Toole: Spolčení hlupců

Po zhroucení středověkého systému nabyli vrchu bohové Zmatku, Šílenství a Nevkusu. Vlády nad Evropou se chopili kupčíci a šarlatáni nazývající své obmyslné evangelium "Osvícením". Den kobylek byl na dosah, ale žádný Fénix se nevznesl z popele lidstva. Pokorný a zbožný rolník Petr Oráč odešel do města a prodal svá dítka vládcům Nového Řádu z důvodů, jež můžeme při nejlepší vůli zváti pochybnými. Gyrus se rozšířil; Velký Řetěz Bytí se přetrhl jako had z příliš mnoha kancelářských sponek pospojovaných uslintaným idiotem; jeho příští sudbou se měly stát smrt, zkáza, anarchie, pokrok, ctižádost a sebezdokonalování. A byla to sudba věru nezáviděníhodná: Petr stál před zrůdnou nezbytností ZAČÍT PRACOVAT.

"Máš tady hroznej smrad."

"Co jsi čekala? Lidské tělo pobývající v uzavřeném prostředí vydává jisté pachy, na něž v tomto věku deodorantů a jiných zvráceností máme sklon zapomínat."

Ach, jaký podlý žert si to z něho Štěstěna zas tropí? Zatčení, dopravní nehoda, práce. Kde tenhle úděsný cyklus skončí?

"Mancuso a můj otec jsou si podobni pouze v tom, že oba působí dojmem bytostí jaksi bezpodstatných. Nicméně tvůj nynější mentor je očividně typem člověka, který se domnívá, že když každý bude neustále pracovat, bude všechno klapat jako na drátku. V mé soukromé apokalypse bude naražen na svůj vlastní pendrek. A vůbec, to nepřichází v úvahu, že bych šel do práce. Jsem právě plně vytížen svým dílem a cítím, že vstupuji do velice plodné etapy. Mučednictví v dnešní době nemá smysl."

"Zítra si pročtem v novinách 'volný místa'. A pak se pěkně ustrojíš a pudeš se ucházet vo práci."

"Neodvažuji se zeptat, co si pod tím 'pěkným ustrojením' představuješ. Bezpochyby ze mne učiníš terč posměchu."

"Nažehlím ti parádní bílou košili a vemeš si jednu z taťkovejch kravat."

"Smím věřit vlastním uším?" zeptal se Ignácius polštáře.

"Musím ovšem přiznat, že alternativa je pro mne dosti pochmurná. Mám vážné pochybnosti, že mě někdo zaměstná. Zaměstnavatelé ve mně cítí popření svých hodnot. Strachují se mě. Soudím, že dobře chápou, že jen z donucení funguji ve století, kterým opovrhuji. Chtějí prostě další tupé zvíře, které by poslušně patlalo jejich bestsellery lepem. Musíš pochopit, že můj weltanschauung probouzí v lidech strach a nenávist. Soudím, že jsem si vytvořil vůči práci mentální zábrany."

"Řekl jsem studentům, že ve jménu budoucnosti lidstva doufám, že jsou všichni sterilní."

"Dobře, dobře. Najdu si zaměstnání, ačkoli nemohu slíbit, že právě takové, jež bys nazvala teplým místečkem. Třeba ta zkušenost dodá mému psaní nový rozměr. Podílet se aktivně na systému, který kritizuji, bude samo o sobě zajímavou ironií. Kdyby tak Myrna Minkoffová viděla, jak hluboce jsem upadl."

"Copak dělá ta maličká? Jestli má peníze, jaks mi tvrdil, měl by sis ji možná vzít. Pěkně byste se usadili a měli hezký malý děťátko nebo tak prostě."

"Mám uvěřit, že ústa mé vlastní matky vypustila něco tak oplzlého a sprostého?" zařval Ignácius.

"Jsem anachronismus. Lidé si to uvědomují a protiví se jim to."

"Mankote, synečku, měl by sis říct 'Hlavu vzhůru'!"

"Hlavu vzhůru?" opakoval po ní divoce Ignácius. "Kdo ti zasel do hlavy tuhle duchaprázdnou veteš? Odmítám 'pozdvihat hlavu'. Optimismus mě plní ošklivostí. Je to zvrácenost. Od chvíle člověčího pádu je jeho jediným případným stavem ubohost."

"Možná bych se mohl přeptat v družstvu Dobrá vůle."

"Ignácie! Ty berou akorát slepý a němý."

"Jsem přesvědčen, že by to byli příjemní spolupracovníci."

"Slušný, podnikavý, spolehlivý, mírného založení." Dobrotivý bože! Co to chtějí za kreaturu? Obávám se, že pro koncern s takovýmhle světonázorem bych nemohl pracovat.

Abstinence, nejjistější způsob antikoncepce.

Jak jsem se Vám zmínil již v předchozích částech, šel jsem ve stopách básníka Miltona, když jsem jako on trávil své mládí v ústraní, meditaci a studiu, abych své literární vlohy přivedl k dokonalosti; matčina kataklyzmatická poživačnost mne pak krajně pohrdlivým způsobem vypudila do světa; můj systém se dosud nachází ve stavu silně rozkolísaném. Stále tudíž přivykám tlakům světa práce. Slýchám přes dveře do továrny tlumený sykot a hřmot, ale má oslabená forma zatím vylučuje, abych do tohoto svébytného inferna sestoupil. Občas někdo z továrních dělníků najde cestu do kanceláře, aby tam nevzdělanými slovy přednesl nějakou stížnost (obvykle na opilost dílenského mistra, notorického kořaly).

Moje matka se běžně stýká s jistými nežádoucími živly, jež se ji pokoušejí obrátit na jakousi sportovní víru, s nepodarky lidského rodu, kteří si pravidelně prokulují svou cestu do zapomenutí.

"Víš, co je dneska s lidma za průser? Všichni jsou nějak ujetý."

"Také mně mohlo napadnout, že pokaždé, když otevírám dveře svého pokoje, otevírám Pandořinu skříňku. Dopřej mi trochu klidu. Copak nestačí, že jsem celý den vystaven sekýrování v práci? Měl jsem za to, že jsem ti výmluvně popsal hrůzy, jimž musím denně čelit."

Obávám se, že sběrači dneska jednou rukou škubají bavlnu, zatímco druhá tiskne k hlavě tranzistorové rádio, které jim chrlí do ušních bubínků reklamy na zaručený napřimovač vlasů a módní kadeřnické salóny nebo nabídky ojetých aut a laciného vína, přičemž se jim na rtech klinká mentolová cigareta s filtrem a hrozí podpálit celé bavlníkové pole.

Mississippi - Tato řeka je oslavována písní i veršem, přičemž převládajícím motivem je prezentace řeky coby náhražkové mateřské postavy. Ve skutečnosti je řeka Mississippi zrádným a zlovolným vodním tokem, jehož vírům a proudům každoročně splatí daň mnoho lidských životů. Nepoznal jsem dosud člověka, který by se odvážil smočit jen špičku nohy v jejích znečištěných hnědých vodách, jež vrou kanálovými splašky, průmyslovým odpadem a smrtelnými insekticidy. I ryby tam umírají. Mississippi jako Matka-Bohyně-Ops-Lůno-Dobrodějka je tudíž motivem zcela falešným, s nímž, jak se domnívám, přišel poprvé onen úděsný podvodník Mark Twain. Tato neschopnost vejít ve styk se skutečností je nicméně charakteristická takřka pro všechno americké "umění". Jakákoli spojitost mezi americkým uměním a americkou přírodou je čistě náhodná, ale tak je tomu jen proto, že národ jako takový nemá sebemenší sepětí se skutečností. Toto je pouze jeden z důvodů, proč jsem byl vždy nucen existovat na samém okraji jeho společnosti, zůstaven limbu, vyhrazenému těm, kdož skutečnost poznají, jsou-li před ni postaveni.

V okolí Levyho kalhot najdete krčmu na každém rohu, což napovídá, že mzdy v této oblasti jsou propastně nízké. V mimořádně zoufalých blocích jsou až tři nebo čtyři hospody na každém průsečíku ulic.

Ve své nevinnosti jsem se domníval, že obscénní jazz, šířený do prostoru reproduktory na továrních zdech, je u kořenů apatie, již jsem u dělníků mohl pozorovat. Psýchu lze bombardovat těmito rytmy pouze do určité míry, pak se začne hroutit a atrofovat. Našel jsem tudíž vypínač, jímž se tato hudba ovládala, a vypnul ji. Tento čin z mé strany podnítil dosti hlasitý a neotesaný protestní řev ze strany pracovního kolektivu, který na mne rázem začal pohlížet zachmuřenými zraky. Vůčihledě nepřetržitý tok hudby v nich vypěstoval takřka pavlovovský reflex na tento specifický hluk, reflex, který, jak věří, je rozkoší.

Stýkám se pouze se sobě rovnými či s nikým, a ježto sobě rovných nemám, nestýkám se s nikým. Můj exil je ovšem dobrovolný.

Mám před sebou den plný bůhvíjakých hororů. Jsem momentálně nezaměstnaný a byl jsem vyštván z domu, abych si hledal práci. Ale právě tak by mohl být mým cílem svatý grál. Celý týden už běhám po městě jako čamrda. Postrádám patrně jistých zvrácených rysů, po nichž se dnešní zaměstnavatelé pídí. V takových dnech považuji za úspěch, když v sobě najdu dostatek ducha, abych se uchýlil do kina.

Státní úředníky neomylně rozpoznáte podle prázdnoty zaujímající prostor, kde většina ostatních lidí mívá tvář.

Nevěřím ostatně, že člověk musí nutně sestoupit až na dno, jak tomu bývalo dřív, aby subjektivně poznal svoji společnost. Spíše než vertikálně směrem dolů může se člověk pohybovat horizontálně k bodu dostatečného odstupu, kde skrovná míra pohodlí není zcela vyloučena. Osobně jsem zjistil, že nedostatek potravy a pohodlí namísto, aby ducha zušlechťovaly, vyvolávají v lidské psýše pouze úzkost a usměrňují všechny naše lepší pudy k jedinému cíli, a totiž k opatření něčeho k snědku. Přestože vedu Bohatý vnitřní život, je mi rovněž zapotřebí trochy jídla a pohodlí.

Úřední osoby ke mně zjevně vábí nějaké pižmo vydávané mým organismem. Koho jiného by obtěžoval policista, když ve vší nevinnosti čeká na svou matku před obchodním domem? Kdo jiný by byl špehován a udán za to, že sebere na ulici bezmocné zatoulané kotě? Zdá se, že přitahuji láje policistů a zdravotních inspektorů jako háravá fena. Jednou si to svět pod nějakou směšnou záminkou se mnou vyřídí; čekám toliko na den, kdy mne zavlečou do nějakého klimatizovaného žaláře a nechají mě tam pod fluorescenčními světly a zvukotěsným stropem pykat za to, že jsem přezíral vše, co je tak drahé jejich latexovým srdéčkám.

Protože bylo časné odpoledne, rušilo pouliční klid jen velice málo lidí. Usoudil jsem, že místní obyvatelé jsou dosud v posteli a zotavují se z nemravností páchaných předchozí noci. Mnoho z nich nepochybně potřebovalo lékařskou pomoc: několik stehů v natrženém tělesném otvoru, ošetření zlomeného genitálu. Mohl jsem jen tušit, kolik divouských a nemravných zraků na mne hladově pohlíží zpoza zavřených žaluziových okenic. Snažil jsem se na to nemyslet. Začínal jsem si již připadat jako laskominy vzbuzující stejk na řeznickém pultě. Nikdo však na mne lákavě nevzkřikl z okna; všechny ty úchylné mentality, pulsující ve svých temných příbytcích, byly patrně rafinovanějšími svůdci. Z nejednoho domu, který jsem míjel, hlaholil bezuzdný smích. Pobloudilí obyvatelé uvnitř se zřejmě oddávali chlípným zvrácenostem a ještě z nich měli kratochvíli. Snažil jsem se jejich nehoráznému řehotu uzavřít své panické uši.

Jímá mě podezření, že jsem obětí nedomyšlené představy svého otce. Jeho sperma bylo pravděpodobně vypuštěno poněkud kách.

"Rád bych nějakou poctivou fachu, kde bych měl aspoň existenční minimum."

"To mě mohlo napadnout," řekl hněvivě Ignácius. "Jinými slovy, chcete se stát obyčejným měšťákem. Vám by měli všem vypláchnout mozek. Věřím, že byste chtěl být úspěšným člověkem nebo něčím podobně ubohým."

"Jak to má podle vás barevnej kluk udělat, aby nebyl příživníkem a nemusel přitom makat za podminimální plat?"

"Prosím vás. Vy ani nechápete, jaký máte v hlavě zmatek. Vaše hodnotová stupnice je naprosto zcestná. Až získáte místo nahoře, nebo co to chcete získat, nervově se zhroutíte, nepotká-li vás nic horšího. Znáte nějakého negra, který by měl žaludeční vředy? Ovšemže ne. I v brlohu lze vám spokojeně žít. Děkujte Štěstěně, že nemáte žádného rodiče kavkazské rasy, který by vás pobízel. Čtěte Boëthia. Boëthius vám odhalí, že všechno pachtění je nakonec bezvýznamné, že musíme bez reptání přijímat, co je."

"Kurva, vám by se líbilo bejt pořád jednou nohou příživník?"

"Je to báječné. Sám jsem byl ve svých šťastnějších, lepších dobách příživníkem. Co bych za to dal, kdybych mohl být ve vaší kůži. Nevylezl bych ze svého pokoje víc než jednou do měsíce, a to jen proto, abych z poštovní schránky vyňal šek na podporu v nezaměstnanosti. Uvědomte si své štěstí."

"Domníváš se, že jsem nepříčetný? Předpokládáš, že by se nějaký psychiatr jenom pokusil nahlédnout do hlubin mé psýchy? Nasadili by všechny páky, aby ze mne udělali pitomce, který miluje televizi, nová auta a mražené pokrmy. Což to nechápeš? Psychiatrie je nebezpečnější než nějaká ideologie. Odmítám si nechat vymýt mozek. Nechci se stát robotem!"

"Ale Ignácie, pomohli už tolika lidem vod jejich problémů."

"Tak podle tebe mám problémy?" zařval Ignácius. "Jediným problémem těch lidí bylo stejně jen to, že neměli rádi nová auta a spreje na vlasy. Proto je odklidili. Nahánějí tím ostatním členům společnosti strach. Každý náš ústav pro choromyslné je plný nebožáků, kteří zkrátka nemohou vystát lanolín, celofán, umělé hmoty, televizi a množiny."

"To není pravda, Ignácie. Pamatuješ starýho pana Becnela, co bydlel na konci ulice? Toho zavřeli do blázince, protože běhal po ulici nahatej."

"Jistěže běhal obnažený po ulici. Jeho pleť již prostě nesnesla všechno to dakronové a nylonové šatstvo, které mu ucpávalo póry. Odjakživa jsem pana Becnela pokládal za mučedníka naší doby. Stal se krutou obětí řádu."

Matčinu omezenému mozku připadá psychiatrické oddělení jako lákavá alternativa. To je celá ona, v nejlepším úmyslu nechat své dítě spoutat svěrací kazajkou a trýznit elektrickými šoky. Pravda, tak daleko jeho matka zřejmě nedohlédne. Nicméně, měl-li co dělat s ní, bude nejlepší připravit se na nejhorší. Ano, pěkně by se o něj postarala. Stříkali by po něm studenou vodu. Nějaký psychoanalytický kretén by se marně pokoušel pochopit jedinečnost jeho světonázoru. Nakonec by ho zfrustrovaný dušezpytec vecpal do kobky velké sotva metr na metr. Ne. Něco takového nepřichází v úvahu. To už raději do vězení. Tam jste omezeni pouze fyzicky. Kdežto na psychiatrii si zahrávají s vaší duší a světonázorem a zdravým rozumem. To by nesnesl. Násilníci, zaměstnávaní nemocnicí, ho už mají na mušce. Hliněný holub Ignácius Reilly. Ke Constantinople Street se teď možná řítí zamřížovaná sanitka. Uteč! Uteč!