Voltaire: Candide

VOLTAIRE

Candide

neboli

OPTIMISMUS

(výpisky)


Candide byl mladík, kterého příroda obdařila neobyčejně jemnými mravy. Jeho duševní hodnoty mu bylo možno vyčíst z obličeje: myslel prostince, své názory vykládal bez oklik – mám takový dojem, že právě pro tyto vlastnosti mu začali říkat Candide.1



Zdá se, že lidé přírodu nějak pokazili. Tak například se stali vlky,2 třebaže se vlky nenarodili.


Neštěstí jednotlivců tvoří štěstí celku, takže čím více je nešťastníků, tím více je všeobecného blaha.


„Měla jsem ráda život. Víte, tahleta směšná slabost je možná jedním z našich nejzhoubnějších sklonů. Copak může být něco bláznivějšího než touha vláčet břemeno, kterým chceme co chvíli praštit o zem? Děsit se toho, čím jsme, ale neustále na tom lpět? Hřát za ňadry hada, který nás požírá tak dlouho, dokud nám nesežere srdce?“


„Pánové,“ promluvil Kakambo, „tak vy si myslíte, že si dneska upečete jezuitu, že? To je správné, neboť takhle zacházet se svými nepřáteli je velmi spravedlivé – a přirozené právo nás učí, abychom své bližní mordovali. To se děje všude. A jestliže nepoužíváme tohoto práva, je to proto, že máme k jídlu jiné věci. Je jistá věc, že vy nemáte takové životní zdroje jako my a je tedy lépe své nepřátele jíst než nechat ovoce svého vítězství napospas havranům a vranám.“


„To je národ!“ říkal si Candide. „To jsou lidi, to jsou mravy! Kdybych byl neměl to štěstí a nepropíchl bratra slečny Kunhuty, byli by mě bez milosti snědli. Ale je vidět, jak je příroda dobrá. Tihle lidé, místo aby mě snědli, prokazují mi tisíc poct, když si zjistili, že nejsem jezuita.“


„Co je to optimismus?“ zeptal se Kakambo.

„To?“ řekl Candide. „To je takový zažraný názor, že všecko je dobré, i když je to špatné.“


Na světě je všecko už tak skrze ďábla pomíchané, že by ďábel mohl být docela dobře v mém těle jako všude jinde. Ale řeknu vám, když se tak podívám na tu naši kouli nebo lépe řečeno kuličku, myslím si kolikrát, že ji Bůh svěřil nějaké lotrovské bytosti. Ještě nikdy jsem neviděl město, které by si nepřálo vidět na hromadě město sousední, nebo rodinu, která by neměla zálusk na krk jiné rodiny. Všude mají slabí v žaludku silné. Ale hrbí se před nimi a mocní s nimi zacházejí jako se stádem, jehož vlna a maso je na prodej. Nebo lidé ve městech. Řeklo by se: Radují se z míru, kvete tam umění – ale lidi zatím sžírá zášť, starosti a takový neklid, jaký nevznikne ani v městě obleženém pohromami.


Byl jsem v několika provinciích. V některých mají většinu hlupáci, v některých lidé mazaní, někde jsou lidé docela příjemní a docela pitomí, jinde zase duchaplní. Ale u všech je hlavním zaměstnáním láska, potom klepy a na třetím místě žvanění a pitominky.

V Paříži je tohle všechno dohromady. Zmatek, mačkanice. Každý v ní hledá nějakou radost, ale skoro nikdo ji nenachází. Poznal jsem tam verbež spisovatelskou, verbež spikleneckou a verbež náboženských fanatiků. Jde jedna řeč, že v tom městě jsou zdvořilí lidé. Rád bych tomu věřil.


„A proč byl vlastně stvořen svět?“ řekl Candide.

„Aby nás mělo co přivádět do zuřivosti,“ odvětil Martin.

„A co myslíte,“ ptal se dále Candide, „mordovali se lidi vždycky tak jako dnes? Byli to vždycky takoví pálení prolhanci, zrádci, nevděčníci, zloději, slaboši, lidé kam vítr tam plášť, zbabělci, závistníci, žrouti, ochmelkové, lakomci, ctižádostivci, vzteklouni, klepaři, prostopášníci, fanatici, pokrytci a hlupci?“

„Co myslíte,“ řekl Martin, „žrali jestřábi holuby vždycky, kdykoli na ně přišli?“

„Samozřejmě, o tom nemůže být pochyb.“

„Když se nezměnila povaha jestřábů,“ řekl Martin, „tak proč chcete, aby se změnila povaha lidí?“


„Co chcete,“ řekl Martin, „tihle lidi už jsou takoví. Představte si všechny věci, které si odporují, všechny možné neslučitelnosti – a všechny najdete v kostelích a v divadlech, ve vládě, v soudních dvorech u tohoto směšného národa.“


Dobrých tragédií je velmi málo. Některé jsou jen idylky s dobře napsanými a dobře rýmovanými dialogy. Některé jsou uspávací politická mudrování nebo odporné rozvláčnosti, jiné zase sny potřeštěnců. Mají barbarský sloh, nedokončené věty a autor mluví neustále k bohům, protože nedovede mluvit k lidem. Jsou tam falešné mravní názory a otřepané fráze.


„Co je tohle vlastně za svět?“ naříkal Candide.

„Svět bláznivý a pěkně hnusný,“ odpovídal Martin.


Nikde nevidím opravdové napodobení přírody. A to je to. Mám rád, když se podívám na obraz, abych měl dojem, že vidím skutečnou přírodu. Ale takové obrazy vůbec nejsou, a tak se na obrazy už radši nedívám.


Candide spatřil skvěle vázaného Homéra a pochválil vybraný vkus veleosvíceného hostitele.

„Hleďme,“ řekl, „tady je kniha, která poskytovala duševní hody velikému Panglosovi.“3

„Mně tedy ne,“ řekl chladně Pococurante. Jednou mě obalamutili, že si v ní znamenitě počtu. Ale pořád se v ní jen bojuje a jeden boj je jako druhý. Bohové se v ní neustále snaží, aby neučinili nic rozhodného a ta Helena, kvůli níž to bojování vzešlo, hraje jen úložku herečky. Nebo Trója! Neustále ji dobývají, a nikdy ji nedobudou. To mě smrtelně nudí. Ptal jsem se několikrát učenců, zda je to také otravuje tak jako mne. Lidé upřímní řekli, že jim knížka padá z rukou, ale že ji musí mít v knihovně jako pomník starověku, jako ty zrezavělé mince, za které se už nedá nic koupit.

Jenom hlupáci obdivují u uznávaného básníka všecko. Já si čtu jen pro sebe a mám rád jen to, co se mi hodí.

Cicera nikdy nečtu. Myslil jsem si, že by se mi hodily jeho spisy filozofické, ale když jsem viděl, že o všem pochybuje, usoudil jsem, že toho vím právě tolik jako on a k tomu, abych nic nevěděl, si stačím sám.“

Candide spatřil Miltona a zeptal se, zda si toho velkého muže váží.

„Koho?“ řekl Pococurante. „Toho barbara, jenž napsal dlouhatánský komentář k první kapitole Geneze v deseti knihách kostrbatých veršů? Toho sprostého napodobitele Řeků, jenž pokroutil stvoření světa a dal Mesiášovi v báni nebeské kružidlo, aby si dílo narýsoval, ačkoli Mojžíš praví, že věčná bytost stvořila svět slovem? Mám si vážit toho pokaňhala pekla a Tassova ďábla? Mění Lucifera jednou v ropuchu, podruhé v trpaslíka a vkládá mu do úst stokrát omleté rozhovory a rozumy o teologii. Ba jde tak daleko, že vážně napodobuje Ariostův vynález střelné zbraně, myšlený žertovně, a dává ďáblům střílet kanónem do nebe. Člověk, jenž má jen trochu jemný vkus, by z jeho Svatby hříchu se smrtí a z těch užovek plodících hřích zvracel. Ten jeho dlouhý popis nemocnice se hodí tak nanejvýš pro hrobaře. Je to báseň nesrozumitelná, piplavá a nechutná; nikdo si jí ostatně nevšiml ani tenkrát, když vyšla.

Říkám ovšem vždy co si myslím, a čerta se starám, jestli ostatní soudí jako já.“

„Stejně je tenhle Pococurante vynikající člověk,“ brumlal si ještě Candide. „Neobyčejně velký krasoduch. Nic není jeho vkusu dosti vytříbené.“


Člověk se narodil proto, aby buď žil v křečovitém neklidu, nebo v ospalé nudě.


„Proč byl vlastně stvořen tak zvláštní tvor, jako je člověk?“

„Do čeho se to pleteš,“ řekl derviš.4 „Co je ti do toho?“

„Ale ctihodný otče,“ řekl Candide, „na světě je strašně mnoho zla.“

„Co na tom,“ řekl derviš. „Stará se Jeho Výsost, když pošle loď do Egypta, zda myším na lodi se vede dobře nebo zle?“

„Tak co máme dělat?“ řekl Panglos.

„Mlčet,“ řekl derviš.


Všichni, kdo se pletou do veřejných záležitostí, vezmou vždycky bědný konec, jaký si ostatně zaslouží.


Mocní jsou podle soudu filozofů velmi nebezpeční.



POZNÁMKY:

1 Candide – (francouzsky) čistý, upřímný, bezelstný; Candide, coby vlastní jméno, by se pak do češtiny mohlo přeložit třebas jako Prosťáček, Naivka, Neviňátko nebo Rozoumek. – Poznámka Misantropova.

2 lidé se stali vlky – zřejmá narážka na okřídlená slova Homo homini lupus = (latinsky) Člověk člověku vlkem, která v Plautově Komedii oslovské pronáší škarohlíd, který vidí v lidech jen to nejhorší. Aforismus použil například také anglický filosof Thomas Hobbes (v úvodu svého díla O občanu) nebo Sigmund Freud ve spisu Nespokojenost v kultuře („Kdo by mohl polemizovat s tímto tvrzením?“). S výrokem, který přirovnává člověka k vlku, nemohu ovšem Já, Misantrop, v žádném případě souhlasit. Jednak každé lidské srovnávání kulhá na obě nohy, a v případě vlka dokonce na všechny čtyři, zadruhé je to potom zřejmá urážka vlka; vlci se lidem nepodobají v žádném ohledu, neřkuli v tom nejhorším; vlci jsou mnohem lepší než jejich zlá pověst, budovaná po staletí lidmi, kteří jsou horší smečkou než i ty nejstrašlivější pozemské bestie. Příhodnější by bylo srovnávat člověka ke psu, jeho neodlučitelnému společníku: pak by platilo spíše Homo homini canis čili člověk člověku psem. Když se totiž lidé právě nervou sami mezi sebou jako psi, pak alespoň psa poštvou proti jinému člověku nebo proti jinému zvířeti; a nemá-li odvahu člověk sám zaútočit nebo poštvat psa, alespoň mu dovolí jiné lidi či zvířata obtěžovat za něj, tělesně i hlukem, dorážením i štěkáním, aby on sám, člověk, zůstal naoko čistým. – Pozn. Mis.

3 Panglos = Candidův učitel, optimistický filosof, jenž podle Leibnizova vzoru zastává názor, že tento svět je nejlepším ze všech myslitelných světů, na němž je vše dobře zařízeno. – Pozn. Mis.

4 derviš = islámský žebravý mnich. – Pozn. Mis.