Brant: Loď bláznů

(výpisky)

Motto:

Celý světa běh tu člověk uvidí –

kdo přečte tuhle knížku, ten se nešidí.

Brantova předmluva

k Lodi bláznů

K užitku všech a blahodárnému naučení,

k napomenutí a moudrosti dosažení,

též aby bylo zatraceno bláznovství,

zaslepenost, blud a hloupost

a k polepšení lidí všech

s pílí nevšední, vážností veškerou

a s namáhavým úsilím sebral v Basileji

Sebastianus Brant

obojího práva doktor

Úvodem

Teď všude člověk nakoupí si

pro spásu duše různé spisy

v tak velkém počtu. Mne udivuje,

že nikdo se tím nezlepšuje!

Je v nevážnosti poučení,

svět celý v temnou noc se mění,

je v hříších slepý, tvrdohlavý;

jdou po všech cestách bláznů davy,

jak zcela pošetilí v životě si vedou,

však s označením blázni se smířit nedovedou.

Na tohle jsem myslil v onom okamžiku,

když pro blázny jsem chystal loďstvo v celém šiku:

bárky, čluny, loďky hbité, pomalé,

k tomu rychlé plavce a ne neznalé,

sáně, vozy, káry, rychlé valníky –

jeden člun by nesnes ten počet veliký,

vždyť celý průvod bláznů kráčí po ulici,

já nemohl bych probrat všechny zbývající.

Hrnou se jak včely, bzučí v hustém roji,

ba mnozí přímo plovou na palubu moji,

chce každý z nich být první, ani nedýchá.

Co bláznů sem a tupců na loď pospíchá,

a všichni tu jsou věrně veršem zpodobeni.

Kdo nenajde v tom textu pravé zalíbení,

nebo snad i ten, kdo v čtení nevyzná se,

ten na obrázku sebe pozná v plné kráse,

spatří, komu roven, spatří potvoru,

jež je s tím, co správné, stále v rozporu.

Zrcadlem bláznů zvu ten spisek celý,

v něm se každý blázen pozná, nahlédne-li,

zrcadlo to bude dobré pro lidi:

každý v něm svůj věrný obraz uvidí.

A kdo se v něm zhlédne, pozná beze všeho,

že nemůže sám sebe míti za moudrého

a přivlastňovat si, že je všeho znalý –

nikdo přece není ve všem dokonalý,

aby mohl právem tvrdit o sobě,

že moudrý je, ne hlupák v oslí podobě.

Jenom ten, kdo sám se bláznem prohlásí,

odznak moudrosti vbrzku získá si.

Kdo však za chytrého má se jedině,

ten dojista patří k bláznů družině:

ba jedná jako kmotr, kmotr laskavý,

kdo si tuto knihu jak dárek připraví.

Mnoho, mnoho bláznů se tu seřadilo

a každý z nich tu najde, co je jemu milo:

že ozdobou je moudrost, že pravou radost skýtá,

avšak bláznovství že je ctnost zapeklitá.

Celý světa běh tu člověk uvidí –

kdo přečte tuhle knížku, ten se nešidí!

Stejně žert i vážnost, jak se komu zlíbí,

najdete, vy blázni, tady bezpochyby.

Moudrý nalezne, co mu radost dá,

blázen o svých bratrech rád zas povídá.

Já leckomu již kápi s rolničkami dal,

který by, jak myslím, sám ji nepřijal:

kdybych jeho jméno chtěl tu uvádět,

řek by, že jsem si ho s někým jiným splet.

Však zato všichni chytří ať jsou ujištěni,

že v mých verších najdou plné zalíbení,

neboť jak to oni sami přiznat musí,

nic než holou pravdu za terč neberu si.

Vím, že tohleto budu slyšet od nich:

ale řeči bláznů – copak je mi po nich?

Všichni musí slyšet slova pravdivá

a zcela jedno je, zda jsou líbivá.

Již Terentius říkal, jenž skládal komedie:

ten sklízí nenávist, kdo slova pravdy sije;

kdo se posmívá a budí pohoršení,

sám na to doplatí a dobře mu pak není.

Především má o to člověk usilovat,

čestně, ctnostně žít a tak i vystupovat;

má jasnou mysl, rozum k tomu upírat,

jak cestou spravedlivých životem se brát.

Má báseň věru bez chyb není –

co námahy mě stálo, bdění,

než tolik bláznů shromáždil jsem:

já často v noci vzhůru byl jsem

a na ty myslil, co už spali,

neb při hře s vínem vysedali

a o mne přitom málo dbali.

Však pro mne nutné je doznat bezpochyby,

jak se mi ten způsob, slova, činy líbí,

myslet na to všechno, co se kolem děje –

však věřte, že jsem probděl noci, přemýšleje.

V mé zrcadlo ať denně hledí

jak muži, ženy – nechať vědí

i ženy, že se vezou s námi:

vždyť neblázní jen muži sami,

i ženských třeští celé davy;

těm přes závoj chci pokrýt hlavy

i čapkou bláznů. Lehké ženy

jsou též jak blázni vyšňořeny:

dychtí mít, co módou zve se,

však mužům to jen hanbu nese:

boty špičaté a šat vystřižený,

jenž sotva pokrývá i jen ňadra ženy.

Ať prominou mi ctnostné paní,

těm nepatří mé veršování,

těm zlého nic já nevytýkám,

však ty to snesou, jimž to říkám,

ty, na něž verše mé se hodí

a jsou už s blázny v jedné lodi.

Ať každý bděle rozhlíží se –

Kdo nenajde se v tomto spise,

ten může říci bezevšeho:

„Nic nemám s blázny společného!“

Kdo myslí, že už klid mu vzejde,

ať vystoupí a k moudrým přejde,

měj strpení a radost v sobě,

než posléz čapku dám i tobě.

Kdo s čím zachází...

Je bloud, jenž zvyk si na Venuši:

ta spoutala mu tělo, duši,

šalbou, klamem zle ho kruší.

Mluví Venuše:

Má zadnička je svůdná, je tak čarovná,

všech pošetilců v světě já jsem královna;

co vyznavačů stále kolem sebe mám,

a z koho se mi zachce, blázna udělám.

Ach nelze spočíst všechny ctitele mé věrné:

kdo o Kalypse1 slyšel, Kirce čarodějné,

kdo o Sirénách2 zpěvných, ať jen pováží,

jak daleko své sítě prostřít dokáži.

Kdo myslí, že je vtipný, že je prozíravý,

ten uvázne v té kaši až po vrchol hlavy;

komu jednou zraním srdce hlubiny,

toho neuzdraví mocné byliny.

Můj synek není muž – je stále děckem u mne:

i záletník si vede jak dítě nerozumné,

vždyť od dítěte sotva v čemkoli se liší,

od něho se vážné slovo neuslyší.

Můj synek nahý je a to je známkou toho,

že nelze zálety ukrývati dlouho.

Zle těká sem tam láska jak ptáček z bidélka:

proto má můj synek ta dvě křidélka;

je láska prchavá a těká bez hranic –

tak nestálého v světě není věru nic.

S sebou nosí Amor jen luk svůj obávaný,

dva veliké toulce mu visí z každé strany,

v nich ukryto je mnoho, přemnoho střel s háčky –

ty šípy určeny jsou všechny na hlupáčky;

a koho jen se dotkne ta střela zahrocená,

ten v mžiku ztrácí rozum a bolestí sténá,

vždyť celá jeho bytost je žárem zachvácená.

A uhasit ten plamen není v lidské moci:

i Dídó3 zahynula kdys takto bez pomoci,

ten plamen rovněž hnal i ruku Médejinu4

a roznítil ji k zlému, vražednému činu,

že zahubila bratra i své vlastní děti –

ten plamen žhne a kupí oběť na oběti:

když Nessa zabil Héraklés,

hrad trojský s Trójou v popel kles

a Sapfó se vrhla ze skály;

Sirény plavce lákaly,

Kirké se k lodi ubírala v žalu,

hrál Polyfémos5 s Faunem smutně na píšťalu.

Pozbyl Ovid přízně císařovy kdysi,

že záletům učil nemravnými spisy.

Leckdo by i dosáh dříve moudrosti,

kdyby se jen zřekl hříšné žádosti;

kdo však žen se nikdy zříci neumí,

vášeň umrtví v něm brzy svědomí

a nemůže pak Bohu sloužit odevzdaně,

slouží-li jen ženám a stále myslí na ně.

Ať jste lidé prostí, ať jste třeba páni,

ostudu a výsměch nese milkování.

Největší však hanba přec jen z toho vzniká,

jestli stará žena se starcem se stýká.

Kdo smilnit chce a přitom dojít čestně k cíli,

pravé míry dbát, je blázen pošetilý.

Kdo chce moudrý být, však zálety jen hledá,

to se přece spolu nijak sloučit nedá!

Záletník je člověk zaslepený zcela,

myslí si, že nikdo nevidí, co dělá.

Z něho se tak blázen tělem duší rodí:

ten bláznovskou čapku hned tak neodhodí.

Žádný strom neroste do nebe

Bláznivost má stan, kam lze dohledět:

u ní může sídlit téměř celý svět,

hlavně, kdo má moc, kdo v penězích se zhléd.

Je mnoho bláznů dnes, a věru div to není,

vždyť žije právě ten v tak hrozném zaslepení,

kdo přesvědčen je sám, že je moudrý víc než dosti,

a zatím zřejmé všem jsou jeho bláznivosti;

však kdopak k němu jde a odvážně mu poví:

„Co děláš, blázne zas?“ – kdo pokárá ho slovy?

Kde se tito lidé jak chytří chovají,

ošálit se hloupé zřejmě chystají.

Když nenajdou se již, kdo chválu by jim vzdali,

ti blázni nadmíru sami sebe chválí;

však kdo je moudrý muž, ten pravdivě jim tvrdí,

že chvála z vlastních úst vždy nepříjemně smrdí.

Kdo sebedůvěry má příliš ve své hlavě,

to vskutku blázen je, bloud nejhloupější právě.

Však běda zemi té, jíž v čele blázen vládne,

jenž nevědomý je a zkušenosti žádné.

Ach, běda rozumným, ach tisíckrát jim běda,

kde blázen za bláznem se vzhůru k moci zvedá!

Abys nezplakal nad výdělkem!

Kdo s babou chceš se oženiti,

už nebudeš den šťastný míti.

Dá radosti a štěstí výhost,

kdo spáchá tuto pošetilost.

Ach líp je žíti v pustině,

než připoután být k ženštině,

jež hašteřivá je a zlá

a z muže blázna udělá.

Zdravý nemocný

Svět lakotou dnes šílí celý,

je po penězích zfanfrnělý.

Nechlub se cizím peřím

Jen šlechetnou myslí lze šlechticem se stát,

proto za šlechtice, jak to chápu sám,

zdatného, čestného muže pokládám.

Komu není shůry dáno

Blázen je, kdo slyší mnoho dobrého,

neroste však přesto moudrost u něho.

Jednou jsi dole, jednou nahoře

Hňup výš a výše vystupuje,

že ohanbí až vidět mu je,

a vyšší hodnost stále hledá.

Mocný v strachu, trýzni žije,

zda vrah ho pro moc nezabije.

Ach není, není moc tak stálá,

že silou by se chránit dala.

A nejvíc obav má ten pán,

jenž nejvíc chce být obáván.

Mluviti stříbro

Kdo mlčet zná a neblábolí,

ten lepší cestu si tím zvolí,

než mluvka, žvanil jakýkoli.

Leckoho bys chytrým zval se vším uznáním,

sám však prozradí se tím svým tlacháním.

Kdo halasně honí velkou nádheru,

dav ho ctí a chválí, má v něj důvěru.

Je dobré zticha být, to schvalují i jiní,

kdo moudře mluví však, ten ještě lépe činí.

Bližší košile než kabát

Kdo u souseda nejdřív hasí,

svou stodolu však shořet dá si,

ten je velký blázen asi.

Kdo namáhá se, hoře sklízí,

a stará se jen o věc cizí,

chce k užitku být druhému,

je roven oslu hloupému.

Právem knížku bláznů čte si – jeho vina,

ač chytrý je, že zcela sebe zapomíná.

Kdo bližního chce milovat,

sám u sebe má začít snad,

již Terentius doznal tuto věc:

„Jsem nejbližší sám sobě přec!“

Ať každý vlastní hradby hlídá,

jak jiný tančí, nevyzvídá.

Ten jistě předčasně do hrobu zmizí,

kdo sobě nesije, jiným však sklízí.

Smrt pak nejtvrději přijde na toho,

kdo ve svém životě poznal kdekoho,

zhyne však, když smrt už čeká na něho,

že doposud nezná sebe samého.

Co platno člověku...

Kdo všechnu tíhu světa nést by chtěl,

vlastní prospěch však ni škodu neviděl,

brzy mezi blázny ostatní by spěl.

Kdo chtěl by svět si na hřbet klásti,

hned zřítil by se do propasti.

O Alexandrovi kdosi vykládal,

že se celý svět mu příliš těsný zdál,

aby mohl provést na zvěř velký hon –

jako by dost místa neměl k tomu on,

jenž nakonec se nutně tím jen spokojil,

hrob dlouhý sedm stop že ho v zemi kryl.

A jen smrt nám jednou jasně naznačí,

co nám nezbytně a nutně postačí.

Zato Diogenés, jenž mnohem větší byl,

se za onoho času v sudě zabydlil

a veškerému světu takto vale dal,

nic více už nechtěl, o nic nežádal,

jen o to prosil Alexandra krátce:

„Nuž tedy ze slunce poodstup mi, vládce!“

Co platno člověku získat celý svět,

ale na své duši zkázu utrpět?

Zlatá rybka

Často chceme věci, touhou zaslepeni,

z kterých by nám vzešlo jenom utrpení.

Často blázen přeje si něco škodlivého,

neštěstí naň přivolá hloupé přání jeho.

Básník se omlouvá

Snadno by si leckdo tropil z bláznů smích,

kdyby mohl navždy zůstat vzdálen jich.

Kdyby byl dřív mně chtěl odměnu kdos dát,

abych na své blázny ohled musel brát,

nemohl bych býval nikdy vyhovět.

Kdybych dílo své byl za peníze psal,

tu věřil bych a měl bych také velký strach,

že svého cíle tím bych nikdy nedosáh.

A také vím, že za mé psaní

mě stihne zlobné napadání.

Též nezbavím se výtek těch,

že nevyhovím vkusu všech.

Kde zlo se jenom v domě shledá,

nic dobrého se vynést nedá.

Kdo o rozumu nerad slyší,

svůj nářek na mne jistě zvýší,

však pamatujte jeho slova:

je šejdíř, jenž se hloupě chová.

Jen blázni špatným nazývají,

co sami správně nepoznají.

Byl jeden mnich

Kdo má mnoho knih,

však neví, co je v nich,

ten je v čele všech lidí bláznivých.

Bezruký na hrušku leze

Žádné řemeslo už není v úctě též,

jen břídily živí a všelijakou spřež.

Ale tahle práce za nic nestojí,

neboť výrobky své vždycky zpackají,

když je úmyslně levně dělají.

Na všech výrobcích se velmi šturmuje,

jen aby věc zvenčí nějak vypadala –

v tom je se řemeslem potíž velká, stálá.

I to jsem krátce napsal na jeden každý cech:

žádné dobré dílo nemůže snést spěch!

Dokazuje přece sama práce ta,

s jakou malou péčí byla odbyta.

Dneska celý svět, to na mysli rač mít,

se zapřísahá proto, že chce ošidit.

„Dělej halabala“, se heslem dneška stalo.

Jak jde kroj, tak se stroj

Mužům k ozdobě kdys vousy jenom byly,

nyní ženský mrav si muži osvojili.

Leckdo i řetězy si na krk navěšel,

jak by zajatec v poutech kolem šel.

Pravdu sobě mluvme!

Kdo při pravdě vždy stojí směle,

ten zažene i nepřátele.

Kde pečení holubi...

Jen nemyslete, že je konec bláznivosti!

My blázni máme bratrů velkých, malých dosti

ve všech světa zemích, všude, všude, všude...

Počet našich bratrů snad nekonečný bude.

Jen tomu není třeba rady druhého,

kdo ocenit zná sám, co je moudrého.

Pro groš si dá koleno vrtat

Kdo lakotí a shání jmění

a jen v tom má zalíbení,

zda doopravdy blázen není?

Pýcha předchází pád

Ať je jak chce velká moc na této zemi,

hodina se blíží, jedna mezi všemi,

která zničí ji i s všemi nadějemi.

Je spousta bláznů v každém kraji,

co na svou moc se spoléhají,

jak měla by být věčná, stálá

a jako sníh by neroztála.

Moc netrvá, jak každý vidí,

je blázen, kdo jen po ní slídí.

Ženy nejsou andělé

Leckdo se vydá na dalekou pouť,

aby takto mohl ženám uniknout –

vědět má, že pokoj nedají mu, bloud!

Zlé ženštiny tu vlastnost mají:

jen tlachají a štěbetají

vždy od soumraku do svítání,

ať noc či den, jen stále žvaní.

Co nářků, klevet, drbů znají,

mrak pomluv k nebi pozvedají.

Hněv větší nikdo nepocítí,

než když se ženská hněvem vznítí:

ta zuří pak jak lvice vztekem,

když chrání mládě před dotekem.

A i když všemu na kloub jdeme,

nic horšího přec nenajdeme,

než síť když žena v srdci splítá

a do osidel blázny chytá.

Čtyři věci nikdo nikde nenasytí:

ženu, peklo, svět a oheň, když se vznítí.

Žena svárlivá a žena hádavá

je jak v zimní době střecha děravá.

Kdo s takovouto ženou navždy spjatý je,

ten pekelných muk si něco užije!

Chudoba cti netratí

Jsou blázni, kteří ve svém žití

jen za tím jdou, v čem prachy cítí –

i ty sem musím připojiti.

Jsou všude blázni peněz chtiví

a jest jich počet povážlivý.

Ne šlechetnost, jen kov je blaží.

Dnes nezíská nic v životě,

kdo žije čestně, v čistotě.

Kdo učenost dnes neuráží,

kdo poctivosti si dnes váží?

Kdo po bohatství touhou plane,

ten lichvaří, je na číhané.

Ach, tak to dneska v světě chodí

a peníze i podlost plodí!

Je spravedlnost za úplatu:

už leckdo by byl vydán katu,

však podplatit se soudci dali

a jeho hříchy neztrestali.

Kat věší dnes, vy makovičky,

ne zloděje, jen zlodějíčky.

Jen malá muška, ovád ne,

vždy v pavučině uvázne.

Kdož v ideálním světě žili,

ti na peníze nemyslili.

Jen z toho ruka střídmě brala,

co příroda jim sama dala,

co urodila matka Země.

Když pluh pak znalo lidské plémě,

tu lakotným se člověk stával.

Nikdo věru neuváží,

že chudoba „nic nemít“ blaží.

Ten plove lehce, vesele,

kdo nahý je, nic na těle.

Jen chudý chodí s písní v lese:

nic neztratí – i raduje se.

Dvakrát měř...

Chvat škodívá a zle pak trápí –

ten zakopne, kdo příliš kvapí.

Pandrholové

Sobě a ne jiným činím přípitek:

kdo rád se nalévá, to je dobytek.

Ďáblova osidla

Teď chtěl bych říct: je pošetilý,

kdo v tanci vidí kratochvíli,

kdo jak blázen poskakuje

a nohy v prachu unavuje.