Misantrop: Rakovina na kůži Země

Země... má kůži:

a tato kůže má choroby.

Jedna z těchto chorob sluje na příklad „člověk“.

-         Tak pravil Zarathustra.

Ach ano: Země má bohužel nejen kožní chorobu jménem „člověk“, ale také miliardy kožních parazitů jménem „lidé“.

Julmond 40 (Vánemoce, blbečkování... atp.):

Nákaza se šíří světem. Rakovinový nádor zdvojnásobil svým ženským nádorovým buňkám odměnu za vytvoření dalších zhoubných novotvarů. Z osmi tisíc korun českých na více než šestnáct tisíc! Zatímco Já nyní hibernuji za nějakých špinavých tisíc korun měsíčně, zde ve svém hibernakulu, očekávaje toužebně příchod jara, oni, ta rakovina, prospívají.

Není bez zajímavosti sledovat, jak se Rakovina dokáže sama obsloužit na úkor jiných entit, které s ní nechtějí mít nic společného, natož aby jí dobrovolně pomáhaly a živily ji. Tak třeba Já – abych jako každý dobrý spisovatel psal jen o tom, co znám nejlépe: Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou platit alimenty na cizí děti, když nota bene nechci ani svoje vlastní! Do jakého hrozného světa bych je to přivedl? Do tak hrozného světa, do kterého bych se Já nikdy býval nehrnul, kdybych to býval věděl a měl možnost volby. Mít děti, k tomu musí být člověk bytostně spokojený se světem a naopak bytostně nespokojený sám se sebou. Což u mne neplatí ani v jednom bodě této obžaloby. Navíc nejsem člověk.

To už je vrchol drzosti! Nikdo se mě na nic neptal, jenom mi bylo sprostě oznámeno, že se mi zvyšují daně o sto korun, a hotovo! Za chvíli mě budou odírat jenom proto, aby mohli přidat chovatelům domácího zvířectva nebo buzerantům na svatební hostinu, ne? A kde se to zastaví? Na auta náhodou přidat nechtějí? Nebo na psy? Ti mě serou taky! Asi se odstěhuji do severní Koreje: žádná auta a čokli akorát tak na pekáči. Hnusní čokli, hnusná auta – oboje nic než hnusná náhražka či prodloužení penisu.

Automobilismus je zhouba Země. Luis Buñuel ho považoval za jednoho z apokalyptických jezdců, spolu s přelidněním. Děsí mě představa světa, v kterém bude mít jednou každý Číňan, každý Ind, každý Křovák vlastní motorové vozidlo, jako je tomu již u nás v Evropě nebo v Americe. Představa, která bohužel nabývá čím dál reálnějších obrysů. Něco se s tím stejně bude muset udělat, protože takhle to dál nemůže a nesmí jít donekonečna. To už by tady bylo úplně nedýchatelno a místa pro přírodu by také mnoho nezbylo. Nechápu, jak může být motorismus vůbec povolen! Já bych auta a benzín do nich zdražil tak, aby si každý musel dobře dvakrát rozmyslet, zda si tu plechárnu koupí a zda má vůbec vyjet či ne. Co se týče jiné škodlivé věci – kouření –, jsme denně vystaveni masivní mediální kampani proti odpornému zlozvyku kuřáctví. Nelze si beztrestně zapálit ani na venkovní autobusové zastávce, ale otravovat vzduch stokrát, tisíckrát více a hůř prostřednictvím výfukových spalin motorů, to je blahovolně připouštěno. A nejen připouštěno, ale i veřejně podporováno; mají na to celá ministerstva s jejich resorty, kde se vládou placení zaměstnanci zabývají v pracovní době a ještě dlouho po ní jen tím, jak to zaonačit, aby se měly přibývající kolony aut stále kde prohánět. Zkoumají se puntičkářsky stavy stávajících cest, zdali není náhodou potřeba je nově opravit, aby se jejich plechovým miláčkům neopotřebovávaly moc tlumiče a aby se řidičům za jízdy nerozlévalo kafe; prohledávají se katastrální mapy obcí, kudy by mohly ještě v budoucnu vést další silnice a dálnice, podplácejí se starostové, uplácejí se vlastníci pozemků; na ty zatvrzelé, kteří nehodlají prodat svůj nemovitý majetek za žádnou cenu se zalobbuje ve sněmovně, aby jim to přikázali „ve veřejném zájmu“ tzv. „zákonnou cestou“; najímají se profesionální vymahači dluhů, geodeti, geologové, půdoznalci, hydrologové, méně pak ekologové... – co peněz spolkne takový výzkum pro budoucí „komunikační tepnu“! A k hovnu! Za chvíli jsou ty zbrusu nové moderní komunikace zase přecpané! Vážně nevím, kde to skončí. Už teď aby našinec chodil raději kanály nebo se vznášel – nebo aby si rovnou také pořídil auto, jinak se nikam nedostane! Přejít obyčejnou ulici nebo výpadovku za městem se stává čím dál větším problémem. Brzo nezbude poslednímu vytrvalému chodci než zastavit provoz vhozením klády do jízdní dráhy, aby mohl jako černošský sprinter za hlasitého troubení aut a nadávání řidičů přeběhnout na druhou stranu. A tam, na posledním přežívajícím kousku travnatého dálničního náspu, nebude na chudáka chodce čekat vysvobození a úleva v čistotě přírody, nýbrž pokálený výběh na venčení smeček drzých čoklů, kteří se na něj okamžitě vrhnou, protože jim vstoupil do jejich domnělého teritoria.

A vůbec psi: Jak může někdo chovat takovou uštěkanou, kousavou a nebezpečnou potvoru! Když už chovat nějaké zvíře, tak jedině kočku. Toulá se ladným krokem sama po nocích, nikoho neotravuje, na nikoho nedoráží – a když se vám přijde na klín stočit do klubíčka, kde si spokojeně přede, pak je to ta nejblaženější symbióza na světě. Chovat domácí zvíře by byla pěkná věc; pouze bych se asi trápil starostmi o to, zda můj chovanec žije dostatečně přirozeným životem. To je však zřejmě vyloučeno; a i mne by to vlastně omezovalo. Na to je nejlepší jít mezi divoká zvířata do polí a lesů, kde žijí normálně svobodně mezi svými druhy a kochat se jimi raději tam.

Kočka je vznešená egoistka – jako Já; žije si vlastním nezávislým životem, chodí si k lidem jen pro kousek toho jídla a tepla, případně pro pohlazení. Pes je naproti tomu odporný egocentrik – jako člověk. Všechno se musí točit kolem něho; na každého štěká, všechno a každého očuchává, chčije na každém rohu jako chlap vracející se z hospody... – a neustále soupeří o dominanci, dokonce i se svým pánem. Výborně se mu dá ovšem poroučet; v tom je jeho hlavní přednost; proto je u lidí tak oblíben, protože si na něm mohou ukojit své nejnižší diktátorské pudy. To s kočkou dost dobře nejde; té neporučíte, dělá si co chce – nádherné zvíře! V příštím životě chci být určitě kocourem!

Kočka domácí sice žije s člověkem, ale zachovává si k němu vrozenou nedůvěru. Ostatně ani není divu, po všech těch neblahých zkušenostech, jaké chudák kočka musela prodělat, počínaje středověkem až po dnešek. Křesťanství naordinovalo lidem takovou nenávist ke kočce, že i sám český a polský král Václav II. upadal do mdlob při pohledu na černého kocoura! To byli pěkní vládci, jen co je pravda! Odvěký křesťanský strach z přírody zabydlil přirozený svět nadpřirozenými strašidly a z lidí udělal ustrašené strašpytle a absolutní magory. „Otec vlasti“ a „největší Čech“ Karel IV. zase žil a konal vše v neustálém strachu z konce světa, a znovu náš starý známý straširybka Václav II. zalézal při sebemenším zadunění hromu do skříně se svatými ostatky. Jeden magor vedle druhého.

(A když už jsme u těch českých vládců, korunu všemu hnusu nasazuje moderní doba tzv. „české samostatnosti“. Její mocipáni byli všichni bez výjimky rovněž naprostými hovady! Ano, HOVADY, pěkně prosím! – se všemi významovými nuancemi, jež toto krásné české slovo má! A to nemám na mysli jen komunisty nebo jejich přímé ideové následovníky naší tzv. „polistopadové demokracie“. Umouněným hovadem bez politické noblesy a bez elementárních zásad vznešeného vystupování byl i tolik opěvovaný „tatíček“ Masaryk. Hovado nízkého původu totiž nikdy nezapře svou hovadskou podstatu, i kdyby ho náhoda, šprtání a doprdelelezectví obdařilo třeba deseti doktoráty. Příliš opěvovaní a zbožňovaní lidé jsou mně vždycky podezřelí. A Masaryk nebyl v podstatě nic jiného než politický kariérista, který snad jako mazaný právník získal neoprávněný dojem, že když zvládá balamutit soudy a ovlivňovat veřejné mínění, že může také stejně „dobře“ zakládat a řídit stát. Masaryk byl ve své podstatě vzdorovité dítě, které si všemožnými machinacemi a za pomoci své vlivné bohaté americké manželky, vyloudilo na Wilsonovi svoji hračku, svůj malinký zbytečný státeček, tento pospojovaný hybrid z Čech, Moravy, Slovenska a Zakarpatské Rusi. No to bylo veledílo, tahle nevzhledná nudle! A za to ho všichni blbečci vynášejí do nebes? Opravdu toho pravého! Člověka, jenž ignoroval ten základní fakt, že soužití svobodných národů v jednom celku nefunguje a nemůže dlouho trvat, stejně jako nemůže dlouho fungovat a vydržet manželství dvou svobodných bytostí, leda by jeden z nich žil v podřízeném postavení.

A jak se Masaryk choval! Jako dobytek bez vychování! Jednou jsem viděl filmový záznam nějakého jeho projevu. Nejenom, že žvatlal z papíru koktavě a huhňavě cosi velice pobožného, cosi velice lidového a cosi velice ach tak průměrného, ale navíc se ještě celou tu dobu bez ustání drbal na noze, takže to skoro vypadalo, jako kdyby si honil ptáka pod stolem! Odporné! Jak říkám: prostě hovado! A ještě něco mě u něho zaráží a irituje: to jeho směšné jméno! Že si totiž dávají naše soudružky feministky jména směšná a sáhodlouze dvojitě složená, jako např. „Kunigunda Svobodová-Ženatá“ nebo „Kurva Kundová-Píčová“, nad tím už se našinec ani nepozastavuje, to je prostě produkt zakrnělého ženského myšlení, které nechápe, že žena nemůže být svobodná a zároveň vdaná, ale že by se muž sám pojmenoval po své ženě „Tomáš Garrigue Masaryk“, to už není ani feministické, ani submisivní, to je zkrátka blbé. Byla by to nakonec jeho soukromá věc, jenže on stejně tak blbě pojmenoval i svoje nesoudržné a neudržitelné soustátí: Česko-Slovensko!)

Zpátky ke kočkám: Dobří křesťané kočky upalovali, topili, stahovali za živa z kůže, vypichovali oči, za živa vařili v oleji a i jinak jim vyháněli ďábla z těla. Mne by určitě taky upálili – o tom nepochybuji. Upálili by mě spolu s Voltairovým Filosofickým slovníkem, kdybych se byl býval narodil o pouhých dvě stě let dříve! Takže tu pudovou nedůvěru mám s kočkami také společnou. To není strach v pravém slova smyslu, strach ustrašený, bojácný; to je zdravý strach, naježený, podložený, skeptický, z odstupu, odtažitá nedůvěra. Je to plachost divokého zvířete, které v kočce i ve mně stále přebývá. Nevěříme člověku ani za mák. Známe ho, víme své – a víme, co dovede! Kočka prostě člověku nevěří. To vidíme dobře již na tom, jak opatrně se k nám blíží, jak pečlivě očichává nabízenou potravu. Na rozdíl od psa si nikdy nevezme sousto přímo z nečistých rukou člověka! Musíte jí ho někam naservírovat, aby jí při labužnickém zkoumání jídla nevadil ten čpavý pach člověka. To pes sežere všechno bez výběru: hovno, zvratky... Tomu je to jedno. V tom je blízký člověku; ten také nemá kdovíjak vyběračný jazýček a skousne všechno, spolkne všechno i s chlupama a ještě se po tom oblizuje až za ušima. Prostě hovado. I prase je ušlechtilejší, čistotnější a inteligentnější než pes! Porovnáváme-li kočku a psa, máme tím vynikající příklad, jaký je rozdíl mezi zvířetem aristokratickým a blbým hovadem. Také se tím v neposlední řadě nabízí porovnání odlišností mezi mnou a lidmi. Ale to už je stejné jako porovnávat nebe a dudy...

Kočka je čistotná, dbá o svůj hedvábný kožíšek, nikdy není tak zablešená jako pes. (Já taky: dotknu-li se náhodou člověka nebo něčeho lidského, vzápětí si drhnu ruce jako královna Macbeth: „Pryč prokletá skvrno, proč nemizíš? Ani všechny parfémy Arábie nenavoní více tuto ručku...“) Kočka si co chvíli čistí svým růžovým jazýčkem srst, aby byla stále tak krásná a hebounká. Pes si líže nanejvýš tak koule nebo jiným psům a lidem zadnici, načež ještě navíc olízne páníčkovi tvář, a to jen z pouhé vděčnosti za to, že ho prve zřezal bejkovcem. Kočka vyluzuje svým „mňau“ jeden z nejnádhernějších zvuků na světě! Zvuk, jenž je nadto určen pouze nám! Úplně něco jiného než to psí primitivní „haf“! To je ostatně také určeno jen nám: psův nejbližší divoký příbuzný – čili vlk – se ozývá nejčastěji úplně jinak, a to opět nádherným vytím, které je více fascinujícím zpěvem v pravém slova smyslu, než jen tak ledajakým primitivním zvukem beze smyslu. Z toho je dobře patrné, jaký rozdíl se promítá do hlasového projevu svobodných bytostí a bytostí otrockých. I u lidí je to stejné: čím je člověk svobodnější, tím lepší hudbu vyluzuje, poslouchá a potřebuje. Kdo řekl, že ptáček v kleci zpívá nejlépe – a ještě lépe prý s vypíchnutýma očima? Jedině surové tupé hovado, jménem „člověk“, který je hluchý k ozevům písní divočiny; nerozezná tu božskou nádheru, jež pěje ódy na volnost, neboť jeho zparchantělému uchu zní liběji nářek uvězněných a trýzněných než jásot svobodného a radostného tvorstva. Člověk je prostě chudák; chudák, jenž však nevzbuzuje žádnou lítost.

Hudba kočičí a „hudba“ psí se k sobě mají asi jako francouzská barokní hudba 17. - 18. století, dejme tomu třeba jako takový Rameau nebo Sainte Colombe – hudba, které byl tehdy zcela správně přiznáván její nelidský původ, neb je mnohem starší než lidstvo, na čemž nic nemění ani ta skutečnost, že ji náhodou provozuje nějaký hrubý nevědomý nástroj-člověk – kontra česko-bavorský lidový dechovkový šraml, cikánská cimbálovka nebo nejnovější diskotékové „duc-duc“ hity. Tedy na jedné straně cosi uchvacujícího, něžného a procítěného, a na straně druhé uširvoucí, halasné, barbarské pazvuky. Někteří psi mají navíc ten nepříjemný zlozvyk, že celý den a celou noc bez ustání a bez zjevné příčiny štěkají. To si pak jeden hnedle uvědomí, že trpělivost i zvířecí práva mají své meze! Je až s podivem, co si dnes někteří lidé dovolí skrze své psy. Ještě v mém bývalém bydlišti byl přitom chov psů v bytě zakázán domovním řádem. Zcela správně! I taková Eva Braunová, milenka „tyranského diktátora“ Adolfa Hitlera, se musela omezovat ve své vlastní vile, pokud šlo o její dva teriéry. Protože bez ustání rušili sousedy svým štěkáním, musela se postavit kolem domu vysoká zeď, aby ten rámus odtlumila! A to byla srdcová dáma nejmocnějšího muže Německa! Lidská spodina a její uňafaní soudruzi však mají dnes pré. Jednomu se chce až vraždit z toho nepřestajného rámusu – jako v americkém filmu Krvavé léto, natočeném podle skutečné události, která se stala v New Yorku, v horkém létě roku 1977 za známého „katastrofálního“ výpadku proudu (skvělý film s Adrienem Brodym v roli zlynčovaného pankáče!). S lidským kraválem, jenž si někdy říká vznešeně „populární hudba“, se to má stejně: čím horší, tím častěji a bezohledněji zamořuje životní prostředí – ne nadarmo se takovéto „hudbě“ přezdívá trefně „hudební smog“. Nepřekvapilo by mne, kdyby někdy v budoucnu, v ten krátký čas, který lidstvu ještě zbývá, vyhrálo hitparádu nějaké přitroublé psí štěkání.

V Česku jsou prý odhadem téměř dva miliony psů; to znamená asi ve 40% všech domácností. V takovém Švýcarsku je to jen 10%. V tom je vidět ta vyšší kultura. Už když jsem putoval tou nádhernou alpskou zemí, byl jsem jak v Jiříkově vidění! Stádečka jelínků volně a beze strachu se pasoucích na rozkvetlých horských nivách, všude čisto a pořádek, majestátní rámec vysokohorských masivů vůkol, průzračné dravé proudy vod řinoucí se nezpěněně krajinou, málo aut; všude znát ten zvýšený důraz na péči o životní prostředí. Zkrátka vyšší kultura. Tady je to oproti nim jako v chudinské čtvrti. Nejen pro ty smečky potulných vzteklých psů. Chudina má totiž ráda družnost. Dejte spolu dva chudé – lhostejno, zda chudé duchem či chudé hmotně – a za chvíli jich je dvanáct. Jsou nakažlivě společenští, a proto rádi pěstují všelijakou jim podobnou havěť: psy, děti, vši...; milují hlučnou družnou zábavu, opilství, lásku a násilnosti všeho druhu. To je jejich způsob proletářské kultury. A tito malomocní se množí bohužel dál.

A na konec to nejlepší: pes je zbabělý jako člověk, je-li o samotě. Také potmě se bojí a pak není už takový sebevědomý hrdina, jako v houfu nebo s pánem. Prostě jako člověk. Někdy se mi zdá, že už ani ti psi nejsou, co to bývalo, že i oni už jsou nějak víc podráždění a nevrlí z toho všeho horšícího se lidského žití. Měním se i Já – i Já mám teď pocuchanější nervy, jsem odtažitější, „autističtější“ než dřív, kdy jsem ještě hladíval na ulici vzácněji než dnes se vyskytující cizí psy. Dnes by to již nebylo možné, protože jednak kdybych se měl zastavit u každého psa, nikam bych nedošel, co jich teď všude je a za druhé bych k tomu zastavení a pohlazení ani nedostal příležitost, poněvadž se každý pes na mne vždy hned zlostně utrhne. Lidem zkrátka chybí uměřenost i v tomhle. To je ono: Chyběla jim uměřenost před dva a půl tisíci lety již za časů Solóna (srov. jeho slavný výrok μηδέν αγαν - „ničeho přespříliš!“), nyní jim chybí ještě víc. Všechno přeženou, všechno otráví, zahltí a přecpou sami sebou, všechno zkazí; i ty psy doženou k neurotické zuřivosti. Jako by si vzali do hlavy, že ze světa udělají jeden velký hitchcockovský ptačí horor. Vidíte, Já tu pořád straším, nabádám, varuji a prorokuji příchod misantropické doby – a ona už je ponenáhlu tady!

Děda měl také pejska, obyčejného vesnického voříška, ale chováním a povahou to byla čistokrevná ráce. Pokaždé když zavítám k bývalému dědovu selskému stavení s opukovými zdmi, velkou stodolou a velkou zahradou, kudy se vine malý čistý potůček, a stoupám po cestičce vedoucí k němu, vidím ve vzpomínkách, jak radostně naše Zorka vybíhá nám v ústrety. To byl hodný pejsek! Bohužel se Zorka dost často toulala, což se jí stalo jednoho dne osudným, a my už ji nikdy více nespatřili. Ale co jsme měli dělat? Zavírat ji? To by děda nikdy nepřipustil. Zorčino zmizení, to bylo snad moje první setkání se smrtí. Pamatuji si stále ten nesnesitelný žal nad ztrátou někoho blízkého. Kdyby tak šel vrátit čas! Ještě aspoň jednou s ní pobýt na malou chvíli! Byl bych třebas i lépe poznal dědu – starého, moudrého, skromného a tichého muže, jenž nikdy nikomu ani slovem neublížil a jehož nakonec strávila tak hrozná nemoc. Prý jsem zdědil povahu po něm. Rád bych tomu věřil, byla by to pro mne pocta. Jen škoda, že po sobě nezanechal žádné písemnosti, v nichž by zaznamenal pro svého vnuka nějaké své zážitky či myšlenky – určitě byly noblesní. Snad je to tím, že byly natolik prosté a obyčejné, natolik nekonfliktní a nekomplikované jako je sám život sedláka, žijícího ještě podle toho prastarého přírodního koloběhu, vyjádřeného heslem Blut und Boden, jenž je naší generaci již cizí a jenž se již nevrátí, neboť dobré věci se nevracejí, myšlenky natolik klidné a hladké jako hladina rybníka, že ani nebylo co zapisovat. Píšeme vlastně jen z nouze, z přetlaku, z bolesti. Kdybychom byli dokonalí, dokonalí jako zvířata, neměli bychom tak velkou potřebu vytrubovat své emoce a bolístky do světa. Ano, „velká potřeba“: Co je veškerá literatura? Kluk se přejedl třešní, teď ho z toho bolí břicho, a tak má „velkou potřebu“ jít se vysrat!

Stanete-li v nočním tichu na kopci nad městem a zaposloucháte-li se do zvuků šířících se odtamtud zdola, uslyšíte jen sporadické štěkání psů, vyrušených nějakým pozdním chodcem. Cizí bytost, neznalá místních poměrů a nepatřící do tohoto světa, by si nejspíš pomyslela, že je to město psů, a ne lidí – planeta psů! Já mívám také takovýto pocit. Snad je to tím, že Já už do toho jejich divného světa nepatřím, nebo že se mu přinejmenším čím dál více vzdaluji. Vždy jsem si sice přál planetu bez lidí, nějakou Planetu opic, ale tohle – planeta psů – není zrovna ten případ. Příliš si spojuji psy s lidmi, ba málem mi splývají v jednoho potvora; někdy se mi dokonce zdá, jako by tam dole ani neštěkali psi, nýbrž lidé.

Často již ani pořádně nevíte, kdo koho vlastně chová, kdo je čí pán: zda pes či člověk. Jednou jsem šel kolem psa, který urputně a soustředěně sral, a panička ho prosila (!) těmito slovy:

„Tak dělej, já už chci jít, je mně zima, kam chceš jít teď?“

„Kam chceš jít teď!“ To skoro vypadá jako kdyby ten pes venčil tu debilní babu! Měla si kecnout vedle něho a taky zatlačit... A ta směšná jména, jaká těm čoklům dávají! Citunka, Sunny, Terezka, Bertík... A co takhle rovnou Robertek! ...No prostě dobytci. Pravdu mají freudiáni, že pes je pro nezaměstnané paničky náhradníkem příliš zaměstnaného manžela a náhražkou chybějícího penisu. V dřívějších, normálnějších dobách se psům dávala (pokud vůbec) spíše jména posměšná, odpovídající jejich otrocké povaze a podřadnému postavení, nikdy ne jména lidská, a už vůbec ne jména křesťanská; dávala se jim spíše jména nepřátel, např. za válek s Turkem jména turecká nebo tureckého původu, zřídkakdy potom za reálného socialismu nanejvýš ještě tak jména potentátů. Každý pes byl dříve prostě a jednoduše Alík, Azor nebo Punťa. Dnes je všechno naruby: děti dostávají jména psí a psi jména lidská.

Pes a jeho pán už je dnes neomezeným vládcem parků a předměstí. Útočí na každého v dosahu jejich domnělého teritoria; napadají chodce, běžce, cyklisty, mrzačí děti, jež kolem nich proběhnou. Onehdy jsem takovou situaci viděl. Dítě se zlého psiska polekalo a šlo si postěžovat otci. Ten však, namísto toho, aby zjednal na místě pořádek s majitelem onoho nezvedeného psa, nebo aby svého potomka přímo aktivně bránil před napadením, vynadal synkovi, že to má z toho, že „furt lítá“. Takže kvůli psům a jejich nezodpovědným majitelům se už děti nemůžou ani proběhnout! A pak si může někdo stěžovat, že děti tloustnou doma u televize a u počítačových her. Virtuální realita je přec bezpečnější než zdravý pohyb na čerstvém vzduchu! Ani se jim nedivím. Já už to dělám skoro také tak.

Není záhodno se těm psům ani bránit! Jako se to stalo mně: Zahnal jsem statného vlčáka starým řemenem, jejž u sebe pro takové případy nosím, a majitelka, zasloužilá to matka tří, čtyř nebo deseti harantů (přesně nevím, to se nedalo spočítat), která tu fenu na mne pustila, se mi nejenže neomluvila, ale ještě mi za tu moji nutnou sebeobranu tak vynadala a hrozila policií, že lidé vylézali z domů, cože se to děje! To jsme to dopracovali! Hlavně že platíme daně; ale vyjít si v klidu na procházku, aniž by vás někdo neobtěžoval, to nelze. Na co to tedy je všechno? Já mám pro strach uděláno, mně se nemůže nic tak moc stát, jsemť dospělý muž na vrcholu sil a výbušnosti, mne to „jen“ obtěžuje, ale když nějaký uštěkaný bastard ukousne malému děcku půlku obličeje, jako se to každou chvíli někde stane, hájí majitel onoho hafana svého miláčka až do krve a často hází ještě vinu za celý incident na samotnou oběť, která „chudáka pejska musela nejspíš něčím vyprovokovat“! To jsme to dopracovali! Čokli mají víc práv než děti, než lidé, a co hůř: než Já! No jo, jejich chov je také podstatně lacinější... Bývaly doby, kdy nejlepším přítelem člověka byla kniha. Ty doby už jsou dávno pryč. Dnes je nejlepším přítelem člověka vzteklý pes, kterého je nutno stále okřikovat a stejně to není nic platné.

Jejich obtěžování je přitom právně i lidsky naprosto nenapadnutelné a tudíž bezúhonné a tudíž mlčky trpěné a tudíž hojně využívané. Zřejmě to nijak drasticky nevybočuje ani z jejich pochybných lidských zásad slušného chování – naneštěstí pro mne a pro každého, kdo je zvyklý se pohybovat více po okrajích měst než v jejich středu. Je to šikovně vymyšleno. Neexistuje proti tomu žádná obrana. Majitel sám je jakoby z obliga, vždyť on sám vám nic nedělá, nechá jen svého čokla udělat to, co by si sám nedovolil, vždyť je to jen „hloupý“ pes (najednou!), který z toho nemá rozum. A ani když vás očuchává, skočí na vás nebo na vás výhrůžně štěká a vrčí, „nic“ se přece tak hrozného neděje. Dokud vás nepokouše do krve, stále se jakoby „nic“ neděje. Ale ono „se děje“, ne že ne! Vím to Já, ví to on a ví to i ten čokl! Ale pořád se tzv. „nic nestalo“. „Jen“ to obtěžuje. A to není přece trestné, není to žádný hrdelní zločin, jinak by nestačily věznice. Skrze svého čokla si člověk dovolí, co by mu jinak jen tak neprošlo. Ale zkuste ztratit nervy a se ohradit, nadávat nebo se dokonce nedej bože aktivně sám bránit a toho otravného čokla nakopnout či něčím přetáhnout přes hřbet! Nemožnost! Rázem jste ten špatný vy.

Divím se, že ty otravné a hlučné smečky podvraťáků ve městě ještě nikomu nevadí; že si nikdo dost nahlas nestěžuje; že to vůbec dovolí veřejné mínění, policie a ubytovací řád. Zas to bude asi na mně, abych ztropil kvůli tomu nějaký skandál. Jako ostatně vždycky.

Lidé psy vůbec nezvládají a dovolí jim téměř všechno. Nechávají je běhat navolno a ani nezasahují, pokud pes na někoho útočí. A že napadají pořád někoho! Jednou jsem viděl, jak jezevčík objevil na louce kočku, doběhl k ní a zblízka jí štěkal bez ustání přímo do obličeje. Páníček blbeček na to dobrých pět minut zpovzdáli pouze koukal a neudělal vůbec nic. Ani se nepohnul, neokřikl psa, nedošel si pro něj; jen stál opodál jako tvrdé Y, čekaje trpělivě a nezúčastněně, až se čokl snad sám od sebe vrátí od „úlovku“. Chudák kočka udělala to nejlepší co mohla: zalehla do obranné pozice a nehýbala se. Trvalo to dlouho. Příliš dlouho na můj vkus. Až jsem to konečně už nevydržel a rozběhl jsem se s láteřením kočce na pomoc. Vyrval jsem ji psovi před čumákem a uchopil do náručí. Pak jsem se otočil k tomu blbovi:

„Co to tady provádíš s mojí kočkou, ty hovado!“

A kočce jsem řekl, aby to vypadalo, že mi skutečně patří:

„Pojď, Kleopatro, jdeme domů.“

Blbec čuměl a nezmohl se ani na slovo.

Lidé jsou už tak neomalení, že berou své uštěkané čokly i na operu! Vážně! Nedělám si legraci! Pustil jsem si jednou v rádiu záznam živého představení Mozartova singspielu Bastien a Bastienka, a po čase jsem to musel znechuceně vypnout, poněvadž po každé odzpívané árii, když se na moment rozhostilo ticho v hudební pauze, rozštěkal se v sále nějaký čokl! To mě dostalo! Člověka by s ostudou vyvedli, ale nad psiskem se jistě všichni jen pobaveně pousmáli. Jako bych to neznal! Zkazí vám každý požitek. Nevycválané čuby! A jejich stejně oražení páníčci! Nevím, jestli ten čokl nebyl náhodou součástí scény, jestli štěkal z hlediště či z dějiště. Na tom nesejde: stejně je to hnus! A kdyby mohl můj mozek zvracet stejně jako zvrací žaludek, dostane-li se do něj něco nestravitelného, vydávil bych nejraději z mého mozku i tuto nechutnou vzpomínku. Fantóm opery? Ne! Tohle byl čokl opery!

Jako by nestačilo, že v pauzách chrchlají nevyléčitelní kuřáci! Před každým představením by návštěvníci koncertu měli projít zvláštní selekcí nějakého novodobého dr. Mengeleho, který by medicínsky určil, kdo je zahleněný a kdo je sdostatek způsobilý svým zdravotním stavem k tomu, aby potom nevyrušoval neustálým kašláním! Sálem pak takto zaznívají odporné štěkavé zvuky, jež patří spíše do plicního sanatoria nebo do psince, a ne na koncert.

Mně vadí i to obhroublé plácání publika dlaněmi o sebe, jako někde na sjezdu ÚV KSČ. Odporný zlozvyk, tenhle potlesk! Zlámat, zpřerážet, uřezat jim ty nenechavé pracky! Svázat do kozelce ty plácavé nekňuby! Pleskají rukama o sebe jako cvičené opičky v cirkuse. Nanejvýš bych ještě snesl přejemnělé aristokratické, sotva slyšitelné pleskání prstů jedné ruky o prsty ruky druhé, místo toho humpoláckého ohlušujícího mlaskání jako někde v salaši, kde se při cymbálovce, a mimo rytmus, plácají opilí bačové do stehen.

Jak ten potlesk vlastně vznikl? Kterej idiot s tím začal první? A kteří idioti se k němu přidali? Jak se jen dokážou takhle idiotsky sjednotit? A jak se taková pitomost mohla vůbec ujmout? To mi řekněte! Jeden idiot začne plácat rukama, v podstatě začne rušit, a ostatní se k němu přidají? Vždyť je to plácání rukama o sebe tak směšné a tak nesmyslné! A idiotští účinkující se děkují, uklánějí jako kašpárci na drátkách, ukazují jeden na druhého, jako kdyby na sebe vzájemně svalovali nějakou těžkou neodpustitelnou vinu, sami dokonce podněcují to publikum k potlesku, považují jej idiotsky za projev uznání. Přitom i na školním představení zvláštní školy se tleská úplně stejně místním idiotům! To mi vysvětlete! Jednu teorii bych měl, ale nepředpokládám, že bych si za ni vysloužil potlesk, poněvadž by ukazovala lidi v nepříznivém světle jako tupou bandu idiotů bez individuality a bez mozku.

Však vím moc dobře, proč nechodím na koncerty. Hudba je fajn, ale ty lidi... ty lidi... Samotní muzikanti jsou také jakž takž snesitelní, dokud ovšem neodloží instrumenty a nezačnou mluvit. To je pak samé „pan profesor tohle a pan profesor tamto“, všechno je strašná práce a dřina a nezměrná píle, jako kdyby bohatě nestačil talent a zaujetí, všechno je to opět řemeslo, k uzoufání upracované tak, až mě z poslouchání takových plků bolí málem ruce, přidají se k dobru nějaké klípky ze soukromého života těch největších skladatelů, kteří se teď asi nejspíš obracejí v hrobě nad tím znesvěcováním a nad tou bulvární nestydatostí, hodí se do placu pár veselých historek o tom, jak si pan dirigent zapomněl obout černé polobotky, což má být asi vrchol švandy či co, a podobné hovadiny. Koho to zajímá? Leda tak někoho, kdo je duševně na „výši“ drbavých ženských od plotny, jdoucích z nákupu, jejichž „kulturní“ obzor nesahá dál než k ukvičeným odrhovačkám Heleny Vondráčkové nebo k muzikálu a jiným módním bezduchým záležitostem. Tím se jasně ukazuje, že i hudebníci nejsou nic jiného než cvičené vydrezúrované opice.

Hudba je nejlepší bez lidí. Ti mají být jen nevědomým nástrojem. Hudba je hlas ducha přírody. Lidé jen Aeolova harfa, rozeznívaná větrem. Toť vše. Ty nejlepší hudební skladby, napsané lidmi a pro lidi, jsou pokaždé okopírované, odposlouchané buď od zpěvných ptáků, nebo z jiných přírodních zvuků, jako jsou bouře, vítr, zurčící a šplouchající voda, vzduté moře. Kdepak asi vzal Mozart inspiraci ke svým veselým, rozverným nápěvům? Od koho jiného než od ptactva! Mozart vždy doma choval mnoho ptáčků zpěváčků a svého oblíbeného drozda si s sebou všude brával. Když pak ten drozd zemřel přesně ve stejný den jako Mozartův otec Leopold, byl raněn a zarmoucen jistě dvojnásob. Dáte-li si dohromady Mozartovu geniální hudební paměť a to, že byl po celý život obklopen zpěvným ptactvem, pak je vše jasné. Posloucháte-li Mozarta, slyšíte v podstatě variace na jarní zpěvy drozdů, kosů, pěnic, pěnkav, sedmihlásků a podobných mistrů. A naopak: zaposloucháte-li se pozorně do ptačích trylků, připomenou vám ze všech světových skladatelů nejvíc právě Mozarta.

Hudba je v podstatě chtonická bohyně, jíž by měl být zasvěcen chrám nepřístupný lidem. Hlavně obyčejným lidem! Jako v antickém Řecku. Vždyť hudba nepochází jen z nadpozemských výšin, ale vzlíná také ze země, jako její nejlíbeznější rostlina. A i kdyby: nebesa jsou přece též součástí Země!

A vůbec: na koncertech se sedí v naškrobených oblecích, na nepohodlných křeslech nebo dokonce na tvrdých židlích, nohy dvě tři hodiny nepřirozeně skrčené jako v turistické třídě letadla, nelze si je ani natáhnout pořádně před sebe, natož hodit nahoru, jak je nejzdravější, natož se natáhnout celý a lehnout si, jak je nejpříjemnější... – a kolem samý snob. Nic uchvacujícího takový koncert, spíš nekonečná nuda. V tom ovzduší plném škaredých lidí, kteří té hudbě stejně pořádně nerozumějí, se dá pouze nudit, sledovat vlekoucí se čas a těšit se, až tomu utrpení bude konec. Z hudby pak absolutně nemám nic. Tu si pustím a vychutnám teprve doma, za zamknutými dveřmi, potmě a v nočním tichu. Hudba a noc jsou fajn, jen kdyby ty lidi nebyli... ty lidi...

Opravdu skvělý nápad: Oni nemají dost peněz, aby si mohli pořídit posraný dětičky a Já to musím zacvaknout! Co je mi po tom! Co je mi po jejich nízkých pudech! Já když si chci něco pořídit, tak na to musím poctivě dřít a ušetřit si na to; oni dostanou na svoje orgie přidáno – z mých peněz! Je sice pravda, že moje zájmy a způsob života příliš nepřispívají ke stabilitě jejich posranýho fašistickýho státu, ale co na tom? Furt jsem ještě oproti těm otrokům volný jako pták. A když se jim čím dál častěji nedostává spermií, tak podplatí kdejakého úchyla, aby si nad pornočasopisem vyhonil péro do zkumavky! Na všechno se najde řešení, ať je jakkoli odporné. Nevadí, účel světí prostředky. Žádný ufuněný lidomrd se ani nestydí; není za co, vždyť ty jejich nečisté dělohy jsou veřejným majetkem, a ten zasoplený uřvaný hnus, jenž z jejich lůn a beder leze, jakbysmet! Každý (a hlavně každá) má mezi nohama jen levnou výrobnu na další pracovní sílu, na další účetní položku, na dalšího potenciálního voliče, na dalšího daňového poplatníka, na dalšího otravu a otrapu, na kterého budeš na každém kroku celý život narážet a jehož se nezbavíš, na dalšího ouřadu, který bude přidělovat dalším a dalším budižkničemům jejich sociální dávky. Tak nechť se kouří z komínů továren! A ať je již zdálky pěkně vidět ten kouř! Nemáme se za co stydět. OMNIA VINCIT STULTITIA! (nade vším vítězí hloupost).

Darwinismus se ve své hlavní tezi nepochybně plete: nepřežívají ti nejschopnější a nejsilnější, nýbrž ti nejprůměrnější! Alespoň v lidské společnosti to platí stoprocentně. Ale je to nezneklidňuje, neboť oni tato pravidla nevztahují na sebe – v tom se cítí být zase mimo přírodu. Přemýšlíme jen o věcech, jež jsou nějak v nepořádku. Takže jejich průměrnost jim nikdy nezavdala žádný důvod jakkoli se trápit nad nějakým pro ně vlastně výhodným stavem. Jejich průměrnost je jejich výhodou, a tak v tomto stavu ustrnuli. To spíš my nadprůměrní, my pozvedající se máme důvod k obavám; a také že se bojíme, vímeť arci hrdě, že jsme vymírajícím druhem, a střežíme se víc, pozorujeme se víc. Ve vztahu k průměrným se chováme jako průzkumná rota na nepřátelském území: tiše a opatrně našlapujeme, skrýváme se, maskujeme se, předstíráme, že patříme k nim. Napodobujeme jejich hloupost, ale moc nám to nejde. I v předstírání hlouposti nás vždycky odhalí, protože i v hlouposti jsme příliš originální a důvtipní; vždycky se podřekneme. Jsme jako ti vymřelí dravci, kteří byli v životě a v lovu natolik zdatní, že si nakonec veškerou potravu vyzabíjeli. Žádný strom neroste do nebe. Oni ho nakonec podetnou.

Samorost

Víte, co se říká o samorostlém „člověku“, který je nezávislý v myšlení a v konání si dělá co chce: Že „roste jako dříví v lese“. To je věta, u níž nevím, která její část mě uráží víc. Zda to „dříví“, které však když roste není žádným „dřívím“, nýbrž živým stromem, živou bytostí a teprve až po smrti se stává „dřevem“, podobně jako člověk není od narození kostlivcem a zvíře není od narození masem. Nebo snad lidé říkají nad sotva povitým miminkem takové ty běžné něžnůstky, jako třeba: „Koukejte, to je krásná potrava pro červy“? To ani v žertu! Ale stromy a zvířata přehlížejí jako nic, jako dřevěnou věc resp. jako masitou věc! Nebo mě má víc urážet smysl té věty, který říká, že „dříví“ roste jen tak, bez řádu, bez morálky, bez řádné výchovy, halabala, neuspořádaně a že teprve širočina drvoštěpova dá jeho samoúčelné existenci vyšší smysl? Toto je jejich morální ponaučení? Že i můj samorostlý život jen v podstatě zbloudil jako ztracená ovečka od stáda a jedině lidský pastýř dodá mé neužitečné existenci nějakou hodnotu tím, že mě oholí, oškube a bude mi pít krev? Ale Já, strom i zvíře máme svůj vlastní smysl, svou vlastní morálku a svou vlastní hodnotu! To člověk nemůže nikdy pochopit. No a co – Já zase nevidím jediný smysl v lidské existenci!

Ti chlíváci si vesele mrdají až mrdka stříká na všechny světové strany, mají z toho náramný plezír, a po mně se chce, abych jim financoval ty zmrdy, ty škaredé plody jejich nejnižších pudů, které z toho jejich ušoupaného a uhekaného mrdání vzniknou! To se mi snad zdá! Kdyby radši zasadili strom, když už musí mermomocí něco sázet a pěstovat a pohnojovat! Raději ať opečovávají a starají se a chrání nějaký ztepilý stromeček! Raději nechť jdou a zaplní Zemi hojnými lesy, než svou dračí setbou! Strom nám dává kyslík k dýchání, jeho krása nesmírná lahodí našemu oku, je středobodem našeho vesmíru. Poznej moudrost letitého dubu a nalezl jsi vše, co potřebuješ vědět na tomto světě! Ale oni jdou a žebra svá i svůj pyj zteřelý vrážejí do břicha Země, jako by to byly dýky hladové, a jazyky ohnivými pálí a pálí, Úranova varlata v granáty výbušné proměněná! Strom je nám alespoň k užitku, ale k čemu je to jejich člověčí potomstvo, krev jejich nečisté krve? Jenom k vzteku. Ti stejně jednou zničí tento bývalý ráj. Přemění ho v betonové parkoviště před hypermarketem a zbytky zelených ploch budou sloužit psům za latríny.

K tomu to od počátku historie lidstva směřuje. Podívejme se kolem sebe. Lepší už to nikdy nebude. Věci mají totiž tu vlastnost, že se zhoršují. Důkazem jsou dějiny, jde o kontinuální jev. Je to nenavratitelný, nezastavitelný celoplanetární proces. Každý den mám důkazy na očích. Za svých čtyřicet jar jsem byl svědkem již tolika změn k horšímu, že vidím doslova mizet starý dobrý svět přímo před očima! Denně mi zmizí z očí někde nějaký strom, kus lesa, kus volného zeleného prostranství, aby je nahradila nějaká bytová zástavba, garáže, silnice, dálnice, parkoviště, sjezdovka, supermarket...

Je to již více jak sto let, co Karel Klostermann popisoval a opěval ve svých knížkách hluboké šumavské hvozdy na živém pomezí Čech a Bavorska. Jeho svět je také nenávratně pryč. Už i tento svou podstatou pohanský rapsód vyjadřoval obavy z mizejících lesů, z nenasytné exploatace velebného chrámu přírody a z pronikání civilizace do romanticky drsného šumavského pohoří. A to bylo kolem roku 1890! Co by tomu řekl dnes? Zvláště na Šumavě! Myslím, že by ji už nepoznal, jakkoli je to „chráněné území“, a že by ani nechtěl žít v takovém přelidněném a přetechnizovaném světě.

Klostermannova německy (!) psaná knížka Böhmerwaldskizzen, česky Črty ze Šumavy, se čte dobře, jeť to taková bledší sudetská obdoba novoanglického Thoreaua; čtenář dostává skoro chuť ta divoká místa také navštívit, ale dnes už by to bylo trpké zklamání. Ta nedotčená divočina, již on ještě znával a miloval a viděl nenávratně mizet, ten opravdový prales, kde mohl neopatrný cizinec snadno zbloudit, ztratit se a beze stopy zmizet, ten už existuje jen v báječných knížkách a neuvěřitelných vyprávěních z dob dávno minulých. Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně. Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem.

Na Klostermannovi mě však zaujala ještě jiná sympatická věc: jak byl znechucen zmáhající se národnostní animozitou konce 19. století mezi Čechy a Němci, kteří žili odpradávna pospolu bez zbytečných třenic a najednou, jako kdyby všichni zešíleli, vypiskují jeden na druhého kvůli národnosti, snažíce se Čecha poněmčit a Němce počeštit. Že by nevyhnutelný důsledek rostoucího přelidnění? Kdy soused začíná lézt na nervy sousedovi?

Před 2700 lety se řecký básník Hésiodos domníval, že v posloupnosti lidských pokolení od zlatého k železnému je právě to jeho nejhorší, jaké může být. To byl ovšem ještě optimista. Neznal zdaleka dnešní pokolení. A těžko by si byl mohl někdo v jakékoliv době představit, jakých obludných forem zdegenerovanosti nabude kdy lidský rod. Nemáme zlaté pokolení, nemáme ani železné pokolení. Co tedy máme? Nu, jak jen je pojmenovat nejpříhodněji... – snad tombakové či sádrové nebo křemíkové, možná plastikové... Nevím, falšuje se všechno.

Ocitám se pomalu, ale jistě v pasti, odkud je čím dál těžší se dostávat. Lidstvo mě pomalu obkličuje a obléhá. Vždycky jsme bydleli na kraji města, kde stačilo jen přejít pole a rázem jsem se ocitl v lese, uprostřed zdánlivé divočiny, kde jsem málokdy potkal živáčka – tedy lidského živáčka, abych byl přesný. Tato moje základní životní potřeba, tyto idylické časy z dob zeleného mládí již neexistují. Lidská Rakovina toto všechno mezitím stačila pohltit. Během několika málo let! Než jsem se otočil, postavili mi kolem mne do cesty hradbu nových sídlišť a dopravních komunikací, takže místo dřívějšího okraje města se propadám spíše do jeho centra. Pohlcuje mě to zaživa. Zazdívá mě to zaživa. Musím si teď klestit cestu skrze rušné ulice, plížit se jako zloděj okolo dlouhých řad domů, odkud si na mne otvírá uštěkanou tlamu kdejaký podvraťák za plotem. A když se pak vynervovaný konečně dopotácím k lesu, stejně ještě nemám zdaleka vyhráno. Rakovina je tam totiž taky. Venčí tam čokly, rajtují na motorkách, prohánějí se v autech, stavějí si tam víkendové chatky atd., je jich tam zkrátka plno, rok od roku víc a víc – příliš mnoho na mne.

Vzpomínám, jak jsme si jako malí kluci ze sídliště chodívali hrát na indiány a zálesáky do blízkého přilehlého lesa. Tam, v zarostlém bývalém kamenolomu jsme prožívali svá první dětská dobrodružství v lůně přírody, tam jsme vedli své dětské „války“, tam jsme jakoby putovali pustou „džunglí“ za poklady neznámými. Nu ano, častokrát jsme se vraceli domů, do „civilizace“, notně k smrti unavení, špinaví, potrhaní, zdrápaní, popálení od kopřiv, potlučení a pobodaní od včel – ale šťastní a vyřádění. Tam jsme si také vařívali na ohníčku jednoduché polévky z Vitany nebo tzv. „mátový čaj“ z posbíraných lístků okolních rostlin. Ale prosím vás, jaká se to tehdy vyluhovala ve vodě „máta“! Tak jsme tomu říkali my nevědomí kluci. Ale po pravdě řečeno, a s mými současnými znalostmi bylin v hlavě, musím připustit, že jsme tenkrát měli velké štěstí, že jsme se neotrávili nějakým rulíkem nebo durmanem. No a co! Ale byla to krásná selanka, oproti dnešku. Škoda, jímá mě nad tím smutek a nálada melancholická. Jako by se mi usadil černý havran na levém rameni. Vtírá se do duše ono Poeovo never more, „už nikdy více“, tak ten havran kráká. Dnes už se to báječné místo dětských her nadobro změnilo a ve zlé obrátilo. Les prořídnul, stromy povyrostly a zestárly, jako bohužel my všichni, a povaluje se tam nyní spousta odpadků a skleněných střepů z blízké zahrádkářské kolonie. Žádné děti si tam již nehrají a město se plíží jako smrt nepozorovaně čím dál blíž. Nemám už radost ze života. Život mě začíná nějak unavovat...

Stejně je to zajímavé: oficiálně má tohle mé rodné městečko relativně pořád stejný počet obyvatel, ale přitom se za uplynulých čtyřicet let postavilo již tolik nových panelových sídlišť a rodinných domků na jeho okrajích, že by se tam vešlo skoro ještě jedno takové městečko. Je to divné. Dětí jako smetí nikde nevidět po venku běhat a hrát si, leda tak všudepřítomné láje čoklů s nezaměstnanými paničkami, ale furt se staví a buduje. Buďto nám tedy někdo z nejvyšších míst fikaně lže a zastírá skutečný stav populace, aby to nevypadalo tak hrozně, nebo to jsou byty pro černé duše. Nevím, co za debilitu se za tou záhadou zase skrývá, ale nelíbí se mi to.

Takové prostředí se opravdu málo hodí k životu. K životu podle mých měřítek. Ve městě se dá opravdu jen chodit do práce a z práce jako otrok, anebo za nezbytně nutnými pochůzkami. Jinak je lepší být doma a nikde se venku mnoho neexponovat. Kolikrát se musím až nutit, sbírat kuráž, rozebírat pro a proti, zvažovat, rozmýšlet se, užírat se touhou, čekat na trojčivou náladu, abych vůbec udělal takovou dříve samozřejmou a libou věc a vyšel ven na čerstvý vzduch. Jak ten je potom ale omamný! – Avšak daleko častěji si to nerozumné dobrodružství odpustím docela, představím-li si, že sotva otevřu dveře, hned na mne jukne nějaký odporný lidský ksicht, jejž si tak nepřekousnutelně hnusím. Někdy doslova kličkuji na ulici, vyhýbám se obloukem chodcům; v půli cesty se třebas vracím domů, znechucen obtěžováním projíždějících a manévrujících aut nebo rozvzteklen na nejvyšší míru dorážením kdejakého z mnoha psisek, které na mne jistotně skočí hned za prvním rohem. Za takových podmínek ztrácí procházka jakýkoliv smysl. Stává se jen zbytečným martýriem bez vykoupení. Mění se v adrenalinový sport, v neurotickou hru na schovávanou a na kličkovanou.

Mívám často pocit, že už to nevydržím; že budu muset jednoho dne vzít ocelovou tyč a mlátit kolem sebe v divokém amoku lidi a jejich čokly po lebkách a auta po kapotách. Úplně z té představy brunátním, jak je živá. Jako kdyby se ta vražedná scéna právě odehrávala. Vidím ten masakr a děsím se ho. Děsím se následků. Ale ne následků, jež by z toho vyplynuly pro NĚ, nýbrž následků, jež by postihly MNE! Už tohle je čtvrtinový kriminál, natož pak opravdový. A tak si raději sednu k oknu a závistivě pozoruji kavky na střechách a těším se na jaro, až budu moci zase sbalit stan a odejít daleko, daleko od lidí do lesů a skal, kam ani jediný lidský zvuk nepronikne. Za mrazivých úplňkových nocí se dívám oknem na měsíc a vzpomínám na vlahé letní večery, kdy jsem se při soumraku toulával opuštěnou tišící se krajinou, kde mi nad hlavou nebojácně a neslyšně poletoval puštík. Ne, nevzlykám žalem. Stýskám si. Jsem odloučen. Vyji si tichounce do tmy tklivou píseň lapeného vlka. Píseň o zmizelém domově v divočině. Nocí zní mé melancholické luttuosamento. Už i ty kavky, vrabčáci jsou ohroženým druhem, tak jako Já.

A to se ještě stále najdou takoví zaslepení blázni, jimž je toto všechno pořád málo. Dokonce jsou někteří idioti schopni tvrdit, že životní prostředí se zlepšuje! – Jak? V čem? Ve srovnání s jakým obdobím? Leda tak ve srovnání s Černobylem, nebo ve srovnání s oním šíleným záchvatem ničivé průmyslové exploatace minulého století. Ale i tehdy jsme na tom byli líp! Ano, líp! Neboť mimo dosah dusivých dýmů továrních komínů a mimo dosah DDT stále ještě existovaly relativně ne-li velké, tedy určitě oproti dnešku větší a rozsáhlejší kusy nedotčené přírody, kde hojně rostl koukol a kde žila početná hejna koroptví. To všechno už dneska také neexistuje. Vymazali jednoduše celé širé prostory volné krajiny z mapy. Vyhladili a vyhubili mezitím celé rostlinné a živočišné druhy. Za pár let! Ne za několik dekád nebo století, ale za několik let! A je to čím dál horší, pokračuje to čím dál rychlejším tempem. Ani tzv. „ochránci přírody“ nejsou lepší. Ti také zbloudili. Vyžívají se naprosto „mimo mísu“ v úplně nesmyslných zbytečnostech a odbočkách, v hovadinách typu kroužkování ptáků, označování motýlů nebo v sekání luk, aby náhodou, nedej bože!, nezarostly lesem a „nenarušil se ráz krajiny“. To by byla asi ohromná ztráta, kdyby se znovu les vrátil na své původní místo, odkud jej kdysi civilizace nemilosrdně vyklučila. To by byla asi ohromná ztráta, kdyby z krajiny zmizel člověk a už nikdy se do ní nevrátil. Kéž by se tak stalo, to by bylo vysvobození. To je také to jediné, co si lze v souvislosti s člověkem přát.

Povždy jsem ostatně tvrdil a co budu živ tvrdit nepřestanu, ba i po smrti ústy mých spisů budu tvrdit a neustále opakovat, že jediná skutečně účinná ochrana přírody záleží v plánovité snaze přivodit nějakým způsobem zánik lidstva na Zemi. Nesmí se nechat naživu ani jeden lidský pár, ani jeden muž a žena, jinak se spolu ti dva zločinní spiklenci slasti spáří a celý ten šílený kolotoč začne znovu od Adama až po Misantropa. Maximálně bych se možná spokojil s tím, že by lidstvo bylo jednou uvrženo do nějaké kruté existenční bídy, odkud by se už nikdy nevyhrabalo a kde by v malých roztroušených skupinkách živořilo až do skonání věků. Co by tento nanejvýš vítaný pád člověka způsobilo a jak, to už bych nechal na moudrosti přírody. Ono to stejně nastane, dříve či později, i bez mého zásahu a bez mých vroucích přání.

Jedině toto by tedy byla ta pravá záchrana. Jinak jsou všechna ostatní opatření na ochranu přírody bezvýsledná a bezzubá, neboť jsou tu až příliš silné tlaky zcela protichůdné. Jsou tu jednak mocné tlaky ekonomické, neméně silné tlaky politické a vposledku i docela obyčejné tlaky lidské, ježto přece ta nespočetná horda nemyslících lidiček musí někde bydlet, něco žrát, něčím se živit, zabavit se nějakou prací, nějak se přesunovat horečnatě z místa na místo a něčím se zahřívat. To bude vždy prvořadým úkolem humanismu. Ochrana přírody je vždycky až na druhém místě, až po lidech a jen v jejich prospěch. Skloubit obojí dohromady, to byl neuskutečněný sen naivní teorie o tzv. „trvale udržitelném rozvoji“. Ta teorie totálně selhává. To je dobře vidět na tom, že i když mají možná někteří somnambulové upřímnou snahu chránit přírodu – ze strachu ovšem z negativního dopadu opět hlavně na sebe, na lidstvo – stále se ta ochrana jaksi nedaří. Mají na to vládní programy, ministerstva životního prostředí, stovky nevládních ekologických organizací – a stejně je to všechno nejen k ničemu (slušně řečeno), ale situace se naopak stále víc zhoršuje. Pustit si dnes hubu na špacír a pronést něco v tom smyslu, jako že se životní prostředí zlepšuje, to je výkon zaslepeného blázna, který neví, o čem žvaní. Že totiž pacient přestal krvácet, nemusí hned znamenat, že se uzdravuje; může to být také nezvratnou známkou toho, že pacient zemřel.

Jediné, čeho jsou schopni, je vymyslet zase jen nějaký další umělý regulační projekt, jako je třeba výstavba nějaké nesmyslné hráze nebo rovnou celé betonové přehrady. Zřejmě se naši ekologičtí technokrati zhlédli v homeopatických metodách léčení stejného stejným. Budou tedy pít žluč a moč a navrch postaví nebezpečnou jadernou elektrárnu, která svým radioaktivním odpadem zamoří planetu na další stovky tisíc let. Nebo se budou opájet idiotskou nadějí, že se všechno v budoucnu vyřeší týmž prostředkem, který všechno způsobil – totiž technikou. No to už je úplné šílenství! Nicméně to je jejich univerzální recept na všechno. Přiložit pijavice na chudokrevné tělo. Čímž celý problém nejen nezastaví ani neumenší, ale naopak ještě více akcelerují. Prostě hovada.

Té totální regulaci však nepodléhá jen krajina, ale i soukromý všední život jednotlivce, spoutaný přibývajícím množstvím právnických kliček a úředních výnosů. Antiutopické romány se staly realitou. Život se stal neúměrně složitým a nákladným. Brzy již bude další život neúnosný. Nebude trvat dlouho, a lidé sami jednou pochopí, že pokračovat v této nesmyslné existenci nemá význam. Zářným příkladem mohu být Já, který jsem to už pochopil s velkým předstihem. Lidé už za těchto horšících se podmínek nebudou chtít mít děti, tak jako nechtějí mít mladé některá zvířata v zajetí svých klecí. To bude konec lidstva na této zemi. Kéž bych se toho konce dožil! Zničená Země by se bez lidí obnovila rychle, o to nemám obavy; příroda je mocná síla; za půl století už by nikdo nepoznal, že kdysi sužovala tento svět lidská Rakovina.

„Ale jak by vypadal svět bez lidí!“ zajíkavě kvikají poděšení človíčkové.

„Mnohem lépe! Byl by to ráj na Zemi! Jako dřív, dokud jste se tu neobjevili vy a celý váš nepovedený druh Homouš Soplens!" odpovídám Já. „Nebo si snad myslíte, že jste jeho ozdoba? Už abyste vychcípali! Včera bylo pozdě!“

A kdesi na katedře parchantismu-humanismu se odborníci mezitím dohadují, jaké hmotné, sociální a ekonomické příčiny má nižší porodnost u vysoce vzdělaných žen. Probírají ten „ohromný problém“ snad ze všech stran a ze všech možných úhlů, přičemž kloudného závěru se ne a ne dobrat. Ale ta nejjednodušší odpověď, jaká se přímo vnucuje, je jakživ nenapadne: rozumní lidé mají prostě rozum, proto mají málo dětí. Jiné dialektické, tržní či mravní důvody zde nehledejme. Manželství a děti se zkrátka staly přežitkem této bezvýchodné doby. Už to nemá cenu. Nikam to nevede. Přivést totiž dnes další dítě do tohoto přelidněného a vypleněného světa, do světa masovosti, odosobnění, znečištění, do přetechnizovaného světa, kde vládne všemocná byrokracie, diktatura průměru a totálního dohledu – tak do tohoto světa může přivést dítě leda naprostý šílenec nebo idiot s IQ tykve.

Jsem teď v takovém absurdním postavení, že si víceméně přímo pěstuji bandu svých dalších nepřátel. Nebo si snad myslíte, že mi ti parchantíci nechtění budou v dospělosti a v budoucnu něčím prospěšní? Že třeba budou okopávat brambory na poli, abychom měli Já a divočáci co jíst? Ne, vyroste z nich právě taková sebranka škodlivých darmošlapů a darmožroutů a fiškuntálů a šizuňků a spekulantů se vším možným i nemožným, jako jsou jejich stejně vypečení rodiče, nebo další posila do jejich vzmáhajícího se byrokratického aparátu, který bude kontrolovat, jestli jsem včas zaplatil, co mi určili, aby mohl tento začarovaný koloběh hlouposti v přírodě pokračovat. Stejně budu muset jednou do té džungle opravdu utéct, protože takové ponížení dlouho nevydržím. První myšlenka je vždycky správná.

Podstata státu je stále stejná. Hitler si pěstoval harém milionů zasloužilých matek, dnes se těm kurvám nadržuje také. Jen místo metálů s hákovými kříži dostávají tučné odbytné v podobě peněz. Takže jsou na tom dokonce lépe. Je to nespravedlivé: správně by měl být porod i rodiny s dětmi zdaněny. Uvalit na ně daně jako na psy, jen daleko vyšší, protože haranti usoplení také obtěžují. Zatížit je takovými daněmi, že si každý stokrát rozmyslí rodit fakany! A chov psů, těch uječených, agresivních a ofenzivních neklidných tvorů, bych zakázal rovnou! „Chcete je?“ Nechceme. Už jich je moc. Lidi také nikdo nechce. Těch už má každý také dost. Tak jaképak bonusy. Odměňováni a podporováni by měli být naopak bezdětní samotáři. Pak by se snad svět zbavil lidské Rakoviny a uzdravil se a uvedl opět do rovnováhy. Rakovina však nepřestává se hemžit, ač příroda spí, a dál prorůstá Zemí a dusí ji, jakož i mne. Není-liž snad pravda pravdoucí, že právě tady a nikde jinde je to místo, kde smrt přichází na pomoc životu? Hic locus est, ubi mors gaudet succurrere vitae. Ano, jen smrt bude naší vysvoboditelkou, a to jejich smrt! Budiž proto pěna chvála na lidskou smrt, naši osvoboditelku nejsvětější. A Já, Misantrop a Velký Rakovinobijec, s tou mou hate-edge doktrínou a heslem Menschenhass macht frei! jsem její slavný prorok.

Již dříme kdesi zárodek konečné Apokalypsy. Někdo z nás ji vždycky přežije, kdežto jejich organizované podloží se následkem spásné Apokalypsy zcela rozloží – a to bude jejich smrt a konec rakoviny. Jak směšné říkat a slyšet říkat, že ta rakovina není tak zlá, ba dokonce, že některé rakovinové buňky jsou dobré! Nic u nich ani z nich vzešlého není dobré! Nemohou si dokonce ani vybrat, budou-li zlí nebo dobří. U lidí je všechno jedno. Rakovinu je potřeba zničit, nemilosrdně zničit! Stačí jediná zkažená zvrhlá buňka, aby zasela opět zvrácené zlé sémě svých zhoubných metastáz!

Mé hate-edge znamená odepřít jim každou výživnou substanci. Již nevejdu s nimi v nižádný úchylný kontakt příčící se přírodě! Stejně bych se jen nakazil v jejich otráveném prostředí, kde existuje na 10 000 neznámých smrtelných chorob. Jejich rukou se vše mění v žumpu a chlístanec zhnisaných výtoků. Hate-edge znamená nový pohled na věc. Kardinální se rozejití se vším lidským. Neboť oni jsou Rakovina. A vše, na co sáhnou, co vyprodukují, je jen projev rakovinového bujení.

Psst! Nastražte uši, vy všichni, kdož je máte k slyšení! Neslyšíte již v dálavách vesmírnosti onen nadějeplný svistot boha Apepa? Jen úplné rozmetání ložiska Rakoviny může vyřešit můj problém s nimi. Přeji si Armageddon, uvítám jej jako svého vykupitele a zachránce. Hledá se velké proti-lidské cytostatikum, jež by zastavilo Rakovinu na kůži Země. Velká karcinokolyze přijde. Přijde hodina vlků a zlomených štítů. A mít v tu dobu něco společného s lidmi, s nositeli zemské rakoviny, nebude žádnou výhodou. Jak bych ostatně mohl, když oni nejsou nic než rakovinná nákaza. Těšte se: duben 2029 bude napínavý! A bojte se Apepova návratu v roce 2036!

Jedna alternativní léčba rakoviny spočívá v jednoduchém podvázání těch tepen a žil, které přímo dodávají výživu zhoubnému nádoru. To lze u člověka-rakoviny provést jen s malou účinností, neboť lidská rakovina tvoří tak všemocnou a vysoce organizovanou soustavu, že si tento její obludný nakažený celek dovede vynutit i na zdravých buňkách poslušnost a služebnost. Lidská rakovina již natolik prorostla do běžného života zemského organismu, že i naprosto zdravé a vůči rakovině zcela imunní buňky, které by se i snažily klást jakýs takýs odpor proti povinnému a jakoby samozřejmému zkarcinogenizování, vystavovaly by se tyto statečné buňky zjevnému riziku zničení. Ale tak daleko to téměř nikdy nezajde. Těžko říct, zda se vůbec ještě vyskytuje někdo jako Já, kdo by tohoto faktu želel a lkal nad ním nebo si ho dokonce dobrovolně zvolil za svůj osud. K tomu už vůbec nedochází a pokud přece, pak jen jako výsledek fatální chyby, omylu, přehlédnutí. Všemožné finanční vydírání a hrozby zcela postačují. Malfunkce zdravých nespolupracujících buněk jsou napravovány nepozorovaně a přes všechen latentní teror zdánlivě hladce.

O mně budou pak náchylní tvrdit, že jsem jen nepříliš dobrý a zábavný kompilátor a vršitel obscenit a laciných urážek. Ale nikdy se nesmí zapomínat na to, kdo bude říkat tyto pomluvy. Že takto mluví sama Rakovina, zcela mění váhu takového falešného křivopřísežnictví. A Rakovina je všude, takže dnes už nikdo jiný v podstatě nemluví. Buď je každý jiný sprostě umlčen, zamlčen, překřičen a ukřičen nebo strachy zakřiknut, anebo se mu už vůbec nedostává slov. Nelehké je to i popsat, neboť i ten nejgeniálnější mozek ustrne v němém úžasu nad tou záplavou nicneříkajících oplzlostí, jež dokáže vyfabrikovat lidský karcinogenní tzv. „duch“. Navalí na vás tuny takových nesmyslů, že by to omráčilo i samého Ganéšu. Aby se dalo na něco smysluplně reagovat, musí být přece jak vaše, tak hlavně protivníkovy argumenty smysluplné. Ale v tom to právě vězí: neboť Rakovina nemá smysl. Když mluví Rakovina, Múzy mlčí. Takže je-li pravdivý výrok z Tibullových Elegií, že „quem referent Musae, vivet“ – čili „o kom mluví Múzy, bude žít“, pak má lidská Rakovina na kahánku. A tak je to správné. Žít v absurdním světě ovládaném lidskou Rakovinou, by bylo Havlovým dramatem bez konce.

Jednou nastane zlá a temná doba, kdy si lidé – nebo ti, co přijdou po nich – budou číst mezi mými řádky jako v Knize Života, neboť chtě nechtě shledají, že jsem měl nakonec pravdu. A bude to věru truchlivé čtení, tento můj Svět podle Misantropa; ponuré čtení o mrtvých duších; o ztracených nadějích; o propásnutých šancích; o bludných scestích; o tom, že posledním plodem naší civilizace s vyhnilými kořeny mohlo být sladké a výživné ovoce, jaké se kdysi urodilo ve starověké Číně, Indii, Řecku a Římě a jaké rostlo v posvátných pohanských hájích a předtím mezi prvobytně pospolnými pravěkými tlupami lovců-sběračů a dál až ke zvířecím předkům. Tam se naposled ještě urodilo tak vydatné zrno, že ještě dnes z něho meleme povýtce čím dál chudší špaldovou mouku.

Už už jsme se pomalu zbavovali odvěkého strachu z přírody; už už jsme se zase do jejího lůna vraceli; všechno k tomu směřovalo... Pak se ovšem přihnalo křesťanství... – a nastaly dva tisíce let temna a nejrůznějších perverzit. To je velká ironie dějin, že vysokou pohanskou kulturu nahradil právě její pravý opak. Vůbec se nedivím Římanům, že si vymýšleli pro první křesťany ty nejkrutější tresty. Pro hrdý pohanský Řím byly křesťanské „hodnoty“ čirou perverzí, jíž zůstala podnes. Jen uvažte, že křesťané např. pokáceli všechny posvátné stromy a na jejich místě vztyčili kříže – hrůzostrašné popravčí nástroje kříže! Zvrhlost! Posléze bryskně dodali i ukřižované... Křesťanstvím se započala válka nejen proti přírodě samé, ale také proti veškeré přirozenosti. Onen věčný strach člověka z přírody a ze zvířat tak konečně dostal do ruky rafinovanou zbraň a dobré svědomí, jež bylo, je a teprve ještě bude zdrojem nevýslovného utrpení pro vše živé.

Křesťanství je to nejhorší, co se mohlo nám, Evropě a světu stát. Zavádění křesťanství, této cizácké židovské sekty, tohoto protosocialistického hnutí, tohoto mezinárodního protiaristokratického, protipřírodního komunistického spiknutí, provázely ostatně stejné proradné podvody a lži, stejná korupce moci a peněz, stejná neodbytná dotěrnost, jaká doprovází v dnešní době zavádění Evropské unie. Hloupoučký lid také tehdy, v časech cyrilo-metodějské misie, bláhově uvěřil, že tato přináší pokrok do našich zemí, zatímco ona byla jen vyslankyní poroby, lži, zkázy a ničení všech dosavadních zelených nadějí. Čáka naděje tu nerozkvitá ve stínu strašlivého kříže! A také dějiny odlesňování a vybíjení zvířat až nápadně korelují se vzmachem křesťanství. Není prolhanějšího a zkaženějšího tvora pod sluncem nad našeho milého dobrého soudruha křesťana, jenž je v zajetí panické fobie ze všeho přirozeného, divokého a volného. Pro něho jsme ovšem pomýlenými, nic nechápajícími divochy, kteří ještě neprohlédli a jež je třeba zkrotit a ovládnout a napravit, „zachránit“! „spasit“! – a přivést na „správnou“ cestu. Přesně to si ale o křesťanech myslí právě nastupující muslimové... To je také hrůzně zábavná ironie! Jako kdyby se jeden nebezpečný virus upgradoval, jako kdyby zmutoval a přeměnil se, aby byl ještě ničivější a nezdolnější. Muslim, žid nebo křesťan – všechno jedna verbež, všechno jedna chátra vzešlá z Abrahámova chámovodu a shluknutá pod společným praporem nenávisti k Zemi. A pod praporem království nebeského.

Když přišel Muhammad ke kvetoucímu Damašku, obrátil se a šel honem pryč zpátky do pouště, protože tohle město byl ráj na zemi a on chtěl do ráje nebeského. Takový to byl zmetek. Takoví to jsou zmetci. Tito perverzní chudáci, „věřící“ všech mimozemských věr, by měli být všichni do jednoho pověšeni za velezradu. Za velezradu Země! Smůla, že právě těchto zvrhlíků je na světě mezi lidmi nejvíc a že se tak rádi a snadno spolčují. Smůla, že každý podlý hajzl, který si usmyslí ovládnout celý svět, nachází své nejvěrnější věřící, své nejoddanější vykonavatele moci, právě v té nejodpornější lůze, jejíž počet daleko převyšuje počty rozumných. Lůza vládne. Je neštěstím člověka, že není spokojen s tím, co má; že neužívá jako zvířata jen těch darů, jimiž ho božská Příroda obdařila. Asi si je vědom, že ta výbava není nic moc. Všichni lidé mají společnou nenávist k přírodě, nenávist k jejím vznešeným tvorům; sami jsouce ostudou Země, planou nízkou záští ke všemu, co je přirozeně nad nimi, co nemusí například pracovat, a proto chtějí srovnat každý rozdíl, každou nejednotnost, každou výjimku. „Kdo nepracuje, ať nejí.“ To je sice komunistické heslo, ale první tuto nactiutrhačnou větu vyslovil už Žid jménem Šavel, později přejmenovaný na svatého Pavla. „Poslední budou mezi prvními“ – to je také velice křesťanské, to je také velice komunistické. Nicméně, když kdosi za reálného socialismu načmáral v zápalu budovatelského nadšení na zeď JEŽÍŠ BYL PRVNÍ KOMUNISTA, smáli se tomu – ale je to pravda.

Nezměrností šírou bylo jim životodárné moře, z něhož vzešli, jsouce ošklivou pěnou jeho vln vzdouvavých. Měli již svou vlastní vyspělou kulturu; vzdělanost a osvícenost rozumu byla tehdy již na takovém vysokém stupni, že se jí dlouho nemohla žádná pozdější doba rovnat. I dnes, kdy máme celosvětovou komputerizovanou informační síť, je pro některé z nás starověká zaujatost vědou a věděním nedostižným ideálním pravzorem. Máme sice world wide web, ale valná většina toho, co se tam nachází, je beztak jen odpad, porno nebo podřadná zábava. Stejně jako u tiskovin, rozhlasu a televize.

A jak je na tom naše současná vzdělanost? Hanba povědět! Jak mám možnost dnes a denně se přesvědčovat např. na internetu, dnešní vysoké školství produkuje v masovém měřítku nedouky, kteří kolikrát nedovedou správně utvořit ani jednoduchou větu tak, aby byla srozumitelná, se správnými tvary slov, zájmen, skloňováním a slovosledem. A to jsou inženýři, doktoři, žurnalisté! Pěkní vzdělanci, jen co je pravda! Ještě horší je pak, když mají tito graduovaní lemplové vytvořit nějaké trochu složitější souvětí: Větu vedlejší staví hned zkraje souvětí, takže čtenář čte různě dlouhé výklady, aniž by jen trochu tušil, k čemu se vážou a co bude asi za tím sáhodlouhým úvodem následovat. Pak to konečně zjistí, když přece jen dojde až ke kýžené větě hlavní, jenomže mezitím zapomněl, co že se to psalo na začátku a musí se proto vrátit opět na začátek. Někdy jsou tato klenutá souvětí „ošperkována“ vsuvkami, jež jsou tak dlouhé a jež se někdy dokonce větví do dalších souvětí, že opět zapomeneme, co bylo před těmito vsuvkami. To jsou tzv. „věty tasemnicové“.

Zajímalo by mě, co je na těch školách učí. Umět se vyjadřovat asi ne. Pravopis asi taky ne, jinak by se vysokoškolský student nemohl dopustit hrubic typu „zvýře“ s tvrdým „y“! Jenže to se nejspíš ani naučit nedá. Pro to musí mít člověk cit, být talentovaný. Já žádné vzdělání dohromady nemám, jsem jen pouhý samouk, ale za některé chyby, které musí kolikrát mé staré oko spatřit, bych se styděl i v mateřské školce! Ale jim není hanba za nic. „To je dobrý!“ – Nic není dobrý! Kdyby byli takhle „vzdělaní“ staroegyptští písaři, nerozluštil by Rosettskou desku ani sám velký Champollion! A proč by ji nerozluštil? Z jednoduchého důvodu: protože v tom množství chyb by stěží nalezl nějaké pravidlo, nějaký zpřístupňující kód, jímž by se řídil při odhalování neznámého písma a jazyka. Byl by z toho tumpachový; nevěděl by, jak si ty odchylky vyložit. V jeho století by to ještě nevěděl. V naší době by to už tušil. Ve starověkém Egyptě uměl číst a psát jen každý tisící muž, zato však jistě bezchybně. Tehdy a tam, pod tajemnými pyramidami, bylo ještě psaní a čtení hermetickou naukou, nad níž bděl ochranný bůh Thovt v podobě ptáka ibise. Tady a teď umí povinně číst a psát každý moula a podle toho to taky vypadá. Stala se z toho zprofanovaná záležitost, pokálená blbým lidským dobytkem.

To byl projev psaný. Ještě daleko horší, přímo katastrofální!, je projev mluvený, tj. dopředu nepřipravený, hovorový, „spatra“: to už není jen řeč „hovorová“, ale spíše „hororová“! Mám v živé paměti, jak se kdysi za každým druhým slovem říkávalo „vole“, což byl hnus, jenž se mi hnusil i jako generačně spřízněnému mladíkovi s punkovým čírem na lebce. Posléze přišly do módy větné výplně z hluchoněmých slov typu „jako“ a „prostě“ a nyní se zase pro změnu vycpávkuje nadužívaným slůvkem „vlastně“. A to tak často, že už jsem na to slovo „vlastně“ alergický. Slyšíme je všude, slyšíme je přespříliš, slyšíme je nepatřičně. Každý, kdo nemá ve skutečnosti co říci, se pak vyjadřuje zhruba takto:

„Vlastně nemám vlastně co říci, a tak si vlastně vypomáhám slovem ‚vlastně‘ vlastně za každým druhým vlastně slovem. Měl bych vlastně raději mlčet, jenže prázdný sud vlastně rezonuje vlastně pořád, takže je to vlastně v oukeji.“

Zkrátka odpor. A to jsem tuto typickou větu na ukázku současné mluvy ještě vylepšil tím, že jsem do ní vložil něco, co tam téměř nikdy normálně nenajdeme: totiž duchaplnou myšlenku. Tak s těmito degény jsem tedy také skončil!

Naši pohanští předkové měli své žrece, své fysiology neboli přírodní filosofy, moudré to vykladače přírody; měli svého Hérakleita, Empedokla..., moudré státníky... S tím už se dalo něco podniknout, to byl slibný základ, všechno se zdálo být právě na té nejlepší cestě – ale zneuznali je a nepoznali; jejich hlas byl příliš ojedinělý, tak jako je ojedinělý a zaniká každý hlas těch nejlepších aristokratů ducha. V nejlepším přišel konec. Mocné Árijce, tyto skutečné Velkoevropany, postihlo zjevně nějaké mozkové zatmění, když se nechali zhypnotizovat národem psychoanalytiků a spirituálních eskamotérů. Nachytat se nakonec nechali i hrdí příslušníci Řádu německých rytířů, kteří vyznávali diametrálně jiné hodnoty než křesťanské a jejichž heslem bylo „Naší modlitební knížkou je náš meč!“ Takoví chrabří válečníci v každém svém pudu, takoví nádherní barbaři každým coulem – a nechají se zatáhnout do bojů za christianizaci Evropy proti svým dosud pohanským bratřím! To je neuvěřitelné! Křesťanství šířené pomocí těch nejvlastnějších pohanských instinktů! To bylo chytré, velmi chytré!

Podlehli nakonec i drsní severští Vikingové. Obalamutit pěknými řečičkami se nedali, až je nakonec „přesvědčili“ násilím, tedy prostředkem, jehož sami nejvíce užívali a jemuž tedy sami také nejvíce rozuměli. Však víme moc dobře, že šíření křesťanství nebyl přirozený proces. Provázel jej nepokrytý teror misijních hord. Křesťanství se šířilo ohněm a mečem. Zapalovaly se posvátné háje, kácely se posvátné stromy, klátily se modly bůžků. Však i to mírně negativní zabarvení slova „modla“ nám naočkovalo křesťanství! Pod hrozbou trestu smrti už se nikdo nesměl klanět žádným „bezbožným modlám“, nesmělo se ani žádné vlastnit. To mnohdy znamenalo i zákaz pěstování okrasných květin, zákaz chování „neužitečných“ zvířat nebo zákaz bydlení s domácími zvířaty pod jednou střechou, jak bývávalo dobrým zvykem. Podezřelé, a tím pádem i smrtelně nebezpečné bylo i tradiční lidové bylinkářství, obyčejné procházky po lese nebo i ponocování! To bylo považováno za obcování s mocnostmi temnot. Zakázány byly samozřejmě všechny pohanské svátky a slavnosti, nesmělo se ani oslavovat narozeniny. Nesmělo se vyřezávat dětem na hraní žádné zvířecí figurky, povolen byl nanejvýš krucifix. Jediným podporovaným vztahem k zvířatům se od nynějška stala přezíravá nadřazenost a nenávistné nepřátelství na život a na smrt. Povinností dobrého křesťana bylo totiž „zlepšovat svět a zbavovat jej veškerého zla“. Tudíž byly po tisících vybíjeny všechny šelmy a dravci. Tak to ustanovil hebrejský Bůh na nebesích. Kdo se veřejně nevzdal „modlářství“ a „čarodějnictví“, což neznamenalo nic jiného než vzdát se povinně všech projevů lásky k přírodě, ten byl bez milosti upálen, sťat nebo dokonce ukřižován na jeho oblíbeném stromě, jejž sám tento „tvrdohlavý pohanský beran“ s láskou vysadil, aby rostl společně s jeho dětmi, jimž měl být druhem, přítelem, ochráncem či druhým otcem. Často za údajné „hříchy proti jedinému Bohu“ nebo za údajnou „nenapravitelnou bezbožnost“ jedince pykaly pod exemplárními tresty celé rodiny, ba i vesnice. Kdo veřejně nepřijal Krista za svého pána a spasitele, byl rovněž popraven. Kdo nepoklekl před křížem, od nynějška všudypřítomným, byl popraven. „Žít v hříchu jako divá zvěř“ neznamenalo jen „žít na hromádce“, tj. řádně nesezdán, jako to ještě někde platí dodnes. Ne, znamenalo to mnohem víc: „žít v hříchu“ znamenalo žít nepokřtěn, žít bez Boha, žít prostým životem v souladu s přírodou a s jejími tvory. A hřích byl tehdy smrtelný, doslova smrtelný, tj. trestal se smrtí! –

Teror, samý teror a běs! Tedy žádná tzv. „křesťanská láska k bližnímu svému“! Ne, nic takového! Tu nám cynicky otloukají o hlavu až teď, kdy jsou si jisti svým vítězstvím, a také aby nás nenapadlo udělat jim někdy to samé, co oni nám udělali; ale kdysi nám tu svoji „lásku“ otloukaly křesťanské soldatesky o hlavu do slova a do písmene – přímo do „Písma“! Spravedlivost přestala existovat, protože ji nahradili bludným učením o posledním soudu před tváří jediného hebrejského Boha. Zrušili pozemskou spravedlivost, aby ji nahradili milosrdenstvím Božím – milosrdenstvím, jež bylo však dopřáno jen těm, kdož se podřídili nové cizí zvůli.

Křesťané nám nepřinesli kulturu a vzdělanost, jak lživě tvrdí. Kulturu a vzdělanost už jsme tady měli. A lepší! Křesťané naopak mnohé cenné artefakty, umělecká díla, filosofické spisy a monumentální stavby zničili, majíce za úkol ničit všechno bezbožné. Jejich ústřední myšlenkou je nicota a smrt. Však také jakmile cokoli nebo kdokoli zemře, hned je tam flanďák. Křesťanství může růst a prospívat jen na ruinách. Mrtvolné prostředí je jeho živnou půdou. Křesťanství samo nic původního nevymyslelo, nic nevytvořilo. Původní pohanské svátky jen nahradili připodobněnými svátky židokřesťanskými, rafinovaně i ve stejné části roku; celý obsáhlý a rozložitý pantheon pohanských bůžků přeobsadili novými „héroy“ – totiž křesťanskými zapšklými fanatiky, „mučedníky“, nyní tzv. „svatými patrony“, čímž sice různé ty Wotany, Thory a Radegasty nutně zdegradovali, ale buď si toho nikdo příliš nevšímal, nebo to bylo prostě uznale přijato jako důsledek porážky. Dobrotivé lesní bůžky v lidské podobě s růžky a kopyty přetvořili a zpotvořili ve zlé čerty a rarachy. Svatozář kolem hlavy slunečního boha Apollóna sprostě ukradli, přivlastnili si ji a naroubovali toto božské světlo nad blbé palice právě těch živočišných zmetků, kteří se Slunce nejvíc štítili a báli a kteří tuto naši nejbližší luciferní hvězdu umístili až kamsi do zastrčeného kouta vesmíru, jakožto pouhou oběžnici jejich blbého židobolševického ráje. A bylo to! –

Mezinárodní křesťanstvo „obohatilo“ náš bukolický svět maximálně tak o nepříjemnou postavičku mimořádně zakomplexovaného fundamentalisty, zakyslého škarohlída, notorického lháře, trapného misionáře a samozvaného mesiáše s buzerantskými sklony v jedné osobě. „Křesťan“ znamená „kretén“. Křesťan zosobňuje zdegenerovaný typ člověka. S tímto uskřípnutým volem bez koulí se nedá bavit vůbec o ničem, neboť vždy nakonec stočí řeč na ty jeho otravné a nudné nadpozemské bludy. Je to jako bavit se s bláznivým kolovrátkem. Jeho nesmyslné žvásty nemají hlavu ani patu. Mele páté přes deváté. Nezavře hubu. Hádat se s ním nemá vůbec význam, protože právě to chce ze všeho nejvíc. Nedá vám pokoj, dokud vás nepřemluví k jeho víře. Poblouzněný vlastními bludy. Nepřestane, dokud alespoň na oko nepřistoupíte na jeho šílenou šarádu. Jenže to nejde. Jakákoli domluva již předem ztroskotává na absurdním pojmu jeho nejpoužívanějšího slova „Bůh“. Bez tohoto debilního výmyslu by nebyl ani pořádným člověkem; žil by nazdařbůh „bez Boha jako zvíře“; nemohl by ani promluvit, protože „Bohem“ se ohání za každým druhým slovem. Je to hypochondr ducha. Zdravý nemocný, jenž je nejspokojenější, může-li někoho trápit svou dotěrnou „láskou“ a vyvolávat křiky a rozbroje. Je to rozený kazatel, demagog, kádrovák, otravný propagandista, neústupný ideolog, hlasitý hlasatel, nejprolhanější ze všech prolhaných lhářů. Lpí na zásadách a poučkách. Kárá a poučuje. Avšak nikdo, kdo mi nesahá ani po kotníky, mi nebude kazatelským a karatelským tónem nařizovat, co mám dělat a co si mám myslet! To tedy opravdu ne! Pro ty, kdo zažili reálný socialismus, je to čímsi povědomé. Připomíná nám fanatického komunistu. Však ten je jen jakousi světskou obdobou pravověrného křesťana. Také on si na podporu svých bludů vypomáhá neustále obemílanými nesmysly typu „třídní boj“, „reakcionáři“ či „utlačené lidové masy“. Oba tyto odporné typy nejnižšího lidství mají společnou také zradu, jíž se dopouštějí na své vlasti. Spolčí se kdykoliv, jakkoliv s jakýmkoliv vnějším nepřítelem, a to jen proto, aby zruinoval moc svého domácího hostitele, na jehož troskách pak tím veseleji prospívá.

Pro křesťana není nic, žádné téma, žádná historie, žádný jev, žádný problém na tomto světě, pro nějž by neměl po ruce biblický příklad a biblické vysvětlení. Každou událost hodnotí a soudí jen z úzkého pohledu své neuvěřitelné víry. Křesťan je maniakální horlivec posedlý celý život eschatologickými otázkami. Nezajímá ho nic, než co bude po smrti. Jako by to bylo to hlavní. To je vidět, že nemá žádný život a že ho život omrzel. Po setkání s křesťanem máte zkrátka pocit, že buď patří do blázince on, nebo budete muset před ním do toho blázince prchnout vy! Chorobnými výplody semitského patriarchálního pošuka, vyšlými kdysi ze zaprášeného ovčína na pokraji pouště, se prostě odmítám zabývat. Ještě bych se jimi nakazil, jako se jimi nakazil celý antický Řím.

Dějiny antického Říma, hlavně však dějiny rozpadu a pádu římského impéria, jsou v mnohém podobné současné situaci naší euroatlantské civilizace. Můžeme přímo rukama hmatat četné styčné body. V krátkosti se pokusím vyjmenovat alespoň některé z nich. Ty nejzřejmější jsou zhruba tyto:

·        Velká rozloha říše, jejímž důsledkem je ideová nejednotnost a pronikání cizích nepřátelských kultů na území říše. Naše civilizace je také příliš rozlehlá. V růstu se skrývá již budoucí sešlost, ve vítězství je již obsažen zárodek budoucí porážky. Tak velký kolos se prostě nedá ukočírovat, ale vůz musí být přesto plně naložen.

·        Materiální a kulturní bohatství láká přistěhovalce z chudých částí světa. To je také náš problém. Jenže my ten problém ještě více eskalujeme. My přímo aktivně a plánovitě imigraci podporujeme a říkáme tomu stejně hrdě jako hloupě „multikulturalismus“. Prý to tak má být, neboť máme málo dětí a proto musíme přijímat lidi odjinud. Řím také zápasil s přílivem imigrantů. Dokonce je zadarmo sytil, jako my je živíme. A pokud se týče těch „málo dětí“, je známo, že už císař Augustus napomínal bezdětné páry a dokonce chtěl zakázat neplodná manželství. Inu, plebejec. Dnes se říká plebejcům „socialisté“.

·        Úpadek mravů a hodnot. S tím se starověký Řím potýkal také. Různé perverzní úchylky nabývají na vrchu. Převládá bezduché požitkářství, konzum, zvrhlost v myšlení a konání, celková apatie, přesycenost přepychem, nuda, z níž se lze dostat už jen čím dál vyššími dávkami adrenalinu. Oslavovanými idoly mládeže se namísto básníků, filosofů, učenců a vojevůdců stávají bezduché modelky, transsexuálové, buzeranti, různí neuvěřitelně pitomí účastníci televizních pořadů a falešně zpívající zpěváci, tzv. „Superstars“, kteří by ještě tak před třemi čtyřmi stoletími mohli takto uboze kvílet a ječet pouze někde bez obecenstva kdesi na dvorku na hnoji, kam také patří. Kydat vidlemi hnůj, vyřvávat na celé kolo nějakou pouťovou lidovou odrhovačku a místo hraní na spinet fackovat napřeskáčku devět nebo deset špinavých, rozcuchaných, usoplených, posraných, hladových harantů v potrhaných, záplatovaných hadrech, každého svým jekotem naladěného na jinou tóninu.

Řím nakonec rozvrátilo, zničilo a pohltilo mezinárodní křesťanstvo a přetvořilo jej k obrazu svému. Oslabilo tím celou tehdejší „civilizovanou“ Evropu a vydalo ji v nebezpečí a v šanc „barbarům“ zvnějšku – zejména Turkům a muslimům vůbec. Náboženské třeštění té doby zaplavilo a paralyzovalo celé impérium. Málokdo tomu ušel se ctí. Zbyly jen ostrůvky rozumu v bouři rozpoutavšího se šílenství, jež na dlouhá staletí paralyzovalo Evropu.

Např. Epikúros: ten se všemu zmatku té rozkacené doby jen smál a tvrdil osamoceně a dlouho, dlouho předtím, že veškeré pobožnůstkářské konvulze jsou beztak zbytečné, neboť bohové, pokud vůbec existují, se o náš svět beztak nezajímají. On byl v dějinách lidstva ovšem jen jeden z mála s rozumem v hlavě. Jako vždycky. Lidé si sice o sobě myslí, že jsou rozumní, ale skutečná inteligence je u nich přesto velmi vzácným jevem. Jen zřídka se mezi nimi objeví někdo inteligentní, kdo něco dobrého vymyslí, vynalezne či kdo něco mylného vyvrátí – jako Epikúros. Ostatní bezduchá masa lidí se jen veze.  –

Epikúros je maják za všech dob. Bohužel, Epikúros se tenkrát smál už asi půl tisíc let pouze ze záhrobí, a nikdo ho neposlouchal. Pomník nesmrtelné slávy mu rozhodně nevěnovali – alespoň ne v dobrém úmyslu. Pomníky se totiž stavějí jiným. Mozarta, největšího hudebního génia všech dob, pohodili jako psa zašitého v pytli do společné jámy pro chudinu, ale kdejaké přebytečné pako, které v podnapilosti narazí na motorce do stromu, má v každé druhé zatáčce okázalý improvizovaný pomníček se svíčičkami a květinovými věnečky. Velkému filosofovi Epikúrovi to navíc ještě později křesťané „spočítali“! Drze si na něj otevírali své nevymáchané tlamy. A tak se světem přelila vlna tsunami křesťanství, která zpustošila mnohá kvetoucí pobřeží...

Křesťanství už dnes ale také slábne a přetváří se v něco jiného. Zato se nápadně pozvedá islám. Dnes je Řím hlavním městem křesťanské církve. Máme-li se přidržet srovnávání antického Říma s naší postmoderní civilizací, pak by se nakonec, podle tohoto modelu, mohl stát příštím hlavním městem světového muslimstva Brusel nebo Washington. Myslíte, že to není možné?

Dějiny samotného zlegalizování christianizmu jsou také hodně pikantní. Opět cherchez la femme! Hledejte ženu – a naleznete! Zase je za tím pitomá ženská! Když totiž římský císař Konstantin I. Veliký vydal roku 313 tzv. Milánský edikt, jímž oficiálně povolil svobodné vyznávání křesťanství, nedalo se s tou špinavou a zapáchající záplavou stejně už nic moc dělat. Jak jednou lidi něco posedne, nic je už nezastaví, to je marné. Pikantní je na tom pouze to, že Konstantin získal pro tento svůj osudný krok mocnou podporu svého „spolucísaře“ Licinia, jehož obměkčil tím, že mu nastrčil do postele svoji dcerušku na vdávání. Když se zeťákovi Liciniovi po jedenácti letech manželství konečně otevřely oči, aby uviděl co napáchal, začal křesťany znovu pronásledovat. Ale to už bylo pozdě. To už si tchán Konstantin nenechal líbit, zeťáka Licinia porazil roku 324 v bitvě u Adrianopole a Chrysopole, zajal ho a popravil. Ano, přesně tak: křesťanství děkuje za svůj nerušený vývin vraždě a kuplířství. Co se toho napovídá o zlých tchýních! Tchánové dovedou být také pěkné svině!

Suché polopouštní klima pozvedá prosebné ruce lidu začasté k nebi. Semitští bohové začínali vždy jako bohové tolik potřebného deště. Ale obyvatelé starověkých deštných pralesů Evropy museli zřejmě zešílet, když se po židovském způsobu jali uctívat nebeského boha, ačkoli jim déšť skrápěl jejich hloupé tváře. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 380 uznal římský císař Theodosius I. křesťanstvo za státní církev. Roku 383 bylo dekretem císaře Theodosia I. nařízeno uzavření všech pohanských chrámů. Tentýž zrádce zakázal r. 392 pohanské kulty a zničil mnoho pohanských chrámů. Zakázal i olympijské hry! (Ti umazanci se štítili i sportu, tělesné zdatnosti, štítili se mýdla – a hygieny v kalokagathickém smyslu vůbec! Vodu poznali jenom o křtu a potom už ne. Samozřejmě, že zakázali olympijské hry! Vždyť se podle nich dosud určoval letopočet! Už asi tisíc let! A najednou jim byly trnem v oku, protože si usmyslili, že od nynějška budou roky počítat podle nějakého ukřižovaného židovského chcípáka. Cože! Tahle vychrtlá, po všech stránkách zanedbaná kreatura že má být božské podstaty? Tomu může uvěřit jenom kretén – česky „křesťan". Řeknu vám jedno: to dřevo, z něhož byl zhotoven kříž, mělo větší cenu než ten, koho na něm ukřižovali! Poněvadž to dřevo z kříže bylo kdysi živým stromem a když si představím, že kvůli tomu kříži musel být skácen zdravý, silný a ztepilý strom, který poskytoval blahodárný stín v parném létě, na podzim možná plody a po celý rok kyslík a k tomu navíc i nezanedbatelnou estetickou potěchu pro oko a že byla celá tato nádhera a užitečnost živého organismu vyplýtvána na umrtvení nějakého židáckého kripla, pak je mi z toho zle.) – Roku 426 pak Theodosius II. (nástupce Theodosia I.) vydal další zločinný dekret, jímž se nařizovalo zbourání všech zbývajících pohanských chrámů. Vadila jim i filosofie: v roce 529 dal césaropapež Justinián I. zavřít Aristotelovo Lykeion a zrušil Platónovu filosofickou školu v posvátném háji héroa Akadéma. A to byl konec jejich tak nadějné civilisace.

Naše civilizace také zanikne, jako všechno živé na tomto světě, ale nikdo na ni nebude vzpomínat v dobrém. Nikdo dnes ani zítra neprohlásí směle a bez uzardění jako svého „zlatého času“ athénský státník Periklés: „Po svých obřích stopách, a nikoli bez svědectví, budeme sklízet obdiv dob přítomných i budoucích.“ A měl pravdu. Ale naši civilizaci, jež se nám nebezpečně vymyká z rukou a pádí bezhlavě jako splašená kobyla horem pádem „kamsi“, naši civilizaci si takto vychválit netroufne nikdo. Neboť to, co opadává z jejích bezlistých, jako pařáty zkřivených haluzí, je červivé a shnilé nic, co se nedá jmenovat ani úrodou ani žatvou, co se nedá žrát a z čeho nevzklíčí nižádná rostlinka. Lesní víla srnka neprojde kolem a neshýbne svůj lepý krček pro tuto peckovici ledva potaženou scvrklou slupkou; nedotknou se její něžné rtíky tohoto pichlavého a hořkého bodláčí.

Civilizace pádí jako splašená kobyla a nedívá se vlevo, nedívá se vpravo, nedívá se dozadu a nedívá se ani dopředu, zda tam není náhodou propast. Jenže i kdyby tu propast viděla, síla setrvačnosti ji stejně vrhne osudově dolů. A Já? V jaké roli účinkuji Já v tomto napínavém thrilleru? Já jsem jezdec, jehož jako Mongola od narození proti mé vůli vysadili do sedla. Civilizace, ta jurodivá herka, mě setřásla s hřbetu a vyhodila ze sedla. Avšak nepřistál jsem na volné zemi. Kdeže! Ne, naneštěstí jsem uvíznul nohou ve třmenech, jež mi pro jistotu pevně připoutali řemeny k ostruhám. Nesedím v sedle, ale na volné zemi jsem se také neocitl. Ta splašená herka mě vláčí za sebou po zemi a jestli se něco nestane, usmýká mne buď k smrti, nebo se zřítím spolu s ní. Tak jsem na tom bídně.

Propásli jsme nejen možný návrat na zem, ke zvířeti, ale i veškerou možnou hyletickou civilizaci rozumného blázínkovství, krásných umění, hravé vzdělanosti, volného prostoru, volného času, ladu a umírněnosti; ano, dokonce i civilizaci míru a sounáležitosti se všemi zvířaty a dost dobře možná i s některými lidmi. Byla by to třebas nějaká přírodní civilizace lesních samot a okázalých chatrčí v korunách stromů; civilizace opuštěných žárovišť, žďárů a milířů; byla by to třebas nějaká civilizace moudrých poustevníků a světské duchovnosti, jež měla našemu konečnému zezvířečtění předcházet. Byla by to... mohla by to být... – co Já vím? To už nikdo nevrátí – a naši potomci zpláčou nad výdělkem, protože jsme jim nic hodnotného nepředali ani neodkázali. Budou se moci pouze poučit z našich omylů – ale jak známo, lidstvo je nepoučitelné... –

Mohli jsme třeba nakonec přezvat náš vymírající a devolucující druh na hrdý název Animal Sapiens; mohli jsme třeba provést nějakou Poslední Revoluci Myslí; mohli jsme třeba vytvořit úplně novou moderní kulturu, postavenou na základech nějakého znovuoživeného starořeckého filosofického principu Ανάγκη (Ananké); mohli jsme se třeba vydat Lovelockovou cestou „trvale udržitelného ústupu"; to všechno jsme mohli – leč neučinili. Pochopí dnes, zítra nebo pozítří, některý z těch ještě příliš mnoha samolibých přímluvců a zastánců lidstva, co všechno přišlo vniveč? A že by se mohlo žít a dožít úplně jinak? Aspoň pokus o něco velikého, třebas nezdařený a končící havárií, by byl lepší než tento inkontinentní stav. Kde je naše poslední romantické vzbouření a vzdor? Kde?

Starověký sumerský král Gudea budoval ještě svou říši „se stejnou láskou, s jakou obrací kráva pohled na své telátko,“ jak zní poetický nápis klínovým písmem na jedné hliněné tabulce. A my? Máme stejnou něžnou lásku k naší pozemské říši, alespoň přibližně jako ta kravička? Vždyť Země mohla být šumným luhem, jednou velkou rozkvetlou zahradou, již by opěvali svými lyrickými verši novodobí taoističtí mistři... – To všechno je neuskutečnitelné, to vše je ztraceno. Nemáme nic. Země je zpustošena a kráva je nadávka. Je to vůbec možné? Existuje něco depresívnějšího nad tento kosý pohled zpátky? S dech beroucím vědomím, že se nelze vrátit zpět a čas se krátí? Z toho by se jeden picnul! Škoda, že ne ten, kdo tento stav (svět jako odpadní jímka v kriminále) způsobil! Ten se k tomu „picnutí“ má paradoxně nejméně... Západka prostě zapadla („ratchet effect“), past sklapla, klíč je zahozen a nikdo se po něm neshání.

Občas pár promile rakovinových buněk hromadně uhyne, ale nic to není platné. Zbude jich ještě dost. Onkologové vědí, o čem je řeč, ti to znají. Ale situace je zoufalá. Není tu žádný vhodný skalpel, není tu ani žádný zručný chirurg, který by provedl konečnou resekci nádoru. Žijeme ve velmi pesimistické době. Nic nemá cenu, když se všude rozprostírá Rakovina. Jsme svědky pravého zrození tragédie z ducha lidské Rakoviny.

V zimě miluji spánek láskou medvěda. Někdy bych se nejraději neprobouzel z utišujícího spánku sladkého jako med, ze spánku netečného, vysvobozujícího a dobrého jako smrt. Okamžiky postupného procitání a čím dál zřetelnějšího opětného nabývání vědomí jsou přitom to nejlepší, co jsem kdy zažil. Tehdy mám mysl čistou, jasnou a klidnou jako horské pleso. Hudba, která se ke mně line broukavě ze stereofonních reproduktorů od skříně na druhém konci pokoje, je jakoby jiná než za plné bdělosti, pozměněná jako účinkem nějaké omamné drogy, která vám však mozek nezatemní a nezmate, ale naopak úžasně prosvětlí. Napadají mě tenkráte skvělé myšlenkové sylogismy a básnické obrazy neopakovatelné krásy, jaké za opravdového bdění ruší, zahání a pohlcuje neodbytná tíha všední reality. Polovinu z nich nadobro zapomenu. Čím víc se probouzím, tím víc tyto luzné stavy blednou a zevšedňují, takže už ani nemám chuť je později zaznamenávat; pak už mi nepřipadají tak výtečné jako při jejich zrodu. A mně je hrozně líto, že to snění nemůže trvat věčně nebo aspoň déle. Vůbec by mi nevadilo, kdybych upadl do kómatu – jen kdyby někdo přehazoval disky v přehrávači!

Dřív jsem takový nebýval; vím, že jsem se těšíval na svítání a vítal jsem s nadšením a radostným očekáváním každý nový den. Teď mám raději tichou noc a bezesný spánek, protože vidím, jak se všechno postupně víc a víc zhoršuje, všechno už mi leze na nervy, ze všeho jsem už akorát otrávený, znechucený vším a každým. Myslím, že takhle nějak se asi umírá, takhle nějak prosí o smrt, o vysvobození z útrap životem a lidmi uštvaný vyděděnec, pro něhož už není na světě radosti. „Umřít a spát, nic víc...“ – řečeno s Hamletem.

Ale to jsou jen úvahy zimní, úvahy z tohoto proklatého společného baráku, z této proklaté hibernační cely. V létě zase celý zázračně obživnu a se rozjařím v lůně laskavé matky Přírody, daleko od otravných lidí, daleko od tohoto hlučného města, kde bez přestání buď štěkají psi, nebo když oni konečně na chvíli zmlknou, tak zase rachotí po nebi celé eškadrony stíhaček jako při nějakém náletu, jako kdyby byla válka, nebo co! Doma mezi zdmi to ještě ujde, stěny trochu ten rámus utlumí, ale venku mi úplně zaléhají uši. Divím se, že to nikomu nevadí, tak jako mně. Co peněz tahle hlučná zábava stojí a k ničemu to stejně není dobré. To se připravují na válku? Dejte mi raketu země-vzduch a Já vám ukážu válku!

Nemá cenu ani vycházet ven. Co je platné, že můžeš odcestovat třebas až na druhý konec zeměkoule, když u nás doma, v nejvlastnějším, v nejbližším okolí nemůžeš jít, kam chceš. A ta místa, kam se dá ještě svobodně jít a tam o samotě a v klidu pobýt, ta místa rapidně ubývají. Projet se jen tak na kole po silnici, to už také kvůli rostoucímu provozu neexistuje; ty nekonečné kolony projíždějících aut by mi každou vyjížďku pouze znechutily. Kde jsou ty doby, kdy mi patřil takřka celý svět. Teď abych se o něj dělil nejvíc právě s těmi, jež z duše nenávidím. Vyjdeš ven a všude samej čokl, posrané chodníky, sousedi, nepořádek, auta, neutuchající kravál odevšad. Hlavně ten kravál! Před vším se dá jakžtakž utéct, jen před tím neustálým kraválem ne. Dohání mě to k šílenství.

Nemá cenu ani vycházet ven. Snad jen v teplejší polovině roku se pod rouškou noci vykrást daleko do pustých lesů, kde lze ještě jakž takž nabýt dojmu, že Rakovina nesužuje tento svět, nebo aspoň že je odsud daleko. Ano, právě toto paličácké lpění na výsadě světa, zbaveného lidské Rakoviny, jednou udolá tohoto odvěkého nepřítele a hanitele Země. Jednou se Rakovina zalkne sama sebou, její genetická turbína se přehltí a její zdroje vyschnou. Tak je to zakotveno v řádu všech věcí. Příroda je silnější a mocnější. I kdyby ji zničili, nepřežijí své vítězství. Ona se pak zase prodere z betonového sevření, vstane z popela, ale oni už budou naštěstí mrtví. Jedině v jejich smrti je naděje na můj plný život. To bude ticho!

Zatím je vše bez ceny, a tak nezbývá než čekat a pozorovat tok času a řek, zda již neodnášejí mrtvoly mých nepřátel. Pak se probudím ze zimního spánku a budu mít hlad jako medvěd. Potom teprve mi bude chutnat. Teď je všechno prolezlé Rakovinou. Rakovina, kam se podíváš. Lidská žumpa a lidský hnus. Nemoc šílených lidí a člověčí chřipka tu řádí o sto šest. A ne a ne vybít celé stádo. Chuť by byla, jen prostředky chybí.

Venku je zima a třeskutý mráz,

závěje sněhu a zástupů lidu nepřeberná hráz.

Já dychtím po jaru, pak vše půjde snáz,

neb zmizí tato stráz,

přebývat tu za okny umouněnými,

jež svými květy vymaloval mráz.

Já jen k vám teď zalétám

v myšlenkách svých sám a sám,

zimou a záští velkou umocněnými.

Však vy víte, moji přerozmilí,

že netýká se to vás, bratří čilí.

V dáli kopce, lesy, kanci, šneci;

vidíte, jak tu nervně pobíhám?

Tak přešlapuje tygr v kleci!

Oni vidí občanskou společnost, kulturu, sociální stát, organizační a technologický pokrok. Já v tom vidím zase jen Rakovinu. Některé rakovinné buňky se tváří jako zdravé. Jiné z těch ohavných buněk si dokonce myslí, že ony jsou tím správným lékem. Jiné zase věří tomu, že Rakovina není nemoc, ale požehnání. Ještě jiné se domnívají být pískem v soukolí zhoubného stroje, aniž by dělaly něco jiného, než pročišťovaly tu ďábelskou mašinu na stres. Různé podoby béře na sebe Rakovina. Vyrovnat se s tím a prohlédnout všechny její lstivé metamorfózy, to jednoho odsuzuje do samoty. Ale jen rakovinná buňka pláče nad tím, že nemůže být s ostatními rakovinovými buňkami v rakovinovém prostředí. Imunní organismus naopak chápe svou výlučnou samotu mezi samými nakaženými molekulami jako osvobození. Nic není tak vysoce nakažlivé jako právě tento druh pozemské lidské Rakoviny. Snad jen pochází z vnějšího prostoru a byla k nám prostě jen zavlečena – jak to naznačuje Erich von Däniken, onen drzý amatér, který se opovažuje samostatně myslet – to by byla nevýslovná úleva a zděšení zároveň! Je tak snadné se jí nakazit a nevzdorovat již. Tak pohodlné plout po proudu se všemi odpadky, kdežto proti proudu se mrštně míhají stříbřité rybky jako nadlidský duch v záplavě lidského rakovinného hnisu.

Vyjdu-li ven, nepotkávám obyčejné lidi, potkávám mokvající ložiska obrovského celosvětového sarkomu. Otevřu-li tiskoviny, rozhlas, televizi – nic než produkty Rakoviny. Krásné ženy – průhledná vábnička na Rakovinu. Drogy, hudba, umění, technické hračičkářství, jakkoli noblesní ideje – vše pochází z lidské Rakoviny. Výjimky existují, ale nezmohou nic, leda tak to, že Rakovina nebude díky nim už vypadat tak nebezpečně a odporně; bude vypadat, že by se s ní možná dalo nějak vyžít, uzavřít dohodu, smlouvu s ďáblem, jímž je lidský karcinom.

Svět nesmí zapomenout, kdo jsem. To oni mě stvořili. Posledním výtvorem člověka vždy bude misantrop. A tomu bude jedno, co se s lidstvem stane. Mně je to také jedno. Takže se mě ani nepokoušejte zainteresovat. Zapomínáte, kdo jsem? Já lidi nemám v lásce, Já lidi nenávidím. Raduji se z každé jejich škody, těší mne každá jejich smrt. Ráno vstávám s jedinou nadějí: že už konečně přes noc vychcípali. Neptejte se mě, jak a proč a kdy; překvapte mě! Vím, že nikdy nic nedopadne přesně podle plánu, ale vím také, že sny se plní – jednoho dne... Představuji si, jak by vypadala jejich nynější výstavná města, jejich Paříž a jejich New York, s jejich davy lidí, dopravními zácpami, hlukem a znečištěním a s předraženými cenami všeho; jak by to vypadalo, až by lidé nebyli a ta jejich města až by začal pohlcovat les a vracelo se do nich, do jejich rozpadajících se zdí, ptactvo a zvěř. To je tak krásná vidina, že bych dal nevím co, aby se naplnila.

Vidím-li letět letadlo po obloze, přeji si, aby spadlo. Když se to pak stane, mám radost a pocit z dobře odvedené práce jen chvilku, než si uvědomím, že za dva stíhače, kteří teď leží rozerváni v polích, stojí v řadě připraveno zaujmout jejich místo v kokpitu sto dalších. Marnost nad marnost. Dotkli se sice bolestně mé žahavé medúzy, zůstali na okamžení strnulí pod mým omračujícím pohledem Medusy, zažili pravý paralyzující dotek Medusy, jako z toho filmu, ale jinak se nic nestalo. Nezkameněli nadobro.

Ten film jsem viděl tenkrát poprvé v kině jako školou povinné dítko. A bylo to zjevení. Neboť jsou věci a události, jež vás ohromí svým bleskem poznání, jako za noční bouře, a vy si najednou v tom světle dokážete dát do souvislostí celý váš dosavadní život; to, co bylo pro vás dosud záhadou, anomálií, nejasným tušením. Když jsem se vrátil z biografu domů, byl jsem jako vyměněný, ihned na mně poznali, že se mnou něco je; že jsem se změnil – a že už nikdy nebudu jiný. Snad ze mne šel i trochu strach. Tehdy se ze mne stal plně uvědomělý misantrop. Zmíral jsem touhou ničit lidstvo tak, jako ono ničí mšice na záhonu orchidejí. Chtěl jsem být jako on, jako Morlar, spisovatel z filmu, jenž pouhou silou myšlenky způsobuje smrtelné choroby, nehody, dohání lidi k sebevraždám a k infarktům – a shazuje celou katedrálu na bandu mezinárodních budižkničemů a na jejich tupé hlavy. Morlar – chtěl jsem se mu podobat, ještě víc podobat. Mimo jiné jsem si vytkl za cíl psát také takové znepokojivé, uštěpačné, sžíravé, hrozivé a zlé knihy. I to jeho jméno se tak nápadně rýmuje s mým oficiálním příjmením! Neuvěřitelné.

Vidím-li jet auto, přeji si, aby havarovalo. Vidím-li vlak, chci, aby vykolejil; Sylvester Matuschka, rakousko-uherský anarchista, jenž vyhazoval do vzduchu jedoucí železniční vagóny plné lidí a jenž také mimochodem posloužil Ladislavu Klímovi jako předobraz jeho nadčlověka Vittoria Romana z povídky Sus Triumphans, je můj hrdina. Když přemýšlím o nějakém lidském povolání, jež bych mohl radostně a nadšeně vykonávat, povolání, o němž bych směl říci, jako ostatní lidé, že je mým koníčkem, napadá mi jen jediné: esesák, strážný ve vyhlazovacím koncentráku. To jediné by mě snad bavilo, kdyby se domohla moci nějaká nadlidská rasa misantropů, v tom bych se vyžíval, to by mě neomrzelo, a za peníze a jen na poloviční úvazek bych to zvládnul. Na člověka rád potajmu mířím prstem jako imaginární pistolí. Toužím často po odstřelovačské pušce, vidím-li blba s mobilním telefonem u jeho blbé palice.

„Mobilní“ telefon: („Mobil“? Jaký „mobil“? Snad „přenosný telefon“, ne? Nebo když, tak telefon „k ruce“, stále „při ruce“ – das Handy, jak zní jedna z možností v němčině. Téléphone portable – Francouzi to nazývají správně; slovo „mobilní“ ve spojitosti s telefonem spíše evokuje představu takového telefonu, který se sám pohybuje, tedy v pravém slova smyslu „mobilní“!) Na co telefon vůbec? Není komu volat, s kým mluvit; na druhém konci linky je vždy Rakovina. A nepřítel naslouchá. To není paranoia, to je jediný způsob, jak si zachovat svou zdravou imunitu. A zdravý rozum. Jejich mozky totiž očividně trpí nějakým nádorovým onemocněním. To je patrné všude a ve všem. Neboť to už tak našinec pozná, kdy se projevuje jemu a mně vlastní přirozenost a kdy blekotá a skřehotá Rakovina. No ne?

Chodit mezi lidi je nejen bezpředmětné, zbytečné, enervující a frustrující, ale je to také arci značné bezpečnostní a zdravotní riziko. Chodit ven po zuby ozbrojený by byla naprosto adekvátní reakce, poplatná zdejším vládnoucím poměrům. Ovšem byli by to právě ti největší agresoři, kdo by se s nemalou podporou policie a justice nad mojí nebezbranností rozčilovali nejvíc. To jsem sám několikrát poznal, jaké rozhořčení je schopna vyvolat moje překvapivá sebeobrana a zdárné odražení útoku! Schytal jsem to vždy alespoň verbálně, když jsem prokázal dosti názorně a rezolutně, že nejsem tak snadná kořist, jak by se mohlo někomu na první pohled zdát.

A z hygienického hlediska je běžný kontakt s lidmi tak riskantní, jako dejme tomu pohlavní styk s pouličním prostitutem, který prodává svou řiť, aby měl peníze na drogy. Svádí to též vzít si na sebe nějaký ekvivalent kondomu, nejlépe přes celé tělo a k tomu roušku přes ústa. A zase by to byli ti největší špindírové, kteří by se cítili nejvíc dotčeni mými více než přiměřenými ochrannými pomůckami. Moje odloučenost od lidí se již svými následky podobá až onomu známému případu s jihoamerickými indiány, kteří po prvním setkání s bílými cizinci masově umírali na jim dosud neznámé triviální chřipky a rýmy. Já také vždycky omarodím každou moji dobrodružnou exkurzi do chorobného světa lidské Rakoviny.

Vyjít ven znamená brodit se rozbředlým sněhem, všude narážet na lidi, uskakovat před auty, stepovat mezi psími lejny, ulici nepřecházet důstojnou chůzí zamyšleného filosofa, alébrž přebíhat přes ni jako uprchlý vězeň koncentračního tábora přes minové pole. Vyjít si jen tak na malou odpolední procházku je zhola nemožné. Alespoň pro toho, kdo nerad splývá s rakovinovým davem, štítí se ho jako malomocného a chce být sám ve svém zahloubání. Všude davy lidí, nával, tlačenice a strkanice. Tady – a nejen tady – platí jediné, jediný morální příkaz: STŘÍLET, STŘÍLET, STŘÍLET! Vyhladit tu Rakovinu Země! Člověk je nádor – Misantrop nůž!

Ještě že mám pořád kam chodit; že mám stále ještě poměrně nedaleko v okolních lesích ukrytý svůj malý soukromý posvátný háj s rozložitým věkovitým dubiskem uprostřed, kde mohu nerušeně rozjímat a kam chodím se stejným, ne-li větším, nábožným zanícením, láskou a úctou, jako ti duševní mrzáci, „věřící“ všech mimozemských věr. Avšak vím moc dobře, čím dál víc si uvědomuji, že tento kousek ráje jednou také zmizí; že ho také zničí jako všechno kolem; že ten staletý dub jednou pokácejí a rozřežou. Ach, můj starý brachu, jenž se každé jaro zazelenáš a každé ráno mě zdravíš svými větvemi, ty, jenž pamatuješ lepší časy – až ty padneš, padnu i Já! Ještě tam volně dýchám, ale je to jen jakási vzduchová kapsa pod obráceným dnem potopeného Titanicu. Vzduch však brzo zřídne a kyslík dojde. Naše krev naopak zhoustne nahloučeným hemoglobinem červených krvinek a zčerná jako surová ropa. Kam to ten svět spěje? Koncem 19. století měl francouzský spisovatel Guy de Maupassant nad tehdejším ospalým provinčním městečkem Cannes osamělou horskou chatu, kde odpočíval. Tenkrát to byla divočina. Dnes tudy vede silnice a z Cannes je rušný blázinec a cirkus. V televizi hovořil pamětník z Pearl Harboru o tom, jaká byla idyla na Havaji ve čtyřicátých letech minulého století – až do napadení Japonci, samozřejmě. Všude ještě volné pláže, klid, pohodička. Za pouhých padesát let už bude všude samý hotel a turisti. Za půl století zničili ráj na zemi! A takto bychom mohli pokračovat dalšími a dalšími příklady toho, kam svět spěje. Co bude za dalších padesát let? Nebo i jen za dvacet? Bojím se pomyslet...

Já sám bych mohl uvést mnoho dalších příkladů ničení světa i z mého bezprostředního okolí, které doznalo změn k horšímu jen za dobu, jíž jsem byl osobně svědkem, tj. za čtyřicet let. Mohl bych např. doložit fyzickou likvidaci celé jedné chráněné přírodní oblasti, již označovala dokonce cedule se státním znakem! Byl to mokřad, kde rostly vzácné rostliny a kde žili vzácní živočichové. Dnes je tam chovný rybník s lacinou nálevnou na břehu pro motorizované tlupy rybářů a přilehlé plochy město rozparcelovalo a prodalo chatařům. Kam dříve nikdo ani nepáchl, tam je dnes korzo davů výletníků a pejskařů. To jsou konce!

Přesto si všichni myslí, že žijí v normálním světě. Kategoricky nesouhlasím. Jejich svět už dávno není normální. A oni jakbysmet! Já nepovažuji za normální ani to, že jsem se narodil jako člověk! Ale oni se narodili v podstatě do zničeného a okleštěného světa, v podstatě jako otroci a přírodní zrůdy, ale dál zřejmě zastávají názor, že je normální v tomhle a takhle živořit. To spíš řeknou o mně, že Já nejsem normální! Chápete to? Chápete to zmatení, ten osudný omyl? Příští generace se jednou narodí (nebo bude „zrozena“ či vyrobena) do klece, jako již dnes některá zvířata, ale oni si dál budou myslet, jak jsou svobodní a jak jsou normální. Už jim nikdo nikdy nevyvrátí jejich zvrácené přesvědčení, že žít v zajetí klece je naprosto normální, vývojově nevyhnutelné, pokrokové a vposled i pohodlné. Vždyť uvnitř klece je tak bezpečno...

Nechtěl jsem se narodit, neprosil jsem o život – a teď to mám. Proč se vlastně nezabiji? Na co ještě čekám, vždyť sebevražda je tak sexy! A nic na světě nemá cenu. Myslím si snad, že někdy ještě bude líp, když nevidím nic jiného, než že je stále hůř a hůř, dráž a dráž, kdy život se umenšuje jen na holé přeobstávání, ne však mé vlastní, ale kvůli všemocné Rakovině? Ano, přesně tak: k její zhoubné vůli, pro ni, pro její trvání a v posledku i díky jejímu shovívavému dovolení. Takový „život“ je však horší než smrt. Neb je to živoucí smrt.

Jaký má život smysl, když je umožněn jen skrze práci a otročení centrální Rakovině? Jaký je smysl otroka – nebo „zákazníka“, jak to zchytrale nazývá Rakovina? Tato choroba ale nevznikla na moji „zakázku“! Pracovat se dá jen na svém vlastním díle. To by mělo smysl a snad by se dostavil i pocit uspokojení. Kdežto sounáležet svou prací k něčemu, kolaborovat s něčím, co je zhoubné samou svou neměnnou podstatou, co je mi cizí, ke mně nepřátelské a co nenávidím, je nesmyslné. Trávit velkou část dne v tzv. „zaměstnání“ prací, která je zbytečná, ničemná, nadměrná a duchovně otupující, trávit velkou část dne s partou nevychovaných, blbých a otravných homo-karcinogenních buněk, s nimiž si nemám a nechci co říct a jež mě dokonce jen a jen popuzují vším, co „myslí“, co papouškují, co jedí, co dělají a co představují jako biologický druh-choroba – to už je úplně absurdní. A odměna za to vše odříkání a maření vířícího času ani nestojí za to ráno vstát z postele. Neříkám, že za peníze se nedá pořídit nic pěkného a zušlechťujícího, jako jsou knihy a hudba, nebo výlet do teplých krajů, ale toto nejsou věci, které by nějak řešily můj problém s Rakovinou. Ba právě naopak: Tyto za otrocké peníze pořízené věci, které mě udržují ve stavu jisté exaltovanosti, mě právě navracejí Rakovině. A dokonce pak může vzniknout i klamný dojem, že všechny libé pocity, jež jsem pracně vydoloval a vytěžil z této bezvýchodné situace mého nechtěného a navěky odmítaného soužití s Rakovinou za zády, náležejí zase jen a jen Rakovině.

Mějme na paměti, že co kupujeme, jsou jen naše okovy. Lépe je čerpat radost ze života z vlastních zdrojů. Skutečně dobrých knih je jen pár a ty se přece dají číst pořád znovu a znovu! Skutečně dobré hudby nebo i filmů je také velmi málo – a i ty se přece dají pouštět pořád dokola, aniž by kdy omrzely! Co si budeme ostatně namlouvat: Většina „podařených dárečků“ z lidské produkce je beztak podřadné kvality, a to se týká i hudby a knih.

„Lidácká kultura?“, ptá se vrchní opičí lidobijec v Planetě opic.

„Ta se odehrává jen od pasu dolů.“

Jak trefné! Ve všech žánrech zábavy a poučení platí totéž: Valná většina nestojí za nic a při tom množství překlepů a chyb a prznění jazyka a špatných překladů je spíš zdrojem reálného utrpení než potěchy. Někdy se mi zdá, jako kdyby bylo celé lidstvo jedna jediná banda dysortografických kreténů. Ať se podívám na cokoliv napsaného, vždycky se to hemží chybami. Je úplně jedno, je-li autorem vysoce vzdělaný vědec nebo jen nějaký vylízaný dobytek z lidu, který inzeruje, že prodává staré kanape za „simbolickou“ cenu. Mezi nimi není rozdílu. Chybami se hemží i publikace, které by měly být obzvláště přesné, jako jsou např. jazykové učebnice. Některé jsou dokonce tak odfláknuté, že je to až s podivem, co všechno se dá zkurvit – a ještě je jim za to udělena jakási cena! Cena za co, smím-li se ptát? Ledaže by to byla cena za lidskost, protože za kvalitu to dozajista nemůže být.

Vyskytuje-li se nějaký jev – jako např. naše probírané tiskové a pravopisné chyby – tedy vyskytuje-li se určitý jev tak často a jistě, že lze skoro až s matematickou přesností určit pravděpodobnost jeho výskytu či jej předpovědět a o moc se nesplést, pak hovoříme o pravidle. Je-li však pravidlem lidského intelektu systematicky se plést, nepoučovat se ze svých chyb a chybovat dál ve stejných situacích, kde je potom zdroj oné arogantní povýšenosti, jíž je lidský druh tak proslulý? Přitom na neomylnosti lidí jsou založeny veškeré zákony a veškerá morálka. Když tam se spletete, následuje sankce. V psaném projevu se však ledabylost blahosklonně přehlíží. Proč?

Sir Isaac Newton byl velmi svědomitý a (jakožto představený Královské mincovny) by nejraději trestal penězokazectví smrtí. Já bych stejným trestem postihoval literární lajdáctví a písmokazectví všeho druhu. Jednání nelze vrátit; co se stane, nejde odestát; zde jsou k sobě přísní. Ale v záležitostech, které lze napravit, dokud ještě není pozdě, panuje bezpříkladná svobodomyslnost, lehkomyslnost a mávání rukou. To je pro lidi typické. Splést se může každý, o to ani tak nejde. Tady jde o to, že si nikdo své literární výtvory po sobě ani nepřečte, neuzná to vůbec za vhodné – tak si jich zřejmě málo váží. Není na to čas, na nic není čas, není čas na poctivost, není čas na nějaké kudrlinky, na dokonalost, protože „to by byla práce jak na kostele“ a protože „čas jsou peníze, kámo!“

Třebaže se dnes píše převážně pomocí textových editorů, jim je zatěžko i jen zapnout si počítačový program na kontrolu pravopisu! Tak jsou líní, nedbalí a neteční k výtkám! Jaký má potom význam technologický pokrok, když lidská hloupost a ignorantství se nade vším vznáší jako duch nad pustými vodami? Nebylo lepší, když knihy ručně opisovali a iluminovali klášterní mnichové při blikotavém světle svící ve svých tmavých kobkách? Rozhodně byl na jejich dílo lepší pohled. Bez ohledu na to, jaké člověčiny se psávaly do knih, byla to malá umělecká díla. Oproti těmto vzácným a hodnotným bibliofiliím, vypadají dnešní knihy jen jako bezcenné makulatury na vyhození. Tenkrát se totiž nespěchalo. V ničem, na čem opravdu záleželo a co mělo mít punc trvalé hodnoty! Heslem doby bylo po dlouhá nejlepší údobí heslo SPĚCHEJ POMALU, řecky speude bradeós Alexandra Velikého a též císaře Augusta, latinské festina lente Viléma z Rožmberka, české naučné pořekadlo práce kvapná, málo platná, až po další pěknou německou rýmovačku Eile mit Weile! Jak se praví v jednom arabském přísloví, sám čas musel mít strach před každým výtvorem, jenž měl jako pyramidy přetrvat věky! „Smějící se“ filosof Démokritos, který měl ve zvyku smát se lidské hlouposti, napsal, že lidé jsou často tak horečně přičinliví, jako by měli žít věčně. Horatius doporučoval nechat spisy „dozrát“ devět let v šuplíku, a až pak s nimi skromně vyjít ven – a jaký to byl duch! Nietzsche ze všech knih miloval nejvíce ty, jež byly napsány vlastní krví. Také Maupassant zanechával na stránkách „krvavé cáry“. Cicero se za své vynikající spisy dokonce veřejně kál a mnohokrát se upřímně zaklínal přísahami, jež dokládal různými důkazy, že tyto drahocenné svitky sepisoval výhradně ve svém volném čase. Tenkrát se sice moc nepsalo a nečetlo, ale když už, tak o to lépe a víc do hloubky. Dnes si kdejací třetiřadí škrabáci a pisálkové stěžují, jak měli, chudáci, za komunistů zakázáno publikovat a kdesi-cosi, a jak se nemohou psaním dobře živit. Na to mám jedinou radu: „Nemůžete? Tak běžte dělat něco užitečnějšího, třebas házet lopatou, a čmárejte si po papíře až doma po práci!“ Já si také nestěžuji, ačkoliv bych mohl, jakkoliv si považuji svých zaznamenaných myšlenek nade všechny ostatní. Stejně je kromě mne nikdo sdostatek neocení a nepochopí, tak co! Ani psaní, ani sláva není mou prioritou. Psaní je pouze jedním z mnoha mých koníčků, jen odpadní produkt, jen můj exkrement, který se zdráhám někomu cizímu ukazovat, poněvadž mě příliš obnažuje v mrazivém vichru lidství, příliš toho o mně prozrazuje, což není v životě právě nejvýhodnější. Ale co naplat: všechny živé organismy se musí naplňovat, aby se posléze vyprazdňovaly; to je železný zákon životního metabolismu. Tak jako rostlinstvo vydechuje přirozeně kyslík a živočišstvo trousí po zemi hnojivo v úžasné vzájemné provázanosti, tak jako člověčenstvo šíří po světě nepřestajný rámus a smrdutý nervový jed, tak Já vylučuji zcela přirozeně, jako protijed a pomstu, hutně psané stránky mých názorů a nálad.

Žádné psané dílo nesmí být vyseděné, nesmí čpět po inkoustu, i kdyby šlo o nákupní lístek. Je to naše vizitka. Pohrdám dopředu člověkem, který má laxní přístup ke psaní, ignoruje sloh a seká jednu chybu za druhou, aniž by se tím jakkoli znepokojoval. Tím už předem o sobě dává vědět, že je to hlupák a dobytče bez mozku a bez zásad a tím pádem bez důvěryhodnosti. Když psal Flaubert, přímo trpěl „smrtelnou úzkostí ze slohu“, pročítal nahlas po sobě desetkrát, dvacetkrát co napsal; a tříbil, přepisoval, cizeloval, zahazoval, pálil, škrtal, ohledával mrštnýma očima slova na řádcích, hodiny hledal a zkoušel ty nejvhodnější, nejlibozvučnější výrazy, jež by nerušily spád a rytmus řeči. Dělal to tak dlouho, dokud nebyl se svým dílem naprosto dokonale spokojen. Dnes se zdá, jako by se málem až ustanovovalo pravidlo, že co nemá chybu, je „nehumánní“ a „nad lidské síly“. Možná to tak skutečně je. Ze všeho však čouhá jako sláma z bot zase ta jejich vlezlá Rakovina, kterou najdeme na samém dně jakéhokoliv lidského výtvoru. Často nezbývá než vytvořit si svůj vlastní vesmír, svůj vlastní exil, protože s Rakovinou se žít prostě nedá.

Debilita na každém kroku. I obyčejná předpověď počasí, vygenerovaná nejmodernějšími měřícími přístroji a satelity, zpracovaná a vyhodnocená supervýkonnými počítači, se při setkání s lidským faktorem mění na pouhou pýthickou věštbu, pronášenou v omamných výparech kadidla. Stejně tak je i přesná a dvojsmyslná. Kdo sleduje meteorologickou předpověď pravidelně a porovnává ji pak se skutečným stavem počasí, dojde opět k dalšímu pravidlu: z poloviny ta jejich předpověď nevyjde úplně do puntíku. Asi by se měli zase radit s rosničkami, které z toho mají evidentně větší rozum.

Rosnička zelená

Když je řeč o lidském mozku, zaznívají zpupná slova o „nejdokonalejším výtvoru přírody“, o největším orgánu myšlení v živočišné říši apod. Já to vidím jinak: Lidský mozek není nejdokonalejší výtvor přírody; a myslím, že se k významu tohoto slovního spojení dokonce ani nepřibližuje. To jsou troufalá slova, že? Jak je to možné? Co mě přivádí na tuto kacířskou domněnku, jež hraničí s přesvědčením? Lidský mozek, v poměru k ostatním částem těla, je možná největší, ale to nic neznamená. 90% jeho tkáně je stejně zatemněná, nečinná. Není nijak k užitku a spíš překáží – tam někde se asi skrývá to typicky lidské zlo. Kdybychom ji odňali, nic tak hrozného by se nestalo. Byl by to nyní naopak jeden z nejmenších mozků v přírodě! Dokonce jeden z nejméně výkonných! Porovnejme ho teď s mozky jiných tvorů a tvorečků. Vzpomeňme si jen, jakých úžasných intelektuálních výkonů dosahují mnohé živé bytosti, které se dožívají třeba i jen pouhého jednoho roku. Srovnejme např. jednoletého mořského hlavonožce nebo dvouletou myšku se stejně starým člověkem. Co všechno se dovedou za tu krátkou dobu naučit, bez škol a soustavného vzdělávání. Ten rozdíl přímo bije do očí. Jiné bytosti mají tak zázračné poznávací schopnosti, že ani netušíme, jak to dělají! Nejde nám to vůbec tzv. „na rozum“! Tak jsme za nimi pozadu! Dovedou se perfektně orientovat v čase a prostoru – bez chronometrů a navigačních přístrojů. Dovedou měnit barvy, vzezření, dokážou se skrýt, zmizet, stát se neviditelnými, usnout na dlouhá nepříznivá období, snášet jakékoli podnebí, vydržet měsíce nejíst, nepít, téměř nespat, být imunní k jedům a nebezpečným zářením, vycítit blížící se nebezpečí, přestát mrazy, požáry, kataklyzmata. Pohodlně a nalehko, jen za pomoci vlastních svalů, cestují a stěhují se na obrovské vzdálenosti. Kam se na ně hrabe neohrabaný těžkomyslný patvor jménem „člověk“, který si o sobě tak rád myslí, jak je skvělý a jak se mu nic v přírodě nevyrovná. Od mala je člověk formován, zkazí si dětství, mládí, nejlepší roky svého života, zkazí si oči, podlomí zdraví – a stejně je to k ničemu, stejně zůstane blbým dyslektickým a dysortografickým kreténem, jakož i nenapravitelným retardem přírody. Člověk nedokáže nic tak skvělého, na co by mohl být opravdu pyšný. To jen jeho pýcha, slepota a nestydatost takto promlouvá. Dokáže být ovšem nepřekonatelně ničivý a záludný. Promlouvá jen skrze zlo. Jedině tyto jeho vlastnosti jsou pravým pramenem a počátkem jeho neoprávněné pýchy. Jsou také tím jediným, co ho udržuje při životě.

Orwellův 1984, Huxleyův Překrásný nový svět, jakož i jiné antiutopie, popisující totálně regulovaný, polidštěný svět budoucnosti, napsané a zamýšlené jako varování, se dnes čtou (pokud vůbec) jako romány ze současnosti. Je to tak současné, co se v nich najde! Lidé však věří, že s koncem tuhých totalitních režimů 20. století započala nová epocha svobody a zábavy. Můžeme sice více cestovat, protože už stejně není kam utéct, můžeme více nakupovat a více volně vyměňovat informace a myšlenky, pokud má ovšem o ně vůbec někdo zájem, ale to je tak všechno, čím se od nich lišíme. Samé nepodstatnosti, které by přišly tak jako tak s tím, jak by se postupně autoritativní režimy ustalovaly, cítily se bezpečnými a neotřesitelnými v základech. Pak by si mohly dovolit i naše současné „občanské svobody“, neboť tyto „svobody“ by jejich totální moc již neohrožovaly tak jako v jejich nestálých počátcích, plných existenčního boje. Dnes, kdy se situace na politickém poli víceméně stabilizovala, podléháme iluzi, že tato nehybnost a připojištěná jistota znamená svobodu, i když potřebujete písemné povolení na kdejaký prd, i když odvádíte čím dál větší daně, i když je stále větší drahota, i když se zvyšují množící se všelijaké poplatky a i když nemáte skoro žádný volný čas jen pro sebe kdesi v tiché samotě daleko od lidí. A v tomto zbrusu novém světě pak člověk čte nějakou parodii na pokrok a je tak slepý a blbý, že si vzdor okolnímu světu a ve srovnání s ním, ještě dokáže myslet, že jeho realita je jiná a lepší. Tím je v podstatě každá satira učiněna naprosto bezzubou a její positivní účinek zcela odbourán. Bravo! Sláva Pánu Fordu! Jsi tak úžasně pneumatická... Krásný nový svět je tady.

Království za pořádnou satirickou komedii! Neboť taková satira, jíž by nebylo nic svaté, aby misantrop pohledal. Zlá, nactiutrhačná, rouhavá a urážlivá satira, která by nebyla pouhou navyklou převlečenou dobročinností a namaškařenou homofilií a která by byla i s to rozpoutat vášně nízkého davu a třebas i střet civilizací, taková satira se dnes poněkud nepěstuje. V čím nevážnějším a smrtelnějším postavení se lidé nalézají, tím smrtelně vážněji se berou. O bohu, který padá z nebeských výšin zpátky na zem, se beztrestně nežertuje. O tom vědí své jak dánští karikaturisté, tak popírači holocaustu. Tady někde přestává být člověk bohem. Tady přestává sranda. Tak zní obecné přesvědčení této bezcenné lidské pijavice, jež by ráda viděla samo nebe s peklem bojovat o její „duši“ jako o nejvzácnější diadém. Není nic směšnějšího nad tuto prastarou biblickou povídačku, líčící hospodskou rvačku nejvyšších mocností o kus obnošeného hadru, jemuž se říká vznešeně „lidská duše“!

Ano, existuje sice mnoho děl, jež jsem si oblíbil pro jejich víceméně skrytou misantropii, ale ta všudepřítomná Rakovina je cítit všude a všechno vposledku zkazí. Skrytý misantropismus je k nalezení i v obyčejných, byť výborných, českých satirických komediích a moralitkách typu Vrať se do hrobu! (tu oceňuji nejvíc), Já už budu hodný, dědečku! (kde lze dokonce vyposlechnout úryvky z Molièrova Misanthropa!), Zítra to roztočíme, drahoušku!, Co je doma, to se počítá!, Příště budeme chytřejší, staroušku!, Konec vodníků v Čechách aneb Jak utopit dr. Mráčka, Což takhle dát si špenát?, Zítra vstanu a opařím se čajem, Zabil jsem Einsteina, pánové! atd. atd. – takové duchaplné hříčky kultury už se dnes nedělají! – anebo např. ve večerníčkovských Krkonošských pohádkách. Celé to vykutálené Trautenberkovo „panství“ hamižného pána z Nemanic, včetně jeho čeládky, je trefnou kritikou celého lidského rodu. Trautenberk – karikatura nejzkaženějšího lidství – chce přelstít vládce hor Krakonoše (jenž zde vystupuje jako jasný symbol a ztělesnění Přírody), ale nikdy se mu to nepodaří, ať dělá co dělá, vždycky na sebe přivolá za svou zpupnost a chamtivost jen hněv a spravedlivý trest. Stejné jako v „kauze člověk“: i on se stále znovu a znovu pokouší přelstít přírodu, nedá si pokoje, neschopen se změnit, neschopen konat jinak, otrokem své zparchantělé přirozenosti a sebeklamu. A Trautenberkova čeládka, příliš povolná a poslušná a bojácná, než aby se vzepřela nestoudným pánovým nápadům, schytá většinou hromy-blesky na svou blbou hlavu po zásluze také. Veliká oblíbenost těchto pohádek svědčí o jistém druhu špatného svědomí lidí (ale spíš o jistém druhu zatvrzelého sebeklamu, jenž říká: „Tohle nejsme my, takoví my nejsme, takhle se my nechováme – a když někdy přece, tak jen nechtěně a omylem.“). Ale to je málo. Jak říkám: ze všeho vyčuhuje stále to smířlivé a zhoubné přesvědčení o nutnosti nápravy a zachování Rakoviny na této Zemi; dětinská víra v možné dobro člověka – rakoviny Země. A tato zhoubná „myšlenka“ je v přímém rozporu s mým vznešeným misantropismem a s mou ideou světa, navždy osvobozeného od lidí. Člověk, tato zhoubná choroba na kůži Země, dobrý nikdy nebyl, není a dobrý nikdy nebude. Toho je potřeba jednou provždy zlikvidovat jako nebezpečný nádor, jímž taky je!

V jedné epizodě Krkonošských pohádek si Trautenberk usmyslil stáčet vodu ze studánky do lahví a prodávat ji; přesně tutéž vodu, jíž se až doposud mohl každý kolemjdoucí po libosti a zadarmo občerstvit. Dostal samozřejmě za tuto chamtivost opět od Krakonoše řádně za vyučenou. V podobě potopy! Ale tuto epizodu již nyní neuvidíte. Stáhli ji. Smazali z paměti. „Pozapomněli“ na ni! Opravdu, na mou duši! Důkazy pro to nemám, ty ostatně sám pro sebe ani nepotřebuji, ale vsadil bych se o co chcete, že „vyjmout“ tento díl z vysílání bylo neodmítnutelným „přáním“ některého z „výrobců“ minerálních vod, jinak tzv. „sponzora pořadu“! Nějaký marketingový stratég zřejmě usoudil, že zařazení tohoto dílu by mohlo možná uškodit podniku a snížit prodej balených vod, kdyby je lidé, děti, nastupující generace!, měla, nedej bože, ztotožnit a srovnávat s jakousi směšnou a odsouzeníhodnou figurkou nemorálního malokapitalisty z Večerníčku! Já osobně bych jim ten krach přál. Za tu ekologickou katastrofu, kterou způsobili těmi nevratnými PET lahvemi, jež se všude povalují a jež tu budou v nezměněném stavu ještě za tisíc let, by si to plně zasloužili. „Mattoni už není! Člověk se musí přece něčím živit. A víte kolik lidí by mohlo přijít o práci?“ – Jako bych to slyšel. Paranoidní jako svého času komunisti!

Dost možná, že si vymýšlím a že to není pravda, mám ten díl ostatně natočený z televize na kazetě, ale ono by se to mohlo stát! Autoři antiutopií si přece také vymýšlejí a fantazírují – a stejně se jejich přehnané paranoidní vize nakonec uskutečňují! Mám prorocké nadání. Moje předpovědi se do puntíku splňují.

Komunisté kdysi zcenzurovali každou maličkost v domnění, že pouhá dvojsmyslná narážka či anekdota by mohla ohrozit jejich vrtkavé totalitní panství. Dnešní tzv. „svobodná“ doba – nemysleme si! – však není o nic méně totalitní, jen jinak a dokonce i víc, neboť sahá dál a ovládá čím dál více aspektů života, a normálně pokračuje v tomtéž duchu zákazů a upozaďování nepohodlného. Pouze už to není její hlavní náplní a starostí. Dnešní totalitní demokratickou společnost již neohrožuje pouhé slovo jako v minulosti. Ne, dnes je už mnohem silnější; něco takového, co vyletí z úst, co pak poletuje vzduchem a po chvíli zase zapadne a rozplyne se, něco takového ji neohrožuje; ona je natolik pevná v kramflecích, že všechno vstřebá a využije pro svou výživu. Jako rakovina. Existuje sice naoko vstřícná a otevřená instituce, nazvaná podle jednoho velice známého londýnského parku, ale protože si tam může rádoby svobodně otevřít hubu kterýkoliv pomatenec a blázen a hlásat tam své neškodné a zmatené bludy, neporuší-li ovšem svou nevymáchanou držkou něco z nemála autorských práv či protirasistických a protinacistických zákonů a jiných zákonných opatření na ochranu lidskosti, nepoznáte rozdíl, promluví-li kousek dál z výšin bedničky od mýdla pro změnu nějaký jasnozřivec. Nesmí se ovšem tou řečí přestoupit zákon. To je „svoboda“, že?

Stačí zpochybnit nějakou trivialitu, jako třeba, že holocaust nikdy nebyl, a už se na vás vrhnou, už vás vezou do lochu, málem vás ukamenují pro toto pouhé vyslovení nesouhlasu, pro pár bezvýznamných slov, pro hloupé gesto vzpřímené paže propadají v hysterický záchvat! Případ britského historika Davida Irvinga je více než výmluvný: Ještě před třemi lety platil za uznávaného historika, jehož knihy se velmi dobře prodávaly, recenze na ně plnily stránky novin, v knihkupectvích byly běžně k vidění a k dostání... – a najednou je v nemilosti, protože někde něco nepříjemného začal tvrdit a v Rakousku teď za to sedí v kriminále. Britský občan si vyjede na kontinent a tady ho za slůvko zavřou! Rázem je z něj vyvrhel a diletant, napojený na neonacistické hnutí, málem skinhead! No to už opravdu připomíná 50. léta! Měl snad Hitler skutečně pravdu v tom, kdo tahá za nitky světových událostí? Skoro to tak vypadá.

Koho dnes ještě vzrušuje nějaký dávno zapadlý antisemitismus, fašismus nebo holocaust. Nikoho. Leda tak toho, kdo byl vždy odvěkým nepřítelem a antipodem a obětí těchto hrozeb a kdo si je vztahuje paranoidně na sebe. Rudý mor! „Oni zvítězili. Oni mají pravdu“, jak trpce prohlásil před svou popravou SS-gruppenführer, generálporučík zbraní SS Jürgen Stroop. To „oni“ stále oživují historii dávno mrtvou a zapadlou; to oni patří k těm, kdo vyvolávají strašidelné mrtvoly z hrobů, pohánějíce je k soudu: k soudu ani ne tak dějin, jako spíše k soudu žhavé současnosti, která už neví, co mluví a co se pořádně tenkrát stalo. To „oni“ patří k těm, kteří nebezpečně rozviřují prach dávno sedlý a rozněcují vášně dávno pohaslé. Jejich hysterie jde dokonce tak daleko, že nutí k odsudkům svých rodičů a prarodičů i jejich děti či vnuky, kteří byli tehdy ještě malí a nevinní a opravdu nevědomí, nebo vůbec ještě nebyli na světě; jako by rudý, humanistický mor toto házení špíny mohlo kdy uspokojit. To je pak ten nejžalostnější pohled.

Z toho je vidět, že humanistický mor je jen odporná lůza, která se nezastaví před žádnou bezostyšností a nemorálností po způsobu bulvárního „paparazzi“ žurnalismu. Vkládají vybraným kaceřovaným osobám do úst co neřekly, nutí je útočně zaujímat stanoviska k událostem, jež si nemohou pamatovat nebo jichž se osobně neúčastnily, navádějí je k odsudkům historických dějů, jež se nikdy nestaly a jsou tedy pouhou novinářskou konstrukcí, nebo se staly úplně jinak a v jiném dobovém kontextu, atd. atd. Však laskavý a moudrý čtenář jistě dobře ví, jakým podlým způsobem pracují žurnalisté. Ti jdou dokonce tak daleko, že odsuzují i prosté řadové vojáky wehrmachtu, kteří mají jen tu „vinu“, že museli povinně narukovat do války za obranu či větší slávu své vlasti. Z toho se chce jednomu opravdu zvracet! Myslím, že by měl přijít nějaký druhý Hitler, který by s touto drzou cháskou řádně zatočil! Nový Hitler, který opět otevřeně prohlásí: „Musíme dělat věci, které nelze posuzovat měřítky měšťácké choulostivosti...“

Čeho tím chtějí dosáhnout? Svět prý nesmí zapomenout. Ale svět zapomene! Zapomene! Ať dělají cokoliv, svět zase zapomene! A stane se to zas a zas – jako vždycky předtím i potom. Protože lidé jsou nepoučitelní, a i kdyby se mohli poučit, stejně se budou dopouštět stejných zločinů znovu a znovu. Přestat s tím není v jejich moci, není to v jejich přirozenosti – a není to ani záhodno, dodávám Já, protože je to správné, pokud obracejí zbraně jen člověk proti člověku, a ne člověk proti ostatní živé přírodě.

Ohrožené druhy se těší zákonné ochraně – to je v pořádku. Ale člověk ohroženým druhem není; naopak je tím nejpřemnoženějším a nejškodlivějším živočišným druhem na naší planetě. A přesto je legislativně stále tím nejchráněnějším živočichem! Dokonce se dá říct, že čím víc je na světě lidí, tím větší cenu má lidský život, což už vůbec není v pořádku! Přitom dokud bylo na Zemi ještě relativně málo lidí (a kéž by se ta doba vrátila!), měl jednotlivý lidský život zanedbatelnou cenu – na to zase nezapomínám Já!

Svět prý nesmí zapomenout. Ale on přesto přese všechno zapomene! Neboť zapomínat je tak sladké a blahodárné...; je to zároveň požehnání i prokletí lidského rodu. Svět zapomene přesně tak, jako lidé, obviňující farizejsky jiné lidi, zapomínají na své vlastní zločiny a poklesky a pády. Nikdo z nich, z těch samozvaných soudců, nemá právo někoho soudit, protože sám není jiný ani lepší. Všichni do jednoho jsou jedna ničemná a zlotřilá pakáž. Není kvalitativního rozdílu mezi fašistickou svoločí a svoločí humanistickou, leda by ti první byli misantropičtější, odvážnější, mužnější a potřebnější. A ještě tohle bych jim rád vzkázal: Zameťte si před vlastním prahem, nebo bude muset zase někdo zamést s vámi! A už aby to bylo!

„Svět nesmí zapomenout.“

Pche! Jako kdyby se tím něco vyřešilo, nebo jako kdyby se tím něčemu předešlo, pomohlo se tím nezapomněním, tou chorobnou pamětí, která si pamatuje jen co chce a co se jí hodí do krámu. Jako kdyby nějaká poučená vědomost dělala kdy lidi lepšími. Ne, ti budou pořád stejná pakáž lumpů, ať vědomí, či nevědomí, lidé zůstanou lidmi, to jest tvory, kteří by měli být do posledního vyhlazeni nebo vyhladí oni všechno živé. Ne, je to od nich jen zoufalá, navíc velmi pokrytecká snaha o sebeklam, o novou agresi jiného druhu. Lidé jsou prostě virus, nákaza, sněť, rakovina na kůži Země – a toto je jen součást jejího projevu, její pustošivé strategie, aby se mohla šířit a škodit Zemi dál. Nic víc v tom nehledejme.

Také se tímto vivisekčním rytím do paměti projevuje jiná lidská vlastnost, kterou nesnáším: totiž povyšování se současného lidstva nad lidstvo minulé, hledění na předešlé generace lidí jako na něco, co nebylo ještě tak na výši, tak pokročilé, tak vysoce humánní, tak chytré a vědoucí jako v současnosti. To je zřejmý nesmysl a optimistický sebeklam pokrokářů. Opak je často pravdou! A kdykoli zaslechnu, jak se dříve měli lidé špatně a srovnám přitom jejich ubohost s ubohým stavem dnešním a zasadím jejich bídné podmínky do našich bídných aktuálních reálií, pak často, ba skoro vždy, poznám pravý opak: totiž že nic se nezměnilo, leda k horšímu.

Každá doba měla samozřejmě svá specifika, nepřenosná do tohoto jejich tzv. 21. století, ale nikdy by mě nenapadlo, abych se v něčem cítil být „za vodou“ a myslel si, jaké to je terno žít právě teď a tady. Spíš naopak: co je člověk člověkem, především civilizovaným člověkem, není šance, že bych si dovedl vybrat ideální čas a místo pro život v lidské kůži. V té je mi příliš těsno. Já nejsem naprosto s lidským údělem spokojený, ale ostatní jej vychvalují jako něco, co se neustále zlepšuje. Kategoricky nesouhlasím! Proklaté lidské dychtění po novotách! Proč měnit to, co když ne přímo bezvadně, tedy alespoň spolehlivě funguje a co je dokonalé? Není žádná zlepšená věc, která by se tím zlepšením zároveň i nenavratitelně nezhoršila, jestli mi rozumíte, jak to myslím. Jsou snad zvířata natolik nespokojena se svým postavením, že by je musela každých sto let měnit jako dobovou módu? Ne, žijí si šťastně a úspěšně a beze změny třebas miliony let, protože jsou nadána božskou vyrovnaností mysli, jaká člověku chybí.

Nejodpornějším prefabrikátem lidského ohrnování frňáku nad vlastní minulostí a nad odlišným stavem je však bezesporu tzv. „morální převaha“; falešné vědomí dosud nepotrestaného zločince, že on je svatý a úctyhodný a že může nyní udělovat morální naučení těm malým rybám, jež uvízly v děravé síti zákonů a zvyků. Ale přesaďte ho do jiného prostředí, do jiného společenství a do jiné doby a budete vidět, že se bude chovat stejně opovržlivě jako ten, kým on sám nyní opovrhuje. V hinduistickém prostoru z něj bude rázem hinduista, v křesťanském křesťan, v muslimském pravověrný muslim, za nacismu nacista, za komunismu kovaný komunista atd. Podlehne své době a svému okolí, jakož i jejím zvykům, úplně automaticky; bude slavit příslušné svátky, zachovávat příslušné rituály, věřit stejným pověrám, nosit stejný šat, dodržovat stejná tabu, opovrhovat jinověrci a předky – a nebude mít tušení, že potomci jeho potomků budou zase opovrhovat jím. Půjde důvěřivě s davem a nenapadne ho, že jednou půjde jiný dav zase proti němu. Přičemž ti i oni si budou připadat nadmíru humánní a strašně morální. Dnes stačí lézt do prdele všem Židům, cikánům, cizincům, komunistům, mrzákům, homosexuálům, obyčejným průměrným a podprůměrným lidem, zkrátka všem, jež minulá doba a společnost nenáviděla, stačí podlézat ženám, jež prý byly a jsou nedoceňované – a hned jste obestřeni módní dobovou aurou neobyčejné humanity. Za pár let už bude všechno zase jinak a v milosti či nemilosti prostředního davu bude zase něco či někdo jiný, ale nic nevadí: humanistů bude pořád dost. Všichni budou všechno vědět nejlépe, ale lepší svět tím nestvoří.

Ničeho tím otvíráním hrobů, těmi exhumacemi a pitváním mrtvol, tím honem na tzv. „válečné zločince“ nedosáhnou. Nakonec dosáhnou jen toho, že ti přemýšlivější z nás se začnou o tuto historii opravdu do hloubky a nepředpojatě zajímat, až objeví i ty pravdy a skutečnosti, jež jim měly zůstat navždy utajeny. A že jich je! Přitom kdyby měli tito nípaví a nimraví rozrývači bolestných dějin alespoň trochu smyslu pro spravedlnost, museli by svou honitbu především přesměrovat do dění v tehdejším sovětském Rusku, protože tam se děly věci stokrát horší než v nacistickém Německu a Lenin nebo Stalin a jejich klika byli zlosynové tisíckrát ďábelštější než kterýkoli satanizovaný a mediálně propíraný pohlavár Velkoněmecké říše. Hitler prý zlikvidoval šest milionů Židů, ale Lenin se Stalinem povraždili dohromady asi 70 milionů vlastních lidí! Jenže na komunisty se nesahá, kolem nich se chodí po špičkách, protože ti jsou zkrátka ideologicky spřízněni s tímto humanistickým morem, který vládne. Proč se stejným agresivním způsobem nedotírá také na bývalé sovětské vojáky, kteří přece též napáchali mnoho zlého v Polsku roku 1939, v Německu roku 1945, v NDR roku 1953, v Maďarsku roku 1956, v Československu roku 1968, v Afghánistánu 1979-1989, v Čečně a jinde? Proč se neútočí vytrvale též např. na Turecko za vyhlazení řeckého obyvatelstva v malé Asii v roce 1922, za genocidu Arménů a Kurdů? Nebo na Japonce, na Číňany, na Severovietnamce atd. atd.? Dobyvatelé Nového světa vyvraždili na sto miliónů domorodých Američanů, ale připomíná se to neustále den co den? Ne. Stále jen mají v dršťkách nevymáchaných zločiny třetí říše, ale ostatní je nezajímá. Nebo je to tím, že Hitler a spol. si dovolili sáhnout na „miláčky všech“ – na Židy? Takže máme dát za pravdu antisionistům?

Dokonce už se otírají svými špinavými dušemi i o události staré dva tisíce a více let a podrývají a ryjí jako svině zahrádkářská na podzim! Už hanobí a překrucují i slavné IMPERIUM ROMANUM, jako všechno, co je velké a co je převyšuje! Upravují si historii podle potřeby. Tak např. v jedné hollywoodské slátanině o událostech kolem ukřižování Ježíše Krista prožívá římský kopiník jakoby „morální muka“ (to „určitě“!) z toho, že bodl svým kopím Nazaretského do boku, a říší se lavinovitě šířil nový neodolatelný kult křesťanského vytržení a lásky, jemuž římská moc lítě, avšak marně zbraňovala. Strašnej doják! Nejsměšnější byla ovšem postava císaře Caliguly. Herec byl schválně načesán tak, aby jeho účes připomínal čertovské rohy a jeho věčně rozlícená tvář se křivila ďábelským šklebem. To všechno by bylo moc pěkné, až na jednu dosti podstatnou historickou nepřesnost: K ukřižování křesťanského „spasitele“ došlo zhruba na přelomu dvou letopočtů, jenže v té době nevládl v Římě Caligula, dokonce ani jeho předchůdce Tiberius, nýbrž všemi ctěný božský císař Augustus, který vládl ještě celkem osvíceně, zavedl např. různé reformy a stabilizoval Římskou říši po četných občanských válkách! A ten ještě o křesťanství ani o jeho představitelích prokazatelně nic nevěděl; nevěděl nic ani on, Augustus, ani Tiberius, ani Caligula, ani jeho nástupce Claudius – až Nero byl dlouho dlouho potom poprvé konfrontován s prvními křesťanskými nepokoji a rozvraty, tedy žádný Caligula, ten nikdy žádné křesťanské problémy a revolty neřešil a nemusel řešit! Jenže historická skutečnost se filmařům nehodila do krámu, oni potřebovali tyrana na trůně a k této roli se Augustus příliš nehodí. Tak místo něj tam „šoupli“ šíleného Caligulu! Já nevím, co se to děje s tímhle světem, ale to to vážně nikdo nevidí?

Když se zfilmuje něco o Hitlerovi, tak je to – nenapadá mě lepší výraz – debilita na entou, která nemá se skutečností absolutně nic společného a všechno se tam schválně převrací v opak, pro pobavení vládnoucí chátry, nikoliv pro poučení. Ve filmu například Hitler týrá psy, ačkoli ve skutečnosti měl psy často raději než určité lidi; počíná si v rozporu se známými fakty zbaběle, hloupě, nevzdělaně a nekultivovaně, dokonce úchylně a sexuálně perverzně; není schopen žádného lidského citu ani lásky; ženy a děti se mu vyhýbají, třebaže ho ve skutečnosti měly rády, pak je posílá na smrt a podobně; kam přijde, tam pokazí svými náladami, svým křikem a svým otravným fanatismem každou zábavu atd. atd. No, samé výmysly. Hlavně na něm za každou cenu nevidět nic dobrého, aby se neřeklo, že jsme (a byli jsme!) na jeho straně, že? Že stejní lidé, kteří se k němu modlili, nenechají na něm nyní nitku suchou. Jako kdyby se mu nikdy nepodařilo získat ve volbách přes 11 milionů hlasů! Co by za to dali naši dnešní jaloví politici, kteří jsou všichni oproti Hitlerovi takhle maličcí, kdyby mohli disponovat voličskou základnou, početnou jako celá Česká republika! Hitler byl možná diktátor, prahnoucí po moci, ale alespoň měl nějakou vizi, věděl, co chce a jak toho dosáhnout, a tvrdě a upřímně za tou svou vizí šel, kdežto dnešní politici, kteří by také byli rádi alespoň malými diktátoříčky, žádnou vizi nemají a jde jim jenom o moc či ještě lépe o snadné a nezaslouženě privilegované živobytí, protože poctivě se živit nehodlají. Dokud Hitler vítězil, byl kdekomu dobrý, ale jak začal prohrávat, nenáviděli ho. Jó, jó, tak už to holt chodí na tom světě, kde vládne jen nevděk a zrada. Už Napoleon si trpce postěžoval, že nemá přátel, jen jeho úspěch je má. A proti Napoleonovi se nakonec také spikla mohutná koalice evropských mocností...

Už i starověký Řím jim leží v žaludku! Je to arci pochopitelné: Římská říše byla světovládná, vyspělá kulturní velmoc, do jisté míry vzor pro nacistickou třetí říši a určitě pro Mussoliniho fašistickou Itálii. A navíc této velkoleposti dosáhl Řím stejnými bezohlednými a zarputilými metodami (mimo jiných přísným vnitropolitickým režimem, tuhým pořádkem, otrokářstvím a vojenskými výboji), jaké pak používalo i např. hitlerovské Německo. Přesto dosud si nikdo soudný nedovolil zpochybňovat oprávněnost výsluní, na němž se hřeje celý antický starověk, včetně Řecka a Sparty, a to dobré, co z něj pro nás vzešlo. Nebo chtějí tito Prométheovi, Spartakovi a Ježíšovi následovníci, ty všelijaké blbé pradleny Charpentierové, ti různí kočí opilí, ti šupáci netalentovaní a závistiví, tento vpravdě rudý, zdegenerovaný, humanistický mor, podkopat samy základy evropské civilizace? Skoro to tak vypadá. To si ostatně uvědomoval i Adolf Hitler. Proto z něho udělali ďábla, největšího zločince a masového vraha všech dob, ačkoli to vůbec není pravda; na tom trvám a neodvolám!

Kdyby se jim to aspoň povedlo, zničit lidskou civilizaci na matičce Zemi, to bych byl rád, to by bylo vysvobození! Jenže oni jsou schopni vyprodukovat akorát tak virvál, bordel, německy wirrwarr, nikoli toužebnou anarchii! A ne že by se jim to nedařilo! Výsledkem tak není ani divokost, ani vyspělá kulturnost, ani život, ani smrt. Taková polovičatost se mi hnusí.

Dějiny se falšovaly odjakživa (vítězové je falšovali), ale kdo se dlouho a dopodrobna zajímá např. o druhou světovou válku, o to, co jí předcházelo, co následovalo, jaké důsledky z ní a z jejího výsledku povstaly, o dějepis vůbec, zjistí nakonec, že málokteré historické období podléhá tak masivní dezinterpretaci, jako právě doba nacismu/fašismu. Nejsem zdaleka jejím zastáncem. Nejsem ale také slepý a blbý a ledacos si dokážu dát do souvislostí. A nemám rád, když mě někdo uráží zřejmým lhaním. Tím to totiž vždycky začíná a končí. Nacismus, Hitlera a druhou světovou válku obestírá doposud taková posvátná hrůza, že vyřkne-li kdokoliv jakoukoliv pitomost, lež, pomluvu, nesmysl či nepřesnost k tomuto ostře sledovanému a stále ještě třaskavému tématu, všechno dojde sluchu, neodváží se nikdo odporovat ani polemizovat. Je to démonické tabu. Posvátný zákaz. Lež je košer. A pravda je dokonávající vykrvácené dobytče s podříznutým hrdlem, z něhož si rudá chátra zaživa odřezává kusy masa. Existuje skryté přesvědčení, že lidé mohou žít v klidu a míru jen ve lži, nikoliv v pravdě, jen v otroctví, nikoliv na svobodě. Jestli je to tak, pak ať se raději navzájem vyvraždí, třeba to pak půjde lépe! Kolikrát až žasnu, co všechno si různí pisálci dovolí napsat či říct, jaké do očí bijící nesmysly, hloupé cynické urážky inteligence, laciné senzace, že jim není hanba! Vědí totiž, že si nikdo netroufne s nimi polemizovat, protože jinak by takové troufalce čekal společenský propad, moralistní odsouzení, mravokárný lynč nebo dokonce vězení. Někdy se mi zdá, jako by ti bezostyšní nactiutrhači pera a slova zkoušeli, kam až mohou se svým lhaním zajít, co si můžou vůči nám, pravdivým, dovolit; jako kdyby chtěli poslední zbytek čestných lidí vyprovokovat k nějaké neuvážené reakci, která by je pak mrzela a která by je odhalila, jakožto dosud skrytá individua, nebezpečná svým rovným charakterem dnešní postmoderní zkažené společnosti. Příkladů lží by bylo na tisíc, vlastně z každé publikace by mohla vzniknout jiná nová kniha plná lží a omylů. Tak např. co mě z poslední doby nadzvedlo, abych přece jenom uvedl jeden stylový příklad za všechny: Hitler údajně cvičil každé ráno před otevřeným oknem s pružinovým siličem svalů proto, aby při přehlídkách vydržel držet pravičku vzpřímeně. A podobné nesmysly: Všechno prý bylo špatné, nemoderní, zpátečnické, zločinné, krvavé, zvrácené a megalomanské, jako kdyby to dnes bylo jiné a lepší, a co je nejhorší, mstí se i na nevinných dětech, takže např. syna Hermanna Göringa nazývají sprostě jeho „produktem“, děti Alberta Speera nutí zapírat otce, jiné děti, synovce, vnuky a příbuzné bývalých nacistických pohlavárů nutí k jednoznačným odsudkům apod. Je to nechutné. Jak říkám, nepěkných příkladů by bylo na tisíc, příkladů, jež dokládají jen malichernou mstivost a nízkou závist méněcenné lůzy. To ukazuje nejlépe, kdo dnes vládne, kdo ovládá veřejné mínění, neboť komunisty ani socialisty, kteří jsou stokrát horší, nikdo nešikanuje za jejich neméně zvrácené názory. A socialisté jsou horší než komunisté! Jsou! Názorně to dosvědčují např. tehdejší plány Varšavské smlouvy na invazi do západního Německa: mělo být navázáno spojení a spojenectví nikoliv se západoněmeckými komunisty, nýbrž se sociálními demokraty! Ano, ano, přesně tak! A ti jsou teď u vesla. Když Spojenci zabavovali nacistický majetek, dostali se k němu, jak jinak, zase němečtí sociální demokraté! V Británii dnes vládnou díky lůze labouristé a židobolševik Karl Marx tam byl nedávno vyhlášen největším Britem. To jsou konce! Komunisté jsou většinou už jen pomatená partaj naivních snílků v důchodu, ale skutečně nebezpeční jsou socani, kteří k dnešnímu datu ovládají a kazí celou Evropu, půlku Ameriky, Afriku a převážnou část Asie a Arábie. Tam, v Arábii, se jedná v podstatě o židobolševismus v bledě zeleném (barva islámu je totiž zelená), vzešlý ze široké základny tradičních abrahámovských náboženství. Komunisté potom dnes slouží hlavně jako strašák.

Politici všech ostatních stran potřebují tohoto strašáka. Naoko a navenek jsou jakoby „nesmírně“ antikomunističtí, ale v kuloárech a v zákulisních jednáních jsou pak s nimi jedna ruka. Potřebují se navzájem. Sice se pořád jakoby hádají a o něco „strašně“ důležitého se až do krve přou a spílají si, ale jak dojde na lámání chleba a na rozdělování funkcí, platů a postů a sinekur, dokážou se najednou „přímo zázračně“ shodnout a táhnout za jeden provaz. Proti mně ovšem!

Pomocí strašáka komunismu se jim stále ještě daří dostávat lidi k volební šaškárně. Kde ani odvěké strašidlo anarchie už nezabírá na politikou znechucené občánky, mlžný přízrak komunismu je spolehlivě zažene opět jako bezhlavé stádo k volebním urnám. Také se jím dají vysvětlit všechny nepořádky a vůbec veškeré zlo. Kdysi za vlády církve byl tím užitečným strašákem ďábel, na nějž se sváděla existence „zla“ na božím světě, nyní se straší čertem komunismu – a satanáš socialismu zatím vesele vládne! Tak je to!

Vystoupí-li potom v naší tzv. „Hyde Park society“ vedle tisíců cvoků někdo skutečně věcný, se závažným sdělením a varováním, není stejně brán vážně. Cvok nebo prorok, všechno jedno, to je mimo rozlišovací schopnost člověka. Závažnost, ryzost a hloubka sdělení už beztak nikoho nezajímá. Nikdo nerozpozná blouznivé nesmysly od jakkoli očividných, zato však nepříjemných pravd. Všichni se dají příliš lehce svést. Lživou propagandou, veřejným míněním, reklamou. Jen opravdu inteligentní a vnímavý člověk okamžitě pozná, když se mu lže a když ho chce někdo podvést. Jenže lidé nejsou až takto inteligentní. Nikdo takový neexistuje. Nechtějí se vůbec ničím znepokojovat. Kassandřiným věštbám nikdo nikdy nevěří. Svět se chce hlavně bavit. Svět chce být klamán, a tak je klamán. To platí jak v Hyde Parku, tak i v celé společnosti. A neplatí se penězi, i když o peníze jde vždycky až v první řadě. Platí se ztrátou ideálů, dříve tak přehnaně zdůrazňovaných a právě tak ztrácených. Nicméně o peníze přijdete také.

Ba ne, peníze se dají využít jen jako výkupné. Výkupné za volný čas. Neboť mít na všechno dostatek času je základ vší suverenity mysli a veškeré svobody bytí. Je pravda, že většina lidí si s volným časem neví rady a tráví jej třebas netvůrčím a prázdným čuměním do bulvárních novin a na nepodnětné stupidní televizní show, ale to je konec konců každého věc, čím se kdo baví, každý podle své duševní úrovně, nebo, jak krásně řekl Goethe, „každý trhá ovoce ze stromu vědění jen z té větve, na kterou dosáhne“. A rostoucí stupidita lidstva je vlastně dobrá věc, poněvadž lidstvo oslabuje.

Stupidní televizní „reality shows“ pro stupidní blbce mě neurážejí ani nerozčilují – jen se na ně prostě nedívám. Bohatě mi stačí k vytvoření obrázku, zahlédnu-li kousek těchto odporností při zapínání videa nebo při neopatrném surfování po TV kanálech. To slovo „kanál“ je více než příhodné. Neboť co misantrop spatří a uslyší, není nic než kanál a žumpa. Nechápu, že je někdo celý den mezi lidmi a pak si doma pustí program, kde zírá zase na ty samé blbce, jichž se zřejmě dosytosti ještě nenabažil a kteří jsou blbí až tak, že neumějí třebas ani vyjmenovat česk(oslovensk)é prezidenty.

Já jsem celé dny sám a že bych právě dychtil patřit na nějakou odpornou Rakovinu, to bych netvrdil. Naopak: čím déle je nevidím, tím větší hnus pak ve mně vzbuzují. Otevřu-li si okno, abych se nadýchal čerstvého vzduchu a potěšil se výhledem, a ten výhled mi zkazí nějaký chodec, blbec s mobilem přitisknutým u palice, nebo hůř: nějaký soused, s odporem a s klením se odvracím, zavírám okno, zatahuji žaluzie, zatloukám okenice, nasazuji sluchátka, zalézám zpět do zimního pelíšku.

Moji sousedi jsou totiž taky pěkná verbež: jeden nás shora pravidelně vytápí vodou, když usne ožralý ve vaně, načež se potom dušuje, že za to nemůže, zatímco u nás kape voda ze stropu jako v krápníkové jeskyni, ale on nic, on je jenom blbý člověk; druhý doma neustále něco kutí, bouchá a vrtá do zdí, že už musí být jeho byt proděravělý jako ementál; jednou se takhle dokonce provrtal až na nějaký hlavní elektrický kabel, takže vyhodil na půl dne pojistky z celého domu; další se po něm ve vzácné sousedské výpomoci člověčí, takže už jsou na ten bordel dva a v baráku je virvál jako někde na stavbě; třetí je pořád venku před domem s čoklem, kterého nechává celý den štěkat; čtvrtý chodí domů z hospody s tak agresivní opicí, že jsem ho jednou musel důrazně upozornit, aby se do mne nenavážel, nebo že mu dám přes držku, za což mě teď paradoxně nejvíc nenávidí nikoli on, nýbrž, kdo ví proč, jeho manželka; jindy nemohl v podroušeném stavu odemknout, a rozbil proto dveře; pátý hulí z okna tak často a mocně, že nemůžu ani otevřít okno, kdy chci, abych se nalokal trochy čerstvého vzduchu a porozhlédl se po venku, aniž bych neměl celý pokoj zasmrádlý od tabákového kouře; další při potkání na schodišti naschvál ani o kousek neuhne stranou, jiný se na mne dívá jako na vraha, další neodpovídá na pozdrav, další na mne volá anonymně policii kvůli rušení nočního klidu, ačkoliv jsem spal a ten divoký mejdan při otevřených oknech pořádal můj mladší soused zdola atd., atd. Samé „radosti“ mi poskytují moji „milí“ sousedé. Může se mi někdo divit, že na ně mám alergii? A nejen na ně, ale alergii na všechny lidi? Když si představím, že podobné situace se opakují ve všech společných domech světa, tak bych se nejraději přestěhoval někam na opuštěnou samotu na kraji zemské pevniny, kde lišky dávají dobrou noc – nebo nejlépe rovnou na opuštěný ostrov.

V létě jsem si holt navykl na blažený život lesních samot a teď v zimě prožívám tady ve městě cosi jako malý civilizační šok. V létě jsem byl volný a šťastný jako divoké zvíře; Hvozd bylo jméno mého bratra, Doubravka se jmenovala má sestra; mohl jsem si pět, spolu s básníkem Antonínem Sovou:

Napojen světelným jasem,

svěžestí horských míst,

prostoupen silicí sosen

jsem jak vzduch lesní čist.

Ano, byl jsem „jak vzduch lesní čist“; má družka se zvala Studánka, můj druh slul Pramen; ale teď v zimě jsem obklopen jen samou lidskou špínou, jež kalí vřídlo duše mé; špínou, již se snažím od sebe zapudit, seč to jde. Sere mě tohle pitomý maloměsto, tenhle pitomej barák! Škoda, že naše rodina nezůstala bydlet na vesnici v dědově stavení. Tam by mi bylo lépe, než tady s tou pakáží všude okolo. Nechci své sousedy ani vidět. Je mi z nich zle. Když jdu ven, dlouze vyhlížím oknem a špehýrkou a zkoumám sluchem, jestli je tzv. „čistý vzduch“, abych nemusel nikoho z té chamradě potkat. A když už se to stane a není vyhnutí, hledím bez pozdravu, bez pohledu na ně rychle proběhnout chodbou a zabouchnout jim před nosem a za sebou dveře. Nenávidím je, natož abych se ještě na podobně odporné zjevy díval byť jen v televizi. Všichni jsou stejní, jeden jako druhý. Všechno jedna verbež.

„Big Brother“? Toto Orwellovo slovo pro vševidoucí oko státu je výrazem celého lidského stáda, ne jen jedné reality show. „Big Brother“ je totéž co „Rakovina“. Platilo to plně již v „titulním“ roce 1984, dnes (v roce 2005) to s rozvojem techniky platí dvojnásob – a bude hůř. Celý svět bude nakonec jedna velká globální „Čína“. Přelidnění, státní dohled a kontrola totální, svoboda a samota žádná, ale žaludky naplněné a hlavy prázdné, takže všichni budou „spokojení“ a „šťastní“. Všichni žijeme v jedné velké globalizované čínské vile. Zažívat to na vlastní kůži a ještě se na to koukat v televizi, „bavit se“ tím, kterak banda blbů předvádí v plné nahotě vzorce lidského sociálního chování? Pěkně děkuji za nic! A „VyVolení“? Já bych navrhoval jinou reality show: „VYHLAZENÍ“! Na to bych se díval rád.

Přírodopisné filmy jsou také takovou „reality show“. Ale zatímco na zvířata je radost pohledět, člověk v záběru skryté kamery budí jen děs a opovržení. Kdyby se měly dokumenty ze života lidí natáčet stejně nepokrytým a surovým způsobem, jako se točí filmy ze života zvířat, nebylo by možné takovýto typ pořadu ani odvysílat, protože co by divák uzřel, bylo by jen pro otrlé oči pornografických sadomasochistů, a cenzura by takovou hrůzu ostatně ani nepovolila. Zakazují se i daleko přívětivější a umírněnější náhledy na lidskou realitu. Namátkou zmiňme např. hysterii, jaká se strhla kolem Pasoliniho filmu Saló aneb 120 dnů Sodomy. Zděšeni na nejvyšší míru bychom byli, i kdybychom jen hypoteticky srovnali satelitní snímky povrchu Země z pravěku s těmi dnešními. Mimozemšťan, neznalý pozemských poměrů, by si nejspíš pomyslel, co za zhoubnou nemoc se to tady šíří. A měl by bohužel pravdu.

Reality show nepotřebují komentáře. Jsou výmluvné až hanba, neboť lidé lidi moc dobře znají – móc dobře! – a nepotřebují žádný zasvěcený výklad, který by jim ozřejmil, co vidí. Pro ně je to jako dívat se do zrcadla. Pokud by už museli sáhnout do nádobíčka interpretace, pouhá pravda by se z toho kukaččího vejce nevyklubala. Byla by to jen neochmýřená lež, která by doširoka rozevřeným červeným zobáčkem žadonila o potravu. A lidé by se mohli strhat, aby holátko-lež nezaniklo na úbytě!

Přírodopisné filmy však popisný komentář potřebují. Zde je alespoň částečná lež nutná. Jednak by lidé nepochopili viděné, protože to samozřejmě neznají – neboť přírodní svět je jim přirozeně cizí – a za druhé je jim nutno určité přírodní jevy a určité projevy chování zvířat jaksi dovysvětlit, připodobnit jim je k jejich lidskému obrazu, polidštit je, předsunout jim před jejich zaslepené, tupozraké oči odpovídající navyklou čočku, aby jim „špatně“ nerozuměli. Já za svou osobu bych tedy žádný komentář nepotřeboval, spíš naopak: někdy jsou ta průvodní slova takového rázu, jako kdyby vypadla odněkud z 50. let – jenže předminulého století! Nebo jako by se Darwinovy objevy propadly o sto, dvě stě let nazpátek do karteziánského pojetí přírody jako bezduchého stroje. Tudíž je tento naroubovaný hybrid plný „boje o přežití“, „nevědomých instinktů“ a „vědeckých záhad“.

„Boj o přežití“! To je spíš tzv. „akční“ termín pro zvýšení atraktivity, než terminus technicus toho, co se skutečně v přírodě děje. Kdyby se takto popisovalo chování a život lidí, mysleli bychom si asi, že jde o silvestrovské vydání, nebo že se musel někdo asi notně zbláznit. „Boj o přežití“? Touto militaristickou hantýrkou se nicméně kdysi skutečně mluvilo, i pokud šlo o lidské bytosti! Opravdu! Dnes už by to znělo směšně, tak jako to mně zní směšně, mluví-li se takto o nelidských bytostech, ale kdysi bylo sousloví „boj o přežití“ skutečně všedním výrazem, nad nímž se nikdo nepozastavoval. Dokladem toho je např. moje stará protektorátní učebnice němčiny, kde se muž nevrací domů z práce po celodenní dřině, alébrž po celodenním „boji o živobytí“! Ano přesně tak! A kdo nevěří, ať si vzpomene na doby nedávno minulé, kdy neprobíhala na polích sklizeň obilí, nýbrž „boj o zrno“, což neznamenalo, že by někdo po někom střílel kvůli pár zrnkům žita, jak by se dalo usuzovat podle toho zavádějícího výrazu „boj“, nýbrž pouze to, že se přetáhla přes korbu nákladního vozu plachta, aby se zrní nesypalo ven. V takové trivialitě spočíval tedy ten velkohubý, dramaticky znějící název „boj“!

„Boj o přežití“? Ale prosím vás, vždyť je to směšné: Někdo před sto lety napíše nějakou blbost do učebnic, a všichni to pak bezmyšlenkovitě opakují jako skalní ozvěna. Ale i ten rozezvučený kámen dokáže po čase umlknout nebo pozměnit nesmyslné halekání typu „Jak se máš, Rakousko?“ na smysluplnou odpověď „-ouzko, -ouzko...“. Jen u lidí to trvá věky, než se opraví omyly. Učebnice dějepisu se přepisují bezmála každých deset let, s každou změnou režimu nebo s každou změnou společenského ovzduší, na což jsou lidé kabrňáci, to jim jde, na to jsou vynalézaví až hrůza, ale učebnice přírodopisu, tj. nauky, která je stále živá, stále otevřená, stále nedokončená, stále skýtající a odhalující nová a nová tajemství, ta ustrnula v konzervačním nálevu jako zrůdné dvouhlavé embryo.

„Dobré“ a „špatné“ vlastnosti zvířat jsou v přírodopisných filmech blbě připodobňovány k lidským, jako by to „lidské“ bylo nějakým měřítkem „dobroty“ či „zla“. Použije-li náhodou, z nezbytí, nějaký tvor nástroj v podobě větvičky či kamene, je to málem vědecká revoluce, a hned je ten tvor „podobný lidem“ a „inteligentní“, jako kdyby nebyl inteligentní i bez toho užití nástroje. (Pravda je ostatně úplně někde jinde: ne v inteligenci, nýbrž ve schopnostech. Nástroje používá nejvíc takový tvor, který je nejneschopnější obejít se bez této pochybné dovednosti. Používání nástrojů je výrazem jisté nedostatečnosti toho kterého živočicha, nikoli důkazem jeho inteligence. Že je někdo sdostatek inteligentní totiž velmi zhruba dokazuje již tím holým faktem, že je vůbec naživu! Pak by byla ovšem inteligentní celá živoucí příroda, a ne jen jeden hloupý, leč o to víc namyšlený, lysý blbeček, který si nárokuje inteligenci jen pro sebe!)

Pak tu máme ovšem stále ty samé staré nesmysly o údajném „potravním řetězci“, jako kdyby opravdu někde v přírodě existoval nějaký ocelově neporušitelný lineární systém výživy, který by předem vylučoval jakoukoli možnost, že dravec se sám může kdykoliv stát kořistí a že malá ryba nemůže nikdy sežrat velkou. Nesmysly, samé nesmysly!

Stále to zdůrazňování věčného boje zvířat za přežití – přesně podle rčení „podle sebe soudím tebe“ – jako kdyby si zvířata nikdy nehrála, nikdy neodpočívala, nikdy nežila v míru a nikdy nezažila pocity štěstí. Takovýto realističtější pohled na život zvířat by snad „pán tvorstva“ nestrávil. Neboť jen on je na špici a jen on má tudíž právo na štěstí! Skutečnost je však mnohdy právě opačná, neb je to člověk, kdo je v přírodě nejnešťastnější a kdo musí stále bojovat o holé přežití!

Stále to zdůrazňování „nutnosti“ zvířat trávit většinu času krmením: v opozici ke komu? Ke „šťastnému kulturnímu“ člověku? To snad ne! A co mají asi tak ta zvířata celý den dělat? Vyhledávat zbytečné konflikty? Vršit ze svého trusu hromádky až do nebes? Stavět pyramidy? Ničit svoje životní prostředí? Najít si „pořádnou práci“? To by to dopadlo, kdyby byl každý takový hlupák jako člověk! Že se zrovna on vyvyšuje právě z této pozice! Zavřete člověka do supermarketu plného jídla – a uvidíte, že se i on bude většinu času zabývat ožďubováním a ochutnáváním té přehršle rozmanitých pochoutek! Pro zvířata je příroda právě takovým prostřeným stolem – na truc a k závisti člověku, který je tak nepodařený, že si svou potravu musí pracně vydobývat. Když je v létě venku plno lesních plodů, také strávím hodně času krmením – a není to kvůli nějaké mé podřadnosti, či nekulturnosti, natož kvůli nutnosti: je to prostě dobré a rozkošnické.

Tlupa mladých nadržených samic honí pohledného samce – a hned je to „přírodovědná záhada“; zvířata si hrají a dovádějí jen tak pro radost, ale „vědecký duch“ žasne: „Jak si vysvětlit toto chování, jaký účel mu přisoudit?“ Stáda zvířat chodí na jistotu na míle daleko za čerstvou pastvou a neomylně dorazí k napajedlu, a ten vědecký tvor, jenž nadobro ztratil kontakt s přírodou, se nemůže vynadivit: „Jak to dělají? Jak to dokážou?“ Záhady, samé záhady! Ale kdyby se mohli tito nevědomí všeználci zeptat těch zvířat, a kdyby jim ona mohla odpovědět, stejně by nevěděla, jak takovou samozřejmou věc vysvětlit tupému patvoru, jménem člověk. Bylo by to jako vysvětlovat barvoslepému, jak to děláme, že poznáme a odlišujeme jednotlivé barvy. Jednou bude člověk už natolik odtržený od přirozeného světa, že se bude podivovat zvířatům, jak je možné, že od sebe rozeznají den a noc, aniž by se podívala na digitální hodinky. Však již dnes se mnozí lidé raději kouknou na počasí do zpráv, než by jednoduše otevřeli okno a vyhlédli ven.

Descartovo nelehko smazatelné dědictví, jež se drží lidského nazírání na přírodu jako klíště – a stejně tak mu pije i krev – je i onen nesmysl o tom, že jen člověk si uvědomuje sám sebe a přemýšlí o sobě; že jen člověk má vědomí. Když pak tímto zřejmým nesmyslem oblbnutý přírodozpytec vidí např. slona, jenž ohmatává za podivného ticha kosti svého zemřelého soukmenovce a když ještě ke všemu – ó hrůzo hrůz! – vidí toho slona, kterak se mu řinou slzy z očí, pak je celý vědecký svět zmaten, řka: „Skoro to vypadá, jako bychom měli před sebou tvora, jenž si možná uvědomuje sám sebe, svoji smrtelnost a asi pociťuje i cosi jako žal.“ – Jaké „skoro“, jaké „možná“, jaké „asi“, jaké „cosi jako“! Co jsou to za nesmysly! Takto podivovat se může jen naprostý blbec nebo velmi velký pokrytecký lhář. Celé je to nesmysl. Možná že právě člověk nemá nic z toho, co tak rád upírá ostatní přírodě, jinak by tak nemluvil! Kdyby žádná dýchající bytost (v sanskrtu „prání“) nebyla vybavena vědomím, nikdy by neožila z tzv. „mrtvé“ hmoty (ale i ona žije!); nikdy by se nic nenaučila, nenajedla by se, neunikala by smrti, nevytvořila by si žádnou z těch víceméně složitých soustav reflexů a pudů, jimž karteziánství a ještě i moderní neodarwinismus nepřisuzují vědomí. Ach ano: klíč je v tom slově „nepřisuzují“; neboť člověk chce zůstat soudcem, aby mohl soudit jiné „prání“ a vyvyšovat se nad ně svými odsudky. Přepište si konečně učebnice, blbečci! Takhle to není, vy lžete!

Tzv. „reality show“ nezobrazuje skutečnou realitu, je to zase jen představení, jen hra na realitu. Muselo by nám být ukázáno všechno z reálného života lidí, přesně jako při filmování zvířat. Muselo by nám být vyjeveno v celé nahotě a do nejmenších detailů, jak lidé serou, chčijou, mrdají, rodí, jak se mezi sebou zabíjejí atd. Zkrátka všechno to, co dělají normálně, když si myslí, že je nikdo nevidí. To by byla pravá reality show. Ale jak říkám: zatímco u zvířat se jedná o romantický, poetický, estetický, harmonický a uklidňující snímek, u lidí by šlo o děsuplný horor, jemuž by se vzpíraly naše vnitřnosti, jakož i veškerý náš biofilní soucit. Takové přímé estetické srovnání života zvířat a lidí by bylo více než nežádoucí. To by lidská Rakovina nikdy nepřipustila. Nikdy nesmí vyjít najevo, že počínat si a žít jako divoké zvíře je lepší a vkusnější než plácat se životem jako ubohý člověk. Lidé nikdy nemohou připustit nezkrášlený pohled na sebe sama, zbavený všech líčidel, iluzí a obvazů. Neboť pak by se poznalo, že člověk není v žádném případě, jakkoli a čímkoli, nadřazen zvířatům, nýbrž že je hluboko pod nimi; že lidé jsou choroba, dočasný nádor na kůži Země.

Přírodopisné filmy popravdě také nezobrazují přesnou realitu. Jsou tam mnohdy umně naaranžované scény, které by se nikdy normálně nestaly, nebo aspoň ne v tak rychlém „akčním“ sledu. Viděl jsem nebohou myšku, zakoupenou kdesi ve zverimexu, kterak ji vhodili do vody přímo před chřtán vodního hada. Režisérské „akční“ sestřihy jsou plné napětí, vzrušení a bojových scén, stěsnaných do třicetiminutových dokumentů, které nesmějí nudit. A tak se i tam skutečnost trochu poupraví pro krvelačné oko divákovo. Ve skutečnosti se v přírodě dlouho nic neděje. Na rozdíl od filmu musíme dlouho trpělivě čekat než se kdesi mihne nějaký tvor, a namísto „věčného boje“ zná příroda naopak dlouhé chvíle klidu a míru. To je ovšem pro tak neklidného tvora, jakým je člověk, příliš velká nuda. On potřebuje válečný vzruch, loveckou kratochvíli, tragické momenty, krev. Potřebuje si údajnou brutalitou přírody ospravedlnit brutalitu svou.

Rakovina je nebývale soudržná, protože je nadmíru rujná. I každé jiné zvířecí stádo je nejsoudržnější v době říje a páření. Rakovina je však nepřirozeně nadržená celý rok. Kdyby tomu bylo jinak, nebylo by tak snadné udržovat tuto tak pěkně soudržnou masu lidské nákazy pohromadě. Sex, hulení ptáků a roztahování nohou je pevným základem lidského společenství. Jen kvůli úchylnému lidskému páření a mrdání a rozmrdávání se po světě existují bály, zábavy, koncerty, shromáždění, společenské akce, veškerá družnost, politika, móda, handl a lopota. Jinak by se vše rozpadlo v prach a chaos misantropické anarchie. Jak jinak si vysvětlit tu rozumem a citem nepochopitelnou a prakticky nemožnou chronickou „zamilovanost“ člověka do člověka, nehledě na pohlaví a věk? Nic než svého druhu priapismus. Zase nic než nemoc. Žádný jiný tvor netrpí tak stálým zduřením svých „ženidel“, jako člověk. Zamiluje-li se kanárek jednou za rok, mohou se ti pitomci potrhat smíchy nad tou přirozenou věcí, jako kdyby šlo o nějakou povedenou ironii či o jakousi karikaturu člověka a jeho „nejlidštějšího citu“, jako kdyby měli jen oni patent na zamilovanost. To spíš lidé jsou směšní s tím svým lásky třeštěním. Když mají takovouto bouřlivou říji psi a kočky, tak se vykastrují a basta fidli s povidly; ani nemusí příliš vyvádět a už jdou na sterilizaci. Potom jsou tzv. „klidnější“ a „přítulnější“. Kdyby se mělo takto přistupovat i k člověku, museli by to mít každý druhý a každá prvá „vybrakovaný“ nejen v hlavě, jako doposud, ale i „dole v necudných partiích“ pánevní oblasti. Bastet, egyptská bohyně smyslnosti, která měla kočičí hlavu, by se asi od lidí odvrátila a opustila by svůj chrám v Búbastisu, kdyby viděla, jak diskriminačně se zachází s jejími družkami, zatímco člověku, jenž propadá stonásobně většímu milostnému běsnění, je dovoleno téměř vše a ještě mnohem víc. Na to se můžete spolehnout. Jenže oni ti všichni zvířecí bohové lidstvo neopustili – lidstvo je vyhnalo a samo si zpupně keclo prdelí na trůn! To je ta tragédie!

A přitom pokrytecky tu a tam jakoby „mýtí“ pornografii jako něco dětem škodlivého, co se jim nesmí dostat na oči, aby jim to proboha snad neublížilo. Nikdy jsem neslyšel nějaké dítě si stěžovat, že by mu pohled na sex zkazil život. Zdrojem dětských potíží a frustrací bývá spíše neustále tak vychvalovaná škola nebo ústavy sociální péče, kam milé dítko starostlivé úřednice zavřou, protože jeho rodiče je nenahlásili, neudali úřadům nebo mu zvolili špatné jméno, nekoupili televizor, cokoliv! Nebo jsou to vposledku sami rodiče, kteří nejvíc trápí a traumatizují své děti, pohlavně je zneužívají (střízlivé odhady hovoří o tom, že každé desáté dítě je pohlavně zneužito rodiči!) a až v padesáti případech za rok je dokonce i zabijí!

„Co naše děti, co děti!“ Zajímalo by mě, na co by se vymlouvali, nemít ty svoje posraný dětičky! Čím by omlouvali ty jejich věčné zločiny a neřádstva, páchané jednou ve jménu jakýchsi imaginárních „dětí“, podruhé jménem jakéhosi imaginárního „Boha“? Přitom „dětem“ a bohům je to jedno! Jen lidem ne! A proto se pořád dovolávají nějaké vyšší instance. Vědí moc dobře, že sami jsou příliš bezvýznamní, aby mohli něco pro sebe žádat a diktovat světu svou vůli! Jak je to všechno směšné a marnivé! Přitom dětí nebo bohů se dovolávají i ti, kteří žádné děti nemají a kolikrát nemají dokonce ani žádného boha! To je jako křivá přísaha! Jako kdyby někdo přísahal na smrt svého dávno zemřelého dědečka.

Děti a porno: Stále to zpuchřelé monoteistické strašidlo „zlého“ sexu v protikladu k „dobré“ lásce. Zvířata a animisté obojí neoddělují, obě věci patří přirozeně k sobě, jako duše a tělo. Když se páří dva sloni, shromáždí se kolem nich celé stádo, včetně mláďat, a zvědavě je okukují. Je to podobné tanci novomanželů, přirozená věc! A není známo nic o tom, že by to mělo negativní dopad na psychický vývoj slůňat. Učebnice lásky, slavná Kámásútra, mohla vzniknout jen v polyteistickém prostředí, kde člověka nevyvyšují nad přírodu. Ale náš mravní člověk se zkrátka musí odlišovat za každou cenu. On se odlišuje – ale jen svou hnusotou, ničím dobrým! Konečné znechucení člověkem. Nabaženost Rakovinou. To je to, co si přeji vidět.

Peníze pro mne plní jen úlohu výkupného. A ještě k tomu špatně. Je jich totiž vždycky málo. A stejně patří Rakovině. Peníze jsou jen zprostředkovatel směny. Narvat je bestii do chřtánu, aby dala na chvíli pokoj...! Rakovina má ale stále hlad. Ukořistí si pro sebe různými poplatky téměř všechnu tvou odměnu a tobě ponechá jen tolik, abys mohl dál žít, pracovat pro ni a cítit se v tomto otrockém vztahu „šťastně“. Nechá ti jen tolik, abys nebyl nikdy svobodný a neměl na nic pořádného čas, protože jinak by odumřela. Je marné se o cokoli snažit. Čím víc vyděláš, tím víc ti Rakovina sebere. Je to naprosto zoufalá bezvýchodná situace, která má jen dvě řešení: úplnou zkázu lidské Rakoviny, nebo sebevraždu.

Sebevražda se mi vždycky líbila. Je to důstojný a čestný odchod. Udělat to dřív, než se dostaví bolest, nemoc a nemohoucnost. Nedopustit Klímův „vyhazov ze života jako z hospody“. Nemohli jsme si vybrat okolnosti našeho narození, a tak aspoň zemřít máme možnost podle svého. Už ve dvaceti jsem si sliboval, že až mi bude třicet, opiji se a skočím po hlavě do kanálu. Dnes je mi čtyřicet a jsem tu pořád. Nejsem zrovna hrdý na to, že jsem nedodržel své předsevzetí. Snad je to tím, že žiji stále jakoby „na hraně“, stále s břitvou pod krkem, ve stavu permanentní sebevraždy, stále na útěku, stále na odchodu s provazem do lesa. A pořád mi do toho plánu něco leze. Pořád v boji s větrnými mlýny; s lidskými mlýny, které melou rychle a nejistě, kdežto moje pomalu a jistě; zadrhnout se ten rakovinový mechanismus může a musí kdykoliv; jako kdybych na něco takového čekal. Jako kdybych ten slavný lidský pád už viděl a tušil a předjímal. Jako kdyby mě Příroda nechávala naživu jen proto, aby mě jednoho dne mohla překvapit velkým genocidálním dárkem na usmířenou. Jaké děkovné obřady ve smyslu Te Deum Naturalis by byly dost dobré? Nevím, jak dlouho vydržím ještě čekat, dá-li se ovšem to, co dělám, vůbec nazvat „trpělivým čekáním“. Nu, při dobré vůli snad ano. Řekl jsem přece, že mou jedinou nadějí je pád lidstva... Každý den se probouzím s tím, že možná lidstvo přes noc vymřelo. To je jediná moje šance. Poslední šance odsouzence na smrt. Takový jsem Já nenapravitelný bláznivý snílek. Optimistický pesimista.

Největší hrdinové naší pesimistické doby nejsou zachránci lidských životů, ale sebevrazi. Neboť nic už nemá smysl. Zabít se – k tomu je zapotřebí mít nejvíc odvahy. „Hrdinství“ zachránců a ochranitelů lidských životů bledne v porovnání s heroismem sebevrahů. Smysl v tomto zničeném, Rakovinou prolezlém světě, má jen zachránit pár zvířátek, pár stromů, zahlušit pár lidí – a pak natruc Rakovině porušit další lidský zákon: spáchat rituální sebevraždu! Jedině to má ještě dnes nějaký smysl. Co však nemá smysl určitě, je páchání těch nejtěžších protipřírodních zločinů v podobě záchrany lidí. Medaile za statečnost in memoriam by se správně měla udělovat sebevrahům. Jedině taková statečnost má smysl. Jenže to by ta ocenění nesměla propůjčovat Rakovina.

I prašivý pes se má dnes lépe než řadový pracující člověk. Žít jako člověk nemá smysl. Ani žít životem nelidského zvířete nemá smysl, pokud je ten život determinován Rakovinou. Delfíni a tzv. „velryby“ se raději nechávají vlnami vyšplouchnout na pláž, kde se dobrovolně udusí, vzpírajíce se pasivně pokusům o záchranu, když už mají po krk toho nepřestajného špinění moří a věčného pronásledování lidskou Rakovinou. Jednou to budu muset udělat také tak nějak podobně. Žít v tropech natrvalo jako zvíře se mi nepodařilo, a tak se tam jednou možná vrátím alespoň zemřít jako Paul Gauguin na Tahiti. Tady zmrzat nebudu. E hele mai ana au. Já přijdu.

Sv. Olga sice tvrdila, že odejít dobrovolně z tohoto světa jako bezejmenný sebevrah, to že by jim, té Rakovině, prošlo moc lacino, ale Já myslím, že nechat se od nich zničit jako ona, to také není ono. Sebevražda je jako sex. Když už se to má stát, tak ať je to s někým nebo rukou někoho, koho mám rád. Tedy i zemřít buď vlastní rukou nebo rukou přírody. Lidem nenechat nic, žádný podíl z mých činů, nenechat je participovat na mém životě ani na mé smrti; neponechat jim ani mé statky, ani mé tělo a trouchnivějící kosti, nic, zhola nic! Ať najdou jen můj hrob či mohylu, na jejímž kameni bude vytesán tento nápis z Timona Athénského:

ZDE LEŽÍ UBOŽÁK, CO MU UBOHOU DUŠI VZALI.

VŠAK JMÉNO NEZVÍTE: MOR VÁM, VY PODLÍ POZŮSTALÍ!

JÁ, MISANTROP, LEŽÍM TU, JENŽ NAŽIVU TY ŽIVÉ NEMĚL RÁD.

KDYŽ TUDY JDEŠ, KLEJ, JAK JEN CHCEŠ, NESMÍŠ TU ALE POSTÁVAT!

Jednou to skutečně budu muset asi udělat: spálit po sobě všechny mosty, rodné listy, všechny průkazy a doklady – a nadobro zmizet neznámo kam. Našinec se musí občas vzbouřit, aspoň jednou v životě, byť by to bylo i naposled!

Na to bude vždycky dost času. Vláda Rakoviny musí jednoho dne skončit. Však dobře víme, jak končívají ty jejich slavné neskonalosti. „Boží království věčné“ nikdy ještě ani nezačalo. „Věčné město“ Řím málem srovnali se zemí Vandalové. Říš rakouská, „jež nepomine“, trvala po rakousko-uherském vyrovnání padesát let. „Tisíciletá“ třetí říše padla za dvanáct let. „Věčné časy se Sovětským svazem“ trvaly čtyři desetiletí. OSN je na prd a Evropská Unie se ještě ani pořádně neustavila a už krokem klopýtavým spěje ke svému neúprosnému zániku. Tzv. „vláda“ člověka na Zemi je také jen otázkou času. „Vláda“ v uvozovkách, protože člověk na této Zemi nikdy nevládl a vládnout nebude. On se tu jen nekontrolovaně rozšířil, toť vše; je to jen dočasné chorobné zamoření planety, které časem pomine, jako každá jiná nemoc. To nemá nic společného s „vládnutím“. Neboť všemu živému i neživému na tomto světě vládne Příroda, ta o všem nakonec rozhoduje, ne člověk. Takže myšlenky na sebevraždu je možno ještě stále donekonečna odsouvat. Ještě se můžeme nadít lepších časů. A myslím, že jako nepřítel lidstva par excellence mám větší cenu živý než mrtvý – i když by nakrásně smrt byla vysvobozením. Mám tu však ještě nějaké nevyřízené účty. Pomsta bude sladká. Na to se vyplatí ještě chvilku počkat.

Vyhubit Rakovinu brutálním fyzickým zásahem není pro jedno dítě přírody snadná věc. Ale nepodceňoval bych sílu uhrančivé sugesce a čarného zaklínání, jež se díky mně šíří éterem. A je přece známa krajní příchylnost člověka ke zlu, přičemž jeho sugestibilita stoupá s jeho debilitou. Někdy se mi zdá, jako kdyby se již projevovala má kouzelná moc. Jindy naopak jako kdybych hrách na stěnu házel.

Vyhubit Rakovinu není snadné. Člověk to zná: Sám se pokouší po staletí vyhubit mnohé nevinné druhy zvířat, jako je např. triumvirát myší, krys a potkanů anebo z velkých šelem vlk, rys, medvěd. Představme si nyní, že by se lidé, nedej bože, množili stejně rychle jako ty roztomilé myšky, jež loví každý predátor, který na ně stačí. Úděsná představa! Jenže člověk má tu výhodu, že ho nikdo a nic tak dalece, jako ty chudáky myši, nehoní a nekosí. A to je chyba. Jeho výhoda = naše nevýhoda. Zanechte nadějí, vy všichni, kdož trpíte pod nelítostnou knutou lidské Rakoviny! Neboť Rakovina nemůže jinak; teprve až bude Země liduprázdná, až půda překryje hanebné lidské ruiny, až se nebe pročistí od smogu a až budeme moci zase pít čistou vodu ze zurčivých potůčků, teprve pak se opět navrátíme k našim osamělým toulkám svobodným světem, jako tomu bylo před dávnými a dávnými časy.

Malé, velmi plodné živočichy ani sám Velký Tyranočlověk nevyhubí. U velkých, málo plodných savců, to má snadnější. Člověk je ale také poměrně velké „zvíře“ a také nic moc plodný, coby jednotlivec! Všimněme si však jeho tendence ke gigantismu. Každá nová generace je o hlavu větší než předchozí. Půjde-li to takhle dál, stanou se z lidí obrovská tupá ničivá monstra. Jako dinosauři. A víme, jak to s nimi dopadlo! V tom snad spočívá naše naděje: že také na člověka jednou přijde řada; že i on se jednoho krásného dne ocitne na prahu vyhubení.

V dřívějších a slavnějších dobách, kdy se žilo víc podle přírody než podle člověka, a když vlk nebo medvěd uloupil člověku ovci, bylo to pokládáno za požehnání, za důkaz přízně Jarovíta, pohanského to boha plodnosti a úrody, slunce a války a ochranitele lesní zvěře, který si takto vybírá svou obětinu. Značilo to dobrý rok. Dnešní tak přemoudřelá a přitom tak pitomá doba, se svými vědami a „převratnými“ objevy, musí než dát těm pohanským časům za pravdu. Tehdejší „primitivní“ lidé, se všemi svými „nevědeckými“ pověrami a mýty, žili nevědomky ekologičtěji, zdravěji a svobodněji, než dnešní zprasená generace pyšných nabobů, i se všemi svými ministerstvy a úřady; zkurvená generace moderních lidí, která nikdy nezažije pořádný les, kde se dá zabloudit, a která se nikdy nesetká s divokým a třebas i nebezpečným zvířetem; zdegenerovaná generace, která se nikdy nezuje z bot a neprojde se bosky volnou krajinou, aby na vlastní kůži pocítila dávné pouto se Zemí, protože co kdyby šlápla na trn nebo na střep pivní flašky, že?; dlouhá řada zmrdaných generací našich otců a dědů, kteří nikdy nepoznali, co je to svoboda, a tak ani svým nezdárným potomkům nemohli předat žádné poselství svobody, ani nic jiného hodnotného, leda tak jen pochybené dědictví ničení a nehynoucí odkaz zkázy. Jejich synové a dcery proto nevědí, co to je žít svobodně; nevědí o co přicházejí, po čem mají bezhlavě toužit a za co všemi prostředky bojovat. Volnost divokého zvířete nikdy nepoznají. Nač tedy vlastně žít?

Dnešní bezbožná doba vítá své zvířecí bohy leda tak kulovnicí. Ale tu stříbrnou kulku by si měli lidé ulít raději sami pro sebe. Ten zahrocený dřevěný kolík by se lépe vyjímal zatlučen v lidském zčernalém srdci. Na česnekovém věnci by se měli lidé radši oběsit. Jedině toto by byla účinná ochrana před nečistými silami zla. Jistě, zabíjení a smrt jsou možná nutné prostředky v řádu přírody (zvláště o tom není pochyb, pokud postihují člověka), ale zvířata zabíjejí z hladu, kdežto člověk z nenávisti a z pomsty. Přes všechnu zdánlivou krutost šelem je tu však postižitelná jistá kiplingovská sounáležitost všech tvorů pod heslem „Jsme jedné krve, ty i já“, která člověku chybí, ale kterou on nepostrádá a nehledá. Jak by také mohl, on přece není z naší krve! Nezabíjí z hladu, nejde a nevystopuje kořist svým čichem, neuloví kořist holýma rukama, nezakusuje ji svými zuby a nepožírá její syrové maso jako ostatní zvířata. Ne, člověk není nikdy na lovu, když zabíjí. On je vždy v odvetné akci, ve válce, v totální nacisticko-humanistické vyhlazovací válce proti všemu živoucímu. Je to stále ten starý známý vymítač se škapulířem na krku. Je více mstitelem, nežli lovcem. Maso svých obětí nepožírá z hladu, vždyť nasytit se může dosti a lépe z nekrvavých darů země. Ne, u člověka je požití masa zvířete jen jednoznačným aktem ponížení a ovládnutí svého odvěkého nepřítele. A tak se nemylme v posuzování toho, ke komu jdeme, když v záři ohňových slavností první, co uvidíme, je opékaná a porcovaná mrtvola nějakého nebožáka, staženého z kůže. Třeba to bylo malé kůzlátko, které ještě před chvílí volalo mámu. Slyšeli jste někdy, jak křičí ztracené kůzle? Je to jako když pláče dítě. To dnešní vykořeněný člověk nezná. Neb on opile oslavuje vítězství nad přírodou a tančí v prachu jako ten nejposlednější, kosti ohryzávající kanibal, jehož srdce se ničím neobměkčí.

V dobách lovců a sběračů bylo zabíjení zvířat možná nevyhnutelnou nutností, ale na rozdíl ode dneška byl to téměř náboženský úkon, při němž lovec prosil zabité zvíře o odpuštění jako svého bratra. Modlil se k zvířeti v děkovné modlitbičce jako se dnes někteří lidé modlí před jídlem k jakémusi Bohu nebeskému. To bylo v předzemědělských dobách. S nástupem zemědělství se stalo zabíjení zvířat zbytečnou, krutou, sprostou vraždou. Vraždou, která je horší než kanibalismus.

Když se lev nažere, nemusejí mít stáda strach a mohou se klidně pást opodál. Nadlouho zavládne mír nad touto žírnou krajinou. Ale objeví-li se někde člověk, je rázem po idyle a po míru. Všechno živé prchá v hrůze z jeho dosahu. Hned se totiž začne s nenasytným vybíjením, které nemá konce. Hned se stavějí zvířecí koncentráky a jatky, kam slunce nechodí a kde sražená krev proudí kanálky. Hned vyrůstají zvrácené továrny na smrt, proti nimž byly nacistické vyhlazovací tábory pouhou mateřskou školkou. A až budou dějiny zase jednou soudit v nějakém „norimberském procesu“ tyto sadistické vrahy v károvaných halenách, budou se opět vymlouvat, že to byla jejich „práce“ a že nedělali nic špatného, neboť taková byla doba i všeobecná poptávka. A jejich zákazníci a spoluviníci budou znovu předstírat, že neměli tušení, co se děje u nich na dvorku a za humny, a že nevěděli, co nebo koho to vlastně schlamstli a čí krev to chlemstali svými chřtány žíznivými.

Prvotní modlitby směřovaly k přírodě. Lidé prosili v první řadě své ochranné bůžky o rosu, o zelené býlí, o listí na stromech, o šťastný návrat ptáků ze zimovišť. Věděli, že i oni budou mít z těchto věcí užitek. Teprve až nakonec si troufli zmínit, jen tak mimochodem, aby to nebylo pokládáno za rouhání, také sebe a své nanicovaté, v řádu přírody nepotřebné, ba škodlivé existence. Pohané osévali a sklízeli svá políčka nazí, v bláhové, leč půvabné pověře, že bez oděvu se tak budou víc podobat zvířatům, jejichž život pod ochranou přírody by si také pro sebe rádi vyprosili. Lidé žili a umírali z dopuštění přírody, ne z dopuštění nějakého nepředstavitelného jediného antropomorfního Boha; a už vůbec ne z dopuštění lidí nebo jejich institucí, jako to vidíme dnes v této zvrácené, ke zničení hodné a odsouzené době! Věc došla dokonce tak daleko, že je to málem sama Příroda, kdo potřebuje podporu a pomoc, ne-li rovnou resuscitaci, a to prosím opět od lidí! – Cože? Kam mě to vede má dedukce? Do jakého blátivého údolí se stěnami příliš kluzkými, než aby se člověk vydrápal ven? Světový škrtič a dusitel, světová Rakovina si osobuje nárok na maškarní kostým lékaře, který má léčit svou oběť!

Ze škrtiče se nikdy nestane léčitel. Žádný tvor nikdy nezmění svou přirozenost, i kdyby mohl a chtěl. Natož pak člověk – jediná bytost v přírodě, která není nadána žádnou duší, žádnou vůlí ani vědomím. On je jen změtí kazisvětských instinktů a lží. Proto mu nevěřme, když se dušuje, že by byl schopen uzdravovat z choroby, již sám seslal na tento svět. Byl by sám proti sobě.  Ne, je to jinak: Země se uzdraví sama, tak jako vždycky. Jen se musí nejprve zbavit toho lidského nádoru, který nosí.

Od myšlenky, že existuje jen jeden univerzální Bůh, není daleko k posvátnému přesvědčení, že na Zemi a v nebi je místo jen pro vyznavače tohoto jednoho názoru a všechno ostatní „nesjednocené“ a „zmatené“ je potřeba vymýtit. Nakonec bude jen logickým vyústěním nezvratná víra v to, že celá Země má patřit jen těm, kdo jsou této „logiky“ schopni a všechno divošské, pohanské, nevěřící, zvířecké musí zmizet – a potom nastane ráj. Pokud se to již neděje – a my víme, že ano – všechno spěje k tomuto hrůznému konci. Víme přece, jak je Rakovina hrůzostrašně „logická“, jak sama sebe chytá za slovo, jak na všem hledá nelogické paradoxy a nedotáhlé nekonsekvence, „nehodící se škrtněte“, jak z každého nahodilého dojmu a pocitu hned skládá nedobytný filozofický systém bez trhlin a škvír, kde nevyraší jediný zelený lišejník. Zdálky to jejich rozumování dokonce vypadá jako myšlení, ale je to jenom zdání; není to skutečné myšlení, myšlení bez vstupních dat, bez návodů a odporučení, myšlení bez myšlenek, nerozumný rozum, který tvoří stále něco nového, co už tu zároveň bylo a co tu zároveň je. Říká se mezi lidmi „chytrému napověz“, ale kdo je ještě chytřejší, žádnou nápovědu nepotřebuje. A kdo by byl ze všech nejchytřejší (umíte si byť i jen představit takovou bytost?), zacpával by si uši a už by jen křičel: „Držte huby! Držte už konečně ty svoje nevymáchaný huby!“

Takto samostatně myslet člověk prostě nedokáže. Nic naplat. Přiznat lidstvu, této světové nákaze, schopnost myšlení, to by znamenalo přiznat chorobě status normálnosti, oprávněnosti, vyššího poslání. Nic takového lidstvu nenáleží. Choroba jen předstírá myšlení, které obratem ruky upírá těm, jež hodlá pohltit a otrávit, aby si dodala zdání historické nevyhnutelnosti své rozpínavosti a nadřazenosti. Lidské tzv. „myšlení“ je jen podvod. Jak někomu ztrpčit život svou marnou snahou dostat všechno pod svou kontrolu, na to jsou pašáci, na to jsou chytří a vynalézaví až hrůza. Ale usnadnit sami sobě život, naučit se žít z mála ve svobodě a neničit svět, tak daleko už jejich inteligence nesahá, v tom jsou úplní debilové. Oni nemyslí, jen hledají důvody pro svoji existenci. Důvody, které dodnes nenacházejí. I balvan, odtržený od skály a řítící se svahem dolů, má větší rozum, než „myslící“ člověk! Ano, již je zřetelné, jaký cynický behemot se tu valí světem! Země lidí – až tam to došlo!

Naštěstí žijeme na planetě, která je zalita z větší části oceány. A tam lidé nemohou. To je jediná spása. Tedy oni se tam samozřejmě dostanou také – na víceméně malých loďkách, v porovnání s obrovskou plochou moří – ale do více než tříkilometrových hloubek se jejich drancující sítě nedostanou vůbec. Tam žijí ještě šťastní tvorové.

Na hřbitově zakopal Já sedmé úplňkové noci dvé mých olověných destiček. Na jedné z nich je vyryt nápis: „ΚΑΤΑΔΕΩ: Spoutávám, pohřbívám a ničím všechny z lidí!“; druhá pak magická destička nese tento příkaz: „ΕΠΙΤΙΘΕΜΗ: Ukládám člověku, aby čtvrtého dne sestoupil do Hádu!“ Vy nehodní! Slyšte a vyslyšte má zaklínání! Potěšte srdce mé slovem i činem. Vyhyňte! Buďte poslušni mé vůle! Ukažte mi vaše nejzazší pohrdání člověkem a únavu z člověka, vaše zděšení z člověka! Liduprázdnou Zemi chci zřít! Rodnou hroudu zbavenou lidí. Planetou osvobozenou od lidské Rakoviny chci kráčet. Vyhyňte již přece! Děj se vůle má! Osamocen chci jednou ležet na umrlčím loži. Neboť nejen můj život, vy byste mi zkazili i moje umírání!

Tedy, lidé zůstávají v každé době tím nejubožejším tvorem v přírodě, takže si musejí vypomáhat mnohými podvody a zločiny, je to prostě v nich, pohané nebo humanisté, judaisté, křesťané, muslimové a jak se všichni ti cvoci, fanatici víry a bradatí hadrníci jmenují, všechno jedna pakáž, všechno jedna a tatáž Rakovina, která se tak jako tak nakonec začne projevovat po svém odporném způsobu, ale co se děje dnes, za dnešních dnů, to už je vážně vrchol! Doufejme, že vrchol! Neboť to by znamenalo jediné: že teď už to s nimi půjde rychle z kopce.

I lidstvo má své denní doby. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale i tato Rakovina, kdysi dřímající a v současnosti chronicky nevyspalá, prožila své svěží období ranní zasněnosti. V časech snění byli lidé ve svých jeskyních duchovnější, niternější a umělečtější, než kdy potom. Pravěké jeskynní malby zvířat, hliněné figurky a neumělé otisky dlaní mají větší duchovní rozměr a vyšší výpovědní hodnotu, než jakákoli pozdější díla slavných umělců baroka či renesance. Ve srovnání s pravěkem byla renesanční resp. barokní vyumělkovanost jen bláznivou arteterapií šílenců, posedlých biblickými motivy; terapií, která bohužel nikoho nevyléčila z jeho nadpozemských bludů, ale ještě více je v nich naopak utvrdila. A dnešní postmoderní mazanice a literární výplody grafomanů jsou oproti paleolitické kultuře pouhým nočním třeštěním opilců na hlučné diskotéce. Už není žádné vysoké umění, je jen bezduchá zábava pro bandu dyslektických kreténů. Žádná vznešená kultura, jen přízemní byznys nebo rádoby hlubokomyslné žvásty beze smyslu. Žádná skeptická věda – jen další lež, jen další klamavá reklama na Rakovinu.

Správná věda musí sdělovat i nepříjemné nálezy. Padni komu padni. Musí jít s pravdou ven za každou cenu, i kdyby ta pravda měla zabíjet. Jenže to je právě ono: Člověk, jako biologický druh, přežívá jen díky nekonečnému sebeklamu a náhlé vystavení nepřipraveného člověka skutečné pravdě bez příkras by ho zcela jistě zabilo. Proto ty těžké šibeniční tresty pro každého, kdo kdy hlásal pravdu! Neboť společenská nebezpečnost jejich činů je na úrovni hrdelních zločinů; nejen úkladný vrah, ale i hlasatel pravdy za sebou zanechávají hromady lidských mrtvol.

Takoví „vědci“, jako je např. věřící (!) astrofyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar, nebo apologeta mediokrity a génius průměrnosti v jedné osobě, neuropatolog František Koukolík, lékař, který tvrdí, že umělci mají defektní mozek, takoví „vědci“ jsou přesným prototypem nepoctivého a lživého lživědce. Na vlastní uši jsem slyšel Grygara vyznávat se z jeho „kréda věřícího vědce“, které spočívá v přesvědčení, že kdyby věda objevila něco, co by ohrozilo morálku, bylo by její morální povinností tuto skutečnost zatajit! Koukolík by zase pro blaho lidstva nejraději asi všem nepřizpůsobivým jedincům vyoperoval čelní mozkový lalok, když ho tak slyším úlisně kněžsky humanizovat! Copak neví, co řekl Bohumil Hrabal? Že „bez trhliny v mozku nelze žít“?

Nejsměšnější na celé věci je to, že Grygar se svým spolkem Sisyfos na jedné straně bojuje proti tzv. „pavědám“, jako je třeba astrologie, ale sám není a nehodlá být o mnoho poctivější než jiní mystici a eskamotéři s fakty. Podvodník mýtí podvodníka. Nic víc. Nevěřím nikomu a ničemu lidskému, zvlášť ne, pokud je za tím humbukem nějaká jejich nutnost, nemoc, resentiment, znouzectnost, přání-otcem-myšlenkismus, nějaké to podle-sebe-soudím-tebe, nějaké jejich žluklé máslo na hlavě, kostlivec ve skříni, nějaké to jejich „protože to by jinak nešlo, to by byla anarchie“. Takový přístup k vědění přímo nesnáším! To Já mám jiné krédo: „Pravdu za každých okolností, i kdyby se měl zbortit svět! Přirozenost až po nejzazší mez, i kdyby mělo lidstvo vyhynout!“ FIAT VERITAS, PEREAT MUNDUS, PEREAT HOMINES!

Některé intelektuální výkony vědců lépe ilustrují spíše než jejich zájem o poznání pravdy jejich „mravní zpustlost“ (nebo jak nazvat jejich hlavní charakterovou vlastnost) a tzv. „inteligenci“ celého lidského rodu, při níž i ten nejchytřejší člověk je pořád ještě na úrovni debila. Jak jinak si vysvětlit nepochopitelný mozkový zkrat, jenž zřejmě postihl naše přední akademiky (což by tedy neměla být žádná „béčka“!), kteří jako příčinu katastrofálního stavu našich lesů sice zcela správně označují tzv. „holoseče“ a nesprávnou druhovou skladbu vysazovaných dřevin, tedy ony nechvalně známé sešikované smrkové monokultury, oboje metody vášnivě obhajované našimi lesními „hospodáři“, kteří tento vandalismus, tento lesní pych, dokonce jezdí vyučovat do zahraničí (např. do Číny), ale kromě těchto léta zažraných a ničivých „pracovních postupů“ zmiňují naši akademičtí rozumbradové jako příčinu špatného stavu lesů také škodlivý okus zvěří a navrhují snížit počty údajně „přemnožené“ srnčí a jelení zvěře o 70-80%! – Tak právě tato zpustlost, právě tato otrlost vůči zjevné skutečnosti, právě tato nízká a podlá lež, jejíhož pravého účelu se našinec nedobere, neboť našinci je cizí tento druh „uvažování“, právě tato mravní bezcharakternost je to, co mám na mysli! Celé mi to až nápadně připomíná postavy šílených vědátorů z hollywoodských trháků, kteří chtějí zničit či ovládnout svět – popřípadě obojí najednou. Šílený vědec je sice otřepané klišé, ale pravdivé; odpozorované ze života. Věda si ráda bere do huby slovo „rozum“, ale tohle není nic jiného než babské pověry a náboženské tmářství. Věda je ostatně také jistý druh náboženství, neboť i ona má svá obětní zvířata! Bez obětin, bez laboratorních zvířat by nic neudělali, jak tvrdí. I doktor Mengele byl oproti nim ještě „hodný strýček se spoustou čokolády po kapsách“! Jak se může někdo pyšnit rozumem, když si nechá od myslivců nakukat tak sprostou lež a ještě k tomu vydává tuto nehoráznost za výsledek svého bádání! Neboť za vší tou záměrnou prolhaností vidíme až příliš zřetelně její původce!

Myslivci a jim podobní lesníci mají také svá obětní zvířata. Není to tak dlouho, co nám s vážnou tváří tvrdili, že za úbytkem bažantů a koroptví stojí nikoli jejich odstřel, jakož i chemikálie používané v zemědělství, nýbrž prý „přemnožení“ draví ptáci. Takže jistou dlouhou dobu (a nejspíš i dnes) stříleli po všem, co mělo zahnutý zobák; náhodně nalezená hnízda nemilosrdně ničili, neodrostlá ptáčata, jež se nemohla ještě sama spasit útěkem na svých dosud slabých křídlech, doslova zašlapali odsouzeníhodně do země nebo je dokonce přibíjeli rezavými hřeby na kmeny stromů! Ukřižovaní jako Ježíš! Přesto se nezvedla nikde žádná chátra uctívačů. Zvířecí božstva tady totiž neuctíváme. Což je možná chyba. Určitě. Takovéto bezpříkladné brutality je na celém světě schopna jen stvůra, jménem „člověk“; v tom právě spočívá jeho výjimečnost, ne v rozumu, a už vůbec ne v citu, jak sám sebe stále obelhává, aby mohl s tak odpornou povahou vůbec klidně žít. Dnes jsou takovými obětními zvířaty pro změnu srny a jeleni, nebo nejznámější obětní živočich dneška, na nějž se všechno svede – kůrovec. Že si vždycky vzpomenou na zvířata, když se něco zlého stane! Vypukne nějaká nemoc, která usmrtí pár neduživých lidí – vybijí hned kvůli tomu v bezhlavé panice miliardy nevinných zvířat! Zase hoří hranice s čarodějnicemi – jako v dobách moru a náboženského blouznění! Nic se nezměnilo: tehdy se hlupáci a lháři zaklínali křížem, dnes se ohánějí mikroskopem či laptopem. Vybíjení velryb japonským válečným námořnictvem se provádí dokonce i v rozporu s platnými mezinárodními úmluvami! A také pod pokryteckým pláštíkem posvátné lži: „pro vědecké účely“! Kácení stromů v národním parku Šumava je také v rozporu se zákonem. Ale i tam si vynašli posvátnou výmluvu: za všechno může maličký brouček kůrovec!

V létě vídám dost často tyto vpravdě obětní brouky; lidé říkají, že kdekoli se objeví, zničí celý les (a proto jej radši zničí dřív sami?). Vidím mnoho kůrovců v lese, ale les přesto zničený není. Avšak vidím-li v lese mnoho lidí, je zaručeno, že tam ten les dlouho nebude. Co nám vlastně chtějí sdělit těmi svými posvátnými výmluvami a těmi svými posvátnými zvířecími obětinami? Že bez člověka a jeho ničivých zásahů by si příroda neporadila? To snad ne! Je to jinak: Příroda si musí nejprve poradit s člověkem – a to tak, že se ho zbaví!

V dřívějších a lepších dobách byl alespoň na vymetení nečistot z města používán tzv. farmakon (obětní člověk-lék), který byl prý při Thargeliích podle jedné verze voděn ulicemi, týrán a nakonec ukamenován, spálen a rozptýlen. Podle jiného podání se stával oním farmakonem tulák nebo zločinec živený na účet státní kasy, kterého Řekové za zvuku fléten rituálně sešlehali větvemi a nakonec vyhnali. (Jistě z těch dob nevíme nic, poněvadž křesťané později téměř všechny záznamy buď zničili, nebo je zfalšovali; brali jen co potřebovali: i do starověkých chrámů a jiných monumentálních staveb, jejichž ruiny dodnes obdivujeme, si chodili jako do kamenolomu! Je skoro zázrak, že se dochovalo vůbec něco z těch časů!) Ach ano: thargelický farmakon: to byla alespoň zástupná obětina ze správného „zvířete“, které si plně zaslouží být obětováno; ale jak k tomu přijdou zvířata, jež za nic nemohou? Říkám vám: obětujte raději člověka, když už musíte někoho obětovat, nebo psa – od starověku považovaného za démonické zvíře – třeba to pomůže. Co „třeba“ – určitě! Dušička človíčka se jistě upokojí pohledem na nejzazší krutost páchanou na něm samém. Přimlouvám se za znovuzavedení Thargelií – svátku odvahy se smát a vysmát člověku! Ale jak tak znám lidi, stejně by si vybrali za oběť znovu někoho nesprávného: třeba mne! Já se přece také pořád toulám, ještě postaru, to jest pěšky, až si už skoro začínám připadat nenormálně; však jsem již mnohokrát slyšel od řadových občanů názor ten, že po lesích se potulují různí „devianti“. Vím moc dobře, že tím „deviantem“ mají na mysli mne. Nevybrali by si nikdy za farmakona žádného svého rozšafného, bodrého, žoviálního souseda, který je se všemi zadobře, s každým se zná, který každého již zdaleka pozdravuje a který, když nejsou jeho sousedé doma a nikdo se nedívá, krade jim potajmu ze zahrad jablka. Nikdy si nevyberou jako zástupnou oběť někoho z jejich řad, třebaže jedině právě takový řadový člověk by si to zasloužil nejvíc.

Obětní zvíře však představuje pouhý symbol. Tak tomu bylo vždy, jak v temné minulosti, tak i v dnešním věku rozumu a informací. Obětní zvíře není nic jiného než zástupný symbol toho opovážlivého tvora, jenž v převlečení za všeználkovského velekněze pozvedá svou posvátnou dýku. Lidé proto obětují zvířata, aby sami nemuseli zemřít! Někdy je proto svátečně vyšňoří, než je odvedou k oltáři, oblečou jim šat a ověší je pestrobarevnými girlandami, aby se co nejvíc podobali lidem. Myslejí si při svém mdlém rozumu, že příroda se spokojí a obměkčí s těmito krvavými dary; že příroda ani Misantrop neprokoukne tento zhůvěřilý podvrh a že pád a smrt člověka budou ještě na okamžik odloženy. Avšak znám v přírodě jenom jedno zvíře, které je přemnožené a jehož počty by měly být zredukovány minimálně o těch výše zmíněných 70-80%. Jistě již tušíte, přátelé moji: je to člověk! Jen bych se opakoval, kdybych řekl, že žádný jiný tvor nenadělá v přírodě více škod a v lese větší paseku a totální holožír, než právě člověk. Ale aby také sám člověk tuto nanejvýš pravdivou zprávu bez ustání vytruboval do světa a volal stejně vehementně po nápravě, o tom si můžeme nechat leda tak zdát; to bychom po něm chtěli nemožné. Ale přitom jedině toto by byla ta správná věda! Jinak je to jen další hlásná trouba parchantismu-humanismu. Nejsou-li schopni přiznat si nelítostnou pravdu a nést její kruté důsledky, tak ať jsou raději zticha a nešíří již po tak dost lidmi zničené Zemi další posvátné lži!

Podívejme se, jak ve jménu humanismu naložili např. s tak slibně se vyvíjejícím tzv. „sociálním darwinismem“: označili jej lživě za příčinu kapitalistického vykořisťování, dokonce i za jednu z příčin dvou světových válek, jako kdyby před nimi ani po nich žádné další otroctví ani války nebyly; jako kdyby v posledku války nebyly potřeba; jako kdyby nikdy neválčili Židé – nejzbožnější to národ vyvolených (a proto do vily s nimi!); jako kdyby nikdy neválčili naši „dobří křesťané“, kteří mají na svědomí mnohé vyvražděné národy a vyhubená zvířata; jako kdyby se kdy mohli vůbec obejít bez válek, neboť to říká každý, že nechce válku, ale válčí všichni dál, dokonce i naši postmoderní přejemnělí, zženštilí, přesocializovaní, změkčilí teplí bratři demokrati! Ti svého nepřítele konejší, ustupují mu, omlouvají se mu, snaží se s ním vyjednávat až do konce – ale válce se stejně nevyhnou. Člověk válčí úplně přirozeně, tak jako dýchá. I když z nějakého důvodu válčit nemůže nebo nechce (je-li např. zbabělý, líný, slabý), válčí jinak: bojuje za mír, za víru, za něčí práva, za svobodu, za budoucnost dětí apod. – ale válčení se nikdy nevzdá. Na zkreslující armádní propagandu má takový bojovný pacifista jedinou odpověď: stejně zkreslenou a stejně podujatou kontra-propagandu. Avšak válčí a lžou všichni. Lži, všude samé lži, jež jsou tak okaté, že jen úplný myopický blbec by nedohlédl na jejich průhledné dno. Ale to jsou všichni lidé; nikdo nemá tak poctivý zájem na pravdě, nikdo nemá tak dlouhodobý zrak, aby přehlédl posvátnou lží zarostlý záhonek a chtěl jej vyplet od všeho lidského. Byli by sami proti sobě. Odsunuli tudíž sociální darwinismus na smetiště dějin, neboť prý člověk se řídí jinými zákony než ostatní zvířata. To je sice zčásti pravda, ale bohužel: je to také zdroj všeho neštěstí, že člověk odmítá přírodní zákony a nežije podle nich. Ale jak říkám: byli by sami proti sobě. Jako kdyby i tímto nebyli sami sobě nejhorším nepřítelem!

Obviňují však neškodnou zvěř, místo sebe – a to mě sere! Kdyby naši velectění akademici ráčili někdy zvednout své otlačené prdele ze svých scholastických škamen a kateder a vydali se do odlehlých neobydlených končin, kde opuštěné louky a pole začínají ponenáhlu zarůstat náletovými semenáčky spontánně se obnovujícího pralesa, poznali by sami, i bez mysliveckých našeptávačů zla, že zvěř svým okusem nemůže nikdy toto dokonalé dílo přírody zničit. To dokáže jen člověk.

Srny ani jeleni se ostatně takovými tuhými dřevnatými výhonky mladých stromků neživí, jak se nám snaží někdo velmi prolhaný a vlivný namluvit. Srnky si raději pochutnávají na pěkné svěží zelené travičce – co těm je po ničení lesa! Jakožto nadšený pozorovatel přírody vím velmi dobře, že ani v zimě srnky neokusují žádné stromy, nýbrž jen sbírají ze sněhu drobné napadané suché lístky, listeny stromových plodů nebo semínek, anebo jehličí, často se též prohrabávají sněhem k loňské trávě pod ním.

Jestli někdo okusuje kůru stromů, tak jsou to jedině zajíci v zimě, a to ještě jen z nouze nejvyšší; ale tato čtveračivá, zajímavá a tajemná zvířata, dříve hojná, ještě dříve dokonce posvátná a dnes již lidužel také na pokraji vyhynutí, nejsou prostě jako jelen či srnec tak atraktivní trofejní kořist, a proto nikomu jakoby „nevadí“. Ale co – i kdyby! Ani takovou chudou stravu by jim nedopřáli? Či záviděli žlutou zlou závistí? Jen si to zkuste! Živit se takto celou dlouhou zimu! Já to zkoušel, není to žádný med. Dobírali si mě za to a smáli se mi smíchem hlupáků. A ta nádherná a neškodná lesní zvířata na té chudičké pastvě spokojeně vyžijí. To mi vnuká spíše adekvátní afekty obdivu a úcty než opačné lidské afekty nepřátelství a pomluv. Nejraději bych se k nim přidal. Komu tím škodí? Kdyby takhle skromně dovedli žít lidé: to by byla výhra!

Celé je to výmysl bouchalů. Ostatně, kdyby byly srny takovým škůdcem, proč by je myslivci přikrmovali v krmelcích? Jestli ne proto, aby měli po kom střílet, tak pro co tedy? Šelmy, jež by se živily touto údajně „přemnoženou“ zvěří a jež by udržovaly jejich početní stavy v rovnováze, ty také odmítají reintrodukovat do naší krajiny. Ty jim také vadí. Proč? Protože lidé sami si chtějí podržet kontrolu, sami chtějí mít monopol na zabíjení; tady je každá konkurence nevítaná, dokonce i tehdy (a to vždy), když to lidé dělají špatně, zbytečně a ve velkém. S lidmi se nikdy neobnoví dřívější harmonie světa. Bez lidí téměř okamžitě. Není to divné? Říkám vám jedno: člověk musí být zničen!

Největší škůdce lesa je člověk – žádná vysoká zvěř, žádný kůrovec! Kůrovec se živí spíše již nemocnými, usychajícími nebo popadanými tlejícími stromy; zdravé dřevo příliš nevyhledává. To člověk právě naopak! Toho vidíme kácet stromy i na jaře a v létě, kdy je jejich dřevo plné mízy. Jako stavební materiál se takové smolné dřevo nehodí; jde tedy vyloženě o dřevo na podpal. Samozřejmě: obsažená pryskyřice zvyšuje jeho výhřevnost. Jako by člověku nestačilo posbírat si v lese pár suchých větviček – musí pro svou pohodlnost rvát a ničit zdravé stromy! Nasrat mu, hajzlovi, do ruk a nepustit k vodě! K tomu ještě zbylé drobné větvoví a klestí, jež se mu nehodí, naháže na jednu hromadu, již často i podpálí – přesně tak to nemá být! Zbylý dřevěný odpad by měl spíše zůstat rovnoměrně rozházený po co největší ploše, aby tlením uvolněné látky přešly rovnoměrně do půdního podloží – a ne vršit nějaké blbé úhledné hromádky jako u blbejch! Však proč „jak“... Jenže to by nešlo, to by nevypadalo pěkně, to by byl nepořádek, anarchie! – Hlavně že nevypadá blbě prořídlý les posetý pařezy, často až do pasu sahajícími, když byl někdo líný se malinko sehnout s motorovou pilou víc k matičce zemi! – Nenávidím tu verbež! Jestli je u nějakého živočicha potřeba provést radikální snížení jeho početního stavu, pak je to rozhodně pouze u člověka. I bez toho „jestli“! Nemám pocit, že bych v přírodě zrovna zakopával o nějakou přemnoženou zvěř. Když chci vidět srnku nebo zajíce, musím ujít pět i více kilometrů, než někoho z nich spatřím, byť i hledím dalekohledu. A to bydlím na malém městě! Zato na člověka narážím na každém kroku!

Největší „problém“ kůrovce – potíž, již s ním lidé mají – tkví pouze v tom, že tzv. „znehodnocuje“ pokácené kmeny; nikdy nezničí zdravý les – na rozdíl od člověka. Viděno jiným zrakem než zrakem člověka hamižného, mohli bychom dokonce směle prohlásit kůrovce (společně v příkladné symbióze s přidruženými houbami rodu Ophiostoma či Ceratocystys) za zdravotní hlídku lesa, která se stará o rychlou likvidaci padlých stromů! Podobnou funkci bývá zvykem přiřazovat ve světě fauny i všem mrchožroutům, kteří promptně odstraňují z přírody mršiny. „Případ kůrovec“ je tedy opět jen zástupným problémem. Hlavním problémem je lidská chamtivost – nic jiného. Teď nenávidí kůrovce, ale on je potravou řady ptáků, jako jsou různí datlové a strakapoudi. To by chtěli lidé vyhladit i je, tyto „lesní lékaře“, kteří mnohdy klovou do kůrovcem napadených stromů tak vehementně, ve snaze „dostat se jim na kobylku“, že se proklovají skrz a sami tak přivodí zánik stromu dřív než by to dokázala sebepilnější kolonie kůrovců? To chtějí vážně vyvraždit i tyto ptáky? A kde se zastaví ve své nenávisti ke zvířatům? Co ukonejší jejich odvěký strach z přírody? Snad jakési nacisticko-humanistické „konečné řešení životní otázky“? Snad smrt Země?

Chtěl bych jednou žít v tak dokonalém světě, světě bez lidí, že bych nemusel ustavičně vyvracet a zvracet ty jejich naduté lži a hlouposti. Žít v tak dokonale nelidském světě, kde by nebyla žádná má vzteklá katharsis nutná, neboť nic by už mou duši více nepotřísňovalo. Avšak očišťovat se musím, byť sám pro sebe. Jinak by jednoho dne ta jejich nečistá špína zatvrdla v krunýřovitou krustu, z níž bych se už nevymanil. Vidím totiž ty konce: nakonec by tvrdili, že to oni poroučejí větru, dešti a že nic se neděje bez jejich přispění; že Slunce je jen jejich obrovský jaderný reaktor na oběžné dráze Země; že zeměkoule se otáčí jen díky jejich kolosálním rotorům na obou zemských pólech; že vítr vyrábějí jejich gigantické ventilátory a že mořský příboj způsobuje obrovitá perličková koupel na obveselení rekreantů. Možná se pousmějete nad těmito mými hyperbolami, ale stovky jiných přehnaných nesmyslů určují dnes a denně běžný lidský život; vrostly do něj. Vzpomeňme jen všechny ty geocentrické a antropocentrické bláboly o Bohu, o posvátnosti, božskosti, výjimečnosti, nenahraditelnosti lidského života; o absolutní nutnosti neustále pracovat a vyrábět! Každá doba měla a má své výtrysky nejhlubšího hlupství a nejpovrchnější zpupnosti. Také příští doba bude mít své nezpochybňované bludy, své stromy „klobásovníky“. Dnes se jim možná ještě zasmějeme, ale jednou zmrzne úsměv i těm největším smíškům a všichni do jednoho budou svorně podporovat každý nesmyslný nesmysl z nepřeberné provenience stále vynalézavějších lidských nesmyslů a hloupostí. Mně už ten úsměv dávno zamrznul, mně už brada spadla. Jim, jak je znám, to nikdy nedojde. Stále zůstanou tou šedou masou kráčející monotónně s hlavou svěšenou a pohledy vyhaslými ke svým strojům, jež se nikdy neodváží zastavit, protože jim namluvili, že nepřestajný chod těch strojů je naprosto nezbytný pro veškerý život Metropole – města otroků.

Doufám, že je tento stručný přehled dostatečným příkladem takových posvátných lží, jejich vyvrácením a povzdechnutím nad tím, kolik je všude lží a hlouposti – i na akademické půdě, kde bychom ji hledali ze všeho nejméně! Je se čemu vůbec divit? Pomyslíme-li na to, v jakém stavu je ta jejich lidská, humanitní vzdělanost i na nižších stupních (třeba ve vysokém školství); jak si jeden posvátný omyl předává jedna generace druhé jako nejsvětější svátost, až je všechno nakonec prolhané až na půdu, že i sama pravda pak vypadá jen jako poťouchlá lež; jak je schopnost lhát a člověčit obecně uznávané lži jedinou zárukou oblíbenosti, dobrého jména, dobrého prospěchu a vyššího postupu – potom se není čemu divit.

Akademie věd není v současnosti ani tak vědeckým ústavem, jako spíše jakousi popletenou katedrou humanismu a eurooptimismu a jako taková se přihnala jako splašené poledne rovnou do toho nejhoršího marasmu – do nejvyšší politiky a mezi nejnižší verbež. Za padesát let budou zase všichni naříkat a bědovat, jak mohli být tak naivní, hloupí a důvěřiví, že naletěli na další dějinnou vějičku. Tak dnes totiž hořekují bývalí komunisté, kteří byli kdysi také plni mladického elánu a budovatelského nadšení a kteří nakonec pozdě, ale přesto pozdě, k stáru prozřeli do úděsné reality všedního dne na konci času.

Pravěcí lidé byli ještě neuvědomělými zvířaty, pravda již se zárodky sepse v genech, nicméně stále v tom požehnaném polozvířecím stavu, kdy se zvíře v nás hádá s člověkem a kdy se kmenový šaman ještě mohl s čistým svědomím stát zoantropem – přeměnit se ve zvíře. Tehdy bylo možné ještě něco změnit, ubrat se jiným směrem, nebo zůstat. Právě tehdy bylo lidstvo na rozcestí. Ještě to bylo nevědomé dítě přírody. Pravěkým lidem ještě nechyběla víra a poznání, že cokoli se stane jiným bytostem, stane se i jim. Vlčice jim byla matkou, medvěd bratrem. Věřili, že jim nic na světě natrvalo nepatří a že všechno, co potřebují, si mohou jen půjčit, aby to zase museli jednoho dne vrátit. Ještě se zpupně nevyvyšovali ze svých pyramid a věží, jako v odpoledních dobách horečné činnosti člověka. S přibývajícím šerem začalo být nanejvýš zřejmé, že tato obluda, vydavší se na ničivý pochod světem, není více zvířetem. Neexistuje slovo pro to, co oni jsou. Perverzní buňky zemského organismu. Nazval jsem to Rakovinou.

Dnes už lidstvo nesní žádný sen. Co zůstalo je jen děsivá noční můra. Hodiny lidstva odbíjejí půlnoc. Ploužící se postavy se ubírají na lůžko. Unavené stíny uléhají s jedinou myšlenkou: už nikdy se neprobudit.

Nejstrašnější myšlenka, která kdy opustila mé vznešené čelo a která lehce přebíjí to ostudné a lživé lidské dogma o vedoucí úloze lidstva v přírodě, zní: Nejstrašnější pomyšlení je na to, že ztrácím zvířeckost. Že již nejsem více zvířetem, ale člověkem. Neboť zvíře je vše; všechno ostatní, co se této myšlence vymyká, je zločinná ideologie.

A lidé, tato frankensteinovská monstra na scestí, se v zásadě nemění – leda k horšímu. Zanechte všech nadějí, vy, kdož přicházíte na tento polidštěný svět, jenž by měl být spíše peklem zván. Když chce kriminálník, kurva, politik, pojišťovák atd. (názvů pro chorobné buňky je nespočet) zapůsobit „dobrem“ a ukázat své „polepšení“, nenapadne ho zpravidla nic lepšího a originálnějšího, než „hrát to na city“ a „najít Boha“. Na lidi tato komedie možná působí, ale na mne tedy vůbec. Já si totiž, na rozdíl od lidí, nemyslím, že se z někoho stane svatoušek, jenom proto, že vymění staré zlo za nové. Pro mne je zlem veškerá humanita, ale lidé si to nemyslí. Oni naopak vítají každou zbloudilou ovci, která je s nimi najednou zajedno. V dobrém i zlém. Ale Já vím, že z lidí pochází jen zlo. Dobrá je jen zvěř a ostatní příroda. Být člověkem znamená být obludou, zločincem, nádorem. Člověk je poslední pária našeho bezkastovního světa; poslední z nejposlednějších, nejubožejší z ubohých, vyvrženec přírody; nečistá bestie, která se živí masem a lží.

Daniel Landa, bývalý nacistický fracek, nyní také staví, seč se dá, na odiv své „polepšení“. Má rodinku, dětičky, boduje v hitparádách, přítelíčkuje se s politiky a plytkými celebritami a přitom si hraje na rebela, roztomile žvatlá cosi o Bohu a humanismu – a lidé mu to žerou. Možná tomu sám věří. Přelstil a přelhal sám sebe. Nevím. Nezáleží mi na něm, ani na nikom jiném. Vybral jsem si ho jen jako příklad. On, nebo šest miliard dalších. Co na tom záleží? Nejlepší lhář je ten, kdo lže sám sobě. Já však vidím jen jedno: že jednu zločinnou ideologii vyměnil za jinou. Lépe řečeno: ideologii, která není právě moc v kurzu, vyměnil za všemi schvalovaný všelidský humanismus, což je ale neméně zvrácený sajrajt z mozku jako nacismus – a vlastně i víc, proč to neříct naplno. Cílenou nenávist, vyvražďování a mučení „jen“ převádí z lidských skupin obyvatelstva na bedra zvířat a přírody. To není náprava, ale přechod na tu nejhrůznější ideologii, která se kdy zrodila ve vypatlaném lidském mozku. A jméno té zvrácenosti, pod jejíž ochrannou rukou se dějí ta nejhorší člověčenstva, včetně vraždění a mučení nevinných zvířat a ničení krásné přírody, je humanismus. Vidíte, lidé nemohou být lepší než jsou. A když se o to snaží, jsou ještě horší než prve.

Jakožto živé bytosti samozřejmě milujeme život i se všemi jeho bolestmi, ale žít pod krutou knutou a pod dozorem lidstva je bezcenné i v radosti. Už není důvod k úsměvům. Dnes se směje jen debil, protože není čemu se smát. Zazubený úsměv při vyhaslých očích se hodí leda tak k voskovým figurínám v panoptiku akčních slev. Spokojenci s takovýmto „životem“ v Rakovině musejí být nutně dementní. Jejich štěstí je známkou toho, na čí straně jsou a ke komu se přiklánějí. To je on, člověk – smějící se bestie.

Naše víra v život byla otřesena. Díky člověku začínáme vidět, co se skrývá pod povrchem: že život je jedna velká blbá, náhodná chyba. Tedy hlavně lidský život je tím kardinálním omylem. Neboť co si myslet o něčem, jako je život, co umožnilo vznik zrůdné stvůry jménem „člověk“. Díky člověče! Díky za prozření, že lépe by nám bylo nebýt, než sdílet s tebou tuto planetu. Život je skutečně možná velká chyba, osudný omyl, prokletí, choroba, která nakazila mrtvou hmotu, ale jen vinou člověka začínáme tuto objektivní skutečnost pociťovat jako problém, který by měl být vyřešen a napraven jednou provždy. To člověk nám otrávil, kromě jiného, i veselou náladu. A jedině až zmizí tento netvor z povrchu zemského, jedině pak snad zapomeneme, na co bychom nikdy, nebýt jeho, nepomysleli – na smrt.

Smrt se nyní jeví krásnější než lidský život, plný rádoby hezoučkých věciček, míru, lásky, romantických plamínků svíčiček a zapalovačů, ječení a pištění fanynek, vrnících batolat v kočárcích. Z toho je mi špatně. Raději smrt z rukou dobrotivé přírody než falešný a hříšný život v celosvětové Rakovině. Raději extinguo než nutrisco. Raději bych ta nemluvňata ukradl, vybalil z jejich rozkošného růžového povijanu a donesl co potravu právě se kaňkujícím lištičkám, těm věčně usměvavým jantarovým lesním kráskám, aby alespoň ony měly zdravé potomstvo, když už z lidských zárodků povstává takový nemožný parchant.

Vidíte, i Já začínám být už pomalu zkažený jako člověk, když nevědomky přejímám jeho neuctivý slovník a říkám právě probíhajícímu období láskyplného namlouvání lišek „kaňkování“. Člověk si sere do huby, sere nejen prdelí, ale sere i hubou. Nenávidím jeho řeč. Jak je nakažlivá sprostota jeho mysliveckých termínů, tak by nakonec našinec přivykl i té jeho necitelné duši, nebo co to má černého uvnitř sebe, co vazce vytéká a leptá každý ušlechtilý soucit.

Hlavně, že jsme v pohodě, že jo; hlavně, že jsme v pohodě, hlavně, že nám chutná a stojí a že se máme rádi a zvířátka že jsou vykastrovaná a poslušná („Chcete je?“) – a my jsme v neskonalé pohodě. Nenávidím tu jejich lidskou pohodu! Nenávidím to slovo! Protože nic není v pohodě! S nimi nikdy! Jak může být někdo, jako jsou zrovna oni, sami se sebou tak spokojení a šťastní? Nemají důvod mít dobrou náladu, jen chtějí za každou cenu žít a užít si to. Ale to není totéž. Alespoň pro mne ne. Vždyť nejsou svobodní! Kašlu jim na tu jejich zhýralou lásku, když od nich není na chvíli pokoj! Ale láska opět vítězí nad svobodou a nenávistí.

Láska. Nevyčerpatelný námět, ale přitom bez pointy. Neznám nic nudnějšího. Koho to může zajímat? Maximálně jako zdroj potěšení a tělesné rozkoše. Jak se to zvrhne v něco jiného, v manželství, v závislost, v otročinu, výčitky a podobnou veteš, rychle od toho pryč. Mne vždycky víc zajímala svoboda. Ne láska – nenávist je jediný případný cit, který osvobozuje! Od nich osvobozuje!

Courtney Love (omen nomen!), vdova po Kurtu Cobainovi, prohlásila, že život je žumpa a jedině láska jej činí trochu snesitelným. – To je jak z bláta do louže, ze žumpy do žumpy, nebo jak říkají Němci: „Aus dem Regen in die Traufe kommen“ – z deště pod okap. Její manžel měl na věc očividně jiný názor, který ani „všemocná“ love (česky „láska“) nezvrátila. – Ale muziku dělá dobrou! Každé její album, každý její hudební projekt je jiný a originální. Je lepší hudebník než býval její manžel. Ten zemřel právě včas, protože se už začal pomalu s Nirvanou propadat do blbých, oblých, módních vod jakéhosi unplugged nashville-country popu, tak jak se to stává i jiným zářivým hvězdičkám, které neumějí zpočátku příliš hrát, pak se to naučí a zjistí, na radu manažerů, že toho víc prodají, když trochu zvolní, uberou a ztiší se. Nic proti pomalé, tiché hudbě; tu mám také rád, ale ta už vyžaduje víc umění... – Rozhodně nestačí jen cosi pomalu drnkat a čekat, že na to každý skočí; stejně jako nestačí jen bezhlavě bušit do nástrojů. Všichni nejsou vygumované gumy – i když 99% hudební produkce je určena hlavně těmto vygumovancům.

Pořád jen ta jejich „pohodářská“ pseudo-kopulační, semi-náboženská gesta! Neznám obscénnější gesto než je ten jejich věčně vztyčený palec, naznačující velmi vlezlým a velmi neslušným způsobem, že je všechno v pohodě. To už je mi stokrát milejší vystrčený prostředníček – jak nesnáším každou nadměrnost a neuměřenost v používání módních výraziv! Dokonce i ta parta pitomců z raketoplánu Columbia, který se v únoru 2003 rozprsknul na nebi jako zábavní pyrotechnika, ukazovala zdviženými palci do posledního okamžiku před smrtí na kameru, jak je to všechno „neskonale“ v pohodě. A přece ta jejich pohoda skonala a oni s ní! Jen jedna maličká bakterie s latinským názvem Microbispora přežila. V takových chvílích mívám pocit, že snad přece jenom spravedlnost existuje. Titanic jde ke dnu, ale kapela hraje dál, v domnění, že přechytračí samu Nemesis. A to poslední, co vyčuhuje nad zavírající se hladinu, je pořád ten jejich vítězně ztopořený palec nebo dva prsty roztažené do písmene „V“ jako stehna laciné pouliční štětky. To už jsou mi milejší sepnuté ruce při modlitbě. Všechno je to ostatně ze stejného ranku. Však to tvrdím neustále, že to nemají v hlavě v pořádku. Nemyslíte, že kdyby měla lidská vůle, projevující se gesty nebo slovy, opravdu takovou vševládnou moc nad osudem, jakou si lidé namlouvají, měl bych Já, u něhož je všechno tisíckrát lepší a tisíckrát silnější než u lidí, tak obrovskou moc, že bych jediným svým hnutím mysli smetl lidstvo z povrchu zemského jako pápěří? Ach, kéž by to bylo tak snadné! Vyrazit s člověkem dveře na onen svět...

Škrtnout lidstvo jako špatně napsanou větu! Víc! Lidé jsou totiž jako špatná kniha: obšírná nudná eurípidovská předmluva, navíc nepravdivá, fádní tuctový obsah plný schizoidních bludů a blázincových průpovídek, přičemž poznámkový aparát a vysvětlivky pod čarou jsou delší než sám hlavní text, a pochvalný vychloubačný lživý doslov na závěr jako trnová koruna všeho hnusu. A samozřejmě plno idiotských překlepů, pravopisných hrubic, věcných chyb, ideových odporností a špatně poskládaných vět. Lidstvo nejenže neškrtá své nepovedené „věty“, ono je vůbec nerozpozná; a když přece, hýčkají si je jako své nejcennější tradice, jež se nezpochybňují, a tudíž neopravují, leč zastávají. Obstaví své chyby kontrastním bíločerveným zábradlím z různých jazykových klišé jako cestáři díru na silnici a jede se dál. Díra-nedíra – furt se natírá. Takto vznikají všechny ty nechvalně známé objížďky s panoramatickou vyhlídkou na krásy Člověka a jiná poutní místa, kde se mrzáci zázračně uzdravují, zatímco by měli raději pochcípat. Proč jsem Já schopen tak obrovité nenávisti ke zbytkům mé vlastní lidskosti a hlavně k jejich lidskosti, když jsem poznal, že stojí za hovno – a oni to hovno tak hrozně milují a hájí ho, jako kdyby nebyla pravda, že se nemůžou vyvíjet k lepšímu, ani jako species, ani jako societas! Nemůžou dokonce už ani stagnovat; aspoň to kdyby mohli! Jenže nemůžou. Podívejte se na ně, na ubožáky: Těch potřeb! Té spotřeby! Té rozmazlenosti! Těch zákonů a zákazů! Těch lidí! Té ničemnosti plný necesér! A vrátit se nemohou. Oni už se jen zhoršují: ne pár dekád, ne pár století, ani ne pár tisíciletí – ale několik milionů let! To je to nejstrašnější! A za tu dobu si ničeho podezřelého nevšimli...

Člověk! S takovým výlupkem božím nemám žádné slitování. Že musí nějak zaplatit účty a uživit rodinu, to neberu. Za to se má takový lump stydět, a ne tím omlouvat svá nečestná jednání nebo se tím dokonce chlubit! Teprve až by se nemusel stát bezcharakterním darebákem, vrahem a podvodníkem a vyvrhelem přírody, teprve pak by snad mohl začít uvažovat o pokračování života. Ale to by tady rovnou už nemusel být a zavazet. Spíše se na vás ještě po svém zvyku oboří a obviní vás, řka: „Já nejsem tak špatný. To ty jsi ze mne udělal kurvu, protože jsi mě tak nazval!“

Člověk spí komatickým spánkem uprostřed běd. Jeho umělé vyživování a udržování při „životě“, pomocí drahých přístrojů, je příliš nákladné. Bylo by lepší jej odpojit. Beztak nemá žádnou naději na vyléčení. „Vstávej, člověče!“, chce se mi zvolat. „Vstávej, musíš zemřít!“ Jej však nic neprobere. Šípkové království probudil jediný polibek prince z pohádky. Tuto „pohodovou“ globální Rakovinu by nevytrhlo z letargie ani hromadné znásilnění!

Je mi špatně, když vidím, jak se baví a smějí v té své tzv. „civilizaci zábavy“. A čemu se smějí? Nechápu. Jsou to samé banální píčoviny, přisprostlé fórečky pro bandu primitivů s explozivním smíchem. Tak se řehotá trestanec, propuštěný náhle na svobodu. U nich je to stejné. Konečně se mohou po nekonečném pracovním týdnu odvázat a zařvat si ve svém uťápnutém živoření ve svěrací kazajce povinností. Takže burácejí smíchy nad každým kozlím trknutím jako hloupý Honza, jenž ke štěstí přišel. Konečně se dostanou z domova, pryč od smyčky na krku jménem „rodina“, a tak div neskáčou štěstím do výšky jako blechy, k čemuž jim stačí málo: uprdnutí, říhnutí, přeřeknutí, hloupoučká dvojsmyslná narážka na sex, fekální humor. A chlast nebo marihuana. Každá zmínka o pivu, vínu, kořalce nebo „trávě“, stačí se jen zmínit, vyvolá již blažený úsměv na jejich tváři pitomečka. Jak málo jim stačí ke štěstí! Jenže investovat více prostředků do vlastní svobody než do bezduché zábavy, a získat tak trvalou zábavu a štěstí, to je už nenapadne, na to je jejich rozum krátký a vedení dlouhé.

Svobodný tvor, jako jsem ku příkladu Já, potřebuje k rozesmání daleko sofistikovanější zábavu než ošuntělé vtípky o viagře a trapné držkopády z domácího videa, co jsou na jedno brdo. Proto může někdy působit jeho vzhled tak vyrovnaným dojmem, že vypadá skoro až smutně. Smutně ve srovnání s hýkajícím ženatým zaměstnancem, který má chvilku volna, a proto se řehtá jako blázen každé nepovedené taškařici pro vylízané blby. Ale když máte celý čas jen pro sebe, stanete se rozvážnějším a klidnějším. Nespěcháte honem si užít, vždyť si již užíváte! A jak! Láva přepětí z vás vytéká pomalu, nevybuchuje v náhlých záchvatech; střídání denních a ročních nálad je pozvolné až do nerozpoznatelnosti. Plácat rukama o sebe, pleskat se do kolen a popadat se smíchy za břicho jako oni, to bych svedl také – kdyby naráz všichni jednoho krásného dne vyvanuli z téhle planety jako pára nad hrncem. Jedině to by byl ten pravý důvod pro bláznivé veselí!

Nyní vizte záblesk nejhlubší myšlenky. Neboť tak promlouvám Já, Misantrop. Nebojte se mne, nejsem člověk. Pocházím z krajů, kde není zvykem pojídat s gustem zamřeliny a pálit stromy. Vážím si jen takových bytostí, které mají co nejméně lidských vlastností, nejlépe žádné. O zbytek se domůže svých práv má strašlivá nenávist. Nietzsche zabil Boha – výborně. Teď zbývá jeho dílo dokončit a zabít také původce všech bohů a všeho zla – Člověka.

Nenávist, jedině osvobozující nenávist a zášť ke všemu lidskému! Neboť láska je to pravé a skutečné semeniště zločinu a drogové doupě lidstva! Nikoliv ta hříšná města zpustlých eroto-narkomanů, kde září do neřestné tmy ne-tmy neonová srdíčka jako někde v bordelu! Narkoman nebo erotoman – to je jedno. Konce jsou stejně samoničivé. Furt ta růžovoučká srdíčka jako u blbejch! Probodnuté srdce nebo hákový kříž – v čem je rozdíl? Ta lidská sídliště-hemžiště-smetiště, od New Yorku po nejzapadlejší papuánskou vesnici, jsou ohnisky nákazy nesvobody jako důsledek lásky, ne její příčinou! A je jedno, jak se všechny jmenují: jestli je to Sodoma-Gomora, Babylon, Hammeln, Kocourkov, Potěmkinovo selo, Zvonokosy, Dalskabáty, Staré Bělidlo, Southpark, Springfield nebo Shelbyville. Pro lásku lidskou i boží se pášou ty nejhorší zločiny. I pitomý kapsář je tedy pouhým lapkou z vilnosti. A násilnický prznitel nevinných panen je jen o něco dychtivějším vyznavatelem věrného milování a lásky nebeské, ve srovnání s běžným zákonodárcem, imámem, policajtem, pojišťovacím agentem nebo dějinným sjednotitelem národů, kteří dělají v podstatě to samé, jen déle a tedy umírněněji a tudíž nevykořenitelněji.

A masy, mají neocenitelnou podporu širokých mas. Proč je, dejme tomu, takový nacismus zakázaný a trestný, zatímco jiné podobně zločinné humanismy, ideologismy a církve jsou povoleny? Protože nacistů je nyní tak málo a byli kdysi hned po jejich porážce včas zakázáni. Proto lze tuto hrstku fanatiků držet na uzdě, poněvadž jich je málo. Navíc nynější celková špatná pověst tohoto hnutí zapříčiňuje ten důsledek, že nacismus již nepřitahuje téměř žádné inteligentní lidi, nýbrž jen zhulákané holohlavé opilce a primitivní pouliční rváče na úrovni podprimátů. Rozumný člověk se nehlásí k takovému zdiskreditovanému hnutí. Rozumný člověk nevkládá své naděje a svou moc do paktování se s lumpenproletariátem. To nemůže nikdy dopadnout dobře. Ale zkuste postavit mimo zákon a vystavit všeobecnému opovržení třeba takový islám s jeho miliardou potenciálních teroristů! Nebo křesťanství, které má na svědomí také mnoho zločinů nejen proti lidskosti, byť čert vem lidskost, ale hlavně proti přírodě a zvířatům! Ani komunisty nelze zakázat. Takových adeptů na kriminál nebo oprátku by bylo hodně. Ale zavřít nebo zlikvidovat je všechny není prostě uskutečnitelné. A v tomto duchu bychom mohli směle pokračovat, až by došli na řadu všichni malí provinční tyrani a úředníčci, kteří by kdy chtěli do něčeho vtisknout svou zmýdelnatělou pečeť a na něco obtisknout svoje inkoustové razítko. Takto bychom si vykoledovali nanejvýš nějaký druh krevní msty, nějakou fatvu, exkomunikaci, úřední popotahování, džihád, křížovou výpravu proti svobodě! A veřejné mínění by se postavilo proti. Ne ani tak „za něco“ tímto svým „proti“, protože nemá za co. Nehájí svobodu, ale pouze svůj nerušený klid otroka, jemuž je jedno, kdo je jeho pánem. Hlavně, že má svůj chléb a hry. Ale to už se vracíme tam, kde jsme byli.

Když už jsme u toho chleba, nutno podotknout, že ten už dávno lidem zdaleka nestačí. Křesťané děkují Bohu za požehnaný chléb náš vezdejší, dělník se lopotí, aby měl na svůj denní chléb, krajánci jídávají svůj chlebíček v cizině... bla, bla, bla... – a všechno to jsou dávno zasuté jazykové archaismy. Dnešní pořekadla jsou úplně jiná: „A co vlastně jíš, když nejíš maso? Ha ha ha!“ Životní úroveň se měří počtem zamordovaných a sežraných zvířat, ne tím, zda člověk nemusí trpět hlady a zda dostane denně svou skývu chleba. Moderní doba zná dokonce takové absurdní termíny, jako „odpírat si maso“, „trpět nedostatkem živočišných bílkovin“ a stvořila nový druh askety, jehož tzv. „postní pokrm“ (contradictio in adiecto?) se skládá „pouze“ z ryb. Taková je naše rozežraná doba, kdy je už pomalu normální mít cukrovku a nadváhu. Anorekticko-bulimická doba, která je posedlá nekonečným marným hubnutím a divokými žranicemi u televize. Konfucius prý jednou, uslyšev krásnou hudbu, zapomněl po tři měsíce na maso. No to je výkon! Já jsem v tom případě musel nejspíš uslyšet nějakou neznámou Nadhudbu, již normální smrtelníci vůbec nevnímají! To je právě ono: Tato Nadvnímavost, tyto Nad-uši, tyto Nadsmysly jsou tím, co mě nejvíce odlišuje od člověka. Ani hroši nemají tak tlustou kůži jako lidé. Neboť není jedno, co jíte a komu tím, a nejen tím, prokazujete úctu a komu projevujete sympatie! Záleží na tom velice! –

Křesťané a podobná verbež ovšemže své bohy žerou, všichni alespoň v symbolické rovině nějak přijímají „tělo páně“. To není můj případ. Já nechávám božskou podstatu zvířectví ve mne vcházet a ze mne vycházet čistšími otvory. Nejsem věřící nějakých zvířecích bohů, k nimž bych se modlil; ne, toto ryze lidské blbečkování, tento anankasmus lidských popletů je mi z duše protivný; tak se žádné zvíře nechová – a Já jsemzvíře! Říkám jen, že mé tělo oživuje stejná božská zvířecí prapodstata jako těla ostatních zvířat – to je všechno. Jsem více sám stvořitelem svého vlastního kultu, než v područí jiného. MISANTHROPUS SUM, OMNI HUMANI A ME ALIENUM PUTO (Jsem Misantrop, všechno lidské je mi cizí). Touto magickou větou jsem se postavil na roveň bohům, na roveň zvířatům, jsemť jako oni. A své bohy Já nejím. –

Vyhýbat se masitým pokrmům je nejen prospěšné pro tělesné zdraví, ale především je to naprosto nezbytné pro veškerý duchovní vývin a růst i pro samotné ukotvení neporušené mysli. To věděli všichni velcí myslitelé starověku i novověku, od Buddhy, přes antické filosofy, až třeba po Schopenhauera, ze spisovatelů pak jmenujme např. G. B. Shawa či Anatola France, a samozřejmě H. D. Thoreaua. Všichni vynikali brilantním intelektem a nezvyklou dlouhověkostí – tedy pokud je někdo nezavraždil, nestihla je nehoda nebo pokud se od ostatních lidí nenakazili nějakou chorobou. Já jsem možná poslední, kdo to ještě dnes chápe a pro něhož je tento princip samozřejmostí. I naši sedláci, abychom nechodili pro příklad příliš daleko, „si dopřávali“ maso jen o svátcích, byť arci z jiných, méně vznešených pohnutek, zatímco ve středověkém Japonsku bylo požívání masa zakázáno úplně! – zřejmě pod vlivem buddhismu a všeobecného konsensu. To byl středověk! Samurajové, kromobyčejně vyvinutý smysl pro čest, pro zdvořilost, země uzavřená před cizinci, v období Tokugawa (1603-1867) dokonce zakázané křesťanství; neustálé války zajišťovaly, že se obyvatelstvo na takových poměrně malých ostrovech nikdy příliš nerozrostlo; pěstovaný cit pro krásu přírody, pro meditaci, pro sebezdokonalování, pro disciplínu, jemné filigránské umění a řemesla, vegetariánská dieta... Snad nejlépe vystihuje tehdejší ovzduší toto japonské přísloví: „Mezi muži jest první válečník, mezi stromy jest první sakura.“ Kde je tomu všemu dnes konec v Japonsku! Žel, dnes platí o Japonsku totéž, co řekl vévoda z Edinburghu onehdy o Číňanech: „Má to čtyři nohy, a není to židle, má to křídla, a není to aeroplán, plave to pod vodou, a není to ponorka. Potom vám garantuji, že Číňané to snědí.“ – Skvělé poměry, které vládly v medieválním Japonsku (až do modernistických reforem 19. století), mohly panovat i v Evropě, nebýt křesťanství. A nebýt vojenských hrozeb ze strany tehdejších Spojených států amerických a posléze i ze strany opačné, tedy z Ruska, mohlo se tradiční Japonsko, jako vzor pro všechny, zachovat mnohem déle, ne-li napořád – včetně té bezmasé stravy.

Vegetariánská, či lépe řečeno veganská strava, je také vzhlednější, barevnější, voňavější, chutnější, lehčí a rozmanitější než stále ty samé zahnědlé a zamřelé fádní flaksy masožroutů, nad nimiž se každým jemnějším duším zvedá žaludek. Avšak přineste si ve zdobně malované porcelánové misce čerstvě upravenou zeleninku: jaký to rozdíl! Srdce se na to jen směje a sliny sbíhají! Jak by i mysl nepookřála a nestala se jarou!

Nemohu se stále srovnat s myšlenkou na to, že někdo dokáže doma v bíle obíleném teplém chlévě vypiplávat domácí zvíře, hýčkat je, chránit je, hladit je a podstrojovat mu – a pak mu jednoho dne podříznout krk a sežrat je nebo prodat jinam na jatka. Pochopím lovce, kteří loví, aby sami mohli žít; pochopím dokonce i běžného spotřebitele, který se setká už jen s úhledně zabaleným produktem na pultech obchodů a který tak může předstírat, že neví, odkud se to maso bere; může si představovat, že třeba roste na stromě, když chce. Co mě ale nesmírně děsí je právě ta podlá cynická bezcitnost, která jako by ani nebyla z tohoto světa, ale spíš ze záhrobí; ta úděsná, hrůzu nahánějící vypočítavá cynická zrada, jíž se dopouští lidský vrah na svém důvěřivém zvířecím chovanci. Nedokážu prostě pochopit psychotickou mysl člověka, který si s bezohlednou krutostí promýšlí a plánuje do nejmenších podrobností všechny náklady a výdaje chovu nebohého zvířete a těší se už na zabíjačku, až si omastí hubu sádlem toho tvora, jenž k němu mezitím přilnul jako k svému druhu a příteli. Ten vrah to ví dlouho dopředu, připravuje se na svůj krvavý zločin, počítá dny, sleduje tučnění a bytnění a přírůstek na váze své nicnetušící oběti. Přitom také tento bezcitný zabiják si musí chtě nechtě vytvořit jakýs takýs blízký vztah ke své budoucí kořisti, byť by to byl jen vztah založený na pouhém zvyku, ba dokonce, opět zcela vypočítavě a cynicky, musí budovat důvěru a falešný pocit bezpečí onoho zvířete, které je určeno na porážku, aniž o tom ono něco ví. To proto, aby šlo bez odporu a bez hluku pod nůž. A ono jde, jde poslušně za svým pánem, dá se vést klidně na porážku, jako by šlo na jinou lepší pastvu, následuje svého vraha důvěřivě až na smrt, do poslední chvíle bez nejmenšího podezření. A pak se o tom důvěřivém, podvedeném tvorovi s velkýma smutnýma očima, v nichž se zračí samo nebe, řekne, že šel na smrt „tupě jako ovce“ či „jako to hovado“. Ale kdo je tu opravdu ten „tupec“ a kdo to „hovado“? Kdo, když ne člověk? To šlechetné zvíře, jehož blízkost uzdravuje a v jehož doteku se dějí zázraky? To po všech stránkách užitečné zvíře, jež je lepší než my a jemuž se tak podivuhodně podobáme? Ano, přesně tak! My jemu se podobáme, nikoli ono někdy nám, kdykoliv se nám to hodí. Měli bychom být našim zvířecím bratřím vděčni, za to jací jsou, za to, kolik toho pro nás dělají, za to, že vůbec někdo tak úžasný na tomto světě existuje, někdo, kdo nás učí správně žít a kdo nám připomíná, jací jsme mohli být i my, nebýt té naší nevyléčitelně choré mysli. Jak napsal francouzský sociální antropolog Claude Lévi-Strauss: „Přírodní druhy jsou dobré nejen k jídlu, ale také k myšlení.“ Chápe se, co je tím myšleno? Nejspíš ne. A tak dopouštíme, aby se děly nanejvýš pobuřující věci, při nichž neumírá jen zajaté a zotročené zvíře, ale i cosi uvnitř nás, co umírá spolu s ním. Většině lidí je totiž bližší jelito než duše. Ať jejich vlastní, nebo toho uondaného, uvláčeného, utýraného nebožáka, kterého se zákeřně chystají bodnout do zad. Ono zvíře otáčí se ve zmatku za svým pánem, jako se on, ten vrah, teď dívá na ně, avšak bez mrknutí oka, bez pohnutí brvou, bez výčitek, bez citu. Vidí ten strach, ten pohled, který prosí o záchranu, vidí ty záškuby, vidí ten zoufalý marný boj, slyší ten srdcervoucí nářek, vidí tu agónii trýzněné živoucí bytosti, nadané větším citem a širší duší než kdokoli z lidí. A nic to s tím podlým vrahem nedělá. Vůbec nic. Jen si možná řekne ono cynické: „Dosud jsem já živil tebe, a teď budeš ty živit mne!“ Ne, lidé nejsou nadáni citem. Jsou to tupé bestie, s nimiž nic nepohne, nic neotřese. Nejvíc dovedou brečet jenom sami nad sebou. Hluboce jimi opovrhuji.

Morální pojem a morální problém zvaný „kanibalismus“, jakož i mravní dilema z toho vyplývající, by se mělo vztahovat i na náš vztah ke zvířatům. A jestliže by shodou okolností bylo mala fide shledáno, že není prakticky možné a záhodné zahrnout i zvířata mezi své bližní, neměly by být jakoby „nalezeny“ a „objeveny“ též ty samé důvody pro opuštění našeho příliš citlivého přístupu k člověku – a vposled i k jeho masu? Nebesa by se nezhroutila nad tím „zvráceným záluskem“, kdyby kupříkladu taková cikánská pečeně byla „vyrobena“ ze skutečné Cikánky, tatarský biftek ze skutečného Tatara, anglická slanina ze skutečné Angličanky nebo čína ze skutečné Číňanky. Jsme v tomto směru zbytečně upejpaví. Víme, že v Číně popravují drogové dealery. Jejich mrtvá těla, plná chutné svaloviny, vnitřností a různých „tradičně léčivých“ žláz jdou přitom neužitečně vniveč. Já osobně bych takový nezdravý člověčí hnus nežral, ale jsem si jist, že by se našlo mnoho bohatých zhýralců, kteří by nelitovali jakkoli vysokých finančních prostředků na takovou exotickou krmi s příměsí zakázaného. Určitě lepší než kvůli této snobské prostopášnosti vybíjet gorily, tygry, medvědy, velryby a jiná vzácná zvířata. Takových „volně se pasoucích lidských dobytků“ je všude dostatek; a když ne, stačí si dát inzerát a zájemců, kteří se nechají samou láskou sežrat, je také přehršel.

Kanibalismus se v přírodě vyskytuje stejně často jako jakýkoli jiný druh přijímání živin. Nic neobvyklého. Ale člověk je předmětem takového falešného modlářství a jsou mu připisovány takové nadpřirozené vlastnosti, které ani v náznacích nemá, že pláčeme nad každým zmařeným lidským životem, nad každým vyškrábnutým potratem a nad každou neoplozenou kmenovou buňkou, byť by to všechno bylo sebebezvýznamnější, sebeškodlivější a sebepitomější. Polovičním kanibalismem by se dalo nazvat již třeba takové kojení mláďat nebo požívání placenty či vaječné skořápky, jak je zcela běžné u samic. Kojící samice rypouše sloního (to jsou ti tlustí mořští ploutvonožci) ztrácí dvě kila hmotnosti na každý kilogram přírůstku svého mláděte. Za tři týdny kojení je již tak zesláblá, že musí mládě opustit, jinak by zahynula. Samice jednoho druhu pavouka jde ještě dál: nabídne stovkám maličkých pavoučátek rovnou své vlastní tělo za potravu. A otec této rodinky se stal možná první vydatnou potravou oné těhotné pavoučice. Příroda se neošklíbá nad žádným soustem, i kdyby tím krvavým soustem měl být vlastní příbuzný nebo vlastní sourozenec. Ani nevábná lidská mrtvola neujde bystrým zrakům mrchožroutů, což člověk nerad vidí a považuje to až za jakousi nehoráznost a nemístnou opovážlivost, za což taková zvířata zahrnuje nespravedlivým opovržením a nejzazší nenávistí; asi zapomíná, že on sám je takový a ještě horší; že on sám si své kulinářské zážitky zpestřuje a umocňuje těmi nejohavnějšími druhy koření: totiž bezmeznými krutostmi k jakémukoli živočichovi. Bez této nelítostné soli v očích veškerenstva by mu snad nechutnala žádná krmě, ačkoli, slovy Plútarchovými, „mají tolik jiné potravy k obživě, leč sami se zbytečně potřísňují krví nevinných“.

Vše je na pokraji života a smrti. Obyčejný polibek (německy Kuss) je již polovičním kousnutím (slovensky kúsnutím). Jinak též francouzská pusa (bises) a španělský polibek (beso) jsou podobné německému i anglickému kousání (beissen, resp. bite). Sám sexuální akt je již napůl zápasem na život a na smrt. Je to akt násilí, ne lásky! Násilí je potom i tak trochu aktem lásky. (Lépe je to zjevnější např. u oboupohlavních hlemýžďů, kteří se v milostném zápalu šermují svými údy jako kordy. Vítěz tohoto boje, který první probodne svého milence a zároveň i soka, se stává otcem, poražený matkou.) Již sám porod je polovičním se zbavením života. V přirozených podmínkách, tj. bez medicíny, by pošlo mnoho lidských rodiček následkem porodu. Také mnoho dětí by se nedožilo dospělosti – v přirozených podmínkách ovšem, jenže ty už bohužel neexistují, ke škodě všeho živého. Dříve, ještě tak ani ne před sto lety, se říkalo břichu „život“. No a když tedy rodička slehne a zbaví se tak svého těhotenského břicha neboli „života“, je to také již poloviční smrt. I ženské měsíčky signalizují svým krvavým nachem cosi smrtelně vážného, co žaluje každý měsíc bledé bohyni Luně. Když se mi spustí krev z nosu nebo z dásní, je to neblahá předzvěst nějaké nemoci. Krvácí-li vagína pět dní a pak nikdo nezemře, neznamená to ještě, že si Luna, která podivuhodně řídí svými slapovými vlnami mnohé pozemské živly, nevybrala žádnou oběť. Vždyť nebylo počato dítě! A to je také částečná smrt!

Tzv. „lesní vrah“ Kalivoda, který v létě ulovil v lesích tři lidi, byl jen v podstatě na lovu a nyní trpělivě pyká za svou loveckou vášeň. Své ulovené kusy prý chladnokrevně dorazil ránou jistoty jako na popravě. To od něj bylo celkem šlechetné a humánní, že je nenechal dlouho se trápit. Dokonce si s nimi před smrtí popovídal, aby necítili strach – takový to byl dobrák od kosti! Maso svých obětí sice nezkonzumoval, ale myslivci přece také nezabíjejí jen kvůli masu. Zabíjejí často i jen kvůli trofeji nebo své bezcitné vraždění omlouvají pokryteckou lží o nutném snižování početních stavů přemnožené zvěře. Člověk, jako lovná zvěř, se k těmto účelům hodí nejlépe. Není vůbec ostražitý a plachý – a neskrývá se. Není na světě přemnoženějšího zvířete nad člověka. Je to snadná kořist, lehce dostupná, vyskytující se v mnoha a mnoha exemplářích a navíc je mimořádně škodlivá a neužitečná, takže rovněž jakékoli etické zábrany jdou stranou. Kalivoda vraždil možná jak z prosté lovecké vášně, tak i pro trofej a nakonec i z čím dál nutkavějšího pocitu přemnožení lidí, z jasného vědomí bezcennosti jejich životů a z vkrádající se potřeby něco s tím udělat. On sám o svých motivech zarytě mlčí. Někdy je totiž pravda tak strašná nebo tak mlhavá nebo tak triviální, že je lepší mlčet. Psychologové jsou bezradní před tímto přírodním úkazem. Ale jen proto jsou bezradní, protože si nedovedou vysvětlit, ani si jen představit, že by se někdo mohl začít chovat k nedotknutelnému polobohu jménem „člověk“ stejně jako ke každému jinému zvířeti. Tato myšlenka je prostě pro lidi nestravitelnou představou. Proto je to, jako možné vysvětlení té „kardinální záhady“, nenapadne ani ve snu. Takové nebezpečné a podvratné myšlenky si zakazují. Co kdyby přišly do módy jako nejnovější superhit! Já když jsem v té době, kdy „řádil“ lesní vrah, potkal v lese osamoceného člověka, viděl jsem v jeho očích ten úlek, znejistění a obavu, nejsem-li to Já, ten vrah, jenž je na lovu lidí. Ten ustrašený výraz u člověka miluji! Takhle by se mohli přede mnou tvářit pořád; nic jim tak nesluší jako strach ze šelmy – ze zvířete, které je mocnější než samozvaný pán Země. I tento slastný pohled do vyděšeného lidského ksichtu může být velmi silnou pohnutkou k vraždění! „Chci se ti přitom dívat do očí“, dí pomsta. Neboť duše posledního svobodného vlka se převtělí do ledví a žil krvelačného vlkodlaka.

Člověk – co to znamená? Jaký je etymologický význam tohoto zlopověstného slova? To je nějaký cikánský výraz pro „divného patrona“ – jako čóro móro? Nebo je to anagram jiného cikánského slova – čokl, což neznamená nic jiného než „bídný pes na guláš“? To mi řekněte! Podle mého soukromého pátrání po významu slova „člověk“ se jedná s největší pravděpodobností o složeninu slov „(každý) člen (rodu) jednotlivě“ (např. v antickém Římě znamenalo prý slovo homo – člověk – výhradně totéž co „svobodný muž“, tedy ani otrok ani žena). Proto je to tak odlišné slovo od množného čísla „lidé“! Proč došlo k tomuto zpronevěření, k této diskrepanci, v každém mně známém jazyce!, je záhada. Proč od jednotlivé existence přešel člen lidského rodu ať již pod souhrnný název „člověk“, nebo pod název „lidstvo“, k hromadné existenci pod pomnožným jménem „lid“, „lidé“, to je také záhada. Možná bývaly doby, kdy nebylo tak samozřejmé, jako dnes, patřit automaticky k nějaké skupině lidí či vůbec k nějaké množině bytostí – lidských či nelidských. Kdysi, v naší zvířecí minulosti, to možná bývala výsada, ve světle dnešního stavu spíše pochybná výsada, ale budiž; výsada, již získat mohlo být těžké, přetěžké, spojené s různými zkouškami a úkoly, kdežto ztratit ji mohlo být lehké a náhlé – jako smrt. Ta je vždy snadnější a dostupnější než život. Dnes se však všechno převrací, ba již je všechno vzhůru nohama. Dnes je daleko těžší se lidstva zbavit, vymanit se z jeho zhoubných vlivů a žít jednotlivě, než se stát platným členem lidské společnosti. To je naopak až příliš lehké a jisté. Naše zvířecí minulost byla plná nejistot: nebyli jsme si jisti téměř ničím: životem, budoucnem, naším původem a naším směřováním; nevěděli jsme nic o tom, zda jsme „lidmi“ nebo „zvířaty“. Bylo to jedno. Na konci pozemské pouti člověka zbyla jediná jistota, která již není předmětem žádného smlouvání ani pochyb – jistota našeho konečného zotročení.

Znásilnění, jako jednorázový akt penetračního ukojení, je hned odbyto, ale znásilnění svobody je mnohem horší: oběť zažívá hrozné post-traumatické stavy a nezřídka umírá. Zabili veškerou volnost, denně ji zabíjejí, denně je na jatkách, každý den masakr. K tomu to vždy směřovalo. A nelepší se to, je to čím dál horší. Je to v nich, je to v lidech, je to v jejich zparchantělé přirozenosti, v jejich chlupatém přirození, v jejich lepkavé dotěrnosti. Znamená to nikdy nebýt sám, nemít na sebe čas, trávit život jako novodobý otrok ve dvanáctihodinových směnách prakticky jen za byt a stravu, snášet strkání zasopleného frňáku do našeho nedotknutelného soukromí, mít za zadkem neustále nějakého vztyčeného čuráka, navlečeného do taláru místo do šprcky, který má tu drzost ti říkat, co máš dělat nebo nedělat a radit ti, abys zůstával ohnutý s vystrčenou prdelí nebo s roztaženýma nohama, že je to ta nejpříjemnější poloha. Pro něj možná. Pro ně určitě. Pro mne nikdy!

A proto dím :

„Nenávist, jedině nenávist !

Seru vám na lásku !

Ta mne nezahřeje.

Copak se vás nikdy nezbavím,

Holoto protivná ?

Je mi z vás divná zima,

Jež nepookřeje.

Nenávist, jedině nenávist !

Seru vám na lásku !

Ta mne nezahřeje.

Přeji si lepší klima

Ptáčků zpěváčků radostný hvizd

A slůvka obdivná

Pro vás šel bych světa kraj.

Duj, větře, duj,

Fuj na lidi, fuj !

A hudbo sfér, ty hraj !

Jen nenávist, jedině nenávist !

Mé motto je jak prutu svist :

Menschenhass macht frei !“

I takové blbé, člověku podobné zvíře, jako je pes, je možno naučit různým kouskům a naopak odnaučit některým jeho zlozvykům. Ale člověk je ještě míň než kdejaký zablešený čokl, který někde v boudě kouše vaši starou odrbanou bačkoru. Člověka nenaučíš nic, leda tak bezduše opakovat slyšené, poštvat ho proti komu si vzpomenete – a dávat pac. Nic víc se nenaučí. A odnaučit ho nějakému zlozvyku je vůbec sisyfovská práce, neboť pro jedno zapomíná druhé a k starým omylům se vrací neomylně jako vrah na místo činu. Marná lásky snaha zabývat se těmito neuměle přetvořenými potvory se zdviženými ohony a s chlupy mezi prsty. Pes měl raději zůstat samorostlým vlkem z pustotou skučících bílých plání. Člověk měl raději zůstat milou skotačivou opičkou v tajemných stromovích džunglí. Pak by snad bylo všechno na svém místě a Já bych měl svatý klid. Ale chovat člověka jako dobytek a pěstovat si k němu jiný vztah než je obezřetný poměr k jiným šelmám, je mírně řečeno nemoudré. Šelma zůstane šelmou a parchant v rouše svatouščím nikdy nepřestane být člověkem, tímto nastrojeným zlým bubákem z afrických pohádek, který mění tváře a masky, ale všechny jsou stejně ohyzdné. Jsem skromný, stačí mi málo. Přeji si jen smrt – smrt člověka.

Neustále se mi vrací jeden přenádherný sen. Je to vidina tak jasná a živá, že vždy po probuzení hledám v paměti a v mapách, kde jsem ten idylický obrázek viděl, abych se tam, do té vysněné krajiny mých horoucích přání, mohl zase vrátit a zmizet v ní napořád. Zdává se mi o zapomenutém koutku přírody, kam dosud lidská noha nevstoupila. Zdává se mi o ztraceném světě uprostřed rozbouřených vod, kam člověk nemůže. Všude rozeklané skály s doširoka rozevřeným výhledem, členitý zalesněný terén s mnoha přirozenými úkryty – a pokoj a ticho a klid a samota. Vlastně je to místo velice podobné pevnosti, středověkému hradu. Je to taková má soukromá nedobytná pevnost. Pevnost Misantropa. Opustil jsem tedy krví zbrocenou pláž nenáviděné Novastošny a Lukanonu, abych zde nalezl neporušený ráj. Užaslí cestovatelé i dnes stále ještě nacházejí skrytá pralesní údolí, kde dosud nepoznaná zvěř žije v nevinnosti a beze strachu z člověka. Jen věčné snílkovství a hledačství má ještě nějaký smysl v tomto přelidněném totalitním světě. Je konec února, přilétají první skřivani a slunce již má třpytný svit blížící se vesny. Nuže, veď mě, mysl má, veďte mě mé mořské krávy k útesům neznámým! A lidé? Ti ať chcípnou!

Vlastně i v havraním hejnu se vyskytují skupinky jedinců, kteří se zabývají výhradně krádežemi toho, co ostatní sami nasbírali. I zvířata tedy mají cosi jako své „politiky“. Jenže u zvířat je všechno dobrovolné a komu se to nelíbí, může jít. V lidské společnosti je naopak všechno povinné a zakázané – a nikomu není dovoleno odejít. Svoboda a volnost, pravá volnost divokého zvířete, se nikdy v dějinách lidského společenství nezjevila. Nikdy jako hromadný fenomén, nikdy jako něco chtěného a podporovaného, vždycky jen jako trestuhodný nezdar a nevítané opomenutí, jako „nepořádek“ – a to ještě jen u jednotlivců a jako výsledek nehody, morové nákazy, přírodní katastrofy nebo dlouhé, vyčerpávající války, která přinesla celkový zmatek, prudký pokles populace a dočasné bezvládí. Jakmile se politické poměry stabilizovaly, přinesly s sebou opět konsolidaci nesvobody.

Nejhorší je však to, že systém vychází z každého ohrožení své existence vnitřně posílen; že vždycky na svou obranu před virózou anarchie vynalezne nové účinnější očkovací sérum; že po každém průstřelu svých obrněných zákonů a pořádků přidá svému opancéřovanému molochu byrokracie další ocelový plát. Tento tzv. „pořádek“, toto povodňové bahno, měnící svým dusivým objetím všechno živé a svobodné v odporně mazlavý adipocire, zanikne až s posledním člověkem. Dnes je Rakovina už tak dokonalá a rafinovaná, že dokonce dokázala i to, co bylo dříve pokládáno za prakticky nemožné: namluvila lidem a přesvědčila je, že teď už je všechno v pořádku a že jsou svobodní tak, že už to ani víc nejde.

A bývá-li někdy politika jasnozřivě a podezřivě spojována s organizovaným zločinem, pak to není až tak daleko od pravdy. Politika sama je organizovaný zločin. Nic jiného než zločinné spiknutí za účelem krádeže, omezování osobní svobody, vydírání, vyhrožování a ohrožování na životě. Už staří Řekové říkali, že μακραι χαι τον βασιλεον χειρες (vládcové mají dlouhé ruce). Je to ještě horší: oni mají nejen dlouhé ruce, ale také dlouhé prsty, takže jim leccos zůstane za nehty.

Je úplně jedno, jestli si banda lumpů říká “vláda“ nebo „mafie“. Platit musíš tak jako tak. Pouze se jedno okrádání nazývá „daněmi“ a druhé „výpalným“. Placení nicméně neujdeš. Nezaplatíš-li, zlikvidují tě – jakýmkoliv způsobem! Je to tak, nebo není?

Když se v poslední prohrané válce vyloďovali Spojenci na Sicílii, pomáhala jim vydatně právě Cosa Nostra, která nenáviděla Benita Mussoliniho. Mussolini se totiž rozhodl, že mafii zničí. A to bylo osudné rozhodnutí. Pro tohoto fašistického diktátora, který mimo jiné v mládí obdivoval našeho českého Mistra Jana Husa (!) a později byl také socialistou, byla mafie nevítaným konkurentem v boji o moc; narušovala tu fašistickou jednotnost. Nakonec se proti ducemu spojili všichni dohromady – Spojenci, mafie, komunisti – a pověsili ho hlavou dolů. Dnes jsou vládcové chytřejší: dovolí všelijakým mafiánům účastnit se přímo na vládě – ovšemže tajně.

Že tomu tak není? Že přeháním? Že existuje i „dobrá“ politika a že to s námi někdo občas také myslí „dobře“? Že to konec konců stejně nejde jinak? Že je tomu tak všude na světě? Že to přináší i výhody? Ale jděte! Jaké? Já žádné nevidím. To, že zde prakticky není žádný žalobce a tudíž ani žádný soudce a že každý člen tohoto zločinného spolčení, zvaného „stát“, má, za určitých, pevně stanovených pravidel – nebude-li se vzpouzet těmto „pořádkům“ – možnost urvat si svůj díl moci a kořisti, to ještě neznamená, že nedošlo k zločinu a že jsme všichni svobodní a šťastní a dobrovolně v tomto svazku. Je úplně jedno, zda právě vládne král nebo lidová republika, zda je u moci tyranský diktátor nebo parlamentní demokrat. Na mne nemají takové podružnosti vliv, Já bych byl svobodný i za Stalina, ale cítil bych se jako v base i mezi samými anděly. V tomto smyslu je i lidská společnost zčásti „dobrovolná“. Ale to podstatné se nikdy nezmění. Krásně to napsal Seneca: „Co na tom záleží, kolik je pánů? Otroctví jest jen jedno. Kdo jím pohrdl, je v sebevětším zástupu tyranů svobodným.“

Věděl, o čem mluví: Seneca ml. si s tyrany užil své. Byl nejprve vychovatelem a poradcem římského císaře Nerona, potom stal se konsulem ve stínu jeho moci (a pod jeho Damoklovým mečem) a nakonec ho Nero donutil k sebevraždě. Ach, ne! Už jsem asi vyřízený, začínám mluvit jako on!

Ale Nero měl i dobré stránky: psal básně a miloval vášnivě umění. Díky jeho velké sbírce uměleckých děl se zachovaly mnohé slavné sochy či reliéfy, jež by jinak křesťanská chátra rozbila nebo zabudovala do kamenných zdí svých mrtvolně chladných kostelů. Nero nechal zbudovat mnohé krásné stavby, mezi jinými např. nový stadión v Efesu (v Hérakleitově to rodišti); nechal obnovit proslulý maják na ostrově Faru u Alexandrie (jeden ze starověkých divů světa); zavedl kult Neporazitelného Slunce, o což se pokoušel mimochodem už egyptský král Echnaton, jehož Chvalozpěv na Slunce patří mezi nejkrásnější literární skvosty starověku... – a Nero konečně nenáviděl tu hnusnou židokřesťanskou verbež, již dal krutě pronásledovat, když v r. 64 zapálili Řím. Za devatenáct století později se bude podobná situace opakovat v nacistickém Německu po požáru říšského sněmu... Akorát že komunistický žhář Dimitrov byl tenkrát propuštěn na svobodu. To byla „tyranie“, že? Nu, třeba nebyl Nero Claudius Drusus Caesar Augustus Germanicus tak špatný, když mu pozdější křesťanská tradice nasadila psí hlavu. Tyran asi jak pro koho. Ale to je jedno. Pravdu už se nedozvíme. Dějiny píšou vítězové. A my víme, jaká verbež zvítězila a jak nakládala s pravdou. Je to jedno. Nietzsche napsal, že jednoho vyznamenává, je-li hanoben křesťanem... A na Nerona sočila dokonce i jeho vlastní matka Agrippina, jinak patologická intrikánka a notorická travička, osoba tak posedlá mocí a mocenskými machinacemi, že se jí nakonec staly osudnými. Prý nazvala svého syna Nerona „nepřítelem lidského rodu“ – HOSTIS GENERIS HUMANI. No to už je přímo úctyhodný titul! Na to slyším dobře. Vyjádří-li se takto někdo špatný o někom dobrém, pak má ten poškozený rázem všechny moje sympatie. Všichni dobří, velcí a vysocí duchové nemají rádi lidi, nebo se jim alespoň posmívají. Protože proč! Protože lidstvo je prostě pakáž, s tím nic nikdo nenadělá; jeho naprostá většina je prostě špatná, možné jsou jen nanejvýš výjimky z tohoto pravidla, ale i těch je zanedbatelné množství. A pokud má někdo vůbec tu kuráž v této špinavé záplavě neutonout, ale naopak ještě dávat najevo svou nenávist a své pohrdání, pak to nemůže být tak úplně zlý „člověk“.

Já stejně k volbám nechodím, protože je to jednak ponižující šaškárna, kde vždycky vyhraje na celé čáře zase jenom hloupost a kde slaví svůj triumf lůza, a za druhé odmítám spolupracovat s mafií. Já žádnou vládu nechci, tak nevím, koho a proč bych měl volit. Všichni jsou stejní. Ať volíte koho chcete, vždycky si tím zvolíte jen nějakého pána, který vám bude poroučet a ovládat váš život; nikdy vám nedovolí zvolit si svobodu. Dám příklad: Kdyby vás zajali únosci, taky byste se beze všeho ostychu účastnili hlasování o tom, kdo bude vůdcem bandy, která vás vězní? Já tedy ne. Žádným stockholmským syndromem netrpím. Mám svoji hrdost. Žádnou vládu nechci – nechodím proto volit. Je to jedno z posledních práv, které ještě není povinné. Tak proč toho ještě naposledy nevyužít! Oni totiž budou vládnout vždycky – volby-nevolby – i kdyby se nakrásně k těm urnám (výstižný název!) nikdo nedostavil; oni si tu moc už zajistí „jinak“. To theoretické, potenciálně krvavé „jinak“ by mi bylo možná milejší než tato tzv. demokratická habaďůra, při níž si bodrý lid ve svátečních krojích stvrzuje svou vlastní porobu. Já žádnou vládu nechci, pro mne je to mafie: přesto ji tam někde daleko mám. Jak je to možné! A dokonce i když nejsem v současnosti nijak výdělečně činný, přesto nejsem osvobozený od daní! Věřím, že ani ta mafie by v takovém případě ode mne nechtěla výpalné! Ale vládě je to jedno: ta se nestydí za žádnou špinavost. Ta má svou nenasytnou pazouru nataženou pořád. Kde nic není, ani čert prý nebere. Vláda však ano – a v neztenčené míře! Horší než mafie. Tak ať si naserou s nějakým volebním kabaretem! Peníze mi vzít můžou, důstojnost však nikoli; mé pohrdání nikoli, moji svobodu nikoli! Nemohou mi vyříznout můj naostřený jazyk; a i kdyby – i moje mlčení bývá nesnesitelně významné! Přizvou vás jakoby k účasti na moci, ale můj věčně osamělý a ojedinělý hlas stejně nic nezmůže; nezáleží na něm – a oni to vědí! Proto si mohou dovolit osnovat tuto mocenskou maškarádu, která je ve skutečnosti jen cynickým výsměchem podmaněným hlupákům. A když někde náhodou nedopadnou volby podle představ vládnoucích homofilů, vyprovokuje to hned ustrašený povyk bandy ukřičených homooptimistů, jakož i mezinárodní intervenci a ekonomické sankce mezinárodního společenství, ne-li rovnou ozbrojený vpád „spřátelených“ vojsk. Jako bychom to neznali! Nasrat na volby!

Aspoň kdyby se našel politik, který by měl nějakou koncepci, nějakou vizi – a nekompromisně ji prosazoval. Bohužel, posledním takovým bezpodmínečným vizionářem byl Adolf Hitler, nehledě na to, čím tak neblaze proslul a jak jeho boj, sein Kampf, dopadl. Židy z Evropy sice téměř vymýtil, ale jejich nesmrtelné dědictví se nesmazatelně vrylo do tváře země a žije dál. Být tak ocelově tvrdý a nesmlouvavý a neústupný jako Hitler a ještě k tomu si umět získat na svou stranu zfanatizované davy, to se nepovede jen tak někomu. To je prostě fascinující. Nyní z něho ovšem udělali největšího zločince všech dob. Což jednak není vůbec pravda, historie zná mnoho daleko horších hrdlořezů, a i kdyby to byla pravda: co na tom? Lidi je potřeba zabíjet; čím víc, tím líp! Představte si jen, že by naráz oživli všichni mrtví ze všech válek, co kdy byly; a nejen padlí z válek: i všichni ti, co zemřeli taktéž jakoby „předčasně“ na nemoci, na morové epidemie, v důsledku nehod, vražd, katastrof, nebo kdyby najednou obživli všichni, naprosto všichni mrtví, co kdy byli-žili na tomto světě, jak to slibuje svým věřícím ovečkám nejprolhanější ze všech křesťanských prolhaných lží o Vzkříšení! Co kdyby vstali najednou z mrtvých a žili si dál a měli děti a jejich děti další děti atd. To by byla katastrofa! Místo šesti a půl miliardy lidí, s nimiž se tu tlačíme dnes, bychom každoročně sčítali tu lidskou chamraď nikoli v miliardách, ale v bilionech bilionů! A to minimálně! Už takhle je to strašné, a co teprve, kdyby zavládl světový mír. Hrozné pomyšlení! Ne, ne: zabíjet lidi je v pořádku. Jen houšť! Příroda je ostatně plná daleko lítějších zabijáků, i když obyčejný řezník z masokombinátu by všechny hravě strčil do kapsy. Průměrný řezník je horší než deset Hitlerů dohromady. A různě pruhované, skvrnité, hřívnaté a žíhané šelmy jsou přece také vrcholně nebezpečné – a přece nás fascinují a sytí svou silou a krásou! Jen zpozdilec by se odvažoval tvrdit, že dravcům nenáleží důležité místo v přírodě.

Vyskytne-li se dnes, byť i jen v náznacích, nějaký politik s vizí, nemá šanci se prosadit a je bit zprava i zleva. Napadá mě např. takový Gorbačov, jenž chtěl odnaučit Rusy vodce, nebo náš český euroskeptik Václav Klaus, který je také bit ze všech stran. (Onehdy jsem si o něm kdesi přečetl, že prý „zabil český film“, poněvadž jej odmítá dotovat ze státních financí. Já bych spíše hledal vrahy českého filmu mezi neschopnými tvůrci, ale to už je jiná polemika.) Svět lidí nepotřebuje žádné slouhy lůzy, jako to vidíme u dnešních politiků; žádné přísavné pijavice, které využívají politiky jen jako pohodlného a privilegovaného zdroje vysokých nezdaněných příjmů, bez osobní zodpovědnosti v poměrném zastupitelství stran a koalic, v tichém a bezpečném závětří parlamentní kantýny, za zády tělesných strážců. Ne! Co nejvíce potřebuje dnešní svět, je nějaký nový César, nový osvoboditel, jenž by naučil své lidské opičky říkat „ne“ a jenž by spíše život usnadnil, zlevnil, zjednodušil! Líbil by se mi např. takový politik, který by se nebál pojmenovat nejožehavější problémy dneška, jako je třeba přelidnění, automobilismus, ničení životního prostředí, drahota, nadměrná práce. Mohl by to být i osvícený diktátor (a vlastně jedině diktátor, „misantropický tyran“ – jak by ho nejspíš nazvala chátra), který by zakázal mnohé škodlivé věci; který by kupříkladu zakázal rodinám mít více než jedno dítě; zakázal opilectví, chov domácího zvířectva, odpornou barbarskou masožravost; mohl by to být osvícený diktátor, jenž by zrušil osobní automobilovou dopravu; jenž by zrušil všechny daně, všechny průkazy; jenž by přidělil každému zemědělský statek, jako za Hadriána, a nyní ukaž, co je v tobě, živ se sám a poctivě, žádné keťasení – a jenž by hlavně vyhlásil nesmiřitelný boj s byrokracií! Vymyslet by se dalo mnohé, co by bylo nekomplikovanému a zdravému životu na prospěch, jenže – jak už jste se jistě pousmáli – nic z toho stejně není uskutečnitelné. S člověkem nikdy. Jedině kdyby... –

Ale jaképak „kdyby“ – to jsou u člověka vždycky chyby. Člověk se nikdy nevydá dobrovolně na cestu zpátky k prostému životu zvířete. Každý politik, který by zavelel k ústupu, byl by jednak nemyslitelný (že na něj myslím Já, to je výjimka), jednak nemožný (jsa ostouzen a kaceřován ze všech stran). Který politik by byl natolik osvícený, aby vděčný lid na jeho počest vysázel posvátný les svatyně Meidži v Tokiu, jako se to stalo japonskému císaři Mucuhitovi? Jenže tady i tam, jako všude, se stavějí nesmrtelné pomníky pouze těm, kteří vedou zemi v podstatě do záhuby. To je to lidské „kdyby“.

Politici, kteří nechají z titulu své funkce rozkrádat, znásilňovat, ničit a pustošit zemi a ještě se navíc na tom rozkrádání, znásilňování, ničení a pustošení aktivně podílejí; politici, kteří dnes a denně vymýšlejí stále nové a nové způsoby, kterak Zemi a život na ní ještě víc otrávit a ještě více sešněrovat svými zákonnými nařízeními; politici, kteří dopustí, aby se šedá masa špatných a nadpočetných lidí měla dobře a hrstka dobrých a výjimečných, aby se měla špatně, takoví politici nejsou mými králi. Kdyby byly věci pozemské jak mají být, oni by nevládli. Ani s lůzou, a jen díky lůze, ani bez ní. Vládl bych Já nebo mně podobní. Neboť jsem z prastarého královského rodu; z toho rodu, jemuž byla dána tato země v dědictví podle skutečného přirozeného práva; z královského rodu, který nikdy nevymře po meči, leda snad po přeslici. Ale byl jsem lstí mrzce oloupen o tato svá přirozená práva, podoben biblickému Satanovi, a uvržen jako on do pekla. Proto není pro mne ostudou, nedovedu-li dosti správně fungovat v tomto století. Není to ostuda, je to zdroj hrdosti.

Odmítám bezchybně fungovat v jejich světě, jenž je od základů chybný a jenž nefunguje! Ne že bych to nedovedl..., ó o tom žádná! – ale nechci! Nemám jiné obrany, nemám jak jinak vyjádřit svůj marný protest, svůj výraz vzdoru, než stáhnout se z veřejného života, zavrhnout život, přestat fungovat. „Fungovat“ je zcela správné slovo, neboť jejich svět je spíš strojem, mašinou, než živoucím organismem. Je to jejich svět, Já jsem se tu jen nějakou nehodou ocitl, neznámo jak a proč, ve špatnou dobu na špatném místě, ve špatném těle, toť vše. Připletl jsem se do soukolí, jež jsem nijak nepomáhal fabrikovat. To oni si jej vymodlili, to oni se o něj zasloužili, to oni si jej odhlasovali, to oni jej přivolali, zavinili, strpěli, uvedli ve zhoubný chod. Nemohu za to, v jakém stavu je teď jejich svět. A nehodlám se mu přizpůsobovat víc, než je nutné. Proč mám jím také trpět?

Pohybuji se na hraně šílenství. Někdo je ovšem tak radikální, tak nenávidí jejich svět, že se mu odmítne přizpůsobovat i tehdy, je-li to naprosto nezbytné. Přestane mluvit, přestane jakkoli komunikovat, přestane vycházet z domu, z pokoje, nevstává již vůbec ani z postele, přestává o sebe dbát, nejí a nepije; jeho kdysi jasný a živý pohled náhle zeskelnatí, zhasne zkrátka svoje světlo rozumu, povolí všechny svěrače a odstřihne se úplně od jejich světa, který je mu jen na obtíž a nepochopitelný. Nač se s něčím namáhat? Nač se o něco snažit? Nač zbytečně prodlužovat agónii? Všechno je stejně k ničemu. Všechno stejně použijí proti němu. Jde tak daleko ve své radikálnosti, že raději ztratí i poslední zbytky důstojnosti, vzdá se majetku, nezávislosti a svobody; někdy se vzdá i svého zdraví, svého střízlivého vědomí nebo se vzdá života vůbec a zabije se, aby jim konečně unikl z mučidel. Poddá se plně svému šílenství, jež je mu jediným refugiem v lidském světě.

To bych Já nedovedl. I když je pravda, že se někdy přistihuji, jak schválně zveličuji své nedostatky a chyby a hraji si na hloupějšího než jsem ve skutečnosti. Nejsem však zrovna kdovíjak hrdý na tuto moji povahovou chybu. Snažím se ji potlačit, ale většinou marně. Snad je to způsobeno tím, že nerad někomu něco vysvětluji. Lidé jsou totiž tak zvrácení a hloupí, že bych se s nimi musel začít dorozumívat od píky – a k tomu nemám ani ochotu, ani trpělivost, ani náladu. Výsledkem je, že zpravidla zamručím ve vtipné zkratce nějakou dvojsmyslnost, nebo ještě častěji spíše mnohosmyslnost, již oni naprosto nemohou pochopit při své nekonečné tuposti, čehož následkem si oni zase pomyslí, že musím být asi hrozně hloupý, když mi není kloudně rozumět. Stejnou potíží se obestřela ostatně i moje první kniha Plivanec na rozloučenou, již také nikdo z těch dyslektických kreténů nepochopil, ba ani nedočetl. Ale to už je trochu z jiného soudku.

Chovat se navenek jako blázen je čistě obranná reakce na venkovní celosvětový blázinec. Je-li kdo vskutku dobrým hercem na divadle Svět, hraje svou roli i v soukromí; je-li kdo nejlepší herec, pomíchá se mu nakonec, co je hra a co skutečnost. To je případ našeho dobrého známého Ignácia Reillyho z Tooleovy knížky Spolčení hlupců. Koktavý, pajdavý a nedoslýchavý římský císař Claudius se také úspěšně chránil touto navýsost obrannou reakcí před smrtelně nebezpečnými palácovými intrikami, jež ho ohrožovaly na životě již od dětství. Těžko posoudit, zda se to má chápat jako zbabělost či jako moudrost. Claudius byl nicméně velice chytrý a vzdělaný muž, nebyl to žádný hlupák, za něhož jej pokládali. Já snad také nejsem úplný blbec. Svou přetvářku však v soukromí zcela a s úlevou odhazuji v dál. Stále ještě se vyvlékávám z nepohodlné úlohy prosťáčka i na veřejnosti. Někdy je to šokující odhalení, ale co mám dělat? Zbavit se snad tohoto mého oblíbeného čerchmantovského žertíku? Připravit se o ten skvostný zážitek, kdy těm naparovaným fanfarónům klesá brada v okamžiku pravdy? Takový blázen ještě nejsem. Lidé však mají tendenci mě podceňovat. A když mi spadne maska idiota s obličeje, lidé jsou nemile překvapeni a jakoby dotčeni. Většina z nich by ustrnula překvapením, kdyby mě mohla tajně pozorovat zpoza závěsu.

Přesto jsem až jakousi tragickou obdobou tragikomického Dona Quijota, „rytíře smutné podoby“, který se v naprosto nerytířské době ponořil do fantazijního světa dávných rytířských časů. Já jsem zase nikdy nespustil ze zřetele předhumánní svět, tedy svět, jaký existoval před příchodem člověka na tuto planetu; nepouštím z mysli ten ztracený svět, ztracený ráj, který se snad ještě někdy vrátí, až oni tady nebudou. Někdy si ve chvílích slabosti říkám, že bych měl možná trochu slevit ze svých vysokých nároků, neboť střetávání se s ponurou realitou humánního světa mi nutně kazí náladu a život, ale Já už jiný nebudu a nechci být. Je to moje zbroj proti nim a také zdroj veškeré mé pýchy. Spolu s neobyčejným vzděláním, jež denně intenzivně prohlubuji, je toto řízené šílenství jediným zdrojem mého sebevědomí a mé moci nad nimi. Neboť vědění je mocná síla. Lidé si mne mohou krušit jak chtějí, Já jsem však alespoň chytřejší než oni. Vím mnohem lépe a v širších souvislostech, jak se věci mají a jaké by měly být. To je moje výhoda nad nimi. „Muž, jenž nedbá o své vzdělání, táhne ke stáří jako vůl. Jen maso narůstá, moudrost však krní,“ jak řekl Buddha. A Já nechci být tím volem! A tak zatímco důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha oblékl starožitné brnění, Já oblékám maskáče a nechávám si narůst dlouhý vlas, jenž byl v každé době výsadou a poznávacím znamením svobodných pánů a barbarských polozvířat se šelmou na erbu. Protože kdyby byly věci jak mají být..., kdyby...

„Kdyby“ jsou však chyby, protože věci nejsou, jak mají být. A tak vládnou oni. Králové to nicméně nejsou. Králové totiž milují svoji zemi, milují v ní všechny živé i „neživé“ bytosti; milují každou psárku na louce, milují každého cvrčka, každý kámen; chrání svou božskou mocí zde na zemi pokladnice řek, lesů a hor, svěřených jim do opatrování, protože oni jsou nejlepší z lidí. Nejlepší z nejhorších, jednoocí mezi slepými. Když už má někdo spravovat zemi, tak jenom ti, kteří ji bezvýhradně milují a kteří tím na svou pomazanou hlavu berou závazek chránit svoji zemi před škodlivou rukou smradlavé lůzy. Když už má někdo vládnout, tak by to měli být ti, kteří svou zemi milují, a ne ti, kteří ji znásilňují. Králové mají vládnout tvrdou a nelítostnou rukou pouze těm přemnohým špatným, kteří si nedovedou vládnout sami a kteří by jinak, ponecháni sami sobě napospas, dávali jen průchod své zhoubné špatnosti, jejíž jméno je „lidskost“. Bohužel to tak není. Lidskou podstatu nezmění ani faraónova berla a důtky. Vysoká královská koruna z ptačích per a drahocenných démantů je jen odznakem moci, nikoliv mocí samou či mandátem moci; a už vůbec není odznakem odpoutání se od špatných lidí. Nad špatnými vždy budou panovat jiní špatní. A oni jsou špatní! Ale kdyby to tak nebylo? Kdyby politická moc nekorumpovala všechny zúčastněné, ať jsou nahoře či dole? Kdyby nedílnou součástí lidstva někdy nebyla ta stálá volezlá základní zparchantělost? Co by se muselo stát?

Ono „kdyby“ by totiž zřejmě vyžadovalo nic tak malého, jako je jiná, snad zbrusu nová genetická výbava člověka, jež by vůbec umožňovala lidské zezvířečtění, tj. takový charakter jeho ďábelského ducha, jenž by jej nikdy více neponoukal k jeho neustálým rozbrojům, půtkám a ničení. Co je v přírodě různých tvorů, a jaký je tam – zvláště v lese – božský klid! A nyní přesaďte nebo jen přiveďte na malou chvíli člověka, ba co dím: lidi!, do této velebné svatyně – a je rázem po klidu! Chápete nyní již tu nemožnost?

A lepší to nebude! Všude je tolik hlouposti! I u těch nejpomazanějších hlav! (Řekl jsem „nejpomazanějších“? Inu dobrá, jenže čím jsou tyto tupé hlavy upatlané, o tom bych se raději nešířil, ač jindy si servítek neberu.) Všude tolik hlouposti! Zdá se mi, že už jsem těch pitomostí vyslechl a přečetl přespříliš. Přestal jsem číst noviny, vyhýbám se zprávám „ze světa“, neboť toto není můj svět, nepoznávám jej. Pravda je tam venku, mezi zvířaty. Tam Já půjdu, ó ano; příliš dlouho jsem se zabýval mým úhlavním nepřítelem; teď je na čase osvobodit se od jeho rozčilujícího ovzduší a jeho těžkých olovnatých par a věnovat se, namísto tohoto neužitečného mátožení, mým milým, nedostižným a přece tak úchvatně blízkým přátelům. Je ještě tolik zajímavých, tajemných a skrytých tvorů, jež jsem dosud nepoznal nebo s nimiž jsem se pořádně neseznámil! A přitom za deset, dvacet let mohou vinou lidstva navěky vymizet! A za třicet let je mohu následovat i Já!

Ve skloněných modrých kvítcích rozrazilu je víc moudrosti a nádhery než v celé muzeální sbírce krásných umění. S živoucí přírodou se to má tak, že čím lépe ji našinec zná, tím víc ji miluje. S lidmi je to právě naopak: čím víc je člověk poznává, tím hlouběji jsou mu odporní, tím nesmiřitelněji je musí nenávidět, tím větší se z něho stává misantrop. Tento můj milovaný nelidský svět tam venku skýtá tolik poznatků, tolik dobra, tolik nekonečně nevyčerpatelných zdrojů poučení, že bych musel žít tisíc let a stejně bych se jej dost nenabažil, neznudil se jím a od něj neodvrátil. Svět lidí, přesněji lidské podsvětí a zásvětí, je komedie plná omylů, založená na fatálním nepochopení, nedorozumění, hlouposti, přetvářce a lži. Lidé nemají nikdy v ničem pravdu a mýlí se úplně ve všem. U lidí je všechno jen záležitost velikosti. Kdyby měli lidé mikroskopické rozměry, aplikovali bychom nějaká antibiotika, ale takhle? Co s nimi?

Nezajímají mě lidé a jejich hlubokomyslné úvahy, z nichž se vždycky vyklube marný humanistický kec. Všude hloupost. Optimismus některých naivních humanistů, eko-, techno- či kulturních optimistů mi vnuká naopak ty nejchmurnější pesimistické myšlenky. S nimi to nikdy nebude lepší. S nimi nikdy. Ba spíš naopak: je třeba se bát toho, co je posedne příště, jaký pokrok, jakou hloupost nám naordinují ze svých křišťálových věží a koulí příště, až je omrzí tato hranatá hračka nezadržitelného vývoje. „Vývoje“ k čemu? Někdo si prostě usmyslel, že otráví veškerý život a nedá si pokoje, dokud toho nedosáhne. Neboť k veslu, jakož i ke slovu a ke sluchu, se dostávají zásadně a výhradně pouze ti nepraví, ti špatní, jichž je čím dál víc a již jsou čím dál vlivnější (ostatnímu póvlu je to jedno, ale o tomto nakupeném mlátu, o tomto suchozemském krilu teď není řeči). I veškerý přirozený výběr, jinde tak precisní, pracuje v případě lidí proti mně a proti ostatní živé přírodě, neboť mužové lidského pokolení se špatně rozhodují a ženy z rodu lidského si zase špatně vybírají. Výsledkem nemůže být nic jiného než vzrůstající vzdalování se přírodě. Je cosi zkaženého v království lidské duše. Zvířata sice nemají Boha, zato mají ďábla – člověka. A Já s nimi.

Lidé by neměli přírodu milovat, chránit, šetřit jejími zdroji, žít s ní v jakémsi souladu! Ne, to je všechno málo! To je všechno špatné. Tak se žádné zvíře nechová a ani by je nenapadlo tímto zlým způsobem uvažovat. Poněvadž oni, lidé, milují, chrání, šetří a vzývají soulad jen s tím, co už je dávno ztraceno. Nikdy nebudou jako příroda sama, nikdy nebudou jako zvířata, nikdy nebudou jako tyto požehnané děti Země. Lidé Zemi zradili a upsali se nereálným žádostem; stali se z nich praví kosmičtí parchanti, se všemi významy, jež toto zhrdlé slovo nese. Thoreau měl pravdu: V divokosti je záchrana světa. Vždycky jsem věděl, jak to myslel.

Co ze všeho nejvíc zmrazilo McMurphyho v Přeletu nad kukaččím hnízdem, bylo šokující zjištění, že většina chovanců blázince přišla z vlastní vůle a tudíž mohou kdykoli odejít. Druhá věc, jíž se zhrozil, byla potom ta, že je to zdravotnický personál, kdo nakonec rozhoduje o délce pobytu v tomto „léčebném zařízení“. Že to nedává smysl? Že je to jak Hlava XXII? Nu, co se divíte: je to přece blázinec!

Tato skvělá alegorie na podstatu a fungování lidské společnosti je názorným příkladem a ukázkou toho, co se všeobecně rozumí pod pojmem „dobrovolnost“. Že je to jen takzvaně „odsud potud“ a žádný průchoďák ani anarchistický squat. Pacienti psychiatrického oddělení požívají sice přiznané rádoby „svobody“ pohybu, ale zároveň jsou i nuceni dodržovat přísný řád, který nelze jen tak lehce změnit, i kvůli závažnému a nepřehlédnutelnému faktu, že polovina „nemocných“ jsou beznadějní oligofrenici, kteří „nevědí, která bije“ neboli co se kolem nich a s nimi děje.

Utéct by se třeba i dalo, ale je vůbec kam? Vždyť tam venku za těmi neútěšně bílými stěnami a zamřížovanými okny probíhají stejné procesy a panují stejná (ne-li horší) nevybíravá pravidla. Dokud nakupuješ a čumíš na bednu, je to v pořádku, jak se praví v jiném vynikajícím filmu s názvem Dvanáct opic. „Já jsem pojištěnej, já jsem pojištěnej!“, vyřvává tam jeden blázen svoji maniodepresivní hlášku v jedné obzvlášť vypjaté scéně.

Jak tomu rozumím! Já jsem taky pojištěný, „dobrovolně povinně“, jak se říkalo za komunistů. Tehdy to ovšem byla oproti dnešku ještě idyla. Neboť státní kontrola se od té doby zmnohonásobila a zkvalitnila. Je to stále horší a horší. Dřív jsem vyžil za poměrně málo peněz; a když jsem se rozhodl seknout s prací, tak jsem si našetřil peníze a někam jsem zalezl a měl jsem svatý pokoj, nikdo mě neupomínal za nějaké nesmyslné „pojištění“. Pracovat bylo sice povinné, ale když jsem nepracoval a zbytečně na sebe neupozorňoval nějakým průserem, nikdo to nezjistil. Dnes pracovat není povinné, ale oni už vás k tomu donutí jinak: zdraží se bydlení, voda, plyn, elektřina, telefon, internet, poplatky za odvoz odpadu, poplatky za rozhlas a televizi, nařídí se zákonem povinné regulační ventily ústředního topení, povinné zdravotní prohlídky, které si musíte uhradit sám, a mnoho a mnoho dalších rafinovaných způsobů, jak z vás dostat peníze tak, abyste museli dřít od rána do večera jako mezek. Musíte si – opět za nemalé poplatky – zřídit a udržovat bankovní konto, jinak vám ani nedají výplatu! Nikoho nezajímá, že žádné konto nechcete; nezajímá, že na něj ani nemáte co dát; nezajímá, že nenávidíte – už jen ze zásady! – veškeré bankovnictví i s jejich obskurními finančními transakcemi. Nezájem: banky musí být přece také z něčeho živy. A když už je inflace vyšroubovaná jak špunt od flašky, takže se měnový kurz začíná blížit bývalé italské liře, kdy obyčejný šálek kávy stál horentních 50.000 lir, no tak se prostě zavede nová měna, aby to nevypadalo tak blbě a aby se mohlo zdražovat dál! To je také jeden z důvodů zavádění €ura, jež si germánská lidová slovesná tvořivost už stačila přejmenovat na „teuro“ („teuer“ znamená „drahý“). To je ale opravdu zvláštní, že každá nová měna má vyšší hodnotu než ta stará...

Ostatně historie bankovnictví je také velmi poučná. Jak začala, tak pokračuje. První bankéři začínali provozovat své nekalé řemeslo ještě na prostých lavicích (bancas) jako obyčejní veksláci, směnárníci. Ta podloudnost jim už zůstala. Rozdíl je jen v tom, že nyní se banky domohly daleko většího bohatství, a tím i daleko většího politického vlivu a moci. Nebývalého vlivu a moci! Takže všechny jejich finanční operace nakonec získaly zdání bezúhonnosti a serióznosti a prakticky tudíž i legálnosti. Ale to ještě neznamená, že nekradou, nepodvádějí, neperou špinavé peníze a nedevalvují měnu a celou ekonomiku. Ve středověku bylo lze zakopat si doma ve sklepě truhlu s pokladem z mincí. A vrátit se pro ni třeba po sto letech – stále byl obsah plně konvertibilní! Zkuste si totéž udělat dnes: za pouhopouhých deset let nevyplatí se ten „poklad“ odnášet už ani do sběrných surovin. A s papírovými bankovkami si můžete leda... – však víte co: ...třeba zatopit! Ve středověku ovšem ještě platila významná omezení, vyplývající z kanonického práva. Např. nepovolovaly se úroky, veškerá úroková politika. Ta byla vnímána jako lepší lichva. V arabském světě úroky neexistují dodnes. Tam jsou zakázané, jsouce předmětem opovržení jakožto potměšilý vynález židovských lichvářů, ničící celé rodiny, vnášející rozkol do celého společenství a dokonce i vyvolávající války Gójů. Ježíš kdysi vypráskal penězoměnce z chrámu, ale oni se tam stejně zase vrátili. Bankovnictví začalo jako lichvářství a jako lichvářství pokračuje dál.

Hlavně proti těmto nepravostem povstal Hitler – a jak dopadl! Poštval tím proti sobě celý svět! Někdy začínám až skoro litovat, že německý národ svůj osudový dějinný zápas prohrál. Těžko ostatně říct, zda by se tím něco změnilo, ať k lepšímu, nebo k horšímu; Já bych si tipnul, že by se nestalo vůbec nic; že by to stejně dopadlo špatně, dříve či později určitě; nakonec by vývoj stejně došel tam, kde jsme teď; lidi jsou totiž lidi, i když se nakrásně považují za rádoby árijské nadlidi – tím hůř.

Nebyla to však primárně dobyvačná válka, jak je německá účast ve druhé světové válce dezinterpretována dnes. Z velké části šlo o válku preventivní a obrannou. Hlavní podíl na válce má spíše neústupná imperiální politika churchillovské Británie, která prostě nemohla strpět uprostřed kontinentální Evropy další světovou velmoc britského formátu. Zvláště ne takovou, která se nemilosrdně pokoušela zastavit a zvrátit všechny degenerativní pochody civilizace a která upřednostňovala národní ekonomiku před globální!

Ve skutečnosti válka nezačala nacistickým útokem na Polsko, jak se dnes tvrdí, ale až následným vyhlášením války Británie Německu! Na to by se nemělo zapomínat! Británie musela mít opravdu pádný důvod, aby rozpoutala takový šílený podnik celosvětového dosahu. A nebyl to právě důvod tzv. „solidárně-humanitární“, neboť Británie (s Churchillem ve funkci ministra kolonií) tehdy při zvětšování a udržování svého impéria postupovala v Indii, v Búrsku a jinde stejně nevybíravě, byvši tak velkým vzorem nacistickému Německu, v dobách, kdy válka byla naprosto běžným nástrojem zahraniční politiky. A nejen to: Británie dokonce zašla až tak daleko, že se raději spojila s komunistickým Sovětským svazem, kde vládl obávaný hrdlořez Stalin, než by, jako rasově příbuzná země, pomohla Německu v jeho statečném boji proti světovému židobolševismu! No, pročpak asi? Myslím, že odpověď se skrývá kdesi v základech dnešního globálního marasmu. Stačí se podívat trochu lépe kolem sebe. Nejsem dalek toho, abych uvěřil Hitlerovým blábolům z jeho politické závěti, kde se mluví o spiknutí světového židovstva, tohoto traviče národů.

A pokud jde o tzv. „válečné zločiny“, ty odjakživa přece patřily k válkám. Děly se na všech stranách front i v zázemí a nevyhýbaly se ani vojákům, ani civilistům, ba ani těm nevinným zvířatům, na něž se tak rádo zapomíná ve výčtu ztrát. Dnes se však druhá světová válka dezinterpretuje tak, jako kdyby v ní šlo o jeden nepřetržitý sled zločinů, páchaných výhradně a pouze Němci. Jako by se celá válka vedla jen proto, aby zastřela vyhlazování Židů a jiné tzv. „zločiny“. Lživá propaganda vítězné protihitlerovské koalice už natolik pozměnila tvářnost dějinných událostí, že z dnešního notně zkřiveného pohledu se tato válka jeví málem jen jako nějaké nepříčetné řádění jednoho jediného uřvaného psychopata s patkou a směšným knírkem, jemuž musí být stůj co stůj zabráněno, aby se vybíjel na slabších. Zabráněno jakýmikoli třeba sebekrutějšími prostředky!

Záběry z dobových filmových žurnálů ukazují jen tu mírnější část spojeneckých náletů. Realita byla jistě drsnější. Na starých filmech britské a americké letectvo bombarduje téměř výhradně německé železnice, mosty či továrny, ale ty záměrně ničivější zápalné fosforové několikatunové pumy přece zabíjely hlavně civilisty v obytných domech a sklepeních – ženy, děti, starce, nemocné, zraněné, vězně, totálně nasazené zahraniční dělníky... Taková je zkrátka pravda. Vzpomeňme jen na Drážďany, však bomby určené jim dopadaly a vybuchovaly a zabíjely dokonce i v Praze! A jiná města srovnaná se zemí na přání či rozkaz Stalinův!

Toto všechno by se mohlo přece také kvalifikovat jako „válečný zločin“. „Zločin“ v uvozovkách, na tom trvám, protože ve válce žádný zločin neexistuje, tak jako neexistuje skutečný zločin v přírodě. Navíc nepřestávám opakovat, že zabíjet lidi není zločin, nýbrž absolutní nutnost; spíš je zločinem nechat je naživu. A vůbec největším válečným „zločinem“ se nestaly nějaké německé vojenské operace, jak by se mohl domýšlet průměrný ahistorický ignorant naší poválečné doby, ale zůstává jím nadále ruský masakr 20.000 polských důstojníků a policajtů v katyńském lese! Na to by se nemělo zapomínat, i když právě to se děje! Takticky a ve vzácné ideologické shodě o tom mlčí jak Západ, tak Rusko, které celý masakr dokonce svalilo na vrub Německa.

Dnes není situace jiná. Kdyby si Američané počínali v Iráku nebo kdekoli jinde po světě tak krutě a bezohledně jako Rusové v Čečensku, setkali by se s ještě větším nesouhlasem a nenávistí světové veřejnosti než doposud, a to nemluvím o muslimských radikálech, co ti by dělali! Primitivní antiamerikanismus je, zdá se, v kurzu; jeť to jakási pochybná jednostranná móda, jež se nejraději zabydluje právě tam, kde cítí malý odpor, velkou slabost a nepřekonatelnou závist, ale na ruského nepředvídatelného medvěda si nikdo netroufá, jeho nikdo neškádlí, nikdo neriskuje, že by jim továrišč méďa na oplátku zavřel kohoutky od ropovodu, není-liž pravda? Co dělají muslimští mudžáhedínové? Proč nejsou solidární také se svými čečenskými bratry ve víře? Proč se v souladu s logikou nepálí veřejně také ruské vlajky? Proč žádní sebevražední mučedníci neunesou aeroflotu nějaké jeho „TÚčko“ a nenabourají s ním do zdí Kremlu nebo do zlaté kupole chrámu Vasila Blaženého? Proč vlastně?

Odpovím si sám a lehce: protože světem vládne hloupost a živelný nerozum. Tento dnešní prohlubující se marasmus proto není výsledkem jakéhosi spiknutí židovstva či tajných služeb či kapitálu neb zednářstva či bolševismu. Ne, nic takového, to by bylo na lidi příliš logické, příliš chytré, příliš sofistikované. Ničeho takového není žádná lidská skupina schopna. Bohužel, dodávám, neboť tak by proti nim musela existovat také nějaká účinná obrana. Ale žádná taková neexistuje. Je to jen blbé, hloupé spiknutí hlupců bez citu a bez rozumu, tudíž neporazitelné. Jak chcete bojovat s hloupostí a tupostí? Rozumnými argumenty? Ne, nic takového na ně naprosto nepůsobí. Jsou neprůstřelní, nedotknutelní, nezranitelní, ano nesmrtelní. Jsou spolčeni jeden s druhým neviditelnými a nerozpletitelnými lidskými svazky, o nichž ani nevědí, jak jsou silné a spletité a jak daleko sahají. Nevědí o svém tajném spiknutí, neznají své pravé místo v něm, neznají svou pravou hodnost a postavení, neznají svou pravou funkci. Nevědí nic, nic je nezajímá, nevidí než kousek před sebe na svou každodenní práci, na svůj malý svěřený úkol. Znají jen své vlastní umrněné pinožení, jen své vlastní nízké chlévské štěstíčko u plného žlabu. Jednotlivě jsou slepí a hluší a tupí, ale v celku se chovají jako jeden zdánlivě uvědomělý organismus. Nejsou si však vědomi ničeho. Nevědí jak, nevědí proč, ale na první pohled se zdá, jako by ta beztvárná masa blbých lidských pišišvorů měla nějaký účel či dokonce záměr. Ale oni jsou jen ničivým shlukem, jenž se dal náhodou do pohybu. Myslí si o sobě, že jsou individuality, ale Já v každém z nich vidím jednu a tutéž pakáž. Spiknutí hlupců, virová nákaza, rakovinový nádor.

Dnes si musím ze zákona platit zdravotní a sociální pojistné – za velký prachy! – ale když z té věčné úmorné dřiny a z toho věčného stresu onemocním, léky a ošetření abych za chvíli hradil také plně ze svého. A tomu se říká „bezplatné zdravotnictví“! Lapiduch = vydřiduch. Platíš, platíš – a hovno z toho! S těmi mými zimními virózkami z nastuzení si poradím sám i bez bandy zkorumpovaných felčarů a jejich zfušovaných placeb. Jak se říká: „Neléčená rýma trvá sedm dní, léčená týden.“ Celé to jejich zdravotní pojištění není nic jiného než velký pojišťovací podvod! A celá ta tzv. „péče o zdraví lidu“ se začíná spíš podobat fízlovským metodám ministerstva vnitra, přičemž o zdraví tu jde až na druhém místě. Na prvním místě je vládní kontrola a dohled. Ještě nikdy se tato ničemná banda lapiduchů nezmohla na takový vliv a moc. Není divu, že je tento resort tak prorostlý úplatkářstvím, když v tom lítá tolik peněz. Ty peníze, které jsem do toho byl nucen nastrkat, aniž bych za to cokoli dostal, bych chtěl nyní mít. Žil bych za ně spokojeně a bezpracně dalších deset let! V tom je zdravotnictví podobné politice a náboženství: tyjí společně ve zločinném spolčení z ubohosti, hlouposti a utrpení. Proto nepřekvapí, když tu a tam nějakému tomu utrpení a bídě ochotně pomůžou na svět. Lépe se žádnému doktorovi ani nedostat pod ruce a pod kudlu. Protože co když to zvoře? Je to přece jen omylný a navíc zhůvěřilý člověk, jako každý jiný! Co když má zrovna málo pacientů? A vás nehodlá jednou provždy vyléčit, nýbrž nevyléčitelně jakoby „léčit“ až do konce života a učinit z vás zmrzačeného chcípáka, závislého na jeho falešné péči? Copak je pro něj asi výhodnější? Nejspíš to i to – abychom mu zas tak nekřivdili – ale kdo by to chtěl risknout, když jsou šance vyrovnány? Dnes jsou politik a lékař téměř v postavení veleknězů, kteří si jen tak nenechají vzít svou moc nad životy a zdravím svých věřících, před nimi zbožně poklekajících v posvátné hrůze. „Co bychom si bez nich počali!“ Tak mluví pokořený, bojácný a ohloupený lid, jenž přináší své „dobrovolně-povinné“ obětiny. Kdo ovládá a vyvolává strach lidu, ten je neomezeným vládcem nad jejich životy. Lékař jen špatně léčí, kdežto příroda zázračně uzdravuje. Ona samozřejmě také zázračně usmrcuje, ale to je zcela po právu. Nebylo by tedy lepší spolehnout se zase na hojivou sílu přírody? Nebylo by nakonec i moudřejší naučit se opět bez remcání a beze strachu přijímat její byť zdánlivě sebekrutější a sebenecitelnější verdikty, i kdyby to mělo za následek smrt? Na co jsou nám doktůrci, máme-li přírodu! Zemřít se musí a zemřít se má. Hlavně ten, komu se nejvíc nechce – člověk! Přijme někdy člověk svou smrtelnost? Pochopí a uzná, že on sám je choroba, již je nutno definitivně vyléčit?

A propos, bezpečí a zajištěnost: Divím se, že ještě nikoho nenapadlo zavést nějaký druh povinného připojištění pro případ úmrtí, tedy jakési „pohřebné“. Neboť všechny výdaje za pohřeb jsou až dosud trestuhodně ponechány zcela na vrubu a libovůli pozůstalých příbuzných a nikoli dosud v péči a v kontrole všemocného sociálního státu! To je od něj snad poslední přehlédnuté zanedbání svých možností a záměrů, jak nakonec ovládnout úplně všechno a jak život ještě více ponížit. Ale nebojme se: i to jednou nastane; i „pohřebné“ jednou zatíží naše čím dál víc přetížené účty. Budeme tak podobni Číňanům, kteří celý život šetří jen proto, aby si jednou mohli dovolit honosný pohřeb.

Vždy jsem ostatně tvrdil a povždy tvrdit budu, že celá medicína je jen další přečin civilizovaného lidstva v nekonečné řadě hříchů proti přírodě. Zvířátka jsou také zasvěcena smrti už od zrození; mnohá dokonce voní po smrti; jejich kožíšky již trochu páchnou zetlelinou; pro mne je to ovšem vůně, rád ji čichám, protože za živa je ten pach ještě jemný, libý, teprve po smrti, kdy se jejich tělíčka transformují a země si je vstřebá, aby znovu dala život jiným, novým, čerstvým, svěžím a lepším tvorům, se ten puch zesílí až do nesnesitelného smradu tlejících mršin či lidského smetiště za tropických teplot. Také člověk – a hlavně on! – by měl s důvěrou ve své zmrtvýchvstání odevzdat své nepodařené tělo matičce Zemi a těšit se, že z něj snad v příštím životě velká příroda udělá dokonalejšího tvora. Vietnamský básník Ndien Khak Hien napsal tyto překrásné verše, jež by si měli lidé vštípit a denně si je opakovat:

V našem budoucím životě

už nebudeme lidskými bytostmi,

jen divokými husami letícími po obloze,

nad sněhem oslepujícími stráněmi,

nad moři a řekami,

nad skalisky a mraky.

Z dálky se budeme dívat

na červený prach světa,

jako kdybychom nikdy nepadli.

Ano: být divokými husami, jako kdybychom nikdy nepadli! No, není to krásné? Možná až příliš krásné na to, aby to bylo pravda. Ach, jak závidím zvířatům! Co jsem komu udělal, že mě osud uzavřel v lidském těle, ale duši mi ponechal zvířecí! „...jako kdybychom nikdy nepadli.“ Ano, ano. „Nikdy nepadli“ – to je přesně ono! Jenomže my padli! To je to nejhorší! A mne strhli s sebou! Tak tak se sice horko těžko zase pozvedám, ale oni mě stejně táhnou zpátky do toho hnoje, v němž se tak rádi rochní, jako kdybych jim patřil, nebo jako kdybych s nimi měl – a chtěl! – mít něco společného. To mě raději sestřelí z mých výšin, než aby mě nechali svobodně poletovat jim nad hlavami. Taková je to verbež!

Každé zvíře podléhá nějakému druhu regulace či autoregulace. Nemoc je jedna z nich. Příroda potřebuje zbavovat se nemocných, nepovedených a přestárlých. Jak by to jinak vypadalo? Kam by spěl život? Do přírodního panoptika lidských zrůd bez končetin, pohybujících se strašidelně na svých pojízdných vozítkách, cvakajících výhrůžně svým umělým chrupem, vrzajících děsivě svými umělými klouby a probodávajících svět živých svým mrtvolným zrakem, umožněným skrze umělé rohovky? Brr! Hororový svět lidských gerontů, před jejichž úděsným tlukotem jejich opotřebovaných srdcí s umělými chlopněmi a několikanásobnými by-passy se strachy chvěje všechno živé? Ale tak už to vypadá! Člověk si vzal do hlavy, že se chce stát jakýmsi Kostějem nesmrtelným! Že zrovna on! Ten, jenž by měl z tohoto světa raději pěkně po anglicku zmizet a nechat jej lepším tvorům než je on, tento proklatý kazisvět, který si nechává zmrazit svou blbou, avšak velikánskou hlavu, aby si ji mohl ještě za tisíc let nasadit na nějaký laboratorně vyrobený seitan a dál šířit po této planetě děs, hrůzu a zmar. Ne, zemřít by se mělo hned, jakmile už není dost sil, všechno bolí a člověk je odkázán na cizí pomoc. Tak by to bylo podle přírody a tak by to bylo také správné, čestné, krásné a moudré. Tak to dělají divoká zvířata; proto máme z pohledu na ně takovou radost; proto se nám po nich i přímo stýská, nevidíme-li je dost často, dost dlouho a neustále s námi; potřebujeme je, ať už přímo kolem nás, nebo tam kdesi venku, v houštích, v lesích, na stromech, vysoko na nebi či za obzorem neprobádaným a v moři neprozkoumaném. Zvěř je v optimálním stavu vždy mladá a čilá, kdežto člověk dosahuje vrcholu moci a majetku většinou až v pokročilejším věku. Chorobný však zůstává v každé fázi svého nežádoucího života. Chorobný především a každopádně v patologicky zvětšeném a přebujelém mozku. A když se k této základní výbavě přidá i tělesná nemohoucnost, pak celá příroda křičí: „Fuj, co to je za chromajzla! Zabijte ho přece někdo! Proč ho nikdo nezabije!“

Je čas žít a čas umírat. Člověk, jako živočišný druh, už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Teď už jen vleče tímto těžce zkoušeným světem svoji zchátralou schránku a zanechává za sebou jen samou spoušť. Bloumá bezcílně a beze smyslu přelidněnou krajinou, kterou zničil, a nedokáže sám ukončit své trápení a tiše zemřít. Sýček volá nocí své „pojď, pojď“, jež je voláním na smrt, leč člověk pro svou řinčivou civilizaci již ani nevnímá tyto prastaré přírodní výzvy. Není na to čas. Žene se rychle odkudsi nikam, tam zjistí, že neví co tam a jede zase zpátky. Cestou rozmašíruje na silnici několik ježků a žab – a nač to všechno bylo? Na nic. Srazí autem srnku, oslněnou ostrým kuželem světla reflektorů, s nímž se setkala možná poprvé a naposled v životě, ale v novinách se nenapíše, že ji on zabil, nýbrž že tím nárazem ona způsobila škodu na vozidle! Přejede-li pak člověka, také se bude psát jen o odřeném laku? K čemu je člověk dobrý? K ničemu. Vidí vyrašit na jaře vrbové proutí, na nic mu není, na nic je nepotřebuje, ale jde a uřeže je bez milosti svou pazourou nenechavou, protože „se může hodit“. Zpozoruje zapustit břízku kořeny ve skále, kmínek má nevyužitelný, pokroucený, sudlicovitý od krkolomného hledání cesty za světlem – a ten ničema člověk, jemuž v hlavě nejspíš přeskočilo, ten stromeček nelítostně podetne, protože „tam nemá co dělat“.

Člověka maminka od mala přiučuje řeči, aby mohl lhát a papouškovat naučené prázdné větičky, jejichž skutečný význam mu však uniká; přetvářce, aby mohl lépe podvádět a lépe vyžít s ostatními pokrytci; naučí jej zavazovat si tkaničky u bot, chodit na nočník, vytírat si prdel hajzlpapírem, jíst vidličkou a nožem, vede ho k pořádné práci, učí ho slušně zdravit starší, poslouchat rodiče a ctít je... – ale to hlavní, z čeho vyplývá všechno ostatní, co jediné má nějakou cenu a účel v životě – totiž úctu k přírodě – to jej nenaučí, protože ani ji to nikdo nenaučil, a v lidské přirozenosti se to nenachází.

Myslíte, že má existence člověka na této planetě nějaký hlubší význam nebo účel, tak jako jej mají všechna ostatní stvoření? Ne, je úplně k ničemu. Antický génius, jako symbol smrti, má svou číši již dávno vypitu, ale člověk tu stále zaclání a čeká, zdali snad ještě malá krůpěj přece jen neukápne. Už tu neměl být, přesto tu je. Proč? Něco se zvrtlo v řádu světa. Chaos již není tím, čím kdysi býval. „Na počátku bylo vše pohromadě“ – abych trochu parafrázoval a poopravil velkého Anaxagoru – „ale potom přišel člověk a začal dělat pořádek.“ Slon v porcelánu by nenadělal větší škodu. A pak že střepy znamenají štěstí... Truchlící bůh Thanatos již dávno sklonil svou hořící pochodeň k zemi, leč lidé dál tápou ve tmě; ohledávají slepě rukama okolí, do všeho vrážejí, všechno hned překotí a rozbijí napadrť, nevědouce ani proč, ani nač. Měli by raději ulehnout k věčnému spánku, jenže smrt se někde zřejmě opozdila. Jako v pohádkách, jako na divadle, nebo jako v jedné starořecké báji: Když Sísyfos lstivě připoutal Smrt k židli a zavřel ji ve svém domě, byl za tuto svou úskočnost a prohnanost potrestán k nepřestajné těžké, avšak marné práci. To je přesně případ člověka.

U nás na Vysočině byli sedláci chytří. Když měl pantáta dva syny, jednoho chytrého a druhého hloupějšího, nechal si doma toho chytrého, aby dobře hospodařil, kdežto toho hloupého poslal do města na študie, např. na medicínu. Doktůrkům se vysmíval už Aristofanés, kdežto nízký lid je bere smrtelně vážně – za všech dob. Leč hrdina smrtí pohrdá, aby mohl lépe bojovat, vysmívá se jí, kráčí jí směle v ústrety. Každou bolístku, každou nemoc tají jako svou nejhorší, nejhanebnější slabost. Zatajuje ji a bolest ignoruje, snaží se na ni nemyslit. Jeho heslem je motto amerických mariňáků: BOLEST JE SLABOST OPOUŠTĚJÍCÍ TĚLO. A když ho zákeřná choroba přece jen dostihne a přemůže a sklátí nenapravitelně churavějícího na doživotní lože, pak má vždy při ruce poslední univerzální lék na všechny bolesti světa – velkou číši bolehlavu. A má-li jakého přítele, tož ten jistě milerád přispěchá s milosrdným polštářem, aby konečně zadusil tu hanbu přerývaného dechu.

Doktůrci! Na co! Není nic, od čeho by neodpomohl šikovný kovář či bylinkový čaj. Doktůrkům se vysmíval i Molière. Škoda přeškoda, že ho nikdo pořádně neposlouchal. Dnes jsou jeho duchaplné frašky a komedie uznávány a považovány za klasiku, ale že by byly i dostatečně pochopeny, to ani náhodou. Berou si z něho jen co se jim hodí, ostatek přehlížejí jako krajinu hnědouhelné pánve. (Mimochodem: už jenom taková maličkost, jako je správně napsat jeho jméno i s příslušným francouzským accent grave nad prostředním -e-, je pro ně mnohdy neřešitelná obtíž!)

Molière se zabýval jen jedním velkým tématem, jako všichni géniové: byla jím přetvářka a pokrytectví jeho doby, již pranýřoval. Nedávno jsem si s potěchou vyposlechl rozhlasové provedení jeho Dona Juana a báječně jsem se při tom bavil. Co mi však nadobro zkazilo náladu a celkový dojem, byl závěrečný dovětek hlasatelky, podle něhož bylo Molièrovým záměrem nikoliv odhalit licoměrnost společenských vztahů, jak to chápu Já, nýbrž poukázat potrestáním jednoho jediného nemravného svůdce Dona Juana na jeho vlastní nemorálnost a sobeckost a na to, že se takové jednání nevyplácí v mravně počestné společnosti. Zcela v tomto pojetí zaniká ta skutečnost, že ani jedna postava z Molièrových divadelních her není žádný vzorný slušňák; že všichni jsou tam nějak zkažení. Jako v životě. Ani hlavní postavy nejsou jiné. Ty jsou však alespoň sympatické tím, že se neskrývají se svými pocity, které ani nemohou být jiné nebo lepší ve stávajícím prostředí, a cynicky je vyjevují celému světu.

Molièrův Don Juan ale není jen jakási moralitka pro poučení a obveselení „vznešené“ společnosti. Hlavní postava sobeckého nemorálního bonvivána a svůdce žen je také zároveň modelem a vzorem krajního individualisty a volnomyšlenkáře, který si nejvíc ze všeho považuje a chrání vlastní svobodu, což bylo v 17. století jistě velice nové a revoluční. A nebezpečné, dlužno dodat! Bezbožný, posměvačný, skeptický zlosyn, který si dělá co chce, je totiž rozkladným prvkem každé společnosti. Tím, že stojí vysoko stranou všeho davu a všech jeho posvátných mínění, tím také víc pohrdá a nenávidí. A společnost bez pout lásky, či bez pout nevyhnutelnosti a společenských potřeb, je společnost nemožná, stojící jen na hliněných nohou otřásaných všeobecným bojem jednoho proti druhému. Pohrdlivá osamocenost ničí každou společnost smradlavých lidáků. Don Juan je tak podobný i jiné Molièrově postavě: Misanthropovi! Ale má mnoho společného i s pobožnůstkářským pokrytcem a nemravou Tartuffem, jehož by měl být vlastně zdánlivým opakem! Ale všechny tyto postavy jsou tak geniálně vykresleny, že jsou každá jiná, přesto však svými charaktery téměř identické. A nejednoznačné! Pro někoho s líným duchem ovšem tím pádem i nepochopené. Není v tom kouska moralizování! Ani trochu! To je základní a nejběžnější omyl všech molièrologů! Don Juan sice přitahuje svou absolutní volností a svými úspěchy u žen, nicméně špatně to s ním dopadne. Misanthrope zuří vášnivou nenávistí k lidem, ale činí tak čistě z lásky, ze zhrzené lásky; to jej jakoby omlouvá. Tartuffe je podlý licoměrník s maskou svatouška, leč není - téměř - potrestán; dobří naivní lidé se pouze zachrání z jeho úkladů. Kde v tom je mravní poučení? Nikde. Jako v životě. Příroda se čerta stará o to, kdo je dobrý a kdo zlý. Molière byl nejspíš dobře obeznámen s touto epikúrovskou myšlenkou.

Molière

A to je tzv. „klasika“! V jiných oblastech je to ještě zoufalejší. Lidé stále naoko hledají něco, co je převyšuje, ale když na to náhodou narazí, předstírají, že to buď nevidí, je-li to na jejich humpolácký nevkus příliš subtilní, anebo se to snaží snížit na svoji pokleslou úroveň – nebo se tomu rovnou vysmějí. Mnohé z příliš nepohodlného, z příliš „nehumánního“, se dá vyřešit zákazem a perzekucemi, ale nejjistější je vždy zavalit to lavinami dezinterpretací. A to platí nejen pro všechno novátorství v umění a filosofii, ale vztahuje se to i na veškerý možný zvířetník kosmu a přírody. Co jim nevoní, co jim nejde pod fousy, co je usvědčuje ze lži, co neodpovídá jejich ješitnosti, co nepotvrzuje jejich dominanci – to je jakoby nepřesahuje, nad to se cítí být povzneseni, to vidí hluboko pod sebou. A je toho tolik! To je ten pravý důvod, proč jakoby hledají, ale nenacházejí... Nikdy totiž nenajdou, co by se jim líbilo. Nikdy nesmějí připustit, aby kdokoli a cokoli nahlíželo tomu nedotknutelnému zbožštělému zvířeti tam nahoře na piedestalu pod jeho chatrný hermelín. Mohlo by se totiž ukázat, že to není žádný bůh, ale jen mimořádně zparchantělá, nebezpečná, zlotřilá, ale o to víc namyšlená a chvástavá opice. Trapný opičák na božím trůně: zde získává pojem „arogance moci“nový význam.

Nepředpokládal jsem nikdy, že to řeknu, ale za komoušů bylo líp. Na jejich nedostatkový, nudný a perzekutivní socialismus „s lidskou tváří“ seru, zrovna tak na jejich smradlavou politiku a zvrácenou ideologii seru, ale... – oni jen zkrátka ještě nebyli tak úděsně důslední v ovládání veškerého života. Jediná výhoda tohoto staronového režimu, který kormidlují beztoho zase jen samí převlečení komunisti, je jakás takás pofiderní možnost volně cestovat po světě. A to je také moje poslední možnost záchrany před Rakovinou. Odletět jako pták do nějaké divočiny v teplých krajích a...

Pacienti z psychiatrie by mohli také svobodně pláchnout, jako Já, jako McMurphy, jenže člověk je tak posedlý potřebou podléhat nějakému řádu, bez něhož je sám naprosto bezradný a bezmocný, že se ochotně a „dobrovolně“ nechá raději šikanovat nějakým ekvivalentem sadistické sestry a poslušně polyká v pravidelném rituálu ponížení své barevné oblbováky v pilulkách. Hlavní je se uklidnit a nenarušovat řád.

Řád. Věčný problém a doživotní téma člověka. Něco, co se nikdy nenaplní, co se nikdy neuskuteční, co však nikdy nepřestane být hlavním motivem nesmyslného lidského pinožení, neúnavného hledačství a těch nejkrutějších násilností. V čem se to zhlédli, v čem mají svůj vzor? Vesmír to být nemůže – není nic chaotičtějšího než tento bláznivý kolotoč hvězd a temné hmoty, kde se obrovskou rychlostí řítí prostorem proti sobě a křížem krážem myriády neřízených projektilů. Kosmos víří a vybuchuje v nezměrné změti prachu, tu rozžhaveného, tu zas ledového, ale vždy konečného, smrtelného a smrtícího, pulsujícího ve zmatku a ničení, aby se zase nekonečně obnovoval v nových bolestných explozích a implozích. V tomto zmatku není žádný skutečný řád. Člověk si ho jen vymýšlí, jen si ho představuje; chce ho vidět – a tak ho vidí, jako kdysi „viděl“ na Marsu zavlažovací kanály a na Měsíci a na Venuši stejné blbce jako tady na Zemi. A kdesi za tím nebo nad tím – čert vlastně ví kde – má dlít rozšafně jediný inteligentní Velký Bratr, tvůrce a hybatel tohoto nejnesmyslnějšího nesmyslu. Toto mohou být opravdu jen výplody chorobného mozku!

Leonardo da Vinci viděl v puklinách, kracích, šmouhách a skvrnách omítky postavy nestvůr, zvířat a lidí. Já též. I na nábytku, v texturách a vzorech tkanin, ve stínech a jinde. Ale to je jen zbystřená hravá imaginace, umělecký přelud na základě selektivního vidění. Rozhodně by to nás dva nevedlo k přesvědčení, že povrch holé zdi či almary obývají záhadné bytosti. S tzv. „kosmickým řádem“ se to má zrovna tak. Kdybychom vnímali rychleji a ostřeji, neviděli bychom ani film či televizní vysílání, natož pak nějaký řád. Tváří v tvář zjitřelé představivosti vynalezne geniální umělec strukturální grafiku, kdežto netalentovaný pablb morálku, zákony a řád.

Bez řádu by člověk musel uznat, že je jen jedním z mnoha pozemských zvířat – a to zvířetem nejšpatnějším, nejzlejším, nejhloupějším, nejbláznivějším a nejškodlivějším. Takhle si může nalhávat, že se nachází ve výjimečném a privilegovaném postavení. Ale všechno je to lež.

Vzal by si z toho člověk až ponaučení, kdyby mohl a kdyby toho byl vůbec schopen: Svobodný jedinec nakonec podlehne, protože se příliš váže na hloupé, potrhlé a bezcharakterní magory, kteří jej tak akorát zradí a zdrží v odchodu do „Kanady“. Co je však tato „Kanada“ a kde leží? Mně je to jasné už dávno. Ale vám? – „Kanada“ je prostě divočina, liduprázdná divočina. Jedině tam, kde nejsou lidé, se dá ještě žít a dožít svobodně. Ale pro normálního člověka by takovýto přechod do divočiny znamenal úplně odlišný druh existence, než na jakou je zvyklý a v jaké vyrůstal a byl vychován. A tak filmový příběh nakonec končí přece jen šťastně, když jedině silný a mocný a nekompromisní přírodní člověk-indián, symbol nezdolné přírody, který dosud zachovával pohrdlivé mlčení, hravě rozmetá síťované okno blázince a uteče na svobodu.

Člověk a jeho řád. O této zažrané špíně za nehty člověka kolují až neuvěřitelné a směšné legendy. Onehdy vzrušila část veřejnosti zpráva o zázračném nalezení devadesátiletého starce, jenž byl dávno již prohlášen za mrtvého, poněvadž se ztratil z očí úřadů a příbuzných. Udala ho samozřejmě nemocnice, kam se dostal – jak jinak. Zatímco on sám z toho všeho společenského pozdvižení měl očividně švandu a nade vším jen pohrdavě a pobaveně mával rukou, jeho bezprostřední okolí se mohlo pominout z toho, jak je vůbec možné žít takto nadivoko, žádným úřadem neevidován. Jeho děti hovořily dokonce až o mystickém zážitku z opětovného setkání se ztraceným otcem a jeho družka, u které nezištně a důvěřivě přebýval, se vyjádřila v tom smyslu, že už ho nechce víckrát vidět. To jsou konce!

Většina lidí si asi dost dobře neuvědomuje vážnost situace. No, možná že si to ti lidé i uvědomují, ale je jim to jedno nebo to dokonce vítají jako pokrok. A co vlastně? Nuže tedy to, že v současnosti čelíme dosud největšímu zotročení a potupení tvorstva v celých dějinách! Teď je to již hodně špatné, ale stále ještě se můžeme sebrat a jednoduše se „vypařit“. Ale až bude každý dostávat hned po narození nejen jméno a číslo jako obvykle, na což jsme si už bohužel zvykli tak, že ani neprotestujeme, a až jej všemocný stát vybaví i rozlišovacím čipem přímo pod kůži nebo do mozku vpraveným, pak nám nepomůže ani útěk do té nejpustší pustiny, protože nás pomocí tohoto čipu a satelitního systému GPS najdou všude. A to bude opravdový konec svobody. Už se to uplatňuje u domácích zvířat a dokonce i u některých volně žijících zvířat, která běhají po světě s vysílačkami a létají okroužkovaná jakýmisi obdobami snubních prstenů, brzy to bude povinné i u lidí. Tím si buďme jistí. Už teď nám budou snímat otisky prstů jako nějakým zločincům! Někteří to uvítají, jak již bylo řečeno, smíří se s tím všichni. Protože přece nikdo se nechce ztratit, nikdo nechce ztratit své blízké a nikdo nechce zůstat sám a bez pomoci. Ale – stejně jako u těch okroužkovaných ptáků – není to sňatek z lásky. Hlavní je zdánlivé bezpečí. Jen Já... – Neb jak praví Goethův Egmont: „Mrtev je již ten, kdo v bezpečí chce žít!“

Já nepotřebuji ani kdovíjak nedostupnou pustinu, když na to přijde. Klidně se spokojím s málem. I takové velké zvíře, jako je např. prase divoké, můj vzor, dokáže žít skrytě a nepozorovaně v zalidněné krajině, ačkoliv jeho počty jsou vysoké a jako druh je to vysloveně „škodná na odstřel“. Ale je za normálních okolností takřka neviditelné, protože je aktivní v noci a přes den se schovává v houštinách a rákosí.

Chudinka svoboděnka zmírá na úbytě, je-li nablízku jediný člověk. Neboť on nesnese svobodu ani u sebe, ani u nikoho jiného. S tímto vědomím se nedá dlouho žít bez hanby a s odkrytými kartami v dosahu jeho chapadel moci. Naučí vás to samotě, být daleko od člověka. Jen tam je svoboda. A všichni ti pánbíčci, andělíčci, laskavosti a prci, prci, prcičky sex a radosti každodenního života, banality všedního dne, všechny ty zábavné a suprovní vychytávky se mohou jít klidně klouzat, když se po „nevázaném“ víkendu vynořuje opět ta stará nezbytnost nástupu do práce. Ta je skutečným ztělesněním zlé nesvobody, ne nějaké druhotné politické poměry, ty jsou totiž nesvobodné vždy. „Jen ať se mládí vydovádí“, že? Hlavně, že zase v pondělí pošupajdí poslušně a nakonec i rádi za své přepážky úřadů budovat stát, který mi bude znepříjemňovat život.

Ačkoliv si již druhým rokem spokojeně vrním blahem na volné noze, neznám nic tak nevýslovně skličujícího jako je nedělní odpůldne, kdy už ve vzduchu visí ta hrozná neodvratnost blížící se a plížící práce. Tomuto zoufalému pocitu deprese se snad vyrovná jen černočerná myšlenka na moji vlastní, stejně neodvratnou smrt. Mezi nástupem do zaměstnání a nástupem do vězení není zas až tak velký rozdíl. Úplně vám to zlikviduje soukromý život.

Vznešený, hloubavý tvor, vážící si sám sebe, samotářský, vyžaduje pro sebe mnoho volného času. Když se mu ho nedostává dost, může se pak lehce stát, že se jakoby „odstřihne“ svou myslí od okolního světa, a ponoří se hluboko do svého, právě v ten nejnevhodnější okamžik. Příliš doslovní a povrchní lidé pak o takovém jedinci řeknou, že se zbláznil. Avšak to se mýlí.

Já jsem byl v dětství a v dospívání, kdy jsem měl zoufale málo času na sebe, také pěkný blázen; větší než teď. Kdo mě v té době znal, asi by nesouhlasil a tvrdil by naopak, že tehdy jsem byl ještě normální, lidský, se spoustou vazeb – jenže to mě neviděli v soukromí, např. o samotě doma. Trpěl jsem hrůzostrašnými přeludy, zvukovými i vizuálními halucinacemi, kdy jsem viděl nebo i tušil jakéhosi tajného zlého ducha, který mne pozoroval, kradl se potajmu kolem mne s neznámými úmysly a jehož jsem se strašně bál. Moc často jsem o samotě nezůstával, ale pakliže ano, něco mi říkalo, že přesto nejsem sám a pokud nebudu hrát divadlo a nezaplním tak prostor dalšími imaginárními postavami, můj tajný agent, můj dvojník mi ublíží. Pohled na mne musel být jistě otřesný a šílený. Tato schizofrenická epizoda mého dětství naráz mizela, jakmile se dostavil někdo živý, kdo by o tom mohl vyprávět. Ale nikdy jsem se nikomu nesvěřil. Asi bych ani nevěděl jak a proč. V některých věcech prostě víte, že jste na všechno sám a že vám stejně nikdo nepomůže, leda tak ještě víc ublíží. Nicméně navenek jsem nikdy nedal nic najevo. Proto jsem působil normálně, třebaže mysl byla ochořelá. Někdy vycházely z našeho bytu takové úděsné démonické zvuky, že se sousedé bezděky křižovali, procházejíce po společné chodbě kolem mých dveří. Pozoroval jsem to špehýrkou, vážně se někteří bojácně znamenali křížem, v ateistickém socialistickém Československu! Ty infernální skřeky předběhly dobu; za patnáct let budou takhle záhrobně chroptět metaloví zpěváci. Dnes, kdy mám spoustu času pro sebe a pro své myšlenky, kdy bývám mnoho o samotě, všichni démoni jsou pryč. –

Schizofrenie je choroba, jejíž druhé jméno je LIDSKOST. Už myšlenkový svět starověkých Egypťanů byl schizofrenní, znal dualitu duše a těla. Tomu, čemu se bude později říkat „duše“, říkali staří Egypťané „dvojník“ (Ka). Ten se po smrti oddělil od svého nositele a putoval do říše dvojníků v západním Ókeanu. Tělo mrtvého nositele bylo nabalzamováno a dokud se nerozpadlo v prach, žilo samostatně dál v podsvětní říši mrtvých, užívajíc všech radostí života. Bylo jedno, byl-li to člověk nebo kočka, nebo jediný bůh na nebesích – sokol. Tato starobylá kultura se ještě nevyvyšovala nad ostatní tvorstvo. I hovnivál požíval posvátné úcty. Proto byla tak silná a proto nás dodnes fascinuje. Ale ta schizofrenie, ta choroba, ta lidskost už tam byla také jako předznamenání pádu, který se postupem doby bude zvyšovat až do závratna – a až do nenávratna.

Počátkem choroby, zvané „lidskost“ či „lidský mor“ či „lidská Rakovina“, je již to, hledí-li si člověk nebo celá lidská kultura přehnaně své duše a zabývá-li se příliš svým nitrem. Ta chorobná introspekce ubírá mu sílu a nevinnost divokého zvířete. Zkoumání ledví je typickým znakem zvířete v kleci. Ta zahloubanost, svědomitost, mravní muka jdou leckdy až k mezím sebepoškozování, kdy zvíře již nelomcuje marně mřížovím a nesápe se na své věznitele, leč místo střev trýznitelových trhá své vnitřnosti na kusy, nikoli katanovy; škube si svou srst, ne vlasy lítice, jež je ujařmila a na niž svými ostříhanými drápy nedosáhne; je mu těsno ve vlastním zesláblém těle, zatímco despota prospívá. Klecové zvíře už ztratilo naději, vzdalo se boje, dostalo takzvaně „rozum“, nevzdoruje; už nedoufá, že bude opět někdy součástí toho velkého svobodného světa tam venku; nedoufá, že znovu bude smět odpočívat s hlavou v klínu paní Přírody a se rty u prsou Matky Země; ví, že už nezapustí kořeny do její půdy, jak je to dopřáno každému jívovému proutku u potoka; nedoufá, že bude moci poznovu volně běžet s větrem o závod, kam se mu zlíbí; nedoufá již více v nic, oči má vyhaslé, neb je mrtvé, hluboko uvnitř již nežije... – a tak si toto nešťastné zvíře stvořilo náhradní domov v nedozírných hlubinách své ztrápené duše. Tam je ještě tolik prostorných dálav a obzorů ani jitřní hvězdou, ani Lunou netušených! Pojďme tedy tam, kde ještě můžeme být sami a kam Oni nemůžou!

Také přebujelá paměť je příznakem choroby, jejíž jméno je „lidskost“. Já sám kolikrát klnu a zlořečím své zázračné paměti, která uchovává vzpomínky na slova, věci a události staré málem jako má vědomá mysl, jako by se byly staly včera. Pamatuji si všechno, nic se léty nevytrácí. Najmě nemohu zapomenout na všechny křivdy a traumata a ponížení, jimiž jsem za život prošel. Spíš zapomenu to dobré než to špatné, a jedno pro druhé. Ach, ta moje chorobná paměť! Jak rád bych ji vymazal! Kdyby nebyla zároveň mou nejvěrnější přítelkou, současně Indrovým hromoklínem, žezlem kouzelné moci, nástrojem pomsty a také jedinou účinnou zbraní proti celému lidstvu, mému osudovému arcinepříteli, věru že bych si již našel cestičku do tupé prázdnoty zapomnění! Ale nezbloudil jsem nikdy. Pokud by Oni, lidstvo, byli hadím uštknutím, má paměť by pak byla sérem, vyrobeným ze slin jejich jedových žláz. Ale Já jsem víc plivající kobra než člověk.

Poznal jsem kdysi (už v dospělosti) člověka, skvělého kytaristu s přezdívkou „Hendrix“, s obličejem znetvořeným tzv. „zaječím pyskem“, jenž se mi svěřil, že měl také svého záhadného démonického dvojníka; řekl mi, že ho má dokonce dodnes – on se s ním však pouze spřátelil a přestal se ho bát...

Ale možná to bylo jen cosi, co kdysi bývalo starořeckým agathodaimónem, což byl dobrý strážný duch každého tvora, a co bylo později pro každého Římana jeho osobním géniem, takže Říman kupříkladu neslavil narozeniny své vlastní, nýbrž výročí zrození svého génia. Možná bylo tudíž zbytečné se ho jakkoli obávat; pokud jsem se nemusel obávat sám sebe. Ať je to jak chce; pro mne je to symbol zlomu, kdy jsem přestal odmítat mou vlastní sebevýstřednější přirozenost a následně i veškerou přirozenost světa kolem nás.

Myslím, že tento psychický jev, blízký halucinacím, se v odborné terminologii nazývá řečí vědecky přesné němčiny jako „duppelgänger“, čili dvojník. Nemoc sama pak jako autoskopie. V umělecké literatuře se tento neurčitý děsný pocit povedlo dobře ztvárnit např. takovému de Maupassantovi v jeho povídce On? (v originále Lui?) z roku 1883, nebo ještě lépe v povídce s názvem Horla z roku 1886. Kdykoli se do nich s potěchou začtu, neubráním se dojmu, že i tento mistrný francouzský vypravěč musel takovéto nepříjemné stavy znát z vlastní zkušenosti.

Guy de Maupassant

U Guye de Maupassant se chci nyní ještě krátce zastavit; dovolte mi tedy malé odbočení: Kdykoliv se zmíní termín francouzský esprit, vybaví se mi okamžitě jeho tři typičtí představitelé z oboru spisovatelského. Je to můj oblíbený triumvirát Stendhal – Flaubert – Maupassant. Ale vyplatí se číst i mnohé Maupassantovy přátele, kamarády a vrstevníky, např. Octava Mirbeaua nebo Jorise-Karla Huysmanse; vůbec celou tu ojedinělou partičku francouzských naturalistů a dekadentů z druhé poloviny 19. století, jež spojuje společná nenávist k nejodpornějšímu bezduchému stroji, jaký kdy stvořila průmyslová revoluce – totiž nenávist k bourgeois, k „buržoustovi“, k úzkoprsému měšťákovi, k hlasujícímu hlupákovi, jménem „spořádaný občan“! Pak je tu ještě ovšem můj skoro-kmotr Molière a také markýz de Sade, ale tihle dva jsou tak známí po celém kulturním světě, že jsou v mých očích více jakýmisi „kosmopolity“ než pravými nezaměnitelnými Francouzi. Guy de Maupassant, tento normandský býk, nadsamec a člověkozvíře, je mi v mnoha ohledech čímsi blízký. Je to hlavně jeho bazální, filosofický, schopenhauerovský pesimismus, jenž však nemusí vždy nutně znamenat též neschopnost radovat se ze života a z jeho krás. Pak je tu jeho vyhlášená nechuť k manželství a k otcovství, a vůbec neochota vázat se na něco, ať je to ideologická myšlenka, nebo žena. Maupassant, stejně jako Já, si ošklivil těhotné ženy a plození dětí; jeho dětmi byly jeho knihy. Pohrdal obyčejnými lidmi, nemilosrdně tepal jejich hloupost a organizovanou společnost – a nenáviděl lékaře, ačkoliv byl později sám velmi těžce nemocný („Doktoři medicíny jsou nevědomí a hloupí tak nápadně, že bych chtěl hnát k soudu lidi, kteří jim dali tak nebezpečné vysvědčení beztrestnosti.“). Legie lékařů mu stejně nedokázaly pomoci, když v závěru svého krátkého, ale plodného života trpěl jako zvíře. Doslova jako zvíře: „Bolesti v hlavě mám tak silné, že si ji držím v rukou a zdá se mi, že je to jen lebka. Někteří vyjící psi vyjadřují velice dobře můj stav. Je to žalostný nářek, který se neobrací k nikomu, nikam nejde, nic neříká, jen vrhá do noci křik spoutané úzkosti, jaký bych chtěl umět vydat... Kdybych mohl sténat jako oni, odešel bych někdy, často, na rozlehlou pláň nebo do hloubi lesa a vyl bych tak celé hodiny do tmy.“ – Hrozné a nádherné zároveň. Maupassant miloval sport, podnikal dlouhé pěší túry a vyhýbal se fyzické práci. Sympaťák. Byl to instinktivní pohan, civilizovaný divoch, pudový archaický primitiv, v tom dobrém smyslu slova, jak jej prosazuji Já. Rád cestoval na jih a neměl rád zimu. A samozřejmě byl velkým milovníkem přírody! Nu, jen se zaposlouchejme –, neboť jeho vyznání je více hudbou, než pouhou literaturou, a musí se také poslouchat, ne jen číst – zaposlouchejme se tedy do těchto jímavých slov: „Musíme být opojeni hloupou hrdostí, abychom se považovali za něco jiného než zvíře, stěží nadřazené těm ostatním! Poslouchejte, jak ti ubožáci sedí u stolu! Hovoří! Povídají vynalézavě, důvěřivě a mírně – a nazývají to výměnou myšlenek. (...) Těším se ze všeho po způsobu zvířat. Jestliže se můj neklidný, zmučený, prací nadměrně vyvinutý duch pozvedne k nadějím, které nepatří naší rase (lidstvu), a pak klesne zpět k opovrhování vším, poněvadž u všeho vidí nicotnost, mé zvířecí tělo se opájí vší opojností života. Miluji oblohu jako pták, lesy jako slídící vlk, skály jako kamzík, hlubokou trávu, poněvadž se v ní válím, poněvadž v ní běhám jako kůň, a jasnou vodu jako ryba, poněvadž v ní plavu. Cítím v sobě jakési záchvěvy všech druhů zvířat, všech pudů, všech nejasných tužeb (tzv.) nižších tvorů. Miluji zem. Když je hezky jako dnes, mám v žilách krev starých lascivních tuláckých faunů, nejsem už bratr všech lidí, ale bratr všech tvorů a věcí!“ (Sur l´Eau, Na vodě, 1888). Krása, že?  – Ale zpátky k našemu společnému tématu cizinec uvnitř nás:

Nejhorší bylo, že ačkoliv jsem se o samotě hrozně bál, byla mi už tenkrát, od počátku, lidská společnost tak nepříjemná, že jsem raději snášel tu hrůzu s mým soukromým strašidlem, než muset se bavit s nějakým člověkem. Nejtrapnější ze všeho mi vždycky připadal (a připadá!) ten hloupý ohavný zlozvyk, který vás nutí k neustálému hovoru s přítomným člověkem, i když není o čem mluvit a ostatně i kdyby bylo, k ničemu by to stejně nebylo. Tzv. „trapné ticho“ – to nesnáším. To už je lepší nic nevymýšlet a rovnou se poroučet. Někdy to ovšem nejde. Přes takovéto trapasy se nedokážu dlouhodobě přenést, aspoň ne za střízliva, byť i Já jsem schopen krátkodobé herecké etudy a dovedu celkem věrohodně zahrát roli člověka, když je to občas nutné, např. při seznamování s dívkami, při nakupování, na úřadě či kvůli vydělání pár peněz. Ale jakmile zase osamím, naráz jakoby ze mne všechno spadne a jsem znovu sám sebou.

Každé družení se s nějakým člověkem je vůbec velmi špatná společnost: jeť to nevychovaný host ne právě vybraných způsobů; zpočátku se sice může chovat naoko přátelsky a uctivě, pak možná i účastně, po čase však již příliš důvěrně a vlezle a nakonec dokonce drze a nactiutrhačně; tak končí každá známost. Přítel či známý je všetečný a dotěrný otrava, který slídí po kořisti ve vaší nehybné, temné a neprobádané hlubině. Zákruty duše mají zůstat pro cizí osobu navždy skryty v černé džungli ryzího srdce. Tam, stvořena z výparů dávných mlh, plíží se má mythická zvířata. Nenávidím návštěvy, nenávidím lidstvo! Jsem příliš panenský ve své nevinnosti, příliš světloplachý vůči jejich hrubému buldozéru nezodpověditelných otázek typu: „Jak se máš a co pořád děláš?“ Vím, že by se spokojili s jakýmkoli lidovým pořekadlem, s jakoukoli společenskou lží, s jakoukoli konvenční odpovědí; Já však nedovedu všedně lhát; ústa by se mi zkřivila pohrdáním a hnusem. Potřeboval bych jistý čas na rozmyšlenou, abych svou odpověď zbásnil a zhudebnil – nenacházím však vhodných rýmů ani zdobných melodií. Nenacházím slov. Nikdy nevím, co říct, třebaže již nastotisíckráte ze mne páčili kloudné slovo.

Udolal jsem svého démona tím, že jsem před ním neutíkal, ale naopak: tím, že jsem k němu utíkal před lidmi. On to u mne v sympatii vyhrál na celé čáře před lidmi. Už chápete, jak strašně jsou mi lidé cizí, jak hrozně jsou mi odporní, jak strašlivě je nenávidím? Tak vida, jakou moc má misantropismus!: dovede vyléčit i nejstrašnější vnitřní děsy, s nimiž si věda ani moderní léčiva nedovedou poradit. Trapitel uvnitř mé dětské hlavy nakonec zmizel; ještě se sem tam mihne, ale už nezlobí. Jenom škoda, že běsy tím nezanikly. Vnitřní nepřítel byl sice zničen, leč miliardy nepřátel vnějších zůstávají dál – lidé! To jsou skuteční démoni z temnot, kteří mě pronásledují na každém kroku! Přičemž není nutně vyloučeno, že i s nimi se jednou vypořádám! Tamto nebylo nic ve srovnání s nimi.

S humanizací vězeňství je někdy i kriminál fešáčtější než tzv. „poctivá“ práce. Někomu ovšem práce nevadí, být mezi svými lidskými soudruhy jim nevadí, ani odevzdávat daně na společnou věc, na tu res publicu, jim nevadí – dělají to rádi, mají svou práci rádi, mají rádi lidi a svůj bezpečný sociální chlívek. Libují si v tom. Ale stejně tak by si zvykli i na koncentrační tábor. K těmto lidem Já nepatřím. Já patřím k těm svobodným bytostem, jejichž pocit hrdosti a moci vyvěrá ze schopnosti unikat těmto záludnostem humánního světa a z umění žít divoce v lesích jako zvíře. Postavit se někdy do fronty před berním úřadem by byla jistojistě moje smrt, neboť bych se propadl hanbou nejmíň deset sáhů do země. I můj život jednoho dne skončí; dobře, ale může být, že se to stane dřív než budu definitivně mrtvý – a toho bych se dočkat nechtěl.

Starověký Řím už znal bohužel také daně, ale to nebylo jako dnes, to nebyl žádný ponižující výprask, to byly dobrovolné příspěvky, o mnoho menší než dnes, vlastně jakási charitativní sbírka na společnou věc. Nebyl ani nikdo, kdo by vybírání daní vymáhal; neexistovala v podstatě ani žádná veřejná policie, v dnešní podobě! Tehdy ještě platila Ciceronova zásada, že v nejzkaženějším státě je nejvíc zákonů, kterou později Nietzsche formuloval do požadavku co nejméně státu – a raději žádný, dodal bych Já. Jenže to by nešlo, to by byla anarchie, to by se zbláznili, protože by to bylo proti veškeré jejich zparchantělé lidské přirozenosti. To by lidstvo nesměla být jedna velká banda vylízaných debilů. A to opravdu jeden vedle druhého, pěkně v řadě, bez výjimek! Proto jsme dnes tam, kde jsme; proto je dnes vypracovaný reglement na každý pšouk. Ani Cicerona, jehož zavraždili, ani Nietzscheho, jehož dohnali k šílenství, si nikdo nebere příliš k srdci. Zkuste si nyní jejich závěry aplikovat na dnešek! Co vám vyjde? Celosvětový kriminál, žumpa. Jsme v ní až po krk. A pak – nejen v nejzkaženějším státě je nejvíc zákonů, ale také v tom nejlidnatějším! –

V Římě jen v dobách ohrožení byly zaváděny povinné odběry. Jenže tehdy snad mohli mít lidé ještě nějaké potěšení ze vzájemného setkávání a z učených debat. Nebylo jich deset miliard, nebo kolik je té verbeže vlastně na světě. Dnes už má každý každého plné zuby a nikdo nikoho neposlouchá. Všude davy otravných lidí, dopravní zácpy, zničené životní prostředí. Dříve pracovali jen otroci z dobytých území, dnes už není co dobývat, kromě zahraničních trhů, stali jsme se všichni otroky, jejichž práce pro práci (travail-pour-travail-isme?) nedává smysl ani jako nový dekadentní umělecký směr. Však nevadí: neděla-neneděla – furt se dělá! Naše doba přešla ponenáhlu v jakýsi druh výjimečného stavu; jako kdyby zuřila nějaká strašlivá totální válka, do níž se musí všichni svým dílem a ze všech sil zapojit. Na pozadí mnohdy až marnotratného a nesmyslného utrácení a plýtvání (obdoba válečné masové destrukce) jsou obratem ruky upřednostňovány stejně nesmyslné úspory (válečný přídělový systém), přičemž  ustavičné stesky nad nedostatkem peněz tuhle nebo támhle neberou konce. Šetří se na všem možném, hlavně na materiálu a nákladech, jen aby z toho byl co největší zisk, ale výsledným produktem je šunt. Koupíš si nůž a on se ti ohne a zkroutí v ruce jako paragraf. Krájíš s ním rajče a on se zlomí jako suchá větévka! Dřívější kovové fortelné součástky pro běžné použití, jako např. obyčejné přezky opasků, kroužky od popruhů batohů atd., nahradily levné a křehké plastové náhražky, které nic nevydrží. Žádný výrobek nic nevydrží. Není to ani záhodno. Hlavně že mají miliardy nezřízeně plodných orientálců co na práci. Nu což, zvyknout se dá na všechno: i na tento permanentní válečný stav. Může být dokonce i hůř! Ano, stále ještě to může být horší, lepší sotva v tomto nenapravitelném lidském bezhlavém úprku dopředu: určitě se ještě někdy v budoucnu dočkáme nějaké obdoby permanentního stanného práva, půjde-li to takhle dál. (A ono to dál půjde!) Ale to už opravdu nebude svět pro mne! Já si těžko zvykám přijmout i to, co vzniklo v okruhu organizovaných lidských tlup před desítkami tisíc let, natož abych akceptoval dnešek a najmě nějakou nic dobrého nevěštící budoucnost!

Čím dál proti proudu času, tím to bylo lepší (a vice versa). Nikdy nebylo studium historie tak poučné a ve srovnání s dneškem nebo s vizemi budoucnosti tak skličující. Třeba takové Řecko, kde na každého občana připadalo až dvacet nesvéprávných otroků a kde se ještě někomu, jako byl kupř. Antisthenés, vyplatilo podnikat každého dne namahavou cestu, čítající čtyřicet stadií (tj. téměř osm kilometrů!) nahoru do athénského vršku, jenom proto, aby si mohl poslechnout Sókrata. Dnes je marno i jen pohnout prstem na zmáčknutí vypínače rádia či televize, protože co z nich vychází, může poslouchat akorát tak nějaká blbá parta zedníků při práci – a to navíc jenom proto, poněvadž jsou tak tupí, že ty sračky ani nevnímají. A to se tam ještě jakž takž snaží mluvit spisovně, i když se jim to příliš nedaří. Horší je muset někdy poslouchat in natura nějakého „živého“ vypravěče rovnou tváří v tvář. Pro někoho, jako jsem Já, kdo má rád starý jazyk a čistou mluvu, je moderní lidové křovisko trnitým pandemoniem. A co ta jejich řeč vyjadřuje, to už je vůbec úplný hnus! Jen samé ubohosti a nízkosti, žádný vznešený vzlet, žádný noblesní ostrovtip. Nejraději bych vůbec mluvil a psal archaickou češtinou nebo latinou nebo řečtinou, kdybych to dovedl. Nejraději bych mluvil a psal jen ve verších, jako vypravěči severských ság, jako rapsódi starověkých eposů, nebo jako ti, kdož chtěli kdy pohovořit s dědem Vševědem! Často ve svých samomluvách ohromuji sám sebe, ale není nikoho, kromě mne, kdo by z těchto mých aperçu mohl mít potěchu, i kdyby mě slyšeli. Jejich tlachání mě popuzuje a mým hádankovitým promluvám by stejně nerozuměli. Jsem jako můj nejoblíbenější řecký filosof, jenž davu spílá a v hádankách mluví: „Proč mlčíš, Hérakleite?“ – „Abyste vy mohli tlachat! – Co se divíte, ničemové? Lépe hrát s dětmi kostky, než s vámi spravovat obec!“...

To samé se má s chůzí – s nejoduševnělejší činností, jaká existuje: dnes nikdo neudělá krok bez auta. I lesní dělníci už jezdí kácet stromy autem! Tři sta metrů od domu na sídlišti na zahrádku neujdou, musejí jet autem! Přímá silnice tam ovšem (zatím) nevede. Musejí proto dojet na hlavní silnici, odtud jet nejdřív ještě hodný kus cesty jiným směrem, pak odbočit na vedlejší silnici a potom na polní stezku – a jsou tam co by dup; nebo spíš než by člověk řekl „Baxbakualanuxsiwaj“ (což je mimochodem jméno jednoho sympatického lidožravého démona vancouverských indiánů). Ujedou oklikou dva kilometry navíc, spálí litr čím dál dražšího benzínu (na to mají peněz dost!) a otráví tím zbytečně ovzduší, jen aby nemuseli těch pár stovek metrů po svých! To je strachu, aby náhodou nezačali při té malé pěší procházce myslet! Zkrátka hnus!

Představuji si, jaké by to asi bylo, kdyby se lidstvo vrátilo zase zpátky do nemotorizovaných časů. Toho klidu! Té rozlehlé divočiny, kde se dalo v tichu a nerušenosti krásně rozjímat! Žádná auta, žádné motorky, žádná letadla ani tryskové stíhačky, žádné křovinořezy a travní sekačky; jen bučení krav na lukách, jež prostí sedláci dosud žali bezhlučně kosou pohyby rytmizovanými. Možná, že se tehdy poustevník ještě rád vracel mezi těch nemnoho lidí, aby se podělil o svou nabytou moudrost a sepsal ji do svitků pro dychtivé žáky, či aby jen prostě vyprávěl o svých zážitcích. Možná mu tehdy ještě někdo rozuměl a někoho to i zajímalo. Ale dnes? Podívejme se, co dnes lidi zajímá a čím se baví! Pindy naší pizdy!  –

Ach ano, starověké Řecko: tady nejde jen o počet otroků, nebo o státní zřízení, nebo o dopravu a stav techniky. Tady jde o způsob, jakým se žilo a v jakém stavu byl svět. Vše bylo ještě tak prosté a pomalé, spousta prostoru pro každého, mnoho vážnosti pro hlubiny duše. Dokonce i přelom předminulého a minulého století měl ještě pochopení pro svého Vincka Doležala, lesního a skalního muže z blanenských hvozdů, „povoláním almužníka“. Nevyháněli ho z jeho jeskyňky, kde mu bylo dobře; nenutili mu svou „pomoc“, již odmítal. Nechali ho žít v jeho animální prostotě, aniž by se nad ním pohoršovali. Dnes by praktikujícího filosofa vyhnal vlastník lesa. V lese se nesmí stanovat, nesmí se tam rozdělávat oheň. Škoda, že se tam nesmí také odhazovat odpadky, rabovat houby a jiné lesní plody, kácet stromy, střílet zvěř, hulákat, venčit psy a jezdit na roztodivných vehiklech.

Všude samé PET lahve! To zase vynalezli věc! Na Seychellských ostrovech je vratná lahev několikanásobně dražší než její obsah. Jedině to nutí ta hovada odnášet své prázdné flašky zpátky do civilizace! Nedovedu pochopit, že se někdo dokáže tahat do lesa s plnou flaškou, ale prázdnou a lehčí zase odnést s sebou je už nad jeho síly! To nepochopím. Za takovou bezohlednost bych vypaloval vesnice a města rovnal se zemí. Ke všemu si v těch lahvích nosí jen kupovanou obyčejnou vodu, jaká jim teče doma z vodovodu, nebo jaká teče všude kolem v malých čistých potůčcích. Stačí se jen pokorně spustit ze svých falešných lidských nadoblačných výšin zpátky na zem na všechny čtyři zvířecí končetiny a dlouze se napít přímo z čirého pramene. Není nic přirozenějšího. A krásnějšího. Jenže lidé jsou již tak zkažení a vadní a tak zmasírovaní reklamou či jedni druhými, že se až ošklíbnou a zhrozí nad představou, že by kdy oni sami nebo někdo jiný vzal tuto přirozenou tekutinu do úst. Mysleli by si, že by z toho osvěžujícího doušku mohli onemocnět. Oni možná, ti alergici. Já jsem pil vodu i z kaluží, z velkých řek a stojatých vod, i z thajského močálu, když nebylo vyhnutí – a vše jsem vždy přestál. Oni si za chvíli budou kupovat i vzduch na dýchání a budou se vláčet s kyslíkovými bombami na zádech, až půjdou do lesa. To bude zase člověčník! S čím přijdou příště? Čím mne ještě budou popuzovat proti lidstvu než konečně vychcípají? Jestli čekají na nejvyšší míru, tak mohou klidně přestat, protože ta již byla překročena. Jak na něčem chybí čárový kód, tak to zřejmě není ono, nemá to ten správný certifikát pravosti. Uzavírají se tak ještě víc přírodě a jejich vlastní umělý svět je čím dál víc pohlcuje, aby je již nikdy nevydal. A ještě mají tu drzost prohlašovat o sobě, že člověk je také součástí přírody a že tedy ochrana přírody musí zahrnovat i ochranu člověka! Není příkladnější logiky, která požírá samu sebe.

Všechno někomu patří a vše je zakázáno. Ale zkuste si za toto své „vlastnictví“ nezaplatit: v mžiku vás o ně připraví! To je nějaké vlastnictví? A lidí už je tolik, že se pomalu nenajde žádná svobodná činnost, která by nikomu nevadila. Dříve si vesničané považovali, usadil-li se v jejich okolí nějaký poustevník, načež nosili mu jídlo a chodili si k němu pro radu. Dnes je lůza tak drzá a sebevědomá, že by naopak chodila ona svatého muže poučovat, udílejíc mu troufalé a nejapné rady typu: „Najdi si radši nějakou pořádnou práci a slušnou ženskou“! Dnes by se takovému duchu, jakým byl Hérakleitos, vysmáli. Nakonec se i on, zprotiviv si lidi, vystěhoval z Artemidina chrámu do hor, kde se živil trávou a bylinami. Odmítl i pozvání na návštěvu od samotného perského krále Dáreia! Dnes by ho nejspíš zavřeli do blázince. Nebo by musel jít pracovat do nějaké absurdní pakárny mezi bandu blbých nekňubů a nemuzikálních hovad, protože z těch jeho bláznivých čmáranic, bezcílných toulek a neužitečného zahálení neplyne jinak žádný hmatatelný zisk – tak smýšlí spodina.

Lůza, latinsky LUSUS NATURAE (hříčka přírody), nemá vlastní rozum – a tak napodobuje. Vidí někoho něco dělat nebo nedělat, její vrozený pud jí velí napodobit viděné, avšak v tom momentě shledá, že z nějakého důvodu nemůže, protože je to nejčastěji v přímém rozporu s její vlastní zparchantělou přirozeností. To vyvolá v jejím zakrnělém mozečku neobvyklý a nevítaný zmatek. Sama se s tím nevyrovná, nelíbí se jí to a dostane proto vztek. Ne však na sebe a na svou nedostatečnost, nýbrž na původce jejího rozladění. Nyní je totiž kvůli němu všechen zaběhaný pořádek ten tam, chybí pověstný „klid na práci“. Hledá si oběť svého vzteku, aby se narušiteli pomstila, ukázala mu a nakázala, že takto nelze podivínsky žít a konat; musí ho přesvědčit o své lži, stůj co stůj ho dostat na svou stranu; když to nejde po zlém, tak to půjde po dobrém – tak smýšlí spodina. Neb ona je to, kdo dnes vládne a kdo určuje hodnoty svým všeobecně nízkým většinovým vkusem. Je možné, že brzy obrátí i samo významové názvosloví ve svůj prospěch, takže co nevidět otočí nebo ztotožní např. anglické slůvko Loser (ztroskotanec, břídil, nýmand) s německým slovem Leser (čtenář). Nebo změní význam slova šlechetný, které je až nepříjemně podobné německému schlecht (špatný). Možností je nepřeberně. Už komunisti udělali v minulém století ze slova intelektuál málem sprosté slovo! Jejich odkaz však žije vesele dál. Princip aristokracie, čili vlády těch nejlepších a nejváženějších, těch άριστοι και αγαθοι nad těmi příliš mnoha špatnými, nad těmi οι πολλοι καικακοι, tento přirozený princip je definitivně mrtvý. Nyní už vládnou jen dědicové pařížské lůzy, dobyvatelů Bastily, v čele s pitomou pradlenou Charpentierovou.

Vládne lůza – a ženské. Kvůli ženským už se také „upravují“ dějiny, aby se v nich jevily lepší, chytřejší, rozumnější a významnější než ve skutečnosti. Dějiny tak dostávají poznenáhlu jakýsi ženský make-up, feministické mascaro. Naráz slyšíme, u čeho všeho byla ženská, co zařídila, co zavedla (ne co vyvedla a co zkazila), co podnítila, co objevila, co vybojovala, čemu velila, komu vládla atd., atd. Díky ženské kuchyni tak prý např. vznikla lidská inteligence, díky její povaze umění, dokonce filosofie! Díky ženské jsou prý na světě i různé vynálezy, objevy a podobné nesmysly. Nakonec se dočkáme ještě i tvrzení, že ženská objevila princip parního stroje při vaření v hrnci! No proč ne? Vždyť podobné absurdity slýcháme poslední dobou dost často. Tedy nic proti ženám – až na to, že žádná pitomá, ukdákaná blizna by v životě žádný parní stroj nevynalezla, ani kdyby jí kastrol jezdil po plotně jako lokomotiva a poklička lítala až ke stropu. Ta by se svým ječením zasloužila pouze o vynález vaty do uší, nic víc. Ve skutečnosti ženská figuruje v dějinách spíš jako překážka, jako obtíž, zátěž, jako zavazadlo navíc se samými tretkami, jako povrchnost sama, jako matka vulgárního materialismu a konzumerismu, jako hysterický, neopanovaný nerozum o sobě. Jediné, co ženská vynalezla, je náboženství. A to bohužel s úspěchem. Jinak byla v dějinách dosud její jediná zásluha pouze v tom, že se do ničeho vážného a mužného nepletla, nebo že jí to nebylo z přirozených příčin dovoleno. Genialita ženy spočívá v její úloze užitečné tiché služky, jako rodička, matka, jako objekt erotického zájmu. Dejte jí nějakou užitečnou práci někde stranou, u dětí, u prádla, u úklidu, kde může klevetit s ostatními ženskými – a bude spokojená a šťastná tím nízkým štěstím nízkých tvorů. To je její „parketa“, to jí jde nejlépe, to ji baví, v tom se může realizovat dost a dost. Jenom ať nemá čas myslet! Z toho pošly v dějinách vždy největší hrůzy a revoluce. Nemají rozum ti, kdož ženským vnukají nereálné vyhlídky a touhy. Chtějí ženskou ovšem „osvobodit“. Jenže od čeho, nebo koho? A hlavně: k čemu?

Stejné je to i s lůzou. Lůza, s tím svým nutkavým dětinským napodobováním, se valí ze svahu jako lavina, jako drtikol, jako sněhová koule, na niž se cestou nabalují další a další temné vášně lidu. Jeden se člověčí po druhém a takto svět zaplavují střídavé mocné vlny tsunami různých mód, náboženských směrů či politických doktrín. Jednou to jsou třeba džínsy nebo krinolíny, podruhé třeba komunismus, mobily, automobily, pak křesťanství nebo islám, chov psů nebo dětí apod. Takových epileptických povyků pro nic a za nic už bylo a bude! Lépe se těm závalům ani nestavět do cesty. Švejk říká, že na člověka někdy přijde takový moment, kdy je ke všemu hluchý a slepý jako pařez a nedá si nic vymluvit. To je ovšem jejich permanentní stav. Bojuj s nimi, ano – ale jen pokud ti nechtějí dovolit být stranou toho všeho náruživého vzedmutí davů. Jinak to nech být. Nesnaž se změnit směr proudění jejich tekoucího bahna, jinak tě smete a odnese s sebou. Drž se stranou. Trpně vzdoruj. Je nezměníš, ale sám se jen vystavíš v nebezpečenství. Buduj raději sám sebe. Obežeň se hradbami. Uzavři se do podzemních katakomb. Uchyl se do tuskula. Tvoji pevnou skálu jejich dorážející příboj nerozlomí. Naruší poněkud – ano; způsobí možná lehké spaní, jež tě čas od času přiměje bezmocně spílat v nočním vichru té drobounké vodní tříšti... – ano, ale to je tak všechno, co ti mohou udělat: nikdy tě nespláchnou a neutopí.

Vlastně jsem i Já tak trochu obětí doby – a školského systému. Ten je, jakožto předstupeň ke kariéře, určen pro každého, proto jsem v něm nemohl uspět. Ale kdyby bylo zůstalo vzdělání nenucené, nepovinné, určené jen pro skutečné zasvěcence, zvídavce a nadšence, byl bych dnes Já, jenž jsem si brzy poté, co jsem se sám naučil číst a psát, vytvořil svoji vlastní tajnou abecedu a písmo, podobné, jak jsem později zjistil, literám, jimiž šifroval mistr Jan Hus svoje zprávy z kostnického žaláře – tedy s touto vrozenou intelektuální výbavou bych byl před oním kletým rokem 1774, kdy ta nechutně tlustá a fertilní prasnice Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, široko daleko nejučenějším titánem moudrosti jako onen „moudrý barbar“ Anacharsis, pololegendární člen tzv. „sedmi mudrců“. Jeden z nich, Biás, už tehdy říkal, že většina lidí je špatná (oi pleistoi kakoi). Ale tehdy ještě nebylo množství zárukou kvality. Neb jak říká opět náš milý iónský zlostník: „Hérakleitos jsem, proč mnou sem a tam smýkáte, hlupci? Pro ty, kteří mne chápou, tvořil jsem, pro vás však ne. Jeden člověk mně za třicet tisíc je, nesčíslní však za nic.“

Hérakleitos s rašícím kyjem

A tak nyní, počátkem března, kdy se s blížící se jarní rovnodenností zvolna projasňují mé dny a kdy se můj bratranec jezevec začíná probouzet ze zimního spánku, stáčejí se i mé myšlenky opět více k životu než k smrti. Co se toho už napovídalo o lidské nadřazenosti a inteligenci a rozumu, o lidském uvědomělém vědomí a svobodné vůli, o jejich duši, dobrotě, o jejich prvenství na vývojovém žebříčku a kdesi-cosi, láry-fáry! K smíchu vše! Stačí jediný poctivý pohled do zákulisí přírody, stačí jediné srovnání života divokých zvířat s životem civilizovaného člověka – a je rázem veta po nějaké lidské pýše. Uhájit si život a svobodu a přežít i krutou zimu sám a sám v pustém lese jen ve vyhrabané noře, tak jak to umějí mnozí tvorové – před tím Já uctivě smekám, zatímco člověk bledne závistí. Až dokážeš být tak svobodný a nenáročný ve svých potřebách jako ta divá zvěř v lesích, pak teprve, člověče, přijď a chlub se! Nedokážeš-li však být tak božský jako tato nedostižná zvířata, pak nejsi nic než bídný otrok, urážka přírody.

Aspoň kdyby to tak chtěla být právě sama velká příroda, kdo jediný deptá lidský druh a je zdrojem jeho blbé nálady! Ale to ne: Největším nepřítelem člověka je člověk sám. Sám sobě nejhorším nepřítelem – to věděl již Seneca. Nejsou to tedy většinou žádné nepříznivé přírodní podmínky, ani žádné líté zvíře, které se raději člověku vyhne, než aby na něj útočilo; dokonce snad ani Já nejsem pro člověka tak vypjatým nepřítelem a stálým zdrojem jeho ohrožení, byť bych si to přál sebevíc. Ne, moje nepřátelství k lidem je sice otevřené, neboť mám všechny důvody a důkazy na své straně, takže není co skrývat a zač se stydět, ale toto mé nepřátelství je nutně zatím omezeno jen na verbální rovinu a na štítivý patos distance – to člověku příliš neublíží, když jeho směrem plive jed opovržení a nenávisti nějaký bezvýznamný šílenec kdesi na periferii zájmu. Nenávidím lidstvo jako živočišný druh, jako symbol toho, čím hluboce opovrhuji. To ještě neznamená, že nenávidím každého jednotlivého člověka bez výjimky. Výjimky jsou, čehož důkazem jsem např. Já. Pouze tvrdím, že ty výjimky již nejsou a nemohou být lidmi. Protože Já se také nepovažuji za člověka; rozhodně ne za obyčejného člověka! Říkám jim třeba „géniové“, „nadlidé“, „nelidé“, „nelidská zvířata“, „misantropové“, „bohové“. Že se někdo po přečtení mých záměrně nejasných a temných spisů, plných různých invektiv, paradoxů a zdánlivě nelogických spojení, automaticky sám postaví na mně protilehlou stranu – to už je jeho věc, která jen názorně dokládá, co je ten dotyčný zač. Vždycky je to však člověk, vůči komu si jiný člověk musí dokazovat svou zbaběle heroickou lidskost, morální nebo mocenskou převahu. Vždycky je to člověk, na kom si jiný člověk musí vybojovávat svá tzv. „lidská práva“. A nejčastěji je to zase člověk, kdo jinému člověku ukrátí jeho ničemný život, kdo ho mučí, upaluje, vyslýchá a uzavírá do kamenných kobek.

Tohle mě opravdu nedojímá. Když si uvědomíme, že člověk denně vyhubí na 140 živočišných druhů a vykácí les o rozloze několika fotbalových hřišť, nemluvě o miliardách zabitých obětí na jeho průmyslových jatkách, přičítaje v to i jeho neustálé zamořování světa toxickými látkami a spalinami atd. atd., ty škody ani nelze všechny vyčíslit a vyjmenovat, co člověk napáchá – pak se žádný soucit s touto zemskou Rakovinou jaksi nedostavuje.

Co provádí člověk jiným bytostem, provádí nakonec i sám sobě, jiným lidským bytostem. Těžko říct, co z toho začalo dřív a co z toho je příčinou jednoho a následkem druhého. Opravdu těžko říct. U člověka se všechno tak zvláštně prolíná, že už nerozeznáváme rozdíl. Že lidé z hladu sežerou i lidské maso, když není vyhnutí? No a co, to je toho. Lidské mrtvoly, nebo zvířecí mrtvoly – v čem je rozdíl? Kde chcete udělat dělící čáru? Vždyť v tom je právě jádro pudla. Není snad pravda, že boj o tzv. „lidská práva“ spočívá především v tomto hledání dělící čáry mezi zvířetem a člověkem, mezi přírodou a civilizací? Dokud člověk hledá tento velký předěl mezi ním a zbytkem přírody, je to hodně zlé. Horší však bude, až tu hranici definitivně jakoby „najde“ a „určí“. To pak bude „maso“!

Když unikne z chemičky do řeky kyanid, který v ní zahubí všechny ryby, první, kdo pláče, jsou rybáři. Není to ale nářek nad tím gargantuovským zmarem, nýbrž pláč nad zmařeným výdělkem. Opět tu tedy pohání k odpovědnosti za své zločiny člověk člověka, opět tu byla zjevně porušena něčí „lidská práva“. Ale ve skutečnosti to je problém přírody – a těch ryb. Z lidského hlediska je to však jen problém subordinace. Ty ryby měly zemřít rukou člověka tak jako tak, ale nepozabíjel je ten správný člověčí subjekt. Neměla je zabít chemička, ale rybáři. Chemička znehodnotila „rybí produkt“, načež rybáři splakali nad výdělkem. Toť vše.

Podstata „lidských práv“ spočívá také v této subordinaci a v ničem jiném. Když český kníže Břetislav I. zavedl v XI. století v našich zemích poprvé zákoník, který nařizoval stíhat vraždy, měl na mysli patrně právě tuto subordinaci. Nešlo mu o právo každého jednotlivého člověka na život, na jakousi povšechnou lidskost a lidské zacházení (stejně nikdo netuší, co to vlastně, k čertu, znamená), ale o nastolení pořádku a subordinace v tom, kdo koho bude napříště moci zabíjet z moci prvorozeného vládce nad svými poddanými. To proto, aby v tom nebyl bordel. To je podstata „lidských práv“, kdo by se jimi vzrušoval. Vždyť jsou to jen lidi.

Válka je oblíbená lidská slavnost. Jen místo ohňostroje třaskají pumy a granáty. Válku odsuzují vždy jen ti slabí a poražení. To jsou též ti, kteří chtějí žít ve světě bez válek a každou válku odmítají již jaksi ze zásady, třebaže se odehrává daleko od nich, v bezpečné vzdálenosti, kdesi na druhém konci zeměkoule, kde chcípají bezvýznamní, nadpočetní, neznámí a bezejmenní lidé, po nichž nám nic není. Válka ještě nedorazila na náš práh a nikdy ani nedorazí, nemůže zabušit na naše dveře, nemůže je nikdy rozrazit; ale oni jsou už předem předposraní a už předem se vžívají do role oběti, jíž se nikdy nestanou. Vítězové válku neodsuzují nikdy. Pro ně je to slavnost, karnevalové třeštění, kdy v maskách a úborech zabijáků je najednou dovoleno mnohé z toho, o čem lidé ve všedních a nudných dnech míru jen sní. Může se nyní podle libosti vraždit, loupit, znásilňovat ženy, zastřelit každého bídného psa, jenž má tu drzost na vás zaštěknout, jeho pána můžete za trest zatknout, mučit, vykastrovat, popravit, přibít na vrata; ve válce vás všechny ženy obdivují jako hrdiny, lid vítá jako své osvoboditele; ve válce jste mezi svými nejvěrnějšími kamarády, v přátelství, jež upevnilo nebezpečí boje a blízkost smrti. Kdo byl v civilu zanedbatelným deklasovaným živlem, v armádě se rázem povznáší mezi privilegovanou elitu, disponující milionovým vybavením a právem zabíjet.

Já také války neodsuzuji, jsem-li od nich dost daleko. Jsem spíš jako ti olympští bohové, kteří s popcornem v náručí přihlížejí tomu lidskému představení, jež lidé uspořádali pro jejich povyražení. Je správné, že se lidé vzájemně zabíjejí. Čím víc, tím líp. To je regulativní opatření přírody. Války se nevedou za jakési vymyšlené a namyšlené ideály míru a svobody. Nevedou se dokonce ani kvůli přírodním zdrojům nebo kvůli životnímu prostoru. To jsou jen druhotné, zástupné důvody. Prvotní příčinou válek je vždy regulace přelidnění. Takže prvořadým cílem jsou vždy jatka. Čím větší, tím lepší. Ve válkách proto zápolí a zmírají nejčastěji muži. Je to logické: Zatímco žena může povít za život nanejvýš kolem deseti dětí, muž by mohl do konce života zplodit tisíce parchantů! Takovému dopuštění musí být zbraňováno všemi prostředky; válka je jedním z nich, byť hrubě nedostačujícím. Ve válce jsou lidé zase jednou pouhými nevědomými nástroji přírody, podobně jako jsou jimi též v lásce či v hudbě. Však ta nejlepší hudba také připomíná svým rykem válečnou vřavu! A naopak: řinčení zbroje, nářek raněných a umírajících, žuchání těl padlých o zem, triumfální pokřik vítězů, úsečné a hřmotné povely velitelů a vůdců, dusot a ržání zpěněných koní (i když koně bych raději vyjmul), troubení polnic, dunění děl a rachot kulometů, svištění kulek a pleskání odražených střel – to je ta nejvznosnější hudba pod sluncem. Ladislav Klíma napsal, že kanóny by měly někdy v budoucnu nahradit bubny. Měl pravdu. Poslouchejte kvalitní metal, tam je všechno.

Člověk člověku největším nepřítelem. Ale proč je tomu tak, proč je to tak snadné? Člověk se kolikrát nechá vést na popravu či do vězení dobrovolně, povolně a s důvěrou ve spravedlnost lidskou, v oprávněnost lidských soudů, s vírou ve vlastní špatnost, nebo naopak s vírou ve vlastní pravdu (víra a pravda byla kdysi synonyma!), s nejzazším pocitem, že v posledku tímto svým nevzdorováním panské zvůli napomáhá k povznesení lidstva, za což mu nezbývá než svým katanům jen a jen děkovat. Nevzpouzí se, nebouří, nevzdoruje, nezápasí, nerve se do posledního dechu, nevrhá se jako lítá šelma v každé nestřežené chvíli na své žalářníky a pronásledovatele, nebojuje jakkoliv marný boj až do předposledního náboje a nenechá si poslední kulku pro sebe, neproklaje ani jediného nohsleda a přisluhovače svým mečem jako Stendhalův romantický hrdina; nastavuje druhou tvář, místo aby každou ránu vrátil dvakrát, třikrát i s úroky! I se smrtí na jazyku, tváří v tvář popravčí četě ještě provolává slávu lidstvu, tomu lidstvu, jež ho má zahubit.

Za všechna příkoří si člověk může sám. Už jenom tím, jak bezmezně věří, že uprostřed jeho vlastního živočišného druhu se mu nemůže nic zlého stát. To je zřejmě nebezpečnější iluzí než se může zdát. Opak je pravdou. I v noční džungli je člověk ve větším bezpečí než po setmění v džungli velkoměsta. Ani v pustině plné hladových dravců není člověk tak trestuhodně nápadný a hlasitý, jako když dá všanc svůj život a svobodu tím, že poskytne úřadům všechny své osobní údaje. Jenže to je právě to první, co chtějí o vás všude vědět! No, pročpak asi?

Nejlíp jsou na tom bezdomovci. Nic nemají, nikdo jim nemůže nic vzít, a tak mají od každého pokoj. Domov je totiž smrtelná past, kde tě uvízlého snadno najdou a přijdou si pro tebe. Majetek jsou okovy na tvé noze a přátelé zátěž, která tě bude v nejnevhodnější okamžik tížit a zpomalovat tvůj úprk před lidmi. Soused tě udá, příbuzní tě zapřou, přátelé zradí, nikdo ti nepomůže. Všichni se nakonec obrátí proti tobě. Všichni se nakonec přidají na stranu moci a autority, ať je jakéhokoli druhu, na stranu silnější většiny, do zdánlivého bezpečí lidského stáda, poslušni jeho pradávných zákonů jednolitosti a mlčení; až za hrob zůstanou věrni té tajné genetické přísaze věrnosti lidskému ničemnému druhu, a to jen proto, aby nedopadli jako ty: aby nepřišli o svá teplá místečka a o své pochybné jistoty. Ani takzvaní „ochránci zvířecích práv“ či ekologové nikdy neudělají nic, co by bylo proti lidem a v rozporu se zájmy člověka, jakožto biologického druhu, i když právě důsledná ochrana přírody a zvířat před zvůlí člověka k tomuto protilidskému postoji přímo vybízí. Hoď to všechno za hlavu. Ty nepotřebuješ tyto šalebné věci. Uč se být moudrý. Uč se být svobodný. Uč se být sám.

Říkám vám, bojte se člověka. Buďte ostražití, neboť žít v sousedství člověka je nebezpečnější než žít na úpatí činné sopky. Protože má-li vulkán vybuchnout, ohlásí se předem mnoha znameními, která nelze přehlédnout. Ale člověk své vražedné a diktátorské záměry umně skrývá a zahaluje svým předstíráním lásky a dobroty. Nevěřte mu. Neboť i člověk, tento mistr převleků a masek, se vnímavému oku včas prozrazuje. Spatříte-li sebemenší náznak jeho nevítaného zájmu o vaši osobu, pocítíte-li na sobě jeho upřený pohled, který v přírodě nikdy nevěstí nic dobrého, prchněte, prchejte pryč, zanechte veškerý majetek a hloupé hmotné statky, zachraňte si holý život a svobodu, popadněte jen nohy na ramena a pryč, rychle pryč od něj než bude pozdě!

Ale na koho to tu apeluji? Vždyť člověk raději zemře potupnou smrtí, než by se vzdal svého lidství. Tento brak, tato snůška lží, omylů a protivenství je pro něho tak cenná, že na ní hodlá žít a zemřít. Budiž mu to tedy dopřáno. Nikdo si kvůli němu oči nevypláče. A Já už teprve ne. Mám na práci lepší věci než se zahazovat s takovým parchantem. Na světě je tolik krás, proč si tedy kazit náladu myšlenkami na někoho, kdo za to nestojí?

Je jarní rovnodennost. Svátek probuzení. Noc byla vlahá a tichá. Drozdové a kosi uspořádali před mým domem božský koncert, jemuž se nic nevyrovná. Jejich zpěvné koloratury se šíří znělými echy předjitřní tmou. Kdyby nenapsal Chválu ptáků Giacomo Leopardi, italský básník, misantrop a „kosmický pesimista“, napsal bych ji Já (a lépe☺). Leopardi zřejmě také neměl moc rád lidi – známka vytříbeného vkusu a nezkaženého ducha. Jeho axiom „tvrdím, že svět je spiknutí ničemů proti slušným lidem, lotrů proti ušlechtilým...“ by se měl tesat do mramoru! V závěru svého pojednání o ptácích vyjadřuje Leopardi touhu smět být aspoň na chvíli ptákem, aby okusil v životě radost. Posmutnělé, leč pravdivé od člověka, který znal jen bolest a zemřel brzo, zhruba v mém věku.

Avšak zde na zemi je noc a Já ještě neumírám. Je nádherná noc. Nikde nikdo. Jen tamo se plíží kočka – noční tulák na lovu. A královna noci hraje dál na svou kouzelnou flétnu. Ó ano, již se i Já probouzím ze zimního spánku zoantropa. Už mne to zase táhne ven. Ven do noci. Budiž pochválena, noci, ty temná a blažená a tichá, která mi skýtáš tolik potřebnou ochranu, samotu a odpočinutí od lidského lomozu schváceného dne. Noc patří mně; patří nám, mihotavým nočním přízrakům, příliš subtilním pro hrubost denního světla, příliš plachým a světloplachým, neboť za světla je víc vidět nejen na nás, na kradmé tichošlápky noci, ale lidužel je také víc vidět na kundí ksichty lidských stvůr. V tiché pusté noční tmě vypadá svět o poznání lepší. To je tím, že konečně ustal ten neustálý ohlušující a nervy drásající hluk, jejž natropí přes den lidé a jejich stroje a psi. Jak líbezně teď uchu mému zní každá jednotlivá krůpěj vody skanulá s větvoví stromů! To už neuslyším, až se zase proberou a vstanou! Noc je prostě nádherná, jelikož ulice jsou nyní krásně liduprázdné, lesknou se hebkým deštěm a vybízejí k poetickým procházkám za svitu Luny. Tu mne tedy máš, má královno, Noci má kouzelná! Budem' spolu čarovat a snad si vykouzlíme nový nelidský svět. Snad moc našich čar aspoň na chvíli zbaví svět kletby, již na něj seslali lidé. Já tomu věřím.

Jarní noc kraluje. Nikde nikdo. Všude klid. Lidé spí. Kéž by se nikdy více neprobudili! Však pospěšme rychle! Východní obzor již bledne. Rychle pryč odtud, do lesů a hor, kde nad námi nemají moc! Lidské obludy z pekla zanedlouho zase procitnou i se svými Kerbery jazyků ohnivých. Ani tisíc těchto mých okřídlených Orfeů neumlčí strašný lomoz Hádu. Rychle pryč odtud; tam, do prvobytných poměrův, kam příroda a zvíře ve mně volá!

Pravěké touhy potulné v nás vyskakují,

zmítajíce se v poutech společenských,

a poznova ze zimního spánku

procitá šelem přirozená povaha.

(Jack London: The Call of the Wild)

MISANTHROPUS SUM, omni humani a me alienum puto.

(Jsem Misantrop, vše lidské je mi cizí.)

EXITUS