Embedded Files
PŘEDMLUVA MISANTROPOVA:
Jméno Josef Ladislav Procházka byste marně hledali v jakémkoli slovníku naučném. Nikdo o něm totiž nic určitého neví; nevíme, kdy a kde se narodil, kde žil a kdy zemřel; neznáme rovněž žádné jiné podrobnosti z jeho života; jen to, že to byl jakýsi český spisovatel, který na přelomu XIX. a XX. století napsal a vydal dvakrát vlastním nákladem sbírku epigramů CHAOS NA ZEMI (1. vydání v roce 1897, 2. vydání v roce 1912). J. L. Procházka je tudíž značně záhadná postava dějin české literatury. Zřejmě neměl dost vlivných přátel ani následovníků ani potomků, kteří by šířili jeho dílo a odkaz dál, a zemřel tedy bez zasloužené slovutnosti a zcela nepovšimnut. Jediný jeho nesmrtelný duchovní poklad nyní trouchniví ve skladišti Národní knihovny. Já sám jsem toto vzácné dílo nalezl úplnou náhodou při prozkoumávání digitalizovaného archívu KRAMERIUS Národní knihovny ČR. Až do nedávna mi bylo jméno J. L. Procházka zcela cizí. Objevil jsem v něm však rázem klenot, neprávem pozapomenutý a odstrčený a v osobě autorově jsem pak vytušil spřízněnou duši. Seznal jsem, že jsem našel naprosto neznámého spisovatele, který byl již před stoletím vizionářem dneška, dnešního a příštího misantropického světa, průkopníkem soucitného vztahu ke zvířatům, hlasatelem nenávisti k lidstvu a ironickým glosátorem dekadenčních tendencí civilizačních. Nic z toho neztratilo časem na aktuálnosti. Jeho jméno, dílo a duchovní odkaz by měly žít dál, pročež doufám, že k tomu napomohou i tyto výpisky z Chaosu na Zemi. Výpisky jsem téměř edičně neupravoval; to znamená, že jsem všude, kde to není v rozporu se srozumitelností, pro zajímavost ponechal dobový pravopis a opravil jsem jen pár zjevných překlepů. Snažil jsem se také napodobit původní grafickou podobu díla. –
Misantrop
KULTURA DVACÁTÉHO STOLETÍ V ZRCADLE PRAVDY.
(1897)
NAPSAL
JOS. LAD. PROCHÁZKA.
VÍM – K HNĚVU NA MNE PŘÍČINU –
KNÍŽKA TATO – ŽE ZAVDÁ...! –
KLIDNÝM VŠAK ZRAKEM SPOČINU
NA NÍ! – V ŠÍŘ VOLÁM – V OTČINU –:
„ZLOBTE SE! VŽDYŤ TO – PRAVDA...!“ –
K PŘEDMLUVĚ.
Ač spis sám o sobě tendenci polepšovací míti se zdá, – mne, – osobně, – ani ve snu nenapadá, vystupovati jako mravokárce! Byl by to, – vzhledem k všeobecné, – pokročilé hnilobě společnosti, – úkol nevděčný a – marný! Ať jen shnije, co hnije! – Neohlížeje se v pravo, – ni v levo, – nereflektuje tudíž také na žádnou pochvalu lidí dobrých, a lhostejným jsa předem vůči každé haně a pokryteckému syčení lotrů a zmijí nohou mojí šlapaných, podávám věci bezohledně, – pravdivě, – tak jak skutečně jsou, – konstatuji pouze suchá fakta...!
Spisovatel.
Slíbil jsem si svatosvatě,
že jen krátce budu psát! –
A ne, sáhodlouhé statě
– strkat lidem – „po lopatě“ –
jak se – děje častokrát! –
K OBJASNĚNÍ.
Společnost stůně šerednými, nakažlivými – abych tak řekl, „tajenými“ nemocemi! Stalo se zvykem ututlávati fakta – vůči pravdě zacpávati si uši – již proto, že nemoc společnosti je tak odpornou – a mlčky trpěti, by se nákaza v tichu a potají šířila dále – by prašivci společnosti beztrestně a drze otírali se o ty, již nákaze dosud unikli! Počínání podobné je, jak velice zhoubné, tak i směšné!...
Lidi dosud zdravé, dosud dobré a mravné třeba varovati před možnou nákazou, třeba tu vypodobniti a popsati ony netvory prašivé v lidské podobě, by dle uvedených známek a vlastností každý je poznati a jich se střežiti mohl!...
Vy moderní léčitelé společnosti, kterak ji chcete vyléčiti, když z daleka se vyhýbáte vyšetřiti a pravým jménem pojmenovati ony šeredné a ohavné nemoci, jimiž lidstvo trpí, když, ač celý organismus churaví a nalézá se v rozkladu hnilobném – stále tvrdíte, že trpí jen – ten žaludek?
Zde je potřebí – byť i sebe šerednější příznaky nemoci – řádně vyšetřiti a popsati, ze souhrnu jich další důsledky vyvoditi – správnou diagnosu učiniti – nemoc pak pravým jménem – bez oklik a všelikého hypokrytského upejpání se – nazvati; – jinak nutně nastati muselo by nedorozumění a zbytečné klamání! Žádné: „nevoní to“, „páchne to“, ale pravým jménem: „smrdí to“! –
Právě ten nemístný stud a pokrytecké červenání se zavinily přetvářku nynější a vychovaly odpornou species „cudných necudů“!
Padouchy – ať intelligenta – boháče – ať chuďasa – ignoranta nutno stejně postaviti na pranýř! Ututlávání hanebností a bídáctví lotry bohatými a i jinak „vynikajícími“ páchaných, jest do nebe volající nespravedlností vůči lotru chuďasu – jest tu spravedlnost lidská sama trestuhodným zločincem – ukrývačem a ochráncem lotrů a lumpů!
Tím se spravedlnost sama v miskredit uvádí, a podává jasný jen doklad k tomu, že spravedlnost lidská vlastně na nespravedlnosti se zakládá!...
Vím a očekávám – že ta, ona jedovatá zmije zasyčí s pokryteckým studem: „toť banální!“ – a že bude hleděti nepříjemného rušitele jedovatým uštknutím rázem se sprostiti!...
Nechám zmije ty syčeti – budou ostatně v právu – vždyť na ně – šlapu – brání se tedy – syčením a uštknutím! – Obrana to – zmijí!
Ostatně – budu-li některou z nich uštknut, naleznu již úspěšný – protijed! –
Popis lotrů – tak jako dravců – věrně dle pravdy – není žádnou hanebností! – Že tací dvounozí netvoři existují, za to přece já nemohu! – Ať se hanbí ti, již podobné lotroviny pášou! Pravda se stydět nemusí!
Jedovaté bejlí, lotry a netvory v lidské podobě třeba bude vypleniti bez milosti a vyhubit je – bude to boj dobra se zlem – nutná obrana proti lidským zmijím a dravcům dvounohým! –
Autor.
Chaos.
Žiji! Kol stádo, jež se lidmi zove! –
Zlí – dobří, boháči – chuďasové!
Ti bučí – vyjou – mňoukají – a lají –
povyku hrůzu – věru – nadělají! –
Mnohý i na mne z davu toho hřímá,
proč také nechci – výt a mňoukat s nima!?
O svých se „zájmech“ hádají a spoří! –
Co dnes zrobili, to zítra zas – boří! –
Egoismus čirý plní zbrklé hlavy! –
Chtějí si zřídit všechny možné „stavy“! –
Z deště pod okap! – Rady neví jiné –
Společnost – hnije! – a – společnost zhyne!!! –
II.
STÍNY KULTURY.
Dobrým – čest!
Lotrům – pěst...!
Takové mé heslo jest...!
Výsledek pozorování.
Jedni se smějou –
a druzí pláčou –
oni tam – klejou –
ti zde zas skáčou –,
já bych těm – ni oněm – ruky nepodal! –
Svou – osamělou – stezkou jen kráčím,
a – zastaviv se – časem – opodál –
pozoruji vše a – se mračím...!
Pěkná kultura.
Všude samé vzdory – samé spory –!
Svět obrátit chtějí – v doly hory –!
Kde kus chleba – hned jich sto letí! – – –
„Civilisace“ samá všude pouta! –
„Kultura“ to – konce století! –
Marná kúra.
Těžce stůně společnost!
Chystá se již na věčnost...
Chtějí ji – zachovat...!
Sprásk jsem ruce nad hlavou:
„mrchu – shnilou – bolavou?!
Tu již jen – pochovat...!“
V pěkné situaci.
Fňukna – lidstvo – leží, heká; –
hlavu – tu má zavázanou!
Samý karbol, samý lék, a –
zadnici má přichystanou...!!!
Zbrklé lidstvo.
Trůny kácí – volnost kují, –
obětují životy...!
Pak zas’ – trůny restaurují –
když přešel duch – divoty...!
Mám pro to jen výsměch rázný:
„Hlouposti! – Ty’s nezmarem! – – –
Proč jste tedy – zbrklí blázni –
nezůstali – při starém?“
Crème de société.1
S chutí tak často odplivnu si,
vida, jak vpřed se dere spřež!
Nad pravdou jak vítězí lež,
neřesti ctnost ustoupit musí!
Eh fuj! Vy „vážní“ tatrmani!
Vy „hrdinové“ – zbabělci!
K čertu! Vy „přímí“ pokrytci –
Vy darebáci – „gentlemani“!
Čest v otroctví.
Ó cti ty milá – ubohá!
Jak je mi tebe líto!
Že tak mnohý tě zaprodá
za zlato – za koryto...!
„Opice“ lidstva.
V posici nemilé
lidstvo – hle – opilé...!
Pomoz! – dí – zdvihnout...!
Povídám: – „Pomalu!
Já zdvihat – ožralu?
Radš se mu – vyhnout...!“
Znám to lidské stádo předobře!
Ty nám budiž v čele,
za tebe my směle
život budem klást...!
Tak mne hlouček lidu
vyrušit chce z klidu...!
Nedal jsem se zmást...! –
Odmítl jsem – s klidem –!
Než za vůdce lidem,
raděj – svině pást!
Splašená lidská „spřež“.
Na uzdě dosud – a co tropí!
Lze udržet ji stěží! –
Přes škarpy letí – příkopy –!
Což – až tu káru vyklopí –
a – bude bez otěží?! –
Moderní hesla davu.
Splašenec je ten dnešní lid!
Volnost chce a – okovy chrastí! –
Tomu tak uzdu povolit:
a – strhne všechno s sebou do propasti!
Tak to bývá...!
Táta – rovný! –
Děti – hrbci! –
Táta – slavný! –
Děti – blbci...!
Žido-sociál2 – oprávcem světa.
Lidstvo chce vzít do správky!
Nevěřte mu – drazí!
Vezměte naň podávky! –
Sic jen víc lid – zkazí...!
Židé vůdci proletářů.
Žid staví se v čelo massy!
Proč – povím též hned:
„Milliony své tak spasí!
Ovládne jí – svět...!“
Nová hračka.
Nový cumel k utišení!
Nová hračka pro lid! –
Moderní to potěšení
sluje: „právo volit“...!
Hlavní výhra.
Pan redaktor schází – schází...!
Tak – na mandát honem sází...! –
Spustil říznou! – „Nadchnul“ davy! –
Dobyl přízně! – V před ho staví! –
Mandát vyhrál! – Sedí v sněmu! –
Teď se směje! – Dobře je mu! –
Řešitelům otázky sociální.
Pátráte stále – muži vědy –
jak setřít slze, ztišit pláč?
Nejlepší byl by východ z bědy:
vzít na lidstvo karabáč...!
III.
DRAVCI DVOUNOZÍ.
S malou změnou klassiků.
Budem-li tak druh druha „žrát“ –
pak činím tento dotaz:
„Nebude v brzku zas tu stát
kanibal ante portas?“...!
Všeobecným bojem o existenci – to již počíná!
Lidožroutství jsou jen zbytky
dávno zašlé kultury!
Osvěty vrcholem vždycky
dravci jsou a – nestvůry!
Tak je i s kulturou naší! –
Kanibalism již tu straší! –
Jeho vidíš – kontury!
Toť předc člověku vrozeno!!!
Pro zlatku zlosyn podřezal
spícího kamaráda!
Kdo as nelidsky tak jednal,
společnost nyní – hádá...!
Snad lidsky? – pravím – nežvaním!
Důvody hned tu jsou též:
„Vždyť v pravdě lidským jednáním
lstivost je – vražda – loupež...!“
Člověk – netvor.
Kobylka ubohá!
Dře – až je chromá!
A patřte – u boha –
– co teď z toho má! –
Upadla sesláblá! –
Bič mlátí – ostrý –
bezcitného ďábla –
do – živé kostry... –!
Nestačí rameno! –
Tak do ní – kopne! –
„Ty lidské plemeno!
Čeho jsi – schopné!“ –
Hračka ubohá.
Dnes ještě milá kozička
malého baví Pepíčka
a bujný mlsá pažit...
Zítra – smrt děsnou zakusí! –
Stáhnou ji – řežou na kusy! –
Péct budou – vařit – smažit...! –
Zklamaná důvěra.
Chocholatá slepička
snáší denně vajíčka...
Proto selka ji má ráda...
Slepička k ní – důvěrná –
očka obrací černá;
nezná co to: černá zráda...!
Slepička však sestárla; –!
Vejce klásti přestala!
Selka víc ji vidět nechce! –
Zařízne ji – vypaří –
vykuchá a – uvaří –
klidně sní ji ve polévce...! –
Jidášská láska.
Jdi, maličká, jdi!
Tak sedlák kravku hladí!
Lichotí jí – poplácává!
Zatím jde jí – o hlavu! –
Sedlák ji na popravu
řezníkovi zaprodává...!
Před popravou.
Vepřík větří v úkrytu:
sekera již – necky tu!
Sedlák – děti – čeleď již se trousí!
I kat – řezník – je tu už!
Na vepře si břitký nůž,
ti druzí pak si naň zuby – brousí...!
V pešťské ústřední porážce.
Seznav, kterak košeráci
oběti své vraždí,
tu talmud svou reputaci
ztratil u mne na vždy...!
Kdo schopen tak děsné muky,
ten schopen je všeho!
Člověk padnout mu do ruky,
zaříz’ by i – jeho!
Vivisekce.
Trápit nevinného tvora
když jsem viděl professora –:
Jak spjal oběť – jako Krista – – –!
Ku katanství jak se chystá –!
Nožem jak označil řez! –
Za živa pak páral břicho – ...!
Děsným řevem hrůzné ticho
trýzněný jak přerval pes –!
Tu – ač nejsem žádným rváčem –
měl jsem chuť dát sám mu lekci:
Provésti tu „vivisekci“
na surovci – karabáčem!
Pes – přítel!
Vytýkají mi, že mám psíka rád,
že to můj takřka kamarád –!
Hledej si ale druha dnes! –
Člověk, ten zlobou sálá jen! –
Mstivý je – lstivý – bezciten! –
Tuť milejší mi – věrný pes!
IV.
LIDSKÝ ZEMĚPLAZ.
Život – švindl.
Lidstvo kazí se překotem
a stává se „ksindlem“!
– Život nebude životem! –
Život bude – švindlem! –
Pěkné to boží obrazy!
V století jsme vděkuprázdném!
Noviny čtu! – S odporem –!
Jeden vrahem, – druhý bláznem –
každý třetí – netvorem! –
Žido-sociála, pomocnice ku porodu.
Bába pospíchá...! Co asi
v „nadějný“ přišlo stav? –
– Lidstvo se brzy – „oprasí“!
„Čuňat“ – porodí dav...!
V.
DOMÝŠLIVÍ ČERVI.
Nejvýš žádoucno!
Elektřinu zavádějí
již i také do ulic!
Tím se ale málo změní!
Elektrické osvětlení
kdyby zavedli raději
do těch lidských – mozkovic!
Učitelé lidstva.
Ty chlubné lidstvo! – Jdi se schovat!
Přírodu dnes chceš kantorovat?
Pravdě průchod! Tak čestnost velí!
Kdo že ti byli učiteli?
Od žab učil se člověk plovat –!
Co dobré máme, máme – z „hovad“ –!
bez nich bychom nic – nevěděli!
K obrazu božímu!
Bohurovné člověčenstvo
chorý duch jen vypěstoval!
V kořalně – hle – společenstvo:
Ten smilnil – ten olupoval,
třetí chřtán zas proplachoval...!
Za takové příbuzenstvo
tvůrce by se poděkoval!
I – jen ať se nestydí za příbuzné!
Člověk – „pán přírody“ –
na opici hledí s patra
V ní „zvíře“ vidí! –
Za zpět zůstavšího – bratra
proč pak se – stydí?
Žádný rozdíl v tvorstvu!
Nechápu tu lidskou naci3
proč tak vysoko se cení –
Vždyť jsou to jen – oblečení
a – mluvící – opičáci!
Povážlivé tvrzení.
Duše-li věčnou,
dosud nikdo neví! –
Věcí skutečnou
bláznů jsou však zjevy! –
Toť důvod nemalý –
věčnost jenž ruší! –
Co by tam dělali
s bláznivou duší? –
Výzva.
Lotrů a zmijí
těch se nebojím...!
Ať syčí – vyjí – –!
Volám k obojím!
Ať haní – tupí
zrádná kritika!
Nechť – hnisu kupy
hází; – vytýká...!
Jsem pravdy vědom!
Budu bez hlesu – ! –
Spřež – skopnu jenom...!
Neřád – setřesu...! –
VI.
„RÁJ“ BUDOUCNA.
PŘÍŠTÍM STOLETÍM!
Vím – dobo – jaká jsi!
Nápis tvůj hlásá:
„Výtečné klobásy
z lidského masa...!“
Budoucna „ráj“.
Zrak můj jasně do budoucna vidí!
Neshlédá tam žádné více lidi!
Zří tam jen netvory dvounohé,
neznající morálky ni, nace... –
uvyklé jen o kus chleba rvát se
a hájiti – žití ubohé...!
Lidstvo po staletích.
Sta let dlím již na věčnosti!
Touhou hořím – zvědavostí:
„Dole s lidmi – jak je s těmi?“
V nebes klenbě spatřím otvor...! –
Dychtivě pohlédnu k Zemi... –
Úžasem zůstanu němý:
Plno šelem...! – Plno potvor...!
Lidstvo až – dohýří!
(Poslední dnové lidstva.)
Ne hlady lidé vyhynou! –
Lidé zhynou vlastní vinou!
Lid bude zmírat bezdětek –
a co zbude – bude – zmetek!
Lidstvo budoucna nebude mít pět
smyslů.
Čtyry smysly v budoucnosti
člověk bude mít:
Zrak – sluch – čich – hmat a – pak dosti!
Scházet bude – cit! –
Nezdařený výlet do vesmíru.
Lidstvo – hnáno elektřinou –
na hvězdu chce opět jinou...!
Přírodě se – bohu, rouhá! –
Cesta nebude však – dlouhá!
Hlas nebes jen zahřmí: „Ouha!“
Slétne stroj i s – chamradinou...!
Z „polobohů“ – směs je pouhá – –!
Elektřina z „kaše“ čouhá! –
Tak bude, až – věky minou! –
Co čeká lidstvo?
Nechtěl bych žít doby příští
na té Zemi – mrchovišti!
Zem’ jedním bude hřbitovem!
Umrlčinou bude cítit!
Prašerední budou tvoři,
jež dnes ještě lidmi zovem!
Druh druha se bude štítit,
kostmi budou chrastit – „svítit“ –
bezzubí, bezvlasí, choří
trpaslíci bez pohlaví...!
Odporní hladovci draví!
Za živa hnijící davy!
dávící se v mrtvol moři...!
Lidé – země cizopas!
Kdež jsou ty časy,
kdy Zemi husté kryly vlasy,
mohútný a bujný les!
Jak sestárla! Chudák dnes
hlavu věsí, vždyť se těší
veliké již místy pleši –
skoro všechen vlas jí slez’! –
Občas kýchne! Mocná ústa
rozevrou se, láva hustá
vychrlí se z mocných plic...
a smrduté plyvá plyny,
bude mít as souchotiny,
podle známých definic!
A jak již je zanedbaná!
– znečištěná, rozdrápaná!
Hmyzu na ní přesila...!
Krev jí ssají milliony!
Ryje v ní a skáče po ní
lidská veš – jak kobyla!
Drbe ve vzdušném se rouše!
Když havěť příliš kouše,
odpovídá bručením...
Jež zní ale jak sta hromů – –
otřásá svou koží k tomu,
zvem’ to – země-třesením...!
Jestli jednou dopálí se!
Štípat-li se nedá více!
Přichystá se k odvetě!
Začne mačkat ten hmyz drzý!
To bude pak pláče, slzí
a poprasku po světě!
Mrzuta je též již k stáří!
Zřím zlověstné chmůry v tváři,
čtu v nich jako v slabikáři:
„Běda lidstvu, – osvětě!“
Odkaz na celé toto dílo:
Josef Ladislav Procházka: Chaos na Zemi.
POZNÁMKY:
1 crème de société = (francouzsky) společenská smetánka. – pozn. Mis.
2 žido-sociál = židovský socialista; v počátcích socialistického hnutí se jeho vůdci rekrutovali převážně z řad židovské inteligence; sám duchovní otec socialismu – Karel Marx – byl židovského původu. – pozn. Mis.
3 nace – cháska, sebranka, banda, pakáž... – pozn. Mis.
Page updated
Google Sites
Report abuse