ divili se přátelé, „vždyť nebudeš nic vnímat!“ „Jakou škodu mi tedy způsobí, bude-li mě rvát divá zvěř, když nebudu nic vnímat?“

(Cicero, Tuskulské hovory)

*

Čím modernější a složitější technika, tím víc je na prd. Není lepší nic nemít? Diogenés to dělal dobře; zvířata to dělají dobře. Ale holt vysoká inteligence si chce hrát, protože nesnáší nudu a potřebuje řešit zapeklité problémy.

(Misantrop, der Feuerteufel)

*

Tento účel nejblaženějšího života tedy kladla etika kyniků, jak to výslovně dokazuje císař Julián: Pro kynické a vlastně všechny filosofy znamená moudře žít, šťastně žít. Štěstí života pak spočívá v jeho stvrzování a za druhé žití podle přírody, nezávisle na mínění davu. Kynici však k tomuto cíli razili zcela zvláštní cestu, která byla přesně protikladná obvyklé: cestu co možná největšího odříkání. Vyšli totiž z názoru, že hnutí, do nichž uvádějí vůli dráždivé a podněcující objekty, a namáhavé, většinou kvapné úsilí dosáhnout jich, nebo když jsou dosaženy, strach z jejich ztráty, konečně vůbec ztráta sama, plodí mnohem větší bolest, než zřeknutí se všech oněch objektů. Proto, aby dospěli k nejbezbolestnějšímu životu, zvolili cestu nejvýše možného odříkání a vyhýbali se všem požitkům jako léčkám, z nichž později může vzejít bolest. Proto mohli směle vzdorovat štěstěně a jejím vrtochům. To je duch kynismu: zřetelně ho vyslovuje Seneca v osmé kapitole De tranquilitate animi: Pozoruhodné je, že bolest je menší, když nemáme, co by nás kazilo. Moudrého chudoba trýzní méně, než by ho trestalo bohatství. Potom: Snesitelnější a snadnější je nabývat než ztrácet. Diogenés vyzývá k tomu, abychom si uměli odejmout sami to, čeho nás zbavuje síla všech. Jako by řekl: čiň si blaženost svým zaměstnáním: u Diogena již nic není tvé. K této poslední větě je paralelní místo u Stobaia: Diogenés říká, že věříme v to, že jsme schopni nahlížet a mluvit o svém štěstí, ale nejsme schopni vidět v něm vzteklého psa.

Základní myšlenka kynismu podle toho je, že nejsnesitelnější je zvolit si život v jeho nejprostší a nejobnaženější podobě, s jeho od přírody danými těžkostmi; protože každá pomoc, pohodlnost, zábava a požitek, jimiž by si jej člověk rád zpříjemnil, přináší jen nová a větší soužení než ta životu původně vlastní. Proto je třeba brát za ústřední výraz tohoto učení větu: „Často křičel [Diogenés], že dali bohové lidem lehký život, že však je jim to skryto, protože vyhledávají koláče s medem, vonné masti a podobné věci.“ Dále také: „Protože by tedy lidé nutně žili blaženě, kdyby si místo prací neužitečných zvolili práce podle své přirozenosti, jsou nešťastni jen pro svou nerozumnost... říkal, že žije týmž způsobem života jako Héraklés, nedávaje ničemu přednost před svobodou.“ Proto se staří, opravdoví kynici, Antisthenés, Diogenés, Kratés a jejich žáci jednou provždy zříkali každého vlastnictví, všeho pohodlí a požitků, aby se tím vyhnuli námaze a starosti, závislosti a bolesti, jež jsou s tím nevyhnutelně spojené. Uspokojováním nezbytně nutných potřeb a zřeknutím se všech nadbytečných chtěli dojít k nejsnadnějšímu životu. Tak se spokojili s tím, co v Athénách a Korintu bylo značně nezvyklé, jako vlčí boby, voda, stará třínožka, vak a hůl, příležitostně žebrali, pokud to bylo nutné, ale nepracovali. Nepřijímali nic, co by vycházelo z vyšších potřeb. Nezávislost v nejširším smyslu, to byl jejich cíl. Svůj čas trávili odpočíváním, obcházením, řečí se všemi lidmi, ve smíchu a žertech: jejich charakterem byla bezstarostnost a velká bujarost. Jelikož při tomto způsobu života nesledovali žádné vlastní touhy, žádné záměry a účely, tedy byli nad lidským usilováním samým, stávali se poradci a karateli ostatních. Také v tom, jako v mnohém jiném, se ukazuje velká podobnost s žebravými mnichy nové doby. Tato podobnost však spočívá jen v účincích, ne v příčině. Setkávají se ve výsledku; ale základní myšlenka obou je zcela odlišná: u mnichů je to cíl vystrčený za život; u kyniků je to však jen přesvědčení, že je snadnější snížit svá přání a potřeby na minimum než v jejich uspokojení dosáhnout maxima, které je dokonce nemožné, neboť s uspokojováním rostou přání a potřeby donekonečna; proto, aby dosáhli cíle veškeré antické etiky, co možná největší blaženosti v tomto životě, razili cestu odříkání, jako nejkratší a nejsnadnější.

(Arthur Schopenhauer, Svět jako vůle a představa)

*

Váchal města nenáviděl vždy, a když mu jednou v Praze v březnu 1939 nákladní auto přejelo matku, odstěhoval se definitivně na venkov. Žil se psy jako poustevník, jako „Diogenés v sudu“, jen se svou družkou na jejím rodinném statku ve Studeňanech u Jičína, na kraji vsi, v přírodě. To mu závidím.

(Misantrop, der Weltabwender)

*

Pohleďte na toho hadráře, jenž tudy jde, shrben nad svou bledou lucernou;9 má víc citu než všichni jeho bližní.

(Comte de Lautréamont, Zpěvy Maldororovy)

*

Nejraději bych všechno zahodil, všeho se zbavil a žil divoce jako zvíře, možná jen s knihami. Diogenés to dělal dobře; zvířata to dělají dobře. Prokletá přerostlá inteligence, která musí mít stále nějakou duševní zábavu! Prokleté lidské povyšování se nad zvíře! Nyní jsme na tom kvůli tomu hůř než jakékoliv ubohé zvíře, existuje-li vůbec takové! Trvalo by tisíce let, než bychom se vrátili znovu k zvířeti – pokud bychom vůbec chtěli zpátky!

V knize jsem také našel zmínku o jedné pařížské postavičce v rozedraných šatech a dlouhého vousu, jménem Chodruc-Duclos, „moderní Diogenés“, duchaplný muž, který se „věčně osamocený“ procházel s rukama založenýma za zády a s hlavou vysoko vztyčenou po Paříži a po luxusní třídě před královským palácem jako nějaký bezdomovec, v tom dobrém, řekněme indickém smyslu slova. Našel jsem jeho podobiznu plus rozsáhlý článek o něm na jednom francouzském serveru, takže voilà:

Chodruc-Duclos

Vypadá jako by z oka vypadl našemu nedávno objevenému géniovi umělecké fotografie, „Tarzanovi v důchodu“, podivínu z Kyjova, Miroslavu Tichému. Ten je také tak diogenovsky moudrý a vtipný. Nenávidí lidi, ženy, život a manželství. Nikdy se neoženil, protože nikoho nesnáší. Lásku chová jen ke zvířatům. „Já zvířata nejím!", říká pan Tichý.

"Poněvadž, podle mého názoru, zvíře je jako já. Má hlavu, má srdce, má nohy. Ještě bych k tomu přidal, že my se tomu zvířeti nemůžeme vyrovnat, protože člověk má jenom dvě nohy a zvíře má čtyři! Lidi ty superexistence zabíjejí, aby se najedli, ale správně by si zasloužily ctihodný pohřeb se všemi poctami.“

• • Myši jsou mé sestry. Jestli je zabiješ, zabiješ i mě! – reakce na sousedčin nápad nalíčit v domě pastičky.

Je-li pan Tichý skutečně blázen, jak zlí a závistiví jazykové tvrdí, pak jedině proto, poněvadž, jak říká, „Blázni jsou ti, kterých je míň.“

To jsou koneckonců i moje slova. Ostatně může být blázen takto bezprostředně vtipný, dokonce i před soudem? Může být nesmlouvavost životní cesty a smysl pro humor známkou bláznovství? Nebo jeho schopenhauerovský světonázor světa jako vůle a představy? Myslím, že ne. Ne. Jako blázen se mi jeví spíš ten soudce, který se jej ptal, co říká obvinění, že byly v jeho kynickém oděvu s jistotou nalezeny dvě vši a kuchyňský šváb. „Povolejte je jako svědky!“, odpověděl pan Tichý s humorem sobě vlastním.

(Misantrop, Zápisník živého muže)

Miroslav Tichý

*

Chtěl bych docílit toho, abych jako antický filozof Diogenés ze Sinópé mohl odpovědět na lákání k návratu do konzumního ráje temných a studených měst:

„Ustup ze slunce a nezacláněj!“

"Ty vaše moudra se docela hezky poslouchají, ale jak tak koukám, Diogenes, moc jste si tím nepomoh'!"