Grabbe - výpisky z díla

CHRISTIAN DIETRICH GRABBE (1801-1836) byl německý dramatik. Napsal mnoho historických her, ale mně je sympatický hlavně svým misantropismem a svými dvěma komediemi, z nichž zde přináším velectěnému čtenářstvu mé vlastnoruční výpisky: Don Juan a Faust (1829) a Žert, satira, ironie a hlubší význam (1827), v nichž užívá sarkastického humoru s velkým filosofickým přesahem. Heinrich Heine v něm viděl jednoho z předních německých dramatiků a zval jej „opilým Shakespearem“. Zemřel v mladém věku pětatřiceti let na progresivní paralýzu.

Předmluva

Svět je špatný, vládnou v něm pokrytci a hlupáci – pokrytcům patří svět, neboť jej ovládají spřaženi do svých mafií, a hlupákům možná ještě víc, neboť jsou šťastní se svými jednoduchými principy a ubohými cíli, aniž si kladou otázky po smyslu toho všeho.

CHRISTIAN DIETRICH GRABBE se přímo zahrabává do skutečnosti, snaží se ji postihnout ve všech jejích jevech, i v těch nejkrutějších a nejhrubších, a když se zase dostává na povrch, ohlíží se do nenávratné minulosti nebo se snaží proniknout mlhou kolem sebe, zahlédnout alespoň záblesk něčeho, co přijde, a pak se arciť ani v nejmenším netají tím, že skutečnost, ve které žije, je to nejohavnější, co si jen lze představit.

         Například celá jeho tragédie Vévoda Theodor Gothlandský je obludný útvar, hemžící se ukrutnostmi a cynismem. Gothlandovy monology i rozmluvy s Berdoou jsou výsměchem všem obvyklým zásadám „správného života“. Gothland neklesá pod tíhou svědomí, ale proto, že je nedůsledně „zlý“. Nedovede se zbavit posledních zábran, takže kolísá tam, kde by měl být neoblomný. Je to zoufalý výkřik člověka vytrženého z dětinských představ o převaze dobra nad zlem a postaveného do nahé skutečnosti. Nesmyslný je Gothlandův pád, nesmyslné jsou jeho zločiny, nesmyslná je jeho smrt, protože je především nesmyslný svět, ve kterém žije:

         „Člověk má v hlavě orla a nohama trčí v lejnech. Kdo byl ten blázen, který ho stvořil? Kdo ho to smíchal z oslích uší a lvích zubů? Co je ztřeštěnějšího než život, než svět? Stvořit je mohlo jen všemohoucí šílenství.“        

         V komedii Don Juan a Faust, jsou oba ústřední protagonisté neobyčejní lidé, neuznávají příkazy a zákony platné pro ostatní. Juanovi i Faustovi je společné, že znají, že prohlédli techniku, drobné triky života a pohrdají tím. Rytíř-ďábel je dokonalý, je to ryzí zlo; ale přece nachází společnou řeč spíše s Faustem, protože Juan je při vší své výjimečnosti jen člověk, a to uvědoměle, nechce slyšet o nadčlověku – ten je mu k smíchu. Jeho výjimečnost nepramení ani tak v něm, jako spíše v průměrném, malém světě, v němž žije, a ten také způsobuje jeho i Faustovu záhubu – ďábel je vlastně jen vykonavatelem soudu tohoto světa, kde pro Juana ani pro Fausta není místa.

         Představitelé nových společenských vztahů, třída měšťanů, se zvláště v Jindřichu VI. jeví, ostatně docela po pravdě, jako podlí počtáři a hrabivci (Kritika zpackané přítomnosti). V pojetí lidu se pohybuje v představě luzy, schopné všeho a ochotné dát se vést jakýmkoliv (s)vůdcem.

         Grabbe odhaluje relativnost do té doby nepochybných hodnot.

         Grabbe je osamělá postava. Stojí svým dílem opuštěn, distancuje se od svých vzorů, nemá přímé následovníky. Jeho otec – subalterní úředník se skrovnými příjmy, omezeným obzorem a úctou k vrchnosti, matka – prostá žena z venkova, která jen tak že uměla číst a psát. Jeho manželství bylo nešťastné – jako jsou ostatně všechna.

Christian D. Grabbe

DON JUAN A FAUST

DON JUAN:         Co? Ženich? Fuj! To slovo se mi hnusí.

LEPORELLO:     Je to prý vzdělaný, milý, uhlazený pán – chodí si v černém, v bílých rukavičkách –

DON JUAN:         – je střídmý, nepohorší, dobře tančí, obstojně jezdí, mluví francouzsky, umí se chovat ve společnosti a je snad honěný i v pravopise! Takovým darebákům zkřížit cestu je pro mne vrchol blaha!

DON JUAN:         Cíl? Pryč s ním! Nejmenuj mi cíl, i když oň zápasím – ten pojem buď proklet: každý cíl je vlastně smrt. – Ať žije ten, kdo věčně usiluje, kdo umí věčně hladovět!

LEPORELLO:     Ó díky! – To asi kvůli vašim zásadám mám pořád hlad. – Ale můj žaludek jen řve: „Ať žije, kdo se věčně cpe!“

DON OCTAVIO:  Zapomněl jste jen jedno slovo – věrnost!

DON JUAN:         Nejsem otrok. – Kdo touží po okovech?

Zvítězit či zemřít umí jen.

Zahalen v černý plášť, tvář zsinalou, jak kdyby nikdy slunce nesžehlo ji.

Nu, snad mě nemáš za bláhového pedanta, který v soustavách se babrá!

LEPORELLO:     Tvá krása, tvá ctnost mě dojímají k slzám.

DON JUAN:         Jak cibule!

LEPORELLO:     (stáhne si z prstu prsten)         Vidíte, takovýhle kroužek je pro oči dívky kvadratura kruhu, učiněný kouzelný prsten – ta nejlepší se třikrát přizná, že je nevinná, jen když jednou dostane manžela.

DON JUAN:         Manželé by měli napříště nosit snubní prsteny ne na prstech, ale v nose, na znamení, že jsou voděni za nos.

         Kdysi vodili k oltáři telata a ovce, aby je tam zařízli, a teď tam vodí děvčata, aby se s nimi oženili. – Nic nového pod sluncem!

Dravcem se stáváš, jen aby ses nažral!

Bez vychloubání smím říct, že mnohem dál a směleji jsem vnikl než ti všichni pánové, co u prvního milníku se obrátí, už plni divů svého putování, a pyšní se jak samolibí bloudi, k nimž větší bloudi s úctou vzhlížejí!

RYTÍŘ:       Chyťte, co je nejblíž, a dosáhnete, co je vzdálené. Tu je má ruka – teď jen neváhat – vždyť nejste trabant toho, s kým se kdysi ta ruka bila a zas bude bít, až mé či jeho panství zvítězí!

FAUST:      Ten chvastoun! Vždyť jsi dávno poražen!

RYTÍŘ:       Poražen? Smělče – –

(opět chladně a klidně.) Ano, svrhli nás – náhoda často v bitvách rozhodne – i lest nás přemohla – On vládnout chtěl, já také, vždyť jsem stejná práva měl – já však byl upřímný – on pokrytec – okovy nazval „láskou“, a tu hle, všude se našli bloudi, kterým sluch přecházel z toho slova, řetězy však řinčet neslyšeli.

Okamžiky jsou mi víc než celé věky!

Štěstí je skromnost červa, jenž se dál nesnaží lézt, než kam mu síla stačí – neštěstí, že tvůj duch je příliš slabý, než aby strávil zdravé pokrmy, co na zemi tu má, a proto chňape po přeludech.

DON OCTAVIO:  Věnec svítí zelení jak záře naděje z tvých tmavých vlasů – v takové tmě zář takovou kdo vidí, je blažen!

DON JUAN:         Kdy ten pán už začne mluvit o plášti, čapce, o penězích, statcích a o plození dětí, o výchově? – Ten bude s citem houpat v náručí ty loutky, Octávky, ty řvoucí svědky své cudné vášně. – Havěť mizerná!

Ó ten ubožák! Peníze, svatba, příjmy – kolem nich se točí jeho život! Škoda jen že chybí stroje, aby nahradily takovou chamraď v loži manželském, v kostele, na poli i v kuchyni!

Chcete-li si štěstí, blaženosti zasloužit, pak nejdřív musíte se pozdvihnout k onomu duchu obrovitému, jenž navzdor výhni tisícileté, jež marně plameny naň doráží, vzdor pochybám všem, jež jak přívaly mu vyrvat chtějí myšlení i cit, navzdory svému pádu z výšin nebes nikdy si nezoufá, vždy spoléhá sám na sebe, a věčně nenávidí, bojuje v naději, že zvítězí.

RYTÍŘ:       Láska? Ó, já byl taky toho slova pln!

FAUST:      Co? Je snad ďábel sentimentální?

RYTÍŘ:       Dřív možná byl. Teď směje se té frašce. Ta jeho nevýslovná nenávist musela vzejít z neskonalé lásky! Železo přece změkne ve výhni, než promění se v ocel.

Když nic už nepomůže, pátera si volají! A to je logické. Vždyť nikdo nepomůže míň než páter.

V svíčkových bábách poznám staré běhny tak jistě jako v střepech puklé hrnce.

Myslíte sice, že jste v právu byl – já myslím však, že bylo na mé straně. Právo je stonásobné, každý jedná jen podle vlastního. Mne vedlo to, co vás, co mne, co všechny lidi vede, jenže to každý jinak nazývá. – Pročpak se modlí kněz? – Proč obchodník se souží? Kvůli čemu vede král své bitvy, které předčí blesk i hrom zběsilostí a zkázou? Chtějí mít konečně uspokojení.

Na blázny svrchu pohlížej,

pak budeš šťastný, budeš pán,

a úděl svůj si stvoříš sám!

Ty směšný panáku, jsi pyšný, ale nemáš sílu, smělost, a proto zločin neprovádíš sám, jen po něm lačně paseš, dýkou sám se neoháníš, jsi jen donašeč, a snažíš se jen trýznit, hubit soudy a popravištěm!

Ať žije Mohamed! Měl víno rád tolik, že zakázal je pít. On věděl, že zákaz zdvojnásobí požitek!

Ch. D. Grabbe

ŽERT, SATIRA, IRONIE A HLUBŠÍ VÝZNAM

Jsem Bohumil Kristián Čert, kanovník ve službách vévody - - -, čestný člen společnosti pro šíření křesťanství mezi židy a rytíř papežského řádu za občanské zásluhy, který mi nedávno ve středověku propůjčil papež za to, že jsem mu udržoval luzu v ustavičné bázni.

KRYSOMOR:       Vytrhnete si ruku a zase si ji nasadíte, jako když si někdo zouvá a obouvá punčochu! Jen co je pravda, to by bylo příliš odvážné dokonce i v poesii, natož v životě!

ČERT:        Studoval jsem theologii na universitě v X a tam se na přednáškách jen tak mimochodem pochytí spousta takovýchhle triků!

Útlocitný? Kde jste sebral tohle ufňukané slovo?

Mám v městě vzdáleného bratrance, pana Hamouna, který provozuje nikoli nevýnosný obchod se svazkovým drátem, gemami, mědirytinami, rybami a starými kalhotami. Tento muž mi pravidelně každých čtrnáct dní posílá balíček napůl shnilých slanečků, za které nemusím platit víc než směšně nízkou cenu čtrnáct grošů; jednotlivé slanečky pak většinou pečlivě zabalí do čerstvých tiskových archů nejmizernějších poetických výtvorů a časopisů, a touhle cestou jsem celkem vzato soustavně zásoben nejlepšími výplody naší novější literatury.

Vrahovi se tak dlouho smějeme, až se sám dá taky do smíchu, že se namáhal zabít člověka. Nejkrutější trest zatraceného pak záleží v tom, že musí číst Večerní noviny a Svobodné listy a nesmí si přitom odplivnout.

Umělec se má opírat o vlastního genia, má poznávat sám sebe podle svého vlastního, klidného, jasného vědomí, a co se týče jeho vztahu ke kritikům, je takovýhle: kritikové klopotně vymezují hranice a stanoví je přesně tak široké, jak široký je jejich mozek, tedy velice těsné; genius do nich vstoupí, shledá, že jsou uboze úzké, zboří je a hodí je těm kritikastrům na hlavu, až spustí žalostný pokřik; když potom hrubý dav slyší tohle skuhrání, řekne si v prostomyslnosti svého srdce: tohle je kritika!