Dhammapadam


ÚVODEM:

O VZNIKU A NAUCE RANÉHO BUDDHISMU


PŘEDBUDDHISTICKÁ DUCHOVNÍ TRADICE


Tradice duchovního úsilí o konečné individuální vyřešení smyslu života radikálním způsobem byla pěstována v kruzích potulných asketů a lesních poustevníků, kteří se za tím účelem vzdali normálního rodinného života ve společnosti a odešli do bezdomoví. Zprávy o jejich existenci a činnosti nacházíme již v nejstarší védské sbírce Ŗg Védě, často pod jménem dlouhovlasí (kéśin). Někteří z potulných asketů odmítali zdržet se na jednom místě déle než jeden den a všichni se živili darovanou potravou, odívali se jednoduchým rouchem nebo i hadry posbíranými na smetišti či chodili zcela nazí. Jiní spávali v jeskyních, pod stromy i pod širým nebem a další se usazovali v lesních poustevnách. Jejich společným cílem bylo nalézt a dosáhnout osvobození z koloběhu životů v strastných a pomíjivých sférách života.



UČENÍ UPANIŠAD


  1. IDENTITA MIKROKOSMU A MAKROKOSMU. Buddhova nauka úplně odmítá spekulovat o podstatě a původu světa a vůbec neuznává jeho božský zdroj či původ.

  2. KOLOBĚH ZNOVUZROZOVÁNÍ. Většina bytostí je zcela v zajetí svých individuálních pudů, tužeb a žádostí a stará se jen o jejich uspokojení, aniž vidí život v jakýchkoli širších souvislostech. U zvířat a jiných bytostí na nižších úrovních existence je jejich život většinou vyplněn jen uspokojováním těch nejzákladnějších pudů, totiž pudu sebezáchovy a zachování rodu, a na nejnižších úrovních intenzívním utrpením. Každý má příležitost zvolit si svobodně svou budoucnost. – Zvířata se neliší od lidí svou podstatou, nýbrž stavem svých duševních schopností, vlastností a volního zaměření.

  3. VYKOUPENÍ. Vyhlídka na pokračování života v dalších vtěleních se může zpočátku zdát žádoucí a poskytnout lidem útěchu v jejich obavách před smrtí. Je-li však pochopen plný dosah této vyhlídky, její hodnocení se může radikálně změnit. I ten nejidyličtější a nejdelší život skončí smrtí a součástí každého procesu života je stárnutí. Na lidských a mnoha jiných úrovních života skoro každý je občas podroben nějaké nemoci a jiným druhům utrpení, kterým je skoro nemožné se vyhnout. V dobách relativní pohody, úspěchu a blahobytu člověk většinou oddá se příjemné letargii nebo z nudy začne vyhledávat stále rafinovanější a intenzívnější požitky a tak si na ně zvykne, že když se mu naskytnou překážky, je ochoten se dopustit třeba i celé škály negativních činů, aby je odstranil. Utrpení, které si tím přivodil, a touha vymanit se z něj, ho pak opět naučí být alespoň do jisté míry bdělým a vystříhat se zla, čímž se kvalita jeho životů opět dočasně zlepší, a tento koloběh pokračuje u drtivé většiny bytostí prakticky do nekonečna. – Jedinci, kteří dokázali pochopit univerzálnost karmického mravního zákona, dovedou ve svých myslích nahlédnout základní prázdnotu, bezcílnost a marnost individuálního putování v tomto věčném koloběhu. Žít jen proto, aby člověk zestárnul a zemřel – nic méně žádoucího si leckterý vzdělaný a přemýšlivý Ind nedovedl představit. Značný počet jednotlivců opouštěl svá dobrá bydla, aby se oddal v bezdomoví hledání smyslu života a jeho konečného naplnění, které by je vymanilo z onoho věčného koloběhu znovuzrozování. – Upanišady učí, že takovéto konečné vykoupení lze dosáhnout tím, že člověk v sobě zažije onu jednotu mikrokosmu a makrokosmu, tj. ze své vlastní zkušenosti pozná, že jeho nejvnitřnější podstata čili átman je totožná s podstatou a zdrojem celého vesmíru, zvanou brahman.

  4. CESTA K VYKOUPENÍ. Paralelně s nástupem Buddhova učení a nejspíše pod vlivem jeho působení, a snad i pod vlivem učení jiných učitelů, jichž byl v lesních poustevnách a mezi potulnými askety tehdy značný počet, však se i v upanišadách objevují zmínky o metodách, jak ono vědění vedoucí k vykoupení, pro které se eventuálně ustálilo pojmenování jóga, v sobě vyvinout. V buddhismu je tato metoda popsána jako takzvaná osmidílná stezka.



ODCHOD DO BEZDOMOVÍ


Siddhattha (Buddha) zhodnotil ve své mysli svou situaci ve světě a své životní aspirace natolik, aby mohl učinit závažné rozhodnutí.

Základem Siddhatthova zhodnocení života bylo jeho náhlé pochopení marnosti a pomíjejícnosti lidského snažení ve světě. V legendárních životopisech Buddhových je to vyjádřeno příběhem o jeho čtyřech vyjížďkách, na kterých se poprvé za svého života, doposud prožitého v izolaci dvorského přepychu, setkal tváří v tvář s nevyhnutelnými strastmi života: s nemocí v podobě těžce chorého muže ponechaného bez pomoci svému osudu; se stářím v podobě věkem sešlého muže, jemuž se život stal břemenem; a se smrtí v podobě pohřebního průvodu doprovázeného naříkajícími pozůstalými. Na čtvrté vyjížďce uviděl potulného asketu, v jehož očích rozeznal hluboký mír a vytušil moudrost člověka, který dosáhl konečného vyřešení záhady lidského života.

Výsledkem úvah, jež byly bezpochyby výsledkem jeho předchozích studií, jeho pozorovací schopnosti a znalosti současných myšlenkových proudů a asketických hnutí, bylo rozhodnutí opustit domov, kde zanechal rodiče, ženu a syna, jakož i pravděpodobnou knížecí dráhu, a vydal se ve věku dvaceti devíti let na pouť do bezdomoví, odhodlán dosáhnout odhalení záhad života a světa za každou cenu a dojít tak vykoupení a poznání, které by zprostředkoval i ostatním lidem, honícím se za klamnou bludičkou pomíjivých světských radostí a cílů.



CESTA K OSVÍCENÍ


Siddhattha dospěl k závěru, že k tomu, aby člověk mohl dosáhnout duchovního poznání a vykoupení z koloběhu životů, je nutno si zachovat jasnou mysl a plné duševní schopnosti. Za tím účelem je třeba uchovat si zdravý tělesný organismus a náležitě o něj pečovat. Přitom je nutné vystříhat se krajností, jakými jsou na jedné straně uspokojování nadměrných požadavků a tužeb, jež neslouží prostému zachování života, a na druhé straně odpírání tělu jeho základní potřeby či dokonce i jeho trýznění.



OSVÍCENÍ


Když pak dosáhl při plném vědomí oné nejvyšší možné vyprázdněnosti mysli, kdy přímému poznání nestojí v cestě nic zprostředkovaného smysly a intelektem, pronikl onou bariérou a nabyl přímým zřením plného vědění o podstatě všeho dění.

Nebylo v něm nic, co by Buddha již v minulosti nezakusil, za čím by byl ochoten se pídit a co by mu mohlo poskytnout uspokojení; ze všeho vyrostl, byl nade vše povznesen. Jediným důvodem k setrvání v samsárové existenci pro něho byl soucit s ostatními bytostmi, hnanými slepými tužbami do stále nových životů, plných utrpení. Jeho pravou doménou se však stala tajemná oblast Dokonalých či Probuzených: nibbána (nirvána).1



BUDDHOVO UČENÍ


Buddhovo učení není náboženským zjevením ani teoretickým výkladem nebo spekulativní filozofií. Chce být návodem, jak se vyléčit ze všudypřítomného utrpení, od nějž je život, jak jej známe, neoddělitelný a od nějž lidé odpradávna utíkají do neskutečných snů o životě ve věčné blaženosti po smrti anebo které chtějí překonat většinou jen vnějšími opatřeními na dílčích úsecích pozemského života.

Život je poháněn svým vnitřním dynamismem, který se vnějškově projevuje nekonečnou rozmanitostí životních forem a je vnitřně zažíván jako pud přežití, tvořivá vůle, touha po štěstí či naplnění nebo i aspirace, požadující věčný život. Tento dynamismus však je víceméně slepý, což je individuálně zažíváno jako nevědomost či neznalost toho, kam život směřuje nebo co je jeho cílem, má-li vůbec jaký. V důsledku této nevědomosti se většina bytostí chytá každé příležitosti k uspokojení svých pudů a žádostí, i když toto uspokojení je škodlivé.



ZÁKLADNÍ TEZE BUDDHOVY NAUKY


Buddhova nauka je často srovnávána s lékařstvím a on bývá nazýván lékařem lidstva. Lékař nejprve stanoví diagnózu čili určí pacientovu nemoc. Když poznal povahu nemoci, zjistí její příčinu. Odstraněním její příčiny nemoc zmizí a pacient se uzdraví.

Podle tohoto přirovnání je každý neprobuzený, neosvícený člověk nemocen. Jeho nemoc se nazývá utrpení nebo neukojenost. Od zrození po smrt je člověk provázen utrpením, trvalé štěstí mu nikdy není údělem.

Utrpení a neuspokojivost života není převládajícím činitelem pouze u těch lidí, kteří jsou stíháni „ranami osudu“, ale i u těch, kdo se domnívají, že jsou spokojeni a že se jim vše daří. K udržování představy o své úspěšné životní dráze jsou nuceni vynakládat neustále plno energie, bojovat, a tedy rozdávat i přijímat rány a být stále ve střehu. Nakonec však i oni jsou nuceni ve stáří složit ruce v klín a dát se skosit neúprosnou smrtí. Útěcha, že jejich dílo zůstane, je klamná, neboť ani ono není trvalé a dříve nebo později se obrátí vniveč a často i v pravý opak toho, co jeho tvůrce původně zamýšlel.

Tento stav věcí shrnuje raný buddhismus v tzv. první vznešené pravdě o utrpení:


Zrození je utrpení, stáří je utrpení, smrt je utrpení; strázeň, nářek, bolest, žal a zoufalství jsou utrpení; nezískat, co bychom si přáli, je utrpení.


Tělesná existence je často spojena se zakoušením nemocí, se stárnutím a posléze se smrtí, a proto znamená vystavovat se stálému utrpení a strachu. Duševní složky, jako vůle, pudy, tendence a sklony, jsou-li neukojeny, působí utrpení.

Právě proto, že tu jsou věci, které způsobují radost a potěšení, vzniká zde touha, chtění, žádost těchto věcí užívat a tedy vůbec žít.

Slepé přitakání této touze a žádostivosti vede k tomu, že bytosti vyhledávají příjemné zážitky a vyhýbají se zážitkům nepříjemným, aniž dostatečně rozlišují mezi prospěšnými a neprospěšnými předměty volby a mezi blahodárným a škodlivým nebo i zhoubným způsobem jednání. Nepředvídajíce vzdálené nepříznivé následky svého jednání, lidé se honí za přítomnými nebo bezprostředně jim kynoucími a slibnými příjemnostmi bez ohledu na to, že jejich dlouhodobým důsledkem může být utrpení a strast nebo i zoufalství.

K pochopení povahy a podstaty skutečnosti, jak v jejím univerzálním, tak individuálním aspektu, a k jejich proniknutí přímým meditačním poznáním, je zapotřebí zachování života a jasné mysli. Život takového jedince je pak prost vnějších pout v podobě cílů v budoucnosti a je zaměřen výlučně na přítomné úsilí o poznání pravdy.



POJEM KONEČNÉHO STAVU VYKOUPENÍ


Výraz nibbána (nirvána) je pečlivě zvolen tak, aby naznačil jen to, co je zanecháno a zanikne. To je zcela v souhlase s Buddhovým zachováváním „vznešeného mlčení“ o všech myšlenkově neformulovatelných otázkách, na něž intelekt nedovede jednoznačně odpovědět.



CESTA K VYKOUPENÍ


Tou se zabývá Buddhova čtvrtá vznešená pravda vedoucí k zaniknutí utrpení, která zní ve stručné textové formulaci takto:

Co je vznešená pravda, vedoucí k zaniknutí utrpení? Je to tato vznešená osmidílná stezka, totiž: správné nazírání, správné rozhodování, správná mluva, správné konání, správný způsob živobytí, správné snažení, správné uvědomění a správné soustředění.

SOUSTŘEDĚNOST. Nezbytným dynamickým aspektem duchovní cesty je snaha prohloubit vlastní poznávací schopnosti a soustředit své úsilí tím směrem.

SPRÁVNÉ NAZÍRÁNÍ či chápání znamená být schopen si ujasnit pravou povahu existence jako neodlučitelně spojenou s utrpením. V životních situacích se to projevuje nestranností, neosobností a nesobeckostí pohledu.

SPRÁVNÁ MLUVA vylučuje hovor o zbytečnostech, který představuje jen ztrátu cenného času.

SPRÁVNÉ SNAŽENÍ. Bez vlastního úsilí či vyvinutí vůle, která musí být obnovována a uplatňována ze dne na den, ba od okamžiku k okamžiku, cíl osvobození nemůže být dosažen. Své vykoupení si však musí každý vypracovat sám. Je třeba se vystříhat vzniku nežádoucích a zhoubných představ a zvyků, myšlenek a úmyslů, které jsou na překážku dosažení cíle, a jestliže již vznikly, je třeba usilovat o jejich překonání. Je třeba se snažit o vyvinutí blahodárných stavů mysli, zvyků, myšlenek a úmyslů, které jsou nápomocné v dosažení cíle, a jestliže tu již takové stavy mysli jsou, je nutné bdít nad tím, abychom si je zachovali.

SPRÁVNÉ UVĚDOMĚNÍ. V podstatě jde o to, systematicky v sobě probudit intuici jako trvalý a spolehlivý a nikoli pouze občasný a náhodný nástroj poznání, který nakonec dovede člověka až k úplnému poznání skutečnosti v její pravé podstatě, čili k osvícení, osvobození, nibbáně.

SPRÁVNÉ SOUSTŘEDĚNÍ se týká vyvinutí schopností mysli fungovat na vyšších úrovních vědomí.



BUDDHISTICKÁ PRAXE


Podmínkou je důslednost, vnitřní i vnější poctivost, ostražitost proti sebeklamu. Nejvyšší mety konečného osvobození lze dosáhnout jen za života v bezdomoví.



POVAHA A OBSAH SBÍRKY DHAMMAPADAM


Všechny výroky této sbírky jsou přisuzovány Buddhovi.

Kapitola 12 vyzývá každého, aby zaměřil pozornost především na sebe sama. Průpověď 166 pak dobře radí těm, kdo ve snaze zreformovat svět zanedbají sebe samy. Svět je předmětem 13. kapitoly, která sice nepostrádá rady, jak se zařídit, aby se v něm člověk měl dobře, avšak nenechává jej na pochybách, že nejmoudřejším cílem je se nad něj zcela povznést.

Výrok 267 hlásá, že ten, jehož cílem je konečné vykoupení a nic jiného, neztrácí čas konáním dobra pro druhé, zatímco duchovní pokrok je zpomalen nebo zanedbán.

Mnichům je věnována předposlední kapitola, v níž je zdůrazněn jejich hlavní úkol: meditovat, aby vyvinuli moudrost a dosáhli vykoupení.

Buddhismus se v dalším vývoji rozšířil jako světový názor nebo i jako nezávislá a individuální duchovní praxe.



DHAMMAPADAM

(CESTA K PRAVDĚ)


1

DVOJICE VERŠŮ


11.

Ti, kdo zaměňují nepodstatné za podstatné a vidí podstatné v nepodstatném, se nikdy nedoberou podstaty, nýbrž zůstanou v zajetí klamného myšlení.


12.

Ti, kdo rozpoznají to, co je podstatné, jako podstatné a to, co je nepodstatné, jako nepodstatné, doberou se podstaty a setrvají na půdě správného myšlení.



2

BDĚLOST


28.

Když moudrý muž překoná nedbalost bdělostí a dosáhne výšin poznání, tu tento mudrc, osvobozen od strasti, shlíží na pokolení lidí, stíhané strastmi, jako na pošetilce – stejně jako horolezec shlíží s vrcholku hory na lidi upoutané k zemi.


29.

Jsa ostražitý mezi nedbalci a zcela bdělý mezi ospalci, ten, kdo dosáhl moudrosti, postupuje vpřed – jako závodní kůň předstihne tažného koně.



5

NEVĚDOMEC

61.

Jestliže poutník nenajde na cestě životem někoho lepšího, než je on sám, nebo alespoň někoho sobě rovného, nechť vytrvale kráčí sám; není radno družit se s někým, kdo je nevědomý.


62.

„Ach, moji synové; ach, můj majetek.“

Nevědomec, jenž takto myslí, je pln starostí. Ve skutečnosti ale nepatří ani on sám sobě, natož aby mu patřili synové a majetek.


72.

Nevědomý vzdělanec si vypěstoval intelekt jen ke své škodě; láme si hlavu nad zbytečnostmi a zanedbává vyšší schopnosti své osobnosti.



6

MUDRC

84.

Člověk by neměl toužit po tom mít syna, bohatství a moc, ať pro sebe či kvůli jinému; a neměl by chtít dosáhnout úspěchu nepravými prostředky. Jen tak může dosáhnout ctnosti, moudrosti a pravdy.


85.

Jen málo je mezi lidmi těch, kteří dosáhnou onoho břehu. Zbytek lidského pokolení jen pobíhá sem a tam po tomto břehu.


87. – 88.

Moudrý muž zavrhne temnou cestu zla a vyvine v sobě dobro. Když odešel z domova do bezdomoví, nechť v samotě, v níž je obvykle těžko nalézt zalíbení, usiluje o vyšší blaženost tím, že se vzdá smyslové rozkoše a lpění a očistí svou mysl od všech kazů.


89.

Ti, kteří vyvinuli ve své mysli dokonalé vlastnosti vedoucí k osvícení, kteří překonali chtivost a našli zalíbení v odříkání, jsou prosti kazů a plni jasu a došli vysvobození již na tomto světě.



7

DOKONALÝ

(ARAHAT)

91.

Ti, kdo s plným uvědoměním usilují o osvobození, nenajdou uspokojení v příbytcích. Jako labutě odlétají z jezer, tak opouštějí své domovy.


92.

Jako stopa ptáků v prostoru, tak je nepostižitelná stezka těch, kdo již nic nehromadí, jedí rozvážně a dlí v nepojmenovatelné oblasti svobody.


97.

Člověk, který již nemusí spoléhat na pouhou víru, protože má svrchované poznání, který zpřetrhal svá pouta, odvrhl světský způsob života a zanechal tužeb, je vpravdě nadčlověkem.


99.

Hluboké lesy, v nichž obyčejní lidé nenacházejí potěšení, jsou sídlem blaženosti pro ty, kteří se zbavili vášní, neboť nehledají ukojení smyslů.



11

STÁŘÍ

152.

Člověk, jenž nenabyl poznání, stárne jako vůl; přibývá mu na váze, ale moudrosti mu nepřibývá.



12

O SOBĚ

157.

Kdo pochopí, jak je každý sám sobě drahý, nechť sám sebe dobře opatruje. Třetinu noci nechť moudrý muž probdí v meditaci.


158.

Nechť si každý ujasní nejprve sám u sebe, co je správné, a pak teprve poučuje druhé. Moudrý muž toto pravidlo neporuší.


160.

Každý je útočištěm sám sobě. Kdo jiný by mu mohl být útočištěm? Kdo dosáhne sebevlády, získá ono těžko dosažitelné útočiště.


166.

Nechť nikdo nezanedbává vlastní cíl pro cíl druhých, ať se zdá jakkoli velkolepý. Kdo pochopil, co je jeho pravým cílem, ať o něj důsledně usiluje.



13

SVĚT

174.

Tento svět je zaslepený, jen málokdo je tu vidoucím. Jen málokdo odtud odejde do nebeských světů jako pták, který unikl ze sítě.



15.

ŠTĚSTÍ

206.

Je dobré vídat Vznešené a pobývat s nimi je štěstím. Popravdě, kdo se nemusí stýkat s nevědomci, nechť se rovněž počítá mezi šťastné.


207.

Kdo se stýká s nevědomci, bude na to dlouho doplácet strastmi. Společnost nevědomých je stejně strastná jako společnost nepřátel. Společnost moudrých přináší štěstí stejně jako setkání s milovanými příbuznými.



19

ZAKOTVENÝ V PRAVDĚ

270.

Kdo ubližuje živým bytostem, nestane se jedním ze Vznešených. Kdo se vystříhá ubližování vůči všemu živému, o tom lze říci, že se stane jedním ze Vznešených.



21

RŮZNÉ

290.

Je-li možno vzdáním se malého prospěchu dosáhnout prospěchu velkého, pak kdo je moudrý, jistě zanechá menší prospěch a upne se na větší.



24

ŽÁDOSTIVOST

345.

Mudrci vědí, že nejpevnější pouto není ze železa, ze dřeva či z pevných vláken, nýbrž je jím lpění na bohatství a péče o ženy a potomstvo.



25

MNICH

372.

Meditace a moudrost jdou ruku v ruce, jsou na sobě navzájem závislé. Kdo medituje a vyvine moudrost, je blízek vykoupení.



VYSVĚTLIVKA:

1 Výraz nibbána je v pálijském jazyce, nirvána v sanskrtu. – poznámka Misantropova.