Stendhal: O lásce

PRVNÍ PŘEDMLUVA

Toto dílo nemělo žádný úspěch; čtenáři je považovali ne zcela bezdůvodně za nesrozumitelné. Ze sta čtenářů porozumějí této knize sotva čtyři.

Ačkoli tento svazeček pojednává o lásce, není to žádný román, a vůbec už není zábavný jako román. Je to prostě přesný a vědecký popis jednoho druhu šílenství.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Co mohu říci lidem popírajícím fakta, o nichž tu vyprávím? Poprosit je, aby mě neposlouchali.

Protože tedy to, čemu se říká úspěch, nepřicházelo v úvahu, autor se pobavil tím, že vydal své myšlenky přesně tak, jak ho napadly. Tak jednali ostatně kdysi i řečtí filozofové, jejichž praktická moudrost v autorovi vyvolává nadšený obdiv.

Vynaložil jsem mnoho péče, abych byl jasný a srozumitelný, avšak nemohu dělat zázraky. Nemohu otevřít uši hluchým a oči slepým.

Někteří duchaplní lidé ve své vzteklé ješitnosti dokonce několik výtisků nedávno spálili. A to ani nemluvím o nadávkách, jejichž zuřivost mi neméně lichotí: autor byl prohlášen za hrubce, nemravu, nebezpečného člověka. Jak šťastná by byla literatura, kdyby nebyla věcí módy a kdyby se o ni zajímali jen ti, jimž je určena! Za našich dnů mimořádní duchové musí brát v úvahu lidi, na které by vlastně neměli nikdy ani pomyslit bez újmy na cti.

Květen 1826.

DRUHÁ PŘEDMLUVA

Píši jen pro stovku čtenářů a pro lidi nešťastné, milé, příjemné, naprosto ne pokrytecké, vůbec ne moralistní, jimž bych se chtěl líbit; takové osoby znám sotva jednu nebo dvě. Ti, kdo lžou, aby si vysloužili jako spisovatelé uznání, pro mne neznamenají vůbec nic. Krásné dámy by měly číst účty svých kuchařek a módní moralisty, aby o nich mohly mluvit s váženými ženami, které rozhodují o tom, komu patří uznání. Všimněte si dobře, že tuto krásnou vlastnost získává ten, kdo se stane veleknězem nějaké pitomosti.

Pokud jste nikdy nebyl nešťastný onou slabostí silných duší, pokud nemáte proti vší přirozenosti ve zvyku myslet při čtení, pak vás tato kniha naladí proti autorovi.

Květen 1834.

TŘETÍ PŘEDMLUVA

Vydal jsem nešťastnou knihu.

Nakladatel mi proto po měsíci odpověděl na otázku, jak se má kniha prodává: „Vypadá to, jako by byla posvátná: nikdo se jí ani nedotkne.“

Ani mě nenapadlo objednat si o knize nějaké články do novin. Něco takového by mi připadalo jako potupa.

A tak ježto nemám ponětí, jak dosáhnout třeba jen skromného úspěchu, našel jsem od roku 1822 do roku 1833 pouze sedmnáct čtenářů; po dvaceti letech od prvního vydání pochopila Esej o lásce sotva stovka zvědavců. Někteří měli tu trpělivost pozorovat ve svém okolí u zasažených osob různé fáze této choroby: abychom totiž pochopili tuto vášeň, musíme o ní mluvit jako o chorobě. Je to jediná cesta, jak ji v některých případech vyléčit.

Je třeba si to přiznat: ženy vyšly z módy.

Předmluva dokončena 15. března 1842; Beyle zemřel 23. dne téhož měsíce, a jsou to tedy pravděpodobně poslední stránky, jež napsal.

Poznámka Colombova

Spíše než náhlou smrt hledáme bez konce

záminku, pro niž lze žíti i trápit se.

ANDRÉ CHÉNIER1

(Poslední Biančin dopis matce. Forli 1817.)

Všechny tyto projevy měly pro mne onen nebeský ráz, který v okamžiku z člověka dělá bytost zvláštního druhu a odlišuje ho od všech ostatních. Zdálo se mi, že čtu v jejích očích žízeň po ještě vznešenějším štěstí, skrytou melancholii, která směřuje k něčemu lepšímu, než je to, co nacházíme na tomto světě.

*

Nejmoudřejší lidé jsou fanatickými obdivovateli hudby, protože si nemohou uvědomit příčiny svých citů.

*

Dělám, co je v mých silách, abych byl suchopárný. Mé srdce se domnívá, že toho má hodně co říci, já se však snažím je umlčet. Chvěji se strachem, že jsem zachytil jen vzdech tam, kde jsem se domníval zaznamenat pravdu.

*

Od okamžiku, kdy začíná milovat, ani ten nejmoudřejší muž nevidí nic tak, jak to skutečně vypadá.

*

Skutečně vznešená společnost, taková, jaká byla na francouzském dvoře a která myslím od roku 1780 už nikde neexistuje (snad s výjimkou dvora petrohradského), nebyla lásce příznivá. Znemožňovala samotu a neposkytovala volný čas.2

*

Pokud jde o nové pohledy, které nabízí nějaký román pro poznávání lidského srdce, velmi dobře si při nich připomínám všechny předchozí, a dokonce jsem rád, mohu-li je mezi řádky vyčíst. Tento druh potěšení se týká románů jen potud, pokud rozšiřují mé znalosti o člověku; neprojevuje se na snění, které je pravou rozkoší četby. Toto snění nelze zachytit.

*

Každý velký básník nadaný živou fantazií je plachý, to jest bojí se lidí, protože by mohli rušit a mást jeho rozkošné sny. Obává se o svou pozornost. Lidé a jejich přízemní zájmy ho vyhánějí z Armidiných zahrad3 do páchnoucí stoky a dokážou upoutat jeho pozornost leda tím, že ho popuzují. Velký umělec má tak blízko k lásce proto, že si zvykl živit svou duši jímavými sny a že má hrůzu před přízemností.

Každý z nás píše víceméně nahodile to, co považuje za pravdu, a přitom všichni vyvracíme tvrzení svého souseda. Naše knihy mi připadají jako losy do loterie, větší cenu skutečně nemají. Budoucnost na některé zapomene, jiné bude znovu vydávat a určí, které losy vyhrály. Do té doby nikdo z nás, ať psal o tom, co považoval za pravdivé a jak nejlépe dovedl, nemá mnoho důvodů, aby se vysmíval svému sousedovi, ledaže by jeho satira byla zábavná.

*

Když pomyslím na množství hloupostí, které jsem za poslední dva roky řekl jen proto, abych se vyhnul mlčení, přivádí mě to k zoufalství.

*

Veliký muž je jako orel; čím výše vzlétne, tím méně je ho vidět a za vznešenost platí osamělostí své duše.

*

Žena může vidět svůj osud, podobně jako břečťan v jednom hezkém pořekadle, v tom, že hyne, když se na nic nemůže upnout. Je to přírodní zákon.

*

„Stačí otevřít kteroukoli knihu o cestách mezi severoamerickými divochy,“ píše jeden z nejroztomilejších francouzských filozofů (Volney4 ve svých Obrazech ze Spojených států severoamerických), „abychom poznali, jaký je u nich běžný osud válečných zajatců: nejenže jsou zaživa upáleni a pak snědeni, ale nejprve jsou před hořící hranicí připoutáni ke kůlu a po celé hodiny vydáni napospas těm nejzuřivějším a nejrafinovanějším mukám, jaká si lidská zášť dovede vymyslet. Je třeba číst, co o těchto strašných scénách píší cestovatelé, kteří byli svědky divošské radosti mučitelů, a především zuřivosti žen a dětí, a hanebné rozkoše, s níž se předhánějí v krutostech. A je také třeba vědět, co dodávají o hrdinné odhodlanosti, o neotřesitelné chladnokrevnosti zajatce, který nejenže nedává najevo nejmenší známky bolesti, ale se vztyčenou hlavou vzdoruje svým katům a metá jim do tváře slova nejvznešenější pýchy, nejkrutější ironie a nejurážlivějšího sarkasmu. Opěvuje vlastní hrdinské činy, vypočítává divákům příbuzné a jejich přátele, které jim zabil, podrobně líčí útrapy, které jim způsobil, a obviňuje všechny, kdo ho obklopují, ze zbabělosti, ustrašenosti, z neznalosti v umění vynalézat krutá mučení. To vše dělá až do chvíle, kdy jeho tělo v cárech padá k zemi rozsápáno zaživa před zraky nepřátel zpitých vztekem a kdy s posledním vydechnutím zaznívá ještě poslední urážka na jejich adresu.5 To vše by bylo nemyslitelné u civilizovaných národů; naši nejudatnější kapitáni od granátníků to budou považovat za báchorku a příští pokolení o tom budou pochybovat.“6

Tento fyziologický jev spočívá na zvláštním duševním stavu, v němž zajatcova ješitnost svádí s katy nesmiřitelný boj. V sázce je při něm jeho samolibost.

*

Nic není průměrným lidem tak nepříjemné, jako když někdo nad nimi má duševní převahu: v našem dnešním světě je to pramen nenávisti.

Pokud tato situace někdy plodí zášť, pak jedině proto, že lidé, které staví proti sobě, jsou nuceni žít společně. Co z toho však vznikne v lásce?

Aby se láska mohla udržet při životě, musí níže stojící svého druha neustále šikanovat; jinak by se ho dotklo, i kdyby druhý třeba otevřel okno.

*

Skok z leukadské skály7 je krásný symbol antiky. Skutečně, proti lásce není skoro žádný lék.

La Fontainův verš:

Váš pán, toť váš je nepřítel.

*

Dokonalost civilizace by se měla projevit tak, že by spojila jemné rozkoše XIX. století s častější hrozbou nebezpečí.8 Bylo by třeba, aby rozkoše soukromého života mohly být neustále zesilovány tím, že by se častěji vystavovaly nebezpečí. Do té doby budeme stále žasnout, že z našich pařížských výchovných ústavů, kde nejskvělejší učitelé vyučují podle dokonalých metod a podle nejnovějších vědeckých poznatků, vycházejí dandyové, jacísi hlupáci, kteří si umějí jen správně uvázat kravatu a elegantně se bít v Bouloňském lesíku.9

*

Svobodná je taková vláda, která občanům nijak neubližuje a naopak jim zajišťuje bezpečí a klid. Odtud ke štěstí je však ještě hodně daleko, protože to si musí vybudovat každý sám. Jen velmi nízké duši stačí k dokonalému štěstí, že žije v bezpečí a klidu. My v Evropě tyto věci zaměňujeme: jsme zvyklí na to, že od vlád nemůžeme čekat nic dobrého, a proto si myslíme, že zbavit se jich by bylo největším blahem.

KAPITOLA 51

O LÁSCE V PROVENCI AŽ PO DOBYTÍ

TOULOUSE SEVERSKÝMI BARBARY V ROCE 1228

Po dobytí Toulouse roku 1228 papežové několikrát nařídili, aby bylo spáleno všechno podezřelé z kacířství, to znamená vše, co bylo napsáno v lidovém jazyce. Italská vychytralost prohlásila latinu za jediný jazyk hodný duchaplných lidí. Kdybychom toto opatření mohli v roce 1822 znovu uplatnit, bylo by to velmi výhodné.

Ačkoli ten krásný provensálský jazyk (vznikl v Narbonne smíšením latiny s arabštinou), tak vytříbený a tak znásilňovaný rýmem, nebyl asi jazykem lidovým, mravy urozených vrstev přešly i do vrstev nižších, které tehdy v Provenci nebyly nikterak obhroublé, protože žily v uspokojivém blahobytu. Sklízely tehdy první ovoce velmi prosperujícího a bohatého obchodu. Obyvatelé středozemních břehů tehdy, v 9. století, právě zjistili, že obchodovat a vydat se s několika koráby na moře je méně namáhavé a skoro stejně zábavné jako přepadat po vzoru nějakého bezvýznamného šlechtice pocestné někde v sousedství na silnicích. O něco později, v 10. století, Provensálci u Arabů viděli, že jsou i jiné rozkoše než jenom drancovat, znásilňovat a rvát se.

Středozemní oblast je třeba považovat za vlast evropské kultury. Šťastné břehy tohoto krásného moře, jimž tak přálo příznivé podnebí, měly i další výhody: jeho obyvatelé si žili v blahobytu a nevládlo zde žádné zasmušilé náboženství nebo zákonodárství. Veselý duch tehdejších Provensálců prošel křesťanstvím a vůbec mu to neuškodilo.

Od svých sousedů, španělských Maurů, se naučili radostně chápat život. Láska naplňovala zámky šťastné Provence veselím, slavnostmi a rozkošemi.

Viděli jste v Opeře finále některé komické zpěvohry od Rossiniho? Na scéně vládne smích, krása a velkolepá nádhera. Jak jsme daleko od hanebných stránek lidské povahy! Hra končí, opona padá, diváci odcházejí, lustr se spouští a lampy se zhasínají. Zápach špatně uhašené lampy naplňuje sál, opona se trošku zvedla a my vidíme, jak po scéně pobíhají jacísi pobudové ve špinavých hadrech. Házejí sebou neohrabanými pohyby na scéně, kterou ještě před chviličkou oživovaly svými půvaby mladé ženy.

Tak působilo na Provence dobytí Toulouse křižáckou armádou. Namísto lásky, půvabů a veselí přišli barbaři ze severu a svatý Dominik. Nebudu zaplňovat stránky vyprávěním o inkvizici, dopouštějící se v tehdy ještě plné horlivosti mládí krutostí, nad nimiž vstávají vlasy hrůzou. Ti barbaři, to byli naši předkové. Zabíjeli a pustošili vše. Ničili pro rozkoš z ničení to, co nemohli odnést. Divošská zuřivost je hnala proti všemu, co neslo nějaké stopy civilizace. Jejich vztek násobilo i to, že nerozuměli ani slovo z toho krásného jižního jazyka. Byli nesmírně pověrčiví a pod vedením strašlivého svatého Dominika si mysleli, že si zajistí nebe tím, že budou vyvražďovat Provensálce. A pro ty skutečně všechno skončilo: už žádná láska, radost nebo poezie. Od dobytí neuplynulo ještě ani dvacet let (1235), a byli už skoro tak barbarští a hrubí jako Francouzi, to znamená naši otcové.

*

Žena toho ví věru dost

a schopnost přemýšlet vždy vůčihledně roste,

když klobouk vybírá či blůzu zkouší posté.

MOLIÈRE: UČENÉ ŽENY, II, 7.

*

V roce 1818 byl v Americe přijat zákon odsuzující ke čtyřiatřiceti ranám karabáče každého, kdo by naučil číst černocha z Virgínie.

*

Vznešené duše nebývá vidět, skrývají se.

*

Slyšel jsem, že mezi příčinami vyčerpání, které uspíšilo smrt paní de Staël, byla jmenována i námaha z konverzací během poslední zimy.

Chcete znát tisící důkaz pro to, že nás nestvořila bytost dobrá? Tak tedy: rozkoš nepůsobí na nás snad ani z poloviny tak mocně jako bolest...

*

„Ach ano, ano, miluji vás!“ To jsou iluze, kterým moudrý duch nikdy nepropadá.

*

Vše, čemu lidé říkají štěstí, nestojí za utrpení, které pro ně snášíme. Myslím si, že jen pohrdání může z této vášně vyléčit.

*

Chtít, to znamená mít odvahu vystavit se nějaké nepříjemnosti.

*

Generál Teulié mi dnes večer řekl, že už ví, proč se stává tak suchopárným a tak ohavně jalovým, jsou-li v salóně afektované ženy: to proto, že se pak hluboce stydí kdykoliv naivně odhalí své city před takovýmito bytostmi. (A když nevkládá do rozhovoru celou svou duši, i kdyby se mluvilo jen o pimprlovém divadle, nemá co říci. Pozoroval jsem ostatně, že o ničem nesvede pronést jedinou konvenční a salónní větu. V očích afektovaných žen se tím stal opravdu směšným a podivínským.)

*

Syn Cromwellův10 nepochybně udělal to nejrozumnější, co mohl udělat: dal přednost ústraní a klidu, než aby se vystavil nesnázím a nebezpečí, že bude vládnout lidu zasmušilému, prudkému a pyšnému. Tohoto moudrého muže stihlo ještě za života i po smrti pohrdání, kdežto jeho otec zůstal v očích všech národů velikým mužem.

*

Itálie je země, kde se nejméně na celém světě užívá slova láska; říká se tam jen amicizia a avvicinar (amicizia pro lásku a avvicinar pro úspěšné dvoření).

*

Heloisa11 a po ní nějaký hejsek vám budou mluvit o lásce; cítíte, že ty dva city spojuje sotva něco jiného než jen jméno. Je to něco podobného jako láska ke koncertování a k hudbě. První si libuje v tom, že ve vybrané společnosti ukojuje ješitnost hrou na harfu, kdežto druhá v něžném, samotářském a plachém snění.

*

Vzpomeňte si na Helvétiovu analýzu lásky. Tito lidé skoro nejsou schopni vášnivé lásky, protože by narušila jejich spokojený klid. Myslím si, že by její vytržení považovali za neštěstí.

POZNÁMKY:

1 André Marie Chénier (1762–1794), francouzský básník, oběť Francouzské revoluce, gilotinován za „zločin proti státu“ za své „jedovaté verše“. Jeho cituplná, emotivní poezie jej řadí mezi předchůdce romantického hnutí. – poznámka Misantropova.

2 Viz Werther. Samotář může být neobyčejně něžný a ohleduplný, avšak jeho duše je roztržitá, neboť část jeho fantazie se zaměstnává obranou před společností.

3 Armidiny zahrady – podle Armidy, bájné kouzelnice z eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém. V Armidiných zahradách se hrdinové a hrdinky tohoto eposu zamilovávají a vyznávají si lásku; v přeneseném smyslu tedy místo fantazií, snů a kouzel. – poznámka Misantropova.

4 Constantin François de Chassebœuf, hrabě de Volney (1757–1820) byl francouzský filosof, historik, orientalista a politik. Jméno Volney, jež později pojal za své, je spojením jmen Voltaire a Ferney (Voltairovo bydliště). Filosoficky patřil do okruhu takových filosofů, jako byli Helvétius nebo Holbach. Volney byl také jeden z prvních, kdo si položil otázku po dějinné správnosti existence Ježíšově. V roce 1795 podnikl cestu po Spojených státech amerických, po roce byl vyhoštěn pro domnělou špionáž. Výsledkem této jeho cesty je spis Tableau du climat et du sol des Etats-Unis (Obrazy o podnebí a půdě Spojených států, 1803). – pozn. Mis.

5 Člověk, který je na takové divadlo zvyklý a který ví, že se jednou může stát jeho obětí, všímá si přitom jen vznešenosti zajatcovy duše; a tak se tyto výjevy pro něho stávají důvěrně známé a jsou to nejsilnější z pasivních rozkoší.

6 Toto autentické líčení krutých indiánských zvyků použil F. Nietzsche ve své Radostné vědě (viz § 3.). – pozn. Mis.

7 Skokem z leukadské skály se podle legendy zabila z nešťastné lásky k Faónovi řecká básnířka Sapfó (627–568).

Pro tebe, Faóne, trpím! Co snů mi tě přivádí nazpět,

snů, jež dávají světla více než nejhezčí den.

Ve snách se shledávám s tebou, ač celé země nás dělí;

škoda, že krátká je radost, kterou nám přináší sen!

Často tě zřím, jak ve své náruči svíráš mou šíji,

často pak pažemi svými tebe zas objímám já.

Cítím polibky tvé, jež svěřovals jazyku svému,

sladce je dovedl dávat, sladce je přijímal sám.

Leckdy ti lichotky říkám a slova tak podobná pravým

pronáším: pro mé city ústa i jazyk můj bdí.

Ostatní stydím se líčit, však děje se všechno - a mne to

těší: tak je mi možno stále tě u sebe mít.

(Ovidius, O lásce a milování, oddíl Listy milostné,

přeložil Rudolf Mertlík, Praha 1969, s. 192)

 – pozn. Mis.

8 Obdivuji mravy z doby Ludvíka XIV.: bez přestání a ve třech dnech se přecházelo ze salónů na bitevní pole. Manželky, matky, milenky žily v neustálých úzkostech. V jediném věrném obraze, který nám z té doby zůstal zachován, v jazyce, blízkost nebezpečí uchovala energii a upřímnost, jaké bychom se dnes nemohli odvážit (v literatuře vládl požadavek vznešenosti).

9 Úvaha je dosti podobného vyznění jako ona prapodivná slova z Hitlerovy závěti: "Jestli chceme německému národu přát něco dobrého, pak každých patnáct dvacet let válku." - Viz A. Hitler: Mein Kampf – pozn. Mis.

10 Richard Cromwell (1626–1712) byl třetím synem Olivera Cromwella a byl druhým lordem protektorem Anglie, Skotska a Irska. V úřadu ale působil pouze devět měsíců v období od 3. září 1658 po 25. květen 1659. Jeho otce si zřejmě vážil i F. Nietzsche (viz poznámku č.1 ve výpiscích z četby Nietzscheho Radostné vědy). – pozn. Mis.

11 Heloisa – zde může jít buď o jméno milované žačky raně scholastického francouzského teologa Pierra Abélarda (1079–1142), nebo o román J.-J. Rousseaua Julie aneb Nová Heloisa. – pozn. Mis.