Bajky Bidpajovy

(výpisky)

PŘEDMLUVA

Krutě vládl nad Indy v 3. století př. n. l. král Dabželim1. Netrpěl on žádný odpor proti vůli své.

Vida národ trpět, odvážil se Bidpaj2 (Pilpai), učený bráhman, králi činit proto předhůzky a vytýkal mu skutky, které se nesluší na pána a správce národa.

Panovník nejprve nechal opovážlivého mudrce zavřít, aby ho popravil, ale nakonec si to rozmyslel a vyzval Bidpaje, aby sepsal knihu moudrých předpisů jako zrcadlo, jimiž by se měli řídit nejen knížata, ale i ostatní lidé v jednání svém a aby to poučení bylo zachováno pro potomky.

Bidpaj si tedy sedl a sepsal všechny jemu známé bajky, dosud pouze ústně tradované. Tak vznikla slavná po celém světě sbírka bajek, do mnoha jazyků přeložená, která dostala v jazyce indickém název Pančatantra, podle toho, že pojednávala o pěti (panč) látkách (tantra), tj. 1.) o odluce od přátel; 2.) o prospěchu z přátel; 3.) o válce mezi vránami a sovami; 4.) o ztrátě přátel; a 5.) o důsledcích ukvapenosti.

Nikdo nečekej, že jsou to bajky jednotlivé, různé, jako Ezopovy, Krylovovy, La Fontainovy. – Bidpajovy bajky jsou umělecky a přirozeně spojené do jednoho široce rozvětveného celku (podobně jako třeba Sómadévův Oceán příběhů), neboť jsou „filosofií života zobrazenou v půvabném rouchu bajek a podobenství.“

Ibn Mokaffa, překladatel těchto bajek do arabštiny, žádal od svých krajanů, aby se nenechali ošálit jejich zevnějškem, nýbrž aby spíše vyhledávali skrytý filosofický smysl. Teprve pak bude tato kniha užitečná.

Níže uvedené výpisky z této knihy snaží se postihnout právě ono filosofické jádro jejích příběhů.

Ed. Valečka, 1893

MISANTROP, 2012

Lidé znamenití a stateční neuspokojí se s málem, ale snaží se stále dosáhnout toho, čeho se cítí hodnými. Sprosťák vším spokojí se, ale vysoký duch nepřeje nikdy odpočinutí sobě, neboť

Z údolí se úzký svět otvírá,

z hory nekonečný se prostírá.

Viz bratře jezevče3, že hodnosti řídí se dle smělosti. Kdo je mysli zmužilé, ten pozdvihne se z prachu na výsost; choulostivý ale a lenivý ostane při zemi, a byl-li rodem povýšen, neudrží se nahoře, ale skotoulí se dolů jako nepodepřený kámen, nemající vlády. Proč by nelétal, kdo umí si dostatečná křídla udělat? Opovržení byl by zajisté hoden orel, jenž by jako schlíplá husa domácí chtěl ploužit se po blátě, aneb místo co by sedal na skále v sousedstvu oblaků, v hnoji by se hrabal jako zotročilá slepice. I housence malé zprotiví se po břichu se plazit, proto upřádá si přes zimu křídla k výletu skvělému.

Co je k čemu, vzhůru touží,

po čem nic, v prachu se plouží.

Každý, i ten největší mistr, začíná abecedou; nezáleží na vyjití, ale na dojití.

Starý kantor dobře učí,

že co prázdné, nejvíc zvučí.

Plála by již dávno pravda skvěle,

kdyby ku lži přistoupili směle.

Svět když z jednoho vyvázne trudu,

již v jiném se zas propadá bludu.

Slušně smělost zmužilá se chválí,

kde co příliš, sám i lev se vzdálí.

Mnohem jízlivěji ten se mstívá,

kdo osobně málo síly mívá.

Špatně světem se protlouká,

kdo pouhou jen pravdu houká.

Pevná hlava tlustší zeď proráží,

nežli koule, jež půl centu váží.

Vichr cedry láme, duby páčí,

přes nizounký keř netečně kráčí.

Strach jen na chvíli otrokům káže,

ale láska vždy a všudy váže.

Kdo sám sebou být se opováží,

pyšně celek tím uráží.

Mujaba zavrtěl hrdou hlavou a pravil: „Příteli, ty mluvíš zvysoka a snad tomu sám nerozumíš; jsi jako ozvěna!“

„A jaká je ozvěna?“ tázal se zvědavý Lišák; načež řekl Mujaba:

Ozvěna za jiným odříkává,

smysl hlasu ale nepoznává.

Jen děti brečí a čekají, až je někdo zdvihne, ale muž se hbitě sebere, opraví a ohlédne se na místo, kde brknul, jda pak dále svou cestou, lépe na ni pozor dává.

Moudrý klesna netratí smělosti,

ale nabývá tím srdnatosti.

I řekl Lišák: „Moudrý hledí ke třem věcem, totiž aby se učil z minulosti, co užitečné je aneb škodné; za druhé, aby povážil, jak zkušenosti nabyté nyní použít; a za třetí, aby si z toho všeho dobrou budoucnost připravil, to jest, aby hrozícímu proudu vln nepříjemných odpad neškodný prokopal a proud vln milých v rybníku dobrém zachytil.“

Obyčejně, ba příliš často stává se, že

Otrok za bičovou muku,

lízá bičující ruku.

Mnoho na šperku nezáleží, jakožto na věci, kterou nemůžeš sníst. My zvířata všímáme si při všem jen užitku, nehledíce na marnivost jako lidé.

Pamatuj na smrt! V každé číši mít přimíchanou kapku žluče, to uhořčí život celý. Stále nám všem, vždy a všude kalí nejistota života všelikou radost.

Dobrého se málo stává na tomto světě marném, kde nevděčnost a samolibost plodí neřest svou.

Lev promluvil: „Jest povinností naší zkoumat budoucnost, abychom dorážejícímu na nás neštěstí buď šli z cesty a pustili je mimo sebe, nebo rychle zhotovenou hrází zahradili se proti němu.“

Jedovaté byliny i medem polité nenesou zdravého ovoce.

Stydět se nechce nikdo; ten ale musí se stydět, kdo pozná, že nerozumně aneb hanebně jednal; tomuto poznání předchází tím, že se vymlouvá sám u sebe, přemlouvaje se, že je tak dobře, jak se stalo, a na důkaz toho činí tak zase, ba i hůř a pak vždy hůře.

Dareba nepolepší se, i kdybys jej stále šlechtil.

Ničemové, vidouce zisk svůj v donášení a vyčmuchávání činů bližních svých, donášejí tím silněji, nedbajíce mnoho na pravdu a na čest bratrů svých, a jako psi lísají se ocáskem pánu svému, který je živí za to, že štěkají na jiné. To já, rozmysliv se dobře, opovrhuji takovýmto řemeslem hafálků, věda, že poctivý se nepropůjčí k tomu.

Když na tebe zlosyn cílí,

spusť ty naň již v tuto chvíli.

Lišák, povzdechnuv si, odpověděl: „Nyní teprve poznávám, co mi pravil jistý mudrc, že jest všechno marné na tomto světě, ale jen pro marnost a zlobu naši; že bychom si mohli zřídit jako ráj toto obydlí své, ale jeden druhému postaví se v cestu a seje křivdu na pole bližního; že na žádného nelze se spoléhat, a nejprotivnější že je svalovat na pánaboha, co jsme vlastní nerozumností a špatností dokázali. Ach! Zle je, zle s námi, protože nechceme být dobrými, když i samo panstvo, kteréž netlačí nouze a kteréž slušněji vychováno jest, též zešpatnělo!“

Toto vyřknuv, padl na přední nohy a hlavu schoval mezi ně, jako by nechtěl vidět tento svět ošemetný.

Zlý los muže nezhanobí,

leč když ducha mu porobí.

Samolibost všemi vládne,

kromě pěstí právo žádné.

Klesne drzost škůdce zlého

před smělostí nevinného.

Sprostý to, co často někde bývá,

že to vždy být musí se domnívá.

Vím, že ten, kdo zastání žádá od přátel, když v společném shromáždění opačného názoru byl, aneb kdo v nemoci lékaře a ve při advokáta o pomoc prosí, nejen marně se namáhá, nýbrž svoji věc ještě poškozuje.

„Obcování s králi je vždycky nebezpečné i tenkráte, pakliže s nimi v nejlepším poměru žijeme.“

A býk Mujaba mluvil dále: „Ale já jsem sám vinen tím neštěstím. Kdybych se nebyl nechal ctižádostí unést, tak bych se nebyl přiblížil ke lvu, jenž jest dravec, kdežto já rostlinami se živím. Žádná přízeň nevytrvá ani mezi stejnými, ani mezi dalece rozdílnými, protože všeliká láska je jakési doplnění; avšak stejní nepotřebují sebe, a vzdálení nemohou se slít. A kdo svou lásku a přátelství věnuje těm, kteří mu za to vděčni nejsou, podobá se tomu, jenž seje semeno do půdy solnaté. Kdo samolibému radu dává, ten mluví k hluchému aneb k mrtvému.“

„Nech těch řečí,“ odporoval Lišák, „a pomýšlej raději na zachování svého života.“

„Když lstiví bezbožníci proti nevinnému poctivci se spiknou, tak jsou v stavu jej zničit, i kdyby tento dosti silným byl.“

Darmožrouti chtěli lovit; i řekl krkavec: „Máme nablízku velblouda hrbatého; on nehodí se beztoho mezi nás, má víru jinačí, neboť žere trávu a my maso, jinak smýšlí, jinak jedná nežli my, a my víme, že

Obcování s tím je nehodné,

kdo nemá vlastnosti podobné.

Nemaje srdce ani hlavy ani krve jako my, nemůže milovat nás; kdo nemiluje, hotov je nenávidět; a kdo nenávidí, ten příležitostně škodí; kdo škodí, ten nechytře trpí se nablízku, tedy odstraní se, a nejlépe co nejdál, to jest ze života ven, neboť pokud je živ, je s námi na jedné půdě.“

Šťastného uvrhnou zlosynové v neštěstí, aby přitom sami získali; není-li styk se zlými podoben styku s ohněm, jenž spálí vše, co mu je nablízku?

Nehleď lepšit to, co se polepšit nedá, a nepoučuj toho, který nechce se dát poučit.

Co se nedá ohnout, neohýbej.

Muž mluví z pouhé nenávisti, protože opice je úšklebek na podobu lidskou.

Před špatným a bláznem třeba utíkat.

I tebe se já musím vzdalovat.

Ty pomineš tělesně, ba i památka tvá bude proklata. A kdo může družit se s tebou? Já musím se tě štítit, neboť kdo se osmělil Mujabu připravit o život, kde ten bude mít meze špatnosti své? – Dobře praví přísloví:

Druh a přítel šelmy

budiž podezřelý velmi.

Lež je vina nejhlavnější, protože ukrývá všechny jiné ve svých útrobách.

Nic není zpátečnějšího, pošetilejšího, jako vzdělání vnucovat tomu, který chce zůstat hloupým.

Obcování v dobrém nese zase dobro, obcování se špatností opět špatnosti přivodí, tak jako vítr je příjemný, když přes vonné nivy přešel, ale je nepříjemný, když od smrdutých předmětů přichází.

Ohavný je hřích, jenž sobě samému se protiví; lhář totiž nanejvýš nenávidí lži; pyšný nesnese pyšného, lakomec lakomce, zloděj zloděje a podle tohoto odporu se poznává dobré i zlé.

Rozum tam si stýská,

kde volovstvo výská.

Skutek dobrý nemá zarmoutit srdce naše, láska musí ustoupit právu, byť by i srdce krvácelo, máme zadost činit moudrosti. Neboť říká se:

Tam útrpnost není platná,

kde se hubí marnost špatná.

Soucitný si neudrží ani to, co má v ruce.

Kdo ze žádosti panování a jmění stojí o vladařství, ten pykat může jen smrtí a ničím jiným.

Nedrž se povolného krále, bráhmana, který jí všecko4, rozpustilé ženy, zlomyslného druha, vzpurného sluhy a nedbalého úředníka, jakož i toho, kdo neuzná dobrodiní. Královo jednání jeví se jako nevěstka různě; tu je opravdové, tu klamné, brzo zas urputné, jindy přívětivé, hned zas je lakomý, pak štědrý, tu a tam rozhazuje, onde má hodně příjmů.

Nemoudrá je láska, nemoudré přechovávání nepřítele nebezpečného.

Mudrci pravili: „Vzdaluj se toho, o kom nemáš dobré mínění.“ – A proto musím se odloučit od tebe.

Kdo s nehodnými zachází a zná je co nehodné, ten se pokazí. A proto straní se poustevníci lidí, dávají přednost pustině a raději slouží bohu, nežli světu a lidem. Kdo však očekává odměnu dobra od člověka, ten se velice zmýlí, neboť nikdo nemá nikomu sloužit, a nikdo ať neočekává od lidí odplatu za služby prokázané.

Komu stojí kdo blíže nežli sobě samému?

„Běda tobě!“ zvolal Lišák. „Je jasné, že z tebe mluví jen závist a nepřízeň, a kdo slyšel tebe, musí uznat, že ty nikomu ničeho dobrého nepřeješ, že jsi sám sobě i jiným nepřítelem. Takové stvoření, jako ty, není hodno, aby bylo mezi zvířaty.“

To špatné mínění tvoje o mně má původ ten, že pouze jedním okem na mne hledíš a jen jedním uchem mne slyšíš. K tomu druží se má nešťastná horlivost, která mi vše znepřátelila.

Kdo činí to, k čemu není povolán, podobá se tomu, kdo dovoluje si ve společnosti mluvit o tom, nač tázán nebyl.

Bídníkem lze nazvat jenom toho, kdo poměry a lidi nezná a není s to nehodu od sebe odvrátit.

Činit bezpráví svědčí o podlé mysli.

Se špatnými nemáme mít žádné smilování a vše máme odstranit, co by někoho přivést mohlo k tomu, aby s oněmi se spojil.

Hleď dříve na nahotu svoji a pak teprve na jiné.5

Lišák utvrzoval: „Ano, ano! Jen pravdu jsem povídal o tobě, na tebe jsem ukazoval, ty mrzáku, ty vyschlý čahoune, ty skrz naskrz zkažený, tobě platila slova má, ty křivonoho, ty břicháči, ty šmaťhoune, ty, který špatný jsi zvenčí i uvnitř!“

Já znám sebe lépe nežli vy mne; vědomí moje o sobě je úplně jisté a bezpečné, kdežto vaše vědomí o mně je velice pochybné. Nepochybně jsem upadl u vás do nemilosti jen proto, že jsem obžaloval jiné.

Řekl Bidpaj mudrc: „Ke všemu najde se podobenství. Svět je vesmír, jednota všech věcí, pročež jedna vidí v druhé obraz svůj, zvlášť ale

v tom, nač se poctivě duch podívá,

duch se, ač převrácen, mnohdy skrývá.“

Rozumný nepočítá s přáteli.

Jsme sice povahou upřímní a prostí, ale také lstiví, ježto slabým poctivcům nelze jinak bojovat proti mocnému kazisvětu6 nežli lstí.

Čiň jen každý to, co srdce žádá,

svět zajisté pěkně se spořádá.

Ctnosti přírodě navzdory,

špatné mívají podpory.

Odpověděl havran: „Pravdu díš, myško. Uznávám, že je se co bát nejen přirozenosti, nýbrž mnohem více falše, licoměrnosti a pokrytectví. Byl jsem svědkem tvé dobromyslnosti k holubům, a proto přilnulo mé dobré srdce k tvému srdci dobročinnému. Tím větší je moje úcta k tobě, protože jsem se přesvědčil, že jsi nečinila dobro na odiv světu, nýbrž z náklonnosti, jež se stala téměř tvou přirozeností. V tom spočívá pravá ctnost, když konáme dobro s radostnou myslí, ne však jako otroci a nádeníci, kteří pozorně počítají hodiny, nemohouce se dočkat chvíle, aby mohli odejít z práce.

Milejší mi hříšník smělý,

než svatoušek neumělý.

Tvá ctnost mě přivábila k tobě.“

Myška odpověděla:

Co neroste z přírodních kořínků,

čas zavěje, sotva nechav zmínku.

Z přirozených kořínků vyrůstá u tebe nepřízeň k mému rodu; tys rozený nepřítel můj, a praví se:

Vše přehluší krve hlas,

chvilku udušen se ozve zas.

Uvař vodu, a když kypí, hasí oheň. Taková je živlů těchto nenávist. Slyšel jsi také, jak se vedlo útrpnému sedlákovi, který naleznuv hada zmrzlého, za ňadra jej schoval? Moudrý, jenž poznává slabost svou, nerad má co do činění s mocným nepřítelem.

Nádoba zlatá nerozbije se a byť i byla porušena, narovná se snadno; nádoba hliněná však, byvši rozbita, nedá se více svařit.

Silněji lne duch k duchu, nežli je náchylnost tělesná nebo nepřízeň přirozená.

Havran zakrákal lítostivě: „V srdce bodá mě nedůvěra tvá a zlořečím oděvu svému a havraní podobě, neboť jen pro tu se mne štítíš. Ubezpečuji tě, že srdce mé krkavčí není.“

Dary duchovní jsou nejstálejší. Kdo dává jen dary smyslové, chce za náhradu opět smyslové dary. Takoví dárci jsou jako lovci, kteří zvěři kladou vnadidlo na jistá místa, ne aby jí dobře činili, ale aby ji snadno polapili a měli mnohonásobný užitek za trošku hozené krmě. Netaj tedy přede mnou pravdu.

Pravil jsi, že nemáš krkavčí srdce; věřím ti, ale tím, že se zbavuješ krkavčí přirozenosti, urážíš bratry a sestry své a popuzuješ je proti sobě i rozněcuješ oheň nenávisti proti mně. Neboť mne budou vinit, že jsem příčinou změny, která se stala s tebou. S potupným smíchem budou krákat za tebou: „Hle, hle! Ten má rád myši!“ A mne budou stíhat na každém kroku a budou upozorňovat své děti: „Varujte se té svůdkyně, jež zhanobila náš slavný rod.“

Věru, chytře uspořádali si krkavci, vrány a kavky společný cech, takže jednotlivec se nemůže zprotivit krkavectví, aby nepopudil ostatní proti sobě. Touto jednotou zakrývají své zákeřnictví.

Odpověděl havran: „Takové moudrosti bych se nebyl u tebe nadál. Zajisté jsi nebyla živa, abys jen pila a jedla, ale přemýšlela jsi mnohé dny a noci o životě pospolitém a pozornosti tvé nic neušlo. Z toho je patrné, že

Jasněji než v palácích, v chýšce malé,

pravda svítívá dušičce dbalé.

Slyš a rozvaž slova má. Od té doby, co jsem tě poznal, zhnusily se mi velice mravy bývalých společníků mých, a nesnesitelné je mi chlubné jejich krákorání, jež mají za moudrost. Přesvědčil jsem se, že

Ani dobytek neláká,

praděd co a vnuk vždy kváká.

Známkou pravého přítele je, aby byl přítelem příteli svého přítele a nepřítelem nepříteli svého přítele. Avšak nebude mým druhem a přítelem, kdo by nebyl láskou tobě oddán; od něho odloučím se velmi snadno.“

Po nějakém čase promluvil havran k myšce:

„Pozoruji, že zde u cesty nejsi bezpečna; lecjaký chlapec, vida tě procházet se, uhodí po tobě holí neb kamenem. Není psíka, aby jda kolem, nečmuchal do tvé skrýše a nehrabal v ní, ano i mnohem horší věci se dějí na prahu tvého obydlí a urážejí čistotymilovnou mysl tvou. Pročež navrhuji ti, přestěhujeme se do kraje tiššího, vzdáleného světských trampot a marností. Vždyť se říká:

Moudrý, který s blázny se potýká,

nic nespraví, pozdě pyká.

Zdá se, že svět nestává se moudřejším moudrostí jednotlivců, nýbrž bolestnými následky spletenosti, vášní, hlouposti, marnosti a zlosti. Moudří ukazují kratší a lepší cestu, ale lůza je kamenuje a jde svou cestou. Je-li tomu tak, bylo by marné obětovat se a stát se mučedníkem; lépe ustoupit a smát se tajně světské třeštivosti. Napsal jistý básník:

Škoda každé kapky potu,

každé kapky dobré krve,

kterou mučedníci prve

vycedili pro lidskou slepotu.

Ha! Ha! Chválu naději tleskejme,

když po hlavě hrdý hlupák chodí,

veden sám, za nos jiného vodí;

při tom při všem však se dobře mějme.

My, příteli, nechme je, ať se točí dle libosti, a zajděme daleko, jsouce šťastni vzájemnou přízní. Neboť vím o jednom rozkošném místě; pod vysokou strmou skálou prýští pramének stříbropěnný, z jeho studánky vytéká čistý potůček po zeleném údolíčku, obklopeném hustým, rozlehlým lesem. Tam mimo blahodárné paprsky teplého sluníčka nepronikne nižádný vyzvědač. Tam najdeme dostatek potravy i věrnou a zkušenou přítelkyni, vážnou želvu, která opustivši též kvapný svět, přebývá v jasném zřídle a baví se rozjímáním. Tam půjdeme a budeme žít v lásce a svornosti až do smrti, jež učiní konec tomu bezúčelnému trmácení.“

Slovo nevčas v svět vysláno,

obyčejně bývá zažehnáno.

Havran se přiznal, že řečnické krákání jeho rodu obecně více škodí než prospívá.

Poctivý nesnese veřejnou chválu a nezasloužená hana ho utvrdí.

Myška vypravovala: „Možná, že panská krev podněcovala mě k dobrodružství. Časté kárání a napomínání rodičů, jakož vůbec moje podřízenost se mi zhnusila. Bylo mi jaksi úzko u srdce a hlava bývala plna myšlenek tak, že jsem někdy dlouhou chvíli zapomenula sama na sebe a na všecko, co se kolem mne děje.“

Shovíváním dobroty,

roste drzost holoty.

Člověk má vždy dbát, aby se o všem přesvědčil. Je vůbec vadou našeho věku, že oddáni jsouce jakési duševní lenosti,

Naříkáme, naříkáme,

svět však světem necháváme.

Ano, zdá se, dobrosrdečný poustevníku, že by sis snad ani netroufal po myšce se ohnat, abys jí neublížil. Takovou choulostivostí množí se zlodějství v obci. Na lůzu se musí rázně uhodit, ať je to malá myška, nebo velká šelma; my však div že ještě nepoděkujeme za prokázanou čest, když nás navštíví mocný zloděj! Je prý lépe být s ním zadobře. Ó kéž by takové učení čert vzal! Když zlá sběř spolčuje se proti hodným občanům, pročpak i oni nespolčí se proti ní a neoboří se na ni zmužile?

Bez peněz do výšky lze jen ptáku,

s penězi každému darebáku.

„Zítra bude jako je dnes.“ To je pravidlo velmi nebezpečné, neboť je-li dnes někdo svobodomyslný, jaký asi bude zítra? A je-li dnes někdo kazisvětem, čím bude zítra?

Malá rána ducha svírá,

velká mu z očí klapky snímá.

„Kdo by se zlobil nebo plakal, prohřešil by se proti svému duchu, zapřel by jeho věčnou vítězoslávu. Vzpamatovala jsem se a dopátrala svého jádra. Vzchopivši se, viděla jsem svět v jiném světle a umínila jsem si dle tohoto světla řídit své skutky. I zvolala jsem v nadšení:

S osudem kdo nezápasí,

z marnosti se nevykvasí.

‚Opusť bez prodlení toto šeredné místo!‘ ozývalo se v duši mé. Nyní teprve nabyl život můj pravé ceny, počínaje být duchovnějším.“

Spíše se snese smrt, nežli chudoba, která musí chodit od domu k domu. Nejhroznější však je, když chudák musí prosit o podporu člověka lakomého, povahou špinavého.

Žádostivost je ve světě přečastou příčinou mnohých nehod a nepříjemností. Kdo se drží světa, musí být připraven na nezdar, práci, namáhání a nespokojenost.

Holubice pravila: „Jak je to bolestné, vychovávat svá dítka mlsným na pochoutku! Je mi okolo srdce, jako by mi je kdos probodl břitkým mečem.“

Holub zavrkal: „Otroctví se mi zprotivilo tak, že se chci raději odříci všeho pohodlí, dobrých pokrmů, teplého hnízda a ochrany před dravci; raději chci snášet všeliké nebezpečenství a nesnáze, jen když budu účasten nejsladšího pokladu poctivé duše: svobody. – Výborné, zlaté je přísloví, jež praví:

Spíše ryba obstojí bez vody,

než duch zralý bez svobody.“

„Nato holoubkové vroucně se celovali, jako by utvrzovali tím svou úmluvu. Při pohledu na tyto snoubence vyjasňovaly se mi myšlenky, i řekla jsem si: bohu chvála! Také tito, vědouce, kde blaženost sídlí, jdou touž cestou, po které já postupuji. Kéž mohu přebývat v jejich sousedství!“

Přestěhovali jsme se na kraj lesa. Každým dnem více poznávali jsme, jak je mnohem utěšenější život pod širým nebem, než ve smrdutém městě a těsných domech, ve strachu a závislosti. I volávali jsme na nešťastníky:

Jen do lesů, jen do hor,

v městech hrozí srdcím mor.

Rozvážný nechce od světa více, nežli čeho potřebuje k zachování života. Tato spokojenost chrání ho před veškerou škodou a on je při svém vezdejším chlebě spokojenějším, nežli ten, kdo má přebytek. A kdyby člověku byl dán svět se vším, co v něm je, nemohl by přece užít z toho víc, nežli co stačí k ukojení jeho potřeb.

Blaze tedy, třikrát blaze nám,

les a nebe nad ním je náš chrám!

Važme si okolností, v jakých žijeme. Náš život je sice prostý a na pohled jednotvárný, ale pro mysl odvrácenou od marností a lidských pošetilostí ve světě panujících, je rozjímání v přírodě nejzajímavější věcí. Neobracejme tedy zřetel svůj tam, kde lid slepě, maně a planě hyzdí svůj původ. Nežádejme ničeho zbytečného a budeme blaženi ve své skrovnosti. Někdy nezáleží na tom, co kdo má, ale čeho si žádá. Čiňme to, o čem soudíme, že je přiměřené naší přirozenosti. Toť krátký, ale úplný výtah našeho zákona. Lidská rozervanost zajisté má plodný kořen neblaženosti v tom, že lidé, byvše svedeni z přirozené cesty a hledajíce cíl, sahají nejspíše po tom, čeho dovolává se hlas jejich zkažených srdcí. Zůstaňme tedy zde na poušti. To nám zajisté prospěje. Zde nikdo není zbytečný, nikdo není dlužníkem.

Trvalý majetek je jen ten duševní, ale pouze tehdy, je-li spojen také s krásnými činy. Tak děje se i nemocnému, který má sice lék pro svoji nemoc, ale neužívá ho. Jeho vědění mu tedy neprospěje, v nemoci ulehčení nenabude.

Netrap se, že nemáš jmění. Člověk, jenž je statečný, byť i majetek neměl, může vyvolat stejný strach jako lev, byť by i klidně ležel. Naproti tomu zbabělý bohatec podobá se psovi, s kterým si sice hrajeme, ale jinak je nám lhostejný. Nedělej si tedy nic z toho, že jsi musel své bližní opustit; moudrý necítí se nikde opuštěný – jako lev, ať se ubírá kamkoliv, vždy má s sebou svoji sílu. Tak bude tebe štěstí samo hledat, jako voda hledá si odtok. Říká se, že se člověk nemá spoléhat na černý mrak, který se v létě ukáže, na přátelství špatného člověka, na ženskou lásku, na zprávu, kterou lhář přinese, a na bohatství. Moudrý nezarmucuje se, že má jen malé jmění, neboť jeho jměním je rozum. Činí, co za dobré uznal, a proto ví, že čin jeho nemůže mu být odňat a že nemůže být odpovědný za to, co neučinil.

Říká se sice, že stejný hledá stejného, ale není tomu tak. Vždyť co si mají počít dva stejní? Jeden je zbytečný, neboť nemohl by být druhému v ničem nápomocný, protože by to druhý již sám měl. Mrzel by jeden druhého, protivil by se jeden druhému.

Těžko jísti k chlebu chleba;

pomazánky je též třeba.

Často láskou když plýtvá jazýček,

v srdci zrady líhne se hádíček.

„Ach, ty dobré stvoření, nemůžeš si ani pomyslit, jak myslivci ve dne v noci po nás slídí, jak se musíme mít na pozoru a být rychlé, abychom uhájily svou svobodu. Zbytečné zvířátko – jak si lidé myslí – od svévolníka arci všelicos vytrpí, ale nás, kteří svobodu milujeme, páni honí pro vyražení, sprostí pro zisk a psi proto, že je poštvou nebo že sami rádi honívají. Sýkory hvízdávají nám:

Svobodo, svobodo, milá věc,

kéž jsi lacinější přec!“

Řekla na to želva: „Poznáváme z toho, že každá věc má něco trpkého, ale proto neztrácí vnitřní cenu.“

Duchu den jedinký být při sobě

milejší, než let tisíc v porobě.

Chceš-li žít s jeleny svobodnými,

budeš také slíděn, honěn s nimi,

jak se uzdá pánům, psům a sluhům;

chceš-li žít se skopci nevolnými,

pokojně jen žvýkej a beč s nimi,

než si tě řezník pověsí před dům.

„Nekárej mne, rád činím, k čemu cítím v srdci náklonnost. Jen ten, kdo je poslušen hlasu srdce svého, dochází blaženosti.“

Soused, třebaže neškodí,

samým bytím nechuť plodí.

Couvat před zlosynem je jako zničit ducha, aby se zachránilo tělo.

Bylo by lépe, abychom opustili nynější svou vlast a dali se trpělivě na cestu. Lépe je vyhledávat si živobytí namáhavé, než si zadat a snížit se před nepřítelem, nad něhož jsme vznešenější.

Praví se v přísloví: „Nakloň se k nepříteli trochu, abys dosáhl svého cíle, ale nepřibližuj se k němu úplně, neboť by se na tebe vrhl a byl bys nešťastný.“

Majíce nepřítele nablízku, museli bychom se stále bát ponížení a škody, a proto radím k boji.

„Moudrý nedává se do boje se silnějším nepřítelem. Kdo, neznaje sebe, ani svého nepřítele, pouští se do nejistého boje, dává v sázku vlastní život. Mimoto nepovažuje nikdy svého nepřítele za slabého, neboť kdo tak jedná, obyčejně podlehne nepřítelovu útoku. Já mám ze sov veliký strach, i když s námi nevedou boj, já se jich bál již dříve, neboť prozřetelný necítí se nikdy jistý nablízku nepřátel.“

Moudrému je bohatství blátem, ženy nejhoršími užovkami.

Proti ohni je voda, proti jedu máš protijed, proti lásce rozloučení; avšak oheň nenávisti nemůže být ničím uhašen.

Poustevníkovi je potupou jít se psem.

Hanba ti, neřádný mnichu,

s psem se chlubit bez ostychu!

Byli jinačí mudrci a uvěřili nakonec i tomu, co bylo proti mysli i rozumu. Poustevnický rozum je ostatně na bulíkování zvyklý.

Sluha smysl nás zavádí,

vidět dá, co máme rádi.

Míchání se cizího rozumu s mým způsobilo mi rozpaky. Nač také poslouchat jiného? Je psáno v dobrých knihách:

Cizím rozumem ten pohrdá,

kdo již sedlou v sobě víru má.

Je známá věc, že by vše na světě bylo dobré, kdyby jen nebylo toho zpropadeného rozumování. Dobře říkal můj děd:

„Každý chce mít rozum na parádu,

proto v světě tolik je neřádu.“

Ovšem dokládal k tomu:

„Komu dalo rozum nebe,

ať jej chová jen pro sebe.“

Nynější svět říká, že by se právě rozumem mělo všechno řídit. Ba! – To se snadno řekne, ale ohlédněme se, kde je co rozumného? – Nikde! – Jen ať mě nepopouzejí s těmi mudrlanty!

My poustevníci ovšem nejsme jako jiní. A protože je světlo a svoboda na jedné straně, napomáháme na druhé straně temnosti, aby byla rovnováha a nenastal mračný zmatek. Když potom všechno o překot pracuje, vymýšlí a zkouší, co by vydalo víc, my tehdy odpočíváme. Náš věk je jako honicí pes v pustém lese: slídí, čenichá, nežere a štěká, ale kde nic, tu nic.

Je to věc velice ošemetná, neshoduje-li se osobní víra naše s rozumem jiných lidí. Mírný člověk musí pro ten svatý pokoj činit, co mu je proti mysli.

Pozbyl jsem víru v lepší podstatu věcí, ale zato se budu mít lépe mezi lidmi. Obojí mít nelze. Staré přísloví praví:

Jedno druhým se platí,

každý buď sebe, či svět ztratí.

Avšak, co s vámi rozmlouvám... Nedospělým duchem nepostihnete smysl mých slov.

Co jen ti učení vyvádějí ze svých hlav za podivný žvást? Avšak, co mají na práci, než pomýšlet na nové módy víry?

Ten, kdo uvnitř staví,

s venkem se nebaví.

Slabá duše zvučně pláče, výská,

silná tajně plesá neb si stýská.

Moře po vrchu se jen rozrývá,

duše v hloubce vlny své ukrývá.

Každý má dvojí tvář, domácí a veřejnou; každý má dvojí jazyk, dvojí duši, ba i několikerého boha dle potřeby. Je přesmutná věc, že svatá upřímnost nemůže z modlářských oltářů svrhnout ohavnou saň lež. Kamkoli se podíváme, všude lež, i každé hnutí mysli, každé slovo, ba i každé pomyšlení bývá lživé. Co mnozí jmenují pravdou, bývá arcilež. Ví to každý, že je to lež, ale do očí neřekne jeden druhému: „Ty jsi lhář!“ – A lhát si budou, až sama lež se obelže.

Lež a tupost s kalným cechem,

i povětří kazí zhoubným dechem.

Kde nesnesou pravdu nahu,

lží si pomáhají k blahu.

Může třeba kdo beránkem být,

pomsta přece mu nejsladší cit.

Není, není odpuštění tomu,

kdo rozrýpal jádro duše komu.

Pozdravil zloděj čerta: „Mistře, zkáza buď lidstvu.“

Nastane tenkráte světu spása,

když za pravou sílu vdá se krása.

Místo skrovné – blahé nebe,

když v něm najde srdce sebe.

Tím divotvornější byly jejich sny, až i sám život stal se snem a pomalu zmizel.

Zřídkakdy nabude kdo bohatství bez nespravedlnosti; zřídkakdy obcuje muž se ženskými bez hanby; zřídkakdy se člověk přejí, aby pak nebyl nemocen a zřídkakdy ujde zkáze, kdo věří špatným rádcům.

„Na tomto pravidlu jsou založeny veškeré dějiny: děje se vše, co je možné, jen nemožné nestane se. Avšak jedna možnost protiví se druhé, je ustavičný boj všeho se vším, a odtud to neustálé přetvařování, rození a umírání. V této povšechnosti každý nepořádek stane se brzy pořádkem a naopak. Věčným vítězstvím této všemožnosti je osud. On je všeho otcem i zhoubcem. – Žádáš-li, králi, podobenství na ono přísloví, ukládáš mi přemnoho nebo málo, poněvadž tato pravda jeví se i v nejnepatrnější maličkosti.“

Odpověděl na to král Dabželim: „Nejvíce zajímá mysl mou věc malá, ve které jeví se velká pravda. Řekni mi tedy takovou věc na pohled malou.“

Kdybych lidský hovor měl,

zdaž bych k opicím též mluvit směl?

Opice by poslouchaly,

pak by bláznů mně nadaly.

Štědrou láska ruku má,

však zadarmo nedává.

Lidské srdce svou nemotorností a ctižádostí bývá na překážku i dobrému životu a způsobuje pád dnes nebo zítra.

Bývá v povaze jistých hovádek, že

Když se nejdál srdce nebe vzdálí,

ústa nejvíc pámbíčka si chválí.

Blahořečme, páni, právu!

Kdo se práva drží, nepobloudí;

sedlák přidá jistě krávu,

pakli o tele se soudí.

Lidem líbívá se více cizí než vlastní. Tak kupříkladu člověk nejí lidské maso, ale zato jídá maso mnohých zvířat. To platí i o duši. Není divu, že vepř má srdce vepřové, ale kdyby vepř, osel a podobná zvířata měla srdce člověčí – jaký by tu byl zmatek! – Proto důkladné je světské pravidlo:

Žádný nebuď rovný sobě,

ale jinší v každé době,

když nemůžeš být ihned jinaký,

stav se aspoň, že jsi jaký taký.

Odhodlanost, poloviční štěstí,

i skrz trní nouze cestu klestí.

Ve svém živlu pevně stál,

jinde otrok, zde je král.

Každý dlouhý je, jak stačí kůže,

čím kdo není, ani býti nemůže.

Kdo do spolku srdce nosí,

jde do trní slepě bosý.

Do společnosti nehodí se láska ani nenávist. Milující drží se pohromadě, nevšímají si sousedů a takové jednání uráží. Ještě více protiví se schůzkám nenávist, ač je pravda, že chytří nepřátelé nejvíce se hledají, aby zkoumajíce navzájem své úmysly, mohli se mít na pozoru. Proto říká se:

Kdo tě nejvíc na zřeteli mívá,

jed pro tebe hotový ukrývá.

Mnohou svět by uspořil si hádku,

kdyby držky byly vždy v pořádku.

Kdo bez srdce je, ten svět užívá,

neb teď teprv jeho pánem bývá.

Věř mi, věř, že srdce kalí zrak,

bezsrdečný nechá mnohé tak.

Věz, že vzhled tím více platí,

čím více se jádro tratí.

Není hodno ani radostí ani žalem kormoutit jasnou mysl. Její lhostejnost a necitelnost je nejlepší pomstou za ošemetnou klopotivost našeho světa.

Ať si zlost a nerozum ve světě vedou,

však si sami na provázek předou.

Všichni, všichni jsou do jisté míry šelmy, avšak žádný nechce se přiznat a staví se tím či oním, jen ne tím, čím je. A když to vidí zdravé oko a poví to duši ve zdravém těle, jak by se nesmála nad takovou pošetilostí a přetvářkou! Kdybychom tak odhodili všechny přetvářky a kukly a byli tím, čím jsme – jaká by to byla ve světě mela!

Poznav svou bídu, pomyslil jsem si v duši: Co tu otročíš? Svět je veliký a svoboda rozkošná věc; pusť se do světa.

Pustil jsem se do světa a věru nelituji toho! Třeba se mi nevedlo vždycky dle libosti, jsem aspoň, co jsem. Víš, příteli, že stojí psáno:

Každý směle na svém jádře stůj,

na něm z dnů svých chrám zbuduj.

Slyše to osel, vzdychnul si i pravil lítostně: „Ach, kéž bych i já byl svobodným zvířetem! Ale mne jeden člověk prodává druhému a každému musím mnoho robotovat. Hned nosím, hned tahám a mám ustavičně hlad. Jsem v opovržení a beze vší přízně. Ach, jak zcela jinak byli živi praosli, naši praotcové!“

Šakal pravil: „Co ti brání, milý příteli? Shoď své břímě a následuj mne. Znám kraj úrodný, svobodě příznivý.“

Z minulosti nic se osel nenaučí,

nevěda, že z ní budoucnost pučí.

Hlupák jen o to, oč brkne dbá;

moudrý vpředu vzadu oči má.

Nejpevnější klece splítá,

kdo na ženskou lásku chytá.

Na tu vějičku sedne mnohý ptáček,

a pak už se neodlepí, nebožáček.

Pravda je jako starý pelech, a byť se v něm již dosti nepohodlně leželo, ba do něho již zatékalo, přece jej neradi opouštíme a horšíme se na toho, kdo by jej haněl nebo snad nás z něho vyháněl.

Každý miluje to, co se mu hodí, buď tělesně nebo duševně. Co se mu staví do cesty, příčí se mu a odporuje, to nenávidí. Pravda je, že každý miluje sebe. To proto, že je sobě samému vždy roven. Zkrátka, bytost a milování sebe samého jedno jest; kořen a původ jakékoli jiné lásky a nenávisti je láska k sobě.

Rozumný umí si pomoci ve všem, co se mu stane. Potká-li ho nějaké protivenství z nepřátelské strany, jde mu statně vstříc.

Pravda, byť byla i trpká, musí být uznána.

Ve slově „pravda“ skrývá se tolik smyslu, že nelze na ně odpovědět. O tom, čemu se obyčejně říká „pravda“, je známo, že nenávidí se nejvíc, ba přemnohým je solí v očích. Ba jen ta jediná je stálá pravda v dějinách, že pro pravdu odjakživa nejvíce srdcí krvácelo. Svět nenávidí pravdu a bojí se jí jako raracha.

Bylo-li doposud zákonem: „Zapírej se, obětuj se!“ – přestalo proto zlodějství, podvody, utiskování, vraždy a jiné zločiny? Nepřestalo.

Spí v sladkosti hořkost perná,

a v radosti žalost černá.

Rozumný podobá se moři, jehož tůně vyzkoumat nelze.

Já jsem kočka, ty jsi myš. Mne pobádá přirozený pud, abych stíhala tvé plémě; avšak také vy od přirozenosti nás nenávidíte a nám se vyhýbáte. Jedna i druhá strana jedná správně a nevím, kdo by se nad tím horšil. – „Tak jest!“ – „Tedy dobře!“ – toť heslo rozumného tvora pozorujícího podivný ruch a melu tohoto světa. Něco podobného praví také staré přísloví:

Mudrlantsky hlupák hlavou kývá,

moudrý mlčí a jen se dívá.

Jiné:

Růže voní, trní píchá!

Jak srovnat se to nechá?

Přivoň k růži, ostny nech,

na víc nehleď, naber dech.

Praví se:

Vyžeň horem přírodu,

máš ji doma odspodu.7

Každé jednání má svůj čas, a které v čase svém se nevykonává, zůstává bez výsledku.

Barva slupky nebývá barvou jádra, zvuk slova ozvěnou srdce, ani sladkost neručí za neškodnost jídla. Znám vrtkavost a křehkost srdcí pozemských tvorů. Vděčnost je jako pára, zakrývá prvotní nenávist, ale bude řídnout čím dále víc, až konečně octne se nabíledni zase přirozené jádro.

Přátelství bývá často pouze vnějškové, v jeho nitru skrývá se nepřátelství. Kdo se před ním nemá na pozoru, tomu se může stát, co se stává člověku, jenž si sedne na krk živého slona a usne, ale probudiv se, ocitá se pod sloní nohou, která ho ušlape.

Nemám většího nepřítele nad tebe.

Opatrný uzavírá přátelství s nepřítelem z nouze a potřeby, dokud nemůže jinak, ale při nejbližší vhodné příležitosti odvrátí se rychle od něho a prchne.

Opatrný nevěnuje nikdy nepříteli svou důvěru; nesvěří se mu, ani když dlí nablízku, ba straní se ho, jak jen může.

I nepřátelé mohou si dobře činit, avšak mně bude lépe, budu-li se od tebe vzdalovat.

I dobrým a přirozeným přátelům bývá časem nepohodlné, jsou-li stále u sebe. Neboť smír a pokoj je úplně nemožný!

Prokleti buďte. Běda tomu, kdo má to neštěstí a přijde do styku s takovými lidmi, kteří si myslí, že mohou dělat, co si zamanou a není jim nic zapovězeno; s lidmi, kteří nikoho nemilují, nikoho si neváží, leda toho, z jehož bohatství či vzdělanosti mohou pro sebe kořistit. Dosáhnuvše svého cíle, nemají pro ně více lásky ani přátelství, neprokazují více nic dobrého, neodpustí jim ani ten nejmenší přestupek, ba neuznají ani jejich právo. Tak jsou lidé pokrytečtí. Velké zločiny, jichž se dopustí, považují za malicherné, za veliké však považují nepatrné poklesky, jimiž je jednáno proti jejich vášním nebo libůstkám.

Nikdy nevrátím se k tobě. Rozumný vzdaluje se sám toho, jemuž se musel pomstít. Lahodná, úlisná slova a pocty od toho, kdo chová proti tobě nenávist, mohou v tobě vzbuzovat jen ještě větší nedůvěru a bázeň. Před nepřítelem, jemuž ses pomstil, nezabezpečíš se jinak, než budeš-li se ho bát, a nejlépe učiníš, budeš-li se ho stranit. Říkává se: Moudrý považuje sebe samého za tvora, jakého by pohledal a jemuž se nikdo nevyrovná. Také já jsem samojediný, cizí, opovržený. Vy jste na mne uvalili těžké břímě zármutku, které mi nikdo nést nepomůže. Proto jdu pryč a loučím se s vámi.

Zajisté víš, že nenávist má pevné, bolestné sídlo v srdci. Srdce samo dává pravdivější svědectví o srdci než jazyk a já dobře vím, že mé srdce nebude svědčit pro tvůj jazyk, ani tvé srdce pro jazyk můj.

Jsou, kdo hrávají si se psy a potom je zabíjejí a jedí. Pes, jejich soudruh, to sice ví, ale z kamarádství právě nemůže a nechce se od nich odloučit.

Nenávisti je radno se obávat vždy. Moudrý proto není bez starosti, ani když se zdá, že nepřítelův hněv ochabnul. I kdybys mi byl nakloněn, přece bych nebyl beze vší obavy; nepřestal bych se před tebou strachovat a očekával bych stále ze svazku našeho jen něco zlého. Bude tedy lépe a nejprospěšnější, když se spolu rozejdeme, a proto se s tebou loučím.

Já jsem dobře přesvědčen, že ke mně mluvíš jinak než smýšlíš. Nesvědčilo by mi dobře, abych zůstal s tebou nadále ve spojení.

Člověk nemůže učinit na světě nic lepšího než chrání-li se všeho, co by mu mohlo způsobit zkázu a pohromu. Má všecko promyslit a zvláště si má být málo jist těmi, jimž nelze důvěřovat. Kdo se mýlí slovy svého nepřítele, a tím klame sama sebe, ten je svým vlastním nepřítelem.

Moudrý nebojí se nikoho a také nedá se nikým zastrašit; vždycky a všude dovede si pomoci. Jsou tři vlastnosti, které tomu, kdo je má, přinášívají v jakémkoli ohledu uspokojení, jsou mu k službám, ať je kdokoliv, přinesou mu pod ruku vše, co je vzdálené, a opatří mu živobytí i radost.

První z těchto vlastností je: Nečinit nikomu bolest.

Druhá: Dobré vzdělání.

Třetí: Šlechetná mysl.

Šakal se varoval všeho zapovězeného – proti zvyku ostatních šakalů, vlků a lišek. Nečinil, co oni činili, nevycházel na loupež jako oni, neproléval krev, nepožíval maso.

Ostatní zvířata se s ním vadila, pravíce k němu: „Nemůžeme schvalovat tvůj život a tvé názory na úctu k životu, protože ti to vůbec neprospívá. Musíš být takový jako jsme my, držet s námi a dělat, co my děláme. Co tě zdržuje od prolévání krve a požívání masa?“

Šakal odpověděl: „Nezatížím svou duši nějakou vinou. Já jsem ve vašem cechu pouze svým vnějším životem, ale nejsem vaším druhem duší a svými skutky, neboť znám ovoce činů.“

Šakal prosil: „Chceš-li mi, králi, něco dobrého prokázat, nech mě v této pustině. Zde mohu žít v bezpečí a bez velikých starostí; zde mohu při vodě a zelených bylinách radovat se ze svého života.“

Vlk dával na sobě znát, že patřil k poctivým tvorům, kteří nikdy nemluví o věci, které nerozumějí, kterou neznají, nebo dokud se nepřesvědčili o její podstatě.

Ví se, že nalezne-li jeden cestu a způsob, jak by druhého zničil, učiní tak. Pamatuj si, že když káně ve svých drápech drží kus masa, že shromažďují se kolem něho ptáci všeho druhu a když pes kost má, že skáká kol něj kdejaký pes.

Není povinností moudrého, aby svou přízeň věnoval opět tomu, kdo ukázal se být nevděčníkem a věrolomcem, nezbedníkem, člověkem.

Běda světu! Běda tobě, drzá vědo, jež proklatou pochodní svou zvítězivši, vlákala jsi lůzu do našich sklepů, aby se šla s úšklebkem na nás podívat! Běda tobě, světlo tvé proměníme v oheň hranic! Běda tobě, zlá potvoro, již nazývají láskou k národu! Běda i tobě, potměšilý obchode a průmysle, jež rozličnými cestami a dalekými oklikami přivádíte pýchu rozumu!

Připravil jsem své srdce na radost i žal.

Jen minulost nelze napravit; budoucnosti se dá předejít.

Nač proklát tolik drahých srdcí, nač zhubit tolik krásných životů, aby jeden bídný byl tím prodloužen? Já, křehký tvor, nesnesl bych vědomí takového ukrutenství. Podryl bych kořeny svého života tím, čím jsem si jej chtěl zachovat.

Život na onom světě je drahý, neboť kupuje se za oběť pozemských srdcí a jejich radostí.

Není slovo jako slovo a věc jak věc. Obrať ji na líc a zase na rub – jaký to rozdíl! Jedná-li se o důležitější věci, musí malicherné hříčky mravnosti ustoupit přirozené prostotě. Před lékařem například ani stud beze škody se neobejde.

Nepij více jedu jejich řečí!

Máme na vybranou buď hanebně zahynout na troskách trůnu a moci, nebo panovat bídně při krvavých činech, bez pokojného života.

S nebem kdo se kamarádí,

pyšně tu po zemi řádí.

Je nedůstojné ducha klamat sama sebe. Každý má přemýšlet, jak by pronikl chmurami k jasnému světlu.

Trůn moudrosti je skvělejší než trůn královské moci.

Kebarijun pravil: „Kde člověk vpravdě něco tvoří, ráj povstat musí.“

Je žalostná pravda, že hledíme na svět, sám o sobě tak krásný, vsazeni jakoby za mříže předsudků a podivná skla, jež nám zbarvila pýcha z jedné a pochlebenství z druhé strany. Co je jasné, učenci schválně zatemní, aby potom, rozptylujíce ponenáhlu umělou mlhu, mohli se chlubit, že vynalezli světlo. A jaké přípravy a obřady konají se k tomu, co zcela přirozeně jeví se zdravému oku! Moudrost sama je prostá; ale jaké posunky, šaty a znaky vídáme na těch, kdo sami nazývají se strážci nebeských pokladů, majiteli světla a udělovači spásy! Již na první pohled do tváře moudrého Kebarijuna poznávám, že lež byla, co oni mně pravili.

Zvenčí nemůže vejít pokoj do duše, musí zrodit si jej sama, ale k jeho vzniku může přispět upřímné slovo rozumného člověka. Tak nemůže žádný lék zhojit tělesnou ránu, ale může obrátit hojivou moc života na dobrou cestu.

Není na světě nic sladšího, než vědomí každodenního vzrůstu a rozšíření vědomostí o tom, jak věčný zákon vtěluje se v nadčasovou pravdu a krásu.

Sen je stín, pouhá dětská hra našich myšlenek. Kdo by v něm hledal pouhou pravdu, lapal by vítr. Ale jako bývá dětská hra obrazem budoucí, zatím ještě dřímající přirozenosti, proč by i sen nebyl takovým obrazem, z něhož probleskuje zdraví nebo nemoc v těle vznikající, štěstí či neštěstí, jež má svůj původ v okamžitých okolnostech, a vůbec proč by mraky a světélka, jež vznikají nad našimi hlavami, nemohly otisknout svůj obraz v samotné hlavě?

Sen je sen; ale protože jím je, to má svůj původ. Protože budoucnost ovládá přítomnost, je tedy jejím pravým původcem, jako to vidíme ve vzrůstu každého zvířete. Ano, vzrůst znamená to, že budoucnosti slouží přítomnost, a tato je tedy jejím obrazem. Možná, že ve snu napodobuje se budoucí osud. Ale výklad snu je nesnadná věc.

Dva nevidí: slepý a nemoudrý. Jako slepý nevidí nebe, hvězdy, zemi a nerozezná, co je nablízku a co daleko, tak také kdo moudrost nemá, nerozezná ošklivé od krásného a dobré od zlého.

Lvice, lukostřelec a šakal

Lvice, zdržující se v hustém lese, měla dvě mláďata. Když jednou vyšla na lov a mláďata doma nechala, šel okolo jejího brlohu lukostřelec. Spatřiv mláďata, zabil je šípy, stáhl z nich kůže a odnesl si je domů.

Když se lvice vrátila a spatřila, jak hrozným způsobem mláďata její zahynula, lehla si na zem, válela se celá v zoufalství a strašně řvala.

Nedaleko byl šakal, který ji pozoroval. Na její řev přišel blíž a pravil: „Co to děláš? – Co se ti stalo? Pověz mi to!“

Lvice odpověděla: „Lukostřelec, jda tudy, zabil mi mláďata, stáhl z nich kůži a mrtvoly zde pohodil.“

Šakal promluvil dále: „Neřvi tolik, mírni svou bolest a vzpomeň si jen, že ti lukostřelec neučinil nic jiného, než co ty jsi již vícekráte udělala mnohým jiným. Ti měli také mláďata, také je milovali, měli z nich radost, tak jako ty ze svých mláďat. A proto musíš si od jiných dát líbit, co si jiní musili dát líbit od tebe.“

Lvice na to odpověděla: „Vyjádři ještě důkladněji a jasněji, co mi říci chceš.“

Šakal tedy pokračoval: „Kolik ti je let?“

„Sto.“

„Čím jsi se živila?“

„Masem zvířat.“

„Kdo ti zaopatřil tu potravu?“

„Lovila jsem zvířata a požírala je.“

„Měla zvířata, která jsi o život připravila, otce a matky?“

„Měla.“

Lvice, vyslechnuvši šakalova slova, uznala, že se prohřešila a její dosavadní jednání bylo jen bezprávím a zločinem.

Nechala tedy úplně lovu, upustila od požírání masa a živila se jen ovocem a zeleninou.

Když viděl holub, jenž v tom lese bydlel a živil se plody stromů, že lvice požívá téhož ovoce, pravil k ní: „Myslil jsem, že stromy letos pro velká sucha neměly plody, ale nyní jsem se přesvědčil, že se jimi živíš ty. Upustila jsi snad od dřívější potravy a obrátila se k potravě, jež náleží jiným, a tím jim ubližuješ?“

Uslyševši lvice doupňákova slova, odřekla se plodů stromů a ustanovila se, že se bude živit již jen bylinami. –

Toto podobenství poučuje tě, jak nevzdělanec často vlastní škodou bývá odvrácen způsobit ji jiným. Lvice ztrátou svých mláďat byla odvrácena jak od požívání masa, tak také holubovou řečí od požívání ovoce.

Je nutné a vhodné, aby si to člověk zapamatoval. Tak přísloví praví: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.

Byl prý jednou krkavec a ten viděl koroptev hrdě si vyšlapovat. Ta chůze zalíbila se mu tak, že se ji chtěl také naučit. Snažil se všemožně, ale nedovedl to. Když viděl, že jeho snažení je marné, chtěl chodit zase jako dřív, ale již to nešlo: roztahoval nohy tuze daleko od sebe a zvykl si na nejohyzdnější chůzi mezi všemi ptáky.

Moudrý bývá před člověkem často opatrný a má se na pozoru a nesvěří se nikomu, kdežto do rukávu pustí kolčavu a vezme do ruky každé ptáče.

Dobrodiní máme prokazovat jen lidem toho hodným, šlechetně smýšlejícím, byť byli nablízku nebo v dáli. Jedná se také o to, aby každý měl správný úsudek a aby odmítl toho, jenž není vítán.

Moudrost je nejdůležitější ze všeho.

Vyslechnuv tuto poslední řeč mudrcovu, odmlčel se král Dabželim.

DOSLOV

Hledíme smutně na svět. „Bidpajovy bajky“ poskytnou nám útěchu.

Nelíbí se nám snad nynější věk?

„Bidpajovy bajky“ praví, že to tak bylo již před dvěma tisíci lety.

Velice jsme se zklamali, poznali jsme lidskou faleš, neupřímnost, škodolibost. „Bidpajovy bajky“ dodají nám sílu a ukáží cestu, kudy máme se brát my, abychom zvítězili. –

V Praze, v prosinci 1893.

Eduard Valečka.

Bajky jsou do jisté míry také zcela přirozenou kritikou lidského rodu, viděného a posuzovaného optikou zvířete, a to zejména takového zvířete, které musí žít pod knutou člověka a v různých trampotách snášet jeho krutosti a zlomyslnosti. Zvíře se na úlohu soudce nad lidským rodem (nebo spíš věrného zrcadla pro lidi) hodí nejlépe, neboť člověk bývá k člověku zbytečně taktní a nezaslouženě shovívavý a velkodušně přehlíživý. Zvíře však vidí člověka nezaujatě a nemá pochopení pro jeho zločiny a nejapnosti, a to ani tehdy ne, když mu zůstane neporušená lidská psychika, jsouc pouze jako člověk zakleto nějakým zlým kouzlem ve zvířecím těle.

(Misantrop, Zápisník mrtvého muže 6.3.42)

Následující video je animovaná bajka z naší Pančatantry, podkreslená hudbou hindu-coreové skupiny Kashir 9:41. Je to bajka o mangustě, lasicovité šelmičce, kterou Indové odnepaměti chovají v domácnostech jako ochránkyni před hady, jež ona loví. V bajce je mangusta sama doma s nemluvnětem v kolébce, když vtom se připlazí had. Mangusta hada zabije, ale když se žena vrátí domů a vidí všude krev, v první chvíli se domnívá, že mangusta zabila dítě. Vezme těžký kámen a v návalu nerozvážnosti milou mangustu usmrtí. Když pak najde na podlaze roztrhaného hada a dítě živé, sezná svůj omyl i hřích, kterého se tak nerozumně dopustila na nevinném zvířeti, ale to je už pozdě litovat svého zbrklého činu. Poučení z této bajky tedy zní: Ukvapenost je špatný rádce.

POZNÁMKY:

1 král Dabželim – jde pravděpodobně o mocného krále Čandraguptu, zakladatele Maurjovské říše a děda velikého Ašóky. – Poznámka Misantropova.

2 Bidpaj – arabská zkomolenina sanskrtského titulu Vidjápati (Pán vědění). Skutečné jméno Bidpajovo je Višnušarman, mudrc ztotožňovaný s Kautiljou neboli Čánakjou, známý pod přízviskem Višnugupta. – Pozn. Mis.

3 Viz bratře jezevče – Bidpaj tu užívá v originále dvou šakalů, jménem Kalíla a Dimna, dle kterých jsou také tyto bajky pojmenované. Překladatel do češtiny Fr. Třebovský (Klácel) uvádí tu jezevce a Lišáka.

4 Nedrž se bráhmana, který jí všecko – bráhman, příslušník nejvyšší indické kněžské kasty, je dle dharmasúter povinen vystříhat se všech znečišťujících věcí, včetně žraní masa. Pročež „bráhman, který jí všecko“ (rozuměj: který není vegetarián), není tedy asi ten správný bráhman a není tudíž důvěryhodný. Srov.: Zbavitel, Starověká Indie nebo Sómadéva, Oceán příběhů, O dvou asketech. – Pozn. Mis.

5 Hleď dříve na nahotu svoji a pak teprve na jiné. – Obdoba našeho rčení: „Zameť si (nejdřív) před vlastním prahem (a pak teprv kárej cizí)“; srov. s latinskými příslovími: TE CORRIGAS PRIUS, ALTERUM QUAM CORRIGAS – Dříve než pokáráš jiné, naprav se nejprve sám, resp. AB IPSO LARE INCIPE – Začni (nejdříve) u vlastního krbu. – Pozn. Mis.

6 mocný kazisvět – tj. člověk, v dotyčné bajce konkrétně „myslivec ohyzdného vzezření a špatné povahy, který nemá nic jiného na mysli, než aby někoho o život připravil.“ – Nejen myslivci, ale vůbec všichni lovci a zabijáci zvěře, jako jsou ptáčníci a rybáři, řezníci, jakož i masožrouti, nepožívají dodnes v Indii žádné velké společenské úcty a hledí se na ně jako na nečisté osoby s výrazně nepříznivou karmou, jimž je lépe se vyhnout, neboť i jen pouhý styk s nimi je pro ušlechtilého poskvrňující. U nás jsou zbytky tohoto názoru patrné např. v lidových pohádkách, v nichž často čerti nosí myslivecké kamizoly, anebo v hovorové mluvě, která dělá z myslivců blbé bouchaly, kteří střílí po všem, co se kde hne, dokonce i po jiných myslivcích. – Pozn. Mis.

7 Vyžeň horem přírodu, // máš ji doma odspodu. – Srovnej s Horatiovým: NATURAM EXPELLES FURCA, TAMEN USQUE RECURRET // ET MALA PERRUMPET FURTIM FASTIDIA VICTRIX – Vyháněj přírodu vidlemi, ona se přece zas vrátí // a triumfálně prolomí tvé pošetilé pohrdání. – Pozn. Mis.