Orwell: 1984
(výpisky)
Vládnoucí skupiny všech zemí se přesvědčily, že několik dalších atomových bomb by znamenalo konec organizované společnosti a tedy i konec jejich moci.
Kniha ho fascinovala, anebo přesněji: dodávala mu jistotu. Vlastně mu neříkala nic nového, ale v tom byl právě kus její přitažlivosti. Říkala, co by byl řekl sám, kdyby dokázal uspořádat své roztroušené myšlenky. Byla výplodem podobného mozku, jako byl jeho, jenže mnohem schopnějšího, systematičtějšího... Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví.
Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl – je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život – je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný. Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře. Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého cíle.
Žádný růst bohatství, zjemnění mravů, reforma nebo revoluce nepřiblížily ani o milimetr lidskou rovnost. Z hlediska Těch dole žádná historická změna nikdy neznamenala o mnoho víc než změnu jména jejich pánů.
V minulosti byla potřeba hierarchického uspořádání společnosti výhradně doktrínou Těch nahoře. Hlásali ji králové a aristokrati, kněží, právníci a jim podobní, kteří se na ní přiživovali a obvykle ji zmírňovali sliby, že vše bude vynahrazeno v imaginárním záhrobním světě.
V minulosti vedli Ti uprostřed revoluce pod praporem rovnosti, a nastolili novou tyranii, jakmile byla stará svržena.
V primitivních dobách, kdy spravedlivá a mírumilovná společnost nebyla uskutečnitelná, se v ni docela snadno dalo uvěřit. Představa pozemského ráje, v němž by lidé žili pospolu jako bratři, bez zákonů a bez tvrdé práce, pronásledovala lidskou mysl po tisíce let.
Masy se nikdy nebouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované. A pokud nemohou srovnávat, nikdy si dokonce ani neuvědomí, že jsou utlačované.
Jestliže má někdo vládnout natrvalo, musí umět zvrátit smysl skutečnosti.
Jestliže má být navždy znemožněna rovnost mezi lidmi – jestliže Ti nahoře, jak jsme je nazvali, si mají natrvalo udržet své postavení – potom musí být řízené šílenství převažujícím stavem mysli.
To, že je v menšině, a že je možná jediný, z něj ještě nedělá šílence. Je pravda a nepravda, a když se člověk drží pravdy, třeba proti celému světu, není šílený.
Doslov:
Násilí je vždy primitivní. Ideopolicie nemůže zaměstnávat rozumné a vzdělané lidi, protože rozumu a vzdělání se příčí násilí, bezpráví a potlačování nezávislého myšlení.
„Nikdy nikdo se nechápe moci s úmyslem, že se jí vzdá. Moc není prostředek, je to cíl. Cílem pronásledování je pronásledování. Cílem mučení je mučení. Cílem moci je moc.“
V lidech je obsaženo něco, co samo tíhne k moci, apriorní metafyzický imperativ, který ponouká k vládnutí, násilí, zvůli a manipulaci. A také je dost důkazů, že agresivita, zděděná od zvířat, touhu po moci podmiňuje.
Motivy moci jsou přečasto nízké a mají co dělat s obyčejnou lidskou závislostí na břichu, oblečení a střeše nad hlavou, což ovšem není vždy jedno a totéž.
„Lidé jsou křehká, zbabělá stvoření, která neunesou svobodu, nedovedou se postavit tváří v tvář pravdě, musí být ovládáni a systematicky klamáni jinými, kteří jsou silnější než oni.
Lidstvo má na vybranou mezi svobodou a štěstím a pro obrovskou masu lidstva je štěstí lepší.
Myslíš si, že mluvím o moci, a přitom nejsem schopen zabránit ani úpadku vlastního těla. Nedovedeš pochopit, Winstone, že jedinec je jen buňka?
Především si musíš uvědomit, že moc je kolektivní. Jedinec má moc pouze tehdy, když přestane být jedincem.
Když je lidská bytost osamocená – tedy svobodná – je vždycky poražena. Musí tomu tak být, protože každá lidská bytost je odsouzena zemřít, což je největší prohra. Když se však člověk dokáže dokonale a naprosto podřídit, dovede uniknout vlastní identitě a splynout se Stranou tak, že sám je Stranou, potom je všemocný a nesmrtelný.
Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. Realita je uvnitř lebky.“
ODKAZ:
DALŠÍ CITÁTY
Cílem moci je moc.
Vrcholem veškerého kacířství je zdravý rozum.
Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.