Lúkiános: O bozích a lidech

(výpisky)

Nigrínos

Rozhodl jsem se uzavřít se na zbytek svých dnů uvnitř svého domu a dát přednost životu, který se mnohým zdá zženštilý a nečinný, a rozmlouvám zde s filozofií, s Platónem a s pravdou. Sedím tu jako v divadle naplněném desítkami tisíc lidí a z výšky pozorně sleduji, co se děje pode mnou; něco je zábavné a směšné, něco zas dokáže prověřit, zda je někdo mužem v pravém slova smyslu.

Je však třeba proplout kolem nich, jako proplul Odysseus kolem Sirén, ne však se svázanýma rukama, to by bylo zbabělé, ani s ušima zalepenýma voskem, ale slyšet všechno, mít volnost pohybu a být opravdu nade vše povznesen.

Jak neobdivovat filozofii, díváme-li se současně na ni a na nesčetné pošetilosti.

Pěkný příklad dává filosof také těm, kteří by jej chtěli napodobit, jeho střídmost v jídle, správná míra ve cvičení, důstojnost v tváři, jednoduchost v oblékání a nad to všechno soulad v duši a mírnost povahy.

O obětech

Co ti blázni nadělají s oběťmi, se svátky a procesími, o co všechno prosí bohy, za co se modlí a co si o bozích myslí! Nevím, zda by se našel na světě člověk tak sklíčený, tak utrápený, aby se nedal do smíchu při pohledu na takové pošetilé počínání.

Obrazy

Sám víš, že já chválím dobrotu, velkodušnost, čistotu mravů a vzdělání víc než krásu, neboť tyto vlastnosti jsou cennější než tělesné přednosti. Opačné počínání by bylo stejně nesmyslné a směšné, jako kdyby někdo obdivoval oděv víc než tělo. O dokonalé kráse je však možno podle mého názoru mluvit teprve tenkrát, když se spojí vjedno dokonalost duše s půvabem těla.

Démónaktův život

Jistě ani naše doba nezůstane tak docela stranou vůči mužům, kteří si zasluhují zmínky a památky, nýbrž dá zazářit jak nebývalé tělesné zdatnosti, tak i znamenitému filozofickému vědění: tím mám na mysli hlavně filozofa Démónakta.

Pocházel z Kypru, z rodiny ne bezvýznamné, pokud se týká společenského postavení a majetku. Byl však nad tyto věci povznesen: dychtil po poznání nejkrásnějších cílů a cítil se mocně přitahován filozofií. Démónax nepotřeboval pobízení, ale z vlastního vášnivého zaujetí pro krásu, puzen už od dětství vrozenou láskou k filozofii, pohrdal všemi lidskými statky. Oprostil a osvobodil se od všeho.

Jeho tělo, vytrénované cvičením, bylo zvyklé snášet námahu. Zkrátka snažil se, aby nebyl na nikom závislý, a když zjistil, že sám sobě již nemůže stačit, dobrovolně odešel ze života a zanechal po sobě těm nejlepším Řekům hojně vzpomínek.

"Jsem člověk, jehož uši se nedají tak snadno oklamat."

"Jak ses, Démónakte, stal z chlapce filozofem?" - "Jednoduše: dospěl jsem."

Jednou zase sofista Sidónios, v Athénách velmi proslulý, vychvaloval sám sebe asi v tom smyslu, že obsáhl svým věděním veškeru filozofii: “Kdyby mě volal Aristotelés do Lykeia, budu ho následovat. Kdyby Platón do Akadémie, půjdu za ním. A kdyby Zénón do své školy ve stoi poikilé, budu pobývat tam. Kdyby mě povolal Pýthagorás, budu mlčet.“ Tu povstal mezi posluchači Démónax, oslovil ho a dodal: „Pýthagorás tě volá."

Jeden filosof se ptal na nemožnosti, druhý mu zase neodpovídal k věci. Tu řekl Démónax:

„Nezdá se vám, přátelé, že jeden z vás dojí kozla a druhý mu nastavuje na mléko sítko?“

"Duše je nesmrtelná, ale jen jako všechno ostatní."

Démónax se zasmál a řekl: „Adméte, ten tvůj epigram je tak krásný, že bych chtěl, aby už byl napsán."

Když Héródés nadměrně truchlil pro předčasně zemřelého Polydeuka, přistoupil Démónax a řekl: „Přináším ti nějaký dopis od Polydeuka. Vyčítá ti, že ještě neodcházíš za ním.“

Kdysi měl vyplout na moře za bouřlivého počasí a jeden přítel mu řekl: „Nemáš strach, že se převrhne loď a sežerou tě ryby?“ Démónax na to: „A to bych byl pěkný nevděčník, kdybych se bál, že mě sežerou ryby, když jsem jich sám tolik snědl!“

„Nedělejte si starosti,“ pravil Démónax, „pach mé mrtvoly mě pohřbí.“ „Cože?“ na to ten prvý, „to je přece strašné! Předhodit tělo takového muže jako pokrm pro psy a ptáky!“ „Ale co je na tom zvláštního,“ řekl Démónax, „když chci i po své smrti přinést užitek některým živým tvorům?“

Řekl, že zákony jsou nepotřebné, ať už je píšou dobří lidé nebo špatní; ti první totiž nepotřebují zákony, ti druzí se jimi zase pranic nedají ovlivnit k lepšímu.

Kynik

Lúkínos: „Haló, člověče, proč máš vousy a dlouhé vlasy, ale nemáš chitón a chodíš nahý a bosý? Proč se touláš jako divá zvěř a nežiješ jako člověk? Chováš se úplně jinak než většina lidí! Bloudíš sem a tam, spíš sám na tvrdé holé zemi a tvůj pláštík je hrozně ošklivý; vždyť není ani lehký, ani měkký a barvu nepoznáš.“

Kynik: „A to musí být? Něco takového se přece pořídí velmi snadno a majiteli skvěle poslouží. Takový mi stačí. Při bozích! Copak ty si nemyslíš, že nákladný život je něco špatného?“

Lúkínos: „Vždyť piješ vodu jako zvěř, jíš kde co najdeš, jako psi, a ani lože nemáš o nic lepší než psi: stačí ti, právě tak jako jim, trochu trávy.“

Kynik: Vy se však ve své nenasytnosti a nestřídmosti zcela podobáte člověku, který se vrhá na všechna jídla. Toužíte užívat nejen to, co vám patří, ale chcete okusit všechno odevšad. Myslíte si, že vám nepostačuje ani vaše země, ani vaše moře, ale kupujete si přepych ze všech konců světa. Vždy dáte přednost cizímu před tuzemským, nákladnějšímu před levným, hůře dosažitelnému před snadno dostupným. V každém případě chcete mít raději trampoty a svízele než žít bez nich. Vždyť mnoho vzácných věcí, z nichž máte velkou radost, se pro vás získává za cenu četných nezdarů a útrap.

A jistě nemusím nic dodat k tomu, že rozmanité, pracně připravované pokrmy vůbec nemají větší výživnou hodnotu, naopak že tělu škodí a způsobují různá onemocnění.

Nač hovořit o tom, co všechno lidé podnikají anebo vytrpí kvůli milostným rozkoším? A přece je snadné léčit tuto touhu. Jen kdyby lidé nechtěli rozmařile užívat! Ale zdá se, že jim nestačí, ani když se vyblázní a zničí v tomto směru; dokonce už obracejí naruby užívání různých věcí tak, že užívají každou věc k něčemu zcela jinému, než byla od přírody určena - podobně jako kdyby někdo chtěl místo vozu zapřáhnout postel a jezdit na ní jako na voze.“

Lúkínos: „A kdo by byl takový hlupák?“

Kynik: „Vy! Co s lidmi nakládáte stejně jako s dobytkem! Nutíte je, aby táhli místo vozu lůžko, na kterém se sami rozkošnicky povalujete; odtud smýkáte lidmi jako osly a poroučíte jim, aby jeli na tu a tu stranu a ne jinam. A ti z vás, kteří to dělají nejvíc, jsou nejvíc oslavováni.

Ale jak by někdo mohl vyložit slovy veškerou lidskou bídu? Je jaksi nezměrná, ale ty mě obviňuješ proto, že s ní nechci mít nic společného.

Dále: Když myslíš, že žiji stejně jako zvířata, protože mám nepatrné potřeby a spokojím se s málem, pak tedy lze podle tvé úvahy soudit, že bohové jsou horší než zvířata. Vždyť oni nepotřebují naprosto nic! Abys důkladněji pochopil, co znamená mít malé nebo velké nároky, uvědom si, že děti potřebují více než dospělí, ženy víc než muži, nemocní víc než zdraví, zkrátka slabší má větší potřeby než silnější. A proto tedy bohové nepotřebují vůbec nic a lidé s nejnižšími nároky jim stojí nejblíže.

Anebo si myslíš, že Héraklés, člověk ze všech lidí nejlepší, božský muž a právem uznávaný jako bůh, bloudil sem a tam se lví kůží na nahém těle a obešel se bez vašich potřeb jen tak z šílenství? Ale on nebyl ani šílený, ani to nebyl chudák: vždyť byl pánem na moři i na zemi! Copak si myslíš, že postrádal přikrývku nebo boty a kvůli tomu se potuloval sem a tam? To by byl nesmysl! Znal však míru a byl vytrvalý; chtěl vítězit, a ne žít v rozmařilosti.

A stejně se i on rozhodl chodit bosý a nahý. Líbilo se mu mít dlouhý vous a dlouhé vlasy; a líbilo se to nejenom jemu, ale i všem těm dávným lidem. Byli lepší než jsme my. Každý z nich by se nechal ostříhat asi tak stejně jako lev. Mysleli si totiž, že hebkou a hladkou pleť mají mít ženy, kdežto oni byli muži a chtěli jako muži vypadat. Domnívali se, že dlouhý vous muže zdobí jako hříva koně nebo lva a že bůh jim ho dal pro krásu a ozdobu. Chci se tedy řídit příkladem těch dávných lidí a chci je napodobit; nezávidím však současníkům jejich velké štěstí, které prožívají nad plnými stoly a nad krásnými šaty. Vyhlazují si vrásky a zbavují chloupků každičkou část těla, ani na skrytých místech neponechávají nic tak, jak to stvořila příroda.

Já si však přeji, aby se mé nohy vůbec nelišily od koňských kopyt, jako to prý měl Cheirón. Ten nepotřeboval pokrývku, stejně jako ji nepotřebují lvi, a nepotřeboval ani pokrm nákladnější, než se dává psům. Ať mi stačí jako lůžko celá země, ať je vesmír mým domovem a ať se spokojím s jídlem, které se pořídí nejlehčím způsobem! Kéž ani já, ani nikdo z mých přátel nepotřebuje zlato nebo stříbro! Vždyť veškerá zla mezi lidmi, i vzpoury, i války, i úklady a vraždy, vznikají z touhy po tomto kovu. Pramenem všeho neštěstí je lačná chtivost po větším majetku. Kéž je mi to cizí! Kéž nikdy nezatoužím mít víc, naopak kéž mohu snášet větší nedostatek!

Takové jsou tedy mé názory. Jistě se v mnohém liší od myšlení většiny lidí. A nelze se vůbec divit, že když se od nich lišíme svým vzezřením, že se pak tolik odlišujeme i svým učením. Myslíš si, že musíme vypadat stejně jako většina ostatních - i když ta většina je špatná.

Proto tedy vypadám takto: jsem zpustlý, zarostlý, mám nuzný plášť, dlouhé vlasy a chodím bos. Ale zato vy vypadáte jako teplouši! Nikdo vás nerozezná ani podle barvy pláště, ani podle měkkosti oděvu, ani podle množství chitónů, pláštíků, střevíců, úpravy vlasů, ani podle vůně: vždyť voníte stejně jako oni, vy kteří jste ‚nejšťastnější’. Ale za co stojí muž, z kterého vane stejná vůně jako z teplouše? O nic lépe nesnášíte námahu než oni, o nic méně neholdujete rozkoši, živíte se stejnou stravou, stejným způsobem spíte i chodíte; ba spíše vůbec nechcete chodit, ale necháte se nosit jako břemena buď lidmi, nebo zvířaty. Mne však nesou mé nohy, kamkoliv chci. Umím dobře snášet mráz i vedro, nereptám proti bohům a jimi seslaným pohromám, protože jsem nenáročný a nic nepotřebuji. Ale vám vaše šťastné postavení nedovoluje těšit se z toho, co máte. Nad vším naříkáte, nechcete snášet daný stav věcí, toužíte po něčem, co není. V zimě chcete, aby bylo léto, v létě zima, v horku mráz, za mrazů horko. Nelze vás uspokojit a jste nevrlí jako nemocní; ale u nich je příčinou nemoc, u vás váš způsob života.

A po tom všem se vy opovažujete chtít nás měnit a naše jednání a záměry přivádět na pravou cestu! Jako kdybychom to, co děláme, dělali často ze špatného úmyslu, ačkoliv vy sami při svých vlastních činech neuvažujete a nic neděláte s úsudkem a s rozvahou, ale jen ze zvyku nebo z náruživé vášně. Proto se ničím nelišíte od lidí, které unáší proud: ti jsou strháváni vírem a vás vlečou vaše vášně. Děje se s vámi něco podobného jako s člověkem, jenž vsedl na splašeného koně: kůň ho rychle unášel, ale on nemohl za žádnou cenu z letícího zvířete seskočit. A vy nikdy netušíte, kam se kdy zřítíte.

Ten chudý pláštík, kterému se vysmíváte, dlouhé vlasy a vůbec celý můj vzhled mají takovou moc, že mi umožňují žít v klidu, dělat, co se mi zachce, a stýkat se s kým chci.“

Tímón neboli Nepřítel lidí

"Rozhodl jsem se už, že si koupím celou tuto končinu, nad pokladem si vystavím dvorec, aby postačil mně samotnému k žití a abych jej měl i po smrti jako hrobku! Budiž dále ustanoveno a uzákoněno po zbytek života to, že nebude mezi mnou a všemi ostatními styk, že je nebudu znát a budu jimi pohrdat. Přítel, host nebo druh nebo oltář Soucitu, to bude jen velký žvást. Politovat plačícího nebo pomoci prosícímu budiž přečin a porušení dobrých mravů! Způsob života budiž samotářský jako u vlků a jediným přítelem budiž Tímón!1

Všichni ostatní buďtež nepřáteli a úkladníky: vejít s někým z nich ve styk budiž poskvrněním. A uvidím-li jedinkého člověka, bude to prokletý den. Pro nás ať zhola není rozdílu mezi nimi a sochami z kamene nebo z kovu. A nepřijímejme od nich vyjednavače, ani s nimi neuzavírejme příměří. Hranicí vůči nim budiž pustina! Druhové z fýly, frátrie a dému i sama vlast buďtež jména prázdná a neužitečná a předmět chlouby pro hlupáky. Bohatý sám ať je Tímón a ten ať pohrdá všemi a ať žije v přepychu sám se sebou, vzdálen pochlebenství a vtíravých chvalořečí. Bohům ať obětuje a hoduje, jsa sousedem a blízkým sám sobě, a ostatní ať zapuzuje. Budiž také ustanoveno, ať jednou provždy slíbí rukoudáním, že až bude muset zemřít, i věnec si položí na hrob sám!

Nejpříjemnějším jménem mu budiž Nelida, poznávacím znamením jeho povahy pak budiž hrubiánství a drsnost, nerudnost, vzteklost a odpor k lidem. A kdybych někoho viděl, jak hyne v ohni a úpěnlivě prosí o uhašení, musím hasit smůlou a olejem. A kdyby v zimě někoho unášela kolem řeka a on by vztahoval ruce a prosil, abych ho za ně chytil, i toho je třeba strčit po hlavě, aby se potopil, tak aby se už nemohl vynořit. Tak by se jim dostalo stejné odplaty. Návrh zákona přednesl Tímón, syn Echekratidův z Kolyttu, sněmu jej dal odhlasovat týž Tímón. Platí, tak námi budiž rozhodnuto a na tom zmužile setrvejme!"

Toxaris neboli Přátelství

Toxaris: „Mnésippe, přísahám ti při Větru a Dýce, že ti neřeknu jedinou lež o skythských přátelích. Při Větru a Dýce přísaháme proto, že vítr je příčinou života a dýka přináší smrt.

Od okamžiku, kdy si nařízneme jedním řezem své prsty, necháme nakapat krev do poháru, namočíme v ní hroty svých mečů, současně přiložíme ke rtům a vypijeme, neexistuje nic, co by nás rozdvojilo. Taková smlouva je přípustná nejvýš mezi třemi muži. Muž s mnoha přáteli nám připadá podobný poběhlicím a záletným ženám. Domníváme se, že jeho přátelství už není tak silné, když je rozdrobeno mezi mnoho lidí.

U nás jsou ustavičně války, buď útočíme na druhé, nebo ustupujeme před útočníky, nebo bojujeme o pastviny či o kořist. Při tom je nejvíc třeba mít dobré přátele. Proto také uzavíráme přátelství co nejpevnější, neboť je považujeme za jedinou zbraň, která je nepřemožitelná a která odolá každé válce.“

Lúkios neboli Osel

"Krásná Palaistro, jak půvabný je rytmus, v němž se shodně otáčí tvá zadnička i tvá pánvička, jak kroužíš obojím, až se tvé boky vláčně převalují. Jak šťastný bude, kdo si omočí."

Než špatně běžet, to běž raděj nazpátek.

POZNÁMKA:

1 Lúkiános touto kapitolou navždy proslavil a ztypizoval onen druh zvláštního a vzácného, trochu podivínského člověka, zvaného česky Nelida, řecky Μίσανθρωπος, majícího svůj předobraz v jistém athénském občanu Tímónovi, synu Echekratidovu z dému Kolyttu. Tímón byl skutečná historická postava z poslední čtvrtiny 5. století př. n. l. a pro svou nenávist vůči lidem dostal přezdívku Misantrop, která se později stala přízviskem i všech dalších nelidů, jakož i pseudonymem mým. Tímón, tento první známý misantrop, bydlel v samotě při moři ve věžovitém stavení (ergo cosi jako - maják?), které se stalo i jeho náhrobkem. Ještě Pausaniás viděl tuto stavbu, která podle Plútarchova Života Antoniova byla mořem zalita tak, že náhrobek vyčníval z vln a byl nepřístupný. Už Aristofanés v Lýsistratě a v Ptácích zapracoval postavu Tímóna do komického textu a Menandros má Tímóna za hrdinu celé hry (Dyskolos, v českém překladu Dědek). Také Shakespeare nazval po něm jednu ze svých tragikomedií. – poznámka Misantropova