Dlouhé vlasy v dějinách

Dlouhovlasý chlapec na pláži Melanésie. Zatímco vlasy po ramena se u žen nepovažují za zvláště dlouhé, pro muže jsou v mnohých společenstvech takové vlasy již příliš dlouhé.

Jak přesně musejí být vlasy dlouhé, aby se považovaly za „dlouhé“, to se mění od kultury ke kultuře, nebo dokonce i v rámci jedné kultury. Například žena s vlasy po bradu může mít v mnoha kulturách ještě krátké vlasy, kdežto muž se stejnou délkou vlasů by měl v té samé kultuře již vlasy dlouhé. Vědci pohlížejí na dlouhé vlasy a chlupy jako na souhru přirozeného výběru u velké části zvířecích druhů, neboť délka srsti je běžnou známkou dobrého zdraví. Freudiáni se na to též dívají v sexuálním světle, a sice jako na zviditelnění odpoutavšího se idu (našeho nerozumného já) od útlaku superega (našeho rozumného nadjá). Vlasy signalizují rozdíly mezi pohlavími, jakož i rozdíly ideologické. Opačná pohlaví i opačné ideologie mají sklon mít i opačné vlasy, například délku vlasů.

Kulturně vzato, signalizují dlouhé vlasy – částečně však jen mezi muži – odklon jedince od vlastní společenské struktury, třebaže jsou i výjimky, jako například Thajci. Přísný způsob života náboženských společenství se často odráží i ve výslovných pravidlech, týkajících se délky vlasů. Například podle jedné pasáže v křesťanském Novém Zákoně jsou dlouhé vlasy u mužů hanebné, zatímco u žen chvályhodné. Také buddhističtí mniši si holí hlavy na znamení příslušnosti ke svému řádu. Dokonce i mimo náboženské struktury se dlouhé vlasy často spojují se způsobem života vně toho, co je kulturně přijatelné. Skrze délku vlasů bývají příslušníci podmaněných kultur tímto způsobem někdy snadno rozpoznatelní svými přemožiteli, jako tomu bylo v případě Irů pod anglickou vládou a Maurů pod španělskou vládou ve středověkém Španělsku.

V Severní Americe a v celém západním světě zůstaly dlouhé vlasy v průběhu kulturních revolucí let šedesátých a sedmdesátých 20. století silným symbolem vzpoury proti kulturní normě. Nicméně opět existují výjimky z tohoto pravidla, zejména mezi dlouhovlasými a nábožensky oddanými Nazarety z hebrejské Bible (slavný Samson, jehož síla tkvěla v jeho nikdy nestříhaných vlasech, budiž příkladem) a také mezi Sikhy.

U žen je to často obráceně: dlouhé vlasy (či průměrná délka vlasů podle stávající normy) se stávají znakem přijetí kultury, zatímco vlasy kratší než norma signalizují vzpouru proti ní. V západních kulturách jsou dlouhé vlasy tradičně přijímány jako ženská charakteristika, kdežto velmi krátké ženské vlasy se často popisují jako chlapecké či mužské. Důraz na dlouhé ženské vlasy sahá daleko do západní mytologie, až k příběhům o pohádkové Rapunzel s dlouhým copem, o rýnské víle Loreley, o Sif, severské bohyni se zlatými vlasy, a o anglosaské lady Godivě, která zcela nahá projela koňmo městem Coventry, oděná jen svými dlouhými vlasy.

Obvyklým feministickým ideálem jsou vlasy krátké až středně dlouhé. Feministky a bojovnice za ženská práva vedou dlouhé debaty, zda mají hájit dlouhé ženské vlasy jako výhradně ženský rys, nebo zda mají v protikladu k narcisistnímu a neautoritativnímu stereotypu vyžadovat vlasy krátké.

Východoasijské kultury tradičně spatřují v ženiných dlouhých, neupravených vlasech známku buď nějakého jejího sexuálního záměru, nebo jejího nedávného pohlavního styku, a proto si tam obvykle vlasy různým způsobem stahují, třeba do culíku, copu anebo drdolu.

Význam

Co přesně znamená mít dlouhé vlasy, to se různí od kultury ke kultuře. Například standardní délka vlasů, použitelná pro obě pohlaví, může být rozdílná: o ženě s vlasy po bradu se může říkat, že má vlasy krátké, zatímco o muži s toutéž délkou vlasů se může říct, že má vlasy dlouhé. V angličtině se sousloví „dlouhé vlasy“ svým významem tradičně váže zhruba ke komusi, kdo je umělecky založený, estét. V češtině máme naproti tomu nepěkné rčení „dlouhé vlasy – krátký rozum“, což je v podstatě původem latinské rčení Mulieres longam habent cesariem brevem sensum, vztahující se pouze k ženám, jež zavedl do Čech zřejmě až kronikář Kosmas; do té doby, a do příchodu latinizovaného křesťanství, se obě pohlaví pyšnila dlouhými vlasy, na rozdíl od Římanů té doby. Jakožto popisný výraz byly „dlouhé vlasy“ užívány ve starověku pro franský polobarbarský rod Merovejců a v současnosti jím jsou označováni nadšenci pro klasickou hudbu, jakož i hippies (u nás to jsou „hároši“ nebo „máničky“) a estéti.

Věda

Antropologové spekulují s tím, že od té doby, kdy jsme přišli o většinu ostatního tělesného ochlupení, může být funkčním významem dlouhých vlasů ozdoba, vedlejší produkt přirozeného výběru. Další možností je to, že dlouhé vlasy jsou výsledkem fisheriánského pohlavního výběru, podle něhož jsou dlouhé lesklé vlasy či srst viditelnou známkou zdravého jedince. U některých skupin lidí jsou však výsledkem selektivního tlaku naopak vlasy krátké. Někteří psychoanalytici a freudiáni tvrdí, že dlouhé vlasy představují id a agresi, a že stříhání vlasů je tudíž blízké kastraci. Vlasy jsou považovány za silný sexuální symbol, a to jak pro muže, tak i pro ženy, což má mnoho paralel s pohlavním stykem.

Kulturní dějiny

Vlasy jsou jedním z nejdůležitějších způsobů toho, jak lidé sami sebe prezentují ve společnosti a zároveň i toho, jak hodnotí ostatní. Vlasy jsou totiž jednou z částí těla, která je nejsnáze manipulovatelná. V širokém spektru nejrůznějších kultur a názorů zosobňují vlasy stupeň ovládání – sexuálního, morálního i jiného: ti, kteří mají vlasy dlouhé, podléhají jakékoliv kontrole méně než ti, kteří mají vlasy kratší nebo vůbec žádné. Tudíž ti, kteří mají vlasy krátké, ostříhané (či oholené), jsou často titíž, kteří žijí pod společenskou kontrolou, jako například ve vězení, nebo je to trest za nějaké provinění, kdežto ti, kteří mají vlasy dlouhé, žijí typicky vně společenských systémů.

V židovských a křesťanských písmech

Starozákonní Nazarité se dlouho obešli bez toho, aby stříháním svých vlasů prokazovali oddanost Bohu. Nazarité dokonce přímo zakázali zkracovat vlasy. V 1. Korint. 11:14 se však píše, že "je hanba pro muže mít dlouhé vlasy." Nazarita (zasvěcenec) byl ochoten snášet tuto hanbu - pro Boha. Samson je jedním z příkladů; jeho síla závisí na tom, že se brání nechat si ostříhat své dlouhé vlasy. Nový Zákon říká: „Zdaliž i sama příroda vás neučí, že má-li muž dlouhé vlasy, pak hanba jemu? Ale má-li dlouhé vlasy žena, pak sláva jí: neboť její vlasy jí byly dány proto, aby ji zakrývaly.“ Toto prohlášení bylo vydáno v době, v níž se měnily účesy pod vlivem římským, nebo možná i pod vlivem východního buddhismu.

"She, as a veil down to the slender waist,

Her adorned golden tresses wore

Dishevelled, but in wanton ringlets waved,

As the vine curls her tendrils..."

„Ona po pás lepý, na wzor záslony,

nesla nestrojené zlaté vrkoče,

wlasy prosté, ale wůkol swíjené

we hrající prsténky, tak jako swé

réwa wije ručičky...“

- popis Evy v Miltonově Ztraceném ráji

(nejprve v původním znění a potom v prvním českém Jungmannově překladu)

Západní kultura

Klasické období

Ve starověkém Řecku byly dlouhé vlasy symbolem bohatství a moci, zatímco oholená hlava byla vhodná spíše pro otroka. Staří Řekové měli několik hrdinů, kteří nosili dlouhé vlasy, včetně nejvyššího boha Dia, Achillea, Hectora a mořského boha Poseidona. Jak řečtí, tak i trójští vojáci šli prý do boje s dlouhými vlasy. Takoví bojovníci to považovali za známku svého šlechtického původu, a proto si je prý také neskrývaně česali, aby se jimi pochlubili. Aby je za ně nemohl nepřítel v boji uchopit, stříhali si vlasy vpředu na krátko, ale vzadu je nechávali dlouhé. Přibližně v šestém století se však mezi řeckými muži ustálila móda kratších účesů. Ženy zůstaly věrné delším účesům, které poukazovaly na svobodu, zdraví a majetnost, stejně jako dobré vychování jejich majitelek. U mužů to bylo považováno za falešnou pýchu. Ženy v římské době si svých dlouhých vlasů považovaly. Mužské vlasy byly obvykle kratší než ženské (v raném období však byla zvyklost naprosto stejná jako v Řecku), třebaže jiné kultury té doby, jako východní Řekové, považovali dlouhé vlasy za znak typický pro filosofy, kteří byli zabraní do svých myšlenek natolik, že už se neobtěžovali zabývat se vlasy. Nicméně zvláště v Římě byl oblíbený kratší účes. Když Julius Caesar dobyl Galii, kde se nosily dlouhé vlasy, nařídil je zkrátit.

Od středověku po sedmnácté století

V evropském středověku byly kratší vlasy častou známkou nevolníků a rolníků, zatímco dlouhé vlasy byly nejčastěji připisovány svobodným lidem, jako byli germánští Gótové a franští Merovejci. Negermánské kultury, jako například Byzantinci, pohlíželi na tyto „dlouhovlasé muže“ jako na barbary. V Irsku byli angličtí kolonisté, kteří nosili vzadu dlouhé vlasy, považováni za lidi, kteří odvrhli svou sounáležitost s Anglií a stali se Iry. Irové naopak kárali své krajany za to, že si ostříháním vlasů osvojují anglickou kulturu. Tak se v tomto období stala délka vlasů jedním z nejčastějších způsobů, jak od sebe odlišit Angličana a Ira. Muslimové měli na křesťanských územích nakázáno mít vlasy krátké, protože jejich delší účesy byly považovány za vzpurné a barbarské.

V 11. a 12. století byl mezi anglickými a francouzskými muži rozšířený výstřelek dlouhých vlasů, i když jinak se mělo za to – hlavně kvůli církevnímu schválení –, že pro muže je správné mít krátké vlasy a pro ženy delší. Tento výstřelek byl z velké části způsoben panovníky, kteří odmítali kratší účes, což lidé napodobovali. Náboženský vůdce Wulfstan se obával, že muži s delšími vlasy by mohli bojovat jako ženy a nebyli by schopní ubránit Anglii před cizí invazí. (Tuto myšlenku lze najít i u pozdějších vojenských velitelů.) Rytíři a vládci si také někdy své vlasy ostříhali nebo vytrhali proto, aby dali najevo lítost a smutek, ale obecně lze říci, že panoš měl vždy vlasy kratší než rytíř. Vdané ženy, které nosily své vlasy rozpuštěné, byly veřejným míněním odsuzovány, neboť to bylo vyhrazeno jen svobodným dívkám, jakkoli měly tyto vdané ženy povoleno si vlasy výjimečně rozpustit například na znamení zármutku. Dlouhé vlasy byly v tomto údobí dějin znamením mládí a dvornosti, a někteří učenci dokonce naznačovali, že se tím projevuje u mužů homosexualita, jakkoli je toto tvrzení sporné a zastávané tehdy výhradně jen nábožnými mnichy, kteří si spojovali dlouhé vlasy se zženštilým chováním.

Dívka s dlouhými vlasy,

jak ji namalovala Sophie Gengembre Andersonová.

V Anglii, v době anglické občanské války z let 1642–1651 byla délka vlasů symbolem sporů mezi tzv. „kavalíry“ (přívrženci krále Karla I.) a tzv. „kulatohlavci“ (Roundheads, puritány, odpůrci krále). Kavalíři nosili delší vlasy a byli méně pobožní, pročež si vysloužili od vítězných kulatohlavců nálepku chlípnosti. Zbožnější kulatohlavci měli vlasy krátké, ačkoliv i mezi nimi se našly výjimky.

Moderní doba

V 50. letech 20. století nosili beatnici delší účesy, tak jako i mnoho městských homosexuálů, třebaže dlouhé vlasy nebyly ještě vůbec rozšířené. Avšak když se v 60. letech objevili Beatles, začala se móda dlouhých vlasů šířit. V 60. letech se dlouhé vlasy – zvláště u mužů – nosily jako politický nebo kulturní symbol či protest. Tento kulturní symbol se rozšířil do mnoha západních zemí. Od té doby se zvláštní dlouhé účesy, například dredy, staly součástí alternativních kulturních hnutí, usilujících o vymezení svého životního stylu. V celém tomto liberálním desetiletí se staly delší vlasy všeobecným znakem vzbouřené mládeže. Jak se díky hnutí hippies móda dlouhých vlasů postupně šířila, duchovenstvo a konzervativní rodiče na ni pohlíželi jako na ohrožení sexuální identity, kulturních a náboženských norem. Za zmínku stojí i to, že také někteří interpreti hudby country and western (i mnoho jejich fanoušků) si v této době nechalo růst delší vlasy.

Muž s dlouhými vlasy

V 70. letech vzrostl díky jamajskému reggae a písním Boba Marleye zájem o dredy mezinárodně. Celosvětové rozšíření dredů zpopularizoval v 70. letech zpěvák jamajského reggae Bob Marley. Protistátní filosofie rastafariánů měla v té době ozvuky i v reggae hudbě, s níž souzněla levicově orientovaná mládež všech etnických skupin – zvláště a především mezi Afroameričany a jinými černochy, ale i mezi bělochy.

V 80. letech byl názor na dlouhé vlasy jako na ojedinělý projev politické a kulturní identity převzat a zabudován do militaristických filmů jako byl Rambo a mnohé jiné, jež provokovaly veřejnost k přehodnocení pohledu na to, co je typicky maskulinní. Dnes jsou dlouhé vlasy nejvíce oblíbené mezi heavy metalovými fanoušky. Dlouhé vlasy si někteří lidé pěstují také za účelem jejich pozdějšího poskytnutí dárcovským organizacím, jako je například Locks of Love (Lokny lásky), které je využívají jako příčesky na pomoc těm, kteří by jinak nemohli žádné vlasy mít, kupříkladu lidem s diagnózou ohraničené ztráty vlasů (alopecia areata).

Ve východních socialistických zemích byly dlouhé mužské vlasy dlouho a často i tvrdě potírány jako nebezpečná ideologická diverze přišlá do komunistického „ráje“ z nepřátelského Západu. Viz toto video:

  „Gangy mladých terorizují města...“ Z této videoukázky z roku 1972 běhá dnes trochu mráz po zádech tomu, kdo tu dobu zažil. Nevím, kdo to byl a kde filmaři sehnali toho dlouhovlasého mladíka, ale nechat se za 150 korun přemluvit k ostříhání, vypadá poněkud nehodnověrně, byť dnes by to znamenalo minimálně desetkrát tolik peněz. „Nezáleží, co kdo má na hlavě, ale co umí.“ To byla asi jediná pravdivá věta, která v ukázce zazněla – lidužel nikoliv z úst filmařů, které bych při mých zkušenostech odhadoval spíš na estébáky. Slova o klasické mužné kráse zní potom dosti falešně a sporně (nejen proto, kdo – který degén – je pronáší), neboť bychom se museli nejprve zamyslet nad tím, zda právě ono hromadné zkracování vlasů v pozdní antice – ony svého druhu „postřižiny“ – zda to samo nebylo spíše projevem zženštilosti a úpadku, který se dodnes nejen nezastavil, nýbrž naopak zrychluje. Výbornou odpověď na to, jak asi smýšlela raná antika ještě před módou krátkých vlasů, dává ostatně Lúkiános (125-180) ve svém spise O bozích a lidech ve stati s názvem Kynik:

Lúkínos: "Haló, člověče, proč máš vousy a dlouhé vlasy?“

Kynikovi se líbilo mít dlouhý vous a dlouhé vlasy; a líbilo se to nejenom jemu, ale i všem těm dávným lidem. Byli lepší než jsme my. Každý z nich by se nechal ostříhat asi tak stejně jako lev. Oni byli muži a chtěli jako muži vypadat.

Kynik: „Proto tedy vypadám takto: jsem zpustlý, zarostlý, mám nuzný plášť, dlouhé vlasy a chodím bos. Ale zato vy vypadáte jako teplouši! Ten chudý pláštík, kterému se vysmíváte, dlouhé vlasy a vůbec celý můj vzhled mají takovou moc, že mi umožňují žít v klidu, dělat, co se mi zachce, a stýkat se s kým chci."

Raná antika tedy zřejmě považovala dlouhé vlasy za mužnou ozdobu, zatímco krátké vlasy byly naopak spíše známkou kynaidů čili neřestníků oddávajících se homosexualitě! Film tedy vlastně tvrdí přesný opak historické skutečnosti; blíže pravdě se tak nezdá být ono temně středověké přísloví "dlouhé vlasy - krátký rozum", jako spíše opak: Krátké vlasy, krátký rozum.

„Ale vždycky není třeba takhle přehnaně licitovat...“, načež následuje záběr na vojenského odvodového holiče. Říkám: běhá z toho mráz.

Scenárista a filmový režisér Pavel Juráček si do svého deníku zapsal toto:

18. září 1970 ... pátek

Kdosi z vedení televize rozhodl, že zpěváci s dlouhými vlasy nesmějí na obrazovku. Gott vzdoroval tři dny a nakonec se odebral k holiči. Vašek Neckář mi včera říkal, že se ostříhat nedá... Samozřejmě, že dá. Všichni se posléze postaví před mikrofon ostříháni...

Seděl jsem v klubu, pil jsem rum a pravil jsem, že režimy, které se bojí dlouhých vlasů, mívají krátké trvání. Ti, co tam seděli se mnou, považovali má slova nejenom za vtipná, ale i za moudrá.

Karel Gott s dlouhými vlasy

Po roce 2000 se v západních zemích staly dlouhé vlasy populárními, což je trend, který dále pokračuje.

Ženy

Ženy mívají často delší vlasy než muži. Mladší ženy mívají delší vlasy než ženy starší. Kvalita vlasů souvisí se zdravím žen. Délka vlasů a jejich kvalita působí jako výraz ženského mládí a zdraví, což naznačuje možný ženin reproduktivní potenciál. Některé feministky prohlásily dlouhé vlasy za „nezvratně ženské“, zatímco jiné upřednostňují kratší vlasy. Někteří teologové se dokonce domnívají, že bez dlouhých vlasů není žena úplnou. V některých kulturách jsou dlouhé, dobře pěstěné vlasy symbolem bohatství a přepychu, poněvadž v chudobě je těžké si takové vlasy udržet.

Islám

Muslimové, s ohledem na proroka Mohameda, jakožto nejlepší příklad hodný následování, snaží se ho napodobovat, kdykoli je to možné. Muslimský prorok Mohamed měl prý podle tradice vlasy „visící na ramena a přes uši“. To potvrzuje i kanonická kniha Sahíh Buchárí, považovaná za jednu z nejautentičtějších ze sbírek hadísů čili původně ústně uchovávaných výpovědí o činech a skutcích Mohamedových. Prorok Mohamed popsal rovněž proroka Ježíše jako „majícího dlouhé vlasy sahající až k ušním lalůčkům“.

Syrský beduín s dlouhými spletenými vlasy, r. 1893.

Pokud jde o ženy, ani Korán, ani Sunna výslovně neuvádějí, že si ženy nemohou zkrátit vlasy. V hadísu je zmínka pouze o tom, že ženy nesmějí napodobovat muže, a naopak, a proto z této zmínky mnozí islámští učenci vyvozují, že ženy by si měly nechat narůst vlasy delší než měl Prorok.

Muslimové se staví k mužům s dlouhými vlasy odmítavě, protože v islámu je důležité mít jasné rozdíly mezi pohlavími (ve vzhledu). A obecně tedy tato kultura podporuje u žen dlouhé vlasy a u mužů krátké. Taliban pohlížel na dlouhé vlasy u mužů jako na vliv západu a trestal jejich nositele zatčením a nuceným ostříháním, byť to bylo v přímém rozporu se sunnou Prorokovou. Podobná opatření byla přijata též ze strany islamistů v Iráku. Přesto jsou někteří přidružení členové Talibanu z rodinného klanu Mehsudů rozpoznatelní podle svých dlouhých vlasů. Saúdsko-Čerkesský islámský bojovník Emír Chattáb byl také pozoruhodný svými dlouhými vlasy.

Zdá se, že muslimský svět nyní upřednostňuje u mužů krátké účesy před dlouhými. V minulosti nosili beduínští muslimové často účesy s dlouhými copánky, ale západní vliv přinesl názor, že takové účesy jsou svou povahou femininní. Nyní už nemají Beduíni dlouhé vlasy. Islámské země v severní Africe, například Egypt, považují muže s dlouhými vlasy za homosexuály a v jednom případě to egyptská policie dokonce považovala za satanské či za známku bezvěrectví, třebaže západní rocková hudba, zvláště heavy metal, mohla jistě výrazně přispět k tomuto názoru.

Domorodí Američané

Před příchodem bělochů nosilo mnoho indiánských mužů dlouhé vlasy. (V čerokézských legendách se například praví, že aby byl muž hezký, musel mít „dlouhé vlasy skoro až na zem“.) Muži i ženy těchto domorodých amerických kultur se vždy snažili udržet své tradice, ale často museli čelit těžké opozici ze strany bledých tváří. Nechat se ostříhat považovali mnozí indiáni za známku západního vlivu. První evropští osadníci v Americe spatřovali v dlouhých vlasech domorodců vzpouru proti civilizované společnosti. Horalé a lovci, kteří přijali indiánské zvyky za své, byli považováni za nemorální a byli snadno rozpoznatelní podle svých dlouhých vlasů. Nicméně od dob kulturních hnutí let šedesátých a sedmdesátých nepociťují již domorodí Američané takový tlak na to, aby měli krátké vlasy, vzhledem k tomu, že jejich právo na vlastní kulturu obhajují různé spolky. Spolu s dalšími kulturními příspěvky také například některé americké státy uvolnili vězeňské předpisy, podle nichž mohou mít nyní indiáni ve vězení dlouhé vlasy. I tyto nepatrné změny se však setkaly s odmítáním, neboť v dlouhých vlasech lze prý skrývat drogy anebo se lze rovněž podle vlasů identifikovat s gangem.

Subsaharská Afrika

V západoafrických kulturách byly ženy s dlouhými vlasy velmi ceněny. Na dlouhé husté vlasy bylo pohlíženo jako na známku zdraví, síly a schopnosti rodit mnoho dětí. V souladu s tímto obecným rysem měly dívky, příliš mladé pro manželství, na znamení své nezralosti oholenou část hlavy. Tato tradice se však nevztahuje na všechny africké kmeny, neboť některé z nich si váží víc kratších vlasů.

Děvčata z kmene Ngbandi, centrální Afrika, r. 1905

Afričtí Američané

Když dostali černí otroci v Americe svobodu, snažili se získat sociální status bělochů. Jako součást tohoto boje se mnoho bývalých otroků snažilo k tomu přizpůsobit i své účesy. Afroamerické ženy se místo svého dosavadního kratšího kudrnatého účesu snažily pořídit si rovné vlasy, jaké mají bílé ženy. Avšak v průběhu hnutí za občanská práva 50. a 60. let 20. století prosazovali Afroameričané, jako byl například Malcolm X, afro účesy a dredy. Společenský tlak v té době velice silně Afroameričanky pudil k tomu, aby nosily dlouhé rovné vlasy jako bělošky. Ani dnes tento tlak nepolevuje a černošky se pořád snaží mít dlouhé rovné vlasy. Kunsthistorička Amelia Jonesová se domnívá, že tento společenský tlak zvyšují panenky pro děti, například nová černá Barbie s dlouhými vlasy. Jonesová je přesvědčena, že afroamerické ženy by si měly zachovat své „africké“ kulturní normy bez pocitu, že je na ně vyvíjen tlak, aby své vlasy nějak „krotily“.

Afro původně sloužilo jako kulturní protiváha vůči západním vlivům na přirozené africké účesy a způsob života.

Východní Asie

Východoasijské kultury spatřují odedávna v dlouhých vlasech symbol mládí a estetické krásy. Dlouhé vlasy jsou spojeny s intimním životem a sexualitou. Východoasijské kultury vidí v dlouhých rozcuchaných vlasech ženy projev sexuální vyzývavosti nebo známku právě skončené soulože, a proto si tamní ženy obvykle vlasy svazují. Obyčejní buddhisté mají dlouhé vlasy, kdežto buddhističtí mniši mají hlavy vyholené. Pro sikhy je kéš, čili praktika ponechání přirozeného růstu vlasů, symbolem oddanosti k Bohu a zřeknutí se všeho světského. V židovské kultuře, ale i jinde, se zkracují vlasy na znamení smutku a žalu. Hinduistický bůh Šiva bývá nejčastěji zobrazován jako meditující jógín. Sedí s překříženýma nohama a vlasy má dlouhé a rozcuchané. Spojuje se v něm divokost přírody s klidnou myslí.

Hinduistický bůh Šiva, zvaný také Pán zvířat

V Číně, přibližně v sedmnáctém století, donutili Mandžuové všechny muže, aby si osvojili účes zvaný cop, což byly v podstatě dlouhé spletené vlasy sahající až na záda, s hlavou vpředu vyholenou. Tento styl trval až do devatenáctého století, kdy se Číňané začali stěhovat do Ameriky. Američané je měli zprvu za chudé dělníky, protože jejich dlouhé vlasy byly podobné ženským. Jak islámští, tak i křesťanští misionáři v Číně se velmi silně dožadovali kratších vlasů pro své konvertity. V období čínské „kulturní revoluce“ kolem roku 1964 mělo téměř všechno tradičně čínské potíže s komunistickými Rudými gardami. K věcem, jež přitahovaly nebezpečnou pozornost, pokud se objevily na veřejnosti, patřily šperky a dlouhé vlasy. Tyto věci byly považovány za symboly buržoazního životního stylu a bohatství. Lidé se těchto věcí museli vystříhat, jinak by trpěli vážnými následky, jako bylo mučení a bití. Ještě docela nedávno byly v Číně od října 1983 do února 1984 dlouhé vlasy zesměšňovány, což bylo součástí takzvané „Akce proti znečišťování duchovního ovzduší“. Li Jang, neortodoxní čínský učitel angličtiny, prohlásil na své webové stránce toto:

Co chce (Amerika, Anglie a Japonsko) nejvíc, to pro čínskou mládež znamená mít dlouhé vlasy, nosit bizarní oblečení, pít limonádu, poslouchat západní hudbu, nemít bojového ducha a milovat radost a pohodlí!

Severokorejský komunistický režim dlouhé vlasy také potlačuje. Z nejvyšších míst zde zaznívá doporučení, aby lidé nosili krátké vlasy, neboť se tím ušetří na šamponu.

V jihovýchodní Asii a Indonésii byly dlouhé vlasy ceněny až do sedmnáctého století, kdy se celá oblast dostala do vlivu islámu a křesťanství. Invazní kultury prosazovaly kratší účesy pro muže mimo jiné také coby znamení jejich zotročení. V některých oblastech, například v Thajsku, působí zmatek, proč musely mít tamní ženy krátké vlasy. Vysvětlení nabízí jedna báje o královi, který našel v rýži dlouhý vlas a ve vzteku nařídil, aby si všechny ženy zkrátily vlasy.

HYMNUS NA DLOUHOVLASÉHO

(Rgvéda 10, 136)

On, s dlouhými rozpuštěnými vlasy,

oporou je ohni i vláze a nebi i zemi.

On je zcela jako ta obloha, na niž se dívá:

on, s dlouhými vlasy, je zván jejím světlem.

Duchové, přepásaní větrem a rouchem zažloutlým,

letí rychle jako vítr tam, kam vydali se bohové.

Naše duchovno pohání nás neviditelně jako vítr:

a proto, smrtelníci, vidíte jen naše přirozená těla.

Svátost ducha jej spojuje se všemi bohy,

vznáší se vzduchem nad všemi tvary života.

Komoň ducha je jeho přítel, poháněný bohy,

v obou oceánech domov má, v moři západním i východním.

Kráčeje stezkou lesní zvěře, nebeských bytostí a víl,

dlouhovlasý, jenž svá přání zná, nejsladším je jim přítelem.

To pro ně stloukal pán vod prvotní oceán mléka,

když muž s dlouhými rozpuštěnými vlasy pil vodu.

DLOUHOVLASÍ (KÉŚIN)

v literatuře

Tradice duchovního úsilí o konečné individuální vyřešení smyslu života radikálním způsobem byla pěstována v kruzích potulných asketů a lesních poustevníků, kteří se za tím účelem vzdali normálního rodinného života ve společnosti a odešli do bezdomoví. Zprávy o jejich existenci a činnosti nacházíme již v nejstarší védské sbírce Ŗg Védě, často pod jménem dlouhovlasí (kéśin). Někteří z potulných asketů odmítali zdržet se na jednom místě déle než jeden den a všichni se živili darovanou potravou, odívali se jednoduchým rouchem nebo i hadry posbíranými na smetišti či chodili zcela nazí. Jiní spávali v jeskyních, pod stromy i pod širým nebem a další se usazovali v lesních poustevnách. Jejich společným cílem bylo nalézt a dosáhnout osvobození z koloběhu životů v strastných a pomíjivých sférách života.

(Dhammapadam)