Branald: Důvod k zabití

(výpisky)

KLEC

Mladí lidé nejsou morbidní,

ale všechno kolem nich ano.

Le Nouveau Candide / Paris

Nouze, stejně jako pro všechny podobné nuzáky této doby, neznamenala představu hladu, avšak daleko zoufalejší představu života bez toho, co má ten druhý.

MÉDEA

Brzy nás všechny – leč k čemu bych mluvila o trestu napřed?

Nesmírné, hrozné věci chystá se zrodit můj hněv.

Půjdu za hněvem svým! Můj čin mě bude snad mrzet –

Že jsem však pomohla tobě, nevěrný, mrzí mě též!

To ať rozhodne bůh, jenž bouřlivě zmítá mi srdcem;

tolik je jisto: v mém nitru strašlivý dozrává čin...

Ovidius / Médea

„Já jsem chtěla být šťastná. Teď si všichni myslí, že lžu, že jsem chtěla otrávit jenom děti a sebe ne. Já jim dokážu, že jsem chtěla umřít. Když nedostanu trest smrti, budu ho žádat sama. Bez dětí už nechci žít.“

Na pár zasvěcených, snažících se tak inteligentně a možná že dodnes srovnávat osud současnice Marty s osudem antické Médey, zapůsobilo tehdy rušivě, že soud hovořil s takovým důrazem o vlastnictví, příjmech a životních potřebách. Nebyl by na místě jiný slovník: osudová láska, nezkrotný vzdor, zdrcující zklamání, vztek a zoufalství, a zase vzdor a láska?

Život dal soudu za pravdu. Přízemnost si prosazuje své.

Kdepak Médea – proč vůbec ta křečovitá snaha srovnávat obyčejný osud s neobyčejným?

Vždycky se najde citlivka, který se zastydí za druhého a snaží se elegantně zabalit napohled odpuzující matérii. Dobrá – ale kdyby to bývala udělala jako ta starověká barbarka, ze vznešené hrůzyplné pomsty, z gigantického zoufalství, ze zklamání tak přesvědčivého, že posluchačům příhody tuhne srdce v těle, kdyby motivem byly tradiční svaté principy, pak by se – prosím – i motocykl mohl stát zlatým rounem, kameník, montér a šofér trojjediným Iasonem, pak by i z ní byla – alespoň pro těch pár citlivků, chtějících vždycky všechno omluvit a vymluvit – taková naše malá česká Médea.

Nic z toho; jen vzdálená vnější podoba, jen přibližně totéž gesto. Není pak lepší, jako to udělal soud, zdůvodnit motiv krátce a prostě, vzdát se hledání spletitých citů a vášní a přiznat na rovinu: byla to bída?

Pravdaže moderní bída.

„Motocykl je můj!“ volá Karel.

„Je náš!“ volá sousedka.

„Až po její smrti!“ triumfuje Karel. „A nejvejš půlka!“

„Dej sem peřiny!“ křičí Božena.

„Mám nárok,“ bručí kameník a myslí na prstýnek, který jí dal za syna.

„Dámské fialové šaty, červená rádiovka, dederonová halenka, tři přadena vlny,“ zaklíná je Médea. A starostlivý otec tahá svršky ze skladiště, dokud je čas, v ložnici stojí pračka, v kuchyni dvě prázdné dětské postýlky, byt se nadouvá k prasknutí.

ZLÁ MYŠLENKA

Co jest tak hrozné, tak ohavné, jako zavraždění člověka? Proto nejpřísnějšími zákony chráněn je náš život.

Lactantius Firmianus

„Proč jste to udělal?“

Od té chvíle se ho ptali alespoň tisíckrát.

„Proč jste to, člověče, udělal?“

Slyšel otázku v nejrůznějších obměnách, věděl, že žádají vysvětlení, jenomže sám takové vysvětlení hledal, proto mlčel.

„Můžete nám říct, pane obviněný, proč jste to vlastně udělal?“

Odpověděl jen tomu, který se ptal první: „Přišla na mě taková zlá myšlenka.“

„Už nic?“

„Asi mi projela hlavou taková zlá myšlenka.“

U takových a podobných případů bývá zkoumání motivů obtížné. Pachatelem je zdánlivě spořádaný pracovitý člověk, u něhož na první pohled a podle způsobu jeho občanského života lze předpokládat, že by sotva byl schopen tak těžkého kriminálního činu, jako je vražda.

Rozborem motivů, které vedou pachatele k vraždě, lze však odhalit, že příčiny nevznikaly nahodile, rázem a náhodně. Vznikaly pozvolna, jako se kuje řetěz – z představ a přání. Myšlenku nosil obžalovaný v sobě patrně dlouho. Jak jinak by mohl jednat tak cílevědomě?

Z kusých přiznání obžalovaného, jakož i z některých výpovědí svědků, mohl by někdo nabýt dojmu, že jde o kvalitativní poruchu vůle, o jednání takzvané zkratkové. Proč by ale tomu nemohlo být také jinak?

Zlá myšlenka. Marně se však všichni snažíme zjistit, o jakou zlou myšlenku de facto jde, co má vůbec obžalovaný na mysli.

Řeč o zlé myšlence je pouze únik před hroznou představou.

Termín Zlá myšlenka bude podle libosti, erudice a potřeby uvažujících – už pro svou příchuť – rozváděn a citován.

„Ruplo mu v bedně,“ vysvětlují si celou tu hrůzu sousedé a vůbec lidé prostí. „Jinak to ani není možný.“

„Vlastně se taková věc může stát každému,“ obávají se nedůvěřiví.

„Kdo má dispozice!“ zmírňuje jejich starost odborník.

„Jakési zvíře v nás,“ přiznává amatér psycholog.

„Nejblíž má k tomu primitiv. Co se neumí ovládnout,“ přibližuje se jádru jiný pozorovatel. „Jinak to může být i náramný dobrák.“

Zlá myšlenka je tedy patřičně přitahovala a mnozí se z nálezu dokonce radovali, uvažujíce o tom, jak by se dal prakticky využít.

Vražda zčistajasna, nebo pro nic za nic? Nebo zlá myšlenka?

„Tak nebo tak – ke všemu musí být dispozice. Jinak by mohl zabíjet každý.“

„Mohl. Proč ne?“ říkali provokatéři.

„Tihle negrámotové jsou na tom nejlíp,“ řekne někdo s moudrou závistí. „Nic je nežere.“

NEPŘEKONATELNÝ ODPOR

Inteligence

je schopnost orientovat se v nových situacích na základě rozpoznání podstatných souvislostí a vztahů.

Příruční slovník naučný

„Pánové, snad si doopravdy nemyslíte, že jsem ji zabil!“

„Mezi námi byl rozdíl, já bych řekl určitá disharmonie, která pramenila z různosti povah. Nad svou povahou jsem se mockrát zamýšlel. Po matce jsem velmi senzitivní. Po otci mám zase houževnatost. Za svůj hlavní majetek považuji intelekt. Mám silný vztah k vědě a ke kultuře vůbec, taky mám rád zvířata a děti, jsem prostě člověk introspektivní – ale nemyslete si, že jsem nějaký morous, na to si určitě stěžovat nemohla, protože jsem spíše povahy veselejší, jenom když mám trochu snesitelný život. V boha nevěřím – aspoň ne v takového boha, jak to vyučovali v náboženství. Mým bohem je rozum a příroda. Mám na krásu svůj výtvarný názor – a rád čtu, trochu filosofie, trochu beletrie, hlavně Shakespeara a Ibsena. Nikdy jsem netoužil po nějaké slávě nebo po autu, jak to dnes bývá – promiňte, ale to s tím souvisí, kdo chce objektivně posuzovat život, musí vycházet z povah – samozřejmě že jsem se snažil, aby mi rozuměla a abych rozuměl já jí, proto jsem si ji bral. Chtěl jsem z ní udělat druha, který by mne ve všem chápal, měl jsem tu nejlepší snahu – jenže teď vidím, bohužel, že k tomu neměla patřičný fond.

Nerad bych na vás dělal dojem, pánové, že se nad ni povznáším. Ale ona byla dost primitivní. Ona chápala všechno pudově. Nemohla pochopit, že se k sobě nehodíme – ačkoliv já jsem jí to, pánové, nikdy nevyčítal! Považoval bych za nehumánní vytýkat někomu nedostatek inteligence. Jenom jsem jí naznačoval, že se k sobě nehodíme, a myslel jsem, že se dovtípí. Bohužel se nedovtípila.“

„Trvám na tom, že jsem tak učinil v sebeobraně a v okamžitém pominutí smyslů. Protože jsem se vzpamatoval, až když se nehýbala.“

„Moje vina spočívá v tom, že jsem měl falešné ideály a že jsem pořád ustupoval. Já bych vás prosil, abyste se na můj případ nedíval jako na obyčejný případ, ale psychologicky. Vžijte se do mé situace. Jinak se tomu nedá rozumět. Já jsem jako intelektuál přemýšlivý typ. Na společnost si ani tak nepotrpím – jenom několik lepších lidí, myslím lepších ve smyslu inteligence. To říkám, abyste si dovedli udělat názor na můj duševní obzor. Tedy citlivost a rozum.

Moje žena byla naprostý primitiv. Knížky ji nezajímaly, a když potřebovala napsat domů, musel jsem to udělat za ni – ne že by neuměla, otravovalo ji to. Do divadla jsem ji nedostal, jak je rok dlouhý, kdepak na koncerty, ještě tak do kina na nějakou limonádu.

Najednou jsem začal žít s někým, kdo vás už jenom svou přítomností mučí – vždycky když jsem chtěl nahoru, srážela mě dolů. Jak by otevřela hubu, shodil bych sám sebe – to jsem věděl hned a vždycky, i když jsem si ji bral.

Ale tenkrát jsem byl blázen a měl jsem víc kuráže než rozumu. Bohužel to nevyšlo. Z ráje se stalo peklo. Pro mě určitě.

Já nevím, co si myslela. Já nevím. Nedalo se s ní vážně mluvit. To vznikalo postupně. Až z toho byl nepřekonatelný odpor.

Vydržel jsem se bránit dost dlouho, myslím psychicky – ale nebyla s ní řeč. Otázka snížené inteligence. Pomalu na mě ten stav začal působit. Představoval jsem si třebas, jak se procházím u moře nebo v horách, a bylo mi dobře. Jenže najednou tam byla za mnou, a konec. Jako svrab.

Měl jsem dobrou vůli, pánové. Neviděl jsem ale jinou cestu – nutkání bylo čím dál silnější. Nic nepomáhalo. Říkal jsem si: 'Neblázni, přece se nedopustíš zločinu.' Ale nic to nebylo platné.

Osobně se domnívám, že rodinná disharmonie působila chorobně na můj psychický stav, a tak nastala porucha duševní povahy.

Žádám proto, aby můj duševní stav byl zkoumán znalci z oboru psychiatrie.“

ŠŤASTNÝ A VESELÝ NOVÝ ROK

Motivy jsou teprve tehdy pochopitelné a jistota o hodnotě pravdy výroku je získána teprve tehdy, jestliže můžeme odůvodnit, že odpovídá charakteru osobnosti pachatele.

Kpt. krim. pol. Siegfried Gudd

Tak jako v mnohých obdobných případech, zavinila si i Julie Částková svůj osud z valné části sama.

Stala se nezvěstnou ve svých sedmdesáti třech létech.

Pohnutá minulost stala se po zmizení staré ženy nevyčerpatelnou studnicí dohadů.

Také se říkalo, že babu prostě omrzel život a že zalezla někam do díry, jako staré, omrzelé zvíře, větřící smrt.

Smrt zmizelé není smrtí přirozenou – Krymbusová je nějakým způsobem zúčastněna na zmizení své přítelkyně.

Potom se přizná.

„Stála u stolku. Něco opravovala. Tloukla hřebík do zdi. V tý chvíli jsme se zrovna pohádaly. Já měla na ni vztek kvůli penězům. Všechno propila a prožrala. Nebo nastrkala chlapům. Dokonce mi peníze ukradla. Já jí řekla, že to půjdu udat. Ona se jenom smála. Byla jsem hrozně rozčilená, vzala jsem kladívko a praštila jsem ji do hlavy. Tak navrch. Zůstala ležet na posteli a nehýbala se. Tekla z ní krev. Uhodila jsem ji do prsou, aby se jí zastavil dech. To se stalo v noci na Novej rok. To se stalo na ten šťastnej Novej rok.

Tělo jsem rozsekala na podlaze u její postele. Takovou malou sekerkou. Potom jsem ji dala Milfajtům. Po kusech jsem to vynesla na dvorek. Dala jsem to na záhonek. Přikryla jsem to roštím. Potom jsem šla spát. Když jsem vstala, začala jsem to pálit v kamnech. První jsem dala hlavu. Jenže se do plotny nevešla. Musela jsem nadzvednout pláty. Potom jsem spálila po kusech ruce a nohy. Nakonec jsem spálila po kusech životek.

Já se nedělám svatou. Udělala jsem to. Ale ona začala.

Kosti většinou shořely. Co neshořelo, tak jsem odnesla s jinýma kostima do sběru. Celá vylítla komínem.

Čarodějnice lítají komínem.

Některý kosti úplně shořely. Rozsypaly se mi na lopatce. Tak jsem ji pálila asi tejden.

Já nejsem zlá, ba ne. Ona byla hnusná ženská.

To byl její osud. Ona nebyla spokojená ani s lidma, ani s vírou. Musela jsem ji dorazit.

Hořela jako čert. Ona byla dost tlustá. Trouba byla za chvilku červená.

Jinak to nemůžu říct, než že přišla kosa na kámen. Proto se to stalo. V kamnech to hučelo strašně. Tuk prokapával do popelníku. Taky ven na podlahu prokapával, tak jsem tam dala misku. Já jinak nejsem vzteklá. Tenkrát jsem se navztekala, jak řekla, že jsem svině. Kdo je svině! Vodila si chlapy, a já se musela na to dívat a nic jsem z toho neužila. Tak kdo je svině!

Pořád nadávala: 'Ty mrcho, ty musíš odtud. Tady jenom zacláníš.' Já jsem jí říkala se slzama v očích: 'To je ten tvůj vděk! Já nejsem žádná mrcha. Já se s nikým nekurvím, ale tobě je dobrej každej. Třeba mrzák. A ty mu cpeš moje peníze.' To jsem myslela na toho, co s ní byl naposled. Co mi přál šťastnej a veselej Novej rok. Za moje peníze.

Na stole leželo to kladívko. Ruka mi tam jela sama. Dvakrát jsem ji uhodila. Jinak by mě určitě zabila. Když jsem ji uhodila, ještě řekla: 'Ty bestie.' A já řekla: 'Ty bestie, tu máš. Víckrát mě nebudeš otravovat.' Potom padla na zem.

Víc už nevím. Ušla komínem, ušla. Chudák. Udělala si to sama."

LORD HULIGAN

Kdo zabil Moora Davyho?

Proč ho tu máme mrtvýho?

Já jsem to nebyl, říká sudí.

Neukazujte na mě, lidi.

Kdo zabil Moora Davyho?

Proč ho tu máme mrtvýho?

My teda ne, volají davy.

(V sále je hlava vedle hlavy.)

Bob Dylan

Hlavním přínosem útlého sešitu je vlastní portrét obviněného. Nebo aspoň představa, jaký si přál být.

„Narodil jsem se v porodnici v devět hodin večer.

Stalo se tak spojením lásky mých rodičů, kteří však mým příchodem byli zklamáni, neboť očekávali děvče. Proti přirozenosti se nedalo nic dělat, a tak moje oči spatřily světlo tohoto světa, o jehož zlu a bytelnosti jsem neměl ještě ani zdání. Otec, odjakživa povahy dobrodružné a lehkomyslné, si mě později oblíbil. Myslím, že to bylo pro mou nebojácnou a rvavou povahu. Odjakživa jsem se nesnášel s druhými spolužáky a nakonec jsem byl štván celou školou jako pes, takže jsem musel prchat ze školy po vyučování přes ploty a oklikami, a to proto, že jsem mnoha žákům vyšších tříd opravil pěstí jejich obličeje, poněvadž se mi pranic nelíbily. Neprchal jsem však zbaběle! Cestu jsem si musel odvážně proklestit, neboť spojené síly mých nepřátel byly často až stonásobné. Ovšem bývaly doby, kdy jsem ve škole vedl tlupu, před kterou žádná banda neobstála. Měl jsem vždy vůdcovské schopnosti, byl jsem však dosti teroristický, a tak se tlupa ode mě brzy rozešla, za přispění rodičů, neboť jsem měl pověst rváče a černé ovce. Nebyl jsem však větší darebák než ti druzí, o tom svědčí i ta skutečnost, že mnozí učitelé mě měli rádi, ale lidé si usmysleli, že jsem raubíř. Nemohli mě vystát kvůli otci, protože dosáhl kdysi víc než oni. A byl u nich taky raubíř. Já jsem jim to nevyvracel, protože by to bylo marné. Lidská blbost je bezmezná.

Učil jsem se celkem slušně. Až v osmé třídě jsem polevil vinou učitelů, kteří byli nejhorší svině, co jsem kdy poznal. V pololetí mé vysvědčení dopadlo bídně, byl jsem ztracen. Chystal jsem se s dvěma kamarády k útěku z domu a vlasti. Nedostatek prostředků zavinil, že jsme se vrátili jako zpráskaní psi. Otec mě dal do dětského domova, z kterého ještě nikdo neutekl. Začal jsem hned spřádat plány a po řádném promyšlení jsem utekl s takovým úspěchem, že jsem byl první, co ten domov stojí. To jsem dokázal já, který jsem byl tenkrát teprve třináctiletý!

Měl jsem už tenkrát zkušenosti jako někdo ve dvaceti. Rovněž láska a vztah k dívkám se ve mně probouzely značně brzy. Má první láska se jmenovala Ivana, ani už nevím, čím mě okouzlila. Bylo mi tehdy dvanáct let a jí bylo o dva míň. Rozešli jsme se trvale, když mi bylo sedmnáct let. Přistihl jsem ji s klukem, a to byl počátek konce. Dneska jsem rád, neboť jsem zjistil, že je z ní děvka. Byl jsem od počátku žárlivý a tuto vlastnost jsem si zachoval dodnes.

Tenkrát z toho domova jsem se vrátil právě včas, abych užil matky, neboť s jejím zdravím to bylo špatné. Dávala mi vždycky životní vzpruhu, jakou může dát jenom pravá matka. Proto mě postihla nejkrutější rána života, když se odebrala k věčnému spánku, z něhož není probuzení, a já jsem upadl do úplného zoufalství. Poznal jsem marnost a zbytečnost života. Otec se mě sice snažil připoutat a říkal, že chce mít ze mě takového chlapa, jako je on sám. Především chtěl, abych se zdokonalil v osobních soubojích, a za tím účelem mi koupil boxerské rukavice a učil mě boxovat. Taky mě učil některé hmaty pro boj zblízka, a musím říct, že jsem se opravdu zdokonalil. Brzy jsem zjistil, že otec je jen rváč, a nikoliv silák, takže jsem ho několikrát pobil, až musel žádat o milost. Náš rod byl odjakživa rvavý a odvážný, ale myslím, že nikdo nebyl nikdy tak silný jako já. Snad mně dodávala sílu nenávist.

Když jsem nastoupil v zemědělské škole, chtěli mi dát kluci hned první den deku, protože jsem pro urážku mého otce idiotem se rozzuřil a namlátil mu hubu. Vrhli se na mě, ale já vzal sekerku, kterou jsem vrhl po nejbližším útočníkovi, takže mu hvízdla těsně kolem hlavy. Všichni ztuhli strachem. Nechybělo mnoho, abych se stal vrahem, ale měl jsem od nich pokoj. Víckrát se o mého otce neotírali. Vím nejlíp, kdo je můj otec a co má za sebou. U těchhle smradů není ale žádný drban! Když se to správně vezme, jdeme oba proti lidské blbosti.

Rok předtím u nás v domě bydlely holky, co se učily na švadleny. Neměl jsem celkem zájem, ale jedna mi nedala pokoj. Jmenovala se Andula. Byla to divoká samice, která se za mnou vrhala do postele, dravě mě líbala, měla různé dráždivé řeči, takže jsem musel vynaložit veškeré úsilí, abych se jí zbavil. Než se mi zhnusila, zasvětila mě do všeho. Potom se přistěhovala až ze Slovenska nějaká Šatórijová, to byla prokletá děvka, která toužila po tělesném styku plnou dravostí svého vyzrálého těla, celou vášní a nenasytností svého pohlavního pudu. Často mě obtěžovala tak dlouho, až jsem ji násilím vyhodil. Byl jsem chladný k takovým ženám, které jen z vypočítavosti chtěly ukojit svůj hladový pud.

Vzplanul jsem řádně jenom jednou. Bylo to štěně pouze třináctileté, ale dovedla provozovat hru lásky přímo profesionálně. Dvakrát se mi poddala za milostných vzdechů slasti a polibků. Když jsem vystřízlivěl, vyvíjel se mezi námi dobrý vztah, choval jsem se k ní však herecky a ironicky, takže myslela, že si z ní dělám legraci. Já však toužil cele svojí vášní po její bytosti, která mě omamovala svou něžností, ale bavilo mě více hrát si na nepřístupného nebo dělati gentlemanské skutky. Takový skutek se mi povedl, když jsem přišel za jedním kamarádem a doma byla jenom jeho sestra. Uzamkl jsem dveře a klíč jsem zastrčil do kapsy. Potom jsem s cynickým úsměvem prohlásil, že je v mé moci. Myslela, že je ztracena, a začala mě chvějícím se hlasem prosit, abych ji pustil. Byl jsem plně unesen vzrušením a slepou vášní, toužil jsem po jejím panenském těle a líbat chvějícími se rty sotva rozpuklé tělo. Brzy jsem však tyto pudy v sobě přemohl a choval jsem se jako gentleman. Získal jsem u ní značné sympatie a při několika dalších návštěvách už bylo všechno tak zařízeno, že byla doma sama a já jsem konečně došel i své tužby. Naše rty splynuly ve vášnivém polibku dvou toužících bytostí a její tělo, zmítané dravou vášní, se chvělo v mém těsném objetí a její panenská ňadra se divoce zmítala a tvrdla pod dotyky mých prstů, hrajících píseň lásky a divoké nespoutané vášně. Cítil jsem, že by se mi nejraději cele oddala, bojoval však v ní stud s vášní a strach s tužbou lásky. Náhle se mi v náručí rozvzlykala, takže mně jí bylo líto. Zadržel jsem svůj dravý pud a nevyužil jsem její slabosti a oddanosti. Dnes toho lituji. Šetřil jsem ji já, ale nešetřil ji druhý. Dneska už není poctivka a zároveň s panenstvím ztratila všechny iluze. Já však ji mohl zasvětit do tajů lásky ohleduplně a něžně jako zkušený hráč.

Rvačky se hromadily, já jsem je vítězně vedl a moje konto bylo tak zatíženo, že museli zavolat otce. Vyložil jsem mu, že tady ti blbci jsou zrovna takoví blbci, co jdou proti němu. Musel to uznat. Všechny kočky se za mě přimlouvaly, abych nebyl vyhozen, protože jsem se předtím stal trenérem a učil jsem je bruslit a plavat. Jinak jsem se uplatňoval na mikulášském večírku, kde jsem získal ohromný úspěch s písní Neligrej.1 Nakonec jsem zmlátil ředitelova miláčka a vyhodili mě. Nechal jsem zemědělství a šel jsem do fabriky, ale tady byla velká zlodějna a dobrou práci dostávali jenom kurvy, ze kterých mistr něco měl. Nadřel jsem se za sedm stovek jako vůl, tak mně po měsíci otravy spadla na nohu konzola od traktoru a já šel na úrazovku. Nakonec jsem se na ně vyflák a šel jsem na stavbu jako brigádník, tam jsem vydržel šest měsíců, až jsem namlátil mistrovi, který měl ve zvyku kopat mladý kluky do prdele. Bezpráví já nesnesu a doplatím na to asi víckrát v tomhle smrdutým životě. Pak jsem dělal na bramborách, nadřel jsem se jako pes do krvava za šestapadesát korun denně. Snad bylo pro mě štěstí v neštěstí, že přišla vojna, abych zase poznal jiný lidi.

Je to hnus, ty lidský bestie. Čím dál od toho dobytka, tím líp. Kolektiv je skupina podlých lidí, kde jeden hledí zničit druhého ve svůj prospěch. Lidi charakterní, přímí a duševně vyspělí, jako jsem já, nemohou v tomhle kolektivním bordelu obstát. Chtěl jsem, aby otec poslal telegram, že těžce onemocněl, abych se na pár dní odtud dostal, ale on je čím dál tím větší srab. Ani jemu se nedá věřit, a tak to hraju klidně na každýho, protože se mnou taky nikdo nemá soucit.

Jedině Věra. Poznal jsem ji, když jsem byl doma na vánoce. Pozval jsem ji k nám na čaj a otec se výjimečně zachoval slušně a šel do kina. Není nijak zvlášť chytrá, ovšem to je zrovna dobře. Otec si toho taky povšiml a řekl správně: To je vždycky lepší, když se na tebe kouká zdola nahoru, než obráceně. Věra, to znamená věrná. Má docela pěkné tělo a myslím, že jí imponuji. Kluci ji budou hlídat. Nebude to mít lehké, já už nikomu nevěřím, a zásadně jednám páleně a podraznicky se zdravým sebevědomím, a taky bezohledně. Jedině to na lidský hyeny platí.

Napsal jsem novou báseň, velice si jí cením, neboť tryskala přímo z mé duše. Ty křupani tady, ačkoliv tomu nerozumějí, prohlásili, že mám veliký básnický talent. Je mnoho snů a tužeb v životě člověka. Ale taky je známo, že se obvykle nesplní.

Krásný letní slunný den,

čas stvořený to k milování,

dnes i modré květy zvonků

se k šepotu lásky sklání.

Nebe modré, slunce jasně svítí

a svou zlatonosnou nití

ozařuje těla milenců dvou,

jež oslazují si své žití.

Mladý jinoch necítí slastný

to dotek vánku, nevnímá

ty krásy kol, odešla mu láska,

kam má dát své hoře, zradila ho,

zradila, život proň je bol.

A když temná noc se sklání

a měsíc odráží se stříbrem nad řekou,

on se srdcem zkrváceným

jak raněný jelen sám se plouží pasekou.

V srdci zrádném svojí milé

junák mladý mrtev je,

ne, nezatruchlí ona pro něj,

neboť není lásky,

jež chovali k sobě Romeo a Julie.

Zvoňte, zvony, zvoňte temně,

svoji zprávu smuteční, že

odešla duše junáka, jehož tělo

s ránou v srdci v orosené trávě klidně spí.

Je čtvrtek odpoledne a právě mám za sebou třináctý měsíc vojenské služby. Že by nešťastný měsíc? Nevěřím na fátum. Přišel rozkaz: vojíni Bofort, Malý, Kunc, Prousek na štáb. Po jejich návratu mě to začíná zajímat – Kunc je zdrcen a prohlašuje: Kamaráde, je to s tebou zlé! Víc říct nechce. Na moje čestné slovo svěřuje, že mě někdo udal. Pro politiku, a snad i pro špionáž. Musel prý podepsat, že bude proti mně svědčit, a kdyby to odmítl, byl by spoluviník. Kunc je jenom zbabělec, ale Bofort je svině zrádcovská. Ten mě udal. Vydával se za boxera, ale já jsem ho srazil hned v prvním kole na prkna ringu, takže nebyl schopen pokračovat a boj vzdal. Od té doby mě hrozně nenávidí.

Co teď! Mám nechat dojít k soudu, nebo uklidit ty falešné svině ze světa a snažit se zmizet, dokud je čas?! Nevím... Pak budu štván jako dravá zvěř, já, jehož svět bude považovat za vraha. Nevím, jestli ona ve mně bude vidět mstitele – spíš myslím vraha... ne, to nesmím učinit... ale přece já, dítě svobody, milující volnou, nespoutanou přírodu, svou svobodu lacino neprodám. Nuže, lidi, co jste ze mě udělali, to ze mě máte! Psance, vraha! Ach, jak vás nenávidím! A přece je v mém nitru něco, co brání násilným činům – má duše je v hrozném rozpoložení, má mysl horečně pracuje, a pořád nemůžu nic vymyslet. V kom hledat oporu – a ona je tak daleko...

Na psychiatrii mě vyšetřovali velmi důkladně a nález zní:

Abnormální erotická osobnost!2

V tom mají částečně pravdu, jinak jsem pro ně hádanka.

V cvokárně jsem strávil měsíc a teď čekám na ošetřovně na rozhodnutí komise. Do blázince jsem se dostal následovně: Když jsem šel na oběd, prošel jsem mezi praporem a jeho velitelem, ačkoliv to je zakázáno. Když na mě kapitán zařval, abych se vrátil, a ptal se mě Vy jste taky voják? odpověděl jsem Ne, hasič. Dal příkaz, aby mě zadrželi. Bylo jich na mě příliš, ale přesto jsem strhnul opasek a vrhnul jsem se proti nim. Byli donuceni k ústupu a já jsem se stáhl do světnice. Vtrhli za mnou a já jsem je v záchvatu zuřivosti tak dokonale zpracoval, že světnice byla za chvíli čistá. Pokusili se o nápor v čele s šesti důstojníky a vězeňskou eskortou, ozbrojenou samopaly. Uchopil jsem dvě láhve, vrhl jsem se na nepřítele a málem jsem prořízl důstojníkovi hrdlo. Opět jsem zvítězil. Zdemoloval jsem světnici a náčelníka štábu jsem srazil na postel, kde jsem ho potrhal a škrtil. Nakonec jsem se šel přihlásit sám do vězení, kde byla zbabělá eskorta pod stolem. Potom jsem roztřískal vězení, vytrhl mříž, srazil s ní lustr a střepu použil k sebevraždě, která se nepovedla. Potom jsem se s klidem nechal odvést.

Teď tady tvrdnu a čekám, co se mnou udělají, a je mi to celkem jedno. Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířřata. S lidskou společností se nikdy nesžiju a vždycky budu kráčet proti ní svou vlastní cestou, kterou jsem si vytyčil. Myslím, že jsem ubit duševně i tělesně jhem vojny, nesmyslné a zbytečné, blbým chomoutem, vymyšleným lidskou společností. Jsem proto nucen hrát blázna, aby tento chomout nemohl plně dolehnout na mou hrdě vztyčenou šíji. Uchyluji se do svého samotářského přemítání a varuji Pozor před lidskými bestiemi! Ani nevím, jestli dopíšu tuhle kapitolu svého života. Nechť je dokladným dokumentem v případě mého špatného konce!“

Každé úřední sdělení, to už je atavismus, vzbuzuje podezření a provokuje k námitkám nesouhlasu, přinejmenším k deliberacím.3

Udělat z člověka kriminálníka je lehké. Udělat ale z kriminálníka člověka je zázrak.

NÁHRADNÍ VOLNO

Každý akt lidské vůle není nic jiného a nic více než reflexívní reakce. Vůle člověka není schopna se rozhodnout jinak než tak, jak bylo rozhodnuto působením přirozené zákonitosti.

Enrico Ferri

Šedá je barva nenápadnosti, pravidelnost je ochranný kryt, pod ním se krčí, možná narůstá, možná zakrňuje, ale obvykle spíše narůstá to, co má zůstat skryto.

Vyšetřovatelé mlčky přikyvovali, když někdo z těch, kteří ho znali, zakrýval rozpaky konvenčním údivem. -- Kdo by to býval do něho řekl!

Nedal se ale zakrýt pouhým údivem rozpačitý pocit, který z mnohých těch lidí sami měli. Kdo by to byl do nich řekl!

Čin nelze vyčíslit v korunách -- někdo má přístup k miliónům, jiný k dvaceti pěti korunám. Příležitost dělá zloděje. Morální profil je týž u zloděje velkého jako malého.

VÝCHOD Z NOUZE

Nemohu se zbavit dojmu, že trest smrti je jen určitým východiskem z nouze, které zaplňuje mezeru v soustavě opatření, jež by měla chránit moderní společnost před pachateli nejtěžších trestných činů.

Dr. Vojtěch Přichystal

Odmalička byl samotářské povahy. To mu zůstalo. Nikdo neví proč.

A nikdo neví, proč tenkrát, v sanatoriu, se stalo poprvé, že ho přitáhl chlapec stejného věku, tedy osmiletý; ani sám sobě nedovede vysvětlit, proč mu dělalo dobře svého přítele hladit, osahávat a také, což je na věci nejméně srozumitelné, vzápětí po lichotkách píchat špendlíkem a vůbec mu nějak dělat bolest. Ovšem to dělával jen chlapcům, kteří se mu obzvláště líbili, jinak mu takové počínání nepůsobilo ani radost, ani rozkoš. Rovněž si nedovede vysvětlit, proč se jako chlapec rád díval, když otec zabíjel králíky, taková podívaná, a zvláště kvikot a poděšený pískot, který králíci vydávali, působil mu potěšení tak příjemné, že se to dá srovnat jen s tím, co prožil tenkrát v sanatoriu.

Stejně blažený pocit, jako již dříve zmíněné, působilo mu vybírání hnízd, trápení a usmrcování drobných ptáků.

Snad v patnácti zjistil, že spolu se vzrušením v něm zároveň vzniká a roste silná reakce hněvu vůči eroticky přitažlivému objektu. Přibližně od puberty trápil a zabíjel kočky a ježky. Křik trápených zvířat mu připomínal pláč dětí. Kočky mu připomínaly děti také svou kulatou hlavou. Když to na něho přišlo, spotřeboval týdně dvě až tři. Potom si umiňoval, že nic takového už provádět nebude, ale za měsíc za dva prováděl totéž dál.

Zvolna, ale důsledně se distancuje od lidí. Ne vlastní vinou. Rodiče k němu byli sice hodní, ale nikdy se s ním nemazlili. Ani matka. Plachost má někdy směšné příčiny -- do devíti let se pomočoval. Míval i pavor nocturnus, noční děs. Byl od samého počátku sám -- dokud nepřišel na to tenkrát, když ležel v dětské postýlce vedle kluka stejně starého, že lze s někým být, někoho hladit, něčím se těšit, s někým se radovat, něčím se vzrušovat -- ale už tenkrát nevěděl, proč právě tak a nejinak, a nikdo nic nevysvětlil (neboť nikdo nic nevěděl, nebo vědět nechtěl).

Začal život s tajemstvím, které muselo zůstat utajeno; jinak přišel nejen o požitek, ale o poslední zbytky sebevědomí.

Život s tajemstvím má nevýhodu v ustavičné přetvářce; výhodou je nezávislost na konvenci, kdo se jednou odvázal, může být ve stupňování požitků a v síle prožitků brzděn jen takovou mírou opatrnosti, která je nutná k uskutečnění cílů sexuální fantazie.

Z nouze si stačí sám -- musí mít tedy dost slušnou fantazii. Není-li příležitost nebo nemá-li správnou náladu, kreslí alespoň výjevy mučení malých chlapců na papír, dost neuměle, ale barevnými tužkami, nejvíc červenou. I to ho vzrušuje, stejně jako pouhý zvuk: pláč, křik, projev strachu a bolesti malých dětí.

Byl vždycky samotář -- příčina se vyjevila, až když bylo po všem, až z nejasných příznaků narostly jasnější a malá obludnost zplodila velkou.

ŠKOLA LHOSTEJNOSTI

Ruka, která zasazuje osudnou ránu, není při tomto vraždění gladiátorů více zbrocena krví než ruka toho, jenž trpně přihlíží; ani nemůže být krve prost ten, kdo připouštěl, aby byla prolévána.

Lactantius Firmianus

Od šesti let si odměřuje sám čas, stesky. Prolézá půdou, s kočkou, s toulavým psem. Má zvířata docela rád.

„Byl záhy zahnán do samoty,“ řekne o něm znalec. „Mstil se proto celé společnosti.“

Snaží se splynout s okolím. Ukazuje se, že mu v tom brání vada řeči. Občas se mu vysmívají. Vyhýbá se jim. Oni zas říkají: „Nám se nezdá jiný jen proto, že koktá. Je prostě divný. My nevíme proč.“

Oplácí jim drobnými, ale soustavnými škodolibostmi, trhá a ničí jejich věci, kazí jejich klukovské plány, shodí bez výčitek kdekoho. Brání se a je bit, mstí se a oni na něho svedou všechno, co se jenom svést dá. Typický osud nepochopeného a nechápajícího.

Proč je mstivý a proč chce být sám, neprozradil. Snaha přimět ho k družnosti byla nadobro zmařena.

Z vypůjčené flobertky zastřelí králíka.

Dík tomu, že otevřel oči, shledal, že život není takový, jak se mu snažili namluvit. Ale docela jiný. Skutečnost, kterou před ním tajili, je zjevená.

Už si z nich nic nedělá.

Postupně, někdy citelně, dospíval k základním pravidlům hry. Že se nesmí dát chytit. Že neúspěch se netrestá jen výpraskem. Horší je výsměch.

Pozná jednou provždy, jak chutná zklamání, a nikdy si je už nenechá přijít k tělu tak blízko.

V nejhorším mu uteče. Naštěstí je podzim teplý, na polích jsou brambory, na stromech ovoce, spát se dá v boudě, ve stohu, pod širákem. Na otázky nereaguje a mlčí.

Jeho sebevědomí stoupá. Přesvědčil se o jejich bezradnosti.

Už ví, že svět je prakticky bez hranic, že na jedné straně je on a na druhé oni, má vyzkoumány jejich reakce, nemohou ho překvapit.

Hoch se změnil povahově, je lstivý, vychytralý, dává si pozor, co řekne a jak to působí na okolí; někdy bývá hovorný a úslužný, ovšem to je jen známka úlisnosti a nějakého podlého záměru. Při vyslýchání lže. Jeho zájmy jsou nestálé. Je pokrytecký, kamarády nemá. Snadno se rozčílí, pak se nekontroluje.

Začal se stylizovat do ukřivděného.

Nejraději chodil sám. Šel pro droždí, a našli ho v Košicích. Čím dál, tím líp, s jinou krajinou, s jinými lidmi je i život jiný, nekoktá, je silný, dobrý, prima, rozumí, umí, ví, a dokonce – to snad je nejhlavnější – mají z něho strach.

Protože po všech návratech zůstali na jedné straně oni a na druhé on, musel utíkat znovu. Nikdo si s ním nevěděl rady.

Ne že by se s ním nezabývali. Dostalo se mu cti řady psychiatrických posudků.

Pravilo se v nich, že jde o jedince s podprůměrnými schopnostmi, impulsívního v reakcích, pomalejšího v práci. Do tří let občasné paroxysmy4, dlouhodobě trvající enuréza5, opožděný začátek řeči, zakoktává. Výrazné poruchy chování, záškoláctví, krádeže, útěky. Těžce porušený vztah k rodině. Tenze6 je patrná v rozhovoru o rodinných poměrech.

Kdopak by se vyznal; ukázali se mu všichni ve spodním prádle, křičící, přikazující, domlouvající, našeptávající, bezmocní. Respekt je jednou pryč a k něčemu dobrá je jenom ta jejich bezmocnost. Ani jeden mu nestojí za to, aby se před ním odkopal. Sám už neví, jaký je. Sám už neví, jak to myslel.

Zase ho vyšplouchli.

Co taky – jsou bezmocní, a proto mají vždycky nějaký důvod.

„Proč vlastně pořád utíká?“ ptala se matka lékaře.

Lékař pokrčil rameny a řekl, že to je z prudkého růstu.

Už vědí, s kým mají tu čest. Skončila nenápadnost. Z dítěte se stala osoba napůl odpovědná za své činy.

Skončila nenápadnost – jedni říkají, že neprožívá nic jako normální člověk. Ocejchovali si ho a smířili se s tím, že jiný už asi nebude. Druzí – je jich ale málo – ho sem tam politují. Pro jeho smutný úděl v mládí.

„Proč jste to udělal?“

„Já jsem se rozhod.“

„Dobře, ale proč?“

„Já když se rozhodnu, tak už nikdy nemám pochybnost.“

„To o tom nepřemýšlíte? A co následky?“

„Když se rozhodnu, tak o ničem nepochybuju a udělám to.“

Psychiatr doplní starý nález o nové zjištění: Neprojevuje lítost nad tím, co provede, byť byly následky jakékoliv. Nemá zábrany před realizací okamžitého nápadu. Lze očekávat další zkratkové jednání. Chlapec je jinak zdráv.

Je doma, sedí zarputile v koutě a snaží se vytřískat z čerstvého nálezu, co se jen vytřískat dá. Tohle je začátek msty, nahnat jim strach, už na to přišel a situace se mu zamlouvá. Kluk je schopen nejhoršího. Všichni chodí kolem něho a měkce našlapují. Začínají se ho bát. A ti, kteří se smířili, že už jiný nebude, stejně jako ti, kteří ho ještě litují, budou se nadále trápit problémem, co s ním.

Od té chvíle ho jedni budou strkat druhým, což je nejen snadné, ale i obvyklé. Úměrně s léty, jak bude dorůstat a sílit a rozvinovat své možnosti, bude se rozkládat nezbytný podíl odpovědnosti stále na víc a více lidí.

Nezná meze studu, je nepřístupný domluvám, tím méně citu. Nemá smysl pro odpovědnost.

Zatímco si dává vytetovat na hruď nápis Memento mori!, bezradnost, která už sama o sobě nikomu neslouží ke cti, mění se v celkem příjemný, až nasládlý pocit rezignace. Tak vzniká lhostejnost.

Zůstane ve starém baráku sám. Utáboří se ve vyklizeném prostoru po svém. Dokud je v podlaze poslední prkno, bude zde teplo. Dokud jsou na polích brambory, na stromech hrušky, podle silnice slepice a ve tmě jedna ochotná, stejně praštěná a stejně potrefená holka, nezhyne ani hladem, ani steskem. Když se donese úřadu, jak si žije, pošlou pro něho. Vidí je samozřejmě přicházet a od té doby je nezvěstný.

Žije na plné pecky; nemocniční prostředí je jako stvořené k lekcím z otrlosti. Vidí zle zřízené lidi, slyší útěchy, které nikam nevedou. Každý je zranitelný, ubohý a smrtelný, záleží vlastně jen na tom, jakou má kdo kliku.

Sama o sobě působí nemocnice na každého jinak, takže se nelze divit, známe-li jeho dispozice, že bez nejmenších zábran okrade umírajícího.

„Kdyby to někomu mělo scházet – tak to je ten živej. Mrtvýmu to je jedno. Mrtvý – prd ví. To neznáte?“

„Neděláš rozdíl mezi krádeží a krádeží.“

„Ale dělám. Buď se necháte chytnout, nebo ne.“

Opět se všichni diví, že je mladý a už tak zkažený.

Výrazným rysem jeho charakteru je naprostá bezohlednost a necitelnost vůči spoluobčanům, jejichž zájmy a potřeby jsou mu cizí.

Bezohlednost. Necitelnost. Nic jiného si od něho nikdo nezaslouží. Tak nějak se snaží vypadat.

Akrovazální syndrom7, tetuáže, leváctví. Největší potíže mu dělá seznamovat se s cizími lidmi. Lituje, že se narodil.

O rodičích se vyjadřuje pohrdlivě. Nedovedli ho nikdy pochopit. Nikdo mu nerozumí. Cítí se ukřivděn a pronásledován.

„Výčitky svědomí nemáte?“

„Proč?“

„Nezdá se vám, že někdy jednáte ukvapeně?“

„Já se rychle rozhodnu. Když se rozhodnu, tak už nikdy nemám pochybnost. Tak o tom už nepřemýšlím. Když se rozhodnu, tak to udělám.“

***

A nakonec mám jedno směšné přání. Páni novináři, prosím, oznamte to veřejnosti, nebo alespoň spisovateli Branaldovi, až bude psát příští knihu o dnešních zločincích.

Děkuji.

V Praze . 7. 1973

Olga Hepnarová

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY:

1 Neligrej – správně Nelly Gray – poznámka Misantropova.

2 Abnormální erotická osobnost – správně mělo být anomální erethická osobnost, tj. výjimečně a snadno vzrušivá osobnost. – pozn. Mis.

3 deliberace = úvahy, přemýšlení – pozn. Mis.

4 paroxysmus = silné vzrušení; záchvat, třeštění. – Vysvětlivka Mis.

5 enuréza = bezděčné pomočování, např. noční. – Vysv. Mis.

6 tenze = napětí. – Vysv. Mis.

7 akrovazální syndrom projevuje se rozšířenými krevními vlásečnicemi a zvýšeným napětím tepének (což způsobuje červenofialové zbarvení prstů, někdy i nosu a uší), nízkou tělesnou teplotou a nadměrným pocením. – Vysv. Mis.