Huxley: Překrásný nový svět

         UKAZUJE SE, ŽE UTOPIE JSOU MNOHEM USKUTEČNITELNĚJŠÍ, NEŽ SE DŘÍVE MYSLELO. A TAK DNES STOJÍME PŘED OTÁZKOU, KTERÁ NÁS SKLIČUJE DOCELA JINAK: JAK SE UVAROVAT JEJICH DEFINITIVNÍHO USKUTEČNĚNÍ?... UTOPIE JSOU USKUTEČNITELNÉ. ŽIVOT KRÁČÍ K UTOPIÍM. A ZAČÍNÁ MOŽNÁ NOVÉ STOLETÍ, STOLETÍ, KDY INTELEKTUÁLOVÉ A VZDĚLANÉ VRSTVY BUDOU SNÍT O TOM, JAK SE UTOPIÍ UVAROVAT A JAK SE VRÁTIT KE SPOLEČNOSTI NEUTOPICKÉ, MÉNĚ DOKONALÉ, LEČ SVOBODNĚJŠÍ.

NIKOLAJ BERĎAJEV1

         1

         Šedivá podsaditá budova. Na průčelí heslo Světového státu: KOMUNITA – IDENTITA – STABILITA.

         Studenti samozřejmě musí mít určitou obecnou představu, mají-li jednou své práci rozumět – jenomže zase ne příliš velkou, mají-li se stát co možná hodnými a šťastnými členy lidské společnosti. Neboť zvláštní, jak známo, přispívá ke zdatnosti a ke štěstí, kdežto obecné je pro mysl jen nutným zlem. Páteří lidstva nejsou filozofové, nýbrž kutilové, kteří si hrají s lupenkovou pilkou, a filatelisté.

         Devadesát šest lidských bytostí vyrůstá nyní tam, kde dříve rostla jen jediná. Pokrok.

         Hlavní nástroje společenské stability.

         Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu.

         „Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů.“

         Milióny identických blíženců. Konečně byl princip hromadné výroby aplikován i v biologii.2

         Chtěl říci „budoucí světové kontrolory“, ale opravil se a řekl: „budoucí ředitele líhní.“

         2

         Petrklíče a krajina mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Láska k přírodě nezaměstnává žádnou továrnu. Proto bylo rozhodnuto, že se láska k přírodě odstraní, alespoň u nižších kast; že se odstraní láska k přírodě, nikoli však sklon používat dopravních prostředků. Bylo totiž přirozeně nezbytné, aby jezdili do přírody i nadále, přestože se jim protiví.3 Problémem bylo, jak najít ekonomicky pádnější důvod pro používání dopravních prostředků, než jakým bylo pouhé zalíbení v petrklíčích a krajině. Ten důvod byl promptně nalezen.

         „Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě,“ uzavřel ředitel, „avšak zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý takový sport nutně vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také spotřebiteli průmyslového zboží."

         „Před dávnými léty, když ještě Ford Pán putoval po zemi, žil malý chlapec jménem Ruben Rabinovič. Ruben byl dítě polsky mluvících rodičů.“ Tady se ředitel sám přerušil.

         „Víte přece, co je to polština?“

         „Mrtvý jazyk.“

         „Jako francouzština nebo němčina,“ doplnil jiný student, pyšný na své vědomosti.

         „A ‚rodiče‘?“ ptal se dále Ř.L.P.4

         Nastalo stísněné mlčení. Někteří chlapci zrudli. Nenaučili se ještě důležitému a často sotva postižitelnému rozlišování mezi necudností a čistou vědou. Konečně si jeden dodal odvahy a zvedl ruku.

         „Lidské bytosti bývaly...,“ zaváhal a krev se mu nahrnula do tváří. „No... živorodé.“

         „Velmi správně,“ přikývl ředitel souhlasně.

         „A když se děti dekantovaly...“5

         „Narodily,“ opravil ředitel.

         „Tak to byli rodiče – nemyslím ovšem děti, myslím ty druhé.“ Ubohý hoch byl celý zmaten.

         „Krátce řečeno,“ shrnul ředitel, „rodiče byli otec a matka.“ Tyto necudné výrazy, ve skutečnosti ovšem čistě vědecké, padaly do rozpačitého mlčení jako rachot hromu. „Matka,“ opakoval ještě jednou nahlas tento vědecký poznatek. „Já vím,“ poznamenal vážně, opíraje se nazad o židli, „já vím, jsou to trapné věci. Ale trapná je většina dějinných skutečností. (Musíte si uvědomit, že za oněch časů hrubého rozmnožování plozením živých mláďat odchovávali děti jejich rodiče, nikoli státní ústředny pro predestinaci.)“

         3

         „Podivné,“ uvažoval ředitel, když šli dále, „uvážíme-li, že ještě za časů Forda Pána se nepoužívalo pro většinu her více než jednoho, dvou míčků, několika dřevěných holí a nanejvýš ještě sítě. Neuvěřitelná pošetilost, nechat lidi hrát složité hry, aniž se tím zvýší spotřeba. Šílenství! Dnes dovolují úředníci vrchní kontroly zavést novou hru jen tehdy, jestliže se dokáže, že je k tomu zapotřebí alespoň právě tolika pomůcek jako pro tu nejsložitější, už zavedenou hru.“

         Ford Pán – nebo Freud Pán, jak se nazýval ve svém nevyzpytatelném úradku, když mluvil o věcech psychologických – Freud Pán byl první, kdo odhalil otřesná nebezpečí rodinného života. Svět byl plný otců – tedy plný bídy; plný matek – tedy plný perverzity všeho druhu, od sadismu až po cudnost; plný bratrů, sester, strýců a tet – plný šílenství a sebevraždy.

         „Nic nespotřebovávat! Zpět k přírodě! Zpět ke kultuře. Ano, skutečně ke kultuře. Nemůžete mnoho spotřebovat, když jen klidně sedíte a čtete knihy.“

         4

         Bernard běžel se sklopenýma očima po střeše a když tu a tam někoho potkal, díval se rychle jinam jako zloděj. Připadal si jako štvanec, za nímž se ženou nepřátelé, a on se nemůže ani ohlédnout, aby se mu nezdáli ještě nepřátelštější.

         Ti, kteří to myslí dobře, si často počínají právě tak jako ti, kteří to myslí špatně.

         Přemíra intelektu vyvolala u Helmholtze Watsona velmi podobné účinky jako tělesná slabost u Bernarda Marxe. Bernarda izolovalo od jeho bližních to, co mu chybělo na kostech a svalech, a vědomí této jeho odlišnosti, která podle platných měřítek s sebou nesla i jisté mentální vyšinutí, propast ještě více rozšiřovalo. Naproti tomu Helmholtze pohánělo k poznání vlastního já a vlastní osamocenosti příliš velké nadání. Co oba muže spojovalo, bylo vědomí, že jsou ojedinělé případy. Helmholtz Watson zpozoroval, že se liší od těch, kdo jsou kolem něho. Náhle poznal, že sport, ženy a službu obecnému blahu nemůže pokládat za to nejvyšší. V hloubi srdce věděl, že ho to táhne jinam, k něčemu jinému. Ale co to je? Ano, co jen to je?

         Tělesná nedostatečnost může vést k přebytku ducha. Ale proces je zřejmě reverzibilní. Přebytek ducha může způsobovat, že člověk jde za svými cíli, a může vést k dobrovolné slepotě a hluchotě osamocení, které si člověk sám zvolil, k umělé impotenci askeze.

         „Měl jsi někdy pocit, jako bys měl uvnitř něco, co jen čeká na příležitost, aby to vyvřelo? Jakousi přebytečnou, nevyužitou sílu, něco jako vodu, která se řítí naprázdno jako vodopád dolů, místo aby poháněla turbíny?“

         „Nejde to do hloubky, není to nic významného. Cítím, že bych mohl vykonat něco mnohem důležitějšího, něco, co by do hloubky pronikalo, něco, v čem by bylo vášnivé zaujetí. Ale co? Co je tu tak významného, aby se to mělo říci? A jak je možno při našich tradičních tématech pocítit vášnivé zaujetí? Když se slova používá správně, je jako rentgenové paprsky, pronikne všude a vším. Člověk čte, a slovo jím pronikne. Psát, abys pronikl až na dřeň. Copak je možné povědět něco o ničem? A k tomu nakonec všechno směřuje.“

         6

         „Zase uprostřed davu,“ reptal, „jako obyčejně. Chci raději být sám sebou,“ pravil, „sám sebou a protivným. A ne někým jiným, ať už je jak chce roztomilý.“

         „Připadá mi, jako bych byl více sám sebou. Více svůj, a nejen součást něčeho jiného. Nikoli jen pouhá buňka sociálního organismu. Ano, já vím. I já jsem užitečný. Ale zatraceně bych si přál, abych nebyl! Ne, skutečný problém je v tomhle: Jak to, že nemohu, nebo spíše – neboť koneckonců vím docela dobře, proč nemohu – jaké by to bylo, kdybych mohl, kdybych byl svobodný, kdybych nebyl zotročen tím, že jsem predestinován. Ty bys nechtěla být svobodná, Lenino?“

         „Nevím, co myslíš. Já jsem svobodná. Mám naprostou volnost skvěle se bavit. Každý je teď šťastný.“

         Zasmál se. „Ano, každý je teď šťastný. Avšak nechtěla bys být svobodná, abys byla šťastna nějak jinak, Lenino? Například podle svého, nikoliv jako jsou ostatní?“

         „Chci poznat vášeň,“ slyšela ho říkat. „Chci poznat silný cit.“

         „Kde cit jednotlivce klíčí, tam se komunita ničí,“ deklamovala.

         „Dobrá, proč ji trochu nezničit?“

         *       

         Bernard odešel vzpurně a hlučně za sebou zavřel dveře, uchvácen myšlenkou, že stojí sám v boji proti existujícímu řádu. Povznášelo ho opojné vědomí vlastního individuálního významu a vlastní důležitosti. Ani myšlenka na pronásledování jej nezastrašila, nevyvolala v něm depresi, naopak jej spíše posilovala. Cítil se dost silný, aby tomu dovedl čelit a mohl překonat každou těžkost.

         7

         „Zdejší ženské jsou strašně nenávistné. Šílené, šílené a kruté. A samozřejmě nevědí vůbec nic o malthusiánském školení, o lahvích, dekantacích a podobných věcech. A tak mají pořád děti, jako čubky. Je to odporné.“

         8

         Člověk se může usmívat a usmívat, a přitom být lotr. Nemilosrdný, zrádný, smilný, podlý lotr.

         „Víte, já jsem patrně jiný než většina lidí. Jestliže je člověk jiný, zůstává osamělý. Lidé jsou k němu hrozní.“

         10

         „Není nic ohavnějšího a opovážlivějšího než nekonvenční chování. Při vraždě se zabíjí jen jednotlivec – ale konec konců, co sejde na jednotlivci?“ a ukázal rozmáchlým gestem na řady mikroskopů, zkumavek, inkubátorů. „Nového jedince můžeme vyrobit docela snadno – a dokonce kolik jich chceme. Nekonvenčnost ohrožuje víc než jen život pouhého jednotlivce; je to úder proti společnosti samé. Ano, proti komunitě,“ opakoval.

         11

         Říkat o sobě „matka“ – to přesahovalo všechny žerty: bylo to nemravné.

         12

         „Byl bych raději nešťastný, než abych měl žít v takové falešné, prolhané blaženosti, jakou zde máte.“

         Jedna z hlavních funkcí přítele spočívá v tom, aby snášel (v mírnější a symbolické formě) tresty, které bychom rádi uvalili na své nepřátele, avšak nemůžeme.

         15

         Opět se probudil do skutečnosti vnějšího světa, podíval se kolem sebe a tu pochopil, co vidí – pochopil, zachvácen hrůzou a ošklivostí, že to je ono stále se vracející delirium jeho dní a nocí, ona noční můra všude kolem se hemžící, nerozeznatelné identity. Blíženci, blíženci... Jako larvy se slizce hemžili kolem. Zastavil se a díval se očima široce rozevřenýma údivem a hrůzou kolem sebe na tu luzu, uprostřed níž stál. „Jaké to množství ušlechtilých bytostí!“ Ta melodická slova se mu vysmívala. „Jak spanilé to lidstvo! Ó ty nový a krásný světe...“6

Divoch tu stál a přihlížel. „Ó ty nový a krásný světe, ó ty nový a krásný světe...“ Hudba slov v jeho mysli nabývala jiného ladění. Ta slova se mu vysmívala v jeho bídě a sklíčenosti, ohavně se na něj šklebila a cynicky se mu vysmívala. Ten ďábelský, zlomyslný smích jen zvětšoval nízkou špinavost a ošklivost noční můry, ošklivost a hnus.

16

To skutečně je idiotské. Psát, když není co říci...

Skutečné štěstí vypadá vždy dosti uboze, srovnáme-li je s tím, co překryje neštěstí. Štěstí není nikdy vznešené.

„Optimální populace,“ pravil Mustafa Mond, „je modelována podle vzoru ledovce – osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní.“

„A ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?“

„Šťastnější než ti, co jsou nad ní.“

„I přes to, že konají tak hroznou práci?“

„Hroznou? Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát? Pravda,“ dodal, „mohli by žádat kratší pracovní dobu. A my bychom jim ji mohli přirozeně povolit. Technicky by bylo zcela jednoduché zkrátit pracovní dobu u nižších kast na tři až čtyři hodiny denně. Ale byli by pak šťastnější? Ne, nebyli. Před více než sto padesáti lety se takový pokus udělal. Celé Irsko přešlo na čtyřhodinový pracovní den. A jaký byl výsledek? Neklid a prudký vzestup spotřeby sómy. To bylo vše. Ty tři a půl hodiny delšího volna se staly zdrojem štěstí tak málo, že lidé byli nuceni si od nich brát dovolenou. Úřad pro vynálezy je nacpán návrhy na výrobní procesy, které by uspořily práci. Jsou jich tam tisíce.“ Mustafa Mond udělal marnotratné gesto. „A proč je nerealizujeme? Kvůli dělníkům. Bylo by to prostě kruté navalit na ně břemeno nadměrného volna. A zrovna tak je to se zemědělstvím. Kdybychom chtěli, mohli bychom vyrobit synteticky každé sousto potravy. Ale my nechceme. Protože dostat potraviny z půdy trvá déle než dostat je z továrny.

17

Lidé věřili v Boha, protože byli predestinováni, aby věřili v Boha.

Bohové jsou spravedliví. Nelze o tom pochybovat. Avšak jejich zákoník je nakonec diktován lidmi, kteří organizují společnost. Člověk dělá prozřetelnosti nápovědu.

„Pokud jde o odvážné činy – chraň Ford, aby člověka něco takového napadlo! To by zvrátilo celý společenský řád, kdyby lidé začali jednat po svém.“

Vyhovět lidským nepravostem až po ty nejzazší hranice, které ukládá hygiena a ekonomie. Jinak se kola přestanou točit. Nemůžete mít trvalou civilizaci bez množství příjemných neřestí.

18

Objevil se divoch, velmi bledý.

„Ale Johne, ty vypadáš hrozně špatně. Nesnědl jsi něco, co ti nesvědčí?“

Divoch přikývl. „Najedl jsem se civilizace. Otrávila mě, poskvrnila mě. Odjedu. Kamkoliv. Mně je to jedno. Jen když budu moci být sám.“

Divoch si zvolil za svou poustevnu starý maják.7

Avšak nebyla to jen vyhlídka, co divocha poutalo k majáku. To, co bylo blízko, bylo právě tak svůdné. Lesy, paseky plné vřesu a žlutého hlodaše,8 shluky sosen, zářivé rybníky, nad nimiž se skláněly břízy a v nichž rostly lekníny a rákosí – to bylo tak krásné a úchvatné pro jeho oko, zvyklé na vyprahlou americkou poušť. A pak ta samota! Celé dny přešly, aniž uviděl lidskou bytost. Jedinými atrakcemi zde byly květiny a krajina, nebyl tu tedy žádný závažný důvod, aby se sem chodilo, a nikdo sem také nechodil. V prvních dnech žil divoch sám a nerušeně.

KONEC

    * Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů, heče peče9 a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited,10 zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace11 jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.

        —Neil Postman, Amusing Ourselves to Death, 1985

 SOUVISEJÍCÍ ODKAZ:

Aldous Huxley: Kontrapunkt

POZNÁMKY:

1 Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874–1948) – ruský křesťanský filosof, zprvu marxista. Roku 1922 se stal nedobrovolným cestujícím na tzv. „lodi filosofů“: tehdy vybrala bolševická vláda 160 intelektuálů, kteří nebyli politickými zastánci starého režimu, jejichž myšlení jí však nevyhovovalo, a poslala je touto lodí na Západ. – poznámka Misantropova.

2 Sci-fi se stává skutečností. Přelidněnost je podporována, protože přelidněný „překrásný nový svět“ vyhovuje všem vládám, které tím mají zajištěn stálý přehršel dělníků do továren a dostatek vojáků do svých armád. A nadbytečný dělník je pro ekonomiku nejlepší dělník, protože neremcá a je rád, že má aspoň nějaké živobytí. Již nyní existují „líhně“ na lidi; a až se díky rostoucí degeneraci lidí vyčerpá genetický potenciál lidstva a nebudou se rodit děti, lze si snadno představit „průmyslovou výrobu lidí“; ono už to totiž začalo. – pozn. Mis.

3 Viz nevychovanou a otravnou verbež, která jezdí po lesích na motorkách, v autech nebo třeba i jen na kolech. – pozn. Mis.

4 Ř.L.P. = Ředitel Líhní a Predestinace. – pozn. Mis.

5 dekantace je způsob oddělování a čištění sraženiny odléváním tekutiny od usazené tuhé látky přidáváním čisté kapaliny a opakováním tohoto postupu. – pozn. Mis.

6 Tato ironická průpověď pochází ze Shakespearovy hry Bouře, Akt V., scéna I. – pozn. Mis.

7 Divoch si zvolil za svou poustevnu starý maják. – Stejně jako Tímón Athénský, zvaný Misantrop (viz výpisky ze stejnojmenné Shakespearovy tragédie). – pozn. Mis.

8 hlodaš evropský – nápadný keř s velkými žlutými květy a s listy přeměněnými v dlouhé trny. – pozn. Mis.

9 heče peče (anglicky orgy porgy) – originální název pro masovou polonáboženskou orgii. – pozn. Mis.

10 Brave New World Revisited je Huxleyův esej z roku 1958. – pozn. Mis.

11 V originále se kniha jmenuje Brave New World, česky tedy pouze tolik, co „Překrásný nový svět“ nebo také „Zbrusu nový svět“ – český titul „Konec civilizace“ je tudíž pouze překladatelská licence, avšak úplně pomýlená. V románu žádná civilizace totiž nezaniká, ba právě naopak: Překrásný nový svět se zde jeví vítězným a nezničitelným a jeho civilizace je silná, neotřesitelně silná, silnější než kdy dřív. Český titul Konec civilizace je proto nejodpudivějším výrazem hrubého nepochopení celého díla a natolik blbý a neadekvátní, že jej z názvu těchto výpisků zcela vypouštím. – pozn. Mis.